To je také důvod, proč britské impérium není a nemůže být vzorem pro americ-kýprojekt světové nadvlády- s jedinou výjimkou. Británie znala své meze, a zejména znala současné i budoucí meze své vojenské moci. Jakožto země, která patřila do kategorie střední váhy, věděla, že nemůže držet svčtovýpri-mát v těžké váze na věky, cožjiuchránilo odvelikášství, které je jinak chorobou z povolání u různých rádoby dobyvatelů světa. Británie obsadila a spravovala větší část světa a jeho populacanež jakýkoli stát před ní a zřejmě i po ní, věděla však, že nevládne a nemůže vládnout celému světu, a ani sc o to nesnažila. Její námořnictvo, které skutečně bylo po dlouhý čas dominantní silou na všech oceánech, nebylo uzpůsobeno pro takový účel. Jakmile Británie za úspěšné pomoci útočné politiky a války dosáhla svého globálního postavem, zdržovala se v maximální možné míře zasahování do politiky evropských států a už úplně se vyhýbala politickému angažmá na západní polokouli. Snažila se dosáhnout toho, aby zbytek světa byl natolik stabilní, aby se mohla věnovat svým záležitostem, neříkala mu ale, jak se má chovat. Když éra zámořských říší západních států v polovině dvacátého století skončila, Británie si příchodu „větru změn" povšimla dříve než ostatní kolonizátori. A jelikož její hospodářská situace nebyla závislá na imperiálni moci, nýbrž na obchodě, z politického hlediska se svým ztrátám přizpůsobila snadněji, stejně jako se již dříve přizpůsobila nejspektakulárnější porážce ve svých dějinách - tj. ztrátě amerických kolonií. Vezmou si Spojené státy z této situace ponaučení, nebo podlehnou pokušení udržovat si slábnoucí globální postavení spoléháním na politickou a vojenskou sílu, což bude mít za následek, že nebudou podporovat globální řád, mír a postup civilizace, nýbrž rozvrat, konflikt a rozmach barbarství? Jak pravil Hamlet: toť otázka. Odpověď náni dá jedině budoucnost. Ajelikož historikové naštěstí nejsou proroky, nemusím cítit profesionální povinnost vám tuto odpověď nabídnoutA"' Jt' GLOBALIZACE, DEMOKRACIE A TERORISMUS O KONCI IMPERII Dovolte mi, abych vám poděkoval za udělení čestného doktorátu na vaší proslulé universitě. Soluň je město, které pro mne znamená skutečně hodně nejen jako pro Žida, pro něhož není možné nevzpomenout na slávu i zmar největší židovské obce ve Středomoří, ale také jako pro člověka, který je socialistou a historikem dělnického hnutí. Řečtí socialisté se poprvé zapojili do Druhé internacionály prostřednictvím Soluňské dělnické federace/Protože Soluň po dlouhou dobu bývala mnohonárodním městem, její dělnické hnutí disponovalo, ba muselo disponovat vědomím internacionalismu. Snažilo se být hnutím, do kterého - cituji zde jednoho z bývalých předáků - „se mohou zapojit všechny národnosti, aniž by se musely zříci svého jazyka a kultury". Soluň byla městem, které roku 1936 povstalo proti Metaxasově vládě a které bylo obětí jeho diktatury. Je pro mne ctí obdržet doktorát na vaší universitě, navíc ve městě, jako je toto. Prosím přijměte mé díky. Od nově jmenovaných doktorů se očekává, že pronesou inaugurační proslov; rád bych proto učinil pár poznámek na téma zániku impérií. Když jsem se narodil, všichni Evropané - s výjimkou občanů Švýcarska, tří ■ skandinávských zemí a států na Balkáně, které bývaly součástí Osmanské říše - žili ve státech, jež byly součástí impérií v tradičním monarchickěm či koloniálním smyslu tohoto slova. Někteří z nich, například obyvatelé Soluně, opustili Osmanskou říši jen těsně před první světovou válkou. Lidé v Africe žili pod vládou impérií takřka bez výjimky stejně tak a již zcela bez výjimek žily národy v Pacifiku a na velkých i malých ostrovech jihovýchodní Asie. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že starobylá čínská říše zamkla nějakých šest let před mým narozením, bychom mohli říci, že součástí starých i nových impérií byly všechny asijské země snad s výjimkou Thajska (tehdy známého jako Siam) a Afghánistánu, jež si uchovávaly j akousi nezávislost na navzájem soupeřících evropských mocnostech. Pouze na americkém kontinentě, jižně od hranic Spojených států, se nacházelyponejvíce státy, které KAPITOLA 4. O KONCI IMPÉRIÍ 62 63 kolonie neměly a samy koloniemi nebyly, třebaže nepochybně byly ekonomicky i kulturně závislé^ => ^LvA-^ i Během mého života to vše zmizelo. První válka roztříštila Habsburskou říši a dokonala rozklad Osmanské říše. Nebýt Říjnové revoluce, stejný osud by býval potkal i impérium ruského cara, jež bylo beztak silně oslabeno. Sláblo iimpérium německé, které ztratilo jak své kolonie, tak císařskou korunu. Druhá světová válka zničila imperiálni potenciál Německa, který se krátce naplnil za Adolfa Hitlera. Zničila také velké i malé koloniální říše imperiálni éry: britskou, francouzskou, japonskou, holandskou, portugalskou, belgickou a také to málo, co zbylo z impéria španělského. (Mimochodem znamenala také konec relativně krátkého exkursu Spojených států do hájemství formálního kapitalismu dle evropského vzoru, jak jsme to mohli vidět na Filipínách a v několika jiných oblastech.) Konečně kolaps komunistických režimů v Evropě na sklonku minulého století ukončil existenci Ruska coby jednotného mnohonárodního celku, který byl typický pro carskou éru, a také " kratší dobu trvajícího sovětského impériave střední a východní Kvropě. Mateřské země ztratily svou moc zároveň s tím, jak ztrácely své kolonie. Nyní již zůstává jen jediná potenciální imperiálni mocnost, r _ Před třiceti léty většina z nás tuto dramatickou proměnu politické tváře planety uvítala a mnozí z nás tento postoj zastávají dodnes. Dnes se však na tuto dobu díváme z perspektivy neklidného nového století, které působí dojmem, že postrádá relativní řád a předvídatclnost studenováločné éry. Doba i mpérií je pryč, dosud ale neexistuje nic, co by je účinně nahradilojPočet nezávislých -států, z nichž většinu tvoří úlomky bývalých impérií, se od roku 1913 zvý-" šil čtyřnásobně. Avšak zatímco teoreticky žijeme ve světě svobodných národních států, který měl dle presidentů Wilsona a P. D. Roosevelta nahradit svět impérií, v praxi žijeme v prostředí, o němž nyní zjišťujeme, že je vysoce nestabilní a v globálním mčřítku chaotické jak na scéně mezinárodní, tak i uvnitř států. Ukazuje se, že určité a zřejmě stále rostoucí množství těchto politických celků není schopno vykonávat základní funkce teritoriálního státu, popřípadě jim následkem činnosti odštěpeneckých hnutí hrozí rozklad. Ba co víc, od konce studené války žijeme ve světě, kde se v rozsáhlých oblastech Asie, Afriky, Evropy a částečně i Pacifiku endemický vyskytují ne- GLOBALIZACE, DEMOKRACIE A TERORISMUS 64 kontrolovatelné či jen obtížně kontrolovatelné ozbrojené konflikty. Masakry, které dosahují rozměrů genocidy, a masové vyhánění obyvatelstva („etnické čistky") se opět odehrávají v měřítku, jaké nepamatujeme od doby těsně po druhé světové válce. Má tedy cenu se divit, že v některých zemích lidé, kteří pamatují éru impéria, litují jeho zániku?) — Jak bychom měli na tato impéria vzpomínat? Povaha veřejného i soukromého náhledu na minulost do jisté míry závisí na tom, jak dlouhá doba uplynula od zániku impéria a zda zanechalo nějaké následníky. Římské impérium- ato jak jeho část západní, tak i východní-bylo zničeno tak dokonale atak dávno, že zůstalo bez nástupce, třebaže stopa, již zanechalo na svém území a dokonce i mimo něj, je nesmazatelná. Doba Alexandrovaje nadobro pryč. Nicnezůstalo ani po Čingischánovi aTimurovi, po říších Ummajovců a Abbásovců. Pokud jde o novější dobu, Habsburská říše byla roku 1918 zničena tak důkladně, a navíc byla tak naprosto nadnárodní, žc její kontinuita s malým národním státem jménem Rakousko je prakticky nulová. Nicméně často se stává, že určitá kontinuita zde je, zejména vzhledem k tomu, že mnohá impéria zanikla nedávno a že jejich zánik byl v bývalých mateřských zemích doprovázen, popřípadě " následován obdobím značného politického i psychického napětí. Je skutečností, že žádný stát, který kdysi vládl nad koloniální říší, ji dnes nezamýšlí obnovit a ani vto nedoufá, avšak tam, kde mateřská země bývalého impéria přežila aje funkčním celkem - obvykle se jedná o národní stát - projevuje se v ní po jisté době tendence pohlížet na dobu minulé slávy s pýchou a nostalgií.) • Existuje také pochopitelné pokušení přehánět jak výhody, které impérium ve své době údajně skýtalo svým obyvatelům - například vláda práva a pořádku na jeho území - tak i skutečnost (což je ospravedlnitelnčjší), že některá, ačkoli ne všechna zaniklá impéria byla vůči etnická, jazykové a náboženské různorodosti tolerantnější než národní státy, které z nich vzešly. Nicméně jak poznamenal jistý autor zabývající se impérii, když recenzoval pozoruhodné společenské dějiny vašeho města sepsané profesorem Mazowerem, „tato teorie je až příliš dobrá, než aby byla pravdivá".1' Realita života v impériu by neměla být ovládána selektivním vlivem pocitů nostalgieU — Praktický dopad má dnes pouze jediná kolektivní forma vzpomínek na impérium - pocit, že svrchovaná moc impéria, jež mu umožňovala dobýt svět a vládnout KAPITOLA 4. O KONCI IMPÉRIÍ 65 mu, byla založena na civilizační nadřazenosti, jež je snadno ztotožnitelná s nadřazeností morální či dokonce rasovou. V devatenáctém století šly tyto ■ pocity často ruku v ruce, avšak historická zkušenost s nacistickým Německem rasově či etnicky podložené nároky na nadřazenost z korektního politického diskursu vyřadila. Stále ale přežívá ani ne tak otevřeně vyjádřený, jako spíše mlčky proklamovaný nárok Západu na vlastní morální nadřazenost. Výrazem tohoto nárokuje přesvědčení, že naše hodnoty a instituce jsou lepší než jiné a že je lze ostatním vnucovat - ba že bychom jim je vnucovat měli - pro jejich vlastní dobro, v případě potřeby i silou zbraní.' ' Tvrzení, že z historického hlediska impéria a imperialismus přinesly zaostalým národům civilizaci ana místo anarchie dosadily řád, je pochybné, i když nikoli zcela nesprávné. V době od třetího do sedmnáctého století většina impérií -vznikla vojenským vítězstvímbojovných kmenů přicházejících z okrajových končin asijských a stredomorských civilizací. Protože tyto kmeny byly kulturně zaostalé, porobeným a mnohdy rozvinutějším končinám nepřinesly prakticky nic kromě svých mečů a - pokud si chtěly své postavení udržet - ochoty používat infrastrukturu a znalosti těch, jež porazily. Něco nového přinesli pouze Arabové, kteří si s sebou vzali psaný jazyk a své nové náboženství. Evropané, kteří kolonizovali Ameriku, Asii a oblast Tichého oceánu, opravdu byli na technologickyvyšší úrovni než místní společnosti, třebaže až do devaten áctého století to v porovnání se společnostmi asijskými a některými islámskými neplatilo, koloniální území nakonec byla skutečně začleněna do světové ekonomiky, jejímž centrem je Západ. Můžeme se ale ptát, v čem je bilance koloniální éry pozitivní pro ty obyvatele amerického kontinentu, kteří nejsou potomky evropských přistěhovalců, popřípadě - abychom použili novější příklad - pro obyvatele subsaharské Afriky. Méně vyhraněné bývají vzpomínky na impérium u j oho bývalých kolonií. Většina kolonií či jiných území, která byla závislá na bývalých impériích, se proměnila v nezávislé státy, jež stejně jako všechny ostatní státy - bez ohledu na to, jak historicky nové a bezprecedentní mohou být - potřehnjí nejen vlastní vlajku, ale i historii. Jejich vzpomínky na bývalé impérium tak jsou téměř vždy určovány historií vzniku nového státu, jež na sebe obvykle bere podobu zakladatelského mýtu, v němž se hovoří o boji a osvobození. Vcelku po- GLOBALIZACE, DEMOKRACIE A TERORISMUS chopitelně také často dochází k zaujetí uniformně negativního postoje k éře imperiálni vlády. Ve většině případů však takové postoje volají po uplatnění historické skepse. Mýty tohoto typu často nadsazují samostatnou roli osvobozeneckých sil, podceňují ty místní síly, jež se nezapojily do osvobozeneckého hnutí, a příliš zjednodušují vztah mezi impériem a podřízenou populací. Dokonce i v zemích, v nichž měl osvobozenecký boj dlouhou historii, bylo oddělení od impéria zpravidla procesem komplikovanějším, než jak by se podle oficiálního, nacionálne zabarveného podání historie mohlo zdát. Pravdou je, že vzpoura porobených národů se sama o sobě o konce impéria zasloužila jen zřídka. Vztahmezi impérii ajejichpoddanýmijc komplikovaný, protože komplikovanýje i základ moci, kterou úspěšná impéria disponovala. Krátká období cizí okupace se mohou ve své podstatě opírat o vojenskou moc a o ochotu používat nátlak a teror, to však samo o sobě nemůže zaručit trvalou nadvládu, zejmé-napokud se tato nadvláda uskutečňuje - jako tomu je téměř vždy - prostřednictvím relativně nevelkého množství cizinců, kteří jsou navíc obvykle men-- šinou i v absolutních číslech. Jen si vzpomeňme, že počet britských civilistů, kteří se podíleli na vládě nad čtyřmi sty miliony obyvateli indické ří še, nikdy nepřesáhl deset tisíc. Z historického hlediska platí, že impéria sice mohou být podmaněna vojenskou silou a ustavena terorem - řečeno jazykem Pentagonu, uplatňuje se „šok a úděs" - nicméně pokud chtějí přetrvat, musejí se opírat o dva hlavní nástroje: spolupráci s nústními zájmy a legitimitu výkonné moci, přičemž zároveň musejí využívat nejednoty svých protivníků a jejich poddaných (divide et impera). Těžkosti, jimž musí čelit dokonce i ta nejmocnější okupační síla v situaci, kdy tyto nástroje chybí, názorně vystihuje současná situace v Iráku. Nicméně přesně z tohoto důvodu nelze oživit starou imperiálni éru, respektive něco takového nemůže dokázat jediná supervelmoc. Jednou z hlavních předností západního imperialismu vjeho formální i neformální podobě bylo, že „pozápadnění" bylo zpočátku jedinou cestou, jak modernizovat zaostalé ekonomiky a posílit slabé státy. Západní impéria, respektive cestou modernizace se ubňající mateřské země tradičních impérií, tak mohla díky tomu počítat s permanentní vstřícností těch místních elit, jež měly zájem na pře- KA PITO LA 4. O KONCI IMPERII 66 67 konaní lokální zaostalosti. Tak tomu bylo dokonce i vpřípadech, kdy se místní hlasatelé modernizace nakonec obrátili proti cizí vládě, jak se to stalo v Indii avEgyptě. Paradoxníje, že indická národníhymna byla napsána jistým vysokým představitelem indické státní správy v době britské nadvlády, který sám byl přitom Ind. Globalizace vysoce rozvinutých ekonomik však způsobila, že se modernizace stala mezinárodním fenoménem. Jižní Korea se nemá moc co naučit od Spojených států, které odborníky na software dovážejí z Indie a svou administrativu vyvážejí na Srí Lanku, zatímco Brazílie produkuje nejen kávu, nýbrž také trysková letadla pro vysoce postavené podnikatele. Je možné, že obyvatelé Asie stále považují za užitečné posílat své děti na studia v západních zemích, kde je často učí emigranti z řad asijských akademiků, nicméně přítomnost lidí ze Západu v jejich zemích - o politické moci a vlivu, který mohou na místní úrovni mít, ani nemluvě - již není pro modernizaci jejich společností potřebná. 1 Různá rádoby impéria však čelí ještě většímu problému: nemohou se již spoléhat na poslušnost svých poddaných. Díky dědictví studené války dnes ti, kdo odmítají poslušnost, mají přístup ke zbraním, jež jsou dostatečně účinné, aby držely v šachu i silné státy. V minulosti mohla té či oné zemi vládnout relativní hrstka cizinců, protože lidé byli zvyklí na hierarchickou vládu a přijímali jakýkoli režim disponující faktickou mocí bez ohledu nato, zda byl místní či cizí. Bylo pravděpodobné, žc jakmile je jednou ustavena imperiálni vláda, budou jí odporovat pouze lidé, kteří odmítají jakoukoli ústřední státní moc, jedno zda místní či cizí, a kteří obvykle žijí vkončinách, jakými jsou afghánské, berberské či kurdské hory, jež se nacházejí mimo účinnou civilní kontrolu.; Ale dokonce i tito lidé věděli, že musejí žít bok po boku s mocí, která je přesahuje, s mocí nějakého sultána, cara či rádži. V dnešní době, jak to názorně dokazuje situace v bývalých francouzských teritoriích v Africe, přítomnost několika málo francouzských vojáků sama o sobě již k udržení místních režimů nepostačuje, jako tomu bývalo po několik desítiletí poté, co tato území získala formální samostatnost. Dnes se ukazuje, že ani veškerá ozbrojená moc vlády není schopna zajistit, aby si stát po dobu několika desítek let udržel nezpochybňovanou kontrolu nad vlastním územím - příkladem nám budiž Srí Lanka, indický Kašmír, Kolumbie, pásmo Gazy a Západního břehu, či dejme tomu některé oblasti Belfastu. Ve skutečnosti čelíme všeobecné krizi moci a legitimity státu, jež nastává dokonce i na území starých a stabilních evropských států, jako jsou Španělsko a Velká Británie. J -~v Za těchto okolností není žádná naděje, že bychom se mohli vrátit k imperiální-mu světu minulosti, o vyhlídkách na vznik historicky bezprecedentní, trvalé globální imperiálni hegemonie jediného státu - Spojených států amerických - ani nemluvě, a to bez ohledu na to, jak velká je jejich vojenská sílajjVěk impérií skončil. Musíme najít jiný způsob, jak uspořádal globalizovaný svět jedenadvacátého stoletĹj \ GLOBALIZACE, DEMOKRACIE A TERORISMUS 68 KAPITOLA 4. O KONCI IMPÉRIÍ 69