II
METHODIKA
Chaos názorů, který panoval v buržoasní historiografii o nejstarších českých dějinách, není náhodný. Je pouze projevem celkové ideologické zmätenosti, která se plně projevila v methodě i v methodice buržoasní ( historiografie.1 Podíváme-li se blíže na fipethodiku našeho buržoasního dějepisectví, postřehneme snadno, že buržoasní dějepisectví ani nemohlo vyřešit otázky, které nadhodilo. Vyplyne to zcela jasně, probereme-li si blíže postup práce jednotlivých „škol" v naší historiografii.
Palacký a jeho škola otázku methody vůbec podceňují. Palacký sám ( odmítá jakoukoliv „filosofii" a odmítá obírat se „floskulemi vševědoucích soustav filosofických" (1/1, str. 56 úvodu)2. Palacký vědomě omezuje celé své líčení na politické a kulturní dějiny, neboť jak sám píše, „život bez-idejný všude jest nepamátný, aprotož aniž vypravován býti nezasluhuje" (1/1, str. 8). Ačkoliv Palacký v úvodu ke svým „Dějinám národu českého" tak rozhodně odmítl jakýkoliv „filosofický systém", přece jej sám dó svého líčení vnáší, a to hned dvojím směrem.* Jednak je podle Palackého, přesvědčeného protestanta, v celých dějinách patrna „ruka Páně" (1/1, str. 15); jednak mají české dějiny ještě svou zvláštní zákonitost. „Příroda sama, ukončivši a uzpůsobivši Čechy co zvláštní celek, před-usíanoviía (podtrženo mnou — F. G.) tím hlavní ráz historie české" (tamtéž, str. 4). Jeho koncepce vyplývá i z jiného výroku Palackého, který jsem citoval v předcházející kapitole. České dějiny jsou podle něho ' neustálým „potýkáním" českého živlu s německým okolím, které prý bylo dáno samou přírodou. Jak jsem rovněž ukázal v předcházející kapitole, je právě tato Palackého koncepce koncepcí nastupující buržoasie. Je proto v podstatě pokroková. Její ráz ve vztahu k německému „světu" je pak určen především konkurenčním bojem české buržoasie proti mocnějšímu (německému) soupeři.
Palackého ideologie byla jako celá buržoasní historiografie idealistická. Odpovídalo tomu i to, že Palacký a ostatní buržoasní historikové vykládali jednotlivé události jako následek pouhé vůle nebo úmyslu jednotlivců. Velmi jasně vyniká tento základní postoj při líčení vlivu a významu knížecí moci v nejstarších dějinách, v němž není kníže ukazován jako
1 Methodou nazývám světový názor, který je východiskem pro vlastní bádání. Methodika je souhrnem způsobů a prostředků použitých při bádání.
2 Cituji opět podle 3. vydání „Dějin národu českého".
40
představitel určité třídy, ale jako „tvůrce dějin". Charakterisoval jsem to blíže již v předcházející kapitole.
Bylo by chybou vytýkat Palackému a jeho přívržencům tento nedostatek jakékoliv propracované methody nebo methodického postupu. Palacký ani nemohl tehdy, když psal své „Dějiny", ještě vypracovat v českém prostředí nějakou větší, rozsáhleji platnou methodiku. Přesto znamená právě Palackého vystoupení veliké zdokonalení ryze řemeslné methodiky české historiografie. Začal totiž jako prvý v rozsáhlém měřítku* rozebírat prameny, vědecky je hodnotit a třídit. Zcela v souladu se svým záHadním názorem, že život „bezidejný" nezasluhuje ani, aby byl vypravován, soustředil Palacký pochopitelně svůj zájem na prameny k politickým a kulturním dějinám, především na kroniky.
Ale prameny pro nejstarší období českých dějin jsou příliš kusé, aby se z nich dal zrekonstruovat nějaký celkový obraz „života" českého lidu v 10. až 12. století. Palacký si byl této okolnosti dobře vědom, a proto užil jako doplňku pramenů mladšího data a analogie z jihoslovanských dějin, „když věc zatemnělá toho žádá a potřebuje" (1/2, str. 222). V tomto ohledu byla tudíž Palackého methodika pouze pokračováním staré methodiky, jak ji používali jeho předchůdci v prvé polovině 19. stol., kteří líčili české dějiny toliko v rámci obecných slovanských dějin. Avšak je nutno zdůraznit, že Palacký byl mnohem kritičtější než všichni jeho předchůdci (vyjma Dobrovského) a používal mnohem méně analogií, než bylo v jeho době zvykem. Přes všechny nedostatky této methody znamenal jeho pracovní postup v polovině 19. století krok vpřed svou kritičností a akribií.
Je příznačné, že Gollova škola se v podstatě nedostala v methodice dále, než byl Palacký a jeho přívrženci. Göll sám, jak jsem již podotkl, se hlásil ke škole Raňkeho, který si v důsledku své positivistické methody dal jako motto pro historickou práci, že historik má zjistit, „wie es eigentlich gewesen" (jak se to vlastně stalo). Vše ostatní, měl na zřeteli hlavně vývojové zákonitosti, leží prý absolutně mimo historikův obzor a jeho působení a netýkají se ho. Ranke vypracoval svůj postup historické práce, rozbor a kritiku pramenů na studiu diplomatických vztahů, na studiu relací vyslanců a oficiálních zpráv panovnických dvorů. Tato methoda byla typickým projevem idealistického názoru na dějiny, který viděl v dějinách projev vůle velikých osobností, panovníků, duchovních „směrů" a dvorských intrik. Celý pracovní postup Rankeho školy byl vědomě zaměřen na studium t. zv. politických dějin. Methodika Rankeho školy, její zjevná jednostrannost, byla pak záhy kritisována i buržoasní historiografií, ovšem pouze v podřadných bodech. V podstatě byla vedoucí methodikou jak německé, tak i české buržoasní historiografie.
Je na snadě, že tato methodika mohla snad vystačit ke zkoumání osudů panovníků, k líčení bitev nebo diplomatických jednání, ale musela
Před ním se obíral kritikou pramenů již G. Dobner a J. Dobrovský.
41
naprosto ztroskotat tam, kde šlo o široké lidové masy, které takřka vždy vystupují v starých pramenech anonymně a o jejichž postavení vypravují staré kroniky celkem mnohem méně než o bitvách, hostinách a intrikách. Není tedy náhodou, že převážná většina všech monografií, které vzešly z Gollovy školy líčily nebo rozebíraly činy jednotlivých význačných osob. Přehlédneme-Ú v bibliografii produkci Gollových žáků, můžeme se o tomto faktu velmi snadno přesvědčit. Tam, kde šlo o studium lidu nebo o celkové studium vývoje, musela positivistická methodika zcela pochopitelně naprosto selhat již proto, že prostě nebyla pro takový rozbor určena.
Není mým úmyslem tvrdit, že práce Gollovy školy byla pro zkoumání nejstarší doby českých dějin naprosto bezcenná. Bylo by nespravedlivé nevidět veliký pokrok, za který vděčíme této škole při rozboru jednotlivých pramenů, v drobných monografiích i ve vědeckých edicích našich nej-starších pramenů. Ale celkově musela tato škola selhat již proto, že se stejně, ba více než Palacký, vzdávala jakékoliv možnosti studia vědecké zákonitosti vývoje. Tato skutečnost se plně projevila tam, kde se buržoasní historiografie pokusila určit společenský řád, který převládal v Cechách 10.—12. stol., kde se snažila vysvětlit vznik poddanství, a konečně zcela markantně, když líčila stát a jeho úlohu v nejstarším úseku našich dějin. Na okolnost, že úloha státu i panovníků se skreslovala zcela systematicky v pracích naší historiografie, jsem poukázal již v předcházející kapitole.
Pokud se týče konkrétní historické práce příslušníků Gollovy školy, věnovali se tito historikové většinou hledání „analogií" v jiných zemích, pokud nedali — jak tomu bylo většinou — přednost monografickému zpracování jednotlivých událostí. Pokud se pak snažili o celkové vylíčení nejstarších dějin, docházeli většinou k naprosto nesprávným výsledkům. Jako důkaz naprosté zmätenosti uvádím tvrzení Jar. Bidla, universitního profesora, který napsal v knize, vydané r. 1927: „Podle náboženství soudě, byli pravěcí Slované lid mírný a klidný, který prožíval přírodní idylu uprostřed lesů a lučin, protkaných nesčetnými řekami a jezery a chráněných bažinami a močály."4 Toto tvrzení, které by mohl stejně napsat na počátku 19. století Kollár jako Bidlo v 20. století, není zdaleka v historické literatuře ojedinělé. Naprostá neujasněnost nejzákladnějších pojmů vedla nutně k podobným úsudkům jako byly Bidlový, jenž usuzoval z náboženství na skutečný stav (ačkoliv, mimochodem řečeno, nevíme o původním slovanském náboženství, kterého se tu Bidlo dovolává, takřka vůbec nic).
Jak jsem již nadhodil v prvé kapitole, opouštělo ve 20. století pravé křídlo Gollovy školy, representované hlavně J. Pekařem, i starou metho-diku Gollovy školy a snažilo se používat místo rozboru pramenů své „intuice", svého „vcítění" do minulosti. Následkem tohoto stanoviska, kterým byla historie jako věda vlastně likvidována5, bylo, že historické
4 Jar. Bidlo „Dějiny Slovanstva" (Praha 1927), str. 42.
5 Historikové pochopitelně nemohli jít tak daleko jako buržoasní filosofie, která otevřené žádala tuto likvidaci historie.
spisy pekařovců se začaly hemžit „gotickými a románskými dušemi". Ve všech příležitostech, kdy historik nedovedl vysvětlit skutečnost vědecky, byla citována „duše doby". Je jasné, že tato „historie" neměla již s vědou nic společného, že se stala nutně pouhým krasořečněním. Tato snaha buržoasní historiografie likvidovat zásadu „wie es eigentlich gewesen" nebyla náhodná, nýbrž byl to nutný důsledek zostřujících se třídních bojů ve dvacátém století, kdy již buržoasní historiografie nevystačila s heslem zkoumat isolovaná fakta, ale musela stále více a více negovat jakoukoliv zákonitost dějin.
Zvláštní místo zaujímá v tomto ohledu mezi buržoasními historiky t. zv. sociologická škola, k níž se hlásili Julius Lippert a Jan Slavík. Lippert sám používá v historických pracích sociologické methodiky poměrně málo. Jen tu a tam se pouští do vývojových úvah, které jsou však v podstatě zcela závislé na vývodech Búcherových. Poněkud jinak je tomu u J. Slavíka. Neobjevil sice v historiografii nic nového a shoduje se, jak jsem již ukázal v předcházející kapitole, ve všech podstatných bodech s Gollovou školou, ale ukazoval na methodické nedostatky Gollovy školy a přitom se sám s velikým sebevědomím pokládal ze jediného historika-vědce. V několika pracích, které se vyznačují domýšlivostí a nabubřelostí, vytruboval, že on — J. Slavík — objevil jedinou vědeckou methodu dějepisectví: sociologisující dějepis. Stojí za to povšimnout si této „vědy" poněkud blíže, pokud se týče její methodiky. Výsledky Slavíkova bádání jsem se zabýval již v předcházející kapitole. Rozbor Slavíkovy methody je tím nutnější, protože směr „sociologisující historiografie" je doposud široce rozšířen v kapitalistických zemích, kde přívrženci této methody provádějí stejné jarmareční kejkle, jako je kdysi u nás činil se svou „methodou" Slavík.
Podívejme se blíže na methodický postup Slavíkova článku „Svatý Václav"." Celá jeho práce je vybudována na dvou předpokladech: křesťanství je „velikou revolucí" (str. 331) a Cechové, když se dostali v 10. stol. do styku s křesťanskými misionáři, byli na úrovni afrických černochů (str. 331, 333). Slavík potom poučuje čtenáře, že můžeme tedy použít pro zkoumání českých dějin v tomto období poznatků ze „sociologie náboženství", to je jinými slovy, použít rozboru příchodu misionářů-kolonisátorů do Afriky. Celá nejapnost Slavíkovy „koncepce" pak vysvitne zcela jasně, když zkoumáme, odkud má Slavík oba uvedené předpoklady. V celé práci není totiž ani pokus o jejich zdůvodnění. Je pochopitelné, že na základě nedoložených a nedokazatelných premis lze na světě dokázat všechno. Slavík však sebevědomě poučuje i o své celkové methodice práce v pokusu o souhrnné vyfičení dějin českého národa7. Ačkoliv si je vědom kusosti zachovaného materiálu, přesto „řeší" všechny záhady takto: „K vysvětlení však nám tu pomáhá srovnávací
• J. Slavik „Svatý Václav a ráz počátků křesťanství u Slovanů" („Slovanský přehled", XXI. — 1929>.
' J. Slavík „Vznik českého národa", I., str. 70.
42
43
sociologie, založená na dějinných poznatcích všech dob a národů (podtrženo mnou — F. G.)." Věru, hezká methodika, která prostě podle „všech dob a národů" hledá analogie, která se vzdává vědomě možnosti poznat zákonitosti, jež operuje s plochými a nejapnými příměry a která používá poznatků z období imperialismu pro studium počátků feudalismu. Nebylo by ani třeba psát o této „methodě", jež dovede pomocí vhodných „analogií" „obhájit" i nejreakčnější názory, kdyby se tato methoda samolibě neoznačovala za „vědu" a dokonce za obrovský objev. Celá tato methoda vychází, jak patrno, pouze z utkvělých představ „sociologisujících historiků" a z různých „schémat", která mají tito historikové vždy v zásobě. /
Není náhodou, že methodika buržoasní historiografie selhala naprosto tam, kde nešlo o popis bitev a diplomatických jednání a že se v nejlepším případě snažila jen o důkaz, že vývoj — tak, jak se skutečně odehrál — byl „nevyhnutelný". Na hlubší důvody, proč musely selhat všechny methody buržoasní „sociologie" (je míněna věda o společnosti vůbec) poukázal jasně V. I. Lenin v polemice s narodnickými sociology. Lenin rozhodně zdůraznil, že teprve marxismus umožnil vědecké zkoumání faktů: „Odkud vezmete pojem společnosti a pokroku vůbec, když jste ještě neprozkoumali ani jednu společenskou formaci v jednotlivosti, nebyli jste s to dokonce ani stanovit tento pojem, nedovedli jste ani přikročit k vážnému studiu fak.ů, k objektivní anály se jakýchkoli společenských vztahů?" (podtrženo mnou — F. G.).8 Zcela jasně a všeobecně pak konstatoval Lenin ve své práci o Marxovi: „Objev materialistického pojetí dějin nebo přesněji řečeno, důsledné rozšíření materialismu na oblast společenských jevů odstranilo dva hlavní nedostatky dřívějších historických theorií. Za prvé, tyto theorie zkoumaly v nejlepším případě jen ideové pohnutky dějinné činnosti lidí, nepátraly po tom, čím jsou tyto pohnutky buzeny, nepostřehovaly objektivní zákonitost v.rozvoji systému společenských poměrů, nehledaly kořeny těchto poměrů ve stupni vývoje materiální výroby; za druhé, dřívější theorie opomíjely právě činnost mas obyvatelstva, kdežto historický materialismus po prvé umožnil (podtrženo mnou — F. G.) probádat společenské podmínky života mas a změny těchto podmínek s přírodovědecky historickou přesností. Předmarxovská ,sociologie' a dějepisectví byly v nejlepším případě nakupením nezpracovaných, úryvkovitě sebraných faktů a popisem jednotlivých stránek historického procesu."9 Tato Leninova slova platí v plné míře i pro naši historiografii. Bez správné vědecké methody není totiž možno historická fakta ani studovat. V nejlepším případě z toho vznikne tříšť jednotlivých poznatků.
Lenin však charakterisuje i rozdíl mezi pojetím dějin u objektivisty a materialisty: „Objektivista tvrdí, že daný dějinný proces je nevyhnutel-
8 V. I. Lenin „Kdo jsou »přátelé lidu«" (Spisy, I., str. 152). • V. I. Lenin „Karel Marx, Bedřich Engels, Tři zdroje a tři součásti marxismu", str. 19—20.
ný; materialista přesně konstatuje danou společensko-ekonomickou formaci a antagonistické poměry, které plodí. Objektivista, když dokazuje nutnost četných daných faktů, se vždycky vystavuje nebezpečí, že se sesmekne k názoru zastánce těchto faktů; materialista odhaluje třídní rozpory a tím definuje svůj názor. Objektivista mluví o ,nepřekonatelných dějinných tendencích'; materialista mluví o té třídě, která ,řídí' daný ekonomický řád a vytváří tak určité formy odporu druhých tříd. To znamená..., že materialista je ve svém objektivismu důslednější, hlubší a zásadnější než objektivista. Neomezuje se na tvrzení, že proces je nevyhnutelný, nýbrž vysvětluje, jaká společensko-ekonomická formace dává obsah tomuto procesu, jaká třída určuje tuto nevyhnutelnost."10
Lenin v těchto větách nejen skvěle charakterisoval celou buržoasní „sociologii" (a z předcházejícího líčení je patrno, že tato charakteristika platí plně i pro českou buržoasní historiografii), ale ukázal současně i cestu k materialistickému, vědecky fundovanému rozboru faktů dějin.
Chceme-li aplikovat pokyny, které dal Lenin materialistickému vědci pro zkoumání minulosti, i na otázku nejstarších českých dějin, musíme především zjistit, která společensko-ekonomická formace převládala. Je tedy nutno v našem případě zkoumat, zda lze 10. až 12. stol. označit jako rodovou, otrokárskou nebo feudální společnost. Dále je nutno objasnit třídní rozpory v tomto období, ukázat úlohu vládnoucí třídy v české společnosti před počátkem 13. století. Všechny tyto úkoly musí být zvládnuty i v této práci, i když se týká jen venkovského lidu, neboť tento lid tvořil obrovskou většinu všeho obyvatelstva. Jeho dějiny a ne dějiny Přemyslovců nebo šlechty jsou dějinami českého národa. Přitom však je pochopitelné, že v této monografické práci se mohu zabývat otázkami feudálů jen potud, pokud zkoumání jejich postavení a moci je nezbytné k tomu, abychom porozuměli životu venkovského lidu — životu utlačovaných. Prvým úkolem této práce je tedy zjištění, zda je možno období 10. až 12. století již označit jako zcela feudální a do jaké míry můžeme předpokládat v tomto období platnost oněch zákonů, které se uplatňují za feudalismu.
Marx na tento postup odkázal zcela všeobecně již v „Úvodu ke kritice politické ekonomie"11, když upozornil na to, že skutečně vědecká methoda pozůstává v tom, že se přistupuje od všeobecného k jednotlivému. Konkretisuje dále1' svou myšlenku na příkladě desátků, které jsou nepochopitelné bez znalosti pozemkové renty (jež však nejsou s pozemkovou rentou identické). Je pochopitelné, že bez celkové znalosti vývojových zákonitostí musí historická fakta zůstávat pouze isolovanými fakty, které může historik v nejlepším případě pouze registrovat. Jasněji řečeno: bez aplikace vědeckého učení o společnosti, marxismu-leninismu, jsou otázky našich nejstarších dějin naprosto neřešitelné.
10 V. I. Lenin „Ekonomický obsah narodnictvi" (Spisy, L, str. 416—417).
11 K. Marx, „Zur Kritik der politischen Oekonomie", str. 256 a n. " Tamtéž, str. 263.
44
45
Je však nutno upozornit na jedno nebezpečí pří postupu od všeobecných vývojových zásad ke konkrétním faktům — na nebezpečí schematizace. Jak známo, snažili se již záhy různí „přívrženci" marxismu zploštit vědecké učení o společnosti v řadu „schémat", která lze libovolně aplikovat na dějiny různých národů. Zvláště v tomto ohledu proslula „škola" Pokrovského. U nás se o takové schematisování pokusil V. Husa.18 Na zásadní nesprávnost této methody poukázal jasně již B. Engels v dopise K. Schmidtovi z 5. VIII. 1890, kde napsal: „Ale naše pojetí dějin je především návodem (podtrženo mnou — F. G.) k studiu, a nikoli pákou ke konstrukci ä la hegelovství. Celé dějiny nutno nanovo prostudovat (podtrženo mnou — F. G.). Je nutno prozkoumat podrobně podmínky existence různých společenských formací dříve než bude možno se pokusit odvodit z nich příslušné politické, soukromoprávní, estetické, filosofické, náboženské a jiné způsoby nazírání. Na tomto poli bylo až dosud vykonáno jen málo, protože jen málo lidí se tím vážně zabývalo."1* Nebo, jak to řekl zcela jasně Lenin na adresu národníků: „Marxisté přejímají bezpodmínečně z Marxovy theorie jen drahocenné ■ methody, bez kterých si nelze ujasnit společenské vztahy, a tudíž kriterium svého úsudku o těchto vztazích vidí naprosto ne v abstraktních schématech a podobných nesmyslech, nýbrž v jeho správnosti a shodě se skutečností."16
Pro postup historické práce to znamená — vycházeje z vědeckého učení o společnosti — neustále zkoumat, ověřovat a rozebírat fakta a neustále ověřovat celkové závěry na skutečném, zachovaném materiále. Tento postup, kde hlavním pracovním prostředkem se stává rozbor-analysa, má ovšem s hlediska čtenáře určitou nevýhodu v tom, že odstavce, které spolu úzce souvisí, jsou tímto postupem od sebe odtrženy. V této práci se to především projevuje v líčení vlastního postavení poddaných, které je roztrženo do dvou kapitol (7. a 9.). Tento nedostatek plynulého líčení určitých otázek tkví v základě analytické methody a upozornil na něj již sám K. Marx, který napsal v úvodu k francouzskému vydání Kapitálu tato slova: „To jest nevýhoda, proti níž nemohu učinit nic jiného než na ni předem upozornit důrazně čtenáře hledajícího pravdu. Není žádné široké silnice pro vědu, a jen ti mají vyhlídku, že dosáhnou , jejích svědých vrcholků, kdož se nebojí únavy při slézání jejích strmých stezek."1"
Je-li dána těmito methodickými úvahami celková koncepce knihy, musím se nyní zabývat několika podřadnějšími problémy vlastního pracovního postupu, neboli tak zvanou „řemeslnou" stránkou postupu. Materiál pro české dějiny 10.—12. století, jak je všeobecně známo, je totiž velmi kusý, a jak ukáže "bližší rozbor, i velmi jednostranný. To
13 Mám na zřeteli jeho práci „Epochy českých dějin".
14 Marx-Engels „Vybrané spisy", II., str. 512.
15 V. I. Lenin „Kdo jsou přátelé lidu" (Spisy, I., str. 205). " K. Marx „Das Kapitál", I., str. 19.
znemožňuje živější vylíčení postavení venkovského lidu a nutí historika v mnohých otázkách používat výsledků jiných věd jako opory svého zkoumání. Nej důležitějším pomocníkem historika při Učení nejstaršího historického období českých dějin je archeologie, věda, která se obírá zbytky hmotné kultury.
Buržoasní historiografie si — s výjimkou prací L. Niederleho — výsledků archeologického bádání vůbec nevšímala. Historikové tuto nevšímavost ve svých pracích výslovně obhajovali. Na př. V. Novotný napsal přímo: „Zde jest nutno dosud se vším důrazem akcentovati skeptické stanovisko Niederlovo, že archeologie není dosud tak daleko, aby historie jejích výsledků mohla užiti nebo dokonce jimi nahradili spo:eblivé své prameny psané (a pro svou osobu dovolil bych si souditi, že také sotva kdy tak daleko bude)."17 Tento zjev není opět náhodný, ale nutně vyplývá z celkové koncepce buržoasní historiografie, jež omezovala svůj zájem na vynikající jednotlivce a vůbec si nevšímala dějin lidu. Pro dějiny jednotlivců nemohla archeologie vskutku podat žádné prameny rovnocenné kronikám. Proti tomuto neorganickému trhání historie od praehistorie se ohradila jako prvá velmi rozhodně sovětská historiografie, která poukazuje neustále na nezbytnost seznamovat se s výsledky archeologického bádání, využívat poznatků archeologů pro studium nejstarších dějin.
Je-li studium archeologického materiálu (který historik ovšem poznává z druhé ruky, z prací archeologů-odborníků) pro historika nezbytností, je však přitom nutno upozornit na to, že stav našeho archeologického bádání ještě není zdaleka takoVý, aby historika úplně uspokojil. Příčina tkví v tom, že buržoasní archeologie byla zaměřena na studium hrobů vynikajících jednotlivců (t. zv. knížecí hroby), na průzkum význačných staveb a památek a nikoliv na studium materiálu nej důležitějšího pro poznání struktury společnosti, na studium sídlišť.18 Je skutečností, že dosud nemáme v Čechách prozkoumáno systematicky ani jediné sídliště. Ojedinělá fakta, jež archeologové při svých výzkumech zjišťují, jsou cenným materiálem pro historické studium, ale neumožňují dosud bezpečně celkové zhodnocení.
Dalším nedostatkem nynějšího stavu našeho archeologického bádání je, že slovanské období prothohistorie bylo dosud zcela zanedbáváno ve prospěch starších období a že o průzkumu sídlišť z 10.—12. století nemůže být dosud vůbec řeči. Tyto okolnosti neobyčejně ztěžují historikovi užití archeologického materiálu. Je nesporné, že výzkum sídlišť novější doby je nákladný a velmi složitý a neslibuje tak efektní výsledky
17 V. Novotný v recensi A. Bachmanna (ČČH, IX. — 1903, str. 164—165). Celková práce G. Skalského „Význam hmotných památek pro dějepisné bádáni" (CCM, CXII. — 1938, str. 4—13) je pouhou apologii vědecké numismatiky a všímá si nadto pouze „kulturního" významu těchto památek.
18 Srv. M. K. Kaprep «ApxeojiornHeCKne MCCJieaoBaHHH flpeBHero KneBa» (KneB 1951), CTp. 5—6. . .
46
47
jako výzkum zaniklého kostela nebo opevnění. Mocnou oporou při práci našich archeologů však mohou být výsledky sovětské archeologie, která se věnuje systematicky průzkumu sídlišť a těch problémů, které souvisí s životem hdu.
Snažil jsem se v této práci užít výsledky československé archeologie co možná nejvíce, avšak vyhýbal jsem se mnohdy odvážným závěrům jednotlivých archeologů, kteří často z dosti chatrného materiálu budují dalekosáhlé koncepce.
Totéž, co bylo řečeno o archeologii, platí v ještě zvýšené míře o národopisu! Vědecký národopis vězí u nás dosud v plenkách. Různým ethno-grafickým analogiím, které jsou v literatuře dosti oblíbeny, jsem se vyhýbal proto, že přespříliš svádějí k pouhému sociologisování.
Dosavadní práce o nejstarších českých dějinách vycházely mlčky z přesvědčení, že ještě aspoň 10. století zná nějaké „obecné slovanské dějiny". Tento názor vyplýval z představy o naprosté primitívnosti a divokosti starých Slovanů. Všechny slovanské kmeny byly popisovány podle zmínek byzantských kronikářů z 6.—9. století a nebralo se ani v úvahu, že byzantské prameny jsou mnohdy tendenčně skreslený. Ve skutečnosti ovšem nějaký „typicky" slovanský vývoj, jak v něj věřila romantická historiografie a jak jej politicky propagovali národníci a staří slavjanofilové, nikdy neexistoval a Slované podléhali týmž vývojovým zákonům jako ostatní národy. Na neudržitelnost těchto představ poukázala již zcela jasně sovětská historiografie19 a sám se této otázky příležitostně dotknu během líčení. Je též nutno upozornit na to, že samy prameny striktně odporují představě o primitivní „uniformitě" Slovanů 10. století. Einhard přímo při popisu Slovanů píše, že se sice dorozumívají stejným jazykem, že se však „velmi liší mravy a ošacením"20 a na různost zvyků u jednotlivých kmenů upozorňuje též výslovně ruský Letopisec*1. Nepochybuji o tom, že si Slované byli velmi blízcí svými zvyky a obyčeji a bezpochyby i mnohými institucemi, ale tato skutečnost nijak neopravňuje historika k tomu, aby zrekonstruoval nějaký „typicky slovanský vývoj".
Vyhýbal jsem se proto obvyklým slovanským analogiím, běžným v literatuře, a činím výjimku pouze při analogiích s ruskými poměry, ne proto, že bych soudil, že české a ruské poměry 10.—12. století si byly obzvláště příbuzné, jako spíše pro skutečnost, že ruské dějiny jsou do dnešní doby jedinými, marxisticky propracovanými dějinami. S analogiemi širšího rázu bude možno pracovat až tehdy, kdy i ostatní národy budou mít nejstarší období dějin marxisticky zpracováno. Pokusit se o takové zpracování v této práci by bylo znamenalo pokusit se o práci, ha kterou síly jednotlivce zdaleka nestačí.
Starší historiografie hojně používala pro líčení původního stavu pod-
" C. B. IOuikob «06mecTBeHHO-nojiHTHHecKHň CTpoň», CTp. 84. ,0 „Einhardi Vita Karoli Magni", p. 16. u íasp. aeT., crp. 13.
48
dánského obyvatelstva v 10. až 12. století též zmínek v listinách 13. a 14. století o starém právu, označovaném v pramenech jako „právo české". Zmínky o starším právu nelze však prostě mechanicky přenášet do staršího období, a to ze dvou důvodů: předně se autoři pramenů snažili vylíčit emfytheutické právo jako zvláště velikou vymoženost, a proto leckdy skreslovali starý stav; za druhé pak je si nutno uvědomit, že i t. zv. staré právo (t. j. neemfytheutické) prodělávalo během doby dosti podstatné změny. Všemi těmito otázkami se budu zabývat až v druhém díle této práce, kde se věnuji rozboru emfytheutického práva. Pro látku, o které pojednává tento díl, však z těchto poznatků vyplývá, že je nutno každý případ „starého práva" zkoumat zvlášť a nepřenášet zmínky 13. a 14. století o „českém právu" mechanicky do 12. století.
Ve své práci postupuji takto: nejdříve rozebírám prameny, které máme pro nejstarší období našich dějin k disposici, pak přecházím ke zkoumám stavu výroby. Další rozbor zjišťuje společensko-ekonomickou formaci, která v Čechách 10.-12. století převládala. Pak teprve jsem mohl přistoupit k rozboru postavení venkovského lidu. Jsem si toho vědom, že je v této práci mnoho rozborů, které jsou vzhledem k vlastnímu životu venkovského Hdu podružné a že celkové líčení postavení i života poddaných zůstává přes všechnu moji snahu v jednotlivostech dosti neurčité. Avšak tato okolnost souvisí konec konců se stavem zachovaného materiálu, na nějž je historik odkázán. Rozboru zachovaného historického materiálu je věnována příští kapitola.
4 Dijiny