LES / V KRÁLOVSTVÍ LITEVSKÉHO ZUBRA
Rytina, Litevský zubr z knihy
J. von Brinckena
La Forét Imperiále de Bialowieza,
1828.
Představte si mladého Poláka v Michelangelově Římě, střízlivě oděného do čapky učence, avšak vykračujícího si v kabátě až na zem, lemovaném sobolí kožešinou, a v botách nad kolena, oblíbených u polské šlechty. Tento oděv měl svědčit o jejím původu ve starém válečnickém kmeni od řek a lesů severovýchodní Evropy, který Tacitus identifikoval jako „Sarmaty".2 Avšak zatímco tento římský historik bagatelizoval Sarmaty jako téměř lesní bandity, vyznačující se „úžasnou divokostí" a žijící „na vozech a na koních", polští renesanční kroni-káři-historikové z nich činí jezdeckou šlechtu, jež si byla vzájemně mezi sebou rovna a cizími národy nepodmanitelná. Je pravda, že jeden z těchto raných národních mýtů považoval jejich původ za poněkud usedlejší a trval na tom, že mezi řekami Něman, Visla a Bug vždy žili západní Slované. „Sarmatský kroj" zaznamenaný na raných polských portrétech, vyznačující se především kůží a kožešinou, ale pravděpodobně naznačuje skutečnou pravdu - jejich původ leží v nomádských kmenech ze severních Karpat.3 Možná, že náš učenec Hussowski také směle nosil dlouhé kníry, jaké bylo možné vidět u jeho krajanů, neboť byl, koneckonců, synem vrchního lovčího. Přestože byl skromného původu, bylo mu dopřáno bohatého humanistického vzdělání, jež zahrnovalo duchovní nauku i klasické předměty, na Jagellonské univerzitě v Krakově, a to v dobách její největší slávy. Někdy před rokem 15 20 zavítal do Říma s družinou Erasma Ciolka, biskupa z Polocku, doslova nejvýchodnější diecéze římské církve.4 A právě zde onen slibný mladý lovec-básník sepsal první a vlastně jedinou plnohodnotnou ódu na litevského zubra Carmen de Statura, Feritate ac Venatione Bisontis, tisíc sedmdesát řádků plných těch nejnabubřelejších latinských veršů.
Přestože dnes máme k dispozici pouze zlomkovité informace, zdá se, že Hussowski, jehož jméno bychom nyní měli s ohledem na důstojnost naturalizovaného Římana překládat jako Nicolaus Hussovianus, složil tuto báseň výslovně pro papeže Lva X., o němž bylo známo, že je vášnivým lovcem. K jejímu vzniku jistě také přispěl tehdejší obrovský zájem o exotická zvířata, který
KRÁLOVSKÁ ZVÍŘATA BIA10WIEŽÍ
byl ještě přiživován objevitelskými cestami a celými náklady nosorožců, tapíru a poskakujících opic, jež směřovaly do Říma a na jiné evropské dvory.
Hussovianus na rozdíl od hlasatelů tropické exotiky oslavoval přírodu severských lesů - kolosální nádheru zubra, zvířete skytských pouští, nahoře s drobnými kadeřemi, dole střapatého. Je obrovská škoda, že mu nebyla dopřána příležitost formálního přednesu této básně před papežem, při němž by mohl zpěvnost této ódy na zubra podmalovat svým polským přízvukem:
„Barba riget late pendentíbus horrida villis, lumina terrorum plena furore rubent terribilisque iubae collo funduntur in armos et genua etfrontem et pectoris ima tegunt. "5
„Vousy štětinaté v chomáčích střapatých visící, oči jeho vztekem rudým přestrašlivě zářící a hříva hrozívá z krku jeho dolů padající a přikrývající ramena i kolena i hrud."
Lev X. však zemřel v prosinci 1521 a nový papež, Holanďan Hadrián VI., měl zřejmě ke kopytníkům poněkud konvenčněji pastorální postoj. V každém případě byl Hussovianus zřejmě zklamán a publikování své velké zubří ódy, nově dedikované polské královně Boně, se dočkal až po svém návratu do Krakova roku 1523, kdy ji v osmerkovém vydání vytiskla Bibliotheca Zalusciana.
Je to zvláštní a podivuhodné dílo v každém ohledu - výstřední i učené, vědecké i fantastické, velebné i prostořeké. Přestože Hussovianus složil příslušný hold autorům, jako byli Aristoteles a Plinius, kteří toto zvíře identifikovali již před ním, jako úzkostlivý humanista zároveň s gustem poopravil chyby a omyly svých předchůdců. Skutečný zubr nebyl onen střapatý, ohřívený bonasus, jak ho popisoval Aristoteles, jenž dlí na hranicích Makedonie, jehož kůže „rozprostřena pokryje jídelnu o sedmi místech u stolu", jenž přivádí na svět mladé za vysokou hradbou hnoj e, brání se hojným vyměšováním j edovatého trusu, který poté kope po útočnících (malba Roelanta Saveryho z roku 1610 věrněji zachycuje právě tuto obrannou taktiku zvířete než jeho skutečnou anatomii).6 Nebyl to ani divoký „pratur" či „uroxen", jakjej nazýval Caesar, tvor potulující se nekonečným Hercynským lesem Germánie, jehož zabíjením se podle jeho představ „jinoši otužují a tím druhem myslivosti se cvičí".7 Jiní středověcí a renesanční kronikáři jako německý Conrad Celtis popisovali belua vasta (obrovskou oblu-
LES / V KRÁLOVSTVÍ LITEVSKÉHO ZUBRA
KRÁLOVSKÁ ZVÍŘATA BIALOWIEŽE
du) se „zářivým okem" a „rohy dovnitř zatočenými".8 Avšak žádný spisovatel před Hussovianem nepodal tak vyčerpávající anatomický popis - od hlavy, poněkud připomínající zestárlého lva, po střapatý ocas, který zvíře vztyčí do vodorovné polohy, kdykoli je vystrašeno či drážděno. Dále popisuje jeho zvyky týkající se potravy a říje, jeho dlouhověkost (samec se dožívá přibližně čtyřiceti let), jeho pověstný rtuřovitý temperament a fenomenální rychlost a sílu jeho útoku. Hussovianus svůj výčet uzavírá dlouhým oddílem, věnovaným tradicím velkých lovů na zubry, kterým holdovali polští vladaři, při nichž tisíce olivrejováných honců naháněly zvířata do připravené ohrady, kde je královští lovci odpravovali na onen svět před otevřenými stany plnými aplaudujícího obecenstva, za zvuku loveckého rohu.
De Bisonte bylo dílo nejen přírodopisně-historické, ale také etnografické. Hussovianus se snažil toto strašlivé zvíře představit jako symbol hrdinné houževnatosti své domoviny a krajiny. Již v prvním století Plinius zmiňuje, že zubr se tváří v tvář kolonizaci stáhl do hlubin nezměrných Hercynských lesů, které tvoří východní hranici mezi starou „Germanií" a neznámou a nepodmaněnou barbarskou divočinou Skytů. Nyní, jak tvrdí Hussowski, se zubr nacházel pouze v litevském lese „a na žádném jiném místě světa". Přežití starověkého zubra v pralesích polsko-litevského království jakoby naznačovalo, že tato země byla vyvolena historií a osudem. Báseň Mikolaje Hussowského, jenž se horlivě snažil vystupovat v Římě jako učený a zbožný Hussovianus, předsta-
vitel skutečné polsko-katolické renesance, ve skutečnosti oslavovala nezkrot-nost litevského lesního světa.
Tento paradox lze vysvětlit obdobím v polské historii, v němž Hussowski psal. Po jedno a půl století vládla Polsku litevská dynastie Jagellonců. Roku 1386 se Jagiello, poslední pohanský litevský velkokníže, oženil s dvanáctiletou Jadwigou z Anjou a obě země se spojily v čerstvě pokřtěném království. A přestože Litva i Polsko si v tomto spojení zachovaly svou vlastní identitu, první generace historiků-kronikářů v 16. století přirozeně obohatila prapůvodní historii a geografii nížinatého Polska o zalesněný svět litevské válečnic-ké aristokracie.
Zubr byl pro litevsko-polskýkult rytířství stejně důležitýjako býk pro španělskou válečnickou kastu na opačně položené výspě křesťanství.9 Byl to tunový fenomén ztělesňující primitivní dravost pohraniční divočiny. „Zde, v nejdivo-čejších lesích Litevska," napsal Hussowski, opakuje slova z De animalia Alberta Velikého, „se nachází zvíře tak velké, že se mezi jeho dvěma rohy mohou posadit tři muži," zvíře divokosti tak hrozivé, že nemá obdoby, s chlupatým lalokem visícím mu z hrdla, s břichem až k zemi, s krátkou, ale drsnou hřívou a bradkou, s obrovským svalnatým hrbem na zádech, s odulým, růžově-modrým jazykem, s černýma očima se zvláštními, kosými zornicemi, posazenými v černé nebo tmavě rudé rohovce, s úděsným troubením, kterým se ve stádu vzájemně upozorňují na nebezpečí, s pozoruhodnou silou, kterou dvě z těchto zvířat projevila, když při lovu krále Alexandra na počátku 16. století vtrhla do stanu, v němž pobývala jeho žena Helena se svými dvořany, celou stavbu zbořila a královnu málem zabila.10
V Hussowského díle, opírajícím se o polskou znalost zubrů (i v mnoha dalších studiích, jež v novém století následovaly), stejně jako v díle rytíře Zikmunda von Herberstein, rakouského velvyslance v Moskvě,11 bylo zvíře popisováno jako zázračná relikvie z předspolečenské, snad i předhistorické minulosti, ze světa lesních kmenů lovců a sběračů, relikvie děsivá i obdivuhodná zároveň. Zubr se stal talismanem přežití, neboť se zdálo, že dokud tu bude zvíře a les, v němž žije, země si zachová svou vojenskou sílu. Jeho čirá zvířeckost byla využívána při zkouškách síly a spravedlnosti. Zvíře hrálo svou roli v nejrůznějších ordálech u „primitivních" dvorů, jako například v jednom případě z 15. století, kdy litevský vladař Zikmund Veliký potrestal zločince u svého dvora tím, žejej oděl do jásavě rudé látky a nechal jej roztrhat na kusy rozzuřeným zubrem. A chrabrost prokázaná při lovech na zubry se stala součástí mnoha legend o všech vladařích, kterým se dařilo bránit pohraničí před