MODERNÍ DĚJINY
Časopis pro dějiny 19. a 20. století
MODERN HISTORY
Journal for the History of the 19th and 20th Century
Redakce / Editor´s Office:
Vedoucí redaktor / Editor-in-chief: Josef HARNA
Výkonní redaktoři / Managing Editors: Petr PROKŠ, Jan HÁJEK
Vědecká rada časopisu / Academic Council of the Journal:
Jana Burešová, Jan Gebhart, Milan Hlavačka, Drahomír
Jančík, Jiří Lach, Jan Němeček, Michal Pehr, Luboš Velek
Vydává Historický ústav AV ČR, v v. i. / Publisher by the Institute of History, Prague
Časopis vychází dvakrát ročně / The journal is published twice a year
Adresa /Adress: Prosecká 76, 190 00 Praha 9 – Nový Prosek
Tel.: +420 286 882 121/244
E-mail: proks@hiu.cas.cz
http://www.hiu.cas.cz/nakladatelstvi/periodika/moderni-dejiny.ep
ISSN 1210-6860
1
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 1–12 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 1–12
STUDIE
Werner Drobesch
Die „soziale Frage“ in der Habsburgermonarchie
im zeitgenössischen gesellschaftwissenschaftlichen Diskurs1
The “social question” as reflected in the contemporary scientific debate in the
Habsburg Monarchy
The social question was a substantial aspect of the transformation of the feudal
agrarian country into a modern industrial society and of the related dissolution of
the patriarchal conditions of rule and care. Therefore, it cannot be reduced, as is
often the case, to mere pauperism and the workers’ question. The social question
meant something more and embraced a wide range of facets. From the Great
Depression of 1873 at the latest it was apparent that the social conditions
constituted a problem concerning the whole society. That means that not only the
problems of industry workers, but also those of trade and small business, as well as
of agriculture and of the new middle class of white-collar workers were viewed
much more than before as parts of the social question. Associated with this was
also the discussion on the form of social system.
Keywords: History, 19th and 20th centuries, Austria-Hungary, social and
economic history
1
Die folgenden Ausführungen basieren auf meinem Beitrag über die „sozialen Frage“
unter dem Titel Ideologische Konzepte zur Lösung der `sozialen Fragen´, in: Helmut Rumpler/
Peter Urbanitsch (Hgg.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Bd. IX: Soziale Strukturen,
1. Tl. band: Von der feudal-agrarischen zur bürgerlich-industriellen Gesellschaft, Tl.bd. 1/ 2: Von
der Stände- zur Klassengesellschaft, Wien 2010, S. 1419–1463.
2
Es ist erstaunlich, wenn man einen Blick in die einschlägigen Darstellungen
zur Geschichte der Habsburgermonarchie wirft, wie wenig Aufmerksamkeit im
Vergleich etwa zum Nationalitätenkampf dem Kapitel der sozialen Frage gewidmet
wird. Entgegen ihrer Bedeutung für die gesellschaftliche Entwicklung und letztlich
auch für den politischen Alltag im Übergang zur Moderne wurde und wird ihr in
den Handbüchern und Darstellungen nur eine periphere Behandlung zuteil. Das zu
Unrecht, bildete sie doch ab den 1870er-Jahren im Habsburgerstaat eines der
großen Themen im gesellschaftswissenschaftlichen Diskurs, auch weil sich die
Politik im werdenden Parteienstaat ihrer Bedeutung bewußt geworden war.
Die soziale Frage war ein wesentlicher Aspekt in der Transformation der
ständisch-feudalen Agrargesellschaft zur modernen Industriegesellschaft und der
damit im Zusammenhang stehenden Auflösung der patriarchalischen Herrschaftsund
Fürsorgeverhältnisse. Dementsprechend läßt sie sich nicht – wie häufig geschehen
– bloß auf den Pauperismus und die Arbeiterfrage reduzieren. Die soziale Frage
war mehr. Sie umspannte einen weiten Bogen. Spätestens seit der Großen Depression
des Jahres 1873 war es offensichtlich, daß sich die sozialen Gegebenheiten
als ein gesamtgesellschaftliches Problem darstellten. Das heißt: Nicht nur die Probleme
der Industriearbeiterschaft, sondern auch jene des Gewerbes, des Kleinhandels,
der Landwirtschaft und des neuen Mittelstandes der Angestellten wurden stärker
als zuvor als ein Teil der sozialen Frage gesehen. Damit verbunden war die
Diskussion über die Gestaltung der Gesellschaftsverfassung.
Das deutete sich bereits im Vormärz mit dem Einsetzen einer, wenn auch
noch sehr eingeschränkten Diskussion über soziale Belange an. Diese bot wenig
umfassende Antworten zur Lösung der virulenten sozialen Probleme der im Entstehen
begriffenen Industriegesellschaft. Zu sehr konzentrierte man sich auf Einzelfragen.
So erblickte etwa Matthias Koch in der Errichtung von „Armenkolonien“
eine Möglichkeit, die Armen in den Städten in den „bürgerlichen Stande“ zu integrieren,
um der Armut beizukommen.2
Auch wenn die Sozialgedanken des Vormärz
ohne ausreichende Antworten auf die sozialen Problemfelder und ohne weit
reichende Relevanz blieben, deuteten sich mit ihnen die späteren ideologischen
Zugangsweisen an. Das gilt auch für die in der sozialromantischen Tradition Adam
Heinrich Müllers stehenden Überlegungen Albert Hummelauers. In Negation von
Kapitalismus und Industrialisierung entwarf der Kärntner Grundherr die rückwärtsgewandte
Utopie der Perpetuierung einer feudal-zünftischen Ständeordnung zur
Schaffung eines sozialen Ausgleichs.3
Andere – wie etwa Karl Beidtel als heftiger
Kritiker des Wirtschaftsliberalismus4
– fügten sich in die Gruppe jener Vordenker
2
Matthias KOCH, Abhandlung über Armen-Colonien und ihre Errichtung im österreichischen
Kaiserstaate, Wien 1835, V.
3
Albert von HUMMELAUER, Über die Verarmung der ackerbauenden Classe. Ein Versuch,
Wien 1836, S. 9.
4
Vgl. [Karl Beidtel], Die Geldangelegenheiten Österreichs, Wien 1847, S. 184.
3
ein, deren scharfsichtige Sozialkritik und politisches Fortschrittsdenken von einem
undialektischen Kapitalismus-Begriff ausging und die sich am Ende mit ihren Sozialgedanken
selbst relativierten.
Unter dem Strich ergab ihr Gedankengebäude ein Mixtum von inkompatiblen
Gegensätzen. Das gilt auch für Johann Perthaler. In Kontrast zu den sozialkonservativen
Modellen, weil er die Industrialisierung bejahte und seine Sozialtheorie
keine antikapitalistischen Züge enthielt, entwarf Perthaler aus der Position eines
aufgeklärt-josephinischen Bürokraten das Konzept einer sozialen „Reform von
oben“. Nach seinem Dafürhalten garantierte nur die Intervention „von oben“ und
die Schaffung eines Systems sozialer Sicherheiten durch den Staat eine weitere
Eskalation in der sozialen Frage.5
Damit tauchte in der Diskussion erstmals jenes
Momentum auf, das bis zum Zerfall des Vielvölkerstaates allen Sozialprogrammen
über die parteipolitischen Grenzen hinweg, wenn auch mit stark unterschiedlichen
Akzentuierungen, gemeinsam war: Es war das der Ruf nach dem Staat.
Dieser Ruf nach dem Staat, der bei Perthaler noch vage formuliert war, hatte
bei Bernard Bolzano eine konkretere Gestalt erhalten. Am Ende der Gedankenfolge
stand die Vision des „Wohlfahrtsstaates“.6
Die Antworten des „Weisen von Prag“
auf die sozialen Implikationen der herannahenden Industriegesellschaft mündeten
in einem „sozialer Utopismus“ mit einer „revolutionären Tendenz“. Konkret hieß
das: Abseits der Einschränkung des Privateigentums hatte – so Bolzano – der Staat
die „Produktion lebensnotwendiger Güter zu subventionieren, gegen die Arbeitslosigkeit
einzuschreiten und alle Kosten zu bestreiten, welche der Unterhalt, die
Pflege und Unterweisung der Kinder und jungen Leute“ verursachten, unabhängig
von der Tatsache, welcher sozialen Schicht ihre Eltern entstammten.7
Der Staat
hatte aber auch für „die Kosten der […] Heilung und Pflege“ für alle kranken, alten
und gebrechlichen Menschen aufzukommen, wenn diese nicht imstande waren, sich
die finanziellen Mittel durch ihre eigene Arbeit zu verdienen.8
Bolzanos Vorstellungen,
die in das Modell des „besten Staates“ als einer klassenlosen Gesell-
5
Johannes Alois PERTHALER, Ein Standpunkt zur Vermittlung sozialer Mißstände im
Fabriksbetriebe, in: Carl Jantke/ Dietrich Hilger (Hgg.), Die Eigentumslosen. Der deutsche Pauperismus
und die Emanzipationskrise in Darstellungen und Deutungen der zeitgenössischen
Literatur, Orbis academicus 4, Freiburg–München 1965, S. 338.
6
Kurt STRASSER, Cabale und Liebe. Der politische Gehalt der Erbauungsreden,
in: Helmut Rumpler (Hg.), Bernard Bolzano und die Politik. Staat, Nation und Religion als
Herausforderung für die Philosophie im Kontext von Spätaufklärung, Frühnationalismus und
Restauration, Studien zu Politik und Verwaltung 61, Wien–Köln–Graz 2000, S. 72.
7
Bernard BOLZANO, Von dem besten Staate. Nach der im Bolzano-Nachlaß befindlichen
Handschrift des Nationalmuseums zu Prag, in: Wilhelm Stähler (Hg.), Paradoxien in der
Politik. Aus Bolzanos Nachlaß, herausgegeben, eingeleitet und mit Anmerkungen versehen von
Wilhelm Stähler, Münster i. W. 1933, S. 1–167, hier 119ff.
8
Ebd.
4
schaft einflossen und die im „besten Staat“ den Träger sozialer Verantwortung erblickte,
blieben nur eine Sozialvision.
Mit Bolzano deutete sich Kommendes an. Im Revolutionsjahr 1848/49 erfuhr
die Diskussion mit dem Staats- und Gesellschaftsmodell einer „soziale Demokratie“,
wie es von Andreas Stifft, Ernst Violand und Hermann Jellinek – aufbauend
auf den Theorien der französischen Frühsozialisten – entworfen wurde,9
eine
ideelle Erweiterung erfuhr. Jellinek wurde zu dem Sozialideologen der Revolutionszeit,
der den Weg von der Hegelschen Philosophie zum entstehenden „wissenschaftlichen
Sozialismus“ in Richtung einer marxistisch-sozialistische Programmatik
beschritt,10
wenn letztlich nicht bis zum Ende. Damit war bereits im Revolutionsjahr
1848/49 ideell jenes umfassende Terrain vorhanden, auf dem sich die Sozialdiskussion
bis 1914 abspielte.
Noch vor der konservativen Wende von 1879 erfolgte Mitte der 1850er-Jahre
mit der Berufung Lorenz von Steins an den Wiener Lehrstuhl für Staatswissenschaften
eine weit reichende Weichenstellung. Im Gegensatz zu den späteren Berufungen
von Adolph Wagner und Albert Schäffle blieb Steins Professorentätigkeit
an der Alma Mater Rudolphina kein Intermezzo. Seine Berufung war eine Antwort
des neoabsolutistischen Staates auf die sich verdichtenden sozialen Problemfelder.
Zudem passte er gut in das Staatskonzept der „konservativen Modernisierung“, da
er im Hinblick auf die soziale Frage weder den Liberalismus als eine „zur bloßen
Ideologie der Bourgeoisie“ verkommende Geisteshaltung noch die Theorie des
Klassenkampfes bzw. die Diktatur des Proletariats befürwortete.11
Beide schied er
als Option zum Ausgleich der sozialen Gegensätze aus. Der Weg zur Lösung war
ein anderer. Mit der Weiterführung der Theorien Robert von Mohls zum modernen
9
Wolfgang HÄUSLER, Wiener Demokraten zwischen bürgerlicher Revolution und sozialer
Demokratie, in: Helmut Reinalter (Hg.), Politische Vereine, Gesellschaften und Parteien in
Zentraleuropa 1815–1848/49, Schriftenreihe der Internationalen Forschungsstelle „Demokratische
Bewegungen in Mitteleuropa 1770–1850“ 38, Frankfurt am Main–Berlin–Oxford–New
York–Wien 2005, S. 317–336, hier 318; ders., Demokratie und Sozialismus um die Mitte des
19. Jahrhunderts. Am Beispiel des österreichischen Demokraten Ernst Violand (1818–1875),
in: Otto Büsch/Walter Grab (Hgg.), Die demokratische Bewegung in Mitteleuropa im ausgehenden
18. und frühen 19. Jahrhundert. Ein Tagungsbericht, Einzelveröffentlichungen der Historischen
Kommission zu Berlin 29, Berlin 1980, S. 404–420, hier 404.
10
Wolfgang HÄUSLER, Hermann Jellinek im Vormärz. Seine Entwicklung zum revolutionären
Demokraten, in: Heinrich Fichtenau/ Erich Zöllner (Hgg.), Beiträge zur neueren Geschichte
Österreichs, Veröffentlichungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung
20, Wien–Köln–Graz 1974, S. 344–362, hier 361; Ernst HANISCH, Der kranke Mann an der
Donau. Marx und Engels über Österreich, Veröffentlichung des Ludwig Boltzmann-Instituts für
Geschichte der Arbeiterbewegung 8, Wien–München–Zürich 1978, S. 119.
11
Ernst-Wolfgang BÖCKENFÖRDE, Lorenz von Stein als Theoretiker der Bewegung von
Staat und Gesellschaft zum Sozialstaat, in: ders., Recht, Staat, Freiheit. Studien zur Rechtsphilosophie,
Staatstheorie und Verfassungsgeschichte, Suhrkamp-Taschenbuch Wissenschaft 914,
Frankfurt am Main 1991, S. 200.
5
Rechts- und Sozialstaat, der sich die Steuerung der gesellschaftlichen Entwicklung
und die Förderung der Wohlfahrt seiner Bürger durch eine soziale Politik und Verwaltung
zum Ziel setzte, entwickelte Stein die Theorie des modernen Sozialstaats
als ein „subsidiäres Instrument“ zur Daseinsvorsorge. Der „Sozialstaat“ war nach
Auffassung Lorenz von Steins nicht nur ein Mittel zur Verhinderung sozialer Revolutionen.
Aus seiner Sicht war er die einzige Möglichkeit, die „Freiheit“ zu bewahren,
die bei einer Herrschaft des Kapitals über die Arbeit bzw. bei einer Herrschaft
der Arbeit über das Kapital verloren ginge. Daher hatte es das Ziel einer
Sozialreform zu sein, unter der Patronanz des Staates die soziale Harmonie
zwischen Kapital und Arbeit herbeizuführen.12
Das war eine kluge Antwort auf die
Herausforderungen, die auf den Staat als Folge des gesellschaftlichen Transformationsprozesses
zukamen.
Das „Sozialstaat“-Modell Lorenz von Steins als Antithese zum „Klassenstaat“
marxistischer Prägung wurde für die sozialtheoretische Diskussion der folgenden
Jahrzehnte richtungsweisend. Es ging um die Frage, ob und in welchem
Umfang dem Staat die Aufgabe zufiel, im Sozialbereich aktiv zu werden. Daran
änderte sich selbst während der liberalen Ära nichts. Sein Modell des „Sozialstaates“
blieb aktuell, und es wurde durch die Berufung von Albert Schäffle und
Adolph Wagner – beide Verfechter einer marktwirtschaftlich-sozialen Gesellschaftsordnung
– verstärkt. So forderte Schäffle nicht nur für die Ökonomie die
Staatsintervention, sondern auch in sozialen Belangen.13
Und für Wagner hatte der
Staat als ein „Organ der moralischen Solidarität der Nation“ die Pflicht, für die
Wohlfahrt der Bevölkerung zu sorgen.14
Die Wirkung des Dreigestirns Stein,
Schäffle und Wagner war nachhaltig. Ihre sozialethischen und sozialpolitischen
Überlegungen, die einen Mittelweg zwischen Kapitalismus und Sozialismus zu
befürworteten, fanden im wissenschaftlichen Diskurs und in der Hochbürokratie
Anhänger.
Seit Taaffes Regierung des „Eisernen Ringes“ kamen aus ihr sozialpolitischen
Impulse. Verstärkt brachten sich die Vertreter der Beamtenschaft mit ihren
Sozialkonzepten in den Diskurs ein. Angesichts der nationalen Eskalation und der
ökonomischen Krise setzten die Sozialbürokraten auf staatliche Sozialreformen als
eine Möglichkeit zum Erhalt des Gesamtstaates. Ihre Devise lautete nicht „Laissezfaire,
laissez-passer“. Sie stellten sich aber ebenso entschieden gegen die Klassenkampf-Theorie
und propagierten als Alternative zu beiden Ansätzen einen dritten
12
Lorenz von STEIN, Geschichte der socialen Bewegung in Frankreich von 1879 bis auf
unsere Tage, Bd. 3, Leipzig 1850, S. 218f.
13
Vgl. Albert SCHÄFFLE, Schulze-Delitzsch und Lassalle, in: Deutsche VierteljahrsSchrift
26/3, 1863, S. 340.
14
Zit. n. Wilhelm WEBER, Die sozialpolitische und sozialrechtliche Entwicklung in
Österreich 1848 bis 1948. A: Sozialpolitik und Sozialrecht von 1848 bis 1945, in: Hans Mayer
(Hg.), Hundert Jahre österreichischer Wirtschaftsentwicklung: 1848–1948, Wien 1949, S. 631.
6
Weg, der den sozialen Ausgleich zwischen Kapitalismus und Sozialismus anstrebte.
Entsprechend machten sie sich für die Einrichtung partnerschaftlicher
Institutionen von Kapital und Arbeit stark. Dies galt für Franz Klein, Michael
Hainisch, Karl Renner, Emil Steinbach und insbesondere für Joseph Baernreither
als Hauptvertreter jener ideellen Kerngruppe, die eine „Eindämmung der Übel des
Kapitalismus“ durch eine ausgleichende Funktion des Staates propagierte.15
Am
Ende ihrer Überlegungen zu einer „konservativen Sozialreform“ stand als Ausdruck
einer antimodernistischen, antiliberalen Kritik das System des „Organisierten
Kapitalismus“ bzw. bei Baernreither sogar die Idee des „Wohlfahrtsstaates“.16
Mit
dieser Vision, die den sozialen Ausgleich zwischen den Klassen inkludierte, glaubte
er – letztlich vergebens – , die Arbeiterschaft für den Staat gewinnen zu können.
Auch wenn die Lösungsansätze unterschiedlich waren, bestanden in den Sozialprogrammen
der sich ausformenden politischen Lager bzw. Parteien Berührungspunkte.
Deren soziale Postulate reichten von einem strikten Antikapitalismus
bis hin zu einer kapitalismuskritischen Position. Das galt für den Gedanken einer
katholischen Sozialreform, wie ihn der Mainzer Bischof Ketteler 1848 formuliert
hatte, das galt für den „Staatssozialismus“ Ferdinand Lasalles und für die sozialliberalen
Ansätze der Kathedersozialisten.17
Wenn auch mit einer unterschiedlicher
Akzentuierung wurde zum einen die Kontrolle der Wirtschaft durch den Staat, zum
anderen die Unterstützung der ökonomisch bedrängten, sozial wenig abgesicherten
Bevölkerungsgruppen durch den Staat gefordert. Es waren ganz wesentlich die
Vertreter der christlichen Sozialreform um Carl von Vogelsang und um den „roten
Prinzen“ Aloys von Liechtenstein, die mit ihren Konzepten die Sozialpolitik der
Regierung Taaffe beeinflußten. Vogelsangs Antikapitalismus orientierte sich am
Modell einer harmonisch, ständisch organisierten Gesellschaft.18
Ziel war die
15
Josef WEIDENHOLZER, Der sorgende Staat. Zur Entwicklung der Sozialpolitik von
Joseph II. bis Ferdinand Hanusch, Veröffentlichung des Ludwig Boltzmann-Instituts für
Geschichte der Arbeiterbewegung, Wien–München–Zürich 1985, S. 184.
16
Vgl. Joseph Maria BAERNREITHER, Die englischen Arbeiterverbände und ihr Recht,
Tübingen 1886; ders., Sozialreform in Österreich, in: Zeitschrift für Volkswirtschaft, Sozialpolitik
und Verwaltung 1, 1892, S. 11–43.
17
Vgl. Reinhold KNOLL, Zur Tradition der christlichsozialen Partei. Ihre Früh- und
Entwicklungsgeschichte bis zu den Reichsratswahlen 1907, Studien zur Geschichte der österreichisch-ungarischen
Monarchie 13, Graz–Wien–Köln 1973, S. 99–144; Brigitte KEPPLINGER,
Lassalleanismus in der österreichischen Arbeiterbewegung bis 1914, in: Wolfgang Maderthaner
(Hg.), Arbeiterbewegung in Österreich und Ungarn bis 1914. Referate des österreichischungarischen
Historikersymposiums in Graz vom 5. bis 9. September 1986, Ludwig BoltzmannInstitut
für Geschichte der Arbeiterbewegung, Materialien zur Arbeiterbewegung 45, Wien 1986,
S. 140–159.
18
Karl von VOGELSANG, Praktische Vorschläge zur Beseitigung des Notstandes durch
Lösung der sozialen Frage, Wien 1878; ders., Gesammelte Aufsätze über socialpolitische und
verwandte Themata, Augsburg 1886; Wiard KLOPP (Hg.), Die socialen Lehren des Freiherrn
7
Schaffung einer Gesellschaftsordnung, die eine menschenwürdige Existenz durch
eine Einbindung in unterschiedliche Pflichtvereinigungen sichern und die dem
einzelnen Schutz gegen die übermächtige Konkurrenz bieten sollte. Das bildete die
Basis für die Überwindung des Gegensatzes von Arbeit und Kapital und sollte den
Weg zu sozialpartnerschaftlichen Institutionen ebnen. Die Stellungnahmen der
Christlichsozialen zum sozialen Engagement des Staates waren und blieben – auch
nach „Rerum Novarum“ – kontrovers. Die Spannungen zwischen der Konzeption,
die auf eine berufsständische Neuordnung der Gesellschaft und Ökonomie hinausliefen
und jener, die konkrete Sozialreformen zur Humanisierung der industriellen
Arbeitswelt anstrebten, sowie die unterschiedlichen Auffassungen über den Grad
der staatlichen Intervention bestimmten die sozialpolitische Diskussion über die nationalen
Grenzen hinweg – gerade auf der Ebene der politischen Parteien quer
durch alle Nationalitäten. Man denke nur an die im Gefolge von „Rerum novarum“
entromantisierten sozialen Forderungen Franz Martin Schindlers, der vor 1900 zum
bedeutendsten katholischen Sozialideologen aufstieg, an Robert Neuschl und an
den ihm in Brünn [Brno] am Lehrstuhl für „Christliche Soziologie“ nachfolgenden
Jan Šrámek, des Ruthenen Šeptyc´kyj oder die radikale Haltung in sozialen Fragen
durch Stanislaus Stojaloskis, des führenden Mitglieds des „Krakauer Komitees“,
oder an Janez Evangelist Krk bei den Slowenen.19
Es war Franz Martin Schindler,
der den Vorstellungen Vogelsangs eine Absage erteilte und an deren Stelle die Idee
des Solidarismus setzte.
Damit unterschieden sich die Christlichsozialen von den sozialpolitischen
Konzepten der anderen politischen Lager. In Anlehnung an die Programmatik Karl
Kautskys und unter der geistigen Federführung Victor Adlers ausgearbeitet, postulierte
die Hainfelder „Prinzipienerklärung“ der Sozialdemokraten den „sozialistisch-marxistischen
Zukunftsstaat“ als Gegenmodell zum liberalen Rechtsstaat und
zur christlich-sozialen berufsständischen Staatsutopie. Verbunden damit war eine
Abkehr vom Lassalleanismus als bestimmender Ideologie der cisleithanischen
Karl von Vogelsang. Grundzüge einer christlichen Gesellschafts- und Volkswirtschaftslehre aus
dem literarischen Nachlasse desselben, zusammengestellt von Wiard Klopp, St. Pölten 1894;
Aloys Prinz LIECHTENSTEIN, Die soziale Frage. Rede, gehalten am 3. Mai 1877 in der
Schlußversammlung des allgemeinen österreichischen Katholikentages, Wien 1877, S. 21.
19
Vgl. Franz Martin SCHINDLER, Die soziale Frage der Gegenwart vom Standpunkte
des Christentums, Wien 1905; Arnold SUPPAN, Christlich-demokratische Parteien bie den
Tschechen, in: Christliche Demokratie 4, 1986, S. 137–149, hier 140; Tomáš Josef JIROUŠEK,
Dějiny sociálního hnutí v zemích české koruny od roku 1840–1900 [Geschichte der sozialen
Bewegung in den Ländern der böhmischen Krone 1840–1900], 3 Bde, Praha 1900; Walter
LUKAN, Zur Biographie von Janez Evangelist Krek (1895–1917), 2 Bde. (phil. Diss., Wien
1984); Andrii KRAWCHUK, Christian Social Ethics in Ukraine: The Legacy of Andrei
Sheptytsky, Edmonton 1997.
8
Arbeiterbewegung.20
Dessen Prinzipien waren in das Brewnower Programm der
„Tschechoslowakischen Arbeiterpartei“ des Jahres 1878 eingeflossen und waren
eine „inkonsistente Vermischung bestimmter marxistischer Vorstellungen mit analogen
Ansichten Lassalles“.21
Die Formel lautete: „Allen Gliedern der Gesellschaft“
hatte ein „möglichst hoher Wohlstand“, wofür der Staat zu garantieren
hatte, gesichert zu werden. Das war gleichbedeutend mit der Abschaffung der
Lohnarbeit, mit „jeder wie immer gearteten Ausbeutung des Menschen durch die
Menschen“ sowie mit der „Abschaffung jeder sozialen und politischen Ungleichheit
in der Gesellschaft“.22
Die Idee einer Sozialreform, und zwar einer radikalen, floss auch in die Programmatik
der nationalen Gruppierungen ein. Die Deutschnationalen hatten sich
1882 im „Linzer Programm“ einem mit einer antisemitischen, antikatholischen
Ausrichtung versehenen „nationalen Sozialismus“ verschrieben, dessen sozialpolitische
Forderungen klassenkämpferische Züge trugen.23
Im Fahrwasser der Programmatik
eines integralen Nationalismus, allerdings frei von antisemitischen
Ressentiments, hatte sich Tomáš Masaryk, geprägt von seinem Universitätslehrer
Lujo Brentano, mit der Bedeutung der sozialen Frage für die Tschechen auseinander
gesetzt. Sein Sozialprogramm war eine subtile Variante eines bürgerlich-sozialreformatorischen
und nationalen Sozialismus, der die Grundlage für eine Klassen
übergreifende integrale Ideologie sein sollte und in den zahlreiche sozialpolitische
Forderungen der Sozialdemokraten einflossen.24
Ein Resümee: Quer durch alle politischen Lager und über die nationalen
Grenzen hinweg hatte sich am Vorabend des Ersten Weltkrieges aus der antimodernistischen
Kritik an der kapitalistisch-marktwirtschaftlichen Industriegesellschaft
jene Vorstellungen durchgesetzt, die im Staatsinterventionismus das Mittel für die
20
Vgl. Brigitte PERFAHL, Marx oder Lassalle? Zur ideologischen Position der österreichischen
Arbeiterbewegung 1869–1889, Materialien zur Arbeiterbewegung 21, Wien 1982,
S. 21–112.
21
Otto URBAN, Die tschechische Gesellschaft 1848 bis 1981, Bd. 1, Anton Gindely
Reihe zur Geschichte der Donaumonarchie und Mitteleuropas 2, Wien–Köln–Weimar 1994,
S. 507.
22
Programm der Tschechischen Arbeiterschaft, in: Klaus Berchtold (Hg.), Österreichische
Parteiprogramme 1868–1966, Wien 1967, S. 36; vgl. auch: Arnošt KLÍMA, Počátky českého
dělnického hnutí [Die Anfänge der tschechischen Arbeiterpartei], Praha 1946; František
JORDÁN, Problémy rozkolu dělnického hnutí v českých zemích na umírněné a radikály (1879–
1889) [Probleme der Spaltung der Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern in Gemäßigte
und Radikale (1879–1889)], Praha 1965.
23
Das „Linzer Programm“ der Deutschnationalen 1882, in: Berchtold (Hg.), Parteiprogramme,
S. 201f.
24
Roland J. HOFFMANN, T. G. Masaryk und die tschechische Frage. I. Nationale Ideologie
und politische Tätigkeit bis zum Scheitern des deutsch-tschechischen Ausgleichsversuchs
vom Februar 1909, Veröffentlichungen des Collegium Carolinums 58, München 1988, S. 150ff.
9
Lösung der sozialen Frage erblickten. Man forderte von jenem Staat, den man
nationalpolitisch bekämpfte und in Frage stellte, eine sozialpolitische Führungsrolle
ein. Die von Adolph Wagner entwickelte These, wonach bei fortschreitenden Kulturvölkern
eine regelmäßige Ausdehnung der Staatsaktivitäten erfolge und der Staat
„seine Leistungen auf dem Gebiet des Kultur- und Wohlfahrtszwecks […] beständig
mehr“ ausdehne,25
gewann an Gestalt. Angesichts der noch vorhandenen sozialen
Defizite befürworteten die akademischen Sozialtheoretiker die obrigkeitsstaatlich
gelenkte Intervention. In diesem Punkte wussten sie sich mit der staatlichen Administration
einig. Im politischen Alltag wiederum forderten die Parteienvertreter vom
Staat, für eine Relativierung der sozialen Unterschiede zu sorgen, indem er sich für
eine „gerechtere“ Verteilung der Güter einsetzte. Anvisiert wurde nicht in Konkurrenz,
sondern als Ergänzung zum liberalen Rechtsstaat der sozial agierende
Staat als Vorstufe zum Sozial- bzw. Wohlfahrtsstaat. Darüber bestand ein common
sense. Höchst unterschiedlich waren aber die Ansichten, in welcher Form und in
welcher Intensität das staatliche Agieren geschehen sollte. Die Sozialmodelle reichten
von einem „staatssozialistisch“ agierenden bis hin zu einem auf der korporativen
Gesellschaftslehre und sozialromantischen Vorstellungen, den Kapitalismus
akzeptierenden Staat, in dem sich die Klassen in einem sozialpartnerschaftlichen
Miteinander auf einen Interessenausgleich verständigten.
Auch wenn der österreichische Kaiserstaat in den Juli-Tagen 1914 noch von
einem Sozialstaat entfernt war, seitens der Gesetzgebung und Verwaltungspraxis
waren in Umsetzung sozialtheoretischer Postulate grundlegende Schritte in diese
Richtung gesetzt worden. Ungeachtet der Tatsache, daß sie im Umfeld der permanenten
politischen Krise nach 1900 an Nachhaltigkeit einbüßten, offenbarte die Sozialgesetzgebung,
dass sich der österreichische Kaiserstaat abseits des eskalierenden
nationalen Haders im Sozialbereich als reformfähig erwies. Am Ende stellten
sich alle Hoffnungen, die seitens der Regierungen und staatserhaltenden Kräfte in
diese gesetzt wurden, als trügerisch heraus. Für die politischen Protagonisten und
die politische Öffentlichkeit war die Vision des Nationalstaates ungleich faszinierender
als die Utopie des modernen Sozialstaates.
25
Adolph WAGNER, Grundlegung der politischen Ökonomie, Bd. 2, Leipzig 3
1893,
S. 892.
10
Werner Drobesch
Die „soziale Frage“ in der Habsburgermonarchie
im zeitgenössischen gesellschaftwissenschaftlichen Diskurs
Zusammenfassung
Die soziale Frage war ein wesentlicher Aspekt in der Transformation der
ständisch-feudalen Agrargesellschaft zur modernen Industriegesellschaft und der
damit im Zusammenhang stehenden Auflösung der patriarchalischen Herrschaftsund
Fürsorgeverhältnisse. Dementsprechend läßt sie sich nicht – wie häufig
geschehen – bloß auf den Pauperismus und die Arbeiterfrage reduzieren. Die
soziale Frage war mehr. Sie umspannte einen weiten Bogen. Spätestens seit der
Großen Depression des Jahres 1873 war es offensichtlich, daß sich die sozialen
Gegebenheiten als ein gesamtgesellschaftliches Problem darstellten. Das heißt:
Nicht nur die Probleme der Industriearbeiterschaft, sondern auch jene des
Gewerbes, des Kleinhandels, der Landwirtschaft und des neuen Mittelstandes der
Angestellten wurden stärker als zuvor als ein Teil der sozialen Frage gesehen.
Damit verbunden war die Diskussion über die Gestaltung der Gesellschaftsverfassung.
Auch wenn der österreichische Kaiserstaat in den Juli-Tagen 1914 noch
von einem Sozialstaat entfernt war, seitens der Gesetzgebung und Verwaltungspraxis
waren in Umsetzung sozialtheoretischer Postulate grundlegende Schritte in
diese Richtung gesetzt worden. Ungeachtet der Tatsache, daß sie im Umfeld der
permanenten politischen Krise nach 1900 an Nachhaltigkeit einbüßten, offenbarte
die Sozialgesetzgebung, dass sich der österreichische Kaiserstaat abseits des eskalierenden
nationalen Haders im Sozialbereich als reformfähig erwies. Am Ende
stellten sich alle Hoffnungen, die seitens der Regierungen und staatserhaltenden
Kräfte in diese gesetzt wurden, als trügerisch heraus. Für die politischen Protagonisten
und die politische Öffentlichkeit war die Vision des Nationalstaates ungleich
faszinierender als die Utopie des modernen Sozialstaates.
11
Werner Drobesch
The “social question” as reflected in the contemporary scientific
debate in the Habsburg Monarchy
Summary
The social question was a substantial aspect of the transformation of the
feudal agrarian country into a modern industrial society and of the related
dissolution of the patriarchal system of rule and care. Therefore, it cannot be
reduced, as is often the case, to mere pauperism and the workers’ question. The
social question meant something more and embraced a wide range of facets. From
the Great Depression of 1873 at the latest it was apparent that the social conditions
constituted a problem concerning the whole society. That means that not only the
problems of industry workers, but also those of trade and small business, as well as
of agriculture and of the new middle class of white-collar workers were viewed
much more than before as parts of the social question. Associated with this was
also the discussion on the form of social system. Although the Austrian Empire in
July 1914 was still far from being a social state, major steps were taken in that
direction by the legislation and government trying to carry through social
theoretical postulates. In spite of the fact that their effectiveness was declining
under the conditions of permanent political crisis after 1900, the legislation showed
that the Austrian Empire, irrespective of the escalating nationalist disputes, was
reformable. Eventually, however, all hopes placed by the governments and the
forces endeavoring to preserve the state proved false. The vision of national state
appeared to be much more attractive to the political protagonists as well as to the
political public than the utopia of modern social state.
12
Werner Drobesch
„Sociální otázka“ v habsburské monarchii v soudobém
společenskovědním diskurzu
Resumé
Sociální otázka představovala podstatný aspekt transformace stavovsko-feudální
agrární společnosti v moderní průmyslovou společnost a s tím souvisejícího
zrušení patriarchálních poměrů. V této souvislosti nelze – jak tomu často bývá –
redukovat tuto problematiku pouze na pauperismus a na dělnickou otázku. Sociální
otázka byla čímsi více a zahrnovala širokou oblast. Nejpozději od Velké krize z roku
1873 bylo zjevné, že sociální podmínky představují celospolečenský problém.
Ovšem nejen problémy průmyslového dělnictva, nýbrž i problémy živností, maloobchodu,
zemědělství a nové střední vrstvy zaměstnanců byly silněji než dříve vnímány
jako součást sociální otázky. S tím souvisela také diskuse o utváření společenského
zřízení. S tím byla spojena i diskuse o společenském uspořádání. Přestože
byl rakouský císařský stát v červencových dnech roku 1914 ještě vzdálen od státu
sociálního, byly ze strany legislativy a správní praxe při realizaci sociálně-teoretických
postulátů uskutečněny zásadní kroky v tomto směru. Ačkoli se v podmínkách
permanentní politické krize po roce 1900 jejich trvalost vytrácela, dala legislativa
najevo, že se rakouský císařský stát bez ohledu na eskalující národnostní rozepře
projevuje jako reformovatelný. Nakonec se veškeré naděje, které do těchto kroků
vkládaly vlády a síly usilující o zachování státu, projevily jako klamné. Pro politické
protagonisty a pro politickou veřejnost se stala vize národního státu nesrovnatelně
přitažlivější než utopie moderního sociálního státu.
13
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 13–34 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 13–34
Luboš Velek
Ideální představy o ústavě, parlamentarismu a zástupcích
lidu v revolučním roce 1848/1849*
Ideal notions of constitution, parliament-based political system and people’s
representatives in the Revolution of 1848/1849
The revolutionary events of 1848/1849 constituted a culmination of the ongoing
Czech emancipation process. After their previous cultural achievements the
Czechs were able to present a political program of their own. They were headed by
a new political elite coming mostly from among the lower Czech intelligentsia and
leaning mainly on Czech peasants, whose support they could gain by requiring an
abolition of serfdom and a transfer of manorial land to peasants. The exemption of
peasants from serfdom was a driving force of the revolutionary movement in the
Bohemian Lands that agitated the whole country like never before and never after.
This produced contemporary notions of the importance and role of people’s
“representatives” in the system of constitutional monarchy that was to replace the
existing absolutist mechanism of ruling.
Keywords: History, 19th
century, Revolution of 1848–1849, Bohemian Lands,
constitutional monarchy
*
Tato studie vznikla v rámci vnitřního výzkumného záměru Masarykova ústavu a Archivu
AV ČR věnovaného výzkumu dějin parlamentarismu a parlamentní kultury na našem území.
14
České země sice již v polovině 19. století tvořily hospodářsky nejrozvinutější
část rakouského státu, celkově se však jednalo o agrární společnost, která teprve
vstupovala do industriální éry. Většina obyvatelstva žila na venkově a města s výjimkou
Prahy měla ryze venkovský charakter. Po národnostní stránce české země
představovaly smíšené území, které obývali Češi a čeští Němci. Národnostní poměry
v této době ještě nijak zvláště neeskalovaly, neboť v absolutistické říši Habsburků
chyběla na veřejnosti nejen sporná témata, ale i způsobilá veřejná fóra, kde by
docházelo k jejich artikulaci, k jejich diskutování a polemizování o nich. Přestože
se poměr Čechů a českých Němců v době předbřeznové odvíjel spíše v rovině smírného
sousedského stýkání nežli pro pozdější dobu typického nesnášenlivého potýkání,
probíhal v předbřeznové době v obou národních společenstvích intenzivní
společenský a nacionální emancipační proces. Pro prostředí českých Němců je nasnadě,
že se tento proces odehrával v kontextu celoněmeckých nacionalizačních
tendencí, které ovšem stejně jako v celém Rakousku brzdil strnulý politický systém.
České národní hnutí – zatím jen v kulturní rovině (úsilí o kodifikaci moderního
spisovného jazyka, rozvoj českého divadla a české literatury, snahy o čechizaci
středního školství apod.) – naopak za německým vývojem pokulhávalo a k jeho
rozvinutí a rozšíření do širších vrstev společnosti (zmasovění) docházelo až od
40. let 19. století.1
Revoluční rok 1848/49 pak představoval momentální vyvrcholení českého
emancipačního procesu. Čechům se po předchozích úspěších na kulturním poli podařilo
artikulovat i vlastní politický program, do jehož čela se postavila novopečená
politická elita rekrutující se především z drobné české inteligence a opírající se
o český venkov, který si získávala podporou zrušení poddanství a převodu poddanských
statků do selských rukou. Osvobození rolníků se v českých zemích stalo
motorem revolučního hnutí a elektrizovalo celý venkov jako nikdy předtím a nikdy
potom. Zatímco v západní Evropě revoluci 1848 motivovalo především další rozšiřování
politických práv a svobod, případně i sociální požadavky dělnictva, ve střední
Evropě vstupoval do hry mnohem více nacionalismus. Jestliže se jednotlivá národní
hnutí v Rakousku dosud zabývala především sama sebou a snažila se potenciální
stoupence získávat uvnitř vlastního společenství, okamžikem vypuknutí revoluce
se začala profilovat mnohem více navenek, a tedy i navzájem proti sobě.
Zatímco v době předbřeznové stát opatrnou emancipaci jednotlivých etnik do určité
míry toleroval, nyní nebyl proti erupci nacionalismů schopen účinně zasáhnout
a trpně přihlížel nacionální dezintegraci říše. Jednotlivá neněmecká etnika sice stála
na různém stupni kulturního, sociálního a politického vývoje, pro všechna však platilo,
že rok 1848 pro ně byl často více jarem národů nežli rokem prosazení občan-
1
K českému národnímu hnutí srov. Josef KOČÍ, České národní obrození, Praha 1978;
Arnošt KLÍMA, Na prahu nové společnosti (1781–1848), Praha 1979; Miroslav HROCH, Na
prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha 1999; Vladimír MACURA, Znamení zrodu.
Česká národní obrození jako kulturní typ, Praha 2
1995; Jiří ŠTAIF, Obezřetná elita. Česká společnost
mezi tradicí a revolucí 1830–1851, Praha 2005.
15
ských práv a svobod. Revoluční hnutí v českých zemích tak představovalo pestrou
směs témat, představ a požadavků od politické liberalizace, přes zrušení poddanství
a převod poddanských statků do majetku sedláků, až po národněpolitickou emancipaci
jednotlivých etnik. V případě Čechů, Maďarů, Chorvatů a koneckonců i rakouských
Němců však tyto národněemancipační procesy přerůstaly i ve státoprávní
dimenze, které – byť v různé intenzitě – vždy směřovaly proti zachování integrity
multietnické říše.2
Zmatení jazyků ve světě obráceném naruby
Z pohledu současníků i historiků se v případě revoluce 1848 jedná o mimořádně
dynamické období, kdy ze dne na den dochází k naprosté proměně společenského
prostředí snad každého jednotlivce. Nejenže bylo najednou možné to, co ještě
nedávno bylo zcela vyloučené, ale většina obyvatelstva byla přitom konfrontována
s událostmi, institucemi a názory, které si dosud vůbec nedokázala představit,
o kterých nikdy neslyšela ani nečetla a současně netušila, jak k nim přistupovat
a jak se vůči nim chovat. Dosavadní stavidla strachu, pokora a respekt k autoritám
byly ovšem rychle ty tam. Ze dne na den padl kancléř Metternich, který po desetiletí
řídil osudy rakouského státu; jeho vila byla vypleněna a on sám potupně uprchl
do emigrace. Obce a města zaplavily tisíce letáků, z nichž nejeden o dosavadních
společenských autoritách (panovníkovi, církvi, šlechtě) mluvil tak, jak se dosud veřejně
nikdo neodvážil. Na denní pořádek se dostaly kočičiny nepopulárním vysoce
postaveným osobám, které česká ulice rychle okopírovala od ulice vídeňské.3
V městech hromadně vznikaly politické spolky, konaly se veřejné schůze, sepisovaly
se petice, vycházely nezávislé noviny. Venkované přestávali robotovat na panských
polích a naopak se vydávali lovit do panských lesů.4
„Konstituční hony“, jak
se masovému a v očích lidu nyní i legitimizovanému pytláctví říkalo, se staly jedním
z výrazů nabyté svobody: „Na panských polích se pásl selský dobytek, kácelo
se dříví ve vrchnostenských lesích, pořádaly se konstituční výlovy panských rybníků
a ve zvláštní oblibě byly konstituční hony … při kterých sedláci napodobovali vrchnost
a oslovovali se často ‚jasnosti‘ a ‚excelence‘...“5
Šlechta se ve strachu před
2
Arnošt KLÍMA, Revoluce 1848 v českých zemích, Praha 1974; Josef POLIŠENSKÝ;
Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku 1848, Praha 1975; Josef KOLEJKA, Národy habsburské
monarchie v revoluci 1848–1849, Praha 1989; Jiří ŠTAIF, Revoluční léta 1848–1849 a české
země, Praha 1990; Arnošt KLÍMA, Češi a Němci v revoluci 1848–1849, Praha 1994.
3
Ke kočičinám blíže Stephan EISEL, Politik und Musik. Musik zwischen Zensur und politischem
Missbrauch, München 1990.
4
Tuto „verkehrte Zeit“ bohatě – z pozic odpůrce – dokumentuje Josef A. v. HELFERT,
Geschichte Österreichs vom Ausgange des Wiener October-Aufstandes 1848. II. Revolution und
Reaction im Spätjahre 1848, Prag 1870, s. 307–326.
5
Otto URBAN, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 56; srov. též Vladimír KLIMEŠ,
Česká vesnice v roce 1848, Praha 1949, s. 152.
16
včerejšími poddanými bázlivě skrývala v soukromí,6
dávala do novin veřejná
osvědčení, že nebude bránit změnám stávajících poměrů,7
anebo se naopak snažila
se společenským hnutím držet zdánlivě krok – koneckonců první petice pražského
měšťanstva císaři se podepisovala mj. ve Šlechtické besedě (Adelige Ressource),
elitním klubu české šlechty – a nad překotným vývojem tak alespoň zcela neztrácet
přehled: „Hlavní reprezentanti bývalých stavů cítili dobře, že běží tu o privilegované
jich postavení v zemi, zhrozili se zvláštními žádostmi občanů o zrušení roboty
a rozšíření zastupitelstva zemského přibráním zástupců měst i rolnictva, avšak očekávajíce
vždy ještě, že vládní orgány celému ruchu přítrž učiní, těšili se prozatím
z patrných rozpaků vlády, kteráž bude vbrzku snad přece donucena žádati stavovské
pomoci naproti přívalu.“8
Současně se ze dne na den objevovala nová slova a termíny, které dosud
skoro nikdo nikdy neslyšel a kterým jen málokdo rozuměl. Někteří v cizích slovech
viděli německý úskok: „Bojíme se německých politických i náboženských nesvár. Ať
si nechají Němci svůj komunismus, pauperismus, republikanismus, rongeanismus,
slavný Lichtfreudethum pro sebe; my se bez těch věcí obejdeme.“9
I bez toho však
denní hovory byly plné slov jako revoluce a kontrarevoluce, reakce a opozice, akce
a frakce, parlament a kamarila, censura a byrokracie, brzy se objevila i barikáda…
O. Urban píše, že „dlouhá desetiletí ‚politické nevinnosti’ se v prvních týdnech rozkladu
starého režimu projevila přímo babylónským zmatením pojmů, které zavdalo
podnětem k nesčetným anekdotám“.10
Bystrý pozorovatel, vysoký státní úředník,
historik a českoněmecký poslanec Josef A. Helfert hovoří o atmosféře roku 1848
jako o verkehrte Welt: „‚Censur‘, ‚Bureaucratie‘, ‚Constitution‘ waren der großen
Masse ungehörte Worte und verknüpften sich in ihren Köpfen mit den sonderbarsten
Begriffen. In einer von vielen kleinen Tuchmachern bewohnte Stadt Böhmens
illuminierten die Leute auf die Kunde von der erlangten ‚Preßfreiheit‘ aus
freien Stücken; sie meinten es würde jetzt mit den Privilegien der neu eingeführten
Preßmaschinen, die ihr Gewerbe so drückten, ein Ende haben. Die Hauersleute in
den österreichischen Weingegenden dagegen meinten, sie würden nun ‚frei pressen‘
können ohne davon den Zehent abführen zu müssen, während ihre Nachbarn
die Bauern im Flachland neidisch seufzten: ‚Was nützt uns Preßfreiheit, wo wir
keinen Weinbau haben?‘“11
6
Eduard MIKUŠEK, Aristokratická matka a revoluce. Anna Berta z Lobkovic v dopisech
dceři Zdeňce, Moderní dějiny 14, 2006, s. 231–242. K české šlechtě před a za revoluce 1848
srov. též Ralph MELVILLE, Adel und Revolution in Böhmen. Strukturwandel von Herrschaft und
Gesellschaft in Österreich um die Mitte des 19. Jahrhunderts, Mainz 1998.
7
Pražské noviny, 6. 4. 1848, s. 114.
8
Josef Václav FRIČ, Paměti, I, Praha 1957, s. 369.
9
František ROUBÍK (ed.), Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku
1848, Praha 1954, dok. č. 145 (Chrudimský kraj), s. 141.
10
O. URBAN, Česká společnost, s. 29.
11
J. A. v. HELFERT, Geschichte Österreichs, s. 307.
17
Rovněž často zmiňované ale obsahem lidu neznámé slovní spojení suverenita
lidu zaznívalo v nejrůznějších konotacích. Když jistý pouliční buřič Tausenau brojil
proti českým poslancům, pronesl podivuhodný argument, na který bylo v podrážděné
náladě přihlížejících těžké reagovat: „Auf meine souveränen Volksohren habe
ich es gehört.“12
Nejrozličnější výklady se ale pojily i s tak zdánlivě srozumitelnými
slovy, jako je např. „svoboda“. Objevil se např. muž, který se domníval, že již
nemusí více žít se svojí ošklivou manželkou, může ji vyhnat a vzít si novou, hez-
čí…13
Mnozí zase nemohli pochopit, proč se ve volebních řádech zavádí (voličský)
census, když byla právě zrušena censura! Považovali to přirozeně za pokus reakce
omezit právě nabytou tiskovou svobodu.14
Poté co Prahu v červnu 1848 zachvátily
boje na barikádách, bylo zase třeba venkovskému obyvatelstvu vysvětlit, co to
vlastně taková barikáda je!15
Jestliže se z poddaných rychle stali občané, tak tito se
záhy začali dělit na politické přívržence nejrůznějších směrů s prapodivnými cizími
názvy, jako liberál, radikál, demokrat, moderado, konservativec, reakcionář, progresista
atd.16
Nejenže zprvu většinou lidé netušili, co dané slovo politicky znamená,
ale mnozí si ani nebyli jisti, zda se jedná o poctu či o nadávku. Vedle Čechů se
v Čechách – alespoň optikou německého tisku – najednou objevil i nový národ zvaný
Ultračeši: tedy ti Češi, kteří se nyní ostentativně hlásili ke slovanskému původu
a opovážlivě si dovolovali protivit se volbám do frankfurtského Národního shro-
máždění!
Kouzelným slůvkem se však stalo slovo konstituce. „V zemi politického
mlčení se stalo slovo konstituce nejčastěji tištěným a vyslovovaným pojmem s jakousi
kouzelnou mocí. Brzy se nosily nízké bílé konstituční klobouky, prodávaly
konstituční slunečníky, zdravilo se konstitučním pozdravem, údajným nadšením se
tančila konstituční polka a jedly konstituční rohlíky, nadívané uzenkami.“17
Rolníci
z obce Dobré Pole např. již v dubnu 1848 podali „k slavný konštytuci“ stížnost na
přetrvávající poddanské povinnosti. Čeští sousedé z několika obcí na Chrudimsku,
stejně jako němečtí domkáři a podruzi z téhož kraje, si od konstituce zase slibovali
řešení svých sociálních problémů: „…durch welche [tj. ústava] wir uns nicht nur
die Verbesserung der Staatsgesetze, sondern auch die Sicherung unserer
12
Marie ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Zápisky. I. 1880–1884, Milan Vojáček – Luboš
Velek (eds.), Praha 2009, s. 195. K výkladům slova suverenita srov. i J. A. v. HELFERT,
Geschichte Österreichs, s. 314.
13
Tamtéž, s. 307.
14
Tamtéž, s. 308.
15
Pražské konstituční noviny, 25. 6. 1848, s. 3. Srov. [Ludvík] RITTERSBERG, Kapesní
slovníček novinářský a konversační, I, Praha 1850, s. 59.
16
Karel HAVLÍČEK, Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil,
Národní noviny, 30. 8. 1848.
17
O. URBAN, Česká společnost, s. 26; František ROUBÍK, Český rok 1848, Praha 2
1948,
s. 92.
18
Nahrungsexistenz umsomehr versprechen…“18
Opojnému zvuku slova konstituce
však propadali nejen prostí včerejší oddaní poddaní, nýbrž i znalci evropských liberálních
států. Přední český novinář a posléze i poslanec K. Havlíček takto v prvních
dnech svobody psal o konstituci jako o kouzelném, blaženém a dobro činícím slovu,
jímž bude zlomena moc byrokracie a skrze niž bude navázáno bezprostřední
spojení panovníka s národem!19
Podobným patosem však vážnou věc nešlo objasnit,
a tak byly brzy noviny zaplaveny články, které z nejrůznějších úhlů vysvětlovaly,
co to vlastně ta konstituce je. Jestliže Havlíček v prvních dnech revoluce volil
nástroj vysvětlení v podobě kouzelného proutku, který vše rychle změní a bude
dobře, historik a budoucí poslanec F. Palacký volil strohý právnický výklad pojmu
a v duchu své přísné protestantské etiky podtrhl morální rozměry konstitučního zřízení.
Naopak právník a rovněž budoucí poslanec Matěj Havelka k osvětlení spletitého
pojmu přistoupil didakticky, kdy konstituční zřízení přirovnal k dobře vedenému
hospodářství, v němž se zodpovědně rozhoduje, jak naložit se získanými příjmy
(daněmi).20
Český spisovatel, pedagog, hudebník a kamerální úředník Ludvík Ritter
z Rittersberku zase pro lepší objasnění čtenářům nabízel vysvětlení pojmu konstituce
na základě podrobné analýzy a srovnání ústavních listin a zvyklostí stávajících
evropských konstitučních států, zejména Anglie a Francie. Konstituce podle něj je
státním zřízením, neboť každý národ, resp. společnost, i ta nejsurovější, nějaké zřízení
má, „ano i loupežníci musí aspoň mezi sebou samými nějaké byť nehrubě lidské
právo míti“.21
Slovo konstituce se skloňovalo ve všech pádech a vyskytovalo
se, jak již bylo uvedeno, v nejnemožnějších spojeních. Rozšířila se např. představa,
že u dvora žijí dvě vysoce postavené dámy, které spolu soupeří o přízeň panovníka.
Jedna, ta hodná, která chce lidu pomoci, se jmenuje Konstituce, ta druhá, zlá, se
jmenuje (dvorní) Kamarila. Je logické, že přílišné užívání slova konstituce a současná
absence jeho reálného obsahu v očích prostého člověka rychle vedly k inflaci
jeho užívání i významu. Jasným příkladem je např. oplzlá lidová Píseň o konstituční
nevěstě, v níž se všeobecná konstituce proměnila v obecní děvku, tedy v holku
konstituční.22
18
František ROUBÍK (ed.), Petice venkovského lidu, dok č. 28 (Kouřimský kraj), s. 32
a dok. č. 113 a 114 (Chrudimský kraj), s. 112 a 113. Podobná naivní očekávání brzy střídalo rozčarování:
„Nejprve v nynější přislíbené konštituci jsme byli potěšený, že se pro jednoho každého
poddaného ulehčení stane, ale místo ulehčení stížený se vidíme…“ Tamtéž, dok. č. 113, s. 112.
19
Karel HAVLÍČEK, Bratří, in: Miloslav Novotný (ed.), Letáky z roku 1848, Praha 1948,
s. 64.
20
Tamtéž, s. 63–66; František PALACKÝ, Co jest konstituce?, in: Letáky, s. 66–68; Matěj
HAVELKA, Co jest konstituce? Slovo ke svým krajanům, in: Letáky, s. 68–71.
21
[Ludvík RITTER z] RITTERSBERG[U], Co jest konstituce? Čili krátký, prostonárodní
wýklad hlawnějších zásad konstitucí ewropejských, Hradec Králowé 1848, s. 3. Srov. i heslo
v Rittersbergově Kapesní slovníček novinářský a konversační, II, Praha 1851 [správně 1852],
s. 206–220.
22
Píseň o konsstytuční nevěstě, in: Letáky, s. 48–49.
19
Kromě nových slov a termínů, které novopečení publicisté takřka za pochodu
vysvětlovali rodícím se občanům,23
se ze dne na den rodily i nové symboly. Ulice
Prahy se staly přehlídkovým molem velkoněmeckých trikolór a českých červenobílých
kokard,24
kdy „na dvoj- až čtyřnásobek stouply najednou ceny pentlí a ko-
kard“.25
V novinách se zase začalo rozlišovat mezi konstitučními a nekonstitučními
barvami apod.26
Češi navíc začali vymýšlet svůj specifický národní kroj, kterým by
jednak napodobili slovanské Poláky (a nechtěně i Maďary), a současně se jím zřekli
německých fraků a cylindrů vydávaných jednak za „metternichovskou módu“, jednak
za symbol němectví.27
Novoslovanské kostýmy kombinovaly vedle slovanských
a revolučních prvků i historicky české motivy. Český spisovatel a novinář Ferdinand
Mikovec např. skloubil revoluční kalhoty s širokými nohavicemi a na prsou
extravagantně rozhalenou košili s okovaným husitským cepem z 15. století, a takto
se procházel po pražských ulicích. V kostýmech nejrozličnějších barev a nejdivnějších
střihů si však nelibovali pouze výstředníci. Zapálení pro slovanskou věc hraničící
se ztrátou příčetnosti se nevyhnulo ani některým jinak spíše seriózním politickým
vůdcům. Poslanec vídeňského říšského sněmu Alois Pravoslav Trojan se na
první zasedání rakouské konstituanty dostavil v zelené čamaře s poděbradkou (čepice
s kožešinou rozšířená na českém venkově) na hlavě a s jakousi zahnutou karabinou!
V bizarním úboru jej nepoznal ani předák českoněmeckých poslanců Ludwig
Löhner, který se chtěl sněmovnímu podivínovi představit: „Kennen Sie mich
denn nicht? Ich bin Trojan. – Bitte um Verzeihung, ich habe geglaubt, den Grossultan
zu sehen.“28
Roztodivným kostýmům pražských revolucionářů a svobodomyslníků
se však posměšně nepodivovali pouze Němci, nýbrž i prostí čeští sedláci,
mezi které takto vyšňoření přijížděli agitovat. Na schwarzenberském panství Orlík
např. sedláci oděv redaktora Karla Sabiny označili za „tatrmanský a dětinský“.29
Nicméně vedle nových módních trendů zůstávaly v platnosti i staré symboly a identifikační
znaky. Příslušnost ke střední vrstvě, se kterou nejeden liberál spojoval
23
V občanské edukaci se vyznamenával zejména L. Ritter z Rittersberka, který ve své
brožuře vysvětloval nejen nesrozumitelné cizí termíny, ale i nové obsahy některých českých slov
a slovních spojení, která se měnila v pojmy občanské a ústavní společnosti. Šlo např. o pojmy
jako veřejné mínění, odpovědnost, svoboda názoru, dělba moci, svobodný tisk, právo shromažďovací
a spolčovací, politická strana, veřejnost soudního jednání aj. L. RITTERSBERG, Co jest
konstituce?, s. 19n. Vrcholem Rittersberkova úsilí byl pochopitelně jeho dvoudílný slovník. První
díl však vyšel až v roce 1850, druhý fakticky (končící písmenem M) dokonce až po Silvestrovských
patentech 1851. L. RITTERSBERG, Kapesní slovníček.
24
Karel SABINA, Slova o politickém vzdělání, II, Pražské noviny, 21. 4. 1848. K otázce
národních symbolů v revoluční Praze srov. též F. ROUBÍK, Český rok, s. 169–170.
25
O. URBAN, Česká společnost, s. 26.
26
František C. KAMPELÍK, Slovo o konstituční naší barvě a o barvě naší říše rakouské
Slovanům na rozmyšlenou sděluje, Pražské noviny, 21. 4. 1848, s. 151.
27
Národní noviny, 6. 6. 1848, s. 206–207. Téma celkově zpracovala Mirjam MORAVCOVÁ,
Národní oděv roku 1848. Ke vzniku národně politického symbolu, Praha 1986.
28
M. ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Zápisky, s. 195.
29
Pražské konstituční noviny, 8. 6. 1848.
20
plné přiznání občanských práv, se např. nadále odvozovala od nošení pánského klobouku.
Příznačně se to projevilo hned při první schůzi pražského měšťanstva
13. března 1848, kde bylo rozhodnuto o podání občanské petice panovníkovi: do
jednacího sálu nebyli samozvanou občanskou policií vpuštěni ti, kteří neměli na
hlavě klobouk!30
Obraz parlamentu a ideálního zástupce lidu
Nová slova, obraty a výklady dosud nezvyklých situací však v revolučním
roce 1848 nebyly jedinými prostředky politické mobilizace. Jedním z jejích dalších
prostředků bylo negativní se vymezování vůči politickým, resp. národním protivníkům
a jejich mediální démonizace. Ideální příklad v tomto směru představují čeští
Němci a spory o Frankfurt.31
Vedle negativní tóniny však bylo nezbytné nabídnout
i pozitivní rovinu politického usilování a agitování. Tu v Čechách představovaly
volby tolik adorovaného českého zemského sněmu. Významnou roli před volbami
do tohoto orgánu, které s odstupem asi tří týdnů navazovaly na bojkotované volby
frankfurtské,32
hrála vedle dlouhého seznamu úkolů, které má sněm vyplnit, i jeho
personifikovaná stránka. Český sněm měl být nejen místem zastoupení všech vrstev
společnosti, ale měl být především galerií významných a zasloužilých vlastenců,
kteří budou ve všem opakem omezených byrokratů a státníků starého režimu, kteří
si libovali v kabinetní politice a v bezpráví: „Na místo nevědomých ústrojů mají
nyní vstoupiti mužové vědomí a vidoucí, a kde až posud lstivá a klamná politika své
tmavé stany rozestavěla, záhubu národům z nich vysílající, tam nyní v světlé prostoře
a před zrakama obyvatelstva se umístiti mají zástupcové lidu, ochráncové a zastavatelé
práv a zákonů.“33
V tisku, v letácích i na schůzích se hojně rozebíralo,
jaké vlastnosti a schopnosti má mít ideální zástupce lidu. Paradoxně přitom tehdejší
čeština ani neměla specifický termín pro voleného zástupce lidu. Ve starší době se
o nevolených stavovských zástupcích hovořilo jako o „stavech na sněmu zastoupených“
apod. V prvních měsících revoluce 1848, během debat kolem všech vznikajících
parlamentů (tj. frankfurtského Národního shromáždění, českého sněmu v Praze,
říšského sněmu ve Vídni), si proto čeština poprvé konfrontovaná s volenými zástupci
vypomáhala termíny jako „deputovaný/Deputierte“, „důvěrník/Vertrauensmann“,
„vyslanec/Gesandte“, „zástupce/Vertreter“, „posel/Bote“, „sněmovník/
30
Jiří ŠTAIF, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830–1851,
s. 188. K úloze cylindru a fraku jako někdejšímu distinkčnímu znaku lepší společnosti, jež se
v průběhu revoluce v očích lidu proměnil v atribut „Bösewichter“, blíže J. A. v. HELFERT,
Geschichte Österreichs, s. 313.
31
Arnošt KLÍMA, Češi a Němci v revoluci 1848–1849, Praha 1994.
32
K volení českých Němců do frankfurtského Národního shromáždění srov. Josef PFITZNER,
Die Wahlen in die Frankfurter Nationalversammlung und der Sudetenraum, Zeitschrift für
sudetendeutsche Geschichte 5, 1941/42, s. 199–240.
33
K. SABINA, Slova o politickém vzdělání. I, Pražské noviny, č. 31, 16. 4. 1848, s. 1.
21
Landtagsmann“, „plnomocník/Bevollmächtigte, resp. Beuftragte“ či „volenec/Gewählte“.
Dnes pro členy parlamentu výhradně používaný termín „poslanec“, který
se do němčiny zpravidla překládá jako „Abgeordnete“, ale doslovně znamená asi
něco jako „Eingesandte“ nebo „Abgesandte“, se objevil v průběhu roku 1848 ve
svém dnešním významu až o něco později a byl tehdy používán jen jako jeden
z mnoha ekvivalentů, který ovšem po obnovení parlamentarismu v 60. letech
19. století zcela převládl.34
Jestliže ještě ani neexistovalo všeobecně uznávané označení pro nové veřejné
povolání, panovaly paradoxně celkem jasné představy o tom, jací by poslanci měli
být, aby dokázali své voliče důstojně a kvalifikovaně zastupovat. Budoucí poslanci
byli od samého počátku adorováni, o poslanecké funkci se hovořilo jako o „krásném
povolání“ uskutečňujícím dobro jednotlivce i společnosti. V kontextu podobných
představ se záhy prosadilo přesvědčení o tom, že poslanci „musejí nevyhnutelně
mít zvláštní vlastnosti“.35
Již od přelomu března a dubna 1848, v souvislosti
s volbami stočlenné městské rady a nového pražského purkmistra, se objevovaly
v tisku představy o volených reprezentantech obce. Ti měli být: „vážení a neouhonní“,
„schopní a výmluvní“, zároveň „obou jazyků [tj. češtiny a němčiny – L.V.] dokonale
mocní“.36
Podobné vlastnosti se zprvu připisovaly i budoucím poslancům.
Měli být uznávanými ve svém okolí, měli být bezúhonní, rozumní, osvícení, poctiví,
důvěryhodní, pravdomluvní, svobodomyslní, výmluvní, vychovaní, neohrožení
a nezávislí, „národních potřeb a zemských záležitostí znalí“, plní „veliké duševní
i mravní síly“.37
Constitutio sine qua non bylo samozřejmě uznané vlastenectví kandidáta.
S politikou již přece jen trochu obeznámení pražští novináři dále voličům
doporučovali hledět i na samostatnost kandidátů, tzn. zohledňovat jejich politickou,
sociální a ekonomickou nezávislost. Národní noviny varovaly, že poslanci po svém
zvolení musí odložit stranou své soukromé věci a starat se jen o spásu vlasti. Odpovědnost
za výběr těch, kteří toto dokáží, Národní noviny delegovaly na voliče. Za
34
Termín „vyslanec“ se pak více nepoužíval ve smyslu parlamentního zástupce, ale převážně
jen v diplomatické souvislosti, resp. jako někdo, kdo je někým vyslán k nějakému (neparlamentnímu)
jednání. V jedné z venkovských petic z konce dubna 1848 nacházíme u sedmi podepsaných
venkovanů charakteristiku „poslanec“, tedy evidentně ve smyslu zástupce či mluvčí
obce. František ROUBÍK (ed.), Petice venkovského lidu, dok. č. 35 (Boleslavský kraj), s. 37. Problém
se termínem pro označení poslance se paradoxně opakoval v roce 1912, kdy byla do českého
zemského sněmu poprvé zvolena žena. Vedle pro češtinu nepříliš typických tvarů jako „ženaposlanec“
tehdy vznikla řada neologismů usilujících o pojmenování určené výhradně pro ženské
poslance. K tomu blíže: Luboš VELEK, První v Rakousku! Zvolení prvního poslance-ženy
Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912. Příspěvek k vývoji volebního práva a volebního chování
v českých zemích v 19. a 20. století, in: Milan Vojáček (ed.), Reflexe a sebereflexe ženy v české
národní elitě 2. poloviny 19. století, Praha 2007, s. 259–319.
35
Ignác POLC, Wlastnosti národního zástupce, Pražské konstituční noviny, 16. 5. 1848,
s. 198.
36
Pražské noviny, 26. 3. 1848, s. 87.
37
František BRAUNER, Hlas proti všemu přenáhlení při volení k zemskému sněmu,
Národní noviny, 21. 5. 1848, s. 157; I. POLC, Wlastnosti, s. 198.
22
ty, kdo se nedokáží identifikovat výhradně se zájmy vlasti, byly přitom považovány
staré „honorace“.38
Někteří radikálové ovšem své představy o nezávislosti postulovali
až do absurdních podob. Ignác Polc takto psal, že poslanec má být nezávislý
nejen od všech předsudků, bludů, náruživostí a zlých zvyků, ale především od státu
samotného: „Má býti neodvislý do vlády, tj. nemá míti žádnou státní službu, žádnou
pensi od státu, žádné státní úpisy, losy, akcie atp., nemá býti příbuzný nebo nějak
spojený s důležitou státní osobou. Nemá býti v službě soukromé, žádnou pensi od
soukromých osob bráti, má ve své živnosti býti zcela nezávislým. … Zástupce musí
svou výživou býti samostatně zaopatřen.“39
Bylo ovšem vůbec možno takové osoby
nalézt?
V souvislosti s ekonomickou nezávislostí však bylo z jiné strany varováno
před tím, aby se bral zřetel výhradně na majetek, „neb moudrost … nerada se rodí
ve velkých domech“.40
Důležité proto při výběru poslanců bylo i kritérium vzdělání.
Záhy se totiž ukázalo, že stesky na politickou nevzdělanost se netýkají pouze prostého
lidu, ale i osob platících až dosud za vzdělance, osob, které stejně jako zbytek
společnosti dosud neměly možnost politické vzdělání kde nabýt. Tuto politickou
nevzdělanost středních vrstev přitom s oblibou tematizovali radikální demokraté,
kteří se tak snažili zpochybnit takřka automatické nároky středostavovských liberálů
na zastupování všeho lidu.41
V tisku neustále zdůrazňovaný význam vzdělání
u poslanců na druhé straně umožnil šíření fám, podle kterých nelze kandidovat někoho,
kdo nemá odchozeno alespoň šest tříd školní docházky a nemluví oběma
zemskými jazyky.42
Političtí vůdcové současně odmítali rozšířené představy, že by
zvolení poslanci měli být znalci především lokálních věcí svého okresu či specialisty
na rolnické otázky apod. První moderní český sněm totiž měl řešit především
všeobecné politické věci (zemská ústava, nový volební řád apod.) a speciální témata
se měla ponechat jeho nástupci.43
Ani vzdělání však nemělo být rozhodujícím
kritériem samo o sobě. Tak jako se nemělo volit jen na základě majetku bez vzdělání,
tak se nemělo vybírat jen na základě vzdělání bez majetku. Podivuhodným ztělesněním
takovýchto nemajetných – a proto prodejných – vzdělanců se stali „po-
38
Národní noviny, 19. 5. 1848. Do značné míry se jednalo o naivní představu. Problém
sehnat ekonomicky zabezpečené kandidáty, kteří by byli ochotni se naplno věnovat poslanecké
činnosti, sužoval českou politiku ještě o půlstoletí později: Luboš VELEK, Grenzen für die Entwicklung
des Parlamentarismus bei den kleinen Völkern: Die Tschechen im Reichsrat in Wien
1879–1914, Czasopismo prawno-historyczne 61, 2/2009, s. 177–188.
39
I. POLC, Wlastnosti, s. 198.
40
W. H. KOKOŘÍNSKÝ, Koho máte do sněmu voliti, koho ne?, Národní noviny, 26. 5.
1848, s. 169.
41
K. SABINA, Slova o politickém vzdělání. I, s. 1. Srov. též Pražské konstituční noviny,
6. 6. 1848.
42
Národní noviny, 8. 6. 1848.
43
F. BRAUNER, Hlas, s. 158.
23
koutní písaři a podobní lidé“, kteří „jsou obyčejně povahy nejisté“ a dají se proto
od leckoho snadno koupit.44
Parametry téměř všeobecného, rovného a přímého volebního práva otevřely
již v roce 1848 klasické liberální dilema o míře přiznání politických práv v závislosti
na velikosti majetku toho kterého občana. Sedláci se ohrazovali proti přiznání
politických práv nemajetným domkářům a podruhům, kterých „na mnoha místech
více bývá než usedlých sedláků … a tedy sedláky přehlasují“. Političtí vůdci však
v roce 1848 politickou diferenciaci na základě majetku odmítli a toto odmítnutí
zdůvodňovali tím, že by tak vznikla „nová jakási šlechta mezi lidem vesnickým“.45
I v tomto se lišil postoj českých liberálních politiků ve srovnání s rokem 1861 a následujícím
období.46
Ať již byla motivace jakákoli – obava z další radikalizace venkova,
z vytvoření politické převahy movitějších německých voličů – zaznívala zde
mimo jiné pozdější všenárodní ideologie usilující o pevné spojení všech sociálních
vrstev národa proti společnému nepříteli: „Když ti všady sjednoceně pohromadě
státi budou, lehko jim zvítěziti nad jinými, neboť pravda a počestnost jim nepřemožené
síly dodá.“47
Organizace voleb a výběr kandidátů viděné z Prahy očima novinářů a politiků
však byly – již jen s ohledem na nízký náklad jejich periodik48
– do značné míry
světem pouhé teorie. O tom, co si běžný venkovský volič o volbách a kandidátech
myslel, je do značné míry naše spekulace. Jeho názory a obzory zřejmě mnohem
více nežli pražské žurnály formovaly tradiční zdroje šíření informací: studenti, obchodníci,
kněží, venkovští úředníci apod. Místem získávání informací byly hostince,
tržiště atd. Informace se tak z centra dění dostávaly do geografických i sociálních
periférií neúplné a zkreslené. Jejich zprostředkovatelé, nejednou i bez zlého
úmyslu, svá sdělení navíc přizpůsobovali inteligenci prostých vesničanů a vědomě
44
Karel HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Wolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slovo
k lidu wesnickému a městskému, Národní noviny, 30. 5. 1848, s. 182.
45
Venkovská chudina, byla-li vzdělanější, naopak kontrovala v opačném směru a varovala
před selskými poslanci, jimž valná část venkovského lidu věřit nebude, neboť budou hájit jen
svá stará práva. Domkáři z Žehušic neváhali poměr sedláků k nim přirovnat k poměru Němců
k Čechům. Podobně si na dominanci selského vlivu na venkově stěžovali i němečtí domkáři ze
Žatecka. Se vzácnou svorností čeští i němečtí domkáři dávali přednost poslancům z řad měšťanů
před poslanci selskými. František ROUBÍK (ed.), Petice venkovského lidu, dok. č. 173 (Čáslavský
kraj), s. 177 a dok. č. 271 (Žatecký kraj), s. 285.
46
K vývoji otázky zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva v Čechách
blíže: Luboš VELEK, Die Idee des allgemeinen Wahlrechts im politischen Lager der tschechischen
Liberalen 1861–1914, in: Thomas Simon (ed.), Hundert Jahre allgemeines und gleiches
Wahlrecht in Österreich. Modernes Wahlrecht unter den Bedingungen eines Vielvölkerstaates,
Frankfurt am Main 2010, s. 213–254.
47
František BRAUNER, Něco důležitého o českém sněmě, Pražské konstituční noviny,
2. 6. 1848, s. 232.
48
Národní noviny, nejoblíbenější český deník, vycházel v nákladu 1500 ks, pravidelných
abonentů z toho pak bylo asi 1050: Národní noviny, 3. 6. 1848. K charakteristice českých novin
viz J. HEIDLER, Český sněm, s. 51–52.
24
či nevědomě do nich vkládali své osobní názory a zkušenosti. Rekonstruovat podobu
obdobných individuálních a přitom cílových sdělení není snadné, ale skýtá se tu
možnost jejich evokace pomocí dobových letáků určených na rozdíl od novin primárně
prostým obyvatelům.
Jedním z takových materiálů cílených na venkovské obyvatelstvo je leták
Dobrá rada pro dobrý výpad, který venkovanům s přímočarostí a zemitým vtipem
na základě jednoduchých přirovnání, stereotypů a symbolů z praktického života vysvětloval
podstatu sněmu, poslanců a volebního dění. Sněm přirovnával k domu,
který stejně jako sněm potřebuje dobré základy a stavitele. Staviteli měli být poslanci,
jejichž vlastnosti a schopnosti odrážely charakterové hodnoty venkovského
člověka promítnuté do jakéhosi patera přikázání. Pro venkovské prostředí tak bylo
přirozené, že na první místo byla postavena bohabojnost kandidáta. Liberální smýšlení
autora letáku ovšem prozrazuje relativizace této bohabojnosti: nemá jít totiž
o bigotního pobožnůstkáře, ale ani o nevěrce! Druhým kritériem byla poctivost,
kterou měl prostý člověk odhalit prostým uvážením, zda by takovému kandidátu
své hospodářství s klidem ke správě svěřil. Poctivostí se přitom rozumělo i to, že
kandidát se o mandát neuchází se zištnými důvody: „Přijde-li vám tedy pod nos, že
by někdo za tu čest deputovaným být, něco dal, vám pak podlízal, ano sliny vaše lízal
a misky utíral, řekněte mu jen, aby si také hubu utřel: nebo nyní by vás koupil,
pak by vás zase prodal, aby neprodělal.“ Třetím kritériem se stala pokojnost, smířlivost
a snášenlivost kandidáta. Ten neměl být ani „čechozrádcem“ ani „němcožroutem“.
Heslem pravého kandidáta mělo být, že Čech a Němec jsou jedno české
tělo! Čtvrtým kritériem byly dobročinnost a milosrdnost. Autor letáku obhajoval
zastoupení všech sociálních vrstev na zemském sněmu včetně nádeníků a chudiny.
I zde autor pamatoval na praktické příměry z venkovského života: „Kdož tedy u vás
čeledíny každou chvilku vyhání, dělníky a řemeslníky utiskuje, každý dloužek až do
posledního halíře od chudáka vydírá a při hledání práv ovšem první bývá, při udělování
almužen však poslední, ten nechať při hlasování vašem taktéž posledním
jest.“ Posledním kritériem se stala rozumnost kandidáta. Ta se sice nutně nemusela
odvozovat od „doktorského klobouku“ uchazeče, ale neměla být ani zaměňována
s mluvkovstvím a tlacháním: „Kdo má dobrou vyřídilku, není ještě člověk bystrý,
rozumný a zkušený; a kdo se s každým hádá, není ještě v právech zběhlý … Tenť by
ustavičně žvanil, na prázdno mlel a dobrou věc jenom zdržoval…“
Prosté ponaučení venkovským voličům gradovalo svérázně vtipným shrnutím
symbolických anatomicko-fyziognomických rysů pravého kandidáta: „1) Nejprve
podívejte se na něj od zadu, nemá-li ještě cop,49
kterým by na starém řízení visel
a viset zůstal. Při tom se podívejte, nemá-li za ušima; 2) Podívejte se na hlavu,
není-li plešák holý, či má-li vlasy husté, silné, aby ho mráz nespálil, ani slunce, tj.
věří-li, že bez vlády, zákonu a daní žádné země neobstojí; 3) Podívejte se mu na
49
Cop – v josefínském stylu úředníků s parukou – byl atributem starých pořádků. Srov.
např. František ROUBÍK, Rok 1848 v obrázcích a karikaturách, Praha 1948.
25
čelo, umí-li ještě kříž udělat… 4) Podívejte se mu na oči, není-li šilhavý, jedním
okem k východu, druhým k západu mžouraje; není-li příliš dalekozraký, netroufaje
si bez brýlí ani čísti, ani se komu do očí podívati; aneb je-li, jak náleží, bystrozraký;
5) Podívejte se mu na nos, má-li dobrý čich, tj. má-li dobrou pověst, pak má-li ostrý
čich, aby již zdaleka každou neřest vyčmuchal; 6) Otevřete mu ústa a podívejte se,
má-li chlupy na zubech, tj. je-li vtipný a velebystrý. Nechať vám i jazyk svůj ukáže,
je-li obratný a český; a ohledejte ho, až po kořen jeho, je-li se srdcem srostlý, čili
nic; 7) Neopomiňte se i na krk podívati, nemá-li příliš tlustý, aby snad naposledy ta
jeho moudrost nebyla nafoukaná a nadýmavá; 8) Zkuste pak i jeho prsa, jsou-li
mocná a silná a vydržejí-li notnou ránu, tj. je-li on muž povahy pevné, jenž vždy
mužně a rázně jedná; 9) Sáhněte mu pak i na srdce, má-li je na pravém místě a je-li
vlastenecké… 10) Podívejte se mu na ruce, jsou-li pracovité a mají-li mozole, tj.
je-li on pilný, v povolání svém muž přičinlivý. Podívejte se na ně dobře, jsou-li již
tak zpracované, že by se žádnou mastičkou více, ani tou stříbrnou a zlatou, nedaly
podmazat a obměkčit. Pak nesmějí vyhlížet jako ty z berouna, co potem chudých zapáchají,
nýbrž jako ty z dadouna, co na odplatu božskou čekají; 11) Konečně neopomiňte
i jeho nohou si všimnouti, dovedou-li chodit rovnou, aneb spíše cestou
křivou.“50
***
Zatím jen matně tušený problém s nedostatkem kvalitních kandidátů skutečně
brzy nastal. Na českém sněmu mělo zasednout 537 poslanců!51
Necelá polovina
z nich měli být stavové (210 osob), kteří by dle existujícího zvyku nebyli voleni,
a občanští velkostatkáři (20 mandátů), zbytek pak měli být volení reprezentanti
městského a venkovského obyvatelstva a zástupci univerzity (18 osob). Etnické Čechy
mělo v optimálním případě zastupovat asi 187 volených poslanců, české Němce
asi 120. U šlechticů zůstávala národnost nejasná.52
Kde ovšem ze dne na den vzít
oněch cca 187 ochotných a schopných vlastenců? Ani čistě teoreticky takovým
počtem vlasteneckých kandidátů vedení české politiky nedisponovalo. Navíc potenciální
množina vhodných a o vlast zasloužilých kandidátů se dále redukovala o ty,
kteří se o politiku primárně nezajímali, kteří se báli do ní vstoupit, kteří neměli dostatečné
hmotné zabezpečení, aby se uvázali v nové úkoly, o nichž nikdo netušil,
kolik času a námahy budou vyžadovat. Bylo evidentní, že u nemalé části poslanců
bude třeba rezignovat na přehnané nároky, alespoň pokud jde o zprvu tolik zdůrazňované
vzdělání poslanců, resp. kandidátů na mandáty.
50
Národní archiv v Praze, Sbírka tisku 1848, k. 10, inv. č. 698.
51
Jan HEIDLER, Český sněm ústavodárný roku 1848, Český časopis historický 13, 1907,
s. 36–59, zde s. 48. K otázce českého sněmu z roku 1848 srov. i Otto URBAN, Der böhmische
Landtag, in: Adam Wandruzska – Peter Urbanitsch (Hg.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918.
Bd. VII. Verfassung und Parlamentarismus. Teilband II, Wien 2000, s. 1991–1996.
52
J. HEIDLER, Český sněm, s. 48.
26
Jeden z prvních, kdo na problém s nedostatečně vzdělanými poslanci narazil,
byl M. Havelka, který poněkud překvapivě zdůrazňoval u budoucích poslanců i potřebu
rozšafnosti, tedy vlastnosti spojované obvykle spíše se sedláky nežli s politi-
ky.53
Havlíčkovy noviny v polovině května 1848 upustily od prosazování dosavadních
standardů pro poslanecké kandidáty a místo zdůrazňování potřeby jejich vzdělanosti
se začaly spokojovat s tím, aby noví poslanci byli alespoň natolik rozumnými,
že se nedají lehce „hladkými slovy ošáliti“.54
Zdá se tak, že rozšafnost a selská
moudrost kombinované s vrozenou inteligencí měly nahradit nedostávající se vzdělání:
„Deputovaný na sněm musí mít přec nějaké zdravé a moudré náhledy o politice,
o správě zemské, o právech národů atd. Takovou vzdělanost ovšem každý sedlák
tak hned nemá. Jsou ovšem mezi vámi [sedláky – L.V.] mužové, kteří ode dávna noviny
a dobré knihy čítali a kteří co deputovaní lehčeji do věci se vpraví, takové též
volte; ale pouhá silná vůle, ráznost a neohroženost je zbraň na sněmě nedostateč-
ná.“55
Situace byla skutečně kritickou a na venkově nezbývalo než se smířit
s množstvím nevzdělaných selských kandidátů, resp. poslanců. Mediální mluvčí
české liberální politiky K. Havlíček proto v předvečer voleb odhodil stranou všechny
ohledy na vzdělanost a postuloval za měřítka výběru vhodného poslance především
poctivost, nezávislost, odvahu a svobodymilovnost: „Nehleďte při volení na
žádnou důstojnost a učenost, ale volte si rozumné zachovalé sousedy, kteří užívají
důvěry vaší a jsou lidé samostatní … světa zkušení, neohrožení, kteří dovedou pravdu
každému říci do očí, buď si on kdokolivěk, třeba sám Jeho Milost císařská, král
náš Ferdinand! Nevolte nikoho, který již skutkem nedokázal v životě svém, že jest
muž neohrožený, jenž od práva svého neupustí… aby již Čechové nebyli v poddanosti
u jiného národu.“56
Bezradnost s nominacemi nedostávajících se kandidátů zřetelně ukazuje i organizování
voleb „centrálním výborem pro volení do sněmu národního“ v Praze,
který se ustanovil z předních českých vlastenců (např. Brauner, Rieger) a 21. května,
tedy asi tři týdny před zahájením voleb (sic!), vydal provolání ke všem vlastencům,
„kteří cítíce k tomu v sobě povolání, ku příštímu sněmu českému žádajíce za
poslance býti voleni, aby u … centrálního výboru pro volení v Praze co nejdříve se
přihlásili, oznámíce své jméno, stáří, stav a nynější obydlí… aby jmenovaný výbor
jména jejich bez prodlení u veřejnosti vydati mohl“.57
Volební výbor alibisticky
prohlašoval, že nechce a nemůže nikomu své kandidáty vnucovat. Za svůj úkol deklaroval,
„aby zákonnou cestou napomáhal, by na sněm rozumní, všestranně vzdělaní,
poctiví a neodvislí mužové obou národností a všech tříd vyvoleni byli“. Výbor
současně odmítal navrhovat kandidáty tam, kde již kandidující ve všeobecnou známost
vešli. Zároveň však výbor odmítal uveřejnit kandidatury těch, za které by se
53
M. HAVELKA, Co jest konstituce?, s. 69.
54
Národní noviny, 14. 5. 1848.
55
W. H. KOKOŘÍNSKÝ, Koho máte do sněmu voliti, s. 169.
56
K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Wolení poslů, s. 181–182.
57
Pražské konstituční noviny, 21. 5. 1848.
27
„s dobrým svědomím zaručiti nemohl“. Šlo mu proto předně o to, aby „chvalně známé
vlastence“ doporučoval do těch okresů, kde „v nesnázi jsou o kandidáty“. Popsaný
selektivní způsob koho nominovat a koho ne, halený do alibistických frází,
dával volebnímu výboru do rukou značnou moc podepřenou navíc již dříve uznanou
autoritou jeho členů.58
Samozvaný volební výbor předních vlasteneckých politiků můžeme považovat
za přirozené jádro samovolně se formující první české politické strany.59
Strany,
která zatím neměla ani název, ani program, ani členy a ani demokraticky zvolené
představitele; strany, která neměla přesnější přehled ani o tom, kdo by se k ní mohl
hlásit a čí zájmy by měla zastupovat. Pražští vůdci byli reálně schopní přímo získat
či přesvědčit jen několik málo desítek vhodných a jim známých kandidátů. Přinejmenším
stejný počet jim zcela neznámých kandidátů však museli ponechat na odpovědnosti
jejich voličů. Volební výbor si kladl zhruba dva cíle. Prvním bylo co
nejvíce eliminovat zvolení nezpůsobilých a zejména nevlasteneckých kandidátů,
kteří by se dokázali vnutit voličům ponechávaným dosud pražskými vůdci napospas
svobodě rozhodování. Druhým úkolem výboru bylo, aby výbor volby koordinoval
alespoň do té míry, aby ve vícero volebních okresích nedošlo ke zvolení
jedné a téže osoby. S ohledem na nedostatek vhodných kandidátů by se totiž jednak
jednalo o nepatřičný luxus, jednak o nebezpečný hazard. Hazard proto, protože ve
venkovských volebních okresech (v praxi církevní vikariáty, protože zatím neexistovala
státní správa na nižší úrovni) každý volič volil na jednom lístku dva poslance
spolu se dvěma náhradníky, kteří se automaticky stávali poslancem, pokud by se
první nebo druhý zvolený mandátu vzdal – např. proto, že by byl současně zvolen
i v jiném volením okrese (vikariátu). Hrozilo tak, že nekoordinované volení známých
a oblíbených osobností – často i bez jejich vědomí – ze strany místního obyvatelstva
sice povede k jejich slavnému leč multiplicitnímu zvolení, ale současně
i k roztříštění vlasteneckých hlasů mezi zbytečně více kandidujících vlastenců. Nechtěný
vítěz, zvolený oficiálně a se svým souhlasem již v jiném okrese, proto další
mandát nepřijme a méně známý, byť i autoritou ústředního volebního výboru podpořený
oficiální národní kandidát vlivem roztříštění národních hlasů propadne ve
prospěch kandidátů z řad místních autorit v podobě nevlastenecké šlechty, poloněmeckých
honorací či nenárodního úřednictva. Z těchto vrstev se totiž často rekrutovali
soupeři národních kandidátů, kteří by ve volbách často skončili na místě náhradníků
(tedy 3. a 4. místě) a automaticky by pak postupovali na místa uvolněné
nejsilnějšími zvolenci, kteří však současně získali hned několik mandátů najednou.
58
František BRAUNER, Oznámení, Národní noviny, 27. 5. 1848, s. 173.
59
Složení „centrálního výboru pro volení“ bylo: F. A. Brauner (předseda), F. L. Rieger
a A. P. Trojan (sekretáři), a dále členové P. Richter, J. Vyskočil, V. Červinka, J. Kliebert, V. P.
Kleinert, J. J. Lambl, J. Podlipský, J. K. Tyl a V. Štulc. Kwěty, 25. 5. 1848.
28
Hrozba chaosu a strach z tříštění hlasů byly veliké. Jen úřední noviny pro
pouhých 72 z 327 vikariátů a měst registrovaly 446 kandidátů,60
z nichž drtivá většina
se o mandát ucházela sama, tj. bez podpory volebního výboru.61
Voličům se
proto doporučovalo, aby se v rámci každého vikariátu jednotlivé obce dorozuměly
ohledně osoby společného kandidáta a toho pak svorně podporovaly: „Jestliže se
ale více obcí z vikariátu neb všechny vespolek nesmluví … každá obec jiného si voliti
bude … se hlasy vaše na mnoho stran rozstříkají. Představte si, jak tu lehce bude
někomu vám nepříznivému sebrati lecjakým způsobem jistý počet hlasů, který
bude větší než počet hlasů všech vašich volenců, a ten se proti vaší vůli stane vaším
zástupcem!“62
Voličům se dále doporučovalo, aby jednoho ze dvou volených poslanců
svého okresu volili na základě ústředním volebním výborem doporučeného
kandidáta, tj. někoho „z nejlepších a nejznámějších vlastenců a lidumilů“, které volební
výbor ke kandidování přijal a zveřejnil, a druhého poslance za svůj vikariát
vybírali z místních důvěryhodných občanů, na kterém se předem dohodnou.63
Podobně
radily i Národní noviny: „Proto radíme Vám, smluvte se bez odkladu soused
se sousedem, obec jedna se druhou v celém vikariátu, bděte a přemýšlejte o mužích,
ve které nejvíce důvěry máte, o kterých víte, že jsou rozumní, rozšafní a poctiví,
umluvte se, řekněte si: toho budeme volit, ten jest muž takový, jakého vlast nyní potřebuje.
Abyste, až potom ke skutečnému volení přistoupíte, neroztrhali hlasů
svých...“64
Zmíněná doporučení dokládají, že volební výbor neměl dostatek kandidátů,
aby v každém volebním vikariátu mohl kandidovat dva prověřené kandidáty.
Současně tak vytvářel prostor pro žádoucí iniciativu některých místních důvěryhodných
občanů a vlastenců. Tento prostor pak ve většině případů zamezoval tomu,
aby došlo k vzájemnému vyautování dvou žádoucích či alespoň snesitelných kandidatur
ve prospěch kandidátů na dalších místech, kteří se většinou nemohli opřít ani
o autoritu ústředního volebního výboru, ani o podporu jasné většiny místního obyvatelstva.
Na první pohled patrná snaha omezit pokynem shora bezbřehou svobodu
rozhodování voličů současně vedla akcentem na vzájemné domlouvání se voličů
o společném postupu k formování primárních partajních struktur na nejnižší úrovni.
Pražský volební výbor tak – otázka zda vědomě –inicioval utváření vícestupňové
organizace rodící se volební strany.
60
J. HEIDLER, Český sněm, s. 48. Někteří kandidovali ve vícero okresech, jeden dokonce
v šesti najednou – a zvolen nebyl! Na mnoha místech byly zvoleni naopak ti, kteří zde vůbec nekandidovali.
Tamtéž.
61
Přihlašování se o mandáty zprvu vyvolávalo trapné situace, alespoň redakce Národních
novin považovala za nutné sdělit, že v něm není třeba nutně spatřovat jen prospěchářství či snahu
vyniknout: „Musíme podotknouti, že se nesmí myslet, že navrhuje-li se kdo za deputovaného, se
tím chce vtírat. Ovšem že se to nedá o všech říci: ale ten způsob je všude. Tím se voličům dá příležitost
zkoumat jej; na jejich pak úsudku záleží, chtějí-li ho voliči čili nic.“ Národní noviny, 1. 6.
1848.
62
K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Wolení poslů, s. 181.
63
Pražské konstituční noviny, 6. a 9. 6. 1848, s. 250.
64
Národní noviny, 19. 5. 1848.
29
Soudě podle tisku byly obavy z manipulací nezkušených voličů reakčními
silami reálné. Je známo, že při (ne)volení do frankfurtského parlamentu se úředníci
snažili voliče nutit k určitému chování.65
Nedůvěru až nenávist k úředníkům „kteréhokoliv
stavu nebo postavení“ dokládají i četné petice venkovanů k Národnímu výboru
z dubna a května 1848.66
I v souvislosti s volbami do zemského sněmu proto
v novinách narážíme na zprávy o tom, jak v kterém regionu „chtělo ouřednictvo na
výborný lid tohoto okolí si zjednati nějaký vplyv“,67
kdy někteří kandidáti „od domu
k domu podpisy a hlasy pro sebe sbírají, a lid přemlouvají hory doly mu přislibujíce,
aby jich volil. Takovým pánům nevěřte. Kdo se příliš nabízí, ten vždy něco za lubem
mívá a nejvíce jen na sebe myslí“.68
Havlíčkovy Národní noviny pánům obcházejícím
„drobný lid“ a pojišťujícím si u něj hlasy adresovaly ostrou výhrůžku: „Vy
pánové, kteří snad rozličnými pletichami při volení na svou stranu verbovati zamýšlíte,
pamatujte na to, co se stane, podaří-li se Vám sestaviti sněm reakcionářský,
který by snad jednal proti národu! Pamatujte, v jakém čase žijeme, a že takový
sněm nevyhnutelně povede k revoluci a k bouřkám a záhubě země.“69
Úředníci, státní
i vrchnostenští, v české společnosti všeobecně platili za úhlavní nepřítele svobody,
ústavy, občanských práv i voleb jako takových. Ještě v roce 1850 L. Ritter
z Rittersberka ve svém slovníku uváděl, že v Rakousku jsou úředníci většinou nepřátelé
svobody i Slovanů, a že „voličové, ježto by podobného byrokrata do říšského
nebo zemského sněmu volili, byli by sami tomu vinni, kdyby učinili kozla zahrad-
níkem“.70
Příkrá varování před úředníky a vůbec samostatně vystupujícími kandidáty,
z nichž zdaleka ne všichni museli nutně sledovat své osobní zájmy, se však záhy
ukázala – jak již bylo výše naznačeno – jako kontraproduktivní. Při všeobecné nouzi
o kandidáty totiž mohl být nejeden z potenciálně vhodných avšak pražskému volebnímu
výboru zatím neznámých vlastenců zbytečně diskvalifikován, a tomu bylo
třeba nakonec zabránit: „Nemyslete, že byste neměli nikoho volit, kdo se za kandidáta
pro deputaci přihlásí. My nemůžeme o všech řádných a schopných mužích
65
K chování úřednictva viz např. Pražské konstituční noviny, 26. 5. 1848, s. 214 nebo
Národní noviny, 14. 5. 1848, s. 133.
66
František ROUBÍK (ed.), Petice venkovského lidu, dok. č. 6 (Kouřimský kraj), s. 15,
dok. č. 44 (Rakovnický kraj), s. 46, dok. č. 99 (Hradecký kraj), s. 103, dok. č. 120 (F. Mixa),
s. 120 a dok. č. 159 (Litoměřický kraj), s. 159. Je zaznamenání hodné, že agitace úředníků ve
prospěch frankfurtských voleb vadila i některým německým obyvatelům Čech. Tamtéž, dok.
č. 72a (Litoměřicko), s. 77.
67
Pražské konstituční noviny, 4. 5. 1848, s. 175.
68
F. BRAUNER, Něco důležitého, s. 232.
69
Národní noviny, 8. 6. 1848.
70
L. RITTERSBERG, Kapesní slovníček, I, s. 110. Připouštěl však, na základě západoevropských
zemích, že „pravý, počestný a svědomitý ouředník, zvláště v konstitučních zemích, nemá
byrokratem býti, nýbrž má se za věrného služebníka národu, ovšem také konstituční, tj. zákonité
a poctivé vlády, považovati a podle toho ouřadovati“.
30
vědět … Ze strany oněch osob není to žádné dotírání, nýbrž pouhá péče o všeobecný
prospěch.“71
Úředníkům však zřejmě nešlo jen o to proniknout přímo do sněmu jako poslanci,
resp. manipulovat nesamostatnými venkovskými voliči tak, aby volili kandidáty
úředníků. Některé články dokonce tvrdí, že úředníci a zpátečnické kněžstvo,
když už nemohou prosadit volbu svého kandidáta, tak alespoň usilují o bojkotování
či zneplatnění voleb. Na schwarzenberském panství Orlík např. 11 českých vesnic
odmítlo do sněmu volit s tím, že do dělání zákonů jim „nic není, a že se s tím beztoho
obírat nebudou“. Volbě přítomní radikálové z Prahy nabyli přesvědčení, že tento
názor je dílem tamního vikáře Neubauera, který se o poučování sedláků nestará,
nečte jim vládní patenty a navrhuje sedlákům volit samé nepopulární osoby, jako
ředitele hospodářství Rotta nebo Hanuše hraběte Kolowrata-Krakovského, který
bude coby příslušník stavů beztak automaticky členem sněmu!72
Jinde se zase úředníci
a kněží zasazovali o to, aby volby probíhaly nepřímo, kdy si jednotlivé vesnice
nejprve zvolí několik volitelů a tito volitelé potom v sídle vikariátu vyberou poslance.
Při podobné praxi samozřejmě šlo snáze manipulovat tím, kdo bude volitelem
a nakonec i poslancem. Je ovšem otázkou, do jaké míry se jednalo o volební pletichu
(radikálové vyhrožovali kněžím a úředníkům žalobami pro porušení zákona),
a do jaké míry jen o důsledek nezkušenosti a chaosu, neboť pár týdnů předtím se do
frankfurtského shromáždění mělo volit právě nepřímo skrze předem vybrané volite-
le.73
Podcenit nelze ani fakt, že v okamžiku vrcholících polních prací asi sama velká
část rolníků nechtěla obětovat mnoho hodin k cestě do sídla vikariátu a raději by
ze svých řad vyslala několik volitelů-dobrovolníků.
V předvolebních zmatcích českým předákům nezbývalo než vysvětlovat
správný průběh volebního aktu, a přitom spoléhat, že se v každém vikariátu či městě
najde někdo, kdo si tyto rady vezme za své a současně se mu před volbami podaří
prosadit se jako místní autorita ve věci organizace voleb. Političtí předáci rovněž
apelovali na zdravý rozum a statečnost voličů, kteří si neměli od nikoho nechat
vnucovat koho volit či nevolit. Ty méně statečné pak upozorňovali, že volba bude
tajná, že na volební lístky mohou opravdu napsat jen jména těch, které si opravdu
přejí, a že se jména na lístcích mohou lišit od těch, které třeba předtím dotírajícím
úředníkům apod. ústně slíbili volit. Voliči rovněž neměli podceňovat výběr volených
poslaneckých náhradníků a měli na jejich osoby klást stejné nároky a požadavky,
jako na první dva kandidáty.74
S těmito radami souviselo i zjednodušené vysvětlení
zákazu imperativního mandátu: „jakmile deputovaného si vyvolíte, již více
71
Pražský posel, 1848, s. 126.
72
Pražské konstituční noviny, 8. 6. 1848, s. 3.
73
Pražské konstituční noviny, 23. 6. 1848, s. 253–254; J. HEIDLER, Český sněm, 47.
74
K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Wolení poslů, s. 182; F. BRAUNER, Něco důležitého,
s. 232. Populární venkovský list Pražský posel k osobám poslaneckých náhradníků dodával, že
i tito musí být „sekáči“: „Ne snad abyste si tam někoho jen tak ledabylo, snad ze zdvořilosti
napsali, to byste si mohli snadno kozla zahradníkem udělat.“ Pražský posel, 1848, s. 126.
31
práva nemáte v něčem mu poroučeti neb zakazovati“.75
Obvyklý konstituční princip
zajišťující nezávislost poslanců v jejich rozhodování již tehdy narážel na nepochopení
novopečených voličů.76
Ostatně jej odmítali i někteří doboví publicisté.77
***
Přes všechnu péči a starost se však volby do českého sněmu zvrhly v jeden
velký zmatek. K chaosu přispívalo i to, že volby probíhaly na různých místech
v rozpětí zhruba celého měsíce.78
První poslanec – Josef Červenka – byl zvolen
v Mnichově Hradišti již 2. června,79
většina poslanců ovšem až v druhé polovině
měsíce. Některá německá města v Čechách pak volby do českého sněmu úmyslně
bojkotovala;80
kvůli nedostatečné přípravě vůbec ale volební akty neproběhly ani
v celé řadě českých vikariátů, jinde postrádal jejich výsledek právoplatnost, neboť
se nedostavil úřady jmenovaný volební komisař apod. a voliči si volby uspořádali
sami. Běžně se pak volilo, aniž byly zveřejněny potřebné volební instrukce, natož
aby byla prověřena identita voličů a jejich právo volit.81
Volby zemského sněmu
navíc těsně předcházely volbám do ústavodárného rakouského říšského sněmu a tato
kolize již existující zmatky ještě více umocňovala.82
Národní výbor a prezident
zemského gubernia Leo Thun k tomuto kroku přistoupili proto, protože usilovali
o co nejdřívější svolání zemského sněmu, tedy aby se sešel ještě před sněmem říšským
a bylo tak umožněno realizovat české politické představy bez ohledu na říšskou
politiku. Daní tomuto chvatu ovšem bylo, že volby byly zcela nepřipraveny.
V jejich počátku navíc v Praze vypukly pouliční boje a byl zde vyhlášen výjimečný
stav. Ačkoliv dodnes nikdo z historiků volby do českého sněmu 1848 přesně neana-
75
K. HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Wolení poslů, s. 182.
76
Voliči dokonce poslancům adresovali „instrukce“ pro jejich sněmovní práci. František
ROUBÍK (vyd.), Petice venkovského lidu, dok. č. 285 a 286 (Litoměřický kraj), s. 299–301.
77
L. Rittersberg např. vehementně požadoval, aby poslanci hlasovali podle vůle svých voličů,
neboť naprostá svoboda poslanců při hlasování „pravému duchu každé zdravé a zdařilé konstituce
nanejvýš odporná jest, aniž po bližším rozjímání s neskrouceným lidským rozumem se
srovnává“. Dodával však, že při dosahování souladu mezi vůlí voličů a chováním poslance nejde
o detaily ve sněmovním jednání, nýbrž že jen „v hlavním a podstatném smýšlení o nejdůležitějších
státních záležitostech povinen deputovaný s voliči svými souhlášeti“. s. 38–39.
78
Oficiálně byly volby vypsány v termínu 10. až 14. června 1848, ale mnohdy nebyl termín
dodržen. J. HEIDLER, Český sněm, s. 52.
79
Národní noviny, 4. 6. 1848.
80
Např. v Liberci, Chomutově, Jirkově, Mimoni, Chebu, Rumburku a Českých Budějovicích.
Naopak v Praze se silnou německou menšinou bylo několik českoněmeckých poslanců zvoleno.
J. ŠTAIF, Obezřetná elita, 242; J. HEIDLER, Český sněm, 53.
81
Národní noviny, 8. 6. 1848. Největším problémem se ukázalo, že volební rejstříky nesestavovaly
úřady, nýbrž na základě rozhodnutí Národního výboru (pověřen vypracováním volebního
řádu) místní výbory složené z nezkušených a nedostatečně instruovaných voličů. J. HEIDLER,
Český sněm, s. 44 a 47.
82
F. ROUBÍK, Český rok, s. 336.
32
lyzoval a není k dispozici ani spolehlivý přehled zvolených poslanců, jsou evidentní
dvě skutečnosti. Předně volby neproběhly zdaleka ve všech 327 volebních okrscích
(městech a venkovských vikariátech), s jistotou známe jen 177 zvolených po-
slanců!83
Dále víme, že velká část poslanců se opravdu rekrutovala z řad sedláků.84
To byl velký rozdíl od následných voleb do říšského sněmu ve Vídni, kde českou
delegaci tvořilo několik málo desítek poslanců a kde zvolení byli vesměs známými
vlastenci reprezentujícími liberální měšťanstvo (místa nezbyla nejen na sedláky, ale
ani na radikální demokraty).85
Vůdčím politikům četné zastoupení sedláků dělalo
starosti, a to i přesto, že svolání sněmu se po potlačení pražských bouří spíše vzdalovalo
nežli přibližovalo. Sami selští poslanci ovšem byli s odkladem sněmu na neurčito
nejspíše spokojeni, neboť jim právě začínaly žně: „Stran českého sněmu bude
se teď mnohý deputovaný za ušima škrábat samou starostí, že padne zrovna do
žní; neboť doslýcháme se, že je hodně rolníků zvoleno. Toho se tuze nebojte: za jedno
ten sněm ještě nemáme, a kdyby tu již byl (jakož by býti měl!), celá země je
předce přednější a hlavnější nežli vaše hospodářství.“86
Slovům o přednosti zemských
před vlastními zájmy snad nemohl věřit ani autor uvedeného citátu Josef
K. Tyl, český dramatik, novinář a koneckonců i právě zvolený poslanec…
83
J. HEIDLER, Český sněm, s. 53.
84
F. ROUBÍK, Český rok, s. 338; J. HEIDLER, Český sněm, s. 55.
85
Ke kroměřížskému sněmu srov. např. Otto URBAN, Kroměřížský sněm 1848–1849,
Praha 1998; dále sborník Kroměřížský sněm 1848–1849 a tradice parlamentarismu ve střední
Evropě. Sborník příspěvků ze stejnojmenné mezinárodní konference konané v rámci oslav
150. výročí říšského sněmu v Kroměříži 14.–16. září 1998, Kroměříž 1998 a především: Andreas
GOTTSMANN, Der Reichstag 1848/49 a und der Reichsrat 1861 bis 1865, in: Adam Wandruzska
– Peter Urbanitsch (Hg.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Bd. VII. Verfassung und Parlamentarismus.
Teilband I, Wien 2000, s. 569–608.
86
Pražský posel, 1848, č. 19, s. 148–149.
33
Luboš Velek
Ideale Vorstellungen über Konstitution, Parlamentarismus und
Volksvertreter im Revolutionsjahr 1848/1849
Zusammenfassung
Die böhmischen Länder stellten bereits in der Mitte des 19. Jahrhunderts das
ökonomisch höchst entwickelte Gebiet des österreichischen Staates dar. Es handelte
sich jedoch um eine agrarische Gesellschaft, die erst dabei war, in die Industrieära
zu treten. Die meiste Bevölkerung lebte auf dem Lande und die Städte, ausgenommen
Prag, wiesen einen rein provinziellen Charakter auf. Ethnisch war
Böhmen und Mähren ein gemischtes Gebiet, das von Tschechen und „böhmischen“
Deutschen bewohnt war. Die Nationalverhältnisse waren in jener Zeit nicht zugespitzt.
Das Revolutionsjahr 1848/49 bedeutete eine Kulmination des bisherigen
tschechischen Emanzipationsprozesses. Nach ihren Errungenschaften im Kulturbereich
konnten die Tschechen ihr eigenes politisches Programm vorlegen. An der
Spitze stand die frischgebackene Elite, die sich aus den Reihen der tschechischen
Intelligenz rekrutierte und sich auf das tschechische Dorf stützte, dessen Gunst sie
dank der Förderung von Abschaffung der Untertänigkeit und von Übergabe der
Untertanengüter in die Bauernhände gewinnen konnte. Die Befreiung von Bauern
wurde in den böhmischen Ländern zum Motor der Revolutionsbewegung und
aktivierte das gesamte Land wie nie bevor und nie danach. Daraus ergaben sich
auch die zeitgenössischen Vorstellungen über Bedeutung und Rolle der „Volksvertreter“
im System der Konstitutionsmonarchie. In dem absolutistischen Habsburgerreich
mangelte es in der Öffentlichkeit nicht nur an Streitthemen, sondern
auch an geeigneten öffentlichen Foren, um derartige Themen zu besprechen. Eine
Änderung war nur mit der Ersetzung der absolutistischen Monarchie durch ein
System von Konstitutionsmonarchie möglich. Das Revolutionsjahr 1848–1849 war
jedoch eher eine Art „Völkerfrühling“ als ein Jahr von Durchsetzung der bürgerlichen
Rechte und Freiheiten. Die Revolutionsbewegung stellte also in den böhmischen
Ländern eine bunte Skala von Themen, Vorstellungen und Forderungen dar,
von der politischen Liberalisierung über die Abschaffung von Untertänigkeit und
die Überführung der Untertanengüter in den Bauernbesitz, bis zur national-politischen
Emanzipation einzelner Ethnika. Während in der Vormärzzeit eine vorsichtige
Emanzipation der einzelnen Ethnika von dem Staat gewissermaßen toleriert
wurde, war der Staat jetzt unfähig, gegen die Eruption gegensätzlicher Nationalismen
effektiv aufzutreten, und sah nur der beginnenden Nationaldesintegration
des Habsburgerreiches passiv zu.
34
Luboš Velek
Ideal notions of constitution, parliament-based political system and
people’s representatives in the Revolution of 1848/1849
Summary
The Czech Lands were economically the most developed parts of the
Austrian Monarchy as early as the mid-19th
century. In spite of that, however, the
country still remained more or less agrarian and was just entering the industrialization
period. Most population lived in the country and even the towns and cities,
except Prague, exhibited pure provincial features. The population of the Czech
Lands, i.e., Bohemia and Moravia, was an ethnic mixture of Czechs and Bohemian
Germans without any major ethnic problems. The Revolution of 1848/49 constituted
a culmination of the ongoing Czech emancipation process. The Czechs were
able, following their previous achievements in the cultural area, to present a political
program of their own. They were headed by a new political elite coming mainly
from among the lower Czech intelligentsia and leaning on Czech peasants whose
supports they could gain by requiring an abolition of serfdom and a transfer of manorial
land to peasants. The exemption of peasants from servitude was a driving
force of the revolutionary movement in the Bohemian Lands that agitated the whole
country like never before and never after. This produced contemporary notions of
the importance and role of people’s “representatives” in the system of constitutional
monarchy. In the absolutist Habsburg Monarchy there was not only a lack of
controversial topics, but also of competent forums to discuss them. The changes
needed could be introduced by replacing the absolutist monarchy with a system of
constitutional monarchy. However, the revolution year 1848/49 was rather
a “spring of nations” than a year introducing the civil rights and freedoms. Thus,
the revolutionary movement in the Bohemian Lands was a bright mixture of topics,
notions and requirements, from political liberalization, through abolition of serfdom
and transfer of manorial land to peasants, to national and political emancipation
of different ethnic entities. While in the pre-March period the absolutist state
tolerated to some extent the restrained emancipation of its nationalities, after the
Revolution it was unable to efficiently intervene and only passively watched the beginning
national disintegration of the Habsburg Empire.
35
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 35–59 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 35–59
Aleš Skřivan ml.
„Čínské obchody“ Škodových závodů před první světovou
válkou1
“The Chinese business” of Škoda Works before World War I
From the beginning of the 20th
century to the outbreak of the First World War
Škoda Works was trying hard to intensify its export activities. One of the countries
where the company endeavored to market its products at that time was also China
under the Qing Dynasty. The “Chinese business” of Škoda Works in the last years
before the war, however, has been paid very little attention by researchers. The
author of the present study tries to explain the nature and/or the specific features of
the “Chinese business” of Škoda Works, evaluate its trade strategy and concrete
results in the Chinese market as well as, last but not least, determine the main
reasons that hindered a major success of the company in that region.
Keywords: History, 20th
century, China, Austria-Hungary, foreign trade, Škoda
Works
1
Tento text je jedním z výsledků grantu Ekonomické a politické zájmy Rakousko-Uherska
na Dálném východě (Čína, Japonsko) v letech 1900–1914 uděleného Grantovou agenturou ČR
(P 410/11/1634).
36
Na přelomu 19. a 20. století byly Škodovy závody bezesporu významnou
zbrojovkou s velmi silnou pozicí v průmyslovém sektoru habsburské monarchie
a současně subjektem, který se v rostoucí míře zajímal o zahraniční trhy. Na druhé
straně právě snahy o zahraniční expanzi ukázaly, že v globálním (respektive evropském)
měřítku zůstávala Škodovka podnikem, který přinejmenším v některých případech
neměl možnosti ani vyjednávací sílu srovnatelnou s nejvýznamnějšími hráči
ve světovém (evropském) obchodu se zbraněmi. Průběh jednotlivých jednání, ať už
se týkala konkrétních zbrojních dodávek nebo například kapitálových účastí, opakovaně
ukázal určitý respekt Škodovky před takovými společnostmi jako byly
Krupp nebo Vickers. Škodovka tak byla nucena k obtížným vyjednáváním, kompromisům
a dohodám, které například řešily rozdělení trhu.
Na druhé straně Škodovka bezesporu prokazovala aktivního obchodního ducha
a nebála se angažovat i na náročných trzích se silnou konkurencí nebo v exotických
destinacích, kde se daly prodejní výsledky jen obtížně předvídat. V první dekádě
nového století se dokázaly Škodovy závody například prosadit v Latinské
Americe, třebaže realizované obchody nedosahovaly vysokých hodnot.2
K dalším
zahraničním odběratelům, kteří se objevili ve statistických přehledech Škodovky,
patřili zákazníci z Nizozemska, Rumunska nebo Albánie.3
Významnější zakázku
představovala dohoda s tureckou vládou na dodání 36 polních děl (ráže 10,4 cm)
s příslušenstvím a náboji v ceně 5,9 milionů korun, které bylo dosaženo v září
1913. Zajímavé byly rovněž pokusy o přímou účast ve zbrojní výrobě v Rusku. Turecké,
ruské a další zahraniční aktivity Škodovky však zastavila první světová válka,
která sice logicky vedla k expanzi plzeňského podniku, avšak z hlediska vývoje
zahraničního odbytu vznikla obecně nepříznivá situace.4
Jednou ze zemí, ve kterých se Škodovka výrazněji angažovala byla i Čína.
„Čínské obchody“ Škodovky doposud zůstávaly do značné míry neprozkoumanou
oblastí zahraničních aktivit plzeňského podniku, tématem kterému byla věnována
nedostatečná pozornost. Jak naznačují někteří badatelé (například Ivana Bakešová,
František Janáček, Chinyun Lee, Rudolf Agstner) před první světovou válkou
plzeňská Škodovka sehrála významnou roli v ekonomických vztazích mezi Rakousko-Uherskem
a Říší středu a dosáhla na čínském trhu některých významných
úspěchů, zejména v oblasti zbrojních obchodů. Primárním cílem předkládané studie
2
Například se jednalo o dodávku horských děl do Ekvádoru (čtyři ráže 37 mm a čtyři
47 mm) realizovanou v letech 1907 a 1908. Srov. Státní oblastní archiv v Plzni (dále jen SOA
Plzeň), Archiv společnosti Škoda Plzeň (dále jen SOA Plzeň, AŠP), fond Plzeň, krabice (dále jen
krab.) 393, inventární číslo (dále jen inv. č.) K925, Přehled dodávek zbraní.
3
V posledních měsících před vypuknutím první světové války Škodovka například dodala
palubní děla (ráže 75 mm) do Nizozemska a hlavně pro horská děla (rovněž ráže 75 mm) do Albánie.
SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní.
4
Podrobněji k exportu a dalším zahraničním aktivitám Škodovky před první světovou
válkou František JANÁČEK, Největší zbrojovka monarchie, Praha 1990, s. 328–349.
37
je právě potvrdit popřípadě vyvrátit tuto hypotézu. Současně se pokusí více osvětlit
charakter „čínských obchodů“ Škodovky a odhalit především za pomoci studia nevydaných
pramenů některé dosud neznámé okolnosti.
Z pohledu Škodovky, s ohledem na objektivní okolnosti, představoval výraznější
zájem plzeňského podniku o Čínu svým způsobem neobvyklý, překvapující
fenomén. Na jedné straně se zdála Čína být perspektivním zákazníkem, teritoriem
se značným potenciálem. V Říši středu byla naprosto zjevná potřeba vojenské reformy,
modernizace armády, která by vyžadovala její zásadní přezbrojení, a takový
úkol nemohl císařský dvůr realizovat bez účasti zahraničních zbrojních producen-
tů.5
Na straně druhé „čínské obchody“ přinášely i zvýšena rizika, například nejistotu
dlouhodobého řádného hrazení pohledávek.
Čína přirozeně představovala pro Škodovku velmi cizí, specifické teritorium
obtížně srovnatelné s dalšími trhy. Již jen vzdálenost mezi střední Evropou a Dálným
východem působila negativně, například logicky zvyšovala dopravní a tím
i celkové náklady spojené s realizací dodávek směřujících do Číny. Rovněž přítomnost
Škodovky, jejích zaměstnanců, na čínském trhu byla velmi omezená a plzeňský
podnik spoléhal, ve značné míře závisel na činnosti svého oficiálního zástupce,
kterým byla německá firma Arnhold, Karberg & Co.6
V letech mezi čínsko-japonskou a první světovou válkou procházela Čína
velmi komplikovaným obdobím, kdy se potýkala s celou řadou problémů a trpěla
destabilizací, jejímž výrazným a velmi dramatickým projevem bylo Boxerské povstání,
a která vyvrcholila revolucí a pádem císařského režimu. Navíc poměry v Číně
byly značně nepřehledné, důležitou roli zde hrály zájmy různých mocenských
skupin i významných jednotlivců. Obchodování zde také často provázela korupce,
která byla více méně vnímána jako nedílná součást aktivit významných firem působících
na čínském trhu. Škodovka byla nucena čelit silné konkurenci a v neposlední
řadě také určité nedůvěře čínských hodnostářů, kteří přinejmenším v některých případech
považovali výrobky Škodovky za nedostatečně prověřené. Na tomto místě
5
K otázce modernizace čínských ozbrojených sil a roli západních subjektů v tomto procesu
blíže viz Richard S. HOROWITZ, Beyond the Marble Boat: The Transformation of the Chinese
Military, 1850–1911, in: David A. Graff and Robin Hingham (eds.), A Military History of
China, Boulder 2002, s. 153–174; Barton C. HACKER, The Weapons of the West: Military Technology
and Modernization in 19th
-Century China and Japan, in: Terry S. Reynolds and Stephen
H. Cutliffe (eds.), Technology and the West, a historical anthology from technology and culture,
Chicago 1997, s. 277–289.
6
Firma Arnhold, Karberg & Co. byla velmi aktivní na Dálném východě a postupně si založila
pobočky v Šanghaji, Kantonu, Tiencinu a dalších čínských městech. Z působení zaměstnanců
Škodovky v Číně může být zmíněna například cesta inženýra Josefa Schiela po severní Číně
v roce 1907, kdy se snažil jednak propagovat zbraně Škodovky a jednak zaznamenat informace
o aktivitách konkurence. Haus-, Hof- und Staatsarchiv (dále jen HHStA), Gesandschaftsarchiv
(dále jen GA) Peking 098, dopis J. Schiela adresovaný rakousko-uherskému vyslanectví v Pekingu,
odeslán z Tiencinu dne 19. 4. 1907.
38
je nutné připomenout také skutečnost, že Škodovka vstupovala na trh, kterému dominoval
německý Krupp – přesněji řečeno německá firma získala jasnou převahu
v oblasti dodávek děl, které byly pro Škodovku klíčové. Během posledních tří dekád
19. století Krupp dodal do Číny více než dva tisíce kanónů různých ráží a určení
– jednalo se o pestrou škálu zbraní od horských a polních kanónů menších ráží
až k velkým lodním a pobřežním dělům.7
Na tomto místě by měly být připomenuty některé faktory, které do určité míry
komplikují seriozní výzkum exportu Škodovky do Číny. Jak už bylo zmíněno,
významné práce k tématu naznačují, že rozhodující část dodávek směřujících do
předválečné Číny měla vojenskou povahu. Obecně se zbrojní obchody přirozeně
svým charakterem značně lišily od běžného obchodu a jejich sledování je častokrát
velmi obtížné především s ohledem na skutečnost, že se mnohdy v oficiálních statistikách
neobjevují.8
Velká část dovozu zbraní není v oficiálních čínských celních
statistikách zaznamenána. Rovněž evidované dovozy zbraní vykazují závažné nedostatky.
Dovozy výrobků z Rakousko-Uherska byly opakovaně zapsané do příslušné
statistiky jako zboží z jiného státu, kdy se příslušný úředník například
„orientoval“ podle přístavu odkud loď připlula nebo vlajky pod kterou plula. V případě
Škodovky důležitou roli pravděpodobně sehrála skutečnost, že byly její zbraně
dováženy do Číny německou firmou. V důsledku uvedených a některých dalších
skutečností je nutné považovat údaje uvedené v oficiálních čínských statistikách za
nedostatečné a v řadě případů naprosto neodpovídající realitě.9
Analýza zbrojního
exportu z Rakousko-Uherska do Číny, respektive účasti jednotlivých producentů
v tomto fenoménu, tak musí vycházet především ze studia jiných lepších zdrojů.
V případě Škodovky se jedná především o relevantní dokumentaci uloženou ve
fondech Haus-, Hof- und Staatsarchivu ve Vídni a v Archivu společnosti Škoda
Plzeň,10
i když je nutné přiznat, že ani tyto zdroje neposkytují dokonalý, jednoznačný
a nezpochybnitelný obraz dodávek na Dálný východ.11
7
Udo RATENHOF, Die Chinapolitik des Deutschen Reiches 1871 bis 1945. Wirtschaft –
Rüstung – Militär, Boppard am Rhein 1987, s. 568–569.
8
Ať už byl důvodem jejich absence nezájem jednotlivých firem veřejně prezentovat tyto
obchody nebo například skutečnost, že byly z hlediska zahraničněpolitických vztahů značně kontroverzní
záležitostí a někdy znamenaly fakticky porušení mezinárodních dohod.
9
V oficiálních čínských statistikách mapujících vývoj v posledních letech před první světovou
válkou se objevují u dovozů zbraní z Rakousko-Uherska zanedbatelné hodnoty. Srov.
Returns of Trade (56th Issue) and Trade Reports (50th Issue), Inspectorate General of Customs,
Part III., Volume I. – Imports, Shanghai 1915, s. 207. Srov. HHStA, GA Peking 056, Jahres
Bericht des k.u.k. General-Konsulates in Shanghai fuer das Jahr 1911, s. 143.
10
Dnes je součástí Státního oblastního archivu v Plzni.
11
Nedostatky v čínské celní statistice srov. Chinyun LEE, Obchod mezi českými zeměmi
a Čínou před první světovou válkou, Historický obzor 17, č. 1/2, 2006, s. 24 a 29.
39
Příběh „čínských obchodů“ Škodovky začal již před příchodem nového století.
V průběhu 90. let 19. století se opakovaně ve statistických přehledech Škodovky
objevovaly záznamy o výrobě zbraní s označením pro „čínskou vládu“ – především
stojí za zmínku děla (ráže 37 a 47 mm) expedovaná v době čínsko-japonské vál-
ky.12
V roce 1899, přibližně v době kdy se v severní Číně rozbíhalo Boxerské povstání,
které císařskému dvoru v Pekingu nakonec přineslo řadu problémů a ponížení
v podobě tzv. Boxerského protokolu,13
se Škodovce podařilo uzavřít kontrakt na
dodávku horských děl ráže 37 mm a rychlopalných kanónů ráže 57 mm. Bohužel
kolem této zakázky panují určité nejasnosti. František Janáček například uvádí, že
v tomto roce Číňané postupně objednali ve Škodovce významné množství zbraní –
celkem 44 děl (kanónů) výše uvedené ráže.14
Vychází přitom z přehledů sestavených
po první světové válce v souvislosti s vymáháním starších pohledávek. Další
dostupné zdroje však nepotvrzují, že by byly zbraně skutečně expedovány do Číny
ve zmíněném počtu.15
Výsledky „čínských obchodů“ v první dekádě 20. století se staly v podstatě
zjevným zklamáním pro Škodovku, nenaplněním jejích ambic. Škodovka dlouhodobě
projevovala zájem o nové kontrakty v Číně, snažila se nezanedbávat propagaci
svých výrobků. Z korespondence mezi Škodovými závody a rakousko-uherským
vyslanectvím v Číně mimo jiné vyplývá, že plzeňský podnik zasílal do Pekingu
rozličný propagační materiál s prosbou, aby legační rada Arthur von Rosthorn těchto
tiskovin využíval k zviditelnění Škodových závodů v Číně a přesvědčování
o kvalitě plzeňských výrobků.16
12
SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní.
13
Boxerské povstání bylo potlačeno společnou intervencí jednotek osmi zemí v létě 1900.
V září 1901 byl podepsán tvz. Boxerský protokol, v němž se Čína mimo jiné zavázala zaplatit cizincům
značné odškodnění. K boxerskému povstání a účasti Rakousko-Uherska na jeho potlačení
blíže viz Georg LEHNER – Monika LEHNER, Österreich-Ungarn und der „Boxeraufstand“ in
China, Innsbruck 2002.
14
František JANÁČEK, Největší zbrojovka monarchie, Praha 1990, s. 345. K tomuto názoru
se přiklání i Chinyun LEE, Obchod mezi českými zeměmi a Čínou před první světovou válkou,
s. 29.
15
Podobné nesrovnalosti se bohužel objevují i u dalších dodávek. Srov. SOA Plzeň, AŠP,
fond Generální ředitelství (dále jen GŘ), podfond obchodní, Čína 1912–1916 ROS., nezpracováno;
Tamtéž, Čína 1912–1920 ROS., nezpracováno; SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv.
č. K925, Přehled dodávek zbraní.
16
Například HHStA, GA Peking 098, dopis z vojensko-technického oddělení Škodových
závodů adresovaný legačnímu radovi na rakousko-uherském vyslanectví v Pekingu Rosthornovi
ze dne 30. 9. 1902. O podobnou pomoc při pronikání na čínský trh přirozeně žádaly i další rakousko-uherské
podniky. Například v roce 1908 bylo vyslanectví v Pekingu požádáno ministerstvem
zahraničí o podporu Poldihütte. Vyslanec Eugen Ritter von Kuczyński mimo jiné v této
souvislosti vyjádřil ochotu pomoci Poldihütte s realizací některých bankovních operací. HHStA,
40
Podle zpráv rakousko-uherských diplomatů z Číny patřila plzeňská Škodovka
po rusko-japonské válce k těm rakousko-uherským firmám, které vyvíjely vůbec
největší aktivity v Číně.17
Z těchto dokumentů také vyplývá, že se Škodovka zaměřila
zejména na prostor severní Číny. Mimo jiné jsou zmíněna jednání o nových zakázkách
pro Škodovku, která proběhla v Mandžusku v roce 1907, například o dodávkách
do Chej-lung-ťiangu (Heilongjiang).18
Diplomatické zprávy podávají zajímavým
způsobem obraz poměrů, které panovaly v Chej-lung-ťiangu a vlastně v celé
Číně. V jedné z nich (z května 1907) například rakousko-uherský konzul v Tiencinu
(Tianjin) Dr. Bernauer popisuje okolnosti, za kterých proběhly změny ve vedení
Chej-lung-ťiangu i na dalších místech v severní Číně.19
V této souvislosti také
rozebírá korupční kauzu, do které byla zapletena firma Bielfeld & Sun (zástupce
francouzského zbrojního koncernu Schneider) a spekuluje o výhodách pro Škodovku,
pokud by v důsledku tohoto případu byl Schneider zdiskreditován a fakticky
alespoň dočasně přestal hrát roli konkurenta plzeňského podniku na čínském trhu.20
Konkurenční boj vedený o zbrojní zakázky v Číně byl tvrdý, složitý a současně
velmi zajímavý. Jednotlivé zbrojovky, respektive firmy, které je zastupovaly,
využívaly řadu prostředků ve snaze získat zakázky a eliminovat konkurenci – od regulérní
propagace vlastních výrobků přes pomlouvání ostatních producentů k udržování
značně netransparentních vztahů s významnými čínskými hodnostáři. Na
tomto místě by také měly být zmíněny dohady o tom, zda dojednání zbrojních obchodů
provázela korupce.21
Jak už bylo naznačeno, největší „nebezpečí“ představoval
pro Škodovku německý Krupp, dále pak francouzský Schneider a britský
Vickers. Škodovka věnovala sledování svých konkurentů, jejich aktivitám a strategii
na čínském trhu velkou pozornost. Dostupné dokumenty ukazují dlouhodobou
potřebu Škodovky srovnávat se konkurenčními podniky (především s Kruppem)
GA Peking 056, dopis z vyslanectví v Pekingu (podepsán Eugen Ritter von Kuczyński) ze dne
2. 1. 1908 adresovaný ministru zahraničí Aehrenthalovi.
17
Podrobnější informace, komentáře k „čínským aktivitám“ Škodovky v letech po ruskojaponské
válce obsahuje korespondence rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu s firmou
Arnhold, Karberg & Co., s konzulátem v Tiencinu, s ministerstvem zahraničí a Generálním ředitelstvím
Škodových závodů ve Vídni uložená v HHStA, GA Peking 056.
18
Georg LEHNER, Beiträge zur Geschichte der k.(u.)k. Konsularververtungen in China,
Dissertation, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität Wien, Wien 1995, s. 448–449.
19
V prvé řadě se zamýšlí nad korupcí, která provázela jmenování Tuan Č'-kueje (Duan
Zhigui) guvernérem Chej-lung-ťiangu. HHStA, Politisches Archiv (dále jen PA) XXXVIII,
Konsulate, karton (dále jen kart.) 340, 1907 N-Z, Tientsin, dopis konzula v Tiencinu Dr. Bernauera
adresovaný ministru zahraniční Aehrenthalovi ze dne 10. 5. 1907. Tuan Č'-kuej se později
v době republiky za prezidenta Tuan Čchi-žueje (Duan Qirui) stal ministrem války.
20
Tamtéž. Další podrobnosti k měnící se situaci v severní Číně obsahují zprávy z konzulátu
v Tiencinu uložené v Allgemeines Verwaltungsarchiv (dále jen AVA), K.K. Handelsministerium,
Allgemeine Registratur (dále jen H-AR), China 1907, F1058.
21
Podrobněji Georg LEHNER, Beiträge zur Geschichte, s. 447–450.
41
a snahu přesvědčit ministerstvo zahraničí, diplomaty v Pekingu a jejich prostřednictvím
příslušné čínské hodnostáře, a vlastně i sebe, že plzeňský podnik je schopný
nabídnout zbraně vysoké kvality avšak za nižší ceny než konkurence. V monitorování
čínského trhu přirozeně napomáhalo Škodovce vyslanectví v Pekingu, které
zasílalo do Vídně informace o různých aktivitách zahraničních zbrojovek v Číně,
jejich stycích s významnými čínskými úředníky, organizování přehlídek a zkoušek
zahraničních zbraní, o ohlasu těchto akcí v Pekingu atd.22
Absence významnějších „čínských obchodů“ poznamenala i vztahy mezi
Škodovými závody a jejím zástupcem v Číně firmou Arnhold, Karberg & Co. V říjnu
1909 obdrželo vyslanectví v Pekingu dopis od této německé firmy, který je
v podstatě pesimistickou zprávou o dosavadních výsledcích prodeje Škodových závodů
v Číně. V dopise je popsán konkrétní případ, kdy německá firma (podle vlastního
vyjádření) udělala maximum pro získání významné zakázky na dodávku děl,
avšak příslušný kontrakt v hodnotě 3,7 milionu marek si nakonec zajistil Krupp.
V této souvislosti se zde také objevují úvahy týkající se důvodů tohoto a dalších neúspěchů,
přičemž značná část viny je přičítána Škodovým závodům, které údajně
nebyly schopné předložit čínské straně včas konkrétní nabídku.23
Ze strany
Arnhold, Karberg & Co. se nejednalo o ojedinělou stížnost na adresu plzeňského
podniku. Podobných vyjádření určité frustrace ze spolupráce s plzeňskou zbrojovkou
a také z poměrů v Číně bylo více. Německá firma opakovaně zaslala na vyslanectví
v Pekingu dokumentaci (mimo jiné korespondenci se Škodovými závody),
která měla prokázat nedostatky ve vztazích se Škodovkou z posledních let (například
údajnou neschopnost rychle reagovat na měnící se situaci v Číně a poskytovat
informace o nejnovějších modelech zbraní). Z dnešního pohledu je samozřejmě
velmi obtížné rozhodnout zda byly námitky zastupitelské firmy odůvodněné či se
spíš jednalo o pokus zastínit vlastní selhání.24
22
Například HHStA, Administrative Registratur Fach (dále jen ARF) 94/16, dopis z vyslanectví
v Pekingu (podepsán Eugen Ritter von Kuczyński) ze dne 29. 12. 1908 adresovaný ministru
zahraničí Aehrenthalovi. V dopise jsou zmiňovány zkoušky děl, které proběhly nedaleko
Pekingu v prosinci 1908 za účasti společností Krupp, Schneider a Vickers. Dále komentáře k aktivitám
zbrojního koncernu Schneider. Tamtéž, dopis z vyslanectví v Pekingu (podepsán Eugen
Ritter von Kuczyński) ze dne 22. 5. 1909 adresovaný ministru zahraničí Aehrenthalovi. Ke sledování
obecné ekonomické situace a obchodních příležitostí v Číně podrobněji například měsíční
obchodní zprávy z generálního konzulátu v Šanghaji z let 1900–1912 uložené v HHStA, GA
Peking 070.
23
Tamtéž, dopis z vyslanectví v Pekingu (podepsán Eugen Ritter von Kuczyński) ze dne
8. 10. 1909 adresovaný ministru zahraničí Aehrenthalovi. K tomuto dopisu je připojen jako příloha
dopis od firmy Arnhold, Karberg & Co. ze dne 4. 10. 1909 adresovaný vyslanci v Pekingu
Kuczyńskému.
24
Další informace ke stížnostem firmy firmy Arnhold, Karberg & Co. obsahuje například
korespondence mezi vyslanectvím v Pekingu a vídeňským ministerstvem zahraničí ze září 1909
uložená v HHStA, ARF 94/16.
42
Jak už bylo naznačeno, přes aktivní snahu prosadit se na čínském trhu Škodovka
významnější zakázku v prvních letech nového století nezískala, nezařadila se
tak hlavním dodavatelům zbraní do Číny a realizovala pouze obchody okrajového
významu. Konkrétně v období 1904–1908 expedovala do Číny tři kulomety (ráže
8mm), dvě děla (ráže 47mm a 37mm), několik tisíc nábojů do kulometů a menší
množství dělostřelecké munice.25
Za účasti zástupců Kruppa, Schneidera a také Škodovky, proběhlo v roce
1907 v severní Číně testování horských a polních děl. Zbraně Škodovky údajně
značně zapůsobily na čínské hodnostáře a důstojníky, avšak kýženou zakázku tato
prezentace bezprostředně nepřinesla.26
Určitým milníkem ve vývoji „čínských obchodů“
se stal až rok 1910, kdy Škodovka konečně dosáhla významného úspěchu.
V září 1910 podepsali v Cicikaru (Qiqihar) zástupci firmy Arnhold, Karberg & Co
a provincie Chej-lung-ťiang27
kontrakt na dodávku zbraní ze Škodovky v hodnotě
885 271 marek. Hlavní část sjednané zakázky tvořilo 18 děl (L/29, 75 mm), jejichž
cena byla stanovena na 345 060 marek. Zbývající část z celkové sumy se čínská
strana zavázala uhradit za náhradní díly, munici a další položky, včetně dopravy
a pojištění. Na základě ustanovení týkajících se dopravy měla být děla dopravena
lodí do Ta-lienu (Dalian, Dalnyj, Dairen) a odtud do Cicikaru. Smlouva kladla velký
důraz na skutečnost, že musí být dodána děla nejnovějšího typu vyrobená pouze
z nejlepších materiálů (vyloučeny byly použité díly). Výslovně zde bylo také uvedeno,
že kvalita děl, respektive náhradních dílů, musí být alespoň na stejné úrovni
jakou se vyznačovaly obdobné výrobky firmy Krupp. V případě, že by tato podmínka
nebyla splněna, měla čínská strana právo dodané zbraně vrátit.28
Podepsání výše uvedeného kontraktu bylo nesporným úspěchem Škodovky
a do značné míry také překvapením.29
Škodovka soupeřila o tuto zakázku s Krup-
25
Jednotlivé zdroje uvádějí odlišné údaje o množství a termínu expedice dohodnutého vojenského
materiálu. Celkově malý rozsah „čínských obchodů“ v této době však nezpochybňují.
SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní. Srov. Chinyun
LEE, Obchod mezi českými zeměmi a Čínou před první světovou válkou, s. 29.
26
Jonathan GRANT, Rulers, Guns, and Money: the Global Arms Trade in the Age of Imperialism,
Cambridge, Mass. 2007, s. 191. Srov. František JANÁČEK, Největší zbrojovka, s. 345.
K přípravě zkoušek děl také HHStA, GA Peking 098, dopis J. Schiela adresovaný rakousko-uherskému
vyslanectví v Pekingu, odeslán z Tiencinu dne 19. 4. 1907.
27
Na čínské straně podepsal kontrakt představitel vojenské správy provincie Chej-lungťiang
z příkazu guvernéra této provincie.
28
V dohodě bylo mimo jiné zmíněno, že se budou srovnávat parametry týkající se rychlosti
letu střeliva a účinnosti střelby. Kopie smlouvy je uložena v HHStA, GA Peking 056.
29
Jako nesporný úspěch s ohledem na poměry panující v Číně označil tento kontrakt také
vyslanec Kuczyński v dopise Aehrenthalovi. Nezapomněl však také připomenout fakt, že se tato
zakázka dostavila až po několikaletém úsilí plzeňského podniku a jeho zastupitelské firmy.
HHStA, ARF 94/16, dopis z vyslanectví v Pekingu (podepsán Eugen Ritter von Kuczyński) ze
dne 1. 12. 1910 adresovaný ministru Aehrenthalovi.
43
pem, který ji měl podle očekávání také získat, protože jeho dosavadní pozice na
čínském trhu byla výrazně silnější ve srovnání s plzeňským podnikem. Nutno poznamenat,
že situace kolem tohoto obchodu byla značně nepřehledná. Například
není zcela jasné, kdo z čínské strany snahy Škodovky podporoval a kdo se naopak
stavěl proti nim. Obě strany se zjevně snažily získat přízeň významných osobností
čínské civilní i vojenské správy. Sporná zůstává například role čínského ministra
války Jin Čchanga (Yin Chang), který se v celé kauze přímo angažoval. Zatímco
některé zdroje naznačují, že si nepřál, aby byly nakoupeny zbraně od Škodovky, jiné
tento názor zpochybňují.30
Jednoznačné definování skutečných důvodů, které vedly k podepsání zmíněného
kontraktu, je úkolem nesnadným, dnes prakticky nesplnitelným. Škodovka
svůj úspěch zdůvodňovala především výhodností předložené nabídky, která byla ve
srovnání s německou konkurencí cenově příznivější pro čínskou stranu.31
Na druhou
stranu Krupp si toto vysvětlení nechtěl připustit. Z jeho pohledu se jednalo o
nekalou soutěž, když například označil výrobky Škodovky za pouhou levnou kopii
vlastních (Kruppových) děl.32
O větším zájmu Číňanů získat zbraně ze Škodovky v této době svědčí také
návštěva čínské delegace v Plzni, kde se setkala i s Karlem Škodou a prohlédla si
30
Například v listopadu 1910 byl v China Tribune (periodikum vycházející v Tiencinu)
zveřejněn článek, který informoval o nesouhlasu generála Jin Čchanga s nákupem škodováckých
děl z důvodu jejich nevhodných parametrů, konstrukce. Ještě v listopadu 1910 však na tento článek
reagoval rakousko-uherský vyslanec v Pekingu s tím, že se jedná o nepravdivou informaci
a vyzval vydavatele k nápravě. Korespondence mezi vydavatelem a vyslanectvím se nachází
v HHStA, GA Peking 098. Srv. korespondenci mezi společností Arnhold, Karberg & Co. a generálem
Jin Čchangem, ve které německá firma přirozeně zdůrazňovala výhody nabídky Škodovky.
HHStA, GA Peking 056, dopis od firmy Arnhold Karberg & Co. ze dne 16. 9. 1910 adresovaný
čínskému ministru válku Jin Čchangovi.
31
Další podrobnosti například Chinyun LEE, Obchod mezi českými zeměmi a Čínou před
první světovou válkou, s. 29–30.
32
Jonathan GRANT, Rulers, Guns, and Money, s. 191; Rudolf AGSTNER, ÖsterreichUngarns
Rüstungsexporte 1900–1914 – in der Verwaltungspraxis des k.u.k. Außen- und des
Kriegsministeriums, Österreichische Militärische Zeitschrift, 35(2), 1997, s. 170. Z dostupných
materiálů vyplývá, že se toto obvinění mohlo částečně zakládat na pravdě a souviset i se skutečností,
že Škodovka byla donucena na základě čínských požadavků vyrobit upravenou zbraň, která
byla plně srovnatelná s Kruppovým dělem a mohla používat i munici od Kruppa. Podrobná dokumentace
k průběhu jednání, která nakonec vedla k podepsání smlouvy o dělech v na podzim 1910
je uložena v SOA Plzeň, AŠP, GŘ – podfond Skřivánek (dále jen GŘ-Skřiv), signatura (tj. číslo
krabice / inventární číslo) (dále jen sign.) 0055/0373.
44
střelnici Škodovky v Bolevci.33
Zbraně a další položky uvedené ve zmíněné smlouvě
z podzimu 1910 byly do Číny dopraveny v roce 1911. Podle plzeňských záznamů
byla děla expedována v srpnu 191134
a jejich slavnostní předání proběhlo v Pekingu
v prosinci téhož roku. Kromě dalších významných osob se zúčastnil této akce
i rakousko-uherský vyslanec Arthur von Rosthorn.35
V období od počátku století do pádu císařského režimu se na císařském dvoře
v Pekingu objevily různé reformní plány, jejichž realizace většinou vzbuzovala
rozpaky. Jednou z oblastí, kterých se tento proces dotkl a které měly být modernizovány,
bylo čínské válečné námořnictvo, jehož stav rozhodně neodpovídal požadavkům
na vojenské síly významnějšího státu na počátku 20. století.36
Tuto změnu
zaznamenali také západní diplomaté v Číně, kteří viděli v plánovaných krocích příležitost
pro evropské firmy, neboť bylo zřejmé, že pokud by císařský dvůr skutečně
přistoupil k modernizaci válečného loďstva, nebyl by schopný tento úkol realizovat
bez zahraničních producentů. Rovněž do Vídně přicházely v posledních letech před
kolapsem císařství opakovaně z Číny signály, které naznačovaly že se výstavba nového
čínského válečného loďstva může stát zdrojem zajímavých zisků pro vybrané
podniky habsburské monarchie. Například v roce 1907 byl proveden průzkum mezi
potenciálními zájemci o účast v dodávkách souvisejících se stavbou nových čínských
lodí, respektive s jejich vybavením. Následovně byl sestaven seznam firem,
které tento projekt zaujal a které byly mimo jiné ochotny přijmout zástupce oficiálních
čínských institucí s cílem seznámit je se svou produkcí, respektive konkrétní
nabídkou. Na tomto seznamu se kromě Škodových závodů objevily například také
Poldihütte, Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft a Stabilimento Tecnico
Triestino.37
33
Bohužel údaje o tom, kdy tato návštěva proběhla, se rozcházejí. Podle některých dostupných
zdrojů proběhla v červnu 1910, podle jiných až v roce 1911. Srov. např. dokumentace
k horským dělům. SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, 75mm L/15 Gebirggeschütz, 75mm
dělo pro Čínu, rok 1913, nezpracováno; František JANÁČEK, Největší zbrojovka, neoznačená
obrazová příloha umístěná za s. 310.
34
SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní.
35
Arthur von Rosthorn byl vyslancem v Pekingu v letech 1911–1917. Fotodokumentace
k předání děl viz SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Přejímka polních děl typu L/29 v Pekingu
(16. 12. 1911), nezpracováno. Další informace k předávce děl, která proběhla na konci roku
1911, se nachází v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 0055/0373.
36
K úvahám a pokusům vybudovat nové moderní válečné námořnictvo v druhé polovině
19. století blíže viz John. L. RAWLINSON, China’s Struggle for Naval Development 1839–
1895, Harvard University Press, Cambridge 1967. Srov. Barton C. HACKER, The Weapons of
the West: Military Technology and Modernization in 19th
-Century China and Japan, in: Technology
and the West: A Historical Anthology from Technology and Culture, Chicago University
Press, Chicago 1967, s. 277–289.
37
HHStA, GA Peking 056, Opis zprávy ministerstva obchodu ze dne 30. 9. 1907
(Z28819), který byl přiložen k dopisu z ministerstva zahraničí adresovaný vyslanci v Pekingu
45
Brzy se však ukázalo, že vyhlídky zmíněných rakousko-uherských společností
zatím nejsou příliš příznivé. Čína s realizací výraznější modernizace svého
loďstva otálela, svou roli opět sehrál tvrdý konkurenční boj. V dopise ze dne
12. prosince 1910 oznamuje vyslanec v Pekingu Kuczyński ministrovi zahraničí
Aehrenthalovi, že se po značném a dlouhotrvajícím úsilí podařilo firmě Stabilimento
Tecnico Triestino dosáhnout ojedinělého úspěchu, podepsat s čínským ministerstvem
námořnictva smlouvu na dodání jednoho torpédoborce.38
Zároveň však upozorňuje
na skutečnost, že se na tuto loď nepodařilo prosadit výzbroj od Škodovky,
protože čínská strana dala přednost firmě Armstrong. Kuczyński v dopise naznačuje,
že aktuálně čínská strana v případě výzbroje nových torpédoborců obecně preferuje
firmu Armstrong, naopak výrobky Škodových závodů doposud nezískaly potřebnou
důvěru.39
Škodovka zatím významnější zakázku související s výstavbou
nového čínského loďstva nezískala, realizovala pouze některé zakázky menšího
rozsahu.40
Na podzim 1911 vypukla v Číně revoluce. Podobně jaké další cizinci, také
rakousko-uherští diplomaté působící v Říši středu sledovali revoluční dění s velkým
zájmem. Zároveň přirozeně cítili potřebu co nejrychleji informovat Vídeň
o dramatických událostech v Číně. Z četných telegramů a dalších zpráv přicházejících
z Dálného východu v této době bylo krom jiného zřejmé, že mají zjevné problémy
orientovat se v nové situaci a neodváží se předpovědět, odhadnout další vývoj.
Z dostupných materiálů je také vidět, že k určitému uklidnění rakousko-uherských
a dalších západních diplomatů přispělo prohlášení prozatímního prezidenta
Kuczyńskému ze dne 18. 10. 1907. Dále například HHStA, ARF 94/16, zpráva z rakousko-uherského
vyslanectví v Pekingu ze dne 7. 3. 1909 adresovaná ministru zahraničí Aehrenthalovi.
Srov. AVA, H-AR, China 1908, F1080, dopis z generálního ředitelství Škodových závodů ve
Vídni adresovaný ministerstvu obchodu ze dne 11. 9. 1907.
38
Torpédoborec byl skutečně firmou Stabilimento Tecnico Triestino postaven a v roce
1913 pod názvem Lung Tuan spuštěn na vodu. Čína ho však nezískala. V září 1914 – v okamžiku,
kdy byl v podstatě připraven k dodání na Dálný východ – byl zařazen pod novým jménem
Warasdiner mezi plavidla rakousko-uherského válečného námořnictva. V roce 1920 loď připadla
Itálii. Srov. Lawrence SONDHAUS, The Naval Policy of Austria-Hungary 1867–1918, Navalism,
Industrial Development and the Politics of Dualism, Purdue University Press, West Lafayette
1994, s. 269.
39
HHStA, ARF 94/16, složka označená „94 China“, dopis z vyslanectví v Pekingu (podepsán
Eugen Ritter von Kuczyński) ze dne 12. 12. 1910 adresovaný ministru zahraničí Aehrentha-
lovi.
40
Například koncem roku 1910 Číňané objednali v Německu dělový říční člun vyzbrojený
děly ze Škodovky. HHStA, ARF 94/16, složka označená „94 China“, dopis z vyslanectví v Pekingu
(podepsán Eugen Ritter von Kuczyński) ze dne 1. 12. 1910 adresovaný ministru zahraničí
Aehrenthalovi.
46
Sunjatsena (Sun Yat-sen) a nové čínské vlády o uznání smluv a závazků, které
vznikly, respektive byly uzavřeny před vypuknutím revoluce.41
Revoluce se v jistém ohledu jevila jako předčasná, nicméně vedla ke svržení
císařství a začátku zcela nové etapy v čínských dějinách. S ohledem na dramatické
dění, celkový chaos v Číně a také zjevnou nestabilitu nově vznikajícího režimu byly
na přelomu let 1911 a 1912 vyhlídky zahraničních producentů na další obchody
s Čínou velmi nejasné. Některé firmy se však dokázaly v nepřehledné situaci až obdivuhodně
rychle zorientovat a využít výjimečných okolností k podepsání nových
kontraktů. K takovým subjektům se zařadila i plzeňská Škodovka. Značně kontroverzní
otázkou samozřejmě zůstává zda se nejednalo z pohledu plzeňského podniku
sice o odvážný, ale až příliš riskantní svým způsobem nepromyšlený krok, kdy
pravděpodobnost, že nově sjednané závazky kolabující císařské vlády nebudou –
nehledě na oficiální prohlášení – v budoucnu plněny, byla bezesporu poměrně vy-
soká.
Za pomoci pekingského vyslanectví byly 29. ledna 1912, tedy těsně před formálním
koncem vlády dynastie Čching, uzavřeny s císařskou vládou čtyři dohody,
které měly zajistit vybraným rakousko-uherským podnikům (především Škodovce)
nové zakázky. První z nich podepsal za Škodovy závody zástupce firmy Arnhold,
Karberg & Co. a plzeňský podnik se v ní zavázal půjčit čínské vládě 300 tisíc liber
vyplacených ve dvou splátkách během čtrnácti dní po podpisu smlouvy. V dokumentu
byly podrobně specifikovány podmínky půjčky, samozřejmě včetně splátkového
kalendáře a úroků, jejichž celkový úhrn byl stanoven na 57 600 liber (celková
dlužná suma včetně úroků měla být splacena v průběhu pěti let).42
Z konkrétních
formulací dohody také vyplývalo, že formálním cílem, důvodem půjčky bylo řešení
špatné ekonomické situace v Pekingu. Okolnosti, které podepsání této smlouvy provázely,
však naznačují, že výše uvedený účel půjčky byl pouhou formalitou, která
měla pomoci při obhajobě tohoto kroku v Národním shromáždění. Národní shromáždění
skutečně vzápětí celou operaci podpořilo.43
Druhou dohodu, jež bezesporu bezprostředně souvisela se zmíněnou půjčkou,
podepsala opět za Škodovku firma Arnhold, Karberg & Co. V tomto dokumentu
se čínská vláda zavázala v průběhu pěti let od jeho podepsání objednat si u
41
Tamtéž, telegram odeslaný z Šanghaje dne 6. 1. 1912, bez dalšího označení. Další telegramy
komentující revoluční dění v Číně jsou uloženy například v HHStA, PA, XXIX, China,
kart. 12, China – Berichte, Weisungen, Varia 1911–1912.
42
Půjčka byla realizována za pomoci rakouských bank a následovně transformována na
obligace emitované čínskou vládou s 6% úrokem a splatností na konci roku 1916. Podrobněji
SOA Plzeň, AŠP, GŘ – podfond zbrojní (dále jen GŘ-zbrojní), krab. 42208-9, dopis firmy
Arnhold, Karberg & Co. ze dne 16. 4. 1912 adresovaný Generálnímu ředitelství Škodových zá-
vodů.
43
Kopie této smlouvy a další související dokumentace je uložena v HHStA, ARF F23/48.
Srov. informace k této půjčce v dokumentech uložených v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-zbrojní, krab.
42208-9; Václav JÍŠA, Škodovy závody 1859–1919, Praha 1965, s. 269–270.
47
Škodovky zbraně a munici v celkové hodnotě 300 tisíc liber, přičemž v něm nebyly
uvedeny konkrétní výrobky, pouze obecně specifikované položky (například pevnostní
a polní děla). Podobně jako v minulosti, čínská strana prosadila do smlouvy
klauzule, podle nichž základní podmínkou dodržení kontraktu bylo dodání zbraní
ze Škodovky nejlepší kvality srovnatelné s výrobky Kruppa a dalších renomovaných
zbrojovek. Rovněž ceny tak měly být dohodnuty až dodatečně, na základě
srovnání s obchody, které čínská strana realizovala nebo bude realizovat s konkurencí.
Obě dohody formálně potvrdil císařský edikt ze dne 31. ledna 1912.44
Další dvě smlouvy, signované ve stejný den (29. ledna 1912), byly v podstatě
obdobou popsaných dokumentů. Ve třetí smlouvě mezi čínským ministerstvem financí
a koncorciem rakouských bank45
si čínská strana zajistila půjčku 450 tisíc liber
splatnou nejpozději v desetileté lhůtě. V poslední, čtvrté dohodě se pak čínská
strana zavázala v průběhu deseti let odebrat od Österreichische WaffenfabriksGesellschaft,
Škodových závodů a firmy Hirtenberger Patronenfabrik zboží ve stejné
hodnotě, tedy 450 tisíc liber.46
Vedení Škodovky brzy poznalo, že uzavření uvedených dohod je pouze relativním
úspěchem. Po podpisu smluv následovala komplikovaná jednání, která ukázala,
že obě strany mají o plnění sjednaných závazků poněkud odlišné představy.
V prvé řadě se jednalo o termíny dodávek. Zatímco Škodovka upřednostňovala co
nejrychlejší zadání objednávek a následnou realizaci dodávek, čínská strana zjevně
nespěchala. Další neshody se začaly objevovat v souvislosti s vyjednáváním o cenách
zbraní, které by mohly být dodány. Číňané také dávali Škodovce jasně najevo,
že nepřistoupí na pro ně nevýhodné, neatraktivní obchody a v případě nutnosti
44
Dokumentace týkající se druhé smlouvy včetně německého překladu císařského ediktu
ze dne 31. 1. 1912 je uložena v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-zbrojní, krab. 42208-9.
45
Konsorcium bank, které zajistilo tuto půjčku, tvořily Kaiserlich-Königliche privilegierte
Allgemeine Österreichische Boden-Credit-Anstalt, Kaiserlich-Königliche privilegierte Österreichische
Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe a Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft
(Dolnorakouská eskomptní).
46
Dohoda mimo jiné předpokládala odběr kulometů ze Škodovky a pušek MannlicherSchönauer
(ráže 6,8 mm) od Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft. Podíly jednotlivých
podniků byly stanoveny na: Škodovka (100 tisíc liber), Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft
(175 tisíc liber), Hirtenberger Patronenfabrik (175 tisíc liber). Další informace k těmto
smlouvám například HHStA, ARF 94/16, složka označená „94 China 1“, zpráva z vyslanectví
v Pekingu (podepsán Arthur von Rosthorn) ze dne 20. 9. 1912 adresovaná ministru zahraničí
Berchtoldovi. Srv. dokumentace uložená v SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1902–
1919 ROS., nezpracováno; HHStA, ARF F23/48; Gerhadr A. STADLER, Die Rüstungsindustrie
der Donaumonarchie und ihre Exporte nach Lateinamerika, Dissertation, Geisteswissenschaftlichen
Fakultät der Universität Wien, Wien 1986, s. 27. Zajímavé údaje k rakousko-uherským
půjčkám poskytnutým nové čínské vládě obsahuje také dokumentace uložená v AVA, H-AR,
China 1912, F1201.
48
nakoupí zbraně u konkurence.47
Informace přicházející z Dálného východu také naznačovaly,
že Arthur von Rosthorn dával přednost ústupkům a radil vstřícnost vůči
čínské vládě, přičemž je obtížné odhadnout, do jaké míry tato strategie vyplývala
z vyslancova přesvědčení o faktické nemožnosti vnutit vlastní vůli čínské straně či
spíše z naděje, že tato vstřícnost může v budoucnu napomoci rakousko-uherskému
průmyslu k získání nových zakázek v Číně.48
Uvedené spory by ale neměly být primárně vnímány jako projev slábnoucího
zájmu Číňanů o zbrojní dodávky z habsburské monarchie, spíš se z čínské strany
jednalo o součást širší strategie ve snaze zajistit si co nejvýhodnější podmínky při
nákupu zbraní. Rostoucí zájem Číňanů o zbraně z Rakousko-Uherska49
se ukázal
v roce 1913, kdy byly sjednány dosud rekordní „čínské zakázky“ pro rakouskouherský
průmysl.
Podobně jako v minulosti také v roce 1913 dala pekingská vláda jasně najevo,
že zadání nových významných zakázek pro rakousko-uherské podniky bude
podmiňovat poskytnutím nových úvěrů. Z pohledu Škodovky byly důležité především
dvě půjčky (ve výši 1 200 000 a 2 000 000 liber) sjednané v dubnu 1913, na
nichž se kromě Škodových závodů podílela firma Cantiere Navale Triestino,50
a rakouské
banky, zejména Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft (Dolnorakouská
eskomptní).51
O několik měsíců později v září, respektive v říjnu 1913, byla
většina částky půjčené na základě dubnových smluv „zajištěna“ emitováním dluhopisů
čínskou vládou a jejich předáním rakouským bankám. Roční úroková sazba
byla u dluhopisů, rozdělených do několika kategorií podle splatnosti, stanovena
(stejně jako v případě úvěru z roku 1912) na 6 %.52
47
Podrobnější informace k těmto jednáním obsahují zprávy z vyslanectví z Pekingu a další
materiály uložené v HHStA, ARF F23/48, složka „China Anleihe der Firmen Skoda-Steyr-
Hirtenberg“.
48
Například HHStA, ARF F23/48, telegram od vyslance Rosthorna odeslaný z Pekingu
dne 17. 4. 1912, bez dalšího označení. Srov. korespondenci mezi Rosthornem a čínským ministerstvem
financí uloženou ve stejném kartonu.
49
Větší zájem nové pekingské vlády o rakousko-uherské zbraně a následující dodávky byly
v konzulárních zprávách opakovaně prezentovány především jako velký úspěch v boji s německou
konkurencí na čínském trhu. Blíže viz Georg LEHNER, Beiträge zur Geschichte,
passim.
50
V roce 1912 se většinovým vlastníkem firmy Cantiere Navale Triestino staly Škodovy
závody. Jiří NOVÁK, Válečné lodě pro Čínu, in: Historie a plastikové modelářství 9, 1999, č. 5,
s. 15.
51
Dále se na půjčkách podílely Kaiserlich-Königliche privilegierte Allgemeine Österreichische
Boden-Credit-Anstalt a Kaiserlich-Königliche privilegierte Österreichische Länderbank.
52
Splatnost dluhopisů byla u jednotlivých kategorií stanovena do období 1916–1918
v případě menší půjčky a do období 1915–1917 v případě větší půjčky. Podrobnější údaje k oběma
půjčkám se nacházejí například v dokumentaci uložené v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign.
64/400.
49
Dne 26. srpna 1913 podepsali ministr námořnictva Liou Kuan-siung (Liu
Guanxiong) a zástupce firmy Arnhold, Karberg & Co. dohodu, která měla – jak je
také v ní samotné zdůrazněno – přímou souvislost s dubnovou půjčkou 1 200 000
liber. V tomto dokumentu si čínské ministerstvo námořnictva objednávalo tři křižníky,
každý za cenu 300 500 liber.53
Splátkový kalendář stanovil, že čtvrtinu z uvedené
částky zaplatí čínská strana po podpisu smlouvy, zbývající splátky měly být
proplaceny až po dostavění lodí, respektive provedení zkoušek a předání čínské
straně. Smlouva předpokládala, že první z objednaných lodí bude dodána do 22 měsíců
od podpisu smlouvy, zbývající během několika následujících měsíců. Čínské
ministerstvo námořnictva bylo mimo jiné oprávněno vyslat své zástupce do loděnic,
aby sledovali a kontrolovali průběh výstavby lodí. S ohledem na další osud tohoto
obchodu, stojí za zmínku i klauzule, která firmu stavící lodě výslovně zbavovala
odpovědnosti v případě, že bude zpoždění dodávky způsobeno vyšší mocí.
V dohodě byla uvedena i základní technická specifikace objednaných lodí (například
výtlak 1800 tun, délka 95,5 m a maximální rychlost nejméně 24,5 uzlu). Větší
část výzbroje plavidel včetně munice měla zajistit Škodovka, prakticky všechny významné
položky s výjimkou torpédometu a torpéd.54
V obdobném duchu byla sjednána i další dohoda mezi čínským ministerstvem
námořnictva a zástupcem firmy Arnhold, Karberg & Co. podepsaná 20. října
1913. Předmětem této smlouvy, jejíž obsah se z části shodoval se zněním říjnovém
dohody a která se odkazovala na dubnovou půjčku na 2 000 000 liber, byl nákup
křižníku o výtlaku 4800 tun za cenu 880 000 liber. Plavidlo o celkové délce přes
130 m a velmi příznivé maximální rychlosti 28 uzlů měli Číňané získat do 32 měsíců
po podepsání kontraktu.55
Stejně jako v případě menších křižníků zajišťovala
Škodovka větší část výzbroje této lodě, například rychlopalná děla ráže 47 mm
a 37 mm.56
Jak křižníky o výtlaku 1800 t, tak větší o výtlaku 4800 t měla stavět firma
Cantiere Navale Triestino, provozující nové loděnice v Monfalcone.
53
Uvedená cena nezahrnovala dopravu mezi Terstem a čínským přístavem.
54
Konkrétně měla Škodovka na každý křižník dodat čtyři kulomety a zejména rychlopalná
děla ráže 15 cm (4 ks), ráže 7 cm (8 ks) a ráže 4,7 cm (4 ks) včetně munice. Kopii této smlouvy
například obsahuje SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 64/400.
55
V různých dokumentech týkajících se nákupu a stavby křižníku je možné najít mírně
odlišné parametry, například informace o výtlaku nebo délce lodě, což bylo způsobeno i postupným
upřesněním těchto údajů po uzavření smlouvy. Kopie říjnové smlouvy a další relevantní dokumentace
k většímu z objednaných křižníků je uložena v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign.
64/400.
56
Další podrobnosti k výzbroji lodí například SOA Plzeň, AŠP, GŘ-podfond technická
dokumentace, sign. 93/779, Armierung eines Kreuzers von 4900 Tonnen Deplacement für China;
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Armierung eines Kreuzers von 1800 Tonnen Deplacement
für China a 37mm Schnellfeurkanone L/50, nezpracováno. Blíže k válečným lodím pro Čínu
také Jiří NOVÁK, Válečné lodě, s. 15–16.
50
Uzavření dubnové půjčky na 2 000 000 liber ovlivnilo také ochotu Číňanů
objednat u Škodovky další děla. Otázka dodávek polních a horských děl zůstávala
v jistém ohledu citlivým bodem v prodejní strategii Škodovky na Dálném východě.
Z dostupných materiálů vyplývá, že na jedné straně Škodovka i nadále negativně
vnímala převahu Kruppa v této oblasti,57
na straně druhé nyní cítila příležitost, jak
se výrazněji prosadit na čínském trhu. Získání významného kontraktu mělo bezesporu
pro Škodovku nejen ekonomický, ale také psychologický význam. Po zdlouhavých
a komplikovaných jednáních se podařilo sjednat dva nové obchody, které
do značné míry znamenaly naplnění uvedených ambic. Dne 6. září 1913 byla uzavřena
smlouva o nákupu 36 polních děl (ráže 75 mm, model L 29) včetně
21 600 nábojů a 72 horských děl (ráže 75 mm, model L 15) včetně 43 200 nábojů.
Na konci roku 1913 potom Číňané na základě nové dohody (z 11. prosince 1913)
objednali polní houfnice: 18 ks ráže 10,5 cm (model L 19) včetně 10 800 nábojů
a 12 ks ráže 15 cm (model L 14) včetně 7200 nábojů. Jen v případě prosincové objednávky
dosáhla cena prodávaných zbraní včetně munice zhruba 268 000 liber, tj.
v přepočtu téměř 5,5 milionu marek.58
Jak už bylo naznačeno, oba tyto kontrakty
měly přímou souvislost s větší z dubnových půjček. Celková suma 2 000 000 byla
formálně rozdělena na částky 500 000 (z nichž měla čínská strana hradit zbraně
specifikované ve smlouvě z prosince 1913) a 1 500 000 (z větší části určené k hrazení
ceny křižníku o výtlaku 4800 tun a částečně určené také k placení zbraní objednaných
v září 1913).59
Zatímco objednávky přicházející z Číny v roce 1913 dosahovaly rekordních
objemů, realizované dodávky výrazně zaostávaly. K významnějším patřila expedice
96 kulometů ráže (7,9 mm).60
V březnu 1913 nabídla Škodovka do Číny 12 kulo-
57
Ke kritice Kruppa a jeho praktik (například nedodržování dohody o minimálních cenách)
ze strany zástupce Škodovky firmy Arnhold, Karberg & Co. blíže HHStA, ARF F23/48,
zpráva z vyslanectví v Pekingu (podepsán Arthur von Rosthorn) ze dne 20. 3. 1913 adresována
ministru zahraničí Berchtoldovi; HHStA, ARF F23/48, dopis od firmy Arnhold, Karberg & Co.
ze dne 13. 4. 1913 adresovaný vyslanci v Pekingu Rosthornovi.
58
Podle některých zdrojů si Číňané na základě smlouvy podepsané v prosinci 1913 objednali
nakonec 10 nikoliv 12 houfnic ráže 15 cm. Srov. HHStA, ARF 94/16, zpráva z rakouskouherského
vyslanectví v Pekingu (podepsán Arthur von Rosthorn) ze dne 28. 5. 1915 adresovaná
ministerstvu zahraničí; SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, 75mm L/15 Gebirggeschütz,
75mm dělo pro Čínu, rok 1913, nezpracováno; SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína
1913–1914 ROS., China Anleihen (6% Chinabonds), nezpracováno.
59
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., China Anleihen
(6% Chinabonds), nezpracováno.
60
Srov. informace z HHStA, ARF F23/48, dopis od firmy Arnhold, Karberg & Co. ze dne
13. 4. 1913 adresovaný vyslanci v Pekingu Rosthornovi.
51
metů pro říční čluny za celkovou cenu 87 354 marek, dopraveny na Dálný východ
byly potom v roce 1914.61
V roce 1914 nejdříve v podstatě pokračoval trend z předcházejících dvou let,
kdy čínská vláda výměnou za půjčky projevovala zvýšenou ochotu zavázat se k novým
zbrojním objednávkám. Dne 27. dubna 1914 tak byla podepsána dohoda mezi
čínským ministerstvem financí a Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft, která
čínské vládě zajistila poslední z významných předválečných rakousko-uherských
půjček, a to ve výši 500 000 liber při 6% úročení.62
Současně se čínská strana zavázala
objednat další zbraně, ve stejném rozsahu, který byl sjednán v dohodě podepsané
v prosinci 1913 – jednalo se tedy opět o polní houfnice (18 ks ráže 10,5 cm
a 12 ks ráže 15 cm).63
Následující týdny, podobně jako v předcházejících letech, ukázaly, že podepsání
příslušných dokumentů není rozhodně zárukou hladkého průběhu „čínských
obchodů“ a spokojenosti obou stran. V jistém ohledu se komplikace z posledních
předválečných měsíců staly určitou předehrou závažnějších budoucích problémů.
V prvé řadě by měla být zmíněna liknavost Škodovky při realizaci „čínských objednávek“.
Zatímco dříve Škodovka budila spíš dojem, že má zájem o rychlé vyřízení
čínských zakázek, na jaře 1914 už byla situace odlišná. Škodovka zjevně nespěchala
s exportem na Dálný východ a například v květnu 1914 použila 12 děl (75 mm,
L15) vyrobených původně pro Čínu v dodávce do Albánie.64
Jak mimo jiné ukazuje
korespondence mezi oběma subjekty z července 1914, liknavý přístup Škodovky
kritizoval i její čínský zástupce, firma Arnhold, Karberg & Co., podle které otálení
při plnění závazků poškozovalo pověst plzeňského podniku v Číně a mohlo fakticky
ohrozit jeho budoucí „čínské obchody“.65
Dalším důkazem náročnosti „čínských
61
Proběhly i další dodávky menšího významu. SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní,
Čína 1913–1914 ROS., nezpracováno; SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925,
Přehled dodávek zbraní.
62
SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 64/400, složka označená „VI. Anleihe, L 500.000,-“.
Přehled nejvýznamnějších rakousko-uherských půjček poskytnutých čínské vládě viz tabulka
č. 1. Z půjček uvedených v tabulce č. 1 pouze v jediné nebyly Škodovy závody přímo zainteresovány.
Jednalo se o půjčku z března 1913, která souvisela s plánovanými dodávkami Poldihütte.
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., China Anleihen (6% Chinabonds),
nezpracováno. K půjčkám také např. Vladimír KARLICKÝ, Svět okřídleného šípu,
Koncern Škoda Plzeň 1918–1945, Plzeň 1999, s. 77–79.
63
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., China Anleihen
(6% Chinabonds), nezpracováno. Srov. HHStA, ARF F23/49, přílohy k dopisu od Niederösterreichische
Escompte-Gesellschaft ze dne 26. 6. 1914 adresovanému ministerstvu zahraničí.
64
Z prostudovaných záznamů jasně nevyplývá důvod tohoto rozhodnutí. SOA Plzeň,
AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní.
65
SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 64/400, dopis od firmy Arnhold, Karberg & Co. ze
dne 16. 7. 1914 adresovaný Generálnímu ředitelství Škodových závodů. V tomto dopise je především
rozebíráno neplnění závazků dohodnutých ve smlouvě ze září 1913, kdy Arnhold,
52
obchodů“ byla také jednání, která začala v Číně těsně před vypuknutím první světové
války a měla vést k novému vymezení dodávek uvedených v dubnové, tedy nedlouho
předtím uzavřené, dohodě (tj. nahrazení zmíněných polních houfnic jinými
položkami).66
Tabulka č. 1:
Rakousko-uherské půjčky poskytnuté Číně v období 1912–1916
Datum sjednání půjčky Suma v britských librách
29. ledna 1912 300 000
29. ledna 1912 450 000
1. března 1913 300 000
10. dubna 1913 1 200 000
10. dubna 1913 2 000 000
27. dubna 1914 500 000
9. června 1916 1 233 000
Celkem 5 983 000
Pramen: AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1912–1935 ROS., nezpracováno.
První světová válka vedla rychle ke kolapsu „čínských obchodů“ Škodovky.
Po vypuknutí války byla v letech 1914 a 1915 děla určená pro Čínu zabavena a zařazena
do výzbroje rakousko-uherské armády.67
Z celkového počtu děl, která si Čína
v posledních předválečných letech objednala, tak nebyla výrazná většina na Dálný
východ vůbec dopravena. Z pohledu rakousko-uherské armády nešlo pouze
o kvantitativní ale také o zjevný kvalitativní přínos, protože se jednalo o moderní
děla, která se následovně osvědčila na frontě.68
Rovněž čtyři křižníky, jejichž výzbroj
z velké části zajišťovala Škodovka, čínská vláda nezískala. Podobně jako
v případě torpédoborce Lung Tuan,69
rakousko-uherské námořnictvo plánovalo převzít
tyto lodě původně určené pro Čínu. Práce na stavbě křižníků však pokračovaly
v loděnicích Monfalcone pomalým tempem. V době, kdy Itálie vyhlásila RakousKarberg
& Co. krom jiného upozorňuje na skutečnost, že Škodovka už obdržela příslušnou finanční
zálohu na objednané zbraně.
66
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., China Anleihen
(6% Chinabonds), nezpracováno.
67
SOA Plzeň, AŠP, fond Plzeň, krab. 393, inv. č. K925, Přehled dodávek zbraní.
68
Vladimír KARLICKÝ, Československé dělostřelecké zbraně, Praha 1975, s. 32.
69
K osudu lodi Lung Tuan blíže viz poznámka č. 38.
53
ko-Uhersku válku (23. května 1915), nebyly lodě dokončeny a krátce poté obsadila
Monfalcone italská armáda.70
V souvislosti s vypuknutím světové války by měly být také zmíněny pozoruhodné
okolnosti provázející dodávku zbraní, kterou do Číny měla přepravit loď
Bayern. Zmíněná loď vyplula z hamburského přístavu v létě 1914 a jejím úkolem
bylo dopravit do Číny zbraně a další vojenský materiál vyrobený ve Škodovce (polní
a horská děla, expedovaná na základě kontraktu uzavřeného v září 1913) a v jiných
zbrojovkách (švédskou firmou Bofors a muničkou v rakouském Berndorfu).
V okamžiku, kdy se nacházela u španělských břehů, vypukla první světová válka.
S ohledem na novou situaci se kapitán lodi rozhodl neriskovat a zakotvit v neutrální
Itálii, konkrétně v Neapoli. Za daných podmínek to byl vcelku logický ale vzhledem
k dalšímu vývoji nepříliš šťastný krok. Zainteresované zbrojovky se marně
snažily své zboží dostat zpět. Itálie se nakonec v první světové válce připojila k Dohodě
– v květnu 1915 se ocitla ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem a v srpnu
1916 s Německem. Následovně byly zbraně z lodě Bayern zkonfiskovány a zařazeny
do výzbroje italské armády. Po ukončení války se objevil spor o případnou náhradu
za zabavený náklad mezi nově vzniklým Československem a Itálií. Při jeho
řešení se snažil generální ředitel Škodovky Karel Loevenstein také aktivně využívat
osobních kontaktů s významnými politiky.71
Spor definitivně skončil poměrně složitými
kompenzacemi až v 50. letech.72
Jak už bylo nastíněno, první světová válka logicky výrazně zasáhla do obchodu
mezi habsburskou monarchií a Čínou. S ohledem na válečný stav se přirozeně
změnily priority vídeňské vlády a také zaměření řady podniků. V Číně byla opět
značně nepřehledná situace a dlouhou dobu nebylo jasné zda se Čína přímo zapojí
do první světové války. Na druhé straně ekonomické vazby mezi oběma státy nebyly
zcela přerušeny. V Číně pokračovala v omezené míře jednání o nových zakázkách
pro rakousko-uherské podniky, s výhledem, že pokud budou realizovány, tak
se tak stane až po skončení války.73
Ve zprávě adresované ministerstvu zahraničí
z 28. května 1915 uvádí Arthur von Rosthorn přehled nejvýznamnějších dodávek,
které nemohly být expedovány v původně sjednaných termínech z důvodu vypuk-
70
Lawrence SONDHAUS, The Naval Policy, s. 269.
71
V této souvislosti může být například zmíněna korespondence týkající se lodi Bayern
mezi Karlem Loevensteinem a vyslanci v Itálii (Vojtěchem Mastným, později Františkem Chvalkovským)
uložená v SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond právní, sign. 9/189.
72
K celé kauze podrobněji František JANÁČEK, Největší zbrojovka, s. 347–348; Chinyun
LEE, Obchod mezi českými zeměmi a Čínou před první světovou válkou, s. 30; SOA Plzeň, AŠP,
GŘ-Skřiv, sign. 0055/0373, Čína – půjčky, bony, výlohy.
73
Srov. korespondenci mezi Generálním ředitelstvím Škodových závodů a firmou
Arnhold, Karberg & Co. uloženou v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 64/400; HHStA, ARF
94/16, zpráva z rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu (podepsán Arthur von Rosthorn) ze
dne 28. 5. 1915 adresovaná ministerstvu zahraničí.
54
nutí války.74
Podle Rosthorna se tak zjevně stalo z důvodu vyšší moci, čímž naznačuje,
že čínská vládá nemá právo například žádat nějaké odškodnění za nedodržení
lhůt. Rosthorn také podporoval myšlenku zahájení jednání o nových dodacích lhůtách
mezi oběma stranami hned, jak to objektivní okolnosti umožní, tedy bezprostředně
po skončení války.75
Samostatným problémem, který zůstával dlouho nedořešen, byly půjčky. Ještě
v roce 1915 probíhaly splátky podle dohodnutého harmonogramu. Po prohlášení
čínské vlády, že v důsledku politické a finanční krize může zaplatit v dohledné době
jen velmi malou část ze zbývající dlužné sumy a dále není schopná dodržet
splátkový kalendář, proběhla v roce 1916 jednání, která vedla k restrukturalizaci
předválečných pohledávek. Část závazků, které vznikly na základě půjček z posledních
předválečných let, byla nahrazena novými dluhopisy, které emitovala čínská
vláda na základě dohody s firmou Arnhold, Karberg & Co. (pověřenou zainteresovanými
rakousko-uherskými subjekty) ze dne 9. června 1916. Celková nominální
hodnota nových obligací činila 1 233 000 liber při 8% úročení, přičemž obligace
byly rozděleny do několika kategorií podle splatnosti.76
Následující vývoj poněkud relativizoval význam ujednání z června 1916. Po
dramatických a také poněkud nepřehledných událostech na pekingské politické scéně
Čína dne 14. srpna 1917 vyhlásila válku Německu a Rakousko-Uhersku. Zároveň
vypověděla všechny smlouvy s Německem a Rakousko-Uherskem. Rakouskouherská
koncese v Tiencinu přešla pod čínskou správu, byly zabaveny lodě rakouského
Lloydu kotvící v Šanghaji (Bohemia, Silesia a China), byli propuštěni rakousko-uherští
občané z Čínské námořní celní služby a bylo zastaveno vyplácení odškodného
Rakousko-Uhersku stanovené Boxerským protokolem.77
Jak se dalo očekávat,
čínská vláda využila nové situace a nepokračovala ve splácení rakouskouherských
půjček, což se výrazným způsobem dotklo i Škodových závodů.
74
Nejvýznamnějšími položkami tohoto přehledu byly již zmíněné křižníky a děla, jejichž
nákup byl zakotven ve smlouvách ze září 1913, prosince 1913 a dubna 1914. HHStA, ARF
94/16, zpráva z rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu (podepsán Arthur von Rosthorn) ze
dne 28. 5. 1915 adresovaná ministerstvu zahraničí.
75
HHStA, ARF 94/16, zpráva z rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu (podepsán
Arthur von Rosthorn) ze dne 28. 5. 1915 adresovaná ministerstvu zahraničí.
76
Dluhopisy byly splatné postupně v období 1916–1919. Podrobnosti k této půjčce obsahuje
dokumentace uložená v SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1912–1935 ROS.,
nezpracováno. Srov. HHStA, ARF F23/49, zpráva z rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu
(podepsán Arthur von Rosthorn) ze dne 8. 8. 1916 adresovaná ministerstvu zahraničí; Tamtéž,
dopis od Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft ze dne 17. 8. 1916 adresovaný vyslanci
Rosthornovi.
77
Georg-Ludwig HEISE, Beiträge zu den Wirtschaftsbeziehungen zwischen ÖsterreichUngarn
und China (1860–1914), Dissertation, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität
Wien, Wien 1999, s. 385–386.
55
Řešení celého problému se tak odsunulo do poválečného období, kdy obě
strany jen obtížně hledaly nějaký akceptovatelný kompromis. Průběh jednání komplikovala
řada faktorů, samozřejmě především celková neochota čínské strany platit
půjčky zemím, s kterými byla ve válečném stavu, ale také například neshody
v otázce stanovení celkové výše zbývajících pohledávek. Z pohledu Škodovky se
přirozeně jednalo o nepříjemný problém, který umocňovala obecně nepříznivá ekonomická
situace, ve které se podnik bezprostředně po skončení války nacházel.
Škodovka měla zhruba čtvrtinový podíl na nesplacených úvěrech poskytnutých čínské
vládě a v roce 1919 činili její vlastní nesplacené závazky vůči Niederösterreichische
Escompte-Gesellschaft vzniklé v souvislosti s půjčkami Číně přibližně
1 380 000 liber.78
Celou kauzu měla definitivně ukončit smlouva podepsaná s čínskou
vládou v listopadu 1922, která se však z pohledu Škodovky stala poněkud
kontroverzním řešením.79
***
Můj výzkum mimo jiné potvrdil výchozí hypotézu, že ve vývozech Škodových
závodů do Číny před první světovou válkou jednoznačně dominovaly zbraně
– přesněji řečeno, nenašel jsem jediný významnější případ exportu zboží, které by
nemělo vojenský charakter.80
Škodovy závody bezesporu patřily k těm rakouskouherským
podnikům, které projevovaly vůbec největší zájem o čínský trh81
a také
78
Srov. dokumentace uložená v SOA Plzeň, AŠP, GŘ-Skřiv, sign. 57/377; V. KARLICKÝ,
Svět okřídleného šípu, s. 77–79.
79
O poválečných jednáních kolem neuhrazených pohledávek se zachoval v Archivu společnosti
Škoda Plzeň poměrně rozsáhlý materiál, např. SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní,
Čína 1913–1914 ROS., nezpracováno; Tamtéž, Čína 1912–1935 ROS., nezpracováno. Dále viz
Aleš SKŘIVAN ml., K otázce vývozu Zbrojovky Brno a Škodových závodů do Číny v meziválečném
období, Slovanský přehled 92, 2006, č. 2, s. 194–195; Ivana BAKEŠOVÁ, Československo
– Čína 1918–1949, b. m. v. 1997, s. 80–81. Srov. konsolidace starých pohledávek ze září 1925
The China Year Book 1931, London–Chicago–Shanghai 1931, s. 354. K otázce rakousko-uherských
půjček a jednáních o pohledávkách v prvních poválečných letech také The National Archives,
London (dále jen TNA), Foreign Office (dále jen FO) 371/8022, Realisation of Austrian
issued bonds of Chinese government 6% loan (1912–13) held by Administrator of Austrian
Property, Department for Administration of Austrian Property (November 30th, 1922); Tamtéž,
Consolidation of overdue Austrian loans to China, telegram from Mr. Clive, Peking (December
12th, 1922).
80
Na tomto místě by měl být zmíněn názor Ivany Bakešové, která ve své knize Československo
– Čína 1918–1949 uvádí, že se Škodovka před první světovou válkou podílela na stavbě
čínských železnic a mimo jiné vyvezla do Číny jeřáby a hydraulické lisy. Ivana BAKEŠOVÁ,
Československo – Čína 1918–1949, s. 80. Tento závěr je podle mne mylný. Na druhé straně se
jedná o jeden z mála nedostatků této monografie, která nabízí řadu zajímavých úvah a postřehů.
81
K dalším rakousko-uherským firmám, které zjevně přitahoval čínský trh, patřily například
Poldihütte, Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft a Vítkovické horní a hutní těžířstvo.
56
k subjektům, které nakonec nejvíce zasáhlo problematické vymáhání dlužných částek
v Číně. Hodnocení „čínských aktivit“ Škodovky realizovaných před první světovou
válkou je poměrně obtížným úkolem. Na první pohled hned několik faktorů
relativizuje úspěch Škodovky v podobě významných kontraktů podepsaných v posledních
předválečných letech v době značné politicko-mocenské nestability v Číně.
Především, tak jak už bylo naznačeno, výrazná většina dodávek sjednaných
v těchto dokumentech nebyla nakonec realizována82
a Škodovka musela později také
řešit „nepříjemné dědictví“ v podobě nesplacených půjček. Poněkud kontroverzní
charakter jednání mezi čínskou vládou a rakousko-uherskými subjekty, respektive
dokumentů, které byly jejich výsledkem, ukazují také některé další okolnosti. Na
základě dosavadního výzkumu dostupných materiálů jsem dospěl k závěru, že s vysokou
pravděpodobností, skutečným důvodem podepsání zmíněných předválečných
dohod nebyl na čínské straně primárně deklarovaný zájem o dovozy z Rakousko-Uherska,
ale spíš osobní zájmy vysokých čínských hodnostářů, jejich nezodpovědnost
a nebo například snaha řešit svízelnou aktuální ekonomickou situaci
bez ohledu na budoucí důsledky. Například na jaře 1913 získala čínská vláda dosud
nejvyšší rakousko-uherské půjčky, které měly spíš jen teoretickou (třebaže oficiálně
deklarovanou) souvislost s pozdějšími kontrakty na dodávky z Rakousko-Uherska.
Čínská strana více méně uvažovala v krátkodobém horizontu a snažila se rychle si
zajistit nové finanční prostředky, ale příliš neřešila otázku dlouhodobých závazků
zda například bude v možnostech budoucích čínských vlád tyto a samozřejmě řadu
dalších závazků dodržet, dlužné sumy splácet. V jistém ohledu reálný vývoj (vypuknutí
války, válečný stav s Rakousko-Uherskem a některé další okolnosti) Číňanům
vyhovoval a celý problém se tak dostal do zcela nové fáze.
Dalším zajímavým faktem, který by měl být připomenut, je skutečnost, že
„čínské aktivity“ Škodovky rozhodně nebyly zcela transparentním ani zcela legálním
podnikáním. Například podle záznamů Škodovky byly s poskytnutím půjček
v dubnu 1913 (a tím i s následujícími objednávkami) spojené náklady označované
jako „kalorie“ v celkové výši přibližně 117 tisíc liber. S velkou pravděpodobností
se – přinejmenším z části – jednalo o úplatky vynaložené v souvislosti s podepsáním
kontraktů.83
Jen pro zajímavost byla to částka, která se blížila poměrně vysoké
K „čínským aktivitám“ rakousko-uherských firem blíže například Georg-Ludwig HEISE, Beiträge,
s. 303–318.
82
Jak už bylo nastíněno, dnes nejsme v podstatě schopni určit přesné objemy zbraní (popřípadě
dalších výrobků) Škodovky, které se dostaly na čínský trh ve zkoumaném období. Údaje
o skutečném množství dodaných zbraní na základě jednotlivých kontraktů se rozcházejí. Navíc
vojenský materiál vyrobený Škodovkou mohly přirozeně do Číny dodávat (a jak naznačují některé
zdroje pravděpodobně se tak i v určitém rozsahu dělo) i některé zahraniční subjekty bez vědomí
plzeňského podniku.
83
SOA Plzeň, AŠP, GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., Unkosten auf China
Bestellungen – Anteil Skodawerke, nezpracováno. K tomuto názoru se přiklonili i další badatelé.
Srov. František JANÁČEK, Největší zbrojovka, s. 346.
57
provizi rakouských bank inkasované v souvislosti se sjednáním čínských dubnových
půjček.84
Na druhé straně výše uvedená fakta by nás neměla dovést k nějakému jednostrannému,
zavádějícímu závěru. „Čínské obchody“ Škodovky určitě nelze vnímat
jako nějaký jednoznačný neúspěch. Nehledě na nenaplnění některých kontraktů
a další naznačené kontroverzní okolnosti Škodovka se za značně obtížných podmínek
dokázala prosadit na čínském trhu. Hlavní překážkou, která znemožnila realizaci
většiny dodávek a zkomplikovala vymáhání půjček, se stala první světová válka,
tedy objektivní okolnost, kterou nemohla Škodovka ovlivnit. S ohledem na další
vývoj, stěžejní „čínské obchody“ byly uzavřeny pozdě a v jistém ohledu tak Škodovka
prohrála souboj s časem. Navíc je potřeba brát v úvahu i další faktory a okolnosti.
Vývoj v Číně v posledních letech před první světovou válkou příliš nepřál
výrobcům děl. Po pádu císařství dávala nová vláda přednost dovozu ručních palných
zbraní, určitou roli sehrála i rivalita a spory mezi významnými předáky čínských
ozbrojených sil.85
84
Zhruba 132 000 liber, do této částky nejsou zahrnuty příjmy z úroků. SOA Plzeň, AŠP,
GŘ, podfond obchodní, Čína 1913–1914 ROS., Unkosten auf China Bestellungen – Anteil
Skodawerke, nezpracováno.
85
Pravděpodobně v největší míře se tento fenomén dotkl dovozů zbraní z Německa, které
sice i nadále hrály klíčovou roli, nicméně význam dodávek německých děl se relativně zmenšil.
Této problematice se podrobněji věnoval Udo Ratenhof v knize Die Chinapolitik des Deutschen
Reiches 1871 bis 1945. Wirtschaft – Rüstung – Militär. Na jedné straně v této publikaci popisuje
úspěchy německého zbrojního exportu, které se například v letech 1909–1911 podílely dvěma
třetinami na celkovém dovozu zbraní do Číny. Tento podíl ještě více vzrostl v době od pádu
císařského režimu do vypuknutí první světové války, kdy jen z pruských skladů bylo vyvezeno
do Číny přibližně 260 tisíc pušek Mauser (M 88). Zároveň však upozorňuje na kontroverzní výsledky
prodeje Kruppových děl, které ve srovnání s 80. a 90. léty 19. století vykázaly – s výjimkou
kanónů ráže 7,5 cm – razantní propad. Udo RATENHOF, Die Chinapolitik des Deutschen
Reiches, s. 220–222, 238, 568–569. Srov. Zdeněk JINDRA, Když Krupp byl „dělovým králem“...,
Praha 2009, s. 436–443.
58
Aleš Skřivan ml.
„Die chinesischen Geschäfte“ der Škoda-Werke vor dem Ersten
Weltkrieg
Zusammenfassung
Vom Anfang des 20. Jahrhunderts bis zum Ausbruch des Ersten Weltkriegs
bemühten sich die Škoda-Werke ihre Exportaktivitäten zu intensivieren. Eines der
Länder, in denen sich die Fabrik stärker engagierte, war China. Škodas „ChinaGeschäfte“
sind ein sehr wenig untersuchtes Gebiet der ausländischen Aktivitäten
des Pilsner Betriebs, ein Thema, dem sehr wenig Aufmerksamkeit gewidmet wurde.
Wie einige Forscher angedeutet haben, spielten die Škoda-Werke vor dem
Ersten Weltkrieg eine ziemlich bedeutende Rolle in den wirtschaftlichen Beziehungen
zwischen Österreich-Ungarn und dem Reich der Mitte, und konnten auf
dem chinesischen Markt gewisse bemerkenswerte Erfolge erreichen, insbesondere
im Bereich Waffenlieferungen. Primärziel der vorliegenden Studie ist es, diese Hypothese
zu bestätigen bzw. zu widerlegen. Der Verfasser bemüht sich, den Charakter
von Škodas „chinesischen Geschäften“ näher zu erläutern und mittels Untersuchung
der unveröffentlichten Quellen einige bislang unbekannte Umstände zu
identifizieren. Seine Forschung bestätigt u.a. die zugrunde liegende Hypothese, in
dem Export der Škoda-Werke nach China vor dem Ersten Weltkrieg hätten die
Waffen eindeutig dominiert; genau gesagt, der Verfasser konnte keinen bedeutenden
Exportfall finden, der nicht militärischen Charakter gehabt hätte. Die ŠkodaWerke
zählten unbestritten zu jenen österreichisch-ungarischen Betrieben, die am
chinesischen Markt meist interessiert waren, und auch zu den Subjekten, welche
von der problematischen Eintreibung der Schuldbeträge in China am schwersten
betroffen wurden. Die meisten der in diesen Dokumenten kontrahierten Lieferungen
konnten schließlich nicht umgesetzt werden. Andererseits sollten uns die
oben angeführten Fakten zu keinem einseitigen Schluss verführen. Die „chinesischen
Geschäfte“ Škodas sind sicherlich als kein eindeutiger Misserfolg anzusehen.
Trotz der Nichtrealisierung einiger Kontrakte und den angedeuteten kontroversen
Tatsachen konnte sich Škoda unter ziemlich ungünstigen Bedingungen auf dem
chinesischen Markt durchsetzen. Der wichtigste Grund, der die Realisierung der
meisten Lieferungen verhinderte und die Eintreibung von Anleihen komplizierte,
war der Erste Weltkrieg, d.h. eine objektive Tatsache, die von Škoda nicht beeinflusst
werden konnte. Angesichts der weiteren Entwicklung wurden die wichtigsten
„chinesischen Geschäfte“ zu spät abgeschlossen und so hatte Škoda den Kampf mit
der Zeit verloren.
59
Aleš Skřivan ml.
“The Chinese business” of Škoda Works before World War I
Summary
From the beginning of the 20th
century to the outbreak of the First World
War Škoda Works was trying hard to intensify its export activities. One of the
countries where the company endeavored to market its products at that time was
China under the Qing Dynasty. The “Chinese business” of Škoda Works in the last
years before the war, however, has been paid very little attention to by researchers.
Some experts believe that Škoda, based in Pilsen, played an important role in the
economic contacts between Austria-Hungary and China, the “Empire of the
Center”, and proved quite successful in that market, particularly in the arms trade.
The primary aim of the present study is to either confirm or refute this hypothesis.
The author also tries to throw more light on the nature of Škoda’s “Chinese
business” and, primarily, to disclose by examining unpublished sources some circumstances
that have been unknown until now. The author’s research confirmed
the initial hypothesis saying that in Škoda’s exports to China before World War I
arms trade absolutely prevailed or, more precisely, that the author could not identify
any major export of non-military nature. Škoda Works ranked undoubtedly
among the Austro-Hungarian companies that showed much interest in the Chinese
market, and also among the businesses that were ultimately strongly affected by the
difficulties in claiming debts in China. Investigating Škoda’s “Chinese business”
prior to World War I is quite difficult. At the first glance, several factors can be
identified that make Škoda’s alleged success in the form of major contracts signed
during the last prewar years of great political instability in China rather
questionable. Most of the deliveries contracted in those documents were not
eventually carried out. Nevertheless, the above facts should not lead us to any
unilateral misleading conclusions. Škoda’s “Chinese business” cannot be certainly
considered an apparent failure. In spite of the non-implementation of some
contracts and of some additional controversial events Škoda Works became
established under quite difficult conditions in the Chinese market. The main
obstacle that made it impossible to realize most of the deliveries was the First
World War, i.e., an objective fact that Škoda was unable to influence. In view of
the coming events, the main “Chinese contracts” were signed too late, so that
Škoda had missed the right time.
61
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 61–95 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 61–95
Petr Prokš
Pokusy císařského Německa o separátní mír s carským
Ruskem na počátku „Velké války“ (1914–1915)
Imperial Germany’s attempts to sign a separate peace treaty with the Tsarist
Russia during the “Great War” (1914–1915)
From the very beginning of the First World War, the military operations failed to
meet the initial expectations of the German Army Supreme Command which had
believed in an easy and quick victory. Very soon, the war acquired the form of
dragging position and trench battle. Therefore, some German politicians were
considering the possibility of separate peace with one of the enemy powers,
primarily with the Tsarist Russia, which was a conservative monarchy and it was
hoped that in order to preserve its traditional system it would oppose the liberaldemocratic
and republican West. Berlin tried to establish a number of contacts by
means of behind-the-scene diplomacy, trial talks in neutral states, use of relations
between German and Russian aristocrats, activation of prewar contacts of financial
and business circles, and by sending various emissaries. Thus, Berlin hoped to
have a “free hand” to concentrate on the preparation of a large offensive in the
West in 1916.
Keywords: History, 20th
century, First World War, Germany, Russia, secret
diplomacy, separate peace
62
S rozvojem komunikačních a dopravních prostředků stále roste význam moderní
diplomacie jako „prosazování politických zájmů nenásilnými prostředky“
v protikladu s klasickou tezí o válce „jako pokračování politiky násilnými prostředky“.
Zejména to platí v krizových situacích na pokraji vypuknutí války nebo dokonce
v průběhu samotné války, když se hledají nejrůznější cesty pro vzájemně přijatelné
ukončení ozbrojeného střetnutí. V takovém případě nabývá zvláštní význam
především zákulisní vyjednávání v podobě „tajné“ diplomacie.1
Její význam se projevil
rovněž v tehdejší době nejstrašlivějším válečném konfliktu, jakým byla první
světová nebo také „Velká válka“ v letech 1914–1918, v které vyústily dlouhodobé
spory velmocí, seskupených do dvou nepřátelských koalic. Proti sobě stály Centrální
mocnosti – Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko; a velmoci Dohody
– Velká Británie, Francie a Rusko, k nimž se v průběhu války připojilo Japonsko,
Itálie, Spojené státy a další země.2
Výsledky války nastolily nové státoprávní,
hraniční a mezinárodní poměry v Evropě. Jejich předpoklady se postupně vytvářely
již v samotném průběhu války. Jedním ze zdrojů rozličných plánů a koncepcí byly
také úvahy představitelů mocností obou válčících koalic o uzavření všeobecného
nebo separátního míru a novém upořádání světa po skončení války.3
V nich přitom
hrálo významnou roli také Rusko.
1
Pierre RENOUVIN – Jena-Baptiste DUROSELLE, Introduction à lˇhistoire des relations
internationales, Paris 1991; Matthew S. ANDERSON, The rise of modern diplomacy 1450–
1919, London 1993; Alan CASSELS, Ideology an international relations in the modern world,
London 1996; David BOUCHER, Political theories of international relations. From Thukydides
to the present, Oxford 1998; Henry KISSINGER, Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu
Berlínské zdi, Praha 1999; Geoffrey R. BERRIDGE, Diplomatic theory from Machiavelli to
Kissinger, Basingstoke 2001; Karolina ADAMOVÁ, Stručné dějiny diplomacie, Praha 2002;
Geoffrey R. BERRIDGE, Diplomacy. Theory and praktice, Basingstoke 2002; Torbjørn
L. KNUTSEN, Dějiny teorie mezinárodních vztahů, Brno 2005; Marc TRACHTENBERG, The
draft of international history. A guide to method, Princeton 2006; Stuart J. KAUFMAN – Richard
LITTLE – William C. WOHLFORTH (eds.), The balance of power in world history, Basingstoke
2007; Petr DRULÁK, 50 let českého výzkumu mezinárodních vztahů. Od ÚMPE k ÚMV, Praha
2007; Zdeněk VESELÝ, Dějiny mezinárodních vztahů, Plzeň 2007; Zdeněk VESELÝ, Dějiny
diplomacie, Praha 2008; David A. LAKE, Hierarchy in international relations, New York 2009.
2
Přehledně o průběhu „Velké války“ viz: Jay M. WINTER, První světová válka, Praha
1995; Philip WARNER, První světová válka, Ostrava 1997; John KEEGAN, The First World
War, New York 1999; Basil H. LIDDEL HART, Historie první světové války, Brno 2001; Ian
WESTWELL, První světová válka den po dni, Praha 2004; Martin GILBERT, První světová
válka. Úplná historie, Praha 2005; Hedley P. WILLMOTT, První světová válka, Praha 2005;
Yvette HEŘTOVÁ, Zákopová válka, Praha 2008. Viz také: Ivan ŠEDIVÝ, Velká válka 1914–
1918. (Pokus o rekapitulaci), ČČH 96, 1998, č. 1, s. 1–25.
3
Wolfram W. GOTTLIEB, Studies in secret diplomacy during the First World War, London
1957; Walther HUBATSCH, Germany and the Central Powers in the World War 1914–
1918, Lawrence 1963; Jacques de LAUNAY, Secrets diplomatiques 1914–1918, Bruxelles 1963;
Zbyněk A. B. ZEMAN, A Diplomatic History of the First World War, London 1971; Stuart
R. TOMPKINS, The Secret War 1914–1918, Victoria 1981.
63
Po skončení první světové války se rozvinula vášnivá diskuse o příčinách
a zejména „vinících“ tohoto strašlivého konfliktu. V rámci výzkumu příčin, průběhu
a výsledků první světové války se historikové zabývali také německou politikou
vůči Rusku které původně bylo nejsilnějším protivníkem Německa v kontinentální
Evropě, a rovněž problematikou separátního míru císařského Německa s carským
i revolučním Ruskem.4
Naproti tomu v bývalém sovětském Rusku panující dogmatická
ideologie zastávala oficiální stanovisko o „imperialistické“ válce mezi dvěma
bloky kapitalistických mocností. K tomu se ještě připojily ostré ideologicky podmíněné
výpady proti představitelům „starého režimu“. Jedním z hlavních obvinění byla
údajná „zrada carismu“, který měl tajně v zákulisí připravovat separátní mír s nepřátelským
Německem proti „zájmům utlačovaného lidu Ruska“.5
Přitom ani
zvláštní komise Prozatímní vlády při vyšetřování v březnu až říjnu 1917 neprokázala
jakékoliv cílevědomé snahy panovníka cara Mikuláše II. nebo jeho manželky carevny
Alexandry Fjodorovny o uzavření separátního míru s Německem nebo Rakousko-Uherskem.
Jeho výsledky spíše svědčily o bezprostředním a mnohdy zásadně
zhoubném vlivu dvorské kamarily kolem Rasputina na rozhodování o důležitých
personálních a státních záležitostech.6
Změněná obvinění byla zároveň již následně
po válce přesvědčivě vyvrácena seriózními badateli, kteří nepodléhali ideologicky
pokřivenému obrazu moderních dějin Ruska.7
Kriticky se s nimi vypořádala rovněž
ruská emigrace, přes veškerou vnitřní rozporuplnost jednotlivých proudů od socialistů
přes liberály a nacionalisty až po konzervativní monarchisty, v demokratické
západní Evropě.8
Později se několik ruských (sovětských) historiků snažilo o objektivnější
přístup na základě původních pramenů a přinesli řadu nových pohledů
na problematiku vyjednání o možnosti uzavření separátním míru carského Ruska
4
Fritz FISCHER, Griff nach der Weltmacht. Die Kriegszielpolitik des kaiserlichen Deutschland
1914/18, Düsseldorf 1964; Wolfgang STEGLICH, Die Friedenspolitik der Mittelmachte
1917/1918, I. Teilband, Wiesbaden 1964; Horst G. LINKE, Das zarische Russland und der erste
Weltkrieg. Diplomatie und Kriegsziele 1914–1917, München 1982; Ludmila THOMAS, Friedensvermittlungen
zwischen Deutschland und Rußland während des erster Weltkrieges. Probleme
der Forschung, Jahrbuch für Geschichte der sozialistische Länder Europas, Band 32, 1988,
s. 73–90; Abba STRAZHAS, Deutsche Ostpolitik im Ersten Weltkrieg: Der Fall Ober Ost 1915–
1917, Wiesbaden 1993; Petr PROKŠ, Konec říše Hohenzollernů. Politika císařského Německa
vůči carskému a sovětskému Rusku (1914 až 1917/1918), Praha 2010.
5
Vladimir P. SEMENNIKOV, Politika Romanovych nakanune revoljucii. (Ot Antanty –
k Germanii) po novym dokumentam, Moskva 1926; Vladimir P. SEMENNIKOV, Romanovy
i germanskije vlijanija vo vremja pervoj mirovoj vojny, Leningrad 1929.
6
Jan SLAVÍK (ed.), Poslední opory samoděržaví. (Výpovědi carských ministrů před vyšetřující
komisí Prozatímní vlády), Praha 1926.
7
Jan SLAVÍK, Pokusy o separátní mír s Ruskem, Naše Revoluce, IV. 1926/27, s. 400–
418.
8
Sergej P. MEĽGUNOV, Legenda o separatnom mire. (Kanun revoljucii), Pariž 1957.
64
s císařským Německem.9
Za uvedené války samozřejmě působila „tajná“ diplomacie
s mnohými kontakty emisarů mocností obou válčících stran na nejrůznější úrovni.
Jejich smyslem bylo především zjistit názory nebo přímo podmínky druhé strany
na případné ukončení války. Podobné styky pochopitelně existovaly rovněž mezi
Ruskem a Německem. Berlín chtěl těchto kontaktů využít především k uzavření
separátního míru s Ruskem jako nástroje k rozbití spojeneckého bloku Dohody
a následně pro rozhodující vítězství ve válce.
Během války se mezi císařským Německem a carským Ruskem vyhrotily
dlouhodobé spory o hraničních záležitostech. Berlín hodlal co nejvíce zabezpečit
Východní Prusko před ruským útokem i výrazněji proniknout a trvale se zachytit
v Pobaltí. Zároveň německý spojenec Rakousko-Uhersko se obávalo ztráty Haliče,
na kterou si činilo nárok právě Rusko, a doufalo v případné další územní zisky na
úkor carského impéria. Naproti tomu Petrohrad si chtěl nadále udržet přímý přístup
do Baltského moře a opanovat „slovanské“ oblasti na východě habsburské říše.
Z toho pochopitelně vyplývaly naprosto nesmiřitelné rozpory mezi oběma nepřátelskými
stranami.10
Přitom jako zásadní se jevila „polská otázka“, tedy další osud
území bývalého Polského království, které bylo zatím rozděleno mezi tři zmíněné
mocnosti, Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko. Petrohrad zamýšlel obnovit původní
Polsko jako autonomní stát v rámci carské říše. Zatímco zejména Německo
zvažovalo ustavení Polska jako „nárazníkového“ státu proti Rusku. RakouskoUhersko
zase chtělo rozšířit svůj „polský zábor“ s cílem vyřešit také státoprávní
problémy a oslabit celkový vliv Slovanů v Předlitavsku. Spojením polského záboru
a Haliče plánovalo ustavit jako zvláštní státoprávní oblast další „korunní zemi“
s vlastním sněmem, čímž by vyšachovalo Poláky a Rusíny z říšské rady ve Vídni,
kde by díky tomu získali převahu Němci. Polská otázka tudíž představovala také
9
Kornej F. ŠACILLO, K popytkam separatnych peregovorov vo vremja pervoj mirovoj
vojny (mart – maj 1915 g.), Voprosy istorii, 1970, No. 9, s. 105–112; Vjačeslav V. LEBEDEV,
K istoriografii problemy vychoda Rossii iz vojny nakanune Fevraľskoj revoljucii, Voprosy istorii,
1971, No. 8, s. 147–153; Rafail Š. GANELIN, Storonniky separatnogo mira s Germaniej v carskoj
Rossii, in: Problemy istorii meždunarodnych otnošenij. Sbornik statěj pamjati akademika
E. V. Tarle, Leningrad 1972, s. 126–155; Nina P. JEVDOKIMOVA, Problema separatnych peregovorov
o mire meždu Germaniej i Rossiej v gody pervoj mirovoj vojny v rabotach sovetskich
istorikov, in: Sovetskaja i zarubežnaja istoriografija novoj i novejšej istorii, Mežvuzovskij sbornik,
Leningrad 1981, s. 107–119; Vjačeslav S. VASJUKOV, K voprosu o sepratnom mire nakanune
Fevraľskoj revoljucii, Istoričeskije zapiski, 107, Moskva 1982, s. 100–170; Irina A. ĎJAKONOVA,
Separatnyje kontakty carskoj Rossii a kajzerskoj Germanii v pervuju mirovuju vojnu,
Voprosy istorii, 1984, No. 8, s. 80–93; Jurij A. PISAREV, Pervaja mirovaja vojna i problema separatnogo
mira, Novaja i novejšaja istorija, 1985, č. 6, s. 45–55.
10
Abba STRAZHAS, Deutsche Ostpolitik im Ersten Weltkrieg: Der Fall Ober Ost 1915–
1917, Wiesbaden 1993; Tamara SCHEER, Österreich-Ungarns Besatzungsmacht in RussischPolen
während des Ersten Welkriegs (1915–1918), Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung,
58. Jahrgang, 2009, Heft 4, s. 538–571; Malte ROLF – Jőrn HAPPEL (eds.), Grenzgänger in
Vielvőlkerreichen: Grenzziehungen und –überschreitungen in Russland und Österreich-Ungarn
(1840–1918), Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, 59. Jahrgang, 2011, Heft 5, s. 397–462.
65
velice ožehavý problém ve vztazích obou centrálních mocnosti, Německa a Ra-
kousko-Uherska.11
Berlín zároveň musel brát rovněž ohled na spojeneckou Osmanskou
říši, vůči které vznášel Petrohrad řadu nároku na Kavkaze, v záležitosti Arménie
a zejména v otázce Istanbulu i průlivů Bospor a Dardanely.12
Všechny výše
zmíněné problémy měly proto bezprostřední vliv na veškerá vyjednávání o případném
uzavření separátního míru mezi Německem a Ruskem.
Rozpoutané střetnutí se totiž nevyvíjelo podle původního očekávání Berlína.
Francie nebyla rychle poražena a boje na západní frontě přešly do vleklé „zákopové
války“. Na východní frontě ještě silné Rusko vzdorovalo a Německo s RakouskoUherskem
zde musely udržovat značné vojenské síly, které zase chyběly na západě
i na Balkáně. Německu tak hrozila vleklá a vyčerpávající válka, na kterou nebylo
připraveno. „Válečný výbor“ německého průmyslu v dopise náměstkovi pruského
ministra války generálovi Franzi Gustavovi von Wandel ze dne 21. října 1914 zdůraznil,
že přes veškeré vojenské zdroje Německa je cílem Velké Británie ve válce
zničení hospodářského života a následně rozpad Německa. Dlouhotrvající a zničující
válce, která by výrazně poškodila německý obchod, je tudíž možné předejít
uzavřením míru s nepřáteli, aby se udrželo postavení německého průmyslu na světovém
trhu.13
Podobně také německý státní tajemník Zahraničního úřadu Gottlieb
von Jagow bývalému německému velvyslanci v Petrohradě hraběti Friedrichovi
von Pourtalèsovi 11. listopadu 1914 zdůrazňoval nutnost stále se snažit překonat
převahu nepřátel roztržením Trojdohody prostřednictvím uzavření míru s Ruskem.
Současně se však Německo musí vyvaroval každého zdání, jak moc si tento mír
přeje.14
Shodné stanovisko zaujal také nový náčelník Velkého generálního štábu německé
armády generál Erich von Falkenhayn. Během měsíce po svém nástupu do
funkce, když se podrobněji seznámil s celkovou situací na bojištích, dospěl v polovině
listopadu 1914 ke kritickému názoru na vojenskou situaci Německa a Rakousko-Uherska.
Proto se několikrát pokusil říšského kancléře přesvědčit o nutnosti
bezodkladně uzavřít separátní mír s Ruskem na základě „status quo ante bellum“,
11
Jan ŽUPANIČ, Rakousko-Uhersko a polská otázka za první světové války, Praha 2006;
Damian SZYMCZAK, Między Habsburgami a Hohenzollernami. Rywalizacja niemiecko-austrowęgierska
w okresie I wojny światowej a odbudowa państwa polskiego, Kraków 2009; Piotr
MIKIETYŃSKI, Niemiecka droga ku Mitteleuropie. Polityka II Rzeszy wobec Królestwa
Polskiego (1914–1916), Kraków 2009.
12
Vitalij I. ŠEREMET, Bosfor. Rossija i Turcija v epochu pervoj mirovoj vojny. Po materialam
vojennoj razvedki, Moskva 1995.
13
André SCHERER – Jacques GRUNEWALD (eds.), L´Allemagne et les problèmes de la
paix. Pendant la première guerre mondiale. Documents extraits des archives de l´Office allemand
des Affaires étrangères. I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août
1914 – 31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 8, s. 6. (Dále citováno APP).
14
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 10, s. 10–11.
66
tedy obnovení předválečného stavu.15
Zmíněný generál E. von Falkenhayn nakonec
v obsáhlém rozboru pro německého kancléře Theobalda von Bethmann-Hollwega
18. listopadu 1914 poukázal na trvající soudržnost Ruska, Francie a Velké Británie,
takže je nemožné je porazit a dosáhnout přijatelného míru pro Německo, jemuž
hrozí postupné vyčerpání. Proto je nutné oddělit Rusko nebo Francii od Dohody,
zejména uzavřít mír s Ruskem a pak porazit Francii i Velkou Británii tak drtivě,
aby Německo mohlo nadiktovat vlastní podmínky míru. Současně hrozí, že Japonsko
přesune posily přes moře jako Velká Británie přímo na válečné kolbiště do
Francie. Nicméně s jistotou se dá očekávat změna postoje Francie, když na mír přistoupí
Rusko, jestliže ani potom se Velká Británie nepodvolí, tak bude Německem
sražena na kolena vyhladověním námořní blokádou ze základen na pobřeží Belgie.
Vhodný okamžik pro kontakt s Ruskem nastal nyní po porážce ruské armády, která
v nastávající zimě nebude moci pokračovat v boji proti Německu. Přitom se bude
postupovat v souladu s Rakousko-Uherskem, i když je třeba počítat s případnou pomocí
Japonska carskému Rusku. K míru se nyní přiklání také Francie, jíž se proto
nabídnou čestné podmínky s vyloučením územních ústupků, poněvadž Německo
trvá na zničení francouzských pevností, kdežto o koloniální zisky nemá zájem,
avšak bude požadovat odpovídající válečné náhrady. Belgická otázka se vyřeší až
po porážce Velké Británie takovým způsobem, aby se získaly pevné záruky vylučující
obnovení války.16
Na základě toho německý kancléř Th. von BethmannHollweg
ve svých úvahách o dalším vývoji války 19. listopadu 1914 zdůraznil, že
dokud budou Rusko, Francie a Velká Británie držet pospolu, nebude je moci Německo
porazit. Proto je nutné odtržení Francie nebo Ruska. V prvé řadě je nutné
usilovat o mír s Ruskem a potom může Německo porazit Francii i Velkou Británii a
nadiktovat jim vlastní mír. Dokud bude německá armáda vázaná na Východě, tak
se může zhroutit armáda nasazená proti Francii, i když válečné námořnictvo stále
slibuje, že dokáže vnutit německou vůli Anglii. Cena, kterou je třeba zaplatit, spočívá
v tom, že se Rusku slíbí zachování jeho předválečných hranic na západě, aby
Německo dosáhlo svých záměrů na západě. Zároveň se Velká Británie oslabí útokem
proti jižní Africe, Egyptu a Indii. Na druhé straně Německu však zase hrozí
odpadnutí Rakousko-Uherska.17
Německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg společně se státním tajemníkem
Zahraničního úřadu G. von Jagowem a náčelníkem Velkého generálního štábu
generálem E. von Falkenhaynem potom zvažovali další postup ve válce, jehož zásady
zahrnuli 27. listopadu 1914 do samostatného memoranda. Podle něho válka
15
Walther HUBATSCH, Germany and the Central Powers in the World War 1914–1918,
Lawrence 1963, s. 40.
16
Paul R. SWEET, Leaders and Policies: Germany in the Winter of 1914–1915, Journal
of Central European Affairs, Vol. XVI, 1956, No. 3, s. 231–239.
17
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 13, s. 15–19.
67
probíhá za strašlivých obětí, proto se německá politika musí snažit o její ukončení
vražením klínu mezi nepřátele a pak uzavře s některým z nich separátní mír. Nabídka
tohoto míru však musí přijít od protivníků a nikoli ze strany Německa,
poněvadž takový pokus by se považoval za projev jeho slabosti, který povzbudí nepřátele,
aby nadále pokračovali ve společném boji proti Německu. Koalice protivníků
je však zatím neotřesitelná, takže v dohledné době se od nich asi stěží dá očekávat
nabídka separátního míru. Francie se ukazuje jako velice nebezpečný a zásadní
nepřítel, který však vstoupil do války z nutnosti, jinak není válka kvůli velikým
obětem ve Francii populární. Jestliže přesto pevně odolává, tak pouze díky dosud
nedoceněné vojenské pomoci Velké Británie a také víře Francie v sílu ruského
„parního válce“. Proto nepožádá o mír bez ohledu na své spojence a kromě toho
v nynější válce důsledně usiluje o „revanš“ za roky 1870–1871. Velká Británie je
také rozhodným protivníkem Německa, takže jako jediné ze tří nepřátelských mocností
připadá v úvahu pro separátní mír v prvé řadě Rusko. Přitom je třeba brát
ovšem zřetel také na Rakousko-Uhersko, proti němuž za války směřuje panslovanská
agitace s cílem podnítit odpor všech Slovanů podunajské monarchie, zejména
Poláků, Čechů a Chorvatů, proti Habsburkům. Rusko však okupuje velkou část Haliče
a stěží asi bude chtít nějak uspokojit Rakousko-Uhersko. Pokud tedy nyní Berlín
uzavře separátní mír s Ruskem, hrozivě se tím otřese vliv Německa na německé
a slovanské obyvatelstvo habsburské říše, která se nebude schopna dále udržet.
Rusko bude takový separátní mír považovat za vítězství nad Německem a Rakousko-Uherskem
a odstartuje další panslovanskou agitaci, které Rakousko-Uhersko
stěží odolá, takže se rychle rozpadne. Současně je třeba mít ohled také na Turecko,
které může separátní mír s Ruskem považovat za zradu, poněvadž pak se oslabí
také pozice Osmanské říše vůči náporu Velké Británie. Berlín má nejen politické,
ale především ekonomické zájmy na udržení přátelství s Istanbulem, protože po
uzavření separátního míru s Ruskem bude velice obtížné rozvíjet ekonomické aktivity
Německa v samotné Anglii a britských koloniích, takže je třeba zachovat a rozšiřovat
širokou spolupráci s Tureckem. Německo se však může dorozumět s Ruskem
pouze, když mu vydá napospas Rakousko-Uhersko. Petrohrad totiž usiluje
o sjednocení všech Slovanů podunajské monarchie a Balkánu pod nadvládou Ruska.
Loajalita k habsburskému soustátí samozřejmě nedovoluje něco takového podporovat,
poněvadž Německo samo nedokáže čelit tlaku mocné slovanské říše. Proto
se musí z hlediska vlastních životních zájmů v pudu sebezáchovy postavit všemi silami
proti expanzivním choutkám Ruska, s kterým je třeba zásadně zúčtovat, jinak
zakrátko opět dojde k další válce. Pokud se podaří obsadit Polsko a vypudit Rusy
z Haliče, může se doufat v úplnou porážku Ruska. K ráznému postupu proti němu
se pokusí získat Bulharsko i Rumunsko a možná také Švédsko, a využít přitom také
podnícení revoluce. Proto nyní není vhodné uzavřít separátní mír s Ruskem, ale
spíše bude účelnější bránit se na obsazeném území Francie a uvolněné síly nasměrovat
proti Rusku k dobytí Polska a Haliče. Teprve pak se po dohodě s RakouskoUherskem
a Tureckem uzavře separátní mír s Ruskem, které musí uznat také ná-
68
sledky porážky Srbska, aby si přestalo hrát na ochránce Slovanů a vzdalo se vlivu
na Balkáně. Jeho státy se pak musí postavit proti Rusku, jemuž nezbude nic jiného,
než uznat územní status quo na Balkáně. Armádní sbory Rakousko-Uherska se pak
přesunou na frontu do Francie a vojenské síly Turecka zase k útoku do Egypta.18
Proti představám o separátním míru s Ruskem se však stavěla část vlivných
odpůrců v politickém a vojenském vedení Německa. Jejich názory vyjádřil státní
podtajemník Zahraničního úřadu Arthur Zimmermann 27. listopadu 1914 v zásadním
memorandu, v němž zdůraznil, že samozřejmým cílem německé politiky musí
být ukončit mírem nynější za strašlivých obětí probíhající válku. Proto je nutné vrazit
klín do řad nepřátel uzavřením separátního míru s některým z nich. Avšak separátní
mír s Ruskem nepřichází v úvahu s ohledem na Rakousko-Uhersko, poněvadž
panslavistické štvanice Ruska jsou namířeny především proti tomuto spojenci, zejména
pokud se týká Polska, Čech, Chorvatska a Haliče. Rusko usiluje o sjednocení
Slovanů z Balkánu a habsburské říše pod svým vedením a vytvoření slovanské říše.
Současně je třeba brát také ohled na spojenecké Turecko, neboť se jedná o zajištění
námořní dopravy přes Istanbul. Separátní mír s Ruskem bude Turecko považovalo
za zradu a hrozilo by vyhlášení svaté války fanatických stoupenců islámu v Orientu
a Africe. Zachování přátelství s Tureckem má přitom nejen politický, nýbrž zejména
hospodářský význam, pro pozice Německa v Malé Asii jako protiváhy vůči koloniálním
oblastem Velké Británie. Proto je třeba uzavřít separátní mír nejprve
s Francií. Německo tudíž musí postupovat v naprosté shodě s Rakousko-Uherskem
i Tureckem, neboť takový separátní mír uvolní německá i rakousko-uherská vojska
nasazená proti Francii, otevře přes Turecko cestu do Egypta, a způsobí starosti Itálii
i Rumunsku z případného úderu takto uvolněných vojsk obou centrálních moc-
ností.19
Německá vláda potom stanovila 30. listopadu 1914 základní strategii a argumenty
pro vyjednávání o případném separátním míru s nepřáteli: Německo nechtělo
válku, která mu byla vnucena dlouhodobou obkličovací politikou Dohody a bezprostředně
uvedena do chodu ruskou mobilizací i anglickým ultimatem. Proto vede
pouze obrannou válku. Jako napadená strana musí vyčkávat, že jeho nepřátelé mu
nabídnou mír. Současně jeho vojenská situace je taková, že nepotřebuje o mír prosit.
Všeobecná mírová konference je však předem vyloučena.20
V tomto smyslu pak
Berlín rozehrál diplomatickou hru, při které se spoléhal také na pacifistické přesvědčení
amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a mezinárodní vliv zatím neutrálních
Spojených států na velmoci Dohody, zejména na „anglosasky spřízněnou“
18
Paul R. SWEET, Leaders and Policies: Germany in the Winter of 1914–1915, Journal
of Central European Affairs, Vol. XVI, 1956, No. 3, s. 242–247.
19
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 17, s. 26–29.
20
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 20, s. 31.
69
Velkou Británii. Ruský velvyslanec ve Washingtonu Jurij P. Bachmetěv v telegramu
do Petrohradu 14. ledna 1915 sděloval, že zdejší německý velvyslanec hrabě
Johannn von Bernstorff začal v diplomatických kruzích rozšiřovat zvěsti o připravenosti
Německa ukončit válku podle následujících podmínek: vyklizení území
a náhrady ve prospěch Belgie při obnovení předválečného status quo. Na otázku
prezidentova důvěrníka plukovníka Edwarda House, zda má k takovému postupu
zplnomocnění německé vlády, Bernstorff odpověděl, že oficiálně nedostal pokyny
vyjednávat o míru a jeho podmínkách, avšak je přesvědčen, že vyjadřuje názory své
vlády. Americký prezident W. Wilson se proto rozhodl vyslat plukovníka House
přímo do Berlína, aby zjistil při rokování s německým kancléřem, zda si Německo
skutečně přeje mír a za jakých podmínek. House o tom osobně zpravil 13. ledna
1915 velvyslance dohodových mocností: anglického Cecila A. Spring-Rice, francouzského
Jeana Jusseranda a ruského Jurije P. Bachmetěva s ujištěním, že po
skončení rozhovorů v Berlíně navštíví také Petrohrad, Paříž a Londýn, kde podá
zprávu o výsledcích vyjednávání s Němci. Velvyslanci však namítali, že ukončení
války návratem k předválečnému status quo bez jakéhokoliv zadostiučinění a zabezpečení
bude znamenat pouze přestávku pro Německo, aby se po neúspěšné válce
opět připravilo na novou válku. House, podle ruského velvyslance „naivně“, vyjádřil
naději, že od německého kancléře Bethmanna-Hollwega dostane ujištění
o ukončení německého militarismu, takže navždy bude odstraněno nebezpečí nových
střetnutí s Německem. Velvyslanci však poukázali na známý výrok Bethmanna-Hollwega,
který nazval mezinárodní smlouvy „cárem papíru“. Jakou tedy
věrohodnost budou mít jeho ujištění, předaná přes neoficiálního a neodpovědného
zprostředkovatele. House s nimi souhlasil, avšak zdůraznil přání prezidenta poznat
„skutečné pocity Německa“. Nakonec bude zajímavé zjistit nakolik budou slova
představitele německé vlády v rozporu s jeho činy, což poslouží uspokojení zvídavosti
americké vlády a nikterak to neovlivní průběh a výsledky války. Ruský velvyslanec
však namítl, pokud si Německo skutečně přeje mír, tak rovněž musí znát
cestu k jeho dosažení, kterou je přímé oslovení dohodových spojenců, a nikoliv
soukromé rozhovory a nepodložené přísliby. House opět souhlasil, avšak zdůraznil,
že nebude postupovat v součinnosti s americkými diplomatickými úřady, nýbrž
pouze jako osobní prezidentův emisar, jestliže nedostane v Berlíně uspokojivé záruky,
tak již nenavštíví další metropole a bude považovat svoji misi za skončenou.
Britský velvyslanec zůstal k tomuto plánu zdrženlivý, aby si nepohněval americké
přátele, kdežto francouzský a ruský velvyslanec otevřeně pochybovali o významu
připravované mise, která prospěje pouze Němcům.21
Jako prezidentův osobní emisar
plukovník E. House rokoval v průběhu února a března 1915 s politickými představiteli
v Londýně, Paříži a Berlíně o možnostech ukončení války a uzavření míru.
21
Meždunarodnyje otnošenija v epochu imperializma. Dokumenty iz archivov carskogo
i vremennogo praviteľstv 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja –
23. maja 1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 8, s. 12–14. (Dále citováno MOEI)
70
Základem mělo být zastavení britské námořní blokády Německa, dohoda Británie
a Německa o „svobodě moří“, nastolení příměří a uspořádání mezinárodní konference
válčících a neutrálních států o řešení problémů tehdejšího světa. Německo
však požadovalo zachování své dominantní pozice „od Alp až po Anglický kanál“
a zatím tedy počítalo s vítězstvím na západní frontě. Zmíněný plán přitom rázně
zhatila právě započatá britsko-francouzská námořní a výsadková operace na Gallipoli
proti německému spojenci Turecku.22
Zároveň se nedalo počítat se souhlasem
Rusů, kteří s nelibostí nesli, že plukovník vynechal návštěvu Petrohradu, a považovali
jeho misi za snahu o uzavření pouze „separátního“ míru Britů a Francouzů
s Němci na západní frontě proti zájmům Ruska.
Díky určitému úspěchu s „vyprovokováním“ americké aktivity ve prospěch
mírových sondáží německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg nakonec 26. ledna
1915 připustil možnost „zvláštního míru“ s Ruskem jako taktický prostředek k rozbití
soudržnosti nepřátelské koalice Dohody.23
Berlín a Vídeň proto začaly uvažovat
o separátním míru s Petrohradem se záměrem rozbít blok nepřátelské Dohody,
potom na západě rychle porazit Francii a nakonec izolovat osamocenou Velkou
Británii a vypudit její vliv z kontinentální Evropy. Stmelující zásadou přitom bylo
povědomí o dynastické sounáležitosti a společné povinnosti „tří císařů“ zachovat
monarchistická zřízení v Evropě proti republikánským, demokratickým a liberálním
tendencím moderní společnosti Západu. Především v důsledku počátečních
úspěchů ruské armády na východní frontě hledalo s vědomím Německa cestu k dorozumění
s Ruskem nejprve Rakousko-Uhersko, které po porážkách na východní
a balkánské frontě se ještě muselo vyrovnávat s nepřátelskými postoji Rumunska
a Itálie, a proto za separátní mír bylo ochotno Rusku předat Halič a Srbsku zase
Bosnu a Hercegovinu. Centrální mocnosti dále nabízely uznání práva Ruska na
mořské úžiny, Bospor a Dardanely, a pokoušely se rozvířit tradiční nedůvěru vůči
Anglii, kterou obviňovaly ze snahy obsadit Istanbul, vybudovat v Dardanelách nový
britský „Gibraltar“ s cílem opanovat Černé moře a také z tajné domluvy s Japonskem
o přenechání Mandžuska.24
Avšak v době války měli rozhodující slovo
velící generálové, kteří odsunuli politiky z rozhodovacích pozic. Válečné poměry
zároveň výrazně omezily praktickou účinnost mechanismů „klasické“ diplomacie.
Politikové a diplomaté proto využívali nejrůznější možností od „zákulisní“ diplomacie
přes kontakty z předválečných časů, zejména obchodní a finanční, až po
zvláštní emisary. Samotný německý císař Vilém II. v podstatě vykonával pouze
formálně reprezentační roli, i když se snažil vzdorovat generálům, zejména v perso-
22
Godfrey HODGSON, Woodrow Wilson’s Right Hand. The life of colonel Edward
M. House, New Haven and London 2006, s. 107–109:
23
Fritz FISCHER, Griff nach der Weltmacht. Die Kriegszielpolitik des kaiserlichen Deutschland
1914/18, Düsseldorf 1964, s. 233.
24
Jan SLAVÍK, Pokusy o separátní mír s Ruskem, Naše Revoluce, IV. 1926/27, s. 401–
406.
71
nálních záležitostech při obsazování nejvyšších postů v armádě. Přitom věřil v „dynastickou“
diplomacii a možnost dohody panovníků přes hlavy politiků a generálů.
V tomto se spoléhal zejména na ruského cara Mikuláše II., takže pokusy o separátní
mír s Ruskem v podstatě souzněly s jeho dynastickým smýšlením.25
Berlín se nejprve orientoval na „germanofilské“ kruhy v carském Rusku. Jejich
neformální hlavou byl bývalý ruský premiér hrabě Sergej Ju. Vitte, který již
před válkou prosazoval spíše „rusko-německo-francouzský“ kontinentální blok proti
britskému impériu. Své odmítavé názory na válečnou politiku Ruska vyložil Vitte
v rozhovoru s francouzským velvyslancem v Petrohradu Mauricem Paléologuem
10. září 1914, když se otevřeně rozčiloval, co vlastně Rusko od války očekává!
Územní zisky? „Herrgott“, copak Jeho Veličenstvo nemá již dost rozšiřování říše?
Nejen v Srbsku, Turkestánu nebo na Kavkaze, nýbrž v samotném Rusku jsou rozsáhlá
území, která ještě nejsou zcela ovládána. Které výdobytky jsou pro nás takovým
přeludem. Východní Prusko? Jeho obsazením se poddanými cara stane velký
počet Němců. Halič? Ta je plná Židů! Pokud anektujeme polská území Rakouska
a Pruska, můžeme ztratit celé ruské Polsko, neboť na sjednoceném území se Poláci
nespokojí s pouhou autonomií a budou požadovat samostatnost. Istanbul, Bospor
a Dardanely? To je takové šílenství, které se vůbec nevyplatí, že se tím nehodlá
zdržovat. Co jsme si s našimi spojenci pro úplné vítězství předsevzali, že Hohenzollernové
a Habsburkové budou žebrat o mír a skloní se před našimi požadavky.
Avšak to znamená nejen zničení germánské nadvlády, nýbrž také vyhlášení republiky
v celé střední Evropě, a tím rovněž úder a konec carismu. Takové podmínky
tedy vyvolávají možnost naší porážky.26
Protiválečné postoje Sergeje Ju. Vitteho se utvrdily zejména potom, co již na
počátku války v říjnu 1914 padl jeho syn v bojích s Němci. Současně měl osobní
„úspory“ uloženy u proslulé německé banky Mendelssohn & Co. Německý kancléř
Th. von Bethmann-Hollweg a státní tajemník G. von Jagow se toho rozhodli využít
toho pro zájmy Německa. Jagow se obrátil 24. prosince 1914 na německého bankéře
Roberta von Mendelssohna s žádostí o navázání styků s Vittem. Podobně se následujícího
dne Bethmann-Hollweg obrátil zase na ředitele rejdařské společnosti
„Hamburg-Amerika Line“ Alberta Ballina, aby díky svým obchodním stykům navázal
přes Stockholm spojení s Vittem. Ballin doporučil 28. prosince 1914 jako
prostředníka osobního přítele Vitteho, novináře Josifa. S. Meľnika, který již několik
let pobíral od Němců peněžní částky za poskytování důležitých informací o
25
Podrobněji o působení Viléma II. za války viz: František STELLNER, Poslední německý
císař. Z německých dějin v epoše Viléma II, Praha 1995, s. 323–372; nejnověji John C. G.
RÖHL, Wilhelm II., Bd. 3: Der Weg in den Abgrund 1901–1941, München 2008; Holger
AFFLERBACH (ed.), Kaiser Wilhelm II. als Oberster Kriegsherr im Ersten Weltkrieg. Quellen
aus der militärischen Umgebung des Kaisers 1914–1918, München 2005.
26
Horst G. LINKE, Das zarische Russland und der erste Weltkrieg. Diplomatie und
Kriegsziele 1914–1917, München 1982, s. 99–100.
72
Rusku. Mendelsshon proto prostřednictví švédského velvyslance v Berlíně Arveda
F. von Taubeho zaslal do Petrohradu přes Meľnika důvěrný dopis Vittemu, který
jej dostal 31. prosince 1914. Mendelsshon v tomto dopise sděloval Vittemu, že může
být klidný ohledně osudu svého vkladu v jeho bance jedině, když nastane mír,
pak s ním může nakládat podle svého uvážení.27
Přitom však zmíněný A. Ballin
v dopise německému kancléři Th. von Bethmann-Hollwegovi dne 30. prosince
1914 zdůraznil, že Vitte je sice velice přísný, avšak celkem příjemný a chytrý člověk,
na rozdíl od jiných ruských politiků zcela nepřístupný jakýmkoliv „dárkům“.28
Mendelssohn potom 16. února 1915 oznámil Jagowovi obsah dopisu Vitteho
ze dne 7. února 1915, který se vyslovil pro otevřenou výměnu názorů mezi ruským
carem a německým císařem o takovým podmínkách míru, které poskytnou plné záruky
Rusku a Francii, přitom je třeba neprotahovat válku a postupovat rychle
a energicky. Vitte zároveň informoval, že v případě mírové konference se o něm
uvažuje jako delegátovi Ruska, pokud tedy německá strana bude považovat jeho
účast za přínosnou, tak musí vytvořit podmínky, aby takovou nabídku neodmítl.
Proto žádal, aby zmíněný peněžní vklad byl převeden na jméno jeho manželky do
nějaké banky v neutrální Kodani nebo Stockholmu. Jagow s tím souhlasil, avšak
s podmínkou, že bude převeden na jméno nějaké „nastrčené“ osoby. Mendelssohn
se také domníval, že převod peněz na jméno Vitteho bude vypadat jako německé
domáhání se přízně ruského hodnostáře.29
Vitte se mezitím začal připravovat na případné vyjednávání s Německem.
Italské velvyslanectví v Petrohradě oznámilo 19. ledna 1915 do Říma důvěrnou informaci
od osoby z okruhu právě bývalého premiéra S. Ju. Vitteho, který údajně
společně se svými spolupracovníky sestavil memorandum o válečných nárocích
Ruska. Vyslovil se proti úvahám o přičlenění Arménie a přístavů v přilehlém zálivu
k Rusku. Naopak doporučoval hranici od Kavkazu na jih k městu Erzurum. Na jihovýchodním
Balkánu navrhoval získání mořského pobřeží odstoupené Bulharskem
po balkánských válkách, tedy od linie Enos – Midia dále na jih k Egejskému
moři a Dardanelskému průlivu bez obsazení ostrovů v Marmarském moři. Po odchodu
německé armády z Polska se pak Rusko zřekne veškerých požadavků vůči
Německu. Bude souhlasit s připojením některých rakouských „provincií“ s většinou
německého obyvatelstva k Německu. Na těchto základech by potom mohl být uzavřen
mír Ruska s Německem. Zbývající oblasti Rakousko-Uhersko budou rozděle-
27
Irina A. ĎJAKONOVA, Separatnyje kontakty carskoj Rossii a kajzerskoj Germanii
v pervuju mirovuju vojnu, Voprosy istorii, 1984, No. 8, s. 82–83.
28
Ludmila THOMAS, Friedensvermittlungen zwischen Deutschland und Rußland
während des erster Weltkrieges. Probleme der Forschung, Jahrbuch für Geschichte der sozialistische
Länder Europas, Band 32, 1988, s. 84.
29
Rafail Š. GANELIN, Storonniky separatnogo mira s Germaniej v carskoj Rossii,
in: Problemy istorii meždunarodnych otnošenij. Sbornik statěj pamjati akademika E. V. Tarle,
Leningrad 1972, s. 134.
73
ny na jednotlivé státy, především se obnoví samostatné Uhersko. Halič a většina
Bukoviny připadne Rusku, Sedmihradsko a část Bukoviny zase Rumunsku, Trident
a západní polovinu Istrie dostane Itálie. Na severu bude obnoven český stát „Bohemia“.
Na jihu vznikne jihoslovanský stát spojením Slovinska, Chorvatska, Dalmácie,
východní poloviny Istrie a části Bosny. Srbsko dostane zbytek Bosny a Hercegovinu.
Vídni zůstanou pouze původní rakouské země. Německo by mohlo ústupky
v Alsasku dosáhnout míru s Francií. Británie však přistoupí na mír jedině po zničení
námořní síly a mezinárodního obchodu Německa. Jeho válka s Ruskem a Francií
může vyústit zničením armád všech tří velmocí bez konečného rozhodující vítězství,
z čehož může mít prospěch především Londýn, který usiluje o rozhodné vítězství
a zničení pruského militarismu Německa a nastolení trvalého míru.30
Ovšem
naděje na jeho využití pro německé zájmy zakrátko padly, poněvadž Sergej Ju. Vitte
zemřel 13. března 1915.
Již zmíněný ředitel rejdařské společnosti z Hamburku A. Ballin se zároveň
pokoušel počátkem roku 1915 navázat přes neutrální Stockholm kontakty s významným
členem dvorské kamarily knížetem Michailem M. Andronnikovem pro
přímé vyjednávání s vlivným Rasputinem.31
Zajímavý pokus o využití rýsujících se
možností pro vyjednávání o separátním míru s Ruskem představuje také sondáž
maďarské liberální opozice v čele s hrabětem Mihály Károlyim, který měl četné
osobní kontakty v aristokratických a tím pochopitelně rovněž politických kruzích
v Londýně. Představitelé zmíněné opozice se obávali územního okleštění Uherska,
zejména předání Sedmihradska do vlastnictví Rumunska a odtržení jihoslovanských
oblastí ve prospěch Srbska. Podle pokynů svého ministra zahraničí Edwarda
Greye britský velvyslanec v Petrohradu George W. Buchanan sdělil 21. ledna 1915
ruskému ministrovi zahraničí Sergeji D. Sazonovovi, že jeden z předních představitelů
maďarské opoziční strany se podle pokynů svých kolegů obrátil na vládu Jeho
Veličenstva s návrhem na „uzavření separátního míru s Uherskem“. Zmíněná osobnost
se odhodlala k nabídce tohoto vyjednávání pod vlivem strachu ze vstupu Rumunska
do války na straně Spojenců. Zároveň to zřejmě svědčí o snaze Uherska
vyhlásit nezávislost na Rakousku při zachování personální unie a uzavřít mír se
Spojenci na základě zachování celistvosti Uherska. Jako kompenzace může být Rumunsku
předána Bukovina. Podle názoru minstra Greye tento projekt nesouvisí
s přísliby danými Rumunsku pro splnění jeho požadavků. Navrhuje odpovědět, že
hranice nezávislosti Uherska jsou vnitřní záležitostí, kterou si musí maďarský národ
30
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja – 23. maja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 37, s. 46–48.
31
Ludmila THOMAS, Friedensvermittlungen zwischen Diutschland und Rußland
während des erster Weltkrieges. Probleme der Forschung, Jahrbuch für Geschichte der sozialistische
Länder Europas, Band 32, 1988, s. 82.
74
vyřešit sám v okruhu vlastních zájmů, přesto si přeje znát stanovisko ministra Sazo-
nova.32
Ruský ministr zahraničí S. D. Sazonov předal 23. ledna 1915 britskému velvyslanci
v Petrohradu G. W. Buchananovi písemnou odpověď, že podle jeho názoru
bude těžké najít základ pro domluvu s cílem oddělit Uhersko od Rakouska a uzavřít
separátní mír. Uhersko má zájem uzavřít mír pouze pro získání záruk o zachování
jeho celistvosti a územních držav. Dohoda však takové záruky poskytnout nemůže
s ohledem na přísliby Rumunsku a samotné Rusko ještě s ohledem na národní
tužby Slovanů, nacházejících se nyní pod nadvládou Maďarů. Není tedy nutné příliš
rozebírat nabídky z Uherska ke sblížení, poněvadž mohou pouze povzbuzovat
nerozhodnost neutrálů. Proto bude žádoucí maďarské opozici odpovědět, že dohodové
mocnosti sice sympatizují s úsilím maďarského národa o nezávislost, pokud
se mu tedy podaří vyhlásit nezávislost, tak příznivě vyslechnou návrhy budoucí maďarské
vlády.33
Při zmínce o neutrálech měl Sazonov samozřejmě na mysli zatím neutrální
Rumunsko, které za přechod na stranu Dohody požadovalo především Sedmihradsko.
Celou záležitost později uzavřel ruský velvyslanec v Londýně Alexandr
K. Benckendorff, když hovořil 11. července 1915 právě o územních nárocích Rumunska
se stálým podtajemníkem britského Foreign Office Arthurem Nicolsonem,
který zdůraznil, že rumunský premiér Bratianu klade mimo jiné také velký důraz na
vyřešení otázky Banátu podél hranic se Srbskem. Přitom italská vláda sotva bude
souhlasit s připojením Chorvatska k Srbsku, kromě toho italský ministr zahraničí
Sonnino požaduje, aby tato otázka zůstala otevřená s ohledem na možnost separátního
míru s Uherskem. Benckendorff odporoval, že kalkulace na separátní mír
s Uherskem je iluzí, poněvadž Spojenci mu nemohou předložit dostatečně výhodné
podmínky, které by mohly posloužit jako „vnadidlo“. Kromě toho bez ohledu na
stávající třenice mezi oběma částmi habsburské říše, Uhersko nikdy skutečně nepomýšlelo
na odtržení od oslabeného Rakouska. Proto je třeba vyhovět „přání“ Chorvatska
na sjednocení se Srbskem.34
Berlín samozřejmě využíval souběžně několik možností pro vyjednávání
s nepřítelem. Jednu z nich potencionálně představovaly také evropské neutrální státy,
Dánsko, Švédsko, Norsko, Holandsko, Švýcarsko a Španělsko, které nadále udržovaly
diplomatické kontakty se státy obou válčících bloků. Předběžné sondáže začaly
prostřednictvím neutrálního Dánska. Jeho ministr zahraničí Erik J. Scavenius
sdělil 1. února 1915 německému vyslanci v Kodani hraběti Ulrichovi von Brock-
32
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja – 23. maja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 51, s. 73–74.
33
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja – 23. maja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 67, s. 88–89.
34
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom vosmoj, 24. maja – 16. oktjabrja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 285, s. 364–365.
75
dorff-Rantzau odpověd ruského cara Mikuláše II. na osobní dopis dánského krále
Kristiána X. Ruský panovník sděloval, že si upřímně přeje ukončení této strašlivé
války, avšak přímo pod tlakem válečných hrůz se musí obezřetně starat o to, aby se
nynější neštěstí v dohledné době opět neopakovala a na dlouhý čas byl zajištěn
mír.35
Potom také zřejmě z podnětu Berlína švédský král Gustav V. zaslal 16. února
1915 ruskému carovi Mikuláši dopis s nabídkou na zprostředkování výměny raněných
zajatců mezi Ruskem na jedné straně a Německem a Rakousko-Uherskem na
straně druhé. Poněvadž je otřesen hrůzami nynější války, nabízí mu, kdykoliv si to
bude přát, rovněž svoje služby pro co nejrychlejší ukončení této strašlivé války.36
Ruský panovník však rozhodně odmítal podobné řešení a trval na dosažení válečných
cílů Ruska. Mikuláš II. dne 3. března 1915 francouzskému velvyslanci v Petrohradě
M. Paléologuemu proto prohlásil: „Nemám právo uvalit na můj lid nesmírné
oběti, způsobené mu válkou, a neposkytnout mu jako náhradu uskutečnění jeho
odvěké touhy… Proto jsem přijal rozhodnutí. Radikálně vyřeším problém Konstantinopole
a průlivů.“37
Podle získaných informací se pak Němci domnívali, že za stávající situace
ruský car Mikuláš II. neopustí dohodové spojence, takže pro separátní mír je v Rusku
pouze bývalý premiér hrabě S. Ju. Vitte.38
S vědomím Němců odjel do Petrohradu
22. února 1915 dánský diplomat Hans-Niels Andersen, ředitel východoasijské
sekce ministerstva zahraničí v Kodani, s cílem kontaktovat právě politické kruhy
kolem Vitteho, nakloněné separátnímu míru s Německem. Výsledky jeho mise sdělil
dánský ministr zahraničí E. J. Scavenius neprodleně 10. března 1915 německému
vyslanci v Kodani U. von Brockdorff-Rantzau s tím, že zatím Rusové nejsou
„zralí“ pro mírová vyjednávání, zejména ne pro separátní mír. Každé rozhodnutí
totiž závisí na carovi, který se společně s carevnou staví proti, a ministr zahraničí
Sazonov přímo prohlásil, že Rusko nikdy neuzavře separátní mír s Německem.39
Potom zmíněný diplomat H-N. Andersen přijel 16. března 1915 do Berlína.
Následujícího dne o výsledcích své mise osobně informoval kancléře Th. von
Bethmanna-Hollwega, který zdůraznil, že Německo bylo nuceno vstoupit do války
kvůli sebeobraně bez jakéhokoliv záměru rozšířit své hranice, nýbrž pouze pro zajištění
trvalého míru a pokojného rozvoje svého světového obchodu. Avšak násle-
35
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 43, s. 59–60.
36
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja – 23. maja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 207, s. 274–275.
37
Vladimir P. SEMENNIKOV, Romanovy i germanskije vlijanija vo vremja pervoj mirovoj
vojny, Leningrad 1929, s. 8.
38
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 45, s. 62.
39
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 54–55, s. 70–73 a s. 62 pozn. 2.
76
dující průběh událostí byl takový, že německý národ se nespokojí s mírem, který
neposkytne Německu „kompenzace“ za veliké oběti, které přinesl. Obává se však,
že belgická otázka bude spojena s velkými problémy. Kromě toho německý národ
bude těžké odškodnit za zlo, kterému mu způsobili zejména Britové. Příštího dne
18. března 1915 společně s kancléřem navštívil v hlavním stanu německého císaře
Viléma II. Andersen poukázal na spřízněnost německého, dánského, ruského a anglického
panovníka, což může napomoci zprostředkování míru. Vilém souhlasil, že
pouze „vznešená“ osoba, jako je dánský král Kristián, může být prostředníkem
v nynějších rozepřích. Ruský car však před válkou ujišťoval, že Rusko nikdy nepozvedne
meč proti Německu. Velká Británie zase vždy dávala najevo pohrdání vůči
Německu a všemožně se ho snažila izolovat s cílem zastavit pokojný rozvoj jeho
světového obchodu. Andersen poukázal na stanovisko ruského cara, že mobilizace
byla Rusku vnucena Rakousko-Uherskem a Rusko vytasilo meč pouze pro sebeobranu
po vyhlášení války Německem. Velká Británie si přitom upřímně přeje dohodu
s Německem. Válka vypukla kvůli nedorozumění, pokud se ovšem budou stávající
pocity nadále posilovat, tak mír bude velmi daleko a Evropa může prožít novou
sedmiletou válku, pokud ovšem bojujícím stranám budou stačit zdroje – lidé a materiál.
Vilém II. zdůraznil, že německá armáda se nachází hluboko uvnitř Francie.
Její půda v týlu německé armády je obdělávána německými stroji a pod německou
kontrolou pro zásobování německé armády a národa potřebnými produkty. Přitom
celá země je podrobena „hospodářské germanizaci“. Způsob jak se k němu chovali
mu přitom nedovoluje, aby se sám obrátil přímo na nepřátele, avšak ochotně posoudí
všechny návrhy, které mu zašlou prostřednictvím dánského krále, který samozřejmě
nemůže být zainteresován na „separátním“ míru, přičemž nemá námitky
proti tomu, aby iniciativu převzala Velká Británie. Trvalý mír může být ovšem uzavřen
na základě důstojnosti německého národa a také s ohledem na jeho oběti ve
válce. Nikoliv Německo, nýbrž Velká Británie prováděla politiku „rovnováhy sil“
v Evropě. Andersen odvětil, že sjednocená Evropa by právě přispěla k „rovnováze
sil“ ve světě.40
Politické vedení císařského Německa se přesto nevzdávalo nadějí na ukončení
války. Začalo být stále jasnější, že jedinou možností jak odvrátit nebývalou katastrofu,
je najít možnosti pro uzavření míru buď se všemi nepřáteli, případně alespoň
na západě nebo na východě. Proto od počátku jara roku 1915 se mu stále více jako
nejschůdnější jevila zejména varianta separátního míru s Ruskem.41
Němečtí představitelé
vycházeli z přesvědčení, že zvláštní mír s Ruskem se musí nejdříve projednat
s Rakousko-Uherskem a Tureckem, neboť především Osmanská říše je důležitá
pro hospodářské zájmy Německa i kvůli přípravě „svaté války“ muslimů
40
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom seďmoj, 14. janvarja – 23. maja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 384, s. 499–505.
41
Theobald von BETHMANN HOLLWEG, Betrachtungen zum Weltkriege. 2. Teil.
Während des Krieges, Berlin 1921, s. 53–54 a 99.
77
v „Orientu“ a Africe proti Britům. Rusko se nedá nyní vojensky porazit, nýbrž až
v další válce o několik let později, avšak obsazením Polska a „revolucionalizací“
carské říše se Rusko vytlačí zpátky na Východ. Pokud k tomu však nebudou vojenské
síly centrálních mocností stačit, tak se uzavře pouze separátní mír na základě
zachování statu quo nastoleného porážkou Srbska, který bude strategickým nástrojem
k dosažení vojenského vítězství na Západě. Podle vojenské situace Německa
tudíž připadaly v úvahu dvě varianty míru na Východě: 1) Konvenční mír s Ruskem
na základě udržení statu quo při uznání dosavadních změn hranic v důsledku
probíhající války. 2) Změna mapy východní Evropy podle válečných cílů Německa,
především omezení Ruska na původní „moskevský stát“ z doby před Petrem Veli-
kým.42
Petrohrad samozřejmě také uvažoval o separátním míru jako prostředku
k rozbití bloku nepřátel, avšak pomýšlel zejména na separátní mír s Tureckem.
Ruský ministr zahraničí S. D. Sazonov v instrukcích ruským velvyslancům v Paříži
Alexandrovi. P. Izvolskému a zároveň v Londýně A. K. Benckendorffovi 28. února
1915 zdůraznil, že případný separátní mír s Tureckem může být uzavřen pouze společně
s anglickými a francouzskými spojenci za následujících podmínek: 1) okamžité
odevzdání německých plavidel; 2) okamžité vydání všech německých vojáků,
námořníků a inženýrů v tureckých službách; 3) okamžité zničení všech dělostřeleckých
baterií na pobřeží Bosporu a Dardanel; 4) okamžité odstranění všech min na
Bosporu, v Marmarském moři a Dardanelách; 5) souhlas Porty s hlídkováním spojeneckých
eskader před Istanbulem; 6) vydání všech opevněných míst, které budou
vyžadovat velitelé spojeneckých flotil. Přitom není vyloučeno ani uzavření separátního
příměří na jiných bojištích.43
Shodně rovněž náčelník generálního štábu ruské
armády generál Nikolaj N. Januškevič doporučoval 2. března 1915 uzavřít příměří
s Tureckem, protože se tím uvolní značné vojenské síly z Kavkazu, kde nyní operuje
kolem 150 praporů, a většina z nich může být pak po dohodě se spojenci přemístěna
na Balkán.44
Berlín přesto nadále počítal s možností separátního míru s Ruskem. Německý
státní tajemník Zahraničního úřadu G. von Jagow v dopise Carlu G. von Treutlerovi,
představiteli ministerstva zahraničí v císařské kanceláři, 9. dubna 1915 zdůraznil,
že nyní se ruský car nechce odtrhnout od svých spojenců, avšak takový okamžik
ještě může přijít. Na cara a zejména na carevnu hluboce doléhají ztráty ruské armády
a šíření nemocí v celém vojsku. S tím jsou spojeny problémy v zásobování
municí a hrozivá mračna na Dálném Východě. Německo bojuje také za svobodu
moří, což je rovněž v zájmu Ruska. Jestliže totiž Velká Británie dosáhne svých zá-
42
Fritz FISCHER, Deutsche Kriegsziele. Revolutionierung und Separatfrieden im Osten
1914–1918, Historische Zeitschrift, Band 188, 1959, Heft 2, s. 262–265.
43
Jevgenij A. ADAMOV (red.), Konstantinopoľ i prolivy po sekretnym dokumentam
b. Ministerstva Inostrannych Del. Jevropejskije deržavy i Turcija vo vremja mirovoj vojny. Tom
II, Moskva 1926, dok. č. 256, s. 312.
44
Tamtéž, dok. č. 260, s. 313–314.
78
měrů, zejména rozbití Německa, tak ovládne moře, což nemůže být příjemné Rusku.
Podezřelá politika Velké Británie tak může cara posléze přimět k podepsání míru
s centrálními mocnostmi.45
Německé naděje na případné prosazení separátního míru s Ruskem posílila
dardanelská operace Britů a Francouzů v únoru a březnu 1915, která výrazně narušila
důvěru Rusů v jejich západní spojence. Němečtí diplomaté proto neprodleně
28. března 1915 zvažovali zásady dalšího postupu v tom smyslu, že separátní mír
s Ruskem bude možné uzavřít na základě přiznání práva volného výjezdu ruských
plavidel přes Dardanely, zatímco Turecku se poskytnou kompenzace na jiném místě.
Přitom pro Osmanskou říši to nebude zase tak veliká oběť, protože se bude jednat
pouze o průchod ruských válečných lodí v době míru, kdežto v době války bude
zavedena blokáda Dardanel jako nyní. Dardanelská otázka tedy může „vrazit klín“
mezi Rusy a Brity, i když nakonec se tři nepřátelské mocnosti, Rusko, Velká Británie
a Francie mohou vzájemně dohodnout na řešení dardanelské otázky.46
Vedle
rozkolu dohodových velmocí spoléhal Berlín také na případný vnitřní rozvrat carského
impéria. Německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg tudíž při vystoupení
před zahraničních výborem říšského sněmu 7. dubna 1915 připustil jako jednu
z možných variant pro ukončení války případný rozmach revolučního hnutí v Rus-
ku.47
Přitom v samotném Rusku rovněž působily kruhy, které cílevědomě hledaly
kontakty s nepřátelským Německem. Jedním z pokusů byla akce germanofilské
části dvorské kamarily pro navázání přímých vztahů s politickými kruhy v Německu,
které byly ochotny vyjednávat o uzavření míru Ruskem. K tomu vybrala dva
členy dvorské aristokracie Vasilije D. Dumbadzeho, syna významného aristokratického
člena carské družiny a vojenského velitele Jalty generála Ivana A. Dumbadze,
a gruzínského knížete Giorgi V. Mačabeliho, kteří dobře ovládali němčinu, častokrát
před válkou pobývali v Německu, kde měli v nejvyšších aristokratických kruzích
řadu osobních známostí. Oba odjeli s platnými pasy 6. března 1915 do neutrálního
Stockholmu, kde kontaktovali německého vyslance Hellmutha Luciuse von
Stoedten s nabídkou přímého vyjednávání o míru. Mačabeli pak odjel do Berlína
a navštívil ministerstvo zahraničních věcí. Potom zůstal jako „oficiální“ host v Berlíně
a vyčkával na další vývoj událostí. Dumbadze se vrátil do Petrohradu a osobně
informoval ministra války generála Vladimira A. Suchomlinova o celé misi. Nabídl
se odjet přímo do Německa, protože ve Stockholmu je pro něj připraven diplomatický
pas pro cestu do Berlína, který mu vyjednal Mačabeli. Suchomlinov o tom
45
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 75, s. 94–95.
46
Nina P. JEVDOKIMOVA, Meždu Vostokom i Zapadom. Problema separatnogo mira
i manevry diplomatii avstro-germanskogo bloka v 1914–1917 gg., Leningrad 1985, s. 54–55.
47
Horst G. LINKE, Das zarische Russland und der erste Weltkrieg. Diplomatie und
Kriegsziele 1914–1917, München 1982, s. 99.
79
koncem dubna 1915 informoval cara Mikuláše II., který celou akci schválil s podmínkou,
aby o tom byl informován také náčelník generálního štábu generál N. N.
Januškevič. Dumbadze znovu odjel 24. května 1915, ovšem pod dohledem ruské
vojenské kontrarozvědky, do Stockholmu, kde na něj již čekal Mačabeli. Přivedl jej
k německému vyslanci Luciusovi, který mu předal německý diplomatický pas.
Dumbadze a Mačabeli potom odjeli do Berlína. Zde rokovali se státním podtajemníkem
Zahraničního úřadu A. Zimmermannem, bývalým německým velvyslancem
v Petrohradě F. von Pourtalèsem, nyní vedoucím ruských záležitostí na ministerstvu,
náčelníkem Velkého generálního štábu generálem E. von Falkenhaynem
a specialisty na ruské záležitosti. Němečtí vyjednavači vyjádřili připravenost rychle
uzavřít mír s Ruskem. Pourtalès dokonce nabídl vyplacení deseti miliard marek za
ekonomické ztráty a válečné škody způsobené německou armádou na obsazeném
území Ruska. Mačabeli opět zůstal v Berlíně, zatímco Dumbadze dorazil 13. června
1915 zpátky do Petrohradu, kde o celém vyjednávání podal písemné hlášení pouze
náčelníkovi hlavní správy generálního štábu generálovi Michailovi A. Beljajevovi.
Právě v den jeho návratu byl totiž odvolán ze své funkce Suchomlinov, který vedle
korupce čelil obvinění také ze spojení s cizími agenty, především s německými.
Proto byla postupně zatčena také řada jemu blízkých osob a mezi nimi rovněž
Dumbadze, jehož mise měla sloužit jako důkaz o Suchomlinově „zradě“ a stycích
s nepřítelem. Celý zákrok proti němu zorganizoval carův strýc a vrchní velitel ruské
armády velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov, aby na něj svalil odpovědnost
za předcházející neúspěchy ruské armády ve válce proti Německu. Dumbadze byl
obviněn, že na příkaz Suchomlinova předal Němcům tajné vojenské dokumenty
o ruské armádě, a byl odsouzen k trestu smrti. Mikuláš II. mu však udělil milost
a změnil trest na dvacet let nucených prací, protož dobře věděl, že Dumbadze je nevinen
a celou misi vykonal s jeho souhlasem. Samozřejmě tím také skončily vyhlídky
na dotažení jeho akce do konce, tedy na případné uzavření separátního míru
s Německem.48
Německu a Rakousko-Uhersku se mezitím podařilo v květnu 1915 prolomit
východní frontu a zatlačit ruská vojska zpátky, čímž v podstatě splnily základní
předpoklady Berlína z listopadu 1914 o podmínkách pro uzavření separátního míru
s Ruskem. Současně jim to znovu umožnilo soustředit větší pozornost na Balkán.
Současně však vstup Itálie do války na straně Dohody v květnu 1915 opět zhoršil
vyhlídky centrálních mocností na rozhodné vítězství. Proto sám vrchní velitel na
východní frontě polní maršál Paul von Hindenburg začal od konce května 1915
stále vážněji ve svých válečných plánech uvažovat o případném uzavření separátního
míru s Ruskem.49
Německý kancléř Th. Bethmann-Hollweg zanedlouho počátkem
července 1915 zásadně přistoupil na myšlenku státního tajemníka Zahraniční-
48
Kornej F. ŠACILLO, K popytkam separatnych peregovorov vo vremja pervoj mirovoj
vojny (mart – maj 1915 g.), Voprosy istorii, 1970, No. 9, s. 105–112.
49
Alfred von TIRPITZ, Erinnerungen, Leipzig 1919, s. 269–270.
80
ho úřadu G. von Jagowa o separátním míru s Ruskem, kterému je třeba vnutit
představu, že Velká Británie ani Francie nikdy nepřipustí naplnění hlavního cíle
Ruska o volném průjezdu jeho válečných lodí přes Dardanely. Proto se mu nabídne
sladění německých, tureckých a ruských zájmů v mořských úžinách s upozorněním,
že zmíněného cíle dosáhne pouze s pomocí Německa.50
Němečtí diplomaté přitom
dospěli 7. června 1915 k závěru, že pro císařskou vládu není nic tak žádoucí jako
separátní mír s Ruskem, poněvadž Německo získá volnou ruku na západě i jihu.
Separátní dorozumění s Ruskem zároveň povede k rozpadu Dohody a tím k dosažení
jednoho z důležitých válečných cílů Německa.51
Protivníci separátního míru s Ruskem se však stále nevzdávali. Úředníci německého
Zahraničního úřadu vypracovali 10. června 1915 kritické memorandum,
že velení armády, zejména náčelník Velkého generálního štábu generál E. von Falkenhayn,
se domnívají, že dříve nebo později Rusko přistoupí na separátní mír
s Německem, avšak tomu odporují následující skutečnosti: 1) velké pochybnosti,
zda je ruský týl skutečně rozvrácen a ruská armáda zničena, neboť Rusko stále zůstává
nebezpečným nepřítelem; 2) i když ruská armáda opustila Halič, neznamená
to vytvoření příznivé situace pro separátní mír s Ruskem, které stále nepomýšlí na
uzavření separátního míru; 3) Rusko není ani tak oslabeno vojenskými operacemi,
nýbrž nedostatkem uhlí a nafty; 4) vyjádření ministra Sazonova, že Rusko nikdy
neuzavře separátní mír s Německem, není žádný „bluf“, přitom je Rusko posíleno
vstupem Itálie do války a ještě větší význam bude mít případné zapojení Ameriky
do války na straně Dohody; 5) Německo čekají ještě tvrdá střetnutí s Ruskem, proto
je třeba se zcela vyvarovat nadějí na separátní mír s Petrohradem; 6) Německo se
nemůže poddávat žádné iluzi o případné revoluci v Rusku během války, neboť taková
revoluce nepřinese posílení liberálních, nýbrž nacionalistických myšlenek
v tom smyslu, aby se Rusko stalo vítěznou mocností; 7) proto je třeba nechat padnout
veškeré sny o separátním míru s Ruskem.52
Naproti tomu německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg v dopise náčelníkovi
Velkého generálního štábu generálovi Erichovi von Falkenhaynovi 14. června
1915 vysvětloval, že některé politické a vojenské kruhy sice požadují připojit po
uzavření míru Pobaltí k Německu a posunutí jeho hranic dále na Východ. Avšak
právě s ohledem na Rusko je třeba postupovat obezřetně, protože již od dob Petra
Velikého je pro Rusko důležitý volný přístup k Baltskému moři. Jinak i po uzavření
míru opět v dohledné době vypukne konflikt mezi Německem a Ruskem. Proto musí
v zájmu všeobecných zájmů Německa odmítnou veškeré myšlenky na anexi
50
F. FISCHER, Griff nach der Weltmacht. Die Kriegszielpolitik des kaiserlichen Deutschland
1914/18, Düsseldorf 1964, s. 240.
51
Nina P. JEVDOKIMOVA, Meždu Vostokom i Zapadom. Problema separatnogo mira
i manevry diplomatii avstro-germanskogo bloka v 1914–1917 gg., Leningrad 1985, s. 59.
52
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 102, s. 121–123.
81
„ruských východních provincií“.53
Proto německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg
v pokynech německým diplomatům 25. června 1915 zdůraznil ochotu Německa,
a nepochybně také jeho válečných spojenců, uzavřít levný a společnou budoucnost
zajišťující mír s Ruskem, při respektování vzájemných sousedských zájmů
a životních podmínek Ruska.54
Státní tajemník Zahraničního úřadu G. von Jagow tudíž ve svém memorandu
8. července 1915 o dalším postupu Německa ve válce z politického hlediska zamítl
postup oddílů německé armády k Dunaji, což však nevylučuje vystřídání některých
divizí Rakousko-Uherska k dočasné ochraně hranic, proti tomu se však může postavit
vedle Rumunska také Bulharsko. Německé a rakousko-uherské jednotky musejí
spíše zaútočit a konečně již porazit Srbsko. Polní tažení proti Srbsku nepochybně
velice zapůsobí na ostatní státy Balkánu a především také na Rusko, které vstoupilo
do války se záměrem opanovat Istanbul a mořské úžiny, Bospor a Dardanely. Pokud
tohoto cíle nedosáhne nebo se nepřesvědčí o jeho nesplnitelnosti, tak žádný mír
nepodepíše. Rusko sice utrpělo těžký úder v Polsku a Haliči, přesto se Petrohrad
křečovitě drží naděje na pád Dardanel, aby si vynahradil jiné ztráty a zachránil carskou
říši před vnitřní katastrofou. Samotné obsazení Rigy, Varšavy, Ivangorodu
však nepřiblíží mír, pro který Rusko uzraje až pozná, že společně Velká Británie
a Francie nemají vůli ani moc dobýt Dardanely a předat tuto korunu Byzance spojeneckému
Rusku. Až totiž pozná marnost svých nároků na opanování mořských
úžin, tak bude šťastné získáním alespoň volného průjezdu pro válečné a obchodní
lodě s vyloučením třetích států. Rusko toho však dosáhne jedině ve spolupráci
s Německem proti Velké Británii. Turecko zmocnilo Berlín k tomu, aby v případě
vyjednávání o míru Rusku navrhl, že může opanovat mořské úžiny za těchto předpokladů:
1) Zajištění dodávek válečného materiálu a munice pro tureckou armádu.
2) Bulharsko se připojí k centrálním mocnostem, aby se Turecko navždy zbavilo
bulharského nebezpečí. Obě tyto podmínky se mohou prosadit výlučně porážkou
Srbska jako jediného způsobu k získání Bulharska. Odložení již několikrát ohlášené
akce proti Srbsku nese s sebou nebezpečí ztráty víry Bulharska ve vážnost plánů
centrálních mocností. Bulharsko totiž dobře chápe, že Srbsko mu nikdy dobrovolně
nevydá makedonské území. Příslib centrálních mocností Bulharsku na přivtělení
Makedonie bude mít cenu pouze tehdy, když za slovy bude stát také odhodlání donutit
vojenskou mocí Srbsko k vydání Makedonie. Čím více se otřese přesvědčení
Sofie o opravdovosti takového úsilí, tím více se přikloní k Dohodě, takže se Bulharsko
nakonec spokojí s jiným územím, jako je třeba linie Enos-Midia, Kavalla
nebo rumunská část Dobrudže, a řešení makedonské otázky přenechá budoucnosti.
Dnes se dá ještě s jistotou předpokládat, že když se s plnou silou a úspěšně udeří
53
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 104, s. 124–125.
54
APP, I. Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 108, s. 128–129.
82
proti Srbsku, tak se Bulharsko neobjeví teprve při dělení kořisti, nýbrž aktivně přispěje
k porážce Srbska. Postoj dosud neutrálního Rumunska a Bulharska bude mít
totiž podstatný vliv na další vojenské úspěchy proti Rusku, poněvadž příznivý účinek
vítězství centrálních mocností na severu vyprchává kvůli špatnému dojmu z jejich
bezmocnosti proti Srbsku. Proto je nutné porazit Srbsko, získat Bulharsko a pomoci
Turecku při záchraně Istanbulu.55
Německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg v pokynech německému vyslanectví
v Kodani 9. července 1915 zdůraznil, že Německo stále zastává již před
válkou přijaté stanovisko, že na svých hranicích na Východě nechce od Ruska odtrhnout
žádné území. Proto nekonečné prolévání krve není v zájmu žádné z obou
velmocí. Francouzští a angličtí nepřátelé však mají za svůj válečný cíl zničení Německa.
Přesto se domnívá, že Rusko se s tímto válečným cílem neztotožňuje.56
Německý
vyslanec v Kodani U. von Brockdorff-Rantzau v odpovědi do Berlína obratem
10. července 1915 sdělil, že podle stávající situace se separátní mír s Ruskem
může stát základem všeobecného míru, avšak rozhodující je nalezení přijatelných
podmínek míru pro Rusko.57
Plány na separátní mír s Ruskem přitom podporovalo
také Rakousko-Uhersko. Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády baron
generál Franz Conrad von Hötzendorf v memorandu náčelníkovi Velkého generálního
štábu německé armády generálovi E. von Falkenhaynovi 21. července 1915
zdůraznil nutnost vybudovat „zlatý most“ pro uzavření separátního míru s Ruskem
a pro dlouhodobé dorozumění Německa s Ruskem. Obě centrální mocnosti se tedy
musejí ostře vyvarovat především pokoření Ruska, zejména každému podstatnému
odtržení jakéhokoliv území od Ruska, pokud se týká „ruského“ Polska, východní
Haliče, Bukoviny a Besarábie, i když se jedná o otázku, na kterou z obou válčících
stran se nakonec přikloní Rumunsko, které si činí známé nároky na Besarábii.58
Berlín se zároveň snažil využívat také četných kontaktů z předválečných finančních
a obchodních vztahů s Ruskem pro další vyjednávání. S vědomím ruského
vyslance ve Švédsku Anatolije V. Nekljudova přijel do Stockholmu v červenci
1915 ředitel Deutsche Bank Paul Mankiewitz vyjednávat s jedním z ruských podnikatelů,
který měl před válkou četné obchodní styky s Německem, o možnostech
separátního míru. Potom Nekljudov ve zprávě do Petrohradu 20. července 1915 informoval
o příjezdu Mankiewitze, který v rozhovoru se zmíněným ruským obchodníkem
oznámil přání vládních kruhů v Berlíně o uzavření separátního míru s Rus-
55
Karl-Heinz JANßEN, Der Kanzler und der General. Die Führungskrise um Bethmann
Hollweg und Falkenhayn (1914–1916). Berlin–Frankfurt–Zürich 1967, s. 276–278.
56
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 113, s. 139.
57
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 114, s. 140.
58
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 117, s. 142–144.
83
kem s prosbou, aby tuto informaci předal oficiálním ruským zástupcům ve Švédsku.
Německo totiž považuje za nesmyslnou válku s Ruskem, proti kterému necítí
žádnou zlobu. Pro vzájemné smíření je ochotno souhlasit s naplnění historického
cíle Ruska na ovládnutí průlivů Bospor a Dardanely, naproti tomu Turecko bude
odškodněno Egyptem, a také s předáním části východní Haliče.59
Rozhovory potom
pokračovaly v Malmö. Výše zmíněný ruský vyjednavač byl přitom v ruských diplomatických
dokumentech označen jako „rusko-polský položid“ mající komerční
svazky a známosti v Berlíně. Ruský vyslanec A. V. Nekljudov ve zprávě do Petrohradu
28. července 1915 o průběhu tohoto vyjednávání zdůraznil, že podle Mankiewitzova
vyjádření většina německého národa nechápe smysl války s Ruskem.
Přitom stanovisko německé vlády je následující: 1) Válka začala, poněvadž Rusko
se postavilo za Srbsko a naproti tomu Německo zase za Rakousko-Uhersko, jestliže
se oba jejich „klienti“ smíří, tak nebude mít smysl ani válka mezi jejich „patrony“.
2) Rusko důvěřuje Anglii jako věrnému spojenci, avšak mezitím Britové sami před
několika týdny nabídli Německu příměří za podmínky plného vyklizení Belgie
a navrácení německých kolonií. Velká Británie zároveň nerada vydává ohromné
peněžní prostředky na podporu svých spojenců, které se jí nemusejí vyplatit.
„Anglická strana“ v Německu si přeje, aby Rusko bylo vrženo co nejdále na východ,
zatímco Polsko, Litva a pobaltské oblasti se stanou nárazníkovými státy. Německá
vláda s tím však nesouhlasí, protože se domnívá, že Rusko a Německo se
navzájem hospodářsky doplňují. 3) Německo chápe, že Rusko potřebuje naprosto
zajištěnou svobodu průlivů. Rusko je však násilím opanovat nemůže, přesto je mohou
obsadit Britové a Francouzi, kteří je pak sotva předají do výhradního vlastnictví
Ruska, které na to tvrdě doplatí. Berlín tudíž navrhuje přeměnit průlivy na „rusko-turecko-německé“
opevněné území. Turecko by velice nerado přistoupilo na řešení
otázky průlivů podle britsko-německé úmluvy, avšak srdečně si přeje dohodu
s Ruskem prostřednictvím Německa. 4) Berlín zároveň navrhuje úpravu a narovnání
hranic v Polsku a Haliči. 5) Německo si dobře uvědomuje jakou chybu učinilo,
když v 80. letech minulého století odmítlo půjčky Rusku, které se pak obrátilo na
Paříž a potom na Londýn. Při uzavření separátního míru může Německo poskytnout
Rusku půjčku pět až deset miliard marek. 6) V současnosti se připravuje další
útok německých vojsk na východní frontě, proto by tajné rozhovory měly začít ještě
před touto ofenzívou. 7) Vyjednávání může probíhat v Malmö nebo Kodani mezi
německými a ruskými finančníky. Nekljudov však hodnotil uvedené návrhy jako
projev strachu Němců z dalšího pokračování války a snahu vnést rozkol do řad spo-
jenců.60
59
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom vosmoj, 24. maja – 16. oktjabrja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 352, s. 451–452.
60
Jevgenij A. ADAMOV (red.), Konstantinopoľ i prolivy po sekretnym dokumentam
b. Ministerstva Inostrannych Del. Jevropejskije deržavy i Turcija vo vremja mirovoj vojny. Tom
II, Moskva 1926, dok. č. 335–336, s. 376–377.
84
Současně s vědomím Němců opět odjedl do Petrohradu dánský diplomat
H-N. Andersen, ředitel východoasijské sekce ministerstva zahraničí v Kodani, s cílem
dále vyjednávat o případném uzavření separátního míru. Ještě v den jeho návratu
28. července 1915 dánský ministr zahraničí E. J. Scavenius neprodleně německému
vyslanci v Kodani U. von Brockdorff-Rantzau sdělil výsledky mise, že
Andersen nenalezl žádné sklony k separátnímu míru. Naopak car Mikuláš II. prohlásil,
že mír může být uzavřen výhradně společně s jeho spojenci. Zároveň se obává,
aby rivalita s Velkou Británií nepřerostla v otevřené nepřátelství. Dokonce ani
těžká situace v Polsku a Pobaltí nepřiměla Petrohrad k úvahám o vystoupení z války.
Scavenius dále zdůraznil, že i když Rusko stáhlo svá vojska z Polska, tak je
ještě dostatečně silné, aby vázalo významné německé síly a tak pomáhalo spojencům
na západní frontě. Brockdorff-Rantzau zpochybňoval schopnost Ruska porazit
Německo, na což Scavenius odvětil, že Rusko se nyní stará především o vlastní
existenci, kdežto revoluční hnutí zatím nedosáhlo větších rozměrů. Pozice ministra
zahraničí Sazonova se přitom znovu upevnila. Vyslanec o tom samozřejmě okamžitě
podal zprávu do Berlína.61
Německý kancléř Th. von Bethmann-Hollweg neprodleně
30. července 1915 písemně informoval náčelníka Velkého generálního
štábu generála E. von Falkenhayna o výsledcích Andersenovi mise s vlastním závěrem,
že německá operace v Polsku tedy nepřiměla, jak se původně očekávalo, k separátnímu
míru Rusko, které se naopak spíše obává otevřeného nepřátelství s Velkou
Británií, a ještě nadále doufá v pád Dardanel, dobytí Bulharska, podmanění Turecka,
připojení balkánských států a prolomení západní fronty. Proto se nedá očekávat,
že nepřátelé sami nabídnou ruku k míru.62
Zanedlouho jednal s ministerstvem financí v Petrohradu o obchodních záležitostech
švédský bankéř G. Kyhlberger, který se setkal 20. srpna 1915 také s ředitelem
kanceláře ruského ministra zahraničních věcí Mavrikijem F. Šillingem. Přitom
se zmínil o možnosti separátního míru Ruska s Německem, když konkrétní podmínky
mohou posoudit delegáti bankéřů obou velmocí.63
Podle jedné diplomatické
zprávy ze dne 3. prosince 1915 přijel přes neutrální Stockholm „před několika dny“
do Ruska „jeden občan neutrálního státu, který je členem mocného syndikátů německých
průmyslníků“, zřejmě opět švédský bankéř G. Kyhlberger. Při rokování
o obchodních záležitostech upozornil na sílící opozici německých průmyslníků proti
„válečné straně“ v Německu, kteří díky tomu mohou prosadit v říšském sněmu
v Berlíně uzavření separátního míru s Ruskem za následujících podmínek: 1) dohoda
o celním tarifu podle ruských požadavků; 2) neutralizace průlivů Bosporu a Dar-
61
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 118, s. 145–146.
62
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 119, s. 146–147.
63
Nina P. JEVDOKIMOVA, Meždu Vostokom i Zapadom. Problema separatnogo mira
i manevry diplomatii avstro-germanskogo bloka v 1914–1917 gg., Leningrad 1985, s. 63.
85
danel; 3) vytvoření velkého Polska jako nárazníkového státu mezi Ruskem a Německem;
4) ochota k určitým ústupkům Rusku; 5) úprava hranic ve Východním
Prusku ve prospěch Ruska; 6) vyklizení ruského území, obsazeného německou armádou;
7) uzavření rusko-německého spojenectví proti Velké Británii jako největšímu
nepříteli Ruska a Německa.64
Berlín se zároveň snažil využít také příbuzenských vztahů německé aristokracie
s carskou rodinou k navázání přímého vyjednávání s ruským panovníkem.
Ruská carevna Alexandra Fjodorovna písemně 30. dubna 1915 manželovi carovi
Mikuláši II. do „stavky“ oznámila, že dostala prostřednictvím švédské královské
rodiny dopis od svého bratra vévody Ernsta Hesenského, který navrhoval „vybudovat
most“ pro rozhovory o ukončení války. Za tím účelem doporučoval vyslání důvěryhodných
vyjednavačů Ruska a Německa do Stockholmu. Carevna mu stejnou
cestou odpověděla, že sice všichni si přejí mír, ale ještě nenastal vhodný čas.65
Zmíněná
iniciativa vévody Ernsta Hesenského byla součástí mnohem širší akce, v níž
hrála hlavní roli dvorní dáma ruské carevny Marie A. Vasilčiková, která právě při
vypuknutí války pobývala na svém zámku Gloggnitz nedaleko Vídně. Byla spřízněna
s několika ruskými a rakouskými aristokratickými rody, zejména s Lichtenštejny.
Politické a vojenské špičky Německa a Rakousko-Uherska se proto rozhodly
využít její situace a styků pro vyjednání o separátním míru s Ruskem. Podle jejich
pokynů Vasilčiková napsala tři dopisy ruskému carovi Mikuláši II. V prvním datovaném
10. března 1915 v Gloggnitz nejprve napsala, že v Rakousko-Uhersku ani
Německu není žádná nenávist proti Rusům. Naopak, v obou mocnostech působí silné
strany pro trvalý mír s Ruskem, avšak diplomatickou cestou nelze vyjednávat,
proto se obrací přímo na panovníka. Obě nepřátelské velmoci přitom „přejí ruskému
carovi“ volný průchod Dardanelami a obnovení přátelství „tří imperátorů“ –
ruského, německého a rakouského. Proto navrhují vyjednávání důvěryhodných
osobností o míru v nějakém neutrálním státě.66
Vasilčiková v druhém dopise datovaném 30. března 1915 v Gloggnitz znovu
zdůraznila přání Německa i Rakousko-Uherska uzavřít mír s Ruskem. Naproti
tomu Anglie se snaží sama získat Istanbul a vytvořit v Dardanelách nový Gibraltar
a tajně vyjednává s Japonskem, kterému hodlá přenechat celé Mandžusko. Berlín
i Vídeň chtějí vyjít vstříc Rusku a řešit otázku Dardanel v jeho prospěch. Proto znovu
navrhují vyjednávání důvěryhodných osobností o míru v nějakém neutrálním
státě.67
64
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom devjatyj. 17. oktjabrja 1915 –
13. janvarja 1916 g., Moskva–Leningrad 1937, dok. č. 416, s. 431–432.
65
Sergej P. MEĽGUNOV, Legenda o separatnom mire. (Kanun revoljucii), Pariž 1957,
s. 14–15.
66
Vladimir P. SEMENNIKOV, Politika Romanovych nakanune revoljucii. (Ot Antanty –
k Germanii) po novym dokumentam, Moskva 1926, s. 12–13.
67
Tamtéž, s. 14–15.
86
Vasilčiková v třetím obsáhlém dopise datovaném 27. května 1915 tentokrát
v Berlíně opět poukázala na sílící touhu Německa i Rakousko-Uherska po míru
s Ruskem. Německý státní tajemník G. von Jagow navrhuje co nejdříve ukončit
válku a navázat spojenectví Německa s Ruskem. Obě velmoci jsou svázány obchodními
zájmy a nerozcházejí se v ničem ani v zahraniční politice. Do případného
míru musí být samozřejmě zahrnuto také Rakousko-Uhersko, které však „v každém
případě vyjde z války oslabené“. Pokud Rusko uzavře výhodný mír s Německem,
tak vyhraje také v otázce Dardanel, kterou Německo chápe jako prvořadou pro
Rusko. Anglie se přitom považuje za „vládce moří“ a bude chtít pro sebe „plnou
svobodu“ také v Černém moři. Snaží se získat rozhodující vliv v Istanbulu a nikdy
nedovolí Rusku ovládnou toto město. Německo a Rusko se musejí podporovat také
pro udržení svých starých monarchistických a přátelských tradic, které jsou ohroženy
pokračující válkou, stejně jako obě panující dynastie. Německo rovněž nepomýšlí
na obnovení jednotného Polska, které by stejně nemělo volný přístup k moři,
protože Německo pro něj nehodlá obětovat žádný svůj přístav na Baltském moři,
a bylo by nakonec zardoušeno svými sousedy Německem nebo Ruskem, které jako
jediné může zachránit Evropu před „žlutou rasou“. Proto je mu třeba v duchu odkazu
kancléře Bismarcka ponechat politickou svobodu v Asii. Nastávající válka s Itálií,
která je financována anglickými penězi, zde nikoho neděsí, protože Německo
zanedlouho proti Itálii vyšle vlastní vojska. Všeobecně je tedy jasné, že nejistým
partnerem Ruska je Anglie, která za několik let třeba sama nabídne Německu vlastní
síly proti Rusku, zatímco Německo si přeje trvalý mír s Ruskem.68
První dopis byl do Carského Sela doručen 22. března 1915 carevně Alexandře
Fjodorovně, která sdělila manželovi do „stavky“, že na dopis neodpoví.
Druhý dopis byl doručen do Carského Sela před 17. dubnem 1915 carovi Mikuláši
II. O osudu třetího dopisu není v pramenech zatím nic známo.69
Ovšem dá se
předpokládat, že pouhou dvorní dámu nepovažovali oba konzervativně monarchističtí
carští manželé za důstojného prostředníka pro vyjednávání o důležitých státních
záležitostech jako bylo ukončení války a uzavření míru. Asi se rozhodli všechny
její dopisy ignorovat, když se dalo ještě s velkou pravděpodobností předpokládat,
že je nepíše z vlastní vůle, nýbrž na nátlak nepřítele.
Berlín se proto rozhodl „propustit“ a zároveň vyslat Vasilčikovou přímo do
Ruska. Vasičiková přijela počátkem prosince 1915 přes Stockholm do Petrohradu,
kde navštívila manželku ředitele I. odboru ruského ministerstva zahraničí V. Ja. van
der Vlitta o hovořila o možnosti přimět carskou vládu k uzavření separátního míru
s Německem a Rakousko-Uherskem. Současně požádala o setkání s ministrem zahraničí
S. D. Sazonovem, který ji sice neochotně, ale přeci jen přijal 18. prosince
1915. Vasilčiková zdůraznila, že Němci ani Rakušané necítí žádné nepřátelství vůči
Rusům. Obě centrální mocnosti vstoupily do války proti své vůli, jejich svazek je
68
Tamtéž, s. 15–19.
69
Tamtéž, s. 22–23.
87
pevný a také o jejich válečných úspěších není možné pochybovat. Přesto nabízejí
separátní mír podle spravedlivých požadavků, poněvadž hlavním a společným nepřítelem
všech tří velmocí je přece Anglie. Předala ministrovi tři dopisy od příbuzného
carské rodiny vévody Ernesta Hesenského, kterého předtím navštívila
v Darmstadtu: a) pro ministra zahraničí; b) pro cara Mikuláše II.; c) pro carevnu
Alexandru Fjodorovnu. Sazonov však pochyboval o možnosti separátního míru
s Německem, protože zřejmě nepřijme podmínky Ruska, takže válku je třeba vést
tvrdě až do konce.
Vévoda ve výše zmíněném dopise ministrovi zdůraznil: Německo ani Rakousko-Uhersko
necítí nenávist k Rusku, zatímco v Anglii jsou všichni proti Rusům,
jedině král Jiří V. má přátelský poměr k Rusku, proti němuž se nakonec Britové
sami mohou spojit s Německem. Anglie chce hrát první roli na účet Ruska,
přitom mu ani Francii ničím nepomohla a stará se pouze o svoje zájmy na moři
vůči pobřeží Francie a Balkánu. A co Slované? Bulharsko se přidalo k nepřátelům
Ruska. Černohorský král Nikola za příslib části území Srbska se klidně připojí
k Německu. Rumunsko a Řecko váhají, na jakou stranu je výhodnější se přiklonit.
Proto navrhuje vyslat do Darmstadtu jako přijatelného vyjednavače právě van der
Vitta k rokování o separátním míru. Když iniciativa k uzavření míru vyjde od ruského
cara, bude právě Rusko a nikoliv Anglie hrát první roli. Vévoda pak v osobním
dopise carovi, kterého důvěrně oslovuje Niky, doporučoval Vasilčikovou jako
důvěryhodnou osobu a vysvětlovat okolnosti jejího návratu do Ruska úmrtím její
matky.70
Její mise však pronikla na veřejnost a získala širokou publicitu. Proto, aby
nedošlo ke kompromitaci carské rodiny, byla nakonec Vasilčiková 14. ledna 1916
zbavena titulu dvorní dámy a poslána do internace na panství její sestry v Černigorské
gubernii.71
Berlín se přitom pokoušel využít zatím neúspěšných pokusů o separátní vyjednávání
s Ruskem také pro zasetí nedůvěry mezi dohodovými spojenci. Využíval
přitom dezinformací šířených zejména prostřednictvím neutrálních států. Řecký ministr
zahraničí Georgios Zographos zaslal dne 9. června 1915 řeckému vyslanectví
v Petrohradu důvěrnou zprávu z nepřímých zdrojů o údajném vyjednávání Německa
a Rakousko-Uherska s Ruskem a Srbskem o uzavření separátního míru podle následujících
podmínek: Srbsko poskytne zadostiučinění za sarajevský atentát, vyjde
vstříc v otázce železničních tratí a učiní ústupky Bulharsku v okupované Makedonii.
Rakousko-Uhersko souhlasí s ústupky ohledně přístavu na Jaderském moři ve
prospěch Srbska, které získá přístav Durrëss (Drač, Durazzo) nebo Medua, mořský
přístav Shkodëru (Skadar, Scutari), postoupí mu severní Albánii do Skoumbi, poskytne
velkou půjčku a hospodářské výhody při vývozu a dopravě na železnicích,
70
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom devjatyj. 17. oktjabrja 1915 –
13. janvarja 1916 g., Moskva–Leningrad 1937, dok. č. 567, s. 587–594.
71
Vladimir P. SEMENNIKOV, Romanovy i germanskije vlijanija vo vremja pervoj mirovoj
vojny, Leningrad 1929, s. 23.
88
a učiní jisté ústupky v Dalmácii.72
Akce měla zřejmě určitý úspěch, poněvadž podle
dopisu carevny Alexandry Fjodorovny ze dne 27. června 1915 carovi Mikuláši II.
se francouzský velvyslanec v Petrohradu M. Paléologue snažil v blízkém prostředí
členů, dvořanů a oblíbenců carské rodiny sondovat pravdivost zvěstí o údajně probíhajícím
vyjednávání za účelem uzavření separátního míru s Německem. které prý
již předložilo Rusku konkrétní podmínky. Dokonce za tím účelem při obědě s carovým
strýcem velkoknížetem generálem Pavlem Alexandrovičem Romanovem vyzvídal,
jestli dokonce sám panovník Mikuláš II. nepomýšlí na separátní mír s Německem.
Carevna samozřejmě takovou možnost vyloučila, poněvadž… „by to znamenalo
revoluci u nás; proto se Němci pokoušejí takové pověsti rozšiřovat“.73
Podobně
také ruský chargé d´affaires u srbské vlády v Niši V. N. Štrandtman zaslal
20. července 1915 do Petrohradu zprávu, že příbuzný srbského krále Petara, pruský
tajný rada a konzul Karl René napsal panovníkovi dne 12. června 1915 dopis,
v němž oznamoval existenci mírové strany v Německu v čele s knížetem Büllowem,
která si přeje zahájit vyjednávání pouze s Ruskem v neutrálním Švýcarsku.
Dopis byl podle příkazu srbského premiéra Nikoly Pašiće pak předán vyslanectví
Ruska. Jeho ministr zahraničí S. D. Sazonov však již dne 22. července 1914 rozhodl,
že nepovažuje za nutné na zmíněný dopis odpovídat.74
Pro další vyjednávání se však stávala stále významnější vyhrocující se politická
a sociální situace v samotném Rusku, umocněná ještě vnějšími neúspěchy ve
válce proti Německu. Pod předsednictvím cara Mikuláše II. rokovala 21. července
1915 v Carském Selu ruská vláda o těžké situaci na válečném poli, předcházející
porážce a následném ústupu ruské armády daleko zpátky na východ, a nevyhnutelných
opatřeních pro nejbližší budoucnost k dalšímu rozvoji vojenských akcí na
frontě s Německem. Situace byla vyostřená natolik, že došlo k otevřené kritice dosavadního
mechanismu velení. Nový ministr války generál Alexej A. Polivanov
zdůraznil, že panovník byl o průběhu vojenských operací informován převážně od
stávajícího vrchního velitele velkoknížete N. N. Romanova a nikdy neprojednával
vojenské záležitosti s veliteli armád ani veliteli frontů, kteří mnohem lépe znají situaci
na bojištích, což má podstatný význam pro příslušná rozhodnutí. Jeho odvážné
vystoupení plně podpořili ostatní přítomní, kteří shodně požadovali ustavení
„válečné rady“ pro řízení vojenských operací pod vedením cara, který s tím sice
souhlasil, avšak v důsledku své obvyklé nerozhodnosti si vyžádal nějaký čas na
rozmyšlenou.75
72
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom vosmoj, 24. maja – 16. oktjabrja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 88, s. 118–119.
73
Jan SLAVÍK (ed.), Listy carských manželů z let válečných, Praha 1933, s. 157.
74
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom vosmoj, 24. maja – 16. oktjabrja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 353, s. 452–453.
75
Sovet ministrov Rossijskoj imperiji v gody pervoj mirovoj vojny. Bumagy A. N. Jachontova,
S. Peterburg 1999, s. 199–200.
89
Válečná situace Ruska se však nadále zhoršovala. Ruský ministr zahraničí
S. D. Sazonov rozeslal 29. července 1915 okružní telegram diplomatickým úřadům
Ruska s rozborem jeho stávající situace jako oficiální stanovisko, které mají ruští
diplomaté využívat při vysvětlování stávajících problémů Ruska: 1) Vedle části turecké
armády na kavkazské frontě je proti Rusku soustředěna „veškerá“ rakouskouherská
armáda, kromě sil vyčleněných proti Itálii, dále sedmdesát německých divizí,
posíleních veškerou německou kavalérií. Díky rozvinutému průmyslu Německa
a částečně Rakousko-Uherska má nepřítel ohromné množství dělostřelectva, kulometů
a pušek s velkými zásobami munice. 2) Ruská armáda čelí problémům se
zásobováním, proto musela přejít do obrany. 3) Nedostatek technických prostředků
však vyrovnává ohromná statečnost ruských vojsk, takže se podařilo zastavit nepřátelský
nápor. 4) Otázka války nespočívá v obsazení určitého území jednou nebo
druhou stranou, nýbrž ve střetnutí živé síly, kterou je třeba chránit až do konce.
5) Ruské zdroje jsou nevyčerpatelné, proto Rusko začíná pouze rozvíjet vlastní síly
v situaci, kdy německé a rakousko-uherské síly dosahují vrcholu a budou muset
klesat. 6) Západní hranice představuje nejslabší stránku strategického postavení
Ruska, proto se ve vojenských plánech v první fázi války nepočítalo s udržením oblastí
za Vislou. Jako obranná byla tedy vybrána linie od středního Němenu a dále
na jih k Brestu.76
Potom na zasedání ruské vlády 24. srpna 1915 ministr zahraničí S. D. Sazonov
zdůraznil těžkou situaci Ruska, poněvadž vláda je slabá, vojáků je málo, dochází
k vnitřním revoltám nespokojeného dělnictva v Petrohradě, Moskvě i venkovských
guberniích, které jsou krvavě potlačovány, a následky jsou tudíž hrozné.
Přítomný vrchní velitel severního frontu generál Nikolaj V. Ruzskij si zase stěžoval
na nedostatek vojenské techniky, za takových podmínek není možné porazit Němce,
kteří mají výraznou převahu dělostřelectva i pušek, takže… „bijou nás bez pě-
choty“.77
Na dalším zasedání ruské vlády 3. září 1915 ministr zahraničí S. D. Sazonov
opět zdůraznil nemožnost dělat úspěšnou zahraniční politiku při pokračujících
vnitřních nepokojích. Je proto třeba stanovit další jasnou politickou linii pro činnost
vlády. Rovněž je nutné carovi jasně říci, že sám sebe vede do záhuby, a vláda mu
nemůže pomoci, poněvadž on sám jako ministr nemůže řídit zahraniční politiku
pod hrozbou vnitřní revoluce. Slovo cara přece není evangelium. Jeho popularita
i autorita se otřásají, jestliže to tak zůstane, tak se zničí.78
Ruský car Mikuláš II. nakonec
zbavil 5. září 1915 velkoknížete N. N. Romanova jeho funkce a sám se ujal
vrchního velení všech ozbrojených sil. Vnitřní situace a mezinárodní postavení carského
Ruska však vyvolávaly stále větší obavy dohodových spojenců.
76
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom vosmoj, 24. maja – 16. oktjabrja
1915 g., č. 1, Moskva–Leningrad 1935, dok. č. 403, s. 519–520.
77
Sovet ministrov Rossijskoj imperiji v gody pervoj mirovoj vojny. Bumagy A. N. Jachontova,
S. Peterburg 1999, s. 217–218.
78
Tamtéž, s. 232–238.
90
Proto ruský ministr zahraničí Ruský ministr zahraničí S. D. Sazonov v telegramu
ruskému velvyslanci v Londýně A. K. Benckendorffovi 23. září 1915 vyvracel
obavy spojenců, že vnitřní nepoje v Rusku poslouží jako důvod pro uzavření separátního
míru s Německem, protože carská vláda i všechny politické strany shodně
usilují především o vítězné završení války.79
Petrohrad však pozvolna vystřízlivěl
z původně přehnaných očekávání. Ruská vláda tudíž na svém zasedání 15. října
1915 konstatovala jako základní chybu naivní přesvědčení, že válka brzy skončí,
z toho pak vyplývala příslušná rozhodnutí, která se minula účinkem, jako třeba sen
o obsazení Dardanel.80
Současně v samotném Rusku se pod vlivem vyhrocující se vnitřní situace
a neúspěších ve válce aktivizovaly politické kruhy, které nadále zachovávaly sympatie
vůči Německu, především jako záštitě monarchistického zřízení. Jejich pravicově
monarchističtí konzervativní předáci se ostře stavěli především proti liberálnímu
proudu v čele s Pavlem N. Miljukovem, kteří prosazovali spolupráci se západními
spojenci a pokračování ve válce do vítězného konce. Jeden z monarchistickokonzervativních
listů „Zemščina“ k tomu 7. října (24. září) 1915 napsal: „…stojí za
to pokračovat ve válce? – když všechno se stejně dostane pod panství Němců a Ži-
dů.“81
Politické názory zmíněných kruhů ostře vyjádřil jeden z čelných představitelů
„černosotněnců“ H. A. Pavlov, když v listě „Moskovskije vedomosti“ 6. prosince
(24. listopadu) 1915 napsal: „…co bude horší: vítězství Německa nebo republika,
t.zn. vítězství Miljukovců?“82
Petrohrad tudíž, i když velice nerad, musel výrazně redukovat vlastní velmocenské
ambice ve válce. Ředitel diplomatické kanceláře ministerstva zahraničí ve
štábu – Stavke – nejvyššího velení ruské armády Nikolaj A. Kudašev vypracoval ve
dnech 17. a 18. října 1915 memorandum o mezinárodním postavení Ruska v nepříznivé
válečné situaci. Carská vláda a veřejné mínění stále považují za dva hlavní
úkoly Ruska v probíhající válce: 1) sjednocení všech Slovanů v zahraničí pod ruskou
nadvládou ve spojitosti s řešením polské otázky; 2) získání Istanbulu s průlivy,
Bospor a Dardanely. Avšak v případě vítězství Německa ztratí Rusko původní polské
oblasti, s čímž se žádný hrdý národ jako jsou Rusové nemůže smířit. Proto nyní
je jediným cílem války nedopustit takové ponížení Ruska. Všechny ostatní cíle musejí
ustoupit před nevyhnutelností zničit vojenskou moc Německa. Splnění prvního
úkolu, sjednocení všech Slovanů, je totiž možné pouze po vojenské porážce Německa.
Zatímco druhý úkol, získání Istanbulu a průlivů, je nutné odložit do daleké
79
Nina P. JEVDOKIMOVA, Meždu Vostokom i Zapadom. Problema separatnogo mira
i manevry diplomatii avstro-germanskogo bloka v 1914–1917 gg., Leningrad 1985, s. 64–65.
80
Sovet ministrov Rossijskoj imperiji v gody pervoj mirovoj vojny. Bumagy A. N. Jachontova,
S. Peterburg 1999, s. 283–284.
81
Valentin S. Djakin, Russkaja buržuazija i carizm v gody pervoj mirovoj vojny (1914–
1917), Leningrad 1967, s. 278.
82
Tamtéž, s. 278.
91
budoucnosti, zejména po nedávném vstupu Bulharska do války na straně nepřátel.
Turecko nyní může poskytnout Německu tolik potřebné potravinářské produkty,
suroviny a lidské zdroje. Proto válka s Německem může trvat velice dlouho za nepříznivých
podmínek pro Rusko. Z těchto důvodů je třeba usilovat o neutralitu Turecka,
aby se uvolnila ruská armáda na Kavkaze pro válku s Německem a otevřela
se nerušená cesta k zahraničním dodávkám všeho potřebného pro vedení války.
Prostředkem k tomu může být separátní mír s Tureckem, za který je třeba zaplatit
vysokou cenu.83
Berlín současně zvažoval také možnost vnitřního rozvratu carského Ruska,
proto známý Alexandr Helphand-Parvus předložil 30. listopadu 1915 německému
vyslanci v Kodani U. von Brockdorff-Rantzauovi memorandum pro německého
kancléře Th. von Bethmann-Hollwega „O možnosti revolucionizace Ruska“. Varoval
v něm před separátním mírem se slábnoucím carským režimem, neboť pak se
moci v Rusku chopí reakční nacionalistická vláda, která s pomocí Dohody odmítne
mírové závazky a tím Německo nic nezíská. Proto se musí snažit především o vyvolání
revoluce proti stávajícímu systému carismu, poněvadž snadněji prosadí své
požadavky vůči revolucí rozvrácenému Rusku, když podepíše mír s revoluční vládou,
která bude mít důvěru většiny obyvatelstva. K dosažení tohoto cíle je nedůležitější:
1) Vývoj vojenské situace na frontě. Pokud německá armáda rychle obsadí
celé Pobaltí, tak padnou veškeré naděje Ruska na vítězství a bude to mít vliv také
na vývoj veřejného mínění v zázemí, které se obrátí proti carskému režimu. 2) Zásah
proti ruskému peněžnímu a kapitálovému trhu rozšiřováním padělaných rublů
k podkopání důvěry obyvatelstva i zahraničních věřitelů v ruskou měnu. 3) Zesílení
propagandistické kampaně na podněcování revolučních nálad v ruské armádě s cílem
vyvolat vojenské vzpoury a následně masové revoluční akce.84
Berlín hodlal využít také širších mezinárodních souvislostí, když se snažil
oslabit Dohodu odtržením Japonska, kterému v tajném vyjednávání marně sliboval
volnou ruku na Dálném východě a jihovýchodní Asii na úkor Ruska a Velké Británie.
Především se snažil zatáhnout Japonsko do války proti Rusku, aby pod bezprostřední
hrozbou bojů na dvou frontách, ve východní Evropě a na Dálném východě,
přistoupilo na separátní mír s centrálními mocnosti, které pak vrhnou veškeré síly
na západ proti Francii a Anglii. Německo se přitom dostávalo do rozporu také se
záměry Spojených států, považujících jižní Tichomoří za strategickou oblast pro
vlastní bezpečnost. Američané zde proto nehodlali připustit dominantní postavení
jiné velmoci, zejména Japonska jako případného nástroje německé politiky, což byl
také jeden z mnohých důvodů, proč nakonec vstoupily do války proti Německu,
které válečnými akcemi i kroky zákulisní diplomacie přímo ohrožovalo důležité
83
MOEI, 1878–1917 gg. Serija III. 1914–1917 gg. Tom devjatyj. 17. oktjabrja 1915 –
13. janvarja 1916 g., Moskva–Leningrad 1937, dok. č. 13, s. 13–15.
84
Winfried B. SCHARLAU – Zbyněk A. ZEMAN, Parvus Helphand. Muž, který financoval
Lenina, Praha–Litomyšl 1999, s. 141–143.
92
zájmy USA.85
V souladu s těmito snahami náčelník štábu válečného námořnictva
císařského Německa admirál Henning von Holtzendorff v dopise státnímu tajemníkovi
Zahraničního úřadu G. Jagowovi 11. prosince 1915 varoval před hrozbou připojení
Číny k Dohodě. Tomu se může buď přihlížet nebo se pokusit využít nepřátelských
nálad proti Britům v Japonsku. Případné uzavření míru s Japonskem
jednak zlomí stávající odhodlání nepřátel uzavřít mír společně a zároveň se přeruší
dodávky válečného materiálu z Japonska do Ruska. Současně se také znemožní dodávky
válečného materiálu z Ameriky přes Tichý oceán do Ruska. Velká Británie
přitom ztratí záštitu svých zájmů v Tichém a Indickém oceánu, kde bude muset
zvětšit vlastní vojenské síly. Na německé straně stojící Japonsko osvobodí Německo
od soustředěného tlaku britské flotily a posílí nebezpečí pro britské zájmy v zahraničí.
Britové se tudíž budou strachovat o své panství v Indii a Austrálii. Německo
a Japonsko se přitom mohou dohodnout na vlastních zájmech a výhodách
v Číně.86
Potom generál E. von Falkenayn předložil na sklonku prosince 1915 takzvané
„vánoční memorandum“ o možnostech dalšího vedení vítězné války, v kterém
konstatoval, že Francie je vojensky vyčerpána. Zároveň v důsledku ztráty ložisek
uhlí v severovýchodních oblastech se přibližuje mezím hospodářské odolnosti. Ruská
armáda sice není úplně poražena, ale její útočná zdatnost je zlomena, takže se
pravděpodobně její dřívější síla již nebude moci obnovit. Srbské vojsko se může
považovat za zničené. Itálie nepochybně uznala, že nemůže v dohledné době ani
pomýšlet na uskutečnění svých výbojných choutek. Anglická pozice je těžce otřesena,
nejlepším důkazem toho je přechod k všeobecné branné povinnosti, avšak zároveň
důkazem jakých obětí je Velká Británie schopna. Německo proto nemůže od
tohoto nepřítele očekávat žádné ohledy. Nesmí však setrvávat v obraně, neboť nepřátelé
mají více lidských a materiálních zdrojů, takže při tomto vyčkávání musí
jednou nastat okamžik, kdy se celkový poměr sil obrátí v neprospěch Německa.
Schopnost jeho spojenců ještě dále vydržet je omezená, ale řešení spočívá v možnosti,
že Rumunsko bude dále ustupovat, pokud však přežije zimu, tak k žádnému
rozhodnutí nedojde. Stávající členové čtyřspolku – Německo, Rakousko-Uhersko,
Bulharsko a Turecko – budou nadále strádat, a dojde k sociální a politické krizi,
které se může předejít, ale nesmí se ztrácet čas. Velká Británie tedy musí poznat
beznadějnost svých záměrů až Německo dosáhne rozhodného vítězství v pozemní
válce v Evropě nad Francií, Itálií a Ruskem. Potom zůstane Velká Británie osamocena.
Německo tudíž musí za přispění svých spojenců soustředit veškeré síly k úto-
85
Frank W. IKLÉ, Japanese-German Peace Negotiations during World War I, The American
Historical Review, Vol. LXXI, 1965, No. 1, s. 62–76.
86
APP, Des origines a la déclaration de la guerre sous-marine a outrance (août 1914 –
31 janvier 1917), Paris 1962, dok. č. 175, s. 237–238.
93
ku proti nepřátelům na západní a východní frontě.87
Toto v podstatě chybné hodnocení
válečné a mezinárodní situace se stalo východiskem pro přípravu mohutné
ofenzívy německé armády na západní frontě v roce 1916. Přitom hrály významnou
úlohu také neutuchající snahy o uzavření separátního míru s Ruskem.
87
Gunther MAI, Das Ende des Kaiserreiches. Politik und Kriegsführung im Ersten Weltkrieg,
München 1987, s. 203–209.
94
Petr Prokš
Die Bemühungen des deutschen Kaisertums um einen separaten
Frieden mit dem zaristischen Russland während des „Großen
Krieges“ (1914–1915)
Zusammenfassung
Von Anfang an widersprach der Verlauf des Ersten Weltkriegs den ursprünglichen
Vorstellungen des deutschen Oberkommandos über unproblematischen und
insbesondere schnellen Sieg. Die Kriegsoperationen nahmen die Form von schleppenden
Positions- und Grabenkämpfen an. Deshalb dachten einige deutsche
Politiker über die Möglichkeit nach, separaten Frieden mit einer der feindlichen
Großmächte zu schließen. Man dachte in diesem Zusammenhang insbesondere an
das zaristische Russland, das – wie man hoffte – als konservative Monarchie, um
die traditionelle monarchistische Ordnung zu schützen, sich gegen den liberal-demokratischen
und republikanischen Westen stellen würde. Berlin aktivierte zahlreiche
Kontakte, von geheimen diplomatischen Verhandlungen über Sondierungen
in neutralen Staaten, Beziehungen zwischen deutscher und russischer Aristokratie,
Kontakte von Finanz- und Handelskreisen aus der Vorkriegszeit bis zu verschiedensten
Emissären, und setzte dabei auf die einflussreichen germanophilen Kreise
in Russland sowie auf die Hofkamarilla, welche die Entscheidungen des Zaren in
wichtigen Personal- und Staatssachen stark bewirkte. In Deutschland dagegen
stellte sich gegen derartige Versuche ablehnend vor allem das Oberkommando der
Streitkräfte, welches das Schicksal Deutschlands als abhängig von dem Sieg im
Krieg betrachtete. In Russland, andererseits, stellten sich gegen diese Bemühungen
die ententefreundlichen, nationalistischen und liberalen Strömungen. Deshalb war
die Frage von Separatfrieden von großer Bedeutung auch für das innere Geschehen
in den beiden Feindesländern. Entscheidend war jedoch der Kriegsverlauf, in dem
zunächst Russland gewisse und unerwartete Erfolge erreichen konnte, und deshalb
war die Staatsführung den Verhandlungen über Separatfrieden nicht sehr geneigt.
Vom Sommer 1915 an war jedoch Deutschland an der Ostfront sehr erfolgreich und
wollte mit seinen Erfolgen Russland zwingen, Separatfrieden zu schließen. Berlin
wollte so „freie Hand“ haben, um eine große Offensive an der Westfront im Jahre
1916 vorzubereiten.
95
Petr Prokš
Imperial Germany’s attempts to sign a separate peace treaty with
the Tsarist Russia during the “Great War” (1914–1915)
Summary
From the very beginning of the First World War, the military operations
failed to meet the initial expectations of the German Army Supreme Command
which had believed in an easy and – in particular - quick victory. Very soon, the
war acquired the form of dragging position and trench battle. Therefore, some
German politicians were considering the possibility of separate peace with one of
the enemy powers, primarily with the Tsarist Russia, which was a conservative
monarchy and it was hoped that in order to preserve its traditional system it would
oppose the liberal-democratic and republican West. Berlin tried to establish
a number of contacts by means of behind-the-scene diplomacy, trial talks in neutral
states, use of relations between German and Russian aristocrats, activation of
prewar contacts of financial and business circles, and by sending various emissaries.
In these efforts, the Germans relied on strong Germanophile circles in Russia
and on the Imperial Court camarilla that strongly influenced the Tsar’s decisions in
important personal and political matters. Inside Germany, however, these attempts
were opposed mainly by the Army Command representatives who were convinced
that Germany’s future was closely linked with a victory in the war. Unlike that,
similar efforts in Russia were opposed by the pro-Entente, nationalist and liberal
groups. As a result, the separate peace question was also of great importance for the
internal events in both hostile countries. The most important factor, however, was
the development of military operations, where Russia was initially quite successful
and was therefore little willing to negotiate peace. Contrary to that, it was Germany
that achieved much success on the eastern front as of the summer of 1915 and
wanted to make use of it and force Russia to sign a separate peace treaty. Thus,
Berlin hoped to have a “free hand” to concentrate on the preparation of a large
offensive in the West in 1916.
97
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 97–130 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 97–130
Petr Žák
T. G. Masaryk a politický katolicismus v období první ČSR
(1918–1935)
T. G. Masaryk and political Catholicism during the First Czechoslovak
Republic (1918-1935)
The article describes the attitude of T. G. Masaryk towards the parties of political
Catholicism during the era of the First Czechoslovak Republic. Firstly, the article
describes the sources of Masaryk’s negative attitude towards political Catholicism
in the 1920s, which were rooted in Masaryk’s previous experience with Austrian–
Hungarian politics. Special focus is paid to Masaryk’s relation to the leading figure
of Czech political Catholicism, Msgre Jan Šrámek. Secondly, the article briefly
analyzes different presidential perspectives when dealing with German and Slovak
political Catholicism. Thirdly, on the issue of Masaryk’s relation with other key
figures of political Catholicism (except Jan Šrámek) Masaryk’s significant degree
of divergence in dealing with the catholic political camp is demonstrated. The last
section deals with changes in Masaryk’s attitude towards political Catholicism and
offers a list of possible reasons why the change in Masaryk’s stance occurred.
Keywords: History, 20th
century, T. G. Masaryk, Msgre Jan Šrámek, Political
Catholicism, Roman Catholic Church, Czechoslovak People’s Party, Hlinka’s
Slovak People‘s Party
98
Úvod
Problematika Masarykova náboženství, víry i vztahu ke katolicismu a římskokatolické
církvi byla již analyzována řadou historiků, politologů i teologů.1
V 90. letech se zájem badatelů soustředil zejm. na předválečné období Masarykovy
pedagogické činnosti, které bylo ve vztahu k církvi i katolickým politickým stranám
velmi bohaté na střety i Masarykovu vlastní publikační činnost. V poslední době
se však objevují studie, jež se zabývají tímto fenoménem po roce 1918.2
Zajímavé
výsledky pak přináší komparace obou období, před válkou byl Masaryk zásadním
odpůrcem katolicismu i katolické církve, v postavení prezidenta se stal však
velmi umírněným, odmítl podpořit Jednotu katolického duchovenstva a pozdější
politické požadavky Církve československé, odmítl řešit vztah státu a církve formou
francouzské odluky tak, jak to požadovaly radikálně antiklerikální a levicové
proudy, podpořil rozvoj vztahů se Svatým stolcem a i jeho osobní vztah ke katolicismu
se dle názoru jezuity a novináře P. Adolfa Kajpra (1902–1959) hluboce změnil
v reakci na rozvoj prvorepublikového katolicismu.3
Následující stať se zabývá vývojem Masarykova vztahu k politickému katolicismu
v průběhu let 1918–1935, tedy převážně k českému (Československá strana
lidová, ČSL), ale také slovenskému (Hlinkova slovenská ľudová strana, HSĽS)
a německému (Německá křesťansko-sociální strana lidová, DCV) politickému katolicismu.
V úvodní části krátce shrnuji historická a programová východiska Masarykova
postoje ke katolickým politickým stranám do roku 1918, tato východiska
byla zcela negativní. Masaryk politický katolicismus jako takový považoval za ne-
1
Problematikou se zabývá např. Marek Šmíd, Michal Pehr, Stanislav Polák, Jan Patočka,
Jaroslav Opat, Jan Šimsa, Karel Skalický, Daniel Toth, Jan Blahoslav Kozák či Miloš Trapl.
2
Např. Marek ŠMÍD, T. G. Masaryk a čeští katolíci, in: T. G. Masaryk a čeká státnost,
Praha 2008, s. 85–95; Marek ŠMÍD, Prezident Tomáš Garrigue Masaryk ve Vatikánských archivech
v letech 1918–1929, Církevní dějiny 3, 2010, č. 5, 39–50; Miloš TRAPL, Masarykovo střetávání
s katolickou církví, in: Emil Voráček (ed.), T. G. Masaryk: Idea demokracie a současné
evropanství. Svazek I., Praha 2001, s. 44–51; Miloš TRAPL, Msgre Jan Šrámek a T. G. Masaryk
v roce 1918, in: T. G. Masaryk, jeho spolupracovníci a vznik československého státu, Hodonín
2008, s. 142–146.
3
Adolf Kajpr, katolický novinář a jezuita, napsal k desátému výročí smrti T. G. Masaryka
článek Deset let od smrti T. G. M. (vyšel v časopise Katolík, Kajpr 1947, s. 3). V něm přišel
s provokativní myšlenkou, že Masaryk se ve stáří opět začal přibližovat ke katolicismu a víře
z dětství. P. Kajpr vychází z předpokladu, že Masaryk byl hlavně politikem a jeho náboženské
výpady proti římskokatolické církvi jsou psány v kontextu polemik a sporů s politickým katolicismem
rakouské monarchie, ve kterých Masaryk vystupoval přímo jako poslanec říšské rady.
V době první republiky je však ke svým protikatolickým názorům z období před rokem 1918 silně
zdrženlivý. Souběžně s tím je svědkem velké renesance katolicismu v rámci prvorepublikového
pluralismu, který zcela odporoval jeho vlastní koncepci dějin. Autor tak ve svém zamyšlení
dochází k závěru, že Masaryk velmi pravděpodobně své názory na katolictví v závěru života pře-
formuloval.
99
přípustné směšování církevní a politické sféry. Druhá část ukazuje, že po celá
20. léta 20. století Masaryk svůj negativní poměr k těmto stranám nezměnil, spory
navíc kulminovaly v době vlády tzv. panské koalice (1926–1929). Třetí část se snaží
vysvětlit důvody a motivace Masarykova nepřátelského postoje ke klíčové osobnosti
českého prvorepublikového katolicismu, Msgru Janu Šrámkovi (1870–1956).
Čtvrtá část pak uvádí příklady osobností z prostředí katolické politiky, k nimž měl
Masaryk vztah pozitivní. Pátá část stručně charakterizuje specifika, jimiž se Masaryk
řídil ve vztahu k slovenskému a německému politickému katolicismu. Závěr si
pak všímá změn, kterých doznal Masarykův vztah ke katolickým politickým stranám
ve 30. letech 20. století. Cílem studie je ukázat, že Masarykův postoj ke katolickým
politickým stranám první republiky nebyl vůbec homogenní, lišil se dle
konkrétní strany, jednotlivých osobností, ale procházel i změnami v čase, zejména
mezi Masarykovým vztahem k politickému katolicismu do roku 1918 a po roce
1918 existuje velká míra diskontinuity. Na příkladu Masarykova vztahu ke konkrétním
osobnostem katolického politického tábora lze také demonstrovat Masarykovu
schopnost vyvažovat radikální proudy v rámci jednotlivých skupin.
Při nazírání na Masarykův postoj k politickému katolicismu je nutno alespoň
stručně připomenout obecný historický kontext. Vznik samostatné republiky roku
1918 znamenal definitivní vypořádání se s rakouskou monarchií, a jedním ze symbolů
zaniklého mocnářství byla i římskokatolická církev. Řadoví věřící a nižší klérus
samostatnost vítali, složitější byla situace v případě episkopátu, který byl z většiny
tvořen aristokratickými rakouskými patrioty. Zahraniční i domácí odboj, profilovaný
protirakousky a reformačně, vnímal katolickou církev jako oporu monarchie,
prvek nenárodní a dokonce i protinárodní. Po vypořádání se s Vídní měl následovat
i Řím. V návaznosti na vyhlášení samostatnosti a stržení Mariánského
sloupu na Staroměstském náměstí dne 3. listopadu 1918 došlo k řadě excesů, mezi
něž patřilo boření křížů, ničení soch Jana Nepomuckého, drancování kostelních inventářů,
rušení bohoslužeb, silná pokrokářsky ateistická propaganda zasáhla velkou
část školství. Katolickou církev opustilo 1 750 000 věřících, z nichž velká část přešla
do nově se formující Církve československé.4
Legislativa prošla silnou sekularizací,
počínaje legalizací rozvodu, zavedením civilního sňatku a výstavbou krematorií
konče. K vnějšímu tlaku se přidala i vnitřní krize československých církevních
struktur, většina biskupů se stáhla z veřejného života (např. olomoucký arcibiskup
Lev Skrbenský, 1863–1938) či opustila zemi (pražský arcibiskup Paul de Huyn,
1868–1946) a politické vedení nového státu požadovalo jmenovat episkopát věrný
nové republice. Situace se uklidnila vznikem tzv. Pětky a přijetím ústavy, která odložila
odluku státu a církve na neurčito. Přesto byly v období první republiky vzta-
4
Více např. Miloš TRAPL, Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu
v letech 1918–1938, Praha 1990, s. 65.
100
hy mezi státem a církví napjaté a komplikované, jak dokazuje např. Marmaggiho
(1925)5
či Nitranská aféra (1933).6
Historická a programová východiska Masarykova vztahu k politickému
katolicismu
Masarykův poměr k politickému katolicismu ovlivnily dva hlavní faktory –
zkušenost z dob rakouské monarchie a konkrétní programatika těchto stran, která
často odporovala Masarykovým postojům. Když se v prosinci roku 1918 Masaryk
vracel ze zahraničí do Československa, reprezentanti politického katolicismu pociťovali
velké obavy o jeho budoucí vztah k nim samotným i k politickému katolicismu
jako takovému. Tyto obavy byly zcela odůvodněné, Masaryk již před válkou
tvrdě kritizoval strany politického katolicismu, největší střety se odehrály na půdě
říšské rady, zde se Masaryk dostal do konfliktu s Křesťansko-sociální stranou Karla
Luegera (1844–1910), stejně jako s českými a moravskými reprezentanty politického
katolicismu.7
Již při volební kampani roku 1907 se do říšské rady Masaryk probojoval
díky porážce katolického protikandidáta. Masaryk také nemilosrdně kritizoval
samotnou existenci politického katolicismu, jak bylo zmíněno v rámci kritiky
spojení státu a církve, Masaryk viděl v konfesních stranách směšování náboženství
a politiky, či hůře politickou aktivitu církve, kterou zcela zavrhoval. K tomu je třeba
poznamenat, že velká část představitelů katolických stran byli kněží, což Masaryk
vnímal ještě hůře.8
Ve vztahu k politickému katolicismu se také promítal fakt,
že katolické strany byly jedny z posledních, které hájily udržení rakousko-uherské
monarchie, čímž se střetávaly s Masarykem vedeným odbojem, některé katolické
5
Roku 1925 probíhaly jako každoročně oslavy upálení Jana Husa, tento rok však byl specifický
v tom, že oslavy dostaly oficiální a veřejně manifestovanou podporu vlády i prezidenta.
Zvláštní charakter oslav byl dán desátým výročím veřejného vystoupení Masarykem vedeného
odboje v Ženevě a také tím, že oslavy nemohly roku 1915 v rámci monarchie proběhnout. V den
slavnosti nechal Masaryk na Hradě vyvěsit vlajkou s husitským kalichem a plně oslavy podpořil,
Svatý stolec v reakci na protikatolické vyznění událostí odvolal nuncia Francesca Marmaggiho z
republiky a došlo tak k roztržce s Vatikánem.
6
V říjnu 1933 probíhaly na Slovensku oslavy k výročí založení prvního křesťanského
kostela knížetem Pribinou. Při oslavách rozvášněný dav vynesl Andreje Hlinku na pódium, čímž
přerušil projevy a vystoupení zástupců československé vlády, z oslav se tak stala manifestace slovenského
autonomismu a programu HSĽS.
7
Tomáš G. MASARYK, Věda a církev: Církevně politický význam Wahrmundovy affairy,
Praha 1908, s. 44–51. Případně Miloš TRAPL, Masarykovo střetávání s katolickou církví,
in: E. Voráček (ed.), T. G. Masaryk: Idea demokracie a současné evropanství. Svazek I, Praha
2001, s. 44–51.
8
Miloš KOUŘIL, Katoličtí kněží v politice Československa v meziválečném období,
in: Ivana Koucká – David Papajík (eds.), Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-uherské
monarchie v letech 1918–1938, Olomouc 2001, s. 31–42.
101
listy byly k osobě budoucího prezidenta velmi kritické a po válce byl např. brněnský
Hlas ihned zastaven.9
Druhým východiskem pro počátek vztahů Masaryka a katolických stran
v meziválečné republice je diametrální programová odlišnost. Zatímco katolické
strany hájily v mravní a etické oblasti pozice katolické církve, tedy nerozlučitelnost
manželství (Masaryk hájil právo na rozvod, avšak pouze jako nutné zlo), církevní
školství, vysokoškolské teologické vzdělání (Masaryk nepojímal teologii jako vědecký
obor), povinnou výuku náboženství (Masaryk prosazoval silnou laicizaci
školství), odmítaly pohřeb žehem a rozluku státu a církve, Masaryk měl v řadě oblastí
názor rozdílný či zcela opačný.
Na předním místě stál problém odluky státu a církve. Masaryk odluku požadoval
již v době rakouské monarchie a častokrát ji zmínil v dokumentech soukromé
i veřejné provenience. Volání po odluce obsahuje např. Washingtonská deklarace,
jmenovací dekret Gustava Habrmana ministrem školství, Masarykovy předválečné
spisy a pak Světová revoluce či Memorandum o vztahu státu a církve sepsané prezidentem
a předložené vládě dne 11. listopadu 1919 k projednání. Masaryk ovšem
odmítl francouzský typ odluky, byl nakloněn odluce smírné, jež bude dobrovolně
vyjednána s episkopátem i Vatikánem. ČSL odluku principiálně odmítala, v tomto
byla dokonce rigidnější než Vatikán, který byl neformálně ochoten souhlasit s mírnou
formou odluky. Přestože problematika odluky zásadně přesahuje rámec vztahu
Masaryka a politického katolicismu, lze zmínit několik postřehů, který protichůdná
stanoviska Masaryka a katolických stran paradoxně spojuje.
ČSL jako součást své zdržovací taktiky prosazovala názor, že Revoluční národní
shromáždění není legitimním tělesem, které by mělo rozhodnout o vztahu státu
a církve, tento úkol měl přejít až na orgán vzešlý z všeobecných voleb. V tomto
Masaryk lidovce zcela podpořil. Prezident nechtěl takto citlivé záležitosti řešit v revoluční
atmosféře a ještě více destabilizovat stát, zmítaný německým separatismem,
problémy na Slovensku atd. Druhým krokem byla internacionalizace problémů,
ČSL podporovala navázání styků s Vatikánem, nuncius se měl stát silným partnerem
vlády a bránit tak odluce v době, kdy byla ČSL izolovaná a episkopát ochromený
(biskupové rezignovali či se stáhli do soukromí, řada biskupských stolců zůstala
neobsazena, viz výše). I Masaryk prosazoval navázání styků s Vatikánem, ve
kterém viděl legitimního partnera pro jednání o odluce. Stejně tak ČSL i Masaryk
shodně podpořili vznik komise pro vztahy státu a církve na Ministerstvu školství
a národní osvěty jako nástroj, jak problém dostat z parlamentu do odbornější roviny.
Zarputilost ČSL v problematice odluky spojená s Masarykovou představou vyjednané
a smírné odluky patřily mezi faktory (dalšími byly zejména postoj Edvarda
Beneše, Kamila Krofty a ztráta zájmu o odluku ze strany ostatních politických
stran), které přispěly k nerealizaci odluky. Zde je zajímavé zmínit, že součástí
9
Pavel MAREK, Církevní krize na počátku první republiky Československé 1918–1924,
Brno 2005, s. 33.
102
Masarykovy představy o odluce bylo i pozvání skupiny katolických kněží ze Spojených
států, kteří by ji vyjednali. Masarykovi americký katolicismus imponoval
a stejně tak vztah státu a církve v USA, v tom se však Masaryk na jednání s Janem
Šrámkem neshodl, Šrámkovi se totiž nelíbilo kopírovat americký laický model
státu.
Počáteční programová shoda panovala také ve vztahu k Vatikánu, ČSL usilovala
o rychlé navázání styků s Vatikánem (i když část strany považovala příliš
rychlý příjezd nuncia za pomyslnou cestu do Canossy a chtěla věc úmyslně zdr-
žet)10
a stejný postoj zastával i Masaryk: „Uznávám potřebu navázati styky s Vatikánem,
sám jsem ve Vatikáně nebyl, ale měl jsem ten úmysl při návštěvě italského
krále a ministra zahraničí navštíviti Vatikán, ač tam patrně asi dobře zapsán nejsem…
o navázání vztahů s Vatikánem řekl: Musí se to státi již velmi brzy. Věc se
stává akutní.“11
Masaryk vyšel vstříc politickému katolicismu i v problematice boje
o kostely mezi římskokatolickou církví a schizmatickou Církví československou.
Prezident sice zpočátku preferoval model simultánního užívání chrámu oběma církvemi
(Masaryk chtěl zabránit občanským nepokojům, které z boje o kostely často
vznikaly), ale po jednání se Šrámkem tuto ideu opustil. Následně prezident osobně
intervenoval v řadě případů ve prospěch katolické církve, což dokládá záznam
o jednání se strahovským opatem Metodějem Zavoralem ze dne 4. září 1920.12
Na straně druhé zde byl totální ideový střet v oblasti nazírání na historii, katolické
strany viděly Československo jako katolický stát (argumentujíce absolutní
převahou katolíků dle sčítání lidu), zatímco Masaryk viděl v nové republice probouzejícího
se ducha husitské reformace a přirozené vyústění Palackého pojetí českých
dějin.
Vztah Masaryka a politického katolicismu zatím nebyl v literatuře obsáhleji
zpracován, v kratší studii z roku 2008 Michal Pehr upozornil na nutnost zabývat se
tímto rozměrem Masarykovy politické činnosti.13
Obecně převládá přesvědčení, že
Masaryk měl k politickému katolicismu vztah pouze negativní. Jako hlavní důkazy
pro toto tvrzení se uvádí osobní vztah Masaryka ke Msgru Janu Šrámkovi, zmíněná
neklidná historie Masarykova vztahu k politickému katolicismu do roku 1918
a také Masarykovo úsilí o odluku státu a církve. V následující studii je ukázáno, že
tento vztah nelze považovat apriori za negativní pro celou dobu trvání Masarykova
prezidentství, Masarykův poměr k politickému katolicismu se vyvíjel, stejně tak
jako nebyl homogenní vztah Masaryka k významným osobnostem politického kato-
10
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Vladimír Červenka, Paměti I.: Revoluční Národní shromáždění,
nekatalogizované paměti, s. 205.
11
Tamtéž, s. 41.
12
Archiv Kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR), Praha, fond katolíci, Záznam
ze dne 4. 9. 1920. AKPR, sig. T665, kart. č. 53.
13
Michal PEHR, T. G. Masaryk a (český) politický katolicismus v době první republiky,
Masarykův sborník 14, Praha 2009, s. 161–172.
103
licismu (proto nelze vycházet pouze ze vztahu Masaryka k Janu Šrámkovi). Domnívám
se, že významným faktorem, měnícím Masarykův vztah k politickému katolicismu,
bylo odlišné prostředí – Masarykovy kritické výtky lze do roku 1918 pojímat
alespoň zčásti jako oprávněné, rokem 1918 však vzniká demokratická republika
a Masaryk mohl vidět, jak úspěšně si v nové situaci politický katolicismus počínal.
Stejně tak nelze generalizovat Masarykův přístup v rámci politického katolicismu
k Československé straně lidové (ČSL), Německé křesťansko-sociální straně
(DCV) a Hlinkově slovenské ľudové straně (HSĽS). Zatímco k ČSL byly ve vztahu
klíčové církevní otázky, k DCV a HSĽS přistupoval Masaryk ze zcela jiných pozic.
Masarykův negativní vztah k politickému katolicismu do konce 20. let
Masaryk téměř vždy označoval katolické strany jako strany „klerikální“, ne
však ve smyslu synonyma k pojmu politický katolicismus, jak bylo v dané době
zcela běžné, ale výlučně v negativním pojetí, symbolizující zneužití náboženství
k politickým cílům. Jednou z mála výjimek, kdy Masaryk osobně užil slova politický
katolicismus (běžně užíval až do své smrti „klerikalismus“), byly řeči pronesené
v USA, např. v květnu 1918 v Chicagu při příležitosti projevu k americkým katolíkům:
„…moje stanovisko proti Rakousku přirozeně a důsledně bylo proti rakouskému
politickému katolicismu…“14
Druhým případem byl dopis americkému prezidentu
Woodrow Wilsonovi, kde v souvislosti s odsouzením rakouskouherské monarchie
zmiňuje také jako důvod spojení církve a státu prostřednictvím politického
katolicismu.15
Masaryk ihned po příjezdu do Československa prohlásil: „Vím, co znamená,
že katolíci čeští a slovenští jsou ve vládě, a rozumí se mi samo sebou, že nebudu dělat
překážky…“16
Toto gesto je nutno považovat za spíše deklarativní, v této době
měl prezident ještě zcela odmítavý vztah k politickému katolicismu, lze uvést několik
důkazů. Těsně před odjezdem z USA do Československa v rozhovoru s reverendem
Králíčkem prohlásil: „…proti katolicismu nejhoršímu nepříteli našeho milého
národa je nutno bojovat“, to souvisí s Masarykovou neznalostí domácí situace, prezident
nepovažoval za největší hrozbu mladé republiky bolševiky, ale katolické
monarchisty a politické katolíky obecně.17
To samozřejmě byly výtky neoprávněné,
katolíci se již před 28. říjnem přihlásili k samostatnosti a od počátku republiky ji
hájili, např. lidovecký poslanec Josef M. Kadlčák v Národním shromáždění dne
14
Stanislav POLÁK, Za ideálem a pravdou 4, Praha 2004, s. 268–269.
15
Ján GRONSKÝ, Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. I. Díl,
1914–1945, Praha 2005, s. 35.
16
František X. HALAS, Fenomén Vatikán: Idea, dějiny a současnost papežství, Brno
2004, s. 533.
17
Antonín KLIMEK, Boj o Hrad I. Vnitropolitický vývoj Československa 1918–1926 na
půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, Praha 1996, s. 30.
104
20. prosince 1918 prohlásil: „Jménem klubu Československé strany lidové mám čest
přednésti toto prohlášení: Naše strana a náš katolický lid český, v ní soustředěný,
z vlastní orientace prohlásily se pro samostatný československý stát…. Jako strana
těchto zásad budeme s plným důrazem a věrně hájiti zřízení republiky a její autority
a upřímně, když vítáme presidenta Masaryka, nepozdravujeme v něm jen muže, který
si získal velikých zásluh nesporných o českou samostatnost a svobodu, nýbrž
v něm vítáme i representanta státní autority. Autority této chrániti a podporovati ji,
pokládáme za svou povinnost a příkaz našeho programu.“18
Za další důkaz lze
uvést memorandum, které Masaryk předložil vládě 11. listopadu 1919, text souvisí
spíše s odlukou státu a církve, ale jeden bod se vztahuje ke stranám politického katolicismu:
„V demokratických státech konfesionálních politických stran téměř ne-
ní.“19
Negativní vztah lze také analyzovat na Masarykově poměru k účasti katolických
stran na vládních koalicích na počátku republiky. V dopise Karlu Kramářovi
(1860–1937) ze 13. července 1919 odmítal další setrvání klerikální strany ve vládě,
považoval ho za „vodu na mlýn“ radikální levici, naopak Kramář prezidenta přesvědčoval,
že katolíci jsou nutnou součástí hradby proti komunismu.20
Fakt, že Masaryk
viděl katolické strany jako živly státnosti nepřátelské, dokládá i jeho chování
po volbách roku 1920, kdy zcela odmítal účast katolických stran na vládě. Jednou
z mála výtek, které měl Masaryk k prvnímu úřednickému kabinetu Jana Černého
(1874–1959), byla právě nespokojenost s tím, jaký vliv získá ČSL jako zákulisní
aktér v rámci tzv. Pětky.21
Ještě v září 1924 po hovoru s Antonínem Švehlou
(1873–1933) Masaryk prohlásil: „Nyní vidí (myšleno A. Švehla) nebezpečí klerikalismu
reprezentovaného Šrámkem a dalšími ve vládě a je vysoce proti němu.“22
V jiném dopise Švehlovi před prezidentskou volbou v roce 1927 napsal: „Klerikálové
a mlado jsou výslovně proti mně.“23
V tomto kontextu je zajímavé Masarykovo
mylné přesvědčení, že nebude volen poslanci a senátory katolických stran.24
Vliv na Masarykův negativní postoj mělo pravděpodobně také jeho okolí, řada
nejbližších spolupracovníků z Kanceláře prezidenta republiky byli zednáři a pro-
18
Schůze Národního shromáždění v letech 1918–1920, dne 20. 12. 1918. Stenoprotokoly,
řeč Josefa Kadlčáka. (http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/index.htm)
19
T. G. MASARYK, Prezident republiky o poměru církve a státu, Národní listy 59, 1919,
č. 259, s. 11.
20
Jan BÍLEK (ed.), Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář, Praha 2006, s. 401–
402.
21
A. KLIMEK, Boj o Hrad 1, s. 341.
22
Daniel MILLER, Antonín Švehla – mistr politických kompromisů, Praha 2001, s. 281.
23
Jiří KOVTUN, Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935,
Praha 2005, s. 502.
24
Nakonec Masaryka volila ČSL, DCV a pravděpodobně i část HSĽS.
105
tikatolicky orientované osobnosti.25
Masaryk tak byl často mylně a tendenčně informován.
Např. při Marmaggiho aféře dostal zprávu, že ČSL a HSĽS chtějí situace
využít k pádu vlády, vypsání voleb a velkému posílení, pro případ neúspěchu měly
katolické strany využít svých kontaktů s Vatikánem a destabilizovat československou
měnu. Takové zprávy byly samozřejmě zcela nepodložené, i tak se však podílely
na utváření Masarykova vztahu k politickému katolicismu. V tomto kontextu je
zajímavé poznamenat, že v Masarykově nejbližším okolí nebyl žádný katolík či
sympatizant katolické církve. To má nejen výpovědní hodnotu jako projev Masarykova
chladného postoje ke katolické církvi, ale také může osvětlit povahu konkrétních
informací, které prezident dostával, případně kroky, které jeho okolí dělalo ve
vztahu ke katolicismu obecně.
Masaryk se k politickému katolicismu vyjadřoval často také formou anonymních
článků v listech, ideově blízkých Hradu. V březnu 1926 napsal článek Katolicismus
a Inteligence do Národního osvobození, reagoval v něm na slova lidoveckého
novináře Josefa Doležala, jenž požadoval budovat poválečnou Evropu na půdě
katolické víry, Masaryk toto tvrzení odmítl. Poté se pustil do kritiky katolických
stran za jejich podporu monarchii, politické „příživnictví“ (tak označil konkrétně
činnost ČSL), katolíkům také vyčetl, že nikdo z nich nebojoval v legiích či se jinak
nezasloužil o stát: „…historie našeho odboje usvědčila dr. Doležala a Monsignora
Šrámka z neplodnosti jejich idejí.“26
Po volbách do zemských zastupitelstev v roce
1928 se Masaryk v Lidových novinách ze dne 11. prosince rozepisuje o rostoucí odpovědnosti
a inteligenci voličů, a to v souvislosti s oslabením pozic katolických
stran.27
V článku Strana klerikální z prosince 1928 je katolickým stranám vyčítáno:
„…směšuje církev a stát, náboženství a politiku… více jak zbožnost oceňuje i malé
úspěšky politické. Za celých deset let od převratu nemůže se klerikální strana vykázat
ani jediným významnějším návrhem zákona nebo administrativním opatřením.
Byla stále jen příživníkem… chytala se fašismu, stavěla se proti Dr. Benešovi, podnikala
tažení proti Hradu…“28
Zde Masaryk naráží na výtku, kterou zmíní i v souvislosti
s osobností Jana Šrámka, ČSL považoval prezident za pouhou blokovací
překážku proti sekularizačním zákonům a tendencím, jinak ji vnímal jako příliš pasivní,
bez pozitivně vymezeného programu. Dalo by se říci, že Masaryk po ukončení
protikatolické vlny již neviděl význam v existenci konfesních stran.
V tomto duchu Masaryk pokračoval i v článku, komentujícím parlamentní
volby roku 1929: „Dalším dobrým volebním výsledkem je úpadek klerikalismu.
25
Např. Josef Schieszl, Přemysl Šámal, Ladislav Syllaba, Antonín Schenk, Kamil Krofta,
Edvard Beneš a řada dalších.
26
T. G. MASARYK, Katolicismus a Inteligence, Národní osvobození 3, 1926, č. 194,
s. 2. Dále Josef DOLEŽAL, Politická cesta českého katolicismu 1918–1928, Praha 1928, s. 8.
27
T. G. MASARYK, Volby a po volbách, Lidové noviny 36, 1928, č. 626, s. 2.
28
T. G. MASARYK, Strana klerikální, Lidové noviny 36, 1928, č. 641, s. 2.
106
Všechny klerikální strany, české i německé, ztratily značný počet voličstva. To je
důkazem, že politická vzdělanost voličstva roste.“ V tomto článku je zajímavé, že
Masaryk mluví o klerikálních stranách ve smyslu, že škodí dokonce i samotné katolické
církvi a překvapivě vyslovuje souhlas s přístupem Vatikánu, který je zdrženlivý
k politické aktivitě katolických kněží.29
Podle Masaryka politická aktivita kněží
snižuje morální autoritu církve i jich samotných, v politice se totiž musí logicky
„ušpinit“ a přijmout pravidla hry, ve zmíněném článku Strana klerikální tento fenomén
dokládá rozpory mezi kněžími, kteří se namísto následování Krista starají
o politické machinace a vzájemné spory.
Tento rozdíl považuji za velmi významný, Masaryk do roku 1918 obviňoval
církev, že pomocí katolických stran vstupuje do politiky, politický katolicismus,
katolicismus, církev i klerikalismus užíval velmi volně a ve většině případů jako
synonyma označující tentýž fenomén. Povaha tohoto článku však spíše brání církev
před katolickými stranami, které autor vidí jako církvi škodlivé. Jak jsem zmínil
v pasáži o kritice církve, Masaryk vnímal spojení církve a politiky před válkou jako
primární, neoddělitelný a daný znak katolicismu, z tohoto článku však vyplývá, že
zcela změnil postoj. Právě oddělené posuzování politického katolicismu a katolické
církve je z pohledu Masarykových dřívějších názorů převratné.
Zde bych rád uvedl drobnou poznámku, jedním z hlavních hesel protikatolického
tábora byla Masarykova údajná slova: „Katolíci budou mít tolik práv (místa),
kolik si vybojují“, nepodařilo se mi najít ani jeden projev, dokument či dopis, kde
by Masaryk užil tuto formulaci. Velké množství prací tento citát zmiňuje, aniž by
však odkazovalo na konkrétní zdroj. Osobně se domnívám, že citát mohl vzniknout
spíše jako součást obranného boje ČSL, jehož cílem byla mobilizace sil a podpory
pro katolické strany, heslo se totiž objevilo poprvé právě na stránkách lidoveckých
novin.
Zajímavé je alespoň ve zkratce zmínit poměr ČSL k Masarykovi. Jak bylo
zmíněno, Masarykův vztah k politickému katolicismu byl výlučně negativní, poslanci
a senátoři ČSL však vnímali Masaryka jako svého ochránce v rámci protikatolické
popřevratové vlny. Když socialista Václav Bouček navrhl v Revolučním národním
shromáždění zavedení manželské rozluky (součástí návrhu byl i povinný
občanský sňatek) a odstranění náboženství ze škol, poslanec P. Antonín Cyril Stojan
na jednání klubu navrhl poprosit o pomoc prezidenta, při projednávání tzv. kazatelnicového
zákona (zakazoval se kněžím vyjadřovat k politickým záležitostem)
29
Vatikán nebyl příliš nakloněn politické aktivitě kněží a v době pontifikátů Benedikta
XV. a Pia XI. se ji snažil omezovat a podporovat spíše veřejnou činnost angažovaných laiků
(např. Katolická akce Pia XI.). Nicméně stávající parlamentní zastoupení kněží v rámci ČSL toleroval.
Kněz mohl být politicky činný v souladu s kanonickým právem na základě souhlasu svého
diecézního biskupa, to se však nevztahovalo na řádový klérus. Proto se řeholníci, např. strahovský
opat Metod Zavoral, museli svého parlamentního mandátu vzdát.
107
byl Masaryk opět požádán o pomoc.30
Žádost o Masarykovu podporu adresovala
strana prezidentovi i v případě zmíněné odluky státu a církve, Habrmanovy antiklerikální
školské politiky či podpory zachování zemského uspořádání. I když Masaryk
paradoxně poválečnou sekularizační legislativu ve většině případů osobně podporoval,
zmíněný kazatelnicový zákon odmítal a podepsal ho až na nátlak po více
jak měsíci.31
Podobně se zpětným ohlédnutím hodnotil roku 1933 Masarykovu roli
Alfréd Fuchs: „President Masaryk, který politickou ideologii státu promýšlel
i praktikoval, nepřál si kulturního boje. Nalezl v tom porozumění u politického vůdce
československých katolíků Msgra Šrámka a řady prelátů, majících skutečné zahraniční
styky.“32
Změna ve vztahu ČSL k Masarykovi přichází až s Masarykovým druhým vystoupením
v parlamentu (1919), kde veřejně podpořil odluku státu a církve. Ač Masarykovo
dílo obsahuje řadu odkazů na odluku, a to i před rokem 1914, ČSL zjevně
žila v domnění, že Masaryk odluku nepodporuje. Paměti Josefa Doležala a Vladimíra
Červenky se shodují v tom, že pro lidovecké politiky byl Masarykův projev
nepříjemným šokem. František Kordač Masarykova slova označil za „židovsko-zednářské
zásady“, Metoděj Zavoral domnělou změnu Masarykova postoje k odluce
přičítal maffii: „Pravá maffie jest pouze několik osob, které mají za úkol vyvolati
a provést kulturní boj. Právě proto nemůžeme si s klidem nechati líbiti Masarykovo
projádření slova: usilujeme také o rozluku státu a církve a uvolňujeme se takto od
církevní autority“, Václav Myslivec navrhoval veřejné vystoupení strany proti osobě
prezidenta a Andrej Hlinka prohlásil, že Masaryk je lhář, kterému nelze věřit.
Rozvášněné návrhy mírnil až Šrámek, který odmítl kritiku prezidenta v tak (pro katolicismus)
nejisté době, namísto toho lidovecký tisk dostal příkaz: „…aby brzdili
svoje chvalozpěvy na Masaryka a příležitostně vždy poukázali na jeho proti církvi
zaujímaná stanoviska.“33
Po opadnutí protikatolické vlny po roce 1920 se stal postoj
většiny ČSL k osobě prezidenta opět pozitivním. Jak bude dále v práci ukázáno,
k Masarykovi mělo vždy blíže spíše Šrámkovo moravské umírněnější a středovější
křídlo, než česká konzervativnější frakce strany. Samozřejmě existovaly výjimky,
řadě politiků ČSL se nelíbilo Masarykovo počínání za Marmaggiho aféry,
poslanec P. Alois Roudnický označil jednání Masaryka za „klackovitost“ a slíbil to
prezidentovi oplatit při následujících prezidentských volbách.34
Po odeznění aféry
30
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Vladimír Červenka, Paměti I., s. 9. a 26.
31
Tamtéž, s. 78.
32
Alfréd FUCHS, Z boje o modus vivendi. Výbor článků církevně – politických, Hradec
Králové 1933, s. 25.
33
Tamtéž, s. 102–106.
34
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Josef Doležal, Historie ČSL 1948–1948, karton č. 40,
s. 322.
108
však vášně rychle opadly a ČSL oceňovala Masarykovo úsilí o nápravu vztahů se
Svatým stolcem.35
Masarykův vztah k Msgru Janu Šrámkovi
Vztah k Janu Šrámkovi je jedinou kapitolou z poměru Masaryka a politického
katolicismu, o které je více dostupných informací, právě proto se může Masarykův
vztah ke Šrámkovi nesprávně zaměnit s Masarykovým postojem k celému politickému
katolicismu jako takovému. Masaryk měl k Šrámkovi od počátku republiky
vztah velmi negativní, zjevně bez objektivních a prokazatelných příčin. Jak ukazuje
archivní výzkum Marka Šmída ve vatikánských archivech, Masarykova snaha
prosadit Šrámka za olomouckého arcibiskupa roku 1920 byla míněna pouze jako
nástroj, jak dostat politicky obratného katolíka pryč z vlády a parlamentu.36
Nejhůře nesl Masaryk léta vlády tzv. panské koalice (1926–1929), Jan Šrámek
v pozici náměstka předsedy vlády vystupoval jako premiér (Antonín Švehla
byl nemocen). Nejdříve pouze občas, od konce roku 1927 do února 1929 však byl
Šrámek prakticky nepřetržitě faktickým premiérem Československa. Z jejich sporů
lze zmínit např. Masarykův projev k 28. říjnu 1928, přednesený v Národním shromáždění,
který musel prezident na Šrámkův nátlak několikrát změnit, než byl vládou
schválen.37
Masaryk neustále žádal agrárníky o provedení změn ve vládě, jeho
cílem bylo odstranit Jana Šrámka z premiérské pozice. Zejména těžce prezident
snášel, že by se všech oslav k desátému výročí republiky měl účastnit katolík
a kněz jako předseda vlády, proto si např. na své narozeniny roku 1928 Masaryk
vymohl dočasný návrat nemocného Švehly do úřadu. Přemyslu Šámalovi (1867–
1941) před 28. říjnem řekl: „Nerad bych šel do 28. října s nynějším složením vlády,
pokud se týká ministerského předsedy. Jest nutno nějakým způsobem věc vyřešiti,
a neučiní-li to agrární strany, nezbude mě nic, než abych po návratu nového ministerského
předsedu jmenoval sám.“38
Prezidentův osobní tajemník Antonín Schenk
(1896–1970) ve svých pamětech několikrát vzpomíná na Masarykovo setkání se
Šrámkem v Lánech. Podle Antonína Schenka Masaryk „Neměl kromě úředních záležitostí
ke Šrámkovi žádný lidský vztah…“39
Masaryk o Šrámkovi prohlásil, že stří-
35
Přívětivě působil zejména Masarykem zaslaný telegram papeži Piu XI. k výročí jeho
kněžského svěcení roku 1929, do té doby Masaryk papeži žádná blahopřání neposílal. Jan DOSTÁLEK,
Náš cíl. Některé příležitostné přednášky. I. Díl. Praha 1933, s. 23.
36
Marek ŠMÍD, Čeští katolíci a prezident T. G. Masaryk po vzniku Československé republiky,
Střed 3, 2011, č. 1, s. 60–76.
37
Miloš TRAPL, Poměr T. G. Masaryka jako prezidenta k římskokatolické církvi, in: Náboženská
dimenze Masarykova myšlení, Hodonín 1995, s. 61–67.
38
Antonín KLIMEK, Boj o Hrad 2. Kdo po Masarykovi? (1926–1935), Praha 1998, s. 19.
39
Jindřiška SMETANOVÁ, Proč se neřekne pravda? Ze vzpomínek dr. Antonína Schenka,
Praha 1996, s. 117.
109
dá rezorty bez vědomostí či pracovní výkonnosti, po Šrámkově návštěvě měl prezident
obvykle po zbytek dne špatnou náladu. Proti Šrámkovi útočil Masaryk i formou
anonymních článků v novinách. Např. v květnu 1928 v Přítomnosti napsal:
„Katolíci díky poválečné kajícné politice byli vzati na milost… Šrámek není mužem
kompromisu…“40
Masarykův odpor k Janu Šrámkovi jako premiérovi je pochopitelný, Masaryk
měl svou ideu husitského státu, naopak Šrámek všechny oslavy spojoval s cyrilometodějskou
a svatováclavskou ideou (právě konflikt těchto dvou idejí stál za
opakovaným odmítnutím několika verzí prezidentova projevu v Národním shromáždění
roku 1928), tak podle Masaryka de facto zneužíval náboženství pro politické
cíle a vice versa.41
Roku 1928 pronesl Jan Šrámek řadu projevů k výročí republiky,
jeden také přímo u Masaryka na Hradě, všemi prostupuje vize české státnosti
jako státnosti chápané v rámci katolické tradice.42
Masaryk velmi těžce nesl, že
v čele jím založeného „husitského“ státu stojí katolický kněz, součástí koalice jsou
také tři katolické strany (ČSL, DCV a HSĽS) a Šrámek, hřímající z pozice premiéra
o katolické kontinuitě československé státnosti. Masarykovu frustraci dokládá
i jeho vlastní vyjádření: „…strana, která přijela posledním rychlíkem z Vídně, má
modus vivendi, kongruu a její předseda vede jako náměstek vládu země…“43
Mimo toto období je příčina Masarykova osobního odporu k Janu Šrámkovi
velmi nejasná. Osobní odpor ke Šrámkovi byl totiž přítomen již před rokem 1926
a stejně tak po roce 1929. Jan Šrámek byl velmi vzdělaný teolog, kněz a sociolog.
Reprezentoval umírněné křídlo strany a byl hlavním Masarykovým obhájcem při
prezidentských volbách, za což ho konzervativní křídlo ve straně kritizovalo. Jan
Šrámek také hájil sociální rozměr křesťanství a před válkou měl velmi blízko ke
hnutí katolické moderny.44
Jan Šrámek odmítal povinné náboženství ve výuce, v letech
dominantní pozice katolicismu za panské koalice nesouhlasil s radikálními katolickými
požadavky a měl vazby na olomoucké arcibiskupy Antonína Cyrila Stojana
(1851–1923) a Leopolda Prečana (1866–1947), které považoval Masaryk za
své přátele.45
Masaryk měl negativní postoj k ideám stavovského katolicismu, ani
40
T. G. MASARYK, O funkci, kterou by měla mít lidová strana, Přítomnost 5, 1928,
č. 17, s. 257–258.
41
Obecně celá ČSL kladla silný akcent na svatováclavskou ideu československé státnosti.
Viz např. Bohumil STAŠEK, Idea svatováclavská a boj o samostatnost českého národa, Praha
1918, s. 16.
42
Jan ŠRÁMEK, Dr. Jan Šrámek ve svých projevech 1918–1938, Brno 1946, s. 56–68.
43
T. G. MASARYK, Cesta demokracie 3, Praha 1994, s. 290–291.
44
Podle nejnovějších zkoumání prof. Pavla Marka v Katolické moderně J. Šrámek dokonce
zastával vedoucí pozice. Tento objev byl představen na Konferenci Šrámek a jeho doba, konané
dne 23. 9. 2010 v Olomouci, referát prof. Marka Jan Šrámek a katolická moderna.
45
Miloš TRAPL, Monsignore Jan Šrámek, Olomouc 1995, s. 39.
110
ten však Šrámek nezastával. Obdobně Masarykem obávaný katolický blok Šrámek
odmítl. I další členy Šrámkova křídla ve straně měl Masaryk v oblibě (Mořic Hruban,
Alfréd Fuchs či P. František Světlík, který Masaryka do jisté míry obdivoval
již jako bohoslovec v Olomouci a díky němu se začal zabývat sociologií).46
Při
Marmaggiho aféře odmítl návrhy konzervativního křídla strany na odchod z vlády
a usiloval o oboustranný smír. Šrámek měl též velmi dobrý poměr k Edvardu Benešovi
a tento vztah byl oboustranný.
Jako vysvětlení špatného vztahu Masaryka ke Šrámkovi lze navrhnout pět
možných faktorů. Prvním je téměř neznámý a v literatuře opomíjený konflikt Masaryka
a Šrámka před válkou.47
Jan Šrámek se střetl u příležitosti Wahrmundovy aféry
s Masarykem na půdě říšské rady, i když většinou Masaryk nad svými katolickými
protivníky intelektuálně vítězil, nyní ani zdaleka zvítězit nedokázal. Masaryk
tvrdil, že kostnický koncil schválil terorismus a anarchii tím, že uznal řeč Jeana
Petita, obhajujícího vraždu Ludvíka Orleánského. Jan Šrámek poukázal na to, že
koncil anarchii skutečně později odsoudil a dokázal, že není možno dávat do spojitosti
vraždu tyrana s anarchií. Dalším tématem sporu byla filosofie Tomáše Akvinského,
Masaryk argumentoval, že Akvinský podporoval otroctví, Šrámek to označil
za ahistorický soud, nešlo otroctví, ale feudální systém vnímaný všemi stranami
jako legitimní a Bohem daný: „Pánové, nesmíme sv. Tomáše z jeho doby vyhnati
a jej nyní postaviti před parlament nové sněmovny rakouské…“ Celý spor měl ještě
několik teologicko-historických rovin, ze zápisu je však zjevné, že Masaryk Šrámkovu
řeč často přerušoval obstrukcemi a nesouhlasnými výkřiky, ještě častější však
byly projevy souhlasu zbytku sněmovny, kterých se Šrámkovi za jeho brilantní řeč
dostalo.48
Je možné, že Masaryk si na spor pamatoval, taková hypotéza má však několik
slabin: neexistuje pro ni žádný důkaz, Masaryk sám nebyl mstivý a vzhledem
ke své konfliktní minulosti před rokem 1914 by obdobné spory musel mít s většinou
politiků. S tím souvisí i další předválečný spor o interpretaci závěrů Maconského
koncilu (roku 581), z něhož vítězně vystoupil opět Šrámek.49
Marie V. Thurzo
ve své monografii o Šrámkovi dokonce tvrdí, že tento spor „velmi otřásl Masarykovou
autoritou“.50
Masaryk měl před rokem 1914 spory s řadou osobností, až na
46
František Světlík šedesátníkem, Olomouc 1935, s. 81–82.
47
O sporu se zmiňuje pouze prof. M. Trapl ve své knize o J. Šrámkovi, literatura o Masarykovi,
dokonce ani sextalogie za Ideálem a pravdou od Stanislava Poláka, tento spor vůbec ne-
zmiňuje.
48
T. G. MASARYK, Věda a církev: Církevně politický význam Wahrmundovy affairy,
Praha 1908.
49
Šrámek contra Masaryk: Řeč poslance docenta Šrámka na říšské radě dne 11. června
1908 Olomouc 1908, s. 8–42.
50
Virginie Marie TURZOVÁ, Kartouzský vězeň: Mons. Jan Šrámek – kněz a politik, Svitavy
2006, s. 93.
111
malý počet výjimek však vždy morálně či vědecky vítězil, zmíněné spory se Šrámkem
ale patřily spíše do oblasti Masarykových proher.
Druhé možné vysvětlení odvozuji z krátké zmínky v Hrubanových pamětech,
Masaryk údajně neměl rád tlusté osoby a Šrámek mírně obézní byl.51
Proti takové
hypotéze však stojí fakt, že Masaryk měl velmi rád Antonína Cyrila Stojana, který
byl mnohem obéznější než Šrámek. Spíše hypotetickou možností je zápach z úst,
při jedné cestě do Lán roku 1921 mělo Šrámkovo auto nehodu a podle operační
zprávy mu byla z břicha vyoperována příčina jeho velmi nepříjemného a mrtvolného
zápachu z úst.52
Doležal ve svých pamětech dokonce tvrdí, že kvůli zápachu
z úst se s Šrámkem řada politiků nechtěla sejít a Stránský ho v Lidových novinách
označil za „zaživa hnijící mrtvolu“.53
Další možností je Masarykova nespokojenost s neustálým tlakem na jeho
osobu v souvislosti s vysvětlováním financování odboje a nakládání s finančními
prostředky v letech 1914–1918. V jednom dopise Benešovi si Masaryk přímo stěžuje
na Šrámkovu osobu, který patřil v Národním shromáždění k hlavním silám,
požadující zveřejnění detailní zprávy o finanční stránce odboje. Masaryk se cítil
uražen tím, že musí ještě deset let po vzniku republiky dokazovat kolik, kdy a co
komu dal.54
Posledním je Masarykův nesouhlas se Šrámkovou politikou a konkrétními
kroky ve vládě. V článku Strana klerikální se konkrétně o Šrámkovi zmiňuje, kritika
je však velmi neurčitá: „Nezapomněli jsme, jak mnoho chyb nadělal. Mohla by
se uvést celá řada těch chyb a nedostatků. K tomu jeho známá záliba v odkládá-
ní.“55
Je možné, že právě tato lidovecká strategie pomalého postupu a zdržování,
která se vyplatila zejména při protikatolické vlně na počátku republiky, Masarykovi
zjevně velmi vadila, tedy Šrámkovo známé „moc jsme nevykonali, ale mnohému
jsme zabránili“.56
Na tuto „odkládací“ taktiku si totiž opětovně stěžoval Masaryk
před prezidentskými volbami a označil ji za nezodpovědné hazardování s osudem
republiky.57
ČSL totiž do poslední chvíle odkládala své rozhodnutí o tom, jakého
51
Mořic HRUBAN, Z časů nedlouho zašlých, Řím 1967, s. 217. Masaryk to viděl jako
esteticky nevzhledné a považoval tlusté lidi za líné. V této souvislosti také kritizoval generální
štáb Československé armády za obezitu generálů.
52
Seminář prof. Miloše Trapla Římskokatolická církev a politický katolicismus v ČSR a ve
střední Evropě 1, FF UP v Olomouci, Katedra historie, dne 4. 10. 2010.
53
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Josef Doležal, s. 471–472.
54
Jaroslav PECHÁČEK, Masaryk, Beneš a Hrad: Masarykovy dopisy Benešovi, Praha
1996, s. 77.
55
T. G. Masaryk, Strana klerikální, s. 2.
56
Jiří HANUŠ, Kněz a politika: případ Jana Šrámka, in: Pavel Marek (ed.), Jan Šrámek:
Kněz, státník a politik, Olomouc 2004, s. 47–54.
57
A. KLIMEK, Boj o Hrad 2, s. 130.
112
kandidáta volit. Obecně je velkým problémem zjistit, jaké konkrétní Šrámkovy politické
kroky Masaryk odmítal, Masaryk se vždy omezuje na obecné formulace
o jeho chybách, neschopnosti a touze diktovat (Masarykův přítel, strahovský opat
Metoděj Zavoral, dokonce s nadsázkou označil Šrámka za „Mussoliniho lidové
strany“58
), konkrétní příklady však chybí. Jednou z výjimek, kdy Masaryk skutečně
kritizoval Šrámka v konkrétní rovině, byla povolební koaliční jednání roku 1929.
Masaryk vinil Šrámka z nedostatku vyjednávacích schopností a kompromisu:
„Msgr. Šrámek nepotřeboval k svému jednání jako Švehla celých týdnů… za několik
dnů ohlásil, že vládu sestavit nemůže.“59
Z uvedených důvodů je tedy zjevné, že ač
mohl mít Masaryk objektivní důvody nesnášet Šrámka, je téměř jisté, že zde navíc
existovala osobní antipatie z prezidentovy strany, a to bez ohledu na konkrétní
Šrámkovy činy.
Na osobní rovině vidím jako nejvýznamnější a nejpravděpodobnější faktor
právě první bod o předválečných sporech. Nad zmíněné důvody hrál samozřejmě
roli fakt, že Šrámek byl nejen katolický politik, ale také katolický kněz a působil
často v nejvyšších ústavních funkcích. Pro Masaryka, jenž politickou aktivitu kněží
zcela zavrhoval, tak mohl symbolizovat vše, s čím ve vztahu stát – církev nesouhla-
sil.
Na vztah Masaryka ke Šrámkovi lze však nahlížet i z jiné perspektivy. Kritické
adresy Masaryka na adresu Šrámka pocházejí často z pamětí liberálního, nekatolického
či antiklerikálního prostředí (Antonín Schenk, Anna Gašparíková-Horáková),
naopak prameny katolické provenience (Vladimír Červenka, Mořic Hruban
a řada dalších) se o žádných problémech či sporech nezmiňují. Vztah je vykreslován
často až pozitivně, Hynek Dostál v památníku, vydaném u příležitosti Šrámkových
60. narozenin mluví o nadšené účasti prezidenta po boku Šrámka na orelských
slavnostech roku 1929,60
František Method Žampach připomíná veskrze stejné
cíle Šrámka a masarykovského zahraničního odboje, Šrámek „jen varoval před
nerozvážným postupem, který by mohl věcně škodit“, čímž odkazoval na protikatolickou
profilaci odboje, která mohla vést ke kulturnímu boji.61
Podobně mluvil i ministr
Jan Dostálek na sjezdu ČSL v září 1937, když říkal, že ČSL od počátku podporovala
Masarykovu vizi zahraniční politiky: „Naše zahraniční politika, založená
Masarykem, vybudovaná nynějším presidentem a v jeho duchu dnes prováděná,
58
Štěpán KOHOUT, Dopisy Jana Šrámka Karlu Dostálu – Lutinovovi, in: P. Marek (ed.),
Jan Šrámek: Kněz, státník a politik, s. 310.
59
Lekce z demokratismu, 37, 1929, č. 598, s. 1.
60
František Method ŽAMPACH, Jan Šrámek: životní data, dokumenty, vzpomínky, úvahy,
Brno 1930, s. 26.
61
Tamtéž, s. 47.
113
měla vždy souhlas naší strany…“62
Ministr Jaroslav Stránský roku 1946 mluvil dokonce
o tom, že Jan Šrámek byl účasten Masarykovy osvobozovací akce podobným
způsobem, jako působil po boku Edvarda Beneše v Londýně za druhé světové vál-
ky.63
Německý list Kölnische Volkszeitung v kontextu orelských slavností roku
1929 dokonce zkritizoval Šrámka za to, že je názorově až příliš blízký Masarykovi:
„Jeho moudrost končí jako u Masaryka: Němci mají tři státy, československý národ
pouze jeden.“64
Památník ke Šrámkovu jubileu z roku 1930 je také z většiny zaplněn
fotkami, na kterých je Šrámek po boku Masaryka, tématem velké části z nich
je pak Masarykova cesta po Moravě v červnu 1928, na které Šrámek prezidenta
k Masarykově nelibosti doprovázel (Šrámek na jednotlivé zastávky prezidentské
cesty pravidelně dojížděl z Brna). František Hála po válce taktéž oba muže srovnával:
„A tak profesor sociologie Šrámek jinými cestami a jinou methodikou dochází
k stejnému závěru, k jakému dospěl veliký Tomáš Masaryk, že totiž otázka česká je
především otázkou sociální.“65
Nicméně i F. Hála si dobře uvědomoval, že vztahy
Šrámka a Masaryka nebyly vždy ideální, o to více zdůraznil jejich oboustrannou
proměnu po roce 1918: „Viděno pod zorným úhlem Moravy z let devadesátých, bylo
by ovšem zatěžko si představit Masaryka a Šrámka tak těsně vedle sebe. Málokdo
by byl věřil tehdy před padesáti lety, že za presidentství Masarykova se ani jedna
československá vláda, s výjimkou nepolitických kabinetů úřednických, neobejde bez
ministra Šrámka. Nebo kdo by na půdě říšské rady mohl tušit, že za presidentství
Masarykova bude Šrámek zastávat funkci úřadujícího předsedy vlády? A přece,
když se někdo opravdu zamyslí nad postojem obou mužů k demokracii, kterou jak
Masaryk, tak Šrámek prociťují především nábožensky, na podkladě křesťanské
ethiky, na základě lásky k bližnímu a rovnosti nesmrtelných lidských duší, chápe, že
se nakonec na půdě demokratické republiky mohli, ba museli sejít.“66
Situaci Šrám-
62
Československá strana lidová a její práce v politickém, sociálním a kulturním vývoji
Československé republiky. Řeč ministra veřejných prací Ing. Jana Dostálka na IX. řádném sjezdu
naší strany. Bohumil STAŠEK, Československá strana lidová ve své práci a úkolech, Lidová
čítanka 1937, s. 10.
63
Ivo DUCHÁČEK, Mandatář národa. Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre Dr Jana
Šrámka, předsedy vlády ČSR v zahraničí, Praha 1946, s. 9.
64
František Method ŽAMPACH, Jan Šrámek: životní data, dokumenty, vzpomínky, úvahy,
Brno 1930, s. 153.
65
I. DUCHÁČEK, Mandatář národa. Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre Dr Jana
Šrámka, předsedy vlády ČSR v zahraničí, Praha 1946, s. 13–14.
66
Tamtéž, s. 17–18. Další příklad totožnosti Šrámkových a Masarykových názorů je např.
s. 23. Zdá se, že glorifikace vztahu obou mužů po druhé světové válce ještě narostla s významem,
jaký měl Jan Šrámek v exilové vládě. Snad tím mohla být také neúmyslně akcentována snaha navázat
na tradice a systém první republiky. J. Firth dokonce ve zmíněném sborníku řadí Šrámka
a Masaryka mezi nejvýznamnější „syny naší země“ (s. 46). Případně příspěvek Františka
M. Žampacha o tom, že pouze Masaryk a Šrámek se společně zastávali Slováků proti uherskému
útlaku (s. 64).
114
kovy ČSL s potěšením komentoval také Josef Doležal: „Muž, vyhazovaný r. 1919
z první sněmovny a vůdce kdysi malé frakce, vede v 10. roce samostatnosti fakticky
vládu republiky a provází v této funkci presidenta Masaryka na jeho cestě Mora-
vou…“67
Pro katolické politiky byl Šrámek osobou, s kterou prezident rád spolupracoval
a jehož si hluboce vážil pro jeho osobní i politické kvality, a pokud ne před rokem
1918, tak zcela jistě po vzniku ČSR. Hodnocení vztahu obou mužů bylo tedy
již v době první republiky přinejmenším rozporuplné a často i diametrálně odlišné
dle konkrétního tábora či mluvčího, který se k dané problematice vyjadřoval. Při
těchto rozdílech je třeba mít na paměti subjektivitu obou skupin: lidé blízcí Masarykovi
očividně Šrámka nesnášeli v duchu antiklerikalismu či antikatolicismu, naopak
Šrámkovi souputníci popisovali vztah k Masarykovi často pozitivně hlavně
při různých životních jubileích, a zde by šlo výroky kritické či negativní povahy
stěží očekávat.
Masaryk a další významní představitelé (českého) politického katolicismu
Proti tvrzení, že Masaryk měl negativní vztah k politickému katolicismu
obecně, lze uvést několik příkladů poměrně dobrého vztahu mezi vůdčími osobnostmi
politického katolicismu a Masarykem. Cílem není uvést vyčerpávající přehled
Masarykova poměru k významným katolíkům, ale dokázat, že Masarykova
kritika politického katolicismu neměla zásadní implikace pro jeho vztah ke konkrétním
reprezentantům tohoto politického proudu.
Masaryk měl korektní vztah s olomouckým arcibiskupem A. C. Stojanem.
A. Horáková-Gašpáriková ve svých pamětech vzpomíná na oběd arcibiskupa
F. Kordače (1852–1934) s Masarykem v Lánech, při té příležitosti Masaryk o Stojanovi
prohlásil: „Takový hodný, poctivý sedlák. Přišel jednou ke mně, mluvili jsme
spolu a po jakémsi vytáčení vytáhl z kapsy moravskou klobásu, po chvíli se obrátil
a zpod druhého vytáhl šosu flašu slivovice. Prý je to zdravé oboje, a proto mi to
přinesl.“68
Na Stojanovi oceňoval jeho dobrotu, hlubokou víru a skromnost. Podle
Hrubanových vzpomínek dokonce Masaryk utěšoval Stojana při velké vlně vystupování
z katolické církve, Masaryk mu údajně řekl: „Což není lépe, budou-li lidé
přestupovat k pravoslaví, než aby byli bez vyznání? Zůstanou přece jen křesťany.“69
Když Stojan zemřel, Masaryk byl velmi zarmoucen a v telegramu 1. října 1923 napsal:
„Vyslovuji vám, pánové, při odchodu pana arcibiskupa vřelou sympatii. Poznal
jsem záhy jeho upřímnou lidumilnost, zejména také v době společného poslan-
67
Josef DOLEŽAL, Politická cesta českého katolicismu 1918–1928, Praha 1928, s. 11.
Obdobně srovnání Masaryka a Šrámka v kontextu jejich státnosti a politického umu s. 65–66.
68
Anna GAŠPARÍKOVÁ-HORÁKOVÁ, Z lánského deníku 1929–1937, Praha 1997,
s. 128.
69
Mořic HRUBAN, Z časů nedlouho zašlých, s. 217.
115
cování. Vážil jsem si vždy, že si ve své vysoké funkci zachoval svou lidovou bodrost
a srdečnou laskavost k moravskému lidu.“70
Stojan také navštěvoval prezidenta Masaryka
v době jeho nemoci na počátku 20. let.71
Stojanovým nástupcem na arcibiskupském
stolci se stal Leopold Prečan, který měl taktéž s Masarykem dobré
vztahy.72
Dalším Masarykovým přítelem byl olomoucký advokát Mořic Hruban
(1862–1945). Masaryk zval Hrubana na časté oficiální i neoficiální návštěvy, sám
ho navštěvoval v jeho senátorské kanceláři, Hruban také ve svých pamětech uvádí,
že jejich časté rozhovory do velké míry změnily Masarykův postoj k politickému
katolicismu.73
Časté Masarykovy a Hrubanovy neoficiální styky kontrastují s absolutní
absencí osobních styků prezidenta a Šrámka, o ně však Šrámek velmi stál
a usiloval, na formální úrovni se naopak Masaryk se Šrámkem stýkali poměrně často,
a to již od období protikatolické vlny. O Masarykových kontaktech s Hrubanem
dobře věděl klub lidové strany, proto byl v naprosté většině případů právě Hruban
pověřen jednáním s prezidentem, to dokazuje např. zápis z jednání klubu lidové
strany při protikatolické vlně: „Když by už klub považoval za nutné, aby Masaryka
někdo informoval nebo u něho zakročil, aby proticírkevní předlohy v Národním
shromáždění nebyly nakvap projednávány, pak považuje za jedině přijatelnou formu,
aby tak učinil ministr Dr. Hruban.“74
Přízni Masaryka se těšil také lidovecký politik, průmyslník, publicista a papežský
komoří Jan Jiří Rückl (1900–1938), Masaryk oceňoval jeho široké kontakty
a několikrát si od něho vyžádal odborný posudek na hospodářskou problematiku.75
Rückl současně působil jako jedna z hlavních opor Hradu v rámci ČSL a k osobě
a názorům prezidenta se aktivně hlásil. S Masarykem měl společnou náboženskou
obhajobu demokracie, vycházející z existence lidské duše, mající nekonečnou hodnotu
pro Boha, proto je jakýkoliv nedemokratický systém předem z teologického
hlediska vyloučen. Masaryk hájil demokracii zcela totožně: „věčné věčnému nemůže
být lhostejno…“76
Na identickou obhajobu demokracie upozornil ve svém projevu
i Beneš na Rücklově pohřbu.77
Nešlo pouze o náhodu, Rückl se Masarykovým
70
František VYMĚTAL, Apoštol křesťanské lásky a jednoty církve. Život a dílo Dr. A. C.
Stojana, Praha 1988, s. 225.
71
AKPR Praha, Záznam ze dne 11. 6. 1921, fond katolíci, sig. T665/21, kart. č. 53.
72
Radomír MALÝ, TGM a jeho vztah ke katolicismu, in: Richard Pražák (ed.), Masaryk
a střední Evropa, Brno 1994, s. 17.
73
Mořic HRUBAN, Z časů nedlouho zašlých, s. 147 a 212.
74
Archiv KDU-ČSL, fond Josef Doležal, s. 181–182.
75
Antonín KLIMEK, Papežský komoří Jan Jiří Rückl jako politik, in: Zdeňka Hledíková
(ed.), Traditio et Cultus, Praha 1993, s. 220.
76
T. G. MASARYK, Mravní názory, Praha 1925, s. 15.
77
Jak Československo žilo v srdci Dra J. J. Rückla, Lidové listy 17, 1938, č. 196, s. 7.
116
demokratismem přímo inspiroval, jak sám prohlásil: „Masaryk tak celý svůj život
pátral po tom, na čem by bylo možno založit takovou autoritu demokratickou. Poznal
dobře, že není ji možno zakládati na autoritě jenom lidské, na domnělé dobrotě
člověka, na níž ji chtěli zakládat filosofové Velké revoluce francouzské. Masaryk
napsal proto: Nejhlubší argument pro demokracii jest víra v člověka, v jeho hodnotu,
v jeho nesmrtelnou duši: to je pravá rovnost metafysická.“ Benešovu řeč na
pohřbu T. G. Masaryka pak Rückl vnímal následovně: „V této věci se oba představitelé
našeho státu přibližují koncepci státovědy katolické… demokracie založená
na řádu Božím, demokracie založená na úctě k člověku, ne proto, že jest člověkem,
ale proto, že jest obrazem Božím ve své nesmrtelné duši, taková demokracie odpovídá
i světovému názoru našemu.“78
Masaryk také oceňoval práce katolického novináře a židovského konvertity
Alfréda Fuchse (1892–1941), příčinou zřejmě byla Fuchsovo zdůraznění interpretace
stavovské encykliky Qudragessimo Anno v duchu demokracie, což kontrastovalo
se stavovskou rétorikou některých evropských autoritářských režimů.79
Fuchs
navíc souhlasil s Masarykem ve velmi kritickém hodnocení rakouského katolicismu,
a neváhal užít Masarykova vlastní slova o „bahnu“, aby vyjádřil jeho nevýraznou
intelektuální a teologickou úroveň.80
Navzdory tomu však byl Fuchs mnohem
blíže katolickému konzervatismu, Františku Kordačovi a českému křídlu ČSL než
např. Šrámek.81
I tak měl s Masarykem mnohem lepší vztahy, Radomír Malý k tomu
píše: „Ke cti Masarykově budiž řečeno, že osobně byl velmi snášenlivý, což dokázal
i ve vztahu vůči Fuchsovi.“82
Masaryk také považoval Fuchse za jednu z nadějí
katolické žurnalistiky, o níž měl Masaryk nevalné mínění: „…rozpor mezi životem
a stranou lidovou živí neobyčejně špatný tisk lidové strany, jak zde, tak i na
Slovensku. Musí působiti rozvratně a nepříznivě, jestliže strana, která se dovolává
Boha a Krista, ve svých novinách neustále lže.“83
Zmíněná kritika se vztahovala
hlavně na list Čech a občas na Lidové listy, jak Masaryk s oblibou říkal, ani arcibiskup
František Kordač se neodvážil vzít český katolický tisk pod svou ochranu.
78
Mladí lidovci v lidovém hnutí, jejich program a práce. Sjezdový projev dra J. J. Rückla,
Bohumil STAŠEK, Československá strana lidová ve své práci a úkolech, Lidová čítanka 1937,
s. 68–69.
79
Alfréd FUCHS, Demokracie a encykliky, Praha 1936, s. 104.
80
Alfréd FUCHS, Z boje o modus vivendi. Výbor článků církevně – politických, Hradec
Králové 1933, s. 13.
81
Pavel VEČEŘA, Reflexe ekumenismu, katolického univerzalismu a unionismu v díle
A. Fuchse, in: Pavel Marek (ed.), Církve v 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii,
Brno 2010, s. 392–405.
82
Radomír MALÝ, Alfréd Fuchs. Muž dvojí konverze, Brno 1990, s. 11.
83
AKPR Praha, Záznam ze dne 6. 6. 1926, fond katolíci, inv. č. T665/21, kart. č. 53.
117
Masarykův vztah ke konkrétním osobnostem silně ovlivnilo vydání encykliky
Quadragessimo Anno roku 1931. Principu stavovského řádu jako léku na společenské
a ekonomické problémy se chopilo konzervativní křídlo ČSL (vedené Bohumilem
Staškem), vedení ale zůstalo k encyklice netečné, naopak otevřeně encykliku
přijaly DCV a HSĽS. Masaryk byl velkým odpůrcem stavovských myšlenek, již
encykliku Rerum novarum kritizoval jako krok zpět do středověku a Quadragessimo
Anno a celé hnutí stavovských katolíků označil za zdroj „totalitních či nedemokratických
forem vlády“.84
Z toho pak vycházel negativní vztah k vyšehradskému
kanovníkovi Bohumilu Staškovi (1886–1948), Janu Scheinostovi (jehož lze označit
za syntetika fašismu a katolicismu, 1896–1964) či Františku Šabatovi (1858–1936),
kteří usilovali o nahrazení demokracie stavovským systémem.85
Tento proud podporovala
i konzervativní část katolických intelektuálů a nově vzniklých časopisů
(Řád, Akord, Tak, Obnova apod.), zde byl negativní vztah víceméně oboustranný.86
Přesto nelze zcela generalizovat, např. konzervativec a stavovský katolík Bohumil
Stašek se o Masarykovi před prezidentskou volbou roku 1934 vyjádřil: „Že Masaryk
bude znovuzvolen, o tom není diskuze. Jsme všichni rádi, že ho máme.“87
Bohumil
Stašek přednesl také obsáhlý děkovný projev po Masarykově smrti, kde opět
interpretoval Masarykova slova ve světle (pro katolický tábor) pozitivním a vyzval
k udržování jeho odkazu a dědictví: „Čeští katolíci jsou presidentu Osvoboditeli
vděčni i za jeho zdánlivě tvrdá, poněvadž často i falešně vykládaná a nepochopená
slova: Katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou. Tato slova povzbudila
nás katolíky, abychom v obnoveném československém státě nehledali a neopírali
svá práva o privilegia a ochranu mocných, ale tak, jak demokracie toho žádá,
o svou sílu v lidu a v srdcích lidu… Mohu prohlásit, že zesnulý prezident Osvoboditel
právě na základě této činnosti organisovaných katolíků pokládal nás katolíky za
jeden ze základních a pevných pilířů našeho státu.“88
To však nic nemění na tom,
že Masaryk Bohumila Staška příliš rád neměl, při rozmluvě prezidenta s Šámalem
byl Stašek dokonce označen za „stvůru“.89
Lze tak shrnout, že velmi důležitým faktorem, který ve 30. letech ovlivňoval
Masarykův vztah ke katolickým politikům a významným osobnostem katolicismu,
84
Zdeněk KÁRNÍK, České země v éře první republiky. Díl 2. Československo a české země
v krizi a ohrožení, Praha 2002, s. 325–326.
85
Jan KOTOUS – Michal PEHR, Bohumil Stašek (1886–1948). Život a doba, Kostelní
Vydří 2009.
86
Bohuš BALAJKA et al., Přehledné dějiny literatury II., Praha 2001, 131–137.
87
AKPR Praha, Stašek o situaci ze dne 10. 5. 1933, fond katolíci, sig. T665/21, kart.
č. 53.
88
Projev předsedy Msgre Bohumila Staška. Bohumil STAŠEK, Československá strana
lidová ve své práci a úkolech. Lidová čítanka 1937, s. 191.
89
AKPR Praha, Záznam ze dne 26. 7. 1926, fond katolíci, sig. T665/21, kart. č. 53.
118
byl jejich postoj ke stavovské ideji. Jak je také patrné z předchozí části, Masarykův
vztah ke katolickému politickému hnutí v žádném případě nebyl uniformní a lišil se
dle konkrétních osobností. Kritika Šrámka či politického katolicismu obecně tak
neměla velký dopad na vztahy v osobní rovině.
Specifika Masarykova vztahu k DCV a HSĽS
Zatímco hlavním tématem v Masarykově vztahu k ČSL bylo náboženství
a církev, Masarykův poměr k DCV a HSĽS se týkal spíše otázek státních a nacionálních.
Obě strany byly v náboženské otázce k Masarykovi shodně kritické (často
mnohem více než ČSL) a taktéž požadovaly teritoriální autonomii (hlavně HSĽS,
DCV po většinu existence republiky vedli aktivističtí politici).90
Z Masarykova pohledu
tak nešlo pouze o církevní problematiku (jako v případě ČSL), ale o stabilitu
státu jako takového – Němci po převratu projevili silné separatistické tendence,
Slováci se zase v rostoucí míře dovolávali příslibů obsažených v Pittsburgské deklaraci.
Otázka církevní a náboženská tak byla logicky podřízena jiným problé-
mům.
Masaryk a HSĽS
Masaryk byl v přístupu k HSĽS mnohem diplomatičtější než ve vztahu
k ČSL, to lze demonstrovat na příkladu cesty na Slovensko v září roku 1921, v projevech
mluvil pozitivně o katolicismu i katolické církvi, proslovy zakončoval slovy
„Bůh Vám žehnej…“ a závazkem, že ochrání katolickou víru Slovenska, což v Čechách
a na Moravě neříkal.91
Masaryk také, zřejmě analogicky ke Šrámkovu případu,
usiloval o to, aby byl A. Hlinka (1864–1938) jmenován na některý ze slovenských
biskupských stolců, Masaryk se domníval, že tím poklesne jeho radikalita.
Stejně jako v případě Šrámka však nelze s jistotou říci, nakolik byl krok myšlen
vážně a do jaké míry šlo pouze o deklarativní gesto či taktický krok. Ohled na Slovensko
byl často prvořadým faktorem při tvorbě politiky, obdobný příklad lze uvést
v Masarykově postoji k zavedení kongruy. Masaryk státní příplatek kněžím zpočátku
odmítal a Benešovi radil: „Pro kongruu hlasovat nemusíte, a to docela veřej-
ně.“92
Při setkání s M. Hodžou (1878–1944) byl však varován před negativními důsledky
kritického postoje Hradu v otázce kongruy na Slovensku, Masaryk tak ihned
změnil názor a zákon podpořil.93
Dalším důkazem může být úsilí o propuštění
90
Jaroslav ŠEBEK, Ideové peripetie sudetoněmeckého katolicismu v Československu ve
30. letech, in: Andros propabilis, Olomouc 2005, s. 157–176.
91
T. G. Masaryk, Cesta demokracie 2, Praha 2007, s. 120–134.
92
M. V. TURZOVÁ, Kartouzský vězeň, s. 226.
93
A. KLIMEK, Boj o Hrad 2, s. 318.
119
Hlinky z vězení po jeho cestě na pařížskou mírovou konferenci, V. Šrobár (1867–
1950) usiloval o tvrdý trest, Masaryk takový postup rezolutně odmítl. Masaryk
taktéž odsoudil protikatolické počínání některých českých organizací na Slovensku:
„Na náboženství jim nikdo nesahá, jednotlivci (učitelé – vojáci – Sokolové) dopustili
se svatokrádežných nešetrností, ale byli potrestáni.“94
Slovenský literární historik
M. Tomčík k tomu píše: „Masaryk dobře zvážil, že Slovensko je krajina sui genesis,
zem svého ducha…“95
O Masarykově vztahu k vůdcům slovenského katolicismu si nelze dělat iluze.
Nesnášenlivost byla velmi často oboustranná. Slovenský historik František Vnuk
vydal dobový životopis A. Hlinky, sepsaný jeho stranickým kolegou K. Sidorem
(1901–1953), velkou část Hlinkových prohlášení na Masarykovu adresu musel Sidor
vypustit vzhledem k jejich vulgaritě. Lze namítnout, že Sidor byl také Masarykovým
odpůrcem a mohl si Hlinkovy výroky upravit, v takovém množství je to
však velmi nepravděpodobné.96
Hlinka často prohlašoval, že volit Masaryka znamená
zradit katolicismus a církev, Masaryka označoval za pokrokáře a kacíře:
„Když se katolicismus pronásleduje, když se berou kláštery a vyhánějí řeholníci,
husitům a protestantům se pozemky ponechávají… Proti tomu nám nic nepomůže,
jen autonomie…“97
Rovněž Hlinka vedl v prosinci 1922 delegaci, která Masarykovi
předložila memorandum se slovenskými požadavky (diskriminace katolíků ve veřejných
úřadech, zrušení církevních středních škol, autonomní přísliby z Pittsburgské
deklarace apod.), Masaryk požadavky odmítl jako neopodstatněné, což Hlinku
a jeho kolegy hluboce urazilo.98
Masaryk se k Hlinkovi choval taktéž nepřívětivě,
v dopise z roku 1929 Hlinkovi píše: „Často mi vnucuje se myšlenka, že nemáte
srdce, že místo něho máte druhý játra – tak jste zlobný a rozčílený.“99
V rozmluvě s
Hrubanem zase o Hlinkovi řekl, že je nestálý a lže: „…kdyby aspoň nelhal.“100
Jak
bylo zmíněno výše, i Hlinka prohlašoval o Masarykovi, že neustále lže.
Podobný postoj měl Masaryk k J. Tisovi (1887–1947), s Tisem vedl krátký
rozhovor v lednu 1927 po jeho jmenování ministrem ve vládě tzv. panské koalice,
Šámalovi se poté svěřil, že považuje Tisa za zcela neschopného vykonávat jakoukoliv
ministerskou funkci. Obdobně Tiso se svým kolegům svěřil, že již setkání či
94
Jaroslav OPAT, Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka: Česká otázka včera a dnes,
Praha 2003, s. 367.
95
Miloš TOMČÍK, Masarykov podiel na aktivizácii slovenskej literatury 19. a 20. storočí,
in: Miloš Tomčík – Zdeněk Urban (eds.), T. G. Masaryk a Slovensko, Praha 1992, s. 22–68.
96
Karol SIDOR – František VNUK, Andrej Hlinka 1864–1938, Bratislava 2008, s. 555.
97
Alena BARTLOVÁ, Andrej Hlinka, Bratislava 1991, s. 65.
98
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Vladimír Červenka, Paměti II.: Národní shromáždění,
nekatalogizované paměti, s. 619–620.
99
Jaroslav PECHÁČEK, Masaryk, Beneš a Hrad, s. 101.
100
Mořic HRUBAN, Z časů nedlouho zašlých, s. 216.
120
rozmluva s Masarykem jsou odpudivé, a označil ho za nepřítele všeho katolické-
ho.101
Stejný postoj zastával Masaryk k programu strany, HSĽS byla mnohem konzervativnější
a klerikálnější než ČSL (sepjetí s katolickou církví bylo mnohem silnější),
katolická hierarchie (zejm. pražské arcibiskupství) i Vatikán měly často lepší
vztahy s Hlinkou než se Šrámkem. Hlavním heslem HSĽS byla ochrana katolického
Slovenska proti bezbožným Čechám v čele s Masarykem.102
Již v lednu 1919 se
setkal Hlinka v čele slovenské delegace s Masarykem, díky tomuto setkání si obě
strany uvědomily zcela odlišné představy o pozici katolické církve a katolicismu
v ČSR.103
Do otevřeného střetu se Masaryk dostal s HSĽS v otázce tří slovenských
gymnázií, která HSĽS požadovala navrátit katolické církvi, Masaryk to odmítal
a ani po delších jednáních nebyla gymnázia církvi vrácena.104
Spor se vedl také
o Tukovu aféru, Masaryk zkoušel přimět HSĽS, aby se Tuky zřekla, ta odmítla
a v důsledku Tukova odsouzení za velezradu opustila HSĽS roku 1929 vládu a posunula
se dále směrem k autonomismu.
Střet lze spatřovat i v rovině ideové – Masaryk usiloval o jednotný československý
národ, naopak HSĽS hájila svébytnost slovenského národa a s ohledem na
církevní politiku státu žádala autonomii. Masaryk viděl rostoucí slovenský nacionalismus
jako hrozbu a vyjádřil se k němu při projevu z roku 1933 k výročí 1100 let
od založení prvního křesťanského kostela na Slovensku: „Zdůrazníme si, že křesťanství
v duchu svého zakladatele je především náboženstvím účinné lásky k bližnímu…
nesmí nikdo, kdo se hlásí ke křesťanství hlásat nenávist. Nesmí být v republice
ani jednoho duchovního, který by takto chápal křesťanství a své poslání.“105
Masarykův vztah ke slovenskému politickému katolicismu byl v osobní rovině
mnohem negativnější než vztah ke katolicismu českému. S ohledem na Slovensko
a stabilitu nové republiky však Masaryk omezoval své výstupy proti slovenskému
katolicismu výhradně na osobní úroveň, veřejně či v novinách si dával velmi
dobrý pozor, aby neurazil katolickou víru Slováků. V následující části nastíním, že
Masarykův vztah k politickému katolicismu (zejména ČSL) se od konce 20. let
zlepšil, toto zlepšení se však v žádném případě netýkalo jeho poměru k HSĽS, která
se jeho idejím od opuštění koaliční vlády stále vzdalovala. HSĽS např. otevřeně
101
Milan ĎURICA, Jozef Tiso – Slovenský kňaz a státník, Martin 1992, s. 145.
102
Alena BARTLOVÁ, Hlinkova Slovenská Ľudová strana, in: Pavel Marek – Jiří Malíř
(eds.), Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu
1861–2004, Brno 2005, s. 833–860.
103
A. BARTLOVÁ, Andrej Hlinka, Bratislava 1991, s. 58.
104
T. G. MASARYK, Cesta demokracie 2, s. 508.
105
Jiří KOVTUN, Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935,
Praha 2005, s. 736.
121
přijala stavovský katolicismus, s nímž Masaryk ostře nesouhlasil. Předtím ještě
zmíním Masarykův vztah k německému politickému katolicismu.
Masaryk a DCV
Reakce německých katolíků byla obdobná jako v případě katolíků slovenských,
odpor vůči protikatolické vlně byl umocněn nacionální otázkou, v případě
německých oblastí mnohem intenzivnější než na Slovensku. I v této oblasti byl tedy
Masaryk velmi obezřetný a umírněný. V listopadu 1921 Masaryka varoval litoměřický
biskup německé národnosti Josef Gross (1866–1931), že pokud budou protikatolické
nálady pokračovat, vyvolá to odpor v německých oblastech a celá záležitost
bude postoupena na mezinárodní úroveň, což bude mít negativní důsledky pro
ČSR.106
Masaryk měl enormní zájem na tom, aby se německé politické strany obecně
účastnily politického života a vstoupily do vlády, konkrétně předseda DCV Robert
Mayr-Harting (1874–1948), vůdce aktivistického křídla strany, byl Masarykovým
častým hostem na Hradě. Setkání mezi Mayr-Hartingem a Masarykem proběhla celá
řada (zejména na počátku 20. let, tedy v době ještě stále trvající protikatolické
vlny), církevní problematika v nich však stála zcela v pozadí, přednost měly českoněmecké
vztahy.107
V tomto ohledu měl Masaryk vyčítavý postoj k ČSL, která (jak
bylo zmíněno) odmítala spolupráci s DCV, přičemž právě taková spolupráce mohla
splnit Masarykův cíl začlenění německých stran do vlády. V létě 1919 se Masaryk
sešel s Šrámkem a dlouze s ním debatoval na téma německých politických stran,
Masaryk se domníval, že ČSL díky svému opozičnímu postavení má kontakty s německými
stranami a snažil se přes ČSL zajistit vstup Němců do vlády. Narazil
ovšem na rezolutní odpor Šrámka, který spolupráci s Němci odmítl, poukazujíce na
jejich nestátotvorný postoj.108
V této spojitosti je velmi zajímavé, že Masaryk měl
skeptický postoj ke vstupu DCV do pravicové vlády roku 1926, podle Šebka si přál
spíše česko-německé smíření na bázi levicových a socialistických stran.109
Za pravděpodobnější
považuji možná Masarykův strach z vytvoření katolického bloku, který
se stal vzhledem k volebním výsledkům a složení vlády mnohem aktuálnějším
než na počátku 20. let, kdy si Masaryk přál větší spolupráci DCV a ČSL. I přes
106
Jaroslav ŠEBEK, Aktivistická a nacionální názorová linie v rámci politických elit německé
Křesťansko-sociální strany na příkladu Roberta Mayr-Hartinga a Karla Hilgenreinera,
in: Pavel Marek – Jiří Hanuš (eds.), Osobnosti v církvi a politice, Brno 2006, s. 394–410.
107
Eva BROKLOVÁ, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu
1918–1938, Praha 1999, s. 90.
108
Archiv KDU-ČSL Praha, fond Vladimír Červenka, Paměti II., s. 35–36.
109
Jaroslav ŠEBEK, Mezi křížem a národem. Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu
v meziválečném Československu, Brno 2006, s. 365–388.
122
zmíněné obavy Masaryk označil den vstupu německých ministrů do vlády za nejšťastnější
v životě.
Když Masaryk ve 30. letech bojoval proti katolickému bloku, viděl DCV
jako jeho přirozenou součást. DCV byla také zřejmě největším příznivcem stavovské
encykliky Quadragesimo Anno v ČSR, dokonce obsahu encykliky přizpůsobila
vnitřní strukturu celé strany.110
Masaryk encykliku kritizoval stejně jako stavovské
proudy a jejich konkrétní zastánce, předákům DCV se ale kritika vždy vyhnula,
zřejmě s ohledem na jeho pozitivní postoj k německé menšině. Obecně je případ
DCV zajímavý, Masaryk často zaujímal kritické postoje k ČSL, a to i veřejně,
k HSĽS byl kritický hlavně v soukromí, naopak k DCV se téměř nevyjadřoval. Důvodem
absence bližšího vztahu k DCV zřejmě byla existence celé řady stran reprezentujících
německou menšinu, německou problematiku tak vnímal v kontextu
vztahu ke všem příslušníkům německého národa. Navíc ve srovnání s HSĽS jako
vůdčí politické síly na Slovensku, nebyly parlamentní pozice DCV ani zdaleka tak
silné. Lze tak shrnout, že v obou případech (HSĽS i DCV) byla nacionální otázka
důležitější než otázka církevně-náboženská, zejm. k DCV měl Masaryk kladný
vztah, a to i přesto, že DCV měla program mnohem konzervativnější a klerikálnější
než např. ČSL.
Změna Masarykova vztahu k politickému katolicismu a její možné příčiny
Již ve zmíněném článku Strana klerikální navrhuje Masaryk konkrétní kroky,
které by mohly třem katolickým stranám pomoci, aby zabránily úbytku svých voličů:
zmenšit vnitřní rozbroje (konkrétně kritizuje spory mezi Janem Šrámkem a Bohumilem
Staškem) a posléze plynoucí rozpory z rozdělení strany do zemských organizací
bez silného centra, lépe si ujasnit program, zejm. ČSL vyčítal přílišné přiblížení
se k národním demokratům a agrárníkům. Masaryk v článku volal po tom,
aby se v katolických stranách probudilo více republikánské samostatnosti a individuality.
Již roku 1928 napsal kritický článek O funkci, kterou by měla mít lidová
strana, v řadě kritických výtek (shodných s výše uvedenou kritikou) také napsal:
„Jest u nás nedostatek politického středu a lidová strana mohla by být uchazečem
na tuto funkci, která není k zahození a která není nevděčná.“ Velká část kritiky totiž
vychází právě z tohoto bodu, Masaryk obviňoval ČSL, že nepůsobila jako dostředivý
prvek občanské koalice (1926–1929) a stala se příliš pravicovou. Po volbách
1929 Masaryk vyzýval k větší aktivitě a tvůrčí činnosti ČSL, za hlavní příčinu volební
ztráty považoval přílišnou pasivitu a ustrnutí v obranné pozici z počátku
20. let: „Lidovci vcelku zaznamenávají dost značné ztráty. Je to přirozené. Lidová
110
Jaroslav ŠEBEK, Quadragesimo anno, její recepce a vliv na katolické prostředí v českých
zemích ve 30. letech, Soudobé dějiny 8, 2001, č. 2–3, 365–388.
123
strana byla příliš pasivní, politicky neplodná, aby své voliče trvale mohla udržet
pohromadě…“111
I přes stále kritické výtky přechází Masaryk dle mého názoru ke kritice věcnější
a konstruktivnější, to se např. projevuje v tom, že Masaryk se již apriori od
konce 20. let nestavěl proti účasti katolických stran ve vládě a počítal, zejm. s ČSL,
jako přirozenou součástí vládních koalic. Pokud tento přístup srovnáme s počátkem
20. let, kdy katolické strany odsuzuje jako takové za jejich podstatu (směšování náboženství
a politiky), jde o diametrální rozdíl. Za zlepšení Masarykova vztahu k politickému
katolicismu lze také považovat jeho osobní podporu a účast na Svatováclavských
oslavách roku 1929, kdy při jejich příležitosti dokonce seděl vedle
J. Šrámka, který zde byl jako předseda katolické tělovýchovné organizace Orel.112
V souvislosti s oslavami Masaryk v rozhovoru pro noviny prohlásil: „…sv. Václav
je mně osobností sympatickou. Podporoval křesťanství a církev, a to v jeho době
bylo dílo záslužné, dílo kulturní a pokrokové. Mně je dále sympatické, že byl západníkem.
I jako politika si ho vážím pro jeho obezřetnost… nevidím nepřeklenutelného
rozporu mezi ideou svatováclavskou a reformační. (!) Je přece známo, že Hus
a husité sami sv. Václava ctili. Pokud se chystaných oslav týká, povím vám něco, co
vás snad překvapí. Hned po prvých Husových slavnostech dohodli jsme se se Švehlou,
že roku letošního vláda sama uspořádá manifestaci svatováclavskou, ovšem
politickou. Bohužel, zákeřná nemoc Švehlova tento plán překazila.“113
Svatováclavské
oslavy neznamenaly jen podstatné zlepšení vztahu mezi státem a církví, ale
i vztahu Masaryka k politickému katolicismu. V rozhovoru s Josefem Doležalem
nejenom uznal možnost reformy a vývoje římskokatolické církve (kterou v dřívějších
pracích považoval za nemožnou): „Katolická církev, jak přece vidíme na celé
její organizaci, je vzor organizace aristokratické a monarchické… Z toho lze vyložit,
že církev v minulosti podporovala aristokratismus a monarchismus politický.
Ale jistě se církev od těch sociálních a vládních forem minulosti může odpoutat…“,
ale současně ocenil roli katolických stran pro podporu demokracie: „Existenčním
základem moderních katolických stran je demokracie…“ Opět velký kontrast ve
srovnání s Masarykovými dřívějšími výroky o diktatuře klerikalismu a římskokatolické
církve.114
Zajímavé je, že Masaryk se snažil oslavy podpořit již roku 1927, prezident
vyšel vstříc katolíkům a povolil průvod kněží s ostatky sv. Václava přes první nádvoří
Pražského Hradu, a to navzdory tomu, že takové manifestace s výjimkou státních
akcí povoleny v těchto místech nebyly. Celá věc však měla nepříjemnou do-
111
T. G. MASARYK, Volební kaleidoskop, Lidové noviny 37, 1929, č. 557, s. 2.
112
Petr FIALA et al., Český politický katolicismus 1848–2005, Brno 2008, s. 257.
113
Bohumil ZLÁMAL, Příručka českých církevních dějin 10, Olomouc 1972, s. 121.
114
Prezident Masaryk o poměru katolictví k demokracii a o svatováclavských oslavách,
Národní osvobození, 6, 1929, č. 137, s. 3.
124
hru, prezident povolil průvod 30–40 kněží, v procesí však nakonec šlo více jak dvě
stě kněží.115
Zde je nutné zmínit, že Masarykův vztah se zlepšoval hlavně k ČSL,
přístup k DCV a HSĽS byl ovlivněn pragmaticky (stabilita republiky a nacionální
smír), proto nelze generalizovat. Navíc v případě HSĽS se spíše zhoršoval s radikalizací
strany samotné ve 30. letech.
Jaké faktory vedly Masaryka ke změně názoru? Za prvé, ČSL, DCV i HSĽS
se otevřeně přihlásily k demokracii a republikánskému zřízení. ČSL odmítla, resp.
Šrámek zcela ignoroval stavovskou encykliku Quadragessimo Anno z roku 1931.
Při mnoha příležitostech se Šrámek aj. představitelé vyslovili pro demokracii. ČSL
se ani v druhé polovině 20. let, kdy byla na vrcholu sil a ve vládě s HSĽS a DCV,
nehlásila k žádným klerikálním či monarchistickým tendencím.116
Masaryk změny
zřejmě vstřebával postupně – přeci jen viděl snahu o loajalitu na počátku republiky
jako způsob, jak pragmaticky uhájit pozice katolicismu tváří tvář protikatolické
vlně a pokusu o kulturní boj. Katolíci však stáli za demokracií i poté, co revoluční
vlna opadla a církev své pozice ve společnosti opět zkonsolidovala.
Za druhé, katolické strany volily většinou prezidentem Masaryka (i přes jeho
veřejně známé náboženské názory, často z dřívějška vulgárně popularizované Janem
Herbenem) – ČSL vždy a byla si od počátku vědoma váhy tohoto strategického
kroku, jak psal Mořic Hruban: „Po volbách se ocitla lidová strana v oposici. Jak
jsme dovedli dělat oposici, která má na zřeteli stát, jeho potřeby a jeho zájmy a bojuje
toliko proti vládnoucímu systému, je zajisté v dobré ještě paměti. Do tohoto období
spadá první volba presidenta republiky voleným Národním shromážděním.
Postup lidové strany, která jednotně volila prvního a dosavadního presidenta Tomáše
Masaryka, ukázal vysoký rozhled a politickou úroveň naší delegace a jejího
předsedy. A to v době oposice, kterou právem nazvati musíme vzorem oposice stá-
totvorné…“117
DCV roku 1927 a 1934 a HSĽS 1920 a zřejmě někteří poslanci i roku
1927. Obě tyto strany však vnímal Masaryk v rozdílném, a sice nacionálním
kontextu a církevně-náboženský přístup byl až druhotný. Přístup prvorepublikového
katolicismu k Masarykovi byl v obecné rovině pozitivní, s výjimkou tzv. konzervativních
a integrálních katolíků (někdy také označovaných jako nepolitičtí katolíci,
autoři kolem časopisů Akord, Tak, Čech aj., typickým představitelem výrazně
protimasarykovské katolické linie byl po celou dobu první republiky spisovatel
Jaroslav Durych).
Za třetí, ČSL vždy hájila zájmy státu, proto odmítla hlubší spolupráci
s HSĽS a DCV, stejně jako ideu katolického bloku, v tomto ohledu ji někdy byl
115
AKPR Praha, Zpráva ze dne 19. 9. 1927, zpráva ze dne 27. 9. 1927, zpráva ze dne
29. 9. 1927, fond katolíci, sig. T665/21, kart. č. 53.
116
Eva BROKLOVÁ, Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první
Československé republiky, Praha 2008, s. 267.
117
Mořic HRUBAN, K šedesátinám ministra Msgra Dra J. Šrámka, Olomouc 1930,
s. 18–19.
125
vyčítán až přílišný nacionalismus,118
např. Svatý stolec vždy ideu katolického bloku
podporoval. V této souvislosti si nelze nepovšimnout určité Masarykovy ambivalence.
Masaryk vyčítal katolickým stranám jejich úzké nacionální vymezení, které
jim brání v užší spolupráci mezi sebou navzájem, v katolickém bloku však viděl
hrozbu republice. Vytvořením jednotné katolické strany by se totiž politický katolicismus
velmi pravděpodobně stal vůdčí silou státu a tím ohrozil Masarykem zdůrazňovaný
reformační ideál, na kterém republika údajně měla stát. V dopise slovenskému
sociálnímu demokratovi Mackovi z 1. března 1934 Masaryk napsal: „…aby
nestrácali z očí, že sa připravuje spojenie klerikálnych strán. Kedy sa to uskutečnilo,
klerikáli budú najvašsou stranou v republike a možu si postavit požadavky, premiéra
atď. To znamená, že budu muset fechtovat já, fechtuju už patnáct let, to se
venku neví, koho a co všechno jsem zamítnul. Ale musíte být i vy připraveni.“119
O Masarykově postoji ke katolickému bloku se zmiňuje ve svých pamětech i Anna
Horáková-Gašparíková, v krátkém rozhovoru se svou archivářkou Masaryk snahy
o blok označil za vměšování se Vatikánu prostřednictvím katolických stran do
vnitřních záležitostí suverénního státu.120
Věrnost republice dokázala ČSL např. rolí,
kterou sehrála při Marmaggiho aféře, Šrámek při té příležitosti prohlásil: „Hlavní
úkol je uchovat pozice československého katolicismu bez ohledu na stanovisko Vatikánu.
Lidová strana představuje víc než Vatikán. My rozhodujeme, ne episkopát.“
Marmaggiho aféra totiž položila před ČSL volbu: jít s Vatikánem a episkopátem
proti vládě (a tedy odejít do opozice), nebo zůstat ve vládě, která je v konfliktu
s Vatikánem.121
Soudím, že právě role ČSL v Marmaggiho aféře měla velký vliv na
Masarykův postoj k ČSL, již dříve totiž napsal v dopise Benešovi: „Myslím, že klerikálové
by již měli pochopovat, že boj s Vatikánem a dokonce přerušení styků znamená
pro ně: buď s Vatikánem a tudíž ven z vlády – nebo s námi proti preten-
sím.“122
Z vlády ČSL nevystoupila a radikální hlasy Šrámek umlčel. Masaryk tím
ovšem poukázal na vážné dilema politického katolicismu obecně – nevyjasněný poměr
mezi stranou a církví, která dobře rezonuje právě ve zmíněném Šrámkově projevu.
Obdobné dilema a střet s episkopátem ostatně prožila strana již na konci roku
1924 při vydání pastýřského listu slovenských biskupů, který zakazoval katolíkům
členství v (mimo jiné) socialistických organizacích, což popudilo levicové koaliční
partnery ve vládě.
118
Alena BARTLOVÁ, Vzájomné vzťahy medzi ČSL a HSĽS v rokoch 1918–1938,
in: Pavel Marek (ed.), Jan Šrámek: kněz, státník a politik, Olomouc 2004, s. 143–156.
119
A. KLIMEK, Boj o Hrad 2, s. 380.
120
A. HORÁKOVÁ-GAŠPARÍKOVÁ, Z Lánského deníku, s. 151.
121
Pro názorové diferenciace uvnitř ČSL při klíčovém jednání o reakci na aféru viz Archiv
KDU-ČSL Praha, fond Josef Doležal, s. 316–349.
122
J. PECHÁČEK, Masaryk, Beneš a Hrad, s. 42.
126
Za čtvrté, v ekonomické a hospodářské oblasti zjevně docházelo ke konvergenci
programu ČSL a Masarykových idejí. Sociálně vycházela ČSL z programu
tzv. křesťanského solidarismu, prosazovala významnou sociální politiku, spolupráci
zaměstnanců a zaměstnavatelů, důraz na mravní rozměr podnikání, redistribuci
příjmů a zdrojů ve společnosti, současně však hájila nedotknutelnost soukromého
vlastnictví.123
Masaryk měl ideje velmi obdobné, jeho Otázka sociální byla ovlivněna
křesťansko-sociálními idejemi kněze Matěje Procházky a ve Světové revoluci
Masaryk tvrdil, že usiluje nejen o demokracii politickou, nýbrž i hospodářskou
(Masaryk na osobnost a názory P. Procházky vzpomíná i v Hovorech s Čapkem).124
Ostatně sama ČSL se k Masarykově inspiraci křesťansko-sociálními proudy často
v době první republiky hrdě hlásila: „…životopisci presidenta Masaryka několikráte
zdůrazňují, že k sociálnímu cítění a smyslu pro hospodářsko-sociální potřeby doby
u tohoto politika byl položen základ v době jeho studií brněnských na přednáškách
nejlepšího organisátora a sociálního myslitele hnutí Katol. Jednoty prof. Matěje
Procházky, na přednáškách konaných v Katol. Jednotě brněnské, kam mladý
Masaryk horlivě docházel…“125
Masaryk měl také údajně Šrámkovi říci, že za jeho
mladých let v Brně to byly právě vznikající katolické křesťansko-sociální spolky,
které se jako jediné staraly o dělnictvo.126
V tomto světle je také možno chápat jeho
kritiku ČSL, která se příliš posunula doprava k agrárníkům a národním demokratům,
naproti tomu Masaryk ji přisuzoval nutnost hájit politiku středovou.
Za páté, Masaryk měl, jak bylo zmíněno, kontakty s významnými představiteli
ČSL i katolické církve, řady katolíků si vážil pro jejich vzdělání či osobní kva-
lity.
Za šesté, ve 30. letech Masarykův vliv obecně upadl, k pokročilému věku se
přidaly závažné zdravotní problémy, politický systém se zkonsolidoval, což bylo
zvláště patrné na vyjasnění vnitřních poměrů v rámci politických stran, Masarykova
škála možností, jak reálně ovlivňovat systém, se tak do velké míry zmenšila.
Za sedmé, vztah Masaryka ke katolické církvi a katolicismu se obecně ve
30. letech zjevně zlepšil, velký úspěch přinesl katolický sjezd roku 1935, který prezident
osobně podpořil. Masaryk mlčel o předválečných sporech s církví a politickými
katolíky, do války považoval katolickou církev za reformy neschopnou, odsouzenou
k záhubě, v Hovorech s Čapkem však vidí pro církev velký potenciál
123
Program Československé strany lidové, Brno 1921. Případně také Obnova společnosti.
Program Československé strany lidové, Praha 1920.
124
T. G. MASARYK, Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918, Praha 1925,
s. 538. Srov. např. Josef KRATOCHVÍL, Křesťanský solidarismus, Brno 1935, 12 s.
125
František Method ŽAMPACH, Ročenka Československé strany lidové 1928, Brno
1928, s. 6–7.
126
Tak to alespoň tvrdil roku 1946 Josef Doležal. Ivo DUCHÁČEK, Mandatář národa.
Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre Dr Jana Šrámka, předsedy vlády ČSR v zahraničí,
Praha 1946, s. 56.
127
k rozvoji v budoucnosti,127
po zkušenosti se zrušením celibátu u Církve československé
opustil své vyhraněné předválečné stanovisko i v této oblasti,128
v rámci pojetí
českých dějin se posunul blíže k původnímu Palackého pojetí a prohlásil, že
vedle Husa a Chelčického jsou součástí české tradice a dějin i katoličtí představite-
lé,129
roli v určitém posunu hrála i jistá deziluze z příliš modernistického protestan-
tismu.130
Evangelický farář František Urbánek, stejně jako Čapek, prohlásili o Masarykovi
ve 30. letech, že je v hloubi duše stále katolíkem.131
Za další projevy tohoto
posunu lze označit zcela chladný vztah Masaryka k pokrokářským a antiklerikálním
organizacím132
či shodu s církví v řadě etických otázek, které se již tehdy začaly
veřejně diskutovat (např. interrupce, antikoncepce apod.133
).
Tato změna Masarykova postoje byla do jisté míry vnímána i jeho současníky
v rámci tábora politického katolicismu, např. Josef Doležal komentoval Masarykova
slova při setkání s apoštolským nunciem arcibiskupem Ciriacim v květnu
1928: „Je nutno srovnat tyto věty presidenta republiky s veřejnou činností profesora
T. G. Masaryka, aby bylo jasno státnické uzrání autora těchto vět…“134
Ačkoli
v tomto případě autor připisuje Masarykův smírnější postoj vůči církvi více diplomatickému
vystupování prezidenta, než změně prezidentových názorů. Josef Doležal
je spíše skeptický a několikrát upozorňuje na Masarykovu inspiraci pozitivismem,
liberalismem a osvícenstvím. Pro Doležala je Masaryk spíše představitelem
laického či občanského náboženství humanismu, kde je opravdové náboženství:
„nahrazeno humanitním deštníkem a optimismem víry v člověka podstatně dobrého
a ve vrcholném díle autorově zesílena vírou v Prozřetelnost.“135
Lze tak sledovat,
že i hodnocení Masarykova náboženství (srovnejme tyto pasáže např. s názorem
J. J. Rückla) v řadách ČSL bylo rozdílné, resp. akcentovalo různé polohy této problematiky.
Obdobně hodnotil Masarykův možný obrat i ministr Jan Dostálek:
„Člověk má být odpoután od všeho hmotného, sobeckého barbarství, od všeho nešlechetného
a nízkého a povznesen k výšinám k důstojnosti dítěte Božího a dokonale
spojen s Bohem. A není bez zajímavosti, že pro zduchovnění člověka a národa se
vyslovil ve svém jednom poselství i president Masaryk slovy: Kdykoliv jsme vítězili,
127
Karel ČAPEK, Hovory s T. G. M., Praha 1990, s. 277.
128
Vojtěch FEJLEK, V hluboké úctě a oddanosti. Výbor korespondence T. G. Masaryka
s Karlem Čapkem, Praha 1999, s. 314.
129
K. ČAPEK, Hovory s T. G. M., s. 276.
130
Emil LUDWIG, Duch a čin. Rozmluvy s Masarykem, Praha 1996, s. 68.
131
A. HORÁKOVÁ–GAŠPARÍKOVÁ, Z Lánského deníku, s. 34.
132
Antonín KUDLÁČ, Příběh (y) Volné Myšlenky, Praha 2005, s. 90.
133
E. LUDWIG, Duch a čin, s. 189.
134
Josef DOLEŽAL, Politická cesta českého katolicismu 1918–1928, Praha 1928, s. 31.
135
Tamtéž, s. 68–73.
128
stalo se to vždy více převahou ducha, nežli mocí tělesnou.“136
V neposlední řadě je
třeba zmínit, že Masaryk vedl ve 30. letech plodné debaty s dominikánem Silvestrem
M. Braitem a františkánem Janem E. Urbanem. Ačkoli se jejich obsah bohužel
s největší pravděpodobností nezachoval, jde zjevně o důkaz, že Masaryk zdaleka
nepovažoval otázku katolické víry ze svého pohledu za uzavřenou či odby-
tou.137
136
Jan DOSTÁLEK, Náš Cíl. Soubor časových projevů ministra veřejných prací ing.
J. Dostálka. II. díl, Hradec Králové 1937, s. 30.
137
O setkáních Silvestra M. Braita a T. G. Masaryka mluví ve zkratce, pokud je mi dobře
známo, pouze Milan Machovec (Milan MACHOVEC, Tomáš G. Masaryk. Praha 1968, s. 18),
o častých disputacích mezi Masarykem a Janem E. Urbanem se zmiňuje ve svých pamětech
P. Tomáš Halík (Jan JANDOUREK – Tomáš HALÍK, Ptal jsem se cest, Praha, Portál 2010,
s. 61.)
129
Petr Žák
T. G. Masaryk und der politische Katholizismus zur Zeit der Ersten
Tschechoslowakischen Republik (1918–1935)
Zusammenfassung
Masaryks Beziehung zum politischen Katholizismus entwickelte sich langsam
zwischen den Jahren 1918 und 1935. Es handelte sich meistens um tschechische
(Tschechoslowakische Volkspartei, CSL), slowakische (Hlinkas Slowakische
Volkspartei, HSLS) und deutsche (Deutsche Christlich-soziale Volkspartei,
DCV) katholische Parteien. Bis 1918 war Masaryks Einstellung zu den katholischen
politischen Parteien ausgesprochen negativ. Er hielt den politischen Katholizismus
für unzulässiges Vermischen der kirchlichen und der politischen Sphäre.
Nach der Entstehung der Tschechoslowakischen Republik im Jahre 1918 und
während der zwanziger Jahre hatte sich Masaryks negative Beziehung zu diesen
Parteien kaum geändert. Zuletzt jedoch, in den 30er Jahren des 20. Jahrhunderts,
modifizierte Masaryk ein wenig seine Ansichten. Seine Beziehung zur katholischen
Kirche und zum Katholizismus verbesserte sich offensichtlich in jener Zeit und ein
großer Erfolg war der 1935 gehaltene katholische Kongress, den Masaryk persönlich
unterstützte. Seine Einstellung zu den katholischen politischen Parteien in dem
untersuchten Zeitabschnitt war nicht homogen; sie war unterschiedlich, je nach der
Partei und Persönlichkeit, aber wies auch zeitabhängige Änderungen auf; insbesondere
zwischen Masaryks Beziehung zum politischen Katholizismus vor und nach
1918 ist große Diskontinuität zu beobachten. Am Beispiel der Beziehung Masaryks
zu konkreten Vertretern des katholischen politischen Lagers kann auch seine Fähigkeit
demonstriert werden, die Radikalströmungen innerhalb der einzelnen Gruppen
auszubalancieren. Masaryk hielt jedoch aus seiner Sicht die Frage des katholischen
Glaubens nicht für abgeschlossen bzw. endgültig gelöst.
130
Petr Žák
T. G. Masaryk and political Catholicism during the First
Czechoslovak Republic (1918–1935)
Summary
Masaryk’s attitude to political Catholicism was slowly developing from 1918
to 1935. The Catholic political groups were mostly Czech (Czechoslovak People’s
Party, CSL), Slovak (Hlinka’s Slovak People’s Party, HSLS), and German
(German Christian Social People’s Party, DCV). Prior to 1918, Masaryk’s views of
the Catholic political parties were rather negative, as he considered political
Catholicism an inadmissible interference of the ecclesiastic world in the political
arena. After the creation of Czechoslovakia in 1918 and during the 1920s,
Masaryk’s negative attitude to those parties remained unchanged. In the 1930s,
however, he modified a little his attitude to the Catholic Church and to political
Catholicism. A great success was the Catholic Congress held in 1935 and openly
supported by Masaryk. His attitude in the period of time under consideration was
far from being homogeneous; it depended on the particular party or person, and
showed also alterations in time. Apparent discontinuity can be seen in the views
before and after 1918. Masaryk’s relation to particular representatives of the
Catholic political camp can be also used to demonstrate his ability to balance the
radical streams within the particular groups. However, Masaryk was personally far
from considering the question of Catholic belief to be closed or finally resolved.
131
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 131–155 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 131–155
Michal Zadina
Návrhy volebních reforem v období první ČSR 1918–1938
v právním pojetí Otakara Krouského, Josefa Klimenta
a Františka Weyra
Election reforms proposed during the existence of the First Czechoslovak
Republic (1918-1938) as viewed by Otakar Krouský, Josef Kliment and
František Weyr
Compared to the neighboring countries, the political system in Czechoslovakia
between the two world wars appeared to be an island of democracy in Central
Europe, particularly after the seizure of power in Germany by the Nazis and the
annexation of Austria by the German Reich. Still, however, various aspects of the
democratic system in Czechoslovakia were criticized by some theoreticians and
politicians, also from democratic points of view. This applies also to the electoral
system. The whole system based on political parties became one of the crucial
problems of Czechoslovak democracy. The parties acquired too much influence in
the state administration. In spite of the questionable features of the party role in the
country’s political system there were some advocates of it. Therefore, neither the
electoral system nor the structure of political parties changed until 1938.
Keywords: History, 20th century, Czechoslovakia, political system, suffrage
132
Principy volebního systému
V české a československé historiografii se zatím okrajově objevily práce,
které se týkaly pojetí volebního systému v meziválečném Československu. Přitom
řada osobností, která se zabývala ústavním a volebním právem, publikovala mnoho
odborných publikací věnující se tomuto tématu. Proto jsem si dovolil vybrat tři
jména: Otakara Krouského, Františka Setra a Josefa Klimenta. Snad právě tyto tři
osobnosti byly nejvýraznějšími představiteli československé právní vědy, kteří se
zabývali myšlenkou volebních reforem. Nutno podotknout, že existovala řada dalších
ústavních právníků a teoretiků, kteří se zabývali proměnami volebního systé-
mu.
Volební systém meziválečného Československa se vytvářel v situaci, kdy se
české země a Slovensko přeměnily z monarchistického zřízení v republiku. Obdobně
současný český volební systém následuje po radikální změně režimu. Poměrný
systém, kterým se volí do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, navazuje
na tradice první republiky. Odlišná je situace při volbách do Senátu: ve
20. letech se poměrný systém používal i pro volby do Senátu, současná úprava určuje
většinový dvoukolový systém. Existují samozřejmě i další odlišnosti současného
volebního systému ve srovnání s první republikou. Uveďme jen například Hagenbach
– Bischoffovu metodu pro přepočet voličských hlasů na poslanecké mandáty,
5% uzavírací klauzuli atd.1
Ústavní listinou Československé republiky z roku 1918 bylo rozhodnuto, že
parlament bude dvoukomorový, složený z Poslanecké sněmovny a ze Senátu. Do
poslanecké sněmovny bylo zvoleno 300 poslanců na dobu šesti let. Aktivní volební
právo měl volič do Poslanecké sněmovny od 21 let, pasivní volební právo měl nad
30 let. Senát byl složen ze 150 senátorů na dobu osmi let. Aktivní volební právo
měl volič do Senátu nad 26 let. Senátor mohl být volen až od věku 45 let. Podmínkou
bylo státní občanství a trvalé bydliště na území Československé republiky.2
Ústavní listinou byl prohlášen lid za jediný zdroj veškeré státní moci v Československé
republice. Volební právo bylo paragrafem 8 ústavní listiny definováno
jako obecné, rovné, přímé a tajné. Obecnost ve smyslu přiznání volebního práva
všem občanům byla spojena s možností zákonně vyloučit z výkonu práva ty, kdo
byli odsouzeni soudem pro trestné činy, pokud se rozsudkem ztrácelo volební právo
do obcí, pokud byl případný volič pod kuratelou nebo v konkurzním řízení či v donucovacích
pracovnách. Nejvýraznější změnou bylo přiznání volebního práva že-
nám.
Československé zákonodárství přijalo pro svoje volební zákonodárství zásadu
poměrného zastoupení, a pokud jde o volby parlamentní, vložilo tuto zásadu do
1
Tereza NOVOTNÁ, Proměny československého volebního systému. Reformy dvacátých
let, in: Politologická revue 1, červen 2003, s. 34.
2
Oskar KREJČÍ, Kniha o volbách, Praha 1994, s. 134.
133
ústavní listiny. Odstranit poměrnou volbu z volebního zákonodárství parlamentního
bylo tehdy možné jen ústavním zákonem, i když sám volební zákon nebyl ústavním
zákonem, jak se někdy omylem traduje. Způsob poměrné volby do parlamentu nebyl
určen ústavním zákonem a k jeho změně by stačila prostá parlamentní většina,
kdežto ke změně poměrné volby jako principu by bylo potřeba kvalifikované většiny
v obou parlamentních komorách.3
Po roce 1918 přijalo demokratické ústavy sedm států evropských a tři státy
západní Asie. Počet států s demokratickým zřízením se tak zdvojnásobil. Zdálo se,
že demokracii na jejím postupu nemůže zastavit. Autoři ústav po první světové válce
umístili těžiště politické moci do parlamentu, aniž učinili potřebná opatření proti
mnohosti politických stran a proti jejich neshodám vedoucím ke štěpení stran, což
se stalo osudným pro demokratické systémy.4
Na rozdíl od jiných států sehrála teoretická úvaha, že všechny proudy obyvatelstva
mají být zastoupeny v zákonodárných shromážděních, v ČSR relativně významnou
úlohu vzhledem k existenci početných národnostních skupin, které tvořily
dohromady téměř jednu třetinu obyvatelstva, jak svědčí I. bod důvodové zprávy pro
zavedení poměrné volby. Pokud jde o zajištění ochrany menšin ve volebním řádu,
bylo v Evropě uznáno za nejliberálnější. Druhým motivem pro zavedení poměrné
volby byla podle důvodové zprávy okolnost, že poměrná volba pomáhá odstraňovat
volební geometrii.5
Po celou existenci první republiky byl základem volebního systému princip
poměrného zastoupení. Tento princip byl zakotven v paragrafu 8 pro Poslaneckou
sněmovnu a v paragrafu 13 pro Senát ústavní listiny. Princip poměrného zastoupení
měl zajistit politická práva menšin. Za druhé měl napomoci odbourat nešvary volební
geometrie známé z většinového systému Rakouska. Základem pro volební
systém pro Národní shromáždění v období první republiky se staly zákony 123,
124, 208 a 431/1920 Sb., které byly později ještě několikrát novelizovány. Pro volby
do poslanecké sněmovny bylo vytvořeno 23 volebních krajů a pro volby do senátu
13 krajů. Volič se ve volbách rozhodoval pro celou krajskou kandidátku některé
strany a pořadí kandidátů nemohl měnit – hlasovalo se tedy o tzv. přísných vázaných
kandidátních listinách. Platnost kandidátské listiny stvrzovalo nejméně sto
úředně ověřených podpisů budoucích voličů. Kandidovat smělo jen o třetinu více
osob, než kolik bylo mandátů. Předsednictvo krajské volební komise přidělovalo
jednotlivým kandidátkám pořadová čísla, podle toho, v jakém pořadí byly kandidátky
volební komisi předloženy. Ověřování volebních výsledků voleb měl na starosti
Volební soud. Ten měl podle zákona č. 125/1920 ve znění zákona č. 145/1924 Sb.z.
3
Eva BROKLOVÁ, Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918–1938, Praha
1992, s. 79.
4
Eva BROKLOVÁ, První československá ústava. Diskuze v ústavním výboru v lednu
a únoru 1920, Praha 1992, s. 18.
5
Tamtéž, s. 80
134
a následující, zároveň pravomoc rozhodovat o reklamačních řízeních, o stížnostech,
rozhodoval o ztrátě mandátu a jeho stanovisko bylo rozhodující v případech inkom-
patibility.6
O poměrném volebním systému panoval základní konsenzus na politické scéně
a totéž platí o vědecké obci právníků. Jako hlavní důvod uváděla důvodová zpráva
k obecnímu volebnímu řádu z roku 1919, což byla chronologicky první volební
norma po první světové válce, že „soustava poměrného zastoupení má četné výhody
proti soustavě většinové, zabezpečuje zvláště stálost ve správě obecní, neboť změna
ve smýšlení několika málo voličů nemůže způsobit tak dalekosáhlé změny jako při
systému volby většinové“.7
Poměrný systém však byl asi také tím jediným, na čem panovala jasná shoda.
Ostatně při uvážení situace, že pro změnu poměrného systému na jinou formu by
bylo potřeba třípětinové většiny v každé sněmovně (§ 34 ústavy), bylo jasné, že
úvahy tohoto typu jsou bezpředmětné. A co tehdejší establishment považoval za
mimořádné nebezpečné, byla skutečnost, že jakýkoli takový zásah do ústavní listiny
by mohl spustit lavinu dalších novelizací ústavy s nedozírnými následky. Proto
se daleko více úvah a návrhů soustřeďovalo na zavedení jistých většinových prvků
prostřednictvím běžného zákona při zachování ústavního principu poměrného zastoupení.
Ústavní právník František Weyr vyslovil v první polovině 20. let názor,
že pokud by byl poměrný systém proveden do důsledků, nejenže by se tím republikánský
režim zbavil svých obtíží s politickými stranami, nýbrž by se zvýšila i kvalita
vysílaných reprezentantů lidu v zastupitelských sborech.8
František Weyr považoval imperativní mandát v poměrném systému za zcela
legitimní. Ústavně zaručenou poslaneckou nezávislost považoval za neblahý pozůstatek
rakouského modelu, který je nekompatibilní se systémem poměrného zastoupení
a zvláště s režimem přísně vázaných kandidátek. Požadoval jako jeden z mnoha
tehdejších expertů, aby statut politických stran byl upraven zákonem, což se
ovšem za celé období první republiky nepodařilo prosadit. Stalo se tak teprve vládním
nařízením 355/1938 Sb., v období druhé republiky. Zároveň s touto kritikou
přišel také se zcela ojedinělým návrhem reformy volebního systému, který měl
konsekventně provádět ústavnímu zásadu poměrného zastoupení. Pro překonání
stávajícího nežádoucího stavu navrhoval rozdělení obou funkcí voleb do dvou na
sobě nezávislých fází; tj. oddělit akvizici hlasů občanů pro program strany a volby
konkrétních osob, které budou zasedat v zákonodárném sboru. V rámci těchto východisek
pak bylo možné, aby obhájil nejen existenci imperativního mandátu, jehož
zákaz v ústavě považoval za nesmysl, nýbrž i poněkud překvapující explicitní eliminaci
zásady tajnosti voleb. Usiloval, aby byla jasná právní úprava výše uvedené-
6
O. KREJČÍ, Kniha o volbách, s. 138–140.
7
Jakub RÁKOSNÍK, Demokracie bez tajných voleb, in: Zbyněk Macát – Ondřej Slačálek
– Milan Znoj (eds.), Nezapomenuté historie, Brno 2007, s. 135.
8
Tamtéž, s.136.
135
ho umístění na kandidátku strany. To považoval za klíčový proces v rámci voleb
a stávající značně neprůhlednou podobu takového umísťování zcela po právu kritizoval.
Návrh reformy poměrného systému zákonné úpravy politických stran byl
motivován právě tím, že zákon měl upravit, jak se vůbec straník měl dostat na kandidátku
politické strany, což znamenalo také právní povahu politických stran. Kvůli
překonání stávajících problémů s legitimitou zvolených poslanců, proto Weyr navrhl
pro zmíněnou první fázi voleb zavést tzv. matriky voličů. Přestože ujišťoval,
že jeho „matriky voličů“ se zásadně neodlišují pravdu od existujících „seznamů
oprávněných voličů“, jak je znaly tehdejší volební zákony, neměl tak úplně pravdu.
Seznam voličů spočívá na principu, že v něm jsou zahrnuti ti občané, kteří jsou
oprávněni volit. Díky Weyrovu rozdělení je případná logická nedůslednost kompatibility
poměrného systému s volným mandátem přece jen menším zlem.9
Vnitřní rozpor právní úpravy tkvěl především v inkompatibilitě ústavního zakotvení
poměrného systému v § 8 ústavy z roku 1920, a zároveň v zákazu imperativního
mandátu § 22. Volební soud ve své velmi kritizované judikatuře dal přednost
zásadě poměrného volebního systému. Protože ve volbách kandidovaly politické
strany a fungoval systém přísně vázaných kandidátek, volič dával straně hlas,
přičemž individuality poslanců byly v tomto směru nepodstatné. Např. František
Weyr nesouhlasil s názorem, že volební soud uznával závaznost tzv. poslaneckých
reversů, pro které chyběla jakákoli opora v zákoně, ale přesto patřil k několika odborníkům,
kteří se důsledně zastávali rozhodovací praxe tohoto soudu. Volební
soud v rozporu s výše zmíněnou ústavní zásadou zákazu imperativního mandátu
totiž připouštěl zbavení poslance mandátu, pokud se dostal do konfliktu se svou politickou
stranou a tato strana svůj nárok u soudu uplatnila. Sám pak v roce 1923 výstižně
definoval jádro svých námitek o tom, že téměř nikdo nepochopil podstatu
poměrného systému: „Za vlády soustavy poměrného zastoupení jest státem dobře
honorovaný stranický činovník, který je zároveň rozhodujícím činitelem ve straně
samé, před kterou je nad to opět chráněn nesmyslným zákazem imperativního mandátu,
zjevem zcela nemožným, který musí celou soustavu poměrného zastoupení
a s ní celé zřízení demokratické přivést ad absurdum.“10
Politické strany patřily v Československu k zřejmě nejvíce kritizované součásti
politického systému republiky. A kritizovat bylo skutečně co: od neprůhledných
mocenských poměrů uvnitř politických stran, přes přísně vázané kandidátky
a vysokou roztříštěnost parlamentní reprezentace až po judikaturu volebního soudu.
Návrhů na změnu ze strany právních expertů i kvalifikovaných laiků vznikala po
celé období existence první republiky celá řada. Je zajímavé, že ve srovnání s dis-
9
Srov. Bohuslav MICHALÍK, Poměrné zastoupení, Časopis pro právní a státní vědu 7,
1924 , s. 100–118 a J. RÁKOSNÍK, Demokracie bez tajných voleb, s. 138; tamtéž, s. 138–139.
10
Srov. František WEYR, Úprava právního postavení politických stran, in: Vědecká
ročenka Právnické fakulty MU v Brně II., (Sbírka spisů právnických a národohospodářských
svazek XVIII.), Brno 1923, s. 34 a J. RÁKOSNÍK, Demokracie bez tajných voleb, s. 138.
136
kuzemi, které probíhaly v druhé polovině 90. let, návrhy na zavedení většinového
volebního systému se v prvorepublikových námětech objevovaly zcela ojediněle.
V meziválečném období totiž byly ještě živé vzpomínky na předlitavský parlamentarismus,
kde fungoval volební systém absolutní většiny. Jakkoli my dnes máme
tendenci pohlížet na politický systém v habsburské monarchii v době účinnosti tzv.
prosincové ústavy z roku 1867 s větší shovívavostí, v meziválečném Československu
tak v informované veřejnosti smýšlel jen málokdo.11
Nápadná váha politických stran ve společnosti a i ve struktuře politického
systému první republiky nebyla přirozeně dílem okamžiku, měla starší kořeny, sahající
hluboko do období existence Rakouska-Uherska. Tkvěla z větší míry v objektivních
podmínkách života českého či slovenského národa v bývalé habsburské
monarchii. Politické strany plnily důležitou roli v oblasti kultury, vzdělávání, osvětové,
sociální, ale především působily jako spiritus agens při formulování a vytyčování
požadavků národní pospolitosti vůči státu. Obecně řečeno, plnily v době všeobecně
sílících nacionalismů nejen funkci národně obrannou, ale také národně
emancipační.12
Rozdělování mandátů na základě výsledku voleb probíhalo ve třech kolech.
Strana v kraji v prvním skrutiniu získala tolik mandátů, kolikrát bylo volební číslo
obsaženo v počtu získaných hlasů. Volební číslo se vypočítávalo vydělením součtu
všech platných hlasů ve volebním kraji počtem mandátů, které se měly v dotyčném
kraji obsadit – šlo tedy o tzv. Hareovu metodu. Mandáty obdrželi kandidáti podle
pořadí na kandidátní listině. Mandáty, které zůstaly neobsazeny, byly přiděleny
osmý den po volbách ústřední volební komisí. Do té doby museli zástupci politických
stran odevzdat předsedovi komise kandidátní listiny svých stran, které mohly
obsahovat libovolný počet kandidátů – ovšem jen těch, kteří kandidovali v některém
z krajů a nebyli v prvním skrutiniu zvoleni. Pořadí kandidátů na nových kandidátních
listinách, vytvořené vedením politických stran, nebylo možné dodatečně
měnit. Zbytky hlasů a neobsazené mandáty byly převedeny do druhého skrutinia,
přičemž hlasy stran, které v kraji nezískaly ani jeden mandát (tehdy přibližně 22 tisíc
hlasů), nebo 20 tisíc hlasů v nějakém kraji, se nepřeváděly. Toto kvorum bylo
podstatně nižší, než je tomu dnes. V druhém skrutiniu se zbylé hlasy z celé republiky
vydělily zbylým počtem mandátů zvětšeným o jeden, čímž vzniklo volební
číslo druhého skrutinia, byla tedy použita Hagenbach – Bischoffova metoda. Pak
následoval stejný postup jako ve skrutiniu prvním. Přebývalo-li jedno křeslo, odebralo
se straně, která měla nejmenší zbytek po dělení volebním číslem. Mandáty
neobsazené ani v druhém skrutiniu se přidělovaly ve třetím skrutiniu podle pravidla
největších zbytků; v případě shody počtu zbylých hlasů rozhodoval los. Strana,
11
J. RÁKOSNÍK, Demokracie bez tajných voleb, s. 138.
12
Josef HARNA, Právní postavení politických stran v první Československé republice, in:
Karel Malý – Ladislav Soukup, Československé právo a právní věda v meziválečném Československu,
Praha 2010, s. 448.
137
která nedosáhla ani v prvním, ani v druhém skrutiniu volebního čísla, neměla nárok
ani na mandát, ani ve třetím skrutiniu. Tento postup zvýhodňoval velké politické
strany. Novela volebního zákona z roku 1927 zbavila volebního práva vojáky a čet-
nictvo.13
V Československu byla také přijímána zákonná opatření proti tříštění hlasů.
Podle volebního řádu z roku z roku 1920 byly připuštěny k využití zbývajících hlasů
z celého státního území jen ty listiny, které dosáhly ve volebním obvodu nejméně
volebního čísla nebo 20 tisíc hlasů. Roku 1925 byla opatření zpřísněna: k posílení
na zbylých hlasech musela strana získat ve druhém skrutiniu alespoň v jednom
obvodním volebním obvodu jedno křeslo. Dále přistoupila komplikovaná omezení
ve třetím skrutiniu. První použití novely volebního zákona se při volbách roku 1925
neprojevilo a roztříštění stran bylo neslýchaně silné. Voleb se zúčastnilo 29 stran.
Z uvedeného počtu stran velká část nebyla schopna se ucházet o moc a nebyla tedy
mezi politickými stranami ve vlastním slova smyslu: 13 stran vyšlo naprázdno. Bylo
obsazeno 299 křesel, pouze dvě strany – agrární a komunistická – dosáhly více
než 10 %. Listopadové volby roku 1925 vyústily v klasickou politickou krizi související
se systémem více stran, pokud jde o vytvoření dělné vlády v parlamentu. Teprve
v roce 1929 poklesl počet nevyužitých hlasů z 340 281 v roce 1925 na 18 959
z celkového počtu voličů 7 385 086. Pro strany, které získaly od 0 do 3 křesel, hlasovalo
194 355 voličů, hlasovalo 194 355 voličů. K volbám šlo celkem 23 politických
stran, z čehož 4 strany obdržely nad 10 %: nejsilnější strana agrární, 14,97 %,
strana sociálně demokratická 13,05 %, národně socialistická 10,39 %, komunistická
10,2 % hlasů. Čtyři strany dostaly od 5 do 9 % hlasů, 6 stran od 2 do 5 % hlasů.
Ostatní strany dostaly do 2 % hlasů. Nejsilnější slovenská strana – ľudová – získala
5,76 % hlasů.14
Už ve 20. letech byl volební systém nejvíce kritizován ze dvou hledisek. Největší
nespokojenost vyvolával systém přísně vázaných kandidátních listin a také
používání Hareovy metody pro přepočet hlasů na mandáty. Jak uvádí jeden z reformátorů,
bývalý pokrokář a pozdější senátor za národní socialisty Otakar Krouský,
systém přísně vázaných kandidátních listin se používal pouze v Německu, Polsku,
Rakousku, Československu, Gdaňsku a Klajpedsku, avšak „mimo Československo
ve výše jmenovaných státech parlamentarismus je v úpadku a v Německu v naprostém
rozvratu“.15
13
O. KREJČÍ, Kniha o volbách, s. 140.
14
E. BROKLOVÁ, První československá ústava, s. 82.
15
T. NOVOTNÁ, Proměny československého volebního systému, s. 44.
138
Mimoto se ve výše zmíněných zemích kandidátní listiny pro druhé a třetí
skrutinium ohlašují již před začátkem voleb, takže volič dopředu ví, kdo bude případně
zvolen na základě zbytkových hlasů. 16
Poslanecké a senátorské návrhy
O něco jednodušší úpravu se pokoušel návrh poslaneckého tisku 766 ze dne
25. dubna 1921. Poslanecký návrh rozděloval hlasování o straně a o kandidátech.
Volič mohl hlasovat pro stranu, kterou chtěl volit bez ohledu na kandidáty, a vedle
toho se vyslovit, zda souhlasí s navrženými kandidáty, a to tím, že ponechá nezměněnou
kandidátku anebo nesouhlasí, když kandidáty vyškrtne bez ohledu na stranu.
Výhodu by tento systém přinesl změnu v pořadí či propadnutí kandidáta, jak je
znám z tzv. kroužkování z voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Nevýhoda
tohoto návrhu spočívala v tom, že vyžaduje značný počet škrtů. Podle Pešky by nebylo
správné, aby se vyžadovalo tolik škrtů, kolika hlasy byl získán jeden mandát.17
V parlamentu byl jako první podán návrh senátora Krouského a skupiny dalších
senátorů socialistické strany, na změnu zákona ze dne 29. 2. 1920 č. 123 Sb.
z a n. (řád volení do poslanecké sněmovny). Současně s ním byl podán ještě návrh
na změnu zákona číslo 124 Sb. z roku 1920 o složení a pravomoci senátu, kterým
bylo navrženo nové rozdělení republiky pro účely voleb na 12 volebních krajů, jejž
se měly členit na volební okresy. V Čechách a na Moravě se mělo volit 115, na Slovensku
35 senátorů.18
Otakar Krouský, který byl autorem, ovšem hned v úvodu návrhu zdůraznil,
že mu nejde o úplně zrušení vázaných listin, protože takový zásah by mohl být
údajně povážlivé důsledky především v podobě dekapitace19
vůdců. Podle jeho mínění
bylo totiž třeba nahradit stávající vícejmenný systém systémem jednojmenným.
Paragraf 140 odst. 1 zákona návrhu to vyjádřil ustanovením, že volič smí odevzdat
hlasovací lístek pro jméno jen jednoho kandidáta, který však byl navržen některou
z volebních stran a dále § 47 odst. 1 návrhu měli dostat mandáty, které
ovšem byly volební komisí přikázány straně, ti kandidáti, jež získali v rámci volení
okresu největší množství hlasů. Na rozdíl od platné úpravy se tedy rozhodujícími
jednotkami měly stát volební okresy. Další mandáty by však již byly rozdělovány
v rámci volebních krajů respektive celé republiky. Dekapitaci vůdců mělo bránit to,
16
Otakar KROUSKÝ, Volební zákonodárství v jiných státech a snahy o demokratickou
volební reformu v Československé republice, in: Volební reforma II, Praha 1933, s. 208.
17
Zdeněk PEŠKA, Jak reformovat volební řád, in: Volební reformy, Praha 1933, s. 71–
72.
18
Pavel MATES, Vývoj volebního práva v buržoazním Československu, Brno 1981,
s. 146.
19
Dekapitace = odstranění, sesazení, odvolání z funkce. Také to znamená forma hrdelního
trestu – např. useknutí hlavy mečem či gilotinou.
139
že strany by svoje vedoucí osobnosti kandidovaly v okresech, v nichž měly tradičně
silné pozice a navíc, II. a III. kolo se mělo dít na základě přísně vázaných listin. Návrh
konečně počítal se třemi variantami přidělování zbylých křesel. Prvé dvě se příliš
nelišily od platné úpravy. Podle třetí neměli být voleni náhradníci, ale na
uprázdněná místa měly být prováděny doplňovací volby podle zásady absolutní
většiny. Prakticky stejná úprava byla navržena i ohledně voleb do senátu. Tento návrh
nebyl ovšem v parlamentu vůbec projednán, třebaže národní socialisté ho intenzivně
propagovali v tisku po celý rok 1925 a ještě v roce 1926 a pro byli i národní
demokraté. Proti tomuto návrhu vystoupili komunisté.20
Na rozdíl od návrhu podaného v senátě se však již tentokrát neuvažovalo
o volbě náhradníků, ale jen doplňovacích volbách, které měly podle jejich mínění
lépe zajistit skutečné postoje voličů a chránit poslance před neuváženým odvoláváním
vedení stran, jež nedosáhly při prvém dělení žádného mandátu, což bylo již
součástí platné úpravy.
Diskuze o volební reformě
Diskuze se objevily nejen v tehdejších právních, politologických, ústavních
a právních kruzích. Např. tehdejší politologové či ústavní právníci jako např. Jan
Mertl či Josef Kliment označil československou demokracii za stát stran. J. Kliment
vidí stát stran jako druh korporačního státu. Veřejná moc, která spočívá ve státě
stran na politických stranách, je budována ve státě stavovském na organizovaných
skupinách lidských povolání. Politická strana nemůže být podle J. Klimenta základem
kolektivní reprezentace, poněvadž nemůže nahradit to, co je cenné na reprezentaci
individuální, totiž hmatatelně začlenění jednotlivce do státu. Strana má být
orgánem politika, nikoli naopak politik bezmocným nástrojem strany. Strany vznikají
a zanikají u nás shora, od osobností politiků. J. Kliment také poukázal na „protiústavní
praxi“ volebního soudu. Tím, že volební soud zrušil mandát volného poslance,
se poslanec stal de facto „nevolníkem“ politické strany. Základním článkem
moci ve státě se stala politická strana, s níž však zákonodárce vůbec nepočítal. Kliment
v eseji Demokracie a stát stran navrhl několik možných návrhů reforem
ústavního systému. Jedním z možných návrhů bylo zrušení vázáného mandátu a obnovení
volného mandátu poslance. Politické strany by se ohlížely po nejschopnějších
a vzdělanějších kandidátech. Politické strany by tak pozbyly anonymity, neboť
osou dění ve straně by se stali poslanci. Dalším návrhem padala v úvahu otázka stavovského
zastoupení jako alternativu vůči státu stran. Ve zmiňované eseji navrhl
přeměnu Senátu v hospodářský parlament.21
Podle Zdeňka Pešky se zkomplikoval volební systém v těch zemích, které zavedly
poměrný systém místo většinového. Ve většinovém systému bylo možno vy-
20
P. MATES, Vývoj volebního práva v buržoazním Československu, s. 147.
21
Josef KLIMENT, Demokracie a stát stran, Praha 1933, s. 13–14.
140
tvořit okresy, ve kterých se volil jeden zákonodárce. V poměrném systému se volí
v jednom volebním okresu větší počet poslanců najednou. Z toho logicky vyplývá,
že volební okresy musí být mnohem větší než při zastoupení většinovém. Peška dochází
k závěru, že politické strany vznikly jako potřeba vytváření zájmových skupin
mezi voliči parlamentem. Politické strany vznikly jako reakce sociálního organismu
na nedostatečnou organizaci státního řádu, pokud jde o volby. Politické strany
chápe jako sociální útvary, které vznikly spontánně, aniž by byly schváleny parlamentem.
22
Při a po vzniku samostatného Československa byly politické strany jedinou
oporou nového režimu, neboť měly dobře vybudovanou organizační strukturu. Politické
strany jsou tedy nezbytným předpokladem řádného fungování parlamentní
demokracie. Uvnitř politických stran silně převládá byrokracie stranických sekretářů.
Vedoucí místa a zejména parlamentní delegace jsou obsazovány nikoliv podle
vynikajících vlastností ale spíše jimi povolnými nástroji. V československém volebním
řádu bylo zakotveno postavení politických stran tzv. vázacími kandidátními
listinami. Podle Pešky volební řád musí uspokojit touhu voličů po vlivu a samostatném
rozhodování. Na druhé straně musí počítat s nezbytností politických stran pro
parlamentní život, ale nesmí podporovat vliv stranické byrokracie na složení parla-
mentu.23
Domníval se, že volební řád musí reflektovat národnostní složení Československa.
Národnostní menšiny totiž netvořily v Československu jednotný blok. Každá
národnostní menšina kandidovala samostatně. Existovaly zde totiž separátně německé,
polské a maďarské strany. Kdyby byl podle Pešky upraven volební řád tak,
že by vylučoval zastoupení malých stran, byly by národnostní menšiny vyloučeny
úplně z parlamentu. Velké strany umožňují větší stabilitu vlády, avšak tehdejší zájem
státu vyžadoval, aby národnostní menšiny byly uspokojeny. Peška navrhoval,
aby volič mohl možnost měnit pořadí kandidátů. Takové možnosti měli zejména
belgičtí voliči. Volič mohl odevzdat celou kandidátní listinu beze změny nebo
označit jednu osobu, kterou preferoval. Jestliže bylo určeno, kolik mandátů náleželo
jednotlivým stranám, rozdělily se mandáty tak, že hlasy, v nichž nebyla provedena
změna, se přičetly prvému kandidátu a k tomu se přičetly hlasy, kde byl výslovně
kandidát označen voličem. Překročil-li tento součet volební číslo, byl zvolen
první kandidát. Zbytek se pak přičetl druhému kandidátu, a k tomu se přičetly hlasy,
kde jej voliči zakroužkovali. Takto se postupovalo stejným způsobem, až se
všechny mandáty obsadily. Podle Pešky by se dal daný problém vyřešit tak, že by
kandidátka byla předložena voliči s určitým pevně stanoveným pořadím. Volič by
odevzdal kandidátku beze změny anebo s jiným pořadím. Při rozdělováním mandátů
pak by se u každého kandidáta zjistilo, kolika hlasy bylo změněno pořadí a na
kolikáté místo byl zařazen. Dostal by se pak na to pořadí, pro které by se vyslovila
22
Z. PEŠKA, Jak reformovat volební řád, s. 52.
23
Tamtéž, s. 55–57.
141
většina voličů, přičemž kandidátky, které by byly odevzdány beze změny, by platily
jako hlas pro pořadí v uvedené tištěné kandidátce. Postupovalo by se tak, že by
se nejprve obsadilo místo první, a to podle toho, kolik voličů by si přálo, aby ten či
onen z kandidátů byl na prvém místě. Pak by se obsadilo druhé místo, ale tak, že by
jednotlivým kandidátům, kteří nebyli zvoleni na prvém místě, přičetly hlasy voličů,
kteří by je chtěli mít na prvém a druhém místě. Předpokládalo by se, že volič chce
umístit své preferované kandidáty na jedny z prvních míst. Kdyby tomu tak nebylo,
došlo by k nespravedlnosti, neboť kandidát, který by třeba jen několika hlasy podlehl
v soutěži o prvé místo, by vůbec nemohl být zvolen na žádném místě.24
Josef Kliment, docent na Právnické fakultě Univerzitě Karlovy, vystoupil
v Revue Demokratický střed proti imperativním mandátům. „Okolnost, že jednotlivec
zastupuje skupinu, nepraví pojmově ještě nic o tom, že má ještě nic o tom, že
má být pouhým vykonavatelem její vůle.“25
Podle Klimenta obhájci imperativních
mandátů připouštějí určitou věc, že „má-li býti budováno na systému skupinové reprezentace,
nutno tyto skupiny podřídit přesné právní úpravě, která by umožňovala
vůbec zjistit, co jest vůlí této skupiny“.26
Vyslovil se proti poslaneckým reversům. Ačkoli § 22 ústavní listiny z roku
1920 výslovně předepisoval, „že člen Národní shromáždění nesměl od nikoho přijímat
příkazů a že tedy i za platnosti poměrného zastoupení má být poslanec neodvislým
zástupcem voličů a ne stran, uznal volební soud, za závažné reversy, jimž se
poslanci této ústavní ochrany své neodvislosti vzdali“.27
V eseji Závazné či volné mandáty? nepochyboval Kliment ani odborná právnická
veřejnost o skutečnosti, že československá ústavní listina je založena na
osobním výkonu poslaneckého mandátu a že zakazuje imperativní mandát. Odkazoval
se na paragraf 22 ústavy, kde „členové Národního shromáždění vykonávají
svůj mandát osobně, nesmějí od nikoho přijímat od příkazů“. Jde tedy o princip tzv.
volného mandátu. Proto také zákon o volebním soudu, který je jedinou normou,
která upravuje výkon mandátu, nespojil ztrátu mandátu s prostým opuštěním mandátu,
nespojil ztrátu mandátu s prostým opuštěním strany nebo vyloučením, nýbrž
s momentem, přestal-li být poslanec členem strany z důvodů nízkých či nečestných.
Tehdy stál ústavní zákonodárce na stanovisku, že i poslanec, zvolený podle poměrného
zastoupení, bude poslancem nezávislým. Volební soud uznal nejen za přípustné,
ale dokonce za právně závazné poslanecké revízy, kde poslanec byl donucen se
vzdát mandátu. Upozornil na tehdejší spor ústavních právníků ohledně teze, zda
volný mandát je v souladu s poměrným zastoupením. Např. František Weyr se domníval,
že v souladu není, protože poslanec při poměrném zastoupení je zároveň
24
Tamtéž, s. 75–76.
25
Josef KLIMENT, Proti imperativním mandátům, Demokratický střed, 6. 2. 1931, č. 16.
26
Tamtéž.
27
Josef KLIMENT, Odstraňme poslanecké reverzy, Demokratický střed, 6. 1. 1933, č. 1.
142
reprezentantem politické strany, v jejichž intencích musí mandát vykonávat. Weyr
také zastával názor, že mandát se vztahoval ke členství v politické straně.28
V eseji Politická strana a její organizační řády v řízení volebním poukazuje
na skutečnost, že politické uspořádání Československa je založeno na tzv. reprezentativní
demokracii. Reprezentativní demokracie znamená, že veškerou moc ve státě
vykonává lid prostřednictvím svých zástupců. V reprezentativní demokracii velmi
záleží na způsobu, jakým systémem je zákonně upraveno vysílání zástupců do parlamentu
a do zastupitelstev samospráv, což znamená většinovým systémem nebo
systémem poměrného zastoupení. Poměrné zastoupení předpokládá, že voliči jsou
rozděleni do volebních skupin. Podle Klimenta přijala československá ústavní listina
a československé volební zákonodárství princip poměrného zastoupení, nicméně
se ani v ústavě či v ústavních zákonech nehovořilo o politických stranách, nýbrž
o volebních skupinách. Tyto volební skupiny měly být jen prostředkem k tomu, aby
se voliči rozvrstvili do několika uskupení. Provedením volby měla skončit úloha
politických stran zvolený zákonodárce či zastupitel měl být volným a voleným zástupcem
lidu.
Proto také původní volební řády do parlamentu a do obcí (zákon č. 75/1919)
neznaly nijakých orgánů a řádů politických stran, znaly jen zmocněnce volebních
skupin, a proto také jen zcela výjimečně činily trvání mandátů závislým na členství
politické strany.
Poukazuje, že obecní volební řád s počátku neznal nijaké souvislosti mezi
členstvím v zastupitelstvu a příslušností k politické straně. Teprve novela
č. 253/1922 Sb. doplnila § 10 volebního řádu tak, že členství v obecních orgánech
zaniká „vystoupením nebo vyloučením ze strany, na jejíž jméno zněla volební skupi-
na,29
která zvoleného kandidovala“. O této ztrátě mandátu rozhodoval okresní úřad.
V otázce, kdo vůbec mandátu, vyslovil nejvyšší správní soud naposledy, že
„domáhat se u ohledávacího úřadu výroku, jímž se člen obecního zastupitelstva
zbavuje tohoto členství z důvodu vyloučení ze strany podle § 10 volebního řádu, je
legitimován jen zmocněnec případně jeho náhradník, označený § 21 volebního řádu.
To platí, i když ze strany vyloučeným je tento zmocněnec sám. Prakticky to znamenalo,
že by tento vyloučený zmocněnec musel sám žádat o to, aby byl zbaven
mandátu. Nejvyšší správní soud ustáleně judikoval, že nelze hovořit o vyloučení ze
strany tam, kde kandidovala pouhá faktická volební skupina. K nesnázím by mohlo
dojít, kdyby v řízení bylo popřeno, že předložený řád je vůbec organizačním projevem
strany. Proto se také Nejvyšší správní soud někdy zmiňoval o „nepopřeném“
organizačním řádu. Organizační řád se stal právní normou, důležitou pro otázky
28
Josef KLIMENT, Závazné či volné mandáty?, Všehrd XII., č. 7, březen 1931, s. 177–
178.
29
Tento pojem se běžně za první republiky používal, aniž by však někdo specifikoval, co
si lze pod ním představit, srov. J. HARNA, Právní postavení politických stran v první Československé
republice, s. 457.
143
mandátu.30
Nejvyšší správní soud však přiznal, že k organizačnímu řádu strany přihlížel
jen potud, pokud šlo, zda vylučovací akt vyšel od příslušného orgánu strany
a zda byly vyčerpány opravné prostředky uvnitř strany. Doporučil právní úpravu
o působení politických stran.
Také upozornil, že právní pozice politických stran v Československu nebyla
vyřešena ani v zákoně, který se týkal politických stran. Upozornil na nález volebního
soudu z 8. února 1928,31
kde je uvedeno, že politické strany nejsou právními
útvary. Z nálezu vyplývá, že v československém právním řádu, není existence politických
stran zakotvena. Politické strany jsou jen faktickými útvary, s nimiž právní
řád sice počítá, ale nijak je nespecifikuje. Ze spolkového zákona politické strany
nebyly vyňaty. Podle spolkového zákona z roku 1867 se rozumělo spolkem dobrovolné,
trvalé spojení několika osob v organismus, samostatnou osobnost reprezentující,
k dosažení některého životního účelu. Všechny tyto pojmové znaky má
útvar, kterým se nazývá politické strana. Politické strany se zpravidla předpisům
spolkového zákona nepodrobily. Např. volební řády, zákon o volebním soudu mlčky
předpokládaly existenci politických stran, avšak slovem se vůbec nezmiňovaly, na
jakém právním základě měly být postaveny. I když politické strany přijímaly uvedené
právní normy, nic neměnilo na faktu, že jde o typ organizace, na něž dopadá
spolkový zákon.32
Zkrátka zde chyběla právní subjektivita politických stran. Právní subjektivita
bývá chápána jako způsobilost k určitému rozsahu a druhu práv a povinností.
Právní subjektivita spolu se způsobilostí k úkonům, tedy schopností vlastními úkony
taková práva a povinnosti nabývat, potom společně vytváří právní způsobilost sub-
jektů.33
Právní postavení politických stran se odvíjelo především od úlohy, kterou jim
přisuzovaly zákony upravující volební proces. Chronologicky byl nejstarším volebním
zákonem v období I. republiky obecní volební řád.34
Obdobně jako v ústavě
z roku 1920 byl zde již zakotven poměrný volební systém. Jako hlavní důvod se uváděl,
že soustava poměrného zastoupení má četné výhody proti soustavě většinové,
30
Josef KLIMENT, Politická strana a její organizační řády v řízení volebním, in: Naše
samospráva, Rok 1933, s. 31–33.
31
Nález Volebního soudu z 8. 2. 1928, č. 47, Kosch. 191/IV.
32
Josef KLIMENT, Politické strany podle práva československého, Praha 1936, s. 14.
33
Jakub RÁKOSNÍK, Ústava z roku 1920 a problém politického stranictví, in: Jana Čechurová
– Lukáš Šlehofer a kol., Ústava 1920. Vyvrcholení konstituování československého státu,
Praha 2011, s. 69.
34
Zákon z dne 31. 1. 1919, č. 75 Sb., ve znění následujícím, kterým se vydává řád volení
v obcích republiky Československé.
144
zabezpečuje zvláště stálost ve správě obecní, neboť změna ve smýšlení několika
málo voličů nemůže způsobit tak dalekosáhlé změny jako při systému většinovém.“35
V § 19 zákon připouštěl jak volby podle poměrného systému, tak i podle poměrného
systému, relativní většiny. Tato možnost prý byla připuštěna především
z důvodu, že poměrný systém bude pro malé obce, příliš obtížným způsobem volby.
Tento předpoklad se však neukázal být pravdivým. Většinový systém byl v budoucnu
užíván jen skutečně ojediněle. Volební proces v obcích byl zahajován vyhlášením,
které učinil podle § 11 zmíněného zákona č. 75/1919 Sb., dozorčí úřad,
kterým v té době byla statutární města politická města zemská správa politická
a pro ostatní obce a osady okresní úřad politický. Volební vyhláška byla zveřejněna
jednak v úředním listě Republiky československé a jednak v konkrétní obci, kde by
se měly volby konat. Hned následující ustanovení místní komisí, které se přímo týkalo
politických stran, však vyvolávalo zásadní interpretační problémy. Ministerstvo
vnitra ve své instrukci stanovilo později, že stranou se rozumí politické, hospodářské
a jiné skupiny voličů, které hodlají při volbách kandidovat.36
Už v § 10 zákona o volbách do obecních zastupitelstev se hovořilo o zániku
členství (mandátu) v zastupitelstvu, potažmo i v radě, pokud byl jedinec či skupina
vyloučena ze strany nebo jedinec či skupina z politické strany vystoupila.37
Důležitou funkci z praktického i právně teoretického hlediska zastával tzv.
zmocněnec. Tato osoba byla oprávněna jednat jménem politické strany, které se týkaly
voleb. Jednalo se o kandidáta, který byl uveden jako první na kandidátní listině
politické strany. Oprávnění trvalo i přesto, že byl vyškrtnut na kandidátní listině.
Institut zmocněnce byl upraven v zákoně velmi nedostatečně. Mohlo totiž dojít
k absurdním situacím, které spočívaly např. v tom, že jedině zmocněnec se totiž
mohl domáhat zbavení mandátu zastupitele, který přestal být členem své strany. Paradox
takové situace se ukazoval ve chvíli rozkolu ve straně. Nejvyšší správní soud
řešil v roce 1932 důsledky rozkolu v KSČ, kdy zmocněnec a jeho náhradník v jedné
obci příslušeli k jedné frakci, zatímco druhá frakce si proto ustavila nového
zmocněnce, aby mohl vykonávat zákonná práva volební strany. Tento postup však
Nejvyšší správní soud odmítl. Institut zmocněnce existoval také v případě parlamentních
voleb.38
Vedle zmocněnce znal zákon tzv. důvěrníky stran, kteří podle § 36 na návrh
kandidujících stran mohli být přítomní celému volebnímu procesu, tj. jak samotné-
35
Jakub RÁKOSNÍK, Vývoj právní úpravy politických stran v českých zemích v letech
1860–1938, diplomová práce, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2005, s. 57–58.
36
Tamtéž, s. 58–60.
37
J. KLIMENT, Politické strany podle práva československého, Praha 1936, s. 67.
38
J. RÁKOSNÍK, Ústava z roku 1920 a problém politického stranictví, s. 66.
145
mu vhazování lístků, tak i následnému sčítání až do vyhlášení výsledků, avšak nesměli
zasáhnout do volebního procesu.39
Zákon o volbách do obecních zastupitelstev byl během první republiky čtyřikrát
novelizován. Poslední úprava proběhla v roce 1937. V § 25 byly doplněny odstavce
3 a 4, které měly sankční povahu. Odstavec 3 stanovil, že „volební skupina
(politická strana), která nedosáhne mandátu, nahradí obci náklad spojený s rozmnožením
své kandidátní listiny. Za tuto náhradu odpovídají rukou společnou a nerozdílnou
kandidáti této volební skupiny (strany), její zmocněnec a jeho náhradník
a všichni voliči, kteří kandidátní listinu podepsali“. O této povinnosti rozhodl následně
dozorčí úřad. Nový odst. 4 pak poněkud, alibisticky stanovil, že z této povinnosti
jsou vyjmuty strany, které na základě výsledků posledních parlamentních
voleb jsou zastoupeny v některé sněmoven Národního shromáždění. Oproti parlamentním
volbám zde byl zákon důslednější, protože nepřikazoval majetkovou povinnost
bezsubjektivní entitě, ale fyzickým osobám (tedy subjektům majetkových
práv z hlediska soukromoprávního), které měly s kandidaturou něco společného.40
Návrh reformy Společnosti pro svobodné volby
Za reformu volebního práva vznikla Společnost pro svobodné volby reprezentované
Otakarem Krouským a Josefem Klimentem. Společnost pro svobodné
volby se necítila být politickou stranou. Hlásila se k parlamentní demokratické soustavě
a usilovala „propagací svobodných voleb posílit parlament a umožnit úplnější
jeho shodu s vůlí národa“.41
Společnost se obávala, že by byla podezírána z demagogie,
a proto přišla návrhem novelizace volebního řádu, který by zachoval poměrný
volební systém. Návrh vycházel z irské volební soustavy.42
Nejen členové společnosti poukázali na skutečnost, že o volbách sice nerozhodují
voliči, ale politické strany. Soustava vázaných listin znemožňovala občanovi
demokratické republiky svobodu při jeho jediném přímém výkonu, kterým může
bezprostředně působit na to, jak má být demokratická republika vedena, řízena
a spravována. Demokracii chápali jako „režim ukázněné svobody“. Kritizovali neochotu
politiků provést zrušení vázaných listin. Ohromná většina voličů neměla
vliv na sestavení kandidátních listin, ale byla nucena odevzdat do uren jen tyto listiny
bez ohledu na své přání a na vlastní vůli. Dále upozornili, že většina členů politických
stran prakticky nemohla ovlivnit složení kandidátek. Hlásali, že v českoslo-
39
Srov. J. RÁKOSNÍK, Vývoj právní úpravy politických stran v českých zemích v letech
1860–1938, s. 62 a J. KLIMENT, Politické strany podle práva československého, s. 81.
40
J. RÁKOSNÍK, Vývoj právní úpravy politických stran v českých zemích, s. 65–66.
41
Zdeněk CHYTIL, Společnost pro svobodné volby, in: Program – Demokratický střed,
1935, roč. 12, č. 14, s. 1.
42
Tamtéž.
146
venských volbách se ve skutečnosti nevolí. „Občan je nucen podřídit se vůli oligarchií
politických stran. Vázané kandidátní listiny omezují na minimum svobodné rozhodování
voličstva. Ale neváží jen voliče, nýbrž i poslance. Za svůj mandát děkuje
poslanec nikoli sympatii voličů, nýbrž stranické oligarchii.“43
Za nejvhodnější volební systém považovala společnost tehdejší volební soustavy
v Irsku. Je to soustava jednojmenného přenosného hlasování, která spočívala,
že stát se rozdělí na větší volební kraje. Volič by tak viděl, kdo se uchází o jeho přízeň.
Mohl by projevit svobodnou vůli, koho si přeje mít v parlamentním zastoupení.
Místo hromady kandidátních listin, na jejichž sestavení neměl vliv, by dostal do
ruky hlasovací lístek, na kterém by byla napsaná jména všech kandidátů. Těchto
kandidátů by nebylo v kraji zpravidla více, nanejvýše dvakrát tolik, kolik mandátů
na kraj připadá – strany se budou varovat stavět mnoho kandidátů, aby netříštily
hlasy. Při volbě by volič označil číslicí (jedničkou, dvojkou, trojkou atd.) kandidáty,
které by rád viděl v poslaneckých lavicích. Vybrat si by si mohl pouze jen jediného
kandidáta. Společnost navrhovala, aby přepočty mandátů prováděl Státní statistický
úřad na základě odbornosti, věcnosti, přesnosti a spolehlivosti.44
Návrh Společnosti ponechával zásadu poměrného zastoupení, která byla součástí
prvorepublikové ústavy. Podle tvůrců reformy nebyly osou volebního zápasu
politické strany, nýbrž kandidáti. Politickým stranám ponechávala možnost, aby
„vhodným způsobem, řádnou politickou činností, přesvědčivými důvody a čilými
agitačními prostředky vychovávaly rodiče a získávaly jejich hlasy pro doporučené
kandidáty. Osou volebních dění by nebyla strana či skupina, nýbrž kandidát“.45
Kandidát mohl být zapsán kandidátní listinu, když složil předepsanou kauci (pět tisíc
korun) a byl navržen předepsaným počtem voličů. Abecední seznam všech kandidátů
v kraji měl dostat volič ve formě hlasovacího lístku. Návrh předpokládal, že
volič očísloval jména jednotlivých kandidátů podle přednostního pořadí. Volič by
volil v první řadě kandidáta, kterého označil v prvním pořadí. Další řadová čísla
měla význam eventuálních hlasů.46
Otakar Krouský a Josef Kliment vypracovali „Osnovu zákona o volbách do
poslanecké sněmovny podle zásad jednojmenného přenosného hlasování“. V hlavě
první nazvané ,,O volebním právu a volitelnosti“ měly vzniknout místní, obvodní,
krajské volební komise, na které měla dohlížet Ústřední volební komise.
43
Společnost pro svobodné volby, pro demokratickou volbu osob, pro svobodu voličů
a pro svobodu zvolených: soustava přenosného jednojmenného hlasování, in: Společnost pro svobodné
hlasování, Praha 1933.
44
Tamtéž.
45
Tamtéž.
46
Tj. v tom případě, byl-li kandidát, prvním číslem označený, zvolen, a zbývalo-li mu nad
volební číslo hlasový přebytek, nebo v tom případě, obdržel-li první označený kandidát malý počet
hlasů.
147
Místní komise měla být zvolena obecním zastupitelstvem na základě poměrného
zastoupení. Měla být složena ze šesti členů a z předsedy a měla připravovat
voličské seznamy. Předsedou místní volební komise měl být starosta či pověřený
zástupce. V každé obci se mělo volit na tři roky.
Obvodní volební komise měly řídit volby, které probíhaly v obcích. Čtyři
členy obvodní volební komise mělo volit zastupitelstvo a tři členy navrhoval okresní
úřad. Komise si ze svých řad měla zvolit předsedu a místopředsedu.
Předsedu krajské volební komise měl jmenovat president Státního úřadu statistického.
Další tři členy a tři náhradníky by volilo okresní zastupitelstvo. Krajská
volební komise měla za úkol přijímat návrhy kandidátek, organizovat tisk a distribuci
hlasovacích lístků, provádět skrutinium.
Ústřední volební komise měla sídlit v Praze. Předsedou Ústřední volební kraje
měl být jmenován president Státního statistického úřadu. Tři další členy a tři náhradníky
měla zvolit Poslanecká sněmovna podle zásad poměrného zastoupení. Pokud
by Poslanecká sněmovna neoznámila uvedené tři náměstky spolu se třemi náhradníky
nejpozději desátý den před volbou, mohl je jmenovat prezident Státního
statistického úřadu. Ústřední volební komise měla přezkoumat výsledky, zjištěné
krajskými volebními komisemi, a měla vyhlásit celkový výsledek.
Nejpozději šestnáctý den před datem voleb mohl přijímat předseda krajské
volební komise kandidátní listiny. Kandidát se měl podle návrhu ohlašovat jednotlivě.
Nepřipouštěla se možnost hromadného nahlášení několika kandidátů. Aby kandidát
mohl kandidovat ve volebním obvodu, musel mít dispozici nejméně sto podpisů
od občanů. Návrh počítal s tím, aby kandidát zaplatil u Poštovní spořitelny volební
kauci ve výši pět tisíc korun. Tato částka měla propadnout v případě, že ne-
uspěl.
Krajská volební komise se měla sejít šestnáctý den před volbami, aby upravila
hlasovací lístek. Neoprávněné hlášky kandidatur by prohlásila za neplatné. Jména
kandidátů měla být sestavena podle abecedního pořadí na úřední hlasovací lístek.
O jednání krajské volební komise měla komise sepsat zápis, který měli podepsat
všichni členové komise.
Čtrnáctý den před konáním voleb se měla sejít ústřední volební komise. V té
době již měly být předloženy návrhy hlasovacích lístků ze všech volebních krajů.
Ústřední volební komise by se vyjadřovala k námitkám kandidátů. O námitkách by
rozhodovala s konečnou platností. Pokud by nedošlo k dohodě mezi členy Ústřední
volební komise, mohl předseda rozhodnout samostatně. Výsledek řízení zúčastněným
krajským volebním komisím a kandidátům měl sdělit předseda komise. Zemský
president ani okresní hejtmani by podle návrhu nemohli kandidovat do parlamentu.
Kandidát se mohl kandidatury vzdát nejpozději v den schůze krajské volební
komise, tj. šestnáctý den před volbami.
V den konání voleb se nesměly podávat alkoholické nápoje a při sčítání hlasů
mohli být kandidáti přítomni. Kandidát mohl do každé komise vyslat jednoho důvěrníka
opatřeného plnou mocí. Mohl požadovat, aby došlo k ověření výsledků.
148
Tuto možnost mohli vyzkoušet pouze jednou. Volič mohl pouze odevzdat hlas jen
osobám, které byly uvedeny na hlasovacím lístku. Jakékoliv změny a doplňky byly
považovány za neplatné.
Hlava pátá se zabývala zjištěním a vyhlášením volebních výsledků. Pro kandidáta
označeného na hlasovacím lístku číslicí jedna nebo jednou čárkou, počítal by
se tento hlas jakožto první hlas a obdobně pro kandidáty, označené dvojkou, trojkou
(dvěma, třemi čárkami) atd. Volič mohl dát i přednostní hlasy. Nepřenosné hlasy
byly ty přední hlasy, jímž volič neoznačil v hlasovacím lístku žádné následující
použitelné přednostní hlasy nebo označil dalšími přednostními hlasy jména kandidátů,
které již dříve byli zvoleni nebo vyloučeni. Při sčítání přednostních hlasů se
neměl brát zřetel k přednostním hlasům, jimž dříve volič označil jména kandidátů
již dříve zvolených či vyloučených.
Obvodní volební komise měla podle návrhu společnosti sečíst odevzdané
hlasovací lístky, které by rozdělila na platné a neplatné, platné pak seskupí v předběžné
složky podle prvního hlasu, v nichž by sečetla počet hlasů a prozatímně vyhlásí,
kolik voličů se dostavilo jejím obvodu k volbám, kolik bylo odevzdáno platných
a neplatných hlasů obdržel v jejím obvodě každý z kandidátů. O průběhu volby,
jakož i o sčítání hlasů měla sepsat obvodní volební komise zápis. Do zápisu se
měla zaznamenávat jména členů komise, zástupce úřadu, důvěrníků, kandidátů, začátek
a konec, přerušení volby, veškerá usnesení volební komise se stručným odůvodněním,
jakož i důležitější okolnosti voleb. Zápis, voličské seznamy a hlasovací
lístky měli všichni členové komise podepsat. Shromážděné hlasovací lístky, voličské
průkazy, dále obálky, hlasovací seznamy, a jiné doklady, které jsou v zapečetěných
obálkách, měla odeslat obvodní volební komise bez průtahů předsedovi krajské
volební komise. Krajská volební komise měla za úkol přezkoumat zjištění komisí
obchodních, po případě je opravit a vyloučit neplatné lístky z celého kraje.
Platné hlasovací lístky měla rozdělit podle jmen kandidátů, kteří obdrželi první hlasy.
Hlasovací lístky v každé této složce krajská komise sečetla a zjistila, kolik bylo
celkem v kraji odevzdáno platných hlasovacích lístků. Krajská volební komise měla
určit volební číslo tím způsobem, že dělil součet všech platných hlasovacích lístků
počtem mandátů na kraj připadajících, zvětšeným o jednu. Celé číslo nejblíže
vyšší výsledku dělení bylo volební číslo. Poté měla komise překročit k prvnímu sčítání,
tj. připsat každému kandidátovi k dobru počet prvých hlasů, pro něho odevzdaných.
Kandidáty měla seřadit podle takto zjištěného počtu prvních hlasů. Dosáhl-li
kandidát při tomto prvém sčítání alespoň volebního čísla, byl zvolen. Po
tomto prvním, jakož i při každém příštím sčítání se vyloučily hlasy nepřenosné.
Poté se mělo přikročit k druhému sčítání. Počet přenosných hlasů, přebývajících
kandidátovi, zvoleném v prvním sčítání nad volební číslo se přeneslo poměrným dílem,
zvaným kvocientem na ty kandidáty, kteří na lístcích zvoleného kandidáta se
dostalo druhých hlasů. Původní složky z prvního sčítání by se rozdělily v dílčí složky
podle toho, kolik kandidátů dostalo na lístku zvoleného kandidáta druhé hlasy.
Počet hlasů těchto dílčích složek se sečetl a kandidáti by se seřadili podle počtu
149
druhých hlasů. Počet hlasů, jež dostal každý v dílčí složce, se násobil přebytkem
hlasů zvoleného kandidáta a součin se dělil součtem přenosných hlasovacích lístků.
Vyšly-li zlomky, poznamenaly by se u každého kvocientu největší zlomky, doplnilo
se na celé číslo, nebyl-li se zřetelem ke zlomkům vyšlými kvocienty vyčerpán
celý přebytek hlasů zvoleného kandidáta. Kandidát, který podle návrhu připočítáním
hlasů přenesených (příslušného kvocientu hlasových přebytky) k počtu hlasů
původních dosáhl volebního čísla, byl zvolen.47
S přebytky hlasů kandidáta, zvoleného při druhém sčítání, se mělo naložit
podobně jako ve sčítání druhém. Tím by došlo k třetímu, podobně i čtvrtému a dalšímu
sčítání, dokud se neobsadí veškeré mandáty. Při každém tomto dalším přenášení
hlasových přebytků, jež volič označil za přední hlasy, by se nepřihlíželo
k přednostním hlasům, který volič odevzdal kandidátům již dříve zvoleným, nebo
kandidátům, kteří již dříve byli vyloučeni. Ukázalo-li se po některém sčítání, že ani
jeden kandidát nedosáhl volebního čísla, vyloučil se z volby ten kandidát, jehož
složka, po případě složky hlasovacích lístků jsou nejmenší. Všechny přenosné hlasy
tohoto kandidáta se přenesly na nejblíže volné další kandidáty, jimiž voliči odevzdali
přední hlas. Jestliže se však nepřidělily při dřívějším sčítání vyloučeném
kandidátovi druhé, resp. přední hlasy zplna, nýbrž takto příslušným kvocientem. Při
rovnosti hlasů nebo zlomků by rozhodoval los. Materiál i výpočty měla zaslat krajská
volební komise ústřední volební komisi, která výpočty měla přezkoumat a vyhlásit
definitivní výsledek voleb.
Volební komise neměly být podle sestavovány politickými stranami, nýbrž
státními orgány, dílem z řad členů místní správy (např. starosta měl předsedat místní
volební komisi, kterou mělo volit obecní zastupitelstvo), dílem ze státních úřed-
níků.48
V Demokratickém středu byl prezentován Návrh volebního řádu podle soustavy
jednojmenného hlasování. Návrh vycházel z platné ústavy z roku 1920. Nedotýkala
se počtu členů parlamentu ani počtu a organizace sněmovních komor.
Podstata návrhu spočívala ve skutečnosti, že osou volebního dění by nebyla politická
strana, ale kandidát. Kandidátem na poslance se mohl stát ten, kdo složil určenou
kauci a byl navržen předepsaným počtem podpisů občanů. Volič měl obdržet
abecední seznam všech kandidátů ve formě hlasovacího lístku. Volič očísloval na
hlasovacím lístku jména jednotlivých kandidátů podle pořadí, ve kterém dával kandidátům
přednost. Volil v prvé řadě toho, jehož jméno označil za prvého. Další řadová
čísla měla význam hlasů eventuálních, tj. byl-li kandidát, který byl označen
jako první, zvolen.
47
Společnost pro svobodné volby, c.d.
48
Srov. P. MATES, Vývoj volebního práva v buržoazním Československu, s. 149; Otakar
KROUSKÝ – Josef KLIMENT, Návrh volebního řádu podle soustavy jednojmenného přenosového
hlasování, Demokratický střed XI, č. 26–27, Praha 1934, s. 10–11.
150
Jak již bylo uvedeno, čerpali Otakar Krouský a Jan Kliment z irské volební
soustavy. Vypočetlo by se volební číslo a zbylo by pouze vypočítat poměrný díl
hlasovacích přebytků podle jediného jednoduchého vzorce, což by bylo úkolem
krajské volební komise. Obvodní volební komise by pouze sčítala hlasovací líst-
ky.49
Závěr
Politický systém meziválečného Československa se jevil ve srovnání s okolními
zeměmi jako ostrov demokracie ve střední Evropě, a to zvláště po nástupu fašismu
v Německu a násilném připojení Rakouska k německé říši. Přesto však byly
nejrůznější aspekty demokratického uspořádání první republiky cílem kritiky ze
strany nejrůznějších teoretiků a politiků – a to i kritiky, jdoucí z demokratických
pozic. Tento problém se týkal i volebního systému. Objektem nejostřejší kritiky volebního
systému první republiky se staly dvě volební techniky: používání Hareovy
metody v prvním skrutiniu při výpočtu mandátového čísla a praxe přísně vázaných
kandidátních listin. Podle výpočtů Otakara Krouského, pravděpodobně nejkvalifikovanějšího
kritika tehdejšího volebního zákonodárství, představovalo použití Hareovy
metody při výpočtu volebního čísla v prvním skrutiniu při volbách do Národního
shromáždění výjimku z tehdejších volebních systémů ve světě – a to i mezi
státy, které používaly vázané kandidátní listiny. Základní problém viděl v tom, že
použití této metody vytvářelo větší přebytky hlasů do druhého skrutinia, než např.
v případě použití Hagebach – Bischoffovy metody.50
Celý systém politických stran se tak stal v meziválečném období jedním
z ústředních problémů československé demokracie. V Československu navíc kulminovala
a jen pozvolna odeznívala hospodářská krize. Česká společnost prožívala
šok z nástupu nacistů k moci v Německu a konce parlamentní demokracie v Rakousku,
na vnitropolitické scéně se aktivizovaly antidemokratické síly – probíhala
rychlá koncentrace sil české pravice současně s koncentrací negativistických proudů
v německém prostředí, sílila kritika centralismu ze slovenských autonomistů
i extremisticky laděná agitace komunistů, namířená frontálně proti demokratickým
principům v jakékoliv formě. Objevovaly se další a další symptomy, které svědčily
o existenci a růstu antidemokratických sil.51
49
Tamtéž; O. KROUSKÝ – J. Kliment, Návrh volebního řádu podle soustavy jednojmenného
přenosového hlasování, Demokratický střed XI, č. 26–27, Praha 1934, s. 3.
50
Oskar KREJČÍ, Nová kniha o volbách, Praha 2006, s. 212–213.
51
Josef HARNA, Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století, Praha
2006, s. 127.
151
Československý parlamentarismus obdržel na rozdíl od klasického parlamentarismu
francouzského výraznou zásadou moderního parlamentního systému (anglického
vzoru), totiž možnost, aby držitelé vládní moci rozpouštěli parlament.52
Politické strany jsou organizacemi sdružujícími na bázi dobrovolnosti občany
usilujícími o prosazení určitých zájmů politickými metodami. Rakousko-uherské
politické zákonodárství přitom vůbec nestálo v cestě případným snahám přiřadit
politické strany k některé z již legislativně uznaných forem korporací a včlenit
je do existujícího právního systému. Spolkový zákon předlitavský z 15. 10. 1867
č. 134 ř.z. (§§ 1–3) sice neuvádí zcela přesnou definici pojmu spolek, avšak ani
z jeho textu ani poznámek k zákonu nevyplývá, že by pod něj politické strany nemohly
být zařazeny.53
Parlament se za celé období první republiky nedokázal vyrovnat s problémem,
jak právně definovat politické strany. Přitom v zákoně o rozpuštění politických
stran se s tímto pojmem volně operuje.54
I při vědomí komplikující se mezinárodní situace, v níž se odrážela i národnostní
otázka, právě stranický systém první republiky ztělesňoval narůstající omezování
funkčnosti celého politického systému. Československý stát stran dosáhl na
konci 30. let určité meze svého fungování tím, že těžiště stranické politiky se ocitlo
mimo parlament. Straničtí předáci měli garantováni výjimečné pozice, uvnitř vládly
silně centralistické poměry. Docházelo ke kontrolování členů stran prostřednictvím
vázaných kandidátek. Rozšířené bylo ideologizované vidění případného odchodu
ze strany. Strany získaly nadstandardní vliv ve státní správě.55
Na druhé straně sociálně širší charakter a odlišnější funkce politických stran
představovaly tradici spolkového života habsburské éry, kdy jednotlivé strany disponovaly
vlastními strukturami nepolitického rozměru. Tento model vyjadřuje teorii
tzv. sociálních „sloupů“, popisující procesy prorůstání jednotlivých politických
stran společností.
Přes problematické stránky role politických stran v prvorepublikovém politickém
systému měla tato soustava své zastánce. Stoupenci existence politických
stran v dané podobě, neboť jejich odstranění by bylo nedemokratickým aktem, se
logicky rekrutovali ze stranických špiček (typicky A. Švehla). Pestrá byla paleta
kritiků. Počínala vrcholnými představiteli státu, pohybující se proklamativně mimo
strany (T. G. Masaryk) a doporučujeme omezit jejich počet na dvě či tři (E. Beneš);
jejich averze ovšem nemířila ani tak na celý stranický systém jako spíše na některé
52
E. BROKLOVÁ, První československá ústava, s. 19.
53
J. HARNA, Právní postavení politických stran, s. 452.
54
Tamtéž, s. 69.
55
Stanislav BALÍK – Vít HLOUŠEK – Jan HOLZER – Jakub ŠEDO, Politický systém
českých zemí 1848–1989, Brno 2003, s. 71.
152
z jeho aktérů. A končila těmi, kteří upřednostňovali budování totalitního systému,
namísto stávající demokracie.
Příloha
Otakar Krouský (1873–1952), český, právník, advokát. Před první světovou válkou byl místopředsedou
strany realistické a členem redakce Času, v revolučním Národním výboru byl náhradníkem
za realistickou stranu. Po vzniku Československa byl členem Národního shromáždění,
místopředsedou šestičlenného bloku čsl. Strany pokrokové. V letech 1929 až 1939 byl senátorem
Národního shromáždění, člen realistické později národně socialistické strany před rokem 1945. Je
autorem jednacích řádů sněmovny a Senátu v období první republiky. Vynikl na poli volebních
řádů jako odpůrce vázaných listin. In: http://www.masarykovaakademie.cz/ index.php?option=
com_content&task=view&id=221&Itemid=38, 26. 7. 2011 a Ottův slovník naučný nové doby, Díl
3. Sv. 2, Praha 1935, s. 925.
František Weyr (1879–1951), český právník, právní filosof, státovědec a statistik, zakladatel tzv.
normativní teorie právní, člen brněnského městského zastupitelstva a městské rady. Byl členem
Revolučního národního shromáždění v letech 1918–1920 za státoprávní stranu (národní demokraté),
zároveň vedl Státní úřad statistický a Státní radu statistickou. Jako člen ústavního výboru
se podílel na tvorbě nové ústavy po roce 1918 a významně se zasloužil o umístění Nejvyššího
soudu v Brně zákonem č. 216/1919 Sb. Spolupůsobil i při vzniku mnohých dalších zákonů Československé
republiky. Patřil k zakladatelům Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
byl jejím řádným profesorem a prvním děkanem (1919–1920, později ještě 1927–1928 a 1935–
1936). V roce 1923–1924 byl rektorem Masarykovy univerzity. Weyr byl členem řady československých
i zahraničních vědeckých organizací. Jako teoretik se zabýval zároveň právní vědou
a filosofií, byl jedním z tvůrců normativní právní teorie. Byl spoluredaktorem Slovníku veřejného
práva československého (vycházel v letech 1929–1938 a 1945–1948, celkem 60 svazků) a mezinárodní
Revue Internationale de la Théorie du Droit, který vydával společně se svým dobrým
přítelem Hansem Kelsenem, rakouským právním teoretikem. Mezi jeho nejdůležitější práce patří
Základy filosofie právní (1920), Soustava československého práva státního (1924), Teorie práva
(1936), Československé ústavní právo (1937). Publikoval v našich i zahraničních odborných časopisech
– In: http://www.phil. muni.cz/fil/scf/komplet/weyr.html, 27. 7. 2011; Masarykův slovník
naučný, díl VII., Praha 1933, s. 841.
Josef Kliment (1901–1978), český právník. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze,
kde od roku 1930 působil jako docent a žák profesora Jana Kaprase. Zabýval se právními aspekty
českých dějin, například mírovým projektem Jiřího z Poděbrad či poměrem českého stavovského
státu k Svaté římské říši národa německého. Autor řady právně-historických studií (např. Státní
občanství a národnost v českém právu do Bílé hory) a hesel Ottova slovníku naučného s právní
a historickou tematikou, přispíval též do revue Demokratický střed. V letech 1928–1938 působil
jako tajemník Nejvyššího správního soudu. Jako blízký spolupracovník dr. Emila Háchy byl po
jeho zvolení prezidentem jmenován jeho poradcem a tiskovým referentem prezidentské kanceláře.
Politiku aktivní spolupráce s nacisty obhajoval s odkazem na historické tradice již za druhé
republiky, v rozvíjení těchto koncepcí pokračoval i v období Protektorátu Čechy a Morava, kdy
se stal jedním z nejbližších lidí Emila Háchy. Po osvobození Československa zatčen a odsouzen
k doživotnímu žaláři, v roce 1960 byl amnestován. Je autorem rozsáhlých dosud nepublikova-
153
ných vzpomínek U obětovaného prezidenta. Mimo obor právních dějin se Kliment věnoval též
soudobému právu a politické vědě, zejména samosprávou a ústavou – např. publikace Základy
obecního zřízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1930) a Stavební řád pro Velkou Prahu
(1934). Z rozprav můžeme uvést zejména články Demokracie a stát stran (Volební reformy
1933), Závazné či volné mandáty (Všehrd XII.) In: http://www.ustrcr.cz/cs/audio-archivzivotopisy,
26. 7. 2011; Ottův slovník naučný – dodatky, díl 3, sv. 1, Praha 1934, s. 554–555.
Bibliografická poznámka
Společnost pro svobodné volby, pro demokratickou volbu osob, pro svobodu voličů a pro svobodu
zvolených: soustava přenosného jednojmenného hlasování, in: Společnost pro svobodné hlasování,
Praha 1933; Stanislav BALÍK – Vít HLOUŠEK – Jan HOLZER – Jakub ŠEDO, Politický
systém českých zemí 1848–1989, Brno, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický
ústav 2003; Eva BROKLOVÁ, Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918–1938,
Praha, Sociologické nakladatelství 1992; Eva BROKLOVÁ, První československá ústava. Diskuze
v ústavním výboru v lednu a únoru 1920, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1992;
Václav DUSIL – Josef KLIMENT, Spolky, shromáždění a politické strany podle platného práva
československého, Praha, Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart 1936;
Josef HARNA, Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století, Praha, Historický
ústav 2006; Josef HARNA, Právní postavení politických stran v první Československé republice,
in: Karel Malý – Ladislav Soukup (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném
Československu, Praha, Karolinum 2010, s. 447–482; Zdeněk CHYTIL, Společnost pro svobodné
volby, in: Program Demokratický střed 12, Praha 1935, č. 14, s. 1–2; Josef KLIMENT, Demokracie
a stát stran, Praha, Pokrok 1933; Josef KLIMENT, Odstraňme poslanecké reverzy, Demokratický
střed, 6. 1. 1933, č. 1; Josef KLIMENT, Politická strana a její organizační řády v řízení
volebním, in: Naše samospráva, rok 1933; Josef KLIMENT, Politické strany podle práva
československého, Praha 1936; Josef KLIMENT, Proti imperativním mandátům, Demokratický
střed, 6. 2. 1931, č. 16; Josef KLIMENT, Závazné či volné mandáty?, Všehrd XII, č. 7, březen
1931, s. 177; Oskar KREJČÍ, Kniha o volbách, Praha, Victoria Publishing 1994; Oskar KREJČÍ,
Nová kniha o volbách, Praha, Professional Publishing 2006; Otakar KROUSKÝ, Volební reforma
II. Volební zákonodárství v jiných státech a snahy o demokratickou volební reformu v Československé
republice, Praha, Svaz Národního osvobození 1933; Otakar KROUSKÝ – Josef KLIMENT,
Návrh volebního řádu podle soustavy jednojmenného přenosového hlasování, Demokratický
střed XI, č. 26–27, Praha 1934; Pavel MATES, Vývoj volebního práva v buržoazním Československu,
Brno, Universita J. E. Purkyně 1981; Bohuslav MICHALÍK, Poměrné zastoupení,
Časopis pro právní a státní vědu 7, 1924, s. 100–118; Tereza NOVOTNÁ, Proměny československého
volebního systému. Reformy dvacátých let, Politologická revue 1, červen 2003, s. 34–56;
Zdeněk PEŠKA, Jak reformovat volební řád, in: Volební reformy, Praha, Svaz Národního osvobození
1933; Jakub RÁKOSNÍK, Demokracie bez tajných voleb, in: Zbyněk Machát – Ondřej
Slačálek – Milan Znoj (eds.), Nezapomenuté historie, Brno, Doplněk 2007, s. 133–144; Jakub
RÁKOSNÍK, Ústava z roku 1920 a problém politického stranictví, in: Jana Čechurová – Lukáš
Šlehofer a kol., Ústava 1920. Vyvrcholení konstituování československého státu, Praha, Leges,
s.r.o. 2011, s. 63–76; Jakub RÁKOSNÍK, Vývoj právní úpravy politických stran v českých zemích
v letech 1860–1938, diplomová práce, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2005; František
WEYR, Úprava právního postavení politických stran, in: Vědecká ročenka Právnické fakulty
MU v Brně II (Sbírka spisů právnických a národohospodářských svazek XVIII), Brno 1923,
s. 15–36.
154
Michal Zadina
Wahlreformvorschläge während der Ersten Tschechoslowakischen
Republik 1918–1938 in den Rechtsansichten von Otakar Krouský,
Josef Kliment und František Weyr
Zusammenfassung
Das politische System der Tschechoslowakei zwischen den beiden Weltkriegen
sah im Vergleich mit deren Nachbarländern wie eine Insel von Demokratie
in Mitteleuropa aus, insbesondere nach Hitlers Machtübernahme in Deutschland
und nach dem Gewaltanschluss von Österreich an das Deutsche Reich. Trotzdem
waren verschiedene Aspekte der demokratischen Ordnung der Ersten Tschechoslowakischen
Republik Ziel der Kritik seitens verschiedenster Theoretiker und Politiker,
einschließlich der Kritik aus demokratischen Positionen. Dies bezieht sich auch
auf das Wahlsystem. Objekte der schärfsten Kritik waren zwei Wahltechniken: Die
Anwendung der Hare-Methode im ersten Skrutinium bei der Berechnung der
Mandatsnummer und die Praxis von streng gebundenen Kandidatenlisten. Bei der
Anwendung der erwähnten Methode gab es größere Stimmenüberschüsse für das
zweite Skrutinium als zum Beispiel mit der Hagebach-Bischoffsmethode. Das gesamte
System von politischen Parteien stellte so in der Zwischenkriegszeit eines
der zentralen Probleme der tschechoslowakischen Demokratie dar. Die Position der
Parteiführer war äußerst stark und innerhalb der Parteien herrschten stark zentralistische
Verhältnisse. Parteimitglieder wurden mittels gebundener Kandidatenlisten
kontrolliert. Ganz üblich war auch eine ideologisierte Ansicht des eventuellen
Austritts aus der Partei. Die Parteien erfreuten sich eines ungewöhnlichen Einflusses
in der Staatsverwaltung. Trotz den problematischen Aspekten der Rolle der
politischen Parteien in dem politischen System der Ersten Tschechoslowakischen
Republik hatte das System auch seine Fürsprecher. Deshalb hatte sich weder das
Wahlsystem noch die Struktur von politischen Parteien bis 1938 geändert.
155
Michal Zadina
Election reforms proposed during the existence of the First
Czechoslovak Republic (1918–1938) as viewed by Otakar Krouský,
Josef Kliment and František Weyr
Summary
Compared to the neighboring countries, the political system in Czechoslovakia
between the two world wars appeared to be an island of democracy in Central
Europe, particularly after the seizure of power in Germany by the Nazis and the
annexation of Austria by the German Reich. Still, however, various aspects of the
democratic system in Czechoslovakia were criticized by some theoreticians and
politicians, also from democratic points of view. This applies also to the electoral
system. The heaviest criticism of the electoral system during the First Czechoslovak
Republic focused on two electoral techniques: The use of Hare’s method in
the first scrutiny to calculate the mandate number, and the practice of using strictly
conditioned candidate lists. With the application of this method there were more
surplus votes for the second scrutiny than when using another technique, such as
the Hagebach-Bischoff method. Thus, the whole system based on political parties
became one of the crucial problems of Czechoslovak democracy in the period
under consideration. The position of party bosses was extremely strong, the conditions
inside the party were highly centralized. Party members were controlled
through conditioned candidacy. A widely applied practice was the ideological
viewing of potential party renegades. The parties acquired too much power in influencing
the state administration. In spite of the questionable features of the party
role in the country’s political system there were some advocates of it. Therefore,
neither the electoral system nor the structure of political parties changed until 1938.
157
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 157–201 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 157–201
Andrej Tóth
Maďarské menšinové politické strany v Československu
a volba Masarykova nástupce do úřadu prezidenta republiky
v prosinci 1935. I. díl
Hungarian political parties in Czechoslovakia and the election of a successor
to President Masaryk in December 1935. Part I
The attitude of Hungarian minority parties in Czechoslovakia, namely the
Provincial Christian-Socialist Party (Országos Keresztény Szocialista Párt;
OKSzP) and the Hungarian National Party (Magyar Nemzeti Párt; MNP), to the
presidential election in December 1935 is discussed. A successor to President
Masaryk, who had abdicated after many years in the office, was to be elected. The
role of Budapest in determining the position of the two Hungarian political parties
in connection with that historically important event in the history of the First
Czechoslovak Republic is explained and the coordinated action of OKSzP and
MNP during the presidential campaign is also analyzed, namely the question
whether all the present MNP legislators really voted at the election in agreement
with the OKSzP electors. The present paper is based on the study of primary and
secondary sources, both Hungarian and Czechoslovak.
Keywords: History, 20th century, politics, Czechoslovakia, Hungarians,
presidential election, Edvard Beneš
158
Pozice maďarských menšinových politických stran na politické scéně a snaha
Gézy Szüllőho prosadit podporu prezidentské kandidatury Edvarda Beneše –
příprava půdy pro aktivistické intermezzo
1
Cílem této studie je zdokumentovat postoj maďarských menšinových politických
stran v Československu, Zemské křesťansko-socialistické strany (Országos
Keresztény Szocialista Párt; OKSzP) a Maďarské národní strany (Magyar Nemzeti
Párt; MNP) v souvislosti s volbou Masarykova nástupce do úřadu prezidenta republiky.
Prezidentské volby v prosinci roku 1935 patří bezesporu k jedněm z nezajímavějších
momentů v dějinách obou ústředních meziválečných politických subjektů
československých Maďarů, v pořadí druhé nejpočetnější národnostní menšiny
První republiky. Zvláště s ohledem na skutečnost, že postoj politické reprezentace
maďarské menšiny v jejích „národních“ stranách byl vůči hlavnímu kandidátovi na
prezidentskou funkci, Edvardu Benešovi, velmi negativní. Dlouholetý československý
ministr zahraničních věcí byl představiteli maďarské menšiny, resp. Maďary
vůbec, vnímán jako hlavní strůjce těch zahraničněpolitických snah rodící se československé
politické elity na sklonku první světové války, které významnou měrou
přispěly k tak výraznému okleštění bývalého uherského státu ve prospěch nástupnických
státních celků Rakousko-Uherska.2
Jakou politiku zaujaly obě maďarské
menšinové politické strany u příležitosti historicky významné prezidentské volby
v prosinci 1935? Jaký podíl na postoji maďarských stran v prosinci 1935 měla Budapešť?
Byla politická jednota mezi OKSzP a MNP při prezidentské volbě, jak ji
její zástupci v tisku deklarovali, samozřejmá, tj. hlasovali v prezidentské volbě
1
A) Při sepsání studie byly využity výsledky studia příslušných primárních a sekundárních
pramenů v rámci řešení projektu Politický portrét Jánose Esterházyho – jeho role obhájce
maďarské menšiny (menšin) v ČSR versus československá státnost (politická činnost J. Esterházyho
v předválečném Československu) uděleného autorovi studie, resp. FF UK v Praze v rámci Dotačního
programu MZV ČR pro nevládní a neziskové organizace v oblasti zahraniční politiky
a mezinárodních vztahů na rok 2008 a vědeckého projektu č. RM04/01/10 Politika československých
vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938, financovaného Ministerstvem zahraničních
věcí České republiky, jehož nositelem byla FF UK v Praze. B) Studie nepřímo navazuje na předchozí
články autora uveřejněné v Moderních dějinách v roce 2010 a 2011: Andrej TÓTH, Nástup
hraběte Jánose Esterházyho do čela maďarské Zemské křesťansko-socialistické strany v Československu
na sklonku roku 1932, Moderní dějiny 18, 2010, č. 1, s. 77–101 a Andrej TÓTH,
Zemská křesťansko-socialistická strana v Československu pod vedením hraběte Jánose Esterházyho
v letech 1933–1935, Moderní dějiny 19, 2011, č. 1, s. 67–103.
2
Rozloha poválečného maďarského státu se zmenšila z 282 000 km2
(bez Chorvatska) na
93 000 km2
. Území maďarského státu tak bylo zredukováno o téměř 190 000 km2
. Největší
územní zisk připadl Rumunsku (103 000 km2
), následované Československem (61 000 km2
) a Jugoslávií
(20 000 km2
, bez území Chorvatska). Nejmenší díl připadl Rakousku, které získalo oblast
západního Maďarska o rozloze 4300 km2
, z níž byla vytvořena dnešní rakouská spolková země
Burgenland. (Srov. Ignác ROMSICS, A trianoni békeszerződés, Budapest 2001, s. 229–230.)
159
opravdu všichni přítomní zákonodárci MNP shodně s voliteli OKSzP? Především
na tyto otázky se snaží na základě studia primárních a sekundárních pramenů, jak
maďarských, tak i československých.
První díl studie podává ve své úvodní části nejprve nezbytný stručný nástin
pozice, resp. politickou váhu obou parlamentních maďarských menšinových politických
stran na politické scéně prvorepublikového Československa. Současně též
v kostce shrnuje odstoupení dlouholetého prezidenta Masaryka z prezidentské
funkce a situaci uvnitř koalice, která vedla nejprve k postavení dvou koaličních
kandidátů na prezidentský úřad. Z hlediska postoje maďarských menšinových politických
stran k prezidentské volbě pak první díl příspěvku mapuje úsilí expředsedy
OKSzP a šéfa poslanců společného klubu poslanců obou maďarských menšinových
politických stran Gézy Szüllőho získat pro prosazení podpory Benešovy prezidentské
kandidatury uvnitř obou maďarských stran souhlas budapešťských vládních
kruhů. Zmapováno je i Benešovo navázání kontaktu s politickými zástupci maďarské
menšiny s cílem získat pro podporu své prezidentské kandidatury i hlasy maďarských
volitelů. První díl článku tak dokumentuje historii pozadí směřování opoziční
a současně i negativistickou nálepkou označené maďarské menšinové politické
scény k možnému dočasnému aktivistickému intermezzu jejich politických představitelů
u příležitosti volby Masarykova nástupce do úřadu prezidenta republiky
a současně i povahu kontaktů, resp. konzultací maďarských menšinových politiků
s budapešťskými vládními místy a míru angažovanosti Budapešti při této příleži-
tosti.
Stručný souhrn postavení ústředních maďarských menšinových politických
stran na prvorepublikové politické scéně – cesta ke společné opoziční bázi
Je všeobecně známo, že obě ústřední maďarské menšinové politické strany
v meziválečném Československu, OKSzP a MNP, které se staly nejsilnějšími politickými
subjekty maďarské menšiny za První republiky a měly své zástupce v obou
sněmovnách Národního shromáždění ve všech jeho čtyřech volebních obdobích,
byly stranami opozičními, resp. tzv. stranami negativistickými; nesouhlasily
s ústavněprávní koncepcí československého státu a požadovaly důslednou autonomizaci
republiky.3
V teritoriální autonomii nikoliv jen Slovenska spatřovaly přede-
3
Zopakujme souhrnně, že přičleněním území Slovenska a Podkarpatské Rusi k Československu
přešlo pod československou správu tři čtvrtě miliónu obyvatelstva maďarské národnosti.
Maďaři tvořili v Československu druhou nejpočetnější národnostní menšinu. V roce 1921 se
v rámci prvního sčítání lidu v Československé republice přihlásilo k maďarské národnosti
745 431, tj. 5,6 % obyvatel republiky. Stejně jako německá menšina v historických zemích československého
státu (Čechy, Morava, Slezsko) byla maďarská menšina nejvýznamnější národnostní
menšinou na Slovensku. Maďaři zde podle sčítání lidu v roce 1921 tvořili takřka čtvrtinu
(21,5 %) obyvatelstva (celkem 637 183). Početně silní však byli Maďaři i na Podkarpatské Rusi.
Zde jich v roce 1921 žilo 102 144. Na celkovém počtu obyvatelstva tohoto nejvýchodnějšího cípu
160
vším větší prostor pro důslednější zajištění politicko-kulturních práv národnostních
menšin republiky. Na této bázi se ocitly ve stejných politických vodách se slovenskými
autonomistickými stranami, zejména s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou
(HSĽS). Společnou řeč se však oběma autonomistickým táborům nepodařilo
nikdy nalézt a jednotný autonomistický blok slovenských a maďarských autonomistů
zůstal až do konce prvorepublikové éry Československa nesplněným přáním,
a to jak národně politických představitelů maďarské menšiny, tak i samotné Buda-
pešti.
Opoziční a tzv. negativistická politická linie maďarské menšinové politické
reprezentace meziválečného Československa nebyla však vždy automatickou samozřejmostí.
I obě ústřední politické strany maďarské menšiny řešily v první dekádě
existence republiky dilema volby mezi politickým negativismem a aktivismem.
Nejblíže k aktivistické politické linii měla z obou maďarských stran Józsefem
Szent-Iványem a následně Józsefem Törkölym4
vedená MNP. Její tehdejší proaktivistické
politické vedení přivedlo dokonce stranu po druhých poválečných parlamentních
volbách do Národního shromáždění v roce 1925 takřka až na samotný
práh Zeleného salonku5
malostranského Kolowratského paláce.6
S aktivistickou politickou
linií koketovali i maďarští křesťanští socialisté.7
V OKSzP však ještě před
druhými parlamentními volbami získal definitivně navrch protiaktivistický tábor
v čele s Gézou Szüllőem, který v srpnu 1925 vystřídal ve funkci stranického předsedy
proaktivistického Jenő Lelleyho.8
Rozdílný politický postoj obou ústředních maďarských menšinových politických
stran, zejména k jejich politické roli na politické scéně mladé republiky, vedl
k tomu, že i ve druhých československých parlamentních volbách na podzim 1925
kandidovaly oba politické subjekty odděleně. Zatímco však OKSzP kandidovala samostatně,
proaktivistická MNP, jejíž organizační součástí byla od roku 1925
republiky, který v roce 1921 činil 599 808 lidí, se tak maďarská menšina podílela přesně 17 %.
[Viz Československá statistika (dále jen ČSS) – Svazek 9. Řada VI. (Sčítání lidu, Sešit 1.), Sčítání
lidu v Republice Československé ze dne 15. února 1921, I. díl, Praha 1924, tab. č. 50, s. 60.]
4
Funkci stranického předsedy zastával v letech 1920 až 1925, kdy jej vystřídal József
Törköly. Nicméně faktickým politickým vůdcem strany zůstal až do poloviny 30. let Szent-Ivány.
5
Zasedací síň (od roku 1921) prvorepublikových československých vlád, resp. ministerských
rad v sídle úřadu vlády (viz následující poznámku).
6
Barokní Kolowratský palác byl od roku 1921 sídlem úřadu vlády, neboli tehdy Prezídia
(předsednictva) ministerské rady (PMR). Speciálně pro tyto účely byl palác koupen československým
státem v prosinci roku 1920. Do té doby sídlilo PMR na Pražském hradě, na třetím hradním
nádvoří.
7
Lelley stál v čele OKSzP v letech 1920 až 1925.
8
Béla ANGYAL, Érdekvédelem és önszerveződés. Fejezetek a csehszlovákiai magyar
pártpolitika történetéből 1918–1938, Galanta–Dunajská Streda 2002, s. 112–113 a 116–118.
161
i Spišskoněmecká strana (Zipser Deutsche Partei, ZDP),9
vytvořila společnou volební
kandidátku se sudetoněmeckou stranou Bund der Landwirte (BdL). Zákonodárci
MNP pak po volbách vstoupili i do společného poslaneckého a senátorského
klubu aktivistických německých agrárníků a živnostníků.10
Naproti tomu OKSzP
striktně odmítala užší spolupráci se sudetskými Němci. Předseda strany Szüllő argumentoval
tím, že autonomie Slovenska nebude nikdy v zájmu sudetských Němců
a obhajoval proto politické partnerství primárně s autonomistickými slovenskými
politickými silami.11
Inklinace Maďarské národní strany k aktivistické politice však nevedla ke
kýženému výsledku, tedy k vytvoření platformy pro účinnější prosazování politických
cílů strany. Pro BdL byly politické zájmy MNP druhořadé a nehodlala jim
podřídit vlastní politické ambice. Němečtí agrárníci využili brzkou krizi Švehlovy
povolební koaliční vlády a 12. října 1926 vstoupili spolu s německými křesťanskými
sociály do nového vládního kabinetu, aniž by tento svůj krok konzultovali
s MNP, s níž se předtím dohodli, že svůj souhlas se vstupem do vlády podmíní
úspěšným prosazením dohodnutých společných požadavků během vládních námluv.
Protože MNP nevěřila příslibu německých agrárníků, že se budou usilovat ve
vládě prosadit i její požadavky, pustila se sama do přímých jednání s předsedou
vlády Antonínem Švehlou. Vyjednávání s premiérem však nebyla úspěšná. Navíc
pozici MNP oslabila i skutečnost, že nakonec v lednu 1927 vstoupila do vlády
i autonomistická HSĽS. Snaha politických lídrů MNP o reálnou politiku ztroskota-
9
Předtím byla ZDP organizačně přidružená k OKSzP. Přechod spišských Němců k MNP
měl důvod zejména v odlišném konfesijním zaměření obou původně partnerských politických
stran. Zatímco OKSzP byla stranou katolickou, Spišskoněmecká strana byla stranou protestantskou,
stejně jako MNP. (Srov. L. LIPTÁK, Politické strany na Slovensku 1860–1989, Bratislava
1992, s. 171.)
10
Vereinigter Parlamentarischer Klub des Bundes der Landwirte, der Deutschen Gewerbepartei
und der Ungarischen Nationalpartei. Společný poslanecký klub čítal původně 24 členy
a společný senátní klub pak 12 členů. Srov. Národní shromáždění Republiky československé
v prvém desítiletí (dále jen NS RČS v prvém desítiletí), Praha 1928, s. 1231 a 1202–1203.
11
Srov. MOL, K 64 – 17. cs. – 1926 – 7. t. – 229/res. pol./1926, Szentiványi tárgyalásai a
csehszlovák kormánnyal, tajná zpráva maďarského vyslance v Praze Szilárda Masireviche
z 4. 12. 1926, resp. protokol ze schůze společného výboru MNP a OKSzP* 22. 11. 1926 maďarskému
ministru zahraničních věcí Lajosi Walkovi (součást širšího dokumentu 582/res. pol./1926,
fol. 1–47), fol. 2–11, resp. 3–11 (s. 1–7 a příloha s. 1–2; vyslancova zpráva včetně přiloženého
protokolu v archivní složce uložena dvakrát, viz fol. 12–22), resp. fol. 4–5, resp. s. 2–3. * Pro
sblížení obou maďarských menšinových politických stran, resp. urovnání vyvstalých sporných
otázek mezi OKSzP a MNP bylo za mediace Budapešti dojednáno zřízení společného smírčího
výboru za účasti předsedů obou politických stran. [Srov. MOL, tamtéž, 395/res. pol./1926,
A Szüllő és Szentiványi között létrejött megállapodás, tajná zpráva z maďarského ministerstva zahraničních
věcí maďarskému vyslanectví do Prahy z 10. 8. 1926 (odeslaná 11. 8.) s dodatečným
zápisem ze schůze politického lídra MNP Szent-Iványho a předsedy OKSzP Szüllőho s premiérem
hrabětem Bethlenem v Budapešti 4. 8. 1926, fol. 1–6, viz fol. 1 a 4–5.]
162
la.12
V létě 1927 poslanci MNP vystoupili i ze společného poslaneckého klubu
s BdL a německých živnostníků.13
I přesto, že rivalita mezi OKSzP a MNP trvala i nadále, začaly koncem
20. let obě strany spolu na politické scéně více kooperovat. U příležitosti předčasných
třetích parlamentních voleb, které se uskutečnily na podzim 1929, sestavily již
OKSzP a MNP společnou volební kandidátní listinu.14
V Národním shromáždění
pak nakonec oba politické subjekty, i přes počáteční průtahy, utvořily díky tlaku
Budapešti společné kluby svých zákonodárců.15
12
Srov. zde MOL, K 64 – 17. cs. – 1926 – 7. t. – 201/pol./1926, A csehszlovákiai magyar
nemzeti párt álláspontja egy többségi kormányzópártban való részvételt illetőleg, přísně tajná
zpráva maďarského vyslance v Praze Masireviche maďarskému ministru zahraničních věcí Walkovi
z 4. 10. 1926 [součást širšího dokumentu 504/(res. pol.)/1926], fol. 31–36 (s. 1–5 plus příloha
fol. 35–36 / s. 1–2); MOL, tamtéž, 497/res. pol./1926, resp. 205/pol. 1927, A német polgári
pártok belépése a kormányba, přísně tajná zpráva maďarského vyslance v Praze Masireviche maďarskému
ministru zahraničních věcí Walkovi z 14. 10. 1926, fol. 1–4 (s. 1–5); MOL, tamtéž,
498/res. pol./1926, resp. 206/pol./1926, Szüllő képviselő információi a pöstyéni ülésről és az új
kormányalakításról, tajná zpráva maďarského vyslance v Praze Masireviche maďarskému ministru
zahraničních věcí Walkovi z 14. 10. 1926, fol. 1–3 (s. 1–3); MOL, K 64 – 21. cs. – 1927 –
7. t. – 332/res. pol./1926, resp. 117/pol./1927, A magyar nemzeti párt kiválása a „Bund der Landwirte“-vel
alkotott blokk-ból, tajná zpráva maďarského vyslance v Praze Masireviche zástupci
maďarského ministra zahraničních věcí, mimořádnému vyslanci a zplnomocněnému ministru hraběti
Sándoru Khuen Hédervárymu z 11. 7. 1927, fol. 214–215, resp. 213–215 (s. 1–3; vyslancova
zpráva v archivní složce uložena dvakrát, viz fol. 216–217, opis); NS RČS v prvním desítiletí,
s. 1231–1232.
13
Poslanci MNP 2. prosince 1927 utvořili samostatný poslanecký klub. (Srov. NS RČS
v prvním desítiletí, s. 1232 a 1236.) V senátu však byli senátoři MNP nadále členy společného
klubu s BdL.
14
Prágai Magyar Hírlap (PMH), 1929, roč. VIII, č. 218 (2143), 25. září, s. 1–2,
A magyarság pártjainak kiküldöttei megegyeztek a választási együttműködés kérdéseiben; tamtéž,
1929, roč. VIII, č. 225 (2150), 4. 10., s. 1-2, A magyar kisebbségi harc történelmi napja
Ótátrafüreden. A magyarság pártjai ratifikálták a választási egységet és készek egy hatalmas
német-magyar-szlovák-ruszin választási blokk megalakítására.
15
Srov. MOL, K 64 – 37. cs. – 1930 – 7. t. – 52/res. pol./1930, Szlovenszkói magyar
pártok együttműködésének szabályozása, fol. 1–7, resp. fol. 2–3 (dopis maďarského vyslance
v Praze Masireviche pravděpodobně zástupci maďarského ministra zahraničních věcí mimořádnému
vyslanci a zplnomocněnému ministru hraběti Sándorovi Khuen Hédervárymu z 28. 1.
1930) a fol. 5 (ad 52/res. pol./1930; přísně tajná zpráva šéfa politického odboru maďarského ministerstva
zahraničních věcí Gábora Apora (ve funkci v letech 1927–1934; srov. Pál PRITZ,
Iratok a magyar külügyi szolgálat térténetéhez 1918–1945, Budapest 1994, s. 445) maďarskému
vyslanci v Praze Masirevichovi, 22. 2. 1930; zpráva měla být po přečtení spálena) a PMH 1930,
roč. IX, č. 64 (2285), 18. 3., tit. strana, Közös parlamenti klubot alakított az országos
keresztényszocialista párt, a magyar nemzeti párt és a szepesi német párt.] Šéfem společného poslaneckého
klubu se stal předseda OKSzP Géza Szüllő a senátorského klubu senátor MNP Béla
Szilassy.
163
Na společné opoziční a tzv. negativistické politické bázi se tak obě ústřední
maďarské menšinové politické strany v Československu sešly až na přelomu 20. a
30. let. Opoziční a negativistický kurs maďarských menšinových národních stran
dále upevnila i obměna jejich stranických struktur v první polovině 30. let.16
Protivládní politiku maďarských menšinových politických stran utvrzovala
tehdy u její reprezentace i zákonná opatření vlády z roku 1933. Jejich cílem byla
ochrana politicko-hospodářských základů republiky a měly eliminovat jak dopady
celosvětové hospodářské krize na národní ekonomiku, tak zajistit udržení stability
vnitropolitické scény a ochránit ji před významným rozšířením symptomů její radi-
kalizace.17
Přijatá politicko-bezpečnostní opatření státu se dotýkala i maďarských
menšinových politických stran, jejichž činnost byla již dříve bezpečnostními orgány
kontinuálně bedlivě sledována. Ústřední politický deník opozičních maďarských
16
A) Nejrozsáhlejší a nejrychlejší obměnou vrcholných stranických struktur prošla
OKSzP. Strana se na počátku 30. let zmítala ve vnitrostranických bojích, jejíž příčinou bylo výrazné
rozmělnění její jednoty do dvou frakcí. Nejednost OKSzP byla odstraněna obměnou jejího
stranického vedení v průběhu roku 1932. Vleklá frakční rivalita uvnitř strany byla definitivně zažehnána
14. 12. 1932, kdy byl do čela strany maďarských křesťanských socialistů zvolen hrabě
János Esterázy a do funkce čestného předsedy strany jeho rival v boji o křeslo stranického předsedy
bývalý senátor a nitranský kanovník Lajos Franciscy. (K obměně stranických struktur
OKSzP srov. podrobněji A. TÓTH, Nástup hraběte Jánose Esterházyho, Moderní dějiny 18,
2010, č. 1, s. 77–101.) Personální obrodný proces probíhal i v MNP. Zde však nepřinesl tak zásadní
obměnu vedení strany jako v případě OKSzP. Jednou z příčin byla i skutečnost, že strana
nebyla oslabována frakčními spory. Zde politickou štafetu od starší generace přebíral postupně
místopředseda strany a poslanec zemského sněmu v Bratislavě Andor Jaross. Byť na rozdíl od
nového předsedy OKSzP Esterházyho byl Jaross již od roku 1925 členem předsednictva strany,
nepatřil mezi vůdčí profilové politické osobnosti MNP. Pravděpodobně i v případě jeho kariérního
růstu ve straně je třeba předpokládat vliv budapešťských vládních kruhů, stejně jako v Esterházyho
případě v OKSzP. Jarossův výraznější politický vzestup ve straně byl nastartován v lednu
1932, kdy v rámci stávajících stranických struktur začal v MNP organizovat mládežnickou sekci.
Do roku 1933 se pak Jaross postupně vypracoval na jednoho z vůdčích představitelů strany. Dne
15. 5. 1933 byl pak zvolen výkonným ředitelem, tj. administrativním (výkonným) předsedou strany
namísto odstoupivšího senátora Bély Szilassyho. Jaross se tak společně s předsedou strany
Törkölym a faktickým politickým vůdcem strany Szent-Iványem stal členem skutečného nejužšího
politického vedení MNP. (Srov. B. ANGYAL, Érdekvédelem, s. 188–189.) B) K negativismu
maďarské menšinové politické scény na příkladu OKSzP po personální obměně jejích stranických
struktur viz A. TÓTH, Zemská křesťansko-socialistická strana, roč. 19, 2011, č. 1, s. 67–
103.)
17
Viz zejména zákon o mimořádné moci nařizovací, tzv. zmocňovací zákon, umožňující
vládě vydávat vládní nařízení zavádějící nezbytná opatření na regulaci zejména hospodářské oblasti,
která by za normálních okolností musela být schválena parlamentem; zákon o tisku, který
umožnil důslednější kontrolu „státně nebezpečného“ tisku a jejich perzekuci; tzv. zákony o mimořádných
opatřeních, které doplňovaly zákon na ochranu republiky z roku 1923; zákon o trestním
stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a zákon o zastavování činnosti a rozpouštění
politických stran, namířený jak proti krajní levici, tak radikalizující se nejen sudetoněmecké iredentě,
tj. proti republiku ohrožujícím nacionalistickým, fašistickým a nacistickým proudům.
164
menšinových stran Prágai Magyar Hírlap18
se začal potýkat se stále častější konfiskací
svých čísel státním zastupitelstvím a dokonce i s opakujícím se několikaměsíčním
zákazem vydávání listu. OKSzP i MNP se za nastalých okolností začaly obávat
i o svou další existenci.19
Kvůli zesílenému a důslednému monitoringu opozičních maďarských menšinových
politických stran v Československu bezpečnostními složkami přijala v zájmu
ochrany politických zástupců československé maďarské menšiny příslušná
opatření i maďarská vláda. Budapešťské ministerstvo zahraničí začalo od roku
1933 ve své korespondenci, tj. ve všech důvěrných a tajných telegrafických, ať již
situačních a instruktážních zprávách československé maďarské menšinové politiky
označovat krycími jmény nebo čísly.20
Je však třeba zdůraznit, že krycí označení
československých maďarských menšinových politiků v korespondenci maďarského
ministerstva zahraničních věcí mělo zajistit pouze ochranu dotčených osob v případě
rozluštění vesměs šifrovaných zpráv druhou stranou. V žádném případě by tedy
užívání krycích jmen nebo čísel místo skutečných jmen dotčených politiků maďarské
minority v Československu nemělo vést k takovým úvahám, v rámci kterých by
uvedená skutečnost mohla být snad považována za důkaz toho, že maďarští menšinoví
politici byli v agentských službách maďarské vlády.
Zaujatá opoziční a tzv. negativistická politická linie obou ústředních maďarských
menšinových politických subjektů byla již od přelomu 20. a 30. let trvalá.
Navzdory této skutečnosti se však národní politická reprezentace maďarské menšiny
nechovala vždy, oproti očekávání, striktně v souladu s jejím generelním opozičním
a negativistickým politickým kursem. Důkazem toho jsou právě prezidentské
volby v prosinci 1935.
18
Tehdy Prágai Magyar Hirlap, název deníku je ve studii uváděn podle současného maďarského
pravopisu.
19
Srov. zde blížeji A. TÓTH, Zemská křesťansko-socialistická strana, roč. 19, 2011, č. 1,
s. s. 71–74 a 81–82 včetně poznámkového aparátu.
20
Viz MOL, K 64 – 53. cs. – 1933 – 7. t. – 463/res. pol./1933, Felvidéki személyek fedő
nevei, fol. 402, zpráva maďarského ministerstva zahraničních věcí maďarskému vyslanci v Praze
Masirevichovi z 30. 10. 1933 o přijatém rozhodnutí na ministerstvu zahraničí, aby pražské vyslanectví
v korespondenci, resp. v tajných zprávách adresovaných budapešťskému ministerstvu zahraničních
věcí a maďarskému konzulátu v Bratislavě užívalo u osob ze Slovenska krycích jmen.
Dokument však neobsahuje jmenný seznam krycích jmen pro dotčené politické zástupce československé
maďarské menšiny, resp. avizované dvě přílohy, který tento seznam mohl obsahovat.
Nicméně z dalších archivních dokumentů maďarského ministerstva zahraničních věcí vyplývá, že
výkonný předseda OKSzP Esterházy byl označován jako „Tamás“ (ale i „Asztalos“), předseda
společného poslaneckého klubu OKSzP a MNP Szüllő jako „Éva“ a např. výkonný předseda
Jaross jako „Pál“. [Srov. např. K 64 – 62. cs. – 1935 – 7 t. – 439/res. pol., tajná zpráva maďarského
konzula v Bratislavě László Bartóka k problematice společného parlamentního klubu maďarských
stran atd. z 21. 6. 1935, Magyar pártok közös képviselői klubjának kérdése (bod 1 vyslancovy
zprávy), fol. 1–3, resp. 2 (s. 1 dokumentu)].
165
Masarykovo odstoupení a rozepře v koalici – postavení dvou „koaličních“
kandidátů na prezidentský úřad
Ve druhé polovině listopadu roku 1935 se stalo realitou to, o čem se již
v okruhu Hradu blízkých politických činitelů v posledních měsících diskutovalo
stále častěji: dlouholetý první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue
Masaryk ohlásil svůj záměr odstoupit. Učinil tak na základě podnětu ministra zahraničních
věcí Edvarda Beneše, který Masaryka 18. listopadu 1935 v Lánech přesvědčil,
že nastala příhodná chvíle k tomu, aby byl místo něho zvolen novým prezidentem
republiky.21
Dohodnutý Masarykův odchod z prezidentského úřadu však
nebyl prozatím sdělen veřejnosti. Aby se Masarykova chystaná abdikace nedostala
na veřejnost dříve, než budou učiněny všechny podstatné kroky, resp. než proběhnou
všechny směrodatné porady koaličních stran, byl uvalen cenzurní zákaz na jakékoliv
informace související s koaličními politickými jednáními ve věci Masarykovy
rezignace a jeho nástupce na prezidentský úřad. Veřejnost se o prezidentově
rozhodnutí odejít z funkce dověděla oficiálně prostřednictvím tisku až v den, na
který byl v Lánech naplánován vlastní abdikační ceremoniál, tj. až 14. prosince.
Proč bylo vydání cenzurního zákazu nutné, odůvodňovaly dodatečně výstižně například
Lidové noviny takto: „… vláda svým zákazem předčasného zpravodajství…
nevyhýbala se kontrole, nýbrž zmatku. Nebýti tohoto zákazu, byli by se lidé zlé vůle
v uplynulých týdnech, kdy se hledala dohoda, dovedli přičinit, aby se nenalezla.“22
21
Srov. Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky, v. v. i. (dále jen MÚA
AV ČR), Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka (dále jen ÚTGM), fond Edvard Beneš,
Oddělení I (dále jen f. EB I), kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), Vnitropolitické záležitosti. Volba
prezidenta 1935. (Dále jen VPZ–VP 1935.) Benešova sumarizace jeho rozhovoru s prezidentem
Masarykem 18. 11. 1935 (Rozmluva s panem presidentem v pondělí 18.11.35), s. 1–2, resp. 2
strojopisného dokumentu (přiložen i originál stenogramu, fol. 8–13).
22
A) Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 625, 14. 12. (ranní vydání), tit. strana, Před historickým
rozhodnutím. B) Podle tiskové zprávy maďarského vyslanectví v Praze byla jedním z důvodů
zavedení cenzurního zákazu v souvislosti se zamýšlenou abdikací prezidenta Masaryka,
resp. s volbou Masarykova nástupce do úřadu prezidenta republiky skutečnost, že Benešovo zvolení
nebylo dlouhou dobu jisté a že „všemocná“ agrární strana si nepřála, aby veřejnost mohla
předčasně vyjádřit svůj postoj k jeho protikandidátovi vůči ministrovi zahraničí, neboť bylo předem
jasné, že stanovisko agrárníků jde proti Masarykovým intencím. Tisková zpráva maďarského
vyslanectví v Praze samozřejmě tento cenzurní zákaz v souvislosti s volbou Masarykova nástupce
do čela republiky využila ke kritice tiskové praxe v Československu. Zpráva konstatovala,
že právě krize kolem prezidentské volby poukázala na neudržitelnou situaci v oficiální tiskové
praxi v Československu ve vztahu k aktuálním politickým otázkám. Tiskový referent maďarského
vyslanectví v Praze Géza Motkó tlumočil do Budapešti svůj dojem, jako by pražská vláda nepovažovala
za nutné pravidelně informovat tisk o aktuálním vývoji vnitropolitické situace, a že
o tom, o čem se nesmí psát, informuje jen koaliční tisk, kdežto v případě opozičního tisku to považuje
za zbytečné a pokládá za dostačující konfiskaci jejich vydání s nepohodlnými informacemi.
Jak však tisková zpráva poukázala, cenzurní zákaz v případě chystané Masarykovy abdikace
vedla k takovým fantastickým kombinacím v řadách veřejnosti, že v několika případech musel
166
To, že se něco již delší dobu v zákulisí dělo, mohla veřejnost seznat až díky
Masarykem nepřijaté demisi Hodžovy vlády. Nečekaně vyvstalá možnost dvou
koaličních prezidentských kandidatur a rozličný postoj koaličních stran k této alternativě
paralyzovala koalici natolik, že se předseda vlády rozhodl 10. prosince 1935
odstoupit. Cenzura nedovolila pochopitelně komentovat nastalou situaci, k níž vydaná
velmi strohá úřední zpráva měla zcela nulový informační potenciál.23
Denní
listy se musely omezit pouze na konstatování, že k demisi vlády a k prezidentovu
odmítnutí této demise došlo pro rozpory v otázce státně politického významu.24
i koaliční list riskovat a pustit do éteru těžce nabytou informaci z polooficiálních míst, na což
i ona doplatila konfiskačním zásahem příslušných vydání ze strany státních orgánů. Navíc podle
tiskového referenta maďarského vyslanectví v Praze pak tisková kampaň po Masarykově abdikaci
po uvolnění cenzurního zákazu jasně ukázala na to, nakolik drží Beneš ve svých rukách většinu
československého tisku a „jak umí hrát na tento choulostivý hudební nástroj“. Tisková zpráva
pražského vyslanectví pak dokonce v souvislosti s euforií ze zvolení ministra zahraničí Beneše
prezidentem republiky zpochybňovala maďarskému ministerstvu zahraničních věcí zdání toho, že
Beneš je „nejzasloužilejší“ a současně „nejpopulárnější“ osobností v Československu, jak by
mohlo automaticky vyplývat československého z tisku. Podle názoru maďarského tiskového referenta
byl naopak tehdy v Československu ještě sotva někdo další, kdo by byl tak nenáviděn anebo
kdo by alespoň vzbuzoval takovou averzi. [Srov. K 66 (Sajtó és kulturális osztály, 1918–1944;
Tiskový a kulturní odbor, 1918–1944) – 274. cs. – 1935 – I-5 t., 1/pol./1936, Sajtójelentés, tisková
zpráva maďarského vyslanectví v Praze z období od 1. 12. 1935 do 4. 1. 1936 ze 4. 1. 1936 zaslaná
maďarskému ministru zahraničních věcí Kálmánu Kányovi, fol. 2–7 (s. 1–6, příloha), viz
Masaryk lemondása és Benes elnöksége, fol. 3–5 (s. 2–5), resp. fol. 3–4 (s. 2–4)].
23
K úřední zprávě k demisi vlády viz např. České slovo, 1935, roč. 27, č. 288, 12. prosinec,
tit. strana, Nepřijatá demise vlády. Úřední zpráva o mimořádné ministerské radě.
24
V jaké roušce tajemna byla příčina politické krize uvnitř vládní koalice zastřena, ilustruje
například tiskový orgán Československé strany národně socialistické, tedy mateřské strany
prezidentského kandidáta Edvarda Beneše. Ten informoval své čtenáře o demisi vlády následovně:
„Zprávou o včerejší demisi vlády Hodžovy… vyvrcholuje zatím třínedělní jednání mezi koaličními
stranami, o němž se dosud z důvodů politické oportunity nepsalo. Jak se proslýchá, spěje
nyní jednání k rozhodnutí, jehož podkladem bude dnes očekávaná úřední zpráva k situaci.“
(České slovo, 1935, posl. cit. roč., číslo a zpráva; krátkou rešerši „strohých poznámek“ tehdejšího
tisku v souvislosti s nastalou situací přineslo Večerní české slovo, roč. 17, č. 285 z 12. 12. 1935,
tit. strana, Strohé poznámky v novinách.) Vydání ohlašované úřední zprávy, která měla přinést do
aktuálního politického dění jasno a jež měla být vydána 12. 12. 1935, však bylo odloženo na
13. 12., o čemž noviny informovaly na nepřehlédnutelném místě. (Srov. např. České slovo, 1935,
cit. roč. 27, č. 289, 13. 12., tit. strana, K situaci.). Očekávání nic netušící veřejnosti tak bezpochyby
gradovalo, zejména poté, co avizované vydání úřední zprávy k situaci „o důležité státní věci,
která je předmětem vládních porad“ nabíralo další zpoždění, byť byla veřejnost ujišťována, že
situace je klidnější. (Srov. Večerní České slovo, 1935, roč. 17, č. 286, 13. 12., tit. strana, Dnes
padne rozhodnutí.) Až teprve v půl sedmé večer 13. 12. 1935 bylo redakcím listů úředně oznámeno,
že mohou ve svých vydáních následujícího dne ohlásit pravděpodobnou rezignaci prezidenta
republiky na jeho úřad. (Srov. např. České slovo, 1935, roč. 27, č. 290, 14. 12., tit. strana, Dnes
v Lánech. Před resignací pana presidenta; srov. zde též k uvedené problematice souhrnně
F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 102–103.)
167
Tisku bylo dovoleno zabývat se otázkou prezidentské volby jen tři dny před
samotným aktem volby nové hlavy státu. Abdikační ceremoniál prezidenta Masaryka
budil u veřejnosti celkově dojem, že prezidentův nástupce je jasný a že jím nemůže
být nikdo jiný než dlouholetý ministr zahraničních věcí a Masarykův spolupracovník
Edvard Beneš. Na druhé straně však uvolněné zpravodajství o nadcházející
prezidentské volbě přineslo současně zprávy i o dvou „koaličních“ prezidentských
kandidátech. Obraz náhle odhalené předvolební politické scény musel veřejnost
zajisté logicky zmást, především z toho důvodu, že zbývající čas do volebního
dne nedovolil obšírnější zpravodajský vhled do utajeného politického dění posledních
dnů a týdnů. Jistá zmatenost však ovládla nejen samotnou laickou veřejnost,
ale i širší politickou scénu, protože k přímým stykům mezi stranami koalice a opozice
mělo dojít až po ohlášení prezidentských kandidatur, jak uvádí žurnalista
Venkova a odpůrce Benešovy prezidentské kandidatury Ferdinand Kahánek. V rámci
politické scény, zvláště té opoziční, tak nebylo někdy vůbec zřejmé, jak se ten či
onen politický subjekt vůbec k prezidentské volbě oficiálně staví. O různé zprávy
hypotetického a spekulativního charakteru tak nebylo nouze. Například v abdikační
den kolovaly zprávy o usnesení maďarských zákonodárců pro Benešovu kandidaturu,
které, jak bude níže vidět, neodpovídaly realitě, neboť směrodatná jednání volitelů
maďarských stran k jejich postoji k prezidentské volbě probíhala až v předvečer
volebního dne a znovu pak dopoledne těsně před společnou volební schůzí obou
sněmoven Národního shromáždění. Se skutečností nekorespondovalo ani tvrzení,
že se maďarské strany přizpůsobí postupu Hlinkových ľuďáků. Pravdivou byla
pouze zpráva o tom, že Maďaři doposud nepřijali k prezidentské volbě žádné usne-
sení.25
Odstupující Masaryk doporučil veřejně za svého nástupce ministra zahraničí
Beneše. Prezident ve svém abdikačním projevu, který však nepřednesl sám, nýbrž
jeho kancléř Přemysl Šámal,26
oznámil v této souvislosti premiérovi za přítomnosti
předsedů obou sněmoven Národního shromáždění Jana Malypetra a Františka Sou-
kupa27
doslova: „Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše.
Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho.“28
Vzhledem k tomu, že
Masarykův abdikační projev byl oficiálně zveřejněn i v Úředním listě a v ostatním
denním periodiku, dal odstupující prezident jasně najevo, koho si na Pražském hradě
místo sebe přeje i celé politické a laické veřejnosti. Své přání, aby byl v prezi-
25
Srov. F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 106.
26
Jindřiška SMETANOVÁ, TGM: „Proč se neřekne pravda?“ Ze vzpomínek dr. Antonína
Schenka, Praha 1996, s. 220.
27
Srov. tamtéž.
28
Tamtéž, s. 221 nebo viz Úřední list republiky československé (dále jen ÚLRČ), roč.
1935, č. 288 15. 12., s. 1–2, Protokol sepsaný na zámku lánském dne 14. prosince 1935 (viz Prohlášení
pana presidenta, s. 2), z denního tisku viz např. Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 627,
15. 12. (ranní vydání), tit. s., Tomáš Garrigue Masaryk vzdal se úřadu presidentského.
168
dentské funkci vystřídán Edvardem Benešem, potvrdil Masaryk předsedovi vlády
již na schůzce s ním v Lánech 21. listopadu 1935.29
Následující dny však ukázaly,
že Benešovo zvolení druhým československým prezidentem nemusí být přeci jen
tak samozřejmé. Jak je známo, hlavním původcem problémů byla největší vládní
strana, tedy agrárníci, tj. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.
Připomeňme pouze stručně, že vedení agrární strany, ovládané již tehdy jejím
pravicovým křídlem, se k Benešově kandidatuře postavilo negativně a začalo uvažovat
o jiném kandidátovi na prezidentský úřad. Benešova kandidatura se nezamlouvala
ani další vládní straně, politickým živnostníkům,30
jejíž politika byla silně
ovlivněna pravicovým křídlem agrárníků. Otevřeně proti Benešovi, jako prezidentskému
kandidátovi, vystoupilo i opoziční Národní sjednocení. Proti Benešovi se tak
začal formovat opoziční, tzv. občanský neboli též prosincový blok. Jeho kandidátem
na úřad prezidenta republiky se nakonec stal agrárníky navržený Bohumil Němec,
univerzitní profesor, bývalý poslanec a senátor za národní demokracii. Němec
kandidaturu přijal 6. prosince a oficiálně, stále však neveřejně, byla v koalici oznámena
7. prosince.31
Protože šance obou kandidátů na prezidentský úřad byly zprvu vyrovnané,
probíhal následující měsíc logicky ve znamení intenzivních a nelehkých politických
vyjednávání. Z 248 mandátů vládních stran v obou sněmovnách Národního shromáždění
měli agrárníci 6832
a živnostníci 25.33
Občanský kandidát na prezidentský
úřad tak mohl počítat s potencionální podporou 93 poslanců a senátorů, byť je zřejmé,
že v případě, probíhala-li by prezidentská volba nakonec skutečně za účasti
dvou „koaličních“ kandidátů, ne všichni poslanci a senátoři rozkolísané Beranovy
agrární strany by byli ochotni respektovat v prezidentské volbě vůli většinově pravicového
stranického předsednictva – podporovala-li by za dané okolnosti až do
konce Němcovu kandidaturu – odevzdat svůj hlas na účet Benešova protikandidá-
ta.34
Beneš a jeho vyjednavači mohli z řad koaličních zákonodárců počítat prozatím
29
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935,
President republiky avisuje resignaci na svůj úřad. Záznam ze dne 21. listopadu 1935. Srov.
s. 3 třístránkového strojopisného dokumentu.
30
Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (ČŽOSS).
31
F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 32–33 (záznam k 6. a 7. 12. 1935). Němec měl vyslovit
„ochotu přijmouti kandidaturu…, bude-li pro něho hlasovati většina českých a slovenských státotvorných
voličů.“ (Srov. Tamtéž, s. 32.)
32
Klub poslanců strany (dále jen KP) čítal 45 a klub senátorů (dále jen KS) 23 členů.
(Srov. Vladimír ZÁDĚRA, Národní shromáždění ve čtvrtém volebním období. Po parlamentních
volbách z 19. května 1935, Praha 1935, s. 8–10 a 26–27.)
33
KP strany čítal 17 a KS 8 členů. (Srov. V. ZÁDĚRA, Národní shromáždění, s. 16–17 a
30–32.)
34
Napětí uvnitř agrární strany vyvolával i samotný postup pravicovým křídlem strany
ovládaného stranického předsednictva, které se mělo na Němcově kandidatuře dohodnout a ohlá-
169
prakticky nejjistěji pouze se 150 voliteli, tj. s poslanci a senátory československé
sociální demokracie (58),35
národní socialistické strany (42),36
strany lidové (33)37
a německé sociální demokracie (17).38
Prozatím neurčitě se chovala BdL, disponující
celkem pěti voliteli díky jejím zákonodárcům v poslanecké sněmovně.39
Její definitivní
stanovisko nebylo známo ještě ani tři dny před prezidentskou volbou,
14. prosince, jak to dokládá např. sumarizace rozložení sil v Národním shromáždění
Lidovými novinami.40
Opozice disponovala v Národním shromáždění úhrnem 202 mandátů. Ty patřily:
Henleinově SdP (67),41
komunistům (46),42
Hlinkovým ľuďákům (31),43
Národnímu
sjednocení (26),44
maďarským křesťanským socialistům (9), maďarským
nacionálům (5),45
Gajdovým fašistům (6)46
a německým křesťanským sociálům
sit ji bez svolání parlamentních klubů. Postupně tak u zákonodárců agrární strany měl růst „odpor
proti tomu, že předsednictvo jim chce diktovat rozhodnutí, aniž se s nimi napřed jednalo“,
přičemž tato eskalace nespokojenosti zákonodárců strany s postupem stranického vedení souvisela
s rozhodujícím 17. 12., kdy i parlamentní kluby měly být svolány až na pozdní odpoledne, kdy
již předsednictvo strany prakticky přistoupilo na podporu Benešovy kandidatury. (Srov. Lidové
noviny, 1935, roč. 43, č. 634, 19. 12. (ranní vydání), s. 4, Co se dálo od 21. prosince? – Překvapení
s kandidaturou Němcovou – Demise vlády.)
35
Včetně dvou hospitantů v klubu poslanců Československé sociálnědemokratické strany
dělnické z židovské strany. KP strany čítal 38 a KS 20 členů. (Srov. V. ZÁDĚRA, Národní shromáždění,
s. 10–12 a 27–28.)
36
KP strany čítal 28 a KS 14 členů. (Srov. tamtéž, s. 12–13 a 28.)
37
KP strany čítal 22 a KS 11 členů. (Srov. tamtéž, s. 13–14 a 28–29.)
38
KP strany čítal 11 a KS 6 členů. (Srov. tamtéž, s. 19 a 33.)
39
Srov. tamtéž, s. 20.
40
Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 627, 15. 12. (ranní vydání), s. 5, Jednání o nástupce –
Rozvržení sil v Národním shromáždění.
41
KP strany čítal 44 a KS 23 členů. (Srov. tamtéž, s. 17–19 a 32–33.)
42
KP strany čítal 30 a KS 16 členů. (Srov. tamtéž, s. 22–23 a 34–35.)
43
Včetně dvou hospitantů v klubu poslanců HSĽS ze Slovenské národné strany a z Polské
strany v Československu. KP strany čítal 21 a KS 10 členů. (Srov. tamtéž, s. 14–15 a 29–30.)
44
Včetně jednoho hospitanta v klubu poslanců Národního sjednocení z Ruské národní
autonomní strany. KP strany čítal 17 a KS 9 členů. (Srov. tamtéž, s. 15–16 a 30.)
45
Zákonodárci maďarských menšinových politických stran byli v obou sněmovnách Národního
shromáždění sdruženi do společných klubů svých zákonodárců (k poslancům a senátorům
OKSzP a MNP viz dále vlastní text). KP obou maďarských menšinových politických stran
čítal 9 a KS 5 členů. (Srov. tamtéž, s. 20–22 a 33–34.)
46
Strana Národní obec fašistická měla své zástupce v Národním shromáždění pouze v poslanecké
sněmovně. KP strany čítal 6 členů. (Srov. tamtéž, s. 17.)
170
(9).47
Opoziční tábor pak doplňovali i tři zákonodárci mimo klub.48
Celkový počet
poslanců a senátorů opozičního politického spektra však nebyl zdaleka roven celkovému
počtu potencionálních podporovatelů Němcovy kandidatury v prezidentské
volbě. Již před Masarykovým abdikačním ceremoniálem – jak to vyplývá z tisku –
bylo jisté, že devět německých křesťanských sociálů podpoří v prezidentské volbě
Beneše.49
I v případě komunistů nasvědčovalo vše již před oficiální Masarykovou
abdikací tomu, že jejich politická orientace nedovolí ohrozit Benešovo zvolení na
úkor národně pravicového Bohumila Němce.50
Pozici komunistů okomentovaly výstižně
ve svém vydání ze dne 15. prosince 1935 Lidové noviny, které napsaly:
„Z oposice lze říci o 46 zástupcích komunistů, že podle posledních programových
zásad jsou komunisté všude povinni hájit demokracii a tudíž hlasovali by pro kandidaturu
Benešovu, kdyby bylo nebezpečí, že by podlehl kandidatuře jiné.“51
47
KP strany čítal 6 a KS 3 členů. (Srov. tamtéž, s. 19–20 a 33.)
48
Byli jimi poslanec Andrej Bródy a senátor Julius Földesi, kteří byli do Národního shromáždění
zvoleni za stranu Autonomní zemědělský sojuz/svaz, a dále senátor Karl Kostka, zvolený
do Národního shromáždění na společné maďarské volební kandidátní listině (viz zde dále
vlastní text i poznámkový aparát).
49
Viz např. Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 634, 19. 12. (ranní vydání), s. 4, Co se dálo
od 21. prosince? – Překvapení s kandidaturou Němcovou.
50
Kahánek uvádí, že jakmile byla v koalici přijata zásada dvou koaličních kandidatur, vědělo
se již od počátku, že komunističtí zákonodárci budou v prezidentské volbě hlasovat pro Beneše.
Odkazoval přitom na to, že komunistická strana se již tím ve svém tisku netajila několik
týdnů. (Srov. F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 101.)
51
A) Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 627, 15. 12. (ranní vydání), s. 5, Jednání o nástupce
– Rozvržení sil v Národním shromáždění. B) Celkový součet uvedených mandátů vychází pouze
na 449. Není zde uveden nestranický mandát, resp. mandát zákonodárce mimo klub senátora Karla
Kostky, který byl zvolen do Národního shromáždění na společné maďarské volební kandidátní
listině (viz zde dále vlastní text). B) K počtu mandátů jednotlivých politických stran, resp. jejich
klubů viz souhrnně V. ZÁDĚRA, Národní shromáždění, s. 8–23 a 26–35. Rozdělení mandátů
shrnuje různě v souvislosti s prezidentskou volbou i denní tisk. K přehlednějšímu souhrnu viz
např.: Večerní České slovo, 1935, roč. 17, č. 288, 16. 12., tit. s., Československý lid střeží Masarykův
odkaz. – Početní síla stran v Národním shromáždění. Mandáty autonomistických zákonodárců
z Podkarpatské Rusi mimo klub, poslance Bródyho a senátora Földesiho, jsou zde uváděny
dohromady s mandáty Hlinkových slovenských autonomistů. Senátorský mandát libereckého starosty
Kostky pak je zde nepřesně zahrnut do celkového součtu zákonodárců OKSzP a MNP. Jeden
z nejpřehlednějších, resp. nejpřesnějších souhrnů rozdělení mandátů v Národním shromáždění
přineslo např. Rudé právo. Viz zvláštní „letákové“ vydání listu z 18. 12. 1935. C) Počty členů
jednotlivých stranických klubů byly následující (poslanecká sněmovna + senát): agrárníci 45 +
23, Henleinovci 44 + 23, sociální demokracie 38 + 20, národní socialisté 28 + 14; komunisté 36 +
14, lidovci 22 + 11, ľuďáci 21 + 10, Národní sjednocení 17 + 9, živnostníci 17 + 8, němečtí sociální
demokraté 11 + 6, maďarské menšinové strany 9 +5, Národní obec fašistická 6 + 0, němečtí
křesťanští socialisti 6 + 3 a němečtí agrárníci 5 + 0. (Srov. V. ZÁDĚRA, Národní shromáždění,
tamtéž.)
171
Tábory obou prezidentských kandidátů tak mohly v den oficiálního ohlášení
Němcovy prezidentské kandidatury v rámci koalice vycházet – jak to retrospektivně
shrnovaly Lidové noviny ve svém vydání z 19. prosince 1935 – z následující hypotetické
kalkulace, dávající oběma kandidaturám tuto potencionální startovní bázi
v klání o prezidentský úřad, započítáme-li do celkových součtů všechny mandáty
dotčených stran bez ohledu na jejich vnitřní jednotnost v otázce prezidentské volby:
205 volitelů52
pro Benešovu kandidaturu a 17853
volitelů pro Němcovu kandidaturu.
Nicméně hypotetický tábor potencionálních volitelů Bohumila Němce nebyl
zdaleka tak stabilní, jako ten probenešovský. Jak již bylo výše zmíněno, očekávanou
nejednotnost agrárníků v prezidentské volbě v případě nutnosti volby mezi Benešem
a Němcem by vzhledem k situaci ve straně neodstranilo ani případné konečné
usnesení předsednictva agrární strany, zavazující její zákonodárce k podpoře
Němcovy kandidatury. V případě agrárníků je nejvíce zpochybnitelná potenciální
podpora Němcovy kandidatury minimálně ze strany jejich zákonodárců ze slovenských
volebních krajů, tedy Slováků, kterých bylo v obou jejích parlamentních klubech
celkem 16.54
Výraznější převahu by tak Němcův tábor nezískal ani tehdy,
kdyby se pro občanského kandidáta vyslovilo i 67 volitelů Henleinovy Sudetoněmecké
strany. Po odečtení minimálně 16 slovenských agrárníků včetně premiéra
Hodži, kteří by s velkou pravděpodobností v případě udržení dvou prezidentských
kandidátů až do samotné prezidentské volby odevzdali svůj hlas Benešovi, by ani
základních 230 potencionálních voličů Bohumila Němce neznamenalo jistotu, protože
rozdíl 25 volitelů ve prospěch Němcovy kandidatury mohl být plus mínus
smazán dalšími prohradními agrárnickými voliteli, kteří by v prezidentské volbě
tak jako tak podpořili Edvarda Beneše.
Zastoupení maďarských menšinových politických stran v Národním shromáždění
ve čtvrtém volebním období – maďarští volitelé prezidenta republiky
z OKSzP a MNP
Politická síla OKSzP a MNP na politické scéně byla v podstatě dlouhodobě
konstantní. Ani volební výsledky obou maďarských menšinových stran v parla-
52
Započteny všechny mandáty sociálních demokratů, národních socialistů, lidovců, německých
sociálních demokratů, komunistů a německých křesťanských sociálů.
53
Započteny všechny mandáty agrárníků, živnostníků, Národního sjednocení, ľuďáků,
maďarských stran Národní obce fašistické a německých agrárníků včetně Kostkova mandátu.
[Srov. zde Lidové noviny, 1935, roč. 43, č. 627, 15. 12. (ranní vydání), s. 5, Jednání o nástupce –
Rozvržení sil v Národním shromáždění.]
54
Mezi poslanci agrární strany bylo celkem 10 (Ondrej Devečka, Milan Hodža, Ján Lichner,
Karel Rybárik, Juraj Slávik, Štefan Stunda, Pavel Teplanský, Jozef Topoli, Ján Ursíny, Ján
S. Vančo) a senátory pak 6 (Edmund Bačínský, Ján Botto, Kornel Stodola, Adolf Šelmec, Anton
Štefánek, Ján Zeman) Slováků. [Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále
jen APS PČR), Kartotéka poslanců.]
172
mentních volbách v roce 1935 se prakticky výrazně nelišily od volebních statistik
z předchozích klání o poslanecké a senátorské mandáty v zákonodárném sboru. Do
čtvrtého, současně však již bohužel posledního volebního období prvorepublikového
Národního shromáždění vstoupily maďarské strany sice oslabeni o jeden mandát,
ve volbách však obdržely o něco málo více hlasů, než tomu bylo v roce 1929.55
55
Uvnitř maďarských stran však před volbami panovaly obavy, že jejich zastoupení v Národním
shromáždění bude po volbách poměrně citelně oslabeno, jak na to ukazují důvěrné informace
policejních orgánů o dění na maďarské menšinové politické scéně před parlamentními volbami
v květnu 1935, které neutralizovaly informační hodnotu optimistických zpráv zveřejňovaných
v Prágai Magyar Hírlapu svým zjištěním, že „zasvetené osoby rátajú i naďalej so značnou
stratou mandátov a výsledok ešte stále odhadujú na 6–7 poslancov [a] 3 senátorov“. [Viz Národní
archiv (dále jen NA), fond Prezídium ministerstva vnitra (dále jen f. PMV), kart. č. 809,
sign. č. 225–809–58, dok. č. 4443/35 prez. z 5. dubna 1935 (PMV, č. 6709, došlo 9. 4. 1935),
Maďarské opozičné strany – prípravy k voľbám, přísně důvěrná policejní zpráva prezídiu zemského
(krajinského) úřadu v Bratislavě, fol. 43–46 (s. 1–3), resp. fol. 44 (s. 1).] Oproti stávajícím
15 mandátům OKSzP a MNP ve třetím volebním období Národního shromáždění (viz zde následující
poznámku, oddíl B) pesimistické odhady uvnitř maďarských stran operovaly i s možnou
ztrátou 5 až 6 mandátů. Naplnění takto silných pesimistických prognóz by však znamenalo ztrátu
cca 55–82 tisíc hlasů při volbách do poslanecké sněmovny a až cca 145 000 hlasů při volbách do
senátu, budeme-li modelově kalkulovat s průměrným počtem odevzdaných platných hlasů připadlých
na jeden mandát v poslanecké sněmovně a v senátu při parlamentních volbách 1935,
který činil 27 438, resp. 48 513. (Srov. ZÁDĚRA, Národní shromáždění, s. 85.) Nakonec však
maďarské strany dostaly ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1935 o 34 600 hlasů více
než při třetích parlamentních volbách v roce 1929, kdy obdržely celkem 257 231 hlasů. Více hlasů
získaly maďarské strany v roce 1935 i ve volbách do senátu, kdy na ně odevzdalo svůj hlas
259 832 voličů, o 26 060 více než v roce 1929 (233 772). [Srov. tamtéž, s. 82 a 84; Ročenka
Národního shromáždění republiky československé 1929–1930 (dále jen R NS 1929–1930), Praha
1930, s. 29 a 145–146.] „Národní“ maďarské menšinové politické strany měly problém se slábnoucí
podporou v řadách maďarsko jazyčného voličstva zejména na východním Slovensku a Podkarpatské
Rusi, jejíž část se přikláněla k československým stranám. Příčinou této skutečnosti
však byla především tíživá hospodářská situace ve 30. letech v důsledku světové hospodářské krize,
která se projevila i větší podporou levicového politického proudu, resp. komunistické strany
i v řadách maďarského obyvatelstva, která byla nejvýraznější na Podkarpatské Rusi. Levice zaznamenala
v parlamentních volbách v roce 1935 na Podkarpatské Rusi skutečně výrazný úspěch,
a to díky komunistické straně, která se zde se ziskem 25,6 % hlasů umístila dokonce na prvním
místě. Největší vládní strana, strana agrární, se s výsledkem 19,6 % umístila na druhém místě.
Maďarské strany se v nejvýchodnějším cípu republiky dostaly se ziskem 11,0 % hlasů na čtvrtou
příčku (po autonomistickém bloku, na který odevzdalo svůj hlas 14,9 % voličů). Pro úplnost ještě
dodejme, že na druhou největší levicovou stranu, sociální demokracii, odevzdalo svůj hlas 9,6 %
podkarpatoruských voličů. Připomeňme jen, že Maďaři se na celkovém počtu obyvatelstva Podkarpatské
Rusi podíleli podle sčítání lidu v roce 1930 15,4 % procenty a po Rusínech (63,0 %)
zde byli nejpočetnější národnostní skupinou. Komunistická strana měla přitom na Podkarpatské
Rusi největší sympatie právě u maďarsky hovořícího obyvatelstva. Její podpora v řadách zdejšího
maďarského obyvatelstva dosahovala až 40 % (!). Prakticky stejnou podporu (!) přitom mezi
podkarpatoruským maďarským voličstvem ve volbách v roce 1935 získaly maďarské strany (cca
38 %). Pro srovnání uveďme, že u nejpočetnějšího obyvatelstva Podkarpatské Rusi z hlediska národnostního,
Rusínů, měli komunisté pouze 16% podporu (největší podporu získal v řadách
173
V poslanecké sněmovně získaly obě maďarské strany celkem 9 (OKSzP 4, MNP 5;
dohromady 3 % všech poslaneckých mandátů) a v senátu 5 křesel (OKSzP 3 a
MNP 2; dohromady 3,3 % všech senátorských mandátů).56
Na celou společnou maďarskou
volební kandidátní listinu však připadlo celkem 15 mandátů, neboť jeden
mandát v senátu byl přidělen starostovi Liberce Karlu Kostkovi ze Sudetoněmeckého
volebního bloku (Sudetendeutsche Wahlblock, SdW). Tato sudetoněmecká
volební skupina kandidovala ve volbách na sdružené maďarské kandidátní listině
v historických zemích. V roce 1935 bylo poprvé možné hlasovat na sdruženou
„maďarskou“ volební kandidátní listinu i v historických zemích, tj. v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku [vyjma volebních krajů III. (Hradec Králové) a XIII. (Uherské
Hradiště) ve volbách do poslanecké sněmovny a volebního kraje II. (Hradec Králové)
ve volbách do senátu]. Na celostátní úrovni se maďarská volební kandidátka
umístila na jedenácté příčce. Na volební kandidátku OKSzP, MNP spolu s ZDP
a SdW číslo 11 odevzdalo svůj hlas ve volbách do poslanecké sněmovny celkem
rusínských voličů autonomistický blok, cca 25 %). Dodejme ještě, že podpora agrárníků mezi
maďarsky hovořícím voličstvem na Podkarpatské Rusi dosahovala v roce 1935 zhruba 17 %.
Podpora největší vládní strany v řadách maďarských voličů tak byla analogická s výší podpory
komunistické strany mezi rusínským obyvatelstvem. (Srov. Jiří SLÁMA, Die Parlamentswahlen
im Jahre 1935 in Karpatorussland, Bohemia 29, 1988, s. 34–49, viz zde s. 36–37, 43 a 45.)
56
A) Srov. ÚLRČ, roč. 1935, č. 124, 28. 5., Vyhláška ústřední volební komise při ministerstvu
vnitra o výsledku voleb do Národního shromáždění – A. Poslanecká sněmovna – Krajinská
křesťansko-sociální strana a maďarská národní, Sudetendeutsche Wahlblock (kandidátní
listina č. 11), s. 3388 a B. Senát – Krajinská křesťansko-sociální strana a maďarská národní,
Sudetendeutsche Wahlblock (kandidátní listina č. 11) s. 3391. Nebo viz též NS RČS v druhém
desítiletí, s. 928 a 932. B) Volební výsledky OKSzP v předcházejících třech parlamentních volbách
byly následující: 1920 – 6 mandátů (4 v poslanecké sněmovně a 2 v senátu; strana tehdy
kandidovala pod názvem Maďarská a německá křesťansko-sociální strana, Magyar és Német
Keresztény Szocialista Párt), 1925 – rovněž 6 mandátů (4 v poslanecké sněmovně a 2 v senátu),
1929 – 7 mandátů (5 v poslanecké sněmovně a 2 v senátu). Předchozí volební výsledky MNP pak
byly tyto: 1920 – 4 mandáty (2 v poslanecké sněmovně a 2 v senátu; strana v prvních parlamentních
volbách kandidovala pod názvem Zemská maďarská strana malorolníků a zemědělců,
zkráceně Maďarská malorolnická strana (Magyar Kisgazda Párt MKP); jeden poslanecký mandát
obsadila prostřednictvím kandidátní listiny křesťansko-socialistické strany ve volebním kraji
XX – Košice, MKP tehdy kandidovala jen v novozámeckém volebním kraji, tj. ve volebním kraji
č. XVI), 1925 – 9 mandátů (6 v poslanecké sněmovně a 3 v senátu), 1929 – 8 mandátů (po 4
v obou sněmovnách Národního shromáždění). [Srov. ČSS – svazek 1. Řada I. (Volby, Sešit 1.)
Volby do Národního shromáždění v dubnu r. 1920 a všeobecné volby do obecních zastupitelstev
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v červnu r. 1919, Praha 1922, tab. č. 4, s. 19; ČSS – svazek
31. Řada I. (Volby, Sešit 1.) Volby do poslanecké sněmovny v listopadu 1925, Praha 1926; ČSS –
svazek 70. Řada I. (Volby, Sešit 4.) Volby do poslanecké sněmovny v říjnu 1929, Praha 1930, tab.
č. 1, s. 9; ČSS – svazek 134. Řada I. (Volby, Sešit 5.), Volby do poslanecké sněmovny v květnu
1935, Praha 1936, tab. č. 1, s. 9; NS RČS v druhém desítiletí, s. 1234–1237 a NS RČS v druhém
desítiletí, s. 930–931 a 932.]
174
291 831 (3,55 %) a ve volbách do senátu pak dohromady 259 832 (3,57 %) voli-
čů.57
Maďarské menšinové politické strany tak v roce 1935 disponovaly celkem
14 voliteli hlavy státu.58
Byli jimi poslanec a předseda OKSzP hrabě János Esterházy
(statkář, Ujlak pri Nitre, dnes Veľké Zálužie, volební kraj/VK XX. – Košice;
34 let, *14. března 1901; do Národního shromáždění/NS zvolen v roce 1935 poprvé),
poslanec, starosta Nových Zámků a policejní kapitán ve výslužbě Dr. János
Holota (MNP; Nové Zámky; VK XVI. – Nové Zámky; 45 let, *26. června 1890;
poslancem i ve II. a III. volebním období/VO), poslanec a výkonný předseda MNP
Andor Jaross (statkář, Čechy, tehdejší okr. Stará Ďala / dnes Hurbanovo; VK XVI.
– Nové Zámky; 39 let, *23. května 1896; do NS zvolen v roce 1935 poprvé), poslanec
Dr. Endre Korláth (MNP; advokát, majitel hospodářství, Užhorod; VK XXII. –
Užhorod; 54 let, *10. března 1881; v I. a II. VO poslanec, ve III. VO senátor), poslanec
Augustin (Ágoston) Petrášek (OKSzP; římskokatolický farář, Jegersek
/ dnes Jelšovce, obec severně od Nitry; VK XV. – Trnava; 56 let, *18. září
1879; do NS zvolen v roce 1935 poprvé), poslanec Dr. Géza Porubszky (OKSzP;
římskokatolický farář, Kamendín, dnes Kamenín, obec severně od Štúrova; VK
XVI. – Nové Zámky; 48 let, *12. března 1887; do NS zvolen v roce 1935 poprvé),
poslanec József Szent-Ivány (MNP; statkář, Behynce / dnes městská část města
Tornaľa; VK XX. – Košice; 51 let, *15. listopadu 1884; poslancem v I., II. i III.
VO), poslanec a předseda společného poslaneckého klubu maďarských stran Dr.
Géza Szüllő (OKSzP; statkář, Bačfa / dnes Báč, obec východně od Šamorína, VK
XVI. – Nové Zámky; 63 let, *5. února 1872; poslancem i ve II. a III. VO), senátor
Kálmán Füssy (MNP; malorolník, Komárno, VK XI. – Nové Zámky; 57 let,
*24. dubna 1878; poslancem v I., II. i III. VO), poslanec Andor Nitsch (ZDP,
57
A) V. ZÁDĚRA, Národní shromáždění, s. 82, 84 a 79; nebo viz též ČSS – Svazek 134,
Řada I. (Volby, Sešit 5) Volby do poslanecké sněmovny v květnu 1935. Praha 1936, s, 9. B) Souhrnně
k volebním výsledkům společné kandidátky obou maďarských menšinových politických
stran v roce 1935 srov. A. TÓTH, Zemská křesťansko-socialistická strana, roč. 19, 2011, č. 1,
s. 96–98.
58
Prezident byl i za První republiky volen na společné schůzi poslanecké sněmovny a senátu
Národního shromáždění. Celkem mohlo tehdy v Československu hlavu státu volit 450 zákonodárců
(300 poslanců a 150 senátorů). Základní mantinely volby prezidenta v první Československé
republice normovala ústavní listina z roku 1920, a to její hlava třetí. Platnost volby hlavy
státu byla podmíněna přítomností nadpoloviční většiny všech členů poslanecké sněmovny i senátu
Národního shromáždění na volební schůzi a třípětinovou většinou přítomných. Volba prezidenta
republiky mohla mít celkem tři kola. Pokud by hlava státu nebyla zvolena v prvních dvou
kolech, rozhodovalo se ve třetím kole mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Pro zvolení
v posledním kole byla nutná prostá většina přítomných. Do úřadu prezidenta republiky mohl
být volen státní občan Československé republiky, který mohl být volitelný do poslanecké sněmovny
a dosáhl 35 let věku. (Srov. Sbírka zákonů a nařízení státu československého, roč. 1920,
Ústavní listina Československé republiky. Hlava třetí. Moc vládní a výkonná. § 57, 58 a 56,
s. 261.)
175
statkář, Velká Lomnica, VK XX. – Košice; 52 let, *22. května 1883; poslancem
i ve II. a III. VO) senátor Károly Hokky (OKSzP; bývalý profesor, Sevluš / dnes
Виноградів v Zakarpatské oblasti na Ukrajině; VK XII. – Užhorod; 52 let,
*31. ledna 1883; poslancem i ve III. VO), senátor Dr. Miklós Pajor (OKSzP; majitel
domu, Košice, VK XI. – Nové Zámky; 51 let, *2. února 1884; do NS zvolen
v roce 1935 poprvé), senátor, předseda MNP a předseda společného klubu senátorů
OKSzP a MNP Dr. József Törköly (advokát, Rimavská Sobota, VK XI. – Nové
Zámky; 57 let, *1. ledna 1878; ve II. VO senátor a ve III. VO poslanec) a senátor
Dr. Imre Turchányi (OKSzP; advokát Nové Zámky, VK XI. – Nové Zámky; 46 let,
* 22. února 1889; do NS zvolen v roce 1935 poprvé).59
Obě maďarské menšinové politické strany utvořily v Národním shromáždění
podruhé společné parlamentní kluby.60
Nicméně ani tentokrát se politická vyjednávání
o jejich společné spolupráci na parlamentní půdě neobešla bez třecích ploch.
Byť ty nebyly zdaleka tak vážné jako ty po třetích parlamentních volbách v roce
1929, kdy maďarské strany musela konečně ke vzniku společných parlamentních
klubů, poprvé od roku 1920, dotlačit sama Budapešť. Nesnáze vyvstaly v případě
ustavování společného klubu poslanců. Vznik společného poslaneckého klubu
OKSzP a MNP komplikovaly požadavky výkonného předsedy MNP Andora Ja-
rosse,61
jenž nesouhlasil s ustavením společného klubu poslanců obou maďarských
stran v jeho původní formě, resp. s tím, aby v jeho čele stanul politický matador
československé maďarské menšinové scény, bývalý předseda OKSzP Géza Szüllő.
Ten sice ztratil podporu Budapešti s odchodem hraběte Istvána Bethlena z postu
ministerského předsedy maďarské vlády, nadále však požíval významné autority
nejen na maďarské menšinové politické scéně v Československu, ale i v budapešťských
vládních kruzích. Za nežádoucí označil Jarossovo úsilí i maďarský konzul
v Bratislavě, který podporoval vznik společného poslaneckého klubu maďarských
zákonodárců výhradně v jeho staré formě, což zdůraznil i ve svém raportu pro
59
Srov. ÚLRČ, posl. cit. ročník a číslo, s. 3388 a 3391 a V. ZÁDĚRA, Národní
shromáždění, s. 46, 47, 49, 51, 52, 54, 58, 61, 62 a 63.
60
Srov. NS RČS v druhém desítiletí (1928–1928), s. 928 a 932. Předsedou poslaneckého
klubu (Klub poslanců Zemské křesťansko-socialistické, Maďarské národní a Strany spišských
Němců – Az Országos Keresztény Szocialista, Magyar Nemzeti és Zipser Deutsche Partei
képviselőinek klubja) zůstal Géza Szüllő a předsedou senátorského klubu (Klub senátorů zemské
křesťansko-socialistické a maďarsko-národní strany – Az Országos Keresztény Szocialista,
Magyar Nemzeti Párt szenátorainak klubja) pak předseda MNP József Törköly, kterého pak v roce
1937 vystřídal bývalý předseda senátorského klubu z třetího volebního období Béla Szilassy.
[Srov. tamtéž, s. 932.]
61
Po sloučení OKSzP a MNP v jeden společný politický subjekt pod názvem Sjednocená
maďarská strana (Egyesült Magyar Párt, EMP) v červnu 1936 se stal jejím předsedou.
176
Budapešť.62
V něm dokonce Budapešť upozornil, že by již bylo nanejvýš třeba mírnit
Jarossovy politicko-mocenské ambice.63
Zákonodárci obou maďarských stran zastoupených v poslanecké sněmovně
a senátu Národního shromáždění odevzdávali doposud při prezidentských volbách
prázdné hlasovací lístky a zdůrazňovali tak i touto formou svou opoziční a negativistickou
politickou linii vůči ústavněprávní podobě první Československé republiky.
Hlasy maďarských zákonodárců však doposud nikdy nebyly rozhodujícími a
z toho důvodu se jejich postoji v prezidentských volbách nevěnovala na politickém
kolbišti prakticky žádná větší pozornost. V roce 1935 se však obě maďarské menšinové
politické strany ocitly v souvislosti s volbou Masarykova nástupce do prezidentského
úřadu ve zcela nové roli. Bylo zřejmé, že vzhledem k obavám z nejednotnosti
agrárníků by mohly proběhnout relevantní jednání i s maďarskými stranami.
Navíc, byť by nakonec rozdvojenost agrárníků v prezidentské volbě neohrožovala
Benešovy šance na zvolení prezidentem republiky, jeho co nejtransparentnější
62
Označení maďarského ministerstva zahraničních věcí horthyovského Maďarska podle
jeho sídla na Budínském hradě, resp. v Budínské hradní čtvrti na Dísz tér (dříve něm. Parade
Platz). Sídlem samostatného maďarského ministerstva zahraničních věcí se stala nevelká rohová
tří, resp. později pro potřeby ministerstva zahraničních věcí rozšířená čtyřpodlažní budova s trapézovým
půdorysem na rohu Dísz tér a Hunyadi János út (s hlavním vchodem z Dísz tér), postavená
v letech 1901–1903 v eklektickém slohu pro uherské Chorvatsko-slavonsko-dalmátské ministerstvo.
Budova, stejně jako další stavby v rezidenční jižní hradní čtvrti (sídlilo tu mj. ministerstvo
obrany, generální štáb a úřad prezídia ministerské rady), byla za druhé světové války silně
poškozena. Její osud byl tímto zpečetěn, obdobně (stejně jako v případě dalších staveb v okolí),
neboť zbytky budovy byly strženy (dodnes je pozemek nezastavěn). Vyjma necitlivé rekonstrukce
hradního paláce v 60. letech byly nedávno velmi kvalitně zrestaurovány (práce byly dokončeny
v roce 2002) i zbytky nestrženého na konci války poškozeného sídla prezídia ministerské rady,
Sándorova paláce (Sándor-palota) na Svatojiřském náměstí, který se v roce 2003 (oficiálně 23. 1.)
stal sídlem prezidenta, resp. kanceláře prezidenta Maďarské republiky.
63
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 439/res. pol./1935, tajná zpráva maďarského konzula
v Bratislavě Bartóka z 21. 6. 1935, Magyar pártok közös képviselői klubjának kérdése (bod
1 vyslancovy zprávy), fol. 1–3, resp. 2. O míře politicko-mocenských ambicí výkonného předsedy
MNP Andora Jarosse poukazuje i další Bartókova zpráva z počátku července, v níž maďarský
konzul označuje Jarosse dokonce pejorativně za „nového maďarského Führera“ [srov. MOL,
tamtéž, 62. cs. – 1935 – 7. t. – 479/res. pol./1935, tajná zpráva maďarského konzula v Bratislavě
László Bartóka z 8. 7. 1935, dvoustránkový strojopisný dokument (fol. 1 /s. 1/)]. Na rostoucí
Jarossův vliv v Maďarské národní straně poukazovaly i zprávy československých policejních
orgánů. Vládní rada a policejní ředitel v Bratislavě Buchar referoval v této souvislosti na podzim
1934 prezídiu Zemského (krajinského) úřadu v Bratislavě následovně: „V Maďarskej národnej
strane uplatňuje sa stále viac vplyv krajinského poslanca Jaross-a, ktorý za nemocného a hmotne
zkrúteného poslanca Szentiványi-ho prevzal iniciatívne dirigovanie strany. Predpokladá sa, že
při budúcich parlamentných volbách bude Jaross zvolený nie len poslancom N. S., ale aj predsedom
strany.“ [Srov. NA, f. PMV, kart. č. 809, sign. č. 225–809–58, dok. č. 11 672/34 z 2. 10.
1934 (PMV, č. 17221, došlo 5. 10. 1934), Maďarské opozičné strany na Slovensku a Podkarpatskej
Rusi – porady, důvěrná zpráva policejního ředitele v Bratislavě prezídiu ministerstva
vnitra, fol. 80–84, resp. 81–84 (s. 1–4), viz fol. 84 (s. 4)].
177
podpora byla s ohledem na postavení republiky v nebezpečně se měnící politické
atmosféře Evropy nanejvýš žádoucí. Kýžený mezinárodněpolitický, ale i vnitropolitický
mandát Masarykova nástupce v prezidentském úřadě mohlo zajistit především
jeho zvolení ihned v prvním kole. Manifestační volbu v prvním kole prezidentské
volby si proto logicky přál sám Beneš.64
Tentokrát tedy již nebylo zdaleka jedno,
jak se maďarští poslanci a senátoři při prezidentské volbě zachovají, a to nejen
s ohledem na konečný postoj agrárníků k Benešově kandidatuře. Uvědomovali si to
samozřejmě i maďarští zákonodárci. I předseda společného poslaneckého klubu
OKSzP a MNP Géza Szüllő ve své zprávě postoupené maďarskému ministerstvu
zahraničních věcí maďarským vyslancem v Praze Jánosem Wettsteinem65
7. prosince
1935 do Budapešti referoval, že poměr sil mezi oběma tábory je „velmi prekérní“
a že i těch několik málo hlasů, kterými maďarské menšinové strany disponují,
znamenají nyní mnoho.66
První konzultace s Budapeští – Szüllőho snaha získat souhlas s podporou
Benešovy kandidatury
Vzhledem k dalekosáhlému politickému významu, jakou akt volby nové hlavy
státu měl, a vzhledem ke kandidatuře ministra zahraničních věcí Edvarda Bene-
64
Antonín KLIMEK – Petr HOFMAN, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIV.,
1929–1938, Praha–Litomyšl 2002, s. 343 nebo Antonín KLIMEK, Boj o Hrad /2./. Kdo po Masarykovi?
Vnitropolitický vývoj Československa 1926–1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví,
Praha 1998, s. 432.
65
A) MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 835/res.
pol./1935, fol. 23–24, resp. 23. Szüllő v odkazované zprávě hovoří celkem o 15 mandátech, tedy
míní všechny mandáty, které získala kandidátní listina OKSzP, MNP včetně ZDP a SdW, tj. včetně
mandátu Karla Kostky. Liberecký starosta však byl v souvislosti s prezidentskou volbou velmi
záhy řazen do probeneševského tábora, resp. byl uváděn společně se zákonodárci německé křesťansko-sociální
strany jako podporovatel Benešovy prezidentské kandidatury. [Srov. např. Lidové
noviny, 1935, roč. 43, č. 627, 15. 12. (ranní vydání), s. 5 Jednání o nástupce – Rozvržení sil
v Národním shromáždění. Kostkovu spolupráci s německými křesťansko-sociálními zákonodárci
dokumentuje např. i souhrn rozložení politických sil v Národním shromáždění opozičního deníku
Rudé právo (srov. zvláštní „letákové“ vydání deníku z 18. 12. 1935]. B) János Wettstein (1887–
1972) vedl československé vyslanectví od 18. 6. 1933 do 16. 9. 1939 (od dubna 1939 se však již
vyslanectví transformovalo na generální konzulát). Působil již na společném ministerstvu zahraničních
věcí Rakousko-Uherska (od roku 1912, resp. 1913). Na samostatném ministerstvu zahraničních
věcí Maďarského království nastoupil 18. 1. 1919 v hodnosti ministerského sekretáře.
Před svou pražskou misí plnil službu na maďarském vyslanectví v Paříži (1920–1921), v Haagu
(1921–1923) a v Helsinkách (1925–1933) a po ní pak na vyslanectví v Bernu (1939–1943). V kariérním
řádu ministerstva zahraničí dosáhl hodnosti mimořádného vyslance a zplnomocněného
ministra. V roce 1943 byl jmenován tajným radou. Ještě téhož roku byl penzionován. (Srov.
P. PRITZ, Iratok, s. 466 a 132.)
66
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/ res. pol./1935, resp. cit. dok. 835/res.
pol./1935, fol. 23.
178
še je nabíledni, že političtí lídři maďarské menšinové politické scény konzultovali
in re s budapešťskou vládou. První konzultace mezi vrcholným představitelem maďarské
menšinové politiky v Československu a Budapeští v souvislosti s prezidentskou
volbou proběhla těsně před tím, než agrárníci 7. prosince 1935 v rámci zatím
utajovaných koaličních politických jednání oficiálně oznámili, že strana kandiduje
na prezidenta Bohumila Němce.67
Dokladuje to již výše zmíněný nedatovaný dokument
z archivních fondů ministerstva zahraničních věcí Maďarského království
odevzdaný budapešťskému ministerstvu zahraničí maďarským vyslancem v Praze
Wettsteinem 7. prosince, jak o tom svědčí poznámka připsaná modrou tužkou v levém
horním okraji dokumentu vedoucím kabinetu ministra Istvánem Csákym, budoucím
ministrem zahraničních věcí v Imrédyho a druhém Telekiho kabinetu.68
Dokument sice není nikým signován, ale z dalšího archivního dokumentu tehdejšího
maďarského ministerstva zahraničních věcí vyplývá, že autorem zprávy byl
předseda společného poslaneckého klubu OKSzP a MNP a bývalý předseda maďarských
křesťanských socialistů Géza Szüllő. Souhrnný elaborát k problematice postoje
maďarských menšinových politických stran k prezidentské volbě v roce 1935,
vypracovaný 19. prosince 1935 pro šéfa maďarské diplomacie Kálmána Kányu maďarským
vyslancem v Praze, totiž zmiňuje Szüllőho jako adresáta první instrukce
maďarského ministra zahraničních věcí maďarským politickým stranám v Československu
z 9. prosince 1935 ve věci nadcházející prezidentské volby.69
67
Budapešť již o očekávaných předčasných prezidentských volbách v Československu
byla informována. 27. 11. 1935 maďarský vyslanec v Praze Wettstein oznamoval telegraficky na
Dísz tér, že československý ministr zahraničí Beneš sdělil německému diplomatickému zástupci,
že Masaryk následujícího týdne abdikuje a že prezidentské volby proběhnou ještě v aktuálním roce,
přičemž on je jediným kandidátem. [Srov. MOL, K 74 (Számjelosztály 1918–1944; Šifrovací
odbor 1918–1944), I. Bejövő számjeltáviratok (Došlé šifrované telegramy), 4. cs. – 1935 – Prága
(Praha), telegrafická zpráva maďarského vyslance v Praze z 27. 11. 1935 maďarskému ministru
zahraničních věcí Kálmánu Kányovi č. 37, fol. 10.
68
A) MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 835/res
pol./1935, fol. 23–24, resp. 23. B) Ministrem zahraničních věcí v období od 10. 12. 1938 do své
smrti 27. 1. 1941. C) Vládní kabinet Bély Imrédyho spravoval zemi od 14. 5. 1938 do 16. 2. 1939
a druhá Telekiho vláda od 16. 2. 1939 do 3. 4. 1941, kdy Teleki neunesl osobně nastalý politický
vývoj v důsledku tlaku Berlína na Budapešť, aby napadla Jugoslávii, s níž právě nedávno uzavřela
smlouvu o věčném přátelství, a spáchal sebevraždu [první Telekiho kabinet vládl zemi ještě
na počátku tzv. horthyovského Maďarska, v období od 19. 7. 1920 do 14. 4. 1921, kdy se stal
obětí vládní krize, vyvolané prvním restauračním pokusem excísaře Karla I. v Maďarsku na jaře
1921; Telekiho první vládní kabinet byl druhým poválečným maďarským kabinetem, který byl
ustaven na základě výsledků parlamentních voleb – prvním byla vláda Sándora Simonyi-Semadama
(15. 3. 1920 – 19. 7. 1920), která po dodatečném uskutečnění prvních parlamentních voleb
i ve volebních obvodech v Zátisí, vyklizených rumunskou armádou, podala demisi].
69
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. 252/pol./1935, zpráva maďarského
vyslance v Praze Jánose Wettsteina maďarskému ministru zahraničních věcí Kálmánu
Kányovi z 19. 12. 1935 (Bonyodalmak a magyar pártoknak a köztársasági elnökválasztáson
179
Szüllőho zpráva dokumentuje, že názor Budapešti bude při následném rozhodování
představitelů maďarských politických stran o tom, jak se v prezidentské volbě
zachovají, směrodatný. Szüllő začíná svou zprávu slovy: „Potřebujeme rozhodnutí
v tom ohledu, koho máme zvolit prezidentem republiky“.70
Ohledně prezidentských
kandidátů předseda společného klubu poslanců maďarských stran do Budapešti
sděloval, že jedním kandidátem je Masarykem podporovaný Beneš a druhým
že bude v každém případě kandidát agrárníků, kterým by mohl být možná premiér
Hodža, nebo možná někdo jiný. Šéf zákonodárců OKSzP a MNP v poslanecké sněmovně
Národního shromáždění současně Budapešti nastínil, co by znamenalo vítězství
prvního i druhého kandidáta na prezidentský úřad. Szüllő v případě Benešova
zvolení prezidentem republiky vyjádřil přesvědčení, že by se jako hlava státu
„neutralizoval“ a že by nemohl cestovat do zahraničí tak často jako doposud. Jako
druhý výsledek Benešova zvolení pak předseda poslaneckého klubu maďarských
stran uvedl jisté pokračování jeho dosavadní pro Československo nebezpečné politiky,
„manévrující s Rusy a Francouzy“ a ignorující sílu Němců.71
Naproti tomu Szüllő v případě agrárníků, resp. v případě Hodžovy politiky
vyzdvihl jeho úsilí o odlišnou zahraničněpolitickou koncepci orientující se také na
účelnější a institucionální hospodářskou spolupráci v dunajském prostoru včetně
Maďarska. Szüllő ovšem Hodžovu snahu o sblížení se s Maďarskem označil za
účelovou a neupřímnou. Upozornil také na skutečnost, že by zapojení Maďarska do
případné blokové spolupráce s malodohodovými státy v rámci nějakého Dunajského
paktu mohlo být identické se zřeknutím se jeho dlouhodobého politického úsilí
o revizi „Trianonu“. Szüllő vyzdvihl i Hodžovu snahu o sblížení se s Polskem,
kvůli kterému by předseda vlády rád spolupracoval i s Hlinkovou slovenskou ľudovou
stranou.72
Nicméně i přes rezervovaný Szüllőho postoj k oběma stranám, k Benešovi
i agrárníkům, to byl Szüllő, kdo z vrcholových maďarských menšinových politiků
v Československu navrhl, aby maďarské strany podpořily v prezidentské volbě ministra
zahraničí Edvarda Beneše. Szüllő do Budapešti tlumočil svůj osobní názor,
že s ohledem na zájmy maďarské menšiny považuje za prospěšnější zvolení novým
prezidentem republiky Beneše než premiéra Hodži, resp. než – jak doslova formuloval
– „posazení agrární strany do sedla“.73
tanusított magatartása körül.), fol. 1–3 (s. 1–6), viz. fol. 1, (s. 1). Maďarští zákonodárci figurující
ve vyslancově zprávě jsou uvedeni pod krycími jmény (viz zde pozn. č. 21) – Szüllő je zde uveden
pod krycím jménem „Éva“.
70
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 835/res.
pol./1935, fol. 23.
71
Tamtéž.
72
Tamtéž.
73
Tamtéž.
180
Szüllőm poprvé prezentovaná preference Benešovy prezidentské kandidatury
je vzhledem k tomu, že označil pro maďarskou menšinu za výhodnější Benešovo
prezidentství než případné zvolení předsedy vlády Milana Hodži novou hlavou státu,
resp. než zesílení politického vlivu agrárníků i jejich „dobytím“ prezidentského
úřadu, překvapivá. Zejména v kontextu snahy premiéra Hodži o účelnější a těsnější
hospodářsko-politickou kooperaci ve středoevropském prostoru včetně užší spolupráce
i s horthyovským Maďarskem, která musela z hlediska maďarských zájmů,
ať již maďarské menšiny v Československu, tak i samotné Budapešti, nabízet mnohem
slibnější variantu další koexistence ve společném středoevropském prostoru
než doposud uplatňovaný kurs československé zahraniční politiky v tomto regio-
nu.74
Předseda poslaneckého klubu OKSzP a MNP se ve své zprávě současně zabýval
i tím, jak by bylo možné využít v nadcházejících politických vyjednáváních
předpokládanou cennou hodnotu i hlasů maďarských volitelů, resp. v záhlaví jakých
garancí by se mohli maďarští zákonodárci zavázat aktivistickým přístupem při
prezidentské volbě. Expředseda OKSzP pragmaticky přiznával, že z hospodářského
a veřejnoprávního hlediska nemohou Maďaři dosáhnout ničeho. Za jedinou sféru,
v níž by se maďarští menšinoví politici mohli domoci nějakých ústupků a „lépe garantovat
prosperitu“ maďarské menšiny, označil oblast kultury. Szüllő proto po
delším zvažování dospěl k názoru, že by maďarské strany mohly svůj případný
kladný postoj v prezidentské volbě podmínit zřízením maďarského školského referátu
v rámci slovenské zemské státní administrativy, který by byl personálně řízen
takovou osobou, jehož jmenování by bylo podmíněno souhlasem maďarských
stran, a požadavkem, aby v maďarskojazyčných oblastech byli jmenováni školští
inspektoři z řad maďarských učitelů, a to opět s nutným souhlasem maďarských
stran. Podle Szüllőho by tyto požadavky mohly maďarské menšině poskytnout bázi
pro její úspěšný rozvoj na kulturním poli.75
74
Odlišnou zahraničněpolitickou koncepci předsedy československé vlády Milana Hodži
oproti zahraničněpolitické linie ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše vyzdvihoval tehdy
i jeden z čelných redaktorů opozičního deníku maďarských menšinových politických stran
Prágai Magyar Hírlapu Pál Szvatkó (u uvedeného deníku působil od roku 1924 až do roku
1938). Szvatkó upozorňoval, že Hodžova zahraničněpolitická koncepce se výrazně liší od té Benešovy
až ve čtyřech oblastech: 1) inklinace k Británii namísto k Francii; 2) dobré kontakty
v Polsku, které by mohly být využity ke zmírnění československo-polského napětí; 3) protisovětská
orientace a nedůvěra v československo-sovětské sbližování propagované Benešem; 4) úsilí
o sblížení nad rámec současných vztahů nejen s Polskem, ale i s Rakouskem a Maďarskem.
(Srov. László GULYÁS, Edvard Beneš. Közép-Európa koncepciók és valóság. Gödöllő 2008,
s. 232 nebo TÝŽ, Beneš. Statesman or charlatan? The plans and the reality 1908–1948. Toronto–Buffalo
2008, s. 247.)
75
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 835/res.
pol./1935, fol. 23–24.
181
Budapešť předsedovi společného maďarského poslaneckého klubu odpověděla,
jak již bylo výše uvedeno, 9. prosince 1935 prostřednictvím maďarského vyslance
v Praze Wettsteina. První budapešťská instrukce byla následující: 1) pokud
by byl ustaven občanský blok, měli maďarští zákonodárci v prezidentské volbě
podpořit jeho kandidáta, ať by jím byl kdokoliv; 2) pokud by nakonec občanský
blok nevznikl, měli zákonodárci maďarských stran odevzdat v prezidentské volbě
prázdné hlasovací lístky.76
Dochované archivní prameny tehdejšího maďarského ministerstva zahraničních
věcí, týkající se postoje maďarských menšinových stran v souvislosti s prezidentskou
volbou v roce 1935, však nejsou ve všech aspektech obsahově kompatibilní
či stoprocentně vyčerpávající a vzbuzují nejasnosti, na něž neposkytují odpověď.
Příkladem toho je právě výše zmíněná instrukce maďarského ministra zahraničních
věcí předsedovi poslaneckého klubu OKSzP a MNP Szüllőmu. Ta se totiž
ne zcela kryje s tím, co měl šéf maďarských poslanců tlumočit následující den,
10. prosince 1935, na schůzi společného klubu.77
Szüllő zde měl maďarským zákonodárcům
přednést pokyn z Budapešti rozšířený o další, třetí bod. Podle tohoto bodu
se měli Maďaři, pokud by viděli, že Benešova kandidatura má „velmi velkou
podporu“, připojit k této většině. Zajímavá je ovšem skutečnost, že Szüllő původní
instrukce z Budapešti podával ve svém aide mémoire z konce prosince, v němž pro
maďarské ministerstvo zahraničních věcí shrnoval historii postoje maďarských
menšinových stran k prezidentské volbě, rovněž rozšířený o tento třetí bod, jenž
v původním budapešťském instruktážním telegramu nefiguroval.78
76
Instrukce maďarského ministerstva zahraničních věcí je dopsána – jak již bylo výše ve
vlastním textu uvedeno – ručně na levém okraji strojopisného dokumentu se zmiňovaným Szüllőho
stanoviskem ve věci prezidentské volby, postoupeného maďarskému ministerstvu zahraničí
maďarským vyslancem v Praze Wettsteinem. (Srov. tamtéž, fol. 23.) Z instruktáže se dovídáme,
že otázka prezidentské volby v Československu byla na základě Szüllőho zprávy konzultována
i se státním tajemníkem na ministerském předsednictvu Tiborem Patakym. (Srov. tamtéž.)
77
Jak v archivních dokumentech, tak i v novinách, citovaných v souvislosti s tématem
studie, se vždy v případě schůzek maďarských zákonodárců hovoří o schůzi společného parlamentního
klubu maďarských zákonodárců. Ze skutečností vyplývá, že se oba společné parlamentní
kluby obou maďarských stran, tj. jak klub poslanců, tak i klub senátorů scházel najednou, povětšinou
pod vedením šéfa maďarských poslanců Szüllőho. Zda byli jednání přítomni všichni zákonodárci
obou maďarských stran, tj. jak členové klubu poslaneckého, tak i senátorského, není
rovněž zřejmé.
78
A) MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. 869/res. pol./1935,
Szüllőho aide mémoire, fol. 4–6, (s. 1–3), viz fol. 4. (s. 1). Szüllő měl tento svůj sumář pro maďarské
ministerstvo zahraničních věcí předat v Budapešti osobně 28. 12. 1935, jak o tom svědčí
rukopisná poznámka na horním okraji první strany dokumentu. B) Pozornost upoutává i výše odkazovaná
souhrnná zpráva o postoji OKSzP a MNP v souvislosti s prezidentskou volbou z 19. 12.
1935 pro maďarského ministra zahraničních věcí Kálmána Kányu od maďarského vyslance
v Praze Jánose Wettsteina, kde je v souvislosti s inkriminovanou instrukcí z Budapešti z 9. prosince
zmíněn stručně pouze druhý bod Kányovy instruktáže Szüllőmu, tj. aby maďarští zákono-
182
Můžeme se jen dohadovat, na jakém základě šéf poslanců maďarských stran
rozšířil na schůzi klubu instrukci maďarského ministerstva zahraničních věcí. To,
zda Szüllő doplnil původní dvoubodový pokyn z maďarského ministerstva zahraničních
věcí sám anebo na základě případných dodatečných, např. telefonických
konzultací s Budapeští, resp. zda před zmíněnou schůzí maďarských zákonodárců
10. prosince mohla ještě z Budapešti dorazit další upřesňující instrukce, nelze do-
kumentovat.
Zatímco výše uvedený pokyn maďarského ministerstva zahraničních věcí nepersonifikoval
prezidentskou volbu konkrétním zmíněním Benešova jména, resp.
neinstruoval doslova maďarské zákonodárce k „protibenešovskému“ postoji, bylo
tomu naopak v Szüllőho podání. Szüllőho interpretace budapešťské instrukce byla
následující: „Vznikne-li taková kombinace, která může způsobit Benešův pád, je
třeba se připojit k této skupině.“ Nicméně toto podání prvního bodu pokynu Budapešti
neměnilo jeho vlastní meritum, stejně jako i v případě druhého bodu, v rámci
kterého Szüllő hovořil o „povinnosti“ zákonodárců OKSzP a MNP zaujmout za
konkrétní situace při prezidentské volbě pasivní postoj. Takto tyto body první instruktáže
Budapešti podával Szüllő ve své zmíněné souhrnné zprávě k postoji maďarských
stran v prezidentské volbě budapešťskému ministerstvu zahraničí z konce
prosince 1935.79
Szüllőm tlumočená instrukce Budapešti měla být klubem, jak to později ve
své souhrnné zprávě pro maďarské ministerstvo zahraničí uváděl sám předseda maďarských
poslanců, přijata.80
Citované prameny však neodkazují na průběh diskuse
maďarských zákonodárců k uvedené budapešťské instruktáži. Nicméně vzhledem
k pozdějším rozepřím mezi zákonodárci OKSzP a MNP ohledně společné podpory
Benešovy prezidentské kandidatury lze předpokládat, že živější debatu mohl bezesporu
vyvolat třetí bod, na jehož základě měli Maďaři v případě velké politické
podpory Benešova prezidentství odevzdat své hlasy právě ministrovi zahraničních
věcí.
dárci odevzdali v prezidentské volbě prázdné hlasovací lístky. Navíc pak dokonce Wettstein tento
požadavek, uvozující jeho sumarizující zprávu, komentuje tím, že se to takto dozvěděl z kruhů
maďarských zákonodárců. Přitom to byl právě maďarský vyslanec, jak bylo výše uvedeno, kterému
byly pokyny maďarského ministra zahraničí z 9. 12. pro předsedu poslanců OKSzP a MNP
z Budapešti sděleny. [Srov. MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok.
252/pol./1935, Wettsteinova zpráva Kányovi z 19. 12. 1935, fol. 1–3 (s. 1–6), viz. fol. 1 (s. 1).]
79
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 869/res.
pol./1935, Szüllőho aide mémoire, fol. 4, resp. s. 1.
80
Tamtéž, fol. 4, resp. s. 1.
183
Edvard Beneš navazuje kontakt s předsedou OKSzP Jánosem Esterházym –
přímý zájem o hlasy maďarských zákonodárců
Mezitím se však situace na politické scéně v souvislosti s prezidentskou volbou
dále vyhrocovala a začalo se potvrzovat, že Benešovy šance na zvolení prezidentem
republiky se jeví mnohem vratší, než se doposud předpokládalo. Beneš sice
8. prosince 1935 pochyboval o tom, že by se Němec skutečně pustil do klání o prezidentský
úřad, ba dokonce ani nevěřil, že s ním agrárníci mluvili a že Němec kandidaturu
skutečně přijal.81
Nicméně skutečnost byla jiná. I když zprvu váhající socialistické
strany, disponující ne nevýznamným počtem volitelů, již 10. prosince
prohlásily, že trvají na jediném koaličním kandidátovi, Benešovi, kandidát agrárníků
Němec nehodlal ustoupit tlaku na svou osobu.82
Navíc se tehdy zdálo, že vedle
agrárníků, živnostníků, Národního sjednocení a Národní obce fašistické, by mohli
Němcovu kandidaturu podpořit i ľuďáci. Hlinka měl údajně 10. prosince, kdy
v Praze navštívil předsedu agrárníků Berana a agrárnického ministra vnitra Josefa
Černého, prohlásit: „Budeme volit i dřevo, jen když to nebude Beneš.“83
Z aktuálního poměru sil bylo evidentní, že ani jeden prezidentský kandidát
nemůže počítat s třípětinovou většinou ani v prvním a ani ve druhém kole prezidentské
volby. Ba se dokonce zdálo, že by žádný z kandidátů nemusel získat ani
prostou většinu, která by mu stačila v dalším kole volby. I pro dva nejsilnější opoziční
tábory, SdP a HSĽS, jejichž zákonodárci představovali dohromady 98 volitelů
prezidenta republiky, byl v daný okamžik mnohem přijatelnější Němec než Be-
neš.84
Bylo tedy zřejmé, že na podporu Benešovy kandidatury bude třeba vstoupit
v politická jednání i s opoziční politickou scénou, byť se nakonec velmi záhy vyšlo
81
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935,
Benešův záznam o jeho rozhovoru s Antonínem Hamplem 7. 12. 1935 s dodatky z následujícího
dne (Rozmluva s Hamplem v sobotu 7. 12. 1935). Dvoustránkový přepis stenogramu ve dvou kopiích;
přiložen i originál stenogramu, fol. 4–6, s. 1–2, resp. 2.
82
F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 34 (záznam k 10. 12. 1935) a 39–40, resp. srov. zde podrobněji
s. 37–40, dále s. 102.
83
F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 40 (další záznam k 10. 12. 1935). O několik dní dříve,
7. 12., však hlavní zákulisní vyjednavač Benešova tábora Jan Jiří Rückl vypustil po dohodě s lidoveckým
ministrem Janem Šrámkem do oběhu zprávu, že luďáci budou určitě hlasovat pro Beneše,
aby zmátl agrárníky a živnostníky. Tato zpráva měla být prostřednictvím Rücklova známého
rozšířena přímo do vyšších řad agrárnických a živnostenských kruhů. [Srov. MÚA AV ČR,
AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935, Rücklův informační dopis
Benešovi ze 7. 12. 1935, dvoustránkový strojopisný dokument, fol. 73–75 (s. 1–3), viz fol. 73–74
(s. 1–2).]
84
Navíc u Sudetoněmecké strany – jak upozorňuje Kahánek – se dalo předpokládat, že
vzhledem ke svému zásadnímu a kategorickému odporu proti komunistům odmítnou kandidaturu,
kterou veřejně podpoří i komunistická strana. (Srov. F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 107.)
184
najevo, že politické zázemí tzv. prosincového bloku přeci jen není pro Benešův tábor
tak nebezpečný, jak se náhle začalo jevit.85
V případě Sudetoněmecké strany se začalo postupně ukazovat, zvláště poté,
co měl Beneš prohlásit, že po svém zvolení prezidentem nebude ventilovat otázku
zákazu strany, že se nakonec Henleinova strana přeci jen v prezidentské volbě nebude
angažovat a zaujme pasivní postoj, aby tak demonstrovala, že volba prezidenta
republiky se československých Němců netýká. Rýsující se distanc 67 zákonodárců
SdP od prezidentské volby by Benešovi stačil a dokonce i vyhovoval.86
Pozornost
Benešova tábora se tak primárně stočila zejména na Hlinkovy luďáky, ale stranou
zájmu nezůstala ani maďarská menšinová politická scéna.87
Vzhledem ke stále trvajícímu nebezpečí úspěchu tzv. prosincového bloku se
Beneš obrátil prostřednictvím Jana Jiřího Rückla,88
zákulisního vyjednavače podpo-
85
Srov. A. KLIMEK, P. HOFMAN, Velké dějiny, s. 359.
86
Srov. tamtéž.
87
To, že SdP zaujme při prezidentské volbě pasivní postoj, začalo být zřejmé již v den
Masarykovy abdikace, 14. 12. 1935, kdy Rückl na základě spolehlivého pramene Beneše informoval,
že „pravděpodobně se zdá již jistým“, že Henleinovci odevzdají v prezidentské volbě
prázdné hlasovací lístky. MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94),
VPZ–VP 1935, cit. Rücklův ručně psaný dopis Benešovi z 14. 12. 1935, fol. 50.
88
Konzervativní a hluboce věřící demokrat a pacifista JUDr. Jan Jiří Rückl pocházel ze
zámožné sklářské rodiny, která v oboru působila od roku 1836, resp. již od konce 16. století. Tento
katolicky orientovaný laický intelektuál s evropským rozhledem se díky svému původu, majetku,
vzdělání a důvěrným vazbám k vůdčím osobnostem politiko-ekonomického života propracoval
do nejvyšších pater společnosti prvorepublikového Československa 30. let. Byl přesvědčeným
konzervativním politikem v pravém slova smyslu, tedy obhájcem osvědčených hodnot, na
nichž stavělo demokratické státní zřízení. Byl přesvědčen, že hlavní oporou demokracie v tehdejší
Československé republice je skupina Hradu, Masaryk a Beneš. Přímo své politické aktivity
rozvíjel v lidové straně, v níž se v polovině 30. let stal členem prezídia. Uvnitř lidové strany
usměrňoval proti Hradu opozičně naladěné proudy. Velmi úzké kontakty měl Rückl i v kruzích
vysoké katolické hierarchie, a to nejen české, nýbrž i zahraniční, především francouzské a italské.
Jeho konexe ve Vatikánu využívalo na sklonku 20. let i československé ministerstvo zahraničních
věcí, které zde Rücklovým prostřednictvím neoficiálně sondovalo půdu pro dořešení modu vivendi.
Za své služby pro Vatikán, pro který Rückl např. sledoval činnost Svobodných zednářů v Československu,
obdržel i titul „skutečného komořího Jeho Svatosti Pia XI.“ Jeho největším vzorem
v československém prostředí byl Edvard Beneš, s nímž ve 30. letech udržoval velmi intenzivní
kontakty. Beneše považoval nejenom za Masarykova nástupce, ale i za dovršitele jeho státnického
díla. Jím vybudovaná společenská síť, představující četné kontakty nejen doma, ale i v zahraničí,
se přímo nabízela k využití pro diskrétní akce a zákulisní diplomacii. Bohaté interpersonální
vazby tak dostávaly Rückla do bezprostřední blízkosti center rozhodování. V roce 1935 teprve
pětatřicetiletý Rückl zúročil svou síť kontaktů v politických a církevních kruzích i jako hlavní
„manažer“ Benešovy volby prezidentem. Rückl přistupoval k prezidentské volbě v roce 1935
jako k rozhodujícímu momentu v boji o zachování demokracie v Československu. Neviděl proto
jiného možného kandidáta na úřad prezidenta republiky než Edvarda Beneše. [K osobě Jana
Jiřího Rückla srov. Drahomír JANČÍK, „Diplomat z hotelu Alcron“. Společenské sítě a interakce
185
ry Benešově prezidentské kandidatuře, na jednoho z čelných politických předáků
maďarské menšiny v Československu, předsedu OKSzP Jánose Esterházyho. Rückl
předsedu maďarských křesťanských socialistů kontaktoval z pražského hotelu
Alcron, kde oficiálně „úřadoval“,89
prostřednictvím jeho sestry, hraběnky Lujzy
Esterházyové, 13. prosince 1935.90
Požádal ji telegraficky, aby co nejdříve informovala
svého bratra, že s ním potřebuje co nejrychleji hovořit, a proto, až přijede
do Prahy, mu zatelefonoval.91
Lujza Esterházyová následujícího dne Rückla telegraficky
informovala, že její bratr sice nebyl přítomen, ale že mu vzkaz sdělila telefonicky.
Rücklovi současně tlumočila bratrovo ujištění, že s ním naváže přímou ko-
munikaci.92
O necelé tři hodiny později pak Lujza Esterházyová oznamovala telečeských
hospodářských elit na příkladu Jana Jiřího Rückla, in: Kateřina JÍŠOVÁ (ed.), V komnatách
paláců – v ulicích měst. Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým narozeninám,
s. 205–229 a Antonín KLIMEK, Papežský komoří Jan Jiří Rückl jako politik, in:
Traditio et cultus. Miscelanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius
collegis amicusque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 219–228.]
89
Rückl měl v Praze dlouhodobě pronajatý apartmán v moderním a luxusním hotelu
Alcron ve Štěpánské ulici. Apartman si zde pronajal krátce po otevření hotelu (moderní šestipatrový
hotel v puristickém slohu s podzemními garážemi, postavený podle návrhu architekta
Aloise Krofty, jemuž hotel i patřil, byl dokončen v roce 1932). Vzhledem k tomu, že mimopražský
Rückl trávil značnou část roku v cizině, nepokládal za nutné a ani za racionální, aby si pronajal
byt v některé reprezentativní části Prahy anebo si, jak to bylo obvyklé, budoval své sídlo
v jedné z nově vznikajících rezidenčních čtvrtí. Rücklův společenský statut na jeho vizitce symbolizovala
nejen jeho prestižní pražská adresa. Rückl si dlouhodobě pronajímal apartmány
i v prvotřídních pařížských hotelech (zpravidla Ritz či Majestic; nicméně Rückl uváděl, že má
trvale pronajatá apartmá v luxusních hotelech hlavních měst snad všech evropských velmocí),
jejichž adresy rovněž zdobily jeho navštívenky. (Srov. D. JANČÍK, „Diplomat z hotelu Alcron“,
s. 206, 208–209 a A. KLIMEK, Papežský komoří, s. 222.]
90
Lujza Esterházyová (Esterházy Lujza), 1899–1966, spisovatelka, překladatelka. V meziválečném
období byla vůdčí osobností ženského hnutí maďarských žen na Slovensku Actio
Catholica. Za Slovenského štátu byla aktivní členkou Slovenské maďarské strany (Szlovákiai
Magyar Párt) po boku svého bratra Jánose Esterházyho. Po krátké internaci v roce 1945 odešla
do Francie. V roce 1946 vykonávala překladatelskou činnost pro maďarskou mírovou delegaci na
druhé pařížské mírové konferenci. Pracovala v redakcích Rideau de Fer (1950–1951) a Réfugié
Hongrois (1951–1959). V roce 1961 vydala vzpomínky pod názvem Coeurs affrontés, které byly
v roce 1991 vydány i v maďarštině (Lujza ESTERHÁZY, Szívek az ár ellen. Nép ütközése.
Közép-európai tapasztalatok, Budapest 1991.)
91
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935,
Rücklův telegram Lujze Esterházyové do Ujlaku pri Nitre (dnes Veľké Zálužie; rodina zde vlastnila
rodový zámek) ve francouzském jazyce z 13. 12. 1935, fol. 62–63. Rückl o kontaktování
předsedy OKSzP Jánose Esterházyho skrze jeho sestru Lujzu informoval samozřejmě i ministra
zahraničí Beneše, kterému text telegramu přeposlal. (Srov. tamtéž, Rücklův ručně psaný dopis
Benešovi ze dne 14. 12. 1935, fol. 50, viz bod 1 dopisu).
92
A) Tamtéž, originál telegramu Lujzy Esterházyové ve francouzštině Rücklovi z 14. 12.
1935 z půl třetí odpoledne, fol. 51. B) Manželka předsedy OKSzP Lujza Esterházyová v této souvislosti
ve svých pamětech uvádí, že se na jejího manžela krátce po Masarykově abdikaci obrátil
186
graficky Rücklovi, že ho její bratr následujícího dne dopoledne vyhledá v hotelu
Alcron.93
Předseda maďarských křesťanských socialistů byl toho času v Budapešti,
kam přijel z vlastní iniciativy na jednání, pravděpodobně zajisté v souvislosti s nadcházející
prezidentskou volbou a komplikací situace na československé politické
scéně v důsledku politiky největšího koaličního subjektu, agrární strany.
Szüllő ve svém aide mémoire k prezidentské volbě pro Budapešť z konce
prosince 1935 k tomuto momentu uvádí, že Esterházy byl Benešem prostřednictvím
Rückla vyzván k jednáním o záležitostech týkajících se Maďarů. Protože se jednalo
samozřejmě o politicky velmi delikátní schůzku a bylo zřejmé, že aktuální rozložení
politických sil nabízí menšinovým Maďarům výjimečné možnosti pro vyjednání
záruk pro dosažení jistých ústupků v jejich prospěch ze strany státu, je zřejmé, že
Esterházy za daných okolností žádal v Budapešti instrukce. Z odkazované Szüllőho
zprávy se dovídáme, že Esterházy přijel 14. prosince do Budapešti, kde měl jednat
na prezídiu maďarské ministerské rady na odboru pro národnostní menšiny a na ministerstvu
zahraničních věcí.94
Z dokumentu jiného fondu ministerstva zahraničních
věcí horthyovského Maďarska se však dovídáme, že Esterházy byl již v Budapešti
13. prosince 1935 a měl zde v poledne vyjednávat na předsednictvu ministerské rady
s Tiborem Patakym, který zde vedl zmíněný odbor pro záležitosti zahraničních
Maďarů. K němu se měl objednat přes maďarského vyslance v Praze Wettsteina
12. prosince 1935.95
Rücklovo další úsilí o zajištění hlasů volitelů maďarských stran pro Beneše –
využití kontaktů v církevních kruzích
Benešův důvěrník Rückl se snažil zajistit podporu zákonodárců maďarských
menšinových politických stran Benešově prezidentské kandidatuře i prostřednictvím
svých konexí v katolických kruzích. S prosbou o „lobbing“ na maďarské menšinové
politické scéně ve prospěch Benešovy kandidatury se obrátil i na košického
kanovníka, monsignora Miklóse Pfeiffera.96
Učinil tak ve stejný den, kdy telegrafojeden
ze zástupců lidové strany, „přesvědčivý katolík“ Rückl a žádal jej následně (15. 12. 1935
před schůzkou s Benešem; viz zde dále vlastní text) o podporu prezidentské kandidatury ministra
zahraničních věcí. (Srov. L. ESTERHÁZY, Szívek, s. 68.)
93
Tamtéž, originál telegramu Lujzy Esterházyové ve francouzštině Rücklovi z 14. 12.
1935 z půl šesté odpoledne (přesně ze 17:21), fol. 52.
94
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 869/res.
pol./1935, Szüllőho aide mémoire, fol. 4 (s. 1).
95
MOL, K 74 – I. – 4. cs. – 1935 – Praha, telegram maďarského vyslance v Praze Wettsteina
maďarskému ministru zahraničních věcí Kányovi z 12. 12. 1935 č. 42 odeslaný ve 12:45,
fol. 5 (Esterházy je zde uváděn pod krycím jménem „Tamás“).
96
Miklós Pfeiffer (1887–1979), katolický farář, kanovník a církevní historik; během svého
působení věnoval zvýšenou pozornost národnostním a sociálním otázkám, a to zejména pod
187
val Lujze Esterházyové, tedy 13. prosince 1935, ve francouzsky psaném dopise,
v němž Pfeifferovi tlumočil svou prosbu, zda by se nemohl přimluvit u hraběte
Esterházyho a u zbytku maďarských zákonodárců v československém Národním
vlivem svých studií ve Fribourgu ve Švýcarsku (zde působící tzv. „fribourgský kroužek“ měl velký
vliv na vydání encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum v roce 1891, shrnující postoj církve
k sociální problematice). Do kulturně-společensko-politického života meziválečné maďarské
menšiny v Československu se zapsal zejména jako putující duchovní pastýř katolických maďarských
vysokoškolských studentů zapsaných ke studiu na univerzitách v Praze, Brně a Bratislavě.
Stál u zrodu pražského tzv. Prohászkova kruhu (Prohászka Kör) v listopadu 1930, hnutí prvorepublikových
maďarských vysokoškolských studentů, které se následně rozšířilo i do dalších měst,
a redigoval jeho časopis Új Élet, vycházející v letech 1932–1944 v Košicích. Hnutí propagovalo
spravedlivé a citlivé řešení národnostních a sociálních otázek doby, resp. prosazovalo zásady papežské
encykliky Rerum novarum. Pfeiffer pocházel z bohaté šoproňské měšťanské rodiny, což
mu umožnilo studovat po ukončení svých středoškolských studií v rodném městě a Budapešti na
prestižní fribourgské univerzitě ve Švýcarsku. Vysokoškolským studiím se věnoval devět let; navštěvoval
přednášky z teologie, sociologie a historie. Svou církevní dráhu zahájil v nitranské církevní
župě, posléze se však dostal do Košic, kde působil až do roku 1947. V roce 1916 byl jmenován
kanovníkem košického dómu. Za tzv. chryzantémové revoluce byl delegován do budapešťského
ústředního kněžského výboru, vstoupil dokonce do Károlyiho strany (Strana nezávislosti
a osmačtyřicátníků, Függetlenségi és 45-as Párt / Károlyi-Párt) a byl jmenován ministerským
radou na maďarském ministerstvu kultu. Své nové funkce se však nemohl ujmout díky vyhlášení
Maďarské republiky rad a následně se vrátil zpět do Československa. Ve 20. letech působil
jako duchovní pastýř okrajové košické chudinské čtvrti obývané především příslušníky maďarské
menšiny. V létě 1938 byl jako stoupenec maďarské menšinové opozice pozván k předsedovi
vlády Milanu Hodžovi na neformální schůzku k otázce vládou připravovaného národnostního
statutu. Z podnětu této schůzky předložil následně premiérovi neoficiální písemné shrnutí
svých návrhů na zlepšení postavení maďarské menšiny v Československu. V něm mj. kromě konkrétních
návrhů prosazoval, aby bylo každé národnostní menšině žijící v republice umožněno aktivně
participovat na komplexním řešení národnostní otázky. Pozornost si zasluhuje jeho článek
Hornozemský duch (A felvidéki szellem) publikovaný po první vídeňské arbitráži, v březnu 1939.
V něm ve 14 bodech vyzdvihl duchovní hodnoty „hornozemských“ Maďarů získaných jejich
dvacetiletou existencí v Československé republice, kterými by mohli obohatit společnost maďarského
státu. Mezi těmito 14 body zmínil: vyspělejší sociální cítění, kolektivní solidaritu, společenskou
rovnost, demokratickou právní praxi, prožití osudu národnostní menšiny, úctu k příslušníkům
jiného vyznání a jiné národnosti atd. O tyto hodnoty měly podle Pfeiffera „navrátivší se
Maďaři“ nadále pečovat ve prospěch zvětšeného Maďarska. V roce 1947 byl nucen v důsledku
protimaďarských nálad Košice opustit. Na čas se uchýlil do Prahy k jednomu svému příteli diplomatovi,
zakrátko však Československo opustil a usadil se ve Fribourgu. [K osobnosti Miklóse
Pfeiffera srov. podrobněji: Károly ANDRÁS, A kassai kanonok, Új Látóhatár, 1979, roč. 30,
č. 5–6, s. 371–387; stručněji srov. A cseh/szlovákiai magyar irodalom lexikona 1918–2004;
Zoltán FÓNOD (ed.), Bratislava 2004, s. 331; viz též http://www.foruminst.sk/ – lexikon, heslo
Pfeiffer Miklós; srov. zde také NA, f. Předsednictvo ministerské rady (dále jen PMR), kart.
č. 218, bez sign., písemný návrh Miklóse Pfeiffera na úpravu národnostních otázek v Československu,
dok. k č. j. 5224/38, šestistránkový nefol. originál dokumentu podepsaný Pfeifferem,
resp. dok. č. 6736/491/1, Vyjádření maďarských činitelů k návrhu na úpravu národnostních otázek
– překlad (30. 8., resp. 31. 8. 1938 – data výpravny), pětistránkový překlad uvedeného
Pfeifferova písemného memoranda (nefol. dok. v několika exemplářích)].
188
shromáždění, aby v nadcházející volbě prezidenta republiky podpořili ministra zahraničí
Edvarda Beneše. Papežský komoří Rückl se přitom odvolával na Pfeifferův
dřívější dopis adresovaný jemu. Msgr. Pfeiffer v něm měl Rücklovi vyjádřit ujištění,
že mu českoslovenští Maďaři nikdy nezapomenou jeho postoj při obraně náboženských
a národních zájmů maďarské menšiny v Československu. Jak Rückl košickému
kanovníkovi psal: „Víte, že se na mě můžete kdykoliv spolehnout a jsem si
jist, že se budu moci spolehnout i já na Vás.“ Rückl ve svém dopise Pfeifferovi
poukazoval na příznivý postoj katolické církve k prezidentské kandidatuře ministra
zahraničí, který měl být v nejvyšších církevních kruzích vnímán „jako jediná záruka
klidu a nadnárodní spravedlnosti ve státě“ a že zkušenosti těchto kruhů s Benešem
„jsou ty nejlepší a on je naší jedinou zárukou do budoucna“. Rückl odmítal
Němcovu kandidaturu na prezidenta republiky i z hlediska církevního a proto
Pfeifferovi psal: „Protikandidát, profesor Němec, prezident České národní rady, je
pro nás katolíky nepřijatelný, neboť to jsou dva roky, kdy jsme museli opustit Národní
radu kvůli panu Němcovi, který se stal příčinou toho, že Národní rada nepřijala
katolické organizace Orla, ale jen Sokola. Již dva roky jsme tedy pryč z této
organizace a tuto věc nemůžeme panu Němcovi zapomenout.“ Košického kanovníka
žádal, aby se vynasnažil působit na maďarské menšinové politické scéně v tom
směru, aby, pokud by maďarští volitelé nemohli hlasovat na ministra zahraničí, zůstali
alespoň neutrální a zdrželi se hlasování a neodevzdaly tak své hlasy proti Benešovi,
protože každý hlas – jak Rückl upozorňoval – bude v nadcházející prezidentské
volbě rozhodující.97
Zákulisní vyjednavač Benešova tábora Rückl ve svém dopise dokonce
Pfeiffera současně předběžně informoval o tom, že prezidentské volby proběhnou
již ve středu 18. prosince. Termín konání prezidentské volby, resp. to, že vůbec dojde
k volbě nové hlavy státu, která v prezidentském úřadu nahradí T. G. Masaryka,
byl přitom oficiálně veřejnosti ohlášen až následujícího dne, 14. prosince, kdy proběhl
slavnostní abdikační ceremoniál. Vzhledem k tomu, že do volby nového prezidenta
republiky mnoho času nezbývalo, psal Rückl do Košic Pfeifferovi, že se spoléhá
na to, že na základě své žádosti co nejrychleji napíše in re předsedovi maďarských
křesťanských socialistů i několika ostatním maďarským parlamentním zástupcům
a nastíní jim jeho urgentní prosbu. Rückl hledal osobní kontakt na Esterházyho
i ostatní politické představitele maďarských katolíků zároveň i přes Pfeiffera.
Sděloval proto Pfeiferovi, že by se s nimi co nejdříve rád sešel, a to 16. či
17. prosince, nebo dokonce i později, tj. třeba i v den samotné volby nového prezidenta.
Zvlášť Pfeiffera žádal, stejně jako Lujzu Esterházyovou, aby předseda maďarské
křesťanské socialistické strany, až přijede do Prahy, mu zavolal do hotelu
Alcron, protože by mu rád sdělil „jistou informaci“. Rückl se svou žádost snažil na
97
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935,
Rücklův strojopisný dopis ve francouzském jazyce Miklósi Pfeifferovi z 13. 12. 1935 z pražského
Alcronu, fol. 55–57 (s. 1–3), resp. 55–56 (s. 1–2).
189
závěr pojistit opět odkazem na jím očekávanou protislužbu maďarských katolických
kruhů v záhlaví jeho vstřícnosti vůči jejich požadavkům. Jak Rückl doslova
svůj dopis uzavíral: „Je to věc, kterou po Vás žádám za katolický kongres,
a doufám, že tak, jako jsem byl kdysi laskavý já k Vám, budete nyní i Vy vůči nám
(! – AT).“98
Protože si Rückl nebyl jist, zda je Pfeiffer t.č. v Košicích, nechtěl vzhledem
k časové tísni ponechat nic náhodě. Odeslal proto kopii svého dopisu adresovaný
kanovníkovi Pfeifferovi i sestře Jánose Esterházyho, Lujze. Rückl se přitom na
Lujzu Esterházyovou obrátil s podobnou žádostí, jako na Pfeiffera: „...jelikož se
jedná o velmi urgentní záležitost, prosím Vás, zda byste se nepřimluvila u Vašeho
bratra a nepoprosila jej mým jménem i jménem ostatních maďarských katolických
kruhů, aby uvažoval o naší prosbě. Je velmi důležité, aby nám nebyla odepřena
alespoň nepřímá podpora ve formě zdržení se hlasování ze strany maďarských
křesťanských socialistů a aby pomocí těchto hlasů nebyl zvolen Dr. Němec, náboženský
a národní šovinista.“ Stejně jako prostřednictvím Pfeiffera snažil se Rückl
přes Lujzu Esterházyovou navázat osobní kontakt i s dalšími politickými představiteli
maďarských katolíků a proto i sestře předsedy OKSzP tlumočil své přání se
s nimi co možná nejrychleji sejít. Rückl i v tomto svém dalším psaní Lujze Esterházyové
zopakoval sestře předsedy maďarských křesťanských socialistů svou prosbu,
aby vzkázala svému bratrovi, aby s ním vstoupil, jakmile přijede do Prahy, v kon-
takt.99
Rücklův dopis sestře předsedy OKSzP Jánose Esterházyho zaujímá pozornost
především ze dvou hledisek. Benešův důvěrník Rückl žádal Lujzu Esterházyovou,
aby se přimluvila u svého bratra ve prospěch Benešovy prezidentské kandidatury
i jménem maďarských katolických kruhů. Nicméně o náklonnost, resp. přímluvu
maďarských katolických kruhů v zájmu podpory Beneše v prezidentské volbě
u maďarských menšinových politiků Rückl právě žádal kanovníka Miklóse Pfeiffera.
Rückl se dále ve své korespondenci s Lujzou Esterházyovou a kanovníkem
Pfeifferem snažil získat podporu Benešově kandidatuře ze strany maďarských zákonodárců
výhradně přes křesťansko-socialistické maďarské menšinové politiky,
resp. přes „ostatní politické představitele maďarských katolíků“. Rovněž i v případě
schůzky s politickými představiteli maďarské menšiny usiloval Rückl o kontakt
s maďarskými politickými katolíky a zcela opomíjel druhou část spektra maďarské
98
A) Tamtéž, fol. 56 (s. 2). B) Katolický kongres se konal v létě 1935 v Praze za účasti
zástupců katolické obce všech národností žijících na území Československé republiky. Toto nadnárodní
setkání bylo v tehdejším československém prostředí naprosto výjimečné a jednalo se skutečně
o masovou akci.
99
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/124/2 (R 94), VPZ–VP 1935,
Rücklův strojopisný dopis ve francouzském jazyce Lujze Esterházyové z 13. 12. 1935 z pražského
hotelu Alcron, fol. 62–63 (s. 1–2), resp. fol. 62 (s. 1). Je třeba dodat, že Rückl ve své uvedené
korespondenci s Lujzou Esterházyovou a Miklósem Pfeifferem používá u Esterházyů, tedy Jánose
a jeho sestry Lujzy, důsledně hraběcího titulu, a to i v oslovení.
190
menšinové politické scény, převážně „protestantskou“ MNP. I v Rücklově případě
mohla tato skutečnost pramenit z předpokladu nezanedbatelné autority a vlivu maďarských
politických katolíků uvnitř maďarské menšinové politické scény než
z nezájmu o hlasy volitelů druhého maďarského menšinového politického subjektu,
Maďarské národní strany.
Esterházyho konzultace v Budapešti před jeho schůzkou s Benešem – žádost
o souhlas
Vzhledem k nové situaci, kdy byl předseda OKSzP osloven Benešovým vyjednavačem,
využil Esterházy svou přítomnost v Budapešti a 14. prosince zde žádal
instrukce. Předseda maďarských křesťanských socialistů měl o schůzku s Rücklem
eminentní zájem, jak to dokladuje blíže nespecifikovaný strojopisný dokument z archiválií
Maďarského národního archivu. Esterházy měl v Budapešti, kde informoval,
že obdržel od Rückla francouzský telegram s prosbou, aby jej okamžitě vyhledal
v Praze ve velmi naléhavé věci, vyjádřit, že se samozřejmě podvolí – jak měl
doslova formulovat – „zdejšímu příkazu“, naznačil však, že by bylo z jeho pohledu
účelné, získal-li by povolení k tomu, aby mohl nazítří, tj. 15. prosince, vyhledat
v Praze Rückla a zvědět, co od něj chce.100
Esterházy v Budapešti tlumočil, že měl
večer 12. prosince v Praze nabýt dojmu, že občanský blok vedený agrárníky „silně
ohrožuje Benešovo prezidentství“ a proto se domnívá, že s ním chce Rückl jednat
z Benešova zmocnění v tom směru, aby získal podporu pro jeho kandidaturu i od
maďarských zákonodárců. Není zřejmé, zda odkazovaný dokument představuje
shrnutí Esterházyho jednání v Budapešti anebo se jedná o předběžný sumář nastalé
situace, který mohl být Esterházym odevzdán odpovědným činitelům před jeho další
budapešťskou konzultací. Pro tuto variantu hovoří fakt, že z dokumentu je patrné,
že byl původně přeložen tak, aby mohl být vložen do standardní dopisové obálky.
Úřední spisové razítko na zadní straně dokumentu potvrzuje, že dokument byl
předložen k nahlédnutí ministru zahraničí Kányovi, což by mohlo také odkazovat
právě na druhou předpokládanou variantu. Mohla by to potvrzovat i skutečnost připsání
Esterházyho krycího jména „Tamás“ a data 14. prosince tužkou na zadní stranu
bezhlavičkového papíru při ukládání dokumentu na ministerstvu ad acta. Je
možné, že Esterházy se v Budapešti nesešel přímo s ministrem zahraničních věcí,
který mohl být na názor ve věci operativně dotázán úředníky kabinetu ministra pro
jeho zaneprázdněnost dodatečně touto svodkou bez Esterházyho přítomnosti.101
100
Esterházy v Budapešti informoval, že obdržel od Rückla francouzský telegram s prosbou,
aby jej okamžitě vyhledal v Praze ve velmi naléhavé věci. [Srov. MOL, K 64 – 62. cs. –
1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. ad 840/ res. pol./1935, dvoustránkový strojopisný dokument
bez datace a bližšího označení (viz zde dále vlastní text), fol. 8–9 (s. 1–2), resp. fol. 8
(s. 1).].
101
Srov. MOL, tamtéž, fol. 8–9 (s. 1 a 2; viz zde zadní stranu fol. 9 / s. 2 dokumentu).
191
Hlavním cílem osobní konzultace předsedy maďarských křesťanských socialistů
v Budapešti tedy bylo získání souhlasu ke schůzce s Benešovým vyjednavačem.
Esterházy současně „dotyčné činitele“ žádal o instrukci v tom ohledu, jakou
podobu by jeho účast na schůzce měla mít, tj. zda by jeho přítomnost na schůzce
měla být jen pasivního rázu, kdy by si jen protistranu vyslechl, anebo zda by již na
ní měl předložit konkrétní požadavky, podle kterých by maďarští zákonodárci mohli
v prezidentské volbě Beneše podpořit. Žádost o souhlas se schůzkou s člověkem
z Benešova tábora byla na pozadí instrukce maďarského ministerstva zahraničních
věcí z 9. prosince 1935 logická, neboť za stávajících okolností bylo nejpravděpodobnější,
že pro maďarské poslance a senátory bude muset být směrodatný první
bod původního pokynu z Budapešti, tj. podpora Benešova protikandidáta. Bod druhý
byl zatím neaktuální, stejně jako bod třetí, jehož původ je nejasný.102
Esterházy zároveň v Budapešti nastínil, jaké požadavky, jejichž splnění by
představovalo nezbytnou antecedenci „maďarské“ podpory Benešovy kandidatury,
by mohl Rücklovi na schůzce prezentovat. První podmínka hlasování maďarských
zákonodárců pro Benešovu prezidentskou kandidaturu se shodovala s požadavkem,
který již Budapešti přednesl předseda společného poslaneckého klubu OKSzP
a MNP v jeho výše zmíněné zprávě týkající se očekávané prezidentské volby
v Československu, postoupené Budapešti vyslancem Wettsteinem 7. prosince. Byl
jím postulát na zřízení maďarského školského referátu v rámci slovenské zemské
státní administrativy, jehož řízením by mohla být pověřena pouze taková osoba, se
kterou by souhlasil společný parlamentní klub obou maďarských stran a jenž by
disponoval plnou pravomocí nad maďarskými školskými inspektory. Další podmínkou
maďarské podpory Beneše v prezidentské volbě měl být příslib, že při konstrukci
státního rozpočtu bude vyslyšen delegát poslanců maďarských stran, jímž
tlumočené finanční požadavky zákonodárců OKSzP a MNP jak z oblasti kultury,
tak z oblasti hospodářství budou zapracovány do chystaného státního rozpočtu takovým
způsobem, aby maďarská menšina měla na státním rozpočtu takový podíl,
který odpovídá jejímu procentuálnímu zastoupení na celkovém složení obyvatelstva
republiky. Esterházy předpokládal rovněž předložení požadavku na mimořádnou
státní finanční kompenzaci určenou pro maďarské menšinové herce a maďarské
menšinové kulturní a hospodářské spolky ve formě určité roční subvence, stanovenou
pokud možno nad rámec státního rozpočtu. Podle Esterházyho by požadovaná
finanční částka mohla být ve výši milión dvě stě tisíc korun. Ta měla podle předsedy
OKSzP zajistit vyřešení řady problémů maďarské menšiny včetně třeba i otázky
zřízení maďarskými menšinovými politiky tak žádané maďarské univerzity. Ze seznamu
možných podmínek podpory Benešovy kandidatury ze strany maďarských
102
Srov. MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, dvoustránkový strojopisný
dokument bez bližšího označení, fol. 8–9 (s. 1–2), resp. fol. 8 (s. 1).
192
volitelů nechyběl ani postulát na okamžité zastavení všech „politických proce-
sů“.103
Schůzka předsedy OKSzP Jánose Esterházyho s Benešem a následná
opětovaná konzultace politických špiček OKSzP v Budapešti – hledání opory
pro podporu Benešovy kandidatury
Předseda Zemské křesťansko-socialistické strany jednal následujícího dne,
15. prosince 1935, v Praze nejen s Rücklem, ale nečekaně již přímo i se samotným
ministrem zahraničních věcí Benešem, co dokumentují jak maďarské, tak i české
archivní dokumenty. Schůzka měla proběhnout hned ráno, jak potvrzoval Rückl
kancléři prezidenta republiky Šámalovi.104
Archivní prameny jsou však v této souvislosti
na informace velmi skoupé a neposkytují o meritu Esterházyho jednání
s Benešem podrobnější informace. Podle Szüllőho aide mémoire se měl Esterházy
na schůzce s Benešem držet instrukcí, které obdržel v Budapešti. Předseda OKSzP
měl Benešovi sdělit, že on sám není kompetentní vést bez stanoviska předsedy společného
poslaneckého klubu maďarských stran Szüllőho oficiální jednání, a proto
považuje rozhovor pouze za ab referendum. Sumář maďarského vyslance v Praze
Wettsteina z 19. prosince 1935 k postoji maďarských menšinových stran k prezi-
103
A) Srov. tamtéž, fol. 8–9 (s. 1–2). B) V citované složce 872/res. pol. k prezidentské
volbě v Československu v prosinci 1935 fondu K 64 Maďarského národního archivu se dokonce
dochoval i soupis Esterházym v Budapešti navrhovaných požadavků ve francouzském jazyce,
které mohly být snad předlohou pro případné memorandum, jež by mohl Esterházy postoupit přes
Rückla Benešovi. Srov. MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, jednostránkový
strojopisný dokument bez datace a bez dalšího bližšího určení, fol. 17. Doslovné znění tohoto dokumentu
je následující:
„Nomination pour les écoles hongroises d’un référendaire qui serait agréé par le Club parlementaire
commun de deux partis hongrois et qui aurait pleins pouvoirs et autorité sur les inspecteurs
scolaires hongrois. Lors de l’établissement des budgets, on entendra le délégués des députés et
sénateurs hongrois, et satisfaction sera donnée aux desiderata de ce délégué en matière tant culturelle
qu’économique de sorte que les Hongrois se voient attribuée, sur les crédits des budgets
annuels, une part proportionnelle à leur crédits des budgets annuels, une part proportionnelle
à leur force numérique.
Tous les procès politiques sont immédiatement à cesser.
Allouer, autant que possible en dehors du budget, une certaine subvention annuelle aux associations
culturelles et économiques hongroises et verser cette subvention directement soit à la commission
générale représentant l’initiative privée soit à la commission mixte à créer. (On pourrait
tranquillement fixer le montant de la subvention à 1.200.000 couronnes tchécoslovaques, somme
qui faciliterait la solution d’un grand nombre de questions.)
Création d’une Université Hongroise.“
104
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/1340/136, Slovensko – Fotokopie
– 1930–1938 (dále jen SK–FTK/’30–’38), fotokopie dvoustránkového Rücklova strojem psaného
dopisu kancléři prezidenta republiky Přemyslu Šámalovi z 16. 12. 1935 z Kanceláře prezidenta
republiky (T. 1002/35 – signatura prezidentské kanceláře), srov. s. 1 dopisu.
193
dentské volbě jen potvrzuje, že Beneš na schůzce s Esterházym žádal o podporu jeho
kandidatury maďarskými zákonodárci a dodává, že Esterházy tuto podporu maďarských
volitelů „učinil závislou na určitých podmínkách, před jejichž splněním
se Beneš zásadně neuzavíral“.105
Stručně, leč pozitivně se o schůzce Beneše s předsedou maďarských křesťanských
socialistů Jánosem Esterházym vyjádřil Rückl. Kancléře Šámala informoval,
že „s maďarskými křesťanskými sociály se nám podařilo věc velmi dobře skoncovati“.
Benešovo a své jednání s předsedou OKSzP označil doslova za „velmi dobrý“.
Rücklova a jím Šámalovi deklarovaná Benešova spokojenost se schůzkou s Esterházym,
vyniká zejména na pozadí aktuálního stavu jednání s Hlinkovými ľuďáky.
Zatímco podpora Benešovy prezidentské kandidatury i zákonodárci maďarských
stran se začala jevit velmi realistickou ihned po první schůzce mezi oběma stranami,
postoj HSĽS byl konstantně velmi nejistý, a to i po třech týdnech zákulisních
jednání Jiřího Rückla s jejich předákem Andrejem Hlinkou. Výmluvně to dokládá
Rücklovo hořké konstatování: „Mám získány jak české, tak německé i maďarské katolíky
a na Slovensku kvůli odporu H l i n k o v u a S i d o r o v i stojíme před tak
smutnou situací.“ A to i přesto, jak Rückl psal, že: „Za ty tři týdny co s ním [Hlinkou
– AT] jednám, použil jsem všech zbraní a veškeré své výmluvnosti.“ Bylo zřejmé,
že stanovisko HSĽS bude „asi určeno až hodinu před hlasováním“. Ovšem
stejně tomu bylo prakticky, jak bude níže vidět, i v případě volitelů z „protestantské“
Maďarské národní strany, kteří do poslední chvíle s Benešovou podporou
v prezidentské volbě váhali.106
Krátce se o tomto momentu, o Rücklově zájmu o kontakt s Jánosem Esterházym
a jeho následné schůzce s předsedou OKSzP před Esterházyho návštěvou
u Beneše, zmiňuje ve svých pamětech i manželka Jánose Esterházyho, Lujza. Rückl
měl Esterházyho žádat, aby obě maďarské strany podpořily prezidentskou kandidaturu
Edvarda Beneše. Měl se současně Esterházymu vyjádřit v tom směru, že Benešův
protikandidát Bohumil Němec je zástupcem fašizující pravice, jehož zvolení
prezidentem republiky by znamenalo konec demokracie v Československu. Rückl
za dané politické situace Esterházyho upozornil, že volitelé maďarských stran by se
tentokrát při prezidentské volbě mohly stát i jazýčkem na vahách a hlasy maďarských
menšinových stran by mohly nyní osudově ovlivnit výsledek prezidentské
volby.107
105
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 869/res.
pol./1935, Szüllőho aide mémoire, fol. 4 (s. 1.) a cit. dok. 252/pol./1935, Wettsteinova zpráva
Kányovi z 19. 12. 1935, fol. 1 (s. 1; předseda OKSzP Esterházy je ve vyslancově zprávě uváděn
pod krycím jménem „Asztalos“).
106
MÚA AV ČR, AÚTGM, f. EB I, kart. č. 45, inv. č. R/1340/136, SK–FTK/’30–’38, cit.
fotokopie dvoustránkového Rücklova strojem psaného dopisu kancléři prezidenta republiky Přemyslu
Šámalovi z 16. 12. 1935, s. 1–2.
107
Srov. L. ESTERHÁZY, Szívek, s. 68.
194
Nejvíce se o Esterházyho návštěvě u ministra zahraničních věcí Beneše
15. prosince 1935 dovídáme z maďarsko jazyčného deníku Esti Újság108
vycházejícího
na Slovensku. List své čtenáře po prezidentské volbě informoval, že Esterházy
měl být Benešem v Černínském paláci přivítán mimořádně srdečně. Beneš chtěl při
této příležitosti osobně na předsedovi OKSzP vyzvědět, zda existuje nějaká možnost,
aby maďarské menšinové opoziční strany podpořily jeho prezidentskou kandidaturu.
Předseda maďarských křesťanských socialistů měl podle listu Benešovi
sdělit, že možnost, aby maďarské strany zaujaly při prezidentské volbě takový postoj,
který by napomohl jeho zvolení prezidentem republiky, prakticky existuje.
Prezidentského kandidáta však měl upozornit, že sám není schopen dát v daném
okamžiku konkrétnější odpověď, protože reprezentuje pouze jednu ze dvou maďarských
politických stran, které na půdě Národního shromáždění kooperují v rámci
společných parlamentních klubů. Esterházy proto doporučil, aby byl k jednáním
přizván jak předseda společného poslaneckého klubu maďarských stran Szüllő, tak
i zástupci Maďarské národní strany. Nicméně podle informací deníku již na této
schůzce proběhlo mezi oběma politiky delší jednání. Jejich výsledkem pak byla dohoda,
že se v nich bude 17. prosince 1935 pokračovat za širšího zastoupení maďarské
menšinové politické scény.109
Benešovým okolím prezentovaný příznivý průběh Benešovy schůzky s předsedou
OKSzP Esterházym 15. prosince byl reflektován i v širších kruzích politické
scény. Následujícího dne, 16. prosince 1935, který lze označit za faktický nástup
k prezidentské volbě, se rozšířily zprávy o tom, že volitelé obou maďarských stran
budou hlasovat pro Beneše. Stalo se tak, jak dokumentuje – ovšem ne zcela přesně
– Ferdinand Kahánek, „pod dojmem návštěvy maďarských zástupců u Dr. Beneše“.
S Benešem se však prozatím sešel pouze Esterházy. Širší schůzka mezi ministrem
zahraničních věcí a předáky obou maďarských menšinových stran se uskutečnila až
odpoledne předvolebního dne, tj. 17. prosince 1935.110
Esterházymu mohlo být zřejmé, že maďarské menšinové strany stojí před jedinečnou
možností meritorních a přímých jednání s vlivným členem vlády a pravděpodobným
budoucím prezidentem republiky, která by mohla maďarské menšině
reálně přinést jisté ústupky, vyjádřili-li by ochotu podpořit v prezidentské volbě
108
Tehdy Estu Újság, název deníku je ve studii uváděn podle současného maďarského
pravopisu.
109
Esti Újság, 1935, roč. 3, č. 294, 20. 12., s. 1–2, resp. 1, Benes köztársasági elnök:
„Köszönöm a magyarok lovagiasságát“. Petrásek képviselő nyilatkozata az Esti Ujságnak
a kisebbségi magyar politika szenzációjáról – Esterházy a Czernin-palotában. Uvedené informace
listu Esti Újság přejal a zveřejnil svým čtenářům i ústřední list Hlinkových ľuďáků Slovák.
(Srov. Slovák, 1935, roč. 17, č. 288, 20. 12., s. 2, Prezident dr. Beneš a naši Maďari. Čo sa dialo
v zákulisí pred voľbou.)
110
F. KAHÁNEK, Zákulisí, s. 107. Kahánek však chybně hovoří 10 volitelích obou maďarských
stran, bylo jich ale, jak bylo výše uvedeno, celkem 14.
195
Beneše. Bylo logické, že do těchto jednání bude proto nutné zapojit i další přední
politické představitele maďarské menšinové politické scény, jak to pravděpodobně
od Esterházyho mohli požadovat i v Budapešti při jeho tamních poradách 14. prosince.
Vyplývá to alespoň z citovaného Szüllőho aide mémoire postoupeného maďarskému
ministerstvu zahraničních věcí 28. prosince 1935. Předseda OKSzP
proto ihned druhého dne ráno, 16. prosince, vyhledal předsedu společného poslaneckého
klubu maďarských stran, kterého informoval o schůzce s Benešem. Požádal
jej současně, zda by s ním společně nenavštívil maďarské ministerstvo zahraničních
věcí. Ještě téhož dne vyjednával Esterházy, nyní tedy v doprovodu předsedy
společného poslaneckého klubu maďarský stran, opět s odpovědnými činiteli
v Budapešti. Pozornost však vzbuzuje skutečnost, že k dalším budapešťským konzultacím
nebyl přizván nikdo z vrcholných politických představitelů druhé maďarské
menšinové strany, MNP.111
Kde Esterházy přesně Szüllőho vyhledal, není zřejmé. Ze Szüllőho aide mémoire
vyplývá, že předseda poslaneckého klubu OKSzP a MNP byl 14. prosince
1935, v den, kdy Esterházy jednal v Budapešti o Rücklově výzvě, v Praze. Není
však zřejmé, kde se Szüllő nacházel 15., resp. 16. prosince. Szüllő ve svém sumáři
uvádí: „Esterházy mne, kdo o ničem nevěděl, 16. prosince ráno vyhledal a žádal,
abych s ním společně šel k panu ministrovi zahraničí.“112
Je vyloučené, že by Esterházy
16. prosince ráno vyhledal Szüllőho v Praze. Navíc by bylo překvapující, že
by Esterházy nevyhledal Szüllőho okamžitě po své schůzce s Benešem.113
Vzhledem
k tomu, že Esterházy a Szüllő jednali 16. prosince v Budapešti a že ráno
17. prosince byli již oba zmiňovaní politici opět v Praze, resp. že již 16. prosince
cestovali zpět z Budapešti do Prahy, jak to dokladuje důvěrná zpráva prezídia zemského
(krajinského) úřadu v Bratislavě ministerstvu vnitra a ministerstvu zahraničních
věcí z 21. prosince 1935,114
se dá předpokládat, že Szüllő mohl mezitím Prahu
111
Srov. MOL, K 64 – 62. cs., 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok.
869/res.pol./1935, Szüllőho aide mémoire, fol. 4 (s. 1).
112
Tamtéž.
113
I Wettsteinova zpráva však uvádí, že do Budapešti odcestoval pouze Esterházy. [Srov.
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 252/pol./1935, Wettsteinova
zpráva Kányovi z 19. 12. 1935, fol. 1 (s. 1).] I tato skutečnost by mohla dokladovat to, že
Szüllő již 15. 12. nebyl v Praze, protože Esterházy musel zajisté maďarskému vyslanci svou cestu
do Budapešti hlásit, resp. musel prostřednictvím vyslanectví ohlásit svou návštěvu budapešťského
ministerstva zahraničí, aby mohl být někým přijat. (Viz zde pozn. č. 96, resp. k ní se vztahující
příslušnou část textu studie.)
114
A) Ve zprávě zemský (krajinský) prezident ministerstvo vnitra informoval, že oba
přední činitelé maďarských křesťanských socialistů Esterházy a Szüllő přejížděli dne 16. 12.
1935 z Budapešti do Prahy; srov. NA, f. PMV, kart. č. 809, sign. č. 225–809–58, dok.
č. 74.006/35 prez. (PMV, č. 26341, došlo 27. 12. 1935) (přiděl. č. j. na PMV: 26341), Cesty
maďarských opozičných politikov, důvěrná zpráva zemského/krajinského prezidenta v Bratislavě
předsednictvu ministerské rady a ministerstvu zahraničních věcí z 21. 12. 1935, fol. 1. B) Maďar-
196
opustit a přejet do Bratislavy anebo přímo do Budapešti, kam mohl přes noc
z 15. na 16. prosince Esterházy přicestovat sám. Návazné termíny těchto jednání
Esterházyho a Szülőho v Praze a v Budapešti115
vzbuzují pozornost především
z hlediska časové náročnosti přesunů mezi Prahou a Budapeští. Dodejme v této
souvislosti, že maďarští menšinoví politici využívali ke svým cestám mezi Prahou
a Budapeští vesměs vlakového spojení.116
Mezi Prahou a Bratislavou však využívali
i leteckého spojení.117
ští menšinoví zákonodárci mohli do Budapešti cestovat často a bezproblémově, navzdory tehdy
platných ztížených podmínek zahraničního cestování, díky trvalému maďarskému vízu s konkrétně
vymezenou časovou platností. Např. na základě dochovaného archivního dokumentu Předsednictva
ministerské rady víme, že předseda OKSzP János Esterházy disponoval na počátku roku
1935 s cestovním pasem (s evid. č. 4471–32–06121) vydaným 20. 3. 1934 (okresním úřadem
v Nitře pod č. 1/107/1934) do všech států Evropy mimo Ruska s platností do 23. 1. 1937, v němž
měl trvalé vízum maďarského konzulátu v Bratislavě ze dne 21. 3. 1934 č. 35.618 s platností do
20. 2. 1935, jež bylo uvedenému politikovi vydáno bezplatně. [Srov. NA, f. PMR, kart. č. 218,
sign. č. 225–1090–16, opis k dok. č. 27.945/34 prez., fol. 98–99, resp. 98 (s. 1)].
115
Souhrnně: 14. 12. – Esterházy jedná v Budapešti na úřadu předsedy vlády a ministerstvu
zahraničních věcí; Szüllő dlí v Praze; 15. 12. – Esterházy jedná v Praze s Benešem; 16. 12. –
Esterházy se Szüllőm jednají v Budapešti; 17. 12. ráno – Esterházy a Szüllő jsou přítomni jednání
společného klubu zákonodárců maďarských stran v Praze.
116
A) Srov. zde NA, f. PMV, kart. č. 809, např. sign. č. 225–809–58, cit. dok.
č. 74.006/35, fol. 1 nebo kart. č. 810, sign. č. 225–810–3, dok. č. 14.308/34 z 6. 12. 1934 (PMV,
č. 21022, došlo 11. prosince 1934), Esterházy Ján, predseda maď. kresť. soc. strany oznámený
štát. zastupiteľstvu v Bratislave redaktorom Alexandrom Békefim, důvěrná zpráva vládního rady
a policejního ředitele v Bratislavě prezídiu ministerstva vnitra v Praze, fol. 7a–12, resp. 8; v tomto
případě cestoval Esterházy z Prahy do Budapešti vlakem přes hraniční přechod Parkan (dnes
Štúrovo; maď. Párkánynána) – Szob. B) V případě Esterházyho cesty z Prahy do Budapešti
16. 12. 1935 po ranní schůzce s Rücklem a následně Benešem můžeme na základě zimního jízdního
řádu z roku 1935 uvažovat o dvou alternativách: Esterházy mohl z Prahy vyjet přímým vlakem
spojující Berlín s Bělehradem přes Prahu, Havlíčkův Brod, Brno, Bratislavu, Nové Zámky
a Budapešť v 13:50 (odjezd z Prahy Masarykova nádraží) s příjezdem do Budapešti na Západní
nádraží ve 23:22 (vlak československo-maďarské hranice přejížděl přes hraniční přechod Parkan
– Szob) anebo přímým nočním vlakem z Prahy do Budapešti přes Českou Třebovou, Brno, Dunajskou
Stredu a Bratislavu vyjíždějícím z Prahy Masarykova nádraží ve 20:57 do Budapešti na
Východní nádraží (vlak československo-maďarské hranice přejížděl přes hraniční přechod Komárno
– Komárom) ráno v 7:57. Jednalo se o jediná dvě přímá každodenní vlaková spojení mezi
hlavním městem Československé republiky a Maďarského království. [Srov. Hivatalos menetrendkönyv.
Magyar Királyi Államvasutak kiadása. I. évfolyam, 3. szám. Érvényes: 1935 október
6 – 1936 május 14. 1935 téli kiadás – külföldi kiadás. (Tartalmazza a Külföldi menetrendeket,
Külföldi személydíjszabásokat), mezinárodní trať č. 451. Decin – Podmokly – (Karlovy Vary)
– Praha – Budapest, s. 39.] Při zpáteční cestě z budapešťských porad zpět do Prahy pak předáci
OKSzP Szüllő a Esterházy mohli využít přímého vlaku mezi Budapeští a Prahou jedoucího
přes hraniční přechod Komárom – Komárno (a dále přes Dunajskou Stredu, Bratislavu, Brno
a Českou Třebovou) s odjezdem z Budapešti Východního nádraží ve 20:45 a s příjezdem do Prahy
na Masarykovo nádraží ráno v 7:52. První ze dvou tehdejších přímých spojů mezi Budapeští
a Prahou vyjížděl z Budapešti Západního nádraží v 7:15 a do Prahy (na Masarykovo nádraží)
197
Oba čelní představitelé maďarských křesťanských socialistů jednali v Budapešti
nejprve předběžně s baronem Györgyem Bakach-Bessenyeym, vedoucím politického
odboru na maďarském ministerstvu zahraničních věcí,118
a poté, ve společnosti
státního tajemníka Dénese Patakyho, přímo s ministrem zahraničních věcí
Kálmánem Kányou. Schůzky s ministrem se zúčastnil i maďarský konzul v Bratislavě
László Bartók.119
Pro maďarského ministra zahraničních věcí však byla polidorazil
v 16:59, odkud pokračoval dále do Berlína (vlak maďarsko-československé hranice přejížděl
přes hraniční přechod Parkan – Szob). (Srov. tamtéž, mezinárodní trať č. 451. Budapest –
Praha – (Karlovy Vary) Podmokly – Decin, s. 38).
117
A) Srov. NA, f. PMV, kart. č. 809, např. sign. č. 225–810–3, dok. č. 7 769/35
z 27. června 1935 (PMV, č. 12942, došlo 28. 6. 1935), Opozičné maď. strany – informácia, důvěrná
zpráva náměstka policejního ředitele v Bratislavě prezídiu ministerstva vnitra v Praze, fol.
182–185. Zpráva referuje o přicestování Szent-Iványho do Bratislavy z Prahy 26. 6. 1935 letadlem,
odkud pak ještě téhož dne večer odcestoval večerním vlakem do Budapešti. (Srov. fol. 183.)
B) Pravidelné přímé letecké spojení mezi hlavním městem Československa a Maďarska, Prahou
a Budapeští, zavedly Československé aerolinie až v roce 1938. (Srov. http://www.csa.cz/cs/
portal/company/about_us/history.htm). Nicméně i před rokem 1938 bylo možné mezi Prahou
a Budapeští cestovat letecky s mezipřistáním ve Vídni, kdy bylo možné využít denně jeden letecký
spoj, nicméně ne po celý rok, podle letového řádu 1935/36 to bylo možné pouze mezi 1. 4. a
5. 10. 1935 a pak opět od 1. 4. 1936. Pro zajímavost uveďme, že cesta letecky z Prahy do Budapešti
přes Vídeň trvala dvě hodiny a padesát minut [čas odletu z Prahy byl v 17:10, příletu do
Vídně (let. Aspern) v 18:30, čas odletu z Vídně byl v 18:45 a příletu do Budapešti (letiště
Mátyásföld) ve 20:00 – mezi 1. a 30. dubnem a mezi 16. a 5. zářím byly odlety a přílety vždy
o dvě hodiny dříve; opačným směrem pak itinerář vypadal takto: čas odletu z Budapešti byl
v 10:15, příletu do Vídně 11:30, čas odletu z Vídně byl 11:45 a příletu do Prahy ve 13:05.]
V obou směrech se jednalo o letecké spojení mezi Londýnem a Budapeští, s mezipřistáním v Kolíně
nad Rýnem, Lipsku, Praze a Vídni s návazným spojením v Kolíně nad Rýnem do Bruselu
a naopak. Uvedený letecký spoj zajišťovala společnost I. A. L. Imperial Airways Ltd. London.
[Srov. Hivatalos menetrendkönyv. Magyar Királyi Államvasutak kiadása. I. évfolyam, 1. szám.
Érvényes: 1935 május 15 – 1935 október 5. 1935 nyári kiadás. (M. á. v., Magyar magánvasutak
B. h. é. v., Bszkrt, Autobusz Hajózás és légiforgalom hivatalos menetrendjei, Személy- és
poggyászdíjszabás, Utazási kedvezménye.), s. 219, a Hivatalos menetrendkönyv… 1935 téli
kiadás – külföldi kiadás, s. 4–5].
118
V čele politického odboru ministerstva zahraničních věcí Maďarského království stál
od 7. 9. 1934 do 15. 6. 1938. Mezitím, v prosinci 1934, dosáhl hodnosti vyslaneckého rady
II. třídy. Ve službách maďarského ministerstva zahraničí byl od března, resp. září 1920. Kromě
střídavé služby v ústředí působil na maďarském vyslanectví v Římě a Vídni. Po šéfování politickému
odboru na ministerstvu vedl vyslanectví v Bělehradě (1938–1941) poté vyslanectví ve Vichy
(1941–1943) a do německé okupace Maďarska pak vyslanectví v Bernu (1943–1944). (Srov.
P. PRITZ, Iratok, s. 445 a 431–432, resp. 432.)
119
A) Není zřejmé, zda Bartók byl již v Budapešti přítomen anebo zda se k Esterházymu
či k oběma politikům (cestovali-li by do Budapešti společně alespoň z Bratislavy) připojil cestou.
B) László Bartók stál v čele maďarského konzulátu v Bratislavě devět let, od 9. 8. 1927 do 4. 1.
1936. Do služeb maďarského ministerstva zahraničních věcí vstoupil v březnu 1919. Kromě
ústředí působil na maďarském vyslanectví ve Varšavě (1921–1922), v Praze (1922–1926), v Bělehradě
(1926–1927) a z bratislavského maďarského konzulátu pak přešel do Ženevy, na maďar-
198
tická situace kolem prezidentské volby v Československu nepřehledná, a proto odmítl
poskytnout oběma maďarským menšinovým politikům konkrétní instrukci
a ponechal rozhodnutí na nich samotných. Kánya svůj postoj odůvodňoval tím, že
daná situace a z ní plynoucí výhody bude možné relevantně posoudit na základě
politického vývoje až v poslední den před samotnou prezidentskou volbou.120
Protože maďarský ministr zahraničí neměl nyní maďarské menšinové politiky
v otázce související s prezidentskou volbou nikterak svazovat, Szüllő na schůzce
s ministrem Kányou prohlásil, že on vzhledem k neustále slábnoucí pozici maďarské
menšiny v Československu podporuje čestnou dohodu s Benešem a za tento
svůj postoj přebírá i zodpovědnost. Jak státní tajemník, tak i sám ministr zahraničních
věcí Kánya, včetně předsedy OKSzP Esterházyho, měli se stanoviskem předsedy
společného klubu poslanců maďarských stran vyslovit svůj souhlas.121
Poněkud jinak však o budapešťských poradách 16. prosince referuje Wettsteinova
souhrnná zpráva o postoji maďarských menšinových stran k prezidentské
volbě z 19. prosince 1935.122
Podle ní měl maďarský ministr zahraničních věcí souhlasit
s Esterházyho stanoviskem předneseným 15. prosince Benešovi, tj., že maďarští
zákonodárci by mohli Benešovu volbu za určitých podmínek podpořit. Kánya
měl přitom v této spojitosti Esterházyho instruovat v tom směru, aby maďarské
strany v záhlaví odpovídajícího Benešova příslibu zaručujícího naplnění jimi přednesených
požadavků, podpořily v prezidentské volbě jeho kandidaturu. Byť Wettsteinova
zpráva je naformulovaná odlišně, výsledek jednání předsedy OKSzP Jánose
Esterházyho a předsedy společného poslaneckého klubu maďarských „národních“
stran Gézy Szüllőho v Budapešti 16. prosince je shodná: maďarští zákonodárci
mohli v nadcházející prezidentské volbě podpořit ministra zahraničí Beneše.123
Cesty maďarských menšinových politiků do Budapešti neunikaly ani policejním
orgánům, zvláště pak v tomto případě, před prezidentskou volbou. Svědčí
o tom již v poznámkovém aparátu studie zmíněný dokument z fondu Prezídia ministerstva
vnitra Národního archivu v Praze, konkrétně důvěrná zpráva prezídia
ské zastupitelství při Společnosti národů (1936–1938). Svou diplomatickou kariéru ukončil v Záhřebu,
kde působil od roku 1938 až do konce druhé světové války. (Srov. PRITZ, s. 473.)
120
Srov. MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. 869/res. pol./1935,
Szüllőho aide mémoire, fol. 4 (s. 1).
121
Srov. tamtéž, fol. 1 (s. 1–2).
122
Wettsteinova zpráva však uvádí, že do Budapešti odcestoval pouze Esterházy. [Srov.
MOL, K 64 – 62. cs. – 1935 – 7. t. – 872/res. pol./1935, resp. cit. dok. 252/pol./1935, Wettsteinova
zpráva Kányovi z 19. 12. 1935, fol. 1 (s. 1).] I tato skutečnost by mohla dokladovat to, že
Szüllő již 15. 12. nebyl v Praze, protože Esterházy musel zajisté maďarskému vyslanci svou cestu
do Budapešti hlásit, resp. musel prostřednictvím vyslanectví ohlásit svou návštěvu budapešťského
ministerstva zahraničí, aby mohl být někým přijat. (Viz zde pozn. č. 95, resp. k ní se vztahující
příslušnou část textu studie.)
123
Tamtéž, fol. 1 (s. 1).
199
zemského (krajinského) úřadu v Bratislavě ministerstvu vnitra a ministerstvu zahraničních
věcí, jeho II. sekci.124
Prezídium ministerstvo vnitra v Praze bylo u příležitosti
prezidentské volby 18. prosince 1935 informováno o výše uvedené Esterházyho
a Szüllőho návštěvě Budapešti přímo samotným zemským (krajinským) prezidentem
v Bratislavě Jozefem Országhem.125
Ten na pozadí konstatované skutečnosti,
že poslanci „Gejza Szüllő a Ján Esterházy, vedúci činitelia krajinskej strany
kresťanskosociálnej, zúčastnili sa dňa 18. decembra 1935 schôdze Národného
shromažděnia, v ktorej bol volený pán prezident republiky“, prezídium ministerstva
vnitra a ministerstvo zahraničních věcí informoval, že k této schůzi zákonodárného
sboru „cestovali obidvaja poslanci do Prahy dňa 16. decembra priamo z Budapeš-
te.“126
Pozornost zaujímá fakt, že Prezídium ministerstva vnitra a ministerstvo zahraničních
věcí tak bylo informováno až dodatečně, tři dny po prezidentské volbě,
21. prosince 1921,127
jako by si Praha snažila ověřit ex post eventualitu předvolební
návštěvy obou čelných maďarských menšinových politiků Budapešti, resp. jejich
případnou konzultaci s budapešťskými vládními kruhy.
Dodejme zde, že zahraniční cesty maďarských menšinových politiků byly
policejními orgány pečlivě evidovány a postupovány vyšším místům v Bratislavě
i v Praze, jak dokládají jak jednotlivá hlášení o konkrétním přechodu státní hranice
přes konkrétní hraniční přechod konkrétním maďarským menšinovým politikem,
ale dokonce i souhrnný, například roční seznam přesných dat, kdy konkrétní maďarský
menšinový politik překročil v daném roce nejen československé, ale i další
státní hranice, jak dokládá archivní dokument Předsednictva ministerské rady sumarizující
„cestovní itinerář“ předsedy maďarských křesťanských socialistů Jánose
Esterházyho v roce 1934.128
124
Viz zde pozn. pod čarou č. 110.
125
Zemský (krajinský) prezident Slovenska v letech 1929 až 1938.
126
Srov. f. PMV, kart. č. 809, sign. č. 225–809, karton č. 809, cit. jednostránkový dok.
č. 74.006//35 prez. z 21. 12. 1935. Vyzdvižení podtržením podle originálu.
127
Dokument však na prezídium ministerstva vnitra došel až 27. 12. 1935. Srov. tamtéž.
128
Srov. NA, f. PMR, kart. č. 218, sign. č. 225–1090–16, opis k dok. č. 27.945/34 prez.,
fol. 98–99.
200
Andrej Tóth
Die politischen Parteien der ungarischen Minderheit in der
Tschechoslowakei und die Wahl von Masaryks Nachfolger
im Präsidentenamt im Dezember 1935. Teil I.
Zusammenfassung
Außenminister Edvard Beneš wurde am 18. Dezember 1935 von einer überwältigenden
Mehrheit der Abgeordneten und Senatoren der Nationalversammlung
zum zweiten Präsidenten der Tschechoslowakischen Republik gewählt. Beneš´
Kandidatur in der Präsidentenwahl wurde von Gesetzgebern aller tschechoslowakischen
Parteien (Agrarpartei, Sozialdemokratie, Nationalsozialistische Partei,
Volkspartei, Hlinkas Slowakische Volkspartei, politische Gewerbsleute und Kommunisten)
sowie von Abgeordneten und Senatoren der deutschen aktivistischen
Parteien (Deutsche Sozialdemokratie, Deutsche Christlich-soziale Partei und
Deutsche Agrarpartei) unterstützt. Zum ersten Mal in der Geschichte des Staates
stellten sich aktivistisch zu der Präsidentenwahl auch Gesetzgeber der politischen
Oppositionsparteien der ungarischen Minderheit, welche bei den früheren Präsidentenwahlen
ihre negativistische Einstellung zu den staatsrechtlichen Grundlagen
des tschechoslowakischen Staates damit offenbarten, dass sie sich der Abstimmung
enthielten, d.h. sie gaben leere Abstimmungszettel ab. Diesmal sollte ihre Stellung
bei der Präsidentenwahl einheitlich sein, wie nachträglich öffentlich verkündet von
ihren Vertretern. Eine einheitlich negativistische Stellung bei der Präsidentenwahl
nahmen nur die Abgeordneten und Senatoren der von Henlein geführten Sudetendeutschen
Partei und der Nationalvereinigung Kramářs. Der konstruktive Approach
der ungarischen Minderheitsparteien zu der Präsidentenwahl wurde gleich nach
dem Wahlakt auch von dem neugewählten Präsidenten hochgeschätzt, als er sich
durch Vermittlung seines Sekretärs bei den ungarischen Parteien für deren „Ritterlichkeit,
Aufrichtigkeit und geradlinige Stellung vor und während der Präsidentenwahl“
bedankte.
201
Andrej Tóth
Hungarian political parties in Czechoslovakia and the election of
a successor to President Masaryk in December 1935. Part I
Summary
On 18th
December, 1935 Foreign Minister Edvard Beneš was elected by an
overwhelming majority of MPs and senators to become the second President of the
Czechoslovak Republic. Beneš’s candidacy for President was supported by the
legislators, members of all Czechoslovak parties, i.e., the Agrarian Party, Social
Democratic Party, National Socialist Party, People’s Party, Hlinka’s Slovakian
People’s Party, as well as by the political tradesmen and Communists. Beneš’s
candidacy for President was also supported by the MPs and senators of the German
“activist” parties, namely the German Social Democratic Party, the German
Christian Social Party and the German Agrarian Party. For the first time ever in the
Presidential election in the Czechoslovak Republic also legislators-members of the
Hungarian minority political parties took an “activist” position, although during the
previous Presidential elections they had expressed their negativist attitude to the
state’s constitutional system by abstaining from voting, i.e., by returning blank
ballots. Their position during the Presidential election was supposed to be uniform,
as proved by a public declaration of their representatives. A negativist position
during the election was only shown by the MPs and senators representing Henlein’s
Sudetengerman Party and Kramář’s National Unification Party. The constructive
position of the Hungarian minority political parties at the Presidential election was
appreciated also by the new President after the election, who through his secretary
thanked the Hungarian parties for their “knightly behavior, sincerity and
straightforward position before and during the Presidential election”.
203
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 203–219 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 203–219
Miroslav Šepták
Otázka personálního obsazení československého vyslanectví
ve Vídni v letech 1932–1938
The question of personal appoint for the Czechoslovak Legation in Vienna in
the years 1932–1938
Czechoslovak top foreign policy makers assigned great importance to the
country’s representation in Vienna. The selection of a competent envoy to Vienna,
however, proved quite difficult as there was a lack of suitable candidates. In the
1930s, Czechoslovakia was supposed to be represented in its southern neighboring
country by experienced diplomats able to stay in their position for a couple of
years and thus ensure the continuity of staffing. These efforts, however, ultimately
failed due to a number of unfavorable circumstances. Austria’s Foreign Office
watched with more or less interest the major changes taking place in the
Czechoslovak Legation staff. Most of the Czechoslovak diplomats in the Austrian
metropolis, owing to their professional qualities, could at least help create good
neighborliness. Naturally, it was impossible for them to prevent the transfer of the
Alpine country into the German sphere of influence during the period of strong
activity of the “dynamic” authoritarian and totalitarian regimes.
Keywords: History, 20the century, Czechoslovak Legation in Vienna, diplomacy,
staffing problems
204
Historické bádání o československé meziválečné zahraniční politice dosáhlo
v posledních letech značných výsledků, a umožnilo tak alespoň částečně zaplnit některé
z mezer, které vznikly dlouhým obdobím vědecké nesvobody.1
Přes tento pozitivní
vývoj zůstává řada otázek obestřena aurou tajemství. Za jeden z hlavních deficitů
současné historiografie považuji nedostatečné zkoumání zákulisí a mechanismů
československé diplomacie meziválečného dvacetiletí. Předložená studie by
proto měla být pomyslným kamínkem do stále ještě sporadicky zaplněné mozaiky.
Klade si za cíl přiblížit některé aspekty personálního obsazení československého
vyslanectví ve Vídni v 30. letech minulého století.
Vznik nového státu na mapě Evropy – Československa v říjnu 1918 přinesl
s sebou i nutnost výstavby ministerstva zahraničí s efektivní sítí konzulárních a zastupitelských
úřadů. Budování československé diplomacie probíhalo v kontrastu
s většinou ostatních úřadů prakticky od samých základů, které byly položeny ještě
ve válečných měsících. Ani absence tradice, zkušeného úřednictva a potřebného
vybavení nezabránila bezprostředně po vzniku republiky k utváření prvních československých
zastupitelských úřadů s cílem hájit zájmy nového státu v zahraničí.
V jednom z center zaniklé rakousko-uherské monarchie ve Vídni vznikl Úřad
plnomocníka Československé republiky. Zpočátku jej vedl bývalý poslanec říšské
rady v rakouské metropoli, jednatel tamního Českého svazu, sociálně demokratický
politik Vlastimil Tusar.2
Většinu agendy postupně přebíral Robert Flieder.3
Mladý
právník a účastník protihabsburského odboje, jehož mimochodem ve službách Československa
čekala bohatá diplomatická kariéra, formálně převzal vídeňský úřad
v létě 1919 po Tusarově nástupu do funkce ministerského předsedy jako chargé
d´affaires.
1
Přehled české historiografické produkce k zahraniční politice první republiky přináší
Jindřich DEJMEK, Československá zahraniční politika 1918–1938, in: Josef Harna (ed.), Reflexe
dějin první československé republiky v české a slovenské historiografii, Praha 1998, s. 105–144;
TÝŽ, Historiografie československé zahraniční politiky a diplomacie 1918–1948. Bilance poslední
dekády (1997/98–2007), in: Jan Němeček (ed.), Reflexe dějin Československa 1918–1948
v historiografii na počátku 3. tisíciletí, Praha 2008, s. 27–50.
2
K počátkům československé diplomacie srov. Peter HOLÁSEK, Nadväzovanie diplomatických
stykov mezi Československom a nástupnickými štáty v rokoch 1918–1922, Historický časopis
31, 1983, č. 5, s. 689–710; Jindřich DEJMEK – František KOLÁŘ, Počátky československé
diplomacie, in: Jindřich Dejmek – František Kolář (eds.), Československo na pařížské mírové
konferenci 1918–1920, sv. 1 (listopad 1918 – červen 1919), Praha 2001, s. 17–34.
3
Robert Flieder (1883–1957), za první světové války účastník protihabsburského odboje,
v letech 1922–1924 byl vyslancem ve Švýcarsku a zároveň prvním zástupcem Československa
u Společnosti národů, 1924–1927 vyslancem v Polsku, 1927–1930 ve Švédsku, 1930–1933 v Jugoslávii.
Později působil jako zástupce přednosty politického oddělení ministerstva zahraničních
věcí. V letech 1935–1938 byl vyslancem ve Španělsku a Portugalsku (do roku 1937). K jeho osobě
Archiv ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále jen AMZV), Praha, fond: Osobní
spisy, Robert Flieder, Výkaz osobní.
205
Československá meziválečná diplomacie rozhodujícím způsobem vytvářená
prezidentem Tomášem G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem
věnovala vztahům k Rakousku velkou pozornost. Důležitost zastoupení v podalpské
republice byla srovnatelná s obdobnými zahraničními misemi u velmocí nebo
ve spřátelených státech. Beneš několikrát zdůraznil snahu nového státu zachovávat
a rozvíjet korektní a loajální vztahy se všemi sousedními krajinami.4
V případě Rakouska
musely být brány v úvahu i další skutečnosti. Mezi oběma státy probíhala
od konce války nezanedbatelná obchodní výměna.5
Kromě toho již tak nevýhodná
geopolitická situace Československa výrazně závisela na udržení samostatného Rakouska.
Připojení podalpské země k Německu (anšlus) by pro Československo znamenalo
výraznou změnu poválečných poměrů a přeskupení sil na kontinentu v jeho
neprospěch. Spojením dvou převážně etnicky německých států by znamenalo naplnění
německé koncepce Mitteleuropy. Německo-rakouský blok by pak fixoval
značnou část československého exportu, což by v konečném důsledku vedlo k významnému
podvázání zahraničního obchodu republiky. Samostatnost Československa
mohla být v takovém případě výrazně ohrožena.
Vzájemné vztahy obou středoevropských států prošly v poválečných letech
dynamickým vývojem odrážejícím hluboké proměny střední a jihovýchodní Evropy.
Počátečnou celkem poklidnou sousedskou koexistenci brzo vystřídala nevraživost
v souvislosti se sporem o značnou část pohraničních území historicky patřících
k českým zemím, osídlených však převážně německým etnikem. Až podpis saintgermainské
smlouvy Rakouskem na podzim 1919 a tedy uznání celistvosti Československa
vytvořily předpoklady pro novou přátelštější etapu v bilaterálních vztazích.
Jejich novou atmosféru dokumentovalo i uzavření Lánské smlouvy v prosinci
1921, která kromě jiného znamenala definitivní úpravu diplomatických vztahů mezi
oběma sousedy změnou úřadu vládních zástupců na řádná vyslanectví.6
Z ústavního hlediska spadalo jmenování vyslanců do kompetence prezidenta
T. G. Masaryka, ale klíčová rozhodnutí v tomto směru činil po poradě s ním ministr
zahraničí E. Beneš. Šéf diplomacie zvolil jako prvního řádného vyslance v Rakousku
Kamila Kroftu, o němž se již tehdy uvažovalo jako o možném ministrově nástupci.
Původním povoláním historik podpořil úsilí Rakouska o zisk dlouhodobého
mezinárodního úvěru pod patronátem Společnosti národů, na němž dvaceti procen-
4
Srov. např. Edvard BENEŠ, Naše revoluce. Konference míru. Směrnice naší zahraniční
politiky, in: Edvard Beneš, Problémy nové Evropy a zahraniční politika československá, Praha
1924, s. 27.
5
Zdeněk SLÁDEK, Československo-rakouské obchodní vztahy mezi válkami, in: Jaroslav
Pátek (ed.), Československo a střední Evropa v meziválečném období. Die Tschechoslowakei
und Mitteleuropa in der Zwischenkriegszeit, Acta Universitatis Carolinae-Philosophica et Historica
3–1994, Studia Historica XL, Praha 1996, s. 153–167.
6
K souvislostem Lánské smlouvy srov. Věra OLIVOVÁ, K historii československo-rakouské
smlouvy z roku 1921, Československý časopis historický 9, 1961, č. 2, s. 198–219.
206
ty participovalo i Československo. Po podpisu tzv. ženevských protokolů na podzim
roku 1922 se vzájemný poměr obou středoevropských států vyvíjel pozitivně.7
Ne však nadlouho. Když Krofta opouštěl počátkem roku 1925 Vídeň, československo-rakouské
vztahy dostávaly pozvolna méně přátelský charakter.8
Více než rok pak nemělo československé vyslanectví v metropoli na Dunaji
řádného tituláře. V březnu 1926 se stal vyslancem ve Vídni Hugo Vavrečka, jenž
získal před vstupem do diplomatických služeb technické vzdělání. Byl velmi dobře
jazykově vybaven, kromě „povinné“ němčiny a francouzštiny mluvil ještě anglicky,
polsky a chorvatsky a ovládal i stenografický záznam.9
Vavrečka ve Vídni přihlížel
manévrování Rakouska mezi Itálií a Německem a ochlazování vztahů podalpské
republiky ke státům Malé dohody. Přelom 20. a 30. let uvedené trendy
pouze prohloubil, další starosti československým představitelům přidělávala rovněž
vzrůstající aktivita rakouských antidemokratických hnutí usilujících o svržení tamní
parlamentní demokracie a proměnu politického uspořádání v autoritářský systém.
Právě Vavrečka na jaře 1931 jako jeden z prvních zahraničních diplomatů
mylně informoval Prahu o připravovaném celním společenství středoevropských
států v koordinaci s Německem a Francií.10
O několik dnů později zveřejněná zpráva
o přípravě německo-rakouské celní unie způsobila v Československu poplach.
Beneš učinil vše, aby donutil Vídeň k rezignaci na projekt. Tato snaha však na
dlouhou dobu negativně zatížila poměr obou států. Rakousko nakonec pod tlakem
vlastních ekonomických potíží plán celní unie s Německem nedobrovolně opusti-
7
Tři ženevské protokoly stvrzovaly mezinárodní sanaci Rakouska Společností národů.
K tomu srov. Jindřich DEJMEK, Politické vztahy mezi Československem a Rakouskem po smlouvě
lánské (1922–1925). (Ke Kroftově vyslanecké misi ve Vídni v první polovině dvacátých let),
Moderní dějiny. Sborník k dějinám 19. a 20. století 1, 1993, s. 121–166; Arnold SUPPAN, Die
Außenpolitik der ersten Tschechoslowakischen Republik aus Wiener Sicht, in: Arnold Suppan –
Elisabeth Vyslonzil (eds.), Edvard Beneš und die tschechoslowakische Außenpolitik 1918–1948,
Wien–Berlin–Bern–Bruxelles–New York–Oxford–Frankfurt am Main 2002, s. 39–46.
8
Po vypršení platnosti Lánské smlouvy počátkem roku 1926 byla v březnu téhož roku podepsána
jen československo-rakouská arbitrážní smlouva, která na rozdíl od předchozího dokumentu
neobsahovala žádné politické závazky. Srov. Jindřich DEJMEK, K československo-rakouským
vztahům ve dvacátých letech (pohled z české strany), in: Stanislav Vodička – Vladimír
Goněc (eds.), Češi a Slováci ve střední Evropě. Materiály z mezinárodní konference konané
4. února 1993 na Vojenské akademii v Brně, Sborník Vojenské akademie v Brně, Řada C (společenskovědní),
Brno 1993, s. 118; A. SUPPAN, Außenpolitik, s. 50.
9
Hugo Vavrečka (1880–1952), 1920–1922 generální konzul v Hamburku, 1922–1926 vyslanec
v Budapešti. K dalším údajům srov. AMZV, Osobní spisy, Hugo Vavrečka, Výkaz osobní.
10
Srov. AMZV, fond: Politické zprávy, Vídeň 1931, (dále jen PZ Vídeň), Dopis Huga
Vavrečky ministru zahraničí Edvardu Benešovi, 13. 1931.
207
lo.11
Silné rozladění mezi sousedy přetrvávalo i o rok později, v době kdy v diplomatických
kuloárech kolovaly různé dohady o Vavrečkově nástupci.
Fierlingerova mise (1932–1936)
Mezi typické rysy československé meziválečné diplomacie patří snaha, aby
tituláři na nejdůležitějších místech působili zpravidla několik let. Beneš usiloval
o značnou personální kontinuitu, čímž chtěl zabezpečit stabilitu poměrů.12
Vavrečka
během svého působení ve Vídni prokázal značnou orientaci v ekonomických
otázkách. Ačkoliv mu politické souvislosti občas unikaly, ministr zahraničí s ním
i na počátku 30. let nadále počítal pro službu v rakouské metropoli a o personální
změně neuvažoval. Na jaře 1932 došlo v souvislosti s Vavrečkovou osobou k nečekaným
událostem. Dne 31. března 1932 vyslanec řádně předal všechny náležitosti
legačnímu radovi Františkovi Bořku-Dohalskému13
a nastoupil dovolenou na zota-
venou.14
V jejím průběhu adresoval Benešovi dopis, v němž ho žádal o uvolnění ze
služeb ministerstva zahraničí k 30. červnu.15
Vavrečka měl namířeno do soukromé
sféry k Tomáši Baťovi. Vyslanec navrhl vyřešit vzniklou situaci prodloužením stávající
dovolené. Ministerstvo vzalo jeho rozhodnutí na vědomí a přerušilo mu služební
poměr ke konci května. Zároveň Vavrečkovi nařídilo, aby ještě v průběhu
května ve Vídni provedl interní předání tamní ambasády Františkovi Bořku-Dohal-
skému.16
11
K československo-rakouským vztahům v době boje o německo-rakouskou celní unii
z nejnovější literatury srov. Jindřich DEJMEK, Československo-rakouské politické vztahy v období
jednání o německo-rakouskou celní unii (1930–1931), Moderní dějiny. Sborník k dějinám
19. a 20. století 2, 1994, s. 233–261; A. SUPPAN, Außenpolitik, s. 56–60.
12
V československém prostředí je zcela výjimečné působení Štefana Osuského v Paříži
(1921–1939). Jan Masaryk byl třináct let v Londýně (1925–1938), František Chvalkovský působil
šest let v Římě (1932–1938), Vojtěch Mastný byl sedm let v Berlíně (1932–1939), Ferdinand
Veverka působil osm let ve Washingtonu (1928–1936). Rudolf Künzl-Jizerský zastával šest let
funkci vyslance v Bukurešti (1926–1932), Jan Šeba působil šest let v Bělehradě (1923–1929).
13
František Bořek-Dohalský (1887–1951), vystudoval práva v Praze, od roku 1920 působil
na vyslanectví v Londýně, od roku 1927 na vyslanectví ve Vídni. Po druhé světové válce se
stal prvním československým vyslancem ve Vídni. Srov. AMZV, Osobní spisy, František BořekDohalský,
Výkaz osobní.
14
AMZV, I. sekce, Prezidium 1918–1938 (1954), I/1 a I/2, (dále jen Prezidium I/1, I/2),
Československé konzuláty v cizině, konzulát Vídeň, (dále jen konzulát Vídeň), karton č. 149,
č. 1945/32, 31. 1932.
15
AMZV, Osobní spisy, Hugo Vavrečka, Dopis Huga Vavrečky Edvardu Benešovi 22. 4.
1932.
16
Tamtéž, č. 53648/32, 27. 4. 1932; Ministerstvo zahraničí Hugovi Vavrečkovi. Vavrečka
tak učinil 19. 5. 1932.
208
Nečekané vyslancovo odstoupení vyvolalo řadu otázek, které velmi zaujaly
rakouského vyslance v Praze Ferdinanda Marka. Jeden z nejschopnějších diplomatů
našeho jižního souseda působil v Praze v různých funkcích nepřetržitě od konce roku
1918. Postupně si svými schopnostmi i umem získal řadu kontaktů z řad politiků,
diplomatů, žurnalistů, zástupců průmyslu a jiných osobností veřejného života.
Často diskutoval s Benešem a dveře mu nezůstaly zavřené ani na Pražském hradě.
S Kamilem Kroftou ho dokonce pojilo přátelství. A právě Benešův zástupce mu
sdělil, že vyslanec odešel z důvodu nespokojenosti nad rozsahem pravomocí.17
Odpovídá-li
uvedené tvrzení skutečnosti, nabízí se otázka, proč tak Vavrečka učinil
právě na jaře 1932. Vysvětlení je jednoduché; poukaz na nedostatečné pravomoci
sloužil pouze jako zástupný argument, vyslanec spatřoval větší možnost uplatnění
v soukromém sektoru než ve státních službách.
Beneše rozhodnutí podřízeného překvapilo i rozezlilo zároveň. O jeho nástupci
neměl jasno a nelehkou otázku chtěl vyřešit až v průběhu léta.18
Pod tlakem
událostí musel ministr rozhodnout o obsazení vídeňské vyslanecké mise dříve, než
měl původně v plánu. Různé pověsti a dohady o důvodech Vavrečkovy rezignace
narůstaly. Ve svých důsledcích mohly zbytečně ohrozit i jméno Československa
v zahraničí. Zajímavé svědectví nám v této souvislosti poskytl Ferdinand Marek.
Počátkem května 1932 hlásil rakouskému ministerstvu zahraničí sídlícímu na vídeňském
náměstí Ballhausplatz, že v zákulisí se v souvislosti s obsazením československého
vyslanectví v metropoli na Dunaji mluví o třech kandidátech: odborovém
přednostovi Pavlu Wellnerovi,19
úřadujícím guvernérovi Národní banky Československé
Vilému Pospíšilovi a o dosavadním vyslanci v Londýně Janu Masarykovi.
S Pavlem Wellnerem mluvil Marek o celé věci osobně. Odborový přednosta
by podle vlastních slov přesun z ústředí ministerstva zahraničí do rakouské metropole
uvítal, spíš však očekával setrvání ve stávající funkci.
Některé české noviny označily za budoucího tituláře ve Vídni Viléma Pospí-
šila.20
Kladl-li Beneš při obsazení tamního vyslaneckého místa důraz na dobrou
orientaci v ekonomických otázkách, nenašel by mnoho zdatnějších kandidátů. Leč
právě ministr si Pospíšila jako vyslance nepřál, neboť v takovém případě by nastalo
obtížné hledání vhodného kandidáta do čela Národní banky. Rovněž Československo
stejně jako většina států světa bojovalo na jaře 1932 s negativními důsledky
17
Österreichisches Staatsarchiv, Wien, Archiv der Republik, Bundesministerium für
Äußeres, Neues Politisches Archiv, Gesandtschaft Prag (dále jen ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag),
Karton Nr. 52, Zl. 54/Pol., 25. April 1932.
18
Tamtéž, Zl. 59/Pol., 6. Mai 1932.
19
Pavel Wellner (1878–1959) vletech 1924–1928 byl vyslancem v Řecku. Posléze odborovým
přednostou, v letech 1933–1935 vyslancem v Jugoslávii. V roce 1937 krátce působil jako
ředitel politické sekce Ministerstva zahraničních věcí a zástupce šéfa diplomacie. Srov. AMZV,
Osobní spisy, Pavel Wellner, Výkaz osobní.
20
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 52, Zl. 59/Pol., 6. Mai 1932.
209
Velké hospodářské krize, a tak Beneš a koneckonců i Masaryk preferovali personální
kontinuitu ve vedení tohoto významného bankovního úřadu.21
Rakouský vyslanec Marek, dobře se orientující v československých záležitostech,
za nejvíc pravděpodobnou označil variantu, která současně i jeho samotného
nejvíc překvapila a jež je v dosavadní odborné literatuře zcela opomíjená.22
Ve
Vídni měl zájmy Československa zastupovat Jan Masaryk. Svoji hypotézu přitom
opíral o dva velmi závažné argumenty. Zaprvé, povolání zkušeného diplomata a navíc
prezidentova syna do Vídně by demonstrovalo, jakou důležitost Beneš zdejšímu
vyslanectví přikládá. Zadruhé, ačkoliv zdravotní stav prezidenta nevykazoval
známky výrazného zhoršení, Tomáši G. Masarykovi by vzhledem k jeho vysokému
věku nebylo proti mysli mít svého potomka blíže Praze.23
O několik dnů později Beneš rezolutně ukončil rostoucí dohady, když Markovi
sdělil, že pro vídeňské vyslanectví vybral Zdeňka Fierlingera. Tento bývalý legionář
a člen sociální demokracie odstartoval svoji, jak se později ukázalo, velmi
kontroverzní politickou kariéru na ministerstvu zahraničí v roce 1921. Během služby
na vyslanectvích v Haagu a Bernu získal pověst pracovitého diplomata s poněkud
nenápadným, ale taktním vystupováním. Beneš oceňoval Fierlingerovy ekonomické
znalosti, zvláště v oblasti obchodu. Právě tato skutečnost rozhodla, proč byl
právě on vybrán pro působení v rakouském hlavním městě. Fierlingerova tamní mise
měla podle přání Beneše trvat několik let.24
Začátkem června 1932 požádalo československé
ministerstvo zahraničí o agrément pro nového vyslance.25
O tři měsíce
později se Zdeněk Fierlinger ujal svěřených povinností. Vyslanec nakonec prožil ve
Vídni více než tři a půl roku a byl svědkem mnoha přelomových událostí, které významným
způsobem poznamenaly i československo-rakouský poměr.
Přeložit Fierlingera do Vídně nebylo šťastným rozhodnutím hlavních tvůrců
československé zahraniční politiky. Vyslancovy nepřehlédnutelné sympatie k rakouské
sociální demokracii včetně styků s jejími nejvyššími představiteli vyvolávaly
v jeho novém působišti od počátku značnou nedůvěru. Ta ještě vzrostla poté, co
v lednu 1933 rakouští sociální demokraté odhalili nedovolené pašování italských
zbraní přes území podalpské republiky do Maďarska. Propast mezi vládnoucí poli-
21
Tamtéž, Zl. 60/Pol., 6. Mai 1932.
22
K osobnosti Jana Masaryka srov. Vladimír VANĚK, Jan Masaryk, Praha 1994; Nadace
Jana Masaryka Praha, Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka na fakultě mezinárodních
vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze (ed.), Jan Masaryk. Diplomat, státník, humanista.
Sborník příspěvků na mezinárodní konferenci k 110. výročí jeho narození, Praha 13.–14. září
1996, Praha 1996; Pavel KOSATÍK – Michal KOLÁŘ, Jan Masaryk – pravdivý příběh, Praha
2009. O jeho uvažovaném Masarykově přeložení do Vídně není ve všech uvedených publikacích
ani slovo.
23
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 52, Zl. 59/Pol., 6. Mai 1932.
24
Tamtéž, Zl. 69/Pol., 7. Juni 1932.
25
AMZV, PZ Vídeň 1932, č. 69603/32P, 4. 1932.
210
tickou elitou a levicovou opozicí se prohloubila. Vídeňská vláda podezřívala každého,
kdo se socialisty udržoval styky, Fierlingera nevyjímaje.
Vyslancovu roli dále ztížily události z března téhož roku, kdy tehdejší křesťansko-sociální
kancléř Engelbert Dollfuss využil příhodnou situaci a začal podnikat
kroky směrem k omezení politického pluralismu.26
Vládní klerikálně-konzervativní
autoritativní režim neměl o dialog s opozicí zájem a postupně odstraňoval
všechny „vymoženosti“ parlamentní demokracie. V této situaci Fierlinger socialistům
dosud ne zcela objasněným způsobem pomáhal a příslušné aktivity nezůstaly
rakouským bezpečnostním úřadům utajeny.27
Koncem roku 1933 se v kuloárech
objevila informace, že československé ministerstvo zahraničí uvažuje o vyslancově
přeložení do Bělehradu. Uvolněné místo tituláře v rakouské metropoli měl zaujmout
Pavel Wellner. Jak ostatně brzo vyšlo najevo, šlo o informace neodpovídající
skutečným záměrům československé diplomacie.28
V únoru 1934 zaujala rakouská vláda nekompromisní kurs proti všem politickým
odpůrcům včetně sociální demokracie. Státní moc vyprovokovala s největší levicovou
stranou střety, které dovedly podalpskou zemi ke krvavé občanské válce.
Socialistické oddíly po několikadenních bojích podlehly regulérnímu spolkovému
vojsku.29
Ve Vídni kolovaly zčásti oprávněné informace o dodávkách zbraní socialistickému
vojsku z Československa, v nichž byl zainteresován i samotný Fierlin-
ger.30
Ještě v průběhu únorových bojů uprchli vůdci sociálních demokratů Otto
Bauer a Julius Deutsch do Bratislavy. Netrvalo dlouho a vzhledem k blízkosti rakouských
hranic a dobrému dopravnímu spojení do podalpské republiky založili
26
K příčinám přechodu Rakouska od parlamentní demokracie k autoritativnímu systému
srov. např. Emmerich TÁLOS – Wolfgang MANOSCHEK, Zum Konstituierungsprozeß des
Austrofaschismus, in: Emmerich Tálos – Wolfgang Neugebauer (eds.), Austrofaschismus. Politik
– Ökonomie – Kultur, Wien 2005, s. 6–27.
27
Ve svých pamětech Fierlinger později napsal: „Po celou dobu svého úřadování ve Vídni
udržoval jsem se sociálními demokraty přátelský poměr a poskytl jsem jim v mezích svých možností
všemožnou podporu, a to nejen v době parlamentní krise [tj. v březnu 1933 – pozn. M.Š.].
Srov. Zdeněk FIERLINGER, Ve službách ČSR. Paměti z druhého zahraničního odboje, díl 1,
Praha 1947, s. 31.
28
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 53, Zl. 244/Pol., 16. November 1933; Zl.
267/Pol., 30. November 1933.
29
K událostem 12. 2. 1934 srov. přehledně Rudolf NECK, Thesen zum Februar. Urprünge,
Verlauf, Folgen, in: Ludwig Jedlicka – Rudolf Neck (eds.), Vom Justizpalast zum Heldenplatz.
Studien und Dokumentationen 1927–1938. Festgabe der Wissenschaftlichen Kommission
des Theodor Körner-Stiftungsfonds und des Leopold Kunschak Preises zur Erforschung der
österreichischen Geschichte der Jahre 1927 bis 1938 anläßlich des dreißigjährigen Bestandes der
Zweiten Republik Österreich und der zwanzigsten Wiederkehr des Jahrestages des Österreichischen
Staatsvertrages, Wien 1975, s. 151–156.
30
O této skutečnosti se však Fierlinger v pamětech nezmiňuje. Srov. Z. FIERLINGER, Ve
službách, s. 31.
211
v Brně i s pomocí československých a německých socialistů „Zahraniční kancelář
rakouských sociálních demokratů“.31
Na území Československa tak vznikla centrála
levicových emigrantů, kteří vyvíjeli vůči rakouskému autoritativnímu režimu ilegální
propagandistickou činnost.
Ve Vídni dospěli k názoru, že dalšímu pozitivnímu rozvoji vztahů s Československem
by výrazně napomohlo, kdyby Fierlinger opustil Rakousko. Marek si
na příkaz nadřízených dokonce stěžoval v Praze na činnost československého tituláře,
když upozornil zejména na vyslancovy styky s protivníky spolkové vlády.32
Není bez zajímavosti, že ve stejné době zastával identický názor bývalý československý
ministr spravedlnosti a významný člen německé křesťansko-sociální strany
Robert Mayr-Harting, jenž v důvěrném rozhovoru s Benešem označil Fierlingera za
nevhodného zástupce republiky ve Vídni. Ministrovi navrhl, aby do rakouské metropole
povolal Jana Masaryka.33
Beneš vzal důrazná Markova slova i doporučení
významného politika německé menšiny v Československu na vědomí, odmítl však
podlehnout nátlaku a krátkodobě z něj vyvodit jakékoli důsledky. Případné personální
změny považoval za výlučnou kompetenci Československa, do níž mu jakožto
suverénnímu státu nesmí nikdo druhý zasahovat. Bezprostředně po únorových
událostech Fierlingera odvolat nechtěl. Koneckonců nemohlo existovat jasnější doznání
vyslancovy ne zcela nestranné role během občanské války v Rakousku. V zákulisí
opět kolovaly nepotvrzené informace o Fierlingerově brzkém nahrazení Vladimírem
Radimským34
nebo Karlem Hallou.35
Oba diplomaty totiž spojovala zkušenost
z konzulární služby ještě z dob rakousko-uherské monarchie.36
Možné Fierlingerovo odvolání tvořilo na jaře 1934 obsah jednoho rozhovoru
mezi Benešem a jeho zástupcem. Krofta ministra upozornil na vyslancovy politické
názory i činnost, které představovaly nezanedbatelnou zátěž v úsilí Československa
o dobré vztahy k jižnímu sousedovi. Beneš připustil možnost Fierlingerova odvolání,
odmítl tak učinit v dohledné době s poukazem na již zmíněné důvody. Krofta
31
Julius DEUTSCH, Ein weiter Weg. Lebenserinnerungen, Zürich–Leipzig–Wien 1960,
s. 226–227.
32
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 54, Zl. 106/Pol., 13. März 1934.
33
Tamtéž, Zl. 116/Pol., 19. März 1934.
34
Vladimír Radimský (1880–1977), působil v rakousko-uherské konzulární službě, dále
jako charge d´affaires v Polsku, 1920–1927 vyslanec ve Švédsku, 1921–1927 současně i v Norsku,
1928–1939 vyslanec ve Vatikánu. Srov. AMZV, Osobní spisy, Vladimír Radimský, Výkaz
osobní.
35
Karel Halla (1876–1939), absolvoval konzulární akademii ve Vídni, v rakousko-uherské
zahraniční službě působil v letech 1901–1918 jako konzul, 1920–1921 vyslancem ve Washingtonu,
1924–1928 delegátem Československa v Pekingu, 1928–1931 vyslancem v Tokiu,
1933–1935 odborovým přednostou, 1935–1937 vyslancem v Turecku, koncem srpna 1937 odešel
do trvalé výslužby. Srov. AMZV, Osobní spisy, Karel Halla, Výkaz osobní.
36
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 54, Zl. 106/Pol., 13. März 1934.
212
o ministrových úvahách informoval Marka. Zamyslel se přitom nad další Fierlingerovou
kariérou po skončení vídeňské mise. Důvěrně Markovi sdělil, že s ním nerad
spolupracuje, a proto by uvítal, kdyby odešel z ministerstva zahraničí. Rakouský
vyslanec položil Kroftovi otázku, zda by Jan Masaryk nebyl vhodným zástupcem
československých zájmů v podalpské zemi a jestli by právě on nemohl pomoci vyjasnit
některá nedorozumění mezi oběma státy. Československý diplomat po dlouhém
přemýšlení na závěr rozhovoru označil Masarykovo přemístění do Vídně za
otevřenou záležitost.37
Ve srovnání s pozdějším zpravodajstvím věnoval Marek možné personální
změně na československém vyslanectví ve Vídni zvýšenou pozornost. Ballhausplatz
chtěl být o této otázce podrobněji informován. Nelze s jistotou tvrdit, koho by
na nejvyšších rakouských místech přivítali jako Fierlingerova nástupce. Markovy
pochvalné poznámky na adresu Jana Masaryka považuji spíš za vyslancovy soukromé
úvahy, i když pozdější dokumenty prezidentova syna mírně favorizují. Je určitě
zajímavé, jak Marek informoval Vídeň o různých zákulisních informacích, týkajících
se Masarykových úmyslů a opakovaně ho označoval za člověka nakloněného
Rakousku.38
To by naznačovalo, že Ballhausplatz chtěl znát Markův osobní názor.
Beneš postupem času na Fierlingerovo odvolání opětovně změnil názor a nechal
vyslance nadále působit v rakouské metropoli. Učinil tak podle mého názoru
ze dvou důvodů: 1) nadále s Fierlingerem i do budoucna počítal v diplomatické
službě, ale nevěděl kam ho umístit; 2) obtížně za něho hledal adekvátní náhradu.
Otázka Fierlingerova odvolání tak ustoupila na nějaký čas do pozadí.
Koncem roku 1935 došlo pro Československo k několika přelomovým událostem.
Slábnoucí fyzická konstituce Tomáše G. Masaryka nastolila otázku prezidentova
nástupce. Jelikož si hlava státu za svého nástupce vybrala Beneše, muselo
být současně s Pražským hradem obsazeno i vedení ministerstva zahraničí. Některé
zprávy naznačovaly úmysl sociální demokracie nominovat do čela diplomacie právě
Fierlingera. Po náročném manévrování a zdlouhavých vyjednáváních byl nakonec
Beneš v prosinci zvolen na Pražský hrad. Po epizodické roli agrárníka Milana
Hodži uchopil koncem února 1936 kormidlo československé diplomacie Kamil
Krofta.39
Uvolnil tím vedení politické sekce, funkci vybranou Benešem pro Fierlingera,
jenž se tak v rámci struktury ministerstva zahraničí stal Kroftovým zástupcem.
Mocenské přesuny v nejvyšších státních funkcích probíhaly komplikovaněji
a déle než Beneš předpokládal, a proto zamýšlené přemístění Fierlingera z Vídně
37
Tamtéž, Zl. 184/Pol., 11. April 1934.
38
Srov. např. Tamtéž, Karton Nr. 53, Zl. 106/Pol., 30. September 1933.
39
Miroslav ŠEPTÁK, Hledání Benešova nástupce. Zákulisí jmenování československého
ministra zahraničí, Moderní dějiny. Časopis pro dějiny 19. a 20. století 19, 2011, č. 1, s. 105–
122.
213
do Prahy proběhlo až v březnu o tři měsíce později než bylo původně plánováno.40
Rok 1936, jistě pro Rakousko v mnohém přelomový, přinesl i značné personální
změny na československém vyslanectví ve Vídni. I když za výběr titulářů pro zahraničí
odpovídal formálně Krofta, měl Beneš i z pozice prezidenta nemalý vliv na
tvorbu zahraniční politiky, důležité personální otázky nevyjímaje.
Veverka a Künzl-Jizerský (1936–1938)
Zdeněk Fierlinger předal 31. března 1936 vyslanectví ve Vídni se všemi náležitostmi
legačnímu radovi Františkovi Bořku-Dohalskému.41
V souvislosti s jeho
nástupcem padaly v kuloárech jména Vladimíra Radimského, Čeňka Ibla42
a opět
Jana Masaryka. Za přeložení syna bývalého prezidenta do Vídně plédoval i předseda
Panevropské unie a člověk dobře obeznámený s rakouskými poměry Richard
Coudenhove-Calergi.43
Dohady nebraly konce, a tak jim Beneš musel učinit přítrž,
když jasně vymezil, za jakých okolností by připadalo do úvahy Masarykovo povolání
do rakouské metropole. Vyjádřeno prezidentovými slovy došlo by k tomu pouze
tehdy „pokud by jistě věděl, že tam bude mít úspěch, neexistuje-li tato jistota,
radši ne“.44
Navíc Masaryk neměl příliš chuť opustit Londýn. Za léta pobytu v britské
metropoli zde dokázal získat určité renomé a zvyknout si na tamní styl života.
Přemístění syna slavného jména do rakouského hlavního města tak zůstalo pouze
v rovině kuloárních dohadů a neoficiálních úvah.
Pro Vídeň vybral Krofta po konzultaci s Benešem zkušeného diplomata Ferdinanda
Veverku.45
Jeden z nemnoha Čechů působících ještě v rakousko-uherské
konzulární službě patřil k předním československým znalcům mechanismů Společnosti
národů, koneckonců v Ženevě strávil čtyři roky. Byl velmi dobře jazykově vybaven.
Kromě francouzštiny, němčiny a angličtiny mluvil rusky a chorvatsky.46
40
AMZV, I. sekce, Prezidium I/1, I/2, konzulát Vídeň, karton č. 149, dokument bez názvu
a čísla jednacího, 21. 12. 1935; dokument bez názvu a čísla jednacího, 6. 3. 1936.
41
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 57, Zl. 8/Pol., 6. Jänner 1936.
42
Čeněk Ibl (1886–?), 1936-1939 působil jako vyslanec v Dánsku. Srov. AMZV, Osobní
spisy, Výkaz osobní chybí.
43
AMZV, fond: Kabinet ministra 1918–1938 chronologický, karton č. 92, č. 7771/1935,
18. 11. 1935, Dopis Richarda Coudenhove-Calergiho ministru Edvardu Benešovi, 16. 11. 1935.
Propagátor panevropských myšlenek Benešovi na adresu možného působení Masaryka v rakouské
metropoli napsal: „Nikdo jiný by nebyl vhodnější k vytvoření atmosféru důvěry a přátelství
mezi oběma sousedními státy. Vím autenticky, že vlivné osobnosti Rakouska by tuto volbu zvlášť
uvítaly.“
44
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 57, Zl. 115/Pol., 6. März 1936.
45
Tamtéž, Zl. 169/Pol., 2. April 1936.
46
Ferdinand Veverka (1887–1981), jako jeden z nemnoha Čechů působil již v rakouskouherské
konzulární službě. Po první světové válce poslanec za československé národní socialisty,
214
Ferdinand Veverka nepřijal rozhodnutí nadřízených s nadšením. Z Washingtonu,
kde působil jako vyslanec od roku 1928, adresoval Kroftovi dopis, v němž
zaujal stanovisko k přeložení do Vídně. Ministrovi hned úvodem napsal, že jako
dobrý úředník půjde tam, kam si přeje. Zároveň k tomu připojil výčet obtíží vzniklých
Kroftovým (a Benešovým) rozhodnutím. Nejprve upozornil na časově náročný
přesun z Washingtonu do Evropy i nemalé finanční obtíže způsobené změnou místa
působnosti. V této souvislosti vzpomenul svoji dceru i syna a skutečnost, že po osm
let přizpůsoboval veškeré vybavení související s profesním i osobním životem subtropickému
klimatu. Nyní mu nezbude nic jiného než vše „od základu změnit a přeorientovat“.
Vyslanec proto žádal o zvýšení reprezentačního příplatku. Značné
překvapení u Krofty vzbudila pasáž, v níž Veverka označil vyslanectví ve Vídni za
„malé místo“. Chlácholivě pak měla zapůsobit titulářova slova o tom, jak se těší
„na novou etapu“ své práce v Evropě.47
Krofta nechal podřízenému značnou volnost, když mu jako nejpozdější datum
převzetí povinností ve Vídni určil 1. listopad. Současně v dopise nemohl opomenout
Veverkovu poznámku o budoucím působišti. Ministr reagoval slovy připomínajícími
zároveň i význam vyslanectví ve Vídni: „Překvapilo mne, že o svém budoucím
působišti mluvíte jako o „malém místě“, poněvadž se domnívám, že Vám
nemůže být neznámo, jak velký význam pro nás má právě toto „malé místo“ a jak
důležité poslání má náš tamní vyslanec.“48
Na Veverku udělaly uvedené ministrovy poznámky hluboký dojem. Kromě
toho Krofta i ministerstvo učinily vůči vyslanci hned dva vstřícné kroky. Veverka
si oblíbil prostředí Společnosti národů, a proto uvítal, že s ním nový šéf diplomacie
počítá jako s doprovodem při jednáních v Ženevě. Vyslanec slíbil uskutečnit přesun
do Vídně do 1. září, aby o šest dnů později mohl pobývat v Ženevě, kde mimo jiné
chtěl mluvit s rakouskými delegáty.49
Náladu zlepšila Veverkovi i úspěšná žádost
o zvýšení subvencí pro účely reprezentace. Ministerstvo zahraničí mu poskytlo
o 45 tisíc korun více než Fierlingerovi a Veverka tudíž mohl pokrýt vzniknuvší náklady
v souvislosti se změnou působiště.
1921–1924 vyslanec v Rumunsku, v letech 1924–1928 působil ve Švýcarsku a u Společnosti
národů, posléze byl vyslancem (1928–1936) ve Washingtonu. Po působení v Rakousku odešel
opět do Rumunska. Srov. AMZV, Osobní spisy, Ferdinand Veverka, Výkaz osobní.
47
AMZV, Kabinet ministra 1918–1938, chronologický, karton č. 101, č. 2140/1936,
17. 6. 1936, Dopis Ferdinanda Veverky Kamilu Kroftovi, 30. 4. 1936.
48
Tamtéž, Rukopisné poznámky Kamila Krofty, odpověď Ferdinandu Veverkovi, bez data.
Ze studia dalších archivních dokumentů jsem vyvodil, že ministr poslal vyslanci dopis 18. 5.
49
Tamtéž, Dopis Ferdinanda Veverky Kamilu Kroftovi, 4. 6. 1936; Tamtéž, fond Telegramy
odeslané 1936, 10. 6. 1936, č. 332/36, Kamil Krofta Ferdinandu Veverkovi.
215
V září 1936 převzal zkušený diplomat vyslanectví ve Vídni z rukou BořkaDohalského
s perspektivou několikaletého působení.50
Československo-rakouský
poměr v této době zásadním způsobem ovlivňovala německo-rakouská smlouva
z července 1936 i příslušnost podalpské země k signatářům Římských protokolů.51
Ačkoliv rakouský kancléř Kurt Schuschnigg několikrát naznačil ochotu intenzivněji
spolupracovat se severním sousedem, v průběhu Veverkova působení ve Vídni nedošlo
k výraznému zlepšení bilaterálního vztahu obou středoevropských států.
Vyslancovu misi v rakouské metropoli nečekaně ukončila tzv. Šebova aféra.
Československý titulář v Bukurešti musel v únoru 1937 opustit tamní vyslanectví
v důsledku aféry vyvolané kolem jeho knihy Rusko a Malá dohoda.52
Lidové noviny
přinesly v dubnu následující informaci; na uvolněné místo v Rumunsku nastoupí
Ferdinand Veverka ostatně mající se zdejším prostředím již bohaté zkušenosti.53
Jeho
funkci ve Vídni měl zaujmout jeden z nejzkušenějších československých diplomatů
Rudolf Künzl-Jizerský.54
Zpráva Lidových novin byla otištěna i v některých
švýcarských periodikách a přiměla Künzla-Jizerského k dotazu u ministra, zda má
tuto informaci považovat „za výraz učiněného rozhodnutí“. Vyslanec pobývající od
roku 1932 v Bernu a současně působící jako delegát Československa v Ženevě
u Společnosti národů považoval případné přeložení do Vídně „za vyznamenání“.55
O odchodu Veverky z rakouské metropole a o jeho nástupci rozhodli Beneš a Krofta
ve skutečnosti až o měsíc později.56
Volba padla na Rudolfa Künzla-Jizerského,
tak jak předpovídaly Lidové noviny. Termín nástupu nového vyslance do Vídně
nebyl stanoven, neboť prezident a ministr prozatím upřednostňovali setrvání
50
AMZV, I.sekce, Prezidium I/1, I/2, konzulát Vídeň, karton č. 149, č. 5650/1936, 7. 9.
1936.
51
Římské protokoly intenzifikovaly spolupráci Itálie, Rakouska a Maďarska a byly podepsány
v březnu 1934. O dva roky později si italský diktátor Benito Mussolini vynutil podpis tzv.
dodatkových protokolů k Římským protokolům. Příslušné klauzule zavazovaly všechny signatáře
k neuzavírání hospodářských a politických smluv s žádnou třetí stranou bez souhlasu ostatních
spojenců. Německo-rakouská smlouva (Juliabkommen) podepsaná 11. 7. 1936 vymezovala vztahy
mezi oběma státy. Fakticky znamenala přechod Rakouska do německé mocenské sféry.
52
K okolnostem tzv. Šebovy aféry srov. Jindřich DEJMEK, Šebova aféra 1937, Slovanský
přehled 79, 1993, č. 3–4, s. 253–265.
53
Lidové noviny 45, 1937, č. 196, 18. 4. 1937, s. 3, článek Změny v diplomatické službě.
54
Rudolf Künzl-Jizerský (1883–1954), absolvent rakousko-uherské kadetní akademie
a vysoké válečné školy ve Vídni, od roku 1910 důstojník generálního štábu, 1919–1922 československý
diplomatický zástupce v Bulharsku, 1926–1932 vyslanec v Bukurešti, 1932–1938 vyslanec
ve Švýcarsku a u Společnosti národů. Srov. AMZV, Osobní spisy, Rudolf Künzl-Jizerský,
Výkaz osobní.
55
AMZV, Kabinet ministra chronologický 1918–1938, karton č. 112, č. 2189/1937, 23. 4.
1937, Dopis Rudolfa Künzla-Jizerského Kamilu Kroftovi, 20. 1937.
56
Tamtéž, Dopis legačního rady Jana Jíny Rudolfovi Künzlovi-Jizerskému, 26. 4. 1937.
216
Künzla-Jizerského ve Švýcarsku. Zde chtěli využít jeho znalosti mechanismů Společnosti
národů a zároveň za něho obtížně hledali odpovídající náhradu.57
Veverka opustil rakouskou metropoli v červnu 1937. Vyslanectví ve Vídni
tak stejně jako v minulosti po několikáté zůstalo bez řádného tituláře. Související
agendu opět převzal František Bořek-Dohalský.58
O přemístění Künzla-Jizerského
do Vídně bylo rozhodnuto v říjnu.59
Počátkem roku 1938 vyslanec podnikl několik
rozlučkových akcí s nejvyššími představiteli Společnosti národů a Švýcarska, což
představovalo neklamný důkaz o konci jeho tamní mise.60
Dne 28. ledna přijal Beneš
na Pražském hradě Künzla-Jizerského a odevzdal mu pověřovací listiny. Krátce
s ním pohovořil o aktuální situaci v novém působišti.61
Podle plánu nastoupil Künzl-Jizerský na československé vyslanectví ve Vídni
počátkem února.62
Nový titulář teprve poznával prostředí, když se stal svědkem
přelomových událostí nepostrádajících vlastní dynamiku. Dny první rakouské demokracie
13. března rázně ukončilo připojení podalpské republiky k Německu.
Závěr
Stejně jako v předchozí dekádě i ve 30. letech připisovali klíčoví tvůrci československé
zahraniční politiky zastoupení ve Vídni náležitou důležitost. Místa titulářů
v metropoli na Dunaji zaujali zkušení diplomaté s perspektivou několikaletého
působení. Snaha o personální kontinuitu v delší časové perspektivě nakonec
kvůli řadě nepříznivých okolností ztroskotala. Výběr řádného vyslance pro rakouské
hlavní město probíhal pečlivě, vedoucí osobnosti československé diplomacie
přitom narážely na nedostatek vhodných kandidátů. Po určitou dobu bylo vídeňské
vyslanectví obsazenou pouze na úrovni chargé d´affaires, vyslancovy úkoly však
zdatně plnil legační rada Bořek-Dohalský.
Rakouské ministerstvo zahraničí sledovalo důležité personální otázky na klíčových
postech československého vyslanectví ve Vídni s větším či menším zájmem.
Zásluhou dobře informovaného Ferdinanda Marka dostávalo mnohdy velmi
originální zprávy, byť z času na čas odrážející nepotvrzené kuloární domněnky.
57
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 59, Zl. 203/Pol., 5. Mai 1937.
58
AMZV, I. sekce, Prezidium I/1, I/2, konzulát Vídeň, karton č. 149, č. 4002/1937, 30. 6.
1937.
59
ÖStA/AdR/BMfÄ/NPA, Prag, Karton Nr. 59, Zl. 356/Pol., 12. Oktober 1937.
60
AMZV, Kabinet ministra 1918-1938, chronologický, karton č. 125, č. 89/1938, 7. 1.
1938, Dopis Rudolfa Künzla-Jizerského Janu Jínovi 5. 1. 1938.
61
Tamtéž, rukopisní poznámky Jana Jíny pro Rudolfa Künzla-Jizerského, 7. 1. 1938. Původně
měl být vyslanec přijat 31. 1.
62
AMZV, I. sekce, Prezidium I/1, I/2, konzulát Vídeň, karton č. 149, č. 688/1938, 1. 2.
1938.
217
Celkově lze konstatovat, že pouze vyslanec Fierlinger v důsledku socialistické
orientace, četných styků s rakouskou sociální demokracii a také v neposlední řadě
kvůli pomoci levicovým odpůrcům tamního konzervativně-autoritativního režimu,
nepřispíval ke zlepšení atmosféry vzájemných vztahů. Ostatní českoslovenští
diplomaté svou profesionalitou napomohli k vytváření přinejmenším korektní sousedské
politiky. Na postupném přechodu Rakouska do německé mocenské sféry ale
v době vzrůstající aktivity „dynamických“ autoritářských a totalitních režimů nemohli
nic změnit.
218
Miroslav Šepták
Die Personalfrage der tschechoslowakischen Gesandtschaft in Wien
in den Jahren 1932–1938
Zusammenfassung
Führende Politiker der Tschechoslowakei widmeten ziemlich viel Aufmerksamkeit
der Personalbesetzung der tschechoslowakischen Gesandtschaft in
Wien; sie stießen dabei jedoch auf einen Mangel an geeigneten Kandidaten. Tomáš
G. Masaryk und Edvard Beneš suchten zunächst für die Landesvertretung im
südlichen Nachbarland perspektivische Diplomaten aus, die große Aussichten in
ihrer diplomatischen Karriere hatten. In den 30er Jahren des 20. Jahrhunderts
handelte es sich hingegen um erfahrene Diplomaten mit der Perspektive mehrjähriger
Arbeit, um die Personalkontinuität sicherzustellen. Dieses Bemühen scheiterte
jedoch schließlich wegen mehrerer ungünstiger Umstände. 1932 wurde zum
Posten des tschechoslowakischen Gesandten in Wien Zdeněk Fierlinger ernannt,
welcher wegen seiner sozialistischen Linksorientierung, seinen zahlreichen Kontakten
mit der österreichischen Sozialdemokratie, und später auch wegen seiner
Unterstützung der linksgerichteten Opponenten des dortigen konservativ-autoritären
Regimes einer Verbesserung der gegenseitigen Beziehungen nicht beitragen
konnte. Nach dem österreichischen Bürgerkrieg forderte der Ballhausplatz eine
schnelle Beendigung von Fierlingers Gesandtschaft in der Donaumetropole. Beneš
weigerte sich jedoch, diesem Druck zu weichen. Das österreichische Außenamt
zeigte mehr oder weniger Interesse für die Personalbesetzung wichtiger Posten in
der tschechoslowakischen Mission in Wien. Dank dem gut informierten österreichischen
Gesandten Ferdinand Mark erhielt das Amt oft sehr originelle Nachrichten,
die jedoch manchmal auf unbestätigten Couloirsreden basierten. Im Allgemeinen
kann man konstatieren, dass – außer Fierlinger – die tschechoslowakischen
Diplomaten mit ihrer Professionalität der konstruktiven Nachbarpolitik und dem
Bemühen des Staates um korrekte Beziehungen mit Österreich beigetragen hatten.
Den allmählichen Übergang der Alpenrepublik in die deutsche Machtsphäre
während der zunehmenden Aktivität von autoritären und totalitären Regimes
konnten sie natürlich nicht verhindern.
219
Miroslav Šepták
The question of personal appoint for the Czechoslovak Legation
in Vienna in the years 1932–1938
Summary
Czechoslovak top foreign policy makers assigned great importance to the
staffing of the country’s representation in Vienna. This, however, was not an easy
task as there was a lack of suitable candidates. Initially, Tomáš G. Masaryk and
Edvard Beneš selected for diplomatic positions in Czechoslovakia’s southern
neighboring country prospective diplomats with a promising career in the future. In
the 1930, contrary to that, Czechoslovakia was supposed to be represented in its
southern neighboring country by experienced diplomats able to stay in their
position for a couple of years and thus facilitate the continuity of staffing. These
efforts, however, ultimately failed due to a number of unfavorable circumstances.
In 1932, Zdeněk Fierlinger was appointed Czechoslovak Envoy to Vienna.
However, due to his leftist orientation and extensive contacts with the Austrian
Social Democrats, and later also due to his support of the leftist opponents of the
conservative-authoritarian regime it was impossible to improve the mutual relations.
After the Civil War in Austria the Ballhausplatz Office insisted on ending
Fierlinger’s mission in Vienna, but Beneš resisted the pressure. Austria’s Foreign
Office showed more or less interest in the major staff changes taking place in the
Czechoslovak Legation in Austria. Owing to their well-informed Envoy Ferdinand
Mark they were receiving many original reports, of which some were just based on
unverified lobby talks. To summarize it can be said that except for Fierlinger, the
Czechoslovak diplomats in the Austrian metropolis, owing to their professional
qualities, could at least help create good neighborliness with Austria. Naturally, it
was impossible for them to prevent the transfer of the Alpine country into the
German sphere of influence during the period of strong activity of the “dynamic”
authoritarian and totalitarian regimes.
221
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 221–256 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 221–256
MATERIÁLY
Gustav Novotný
Edice „třebíčských“ dopisů Jaroslava Bakeše z let 1902
až 1909
Edition of Jaroslav Bakeš‘s „Třebíč Letters“ from 1902 to 1909
The edition includes the available letters of Jaroslav Bakeš (1871–1930) sent by
the Austro-Hungarian post in the period of time 1902–1909 while he worked as
head physician in Třebíč for eight years. His personal views, more than a hundred
years old, constitute an interesting complementing source of information making it
possible to better know the author’s life and his era. His private and family
conditions, his professional medical activities and the level of the contemporary
practical medicine are depicted as well as, in a broader context, the political and
ethnic conditions in southern Moravia in the early 20th
century.
Keywords: History of 20th
century, Jaroslav Bakeš, history of medicine, southern
Moravia
Ediční poznámka
Předkládáme edici dostupné části dopisů, jež napsal Jaroslav Bakeš v letech
1902 až 1909, kdy osm let působil jako vedoucí lékař v Třebíči, a zasílal ve stejné
době rakousko-uherskou poštou. Jsou osobními výpověďmi starými více než sto
let, a tak jistě zajímavým doplňujícím pramenem pro poznání pisatelova života i celé
doby.
222
Jaroslav Bakeš pocházel z Blanska, z rodinného společenství, v němž snad
každý jeho člen byl významným představitelem kulturních dějin Moravy. Do rodiny
patřili mimo jiné František Bakeš, statkář v Ořechovičkách u Brna, učitel, folklorista,
poslanec moravského zemského sněmu a místní politik, Jindřich Wankel,
lékař u velkostatkáře Salma v Blansku, paleoarcheolog, antropolog, speleolog a odborný
spisovatel, Lucie Bakešová-Wanklová, jeho nejstarší dcera a matka J. Bakeše,
folkloristka a sociální pracovnice. Do širší rodiny náležely její tři mladší sestry
Karla Bufková-Absolonová, Vlasta Havelková a Magdalena Wanklová i Bakešův
bratranec Karel Absolon, geograf, krasový badatel, archeolog a odborný spisovatel.
Bakešův talent pro chirurgii rozvinul jeho učitel Eduard Albert ve vídeňské Všeobecné
nemocnici, tradici jehož školy Bakeš přenesl na Moravu. Vypracoval se
v mistrného nemocničního chirurga v Třebíči (1902–1909) a v Brně (1909–1930),
vyučoval na tamní české technice (1906–1922), přednášel na zahraničních a domácích
sjezdech chirurgů, zdokonalil několik operačních postupů, sestrojil pro ně lékařské
nástroje a přístroje, psal novátorské příspěvky do českých a německých renomovaných
odborných časopisů. Kromě toho ve volném čase jezdil na lovecké
výpravy a sbíral nerosty. Později získal úctu jako spoluzakladatel jedinečného protirakovinného
ústavu s tehdejším názvem Dům útěchy Masarykova léčebna, jenž
byl vybudován na Žlutém kopci v Brně a předán veřejnosti v lednu 1935 (dnes na
něj navazuje Masarykův onkologický ústav).
Žádná edice dopisů Jaroslava Bakeše prozatím nevznikla, poněvadž jeho životem
a prací se nikdo do hloubky nezabýval a o jeho dopisech se nic nevědělo.
Pouze malou, takřka zanedbatelnou část Bakešových dopisů rodičům Bakešovým
a Leoši Janáčkovi či jen krátké úryvky z nich uveřejnil a komentoval editor ve dvou
studiích před několika lety.1
Jiné zařadil do příslušných kapitol monografické studie
o Jaroslavu Bakešovi a jeho matce. K dispozici pro edici jsme měli pouze dva
dopisy uložené v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně a materiály
z rodinného archivu Věry Lesné v Blansku (RAVL). Tato Bakešova vnučka
je editorovi před několika lety zapůjčila. Jednalo se o neuspořádaný soubor přibližně
stovky Bakešových dopisů rodičům. Nejvíce jich adresoval matce a daleko méně
oběma společně či jen otci. Dopisy se vztahovaly ke třem etapám života, které Bakeš
mladší neprožil s rodiči doma v Ořechovičkách (dnes součást Ořechova)
u Brna. První etapa patřila Brnu a Olomouci, neboť tam studoval na nižším a vyšším
českém gymnáziu (s tím, že šest let chodil na brněnskou školu na dnešní Třídě
kapitána Jaroše a že jsme „olomoucké“ listy nenašli), etapa druhá pak Vídni, kde
před koncem 19. století dokončil studia na lékařské fakultě, a třetí Třebíči. Všechny
dopisy jsou bez signatur a většinou bez obálek. Dopisy z brněnského a z vídeňské-
1
G. NOVOTNÝ, Působení MUDr. Jaroslava Bakeše v Třebíči v letech 1902–1909,
in: Západní Morava 11. Vlastivědný sborník, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost 2007,
s. 83–106; TÝŽ, Studia MUDr. Jaroslava Bakeše v Brně, Olomouci a ve Vídni, in: Forum brunense
2008. Sborník prací Muzea města Brna, Brno, Společnost přátel Muzea města Brna, o. s.,
2008, s. 57–72.
223
ho období Bakešova života v této edici pomíjíme a neodkazujeme na ně. „Brněnské“
listy gymnazisty Bakeše totiž prakticky nic podstatného nesdělují, „vídeňské“,
psané tentokrát vysokoškolákem, až na výjimky datovány nebyly a popisovaly poměrně
nesrozumitelně úspěchy a nezdary mladého akademika či sáhodlouze vysvětlovaly
a dokladovaly potřebu dalších a dalších nemalých částek peněz od ro-
dičů.
Z rodinného archivu Věry Lesné (RAVL) přešla část dokumentů do nezpracovaného
osobního fondu Jaroslava Bakeše v Archivu zoologického oddělení Moravského
zemského muzea v Brně. Tam však žádná rukopisná korespondence uložena
není. Takový materiál se nenachází ani na jiných místech (Státní okresní archiv
v Třebíči, fond tamní nemocnice, Moravský zemský archiv v Brně, osobní
složka zemského zaměstnance, Moravská galerie v Brně, kolekce fotografií Vladimíra
Jindřicha Bufky, apod.). V případě dopisů zapůjčených Věrou Lesnou se
s nejvyšší pravděpodobností nejednalo o celý komplet Bakešovy korespondence,
ale pouze o výběr z nejzajímavějších dopisů. Lesná patrně vlastnila ještě dopisy týkající
se pouze rodinných a intimních věcí, různé pozvánky a pohlednice, které Bakeš
posílal ze svých působišť i cest. V současné době je tato korespondence buď
nezvěstná, protože Lesná v polovině ledna 2011 zemřela, nebo mohla být uložena
jako součást osobní pozůstalosti Lesné v blanenském muzeu. Není zatím pochopitelně
vůbec zpracována a nemohli jsme ji tedy využít.
Zbývající a patrně cennější dopisy z celého zmíněného souboru se souhlasem
Věry Lesné a její matky vyňal Karel Bedřich Absolon, profesor hrudní a kardiovaskulární
chirurgie na Lékařské fakultě univerzity v Minneapolis ve státě Minnesota
ve Spojených státech severoamerických, syn Karla Absolona, bratrance Jaroslava
Bakeše, a uložil u sebe. Předpokládáme, že se o svém strýci lékaři rozhodl již před
padesáti lety či po odchodu na odpočinek – kdy se skutečně intenzivně a se zdarem
věnoval dějinám lékařství a v tomto oboru publikoval – napsat shrnující studii či
knížku. O tom, že si sbíral podklady, máme například následující doklad, dopis
K. B. Absolonovi od Věry Lesné-Bakešové, který editorovi před několika lety
zaslal:
„Milý Karle!
Dlouho, dlouho čekám na odpověď od Tebe a jelikož nepřichází, posílám Ti
opět několik příspěvků jak od Lucie, tak i o Jaroslavovi, který je zvláště zajímavý,
že je od prof. Jiráska a pak že jsou tam uvedeny veškery jeho práce. Měl bys zájem
o výroční zprávy Domu útěchy? Co by Tě ještě zajímalo? Mám dosti dopisů, kde
píše rodičům, že vynalezl nový instrument k resekci žaludku a zase jinde o různých
úspěších i zklamáních, a tak máš-li o tyto zájem, poslala bych Ti je, ale po použití
[s. 2] prosím o jejich vrácení.
Léto je na sklonku a já byla s Věrkou krátkou dobu na Českomoravské vysočině
užít lesů, klidu i koupání. Lázně si nemohu dovolit, ač bych tolik potřebovala
224
K[arlovy] Vary. Jinak se zdravím to není nejlepší, reuma, bronchitida, sklerosa,
a tak lituji, že nejsi zde, jistě bys dobře poradil.
Těším se na Tvoje zprávy, jak jsi daleko s prací o Jaroslavovi a jak se Vám
všem daří.
Srdečné pozdravy od nás všech Vám všem a ještě dětem pac a pusu posílá
Vaše Věra.“2
Jiné listy Věry Lesné-Bakešové stejnému adresátu neznáme. Dostal však od
její dcery zhruba po třiceti letech z Blanska další dopis, z něhož vyjímáme:
„Milý Karle […] posílám Ti zatím pár Jaroslavových dopisů, jeho fotek –
jeho jedno ze 3 aut značky Gnom – od Lucinky 2 spisky a ukázku jejího rukopisu
(blešky). [s. 4] Její manžel o ní říkal, že má psavou ženu.“3
Dopisy vráceny nebyly a napsat monografickou studii o československé nebo
české chirurgii vyrostlé z chirurgie vídeňské a komentovat život a práci svého příbuzného
Bakeše Karlu B. Absolonovi již dopřáno nebylo. Tušíme, že mezi těmito
nedostupnými dopisy neznámého počtu mohly být odpovědi na Bakešovy listy, další,
v nichž on sám rodičům či nám neznámým adresátům (od Heleny Kokešové víme,
že za svého studia v archivech neobjevila žádnou korespondenci mezi Eduardem
Albertem a Jaroslavem Bakešem, mezi velkým učitelem chirurgie a jeho nadaným
žákem) psal například podrobnosti o výsledcích svých operací, zdarech a nezdarech
chirurga, o vlastních vynálezech a zkouškách operačních nástrojů a přístrojů,
o spolupráci s jejich vídeňským výrobcem a spoluautorem Friedrichem
(Fritzem) Leiterem, svým celoživotním společníkem a přítelem, o krocích k dosažení
habilitace ve Vídni, Praze a v Brně či o studiu odborné literatury nebo nákupech
uměleckých předmětů a přírodnin včetně nákupu automobilů. Tyto dopisy se
nám přes veškerou snahu opatřit nepodařilo a jsou s nejvyšší pravděpodobností navždy
ztraceny, poněvadž Absolon mladší před dvěma lety v zámoří zemřel. A tak
máme k dispozici pouze výběr dopisů, který na tomto místě zveřejňujeme v edici
poprvé.
Edice přetiskuje 13 datovaných dopisů Jaroslava Bakeše rodičům a 16 dopisů
a sdělení z větší části nedatovaných adresovaných týmž, všechny – jak jsme již
řekli – z období jeho působení v Třebíči. Výjimkou jsou tři listy: jeden ? Metoděje
?Svobody Bakešovi s Bakešovým přípiskem matce a dva J. Bakeše Leoši
2
Rodinný archiv Karla Bedřicha Absolona, 1960, 25. 9., Brno, dopis Věry Lesné-Bakešové
(1892–1981) K. B. Absolonovi (1926–2009, brněnský rodák) do USA, datovaný dvoustránkový
dopis psaný rukou, kopie, bez obálky. Lucie Bakešová (1853–1935), Jaroslav Bakeš (1871–
1930). Arnold Jirásek (1887–1960), pražský lékař chirurg, vysokoškolský učitel, odborný spisovatel.
Věra Lesná (1922–2011), pravnučka L. Bakešové, sociální pracovnice.
3
Rodinný archiv K. B. Absolona, po roce 1989, dopis Věry Lesné z Blanska K. B. Absolonovi
do USA, nedatovaný čtyřstránkový dopis psaný rukou, kopie, bez obálky.
225
Janáčkovi. Většinou se jedná jen o krátká sdělení, vždy s oslovením, psaná pouze
rukou starým dokumentním inkoustem sépiové barvy na žlutém či zažloutlém (patrně
byl původně bílý) a zeleném papíru. Zprvu Bakeš psal úhledným, později poměrně
drobným, většinou snadno čitelným písmem a s klidem, málokdy škrtal,
ačkoliv svá sdělení nejspíš psal většinou v noci a unaven.
Dopisy řadíme a číslujeme chronologicky podle data jejich vzniku. V záhlaví
každého dopisu uvádíme datum a místo jeho napsání, pisatele, adresáta a regest
obsahu sdělení. Pokud nebyl dopis datován, doplňujeme správnou nebo orientační
dataci a místo vzniku podle věcných souvislostí. V záhlaví dopisů sjednocujeme
psaní dat, která z původního místa v textu odstraňujeme. V případě neúplného data
doplňujeme chybějící údaje v hranatých závorkách. Hranatých závorek užíváme
i v případě doplnění zkratek jmen osob i míst a slov (například H. na H[ammerschlag],
T. na T[erst], op. na op[erace]) a v případě doplnění částečně nebo zcela
nečitelných slov, abychom dosáhli lepší srozumitelnosti. Kulaté závorky pocházejí
od pisatele dopisů. Kurzívou jsou psána slova či věty, které sám podtrhl.
Přetisk dopisů v autentické podobě by ukázal značný počet chyb v tvarosloví,
skladbě a ve stylizaci, což odpovídá tomu, že se čeština za sto let od vzniku textů
značně změnila, ale i to, že Jaroslav Bakeš své nevalné znalosti mateřštiny osvojené
na českém klasickém gymnáziu oslabil čtrnáctiletým pobytem v rakouské metropoli
a že po sobě právě napsaný text jednoduše nepřečetl.
Dopisy přetiskujeme s minimálními úpravami textu. Malé jazykové úpravy
ve slovech a do dnešní podoby se týkají kvantit (Berlin – Berlín, prosim – prosím),
zdvojených hlásek v cizích slovech (abscess – absces, adressa – adresa, Brussel –
Brusel, congress – kongres, discusse – diskuse, interess či interres – interes, Lissabon
– Lisabon, pressantní – presantní), upravovali jsme psaní velkých písmen ve
slovech Vánoce a Velikonoce, časté mě na mně v dativu, „posylá, posylam, posylame,
posýlána“ na posílá, posílám, posíláme a posílána, pozytřku na pozítřku, zytra
na zítra či at. d. na zkratku atd., doplnili jsme interpunkci.
Ponechali jsme infinitivní vazby s koncovkou na –ti, různé psaní vlastních
jmen, použití písmene h (například cholelithiasis /tak se totiž objevuje v názvech
několika Bakešových časopiseckých studií/, methodě, thee), slova se dvěma l (jen
čtyři případy: kastellán, papillom, flanellu, ville), charakteristickou podobu spojky
poněvač, ojedinělých nespisovných slov slibuju, stratil, complikace apod. Význam
slov cizího původu vysvětlujeme v nutných případech v poznámkovém aparátu jednotlivých
dopisů.
Osobité zvláštnosti stylu pisatele, vlastní jazyk dopisů, zůstaly zachovány,
aniž by se znesnadnilo čtení edice.
Naše edice korespondence Jaroslava Bakeše z necelého prvního desetiletí
20. století nemůže být sama o sobě souborem zrcadlícím důkladně Bakešovu osobnost.
Řekli jsme, že adresáty jsou pouze rodiče a ve dvou případech Leoš Janáček,
že dopisy postrádají většinou dataci, jsou bez obálek a že se nedochovaly dopisy rodičů
Bakešovi a jeho dopisy jiným osobám. Edice slouží jako jistě neopomenutelný
226
doklad pro vykreslení profilu člověka a doby, který skládáme, naznačuje vcelku
jasně Bakešův pracovní život i jeho cíle a z narážek v nich navíc jeho styky mimo
jiné s německými či německo-českými šlechtici (například Richard Karl BarattaDragono,
Chorynští, Valdštejnové-Vartemberkové, Vetterové z Lilie, Teuberové,
Otto Serényi a Heinrich Karl Haugwitz), podnikateli (například třebíčtí Budischowští)
a s lékaři brněnskými, pražskými, vídeňskými a v dalších zemích (například
František Dreuschuch, Karl Katholický, Mořic Nedopil a František Brenner). Některé
narážky jsou však bohužel dnes nesrozumitelné.
Při editování bylo přihlédnuto k Zásadám vydávání novověkých historických
pramenů.4
1
1902, 15. únor, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše rodičům o zánětu středního ucha.
Drazí moji!
Dosti dlouho to trvalo, než jsem se tentokrát dostal k tomu psáti. Asi před
11 dny onemocněl jsem náhle hroznými bolestmi pravého ucha, které mne už neopustily,
ba nesnesitelné výše dosáhly. Dva dny jsem ležel jako rozdrcený beze
spánku, až na telegr[afické] zavolání v neděli přijel docent Hammerschlag1)
z Vídně,
constatoval otitis media suppurativa, eitrige Mittelohrentzündung2)
, ab)
přikročil
hned k operaci, učiniv mne paracentésu3)
bubínku. Ulevilo se mi, neboť hnis počal
téci, avšak část bolestí a hrozná ona bezesnost, která ani na morphium se neztrácela,
trvala dále ještě asi do čtvrtka. Od toho dne za profusního4)
výtoku hnisu
z ucha stav můj se lepší, takže včera mohl jsem se dáti snésti, abych vykonal presantní
operaci střevní (resekci), která mne nic nealterovala. Sláb jsem však straš-
livěc)
a zchudl jsem též příšerně. Účast v celém okolí nesmírná. Starosta5)
mně nabídl
zotavenou, abych si našel substituta, že vše zaplatí, ať stojí, co stojí. Psal jsem
Honzákovi6)
, než ten nemůže, a tak myslím z té substituce nic nebude, ačkoliv
nikdy bych více nepotřeboval zotavení (snad v orientu), jak po této často smrtelné
nemoci. Ovšem ještě není dobře, ale alespoň jistota jest, že už neumřu a že kloní
k uzdravení. Všem se zakázalo, abyste dostali zprávy; byl by to býval poplach!
Fritz7)
a Hammerschlag chtějí, bych jel do Vídně ihned a doléčil se za vedení
H[ammerschlaga], a pak jel na několik neděl do orientu na zotavenou; doposud nevím
co a jak bude.d)
Co myslíte? Bylo by potřeba peněz a těch není.
Že mne ta bestiální nemoc, v níž jsem strašně vytrpěl, též v mé špitální a vědecké
práci ohromně zdržela, můžete si mysleti. Jen 22 případů, z nichž asi
10 ohromných, čekalo na operace. Většinu jsme propustili z nich, aby přišli později,
až budu zdráv.
4
Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od
počátku 16. století do současnosti: příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro
potřeby historiografie, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra ČR 2002.
227
Té ledvině se vede výtečně, avšak já měl po operaci 136 pulsů únavou.
Že té nemoci také schvácením a přílišným namáháním přispěno, zdá se mi
jisté.
Ruce Vám líbe Váš lazar Jaro.
a) Datovaný čtyřstránkový dopis na hlavičkovém papíru Primarní lékař Dr. J. Bakeš, em. assist. I.
chir. kliniky (zem. prof. Alberta) ve Vídni. Ordin. 2–3 hod. odpol. [Primární lékař Dr. J. Bakeš,
emeritní asistent I. chirurgické kliniky (zemřelého profesora Alberta) ve Vídni. Ordinace od
14 do 15 hodin odpoledne.]
b) Konec strany 1.
c) Konec strany 2.
d) Konec strany 3.
1) (Pozdější profesor) docent Viktor Hammerschlag (1870–1943), rodák z Lipníku nad Bečvou,
zahynul v koncentračním táboře Terezín, lékař otorinolaryngolog, vysokoškolský učitel, odborný
spisovatel, spolužák J. Bakeše z vídeňských studií medicíny. SCHÖNBAUER, 327; BLHA, 574;
VAN SWIETEN blog. Informationen der Universitätsbibliothek der MedUni Wien (http://ub.
meduniwien.ac.at/blog/?p=631; k 7. 5. 2011).
2) Hnisavý akutní zánět středního ucha (OMA), bolestivé onemocnění s rychlým nástupem, způsobené
většinou kombinovaným virově-bakteriálním agens (nejčastěji však postihuje kojence
a batolata).
3) Invazní chirurgický zákrok – propíchnutí ušního bubínku.
4) Silného.
5) Jan František Kubeš (1842–1925), třebíčský rodák, knihkupec, knihtiskař. Po dlouhou dobu
pracoval rovněž jako starosta třebíčské obce (1883–1907). DVORSKÝ, 1906, 118 a průběžně;
JANÁK, 87 a průběžně.
6) Bedřich Honzák (1870–1933), rodák z Kopidlna u Jičína, lékař chirurg, odborný spisovatel,
redaktor. Tehdy působil na pražské chirurgické klinice Karla Maydla. AČL, 98-99; BSPLF 1,
226; HLAVA, 637 (rejstřík); Pavla KORITENSKÁ, Primář MUDr. Bedřich Honzák, Scan, 2003,
roč. 13, č. 5–6, 20.
7) Rakušan Friedrich (Fritz) Leiter, komerční rada, majitel firmy a továrník ve Vídni (Fabrik von
chirurgie- und elektro-optischen Instrumenten Josef Leiter Wien), výrobce lékařských nástrojů
a přístrojů, celoživotní přítel, spolupracovník a společník J. Bakeše. NEDOROST a kol., Meilensteine
der Endoskopie, 361 (rejstřík).
2
[1902]a)
, 29. červenec, [Vídeň]b)
– dopisc)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o zaopatření
osobních věcí.
Drahá mami!
Dnes obdržel jsem teprve correspondentku1)
z Molln2)
, v níž mně píšeš, že
Věře3)
jest ještě špatně, avšak dle popisu bude to pouze silná broncho-tracheitis4)
se
šlemy5)
a horečkou u dětí obyčejnou. Bezpochyby nebudeš moci na dva dny dojeti,
ač bych si toho velice přál.
Poslal jsem, než jsem dojel do hor, prádlo po poště. Odpiš mně prosím Tě
ihned, zdali se nepřipletly klíčky (celý svazeček s řetízkem a řemínkem) do škatule.
Dnes jsem celý den hledal po všech koutech nadarmo a mám strach, že někde
228
zůstaly neb že mně je nepochopitelným způsobem někdo vytratil. Piš ihned a pak
jak je Věře a přijedeš-li na dva dny – nebude to skoro nic stát a jest to velice důležité,
poněvač co nevidět opustím Vídeň docela a pojedu do Třebíče, kde byt můj
již skoro dohotoven jest ku vtáhnutí.6)
Ruce líbe J.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Zpola datovaný jednostránkový dopis, takzvaná zálepka, bez označení německy, otisky razítka
29 7 02 přes pětihaléřovou a šestihaléřovou známku, pod nimi adresa Frau Lucia Bakeš,
Gutsbesitzersgattin, Klein-Urhau [Ořechovičky, dnes součást Ořechova u Brna], Post Schöllschitz
[tehdy Žilošice, dnes Želešice u Brna], Mähren; otisk razítka želešického poštovního úřadu
je takřka nečitelný.
1) Correspondenz-Karte, Correspondenzkarte.
2) Molln u Welsu v Horních Rakousích.
3) Věra (křtěná Anna) Lesná-Bakešová (1892–1981), vídeňská rodačka, tehdy desetiletá nemanželská
dcera J. Bakeše.
4) Jistě respirační viroinfekt se silným kašlem.
5) Hleny při vlhkém produktivním kašli.
6) J. Bakeš neměl ani na konci července 1902 dokončeny úpravy ve svém služebním bytě v třebíčské
nemocnici.
3
1902, 11. prosinec, Breitenau1)
– korespondenční lísteka)
J. Bakeše matce Lucii
Bakešové o loveckých úspěších a návratu do Třebíče.
Liebste Maman!
Viele herzlichsten Grüsse aus diesem Paradiese. Habe bis data 2 Gams,
1 Hirsch und 1 Thier (mit prachtvollen Grandeln)2)
erlegt. Montag 15/XII [1902]
bin ich wieder in meiner Trebitscher Residenz.
Es küsst Euch Alle Jaro.
a) Datované sdělení na lístku (Correspondenzkarte), adresa Frau Lucia Bakeš. Gutsbesitzersgattin.
Klein-Urhau. Post Schöllschitz. Mähren; pětihaléřová známka přetištěná Molln 13 12 02,
nalevo otisk razítka Schöllschitz Žilošice 14 12 02; nalevo od textu vyobrazení hlavy kamzíka.
1) Breitenau u Steyeru v Horních Rakousích.
2) Náruživý lovec J. Bakeš měl na mysli kamzíka s překrásnými kelci (grandlemi).
4
[1903]a)
, [26. únor]b)
, [Terst]c)
– dopisd)
J. Bakeše rodičům s popisem zážitků
z předjarní cesty lodí po Středozemním moři.
Drazí moji! Včera večer rychlíkem z Vídně do T[erstu]. Za hodinu odpluje
paroloď směrem k Albánii, kde zítra odpoledne na dvě hodiny v Santi Quaranta1)
se
zastavíme. Cesta do Corfu a zpět s úplným zaopatřením 103 fl.2)
229
Pište jen na Corfu, kam v neděli ráno dorazím. Budu přebývat v Pension
Julie. Náš parník již znám, viděl jsem ho již v Cattaro3)
před dvěma roky. Jest to asi
tak velká loď jako Semiramis. Myslím, že bude cesta příjemná. Moře jest klidné,
počasí však chladné a mlhavé. Možná však, že se vyjasní. Dnes jsem se vážil. Stratil
jsem přes 8 kg. Slibuju si rychlé zotavení na jihu. Jak je u nás? Od obce4)
dostal
jsem jako zaplacení mých výdajů při zařízení nemocnice 500 korun.
Ruce Vám líbe Jaro.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatovaný jednostránkový dopis, zálepka, adresa Frau Lucia Bakeš, Gutsbesitzersgattin,
Klein-Urhau Post Schöllschitz bei Brünn Mähren, otisk razítka Trieste 26 2 03 přes desetihaléřovou
známku, vedle Schöllschitz Žilošice 27 2 03.
1) Přístavní město Santi Quaranta je dnešní jihoalbánská Saranda (albánsky Sarandë), kde turisté
v minulosti navštěvovali i dnes navštěvují starý pravoslavný klášter Čtyřiceti svatých (odtud italský
název), ležící naproti řeckému ostrovu Korfu (řecky Kerkyra). Ze Sarandy na Korfu, průliv
šíře 8 až 10 kilometrů, bylo i dnes je samostatné lodní spojení.
2) Zlaté. Nevíme, proč pisatel nenapsal částku v tehdy platných korunách (K) a zda se jednalo
o 103 či 206 tehdejších korun.
3) Italsky Cattaro, srbsky Kotor, přístav v Černé Hoře.
4) Od třebíčské obce za zařízení tamní nové nemocnice v roce 1902.
5
1903, 1. březen, Corfu – dopisa)
J. Bakeše rodičům s pokračováním popisu zážitků
z předjarní cesty lodí po Středozemním moři.
Drazí moji!
Po albánské cestě (Durazzo, Valona, Santi Quaranta)1)
, která byla nesmírně
interesantní, přistáli jsme na Corfu. Jelikož však zde nyní nastalo deštivé počasí,
které dle výroku kastellána z Achilleia potrvá delší dobu, rozhodl jsem se na radu
našeho roztomilého kapitána cestovati s parníkem dále, do Argostoli, Zante, Kreta,
Rhodus, Beyrut, Smyrna, Salonicki, Constantinopol2)
, kam dorazíme 12/III.
[1903]b)
Pište mě do Const[antinopole] na adresu:
Herrn Capitän Laneve am Bord des Lloyddampfers Vorwärts zu Händen
d. Dr B. in Constantinopol.
Velice jsem se již zotavil v mořském vzduchu za znamenité stravy na lodi.
Krásy cesty nemohu všechny vypsati a budu Vám vyprávěti, až přijedu do-
mů.c)
Zpět pojedu přes Atheny do Terstu a Molln, 20./III [1903] jsem ve Vídni.
Čas kvapí, ?nebož italiánský parník vezme ?sedmou ?portu.3)
Ruce Vám líbe Váš Jaro.
Pište jistě!
230
a) Datovaný třístránkový dopis, žlutý dopisní papír Lloyd austriaco. Paroplavební společnost
Lloyd austriaco, Österreichischer (čili Rakouský) Lloyd, lodní dopravce, obchodní, poštovní
a osobní námořní přepravce se sídlem v Terstu, jenž si udržel do první světové války výsadní
postavení na Jaderském moři. Lodní společnosti 1 (http://crnagora.sweb.cz/index/text5.html,
k 27. 1. 2010).
b) Konec strany 1.
c) Konec strany 2.
1) Durres, Vlore, Sarandë. Rakouský parník plul z Terstu podél dalmatského pobřeží a Kotoru
dále k jihu, kde kopíroval albánské pobřeží a měl několik zastávek: Drač, Vlora, Santi Quaranta
(Sarandë). Pak plavba pokračovala směrem k jihu do Řecka.
2) Argostoli, Zante, Kréta, Rhodos v Řecku, Bejrút, přístavní město v dnešním Libanonu (tehdy
součást Osmanské říše), Smyrna (dnes Ízmir) v Turecku, Thessaloniki (Soluň) v Řecku, Constantinopol
(Konstantinopol, Istanbul, Cařihrad) v Turecku.
3) Nedokážeme rozhodnout, co chtěl J. Bakeš přesně sdělit. Buď – jen aby („nebož“) parník neztroskotal,
nebo jednoduše to – že („neboť“) loď odplouvá.
6
[1903]a)
, [1./2. červen]b)
, [Třebíč]c)
– dopisd)
J. Bakeše rodičům o darované lovecké
zbrani.
Drazí moji!
Včera byl jsem u hraběte1)
u oběda. Po obědě daroval mně hrabě báječně
krásný Doppelkugelstutzen Diamant-Kronengewehr2)
za 450 zl.3)
od Fückerta
(Weipert)4)
. Střílí báječně, jest asi ta nejlepší zbraň, která vůbec jest k dostání.
Hamerles!5)
Zároveň mne pozval na srnce. To jest radostná událost. Žalostná událost
však hned následuje. Žádost za odložení cvičení odmrštěna a já musím 13. VI.
[1903] do Olomouce na 4 neděle, chtěj nechtěj narukovati. Jest to hrozná škoda pro
mne (jistě asi 1600 korun) a pro nemocnici. Však jaká pomoc!
Zítra v 6 hod[in] mám ještě grandiosní operaci, pak odjedu o 11 h[odině] do
Okříšek a rychlíkem, v němž se setkám s Fritzem6)
, do Berlína na kongres. Tam pobudu
pouze po dobu trvání kongresu, pojedu zase rovnou domů, budu operovati již
přijaté a určené 3 případy a v noci 12. VI. [1903] do Olomouce. 4 neděle ztraceny
pro mne, pro vědu, pro lidstvo trpící a pro nemocnici! Bestie!
Moje berlínská adresa: Central-Hôtel Friedrichstrasse.
Ruce Vám líbe Jaro.
Dnes v poledne mne navštívil na kratičko stréda Charvát7)
.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatovaný jednostránkový dopis, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová, choť statkáře v Ořechovičkách
u Brna pošta Žilošice, otisk razítek Trebitsch 1/Třebíč 1 2 6 03 přes desetihaléřovou
známku a Schöllschitz/Žilošice 3 6 03.
1) Nemáme ponětí, o jakého se jednalo šlechtice.
231
2) Krátký kulový dvoják – korunovka.
3) Z nepochopitelných důvodů je uváděna hodnota zboží v tehdy již neplatné zlatkové měně.
Nevíme, zda zbraň měla hodnotu 450 či 900 tehdejších korun.
4) Podnikatel Gustav Fückert vyráběl ve Vejprtech vynikající zbraně. Informační server přátel
zbraní (www.guns-info.cz; k 7. 5. 2011).
5) Hamerleska je dlouhá lovecká palná zbraň se sklopnou hlavní a vnitřními kohouty.
6) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
7) ‚Strýc‘ Charvát byl jistě důchodní velkostatku Hajany, dlouholetý příznivec rodiny Bakešových
a rádce v jejich hospodaření na malém velkostatku v Ořechovičkách u Brna.
7
1903, 9. říjen, Třebíč – korespondenční lísteka)
J. Bakeše rodičům o cestě do Vídně,
návštěvách a publikacích.
Drazí! Včera přijel večer z Vídně (měl jsem tam vědeckou práci). Dnes ráno
telegr[am] na Brabce1)
– očekával jsem příjezd Frantové2)
– avšak nic. Nemohu si
z popisu vysvětliti její obtíže. S op[erací] to nikterak souviseti nemůže! Jsem ale
přece zvědav a rád bych ji zde měl. Možná, že budu-li mět čas, přijedu. Nepřijde-li
však do soboty poledne telegr[am], mám práci a nepřijedu. Nemohla bys, mami, na
neděli sem? J.3)
pojede v ned[ěli] pryč. Stav se zlepšil tak znamenitě, že tumory
skoro úplně zmizely. Fritz4)
Vás nechá srdečně pozdravovat a pojede sem příští měsíc.
Byli jsme neustále pohromadě. Wertheim5)
mně gratuloval ku resultátům. Nyní
vychází moje přednáška (III. pokr[ačování]) v Čas. Česk. Lék.6)
Sep[arátní] otisk
zašlu. Nyní málo nemocných (90) a málo oper[ačních] případů. Dnes dostal jsem
gig7)
, ale Ivo8)
se musíb)
teprve naučit v něm chodit. Věru9)
navštívím v Br[ně], až
tam pojedu. Chci navštívit prim[áře] Nedopila10)
. Ruce líbe tati a Tobě Jaro. J.11)
též
ruce líbe.
a) Datované jednostránkové sdělení na korespondenčním lístku, adresa Paní Lucie Bakešová choť
statkáře in/v Ořechovičkách u Brna per Žilošice, otisk razítka Trebitsch 1/Třebíč 1 10 10 03 přes
pětihaléřovou známku, nalevo nečitelný otisk razítka Schöllschitz/Žilošice.
b) Pokračování nalevo vedle dosavadního textu svisle odspodu nahoru.
1) Brabce neznáme, patrně Antonín Brabec, tehdy první sekundář J. Bakeše.
2) Operovanou pacientku Frantovou neznáme.
3) Netušíme, koho z pacientů měl J. Bakeš na mysli. Mohl jím být Leoš Janáček (viz dále).
4) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
5) Profesor Ernst Theodor Wertheim (1864–1920), vynikající vídeňský gynekolog a porodník,
vysokoškolský učitel, odborný spisovatel. SCHÖNBAUER, 432 (rejstřík); BLHA, 1670–1671;
DBE 10, 452.
6) Časopis lékařů českých (ČLČ). J. BAKEŠ, Nástin operativní činnosti v nemocnici třebíčské za
první pololetí. Přednáška na XV. letní valné hromadě Ústřední jednoty českých lékařů v Třebíči.
ČLČ, 1903, roč. 42, 1002–1004, 1025–1027, 1057–1059, 1074–1076.
7) Čteme jako zig. J. Bakeš obdržel patrně gig, čili malý lehký dvoukolový vozík zapřahaný za
koně; ze souvislosti se jedná o totéž, ale zřejmě o hračku či chodítko pro dítě.
8) Iva neznáme.
9) Věra (Anna) Lesná-Bakešová viz dříve.
232
10) Mořic (též Mauric, Moric, Moriz) Nedopil (1847–1909), rodák z Huzové-Veveří u Rýmařova,
lékař chirurg a urolog, odborný spisovatel. Vystudoval medicínu ve Vídni. V Brně vedl druhé
chirurgické oddělení v Moravské zemské nemocnici u svaté Anny (po jeho smrti bylo zrušeno
koncem července 1910), v níž byl zaměstnán od 1. 6. 1884 a jíž řediteloval od 4. 3. 1893. Přijal
rovněž členství v c. k. moravské zemské zdravotní radě (1893–1909). Heller 2 (1888), 66; AČL,
211; BLGBL 3, 16; HLAVA, 154.
11) Jako poznámka 3.
8
[1903]a)
, [8./9. listopad]b)
, [Třebíč]c)
– korespondenční lístekd)
J. Bakeše matce
Lucii Bakešové o došlé zásilce ovoce a návštěvách.
Drahá mami! Rukulíbám za hrušky, přišly velice dobře. Včera večer měl
jsem hosty p. a pí Budišovských1)
. Dnes u mne byl baron Baratta2)
. Zemřelo mu díťatko
malé. Zval mne na hony – pojedu, myslím, na sobotu k němu3)
. Dnes jedu do
W[Vídně], u Fritze4)
je zase vše zhůru nohama – chudák, vezmu ho s sebou ke mně.
Nyní jest méně práce – každý druhý den velká op[erace] Přijedu asi ve středu. Hrabě
Chorinský5)
mne pozval na 3 hony, avšak odřekl jsem. Jinak nic nového.
Ruce líbe Jaro.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatované sdělení na korespondenčním lístku (Correspondenz-Karte), adresa Paní Lucia Bakešová,
choť statkáře, in/v Ořechovičky, pošta Žilošice u Brna; takřka nečitelné otisky razítek
Okrischko-Brünn (Okříšky-Brno) 9 11 03 přes pětihaléřovou známku, nalevo Schöllschitz Žilošice
10 11 03.
1) Rodinní příslušníci mocného, privilegovaného a zámožného podnikatelského klanu Budischowských,
továrníků v koželužském, kožedělném a obuvnickém průmyslu v Třebíči a na dnešním
Slovensku, byli jimi s největší pravděpodobností Johann Konrad Josef (1845–1915) a jeho
synové August, Ernst a Emil s rodinami. BLGBL 1, 162; Lukáš FASORA, Podnikatel v kožedělném
průmyslu. Carl Ferdinand Leopold Budischowsky, in: Libor Jan – Zdeněk Drahoš a kol.
(eds.), Osobnosti moravských dějin 1, Brno, Matice moravská 2006, 371–381; BSČZ Brun-By,
286–288 (se soupisy literatury).
2) Svobodný pán Richard Karl Baratta-Dragono (1867–1946), poslanec moravského zemského
sněmu (1899–1914, takřka po celou dobu spolu s Františkem Bakešem, otcem J. Bakeše), přísedící
zemského výboru (1904–1906, 1909–1919), místopředseda Zemědělské rady pro markrabství
moravské v Brně (1910–1912), pokrokový velkostatkář, zemědělský pokusník, odborník na lihovarnictví.
Byl spřízněný s hrabaty Haugwitzy, velkostatkáři sídlícími v nedaleké Náměšti nad
Oslavou (v roce 1895 se oženil s Karolínou, dcerou Karla Viléma III. Haugwitze, a spolu měli
čtyři děti). Vladimír VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 3, 37–43; BLGBL 1, 47; BSČZ B-Bař,
213–214; Petr MAŠEK, Šlechtické rody 1, 46.
3) Politik a velkostatkář R. K. Baratta sídlil a hospodařil v Budišově u Třebíče.
4) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
5) Jednalo se o hrabata buď Viktora Chorynského (též Chorinsky z Ledske) ze sádeckého zámku
v Čáslavicích u Třebíče, nebo o Bedřicha (Friedricha Karla) Chorynského (1867–1947), kdysi
majora dragounského pluku, vlastníka velkostatku Veselí nad Moravou. Pět fondů v MZA: F 20
233
Ústřední ředitelství velkostatků ve Veselí nad Moravou, F 95 Velkostatek Veselí nad Moravou,
F 160 Velkostatek Brumov-Hošťálková, F 195 Velkostatek Sádek-Rokytnice, G 144 Chorynští.
Rodinný archiv. V. VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 3, 195–204; J. LANGÁŠEK (ed.),
Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost, Předměstí Veselí, Slavnostní výbor 1913,
průběžně; –ka, Velkostatkář Bedřich Chorinský sedmdesátníkem. Československý les, 1937, roč.
17, 259; Velkostatek Veselí nad Moravou, in: Jaroslav PINKAVA, Historický průzkum lesů. LZ
Strážnice. LHC Hodonín, Bzenec, Velká nad Veličkou, Kroměříž, Ústav pro hospodářskou úpravu
lesů 1965, 70–86 (vyvázaný strojopis pro potřeby hospodářské úpravy lesů na základě archivních
pramenů v MZA v Brně a ve Státním okresním archivu v Uherském Hradišti); P. MAŠEK,
Šlechtické rody 1, 402–403.
9
[1904]a)
, [17./18. únor]b)
, [Třebíč]c)
– dopisd)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o nepříznivých
společenských poměrech v Třebíči a návštěvách vlivných lékařů v Brně.
Drahá mami! Piš mně pouze na zálepkách, jest to nejjistější, a pak ne samé
narážky. Chtěli ode mne, abych podepsal listinu, ve které starosta1)
na zákl[adě]
§ ?193 Pressgesetzes2)
se odvolává, že nejednal z vlastního popudu poštván klerikály
atd. atd., pak, že jsem já jeho sprostý dopis vzal k vědomosti, to jest, že souhlasím
s urážkami nám učiněnými, že jeptišky – atd., už je mi to blbé. Já nepodepsal,
poněvač bych se byl jen blamoval, a nad to moji lékaři pravili, podepíšu-li, že dají
ostré odvolání oni do novin. Mně je to vše tak hrozně protivné, že Ti nemohu popsati.
Odmítám proto vše! Dnes poslal star[osta] sekretáře pro tu odpověď naši, kterou
jsem vzal zpět, já jsem mu ji nevydal, poněvač jsem ji spálil a považuju věc za
skončenou. Brabec3)
jde pryč. Jenčík4)
na ?skoku, Prchal5)
dal výpověď. Starosta
prý zuří proti Svobodovi,6)
který mně dnes psal, že je v takovém stavu duše, v jakém
se umírá atd., a jestli pokládám za možné, že vzhledem na přátelství naše on
by byl podnikl něco proti mně atd., a jestli myslím, že on psal v té ‚Rovnosti‘ člán-
ky.7)
Tak je to vše zde rozerváno, perou se, nadávají si a mně mohou všichni políbit
zadnici!! Že s tím vším nemocnici škodí a demoralisují, je samo zřejmo. Včera
dostal jsem sáhodlouhý telegr[am] od Fritze8)
, jenž mi sděluje, že Tvůj dopis přivedl
vše zase do kolejí a že je nehorázně šťasten – ‚die Welt ist ein Narrenhaus’9)
,
jsem si pomyslil. V Brně jsem byl u Riedingra10)
na obědě, pak u Kat[holického]11)
,
Nedop[ila]12)
a s Brennrem13)
conferoval jsem plné 3 hodiny. Co bude dál nevím,
příjmy 0. Piš hned! Neodpovídej starostovce14)
, abys nějakou šlamastiku nevyvedla,
odpověz jen dle pravdy.e)
Kdybych to byl podepsal, byl bych se hrozně blamoval.
Starosta se odvolává,f)
to mám podepsat takové blbosti třebíčské a k tomu ještě
bych tím ten hanebný dopis uznával za správný.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
234
d) Nedatovaný jednostránkový dopis bez podpisu, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová, choť
statkáře v Ořechovičkách pošta Žilošice u Brna, takřka nečitelný otisk razítek Trebitsch/Třebíč
přes desetihaléřovou známku a Schöllschitz/Žilošice 19 02 04.
e) Další text pokračuje jako vpisek nalevo odspodu nahoru.
f) Zde je dopisní papír utržen.
1) Starosta třebíčské obce J. F. Kubeš viz dříve.
2) Tiskového zákona.
3) Antonín Brabec, tehdy první sekundář J. Bakeše.
4) František Jenčík, tehdy třetí a pak druhý sekundář J. Bakeše.
5) Ctibor Prchal, tehdy druhý sekundář J. Bakeše.
6) O (?Metoději) Svobodovi, patrně členu městské rady či zaměstnanci třebíčské radnice
(?sekretáři) a příznivci J. Bakeše, informace postrádáme.
7) Články v brněnské Rovnosti se dohledat nepodařilo.
8) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
9) Svět je blázinec.
10) Hubert Riedinger (1848–1936) byl vyhlášený lékař gynekolog a porodník i operatér. Přišel
z Vídně a převzal na dlouhou dobu vedení tehdy nové a účelně vybudované Zemské porodnice
v Brně na Obilním trhu (1888–1918).
11) Karel (též Carl, Karl) Katholický (1839–1927), tišnovský rodák, vynikající lékař chirurg vídeňského
školení, primář prvního (německého ženského) chirurgického oddělení v Moravské
zemské nemocnici u svaté Anny v Brně (1870–1911), náměstek ředitele této nemocnice, člen
c. k. moravské zemské zdravotní rady (1889–1909), příznivec Jindřicha Wankla i jeho vnuka
J. Bakeše. Heller 2 (1888), 46–47; AČL, 136-137; OSSND 3/1, 443; BLHA, 742; Vítězslav
V. CHLUMSKÝ, Dr. Karel Katholický býv. primář chirurgického oddělení zemské nemocnice
u sv. Anny v Brně †, ČLČ, 1927, roč. 66, 366–367; BLGBL 2, 116; HLAVA, 638 (rejstřík).
12) Mořic Nedopil viz dříve.
13) František Brenner († 1907), primář prvního interního oddělení v Moravské zemské nemocnici
u svaté Anny v Brně, do níž nastoupil dne 18. 4. 1881.
14) Manželka J. F. Kubeše. Lucie Bakešová stála vždy a ve všem za svým jediným synem. Zdá
se, že intervenovala v jeho prospěch i v případě tohoto pro nás dnes nejasného třebíčského kon-
fliktu.
10
[1904]a)
, [14./15. duben]b)
, [Třebíč]c)
– dopisd)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové
o návratu z Prahy, kongresu chirurgů v Berlíně a Rudolfu Jedličkovi.
Drahá mami! Kusý1)
mně psal krásný list.e)
Přijel včera z Prahy, kde jsem
bydlel u Šussrů2)
. Karlu3)
jsem prohlédl. Zde nalezl jsem ohromný materiál operativní.
Tumory břišní atd. Na kongresu jsem dvakrát mluvil. Jedenkrát při cho-
lelithiasis4)
zúčastnil jsem se diskuse, pak jsem přednášel o mé nové methodě
chron[ické] nephritidy5)
. S mnoha chirurgy jsem vstoupil do spojení. Znají moji
činnost. Nyní vyjde v Archiv für kl[inische] Chirurgie můj Rückblick auf 100 La-
parotomien6)
. S Jedličkou7)
jsem celé 4 dny byl skoro nerozlučně pospolu. Jest to
výtečný člověk – a přece místo nedostane, ač celý sbor profes[orský] jest jen pro
něho. Jsou to strašné poměry. Je v konfliktu s místodržitelstvím a vládou. Kukula8)
má protekci u císaře, je mizerný charakter – proto asi bude jmenován přes votum9)
235
sboru prof[esorem] Přijeď prosím Tě, mami, na neděli. Ruce líbe tati a Tobě Jaro.
Nevoď sem nikoho, mám příliš mnoho práce!f)
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatovaný jednostránkový dopis, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová, choť statkáře v Ořechovičkách
u Brna per Žilošice, nečitelný otisk razítka Trebitsch/Třebíč přes desetihaléřovou
známku, Schöllschitz/Žilošice 16 04 04.
e) Tato věta je napsána našikmo vpravo od oslovení.
f) Tato poslední věta je napsána nalevo vedle dosavadního textu svisle odspodu nahoru.
1) Vládní rada Emanuel (též Emil) Kusý (1844–1905), mohelnický rodák, vojenský a sociální lékař,
organizátor zdravotnictví v Rakousko-Uhersku (při brněnském místodržitelství a vídeňském
ministerstvu vnitra), odborný spisovatel. AČL, 165–169; BLHA, 841; BLGBL 2, 355–356;
P. SVOBODNÝ, L. HLAVÁČKOVÁ, Dějiny, 126–127.
2) Profesor Josef Schusser (1864–1941), rodák z Choltic u Pardubic, akademický malíř podobizen
a zátiší, vysokoškolský učitel na pražské Uměleckoprůmyslové škole, BLGBL 3, 791.
3) Karla Bufková-Absolonová-Wanklová (1855–1941), blanenská rodačka, etnografka, spisovatelka,
mladší sestra Lucie Bakešové, matka Olgy Stránské-Absolonové a Karla Absolona, teta
J. Bakeše, která žila v Praze.
4) Žlučové kameny.
5) Chronický zánět ledvin.
6) Jistě se jednalo o příspěvek J. BAKEŠ, Beiträge zur Bauchchirurgie, Archiv für klinische Chirurgie,
1904, roč. 74, 967n.
7) (Pozdější profesor) docent Rudolf Jedlička (1869–1926), rodák z Lysé nad Labem, lékař chirurg
a rentgenolog, zakladatel mimo jiné Jedličkova ústavu (1912) a Pražského sanatoria v Podolí
(1914), vysokoškolský učitel, odborný spisovatel. AČL, 120; OSNND 3/1, 149; BLHA, 707;
BSPLF 1, 246–247; BLGBL 2, 34–35; HLAVA, 638 (rejstřík).
8) Profesor Otakar Kukula (1867–1925), jičínský rodák, lékař chirurg, vysokoškolský učitel, odborný
spisovatel. V roce 1903 převzal vedení pražské chirurgické kliniky po zemřelém Karlu
Maydlovi. Specializoval se na břišní chirurgii a urologii, prosazoval operativní řešení apendicitid.
AČL, 162–163; OSNND 3/2, 960; BLHA, 837; BLGBL 2, 342; BSPLF 1, 293-294; HLAVA,
638 (rejstřík).
9) Vyjádření názoru hlasováním.
11
1904, 5. červenec, Třebíč – korespondenční lísteka)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové
o fotografování operací a vynálezu lékařského nástroje k resekcím žaludku.
Drahá mami!
List Tvůj došel s odpolední poštou – neztratil se tedy. Byl u mne Fritz1)
, fotografoval
operace. Jak jsem Ti již psal, vynalezl jsem nový instrument ku resekci žaludku,
zvaný ‚gastrotriptor‘, jejž nyní konstruujeme. Chci na letošním kongresu ve
Vratislavě (Breslau)2)
přednášeti o mých resekcích žaludku a demonstrovati nový
236
instrument zároveň s novou operační methodou. Možná že přijedu na jeden večer
domů. Ruce Vám líbe J.
Karel3)
doktorem!
a) Datované jednostránkové sdělení na korespondenčním lístku, adresa Paní Lucia Bakešová choť
statkáře in/v Ořechovičkách pošta Žilošice u Brna, nečitelné otisky razítek Okrischko/Brünn (viz
dříve) přes pětihaléřovou známku a Schöllschitz/Žilošice.
1) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
2) O účasti J. Bakeše na chirurgickém kongresu ve Vratislavi se nepodařilo nic dohledat. Domníváme
se, že tam nakonec nejel.
2) (Pozdější profesor) Karel Absolon (1877–1960), boskovický rodák, geograf, paleoetnolog, organizátor
archeologického a krasového výzkumu na Moravě, odborný spisovatel, bratranec J. Bakeše.
Studoval na brněnském klasickém gymnáziu a na pražské Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy, kde v roce 1904 složil rigorózní zkoušky a byl promován doktorem filozofie (PhDr.).
12
[1904]a)
, [20. říjen]b)
, [Třebíč]c)
– dopisd)
neznámého pisatele Metoda (?Metoděje
Svobody) J. Bakešovi o nepřátelské společenské atmosféře v Třebíči.
Drahý příteli,
rád bych Vám byl řekl, co asi již víte nyní sám. Včera, t. j. 19. [října 1904],
v obecním sezení usnesl se výbor dáti Vám výpověď z bytu v nemocnici 6 : 15 hlasům
pod vlivem naschvál čtené zprávy Kampasovy1)
a infamní stížnosti Dra Nová-
ka2)
na Vás. Nehýbejte se z nemocnice, neboť Dr Přerovský3)
se chce starat o to,
aby usnesení výboru se nevykonalo jako neproveditelné (finanční obtíže). Měš-
ťan4)
, Lorenz5)
a ostatní ta láj s nimi, která jen z klepů hospodských je na Vás
rozzlobena, nechť Vás co nejméně z klidu vyruší.
Zítra, t. j. v pátek [21. října 1904], přijdu po 9. hod[ině] s hejtmanem [...]6)
se
podívat na moderní operaci, smím? Chtěl jsem Vás dnes požádat, ale nebyl jste
doma.
Líbá Vás Váš Method7)
.
Domů, myslím, přijedu v neděli ranním vlakem do Střelic, abychom se umluvili.
Jsem tak rozčilen a vnitřně rozerván, že nejsem schopen logického myšlení.e)
a) Odvozujeme z údajů ve sdělení a data zasedání třebíčské městské rady.
b) Odvozujeme z údajů ve sdělení a data zasedání třebíčské městské rady.
c) Odvozujeme z údajů ve sdělení a data zasedání třebíčské městské rady.
d) Nedatované jednostránkové sdělení neznámého pisatele, rukopis takřka totožný s Bakešovým
(!).
e) Obě věty od J. Bakeše jsou připsány na druhé straně lístku.
1) Kampas byl patrně členem třebíčské městské rady.
2) Theodor Novák, tehdy první sekundář J. Bakeše v Třebíči.
3) Karel Přerovský (1861–1950), třebíčský rodák, advokát, člen městské rady, starosta města
(1907–1919).
4) O Měšťanovi, patrně členu třebíčské městské rady, nic nevíme.
237
5) O Lorenzovi, patrně členu třebíčské městské rady, nic nevíme.
6) Čteme hejtmanem Krajerou. Podle sdělení Aleše Vyskočila, odborníka na dějiny státní správy
na Moravě, byl tamním okresním hejtmanem místodržitelský rada Josef Schoch. Mohlo však jít
o nám neznámého místně příslušného vojáka Krajeru s hodností hejtmana.
7) O pisateli Methodovi (?Metoději ?Svobodovi) nic nevíme.
13
[1904]a)
, 1. listopad, Třeb[íč] – dopisb)
J. Bakeše rodičům o dalším vývoji svízelné
společenské situace v Třebíči.
Drazí moji!
Toho nepříjemného sekundáře jsem se zbavil konečně. Je to intrigán – zkrátka
nebezpečný člověk. Myslím, že i v Praze na mne nadělá klepů, darebák ničem-
ný.1)
Mám teď 3 nové sekundáře, vypracoval jsem na základě nabytých zde smutných
zkušeností statut nový, který nepřipouští dvojsmyslu, a dnes jsem se sekundáři
statut probral bod za bodem a pak jsem si nechal od nich dát podepsaný revers,
že se budou jím řídit a že s ním souhlasí.2)
Tím, myslím, vyvaruju se na budoucnost
konfliktům.
Ta výpověď z bytu nebyla mně doručena; a druhý den zhrozili se moudří páni,
co večer usnesli. P. děkan mluvil ovšem proti také. Klerikální boj je to proti
mně.3)
Ty černé bestie – s těmi také nelze nic zpravit, poněvač jest to zákeřnický
loupežník.c)
Dr Váňa4)
odejel úplně uzdraven (!!) odtud. Jest to zvláštní případ! Byl jsem
několikráte u Waldsteinů5)
. Též Baratta6)
mně psal z Brna, kam jsem mu poslal separátní
otisky svých prací, že je ihned odevzdal Moritzovi Vettrovi7)
, jenž je s velikým
interesem studuje.
Budu muset jet příští týden snad do Vídně, jestli mně operat[ivní] materiál
trochu se umenší. Docentura, atd.8)
Ten článek o cholelithiase9)
také vyšel v Lék[ařských] Rozhl[edech]10)
a žu-
pa11)
objednala 300 separátních otisků, které se rozešlou po všech lékařích Moravy
zároveň s přípisem župním, aby cholelithiasis mně byla posílána.12)
Zase rozšíření
mé činnosti a známosti. Odtud nyníd)
hned pryč nemohu, poněvač bych ztratil půdu,
která je nezbytnou k mé působnosti. Proto nemohu okázale nepřátelsky vystoupit
prozatím proti těm blbcům! Agitací proti mně klesl můj příjem skoro na nic. Měsíc
říjen vydělal jsem pouze 100 zl.13)
To bude jistě ještě více klesat. Žádnému ani na
mysl nepřijde zaplatit. Poděkuje a jde. Jest to úžasné sprosťáctví. Klerikáli ve městě
štvou tím, že poukazují na můj exclusivní život, na to, že chodím jen k velkým
pánům na hon atd. atd., že musím mět příjmy aspoň na 10 000. Bestie!!
Přijeď, mami! Kdoví, kdy se domů dostanu.
Ruce líbe Jaro.
Ovoce už nemám žádné.
Neznáš Olgy14)
adresu? neb adresu tety Karly15)
?e)
238
149 116
206 244
826 414 400
1950 437 3600
691 525
493 515
941 506
309 375
690 361
332 104
113 3597 fl.16)
toto jsem vydělal letos.
6700 fl.17)
To jsem vydělal v loni.
a) Odvozeno z předchozích sdělení.
b) Nedatovaný čtyřstránkový dopis, bez obálky.
c) Konec strany 1.
d) Konec strany 2.
e) Konec strany 3.
1) S nejvyšší pravděpodobností je míněn již uvedený první sekundář Theodor Novák.
2) Tento statut pro lékaře třebíčské nemocnice z roku 1904 se objevit nepodařilo.
3) Podle sdělení archivářky Jitky Padrnosové ze Státního okresního archivu v Třebíči nelze k této
„klerikální záležitosti“ v tamním archivu nic dohledat.
4) Jan Váňa († 1908), c. k. okresní lékař v Moravských Budějovicích, který vstoupil do státní
služby v roce 1887, národopisný pracovník. AČL, 338. Další podrobnosti o něm a o jeho nemoci
neznáme.
5) Jednalo se jistě o Josefa Vincence Valdštejna-Vartemberka (též Waldstein-Wartenberg), sídlícího
v Třebíči, a o jeho příbuzné. MZA, fondy F 200 Velkostatek Třebíč, G 300 Rodinný archiv
Valdštejnů-Vartemberků Třebíč. V. VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 3, 221–228. Pátrání ve
fondu Rodinný archiv Valdštejnů Mnichovo Hradiště, jak sdělila archivářka Vladimíra Hradecká
ze Státního oblastního archivu v Praze, nemělo úspěch. P. MAŠEK, Šlechtické rody 2, 418–420.
6) Richard Karl Baratta-Dragono viz dříve.
7) Hrabě Felix Vetter von/z der Lilie (1830–1913), moravský zemský hejtman (1884–1906), poslanec
moravského zemského sněmu v Brně, velkostatkář v Nové Horce u Nového Jičína. Je jistě
míněn jeho syn hrabě Moritz (též Moriz, Mořic) Josef Maria Vetter von/z Lilie (1856–1945),
opavský rodák, velkostatkář v Trnávce, štábní lékař, právník, c. k. okresní hejtman v Boskovicích,
ministerský a místodržitelský úředník, poslanec říšské rady ve Vídni a moravského zemského
sněmu v Brně, prezident poslanecké sněmovny (od 1901), československý senátor. Heller
1 (1912), 107–110; P. MAŠEK, Šlechtické rody 2, 400; Jindřich ČELADÍN, Hrabě Moritz Vetter
z Lilie (http://www.blansko.cz/clanky/07/10/hrabe-moritz-vetter-z-lilie.php, k 9. 2. 2010).
8) Soudíme, že habilitační řízení v Praze bylo pozastaveno či nebylo vůbec zahájeno, aniž známe
podrobnosti, že se J. Bakeš nevzdával a pokoušel se zahájit jiné ve Vídni či tam sehnat přímluvce
pro první uvedené řízení.
9) Žlučových kamenech.
10) Zmíněné odborné publikace o žlučových kamenech: J. BAKEŠ, Cholelithiasis, Lékařské rozhledy.
Zprávy o nejnovějších pokrocích na poli praktického lékařství [Praha], 1904, roč. 12,
č. 10, 433–445 (části: I. Pathologie, II. Symptomatologie; na konci: „Příště promluvíme si o therapii
cholelithiasy.“). Dále též jako zvláštní otisk: TÝŽ, Cholelithiasis, Praha, nákl. vl. 1904
239
(15 s., tiskem Aloise Wiesnera v Praze); TÝŽ, Therapie cholelithiasy. Dle přednášky konané na
valné hromadě lék[ařské] župy jihlavsko-znojemské 2. dubna 1905 v Třebíči. I. Lékařské rozhledy,
1905, roč. 13, č. 9, 321–328; II. Chirurgická therapie cholelithiasy. Tamtéž, č. 12, 441–451
(na konci druhé části: „Příště popíšeme speciální techniku operativních zákroků na žlučovodech
s uvedením námi operovaného materiálu.“) Dále též jako zvláštní otisk: TÝŽ, Therapie cholelithiasy,
Praha, nákl. vl. 1905 (8 a 11 s., tiskem A. Wiesnera, svázáno dohromady. Úvodní
stránka: Vnitřní a chirurgická therapie cholelithiase. 1. (Chirurgická) Terapie cholelithiase/-y.
„Dr. Bakeš. Vnitřní a chirurgická therapie cholelithiase. Slovutný pane kollego! Župa JihlavskoZnojemská
dovoluje sobě předložiti Vám další přednášky primáře Třebíčské nemocnice dr. J. Bakeše
o cholelithiase s tou snažnou prosbou, abyste po přečtení jich pozornost věnovati ráčil
případným patientům a pokud možno nemocné ty panu primáři do nemocnice odkazoval, an týž
thematem tím zvlášť intensivně se obírá a větší /tučně: monografii o chirurgii břišní/ vůbec vydati
hodlá.“).
11) Jihlavsko-znojemská lékařská župa.
12) Neskromný J. Bakeš se chtěl patrně stát nejpoučenějším a monopolním operatérem chorob
žlučníku přinejmenším na Moravě.
13) J. Bakeš počítal stále v tehdy již neplatné zlatkové měně. Viz dříve. Nevíme, zda se jednalo
o sto či dvě stě tehdejších korun.
14) Olga Stránská-Absolonová (1872–1927), boskovická rodačka, sestra Karla Absolona, sestřenice
J. Bakeše, novinářka, redaktorka, sociální pracovnice, aktivistka ženského hnutí.
15) Karla Bufková-Absolonová-Wanklová viz dříve.
16) Zlatých. Nevíme, zda se jednalo o 3597 či 7194 tehdejších korun.
17) Totéž. Nevíme, zda se jednalo o 6700 či 13 400 tehdejších korun.
14
[1905]a)
, 4. leden, [Třebíč]b)
– dopisc)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o léčení
angíny otce.
Drahá mami!
Právě jsem přijel! a nalezl několik lístků od Tebe. Nemyslím, že by to u tati
bylo něco vážnějšího. Podle popisu jest to obyčejná angina phlegmonosa1)
, která
způsobuje mnoho nepříjemných symptomů, ale jest úplně nevinná. Proto píšu
a očekávám další zprávy – jelikož mi těžko jestd)
sotva přišed, zase odjeti. Kloktání
se slabým roztokem kali chlorici2)
neb hypermanganu, po případě i hodně teplého,
pak Priessnitzův obklad na krk, tekutá strava, to jest jediné, co činiti třeba. Prosím
o další zprávy, event[uálně] telegram.
Váš Jaro.
a) Rok si domýšlíme.
b) Sdělení bylo psáno s nejvyšší pravděpodobností v Třebíči.
c) Nedatovaný dvoustránkový dopis, kartička s předtiskem „Operateur a primář Dr. J. Bakeš“
a „Třebíč“, bez obálky.
d) Konec strany 1.
1) Hnisavá angína v zimním období.
2) Chlorečnan draselný.
240
15
1905, 24. leden, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o operacích
a výroční zprávě třebíčské nemocnice.
Drahá mami!
Podle Tvé rady tedy ještě tu bábu1)
podržím proto také, že 9 zl.2)
jest laciná,
ona pere a žehlí dobře. To je možná, že po zimě pojede k čertu, nu pak si najdem
konečně zase něco. Zeptej se, co by ta byla žádala vb)
Olomouci, to by mne zajímalo.
Řediteli3)
vede se dobře, až na to, že má v moči bílkovinu, což ale s operací nesouvisí.
Zítra jedu do Vídně, mám v pátek demonstraci mých praeparátů chole-
lithiase4)
v k. k. Gesellschaft d[er] Ärzte5)
. Mám mnoho práce s tou výroční zprá-
vou6)
, která bude letos ještě lepší loňské. Operuju nyní málo – bohu díky, nyní nevydělávám
ani krejcara. Ruce líbe Vám Jaro.
a) Datované dvoustránkové sdělení, kartička s předtiskem „Operateur a primář Dr. J. Bakeš“
a „Třebíč“, bez obálky.
b) Konec strany 1.
1) Jednalo se o nám neznámou posluhovačku v Třebíči.
2) Posluhovačka v té době za práci nedostávala od J. Bakeše 9 zlatých, ale 9 či 18 tehdejších korun
za měsíc.
3) Nemáme ponětí, o jakého se jednalo ředitele (?Leoš Janáček) a jakou podstoupil operaci
(?ledvin, močového měchýře).
4) Jistě nákresy, fotografie a vyoperované kameny z vlastních operací žlučníku provedených
v Třebíči.
5) Vídeňský C. k. spolek lékařů.
6) J. Bakeš sepisoval se spolupracovníky a vydával tiskem kvalitní výroční zprávy o činnosti jím
vedeného zařízení (za roky 1903, 1904, 1906, 1907–1908).
16
1905, 5. duben, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše rodičům o lékařské přednášce a reakci
na ni.
Drazí!
V neděli měla župa J. Znoj.1)
zde schůzi a přednášel jsem za značného účastenství
lékařů o therapii cholelithiase2)
a zároveň představiti jsem mohl 5 případů
dílem již operovaných, dílem na op[eraci] čekajících. Přednáška se velice líbila,
opět bude vytištěna v Rozhledech3)
a rozeslána lékařům od župy. Jaká jest indolence
mezi lékařstvem, to můžeš posouditi z toho, že sotva 3 poděkování mně došly od
300 lékařů, kteří obdrželi výroční zprávu4)
, knihu cennou nejen svým obsahem,
nýbrž i výpravou. V Čechách jsem tak systematicky umlčován, že jsem na redakce
„Časopisů“ vůbec nic neposlal.5)
Koš s prádlem jsem obdržel, díky. Zde je velice
škaredě a prší. Chtěl jsem jeden den jet na ty sluky, ale vždy mi něco do toho přijde.
Kdy přijedeš Ty? Postel dostanu až kolem 10. [dubna 1905] musí teprve býti
zhotovena! Proto nebudu do té doby až p[ostel] přijde v pořádku. Poslala jsi toho
241
Rigo6)
? Prosím Tě, pošli ho, sice si bude Leitrová7)
myslet, že ho neradi posíláme.
S Bohem, ruce líbe Jaro.
Urbancovi8)
se vede stále dobře!
Materiál op[erativní] počíná trochu ubývati. Dnes operuji 2 hernie9)
a jednu
paní s karies kostí10)
.
a) Datovaný jednostránkový dopis, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová choť statkáře v Ořechovičkách
per Žilošice, takřka nečitelné otisky razítek Trebitsch 1/Třebíč 1 přes dvě pětihaléřové
známky, Schöllschitz/Žilošice 5 4 05.
1) Jihlavsko-znojemská lékařská župa.
2) Léčení žlučových kamenů.
3) Časopis Lékařské rozhledy viz dříve.
4) O zprávách viz dříve.
5) To se však nezakládá na pravdě. Kromě příspěvků o žlučových kamenech v Lékařských rozhledech
jsme v pražských periodikách našli: J. BAKEŠ, Kasuistické příspěvky ku poznání osteoarthropathií
při syringomyelii s poznámkou o spontanních frakturách vůbec, Revue v neurologii,
psychiatrii, fysikální a diaetetické therapii, 1905, roč. 2, 289–293, 345–354; Cholelithiasis. Výsledek
operativní therapie. Přednáška ve ‚Spolku českých lékařů‘ v Praze 5. února 1906, ČLČ,
1906, roč. 45, 479–481, 521–525. Dále též jako zvláštní otisk: Cholelithiasis. Výsledek operativní
therapie. Napsal doc. dr. Jaroslav Bakeš v Třebíči. Přednáška ve ‚Spolku č. lékařů‘ v Praze dne
5. února 1906. (Zvláštní otisk z ‚Časopisu lékařův českých‘ r. 1906.). Praha, nákl. vl. 1906 (tisk
Dr. Edvard Grégr a syn v Praze); Chirurgická therapie vředů žaludečních. (Přednáška v Brněnské
župě konaná dne 29. III. 1906.). ČLČ, 1906, roč. 45, 839–844.
6) Patrně pes chovaný na statku Bakešových v Ořechovičkách u Brna.
7) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
8) O Urbancovi nic nevíme.
9) Kýly.
10) Neznámá pacientka s kostižerem.
17
1905, 14. duben, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o návštěvě Vídně,
jednání vedoucím k habilitaci v Praze a chystaném výjezdu na kongres chirurgů
v Berlíně.
Drahá mami!
Byl jsem den ve Vídni, poň[něvadž] jsem měl legitimaci, která by byla propadla
a byl jsem tak disgustován (a úplně mně odpadla veškerá chuť k práci) tou
indolencí lékařů, jimž zaslal jsem výroční zpr[ávu]1)
, že jsem jel si pro trochu chutě.
Tomu redaktoru vyhazovat peníze nepokládám za opportunní, a pak jest mi vše
skoro jedno. Dnes dostal jsem od dvor[ního] rady Zahr[adníka]2)
z Brna corresp[ondentku]
znějící: ‚Referent byl Kabrhel3)
, další[mi] členy Pešina4)
, Kukula5)
.
Dle toho s návrhem budu hotov do svátků a v nejbližší schůzi (v květnu) ho
odevzdám. Bližší při svém příjezdu do Třebíče si pohovoříme o tom, pokud Vás zajímati
bude. Dr Z[ahradník]‘6)
242
Podle toho jest tedy záležitost docentury v Pr[aze] vyřízena a půjde do ministeria.
– Mně je vše jedno.7)
Přijeď snad v pondělí dopol[edne] Nechceš? Bylo by dobře, postel mám již.
Na svátky8)
budu asi již na congr[esu]9)
v Berlíně a chci přes Pr[ahu] domů. Operat[ivní]
materiál malý. Nemohu dostati III. sekundáře – nehlásí se nikdo. Zítra
operuju syna starosty žid[ovského] města10)
zdejšího na appendicitis11)
(on jest
adjunct při úřadech). Kadlecová12)
má srdeční vadu vysokého stupně. Zlepšena propuštěna.
Pošli, prosím Tě, ?psa pí. Leitrové13)
. Pí. Budišovská14)
mně udělala a vyšila
záclony do oper[ačního] sálku velice krásné.
Ruce líbe tati a Tobě Jaro.
Vlasta15)
psala, že pojede do Vídně – proč?
a) Datovaný jednostránkový dopis, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová choť statkáře v Ořechovičkách
per Žilošice u Brna, na druhé straně nečitelný otisk razítka pošty v Třebíči přes dvě
pětihaléřové známky, takřka nečitelný otisk razítka Schöllschitz/Žilošice 16 4 05.
1) Byla to tiskovina s názvem Ze Všeobecné veřejné nemocnice cís. Frant. Jos. I. v Třebíči. Výroční
zpráva o činnosti ústavu za rok 1904 (Třebíč, Všeobecná veřejná nemocnice 1905, 77 s.,
obsah s. 78, deset náčrtků v textu, na konci pět černobílých fotografií a dva rentgenogramy,
tiskem J. F. Kubeše).
2) Rudolf Zahradník (1857–1915), litomyšlský rodák, právník, místodržitelský sekretář v Brně,
okresní hejtman v Kyjově (1896–1907), místodržitelský a dvorní rada v Brně (přednosta odboru
pro záležitosti stavební, cejchovní a zdravotní a veterinární v trestních věcech, po reorganizaci
vedoucí stavebního a nadačního odboru). VYSKOČIL, 323-324.
3) Profesor Gustav Kabrhel (1857–1939), rodák z Pardubic, část Dražkovice, lékař hygienik, vysokoškolský
učitel, odborný spisovatel, AČL, 130–131; G. KABRHEL, Po 50 letech, Praha 1933
(bibliografie); BLHA, 730; BSPLF 1, 256–257; BLGBL 2, 77.
4) Profesor Matěj Pešina (1861–1943), třeboňský rodák, lékař internista, pediatr, vysokoškolský
učitel, odborný spisovatel, redaktor, AČL, 231–232; BSPLF 2, 220–221; BLGBL 3, 178.
5) O. Kukula viz dříve.
6) Výsledný návrh, usnesení schůze pražských profesorů a podrobnosti o návštěvě R. Zahradníka
v Třebíči neznáme.
7) Docentura v Praze nebyla ani na jaře 1905 stále dořešena, ačkoliv si J. Bakeš myslel pravý
opak.
8) Svátky velikonoční.
9) Kongresu chirurgů.
10) Součástí Třebíče byla významná židovská obec. Její některé objekty jsou dnes spolu s dalšími
z historického jádra a se svatoprokopskou bazilikou známými a navštěvovanými památkami zapsanými
do seznamu světového dědictví UNESCO.
11) Akutní zánět červovitého výběžku slepého střeva.
12) Pacientku Kadlecovou neznáme.
13) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
14) Budischowští viz dříve.
15) Vlasta Havelková-Wanklová (1857–1939), blanenská rodačka, etnografka, sběratelka lidových
výšivek, kustodka pražského Národopisného musea českoslovanského, odborná spisovatelka,
mladší sestra Lucie Bakešové a teta J. Bakeše.
243
18
[1905]a)
, [13./14. září]b)
, [Třebíč]c)
– korespondenční lístekd)
J. Bakeše matce Lucii
Bakešové o operacích a chystaném odjezdu na kongres chirurgů v Bruselu.
Drahá mami! Jsem v horečné činnosti! Operuju náramně a chystám se na
cestu – bezpochyby zítra pojedu. Právě jsem dopsal svoji přednášku. Zpět1)
hodlám
jeti přes Paříž, vrátím se asi koncem tohoto měsíce. Zítra mám ještě ohromné operace,
také hraběnku Bossi-Fedrigotti2)
budu zítra operovati (papillom3)
hlavy).
Z Bruselu mám již 6 pozvání k dîner4)
do rodin tamějších chirurgů. Zdá se, že to bude
imposantní jak vědecky, tak i zábavně. Moje adresa je: Dr J. B. Bruxelles, Hôtel
de Belle-Vue. Budu Vám psáti až z Bruselu.
Ruce Vám líbe Jaro.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatované jednostránkové sdělení, Korrespondenz-Karte – Korespondenční lístek, Absender:/Odesílatel:
nevyplněno, adresa Paní Lucia Bakešová, choť statkáře v Ořechovičkách per
Žilošice, otisk razítek Trebitsch 1/Třebíč 1 14 9 05 přes pětihaléřovou známku a Schöllschitz/Žilošice
15 9 05.
1) Z Bruselu.
2) Byla to buď Friederike Josephine Bossi-Fedrigotti (1864–1944), dáma brněnského Ústavu
šlechtičen Marie Školské, nebo Friederike Maria Immakulata (1870–1940), benediktinka v PrazeSmíchově.
P. MAŠEK, Šlechtické rody 1, 101.
3) Nádor hlavy.
4) J. Bakeš měl jistě na mysli společenskou večeři (hlavní jídlo dne).
19
[1905]a)
, [3./4. říjen]b)
, [Třebíč]c)
– dopisd)
J. Bakeše rodičům o návratu z kongresu
chirurgů v Bruselu, operacích a nových společenských nesnázích v Třebíči.
Moji drazí!
Zajisté už jste dostali různé pohlednice a zprávy ode mne. Moje přednáška1)
byla s velkým interesem přijata – jest to asi jediný užitek celé této nezdařené cesty,
která mne stála ohromnou summu peněz 1700 korun.
V neděli vrátil jsem se přes Amsterodam direktně přes Vídeň domů, kde mne
už čekaly různé zase příjemnosti. Ta třebíčská spřež neví, jak by mne urážela,
a neustále vymýšlí nová svinstva. Lépe ani o tom nepřemýšlet a ignorovat dobytek.
Starostová2)
měla hromský absces, který se provalil do konečníku3)
, proto také se
po mně sháněli. Je jí už lépe. Dnes přijela z Brna jedna slečna k operaci chole-
lithiase4)
. Práce mnoho. Dnes 3 velké operace. Ty strašně nyní rozeštvané a rozbouřené
národnostní poměry na Moravě budou míti i neblahý vliv na můj materiál,
poněvač Němci se budou bát sem dojíždět – uvidíte. Fanatismus jest strašný,
zvláště ten teutonský.e)
244
Budeš-li míti čas, prosím Tě, mami, přijeď sem – ale ne přes neděli, kdy musím
k Budišovským5)
. Co jest u nás nového? Pozdrav od Leitra.6)
Jak se vede tatínkovi?
Budu-li míti příští týden trochu pokdy, přijedu domů.
Ruce Vám líbe Váš Jaro.
a) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
b) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
c) Patrné jen z otisku poštovního razítka.
d) Nedatovaný dvoustránkový dopis, zálepka, adresa Paní Lucia Bakešová, choť statkáře v Ořechovičkách
per Žilošice u Brna, takřka nečitelný otisk razítek Trebitsch/Třebíč 4 10 05 přes
desetihaléřovou známku a Schöllschitz/Žilošice.
e) Konec strany 1.
1) Předpokládáme, že se jednalo o přednášku s názvem Eine neue Operation am Ductus
choledochus. Choledochojejunostomie.
2) Manželka zmíněného J. F. Kubeše, knihkupce, knihtiskaře, starosty třebíčské obce.
3) Veliký absces, čili píštěl v dolní části tlustého střeva.
4) Žlučových kamenů.
5) Budischowští viz dříve.
6) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
20
[sine; 1906, březen, Třebíč]a)
– dopisb)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o léčení
svalového revmatismu otce, operacích a plánovaném výjezdu na chirurgické kongresy
v Berlíně a v Lisabonu.
Drahá mami!
To je typický rheumatismus svalový. Tati nesmí stávat, musí v teple se držet,
nejlépe do teplého flanellu se zavinout a každý den večer 2 prášky natrium sali-
cylicum1)
do horkého thee vypít. Ráno a v poledne také jeden prášek v oplatkách.
Za 3 neb 4 dny to zmizí, jak to přišlo. Přikládám recept na prášky a několik jich posílám
v psaní. Teplo jest hlavní věc.
Janouškové2)
daří se lépe, ač jest případ ten přece jen zoufalý – neumře. Zítra
operuji paní primáře Dr. Papírníka3)
z Brna.c)
V dubnu pojedu na Kanárské ostrovy, Madeiru, [do] Maroka, Lisabonu přes
Berlín Hamburg. V Berlíně 3 dny kongres chirurgů v Lisaboně congr[es] internationální.
?Boxra4)
pošlu až dle úmluvy u Budišovských5)
. Nebylo by nejlépe, kdyby
Franěk6)
si pro něho přijel snad v neděli? Myslím, že by to bylo nejlacinší.
Včera operoval jsem jakousi Cetlovou ze Sobotovic7)
: cholecystitis hae-
morrhagica8)
s mnoha kameny – uzdraví. Jinak nic nového.
S Bohem líbe Vás Jaro.
a) Zařazujeme podle následujícího dopisu.
b) Nedatovaný dvoustránkový dopis, bez obálky.
c) Konec strany 1.
1) Salicylát sodný, antirevmatikum.
245
2) O pacientce Janouškové informace postrádáme.
3) Jistě se jednalo o Aloise Papírníka, sekundáře a později ředitele Zemského ústavu pro choromyslné
v Brně-Černovicích, a jeho nemocnou manželku.
4) Patrně psa boxera.
5) Budischowští viz dříve.
6) Franěk byl patrně čeledín na malém velkostatku Bakešových v Ořechovičkách u Brna.
7) O pacientce Cetlové ze Sobotovic u Rajhradu u Brna informace chybějí.
8) Jistě akutní krvácivý zánět žlučníku s kameny.
21
1906, 7. duben, paluba parníku Oceana – dopisa)
J. Bakeše rodičům o kongresu
chirurgů v Berlíně a cestě na kongres další v Lisabonu.
An Bord
des Dampfers Oceana
den 7. April 1906.
Drazí!
Včera odejel jsem v noci z Berlína do Hamburku a nyní jsme právě na cestě
do Dovru. Loď jest překrásná a úplně moderní. Účastníků jest velmi mnoho –
z Prahy prof[esor] Kukula1)
s paní a prof[esor] Pavlík2)
. Kongres byl dost zajímavý,
jinak nic nového. Pište mi do Lisabonu podle předpisu, který Vám [?]3)
psala.
Loď kolísá – nedobře se píše.b)
Dosud nemám z Třeb[íče] žádných zpráv. Jsem zdráv a srdečně Vás líbám
Jaro.
a) Datovaný dvoustránkový dopis, dopisní papír s vyobrazením vlaječky a s nápisem „HamburgAmerika
Linie“, bez obálky.
b) Konec strany 1.
1) O. Kukula viz dříve.
2) Profesor Karel Pawlík (1849–1914), klatovský rodák, lékař gynekolog, porodník, urolog, vysokoškolský
učitel, odborný spisovatel. AČL, 226-227; BSPLF 2, 213-214; BLGBL 3, 155.
3) Nelze přečíst a z ničeho dovodit, o jakou ženu (?tehdejší milenku J. Bakeše) se jedná.
22
1907, 12. únor, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o pořízení
automobilu ve Vídni a pacientech v Třebíči.
Drahá mami!
Minulý týden byl jsem do pátku ve Vídni a převzal jsem můj automobil, který
jezdí výtečně. Nechal jsem ho ještě ve Vídni, aby se chauffeur dobře s mechanismem
jeho seznámil a úplně jistým stal v řízení. V sobotu dostal jsem telegram od
Teubra1)
z Křižanova, hned jsem místo do Brna tam jel. Jeho foršt2)
onemocněl těžce
hnisavým zánětem středního ucha. Zůstal jsem v neděli v zámku a sebral jsem
246
druhý den foršta s sebou do nemocnice a ihned operoval. Trepanace – absces otevřen,
hnis odtéká. Mám však s ním ještě velkou starost, jelikož má třesavky
a blouzní dosud. Nevím, zda ho udržím.b)
Leitrovi3)
Vás srdečně pozdravují.
Nového není nic. Nyní pracuji na cholelithiase4)
, abych ji již jedenkrát dostal
do tisku. Vstoupí ke mně do nemocnice jako III. sek[undář] plukovní lékař Dr Tro-
kan5)
. Vilímka6)
musíme někde ubytovat, poň[něvadž] mne musí postoupiti svoji
světničku – je s tím potíž!
Pí. Prošková7)
činí nám zlé starosti a jedna complikace stíhá druhou. Jsme již
celí zoufalí nad tím. Také nevím, zda ji udržíme – a pakli, nebude to jistě na dlou-
ho.
V sobotu pojedu na techn[iku]8)
do Brna.
Je to zvláštní, že právě v sobotu přihodí se telegrafická povolání neb presantní
operace. Teď 2krát po sobě.c)
Nemohu se dostati s přednášením z fleku – budu přednášeti dále v letním se-
mestru.
Kdy zas přijedeš? Počkej, až zde budu mít můj auto, který v několika dnech
přijde.
Zítra operuju zase cholelithiasu9)
.
Ruce líbe tati a Tobě Váš Jaro.
Pí Procházková10)
, víš-li se zpomenout (žaludek), zdráva odešla!
a) Datovaný třístránkový dopis, bez obálky.
b) Konec strany 1.
c) Konec strany 2.
1) Teubrové, velkostatkáři v Křižanově u Velkého Meziříčí a ve Křtinách u Brna, k tomu i významní
textilní továrníci v Brně (například přádelna mykané příze J. Teuber a synové v BrněZábrdovicích
patřila od druhé poloviny devatenáctého století k největším ve městě). MYŠKA,
476; MAŠEK, Šlechtické rody 2, 355.
2) Buď lesní, nebo lesník nám neznámého služebního zařazení.
3) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
4) J. BAKEŠ, Cholelithiasis. Výsledek operativní therapie, ČLČ, 1906, roč. 45, 479–481, 521–
525.
5) Jan Trokan, c. a k. plukovní lékař na dovolené či ve výslužbě.
6) Medik ?Cyril Vilímek, volontér v třebíčské nemocnici.
7) Pacientku Proškovou neznáme.
8) C. k. česká vysoká škola technická (dnes Vysoké učení technické) v Brně, kde soukromý docent
J. Bakeš přednášel nepovinný medicínský předmět ‚První pomoc při nenadálých nehodách
a náhlých onemocněních v průběhu technických podniků‘, a to od roku 1906 do zahájení řádné
výuky chirurgie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a vždy v sobotu v rozsahu dvou
hodin.
9) Žlučové kameny.
10) Pacientku Procházkovou neznáme.
247
23
1907, 5. duben, Berlín – dopisa)
J. Bakeše rodičům o přednášce na kongresu
v Berlíně, cestě automobilem a chystaném místě primáře v Moravské zemské
nemocnici u svaté Anny v Brně.
Berlín, N. W. Neustädt. Kirchstr.[asse] 6/7.
Moji drazí!
Včera držel jsem na kongresu svoji přednášku o žaludkových operacích, která
byla s velikým souhlasem přijata. Dnes a zítra ještě jsou celé dny sezení, takže
myslím zítra večer pojedu zase zpět. Už mně do Berlína nepište. Leiter1)
byl zde se
mnou a odejel dnes.b)
Jakmile přijedu do Třeb[íče], pojedu odpol[edne] automobilem k Vám.
Ruce líbe Váš Jaro.
Tu je jedna fáma mezi chirurgy rozšířená, že je to apodiktická jistota, že
v krátkosti přijdu do Brna. Katholický2)
starý je zde a všem Pražským atd. to vypra-
voval.3)
a) Datovaný dvoustránkový dopis, dopisní papír se znakem a s hlavičkou „Continental-Hotel.
L. Adlon H. Klicks“, bez obálky.
b) Konec strany 1.
1) Friedrich (Fritz) Leiter viz dříve.
2) K. Katholický viz dříve.
3) Již na jaře 1907 měl J. Bakeš přislíbenu službu v Moravské zemské nemocnici u svaté Anny
v Brně, kam na podzim 1909 skutečně nastoupil.
24
[sine; 1907, jaro, Třebíč]a)
– dopisb)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové o návštěvě
moravského zemského hejtmana v Třebíči, honech a cestování vlastním automo-
bilem.
Drahá mami!
Poslední týden sběhlo se hrůza událostí dosti důležitých pro mne, z nichž
v čele stojí návštěva zemského hejtmana hr[aběte] Serényiho1)
u mne; druhá je pozvání
hr[aběte] Haugwitze2)
na hon divokých sviní, hon to, na němž doposud nikdy
obyčejný smrtelník nebyl pozván. Tam honil jsem s naším ‚Landesvatrem‘3)
a druhý
den vzal jsem ho s sebou automobilem do Třebíče. Prohlédl špitál a byl přítomen
operaci Tvé známé4)
, která velice dobře dopadla. Pak se mu představili v mém
bytu zdejší hejtman a obecní představenstvo, načež jeli jsme do zámku ku de-
jeneur5)
. Pak zavezl jsem ho velice uspokojeného na dráhu.6)
Vůbec jest to znamenité, že mám automobil. Celý týden jsem honil u okolních
kavalírů a každý den před honem mohl jsem ještě provésti velkou operaci a visitu.
Pak jel jsem jako blesk na hon a střelil všude nejvíce.
248
Dnes jedu na 4 dny na velké bažantí hony s hrabětem a hraběnkou Chor[yn-
skými]7)
do Veselí (mám sebou 800 patron) automobilem – možná, že pojedeme
skrze Ořechov.
V pondělí přijedu asi domů – budu ještě psát.
Ruce líbe Jaro.
a) Zařazujeme podle předcházejících dopisů.
b) Nedatovaný jednostránkový dopis, bez obálky.
1) Hrabě Otto Jan Serényi (de/von Kis-Serényi) (1855–1927), luhačovický rodák, právník, politik,
velkostatkář v Luhačovicích a v Lomnici u Tišnova, poslední zemský hejtman markrabství
moravského (1906–1918), dědičný člen panské sněmovny vídeňské říšské rady od roku 1912.
Heller 2 (1888), 96, 1 (1912), 88–89; OSN 22, 875–876; MAŠEK, Šlechtické rody 2, 313–314;
čtyři fondy v MZA: F 26 Ústřední správa v Lomnici, F 67 Velkostatek Lomnice, F 174 Velkostatek
Luhačovice, G 77 Serényiové. Rodinný archiv; VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 2,
262–270; Přemysl NEVLUD, Strana konzervativního velkostatku na Moravě v letech 1890–1902.
Magisterská diplomová práce, Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2007, průběžně
(http://is.muni.cz/th/86366/ff_m/diplomova_prace_nevlud.txt; k 19. 2. 2010).
2) Jistě jím byl hrabě Heinrich Karl Haugwitz (též Jindřich Karel Haugvic, 1870–1927), právník,
vlastník velkostatku Náměšť nad Oslavou, textilní podnikatel, člen vídeňské panské sněmovny.
Heller 1 (1912), 49; čtyři fondy v MZA: F 76 Velkostatek Náměšť nad Oslavou, F 120 Ústřední
správa v Náměšti nad Oslavou, F 182 Velkostatek Osová, G 142 Haugvicové. Rodinný archiv;
VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 2, 181–194; MYŠKA, 159 (Heinrich Wilhelm III. H. 1770–
1842); BLGBL 1, 551–552; MAŠEK, Šlechtické rody 1, 333–334.
3) Zemský hejtman O. J. Serényi.
4) Jméno operované pacientky a důvod operace nejsme s to zjistit.
5) Oběd.
6) Je zajímavé, že audience a holdování Třebíčských se uskutečnily v nemocničním služebním
bytě J. Bakeše a že zemský hejtman cestoval jistě do Brna běžným vlakovým spojem. To je dnes
nepředstavitelné.
7) Hrabě Friedrich Karl (též Bedřich Karel) Chorinský (též Chorynský), velkostatkář ve Veselí
nad Moravou, a jeho druhá manželka Marie rozená Kaplinská viz dříve.
25
[sine; 1907, přelom dubna a května, květen, Třebíč]a)
– dopisb)
J. Bakeše matce
Lucii Bakešové o její nemoci, loveckých výpravách v třebíčském okolí a volbách do
vídeňské říšské rady.
Drahá mami!
V sobotu jsem nepřijel proto, poň[něvadž] jsem měl s sebou Dr Dreuschu-
cha1)
, který musel jet opět zpět, jelikož večer musel být v Náměšti – nezbylo tedy
nic jiného, nežli zpět jeti autom[obilem], an vlak třebíčský již byl pryč, když jsem
ho nalezl. V neděli byl jsem na srnce s pí. Klementinou2)
. Včera v Budišově, kam i
dnes jedu – vrátím se až k půlnoci.
Ona pí. Hulvová3)
přece mi zemřela. Byl to příliš pokročilý případ a neměl
jsem ho operovat. Nebudu už více takový blázen, poň[něvadž] to nestojí za to kazit
249
si renomé a mít tolik hrozné námahy. Lidé to nepochopí a já nemusím si zdraví zničit
najedenkrát.
Mám velkou radost, že nic nekrvácíš – vidíš, vše se připravuje, abys dobře
přestála operaci. Prosím Tě, maminko, připrav si vše, abys v druhé polovici měsíce
května snad ke konci mohla sem přijet. Zůstat tu musíš nejméně 20 dní.4)
Vlastě5)
posílám dnes 65 zl.6)
za I a II čtvrtrok, nyní jí kapitál oplácet nemohu, poněvač
jsemc)
sám na holičkách. Je velice málo honorovaných operací! Na svatodušní svát-
ky7)
přijedu buď domů, neb pojedu do Vídně, ještě nevím.
Kůže je velice dobrá, jenže ještě jsme nemohli nic s ní dělat.8)
Dnes jsem také volil poprvé! jakéhosi Dr Velebu9)
. Ten článek v Lid[ových]
N[ovinách]10)
je celkem voslovina, poň[něvadž] se takové věci pro lid, který tomu
nerozumí, nemají psát. To lze v odborných kruzích diskutovat, nikoliv v denních
pol[itických] listech.
Ruce líbe tati a Tobě Váš Jaro.
U Emila11)
střelil jsem srnce krásného – vážil 18 kg, šesták, na velkou vzdálenost
na spigl a pod krkem vyjela kulka proletěvší ho po délce.12)
Byla to velmi
krásná rána.
S Bohem, Váš Jaro.
Co Madlena12)
, přijela?
a) Zařazujeme podle předcházejících dopisů, pořízení automobilu a svatodušních svátků.
b) Nedatovaný dvoustránkový dopis, bez obálky.
c) Konec strany 1.
1) František Josef Dreuschuch (též Dreischuch, Dreuschuh či Drajšuk, 1855–1938, třebíčský rodák),
obvodní lékař (lidumil) v Náměšti nad Oslavou, odborný spisovatel, první lékař na Moravě,
který prakticky používal rentgen. Od roku 1903 byl členem c. k. moravské zemské zdravotní rady,
po dvanáct let viceprezidentem Lékařské komory pro markrabství moravské (1893–1905)
a předsedal zmíněné jihlavsko-znojemské lékařské župě. AČL, 43–44; OSNND 2/1, 249;
DVORSKÝ, 1908, 53–54; HLAVA, 637 (rejstřík).
2) Klementina Budischowská, o rodině viz dříve.
3) Zemřelou pacientku Hulvovou a její těžkou chorobu neznáme.
4) Na operaci (?dělohy, odnětí dělohy) se chystala i Lucie Bakešová. Kdy se v Třebíči uskutečnila,
kdo ji provedl a s jakým výsledkem, nelze dohledat.
5) Patrně jde o Vlastu Havelkovou-Wanklovou, tetu J. Bakeše. Netušíme, odkdy a za co jí byl
dlužen (?půjčil si na koupi automobilu).
6) Zlatých. Neumíme vysvětlit, proč je nevysoká částka uvedena v neplatné zlatkové měně, zda
se jednalo o 65 či o 130 tehdejších korun.
7) Svatodušní svátky, letnice, nastávají sedmou neděli, padesát dní po Velikonocích.
8) J. Bakeš měl jistě na mysli kůži (deku) nějaké nedávno ulovené zvěře.
9) Vilém Veleba (1870–1956), rodák z Pánova u Velké Bíteše, advokát ve Znojmě, poslanec vídeňské
říšské rady od roku 1905, český vlastenec. Veleba Vilém (http://www.knihovnazn.cz/
referaty/osobnosti-regionu/2287-veleba-vilem-1870-1956.html, k 30. 10. 2011).
10) Příspěvek v Lidových novinách vycházejících v Brně neznáme.
11) Jistě Emila Budischowského, o rodině viz dříve.
250
12) V dubnu (viz nejasná datace dopisu) se srnčí neloví, srnci nemají vystrouhané paroží. Šesterák
(nikoli šesták) je srnec mající na lodyhách po třech výsadách. Špígl je česky obřitek, bílá srst
na zadku. Smrtící kulka musela proletět tělem zvířete od zadku pod krkem ven.
13) Madlena (správně Magdalena) Wanklová (1865–1922), blanenská rodačka, etnografka, odborná
spisovatelka, nejmladší (neprovdaná) sestra Lucie Bakešové a teta J. Bakeše.
26
1908, 10. březen, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše Leoši Janáčkovi1)
o jejich schůzce
v Brně.
Slovutný pane řediteli!
Můj příští pobyt v Brně bude asi (neudá-li se něco nepředvídaného, s čímž
operateur musí vždy počítati) v sobotu 14. března. Nejlépe bude, zastavím-li se
u Vás – račte mně laskavě oznámiti, kdy odpoledne po 4. hodině bych Vás svojí
přítomností nejméně obtěžoval.
Srdečný pozdrav od Vašeho ctitele
[podpis].
a) Datovaný jednostránkový dopis na hlavičkovém papíře: Soukr. docent dr. J. Bakeš, primářoperateur,
bez obálky. Přetištěno již dříve – G. NOVOTNÝ, Působení, 96.
1) O světoznámém hudebním skladateli a pedagogu Leoši Janáčkovi (1854–1928), rodáku z Hukvald
a jeho činnosti bylo napsáno nepřeberné množství materiálu, na nějž však neodkazujeme.
Seznámil se s Lucií Bakešovou v brněnské Vesně, když tam nacvičovala lidové tance a hry pro
veřejné produkce. Dále s ní spolupracoval jako referent lidové hudby Národopisného odboru pro
hudbu na Moravě a při dlouhodobých přípravách na pražskou Národopisnou výstavu českoslovanskou
(1895). Tehdy J. Bakeš ukončil lékařská studia ve Vídni. Od té doby na přání matky
pravděpodobně nesoustavně Janáčka léčil.
Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin hudby, Janáčkův archiv, inv. č. 479, A 300.
27
1908, 5. květen, Třebíč – dopisa)
J. Bakeše Leoši Janáčkovi o léčení ekzému a jejich
další schůzce.
Slovutný pane řediteli!
Exzem, t. j. osypání nohy, jest následkem octanu1)
a nic neznamená. Račte
prosím nohu na osypaných místech natříti borovou vaselinou a zasypati bílým práškem
(recepty přikládám). Dobře bylo, že přikládání octanu ráčil Jste přerušiti. Místa
osypaná, namazaná a zaprášená (voda nesmí na nohu vůbec přijít!) račte pokrýti
bílou gázou a jako obyčejně hned ráno fáčem flanelovým celou externitu2)
zavinouti.
V sobotu osmělím se přijíti odpoledne o 4. hodině do varhanické školy.
Ostatní pak osobně si povíme. Srdečný pozdrav a milostivé ruky políbení
posílá Váš oddaný ctitel [podpis].
251
a) Datovaný jednostránkový dopis na hlavičkovém papíře: Soukr. docent dr. J. Bakeš, primářoperateur,
bez obálky. Přetištěno již dříve – G. NOVOTNÝ, Působení, 96.
1) Octan hlinitý na otoky a podvrtnutí. Dnes se však již neužívá a nevyrábí.
2) Končetinu.
Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin hudby, Janáčkův archiv, inv. č. 483, A 303.
28
[sine; ? 1908, červenec, Třebíč]a)
– dopis J. Bakeše matce Lucii Bakešové o opera-
cích.
Drahá mami!
Mám těžké dny za sebou. Důstojník1)
operovaný na cholelithiasu2)
zemřel
7. den po op[eraci] a neznámo nám vlastně nač. Op[erace] bezvadně provedená,
bezvadně zhojena. Mimo to operoval jsem pí. Budišovskou Klementinu3)
vaginálně:
exstirpace uteru pro myomy a hrozné krvácení.4)
Morcellement uteru5)
, operace
2 hod[iny] trvající, těžká – leží u mne v bytě, vlastně už chodí, a půjde za 2 dny
domů.
Mám vůbec tak mnoho práce a rozčilujících op[erací], že nevím, kde mně
hlava stojí. Zítra na př. 2 appendectomie6)
a jedno těžké koleno, pozítřku velkou
břišní op[eraci] atd., teď na př. čeká osm appendicitid7)
na op[eraci] atd. Ještě nikdy
v červenci neměl jsem takovou ‚kampaň‘.
Vladíkovi8)
jsem dnes psal a poslal pen[íze], nemohl jsem ho přece sem táhnout,
když mám plný byt Budišovských9)
– invase.c)
Přijeď, kdy chceš, vždy jsi vítána, poněvač teď není pomyšlení na to, abych
mohl odcestovat; piš ale přece 2 dny před – poň[něvadž] by se mohlo stát, že povolají
mne ku konsiliu. Jak žně, je u Vás také takové hrozné sucho? Nic nepíšeš, co se
u nás děje a co s Věrou10)
jste v Praze dělali. Přijedeš s Věrou11)
? Co dělá otec?
Ruku líbe Jaro.
a) Tato data pouze dovozujeme.
b) Nedatovaný dvoustránkový dopis, bez obálky.
c) Konec strany 1.
1) Jméno operovaného a zemřelého vojáka neznáme.
2) Žlučové kameny.
3) Budischowští viz dříve.
4) J. Bakeš odstranil zmíněné protekční pacientce dělohu kvůli myomům poševní cestou.
5) Rozkouskování, rozdrobení dělohy.
6) Apendektomie je odnětí zaníceného červovitého výběžku slepého střeva.
7) Záněty červovitého výběžku slepého střeva (apendicitidy).
8) Vladík byl patrně příbuzný Vladimír Jindřich Bufka, fotograf. BSČZ Brun-By, 290.
9) Jako poznámka 3.
10) Věra (Anna) Lesná-Bakešová viz dříve.
11) Totéž.
252
29
[sine; 1909, počátek října, Třebíč]a)
– dopisb)
J. Bakeše matce Lucii Bakešové
o předání třebíčské nemocnice nástupci.
Drahá mami!
Tu ‚znamenitou osobu‘1)
nemohu bohužel vůbec potřebovat, jelikož mám výlučně
sestry. Pro privátní sanatoř mohla by býti dobrá – ale já žádné dosud nestavím
a až k tomu dojde, mnoho vody asi uplyne. Tvůj sen Tě zbytečně postrašil, jelikož
jeho děj jest nemožností. Na svá stará léta nebudu již dělat podobné experimenty.
Těch služebníků se neboj – to se vše vytříbí. Nebudu-li mít dostatečných
příjmů, propustí se a budu žíti zcela utaženě – že to dovedu, asi víš. Zde leje neustále,
takže se nemohu s auto ani z domu hnouti. Možná, že v pátek pojedu dráhou
do Brna. Karel2)
(chauffeur) musel k vojsku na 2 měsíce, což jest mi právě nyní
velmi nevhod. Jezdím sice sám a můj sluha Václav3)
trochu se vyzná – přece však
automobil bez chauffeura jest poloviční věc. 15./X [1909] předám nemocnici
Dr Kostlivému4)
a bez pochyby také vytáhnu. Budu-li bydleti několik dnů doma,
bylo by snad nejvhodnější v domku, kde pro mne a sluhu Václava připrav postele.
Tu aristokracii si také vypusť z hlavy a nezpříjemňujc)
si nadarmo život takovými
malichernostmi. Nejsou pro mne ani nikdy nebyli životní otázkou. Mám zde dva
sekundáře, kteří budou na mém oddělení v Brně, které si vycvičuji. Jeden z nich
jest hotový chlapík už secvičený, hodlá zůstati u chirurgie, a tak mám tu největší
starost vlastně z krku, poněvač se budu moci na někoho spolehnouti.5)
Karla6)
, chudák, má asi nějakou neurosu srdce, ten její list jest trochu
Wanklovský, fantastický, není to asi tak zlé. Budu psáti Syllabovi7)
a pak Ti povím,
co na tom vlastně jest.
Tatínek, kterého bych byl již velmi rád ku ville zavezl, výslovně mně řekl, že
nechce dříve, až bude vše hotovo.8)
Držím se tedy jeho přání a myslím, že se chce
nechat ‚překvapit‘. Mohla bys se ho zeptat na to, jestli již nyní by se rád podíval.
Byl bych tomu velmi rád, kdyby se to s tím nájmem9)
přece nějak rozhodlo,
ačkoliv bych tím stratil, poň[něvadž] budete-li mít hospodářství, přece mouku, mléko,
ovoce atd. drůbež, bych lacino a dobře z domu dostával. Už nemám papír, proto
dnes ukončuju – nemám také, co bych Ti ještě sdělil. J.10)
šije v Náměšti [nad Oslavou]
ty záclony a porád chodí po poště spousty vzorků; nepsala Ti ještě?
Líbe Tě a tati Váš Jaro.d)
a) Odvozujeme z textu dopisu.
b) Nedatovaný dvoustránkový dopis, bez obálky.
c) Konec strany 1.
d) Tato poslední věta je připsána na levé straně vedle textu odspodu nahoru.
1) Nelze dovodit, o koho se jedná.
2) O Karlovi, řidiči J. Bakeše, neznáme podrobnosti.
3) O Václavovi, sluhovi J. Bakeše, neznáme podrobnosti.
253
4) (Pozdější docent české techniky v Brně a profesor Univerzity Komenského v Bratislavě)
Stanislav Kostlivý (1877–1946), vídeňský rodák, lékař chirurg, organizátor zdravotnictví na Slovensku,
vysokoškolský učitel, odborný spisovatel, nástupce J. Bakeše v Třebíči, kde pracoval
v letech 1909–1919. AČL, 152; OSNND 3/2, 781–782; BLHA, 808; BSPLF 1, 279–280; BLGBL
2, 262; HLAVA, 638 (rejstřík).
5) Jména těchto dvou sekundářů neznáme.
6) Karla Bufková-Wanklová viz dříve.
7) Profesor Ladislav Syllaba (1868–1930), rodák z Bystřice u Benešova, lékař internista, vysokoškolský
učitel, odborný spisovatel, redaktor. Byl žákem a pak jedním z významných představitelů
české školy vnitřního lékařství Josefa Thomayera. AČL, 307–308; OSNND 6/1, 637; BLHA,
1539; BSPLF 2, 301–303.
8) V této době si J. Bakeš dal postavit výstavnou vilu v Brně v Květné ulici č. 1.
9) Na konci prvního decennia dvacátého století se začalo uvažovat o pronájmu statku v Ořechovičkách
u Brna, což tak i skončilo.
10) Netušíme, o jakou se jednalo ženu (?tehdejší milenku J. Bakeše).
Bibliografická poznámka
AČL = NAVRÁTIL, Michal, Almanach českých lékařů. S podobiznami a 1200 životopisy, Na
paměť 50ti-letého jubilea Spolku a Časopisu lékařů českých, Praha, nákl. vl. 1913.
BLGBL = STURM, Heribert (ed.), Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen
Länder. 1 (A-H), München, R. Oldenbourg Verlag 1979; totéž. 2 (I-M), totéž, 1984; SEIBT,
Ferdinand, LEMBERG, Hans, SLAPNICKA, Helmut (eds.), totéž. 3 (N-Sch), totéž, 2000.
BLHA = FISCHER, Isidor, Biographisches Lexikon der hervorrangenden Ärzte der letzten
fünfzig Jahre. 1-2. Zweite und dritte unveränderte Auflage, München, Urban & Schwarzenberg
1962.
BSČZ B-Bař = VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol. (eds.), Biografický slovník českých zemí B-Bař,
Praha, Historický ústav, Libri 2005.
BSČZ Brun-By = TÍŽ (eds.), Biografický slovník českých zemí Brun-By, Praha, Historický ústav,
Libri 2007.
BSPLF 1 či 2 = HLAVÁČKOVÁ, Ludmila, ADAMEC, Josef (eds.), Biografický slovník pražské
Lékařské fakulty 1348–1939. 1 (A-K), Praha, Univerzita Karlova 1988; HLAVÁČKOVÁ, L.,
SVOBODNÝ, Petr (eds.), totéž, 2 (L-Ž), Praha, Univerzita Karlova 1993.
ČLČ = Časopis lékařův českých.
DBE = Deutsche Biographische Enzyklopädie 1–10, 1999 [Eds. KILLY, Walter, VIERHAUS,
Rudolf, München, K. G. Saur].
DVORSKÝ, 1906 = DVORSKÝ, František, Vlastivěda moravská. Třebický okres, Brno, Musejní
spolek 1906.
DVORSKÝ, 1908 = DVORSKÝ, F., Vlastivěda moravská. II. Místopis. Náměšťský okres, Brno,
Musejní spolek 1908.
Heller = HELLER, Hermann, Mährens Männer der Gegenwart. Biographisches Lexikon. 2,
Brünn, nákl. vl. 1888; HELLER, H., totéž, 1. Theil. Gesetzgeber und Politiker
(Herrenhausmitglieder, Reichsrats- und Landtagsabgeordnete, Staatsmänner, Diplomaten etc.),
Brünn, nákl. vl. 1912.
HLAVA = HLAVA, Antonín, Počátky rentgenologie v českém lékařství 1896–1918, Hradec
Králové, Aurius, s. r. o., 2002.
JANÁK = JANÁK, Jan, Třebíč. Dějiny města 2, Brno, Blok 1981.
254
MAŠEK, Šlechtické rody 1 či 2 = MAŠEK, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku od Bílé hory do současnosti. I (A-M), Praha, Argo 2008; TÝŽ, totéž, II (N-Ž), Praha,
Argo 2010.
MYŠKA = MYŠKA, Milan a kol, Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska
do poloviny XX. století, Ostrava, Ostravská univerzita 2003.
MZA = Moravský zemský archiv v Brně.
NEDOROST a kol. = NEDOROST, Robert, SKOPEC, Manfred, ZYKAN, Michaela (eds.).
Meilensteine der Endoskopie. 2. Symposium der Internationalen Nitze-Leiter-Forschungsgesellschaft
für Endoskopie. Wien, 17.–18. Jänner 1997, Wien, Literas, Universitätsverlag 2000.
OSN = Ottův slovník naučný; OSSND = Ottův slovník naučný nové doby.
RAVL = Rodinný archiv Věry Lesné v Blansku.
SCHÖNBAUER = SCHÖNBAUER, Leopold, Das medizinische Wien. Geschichte, Werden,
Würdigung, Berlin–Wien, Urban & Schwarzenberg 1944.
SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ, Dějiny = SVOBODNÝ, P., HLAVÁČKOVÁ, L., Dějiny
lékařství v českých zemích, Praha, Triton 2004.
VOLDÁN (ed.), Státní archiv v Brně 2 či 3 = VOLDÁN, Vladimír (ed.), Státní archiv v Brně.
Průvodce po archivních fondech. Sv. 2, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra 1964.
TÝŽ (ed.), totéž, Sv. 3, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra 1966.
VYSKOČIL = VYSKOČIL, Aleš, Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech
1850–1918, Praha, Historický ústav 2011.
255
Gustav Novotný
Edition der „Trebitscher Briefe“ von Jaroslav Bakeš aus den Jahren
1902 bis 1909
Zusammenfassung
Die Edition enthält die vorhandene Korrespondenz von Jaroslav Bakeš
(1871–1930) aus den Jahren 1902 bis 1909, als er acht Jahre lang als Chefarzt in
Trebitsch arbeitete und in derselben Zeit seine Briefe mit der österreichisch-ungarischen
Post sandte. Die über einhundert Jahre alten Aussagen stellen interessante
Ergänzungsquellen zur Untersuchung des Verfasserlebens und seiner ganzen Zeit
dar. Sie bringen Licht in sein Personal- und Familienleben, seine ärztlichen Berufsaktivitäten
und den Stand der zeitgenössischen praktischen Medizin. Das Talent
von Bakeš zur Chirurgie wurde von seinem Lehrer Eduard Albert im Wiener Allgemeinen
Krankenhaus entwickelt und Bakeš brachte die Tradition jener Schule nach
Mähren. Er hatte sich in einen hervorragenden Krankenhauschirurgen in Trebitsch
(1902–1909) und in Brünn (1909–1930) hinaufgearbeitet, war als Lehrer an dem
dortigen tschechischen Polytechnikum tätig (1906–1922), hielt Vorträge auf ausund
inländischen Chirurgenkongressen, verbesserte mehrere Operationsverfahren
und konstruierte dazu verschiedene medizinische Werkzeuge und Geräte, und verfasste
innovative Beiträge für tschechische und deutsche renommierte Fachzeitschriften.
In seiner Freizeit nahm er auch teil an Jagdexpeditionen und sammelte
Mineralien. Später genoss er viel Ehre als Mitbegründer des einzigartigen Antikrebsinstituts,
das unter dem Namen „Masaryk-Heilanstalt – Trostheim“ auf dem
Gelben Berg in Brünn errichtet und für die Öffentlichkeit im Januar 1935 geöffnet
wurde (heute das Masaryk-Institut für Onkologie). Die Edition seiner Korrespondenz
ist ein interessanter Beitrag zur Untersuchung des Personal- und Familienlebens
des Schreibers, der praktischen Medizingeschichte sowie der gesellschaftlichen,
politischen und nationalen Verhältnisse in Südmähren am Anfang des
20. Jahrhunderts.
256
Gustav Novotný
Edition of Jaroslav Bakeš‘s „Třebíč Letters“ from 1902 to 1909
Summary
The edition includes the available letters of Jaroslav Bakeš (1871–1930) sent
by the Austro-Hungarian post in the period of time 1902–1909 while he worked as
head physician in Třebíč for eight years. His personal views, more than a hundred
years old, constitute an interesting complementing source of information making it
possible to better know the author’s life and his era. His private and family
conditions, his professional medical activities and the level of the contemporary
practical medicine are depicted. Bakeš’s talent for surgery was developed by his
teacher Eduard Albert in Vienna’s General Hospital, and Bakeš brought the
tradition of that school to Moravia. He became an outstanding surgeon in the
hospitals of Třebíč (1902–1909) and Brno (1909–1930), taught at the local Czech
Technical College (1906–1922), held lectures at surgery congresses both inside the
country and abroad, improved several operating procedures, designed medical tools
and instruments, and wrote innovative papers for renowned Czech and German
professional magazines. In his free time, he also liked hunting and collecting
minerals. Later, he became renowned for having co-founded a unique cancertreating
institute, known as the Masaryk Consolation House, which was built on the
Yellow Hill in Brno and opened in January, 1935 (its tradition continues today in
the Masaryk Institute of Oncology). The edition of his letters is an interesting
contribution to the information about the author’s life and family, and also about
practical medicine as well as the social, political and ethnic situation in southern
Moravia in the early 20th
century.
257
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 257–270 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 257–270
KRONIKA
Prof. PhDr. Jaroslav Marek, CSc. (27. listopadu 1926 – 18. prosince 2011)
Všestranní historici, kteří dokážou zasvěceně psát o různých tématech a hlavně
o různých epochách, jsou v době specializace historických bádání poměrně
vzácní. I z tohoto hlediska patřil Jaroslav Marek v české historické obci k nejpozoruhodnějším
výjimkám. Pestrot témat, jimž se věnoval, přitom do jisté míry určily
peripetie událostí v Československu druhé poloviny minulého století. Poznamenaly
i Jaroslava Marka. Syn legionáře to nemohl mít a ani neměl po Únoru 1948 snadné.
Přesto se mu podařilo dokončit vysokou školu – obor český jazyk a dějepis na
brněnské univerzitě. Krátce působil jako učitel, až v roce 1956 uspěl v konkurzu
vypsaném Historickým ústavem Československé akademie věd, který vedli Josef
Macek s Františkem Grausem. Ačkoliv inklinoval ke kulturním dějinám, humanismu
a renesanci, byla mu jako výzkumný úkol přidělena problematika sociálních
a hospodářských poměrů v moravských královských městech patnáctého a šestnáctého
století. Ostatně podobné zadání obdržel i jeho souputník Jaroslav Mezník, který
by raději bádal o moderních politických dějinách.
Kvalitou své práce o středověkých dějinách si Jaroslav Marek brzy vydobyl
respekt české historické obce a rovněž to mu umožnilo, aby se ve volnějších poměrech
60. let věnoval tématu, které bylo jeho naturelu bližší. Ve zkoumání dějin
a teorie dějepisectví mohl uplatnit a spojit svou lásku k literatuře se zájmem o obecné,
filozofické či noetické otázky. Systematicky a zároveň metodologicky promyšleně
začal pro české prostření mapovat minulost i přítomnost světové i české historiografie
a promýšlel základní otázky teorie oboru. Stěžejní publikace, které z tohoto
jeho úsilí vzešly, však vinou změny politických poměrů po roce 1968 nemohly
vyjít. Ke škodě české historiografie. V knize O historismu a dějepisectví by získalo
258
české dějepisectví práci světové úrovně, v Jaroslavu Gollovi zase jednu ze svých
nejpůvabnějších biografií. Jejich kvalitu však ocenili čtenáři i po dvou desetiletích,
kdy mohly konečně být publikovány.
Počátek normalizace postihl nejen osudy obou jmenovaných knih, ale i jejich
autora. V roce 1972 byl donucen z Československé akademie věd odejít a nemohl
být ani uveden jako autor Přehledných dějin českého a československého dějepisectví,
které napsal společně s Františkem Kutnarem a jež dodnes zůstávají nepřekonanou
syntézou předmětu. Po odchodu z akademie získal Jaroslav Marek místo knihovníka
ve Státní vědecké knihovně v Brně. Svému novému povolání se věnoval,
jak bylo pro něj příznačné, důkladně a díky němu získávala brněnská univerzitní
knihovna cenné zahraniční, nejen dějepisné tituly. Ve svém nuceném odchodu do
ústraní zůstal Jaroslav Marek důsledný; původnímu poslání historika se nevěnoval,
až na několik příspěvků pro samizdat. Když odcházel v roce 1987 do důchodu,
zřejmě ani nedoufal, že se ke své profesi ještě vrátí.
Listopad 1989 mu to však umožnil. Znovu se stal pracovníkem Historického
ústavu ČSAV a znovu rozvinul bohatou publikační činnost. Mezi studiemi převládala
spíše teoretická zamyšlení o povaze a smyslu dějepisectví. Stěžejním dílem tohoto
období se však stala Česká moderní kultura, kterou opět přesvědčil o neobyčejné
šíři svého rozhledu. Studiemi a monografiemi se jeho působení zdaleka nevyčerpávalo.
Podílel se na kolektivních dílech, jako byly syntézy nebo učebnice,
v 60. a ještě intenzivněji v 90. letech vyučoval na Masarykově univerzitě, jako redaktor
působil v prestižních českých periodikách – Českém časopisu historickém,
Časopisu Matice moravské, Dějinách a současnosti i Moderních dějinách. Jako neúnavný
recenzent se zařadil k těm, kdo dokázali z recenze učinit svébytný žánr.
S odchodem Jaroslava Marka ztratilo české dějepisectví jednoho ze svých
nejvýznamnějších představitelů. Odchází s ním jedinečné spojení ingrediencí,
z nichž sestávalo kouzlo lidské i vědecké osobnosti Jaroslava Marka – nenápadná
skromnost, nenucená noblesa, pronikavá přesnost myšlení a jasnost argumentace
i průzračný sloh, který se inspiroval vrcholy české meziválečné beletristické
i naukové prózy.
Milan Řepa
259
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc. (7. listopadu 1918 – 27. prosince 2011)
Koloman Gajan, původním příjmením Edelmann, patří ke generaci našich
předních osobností, jejichž životní osudy doslova mapovaly převratný běh dějin
20. a počátku 21. století. Pocházel z obce Hamborek u Prešova z chudé židovské
rodiny ortodoxního vyznání. Po studiích na obecních a středních židovských
školách maturoval již v těžkých časech německé okupace v roce 1940 v Brně. Po
krátkém věznění gestapem se uchýlil na východní Slovensko, kde žil pod skrytou
identitou. Aktivně se zapojil do protifašistického odboje a Slovenského národního
povstání, za což byl v letech 1944–1945 vězněn v několika nacistických
koncentračních táborech, v nichž zahynula většina jeho rodiny. Po skončení války
se vrátil do Československa a usídlil se v Praze. Zde v letech 1945–1949
vystudoval historii a romanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde
potom v letech 1949–1971 přednášel novodobé světové dějiny a postupně
dosahoval akademických hodností až po titul profesora v roce 1966. Vědecky se
zabýval dějinami střední Evropy a československo-německých a československofrancouzských
vztahů. Jako člen komunistické strany se v uvolněnějších 60. letech
minulého století aktivně podílel také na reformních snahách, za což byl po sovětské
okupaci nejprve v roce 1970 vyloučen z komunistické strany a potom v roce 1971
propuštěn z Filozofické fakulty. V letech normalizace se živil jako lektor němčiny a
francouzštiny. Zároveň publikoval v cizině nebo doma pod cizími jmény. Po pádu
komunistického režimu se pak v roce 1990 opět vrátil na Filozofickou fakultu,
pomáhal s výchovou mladých studentů v již demokratickém duchu a také s
obnovováním mezinárodních kontaktů naší historiografie. Pokračoval rovněž v
badatelské a publikační činnosti, podílel se na obnovení Masarykovy společnosti a
od roku 1992 byl jejím aktivním místopředsedou, přitom vystupoval na domácích i
mezinárodních vědeckých konferencích. S jeho odchodem ztrácí naše historiografie
výraznou osobnost a vynikajícího historika. Nezapomeneme.
Podrobněji o jeho životních osudech viz:
Památce profesora Kolomana Gajana (1918–2011), Masarykova společnost, Praha
2012.
Petr Prokš
260
PhDr. Xénia Šuchová, CSc. (13. marec 1952 – 3. február 2012)
V piatok 3. februára t. r. po dlhej a ťažkej chorobe zomrela slovenská historička
Xénia Šuchová. Odišla tri mesiace pred zavŕšením svojho šiesteho decénia,
síce skúšaná chorobou ale s vierou uskutočnenia svojich pracovných plánov, zanechajúc
po sebe svojich najbližších a aj veľa udivených a prekvapených kolegýň
a kolegov. Nie každý, kto Xeňu poznal, totiž vedel o jej údele; ona sama patrila
k ženám, ktoré si svoj osud chránili, nech už bol akýkoľvek.
Svoje korene má Xénia v Mengusovciach, odkiaľ pochádzal jej otec Pavel,
a vo Zvolenskej Slatine, kde sa narodila jej mama Anna. Pplk. Pavel Michalko bol
v rokoch 1941–1944 aktívnym účastníkom domáceho protifašistického odboja, ktorého
však v auguste 1944 zatkli a deportovali do zajateckého tábora v hesenskom
Bad Orb. Začiatkom nového roku sa mu ale podarilo ujsť, dostal sa do Tatier, kde
sa stal príslušníkom 1. československého armádneho zboru v ZSSR, s ktorým pokračoval
v oslobodzovacích bojoch až do Prahy. A uniformu už nevyzliekol. Nepochybne
otcovo rozhodnutie stať sa profesionálnym vojakom, ale aj jemná distingvovanosť
matky – učiteľky, ktorá celý svoj život obetovala rodine, mali najväčší
vplyv na ich jedinú dcéru. Necelý rok pred jej narodením sa rodina sťahovala
z Košíc do Slaného pri Prahe, ale povinnú školskú dochádzku začala v OstravePorube,
kam bol otec opäť prevelený. V roku 1963 sa rodina natrvalo usadila vo
Zvolene, kde Xénia dokončila základnú školu a vyštudovala Strednú všeobecnovzdelávaciu
školu (SVŠ, obdobu dnešného gymnázia).
Po jej skončení chcela uskutočniť svoj sen – vydať sa na umeleckú dráhu
a rozhodla sa študovať na bratislavskej Vysokej škole výtvarných umení (VŠVU),
ale na prvý krát jej zámer nevyšiel. Prijatá nebola, ale za to bola úspešná na Filozofickej
fakulte Univerzity Komenského, kde v roku 1969 začala študovať odbor história
– angličtina. Ten o päť rokov aj úspešne dokončila. O jedenásť rokov neskôr
jej bol udelený titul doktora filozofie (PhDr.) a v roku 1989 dosiahla obhájením dizertačnej
práce na tému antifašistická línia VII. kongresu Kominterny v 30. rokoch
prvý stupeň vedeckej hodnosti – kandidáta vied (CSc.).
Rok pred ukončením štúdia na vysokej škole sa vydala za Ing. Ivana Šuchu.
Narodil sa im syn Šimon a neskôr dcéra Tereza.
Od roku 1976 celých dvanásť rokov pracovala ako odborná asistentka na Katedre
spoločenských vied Vysokej školy lesníckej a drevárskej Zvolene (od 23. januára
1992 Technickej univerzity) vo Zvolene, kde prednášala dejiny robotníckeho
hnutia a dejiny vedy a techniky. Z tohto obdobia ju má veľa jej študentov zakódovanú
v svojich mysliach aj srdciach ako veľmi obetavú pedagogičku, ktorá pre ich
čo aj naivné otázky bola ochotná zadovážiť nielen množstvo dôkazového materiálu,
ale aj s nimi o probléme otvorene diskutovať a akceptovať ich názor.
V novembri 1988 bola prijatá do Historického ústavu Slovenskej akadémie
vied a zaradená ako samostatná vedecká pracovníčka na detašované pracovisko
261
v Banskej Bystrici (IV. odd., 1918–1945). Tu pôsobila až do svojho núteného odchodu.
Po celé svoje tzv. banskobystrické pôsobenie sa sústredila na výskum politického
systému, verejnej správy, a tiež mapovanie administratívnych a kultúrnych
elít Slovenska v medzivojnovom Československu. V 90. rokoch minulého storočia
publikovala z tohto zámeru niekoľko pozoruhodných štúdií: Príspevok Komunistickej
strany Československa k formovaniu strategickotaktickej línie Komunistickej in-
ternacionály,1
Administratívna samospráva v koncepciách slovenských centralistov
Milana Hodžu a Ivana Dérera,2
Zavedenie krajinského zriadenia na Slovensku
r. 1928: kompetencie a prvé rozpočty,3
Postavenie Slovenska v ČSR v medzivojnových
koncepciách slovenských autonomistov a centralistov4
ale i ďalšie.5
V novom tisícročí prevzala na seba zodpovednosť hlavného riešiteľa alebo
spoluriešiteľa niekoľkých projektov, a to predovšetkým česko-slovenského projektu
KSČ a radikální socialismus v Československu 1918–1989, kedy v rokoch 2002–
2005 bola hlavnou koordinátorkou slovenskej skupiny spoluriešiteľov. V rokoch
2004–2006 stála v čele riešiteľského kolektívu projektu Radikálny socializmus
a komunizmus na Slovensku v rokoch 1918–1989. Spoločnosť medzi demokraciou
a totalitou a v následných dvoch rokoch sa podieľala na riešení projektu Slovenská
spoločnosť 1918–1939. V rokoch 2006 až 2010 viedla projekt Rodina vo vojne a po
vojne: sociálne podhubie radikalizmu a extrémizmu na Slovensku v súvislosti s dvoma
svetovými vojnami v 20. storočí a súčasne sa podieľala na naplnení cieľov projektu
Centrum excelentnosti výskumu kľúčových otázok moderných slovenských dejín
a Slovensko v 20. storočí, v ktorom zodpovedala za problematiku: Kríza a stabilizácia
parlamentnej demokracie v unitárnom čs. štáte. Pochopiteľne všetky projek-
1
Xénia ŠUCHOVÁ, Príspevok Komunistickej strany Československa k formovaniu strategickotaktickej
línie Komunistickej internacionály, Historický časopis 37, 1989, 1, s. 3–28.
2
Xénia ŠUCHOVÁ, Administratívna samospráva v koncepciách slovenských centralistov
Milana Hodžu a Ivana Dérera, Historický časopis 42, 1994, 2, s. 226–244.
3
Xénia ŠUCHOVÁ, Zavedenie krajinského zriadenia na Slovensku r. 1928: kompetencie
a prvé rozpočty, Historický časopis 45, 1997, 3, s. 487–509.
4
Xénia ŠUCHOVÁ, Postavenie Slovenska v ČSR v medzivojnových koncepciách slovenských
autonomistov a centralistov, Studia Historica Nitriensia VI., 1998 s. 135–144.
5
Xénia ŠUCHOVÁ, Kompetencie krajinských samosprávnych orgánov vo svetle prvých
rozpočtov Slovenskej krajiny, Studia Historica Nitriensia III., 1995 s. 109–118; Dr. Ivan Dérer,
sociálna demokracia na Slovensku a slovenská otázka, kap. VIII, in: S. Sikora – V. Hotár a kol.,
Kapitoly z dejín sociálnej demokracie na Slovensku. Bratislava, T.R.I. Médium 1996, s. 227–
250; Sociálna demokracia na Slovensku v prvých rokoch Československej republiky (1918–
1920), kap. V, in: S. Sikora – V. Hotár a kol., Kapitoly z dejín sociálnej demokracie na Slovensku,
Bratislava, T.R.I. Médium 1996, s. 106–142; Dokumenty o likvidácii politických strán v období
autonómie Slovenska na príklade česko-slovenskej sociálnej demokracie (spoluautori
L. Ruman – E. Nižňanský), Studia Historica Nitriensia VI., 1998 s. 217–243; Memorandá a decentralizačné
návrhy Ivana Dérera z r. 1936–1938, Studia historica Nitrensia VII., Nitra 1998,
s. 287–308; Podiel Slovákov v ústredných štátnych orgánoch v čase Hodžovho premiérstva, Historický
časopis 48, 2000, 4, s 621–635.
262
ty zavŕšila štúdiami alebo monografickými zborníkmi.6
Za zásadného významu je
nutné akceptovať prácu Ľudáci a komunisti: súperi? Spojenci? Protivníci?7
a state
zverejnené v monografiách celoslovenského až európskeho významu: Slovensko
v Československu 1918–19398
. Do pamäti národa9
a Kronika 20. storočia.10
Súčasne od roku 2002 pôsobila pedagogicky a organizačne, a to predovšetkým
na Univerzite Mateja Bela v Banskej Bystrici a rovnako ako členka
Česko-slovenskej/Slovensko-českej historickej komisie.
Napriek zákernosti postupujúcej choroby hodlala dostáť svojim záväzkom
a i keď na čas ustúpila z verejnej prezentácie, vždy tak činila s vierou, že sa zdravotný
stav zlepší a ona sa aktívne vráti medzi svojich spolupracovníkov. V roku
2010 sa pustila s vervou do príprav monografie založenej na svojej bohatej vedecko-výskumnej
činnosti, ktorá o rok neskôr vyšla pod názvom Idea československého
štátu na Slovensku 1918–1939. Protagonisti, nositelia, oponenti.11
V knihe pozostávajúcej
z troch častí sa venuje jednak priekopníkom československej národnej
myšlienky na Slovensku (predovšetkým Ivanovi Dérerovi, Vavrovi Šrobárovi a Milanovi
Hodžovi), jej praktickej realizácii v slovenskom národnom prostredí, ale aj
jej oponentom, a to, či už s oprávnenými výhradami, alebo len využívajúcimi jej
slabiny s cieľom dosiahnutia autoritatívnej politickej moci.
I posledná práca Xénie Šuchovej je prísne vedecká, ani osobný Predslov ku
knihe nedáva nazrieť do jej citov, myšlienok iných než pracovných. Nepochybujem
však, že verila, že jej ešte bude umožnené svoje dielo dokončiť. Veď spravila všetko
preto, aby tak mohla učiniť. A verila i v ďalšie svoje pokračovanie: na jar 2011
písala „Hlásime sa s kolegom Benkom na Vašu konferenciu12
a hodláme vystúpiť
s referátom „Hľadanie ciest k sociálnemu štátu v Československu v prvej polovici
20. storočia, so zreteľom na Slovensko.“ Teším sa, že sa opäť uvidíme v Prahe.“
6
Xénia ŠUCHOVÁ, Kominterna, KSČ, KSS a komunisti na Slovensku po Mníchove a na
začiatku vojny, in: Bolševismus, komunismus, radikální socialismus v Československu. Svazek
III. Ed. Z. Kárník, M. Kopeček. Praha, Dokořán a Ústav pro soudobé dějiny, 2004, s. 75–115.
7
Xénia ŠUCHOVÁ (ed.), Ľudáci a komunisti: súperi? Spojenci? Protivníci?. Prešov,
Universum 2006, 198 s.
8
Xénia ŠUCHOVÁ, K problémom organizácie verejnej správy na Slovensku v medzivojnovom
období, in: Slovensko v Československu 1918–1939. Kolektívna monografia (ed. Valerián
Bystrický – Milan Zemko). Bratislava, Veda 2004, s. 95–122, 491–544 a 545–616.
9
Xénia ŠUCHOVÁ, Ivan Dérer, Jozef Gregor-Tajovský, Hana Gregorová, Ivan Markovič,
Terézia Vansová, in: S. Michálek – N. Krajčovičová a kol., Do pamäti národa., Bratislava,
Veda 2003, s. 115–118, 187–190, 191–194, 379–382, 635–638.
10
Dušan KOVÁČ a kol., Kronika 20. storočia, Bratislava, Fortuna-Print 2000, 2007.
11
Xénia ŠUCHOVÁ, Idea československého štátu na Slovensku 1918–1939. Protagonisti,
nositelia, oponenti, Bratislava, HÚ SAV – Prodama 2011, s. 312.
12
Jednalo sa o účasť na medzinárodnej konferencii Teorie a praxe sociálního státu
v Evropě ve 20. století. Cesty k sociálnímu státu, ktorá iniciovaná Historickým ústavom AV ČR,
v. v. i. prebehla v Prahe v dňoch 14. až 16. novembra 2011.
263
Bohužiaľ, v septembri 2011 prišiel ospravedlňujúci list, ale nádej žila v prísľube
vypracovania štúdie do pripravovanej monografie s rovnakým názvom. Správa
zo začiatku februára tohto roku aj túto nádej udusila...
Slovenská a česká historiografia stratila v Xénii Šuchovej vedeckú pracovníčku
s názorom, historičku pracovitú, uvážlivú, rozmýšľajúcu, ženu s tajomným
úsmevom, s veľkými očami a s veľkým srdcom. Česť jej pamiatke.
Zlatica Zudová-Lešková
Bilance sociálního státu ve 20. století
Mezinárodní vědecká konference „Teorie a praxe sociálního státu v Evropě ve
20. století. Cesty k sociálnímu státu“, 14.–16. listopadu 2011, Praha
Hlavním pořadatelem konference byl Historický ústav AV ČR, v. v. i., (dále
HÚ AV ČR) ve spolupráci s Ústavem hospodářských a sociálních dějin Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Ústavem politologie FF UK, Centrem sociálních
a ekonomických strategií Fakulty sociálních věd UK a Česko-ruskou komisí
historiků a archivářů. Konferenci významně podpořilo zastoupení Evropské komise
v Praze, dále Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze, Ministerstvo vnitra ČR a „last but
not least“ Hotel DUO Praha, Bohemia Properties a. s. v čele s panem pl. v z. Janem
Horalem, vytrvalým mecenášem vědeckých konferencí,1
jakož i další osobnosti politického
života České republiky. Záštitu konferenci poskytli člen Evropské komise
László Andor a předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch.
Cílem konference bylo objasnit příčiny, důvody vzniku podstaty sociálního
státu, zhodnotit cesty jeho vývoje vedoucí k objasnění jeho významu v rámci souvislostí
celkového dynamického a rozporuplného politického vývoje světa ve
20. století. Konference, kterou zahájil Jan Němeček, zástupce ředitelky HÚ AV
ČR, si kladla za cíl pokusit se poskytnout odpověď i na otázku: do jaké míry je sociální
stát aktuální ve 21. století? Konstatoval se též fakt, že výzkum sociálních dějin
nenáleží v České republice k tématům, která by stála v popředí zájmu historiků
a právě vědomí tohoto bylo mj. jedním důvodů uspořádání této konference, ve
smyslu teze: Je koncept sociálního státu dnes aktuální? Konference byla zásadně
pojata mezioborově, zúčastnilo se jí pět desítek vědců z oboru historie, sociologie,
politologie a ekonomie z Francie, Německa, Rakouska, Ruska, Slovenska, Velké
Británie a pochopitelně České republiky. Mezi nimi byla řada čelných badatelů ve
svém oboru.
1
Bývalý příslušník Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a aktivní
účastník protinacistického boje z období druhé světové války pan Jan Horal bohužel krátce
před konferencí skonal, takže mu účastníci mohli již věnovat jen tichou vzpomínku.
264
V slavnostním zahájení konference kromě uvítacích slov organizátorů vystoupili
též politici. Místopředsedkyně Senátu Parlamentu České republiky, Alena
Gajdůšková položila účastníkům konference celou řadu otázek, týkajících se jednotlivých
aspektů problematiky sociálního státu, i včetně konstatování, že současná
diskuse o sociálním státu je značně deformovaná, zejména co se týká toho, jak
o tomto tématu pojednávají média. Připomněla však i to, že je zjevná nutnost modernizace
sociálního státu, která si však žádá vyhodnocení jeho dosavadního vývoje,
což vlastně byl cíl této konference. Prostřednictvím videozáznamu pozdravil
účastníky konference též László Andor, člen Evropské komise se sídlem v Bruselu.
Z úvodních řečníků mj. zaujalo vystoupení Vladimíra Špidly, emeritního člena Evropské
komise. Širší souvislosti rozvoje koncepcí sociálního státu připomněl
Je. J. Pivovar, předseda ruské části česko-ruské komise historiků a archivářů a rektor
Ruské státní humanitní univerzity v Moskvě.
V úvodním široce pojatém bloku otevřelo jednání obsáhlé a hutné vystoupení
Christopha Boyera (Universität Salzburg), který se zabýval dlouhodobými trendy
vývoje sociálního státu od 19. století až po současnost. Sociální politiku charakterizoval
jako součást odpovědi na výzvy rozvíjející se průmyslové společnosti, v rámci
kontextu plánování, regulace a zvědečtění sociálního. Odtud metodicky vyšel ke
komparaci dvou hlavních variant sociální politiky a sice demokratické a neokorporativní.
V závěru pak blíže osvětloval svůj pohled na západní model sociálního státu,
sice historicky vítězný nad modelem, který byl ustaven ve středoevropských socialistických
zemích, nicméně směřující k vážné krizi v kontextu změn průmyslové
společnosti ke společnosti založené na elektronických službách a globalizaci.
Wolfgang Merkel (Wissenschaftliches Zentrum für Sozialforschug, Berlin) vyčíslil
podstatné výzvy, které přicházejí z různých oblastí, globalizace (mj. též rostoucí
imigrace), ekonomické (fiskální krize státu), společenské (slábnutí společenské solidarity,
měnící se individuální preference), demografických trendů (stárnutí společnosti),
rychle rostoucí majetkové nerovnosti. S těmito trendy pak srovnával reformní
kapacitu politik jednotlivých států, jakož i programů politických stran. Vitalij
J. Afiani, ředitel Archívu Ruské akademie věd, se soustředil na výklad díla vědce
a myslitele V. I. Vernadského, světově známého tvůrce teorie „biosféry“, jeho teorii
a praxi sociálního státu, chápanou jako klíčovou komponentu přechodu mezi demokracií
a diktaturou.
Další vystoupení úvodního bloku byla komponována tak, aby přinesla pohledy
jednotlivých disciplín sociálních a ekonomických věd na téma sociálního státu.
Pohled politologa zprostředkoval Milan Znoj (Univerzita Karlova, Praha). Podle jeho
názoru vznikl sociální stát jako třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem
a umožnil tak politické společnosti vyhnout se jak sebezničujícím tendencím kapitalistické
ekonomiky, tak hrozbě socialistické diktatury. Ve své době se jednalo
o velký úspěch. Nicméně v 70. a 80. letech 20. století s rozvojem globálního kapitalismu
a s nástupem nové pravice se sociální stát se dostal do úzkých a stal se terčem
ostré kritiky. Útok na sociální stát je veden ve trojím směru. Předně byla odmítnuta
265
keynesiánská ekonomika a její způsoby regulace trhu s využitím moci státu, za druhé
je zavrhována redistribuce bohatství na zajištění veřejných služeb, které sociální
stát poskytuje občanům, a za třetí je kritizován korporativismus a byrokracie sociálního
státu, jež slouží k institucionalizaci sociálních konfliktů. Pavel Mertlík (Fakulta
sociálních věd UK, Praha; Raiffeisenbank a. s., Praha) se pokusil zprostředkovat
pohled praktické makroekonomie. Ekonomický pohled na veřejný sektor a sociální
stát (sociální transfery) tradičně vychází z úlohy veřejných příjmů a výdajů v řízení
agregátní poptávky. Využívání veřejných příjmů a výdajů k řízení agregátní poptávky
je ale zcela účinné pouze v modelu uzavřené ekonomiky, s otevíráním ekonomiky
se makroekonomická stabilizační nebo stimulační funkce veřejných výdajů
a příjmů snižuje. Zde se pak věnoval konkrétnímu a pro neekonoma pochopitelnému
vysvětlení problémů konstrukce sociálních transferů, jež by měly být pokud
možno tržně konformní, aby se zabránilo destrukci pracovní či podnikatelské motivace.
Od Mertlíkovy makroekonomie přešel v závěrečném vystoupení úvodu historik
Jakub Rákosník (Univerzita Karlova, Praha) k zhodnocení teorie a praxe sociálního
státu v historiografii, přičemž se zabýval zejména evropskou ve vztahu k českým
zpracováním zkoumaného tématu.
Další pracovní program byl rozdělen na čtyři po sobě následující bloky. V I.
bloku byla pozornost zaměřena na vznik a genezi pojmu, charakteristiku, vývoj diskuse
až po současné názory na sociální stát, jakož i na vztah sociálního státu a demokracie.
Klíčovými a inspirativními vystoupeními toho bloku byly referáty Martina
Potůčka (ředitel Centra ekonomických a sociálních strategií fakulty sociálních
věd Univerzity Karlovy v Praze) a Milana Šikuly (ředitel Ekonomického ústavu
Slovenské akademie věd) zaměřené na jednotlivé aspekty sociálního státu, mj. na
dopady globalizace, globální krize, představujícím výzvu znalostně sociální modernizaci
státu. Hlubší sondu do minulosti sociálního učení přinesl Pavel Marek (Univerzita
Palackého v Olomouci) s tématem konceptu sociálního státu v pojetí českých
křesťanských sociálů. Otevřel tak širší téma a sice vztah církevních učení
k myšlence sociálního státu, k němuž se vyjádřila řada dalších odborníků. Dieter
Segert (Universität Wien) se pokusil zhodnotit nakolik se vlastně východní Evropa
po roce 1989 stala laboratoří otázky udržitelnosti západní demokracie.
Blok II. pojednal úsilí o realizaci sociálního státu v meziválečné Evropě a kritickou
sociálně politickou diskursivní analýzu, reflexi sociálního myšlení v evropských
autoritativních režimech a diktaturách (nacistický německý stát, fašistický italský
stát, sovětský socialismus). Úvod bloku zajistil Josef Harna (Historický ústav /HÚ/
AV ČR), který se soustředil na zhodnocení představ politických stran o sociálním
státu, a sice v programech i jejich praktické činnosti. Další referáty byly zaměřeny
na jednotlivé aspekty vývoje sociálního státu. Z nich zaujalo polemicky pojaté vystoupení
Jaroslava Šebka (HÚ AV ČR), který pojednal fenomén „stavovského státu“,
jako demokratického a antidemokratického východiska řešení sociální politiky.
V širším pohledu nelze opomenout, že koncepce stavovského státu našly zastánce
v řadách českého katolicismu, inspirovala se jím i ústava druhé republiky. Zajíma-
266
vou sondu do dějin 1. republiky zprostředkovala Jelena Serapionova (Institut slavjanovedenija
Ruské akademie věd, Moskva), která se zabývala vznikem a činností
Sociálního ústavu vzniklého v roce 1919 v Praze.
Problematika sociální politiky a konstruování představ budoucího sociálního
vývoje za druhé světové války byla obsahem celé řady referátů v II. a III. bloku.
Zde se snad nejintenzivněji projevili historici. Byla diskutována celá řada témat, jak
k reflexi sociální politiky v myslích emigrace, tak i realitě v zemích okupovaných
nacistickým Německem. Systematický výklad o představách československého exilu
o sociální transformaci československého státu podali Jan Němeček (HÚ AV
ČR) a Jan Kuklík (Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha); úvahám slovenské
politické emigrace za války na toto téma se věnovala Zlatica Zudová-Lešková
(HÚ AV ČR). Představy českého domácího odboje o moderním sociálním státě
zhodnotil Stanislav Kokoška (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), jeho pohled byl
zaměřen i na realitu sociální politiky jak v protektorátu, tak ve Slovenské republice
v letech 1939–1945.
Blok III. se soustředil na problematiku sociálního státu a cestu k jeho realizaci
v poválečné Evropě, jakož i na kontinuitu a diskontinuitu diskuse tohoto tématu.
Tento blok představoval jeden z vrcholů konference jak kvalitními referáty,
tak i intenzitou diskuse. Nejvýraznější a také nejpřínosnější v panelu byla vystoupení
Martina Myanta (University of the West of Scotland) a Steina Ringena (Green
Templeton College, University of Oxford). M. Myant pojednal o konstrukci sociálního
státu v středovýchodní Evropě po pádu reálného socialismu, uzavřel připomenutím,
že nový sociální stát byl utvářen též udržováním a adaptováním prvků z minulosti.
Soustředil se na jednotlivé okruhy sociální politiky těchto zemí. Jádrem vystoupení
Steina Ringena byla geneze a problémy skandinávských modelů sociálního
státu. K tématu přistoupil komparativně, přičemž zdůraznil rozdíly mezi švédským
(klasické sociálně demokratické pojetí gradualistické cesty k socialistickému
systému, udržení kapitálu pod politickou kontrolou) a norským modelem (součást
programu manažerského socialismu), které jsou poměrně opomíjené. Vystoupení
Nicole Kerschen (University Paris West Nanterre la Défense) přineslo pozoruhodně
kritický pohled do počátků francouzského sociálního státu po druhé světové válce,
mj. zdůraznila, že francouzský plán sociální bezpečnosti byl v podstatě směsí koncepcí
z dob Bismarcka, nových úvah W. H. Beveridge a částečně i Američan Security
Act (1935), což přineslo řadu ne zcela očekávaných komplikací. Jörg Roesler
(Berlin) předložil komparaci dvou modelů zásadně odlišných sociálních politik
a sice v obou poválečných německých státech. Teoretické koncepce W. H. Beveridge
a jejich resonanci v praktické britské politice přiblížil Vladimír Špidla (emeritní
člen Evropské komise). Výrazně zahraničně politicky profilovaný referát zaměřený
na sociálně politické myšlení britské Labour Party na počátku studené války
předložil Jindřich Dejmek (HÚ AV ČR). Pohled na situaci v předválečném, okupovaném
a poválečném Československu, přiblížili Jakub Rákosník (téma: Československý
sociální stát 1924–1956: Kontinuita a diskontinuita tradice české sociální
267
politiky) a Emil Voráček (referát připraven společně s Václavem Průchou na téma
sociální stát v Československu v období normalizace). Bohatá, značně kritická diskuse,
která následovala, se koncentrovala mj. na otázky vlastní definice sociálního
státu, rozdílnosti v jeho pojetí a fungování, tedy nutnost odlišit demokratický koncept
sociálního státu, který nelze ztotožňovat se sociální politikou (Vladimír Špidla,
Antonie Doležalová), ale i na realitu fungování ekonomiky v bývalých zemích sovětského
bloku (Milan Hlavačka). Problematiky sociální politiky bývalých zemí
postsovětského bloku se zejména dotýkala politika vlád těchto zemí ve smyslu fenoménů,
se kterými nebyly zkušenosti – zejména nezaměstnanost, mj. byla zmiňována
otázka koncepce „odložené nezaměstnanosti“ ve formulacích Václava Klause.
Zajímavou otázkou byla i snaha diskutujících po pojmenování podstatných nových
rysů v modelech sociálního státu. V současnosti se však podle diskutujících nedá
hovořit o krizi koncepce sociálního státu, nýbrž o hospodářskou krizi.
S některými závěry předcházejícího panelu jakoby polemizovala vystoupení
v bloku IV. Jeho těžištěm byla právě otázka systémové krize a těžkosti sociálního
státu od 90. let minulého století, jakož i otázky navozené transformacemi v zemích
bývalého sovětského bloku. Referáty i diskusi uvedlo vystoupení Martina Potůčka,
který se však soustředil na „příběh České republiky“, když srovnával programy
zvyšující lidský potenciál a sociopolitickou realitu. Vycházel z vyhodnocení řady
programových vládních dokumentů, zejména však se soustředil na souvislosti prohlášení
sociologů, které bylo zasláno prezidentu ČSFR Václavu Havlovi v lednu
1990. Upozorňovali v něm na nebezpečí spjatá s přeceňováním ekonomické dimenze
transformace. Kritický pohled Julie A. Ščerbakovové (Institut vědeckých informací
Ruské akademie věd) na průběh a současný stav sociálních reforem v České
republice a na Slovensku byl zajisté pro české účastníky inspirativní.
Další referáty byly převážně zaměřeny na jednotlivé aspekty problémů koncepcí
sociálního státu, resp. vnějšího prostředí, tj. Evropské Unie a její role v procesu
proměn sociálního státu (mj. Tanja Klenk, Universität Bremen). Svým systematickým
zhodnocením koncepcí sociálního státu v programech středoevropských sociálně
demokratických vlád na konci 20. století zaujala Ella Zadorožnjuk (Institut
slavjanovedenija Ruské akademie věd, Moskva).
Závěrečné panelové diskuse se zúčastnili V. Špidla, N. Kerschen, M. Potůček,T.
Klenk, M. Myant a J. Rákosník. Společně ji moderovali Vít Klepárník
(think-tank Cesta) a E. Voráček. Na základě předchozích konferenčních diskusí byl
akcent položen na otázku, do jaké míry byl koncept sociálního státu výsledkem
konkrétních okolností, které se už nemusí opakovat, tj. také co přežilo, resp. nepřežilo
z původních představ. Podle názorů panelistů (zde se však všichni neshodli),
dochází k postupné delegitimizaci sociálního státu (mj. silné trendy v italské politice).
Nelze ovšem jednoznačně hovořit o krizi koncepce sociálního státu, opakovaly
se i požadavky precizní definice pojmu sociální stát (zejména M. Myant), bylo
i poukazováno na současný neúplný politický a společenský konsens ve smyslu so-
268
ciálního státu. Účastníci diskuse se nicméně shodli na přímé souvislosti konceptu
sociálního státu a demokratického systému.
Vzhledem tomu, že se jednalo o jednu z prvních z prvních mezinárodních
konferencí s tímto záběrem v České republice organizátoři považovali za potřebné
vydání publikace s materiály konference, které budou doplněny dalšími články
autorů, kteří se z různých důvodů nemohli konference zúčastnit. Odborné veřejnosti
bude tedy možno předložit práce s vyváženějším tematickým záběrem. Za neméně
cenné však nutno považovat kontakty, které na konferenci její účastníci mohli navázat
a tímto způsobem tak rozšířit možnosti mezinárodní diskuse na jedno z podstatných
témat dneška. Konferenční téma, sociální stát je v současné době v Evropě
rozhodně jedním z klíčových politických témat. Průběh i závěry konference podle
mého názoru potvrdily zásadní význam této koncepce, současně však i nejednoduchou
problematiku jejího dalšího vývoje v návaznosti na proměny společnosti
i hospodářské situace.
Emil Voráček
Konference a výstava První dámy – osud, poslání, úděl?
Výstavu o manželkách československých a českých prezidentů připravovala
Mgr. Marcela Šášinková ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy několik let.
Se svými spolupracovníky projekt završila v říjnu 2011 vernisáží výstavy a potom
v listopadu 2011 konferencí, která muzejní akci doprovodila. Odborné setkání se
konalo nedaleko Pražského hradu, jehož komnaty nebyly podle organizátorky
k dispozici, v sídle vstřícné Národní galerie ve Schwarzenberském paláci v Praze.
Dne 2. listopadu zahájila komornější konferenci konanou v přátelském duchu ředitelka
muzea dr. Zita Suchánková a pozdravil ji též ředitel tamní sbírky Národní galerie
prof. Vít Vlnas.
Úvodní všeobecnější referát přednesl dr. Pavel Zeman, který se zabýval americkými
kořeny postavení a oslovení manželky prezidenta, „první dámy“. V našem
státě není postavení manželek prezidenta právně vymezeno, většinou ale vyvíjejí
veřejné aktivity reprezentační, kulturní a humanitární. Vedle toho se podílejí na péči
o prezidentovu domácnost. Ve významném formujícím období po vzniku novodobého
samostatného státu stála po boku prvního československého prezidenta Masaryka
jeho žena Charlotta, ze známých důvodů brzy zastoupená dcerou Alicí.
Charlotta žádala oslovení „paní Masaryková“, vycházela ze svého rodného amerického
prostředí. Významnou první dámou byla manželka prezidenta Beneše Hana,
která jak před druhou světovou válkou, tak v jejím průběhu v exilu a také po válce
formovala toto postavení ve vnímání veřejnosti. Prezident Hácha byl vdovec, po
jeho boku stála dcera Milada Rádlová. Marta Gottwaldová, žena prvního komunistického
prezidenta, aktivně napodobovala své předchůdkyně, její snahy však vyzní-
269
valy křečovitě, postupně veřejná vystoupení omezila. Jako první bydlela v rezidenci
v Královské zahradě, která byla připravována již pro Benešovi a která byla jako
prezidentský byt využívána až do vzniku nového bytu za prezidenta Klause. Marii
Zápotockou a Boženu Novotnou lze označit za nevýrazné, na veřejnosti uzavřené,
ale i ony měly své aktivity, například při obnově Hradu. Mezi manželkami komunistických
prezidentů vyčnívá Irena Svobodová, která pozvedla devalvovanou roli
první dámy této éry. Viera Husáková si do své tragické smrti držela civilní povolání
i funkci reprezentační. Významnou úlohu hrály obě manželky posledního československého
a prvního českého prezidenta Havla Olga a Dagmar, stejně tak současná
první dáma Livie Klausová. Na závěr svého vystoupení připomněl bývalý vedoucí
Archivu Kanceláře prezidenta republiky pramenné bohatství obou hradních archivů,
z něhož lze badatelsky čerpat pro výzkum řady dosud nezpracovaných témat,
např. pro každodennost prezidentského páru.
Navazoval blok biografických referátů. První, věnovaný Charottě Garrigue
Masarykové přednesla Marie Neudorflová, která se jí věnuje dlouhodobě, v roce
2000 připravila konferenci a následně sborník. Připomněla její praktickou náboženskou
unitářskou víru, setkání s budoucím manželem v Lipsku, vzájemné porozumění
v řadě intelektuálních otázek. Upozornila na výjimečnost manželského páru
v českém pražském prostředí. Masaryk byl ovlivněn názory své manželky na emancipaci
ženy, které se později odrazily v pokrokové legislativě československé republiky.
Podporoval její veřejnou činnost a ona podporovala v dobách těžkých důsledků
manželových veřejných aktivit jeho. Dále mj. vyložila její tíživé postavení
v době první světové války. O Alici Masarykové hovořil autor její obsáhlé biografie
vydané v roce 2007 Radovan Lovčí. Životopisně vedený výklad zahájil náčrtem
rodinných poměrů, věnoval se jejímu studiu a stážím v USA se zaměřením na sociologii,
profesnímu životu středoškolské pedagožky a jejím aktivitám, málo šťastnému
osobnímu životu, věznění a tíživé hmotné situaci za první světové války. Shrnul
její činnost poslaneckou a také v Červeném kříži. Po provdání sestry Olgy –
opomíjené první dámy – a po úmrtí matky, se ujala této role. Alice měla na otce
vliv. Účastnila se přijímání státních návštěv. Řídila dovolené v Bystričke. Důležitou
roli sehrála při rozsáhlých stavebních úpravách Hradu a Lán. Po abdikaci o otce
pečovala a zvykala si na život bez role první dámy. Dr. Hana Zelinová pojednala
o vztahu Alice Masarykové k Martinu a Bystričke, kde si vybudovala Alice vilu.
Část jejího mobiliáře se nalézá v muzeu v Martině, část na novém obecním úřadě,
neboť před restitucí a prodejem vila sloužila jako sídlo samosprávy. Knihovna
z domu je jako celek uložena ve slovenské Národní knihovně. Do třetice se Masarykově
rodině věnovala dr. Magdalena Elznicová-Mikesková, vedoucí lánského
muzea. Doma byli Masarykovi v Lánech, mají zde svůj hrob. Pohřbena tu je jak
Charlotta, tak Alice, která zemřela v emigraci.
Josef Švejnoha se zabýval činností Alice Masarykové a Hany Benešové
v Československém červeném kříži. Připomněl Alicino studium medicíny a filozofie,
účast E. Vosky u založení zmíněné organizace, jmenování Alice její předsed-
270
kyní, bohatou činnost. Dnes je udělována medaile Alice Masarykové. Hana Benešová
pracovala v organizaci od roku 1919 do roku 1948. Za druhé světové války,
když prezident ustavil organizaci Červeného kříže v exilu, stanula Hana Benešová
v jejím čele. Organizace rozvinula velkorysou práci. Referent připomněl i odhalení
pomníčku vnukům T. G. Masaryka. Po diskusi byl první den odborné části konference
uzavřen.
Následovala prohlídka expozice Národní galerie ve Schwarzenberském paláci
a přesun od Středočeského muzea v Roztokách. Zde se přímo ve výstavních
prostorách uskutečnil společenský program konference s komentovanou prohlídkou
výstavy o prvních dámách, která nese podtitul Životy v paprscích slávy – v šeru
neviditelnosti. Spolupořadateli výstavy byly Masarykův ústav a Archiv Akademie
věd ČR a Památník národního písemnictví. Předměty na výstavu dále poskytly
Uměleckoprůmyslové muzeum, Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Archiv
Pražského hradu, Česká tisková kancelář, Husitské muzeum v Táboře – Památník
E. Beneše, Národní archiv, Archiv Národního muzea, Muzeum T. G. Masaryka
v Lánech, Slovenské Národné muzeum v Martině, Divadelní ústav Bratislava, Poštovní
muzeum, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, Muzeum dělnického
hnutí, o.p.s., Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Muzeum hlavního města
Prahy a další. Spolupracoval i Výbor dobré vůle – nadace Olgy Havlové. Výstava
byla opatřena doprovodným tiskem, v němž autorka vtipně ukazuje na ambivalentní
vztah veřejnosti k prvním dámám i svébytnost osudu každé z nich: „Často byly
nezaměnitelným způsobem národem vnímány (zejména pak jeho ženskou částí) jako
nedostižný vzor, hodný napodobování; úcta a obliba někdy přerostly do polohy nekritického
zbožnění, jindy zas do utajovaného posměchu. Vlna sympatií či odsudek
první dámy také bezděčně ovlivňovaly pohled na hlavu státu, spoluvytvářely jemné
předivo, z něhož se budoval vztah k nejvyššímu muži v zemi.“ Výstava v chronologickém
sledu, ve velkých barevně lišených plochách, představila jednotlivé první
dámy v rytmu jednotné vstupní informace, odkazu k manželovi a době, a škálou
shromážděných archiválií a muzeálií. Nescházely ani pracovní listy pro školáky.
Druhý den konference zazněly referáty o Pozůstalosti Hany Benešové v táborském
muzeu od Boženy Pražákové, Pozůstalosti Marie Zápotocké ve Sládečkově
vlastivědném muzeu v Kladně od dr. Zdeňka Kuchyňky, prof. Zoe Klusáková
nastínila obraz veřejného působení Ireny Svobodové v její osobní pozůstalosti.
Osobnosti Magdy Husákové, její herecké a režisérské činnosti, se věnovali doc. Naděžda
Lindovská a dr. Rudolf Hudec, bohužel o druhé manželce prezidenta Husáka,
s níž byl ženat v době prezidentství, samostatný referát nezazněl. Společensky konferenci
uzavřely návštěvy domku v Královské zahradě a reprezentačních prostor
Hradu. V této informaci o konferenci jsme záměrně položili důraz na Charlottu
a Alici Masarykovy a Hanu Benešovou. Ze setkání bude připraven tiskový výstup,
který můžeme očekávat jako pokračování populární knihy Pavla Kosatíka o ženách
z Hradu.
Jan Bílek
271
MODERNÍ DĚJINY MODERN HISTORY
Roč. 20, 2012, č. 1, s. 271–277 Vol. 20, 2012, No. 1, p. 271–277
RECENZE
František ČAPKA – Lubomír SLEZÁK, Cukrovarnictví do roku 1938 a agrární
strana (se zřetelem na Moravu a Slezsko), Brno, Masarykova univerzita 2011,
273 s., 32 obr. příl. ISBN 978-80-210-5717-3.
Cukrovarnictví, které patřilo od konce 19. století a daleko přes polovinu století
20. k pilířům zpracovatelského průmyslu v českých zemích a posléze i v Československu,
bylo již nesčetněkrát předmětem historického zkoumání. Přesto se ukázalo,
že téma nebylo vyčerpáno. Přítomná studie je v tomto smyslu objevná nejméně
ze dvou hledisek, jež ostatně specifikuje sám její poměrně složitý titul. V čem je
především zajímavá. Upření pozornosti na Moravu (resp. i Slezsko) je kromě jiného
jedním z cenných příspěvků k překonání jisté asymetrie, která přetrvává ve zpracování
novodobých českých dějin, kdy bývá mnohdy pozornost upřena především
na poměry v Čechách (týká se to mnohdy i heuristické báze), zatímco Morava
a Slezsko jsou chápany jako jakési „vedlejší země“. Toto konstatování přitom nechce
nikterak podceňovat přínos specificky moravské historiografie. Autoři však
nechápou svou práci čistě regionálně, ale zasazují moravský vývoj důsledně do
kontextu se situací v Čechách, resp. v celém meziválečném Československu. Obraz
moravského, ale částečně i slezského cukrovarnictví tak nabývá na věrohodnosti
a plastičnosti. Druhý aspekt, k němuž je třeba zaujmout stanovisko, je snaha autorů
hledat vztah mezi hospodářskou a politickou, konkrétně, stranickopolitickou sférou.
Obecně se v sociologické či politologické literatuře tento jev (pronikání ekonomiky
do politiky a naopak) pokládá za apriorně negativní. Z konkrétní analýzy, kterou
nacházíme v přítomné práci alespoň v náznacích, se však tyto vazby jeví daleko
složitěji a nabývají i méně kontroverzní charakter. Stačí jen připomenout základní
princip teorie politického stranictví, spatřující smysl politických stran v obhajobě
272
zájmů určité skupiny či vrstvy obyvatelstva polickými prostředky. V případě agrární
strany je toto sepětí zvláště těsné. Rolníci, v tomto případě pěstitelé řepy, tísněni
cenovým diktátem průmyslových cukrovarů hledali oporu v politické sféře, jejíž
pomocí by prosadili příznivější ekonomická pravidla odbytu své produkce. Odtud
také podněty pro vznik agrární strany. Nešlo tedy o ono „prorůstání“ ekonomiky do
politiky, ale o organický proces založení strany přirozenými (úspěšnými) vůdci zemědělského
stavu. Oba uvedené obecné závěry, aniž by to autoři explicitně vyjádřili,
vyzařují z analýzy pečlivě shromážděných faktů o vývoji cukrovarnictví na Mo-
ravě.
Studie se člení na dvě části, vztahující se k oněm základním fázím novodobých
českých dějin: vývoj do první světové války a rozvoj cukrovarnictví v Československu
mezi světovým válkami. V obou částech (kapitolách) lze rozpoznat poněkud
odlišný metodický přístup. Zatímco v první části jde o víceméně syntetizující
přehled vývoje výroby řepného cukru, v části druhé seznamují autoři analytičtější
formou z problémy cukrovarnictví. Ukazují sepětí cukrovarnického průmyslu s produkčními
řepařskými oblastmi, upozorňují na některé technické a technologické
problémy výroby. Zvolený region jim svou velikostí umožnil sledovat osudy konkrétních
závodů, proměny vlastnických vztahů, proces postupné kartelizace cukrovarnického
průmyslu, jeho vázanost na zahraniční kapitál (vídeňské banky), vliv
cenových výkyvů apod. Ukazuje se také velký podíl surováren ve srovnání s konečnou
produkcí cukru. Je patrné, že se moravským cukrovarům jen s obtížemi dařilo
vyrovnávat jistý časový předstih cukrovarnictví v Čechách.
Zvláštním problémem byl dlouhodobý konkurenční zápas mezi tzv. průmyslovými
a rolnickými cukrovary. Navzdory úsilí rolníků (většinou statkářů) se dařilo
zakládáním rolnických (družstevních) cukrovarů zmírnit jen částečně konkurenční
tlak vyvíjený druhou stranou konkurenčního sporu. Zde by zasloužily větší prezentaci
akce pořádané producenty řepy na obranu vlastních zájmů a snad i zmínka
o boji řepařů v Čechách podníceném a zaštítěném i Antonínem Švehlou. Jen okrajově
jsou zmíněny národnostní aspekty (čeští rolníci vůči německém kapitálu). Bylo
by zajímavé dovědět se jak a zda se vůbec projevoval konkurenční zápas v prostředí
německých zemědělců především ve Slezsku. Pro období po vzniku republiky
jsou zajímavé postřehy o vlivu stáních zásahů do organizace cukrovarnictví (nostrifikace
a repatriace akcií), ale i zásahů týkajících se produkce řepy (kartelizace
odbytu cukru, osevní plochy cukrové řepy aj.) Ukazuje se vleklost a nedůslednost
těchto opatření. Mnohé konkrétní procesy a problémy ozřejmí podkapitoly připojené
na závěr přehledných pasáží, věnované osudům koncernu Jana Vacy (na Hané)
a rozvoji koncernu Viktora Stoupala. V těchto částech také nejlépe vysvitnou vlivy
již zmíněného propojení hospodářské a politické sféry. Navzdory úsilí všech, kdo
se podíleli na rozvoji cukrovarnictví, dospívají autoři k stanovisku o křehkých základech
konjunktury tohoto výrobního odvětví.
Publikace je vybavena všemi náležitostmi nezbytnými pro vědecké práce
(důkladný poznámkový aparát, přehledné tabulky, přehled pramenů a užité literatu-
273
ry, rejstříky) a je k ní připojeno několik textových příloh přinášejících převážně
úřední akta vztahující se k tématu. Obrazová příloha přináší zajímavé dobové fotografie
cukrovarských objektů.
Josef Harna
Zapomínaná válka a osudy velmocí
Na rozdíl od světové historiografie, která se průběžně věnuje téměř sto let
vzdálenému konfliktu, první světové válce, česká historiografie se jí dotýká spíše
jen sporadicky, a to především ve vztahu k českému prostředí, ať již z hlediska
zahraničně politické akce, tak vnitřního vývoje. K výjimkám v tomto směru patří
Petr Prokš, který se dlouhodobě zabývá obecnými aspekty prvního světového konfliktu
a o jeho podstatnými dopady, včetně politiky jednotlivých mocností v jeho
průběhu. Předkládané jeho dvě práce jsou specifické tím, že je věnoval dvěma klíčovým
státům Čtyřspolku: Německu a Rakousku-Uhersku.
V knize Habsburkové a velká válka1
položil rozhodující důraz na osvětlení
interakcí mezi problémy vedení války a válečnými plány Rakouska-Uherska a důsledky
války na mnohonárodnostní monarchii, kdy válka vyostřila národnostní tenze,
které posléze vyústily v její rozpad. V úvodních kapitolách nastínil celkové velmocenské
ambice monarchie, které se ovšem od ledna 1917 změnily z počátečních
expanzivních plánů již jen v defenzivní pokusy orientované stále více na záchranu
monarchie. Symptomatické bylo, že poslední ze „záchranných“ plánů projednávali
rakousko-uherští představitelé ještě koncem října 1918.2
Následující kapitoly P. Prokš konstruoval v podstatě prakticky stejně: sledoval
v nich vnitropolitický vývoj Rakouska-Uherska a pak mezinárodní postavení
monarchie. Za podrobnější vnitřní chronologické mezníky celého rozpětí války
a tudíž i tématu své práce vymezil prosinec 1916 („ návrh“ Čtyřspolku na mír s dohodovými
státy), dále říjen 1917 (bolševickou revoluci a občanskou válku v Rusku,
které zásadně změnily situaci na východě, neboť prakticky vyřadily východní frontu),
květen 1918 (podřízení se Rakouska-Uherska Německu) a listopad 1918 (abdikace
Karla I.). V první části každé kapitoly analyzoval vnitřní vývoj monarchie především
z pohledu vládnoucí kruhů a jejich manévrování vůči narůstajícím požadavkům
jednotlivých národů a národností, jejichž reprezentace předkládaly své představy
a návrhy. Jednalo se o značně diferencovaná hnutí Čechů, Poláků a Slovinců
v Předlitavsku, ale také Slováky a Chorvaty v Zalitavsku. Protichůdné představy
1
Petr PROKŠ, Habsburkové a velká válka 1914–1918. První světová válka a rozpad
Rakousko-Uherska 1914–1918, Praha 2011.
2
Tamtéž, s. 61–62.
274
ovšem měli velkoněmečtí nacionalisté a Maďaři, čímž se vytvořily podmínky pro
vyhraňující se střety.3
Vzhledem k tomu, že v následující subkapitole autor vždy nastínil pohled na
široký komplex vztahů Rakouska-Uherska především s Německem, kde demonstroval
narůstající podřízenost a podřizování se monarchie svému nesrovnatelně silnějšímu
spojenci. V této souvislosti zdůraznil, že již v roce 1914 se monarchie
„Zcela hazardérsky odvážila riskovat válku, na níž mělo zájem především Němec-
ko.“4
Autor se také zabýval vztahy s Osmanskou říší či např. zprvu s Itálií a dohodovými
státy i dalšími aspekty a pochopitelně rakousko-uherskými válečnými cíli
a jejich vývojem. Kombinace vnitřní dynamiky rozpadu s vnějším vývojem mu
umožnila propojit vývoj ve vnitropolitickém ohledu s vedením války a zhoršující se
zahraničněpolitickou situací monarchie a zkoumat dopady války na formulování
představ jednotlivých národů na reformy monarchie a posléze i na její existenci
jako takovou.
Asi by bylo vhodné, i když by vzniklo riziko, že kniha naroste do neúnosných
rozměrů, kdyby autor věnoval alespoň jistou omezenou pozornost ekonomické
situaci monarchie a jejímu směřování k ekonomickému kolapsu. Vítaná by byla
tudíž alespoň malá exkurze do ekonomické a sociální sféry, např. statistické shrnutí
hlavních ekonomických ukazatelů, která by ilustrovala ekonomickou stránku vedení
války a její sociální dopady, případně i vliv na rozmach a radikalizaci národních
emancipačních hnutí v Rakousku-Uhersku. Existovalo by sice další riziko i v posunu
tematického zaměření knihy, nicméně začlenění ekonomizujícího pohledu na
rozpad monarchie v kombinaci s radikalizací národních hnutí by dodalo jeho výzkumu
další dimenzi.
Na široké východní frontě od Pobaltí po Černé moře a nepřímo ještě více na
jih se Rakousko-Uhersko a Německo střetávaly s Ruskem. Zatímco podíl monarchie
se v tomto prostoru velmi rychle snížil, Německo a jeho armáda zde hrály podstatnou
roli až do konce války. Problematikou vedení války na východě a především
válečnými cíli Německa ve východní Evropě se zabýval P. Prokš v další své
práci Konec říše Hohenzollernů.5
Samotná práce takovéhoto zaměření je značně
neobvyklá, ale vysoce nosná. Strategické plány a cíle Německa, v nichž hrála východní
Evropa velkou roli, se tak „nerozplynou“ v celkových německých představách.
Současně je důležité, že se autor nezaměřil jen na atraktivní, i když již poněkud
stereotypní úsek, kdy Německo zprvu podporovalo a pak válčilo jen s bolševickým
režimem, i když tomuto období, které bylo charakteristické dramatickým
a rychlým vývojem a překypovalo událostmi, musel nutně věnovat větší část své
práce.
3
Tamtéž, s. 119.
4
Tamtéž, s. 253.
5
Petr PROKŠ, Konec říše Hohenzollernů. Politika císařského Německa vůči carskému
a sovětskému Rusku (1914–1917/1918), Praha 2010.
275
Na základě velkého množství dokumentů nastínil hlavní strukturu a směry
německých velmocenských plánů obecně a pro Orient, které se dotýkaly Ruska,
zvláště. Zasazení těchto statických i měnících se cílů do širšího kontextu první světové
války umožnilo autorovi stanovit německé pozice ke klíčovému roku 1917,
kdy únorová a říjnová revoluce fakticky vyřadily Rusko z války. Na vlivně malé
ploše ukázal řadu návrhů a stanovisek různých německých politických a vojenských
kruhů vůči Rusku po únorové revoluci a jejich představy na ovládnutí částí
Ruska, resp. ruské říše. Pozornost věnoval ale také „druhé“ straně, a to zvláště po
říjnové revoluci v případě formování zahraničně politických postojů nové Leninovy
vlády, resp. rozhovorům v Brestu Litevském nejdřív o příměří a posléze o separátní
mír. V této velmi široké a komplikované oblasti však mohl přece jen věnovat větší
pozornost německé podpoře bolševického režimu a pokusit se, je-li to možné vyčíslit
německou pomoc bolševikům.6
Důležitější byla však skutečnost, že publikování tajných válečných dohod,
které za války uzavřely dohodové státy, sovětskému Rusku spolehlivě uzavřelo cestu
k jakémukoliv jednání s Dohodou. Dohodové státy, zvláště Francie ovšem politiku
bolševické strany v záležitostech války považovaly za zradu, a proto sovětské
Rusko muselo jednat s Čtyřspolkem, jehož vojska byla na ruském území a především
nejbojeschopnější německé jednotky představovaly pro sovětský režim mimořádnou
hrozbu. Snahou bolševického režimu bylo proto vystoupit z války a věnovat
se upevňování a často jen udržení své moci. Základní představa o brestlitevském
míru je sice rozšířená, avšak autor měl věnovat jeho rozboru výrazně větší pozornost
nejen vlastnímu obsahu, ale především jeho dopadům. Nejen proto, že výrazně
prohluboval dezintegraci ruské říše, ale měl také velmi podstatné hospodářské důsledky,
neboť znamenal ztrátu, byť dočasnou, ekonomicky nejrozvinutějších území
říše. Znamenal ovšem ústupky nejen vůči Německu či Rakousku-Uhersku, ale také
Osmanské říši a Rumunsku.7
Mír nejenže rozštěpil bolševickou stranu, ale na protest
proti jeho uzavření odešli leví eseři z Leninovy vlády a později v červenci 1918
povstali. Nešlo jim při tom o odstranění bolševické vlády, nýbrž o změnu její politiky.
Jejich postoje v řadě otázek (zahraniční vztahy a vztahy s Německem zvláště,
rolnická otázka, systém výstavby armády aj.) byly většinou ještě radikálnější než
u bolševické strany.8
Prokšova analýza velmi dobře ukazuje, že v německém rozhodování ve vztahu
k sovětskému Rusku v roce 1918 hrály velkou roli hospodářské zájmy, zajištění
přísunu potravin a surovin pro další vedení války, ale také německá podpora sepa-
6
Tamtéž, s. 73.
7
V roce 1945 Moskva požádala Turecko o vrácení provincií, které jí zabralo v důsledku
brestlitevského míru a o další koncese v oblasti Úžin. Její požadavky se staly jedním ze zdrojů
vzniku studené války a přímo sloužily o odůvodnění Trumanovy doktríny.
8
Tamtéž, s. 152.
276
ratismů na území bývalé ruské říše (donští kozáci, Ukrajina aj.).9
Je sympatické, že
věnoval neměnnou pozornost také sovětsko-německým vztahům po uzavření brestlitevského
míru, kdy se spory, ale také jednání o dalších dohodách dostaly na novou
úroveň, která již byla poznamenaná začínající občanskou válkou v Rusku a tzv.
intervenci dohodových států v Rusku, ale také povstání levých eserů. Právě zavraždění
německého vyslance W. von Mirbacha vyvolalo mezi bolševickou elitou zděšení
a strach z německé reakce. Německo však již nemělo sílu k vojenské akci,
avšak využilo situace k uzavření dalších dohod se sovětským Ruskem, které tak
těsněji připoutaly k Německu, a v jistých ohledech z něho dělaly německého spo-
jence.10
Práce se sice primárně zabývá německou politikou a plánováním vůči Rusku,
ale pochopitelně sleduje ruské a sovětské reakce a protitahy, takže skýtá i širší pohled
na ruskou a sovětskou politickou scénu a do jisté míry také na problémy formulování
zahraniční politiky bolševického režimu. P. Prokš zpracoval obě práce na
základě úctyhodného množství literatury a především pramenů a dokumentů, přičemž
vskutku znovuobjevil některé polozapomenuté starší edice dokumentů a dobové
materiály. Je proto škoda, že chybí v knihách poznámkový aparát, i když je
zřejmé, kdy cituje dokumenty, a podrobný seznam edic a literatury umožňují solidní
orientaci v textu. Jedná se o kvalitní práce, které přistupují k problematice netradičně,
což autorovi umožňuje analyzovat, zjišťovat nové vztahy a nové poznatky
týkající se jak uvedených zemí, tak je zakomponovat do celkového vývoje první
světové války.
Bohuslav Litera
Aleš VYSKOČIL, Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech
1850–1918, Praha, Historický ústav AV ČR 2011, 376 s. ISBN 978-80-7286-
183-5.
Navzdory zvýšenému úsilí historiků i archivářů věnujících se novodobým dějinám
se ukazuje, že se česká historiografie tohoto období musí stále vyrovnávat
s nedostatkem základních příruček, které by svým způsobem racionalizovaly výzkum
věcných historických témat. Práce Aleše Vyskočila je jedním z cenných příspěvků
k vyrovnání tohoto deficitu. Lze předpokládat, že to byly při nedostatku potřebných
pomůcek především potíže s identifikací řady osob, s nimiž se Aleš Vyskočil
nedávno setkával při své práci na monografii C. k. úředník v zlatém věku jis-
9
Tamtéž, s. 120–125, 130–132.
10
Tamtéž, s. 163–167.
277
toty (Praha 2009), jež ho přivedly k myšlence chopit se nelehkého úkolu a zpracovat
specializovaný biografický slovník reprezentantů politické správy na Moravě
pro období anotované v titulu přítomné publikace. Nešlo o úkol jednoduchý, zejména
když byl autor veden snahou o důslednost a heuristickou fundovanost. Jedině
hluboká znalost materiálu i celé šíře problému mu umožnila vymezit nezbytné kriterium
výběru osob, nalézt jednotící schéma jejich prezentace a shromáždit srovnatelné
údaje o jednotlivcích, kteří se v určitém stupni podíleli na státní (v určitém
období i soudní) správě. Veškeré údaje se opírají o podrobné studium archivního
materiálu (Moravský zemský archiv, fondy okresních archivů, Allgemeines Verwaltungsarchiv
Wien) i tištěných pramenů. Z tohoto hlediska je mimořádně zajímavý
autorův metodický výklad ozřejmující jeho přístupy k zvolenému tématu. Zdaleka
neplatí obecně přijímané představy o strnulosti byrokratického systému habsburské
říše, ten naopak, jak doložil autor, procházel několika vývojovými stadii,
v nichž se odrážela snaha po modernizaci a účelnosti státní správy. Jak se konkrétně
autor se svou představou a naplnění předsevzatého úkolu vyrovnal.
Nejprve k výběru osobností. Slovník obsahuje na 350 biogramů. Kriteriem
pro zařazení jednotlivých úředníků bylo dosažení hodnosti a funkce na okresní,
krajské a zemské úrovni. Přitom však autor nepostupoval schematicky, respektoval
relevantní výjimky a biografické, resp. profesní údaje neomezoval striktně rokem
1918. Nezvolil tradiční formu biografických medailonů, nepokoušel se o komentování
jednotlivých údajů, soustředil se jen na stručný faktografický záznam zahrnující
zjištěná životní data (místo a rok narození, úmrtí) zařazených osob, dosažené
vzdělání, kariérní zařazení a hodnostní postup, místa působení, příbuzenské vztahy,
získané řády a vyznamenání a významné společenské aktivity. Záměrně se nezabýval
otázkou národní příslušnosti sledované osoby. Vyhnul se tak řadě pochybností
a nepřesností. V souvislosti s tím však stojí za zmínku uvádění jmen prezentovaných
příslušníků úřednictva. Tam, kde existují dvě nebo více variant jejich jmen,
dává přednost německé formě, pokud je znám český původ dotyčné osoby, je uvedena
i česká varianta jejího jména. Podobně citlivě postupoval i při uvádění místních
názvů.
Využitelnost biografické příručky zvyšuje úvodní stať v níž autor poměrně
podrobně a precizně pojednal o principech státní správy habsburské monarchie.
Upozornil na řadu jejích typických rysů: přesnou hierarchii, centralizaci, snahu
o profesionalizaci správy, preferování právnického vzdělání, monokratický způsob
rozhodování a řadu dalších. V souvislosti s tím se zmínil i o jednotlivých správních
reformách uskutečněných v Předlitavsku po roce 1848, resp.1850. Publikace je vybavena
pečlivým vědeckým aparátem, obsáhlým seznamem pramenů a literatury
a řadou fotografií nejvýznamnějších představitelů státní správy na Moravě, příp.
i ve Slezsku. Její přínos docení jistě každý, kdo se bude profesně zabývat českými
dějinami konce 19. a počátku století 20.
Josef Harna
278
O B S A H
STUDIE
Werner DROBESCH: Die „soziale Frage“ in der Habsburgermonarchie
im zeitgenössischen gesellschaftwissenschaftlichen Diskurs....................................1
Luboš VELEK: Ideální představy o ústavě, parlamentarismu a zástupcích
lidu v revolučním roce 1848/1849............................................................................13
Aleš SKŘIVAN: „Čínské obchody“ Škodových závodu před první světovou
válkou.......................................................................................................................35
Petr PROKŠ: Pokusy císařského Německa o separátní mír s carským Ruskem
za „Velké války“ (1914–1915).................................................................................61
Petr ŽÁK: T. G. Masaryk a politický katolicismus v období první ČSR
(1918–1935).............................................................................................................97
Michal ZADINA: Návrhy volebních reforem v období první ČSR
1918–1938 v právním pojetí Otakara Krouského, Josefa Klimenta
a Františka Weyra..................................................................................................131
Andrej TÓTH: Maďarské menšinové politické strany v Československu
a volba Masarykova nástupce do úřadu prezidenta republiky v prosinci 1935.
I. díl........................................................................................................................157
Miroslav ŠEPTÁK: Otázka personálního obsazení československého vyslanectví
ve Vídni v letech 1932–1938..................................................................................203
MATERIÁLY
Gustav NOVOTNÝ: „Třebíčské“ dopisy MUDr. Jaroslava Bakeše z let
1902–1909..............................................................................................................221
KRONIKA
Prof. PhDr. Jaroslav Marek, CSc. (27. listopadu 1926 – 18. prosince 2011)
(Milan Řepa)...........................................................................................................257
279
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc. (7. listopadu 1918 – 27. prosince 2011)
(Petr Prokš).............................................................................................................259
PhDr. Xénia Šuchová, CSc. (15. marec 1952 – 3. február 2012)
(Zlatica Zudová-Lešková)......................................................................................260
Bilance sociálního státu ve 20. století
Mezinárodní vědecká konference „Teorie a praxe sociálního státu v Evropě
ve 20. století. Cesty k sociálnímu státu“, 14.–16. listopadu 2011, Praha
(Emil Voráček).......................................................................................................263
Konference a výstava První dámy – osud, poslání, úděl? (Jan Bílek)...................268
RECENZE
František ČAPKA – Lubomír SLEZÁK, Cukrovarnictví do roku 1938
a agrární strana (se zřetelem na Moravu a Slezsko), Brno, Masarykova
univerzita 2011, 273 s. (Josef Harna).....................................................................271
Zapomínaná válka a osudy velmocí
Petr PROKŠ, Habsburkové a velká válka 1914–1918. První světová válka
a rozpad Rakousko-Uherska 1914–1918, Praha 2011; Petr PROKŠ, Konec říše
Hohenzollernů. Politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku
(1914–1917/1918), Praha 2010 (Bohuslav Litera).................................................273
Aleš VYSKOČIL, Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech
1850–1918, Praha, Historický ústav AV ČR 2011, 376 s. (Josef Harna)..............276
280
I N H A L T
STUDIEN
Werner DROBESCH: Die „soziale Frage“ in der Habsburgermonarchie im
zeitgenössischen gesellschaftwissenschaftlichen Diskurs..........................................1
Luboš VELEK: Ideale Vorstellungen über Konstitution, Parlamentarismus
und Volksvertreter im Revolutionsjahr 1848/1849..................................................13
Aleš SKŘIVAN: „Die chinesischen Geschäfte“ der Škoda-Werke vor dem Ersten
Weltkrieg..................................................................................................................35
Petr PROKŠ: Die Bemühungen des deutschen Kaisertums um einen separaten
Frieden mit dem zaristischen Russland während des „Großen Krieges“ (1914–
1915).........................................................................................................................61
Petr ŽÁK: T. G. Masaryk und der politische Katholizismus zur Zeit
der Ersten Tschechoslowakischen Republik (1918–1935).......................................97
Michal ZADINA: Wahlreformvorschläge während der Ersten Tschechoslowakischen
Republik 1918–1938 in den Rechtsansichten von Otakar Krouský, Josef
Kliment und František Weyr...................................................................................131
Andrej TÓTH: Die politischen Parteien der ungarischen Minderheit in der
Tschechoslowakei und die Wahl von Masaryks Nachfolger im Präsidentenamt
im Dezember 1935. Teil I. .....................................................................................157
Miroslav ŠEPTÁK: Die Personalfrage der tschechoslowakischen Gesandtschaft
in Wien in den Jahren 1932–1938..........................................................................203
MATERIALEN
Gustav NOVOTNÝ: Edition der „Trebitscher Briefe“ von Jaroslav Bakeš
aus den Jahren 1902 bis 1909................................................................................221
CHRONIK
Prof. PhDr. Jaroslav Marek, CSc. (27. November 1926 – 18. Dezember 2011)
(Milan Řepa)...........................................................................................................257
281
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc. (7. November 1918 – 27. Dezember 2011)
(Petr Prokš).............................................................................................................259
PhDr. Xénia Šuchová, CSc. (15. März 1952 – 3. Februar 2012)
(Zlatica Zudová-Lešková)......................................................................................260
Bilanz des Sozialstaates im 20. Jahrhundert
Internationale Konferenz „Theorie und Praxis des Sozialstaates in Europa
im 20. Jahrhundert. Wege zum Sozialstaat“, 14.–16. November 2011, Prag
(Emil Voráček).......................................................................................................263
Konferenz und Ausstellung „Die Ersten Damen – Schicksal, Sendung, Los?“
(Jan Bílek)..............................................................................................................268
REZENSIONEN
František ČAPKA – Lubomír SLEZÁK, Cukrovarnictví do roku 1938 a agrární
strana (se zřetelem na Moravu a Slezsko), Brno, Masarykova univerzita 2011,
273 s. (Josef Harna)................................................................................................271
Der vergessene Krieg und die Schicksale der Großmächte
Petr PROKŠ, Habsburkové a velká válka 1914–1918. První světová válka
a rozpad Rakousko-Uherska 1914–1918, Praha 2011; Petr PROKŠ, Konec říše
Hohenzollernů. Politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku
(1914–1917/1918), Praha 2010 (Bohuslav Litera).................................................273
Aleš VYSKOČIL, Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech
1850–1918, Praha, Historický ústav AV ČR 2011, 376 s. (Josef Harna)..............276
282
C O N T E N T S
STUDIES
Werner DROBESCH: The “social question“ as reflected in the contemporary
scientific debate in the Habsburg Monarchy.............................................................1
Luboš VELEK: Ideal notions of constitution, parliament-based political system
and people’s representatives in the Revolution of 1848/1849.................................13
Aleš SKŘIVAN: “The Chinese business“ of Škoda Works before World
War I.........................................................................................................................35
Petr PROKŠ: Imperial Germany’s attempts to sign a separate peace treaty
with the Tsarist Russia during the “Great War” (1914–1915)...............................61
Petr ŽÁK: T. G. Masaryk and political Catholicism during the First
Czechoslovak Republic (1918–1935).......................................................................97
Michal ZADINA: Election reforms proposed during the existence of the First
Czechoslovak Republic (1918–1938) as viewed by Otakar Krouský, Josef
Kliment and František Weyr...................................................................................131
Andrej TÓTH: Hungarian political parties in Czechoslovakia and the election
of a successor to President Masaryk in December 1935. Part I ...........................157
Miroslav ŠEPTÁK: The question of personal appoint for the Czechoslovak
Legation in Vienna in the years 1932–1938...........................................................203
MATERIALS
Gustav NOVOTNÝ: Edition of Jaroslav Bakeš‘s “Třebíč Letters“ from 1902
to 1909....................................................................................................................221
CHRONICLE
Prof. PhDr. Jaroslav Marek, CSc. (27 November 1926 – 18 December 2011)
(Milan Řepa)...........................................................................................................257
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc. (7 November 1918 – 27 December 2011)
(Petr Prokš).............................................................................................................259
283
PhDr. Xénia Šuchová, CSc. (15 March 1952 – 3 February 2012)
(Zlatica Zudová-Lešková)......................................................................................260
Social state and its results in the 20th
century
International conference “Theory and practice of the social state in Europe
in the 20th
century. Ways to the social state”, Prague, 14–16 November 2011
(Emil Voráček).......................................................................................................263
Conference and exhibition “First ladies – a destiny, mission, deal?”
(Jan Bílek)..............................................................................................................268
REVIEWS
František ČAPKA – Lubomír SLEZÁK, Cukrovarnictví do roku 1938 a agrární
strana (se zřetelem na Moravu a Slezsko), Brno, Masarykova univerzita 2011,
273 s. (Josef Harna)................................................................................................271
Forgotten war and the fate of great powers
Petr PROKŠ, Habsburkové a velká válka 1914–1918. První světová válka
a rozpad Rakousko-Uherska 1914–1918, Praha 2011; Petr PROKŠ, Konec říše
Hohenzollernů. Politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku
(1914–1917/1918), Praha 2010 (Bohuslav Litera).................................................273
Aleš VYSKOČIL, Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech
1850–1918, Praha, Historický ústav AV ČR 2011, 376 s. (Josef Harna)..............276
284
Autoři:
Univ.-Prof. Mag. Dr. Werner DROBESCH
Abteilung Neuere und Österreichische Geschichte
Alpen-Adria-Universität
Klagenfurt, Republika Rakousko
PhDr. Luboš VELEK, Ph.D.
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky
Praha, Česká republika
Doc. PhDr. Ing. Aleš SKŘIVAN, Ph.D.
Katedra hospodářských dějin, Národohospodářská fakulta
Vysoká škola ekonomická
Praha, Česká republika
PhDr. Petr PROKŠ, CSc.
Historický ústav Akademie věd České republiky
Praha, Česká republika
Mgr. Petr ŽÁK
Katedra politologie a evropských studií
Filozofická fakulta Univerzity Palackého
Olomouc, Česká republika
Mgr. Michal ZADINA
doktorand, Ústav českých dějin, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Praha, Česká republika
Mgr. Andrej TÓTH, Ph.D.
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Praha, Česká republika
PhDr. Miroslav ŠEPTÁK
Národní archiv
Praha, Česká republika
PhDr. Gustav NOVOTNÝ, CSc.
Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.
Brno, Česká republika
MODERNÍ DĚJINY, roč. 18, 2010, č. 1
Časopis pro dějiny 19. a 20. století.
Vedoucí redaktor: Josef Harna.
Praha, Historický ústav 2010, 251 s.
První číslo časopisu Moderní dějiny v roce 2010 zahajuje studie Kristýny Ulmanové Český
cestovatel-turista na světových výstavách ve druhé polovině 19. století o zkušenostech českých
cestovatelů z průběhem cest a zároveň s návštěvami světových výstav v cizích zemích v porovnání
s domácími poměry a tradicemi českých zemí. Následující studie Jiřího Matějčka Existence
českých zemích v 19. a 20. století se zabývá velice důležitou otázkou „existence“ lidské populace
v období převratných sociálních, hospodářských a systémových změn v průběhu 19. a 20. století
v českých zemích. Další studie Andreje Tótha Nástup hraběte Jánose Estérházyho do čela maďarské
Zemské křesťansko-socialistické strany v Československu na sklonku roku 1932 je věnována
politickým aktivitám maďarské menšiny na přelomu 20. a 30. let 20. století v době vyostřené
sociální a národností situace za hospodářské krize v meziválečném Československu. Navazující
studie dvou autorů Martina Marka a Víta Strobacha „Batismus. Urychlená modernita
a průkopníci práce“. Personální politika Baťova koncernu a řízené přesuny v letech 1938–1941
pojednává o personální politice vedení Baťova koncernu ve složité vnitropolitické a mezinárodně
politické situaci od konce první Československé republiky do počátečního období druhé světové
války. Studie ruské autorky Valentiny V. Marjiny Ruská historiografie druhé světové války po
pádu komunistického režimu: tradice a revize (v ruštině) hodnotí výsledky ruské historiografie
druhé světové války a probíhající spory „konzervativního“ a „liberálního“ proudu současné historické
vědy v Rusku. Závěrečná studie Jindřicha Dejmka Byla v roce 1948 reálná „finlandizace“
Československa? (Stručná komparace situace Finska a Československa v letech 1944–1948)
sleduje shodné a rozdílné tendence vnitřního vývoje a mezinárodního postavení obou zemí v situaci
domácího nástupu komunistů a vnější mocenské dominace Sovětského svazu v daném období.
V oddíle Materiály je zařazen příspěvek Jana Němečka s úvodem a dokumenty Korespondence
Karola Sidora a Ferdinanda Kahánka z roku 1940. Číslo uzavírají informační oddíly
Kronika a Recenze.
ISSN 1210-6860
MODERNÍ DĚJINY, roč. 18, 2010, č. 2
Časopis pro dějiny 19. a 20. století.
Vedoucí redaktor: Josef Harna.
Historický ústav AV ČR, Praha 2010, 200 s.
Druhé číslo časopisu Moderní dějiny v roce 2010 otevírá studie trojice autorů Eduard Kubů –
Jiří Novotný – Jiří Šouša, Deutsche Agrarbank für Österreich, hospodářský instrument německého
politického agrarismu v českých zemích (1912–1919), která osvětluje formování bankovnictví
německého agrárního hnutí v českých zemích ve složitém období před, během po skončení
první světové války. Následující studie Lukáše Novotného, Velká Británie a konference v Locarnu
1925 pojednává o britské politice v období jednání o „Rýnském garančním paktu“. Cenná je
také přiložená bibliografie k problematice konference v Locarnu. Další studie Bohuslava Litery,
Centralistická politika komunistické strany a regiony v Sovětském svazu do počátku 30. let 20. století
popisuje průběh a zákulisí mocenského soupeření centrálních a regionálních struktur před rozpoutáním
hlavní vlny „stalinských čistek“ v Sovětském svazu. Potom Stanley B. Winters ve studii
General Harmon’s Headaches: Czech resistence to the U.S. Occupation of Western Bohemia in
1945 General Harmon’s Headaches: Czech resistence to the U.S. Occupation of Western Bohe-
mia in 1945 ukazuje složitosti působení americké vojenské administrativy v západních Čechách
po skončení druhé světové války. Závěrečná studie Jana Slavíčka, Problematika osídlování a socializace
pohraničí na příkladu družstva „Sociakol“ v letech 1945–1950 přibližuje proces formování
a upevňování mocenských struktur komunistické strany v souvislosti s osídlováním českého
pohraničí po odsunu sudetských Němců. V oddíle Materiály je zařazen příspěvek Jana Němečka
a Jana Kuklíka, Československá exilová vláda, Britové a atentát na Reinharda Hendricha, o postupu
československé exilové vlády v Londýně za druhé světové války při vyjednávání o „oduznání“
mnichovské dohody. Číslo uzavírají informační oddíly Kronika a Recenze.
ISSN 1210-6860
MODERNÍ DĚJINY, roč. 19, 2011, č. 1
Časopis pro dějiny 19. a 20. století.
Vedoucí redaktor: Josef Harna.
Historický ústav AV ČR, Praha 2011, 280 s.
První číslo časopisu Moderní dějiny v roce 2011 zahajuje studie Niny Milotové, Kulturně-politické
aktivity českého národního hnutí na Podřipsku v letech 1860–1914, která pojednává o propojení
politického vývoje s kulturním životem české národní společnosti v jednom z významných
regionů českých zemí a jeho významu pro celkovou českou politiku a kulturu v daném období.
Další studie, jejímiž autory jsou Jan Čopík a Jaroslav Čmejrek, Lokální politické stranictví na
českém venkově od sklonku 19. století do roku 1945 osvětluje změny politické orientace venkovského
obyvatelstva v důsledku celkového sociálně-ekonomického vývoje moderní společnosti.
Následující studie Andreje Tótha, Zemská křesťansko-socialistická strana v Československu pod
vedením hraběte Jánose Esterházyho v letech 1933–1935, popisuje aktivity významného politického
proudu maďarské menšiny v letech vyhrocujících se vnitřních poměrů a ohrožení mezinárodního
postavení meziválečného Československa. Potom studie Miroslava Šeptáka, Hledání
Benešova nástupce. Zákulisí jmenování československého ministra zahraničí, sleduje vnitřní příčiny
i mezinárodní okolnosti obsazení důležité funkce ministra zahraničí po zvolení Edvarda Beneše
prezidentem ČSR. Potom je zařazen příspěvek Jana Němečka a Jana Kuklíka, Sir Frederick
Leith-Ross a pomnichovská půjčka Česko-Slovensku, který odhaluje zákulisí složitého vyjednávání
o získání finanční půjčky pro překonání neblahých následků mnichovské dohody. Další
studie Martina Marka, Z baťovského Zlína do světa: Směry transferu a kvalifikační kritéria přesouvaných
baťovských zaměstnanců v letech 1838–1941, navazuje na předcházející práce autora,
který se cílevědomě věnuje reakci vedení koncernu Baťa na změny vnitřní i mezinárodní situace
v souvislosti s mnichovskou dohodou, okupací a následným vypuknutím druhé světové války.
Závěrečná studie Jany Havlínové, Československý olympijský výbor v letech 1945–1948 a příprava
letních olympijských her v Londýně 1948, se zabývá zajímavou problematikou z dějin sportu,
jakou byla příprava a účast československých sportovců na první olympiádě po druhé světové
válce, v poměrech převratné domácí a vyhrocující se mezinárodní situace. V oddíle Materiály je
zařazena esej Wolfganga Müllera-Funka, Die Lasten der Vergangenheit: Österreich und Tschechen
im europäischen Kontext o složitém vyrovnávání se Čechů a Němců s problémy vzájemných
vztahů v rámci evropských dějin. Číslo tradičně uzavírají informační oddíly: Kronika, v níž
je zařazena vzpomínka na prof. Stanleye B. Winterse s jeho výběrovou bibliografií, a Recenze.
ISSN 1210-6860
MODERNÍ DĚJINY, roč. 19, 2011, č. 2
Časopis pro dějiny 19. a 20. století.
Vedoucí redaktor: Josef Harna.
Historický ústav AV ČR, Praha 2011, 280 s.
Druhé číslo časopisu Moderní dějiny v roce 2011 zahajuje esej Milana Hlavačky Co všechno se
skrývá pod termínem sekularizace? Krátká bilance pro historiky, která posuzuje různorodé pojetí
sekularizace a chápání náboženství v moderní společnosti z hlediska rozličných paradigmat od liberálů
až po ultramoderní katolické proudy. Následující studie Jiřího Matějčka, Motivace k sociální
adaptaci, akulturaci a obecně kulturnímu vzestupu v českých zemích v 19. a 20. století –
k vývoji kvality populace se zabývá motivací (přáními) rozličných sociálních a profesních skupin
obyvatelstva českých zemí v souvislostech se změnami hospodářských a společenských systémů,
kapitalismus – socialismus, v daném období. Zejména příčinami opožďování osobní a kulturní
kvality za zlepšováním profesní vybavenosti obyvatelstva. Další studie Bohuslava Litery Rudá
armáda a problém loajality za občanské války v Rusku popisuje problémy rozhodování mezi loajalitou
a samotnou fyzickou existencí příslušníků bývalé carské armády ve složitém období občanské
války na území bývalé carské říše a zároveň snahy bolševiků využít profesní potenciál
a zkušenosti zejména velitelského sboru bývalé carské armády při budování vlastních ozbrojených
sil. Potom je zařazena studie Martina Vašše Slovenská otázka v Československej republike
(1918–1938)l, který analyzuje uvedenou problematiku z hlediska rozličných „segmentů“ společnosti,
národnostního, ekonomického, sociálního, politického a kulturního, přičemž věnuje pozornost
také mezinárodním a geopolitickým aspektům slovenské otázky. Následná studie Ivana
Malého Československo-lotyšská společnost v letech 1925–1941 popisuje činnost zmíněné organizace
v rámci vnitřního vývoje a mezinárodního postavení Československa, zejména v meziválečném
období, se zřetelem na jeho celkové vztahy k pobaltským národům a státům. Další studie
Lukáše Novotného Foreign Office, britské velvyslanectví v Praze a sudetoněmecká otázka v roce
1936 osvětluje zpravodajství vysokých úředníků britského velvyslanectví v Praze o sudetoněmecké
otázce v Československu a jejich výrazný podíl na negativním pohledu Londýna na národnostní
politiku československé vlády vůči sudetským Němcům. Závěrečná studie Jana Kuklíka
a Jana Němečka Národnostní problematika v Československu očima americké diplomacie
(1933–1938) se zabývá pohledem americké diplomacie na národnostní problémy v Československu
jako posledního „ostrova“ demokracie ve střední Evropě v souvislosti s celkovým vyhrocováním
mezinárodní situace v uvedeném období. Číslo uzavírají informační oddíly: Kronika, v níž
jsou zařazeny vzpomínky na Václava Kurala a Zdeňka Kárníka, a Recenze.
ISSN 1210-6860