Základní okruhy ke zkoušce z dějin dějepisectví (literatura v poznámkách představuje jen nezbytné doporučené minimum a je vhodné ji doplnit další četbou) 1. Osvícenské dějepisectví (18. století) Základní charakteristika osvícenství a osvícenského dějepisectví[1] Francouzské osvícenství - Voltaire, Montesquieu Britské osvícenské dějepisectví - Hume, Gibbon, Robertson Italské a německé osvícenské dějepisectví – Vico, Winckelmann České a moravské osvícenské dějepisectví: Dobner, Pelcl, Dobrovský – Monse 2. Dějepisectví první poloviny 19. století, romantické dějepisectví, historismus[2] Základní charakteristika dějepisectví tohoto období, profesionalizace historických bádání[3] Filozofie a historie: Herder, Hegel Francouzské dějepisectví, dějepisci francouzské revoluce: Thiers, Thierry, Guizot, Michelet, Tocqueville Německo: Niebuhr, Ranke Británie: Macaulay, Trevelyan Národně orientované dějepisectví: Karamzin, Lelewel, Palacký 3. Dějepisectví 2. poloviny 19. století[4] Filozofie a historie (sociologie): Marx Pozitivismus, základní charakteristika pozitivismu a vliv pozitivismu na dějepisectví (Waitz) Institucionalizace a prohlubující se profesionalizace historických bádání, rozvoj univerzit Ediční počiny, historické časopisy Klasické německé politické dějepisectví České dějepisectví 2. poloviny 19. století: Tomek, Rezek, Goll, Emler, rozdělení pražské univerzity, spor o rukopisy[5] 4. Dějepisectví přelomu 19. a 20. století[6] § Krize historismu: Nietzsche, Dilthey § Vliv sociologie a psychologie: Weber, Durkheim, Freud, Sombart[7] § Kritika pozitivistického a politického dějepisectví; hledání nových cest § Sociální a hospodářské dějiny: Lamprecht, Historikerstreit § Kulturní dějiny: Burckhardt, Huizinga, Warburg[8] § Počátky amerického dějepisectví: Turner, Robinson (New History), Beard[9] 5. Gollova škola (1890–1945) Dva směry (jejich charakteristika a představitelé) a dvě generace Gollových žáků Spor o smysl českých dějin Významné ediční počiny, Laichterovy České dějiny a melantrišské Dějiny lidstva Nejvýznamnější představitelé a jejich dílo: Pekař, Šusta, Novotný, Bidlo, Krofta, Mendl, Odložilík, Hrubý, Kalista, Slavík ad.[10] 6. Škola Annales (20. a 30. léta 20. století)[11] Charakteristika školy, podstata jejího novátorství, východiska, inspirace, multidisciplinarita a transdisciplinarita, Histoire totale Bloch, Febvre 7. Sociální historie (40.–70. léta 20. století) Charakteristika sociální historie a jejích východisek, vliv sociologie a marxismu[12] druhá generace školy Annales (Braudel, Labrousse)[13] vliv strukturalismu (Lévi-Strauss) škola Past and Present (Thompson, Hobsbawm) Bielefeldská škola (Wehler, Kocka, Koselleck)[14] 8. Postmoderna Charakteristika postmoderního myšlení, lingvistic turn[15] Konsekvence pro myšlení o historii Nejvýznamější představitelé: Lacan, Barthes, Dumézil, Eco, White Dílo Michela Foucaulta 9. Dějiny mentalit, kulturněantropologická historiografie, cultural turn Třetí a čtvrtá generace Annales: Aries, Le Goff, Le Roy Ladurie, Duby, Corbin[16] Microstoria (Ginzburg), Dějiny každodennosti (Dülmen)[17] Sémiotika a kultura (tartuská škola, Eco) Nové kulturní dějiny (Zemon Davis, Schama, Darnton)[18] 10. České dějepisectví 2. poloviny 20. století[19] Společenský kontext Oficiální, marxistické dějepisectví a jeho proměny; marxistický výklad českých dějin Nejvýznamnější představitelé: Macek, Graus, Šmahel – Válka, Marek, Mezník Historické myšlení disentu: Patočka, Vašíček, Podiven ________________________________ [1] Kutnar, František – Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha 1997, s. 133-145; Šusta, Josef: Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti západní ve středověku a době nové. Praha 1946, s. 110-118. [2] Kutnar – Marek: Přehledné dějiny, s. 197–207. [3] Iggers, Georg G.: Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Praha 2002, s. 28-35. [4] Kutnar – Marek: Přehledné dějiny, s. 273-280. [5] Kutnar – Marek: Přehledné dějiny, s. 376-417. [6] Kutnar – Marek: Přehledné dějiny, s. 367-376; Iggers: Dějepisectví, s. 36-40. [7] Iggers: Dějepisectví, s. 41-44 [8] Burke, Peter: Co je kulturní historie? Praha 2011, s. 16-25. [9] Iggers: Dějepisectví, s. 45-50. [10] Kutnar – Marek: Přehledné dějiny, hlava VII/2-4; VIII/2-4. [11] Iggers: Dějepisectví, s. 51-63; Burke, Peter: Francouzská revoluce v dějepisectví. Praha 2004, s. 15-31. [12] Iggers: Dějepisectví, s. 76-90; Berger, Stefan – Feldner, Heiko – Passmore, Kevin (eds.): Jak se píšou dějiny. Teorie a praxe. Brno 2016, s. 79-102, 278-301. [13] Burke: Francouzská revoluce, s. 32-59. [14] Iggers: Dějepisectví, s. 64–75. [15] Iggers: Dějepisectví, s. 111-124. [16] Burke: Francouzská revoluce, s. 60-83. [17] Iggers: Dějepisectví, s. 95-110. [18] Burke: Co je kulturní historie?, s. 129-158. [19] Marek, Jaroslav: Obec historiků v pěti desetiletích. In: Mistra dělá zkratka. Studie a eseje Jaroslava Marka. Brno 2016, s. 307-312.