Obecné vymezení období

·       30 př. n. l.–529 (pád Alexandrie a následné začlenění Egypta do římské říše–uzavření
athénské Akadémie Iústiniánem);

·       klasicisticky orientovaná rétorika x vzestup nového ideového světa, spoluurčovaného
orientem;

·       křesťanství;

·       proměnlivý postoj císařů k řeckému prvku;


Drama

·       v klasické podobě skomírá (efemérní snaha o obnovu v Hadrianově);

·       tragédie určeny převážně pro čtení;

·       autoři řeckých tragédií i mezi Římany: C. Asinius Pollio; Plinius Secundus;

·       přednes jambických pasáží v divadle (zanedbávány sborové písně);

·       kontaminace děl různých autorů i přes hranice žánru;

·       scénu ovládl mímos (žánr který nalézáme již v helénistickém období); převládá improvizace;
známý autor: Filistión z Níkaie (doba Augustova): Srovnání Menandra a Filistióna (Μενάνδρου καὶ
Φιλιστίωνος σύγκρισις); souvislost se sbírkou vtipů zvanou Filogelós?;

·       zbytky mímů na papyrech: Ox. Pap. 413 imitace Ífigeneie u Taurů + záletná žena, odsuzující
k smrti otroka a hodlající otrávit svého muže; Londýnský papyrus (1383 P.): děvče v nouzi (téma
jako z Nové komedie);

·       pantomímos: orchestr a sbor doprovází jednoho tanečníka v masce; známí tanečníci: Pyladés
(pocházel z Kilikie; Augustovo období); Alexandrijec Bathyllos;


Lyrika

Epigram (jména nejsou pro vás důležitá)

·       Krínagorás z Mytilény: v letech 45 a 25 př. n. l. vyslanec v Římě, klient Octavie,
Augustovy sestry; tvůrce epigramatické školy – témata z každodenního života, epigramy vztahující se
k soudobým známým osobnostem;

·       Antipatros z Thessaloníky (1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.), přítel L. Calpurnia
Pisona, a Filippos z Thessaloníky (1. stol.) (autor díla Στέφανος /Stefanos/ – Věnec, tedy sbírky
epigramů různých autorů; F. navázal na stejnou sbírku Meleagra z Gadar – okolo 70 př. n. l.):
búkolicko-idylická tematika, chvála hrdinské minulosti a velikosti Říma;

·       Lúkillios (za Nerona – 1. stol.): skóptické a příležitostné epigramy – srov. Martialis;

·       Leónidás z Alexandreie (1. stol.): ἰσόψηφα (isopséfa): epigramy, jejichž verše dávají
stejné cifry, pokud se písmenka vezmou jako znaky pro čísla (jinými slovy: součet čísel v jednom
distichu = součtu ve druhém distichu); Níkodémos z Hérakleie – (1. nebo 2. stol.): ἀνακυκλικά
(anakyklika): básně, které lze číst i pozpátku – tzv. ráčci;

·       Stratón ze Sard (za Hadriana – 2. stol.): 11. a 12. kniha Anthologie Palatinae: láska
k chlapcům;

·       Balbilla (dvorní dáma Hadrianovy manželky – 2. stol.);

·       od 4. stol. křesťanské epigramy: např. Řehoř z Nazianzu;

·       Palladás z Alexandreie (okolo 400): opětovný rozkvět pohanské epigramatiky:
gnómicko-filozofický tón;

·       Paulos Silentiarios (Iústiniánův dvořan – 6. stol.) + jeho přítel Agathiás z Myriny (6.
stol.): hravě smyslné epigramy (viz 5. kniha AP: 216–302);


·       anakreonteje;

·       elegická disticha Poseidippa z Théb (snad 1. stol.): modlitba k Múzám a Apollónovi s nářkem
nad stářím;


Hymnická poezie:

·       na magických papyrech;

·       Mesomédés z Kréty (Hadrianův propuštěnec – 2. stol.): prooimion ke Kalliopeii; hymny na
Hélia a Nemesis + 8 básní v různých lyrických metrech; částečně dochovány notové zápisy;

·       Synesios z Kyrény (asi 370–413) novoplatonik a pozdější biskup;

·       Proklos (412– 485): novoplatonik – pokus o zařazení starého polytheismu do systému;

·       Orfické hymny: 87 básní na různé bohy; nejranější možný počátek: sklonek 2. stol.