SVAZEK 35
SVET EZOPSKÝCH BAJEK
í
SVOBODA 1976
PŘELOŽILI VÁCLAV BAHNÍK, RUDOLF KUTHAN, JIŘÍ VALEŠ
»UM
ÚSTREDNÍ KTfraOTJTA FILOSOF,■;Kt r Wrí.TT
uniykesiiv j. r. mkrai
NA SOCHU AISÓPOVU
JSS     TřOícSr, yt&rcrcTre yégcov, Ľixv<óvie nXáaroí,
ôeíxeXov Aiaánov axŕjaxo rov Ztxfiíov ÍTixa aocp&v ífiTiQoaůev, ěnel xéľvoi páv áváyxtjv
šfifSodov, ov nsv&á) (pŮéy/Lioíot rotš a(peréoot^. 8š ôé oo<pol£ fj,vůoi£ taxi nXáofímsi koĺíqix Aáítxz
7iocl£a)v év onovdfj neíůet i%e<pQavéeiv. <pevxtdv <5S?7 xq-n%s~nx. jixqocCvsoiš. i) Exfilov ôé
to ykvnv rov fiéůov xocXôv £%si ÔéXsocQ.
'AyocŮlas
Sochaři ze Sikyónu, ó Lýsippe, učinils dobře,
před sochou mudrců sedmi přednost že soše jsi dal
Aisópa ze Samu. Oni i nátlaku používali,
účinek přesvědčivosti chybíval pod slupkou slov.
On ale v příbězích moudrých a v bajkách vždy vystihl
pravdu,
hravou vážností učil, kteTak se rozumným stát. Chraňme se příkazů strohých, vždyť Aisópos naopak skýtá líbezná vypravování, pochoutku lahodnou všem.
Agathiás
/
Translation © Václav Bahník, Marie Kuthanová, Jiří Valeš, 1976
sis?, t. Ho 7£S
BAB RIO V Y BÁJKY I
VI
BABRIOVY BAJKY
r
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
357
KNIHA PRVNÍ,
věnována Branchovi, synu krále Alexandra
II
Jen spravedliví lidé žili původně
a to byl, milý Branchu, pravý „zlatý věk":
pak nastal stříbrný, dál měděný a pak
věk héróů prý vzešel; pátý, železný,
byl zdrojem všeho zla. Však v prvním veku, jenž
slul zlatým, nejen lidé, také zvířata
prý rozmlouvala řeří srozumitelnou
a v hloubi lesů mívala své porady;
i skála hovořila, také jehličí,
i ryba hovořila s lodí, s lodníkem
a malý ptáček rozmlouvával s rolníkem;
své dary země bez prošení dávala
a bohové i lidi žili v přátelství...
Že takhle tomu bylo, ať ti dosvědčí
ted moudrý Ezop, starý řecký vyprávěč,
jenž prostým slohem bajky vypráví; a ty
já spřádám v mysli své jak tkáň, z níž prýští med,
a chceš-li, na srdce ti položím je, když
jsem hroty ostrých jambů změkčil, umírnil.
(K,vr
2\ Střelec a lev
Šel na lov člověk, lukostrelec dovedný, a střílel v horách; ihned všichni tvorové se rozbíhali, jak se střelce děsili. Jen lev se nebál; směle vyzval člověka: „Své síly změřme!" Lukostrelec odpoví:
* šifry K a V označují překladatele Rudolfa K u thana a Jiřího Valeše
358
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
359
„Jen žádné spěchy! Nemysli, že zvítězíš!
Dřív mého posla přijmi; pak se dovtípíš,
co nejlíp činit."... Potom trošku ustoupí
a střelí na lva. Střela šelmě pronikla
až do citlivých útrob. Lev se vyděsil
a jak jen mohl, pádil v pusté údolí.
I připlíží se liška s tímto kázáním:
,,Ach, že jsi couvl! Měl sis dodat odvahy!"
„Mne nenapálíš!" praví lev, „a nespleteš:
kdo vysílá už posly takhle ukrutné,
pak domyslit se mohu, jak je hrozný sám!"
(K)
3/ Na zloděje ani bůh nestačí
Svou vinici kdys kypřil, kopal venkovan,
vtom motyka ta tam. 1 pátral po ní hned,
zda někdo z vesničanů mu ji neukraď.
Z nich každý zapíral. Co dělat? Sebral se
a do města veď všechny k slavné přísaze.
Vždyť na venkove bydlí prostí bozi jen,
jak soudil, v městských zdech však přebývají ti,
co vědí VŠe a pravdu zjistit dovedou.
Když do bran vcházeli, tu odložili vše
a nejdřív u studánky nohy myli si.
Vtom volal hlasatel: „Byl vyloupen zde chrám!
Má tisíc drachem ten, kdo udá zloděje!"
Děl sadař, když to slyšel: „Nadarmo jsem tu!
Jak bůh by věděl o těch cizích zlodějích,
když nezná ani vlastní lupiče a chce
sám za odmenu zjistit, kdo to z lidí ví."
(V)
4/ Němý žalobník Chtěl pasák z pastvy zahnat kozy k domovu,
je do ohrady vpustit. Přišly všechny již,
jen jedna v příkré stráni zvláště svévolná
si chroupá dál a dále sladký jetýlek;
tu pasák po ní hodí — roh jí uletěl...
„Má družko v nevolnictví," pastýř žadoní,
„ach při všech bozích, strážcích naší doliny,
jen mému pánu, kozičko, to nevyzrad!
Já nerad jsem tě zasáhl tím kamenem."
„A jak mám skrýt," dí koza, „čin tak patrný?
Vždyť roh můj křičí, i když slůvkem nehlesnu!"
(K, V)
5/ Rybičky a ryby
Byl jeden rybář; rozhodí svou vlečnou síť a hned ji táhne plnou pestrých pochoutek. Tu drobné ryby sítí s mnoha otvory se protlačily, klouzajíce v hlubinu; a v lodičce se octly velké v zajetí...
Být malý někdy dopomůže k záchraně
z běd zlých. Však sotva spatříš, že by unikl
kdy z nebezpečí ten, kdo slávou velký je.
(K, V)
6 j Nevýhodné vítězství
Dva kohoutkové bojovali na dvoře
(ti „bojovní jak lidé", jak se říkává)...
Pak ten, jenž prohrál, krváceje z četných ran,
se schoulil hanbou v tmavém koutku domácím;
a druhý, vítěz, vyletěl si na domek
až na vrch, třepal křídly, hlučně kokrhal...
A náhle orel popadl ho na střeše
a zmizel; druhý dvořil se pak slepičkám
360
BAB RIO V Y BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
361
a ze své prohry mnoho výhod vytěžil.
(K)
7/ Prozíravý rybář
Už dlouho brousil rybář mořským pobřežím a s tenkým prutem v ruce sháněl obživu; i chytne na svou žíni rybku nevelkou — nu, na pečení v pánvi zrovna nebyla. Tu třepetavá rybka prosí rybáře: „Což pro tebe mám cenu? Co ti prospěju? Jsem holé mládě: vždyť mi matka kambala zde pod tou skalou dala život nedávno. Tak pusť mě zatím, nevraždi mě zbůhdarma! Až mořskou řasou pořádné se vykrmím a povyrostu, hodna stolů bohatých, pak znova si mě chytneš — zase tadyhle." A zmítala se, vzdychala a prosila... Ten starý rybář nedal se však obloudit; když ostrým sítím rybku provlek', povídá: „Kdo nedbá zisků jistých, třebas malinkých, a štve se za nejistým, jak je bláhový!"
(K)
8/ Kůň a osel
Měl člověk koně. Vodil zvíře po boku vždy bez nákladu; náklad míval na zádech jen starý osel... Jednou, příliš zemdlený, jde k svému druhu — koni s prosbou pokornou: „Hled, nepřevzal bys břímě aspoň částečně? Snad zachráníš mi život, zmírám námahou..." Kůň odsekl mu: „Táhni! Neobtěžuj mě!" Šel mlčky osel; za chvíli, jak předvídal, kles' mrtev k zemi, vysílen a vyčerpán.
Pán k oslu mrtvému hned koně přivedl
a břímě za břemenem skládal na něho;
pak naložil mu na hřbet sedlo nákladní
a nádavkem i kůži, z osla staženou.
Kůň zabědoval: „Věru, byl jsem zpozdilec!
Oč nechtěl jsem se dříve ani rozdělit,
to všechno táhnout musím nyní já jen sám!"
(K)
9j Vtipná odpověď
Své zboží Arab na velblouda naložil a potom se ho zeptá: „Chceš jít do kopce, či z kopce? Pověz!" Velbloud praví důvtipně: „A cožpak cestou rovnou? Je snad zavřena?"
(K)
10j Pomůže jen síť
Měl rybář píšťalu a dovedně znal hrát.
Ten nadějí se kojil, bez vší námahy
že ryby přiláká tím zvukem líbezným:
síť proto odložil a pískal půvabně.
Když foukáním se znavil (vždyť hrál nadarmo!),
zas čeřen rozhodil a chytil spoustu ryb.
Když uviděl, jak na břehu se házejí,
tu omývaje síť, jim řekl posměšně:
„Ted skočnou bez hudby! Dřív tančit mohly jste
však lépe, když jsem k tanci na píšťalu hrál!"
Kdo neloví, zisk nemá nikdy bezpracné: když vrhneš síť a šťastně chytíš, co jsi chtěl, pak lze i žertovat a šprýmy provádět.
00
362
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
363
11) Dva pošetilci
Pán do své vlastní služky, hrubé, ošklivé,
sc zamiloval. Co jen ona žádala,
vše ochotně jí dal. Ta v zlatě vězela,
šat purpurový, jemný, k patám sahal jí,
však se svou paní stále byla v rozepři.
Jen Afroditu ctila jako dárkyni
těch výhod, denně jí i svíce, oběti
též kladla, modlitby a prosby vznášela,
až jednou, když už všichni spali, služce té
se Afrodite zjeví, řekne: „Nebud* mne
tak vděčná, krásku z tebe nedělám, spíš já
zlost na toho mám, komu ty se krásnou zdáš!"
Kdo za krásné má to, co vskutku ošklivé, pak bůh ho zaslepil a rozum odňal mu.
00
12\ Trest boží
Chtěl člověk ztrestat lišku, starou škůdniei
svých rév a zahrad, nějak obzvlášť potupne:
i zapálí jí ohon, ovázaný lnem,
a pak ji pustí... Tu však bůh vše vidoucí
tu lišku s ohněm zaved' k polím trapiče,
kde krásné plné klasy jen se vlnily
a nastávala doba slibné úrody.
I zplakal člověk nad zmarem své námahy
a jeho sýpky nespatřily zrnečka.
Má člověk mírný být, ne příliš hněvem plát! Je za hněv odplata (kéž nestihla by mne!): kdo zavile se hněvá, Škoda trestá ho.
(K, V)
13j Vlaštovka a slavík
Kdys z pole vlaštovka se vznesla daleko
a potká slavíka. Sám v lese byl a pěl
tak jasně, smutně však, že příliš předčasně
mu Itys milený byl zbaven života.
Tou písní oba dva se rázem poznali,
hned k sobě přilétli a vedli rozhovor.
I řekla vlaštovka: „Ty žiješ, nejdražší?
Dnes poprvé tě vidím, co jsme z domova!
Nás trpký osud navždy takto rozdělil,
už od mladistvých let nás dálka dělila.
Však poleť do polí, pojď k lidským příbytkům,
bud se mnou pod střechou, můj milý, společně,
tam lidem budeš zpívat, a ne zvířatům.
Proč chladná noční rosa má ti smáčet hřbet,
a trýznit úpal? Proč tě všechno táhne ven?
Nuž vzchop se, neškoď si, když krásně zpívat znáš,
les pustý opusť již a se mnou u lidí
pak dále přebývej vždy svorně pod střechou."
I odpověděl slavík, zvučný zpěváček: „Dál v neútulných skalách nech mě přebývat, z těch strání nelákej mě, neodlučuj z nich, vždyť po svém prožitku se straním lidí, měst. Dům každý i styk s lidmi obnovuje bol a drásá vzpomínkou zlé, dávné příhody."
Sic v bědném osudu řeč moudrá, přátelská,
je útěchou, též zpěv a útek před lidmi.
Však smutné je, když ten, jejž v štěstí poznal druh,
by nablízku měl bydlit, když je ponížen.
(V)
14j Rolník a čáp Své brázdy rolník tenkou sítí zatáhl
364
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
365
a schytal škůdce setby — hejno jeřábů — a s jeřáby chyt čápa; kulhal nebožák. Tu čáp ten prosí, snažně prosí rolníka: „Já nejsem jeřáb, tvoji setbu neničím. Jsem z rodu čápů, však mě poznáš po barvě ! Jsem ze všech okřídlenou nejzbožnější tvor a živím svého otce v těžké nemoci." Tu rolník: „Čápe, jaký život vedeš ty, to ovšem nevím; jedno vím však bezpečně: byls chycen s těmi, kdož mé dílo mařili, a s nimi chycen, budeš s nimi usmrcen."
Když styk máš se špatnými, sklidíš nenávist, i kdybys neublížil v ničem bližním svým.
(K,V)
i 5/ Lidumil
„Mám zvlášť rád lidi," medvěd chlubně prohodí; „já nerozsápal jednu lidskou mrtvolu!" A liška na to: „Já bych raděj', kdybys mne si odvlek* mrtvou, živé však se nedotkl!"
Kdo škodíš živému, pak neplač nad mrtvým!
(K,V)
16) A f neseme následky!
Šli občan athénský a thébský pospolu, a jak to bývá, hovořili navzájem; řeč přišla na reky, ty dávné hrdiny, a byl to hovor dlouhý, celkem zbytečný. Muž thébský Héraklea posléz velebil jak největšího muže, jenž teď bohem je. Muž z Athén tvrdil, že byl větší o mnoho
rek Théseus, že mu byl i božský osud dán,
však Héraklovi určen osud otroka.
Spor vyhrál Athéňan, neb výmluvnější byl
a Théban v slovní půtce se mu nerovnal.
Pln nevole ho tedy odbyl: „Přestaň už,
tys vyhrál! Proto ať nás v záští Théseus má
a Héraklés ať soptí na Athéňany!"
(V)
17/ Chůva a vlk
Kdes na venkově chůva dítě okřikla:
„Když nepřestaneš brečet, dám tě vlkovi!"
A vlk to zaslech, slovům chůvy uvěřil
a čekal, čekal — na slíbenou hostinu.
A když pak pozdě večer děcko usnulo,
tu hrozně lačný, s hladem vlčím opravdu
šel schlíple odtud — lovec hloupých nadějí...
I zeptá se ho doma paní vlčice:
„Proč neneseš nám něco jako obvykle?"
Tu vlk: „To proto, že jsem ženě uvěřil!"
(K)
181 Kocour a kohout
Lstný kocour kdysi zachytil se kolíků a visel jak ten kožich: číhal na drůbež... Jej zahleď moudrý kohout s ostruhou jak srp a pronikavým hlasem hned se posmívá: „ó, dobře jsem si všiml různých kožíšků, však žádný nemel nikdy — zuby kocouří!"
(K)
19j Vítr a slunce
Prý hádalo se slunce s větrem severním, kdo dříve z obou zmůže, aby venkovan
366
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
(šel polní stezkou) teplý kabát odložil. Jak od severní točny zadul severák, tak násilím chtěl muže svléci z kabátu; leč nepustil jej poutník; prostydlý tím víc, kolkolem, všechny cípy schytá rukama a celým hřbetem přikrčí se ke skále... A hned pak slunce: nejdřív mile vyhlédlo a dotěravé zimy muže zprostilo; pak vykouzlilo teplo, hřálo víc a víc, až koneckonců rolník, parnem sklíčený, svůj těžký kabát rázem strhl ze sebe. A tak v té sázce tenkrát prohrál severák.
(K)
20/ Lišák a hrozny
Kde svah se skláněl, z keře révy spouštěly se tmavé hrozny... Jednou lišák ferina je spatřil plné šťávy, vábně zardělé; i vyskakoval, chňapal po nich prackami: ach, jistě byly zralé — jen je utrhnout! Leč dřel se marně, nedoskočil... Rozmrzen jde lišák dále, mumlaje si v útěchu: „Jak sladkými se zdály! Jak jsou kyselé!"
(K)
21 j Vozka a bůh
Pár volů s vozem vedl vozka z vesnice, když do hluboké jámy vůz mu zapadl. Tu stál a civěl, místo aby pomáhal a vzýval Héraklea, k němuž jedině a doopravdy nábožně se modlíval. A přišel bůh a dí: „Vůz vezmi za kolo a šlehni voly! Bohy pak jen tehdy pros,
když sám se činíš; jinak prosíš nadarmo!"
(K)
22/ Není nad odborníky
Chtěl dobytek kdys zničit všechny řezníky, neb vlastní zhoubu viděl v jejich zručnosti. Již do snemu se scházel, na boj pomýšlel, již rohy brousil si. V tom stádě jeden kus však velmi starý byl a léta vláčel pluh. Ten řekl: „Každý z nich svou rukou zkušenou nás poráží a bez útrap nás zabíjí. Však do rukou se potom dostat břídilů, smrt bude dvojitá, neb vždycky budou ti, co rádi hovězí — i bez všech řezníků."
(V)
23 j Špatně pochodil
Muž jeden ve svém věku dosah' středních let,
už nebyl zcela mlád, však stařec také ne,
a protkané měl černé vlasy bílými.
Byl lásce přístupný a rovněž zábavě
a miloval dvě ženy: s mladou starší už.
Ta mladá chtěla vidět svého milence
jak mladíka, ta stará v stáří stejném s ní.
Tak žena v květu let mu stále trhala
ty z vlasů, které jí se zdály šedivět,
a co se zdály černé, stará trhala.
A jak je mladá rvala, stará zároveň,
tak udělaly z toho muže plešatce.
(V)
24j Ne chytit zloděje, ale utéci mu !
Býk rohatý se jednou ztratil pastýři, a proto po něm pátral v lese hlubokém.
368
BABRIOVY BAJKY I
I sliboval všem horským nymfám, Hermovi, stád ochránci, i Panovi a bohům všem dát ovci za obeť, když lapí zloděje. Když sešel z vrchu, spatřil, jak mu požírá lev nádherného býka. V oběť nešťastník hned slíbil dobytče, když prchne zloději.
(V)
25j Nebezpečný Hélios
Měl svatbu Hélios (byl parný letní čas)
a průvod zvířat táhl v reji vesele
a žáby v bažinách též přitom tančily.
Vtom vznesla protest želva: „Při té svatbě přec
se jásat nesluší, spíš starost mít a žal.
Když všechnu vláhu ted bůh sám už vysouší,
co zlého čeká nás, až zplodí po svatbě
i synka, a ten bude jednat podobne?"
(V)
26j Zajíci a žáby
Rod ušáků se rozhoď: „Půjdem ze světa: my nejslabší jsme ze všech, mysli bojácné a neumíme pranic, leda utíkat! Nuž nejlíp bude, skočíme-li v tmavou tůň.,." A když pak běží, přijdou k Širé hladině a vidí žabí havěť v trávě na břehu, jak na bobečku hopsá v bahno rybníka. I zastaví se; smělejší z nich prohodí: „Je dosti času na smrt! Zpátky, zajíci! Jsou ještě slabší: však je tuhle vidíme!"
(K)
21 \ Se sedlákem nejsou žerty Houf jeřábů kdys plenil pole rolníka,
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
00
28j Dobrodějka
Kdes v lesní rokli člověk chytil kolčavu, a když ji svázal, odhodil ji do tůně. Tu zvíře: „Nevděčníku! Já ti škodila? Jen ještěrek a myší co jsem schytala!" A človek: „Pravda; stejně však jsi rdousila mou všechnu drůbež, celý dům jsi plenila a škodila jsi více, nežli prospěla!"
(K)
29/ Vůl a ropucha
Šel vůl se napít, přitom ssašláp1 žabičku. Pryč byla žabí máma. Když se vrátila, hned ptala se všech sester po svém děťátku. „Je po něm, matko! Přišel netvor čtvernohý hned zrána, obrovský — to leží zde, jak on ho rozšlap* paznehtem." Tu ona ropucha se nafoukne a ptá se: „Byla obluda as takto velká?" Nato žáby řekly jí: „Ach, přestaň, matko, dál se nafukovat! Spíš bys vprostřed těla pukla, nežli mohla bys
369
jenž nedávno tam zašil zrna pšeničná.
Už dlouho prázdným prakem mával, hrozil jim,
chtěl vyplašit je tím, že naháněl jim strach.
Když spatřili, že prakem vzduch jen rozráží,
jím pohrdli a útek z mysli pustili,
až sedlák konečné, jak uvyklý byl dřív,
déšť kamenů tam vrh* a četné usmrtil.
Hned opustili pole s velkým pokřikem:
„Nuž uprchněme odtud v kraje Pygmajů!
Ten člověk zřejmě už nás nechce strašit jen
jak dřív, už chystá se zle s námi zatočit."
F/
370
BABRIOVY BAJKY I
nám předvést velikost tam toho netvora!"
(V)
301 Úděl stáří
Byl starý koník. Prodali ho do mlýna, kde zapražen pak celé noci mlel a mlel... I posteskne si: ,,Běžec v kolech závodních — teď pro mlynáře v jakém ,kruhu' obíhám!"
Ach, nepyšni se příliš mládím radostným, vždyť stáří strávili už mnozí v útrapách...
(K,V)
31/ Sochař a Hermes
Chtěl sochař prodat sochu Herma z mramoru. Dva kupci měli zájem. Jeden na hrob chtěl ji dát jak pomníček (syn náhle zemřel mu), však druhý chtěl jak boha výtvor umístit. Čas pozdní byl a sochař prodej nesjednal, jen slíbil, že jim sochu znova ukáže, když přijdou ráno. V branách snu však uviděl ten sochař samotného Herma, jenž mu řek': „Nuž dobrá! Nyní máš můj osud na vahách, zda mrtvolu neb boha ze mne učiníš."
(V)
32j Myší vůdcové
Kdys lasice a myši vedly navzájem zlou válku, bez smíření cedily svou krev. Voj lasic zvítězil; šik myší přesvědčen však byl, že nese vinu na té porážce jen to, že prozíravé vůdce neměly, že neuspořádaně táhly do boje. I zvolily si ty, co byly nejlepší
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
371
svou silou, rodem, slávou, boje dychtivé. Ty do jednotek potom rozdělily voj, vše do čet, do šiků, jak bývá u lidí. Když seřazeno všechno do řad, útvarů, myš každá směle zvala k boji lasici. Tu vůdcové pár stébel ze zdi hliněné si vzali, jimi si pak čela ovinou, a celé množství vedli v zbroji význačné — leč opět jenom útěk myším řadám zbyl. Ty ostatní se v děrách zachránily přec, když vůdcové však chtěli vklouznout do díry, tu spatří, že jim stébla brání v úniku: hned u vchodu své skrýše každý zajat byl. Stál u každého z nich sloup lasic vítězný, neb každá z boje vlekla vůdce myšího.
00
33/ Přirozenost se nezapře
Kdys kočka láskou vzplála k muži krásnému.
A Kypris vznešená, ta matka přání všech,
jí změní vzhled a dá jí ženskou podobu,
tvář ženy překrásné, již miloval kdekdo.
I onen muž ji zhléď a uchvácen jí byl,
i oženil se s ní. Když byla hostina,
vtom přeběhla kol myš. Ta dívka vyskočí
hned z krásné podušky a pádí za myší.
A bylo po hostině, Erós šprýmovný
se vzdálil, neb ho zdolal zákon přírody.
(V)
34/ Úskok se nevyplácí
Byl po západu Plejád k setbě vhodný čas. I zasel rolník pšenku na lán zoraný, stál na poli a hlídal. Hejno obrovské
\
372
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
vtom kavek přilétlo, těch černých, kvákavých,
a špačci, kteří hubí pole osetá.
Šel s rolníkem i syn a držel prázdný prak.
Však špačci, zvyklí tomu, poslouchali, zda
též bude volat: „Synku, podej sem ten prak!",
a prchli, nežli střelil. Jiný způsob si
ten sedlák vymyslil a chlapce naváděl:
„Tu chytrou havěť ptačí, synku, musíme
my nějak obelstít. Až zase přilétnou,
já požádám tě o chléb, ty však dáš mi prak."
Zas kavky přilétly a spásaly ten lán.
Tu sedlák žádal chléb, jak měli smluveno,
a ptáci neprchli. Vtom chlapec otci dal
prak plný kamení. Ten z něho zasáhl
v kost čelní jednoho a opět jiného
zas do nohy neb v rámě — byli hned ti tam.
Houf jeřábů je potkal, ptal se jich, co je.
Dí kavka: „Prchejte před lidmi špatnými,
ti jinak spolu mluví, jinak jednají."
Je hrozný každý tvor, když jedná úskočné.
(V)
35 j Všeho s mírou
Houf sedláků veď býka v oběť Démétře;
i posypali listím místo prostorné,
kde víno v džbánech bylo, maso na stolech.
Tam jeden z chlapců droby hltal nadmíru,
až jimi celé břicho notně přecpal si.
I odběhl pak domů, trýzněn bolestí.
Pad' v měkkou náruč matčinu a naříkal:
„Já zemřu, nešťastník! Ach, matko, vnitřnosti
mi všechny lezou ven!" Ta odpoví mu: „Bez obav
to všechno vyzvracej, nic nenech v žaludku,
vždyť býčí droby zvracíš, synku, a ne své!"
Kdo jmění sirotka si vezme, prohýří a potom za to pyká, trpce naříká, ať vštípí si ten příběh dobře do mysli!
(V)
36 j Opičí láska
Dve mláďata vždy rodí opice, však k těm, jež zrodí, se jak matka stejně nechová. Z nich jedno příliš hýčká, v lásce nevhodné je na hruď divou tiskne, až je udusí, a druhé odvrhne, jak přítěž zbytečnou a to pak žije samo jako v pustině.
Tím způsobem i mnoho lidí chová se: buď nepřítelem těmto spíš než přítelem!
(V)
37j Dub a třtiny
Dub vichřicí byl vyrván kdesi v pohoří a do řeky se zvrátil; proudem stržen, plul kmen obrovitý, dávných věků potomek; tam z obou břehů Čilé třtiny kývaly, jež příkrý okraj řeky hojně napájel... A tehdy dub ten žasl, jakže slabounká a nemohoucí třtina vichrem neklesla — a on, dub obr, že byl vyrván z kořene. I praví moudré třtiny: „Nad tím nežasni! Tys proto podleh', že jsi s vichrem bojoval, a my se shýbnem, povolné a ústupné, jak sebemenší vánek o nás zavadí."
374
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
375
381 Tele a býk
Krk volný, bez jba, pobíhalo telátko. .. Tu praví k býku, který vláčel těžký pluh: ,,Ach ubožáku, jak se dřeš a plahočí š!" Býk nepromluvil: brázdil půdu dál a dál... Až jednou venkov bohům chystal oběti; tu starý býk se pásl, z pluhu vypřažen, a skotačivé tele vlekli za provaz kol růžků, aby oltář krví zbarvilo. A teprv tehdy býk se ozval teleti: „Tak proto, mládě, tolik si tě šetřili! Ted na porážku kráčíš kolem starocha a místo jařma krk ti zdrásá sekyra."
(K)
39/ Největší škůdce ve vlastních řadách
Smrk dřevorubci v lese chtěli rozštípat;
v něj klíny vráželi, neb chtěli rozpoltit
mu tělo, aby měli menší námahu.
Strom úpěl: „Mám snad žehrat na sekyru, jež
mi zutínala spleť všech kořenů, když ted
zlé klíny, jimž jsem dal kdys život, ze všech stran
mi v tělo vnikají, jež chtějí roztrhnout?!"
Ta bajka tedy pro nás všechny znamená, že nic tak strašného nás potkat nemůže od lidí cizích jako spíše od vlastních.
(V)
40j Nesnaž se o to, nač nestačíš
Spor stálý měli delfíni a velryby.
Tu přistoupil k nim rak a svár chtěl urovnat.
Však jeden delfín řek*: „Spíš to si zvolíme,
být stále v rozbroji až do zkázy nás všech než tebe za smírčího soudce obdržet."
Jak kdyby někdo zcela nevýznamný chtěl
spor vládců srovnat v státech mocných, velikých.
(V)
411 To je zlé
Šel přes bystřinu rychlou velbloud hrbatý
a tam se vyprázdnil. Když spatřil lejno, děl;
„Mám věru osud zlý! Vždyť moje zadní část,
můj zadek předstih' mě!" — Tou bajkou Ezop chce
as označit ten stát, kde vlády otěže
spíš mají poslední než přední občané.
(V)
42\ Zvážit své možnosti
Prý vprostřed hřbetu pukla kdysi ještěrka, když objemem se chtěla rovnat drakovi,
Sám sobě uškodíš a nepořídíš nic,
když toho, kdo te předčí, napodobit chceš.
(V)
43j Pes a kuchař
Když městský boháč strojil skvělou hostinu,
tu jeden z jeho pejsků potká jiného
a zve ho k sobě: „Přijd k nám dneska na hody!"
A pejsek přišel. Kuchař chyť ho za nohu
a vyhodil ho z bytu přímo na dlažbu...
A brzy tázán, jak se poměl na hodech,
svým druhům praví: „Lepší to být nemohlo:
vždyť sám už nevím, jak jsem přišel nazpátek."
(K)
376 BABRIOVY BAJKY I
44/ Parohy a nohy
Když parohatý jelen v dusném letním dnu
se osvěžoval douškem z klidné hladiny,
tu zahlédl svůj obraz v jejím zrcadle:
v tu chvíli zhrdl nádherou svých parohů
a za své nohy s kopyty se zastyděl.
Však vzápětí té pýše přišla odplata.
Zří zčistajasna lovce — celou družinu,
jak sítě v rukou, kráčí se psy - stopaři.
Ač neuhasil žízeň, dá se na útěk
a pružným skokem přeběh' širou planinu.
A když pak zmizel v lese, svými parohy
se zapletl a uváz' v hustých krovinách.
A tehdy chycen zalkal: „Jaký jsem byl bloud!
Já za nohy se styděl, ač mě chránily,
a parohy — má chlouba — ty mě zradily!"
45/ Zákeřník
Tři býci pokaždé se pásli pospolu;
lev skrytý na ně číhal, chtěl je uchvátit.
Však netroufal si s nimi třemi zápasit.
Nuž seštvával je tajne lží a pomluvou
a znepřátelil. Konečne je odloučil
a hodoval pak snadno: býk paď za býkem.
Svým nepřátelům nevěř, chceš-li vyhnout se všem nebezpečím — vždy však chraň si přátele!
(K,V)
46j Kdo chce příliš, přichází o všechno
Sníh z nebe sypal se. Chtěl pastýř utéci a zahnat do sluje, kde nikdo nebydlel,
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
své stádo koz, již zcela sněhem pokryté.
Však uvnitř našel kozy, které přišly dřív:
ty byly divoké a rohaté a též
jich počtem bylo víc, a větších, statnějších.
Hned listí z lesa snášel, kozám dával je,
své vlastní nechal venku krutě hladovět.
Když sněžit přestalo, je mrtvé nalezl,
a cizí nezůstaly: do hor uprchly,
kam klestily si cestu lesní houštinou.
Ten pastýř domů šel, však bez stáda svých koz,
a sklidil posměch, neboť toužil po lepším,
to ale nezískal a ztratil, co měl dřív.
00
47/ Přátelé-dobrodinci
Když rýchlonohý jelen kdysi zchroml dnou, tu leh' si na pláň, bujným sítím zarostlou, a kdy si vzpomněl, jídlo míval na dosah. I trousili se v davech různí tvorové — nu, na návštěvu; býval slušným sousedem. A každý z hostí trošku trávy oškubal a šel zas k lesu; zdali umře, nedbali. A jelen zchřadl hladem (ne už nemocí), a nedožil se chuďas věku starých vran: a moh' se dožít — nemít tyhle přátele!
(K)
48j Svazek prutů
Zil v dávných dobách stařec, prastařičký kmet. Měl detí mnoho. Když pak tušil blízkou smrt, chtěl napomenout syny; proto nařídí, ať přinesou pár prutů — v otep svázaných a tenkých — odkudkoliv... Když je donesli, tu praví: „Zkuste, děti, každý ze všech sil
378
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
ty pruty zlámat, jeden s druhým svázané!"
A nezlomil je nikdo... „Zkuste přelomit
ted každý zvláště!" Každý hravě zlomili.
Tu otec: „Děti, budete-li navzájem
vždy svorní jeden s druhým, nikdo na světě
vám neublíží, byť byl sebemocnější;
leč odcizíte-li se bratr bratrovi,
tím ,odděleným prutem' bude každý z vás!"
Skvost největší je pro nás láska bratrská, jež ponížené umí povznést do výše.
(K, V)
49/ Hermes a pes
Kdes na cestě stál Hermes, socba čtverhranná, a pod ním kamení. Vtom k soše příběh' pes a řekl: „Především bud, Herme, pozdraven! Pak chci tě natřít též a neminout jen tak jak boha — boha to, jejž zápasníci ctí." Bůh pravil: „Přijdeš-li a olej neslížeŠ tu ze mne a též přitom nepočuráš mě, pak budu vděčný — další pocty si už nech."
(V)
50/ Člověk a Osud
Spal v noci dělník zcela blízko u studně, což nevěděl. Tu k němu Osud přistoupil a jemu zdálo se, že slyší: „Probud se, sic kdybys spadl tam, mně lidé budou lát, jak kdybych vinen byl, a získám pověst zlou. Mně totiž přiřknou vše, co zlého stane se, když někdo k neštěstí neb k pádu spěje sám."
(V)
51 j Na jazyku med, v srdci jed
Kdys liška prchala a za prchající
se tryskem lovec hnal. Vtom spatřila, již mdlá,
tam drvoštěpa. „Při všech bozích ochráncích,
ach, skryj mě mezi topoly, jež pokácels,
a lovci neprozrad mou skrýš." On přísahal,
že nevyzradí nic, a liška skryla se.
Vtom přišel lovec tam a ptal se dřevaře,
zda skryla se tu Liška, nebo uprchla.
„Nic neviděl jsem," děl, však prstem naznačil
a ukazoval místo, kde se lišák skryl.
Muž dál se nezdržel, vždyť věřil slovům těm,
a odešel. — Když blízké smrti unikla,
ven z hustých topolů se liška vykradla
a šklebila se lstivě. Stařec řekl: „Jsi
mi zavázána díkem, že jsi naživu,
vždyť já tě zachránil — a na to pamatuj!"
„Máš pravdu," řekla liška, „já to dosvědčím.
Tys slovem chránil mě, však prstem volals smrt!
Bud zdráv! Však neunikneš křivé přísaze!"
Bůh moudrý, neomylný je — kdo myslí si, že přísahu svou zmaří, toho stihne trest.
(V)
52 j Pryí s bUdily l
V své domácnosti měla vdova ovečku; když chtěla, aby od ní shrábla vlny víc, ji neodborně stříhala a rouno jí až u masa vždy rvala, čímž ji zranila. Dí ovce v bolesti: „Ach, netýrej mě tak! Jak mnoho může přispět krev má na váze? A chceš-li, paní, maso ze mne získat, pak
380
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
je přece řezník, jenž mě naráz usmrtí!
Když vlnu chceš, ne maso, je tu střihač přec,
jenž ostříhá mě sám a zlého uchrání."
00
53j Nemístný nářek
Dva býci vlekli k městu povoz čtyřkoly a zatímco jej táhli, hrozně skřípal vůz. To rozzlobilo vozku; k vozu přistoupí a praví jako naschvál hodně hlasitě: „Co vřískáš pořád, ničemné ty nářadí, když druzí mlčí, ač se a tebou plahočí!"
(K)
54j Tři přání
Vlk lišku dopadl. I prosí ubohá
jej o život, ať ne zahubí zestárlou.
„Tři přání když mi věrně splníš," pravil vlk,
„pak naživu tě nechám, svědkem je mi bůh.
To první: kéž bys dnes mě nepotkala tu,
pak druhé: kéž bys byla přitom oslepla,
a za třetí: ať stáří nedožiješ se
a nikdy se už tady se mnou nepotkáš!"
(V)
55/ Pochybné otcovství
Šel ke knězi kdys kleštěnec a dotaz měl stran dětí. Játra posvátná kněz otevřel a řek': „Když na ně hledím, vskutku otcem jsi, když vzhlédnu na tebe, pak nejsi ani mwŽ."
(V)
55/ Pouto zvyku Chtěl rolník orat; býka měl však jednoho,
nuž připřáh' osla. Musil. Pohled žalostný.
A když své dílo skončil, obě zvířata
zas vypřahoval... Osel praví k býkovi:
„A co s tím pluhem? Kdo se s tím ted povleče?"
A býk zas oslu: „Kdo to vleče obvykle..."
(K)
57/ Mateřský soud
Zeus všechny tvory svolal; chce dát odměnu
prý matkám krásných mládat. Sám je prohlíží...
Tu na své děcko hrdá přijde opice
a tiskne v náruč mládě — holé, pitvorné.
I chechtali se bozi. Zvolá opice:
„ó, Zeus ví jistě, komu přiřknout vítězství,
však po mém soudu ze všech nejhezčí jest mé!"
Ta bajka zřejmě značí pro nás pro všechny, že každý sám jen chce svou krásu hodnotit.
(K, V)
58} Přebrali
Vůz naplnil kdys Hermes klamy, uskoky, i lží a všemi špatnostmi, a postupně s ním jezdil světem od národa k národu a každému dal trochu z toho nákladu. Když do země pak dospěl Arabů a jí též projížděl, tu náhle rozbil se mu vůz a zůstal stát. Vtom domorodci brali si hned z vozu náklad ten jak zboží převzácné, až vyprázdnili jej, že bůh pak nemoh' jet i k jiným národům, ač též to lidé jsou. Však Arabové od té doby (já jsem sám se přesvědčil) jsou lháři, šejdíři a z úst
382
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
383
jim nevyjde ni jedno slovo pravdivé.
(V)
59/ Všetečnost se nevyplácí
Zeus všechno dobro kdysi sebral do džbánu,
jej přiklopil a dal ho lidem k užitku.
Však člověk, slabý tvor, hned spěchal vyzvědět,
co uvnitř skryto je, ten poklop odsunul
a všechno dobro vzlétlo vzhůru ze země,
tam vzneslo se a prchlo k božským příbytkům.
Jen naděje tam zbyla, ta tam zůstala,
jak víko zaklaplo. A proto člověk má
jen naději, že z oněch dobrodiní všech,
co ulétla, zas každé časem získá zpět.
(V)
60j Všem se nikdo nezavděčí
Prý s Poseidonem Zeus a třetí Athéna
spor vedli, kdo z nich krásný výtvor zhotoví.
Zeus stvořil člověka, všech tvorů byl to vzor,
a Pallas pTo člověka vystavěla dům.
Bůh moří stvořil býka. Mómos za soudce
byl zvolen — tehdy ještě mezi bohy dlel.
A on, jak v povaze mel všechno hanobit,
stran býka vytkl hned, že rohy nesedí
mu pod očima, aby zřel, kam udeřit.
A Člověk má mít hrud jak okno průhlednou,
tak aby každý viděl jeho smýšlení.
A domu vytkl zas, že kola železná
prý nemá, aby pán, kam chce, se přemístil
a mohl uniknout svým špatným sousedům.
Však co chce říci tato bajka? Zkoušej vždy cos tvořit, ale nesud okem závistným
jak Mómos, který za dobré nic neuznáí
(V)
61 j Myší útecha
Myš sklouzla v noci do nádoby s polévkou, a mastnotou se dusíc, praví naposled: „Já jedla, pila; vším, co vůbec dobrého, jsem nasycena, mohu klidně odejít!"
(K)
62 j Změna chutná jen chvíli
Z hor lovec sestoupil, kde lovil. Zároveň
i rybář přišel tam a ryb měl plnou síť.
Tak setkali se zde a epolu mluvili.
Ten lovec soudil o rybách, že chutnají
lip nežli zvěřina, a rybář zas, že zvěř.
I vymění si úlovky a příště zas.
Tak chutnalo jim víc, až kdosi jednou řek':
„Však nebude vám déle vhod ta výměna,
až zvyknete si oba na ni, a pak zas
z vás každý bude hledat to, co míval dřív."
(V)
63/ Pyšný mezek
Žral ječná zrna líně mezek u žlabu, pak pobíhal sem tam, syt zrní, šíjí třas' a volal: „Matkou mou je klisna a já sám se ani při závodě za ní nezpozdím." Pak vykřikovat přestal, zůstal tiše stát, když vzpomněl si, že jeho otcem osel je.
(V)
64j Hérós není bůh Muž zbožný vlastnil dům a v místě posvátném
384
BAB RIO V Y BAJKY I
stál hérós u domu. Muž obětovat chtěl, i věnčil oltář, vínem zkrápěl ho a tak se stále modlil: „Zdráv buď, reku nejdražší, a všem, co bydlí v domě, štědře dobro přej!" Ten rek se o půlnoci zjevil mu a řek: „Můj milý, nemohu — jak jeden z héróu — ti dobro uštědřit. To žádej na bozích! Však ze zla ze všeho, co jen ho v světě je, já sám ti mohu dát. Jen žádej, chceš-li zlo! I jedno chtít-li budeš, mnoho ti ho dám. Teď propříště už víš, zda oběť vzdávat máš."
(V)
65 j Jedle a ostružina
Kdys ostružina s jedlí byly v rozepři;
tu vychloubá se jedle řadou předností:
„Jsem krasavice: hezky štíhlá, vysoká
a roštu pěkně zpříma, družka oblaků;
jsem krytem domů, lodí bývám podkladem
a vůbec ve všem všechny stromy předstihnu!"
A ostružina praví: „Když si vzpomeneš,
jak do tvých údů tesá věčná sekyra
a zuby pily jak tě stále hlodají,
být ostružinou nejspíš také zatoužíš!"
Kdo z těch, co slabší jsou, je bystrý, spíše si svou vážnost podrží a přečká nesnáze.
(K, V)
66j Páv a jeřáb
Páv krásně vzrostlý zlatou peruť rozestřel a s jeřábem se hádal. Jeřáb odvětí: „Tím Šedým křídlem, jemuž ses tak posmíval, já do oblak se vznáším, kde si zajásám,
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
a ty jak kohout tyhle zářné perutě
máš k zametání země, k rozletu však ne!"
Spíš v plášti chatrném chci ctěn a vážen být než v přepychovém šatě žít, však neslavně.
<K, V)
67j Neprozřetelný Prométheus
K těm dávným bohům patřil také Prométheus; ten z hlíny vytvořil jak pána tvorů všech prý člověka a tomu na krk zavesil dva rance plné chyb a zlého. Dopředu dal ranec cizích chyb a vlastních dozadu, však vlastních větší byl. Tak lidé bystře jen ty cizí chyby vidí, vlastní neznají.
(V)
68 f Lví podíl
Šli na lov spolu lev a osel divoký;
lev silnější byl osla, ten zas hbitější.
Když nalovili zvěře spoustu velikou,
tu na tři rovné díly lev ji rozdělil.
„Díl první," mumlá, „ten si vezmu ovšem já;
jsem králem zvířat... Druhý díl je rovněž můj;
mám rovný podíl v lovu... Tenhle třetí díl
ti přijde draho, nezmizíš-li po dobrém!"
Sám sebe měř a s mužem mnohem mocnějším se v ničem nesdružuj a s ním se nespolčuj.
(K, V)
69j Kdo je lepší střelec?
Kdys Foibos-Střelec mluvil k bohům: „Nikdo z vás dál oštěp nevrhne a nevystřelí šíp."
385
386
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
387
Zeus tehdy toužil v žertu s Foibem zápasit. Bůh Hermes míchal losy v přilbě Martově a Foibos táhl první. Napjal na luku hned zlatou tětivu a první střelil. — Vráz strom v sadě Hesperidek šípem zasáhl. Zeus stejně vykročil a ptal se: „Synu, kam mám střílet? Vždyť už nemám vzdálenější kraj!" I vyhrál závod v střelbě, aniž vystřelil.
(V)
70j Útok a obrana
Pes — dobrý lovec — vyhnal z houští ušáka;
i dal se za ním, ale chlupáč utekl.
Tu člověk — pás tam kozy — posmívá se psu:
„Ach, jaký chudák tebe předběh'!" Praví pes:
„Nu jinak běží, kdo chce chytit jiného,
a jinak zase, kdo chce sebe zachránit!"
(K)
71 j Nebezpečný pár
Kdys ženili se bozi; když už každý měl
svou choť, pak bohu války los paď poslední.
Ten vzal si Hybris — jediná tam byla již
z žen bez muže. Prý velmi si ji oblíbil,
a kamkoli jen šla, on následoval ji.
Tak tedy k národům a státům Hybris zlá
ať nevkročí a na lid neusmívá se,
neb za ní vždycky hned běs války přichází!
(V)
72'/ Moře je bezpečné
Loď přeplněnou lidmi spatřil venkovan, jak předkem se již zvolna do vln potápí. I zvolal: „Nikdy loď se, moře, neměla
tě dotknout, živle zlý, tak zhoubný pro lidi!"
To zaslechla pláň mořská a hned odpoví
mu na to ženským hlasem: „Netup mě, vždyť já
přec nemám vinu na tom neštěstí, to má
běs větrů všech — a já tu ležím v středu jich.
Když bez nich spatříš mě a budeš po mně plout,
mne shledáš laskavější, než je ta tvá zem."
(V)
73/ Cizí peří
VŠem ptákům ohlašuje Iris zářivá —
ta poselkyně bohů: bude v nebesích
prý velký závod v kráse! Jak to zaslechli,
tu každý toužil od bohů být odměněn.
Kde z příkré skály, stěží kozám přístupné,
proud křišťálové vody crčel v studánku,
tam všechen ptačí národ hned se dostaví
a omývá si tváře, lýtka, stehýnka
a třepá křídly, pak si česá chocholky...
Tu ke studánce také kavka přiletí,
už hezky stará, všechna pírka posbírá
a k mokré hrudi tajně si je připevní;
pak záříc jako nikdo všemi barvami,
hned kvapí k bohům, že jí orel nestačí.
Král bohů žasne; chce jí přiřknout vítězství.
Vtom rodná dcerka Athén, moudrá vlaštovka,
jí vyrve první pírko; tak ji usvědčí.
„Ty pletichářko!" kavka zlostně vykřikne.
A už ji škubou jiní — drozd i hrdlička
a sojka s chocholoušem (hostem hřbitovů)
a pak zas jestřáb (lupič ptačích holátek)
a všichni druzí. „Kavka!" znělo zástupem.
Svou vlastní ozdobou se, chlapče, vždycky zdob —
388
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKtCH BAJEK
všech nepříslušných ozdob jednou pozbudeš.
(K, V)
74/ Napálil se
Sup původně měl jasný, libozvučný hlas. Když uslyšel však koně zaržát nádherně, zvuk ten hned napodobil. To však nesvedl, hlas lepší nezískal a ztratil dřívější.
(V)
75/ Trojí úděl
Kdys kůň a býk a pes, sdou zimou trápeni,
se dostali až k bytu člověka a ten
jim vlídně otevřel a dovnitř vedl je,
je ohřát nechal u krbu, kde oheň plál,
a poskyť ze svých zásob: koni obroku,
dal píci býku pilnému a třetí, pes,
tam spolu s pánem domu k stolu zasedl.
Pak pohostinnost jeho každý odměnil:
cos ze své povahy a ze svých let mu dal.
Kůň nejdřív dal svůj dar: a proto každý z nás
je v mladých letech zdatný, mysli veselé.
A po něm býk. A tak, kdo v středních letech je,
má práci rád, je pilný, střádá majetek.
Pes roky poslední prý dal mu. Proto je
kmet každý mrzutý a lichotí se vždy
jen k tomu, Branchu, kdo mu dává potravu,
však na jiné vždy „štěká", hosty nevítá.
<V)
76 j Zlí jazykové
Byl jeden lékař břídil. Stonal člověk kdys a všichni říkali: „Strach neměj, budeš zdráv! Sic zdlouhavá to nemoc, ale pomine,"
Když vstupoval ten hudlař, ihned prohlásil:
„Buď na vše připraven, vždyť zemřeš zakrátko!
Já neklamu te, ani nechci zaskočit
Ty nepřežiješ zítřek, když to potrvá."
To řekl, odešel a nevstoupil tam již.
Však z nemoci se chorý časem pozdravil
a vyšel, ještě bledý, ztěžka vlekl se.
Ten lékař potkal ho. „Bud zdráv!" mu řek' a hne
se ptal, jak daří se těm dole pod zemí.
„Jsou klidní," onen děl, „vždyť z Léthy pili již.
Však Hádés přemocný a jeho manželka
už dávno strašně hrozí všechnem lékařům,
že nemocným svým brání, aby zemřeli.
Už zapsali si všechny — mezi prvními
i tebe chtěli napsat. V bázni já však hned
jsem před ně předstoupil, jich žezla dotkl se
a přísahal, že nejsi, jak to pravda je,
ty vůbec lékařem, žes tak jen pomlouván."
(V)
77/ Válečný kůň
Měl jezdec koně. Krmíval ho ječmenem a živil senem, pokud válka zuřila. Byl jezdci v bojích pomocníkem vydatným. Když válka přešla, když zas mír se rozhostil a když pak jezdec nedostával ani groš, tu tentýž koník často klusal do lesa a vozil odtud těžké klády do mesta, jen plevami byl krmen, div že nezasel, a místo sedla nosil koše nákladní... Když opět válka zabouřila před městem a když hlas polnic velel štíty vyleštit a meče brousit, všechny koně přistrojit, tu opět jezdec uzdou koně opatřil,
390
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
391
a když jej vyveď, vyšvih' se mu do sedla. Kůň, tak už slabý, že mu klesla kolena, dal jezdci radu: „Musíš se dát k pěchotě! Když jednou koně ponížil jsi na mezka, jak můžeš mezka povýšit zas na koně?"
(K)
78/ Havran a lišák
Kdys přileť na strom havran; sýr měl v zobáku. Tu šelma liška po tom sýru zatouží, i šálí ptáka takovouto promluvou: ,,Máš krásnou peruť, bystré oko, havrane, máš prsa jako orel, šíji nádhernou a silou drápů všechny dravce překonáš; tím větší škoda, že jsi němý: nemáš hlas!" Tou chvalořečí zpyšněl havran ješitný a zakrákoral; sýr mu vyklouz' zc zobce a lišák už jej držel. Dodá jízlivě: „Ach nejsi němý, zvučný hlas máš, havrane! Máš všechno možné, všechno — jenom rozum ne,"
(K)
79/ Pozdní zbožnost
K své matce praví havran, na smrt nemocný: „Už neplač, matko! K bohům spíš se pomodli — a uzdravím se brzy z trapné nemoci!" „A kdo z nich," ptá se matka, „tebe zachrání, když okrádals je všecky na všech oltářích?!"
(K)
80/ Chamtivec
Pes ukrad' kousek masa v koute kuchyně
a běží podél řeky... Tu však zahlédne
kus masa mnohem větší — odraz ve vlnách.
Své maso pustí, skočí po té vidině,
a nepolapil nic; co měl, to upustil...
I brodil se zas na břeh s prázdným žaludkem.
(K)
81/ Výhoda Muž, který popíjel, sám nutil velblouda, ať tančí při cimbálech, zvucích píšťaly. Děl velbloud: „Bez výsměchu mohu rovně jít, však nepředvádět přitom tanec sborový."
(V)
82/ Snadné lhaní
„Ten pomník vidíš!" lišce praví opičák. „Tam pochován můj otec, ba už dědeček!" I odbude ho liška: „To se ti to lže, když není možno usvědčit te z nepravdy!"
<K)
83/ Důstojnost
Lev podřimoval, když tu myška proklouzne mu chundelatou hřívou. Lev se rozzuří a hřívu zježí; skok — a už byl z doupěte! A liška se mu směje: „Hele, náš pan král — a malou myškou jak se strašně vyděsil!" Tu lev jí odsek*: „Nebojím se, protivo, té prchající myši; však mě neškrabne. Svou královskou však hřívu nedám zhanobit."
(K)
84/ Prohnaný Štolba Co obroku měl kůň, to sluha prodával a za peníze ony celý večer pil. Pak koně denně česal, čistil hřebelcem. Kůň pravil: „Chceš-li vskutku, abych krásný byl,
392
BABRIOVY BAJKY i
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
pak neprodávej zrní, které živí mne!"
(V)
85 j Komár a býk
Seď komár býku na roh pěkně zahnutý, a když tam sedí, sedí, v sluch mu zabzučí: „Už jistě krk tě bolí! Jsem ti těžký, vid?! Nu poletím zas k vodě — tamhle na topol..." „Jak ty chceš, zůstaň, nebo odleť," praví býk, ,,já vůbec neměl zdání, že jsi přiletěl."
(K)
86 j Nerovný boj
Kdys psi a vlci zanevřeli na sebe.
Psi jednohlasně velitelem zvolili
psa achajského. Ten však s bojem otálel,
ač válečník byl dobrý. Psi mu pohrozí,
když dále bude váhat, že s ním zatočí.
„Tak slyšte," praví, „proč se stále rozmýšlím
a proč tak váhám! Vždycky třeba rozvahy.
Jak vím, jsou nepřátelé vesměs jednoho
a téhož rodu; z nás pak — jedni z Épeiru
a jiní z Kréty, jiní z Akarnánie
a jiní z Thessalie, z Kypru, Thrákie,
nu, jedním slovem; každý z nás je odjinud.
Ni barvy nejsme jedné jako vlčí rod:
jsme jedni černí, druzí opět sedaví
a jiní kropenatí, jiní zrzaví
a jiní bílí.,. Nuže, smím se odvážit
tak různorodý houfec zavést do války —
zvlášť s nepřítelem, ve všem všudy jednotným?!"
Je soulad pro nás lidi dobro největší.
<K, V)
87j LUH rada
Dub — starý obr — v kořenu měl dutinu; i schová si tam pastýř ranec děravý, byl plný chleba, plný masa odvčera. Sem vklouzne liška; celý uzlík vyžere, a když pak bříško řádně se jí nadmulo, z té těsné díry ne a ne se vysoukat. Tu bědovala... Liška-družka přistoupí a posmívá se: „Počkej, jen co vytrávíš! Dřív nevyvázneš, dokud se ti nevrátí to malé bříško, s nímž jsi vklouzla do díry!"
(K)
88/ Bud-nebo
Když z houští výběh' zajíc, zahlédl ho pes;
a hned se rozběh', chňapá po něm, až ho kous';
pak obrátiv se, vrtí mile ohonem.
I praví zajíc: „Zvířetem bud upřímným!
Jsi přítel? Nehryž! Nepřítel? Nech lísání!"
Těm lidem, kteří obojetně smýšlejí, ne nevěřit, však také věřit nesmíme.
(K, V)
89J Důvod k obavám
Měl skřivan hnízdo v osení a po ránu hned zpíval vesele jak v závod s kulíkem. I mláďata již měl jen zrním živená, již peřím porostlá a k letu dospělá. Pán toho pole spatřil při obhlídce, že už žloutne obilí, a pravil: „Už je čas své všechny druhy svolat, abych poklidil." Jej ze skřiváncích mláďat jedno zaslechlo
■
934
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
a oznámilo zprávu matce s pobídkou,
ať přemýšlí, kam hnízdo mláďat přemístit.
Ta řekla: „Ještě není chvíle k útěkuI
Kdo sází na přátele, příliš nespěchá."
Když sedlák přišel znova a když uviděl,
že kloní se už klasy žárem vyprahlé
a řek', že zrána žence za mzdu objedná
a pro nosiče snopů také určil mzdu,
dí matka mláďatům: „Teď, děti, je už čas
z těch míst zde odejít, neb sám už kosit chce,
už nespoléhá dále na své přátele."
(V)
90/ Vlčí rozsudek
Vlk spatřil jehně, poodběhlé od stáda; i rozhodne se neloupit je násilím a hledá slušný způsob, jak je obvinit: „Už loni, ještě mrně, mne jsi spílalo!" „Já tobě loni? Vždyť jsem letos zrozeno!" „A na mé půdě den co den se popásáš!" „Já neuškubio dodnes stébla travičky!" ,,A vypilos' mi vodu zrovna před nosem!" „Vždyť dodnes piju jen to mléko matčino!" Tu vlk je lapil, drtí je a zamumlá: „Můj každý důvod sebelépe vyvracej — však nezabráníš vlku v dnešní večeři!"
(K)
91 j Šílený lev
Lev zešílel. Jej spatřil z lesa koloušek, jak běsní zle, a zvolal: „Ach, my nešťastní! Co způsobí as nám, tak šílící, když jej snést nemohli jsme ani, když byl rozumný!"
00
92 j Býk a kozel
Býk prchal před lvem; vklouzne v prázdnou jeskyni,
kde se svým stádem spával pastýř z pohoří.
Byl v sluji kozel (pastýř ho tam zapomněl)
a ranami svých rohů býka vyháněl.
„Já před lvem couvám," praví býk, „ne před tebou
a dám si líbit na chvíli tvou zlovolnost.
Však počkej, jen co zajde; pak ti vysvětlím,
jak daleko má kozel k býkům rohatým!"
(K)
93j Skromný lovec
Šel mladý lovec chmurným lesem na horách;
šel po lví stopě. Nebyl právě hrdina.
Tu pod vysokým smrkem stojí drvoštěp.
A lovec prosí: „Nemoh' bys mi ukázat
snad stopy po lvu? Tady někde má svou skrýš..."
„Sám bůh tě zaveď," zvolá dřevař, „právě sem;
ne lví jen stopu — pana lva ti ukážu!"
Tu lovec, na smrt bledý, zuby zacvakal:
„chceš vyhovět mi více než mi příjemné;
jen stopu lví mi ukaž, lva však nikoliv!"
(K)
94/ Vlčí přízeň
Sbor vlků vyslal jednou k ovcím poselstvo a pod přísahou nabízel jim věčný mír, když k potrestání všechny psy jim vydají; jsou psi prý vinni, že se spolu hněvají! Tu hloupé ovce, ve všem všudy pitomé, už chtěly svolit... Nejstarší však z beranů srst chundelatou zježil, praví k poselstvu: %Toť zvláštní způsob sjednávání úmluvy!
.196
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
My beze strážců — cožpak mužem s vámi žít, když nedáte nám pokoj ani na pastvě? K to nás ještě chrání celá smečka psůl"
(K)
95/ Také odměna
Kdys vlku v hrdle ostrá kost se vzepřela;
tu slíbí jeřábovi slušnou odměnu,
když dlouhým krkem kost mu z jícnu vytáhne,
a tak ho osvobodí z krutých bolestí.
A pták to proved'; ihned žádá odměnu.
Tu vlk své ostré zuby v úsměv rozšklebí:
,,Byls obdarován slušně za své léčení:
tys vyváz' hlavou zdravou z chřtánu vlčího!"
(K)
96j Jelen bes mozku
Lev teŽce stonal; v pusté skalní jeskyni
ted roztažený ležel, jak byl malátný.
I prosí lišku, s níž se dávno spřátelil
a rád se bavil: „Zachraň mne, mám strašný hlad!
Vím o jelenu; bydlí v těchto končinách
v tom hustém lesním křoví... někde pod smrky.
Však ted už nemám sílu stíhat jelena.
Nuž buď tak dobrá: vynalož svou výmluvnost
a sladkou řečí nažeň mi ho do drápů!"
A liška běží... V smrčí najde jelena,
jak bezstarostně skáče hebkým trávníkem.
I pokloní se, přívětivě pozdraví
a sděluje mu: „Zprávu nesu radostnou!
Mým sousedem jest, jak ti známo, starý lev.
Nu, je s ním bídně: jeho dny jsou sečteny.
Již uvažoval, kdo by po něm převzíti
měl vládu v říši zvířat. Vepř je pitomec
a medvěd zas je lenoch, pardál prchlivec
a tygr starý chvastoun, vlastně samotář...
Snad nejvíc by se hodil — jelen za vládce:
je vznešeného zjevu, žije mnoho let,
má statné rohy, krásným větvím podobné,
a ne jak býci; každé zvíře má z nich strach...
Nač dále ještě mluvit? Byl jsi vyvolen
a máš být králem zvířat, v horách sídlících!
Tak vzpomeň si pak, vládce, také na lišku,
vždyť zprávu o tom nejdříve ti přinesla!
A proto přišla k tobě... Sbohem, příteli!
Už letím ke lvu, aby mě zas nehledal;
jsem v každé maličkosti jeho rádkyní.
Můj drahý, přijď tam také — ačli důvěru
máš k staré hlavě! Jak se sluší, navštiv Iva
a nemocného pobav, aspoň chvilinku!
I drobnost potěší, když konec blíží se.
Kdo zmírá, duše svit se v očích projeví."
To řekla liška... Zpyšněl jelen ješitný
tou klamnou řečí: zašel k skalní jeskyni —
a dále... k šelmě; co se chystá, netušil.
Tu zčistajasna lev se řítí z pelechu
a Špičkou drápů jen mu uši natrhne,
jak divě chvátal... Ubožáka jelínka
pak děs a hrůza hnaly přímo do lesů...
Své obe pracky spráskla liška zoufalstvím,
že všechna její práce byla nadarmo,
a lev jen vzdychal, vzdychal, skřípal čelistmi,
jak hlad ho zmáhal, zároveň pak hněv a zlost..
Pak znova prosí lišku ještě snažněji:
„Ach vymysli lest jinou, jak ho ulovit!"
Ta v přemýšlení hluboko se pohrouží:
„Věc těžkou žádáš; přesto — snad ti pomohu..
Jak chytrý ohař ihned slídí po stopě
398
BABMOVY BAJKY I
a všechnu lest a úskok v duchu osnujíc,
kde může, ptá se, nejvíc ovšem pastýřů,
zda neběžel tu jelen krví zbrocený.
Z nich jeden zvíře zahleď; ukáže jí směr,
a tak ho liška najde, během udýchán
jak odpoěívá v chládku. Klidně přistoupí
až k němu s drzým čelem, smělým pohledem.
Tu hrůzou v zádech zamrazilo jelena
a srdce vře mu zlostí, když ji osloví:
„Ty stále za mnou jsi, ať běžím kamkoli!
Však tentokrát, ty bídná, smát se nebudeš,
když přiblížíš se ke mně, nebo cekneš-li!
Ted jiné nezkušené dál si balamuť
a jiné hlupce povyšuj si na krále!"
Ač zaražena, liška na něj vyjede:
„Co? Takhle hrubý, takhle bys byl zbabělý?
Což tak bys doveď podezírat přátele?
Vždyť lev to dobře myslel: chtěl ti poradit,
z té staré liknavosti chtěl tě zburcovat,
jak loučící se otec vzal tě za ouško
a chtěl ti sdělit všelijaké pokyny,
jak rozsáhlé to panství měl bys udržet...
Tys nevydržel pohlazení slabých tlap
a násilím ses vytrh*, až ses poranil.
A teď se hněvá, možná více nežli ty,
když zná tvou lehkovážnost, nedůvěřivost,
a už se rozhoď zvolit vlka za krále!
Ach, tohle bude vladař! Co si počneme?!
Teď tvou jen vinou budem všichni nešťastni...
Tak pojď a aspoň nyní ukaž zmužilost
a nebuď plachý jako jehně ze stáda!
Já při všech stromech, při všech vodách přísahám,
že lvu jsi milý, jako že chci jenom tvou
být služebnicí! Je ti tolik nakloněn,
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
a proto chce te zvolit vládcem čtvernožců..."
Tak svůdným žvástům znova podleh' paroháč
a k bráně smrti vypravil se podruhé.
Když v koutě sluje konečne byl zaskočen,
jak okázalé hody vystrojil si lev,
když hltal maso, morek z kostí vypíjel
a žvýkal střeva! Hladový pak pomocník —
stál u kořisti; jen ten mozek jelení,
jak vypaď, lačně schlemstal, ovšem pokradmu,
a za svou dřinu sám se takto odměnil...
Tu lev si přepočítá všechny vnitřnosti —
a ejhle, chybí mozek; hned jej pohřeší
a prohledává pelech, hledá v jeskyni...
Až chytrá liška od pravdy ho odvede:
„Vždyť mozek neměl; radši ani nehledej!
Ba tenhle jelen zajisté byl bez mozku,
když dvakrát dal se pozvat ke lvu do díry!"
(K, V)
97/ Hrdina za plotem
Pan vlk šel kolem plotu... Jeho příčkami
se dívá jehně; nadává mu z plných plic.
A vlk mu praví, až mu zuby skřípají:
„No, nechvástej se: jen ten plot mě pohaněl!"
(K)
98 j Přípravy a obět.
Lev úklad strojil divokému býkovi;
i láká býka: „Chystám oběť zápalnou
dnes jedné z bohyň... Zvu tě k sobě na hody...'
A býk byl důvěřivý, přijal pozvání,
I přijde ke lvím dveřím; kolem dokola
se vaří spousta vody v četných měděncích;
zde zabiják, tam tesák — ostrý, jen se lesk' —
400
BABRIOVY BAJKY I
T
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
401
a žertva nikde žádná; jen ten kohoutek tam ležel svázán... Rychle do hor utek' býk... Když pozděj' lev ho potkal, zle mu vyčmil. Tu býk: „Já přišel! Však to taky prokážu: tvé přípravy a oběť byly v rozporu!"
(K)
99:/ Pokažená svatba
Byl do mladiěké dívky zamilován lev
i žádal o ni otce. Otec nejevil
ať nesouhlas, či podezření. Řekl lvu:
„Ji za choť rád ti dám, jsem tomu sňatku rád.
Kdo za zetě by nechtěl krále zvířat mít?
Leč plachá bývá mysl dívek, mladých žen.
Jak veliké máš drápy, zuby obrovské!
Kde vezme dívka odvahu tě bez bázně
pak obejmout? A nezalkat, až spatří tě?
Nu na to pomysli, když toužíš po sňatku,
jak ženich bud, a ne jak dravec divoký!"
Lev rozradostněn darem, v plné důvěře
si zuby vytahal a drápy uřezal.
Pak ukázal se tchánovi a požádal
ho o dceru. — Vtom kdekdo klacky tloukl jej
a třískal kamením. Lev ležel bez hnutí
jak zapíchnutý vepř a zvolna skonával.
Ten otec stárnoucí svým důvtipem a lstí
lva poučil, že nelze v lásce sdružit se
lvu s člověkem a lidem se lvy vejít v styk.
(V)
100\ Těžká záruka
Kdys orel přileť ke lvu: „Smím být oddaným tvým společníkem?" Na to lev: „Nu pročpak ne?
Leč pod podmínkou; musíš mi dát záruku,
že hbitá tvoje křídla věrnost nezruší.
Jak příteli mám věřit, když je větroplach?"
(K)
101 j Je lépe bez obojku
Pes příliš vypasený s vlkem potkal se.
Vlk ptal se, kde se Živil, že moh' vyrůst v psa
tak obrovského, který sádlem oplývá.
Pes na to: „Velmi štědrý člověk krmí mne."
„Jak to však, že máš krk tak šedý, olezlý?"
„To řetěz železný mi maso odírá;
můj živitel ho ukul, kolem krku dal."
Vtom vlk se rozchechtal: „Měj spánembohem dál
své skvělé žrádlo! Já však nechci, aby mně
krk řetěz odíral jen kvůli nažrání!"
(V)
1027 Zaslepený vlk
Žil v smečce vlků kdysi zvláště statný vlk,
žc říkali mu „lvíček"... Vlk však, blázínek,
té slávy nesnes'; víc a víc se vyhýbal
svým soukmenovcům, víc a víc se družil k lvům.
I posmívá se liška: „Kéž mě nadutost
tak nezaslepí, jako tebe posedla!
Tys popravdě se jevil mezi vlky lvem;
co připojil ses ke lvům, jsi ted zase jen vlk!"
(K)
103/ Zajícova radost
Kdys lev byl králem zvířat; nebyl prchlivý
a nebyl ani krutý, ani násilný,
byl mírný, spravedlivý, srdce lidského.
A tenkrát, když byl vládcem — jak se vypráví
402
BABRIOVY BAJKY I
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
403
prý všechny lesní tvory svolal v jeden sněm: tak vyřídit chtěl spory jedněch s druhými. Tu zvíře za zvířetem účty skládalo — vlk beránkovi, pardál zase kamzíku a tygr jelínkovi; všady zavlád' mír... A tehdy plachý ušák zvlášť si liboval: „Už dávno byl mou touhou tenhle okamžik, až násilníkům bude slaboch postrachem!"
(K)
104 j Zrádné stopy
Když lev už zestárl, ven na krok nemohl
a neměl ani síly něco ulovit,
jak polomrtvý roztáhl se v jeskyni
a těžce oddychoval (ovšem na oko!)
a hlas, dřív drsný, ladil v tiché sténání...
Když zpráva o tom donesla se k zvířatům,
tu litovala všechna, že je král tak sláb,
a trousila se k němu jedno po druhém.
Lev bez námahy chytal hosta za hostem
a požíral je; tak měl v stáří blahobyt...
Až prohlédla to liška; moudře zpovzdáli
se zeptá: „Králi, copak dělá zdravíčko?"
„Bud vítána, má zlatá," lev jí odpoví.
„Jen dále, dále; zblízka si mne prohlédni!
Tak pojď, má milá, aspoň svými nápady
mě povyrazíš; však už brzy odejdu!"
„Bud sbohem," praví liška, „promiň, pospíchám;
mně brání jiti dále tahle spousta stop:
jak vidíš, vedou k tobě, žádná od tebe!"
Je Šťasten, kdo se do neštěstí neřítí a cizí pohromou se dává poučit.
(K,V)
105J Znamenaný
Pes potměšilý kousal; proto od pána byl poznamenán: dostal na krk zvoneček, a každý chodec z dálky se mu vyhýbal... A když pak na náměstí třásl zvonečkem a chvástal se jím, starší ze psů přistoupí a zvolá: „Jsi ty chudák! Tím se vychloubáš? To není odznak slušnosti a dobroty, toť křiklavý jen svědek té tvé špatnosti!"
(K)
106] Oloupený lupič
Když vlk si odnes' ovci přímo ze stáda
a vlek' ji domů, zastoupil mu cestu lev
a vyrval mu ji... Vlk si stoupl opodál:
„Co moje bylo," vzkřikl, „vzals mi neprávem!"
A lev tím rozveselen řekl posměšně:
„A tys to ,právem' získal — darem od přátel!?"
(K)
107j Na dvoře vévodském aneb
Minima non curat praetor
Lev chtěl žít jednou jako šlechtic bohatý, a ježto trávil život v sluji prostorné, své sousedy, jež z hor znal jako šlechtice, si k sobě milostivé, velkoryse zval. Šla z horských lesů často k němu zvířata a byl jich ve lvím dvoře zástup veliký. Lev objímal je, zdravil, bodrý hostitel, stůl skvělý chystal s laskavostí pro všechny. Tam společníkem milým liška byla mu, s ní strávil mnoho času v družném hovoru.
404
BABRIOVY BAJKY i
A jídlo předkládala stará opice,
jež porcovala maso hostům přítomným.
Když přišel návštěvník, jenž nebyl denní host,
díl stejný dala mu jak svému pánovi,
vždy z čerstvé kořisti, již lev ten ulovil.
Jen liška nemívala masa stejný díl.
I pohrouží se jednou v lstivé mlčení
a ničeho se netkne z dobrot na stole;
tu ptá se lišky lev, proč ono mlčení:
„Jen, chytrá liško, mluv, jak míváš ve zvyku,
a s tváří veselou se, milá, jídla chop!"
Ta odpoví: „Ó kníže v státě zvířecím,
ba mnoho starostí mi srdce sužuje!
Mne netrápí jen to, co nyní děje se,
i budoucnosti želím ve své předtuše.
Když denně přichází hned ten, hned onen host,
když ujímá se zde ten způsob, brzy už
já nebudu žít sama ani ze zbytků."
Lev potěšen jí řekl s úsměvem jak lev:
„Svou stížnost na to přednes opici, ne mně!"
00
108j Splacený dluh
Lev chytil myšku: chystal se ji spolknouti.
Tu domácí ten zloděj smrti tváří v tvář
se doprosuje chudák úpěnlivě lva:
„Máš jeleny si lovit, býky rohaté
a jejich masem máš si plnit žaludek;
ty nikdy nemáš ani tlamy povrchem
se dotknout myši... Snažně prosím, ušetř mne!
Snad jednou, i když malá, vše ti odplatím."
A lev se zasmál, prosebnici pustil z tlap.
Pak jednou mladým lovcům vběhl do cesty;
byl chycen v sítě, přemožen a upoután
T
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
a myslil si, že není možná záchrana... Tu tajně ze své skrýše vyplíží se myš a drobounkými zoubky pouta přehlodá a lev byl volný... Že ji tenkrát ušetřil, to oplatila plně jeho záchranou.
Ta bajka jasně značí lidem rozumným: vždy nuzné chránit, neodnímat naději, když zachránila myš i spoutaného Iva.
(K,V)
405
406
BABRIOVY BAJKY II
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
407
KNIHA DRUHÁ, věnovaná Branchovi, synu krále Alexandra
109\
Ó Alexandrův synu, tyto bajky zde jsou výplod syrských mužů, dávno žijících, kdy Ninos a pak Bélos vládli zemi té. A moudrý Ezop je prý první vyprávěl všem dětem hellénským a po něm Kybissés zas libyjským. Však já zas novým způsobem je podávám, když jainb jsem krotkým učinil, jak jezdec-vítěz s čelem stužkou zdobeným, jenž válečného koně uzdou zkrotit zná. Však poté, co já první dveře otevřel, a jiní vešli, kteří veršem žertovným a vtipným zveřejňují bajky podobné, nic víc však nesvedou než za vzor brát si mne. Já řečí jasnou, klidnou bajky vytvářím a nebrousím dál zuby jambů — hroty sic svých ostruh dobře kalím, ale neostřím, když druhou knížku bajek zde ti podávám.
(V)
1101 Myš polní a městská
Dvě myšky byly; jedna žila na poli
a druhá byla v blahobytu městské komory.
I rozhodly se žiti občas pospolu.
A nejdřív myška městská přišla na hody
k své družce v polích, v jarní zeleň oděných.
Však záhy syta slabých vlhkých kořínků,
vždy ušpiněných zemí, vzdychne soucitně:
„Jak nuzně žiješ! Máš to život mravence.
Jen bídný ječmen chroupáš v tomhle podzemí...
To já mám hojnost všeho, spíše nadbytek
a bydlím proti tobě v ,rohu hojnosti'!
Až ke mně přijdeš, zahýříš si po chuti
a vrtání v té zemi krtkům ponecháš..."
I přemluví svou družku — myšku z venkova
a zavede ji k sobě, v lidské obydlí.
Tam ukáže jí mouku v celých hromadách
a sudy fíků, džbány medu, bob a hrách
a spoustu datlí v pěkných koších proutěných...
Tu potěšená družka dá se do díla
a už si bere kousek sýra z ošatky,
když rozletí se dveře; myška odskočí
a plaše běží k těsné skrýši u stěny,
kde hostitelku mačká, něco šuškajíc...
A za chvilinku znova z díiy vyhlédne
a již se chystá nakousnuti suchý fík,
když do komory někdo vrazí podruhé.
I schovaly se... Náhle praví polní myš:
„Jen dál si takhle hoduj, žij si v bohatství
a těš se sama z nadbytku těch pochoutek;
máš hojnost všeho, nejvíce však úzkosti!
Své chudé hroudy do smrti se nezřeknu;
tam ječmen sice chroupám, ale bez bázně."
(K)
111 j Matka a syn
„Jak šikmo lezeš!" vytkla matka ráčeti. „Jak šouráš každou nohu napříč kamením!" „Má matko-učitelko," ráček povídá, „až sama půjdeš rovně, půjdu podobně."
(K)
112j Pes byl připraven Kdos k cestě chystal se a spatřil svého psa,
408
BABRIOVY BAJKY ii
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
409
jak stojí. Řek*: „Co zevluješ? Vše připrav si, vždyť půjdeš se mnou!" Pes zdvih' ohon jen a děl: „Mám připraveno všechno. Ty jen otálíš!"
(V)
113j Chytračení se nevyplácí
Měl kupec osla. Zaslechl, že právě sůl
je levná u moře, i šel ji nakoupit
a na oslíka vložil náklad pořádný,
pak hnal jej domů. Osel statně šel, však vtom
tam uklouz' bezděčně a do potoka spad'.
Sůl roztála a náklad ihned menší byl.
Tu osel lehce vstal a bez námahy šel
v kraj nitrozemský. Kupec prodal sůl a zas
hnal osla pro zboží a náklad naložil
naň mnohem větší. Osel v mukách dovlekl
se k tomu potoku, kam sklouzl nedávno,
a schválně spadl tam. Sůl zase roztála.
On hbitě vstal — měl radost z této výhody.
Lest oslí kupec poznal. Příště opět šel
a koupil z moře spoustu dírkovaných hub,
co k umývání slouží, avšak žádnou sůl.
Ten čtverák osel zas, když přišel k potoku,
tam úmyslně spadl. Náklad mořských hub
však nabobtnal a ztěžkl, vodou nasátý,
a osel vlekl náklad těžký dvojnásob.
(V)
114j Výhoda malého
Kdys myška kousla býka, ten se rozzuřil a rozběh' za ní; myška vklouzla do díry. Býk rozkročený, zdivo rohy rozbíjel, až vysílený klesl těsně u díry a podřimoval... Myška zatím vykoukne
a znova býka kousne, potom zaleze. Býk rázem povstal; co má dělat, nevěděl, byl na rozpacích... Myška k němu zašušká: „Ne velký vždy je mocný! Jsou též případy, že ponížený, malý bývá silnější."
(K)
115j Zlý společník
Když pastýř večer ovce sháněl v ohradu, tu málem by byl zavřel vlka se stádem. A pes to spatřil; zvolá: „To máš v úmyslu své ovce chránit, když k nim pouštíš tohohle?!"
(K)
116j Lampa a hvězdy
Kdys večer lampa chlubila se před hosty: „OČ lépe svítím, hleďte, nežli jitřenka! Mám nejskvělejší světlo vůbec na světě..." A náhle zveď se vítr, jehož závanem zář lampy zhasla... Kdosi praví, podruhé ji rozžínaje: „Lampo, sviť a nechlub se: tam na nebi ta světla září navěky!"
(K)
117j Želva a orel
Když líná želva zahlédla houf potápek
a volavky a racky, tu si povzdechla:
„ó, kéž by někdo také želvu okřídlil!"
I zaslechne to orel; hned se nabízí:
„Má želvo milá, čím se orlu odměníš,
když nadlehčí tě, že se krásně proletíš?"
„Vším pokladem," dí želva, „z moře Rudého!"
„Nuž do učení!" Želvu naznak obrátí —
a už byl v mracích; pak ji pustí na skálu,
r 410                       BABRIOVY BAJKY II		SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK	411
až celý krunýř roztřísk' se jí na padrť...		když s lidmi jednají, jak ty teď s mravenci?"	
Tu želva — víc už mrtvá: „Právem umírám;		(V)	
	vždyť oblaků a křídel nemá potřebí, kdo s námahou se šourá i jen po zemi!"	120j Pod svícnem je tma	
(K)		Kdys lesklá vlaštovka, jež s lidmi bydlívá,	
	118j Velkorysý	si vystavěla hnízdo zjara pod střechou,	
		kde v stavení sbor starců soudil rozepře.	
	V ěas noční zpíval hoch a zpíval líbezně.	Tam vyseděla matka sedm mláďátek,	
	Zpěv poslouchala žena. Vstala, v okénku	jež na křidélkách dosud peří neměla.	
	se kloní, na jinocha hledí: zdál se jí	Had ze skrýše se připlazil a po řadě	
	v tom jasném světle luny chlapcem překrásným.	je všecky sežral. Ubohá tam truchlila,	
	I opustila v spánku svého manžela,	že předčasně smrt stihla její holátka.	
šla dolů do síně, ven vyšla ze dveří		„Ach běda!" naříkala, „jaký osud mám!	
	a touhu svého srdce zcela zkojila.	Kde zákon, soudci lidí sídlí, odtud pryč	
	I její muž vstal náhle, pátral, kde as je,	já vlaštovka mám prchnout, křivdou stižena?!"	
	leč nespatřil ji doma. Neřek' na to nic,	(V)	
	i sám však vyšel ven, šel před dům na cestu. Dí cizoložné ženě: „Nic se nelekej	121 j Proti rozumu	
	a přemluv jinocha, ať do domu k nám jde."	Měl řemeslník Herma, sošku ze dřeva,	
	Jej uchopil a veď. — Když chtěli pak ti dva	té denne oběť vzdával, konal úlitbu.	
	si krátit čas — s tou ženou hoch se miloval.	Přec vedlo se mu zle. Zlost dostal na boha,	
	(V)	jej chytil za nohu a o zem praštil jím —	
	1191 Žádný rozdíl	vtom sypaly se z prasklé hlavy zlaťáky.	
		I sbíral je ten muž a řekl: „Herme, přec	
	Kdys utonula loď i s lidmi. Kdos to zhléď	jsi hloupý, nevlídný jsi ke svým příznivcům.	
	a vinil bohy, vše že řídí nesprávně:	Když ctili jsme tě, ničím jsi nám neprospěl,	
	„Když jenom jeden hříšník vstoupil na tu loď,	teď zpupný čin nám splácíš dary hojnými.	
	proč tolik nevinných s ním musí zahynout?"	Snad nový způsob úcty? To jsem nevěděl!"	
	A zatímco tak mluvil, jak se stává, vtom		
	roj mravenečků k nemu přileť, aby si	I bohy do svých bajek Ezop zaplétá,	
	tam v spěchu obírali plevy pšeničné.	chce od nás vzájemně vždy čestné jednání.	
	Kous' jeden ho — on téměř všechny rozšlapal.	Když poctíš hlupáka, tím pranic nezískáš,	
	Tu přiblížil se Hermes, hůlkou šlehl ho	když pohrdneš jím, to ti bude k prospěchu.	
	a děl: „Máš bohům za zlé jejich úradky,	(V)	
412
BAB RIO V Y BAJKY 11
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
413
122 j Věc nemožná
Kdys žabák, bažiny a stínu milovný, jenž žije v příkopech a tůních bahnitých, si vyšel na souš — tam k všem tvorům hovořil: ,,Já lékař jsem a ve všech lécích vyznám se, jež nezná ani Paión, bohy léčící, jenž na Olympu sídlí." Na to liška dí: ,,Jak můžeš léčit jiné, když tak chorobně jsi zelený a neznáš sebe uzdravit!"
(V)
123 j Nežádoucí pozornost
Zlý kocour ke kuřeti (chudák stonalo)
se tisk' a lísal: „Co bys rádo? Jak se máš?
Dám všechno možné, jenom nám už nestonej!"
I proneslo to kuře slova důvtipná:
„Když ty se odtud vzdálíš, snad se uzdravím."
(K,V)
124j Vlk lékařem
Měl osel třísku v noze; kulhal — sotva stál...
Tu nablízku zří vlka; smrti tváří v tvář
se rozhovoří: „Vlku, brzy odejdu,
už dodýchávám... Jak jsem rád, žes přišel ty!
Ne sup a havran — ty si na mně pochutnáš.
Jen jedno chtěl bych, službičku tak neškodnou:
mám v noze třísku, ještě mi ji vytáhni —
a k branám Smrti půjde se mi lehčeji!"
Vlk neodepřel: „V tomhle rád ti posloužím."
Pak hrotem zubů třísku z rány vytáhl.
A vtom už osel, zbaven všech svých bolestí,
se rozpřáh' nohou po tom chřtánu šedivém
a rozbil vlku čelo, chrup a nos — a prch'...
Vlk zabědoval: „Dobře na mne, hlupáka: já mrzákovi chtěl jsem býti lékařem, ač odjakživa nebyl jsem než řezníkem!"
(K)
125j Zklamal se
Kdys hodná slípka snesla zlatá vajíčka. Pán její myslil si, že uvnitř slepice snad najde spoustu zlata, které snášela. I zabil ji, však zjistil, uvnitř že má též jen to, co ostatní. Ač doufal přesvědčen, že velké bohatství si získá, ztratil to, co aspoň skrovný zisk mu dosud dávalo.
00
126/ Ptáčník
Jak spad' by z nebe, přítel přijde k ptáčníku,
když právě jedl; měl jen drobet celeru,
neb klec měl prázdnou; nechytlo se peříčka...
I rozhodne se ptáčník zabít koroptev —
pták tak byl krotký, že mu sloužil k chytání.
A koroptvička prosí: „Nezabíjej mne!
Až příště půjdeš chytat, co ti pomohou
tvé všechny sítě? Kdo ti potom přivolá
ty sličné houfy ptactva, k sobě družného,
a čí tě potom písně budou uspávat?"
Tu ptáčník hned ji pustil; pojal jiný plán:
a už se rozběh' za kohoutkem bradáčkem.
Tu kohout zakokrhal (seděl na hradě):
„A jak chceš potom poznat, kdy se rozbřeskne,
až prorok času zhyne? Kdo ti ohlásí,
že zlaté hvězdy ztrácejí se na nebi?
K tvé ranní práci, dokud rosou provlhlá
je peruť ptactva, kdo tě bude vybízet?"
414
BABRIOVY BAJKY II
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
Tu ptáčník: „V tom se vyznáš, kdy je k čemu čas; leč uznej, že můj přítel musí obědvat!"
(E)
1271 Osel na střeše
Když osel kdysi na střechu se rozběhl a po ní skákal, křepčil, tašky rozbíjel, tu přiběh' člověk, zpráskal jej a odehnal. I praví oslík (však ho pálil celý hřbet): „Když před nedávnem předváděla opice, co já jsem proved*, jak se vám to líbilo!"
(K)
1281 Pravda v ústraní
Kdys ubíral se poutník cestou v pustinu, kde Pravdu nalezl, jak sama stála tam. I zeptal se jí: „Pročpak města opouštíš, ctná stařenko, a bydlíš tady v pustině?" Hned odpoví mu z hloubi vlastních myšlenek: „Lež u mála jen lidí dříve bydlila, však nyní ke všem lidem cestu našla si. A mohu ti i říci — chceš to vyslechnout? Je špatný život, jaký lidé vedou dnes."
(V)
129j Na každého dojde
Zeus Hermovi kdys kázal zapsat v tabulky,
co chyb a bezpráví se skrývá ve světě,
a potom všechno zavřít do truhlice, jež
tam stála, aby pak, až bude účtovat
stran lidských hříchů, mohl vymáhat i trest.
Však brzy nastal zmatek v záznamech: když Zeus
čas od času chce zkoumat seznam špatností,
ten do rukou mu padne dřív, ten po čase.
Ať z hříšníků se proto nikdo nediví,
že za to, dřív co spáchal, pyká později.
(V)
130/ Něco za něco
I pravila kdys ovce svému pastýři:
„Ty stříháš nás a vlnu získáš stříháním,
i mléko dojíš z nás a sýr si vyrábíš,
tvá stáda rozmnožují naše mláďata.
My nemáme však víc než pastvu na poli
— což na pahorcích rostou krásné květiny? —
a rostliny jen skrovné, rosou provlhlé.
Však zato svého psa, jenž s námi pobíhá,
si živíš chutným jídlem, jaké jídáš sám."
To uslyšel ten pes a k ovcím promluvil:
„Však kdybych s vámi nebyl, vprostřed neběhal,
tak hojnou pastvu byste nikdy neměly.
Já běhám kolem stád, vše od vás zaháním,
jak vlky, lupiče, tak smělé zloděje."
(V)
131 j Rozdíly jsou ve všem
Krom osla choval kdosi pejska mazlíčka.
Ten psík byl čtverák, tančil hezky do taktu
a svého pána obskakoval všelijak;
a za to všechno pán ho hýčkal na klíně...
A zatím osel večer dřel se ve mlýně
a drtil pšenku, ve dne z horských úbočí
pak svážel dříví nebo z polí cokoliv;
a za to na nádvoří, k jeslím přivázán,
jed' obvyklou svou trávu s trochou ječmene...
Až jednou roztrpčený hlasně zavzdychal
a vida psíka, hýčkaného v přepychu,
svůj provaz přetrh', od jeslí se odpoutal
416
BABRIOVY BAJKY II
a pádil dovnitř domu, kopal sem i tam... A nejspíš chtěl se lísat nebo tancovat; i zvrátil stolek, rozmlátil jej na třísky a v malé chvíli rozbil všechno v místnosti; pak skoěí na hřbet pánu (právě obědval) a už ho líbal. Zahlédnou to sluhové a v pravou chvíli nebožáka vyprostí, když bezmála už poznal zuby oslovy. Když dřínovými klacky zmlácen ode všech, kles' polomrtvý, naposled si povzdychl: „Ach běda, ted jsem dostal, co mi patřilo. Já hloupý osel, proč jsem s osly neskákal a proě já blázen zTovna na štěně si hrál?!"
(K,V)
132 j Tak se přítel nechová!
Kdys blízko pasti s masem liška stanula a rozmýšlela dlouho, co má udělat. I uviděl ji vlk (též stál tam nablízku) a přiblížil se — toužil maso uchvátit. Dí liška: „Přijd jen sem a maso vezmi si! Vždyť ty jsi přítel můj a nuzný velice!" Vlk přiběhl až tam. Jak hmatal před sebou, past při doteku sklapla. Od těch želez vlk zle pohmoždil si čelo s čenichem a řek: „Když takovéto dary dáváš přátelům, jak mohu se jak přítel s tebou setkávat?"
(V)
133 j Jedna vlaštovka jaro nedělá
Muž mladý v kostky hrál a přišel o všechno, jen jediný svůj plášť si toužil ponechat, v čas zimní aby krutým mrazem netrpěl. Hra nešťastná však z něho svlékla i ten plášť,
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
417
neb jedna vlaštovka jih opustila dřív a objevila se, než jaro nastalo. Ač švitořila tiše, on ji uslyšel a řekl: „K čemu plášť? Ted je mi zbytečný. Hle, vlaštovka tu je, dni teplé zvěstuje!" Jen domluvil, šel pryč a opět v kostky hrál. Však ve hře zanedlouho prohrál i ten plášť. Vtom uhodily hrozné mrazy, padal sníh, i potřeboval každý teplý kabát zas. Když polonahý jinoch z dveří vyhlédl, tu spatřil vlaštovku, tak švitořivou dřív — ted ležel tam ten pták jak obeť zimy zlé. „Kéž nikdy, přeubohá, jsem tě nespatřil! Vždyť sebe a ted mne jsi takto zklamala!"
(V)
134[ Nedej na vlčí radu
Kdys osamělá ovce vlka spatřila:
i prchla do svatyňky volně přístupné,
kde konala se právě oběť slavnostní.
Vlk nevstoupil však dovnitř stěn té svatyně,
stál venku a s tou ovcí takto rozmlouval:
„Snad vidíš, že je oltář plný krve! Pojď
hned ven, sic chytnou te a v oběť zabijí."
Tu ovce:Nestarej se o můj útulek,
zde dobře je mi. Když i to se stane, spíš
ať žertvou bohu jsem než soustem pro vlka!"
(V)
1351 Jedovatá otázka
Když z trní ostré listy osel ožíral,
jej liška spatřila a ptá se s chechtotem:
„Jak vyplazuješ měkký jazyk, chceš si snad
418
BABRIOVY BAJKY II
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
419
tu tvrdou krmi k žrádlu změkčit lízáním?"
00
136j Když slepý vede...
Kdys hadí ocas lál, že hlava napřed jde,
i nechtěl poslouchat a za ní plazit se.
„I já bych mohl vést — jsem částí těla!" děl.
Však části ostatní mu lály: „Ty chceš vést?!
Jak povedeš nás, blázne? Nemáš oči, nos,
jež živočichům všem jsou nutné při chůzi
a řídí bezpečně a jistě každý krok."
Však ocas neposlechl. Rozum ostatních
tak nerozumu podleh'. Příště zadní část
všem předním vládla — ocas vůdcem těla byl,
ač slepý, celé tělo vlekl v pohybu.
Vtom do propasti srázné zřítil se ten plaz
a o skaliska ostrá roztřískal si hřbet.
Pak ocas, dřív tak pyšný, škemral lichotně:
„Ach, hlavo-vládkyně, ó prosím, zachraň nás!
Zlý svár jsem podnikl, však se zlým výsledkem.
Chci příště lépe poslouchat, co nařídíš,"
tak pravil, „nemusíš se bát, že chtěl bych zas
být vůdcem — získal jsem tak špatnou zkušenost.
00
137j Každý po svém zvyku
Kdos křepelku si koupil, v domě ponechal ji pobíhat — ten pták mu radost působil a ze zvyku hned plnil zpěvem hlasitým dvůr celý, až si sedl na schod u krbu. Tu přikradla se k němu lstivá lasice a zeptala sc nejdřív: „Kdo jsi, odkud jdeš?" „Jsem křepelička, v trhu práve koupená." „Já dlouhý čas už tady trávím, tady mě
má matka zrodila, všech myší záhuba, a přec se chovám tiše v skrytu u krbu, ty ale křičíš tu, ač právě koupená, jak pravilas, a hlučně tady skřehotáš."
00
138/ Co koho čeká, to ho nemine
Jen jednoho měl syna stařec bázlivý.
Ten syn byl srdnatý a na lov chodil rád,
až otec ve snu spatřil, jak mu leží syn
kdes od lva usmrcen. I bál se, aby sen
se nesplnil a přelud pravdou nestal se.
Pak nejkrásnější pokoj vybral pro syna —
byl skvělý, vysoký a plný slunce — v něm
ho uzavřel a sám tam hlídal na stráži.
Však aby syn v tom žalu přec měl útěchu,
dal pestré malby zvířat ztvárnit na stěnách
a mezi zvěří vší i lev byl zobrazen.
Když syn se na něj díval, rmoutil se tím víc.
Zas před obrazem lva syn jednou stál a vzkřik':
„Ty zvíře prokleté, tys klamným viděním
zrak otcův šálilo, a nyní chováš mne
zde pod dozorem jako ženu bázlivou!
Co plátno na te jít jen slovy? Provedu
čin silácký!" Vtom zvedl ruce proti zdi,
chtěl vyškrábat lvu oči. Náhle ze stěny
se tříska odštípla a vjela pod nehet
až do masa. Žár horečný sc rozšířil
a do celého těla vnikl zakrátko.
A vše, co ubohý ten otec podnikl,
nic nepomohlo — syn se zmítal v horečce.
A starý otec nemoh' syna zachránit,
ač v pokoji ho skrýval, aby nezemřel.
Tak lev, ač na stěně byl jenom zobrazen,
420
BABBJOVY BAJKY II
ho uchvátil. Lest starce nepomohla nic.
Co určeno ti je, to snášej statečně
a nechtěj chytračit — vždyť sudbě neujdeš!
(V)
139 j Velikášství se nevyplácí
Chyť na pastvině orel tučné jehňátko a v pařátech ho nesl k snědku mláďatům. Vtom přihnala se kavka totéž učinit. Hned slétla na jehně a hřbetu chytla se.
Však kavky zmocnila se orlí mláďata
a trápila ji zle. ,,Já za svůj nerozum,"
tak řekla, „pykám právem! Proč jsem chtěla mít,
když pouhá kavka jsem, ty orly za svůj vzor?"
(V)
140j Kdo jinému jámu kopá
Kdys rolník lapil v poli koroptev a již se chystal zabít ji a mít ji k večeři. Tu prosila ho ona: „Jen to nedělej! Když naživu mě necháš, pane," pravila, „pak za sebe jich mnoho jiných ulovím."
„Tím spíš mám oprávněný důvod zabít tě, že přátelům a druhům strojíš úklady."
(V)
141 j Osel ve lví kůži
Lví kůži přehodil si osel přes záda a myslil, že všem lidem nažene tím strach. I skákal, běhal kolem, takže prchali jak lidé před ním, tak i stáda veškerá.
T
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
Vtom vítr zdvihl se, jenž kůži ze hřbetu mu strhl a tu pod ní osel spatřen byl. Hned klackem kdos ho tloukl, přičemž pronesl: „Když narodil ses oslem, nepředstírej lva!"
(V)
142f Mravenec a cvrček
Pár zrn, jež v létě sebral, vlekl mravenec v den zimní ze své skrýše; chtěl je provětrat... I žebrá na něm cvrček, hladem zmořený: „Jen trošku dej mi najíst, abych dále žil!" „A co jsi dělal v létě?" ptá se mravenec. „Já nezahálel; vždyť jsem zpíval celé dni!" Však mravenec svá zrnka skryl a smál se mu: „Když v létě zpívals, v zimě můžeš tancovat."
Je lépe o nezbytné věci starat se
než upínat svou mysl k zábavám a hrám.
(K)
421
PARAFRÁZE BABRIOVÝCH BAJEK
VII
PROZAICKÉ PARAFRÁZE NEDOCHOVANÝCH BABRIOVÝCH BAJEK
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
425
lj Ctnosti a chyby
S ctnostmi se nikdo hned tak nesetká, avšak chyby zasahují jednoho vedle druhého.
Protože byly ctnosti slabší, byly pronásledovány chybami a přišly do nebe. Zeptaly se Dia, jak mají žít mezi lidmi. Zeus jim řekl, aby k lidem nechodily všechny pohromadě, ale jednotlivě. A tak přicházejí chyby k lidem nepřetržitě, protože jsou blízko, kdežto ctnosti zřídka, protože sestupují z nebe.
2 j Orel s vyškubanými pery
Dobrodincům je třeba řádně se odvděčit a špatné zdvořile odmítnout.
Jednou jeden člověk chytil orla, zastřihl mu křídla a pustil ho na dvůr mezi slepice. Orel, pokořený, ze zármutku vůbec nežral; podobal se spoutanému krabi. Nějaký jiný člověk si ho koupil, natahoval mu křídla, mazal mu je mastí a pomohl mu k tomu, že mu pera znova dorostla. Orel vzletěl do vzduchu, chytil do drápů zajíce a přinesl mu ho darem. Spatřila to liška a řekla orlovi: „Tomuhle nic nedávej, ale tomu prvnímu, protože tento je od přírody dobrý, kdežto toho prvního si musíš víc naklonit, aby tě nepřipravil o pera, kdyby tě znova chytil."
3/ Koza a osel
Kdo chystá lest proti druhému, stává se původcem vlastního neštěstí.
Jeden člověk choval kozu a osla. Koza závidela oslovi, že dostává hodně krmení, a řekla: „Jak špatně
426 PARAFRÁZE BABRIOVYCH BAJEK
s tebou zacházejí: hned musíš pracovat ve mlýně, hned zas musíš nosit břemena!" A radila mu, aby předstíral, že má padoucnici, a aby upadl někde do jámy, že si odpočine. Osel se necbal přemluvit, upadl a natloukl si. Pán zavolal lékaře a žádal, aby oslovi pomohl. Lékař pánovi poradil, aby dal oslovi odvar z kozích plic, tak prý se uzdraví. A tak kozu zabili a léčili osla.
4/ Jak spolu šli Člověk a lev
Mnozí se chlubí, že jsou mužní a nebojácní, avšak zkouška je usvědčí, že se v ničem takovém nevycvičili.
Jednou šli spolu člověk a lev a jeden i druhý se vychloubal. Na jednom místě stál u cesty kamenný sloup s obrazem muže, jak rdousí lva. Člověk na něj ukázal a říkal lvovi: „Vidíš, že jsme silnější než vy?" Lev se usmál a odpověděl: „Kdyby lvi uměli tvořit sochy, viděl bys mnoho mužů rdoušených lvy."
5/ Sedlák a orel
Komu se od někoho dostalo dobrodiní, máje odplatit dobrým, neboť co učiníš dobrého, jako dobré se ti vrátí.
Sedlák našel orla chyceného do tenat a pustil ho na svobodu, protože ho jeho krása naplnila úžasem. Orel se neukázal nevděčným. Když jednou spatřil sedláka sedět pod puklou zdí, snesl se k němu a strhl mu pařáty z hlavy šátek. Sedlák vyskočil a pustil se za orlem, a orel nechal šátek spadnout na zem. Když ho sedlák zvedl a obrátil se, zjistil, že se zeď, pod kterou seděl, zřítila, a podivil se tomu, jak se mu orel odvděčil.
6\ Sedlák a strom
Zdaleka lidé tolik od přírody nemilují a nectí spravedlivost, jako se honí za ziskem.
Sedlák měl na svém pozemku strom, který nenesl
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK 427
ovoce, ale byl jen útočištěm ptáčků a cikád. Sedlák ho chtěl pro jeho neplodnost skácet. Už vzal sekeru a zasadil stromu ránu, a tu ho cikády a ptáčkové prosili, aby neničil jejich úkryt, nýbrž aby jim ho nechal a oni v něm mohli zpívat a obveselovat ho. Sedlák však na ně vůbec nedbal a zasadil druhou a třetí ránu. Tím odkryl dutinu ve stromě a v ní našel roj včel a med. Okusil, odhodil sekeru, strom ctil jako posvátný a pečoval o něj.
7/ Zeus, zvířata a lidé
Ačkoli všichni lidé dostali od bohů schopnost mluvit, přece si někteří z nich takové cti neváží a závidí nerozumným a němým zvířatům.
Vypravuje se, že nejdříve byla stvořena zvířata a že jim bůh dal jednomu sílu, druhému rychlost, třetímu křídla a člověk, který tam stál nahý, prý řekl: „Mne jediného jsi ničím nepodaroval!" Zeus prý mu odpověděl: „Ty sis svého daru ani nevšiml, třebaže jsi dostal největší. Máš přece řeč, která mnoho zmůže u bohů i u lidí, která je silnější než silní a rychlejší než ti nejrychlejší." Tenkrát teprve člověk poznal svůj dar, poklonil se a pln vděčnosti odešel.
8/ Héraklés a Athéna
Všem je jasné, že boje a sváry způsobují velké škody.
Héraklés šel po úzké stezce. Spatřil na zemi něco podobného jablku a pokusil se rozšlápnout to. Když viděl, že se to zdvojnásobilo, dupal na to ještě víc a bil do toho svým kyjem. Ta vec se však velmi nadmula a zahradila mu cestu. Héraklés odhodil kyj a zůstal v úžasu stát. Tu se mu zjevila Athéna a řekla: „Přestaň, bratře, toto je Svárlivost a Váda. Jestliže ji necháš a nebojuješ s ní, zůstává stále taková, jaká byla předtím, dáš-li se s ní do boje, takto vyroste."
428
PARAFRÁZE BABRIOVÝCH BAJEK
9/ Krkavec a Hermes
Kdo není vděčný svým dobrodincům, nenajde v nouzi pomocníka.
Krkavec se chytil do pasti a sliboval Apollónovi, že mu za záchranu obětuje kadidlo. Když byl z nebezpečí zachráněn, na slib zapomněl. Za nějaký čas se znova chytil do pasti, a tu nechal Apollóna stranou a sliboval Hermovi, že mu přinese obeť. Ten mu však řekl: „Ty tvore ze všech nejhorší, jak ti mám věřit, když jsi zapřel svého dřívějšího pána a provinil ses proti němu?"
10 j Lovecký pes
Člověk na sebe nemá rozmařilostí a drzou vychloubačností přivolávat nebezpečí, ale má se těmto nectnostem vyhýbat.
Když pes, kterého chovali v domě k boji s divou zvěří, spatřil mnoho zvířat v řadě, přetrhl obojek a utekl postranní cestičkou. Ostatní psi viděli, že je vykrmený jako býk, a ptali se ho: „Proč utíkáš?" A on jim odpověděl: „Vím, že mám potravy nadbytek, jsem však neustále blízko smrti, protože bojuji s medvědy a lvy." A druzí psi si říkali: „Přece jen máme hezký život, i když žijeme chudě, jen když nemusíme bojovat ani se lvy, ani s medvědy."
lij Zajíc a liška
Často byli všeteční zle postiženi, když svou všetečnost uplatnili nevhodně.
Zajíc řekl lišce: „Opravdu máš velké zisky, že ti říkají Zištná?" Liška mu odpověděla: „Jestliže mi nevěříš, pojď sem, já tě pohostím." Zajíc šel s ní, a ona neměla doma nic jiného k jídlu než — zajíce. A zajíc řekl:
SVĚT EZOPSKYCH BAJEK
429
„Platím za to draze, ale přece jen jsem se dověděl, odkud máš jméno: ne od zisku, ale od lsti."
12j Lev a divoký kanec
Je dobré přestat s ošklivými hádkami a spory, protože u všech vedou k nebezpečným koncům.
V letní době, kdy vedro probouzí žízeň, přišel se ke studánce napít lev a divoký kanec. Hádali se o to, kdo se napije dřív, a z hádky vznikl zápas na život a na smrt. Náhle zvedli hlavy, aby vydechli, a spatřili supy, čekající, že se vrhnou na toho z nich, kdo padne mrtev, aby ho sežrali. Proto ukončili nepřátelství a řekli: „Bude lepší, když se staneme přáteli, než abychom se stali potravou supů a krkavců."
13/ Vlci a psi
Kdo zradí svou vlast, vyslouží si takovouto odměnu.
Vlci řekli psům: „Proč nežijete s námi svorne jako bratři, když nám jste ve všem podobni? Nelišíme se přece od vás ničím jiným než svými zásadami. My žijeme spolu na svobodě, kdežto vy se poddáváte lidem, sloužíte jim a dostáváte od nich rány, nosíte obojky a hlídáte jim ovce. Když jedí, hodí vám jen kosti. Jestliže nás však poslechnete, vydáte nám všechna stáda, pak budeme mít vše společné a najíme se dosyta." Psi je poslechli. Vlci vešli do jeskyně a nejdřív zahubili psy.
14j Vlk náčelník a osel
Ti, o nichž by sis myslil, že spravedlivě ustanovují zákony, sami nedodržují to, co ustanovili a rozhodli.
Vlk, který byl náčelníkem ostatních vlků, dal všem zákon, že každý, kdo něco uloví, musí přinést všechno
430
PARAFRÁZE BABRIOVYCH BAJEK
do shromáždění a každému dát stejný díl, aby se ostatní navzájem nepožírali, kdyby měli nedostatek. Šel kolem osel, potřásl hřívou a řekl: „To je na vlka krásný názor! Proč jsi však uložil včerejší úlovek do doupěte? Rozděl ho mezi všechny!" A vlk, odhalen, své zákony zrušil.
15/ Kolouch a jelen
Kdo je od přírody bázlivý, tomu žádné povzbuzování nedodá zmužilosti, i kdyby byl velký a tělesně zdatný.
Kolouch řekl jelenovi: „Ty jsi větší než psi, rychlostí je překonáváš a máš k své obraně parohy. Proč se tedy psů tolik bojíš?" A jelen mu odpověděl: „Vím, že to všechno mám, ale jakmile zaslechnu zaštěkání, zatemní se mi rozum a nemyslím na nic jiného než na útěk."
16j O oslovi prohlašujícím koně za šťastného
Nemá se závidět těm, kteří jsou bohatí a kteří jsou u moci, ale je třeba myslit na závist a nebezpečí, které jsou jejich údělem, a mít v lásce chudobu, matku pokoje.
Osel prohlašoval koně za šťastného kvůli tomu, jak ho krmí a jak o něho pečují, a sebe i se svým osudem za nešťastného, protože nosí břemena a dostává málo žrát, kdežto kůň má krásnou uzdu a ozdoby na Čele a běhá si nalehko. Tak osel rozumoval. Pak přišel čas války. Voják v plné zbroji nasedl na koně, vjel do středu nepřátel, kůň byl pobodán meči a vypustil duši. Osel změnil svůj názor a koně litoval.
17/ Osel ve lví kůži
Jsi-li chudý a prostý, nenapodobuj jednání bohatých, abys na sebe někdy nepřivolal posměch a nebezpečí.
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
431
Osel, který si oblékl lví kůži, byl všemi považován za lva a utíkali před ním lidé, utíkala před ním stáda. Když však zafoukal vítr a odnesl kůži, takže byl osel nahý, všichni se seběhli a bili ho holemi a kyji.
13/ Pastýř živící vlka
Jestliže je někdo od přírody obratný, tu když se naučí loupit a krást, uškodí často tomu, kdo ho učil.
Pastýř nalezl malého vlka a vychoval ho. Když vlk odrostl, naučil ho loupit ovce ze sousedních stád. Když to vlk uměl, řekl: „Vycvičil jsi mě v loupení a ted si dej pozor, abys nehledal mnohé ze svých vlastních ovcí!"
19f Růže a amarant
Je lepší trávit život v skromném dostatku, než žít nějaký čas v rozmařilosti a potom zakusit obrat osudu k horšímu, nebo i zemřít.
Amarant rostoucí v sousedství růže řekl: „Jak líbezný květ jsi, žádoucí pro bohy i pro lidi! Jak ti závidím tvou krásu a příjemnou vůni!" Růže mu odpověděla: „Já ovšem, amarante, žiji jen krátký čas, a potom zchřad-nu, i když mě nikdo nevykope, kdežto ty takto mladý kveteš a žiješ stále."
20/ Kozel a réva
Když réva vyrážela, kozel okousal výhonek. Réva mu řekla: „Co mi ubližuješ? To není žádná tráva? Však až tě lidé zabijí a budou potřebovat víno, já jim je poskytnu."
Bajka odhaluje lidi nevděčné, kteří se chtějí obohatit na účet svých přátel.
432 PARAFRÁZE BABRIOVYCH BAJEK
21 j Chlubivá vlaštovka a vrána
Chvastouni chlubící se svými výmysly usvědčují sami sebe.
Vlaštovka pravila vráně: ,,Já jsem panna, jsem z Athén, jsem princezna, dcera athénského krále." Vyprávěla ještě dále, jak jí Téreus učinil násilí a jak jí byl vyříznut jazyk. A vrána jí řekla: „Co bys asi dělala, kdybys měla jazyk, když toho tolik namluvíš po jeho vyříznutí?"
22j Dva hrnce
Nejistý je život chudáka, když blízko něho bydlí človek mocný a chamtivý.
Po řece pluly dva hrnce, hliněný a měděný. Hliněný řekl medenému: „Drž se ode mne dál, ne blízko; kdyby ses mě totiž dotkl, rozbil bych se, i kdybys to učinil nerad."
SVĚT EZOPSKÝCH BAJEK
VIII
AVIANOVY BAJKY
592
EDIČNÍ POZNÁMKA
OBSAH
593
nich svůj preklad upravit. Podobně je tomu se sentencemi („mravní naučení"). Někdy jsou umístěny v čele bajky (promýthion), jindy na konci (epimýthion), někdy vůbec chybějí; bývají veršované i prozaické, někdy se obojí způsob střídá (u Babria). V některých vydáních jsou vypuštěny jako pozdější přídavky nebo alespoň označeny hranatými závorkami. Náš překlad většinu těchto sentencí přejímá, ale zvlášť neoznačuje.
J. V.
OBSAH
BAJKA V ANTICE (Dagmar Bartoůková) 9
ŽIVOT AISÓPŮV (přel. Václav Bahník) 21
II
EZOPOVY BAJKY (přel. Václav Bahník)
EZOPSKÉ BAJKY SLOŽENÉ RŮZNÝMI AUTORY (přel. Václav Bahník) 223
IV
PHAEDROVY BAJKY (přel. Václav Bahník) 265
V
PROZAICKÉ PARAFRÁZE NEDOCHOVANÝCH PHAEDROVÝCH BAJEK (přel. Václav Bahník) 343
IV
BABRIOVY BAJKY (přel. Rudolf Kuthan a Jiří Valeš)
355