6. INTERTEXTO VOST
Skutečnost, že literární díla nevznikají ve vakuu, ale reagují na již existující kontext, odedávna známá např. z parodií, byla zdůrazněna v 19. st. komparatistikou, zkoumající literární vlivy; k systematickému výkladu vztahů mezi texty přistoupila ale až moderní teorie intertextovosti v 70. letech 20. st. (J. Kristeva, G. Genette). Souhrnně s podrobnou literaturou předmětu viz J. Homoláč (1996) nebo S. Schahadat (in Úvod do literární vědy).
Verš Miluji a tedy jsem můžeme číst dvojím způsobem: Jednak jako autonomní text Závadův, jednak jako literární obměnu výroku R. Descarta myslím, tedy jsem - klíčové formule evropské myšlenkové tradice. Závadův gnómický verš je tedy podvojný znak - poukazuje k situaci a zároveň i k světu textů, jeho autor je zároveň pisatel i čtenář. Tento jev není ojedinělým či náhodným úkazem, ale jedním z typických projevů literatury zvaným intertextovost.
Intertextovost/ intertextualita je schopnost textů, zvláště literárních, vztahovat se k jiným textům, absorbovat je a transformovat. Protipólem intertextovosti je situovanost (vztah k mimotextové realitě). Zásadní význam intertextovosti spočívá v tom, že umožňuje aktualizaci (oživování, zpřítomňování, replikování) veškeré textově zafixované literárně kulturní tradice.
Intertextový vztah, který byl v daném případě demonstrován textem minimálního rozsahu, pouhou řádkou, lze nezřídka vztáhnout na celá literární díla. Dokladem takto široce založené návaznosti je třeba Joyceův román Odysseus, transformující stejnojmenný Homérův hrdinský příběh tak, aby odpovídal nehrdinskému „bloudění" ve světě moderní každodennosti, anebo román T. Manna Josef a bratří jeho, osobitě přetvářející starozákonní příběh.
Existují dva teoretické modely intertextu: štrukturalistický a poststrukturalistický. První z nich chápe intertext jako projev vědomého kontaktu mezi texty; druhý, obecnější model zahrnuje i mezitextové vztahy vznikající nezávisle na vůli pisatele. V současnosti převládá názor, že každý literární text je chtě nechtě také intertextem, takže intertextovost patří
k charakteristickým znakům literatury/ literárnosti. V každém textu jsou I isiým způsobem přítomny jiné texty kultury, minulé či současné.
Intertext je dán vztahem mezi textem výchozím, tzv. pretextem (prototextem), a textem navazujícím, tzv. posttexteni (metatextem).
Vztah posttextu k pretextu může být v zásadě stvrzující čili ;ilinnati\ ní (Horovy Máchovské variace, Páralova Válka v nmohozvířetem navazující na Čapkovu Bílou nemoc a zároveň I alku s mloky) nebo naopak kontroverzní (Erbenova balada /.úhořovo lože polemizující s Májem). V této polaritě se skrývá významová potence zásadní důležitosti, konfliktní vztah k světu znaků, který nás obklopuje.
Navazování, jak dokládá i Závadův verš, se přitom neomezuje na krásnou literaturu, těží i z textů odborných či publicistických. Zahrnuje vztahy k textům jiných autorů, ale i autorovy odkazy k vlastním dílům (např. Páral).
Intertextové navazování tedy může být záměrné, ale i nezáměrné (v případě epigónske závislosti se jedná o nezáměrný afirmativní vztah k cizí poetice), deklarované, aby je vnímal i řadový čtenář, nebo skryté, určené zasvěceným. Pretext může autor např. výslovně citovat, připomenout autora (Máchovské variace). Záhořovo lože ilustruje opačný případ navazování skrytého. Intertextové navazování může být vážné, anebo též komické: ,, »Leničko! Libuško! Irenko!« zvolala v osobité máchovské variaci" - píše Viewegh o kolegyni učitelce, narážeje na apostrofu Hynku, Viléme, Jarmilo v Máchově Máji a zároveň na titul Horovy sbírky Máchovské variace.
K textu Rukověť pábitelského učně připojil Hrabal P. S.: Když analyzuji tento text, který jsem napsal za pět hodin v nepravidelných pauzách mezi štípáním dříví a sekáním trávy, text, který má zvolněný tep vertikální sekyry a horizontální sečeni rakouské pily, musím rozlišit mezi větami, které vyplynuly jako úhrn vnitřní zkušenosti, od vět, které jsem získal četbou. Musím vyjmenovat autory a jejich věty, které mne od té doby, kdy jsem je přečetl, fascinují natolik, že jsem si je nevymyslel sám. ,,Nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu", je obrácená variace Nietzscheho ,,nejsem článek řetězu, ale řetěz sám."
64
65
„Každý milovaný predmet je centrem rajské zahrady", je přesný Novalis, „Dionýsos, veselost, která se stala člověkem," je Herder. A toť vše. Překvapení čtenáře je tím větší, že Hrabal představuje (sugeruje) typ spontánního vypravěčství inspirovaného především bezprostřední životní empirií, hlasy lidí.
Hlavní typy intertextů uvádíme v přehledném výčtu spolu s příkladem; upozorňujeme však, že jejich odlišení může býl v některých konkrétních případech (parafráze/variace, citát/ aluzc) značně neostré:
Citát: doslovně zapojený, zpravidla z kontextu vyčleněný fragment pretextu; reálný, popř. fingovaný, s uvedením autora či bez něho.
Cento, koláž: seskupení prvků z různých pretextů v jednom textu prolog Hrubínovy Hirošimy, Pound Cantos.
Aluze: narážka, vědomé náznakové navázání na pretext - Český sen v titulu esejistického díla V. Macury o českém iluzionismu připomíná stejnojmenný titul básnické sbírky Kainarovy i kontrastní titul Šimonovy sbírky Český den.
Parafráze: záměrně nepřesný citát - Na počátku fakt stvořil slovo/ A slovo se vznášelo nad propastí (Holub) - pretextem je úvodní pasáž Geneze Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi; Nevyti, či vyti?/ Vyti, či nevyti?/ to je otázka (Mikulášek) - pretextem je Hamletův monolog Zda žit či nežít. V obecnějším pojetí se parafráze chápe jako dílo založené na strukturní analogii s jiným.
Variace: obměňování motivu či námětu - Hrubín v Proměně variuje motiv Ikarova pádu (a navíc názvem upomína na Ovidiovy Proměny).
Adaptace: převod uceleného pretextu do jiného žánru - Durychovo převyprávění Nového zákona po mládež Z růže kvítek vykvet nám; převod do jiného média - Vláčilův film Markéta Lazarová podle stejnojmenného Vančurova románu.
Parodie: reprodukce zhušťující a vyhrocující vlastnosti pretextu nebo tzv. architextu s komickým efektem - Brdečkův Limonádový Joe, parodie westernů.
Pastiš: pro postmodernu příznačná rozmarná a tolerantní (nevýsměšná) parafráze klasické předlohy - Suchého Kytice; inscenace Babičky v Divadle na provázku.
Travestie: převod z vysokého stylu do nízkého - anonymní Babička vulgaris; Čapkovy demytizační verze biblických motivů v Knize apokryfů.
Kontrafaktura: polemický text s obdobnou stavbou - Neumann ." i Jclníci kontra Halas Staré ženy.
Palimpsest: vtextologii původně rukopis napsaný na pergamenu i starší, částečně odstraněný text; zde metatext vznikající vpisováním ilniliitcčných poznámek do pretextu - Vaculíkův Český snář.
Imitace: programové napodobování určité literární předlohy, Dluhových postupů, ideově tematických či žánrových znaků považovaných UM nktuální umělecký vzor - Čelakovského Ohlas písní ruských.
Plagiát: nepůvodní dílo, nevědomá nebo nepřiznaná napodobenina.
Překlad: převod do jiného jazyka (interlingvální) či v rámci téhož |n/,yku (intralingvální) - např. ze staročeštiny do soudobé češtiny.
Paratexty: rámují vlastní text díla, jehož jsou zároveň součástí liilul. motto, dedikace, předmluva, žánrové označení).
Metatext: komentuje jiný tex*í.
Hypertext: je vpisován do staršího textu (hypotextu). Ai-chitext: všeobecná pravidla, zvi. žánru, podle nichž byl text Hlvofen.
Intertextovost bývá využívána s různým důrazem a také různě hodnocena. Zjednodušeně řečeno vyhrocuje polaritu mezi literaturou „itkndemickou" a „barbarskou". V některých literárních směrech se hilcrlcxtovost stává estetickou hodnotou, stavěnou na odiv (orientální „učenecká" poezie, středověká literatura, klasicismus, postmodernismus), jindy je naopak preferována autorská empirie, IlUertextová souvislost se potlačuje či nepriznáva (realismus ti naturalismus).
Jako rozšířená literární móda dnes někdy svádí k /jeelnodušené představě, že náročná literatura má vznikat hlavně literatury samé jakýmsi samoplozením, je vzdálená životu, je koláží citátů pro zasvěcené, překrucováním starých příběhů n symbolů; že spisovatel je spíše filolog a čtenář svých předchůdců popi. soupeřů než autentická osobnost s přímou zkušeností; že důležitější než ohraničená díla jsou „texty" bez hranic.
Fenomén intertextovosti však nesmíme redukovat na zdvořilé přejímání nebo snad rozmělňování toho, co literatura již vyslovila. Inlertextovost je především formou dialogu literárních tradic i celých kultur, umožňující přehodnocování existujících symbolů a kódů, utvrzování i podvracení dosavadní kultury metodou nenásilí. Ani milor, který je geniální nevzdělaný barbar, se nevymkne konfrontaci
66
67
se světem textů. Zápas o originální uměleckou výpověď bude vždy zároveň postojem vůči dosavadní literatuře.
Příklad
Rozpoznání intertextové návaznosti a její interpretace záleží do značné míry na literární erudici čtenářů, jež takto může autor škádlit i třídit. Např. báseň J. Suchého Mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval, vyjadřující okouzlení českou poezií formou koláže z titulů slavných básnických sbírek a jiných literárních aluzí, může být také žertovým testem úrovně našich literárních vědomostí:
Mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval Já však se presto vetřel do jejich středu Seděli všichni okolo stolu A tak se pěkně bavili spolu Ze vám to ani vylíčit nedovedu
Postál jsem chvíli a pak jsem tiše pravil Dříve než smrt mi na hrudi ruce sepne Chtěl bych vám nosit víno a chleba Podnikat všechno co bude třeba Brousiti tužky vymejšlet rýmy štěpné
A zato bos a o hladu Projiti chtěl bych tam a zpátky Menší růžovou zahradu 5 modravozelenými vrátky
A tam kde kohout plaší smrt Zobákem bortí černou krovku Tam zůstal bych a nepohrd Romancí tichou pro křídlovku
V bezedné noci s Hamletem Bych tuze rád si pohovořil O básníkovi zakletém Do jeskyně slov která stvořil
Až pocítil bych únavu A klesl dívce do náručí
Ta dívka světlem oděná A krásná krásná po chudobě Noc pošetile probděná Pro tu která mě tiskla k sobě
Nám ruce pana Březiny By požehnaly v onen čas Pak by nás mezi vavříny Ku lásce zval hrdliččin hlas
Literární návaznost často vnímá jen čtenář jisté generace: v Sýsových verších /Has zvonů táhne nad závěji/ Tam nahoře se o nás chvějí/1 sebetěžší hřích/ zasype něžný sníh věkově starší čtenář českého původu většinou pozná variaci na čítankovou báseň Vrchlického Vánoce: Hlas zvonů táhne nad závějí,/ kdes v dálce tiše zaniká; dnes všecky struny v srdci znějí,/ neb mladost se jich dotýká... Pro dnešní mladou generaci ale už (ento pretext vypadl z povědomí. Ještě zasutější jsou pro současného čtenáře metatextové významy literatury starší, antické či středověké, nebo literatury překladové, které
vyžadují odborný komentář.
Curtiovo dílo Evropská literatura a latinský středověk dokládá kontinuitu evropské literatury, pro nás už překrytou odlehlostí času, množstvím opakujících se formulí (odborně nazývaných topoi, loci communes), které jsou roztroušeny v literárních textech různých staletí, a spojují je tak neviditelnou sítí v duchovní jednotu.
Pak zabloudil bych ke splavu A poslouchal bych kterak hučí