Ošetření sbírkových předmětů z keramiky a skla Alena Selucká, 2019 Keramika ve sbírkách •Tradiční keramika se získává většinou z jílovitých surovin (minerály na bázi silikátů – oxidů křemíku) , které se zpracují do požadovaného tvaru a vypálí při teplotách okolo 800 – 1300°C i více • • bez názvu-1589 Interiér cukrárny, SZ Hluboká, NPÚ Keramika je chemicky odolný a stabilní materiál, který je ale tvrdý, křehký, citlivý na nárazy, otřesy, vibrace a na manipulaci. Ve sbírkách se často setkáváme s výrobky z keramiky, která má tisíciletou tradici. Keramika na bázi přírodních surovin je jeden z nejdéle používaných materiálů v historii lidstva, kromě kamene a dřeva. Nálezy nejstarších nádob jsou z jižní Číny již z doby kolem roku 10 370 př. n. l. +/- 870 let. Keramika tak vedle kamene a dřeva představuje jeden z nejdéle používaných materiálů. Jako keramika, konkrétně keramické materiály, se označují soudržné, ve vodě prakticky nerozpustné polykrystalické látky, někdy s určitým podílem skelné fáze, které byly získány z anorganických nekovových surovin, nejčastěji na bázi silikátů zpracováním do požadovaného tvaru a následným vypálením výrobku v žáru. Během výpalu dojde slinováním ke zpevnění a vytvoření nové mikrostruktury. Keramický výrobek získává během procesu požadované fyzikální a mechanické vlastností Keramika – rozdělení, termíny •Rozdělení keramiky podle nasákavosti : –slinuté – nasákavost < 2% (porcelán); –poloslinuté – nasákavost 2 – 5%; (kamenina), –pórovité – nasákavost > 5% (hrnčířské výrobky, cihlářské výrobky, brusné materiály atd.) •Tradiční keramika: hrnčina, kamenina, pórovina (majolika, fajáns, bělnina, terakota), porcelán a šamot. • • Glazura •Glazura - sklovitý povlak na povrchu keramických výrobků (rozemleté sklovité, tavící, barvící a další složky), který se následně smíchají s vodou a takto nanáší na přežahnutý výrobek •Hlavní druhy glazur podle složení jsou: olovnaté, cíničité, solné, živcové a hlinité: –Glazury olovnaté: Nízkotavitelné glazury obsahující větší díl oxidu olova. V islámské i evropské keramice byly nejužívanějšími glazurami (např. lidová hrnčina) –Glazury cíničité (olovnato-cíničité). Bílé neprůsvitné glazury vznikající přidáním oxidu cíničitého do olovnaté glazury (majolika a fajáns) –Glazury solné: Dosahují se na vysokožámé kamenině vhozením kamenné soli do pece v konečné fázi pálení. Tehdy vzniká oxid sodný a vytváří z křemičitanů tenký, ale tvrdý povlak poloprůsvitných glazur. –Glazury živcové (Seladonové): obsahující barvící složky na bázi oxidů železa (od 15. stol. př. n. l. v Číně) –Glazury hlinité: Glazura, jejíž jedinou nebo podstatnou součástí je nízkotavitelná hlína, která při vypálení sline. – • j-16-0276-1_f4ab9e61-41e7-4074-a451-c1603d33a443_1024x1024 Seladonová glazura (zelenkavá) na čínské kamenině, 19. stol. Solná glazura (hnědo-oranžová), Dolní Lužice, konce 18. stol., zdroj Vít Kozák Olovnaté, cíničité glazury Deteriorated lead glaze with crazing and staining. Starožitný džbán - Čepák Džbán s olovnatou glazurou, poč. 20. stol., Galerie Karoline Stabilita olovnatých glazur závisí na poměru olova a křemíku. Mohou být poškozeny jemnými trhlinkami Image Fajáns s olovnato-cíničitou glazurou, 20. stol., SZM Hrnčina •Pórovitá archeologická keramika, vysoká nasákavost střepu Slovanská keramika, L. Svobodová, AÚ Praha, 500 – 700 n. l. Doba halštatská, NM Hrnčina Jako hrnčina se definuje keramický výrobek s průlinčitým (porézním) střepem. Vypaluje se dvakrát při nižších teplotách, přežah cca 900^O C, ostrý výpal při 900–1000^O C podle složení a případně dle typu glazury. Více se nalézá v muzejních sbírkách ve formě dochovaných nádob nebo středověkých či renesančních střepů nalezených při archeologických vykopávkách. Kamenina •Kamenina je naopak materiál se slinutým střepem, jehož nasákavost je maximálně 5%, u užitné kameniny 1%. Finální teplota výpalu se pohybuje od 1200 do 1300O C. Kamenina se solnou glazurou vznikla v 11. století v Porýní. • Kamenina manufaktury v Proskově Kamenina z Proskova, Slezské zem. muzeum Kamenina Kamenina ze sbírek UPM Kamenina, 19. stol,, Muzeum Břeclav Kamenina Kamenina je naopak materiál se slinutým střepem, jehož nasákavost je maximálně 5%, u užitné kameniny 1%. Finální teplota výpalu se pohybuje od 1200 do 1300^O C. Kamenina se solnou glazurou vznikla v 11. století v Porýní. Kamenina, druh jemné bělavé keramiky, tvoří z technologického hlediska mezičlánek mezi silnostěnnou fajánsí a porcelánem stojícím na vrcholu keramické produkce. Je to hmota tvrdá, lehká, velmi málo průlinčitá, zpravidla pokrytá transparentní glazurou. Její nejkvalitnější projevy vynikají čistotou klasicistně pojatých tvarů, střízlivým dekorem, účelností a elegancí. Kamenina byla vyráběna od poloviny 18. století nejprve v Anglii, krátce nato ve Francii a od přelomu 18. a 19. století po celé Evropě. Majolika/fajáns •Majolika je pórovina s jemným různobarevným střepem, který je pokryt neprůhlednými glazurami s barevným dekorem. Název vznikl podle ostrova Mallorca ve Středozemním moři, přes který byl tento typ keramiky transportován ze Středního východu. Výrobky se vypalují několikrát v rozmezí teplot 950–1100O C. V Evropě se majolika objevuje v období 14. století. • Výsledek obrázku pro majolika a fajáns + muzeum Majolika, habánská fajáns, 17. stol. NM Fajáns bez názvu-9411 Fajánsový talíř, Metodika NPÚ bez názvu-9318 Záběr na fajánsovou desku poč. 18. Století, SZ Hluboká Fajáns je pórovitá keramika s jemným bělavým, nažloutlým až našedlým střepem s neprůhlednou bělavou olovnatocíničitou glazurou. Název vznikl podle italského města Faenza, později se tento typ keramiky v zaalpských zemích nazývala fayence. Teplota výpalu je obdobná jako u majoliky. http://www.artslexikon.cz/images/NonameF.jpg Kachna, fajáns, 60.–70. léta 18. století. Moravské galerie v Brně. Terakota •Tzv. terakota patří mezi neglazovanou pórovinu. Jedná se o hrnčířské výrobky se střepem různé kvality barvy cihlové, žlutavé až bělavé. Název je odvozen z latinského pojmenování terra cotta – pálená země. Terakotové výrobky se vypalují při teplotách přibližně 1000 O C. • Terakota, 5. stol. př. n. l., NM Architektonický článek, 16. stol., NM Porcelán Muzeum českého porcelánu, Zámek Klášterec nad Ohří, ze sbírek UPM Porcelán – malovaný emailem, 19. stol., NM Zlacený porcelán, 19. stol., NM Porcelán je označení pro materiál, který je slinutý bílý a v tenké vrstvě průsvitný. Nepropouští vodu ani plyny. Vyrábí se z jemně mleté směsi kaolínu, křemene a živce. Měkké porcelány mají teplotu výpalu mezi 1280–1300 OC. https://upm.cz/content/pageimages/0/big/96.jpg Rizika •Mechanická poškození •Dodržovat správnou manipulaci! A broken china plate. CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects A broken plate repaired with metal staples (which have corroded) and adhesive (which has degraded and discoloured). Lepené spoje A poor joint on a porcelain teacup. Podmínky prostředí •RV – 40 – 60 % •RV ˃ 75 %: pozor zejména na pórovitou archeologickou keramiku - hrnčinu je velmi nasákavá; lepené spoje Dispercolem bobtnají, uvolňují kys. octovou a mohu plesnivět •RV < 30 % hrozí krystalizace solí, odpodadávání glazury •T: 10 – 25 °C pozor na zamrzání vody The more highly fired a ceramic is (i.e. the higher the temperature used), the more impervious (nepropustný) it is to its environment. It will still be brittle but more resistant to water. The porosity of the fabric, the type of surface finish and, to some extent, its colour are indications of a ceramic's firing temperature. Ceramics with porous, coloured fabrics—typically buff, red or red-grey—are fired at a lower temperature than ceramics with a white fabric. Krystalizace solí •Velké výkyvy RV(keramika kontaminovaná solemi – chloridy, dusičnany, fosfáty) – problém zejména u archeologické keramiky (kontaminace může být ale i vlivem potravin, kontaktu s pecemi apod.), •Doporučená RV 40 - 50% A ceramic vessel covered with salt crystals. The original surface of a ceramic vessel has spalled off or been lost. CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects Manipulace a transport Pots with small bases stored upside down with foam pads between each pot. Archaeological glass objects, some with degraded surfaces, on a padded storage tray. Nestabilní keramiku/sklo manipulovat v nitrilových rukavicích Konzervace •Čištění střepů: –Chemicky: voda + tenzid (+ desinfekce Ajatin, Septonex), odstraňování krust (hexametafosforečnan sodný, Chelaton III) •Zpevnění střepu: –Záchranné (odpadávající glazura, povrch): cyklododekan (organic. sloučenina ropust. v benzinu), Sokrat (akrylátový kopolymer rozpust. ve vodě) –Petrifikace: na suchý střep – akrylátová pryskyřice Paraloid; na mokrý střep (akryláty ve vodě) •Lepení: tavná lepidla, Herkules, Dispercol, Epoxidová lepidla Konzervace archeologické keramiky – L. Svobodová, AÚ Praha Sklo Sklo je anorganický amorfní (nekrystalický) materiál, vyrobený tavením vhodných surovin a následným řízeným ochlazením vzniklé skloviny bez krystalizace. Hlavní součástí je oxid křemičitý (křemičitý písek) a další přísady – uhličitan sodný, uhličitan draselný (snižují teplotu tavení) + vápenec Podle chemického složení dělíme křemičitá skla na skla: 1.sodnovápenatá - sklo je lehce tavitelné, štípatelné a vhodné pro foukání (jako např. stará skla antická, sklo benátské, sklo francouzské apod.), 2.draselnovápenatá (české sklo vhodné k řezání a broušení), převažuje od středověku do 19. stol. – omezené zdroje sody 3.sodnodraselnovápenatá (sklo dnes běžně u nás vyráběné), 4.draselnoolovnatá – křišťálové (anglická, sklo je měkké a lesklé a využívá se k broušení, lití a výrobě skla optického). Antické sklo, 1. stol. př. n. l., NM Struktura skla Křemen – SiO2 (T okolo 2000°C) Sklo SiO2 – Na2O T okolo 1400 °C Sodno-vápenatá/draselno-vápenatá skla Antické sklo, 1, stol., NM http://www.cesonline.cz/arl-ces/cs/csg/?repo=cesrepo&key=71769957055 Pohárek z čirého foukaného skla, který je sestaven ze dvou kalíšků jako tzv. dvojstěnka, 1714, Sbírka Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod Důležitou součástí expozice jsou například skla z konce 17. století se zatavenými rubínovými nitkami, dvojstěnky - skla s rytou zlatou fólií mezi dvěma skly Lesní/zelené sklo http://previous.npu.cz/download/1425565014/kniha+St%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A9+sklo+z+Prahy_ilustrace+% 282%29+515x800.jpg Středověké sklo v Praze, NPÚ Výsledek obrázku pro středověké sklo z prahy Replika zeleného středověkého skla Název "Lesní" toto zelené sklo dostalo podle hutí, které vznikaly v lesích, kde byl dostatek surovin pro tavbu skla a především dřeva na topení ve sklářských pecí. Charakteristický nazelenalý odstín je dán obsahem kysličníku železa obsaženého ve sklářském písku. Lesní sklárny produkovaly většinou již zmiňované nazelenalé sklo s bublinkami a nečistotou ve sklovině, jež byla způsobena minimálním čištěním surovin a nedokonalou tavbou skloviny. V českém sklářství dosáhla výroba lesního skla proslulosti ve 14. a 15. století a běžně se vyrábělo až do počátku 18. století. V Čechách je doložena výroba také modrého skla barveného kobaltem, který byl odpadní surovinou při těžbě stříbra. Zprvu se modré sklo používalo jen jako dekor zeleného skla a teprve od pol. 16. století byla u nás zavedena výroba modrého skla. Z benátských skláren se k nám následně dostala také výroba červeného skla, které se zprvu používalo především k dekoraci čirého skla. Olovnaté sklo A woman carefully dismantles a regency-period (1844) lead crystal glass chandelier from the West Block, Parliament Hill, Ottawa. Lustr, 1844, olovnaté sklo, CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects https://cdn.myshoptet.com/usr/www.sklenenyshop.cz/user/shop/big/886_whisky-set-crystal-bohemia-brit tany.jpg?5c583260 Bohemia Crystal, min. 24 % PbO – Křišťálové sklo Křišťálové sklo, v nejčistší podobě zvané též křišťál,^[1] je olovnaté sklo (nověji též bezolovnaté barnaté sklo) používané pro své světelně-odrazivé vlastnosti (vysoký index lomu světla) především k dekorativním účelům. Obsahuje zpravidla 18-35% oxidu olovnatého (PbO), kterým jsou nahrazeny vápenaté složky běžného skla. Olovnaté sklo také může sloužit jakožto materiál, který pohlcuje RTG záření, vyrábějí se z něj také ochranná skla proti nebezpečnému elektromagnetickému (tvrdému) záření. Oxid olovnatý, nedílná součást tradičního křišťálu, sklu dodává větší hustotu, menší tepelnou vodivost, vyšší index lomu (vyšší lesk), větší odolnost a houževnatost. Je ovšem náročnější na zpracování, a kladou se tak větší nároky na umění skláře. Spolu s tím stoupá také hodnota a cena křišťálového skla. Zdobení skla Leptané sklo, Městské muzeum v Železném Brodě Vrstevnaté sklo, ryté, Vlastivědné muzeum v Šumperku Obrázek: Uranové sklo. Zdroj: Łukasz Karolewski (Own work) [CC BY-SA 4.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)], Wikimedia Commons, https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b5/Luminescence_of_various_kinds_of_uranium_glass. JPG Uranové sklo – barvené sloučeninami uranu, od pol. 19. stol., v UV světle fluoreskuje; https://danatenzler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545595 Barvení skla Zdroj: Úvod do studia materiálů, Technická univerzita v Liberci Poškození •Mechanické/fyzikální •Voda •Nevhodná RV •Polutanty •UV – záření •Devitrifikace – krystalizace skla (technologická vada) • Voda – koroze skla 1. – 2. stol. , NM, e-sbírky Vytvářené irizující vrstvy, zakalení povrchu, odlupování – důsledek půdní koroze u archeologického skla: =SiO - Na+ + H2O =SiOH+ + Na+ + OH- Koroze skla: •vymývání alkalických iontů vázaných ve struktuře skla působením vzdušné vlhkosti •vznikající alkalický film na korodovaném povrchu skla reaguje dále s oxidem uhličitým za vytváření alkalických uhličitanů, které dále narušují povrch – jejich precipitace formou korozních produktů •narušování sítě SiO2 (vznik křemičitého gelu – irizující vrstva) Irizující vrstvu neodstraňujeme! Nevhodná RV An unstable wineglass that is foggy. Doporučené RV 40 – 50 % pro nestabilní sklo Nestabilní sklo s vyšším podílem alkalických složek „zamlžený povrch“ – důsledek vymývání alkalických složek: Slzení skla (weeping) – kapičky alkal. solí Trhlinky skla (crizzling) – krystalizace solí Korozní vrstva precipitovaná – bílá, nažloutlá vrstva dusičnanů, uhličitanů, chloridům fosforečnanů – rozpustných i nerozpustných ve vodě (rozpustné lze opláchnout vodou). „nemocné sklo“ Solarizace skla https://ferrebeekeeper.files.wordpress.com/2012/09/sun-purple-teacup.jpg https://ferrebeekeeper.wordpress.com/2012/09/14/sun-purple/ Devitrifikace – mineralizace skla • •přechod skla z amorfní do krystalické formy •většinou se jedná o výrobní chybu – vznikne ložisko krystalizace a ta postupně pokračuje • Devitrifikace•Odskelnění (devitrifikace)vznik nukleí neboli zárodků krystalické fáze (podle minerálu devitritu –Na2O.3CaO.6SiO2 krystalické fáze vznikají při chlazení skla Konzervace-restaurování •Roztřídění podle stupně zachovalosti: 1 - vůbec nebo lehce zkorodovaný povrch 2 - silně zkorodované 3 - zkorodované bez vlastního skleněného jádra •b)Čištění •c)Konzervace •d)Rekonstrukce (restaurování) • •Zdroj: Konzervace a restaurování skla, Slezská univerzita v Opavě • Čištění - konzervace •POSTUPOVAT INDIVIDUÁLNĚ!!! •Opatrné omytí v destilované vodě (příp. s přídavkem detergentu, alternativně lze použít i org. rozpoštědla) •Vysušení (voda+etanol - etanol - etanol+éter);sušárna cca 50°C •Zpevnění střepu – akryláty (Paraloid), dočasně cyclododekanem •Dočištění •Lepení /petrifikace/(akryláty /Paraloid/, epoxidové pryskyřice /HXTAL NYL-1, Araldit 2020/, kyanoakrylátová lepidla/Loctite, Bison/) • Restaurování Renesanční skleněná láhev (17. - 1. pol. 18. století) – stav po restaurování Renesanční skleněná láhev (17. - 1. pol. 18. století) – stav po restaurování, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy http://www.vam.ac.uk/__data/assets/image/0017/203291/39115-large.jpg Skleněná číše, 1862, Victoria and Albert Museum