JUA N R 11 I/ A r c i kněz Z Hity KNIHA PRAVÉ LÁSKY Ostravská univerzita Hen. S & f. ODEON 7900008039 ARCI KNĚZŮV RÁJ SRDCE Přeložil Antonín Přidal Tato kniha se podobá lidovému betlému, který zobrazuje putování i život na místě, pohyb i setrvalost, sváteční vytržení i desítky všedních úkonů, a úhrnem pestrý svět, v němž narození dítěte ve chlévě je pouze jedním z dějů rozehraných v přeplněné krajině. Figurky spěchají za modlením stejně jako za prací nebo potěšením, mlynář mele, krejčí šije, hospodyně uklízejí, muzikanti vyhrávají, řezník se zkrvavuje zabijačkou, vinař tluče na obruče, chvastoun se buší do prsou, lakomec pěchuje svůj měšec, báby u ohně vyprávějí pohádky, horákyně nese přes rameno zkřehlého poutníka, umrlec pouští z ruky své bohatství a živý je chtivě popadá, rytíři se loudají do boje hrajíce v kostky, stromy kvetou, zvířátka poskakují, mládenci s pannami zpívají a škarohlídové naříkají, tady se peče, smaží, mlsá, drží půst, přede, seje, žne, loví, tančí, lenoší, běhá, kulhá, válčí, laškuje, prodává a čaruje, káže a brebentí, touží i zoufá, slunce praží, mráz kouše, hvězdy točí lidskými osudy a milosrdný Bůh jim v tom občas brání. Je zde ovšem Amor, který rovněž provozuje své řemeslo a umění, nad jiné lákavější. „Koho máte raději?" ptají se kněží svých oveček. „Pána, jenž odpouští kajícníkům, anebo neoblomného vladaře pošetilých milenců?" A figurky se sunou dál, klekajíce před jesličkami i před roztomilými ženami, plačíce nad Kristovým osudem i nad svou smůlou v lásce, a jejich gesta se prolínají; ještě ne tanec smrti, jen život v roztodivném kole, proplétání nej-různějších protihlasů a cest, labyrint srdce, kniha světa, jejíž smysl prý tvůrce ukryl pod nesmyslně vypadající povrch. 7 Vyučím tě cestě," slibuje autor s prorokem Davidem, když nabízí publiku svůj breviář, svou Pravou lásku. Ale nebude to tak jednoduché. Já kniha mám s instrumenty jedno živobytí, v jaké škále naladíš mě, tak ti budu zníti, co chceš slyšet, to si ze mne musíš vylouditi. . . Roku 1330, když byla v Kastílii dopsána její první, kratší verze (dochovaná v tzv. toledské kopii), uplynulo sedmnáct let od dokončení Božské komedie a od smrti Dantovy. Sedmnáctiletý Boccaccio ještě marní čas nedbalým obchodováním, ale Petrarca už tři roky zná Lauru de Noves. Veršující klerik Guillaume de Machaut slouží sedmé léto u Jana Lucemburského, budoucímu Karlu IV. je čtrnáct, Wyclefovi sotva deset. Za dalších deset roků se narodí Chaucer a za sto let Villon. Kastílii vládne se střídavým úspěchem Alfons XI., jehož bývalý regent Don Juan Manuel, nyní guvernér v Murcii, dokončil právě svou politickonáboženskou Knihu o stavech (Libro de los Estados), přesvědčen, že tak znamenitých a krásných slov jako on dosud nepoužil žádný jeho krajan. Jako vždycky, když dopíše didaktické dílo, uloží opravenou knihu do kláštera, který dal postavit dominikánům v Pefiafielu, a vděční mniši budou opatrovat originál jako oko v hlavě, aby s ním mohla být srovnána každá kopie, ,,najdou-li v ní čtenáři nějaké nevhodné slovo". Také básník Pravé lásky je pyšný, že jeho vyprávění může být příkladem, jak psát v řeči vázané, ale předává své dílo toulavým zpěvákům a jejich zábavychtivým posluchačům, aby bez ustání kolovalo z ruky do ruky jako míček, jako předmět další hry. Představu o autorském monopolu, který si v zájmu své pověsti vyhrazoval urozený a mocný guvernér, obrací tento plebejec v pravý opak: i Kdokoli se vyzná v básních, mi'ľr w, L/r' l-mli- tftllt, k této knize přidat svoje, anebo // vyspravil Klade jedinou podmínku: básnickou zkiiSenoNl /.id.i jedinou odměnu: vzpomínku při modlení, PředHluviijc se jediným údajem: Juan Ruiz, arcikněz v llilc Ručí /.n sebe jedinou autoritou: uměním, jaké ovládá „jeden básník z tisíce". Nic jiného nepadá na váhu. Nic jiného o něm nevíme. Přídomek jeho jména přestal označoval nezaměniteli..... osobu a stal se značkou nezaměnitelného díla. „A ted něco z knihy Arciknčzovy!" zvolá v 15. století potulný přednašeč, když pozornost jeho obecenstva ochabuje. „Toto je kniha Arcikněze z Hity, kterou složil, když byl uvězněn na příkaz Dona Gila, arcibiskupa toledského," poznamená kolem r. 1417 opisovač druhé a nejúplnější verze Pravé lásky (z r. 1343) na poslední straně své kopie. Co věděl tento salamanský student o příběhu více než tři čtvrti století starém? Znal fakta, nebo jen legendu o populárním básníkovi? A co když ji sám stvořil jen proto, že některým veršům neporozuměl? Právě v jeho kopii se poprvé objevuje úvodní modlitba za vysvobození ze žaláře; ale jde v ní o skutečnou kobku, neboje zde žalářnicí neúprosná Láska, nesplněná touha, či prostě mizérie pozemského života, na jejíž pouta slyšíme nářky z tolika středověkých modliteb a básní? K salamanské kopii byl také připojen dodatek s verši o arcibiskupově přísnosti ve věcech celibátu, ale o případném autorově konfliktu s církevní mocí není v celé knize jediná zmínka a o jeho potrestání se žádný zápis nedochoval; kopistovo tvrzení nemáme čím doložit ani čím vyvrátit. Ví se jen, že Don Gil Albornoz byl arcibiskupem teprve od roku 1337 a že tedy poznámka nemohla platit o první verzi knihy, datované rokem 1330. Jenže právě tak jsme nezdědili sebeskrovnějši údaj o čemkoli jiném, co se našemu básníkovi mohlo přihodil, ani o jeho úřadě a smrti. Jeho mimoiiterární osudy zůslá- 8 9 vají dokonalou záhadou, a kdo by chtěl pokračoval v otázkách, musí zapochybovat i o tom, že- řečený Ruiz, byť teologicky vzdělaný, měl vůbec arcikněžskou hodnost, že se jmenoval tak, jak říká, a že neuvádí pouze krycí jméno anebo svou přezdívku ze společnosti žáků darebáků, pro kterou, jak sám přiznává, napsal bezpočet písniček. Jediným dokladem o tom, že žil, je tato kniha. Kniha o muži, který chválí lásku k Bohu i lásku k ženám, jimž se stále znovu dvoří —-jak mu velí hvězdy a lidská přirozenost. Protože je to vyprávění v první osobě, pochopili je někteří z novověkých vykladačů jako autobiografii. Z ní pak vyčetli, že Juan Ruiz byl dlouhonosý, svalnatý a ramenatý švihák mocné šíje, neboť tak je rostlý věčně zamilovaný hrdina Pravé lásky, aspoň podle chvalozpěvu, kterým jej kuplířka doporučuje váhavé jeptišce. Dále usoudili, že se narodil přesně täm, kde o dvě a půl století později Gervantes, neboť kuplířka říká jedné Maurce, že její klient pochází z Alcalá. Z pikantních kousků v knize popsaných zrekonstruovali jak autorovy osobní mravy, tak církevněpolitické motivy jeho žalářování. Francouz Puymaigre v něm dokonce objevil osobnost rabelaisovskou, flamendra, tajného volnomyšlenkáře a nepřítele církve. A naopak: „Jaká škoda, že duše tak jemná se zrodila ve století tak hrubém!" povzdechl si klasicizující romantik Martínez de la Rosa, protože si Arcikněze představoval nejraději jako galantního umělce. Pozornějším čtenářům a badatelům však nemohlo ujít, že Ruiz předkládá milostná dobrodružství ,,pro příklad", a že tedy vyprávění jejich protagonisty není a nechce být autentickou výpovědí, nýbrž jen vzorkovníkem různých situací, v nichž se mohl octnout kterýkoli zamilovaný smrtelník. Toto správné pozorování dovedlo několik interpretů k novému schématu. Do jejich studií vstoupil místo prostopášného klerika nevinný kazatel, skrytý ve stylizované personě, jíž se na středověkých jevištích říkalo člověk, Kdokolvěk, Jedermann; autorovi zbylo jen „sati-rickodidaktické já", jeho osobnost se zkolektivizovala, .splynula s rolí fCajicníka, jenž na sebe dobrovolně bere ncřcsli svýeli současníků, aby co nejúčinněji předvedl, jak jsou pošetilé, směšné a škodlivé. Jeho kniha byla vyložena výhradně jako moralita, kde každý úsměv je výsměchem, každá historka varováním a každý vtip oporou smrtelně vážného záměru (Amador de los Ríos, Gejador y Frauca). Básnická individualita, vynalézavá obrazivost, smysl pro mnohotvárnou a rozpornou životní empirii, to vše se bralo v úvahu jen jako pomůcka k vylepšení didaktické metody, k názornějšímu důkazu o projevech boží vůle a milosti v neomezeně rozrůzněném světě přírody (Maria Rosa Lidová, Leo Spitzer). Převládalo zkoumání pramenů, které mohl mít středověký moralista k dispozici. Háček je v tom, že vypravěč Pravé lásky se při své produkci nespokojuje s jednou rolí, vzpíraje se tak každému zjednodušujícímu zařazení. „Rozmařilý volnomyšlenkář" překvapuje exkursy do ortodoxní věrouky a „nábožný didaktik" soustavně odbíhá do Amorovy školy pozemských radostí, které popisuje mnohem obratněji a na první pohled nezávisle na svých sentencích o lásce k Bohu (Felix Lecoy). Zdůvodňovat tento paradox cynismem, s nímž si formálně moralizující autor zjednává alibi pro popis nemravností (Otto Tacke), znamená obrátit naruby jednostranný výklad mravoučný, vrátit celý problém ke starým a marným úvahám o tom, jaký byl Arcikněz člověk, a nevysvětlit, jak takové střídání či prolínání religiózního a profánního souvisí se skladbou a povahou Arciknězovy výpovědi umělecké. Už Menéndez y Pelayo, v jehož výkladu se na místě morality o Glověku objevila „lidská komedie 14. věku..., pestrá a pitoreskní podívaná na středověk ve chvíli, kdy se začal rozkládat a drobit", rozeznal v Pravé lásce jednotící princip humoru a všudypřítomné ironie, který převádí dílo z oblasti realismu nebo moralizování „do kategorie světa komickofantastického". V šedesátých letech našeho století pak američtí hispanisté J. Guzmán, O. Green a zvláště A. A. Zahareas doplnili 10 11 historické studium Ruizova díla strukturálním rozborem a doložili, že ani dvojlomnost autorovy role (vypravěč-komentátor) nemá v Knize pravé lásky tutéž funkci jako ve spisech moralistických. Slouží k vytvoření celé soustavy protikladů a dvojznačností, které oslabují didaktismus ve prospěch estetických možností humoru a ironie; výsměch ustupuje úsměvu, moralita zábavě. K těmto problémům se ještě vrátíme. Arcikněz nám sice radí, abychom se jeho žertům jen smáli a vážně se jimi nezabývali, výslovně však povoluje výjimku čtenáři, který chce zkoumat jejich „lad a sklad", jejich básnické zpracování (manera de trobar e dezir). Nepokrytě a po právu si zakládá na své zběhlosti v rozmanitých literárních technikách a látkách. Vydává-li se někdy za človíčka hrubě neučeného a necvičeného, je to jen gesto, kterým pojišťuje svoje bohoslovecké odbočky proti pedantům. Celá kniha dosvědčuje, že jeho erudice převyšovala běžnou úroveň tehdejšího klerického školení. Vyznal se v latině, rétorice, poetice, v základních i některých speciálních teologických textech stejně jako v církevním a civilním právu. V hodinách gramatiky a rétoriky poznal Gatonova Disticha mo-ralia a latinskou komedii o zamilovaném Pamphilovi, kterou podrobně prostudoval a v jednom oddílu své knihy parafrázoval. Četl novolatinské básně adorační i satirické, ale dostal se také k Ovídiovi, přinejmenším ke zlomku jeho Umění milovati (Ars amandi), a byl prvním španělským básníkem, který se k tomuto starověkému učiteli milenců přihlásil jako ke svému vzoru, třebaže si jeho rady pohotově přizpůsoboval. Ze stručných odkazů na Aristotela, Platóna a Ptolemaia nelze usoudit, nakolik řeckou filozofii a vědu skutečně znal, nicméně jeho Aristoteles už nepatří mezi scholastické vychovatele a nevymýšlí v uzavřené komůrce sylogismus jako před necelým stoletím ve španělské Alexandreidě; je to moudrý pozorovatel, imponující svými bystrými postřehy o přírodě. Obzor Juana R uize tedy nekončí u bible nebo u příruček pro kazatele, ale není vymezen ani literaturou psanou 12 latinsky. Ve své mateřštině cell in ho NlyÄi I |»MIm li) .....11 tální, rámcově spojené bajky a pnvldk) 1 uhlíři přelo 1 ných teprve před nčkolika desítiletími popud.........I10 krále a básníka Alfonse \., a /. tiěklei ý< h |»-•..».-1 j< liti knih) je patrné, že přišel do styku s iiaui iiýiui spisy, klen dul onen panovník, mecenáš vědců .1 náruživý astronom, zkompilovat či přeložil /. aiabskyeh |n .iineiiu, ,-.ikl.ul.i|i tak ve své vlasti tradici vědecké prózy v jazyce národním Jiné motivy v Knize pravé lásky potvrzují, žc Au ikněz byl obeznámen také s exemply, bajkami, fablcly, alegoriemi, trobadorskými písněmi a milostnými i rylín.kymi pnl.eliy přinášenými do Španělska /, druhé strany Pyrenejí; znal podle všeho písňovou tvorbu španělských Maurů a možná i něco z hebrejskoarabského žánru fiktivních autobiografií (maqamat), střídajících prózu s verši. Pokud jde o verše jeho předchůdců píšících v kastilštině, lze prokázat jen to, že četl Knihu o Alexandrovi (Libro de Alexandre). Tím pochopitelně nevylučujeme možnost, ba přímo nutnost jiných kontaktů s domácí básnickou tradicí, zejména s ústně šířenou lyrikou lidovou a umělou; nezbývá než předpokládat, že byl pozorným posluchačem. Mezi písemnými památkami starokastilské poezie se však s výjimkou fragmentárni satirické básně o sporu dvou zamilovaných sester, Eleny a Marie, nedochovalo nic, co by naznačovalo cestu k dílu tak zvláštnímu, jako je Kniha pravé lásky, která kombinuje tolik žánrů a v níž cítíme dovršení jisté „básnické školy" nebo aspoň její ironické přehodnocení. Se staršími autory didaktických básní, a tedy s takzvanou školou vzdelaneckou (mester de clerecía), spojuje Ruize vlastně jen čtyřveršová strofa, cuaderna via, a povšechný program jejího „krásného", kultivovaného naplňování. S vyčtenými látkami nakládá Arcikněz docela jinak než o století starší mnich Berceo, pokorný kronikář svatých životů, nebo než důvěřiví skladatelé Alexandreidy a Knihy o Apoloniovi (Libro de Apolonio); se svými parodiemi, ironickými komentáři a slovními hříčkami by se mezi těmito vypravěči vyjímal jako šašek v bibliotéce. I 13 i A nie není Arciknězi vzdálenějšího než náměty a tón hrdinské epiky, než cantares de gesta, monumenty národní historie a jednoty, válečnické cti a energie. Jeho poloostrov je dějištěm řeže naprosto nevlastenecké, bitvy mezi požitkářským chlapíkem Masopustem a odříkavou paní Postnídobou, a ze všech dosavadních protiarabských tažení, z ducha celé reconquisty nezbývá v jeho knize víc než zmínka o lenivých rytířích, kterým se nechce do boje, a dvě reminiscence uvízlé v úslovích (výprask horší než u Alarcosu, dobytka je víc než Maurů v Granadě). Žil ostatně v době, kdy také z někdejšího poloostrovního panství Arabů zbýval jen zlomek, království granadské, a kdy kastílskemu státu hrozilo vážněji a soustavněji nebezpečí jiné: vleklé nástupnické spory v královské rodině, anarchismus šlechty, vnitropolitický chaos, jenž měl v druhé polovině století vyvrcholit občanskou válkou. Žánr hrdinských zpěvů sice neztrácel popularitu, ale udržoval se při životě už jen opakováním starých témat a obměňováním příběhů tak odlehlých, že se jich brzy mohla zmocnit ničím neomezená fantazie. Gid starošpanělské epopeje se v Arciknězově století proměnil v románového Rodriga, jehož vymyšlené mladické kousky (Crónica de las Mocedades del Cid) budou až do 19. věku nahrazovat původní válečníkovy osudy mnoha čtenářům a spisovatelům, včetně Pierra Corneille. Slavná minulost reconquisty Arcikněze nezajímá. V jeho knize mají místo jen její důsledky, jen to, čím poznamenala život mírový, když s nově dobytými kraji připojila ke Kastílii také jejich arabské a poarabštěné obyvatelstvo a smísila je se španělskými osídlenci. Místo projevů nesmiřitelného zápalu proti vetřelcům ze zámoří nalézáme v tomto vyprávění doklady o koexistenci obou světů, arabského a hispánského, mohamedánskeho a křesťanského, a o jejich prolínání v pospolitosti každodenního života. V zemi, kde hebrejští tlumočníci zprostředkovávají evropským studentům poznání arabské a řecké filozofie a kde muslimští zedníci pracují na stavbách katolických kostelů, obrací se Arciknězův Don Masopust se svým jarním provoláním ke všem obyvatelům bez rozdílu, k mohamedánům a židům právě tak jako ke křesťanům. Mezi nešťastné lásky pilného žáka Amorova patří také maurská krasavice, a zdá se, že odlišnosti ve věcech víry básníka nijak neznepokojují; má starost hlavně o to, aby arabský zpěv nedoprovázely evropské nástroje, které se k takové produkci nehodí. Vlastními skladbami pak zásobuje každého, kdo o ně stojí. Napsal jsem jich dlouhou řadu, písničky i rejdováčky, pro židovky, pro Maurky i pro ty staré paní stračky. .. Mám písničky pro slepce i pro vesele' randabasy, pro ty žáky darebáky, co po nocích žízeň hasí, a pro všechny ostatní z té toulavé a vlezlé chasy. . . Hle, přátelé básníkovi, zčásti posluchači jeho veršů, ale především jejich šiřitelé a svým způsobem objednavatelé, mezinárodní společnost vagantů, zpěvaček, tanečnic, muzikantů a přednašečů, která Arciknězi imponuje natolik, že v závěru své knihy přiznává: „. . .sloužil jsem vám vyprávěním po způsobu žakéřském", en juglaría, tedy po způsobu těch, jejichž kočovná profese odvozuje své pojmenování (juglares, ioculatores, jongleurs, žakéři) od latinského iocus, žert, zábava, hra. Provozovali ji ovšem také kejklíři, loutkáři, cvičitelé zvířat, akrobaté, vrhači nožů a další komedianti, zkrátka všichni, kdož dovedli svými kousky středověké publikum pobavit a sebe obživit. Ale ani žakéři recitující, zpívající a nejednou sami veršující, tito jediní kolportéri středověké literatury, náhražka knihtisku, novin, národního i mezinárodního knižního trhu, nebyli skupinou tak jednolitou, aby kdokoli z nich mohl být Ruizovým zákazníkem a učitelem ve všem a beze zbytku. Měli různou úroveň a různý repertoár, někdy specializovaný na hrdinskou epiku nebo na skladby náboženské, jindy zahrnující vše dostupné a žádané, včetně bajek, satír, veršovaných rytířských románů, trobadorské 14 15 lyriky, moralit a legend, neboť za pramen potěšení (solaz), které měli rozdávat, platilo vedle směšných historek třeba i šťastné rozuzlení příběhů vážných nebo vyprávění, jež ustarané duši připomínalo ctnosti světců, válečníků či milenců. Žakéři měli svou aristokracii, hosty královských dvorů a šlechtických hradů, svůj „střední stav", obcházející domy a slavnosti neurozených, náměstí, chrámy, trhy, poutní místa i vojenské tábory, ale měli také svou spodinu a sběř, ztroskotance a nezvedence (cazurros), kteří lákali posluchače všelijak slátanými dvojsmysly nebo rovnou oplzlostmi. Neméně špatnou pověst si vysloužily žakéřky; toledský koncil přikázal r. 1324 všem kněžím, zvláště prelátům, aby upustili od ohavného nemravu a přestali zvát ke stolu tyto profesionálky (soldaderas), které „neslušnými řečmi kazí dobrý mrav a ke všemu předvádějí spektákl". Hranice mezi žakéřskými vrstvami a jejich repertoáry byly otevřené, neboť také toto zaměstnání umožňovalo kariéru i pád („Žakéře a nevěstky čeká k stáru neštěstí," praví staré španělské přísloví), a proto vyžadovalo přizpůsobivost rozličným prostředím, nárokům a módám. Hle-dáme-li v žakéřském světě nějakou obdobu „způsobu" Arciknězova, nebude v jediném typu, v jediném žánru, ale spíše v jejich střídání a vzájemném prostupování, v pestré směsici různých vystoupení a repertoárů, v níž se schází epopej s milostným románem, pastorela s mariánskou písní, chvála dobrodincovy kuchyně nebo krásných hostitelek s církevními dějinami, modlitba s tancem, posměšná písnička s moralitou, karikatura s idealizací, dvorské s pouličním, vážná póza s pitvornou grimasou. V takovém rušném kole se převzaté skladby upravují, nastavují, drobí a doplňují mimikou, toto je neuspořádaný život literatury, a nikoli utříděná knihovna, v níž mohla zasahovat a vybírat ruka klerika-vzdělance. Don Juan Manuel si stěžuje, že zásluhou juglarů se v kostelech při vigiliích zpívá, hraje a mluví tak, že je to v rozporu s účelem těchto pobožností, a jeho stížnost názorně vystihuje jeden z hlavních problému žakéřské kolporlážc, tolll křížení různých záměrů, stylů, obsahů .1 Aánrů, k liémuJ na literárním tržišti docházelo. Uvidíme brzy, v čem »c této praxi podobají skladby Arciknčzovy knihy, byť na úrovni kultivované, kde se i nezvedená písnička (tu>hu cazurra) dostává z pouliční špíny do sféry „ladu a skladu", aby byla pravým potěšením, kamínkem, jaký dovede obrousit a zasadit jen „jeden básník z tisíce". Ale připomeňme ještě další autorovy kumpány, suverény nočních obřadů na počest nenasytného Mistra (Joliar-da, přelétavé studenty rouhající sc každé autoritě, papežskou nevyjímaje. Arcikněz s nimi nezachází tak daleko, aby uváděl v pochybnost církevní moc nebo aby nesmělým milencům dodával odvahy vínem, když ví, že opilost lásce škodí; s jeho „žakéřským způsobem" však ladí jiná stránka jejich odbojnosti, a to literátská, neboť vagantům nejsou svatá pravidla žádného žánru, takže (podobni juglarům převádějícím chrámové vystoupení do poloh pohoršlivč světských) dovedou udělat z modlitby milostné vyznání a z vážné skladby frašku. Vypravěč Pravé lásky je bude několikrát citovat v obžalobě frejířů, kteří se po nocích modlí ke svým přítelkyním: Hvězdo jitřní velebíš ji, gracias, ó gracias! Potom začneš Smilování a to velmi sblíží vás. Protože napodobí kazatele, kteří svůj výklad zpestřují názornými příklady, uvede frejířskou modlitbu v plném rozsahu, s popisem všech průvodních akcí. Tak se stane, že zásluhou své plastičnosti splyne moralita s rouhavým žertem, od něhož se měla distancovat. Dovedeme si představit, jakými komediálními prostředky mohli herecky nadaní žakéři takovou názornost stupňovat. Tito horliví obveselovatelé publika našli v Ruizovi snad nejlepšího spolupracovníka, jakého si mohli přát. Už svou představou o tom, proč a jak člověka bavit, se totiž podstatně lišil od didaktických spisovatelů, kteří 16 17 viděli jediné ospravedlnění zábavnosti v jejím vyšším, vážném účelu. Tradiční teorii o podřízenosti zábavného užitečnému rozvíjel ještě Juan Manuel, když v předmluvě ke sbírce mravoučných dialogů šlechtice a jeho rádce, Knize příkladů hraběte Lucanora a Patronia (Libro de los enxemplos del Conde Lucanor et de Patronio), přirovnával „příjemnost" svých exempel k medu a cukru namícháva-nému do léčiv, aby „játra ze záliby, již mají pro tuto sladkost, ráda s ní přijala a vstřebala prospěšný lék". Arcikněz je však labužník. Bez ohledu na to, že sladkost oddělená od medikamentu klesala v očích moralistů mezi plané pamlsky, oznamuje hned na začátku: Starosti, jež kormoutí nám srdce nebo hlavy, prokládat se mají tím, co těší nás a baví, neboť velkým zármutkem se zkazí víc než spraví. A protože s vážnou myslí nemůže se člověk smát, nějakou tu legraci sem budu muset přimíchat; nemysli si, že ji musíš ve všem všudy vážně brát; to jen tehdy, chceš-li poznat, jaký je v ní lad a sklad. Někdejší přísada se tak sama stává lékem, a to s účinky zcela nekonvenčními, ba přímo protikonvenčními; tentokrát má napravovat škody způsobené vážnou myslí zahloubaného čtenáře. Zábavnost se vymaňuje ze služby naučnému záměru a dostává v knize samostatnou roli, kterou nevede nic jiného než důvtipná umělecká režie. Emancipovaný postoj k věcem příjemným a libým je poprvé v dějinách španělské literatury vyhlášen jako součást autorského programu. V expozici Pravé lásky se objevují hned tři motivy libosti. Jsou různě rozvrženy a všechny směřují k potěšení, které je samo sobě účelem. V prvním případě souvisí s estetikou vázané řeči. Aby moje vyprávění znělo vám všem liběji, do veršů je poskládám a do rýmuje oději: hříchu se tím nedopustím, neboť verše umějí mluvit velmi líbezně a příběh vyjde mileji. Další zdroj libosti už známe (a strofám, kde se o něm mluví, příznačně předcházejí verše o radostných zážitcích jindy tak bolestiplné Matky boží): je to smích a zábava, protiváha deprimující vážnosti života i umění. Třetí motiv Arcikněz uvádí, když naléhavě upozorňuje na přirozenou, , >. nepotlačitelnou touhu všech živých tvorů po „libém obco-'C/ vání s libou družkou". Ani toto potěšení nehodlá omezit nějakým vyšším posláním; ačkoli se odvolává na Aristotela, souvislost mezi pohlavním pudem a rozplozováním prostě nebere v úvahu. Právě tak neví a patrně ani netouží nic vědět o transcendenci milostného vztahu a jeho mystice, kterou se už přes půl století zabývali italští stilnovisté. Smyslová láska mu nikdy není „jevem", stínem vyšší lásky duchovní, počátkem cesty za poznáním Boha, naopak, zůstává nadobro pozemská a z hlediska poučeného křesťanského rozumu vlastně bláznivá, protože nenapravitelná a ve své naprosté světskosti hříšná, nicméně sladce nevyhnutelná a nevyhnutelně sladká. '/>. !.rU.. Tedy libost umění, libost humoru a libost lásky. Tyto tři konstanty vloží básník do základů díla, pro něž zvolil didaktický rámec, výklad doplňovaný exemply a jejich zobecňujícím komentářem. Téma výkladu? Zpočátku je zamlžuje narážkami na jakýsi hlubší smysl Pravé lásky, zatím prý dovedně ztajený ve slovech jako jádro ve slupce. Tato návěští, u středověkých didaktiků běžná, však brzy ztrácejí opodstatnění, neboť v pointě tradičně stylizovaného úvodu autor zcela proti tradici připustí, že smysl díla si každý může doplnit podle své potřeby. O několik veršů dříve dokonce naznačil, jakou potřebu má na mysli: „Dobře chápej knihu mou a nemine tě krásná žena." A vskutku, žena je přítomna v knize od prvních stránek — jako roztomilé stvoření neustále rozněcující touhu vypravěčovu; kolem její přízně, lákavé, vyhledávané, odpírané, nesnadno získatelné a z různých důvodů ztrácené, se točí 18 19 všechny jeho příhody (včetně groteskních dobrodružství s hrubými horákyněmi, kde náklonnost druhého pohlaví, jindy tak vzdálená a žádoucí, nabývá —jako v těžkém snu — rysů obludných a nesnesitelných). Arciknězovy krásné paní nejsou výrazně rozlišeny. S malými obměnami se v nich opakuje univerzální typ sličnosti a dobroty, jak jej známe z jiných literárních portrétů středověkých, ale tím nápadněji vyniká v jejich přitažlivosti neměnný princip, kvůli němuž Ruizův hrdina může a musí ve své milostné anabázi znovu a znovu pokračovat; tyto ženy jsou ztělesněním „všech dobrých věcí světa", věčným pramenem radosti. Tak se láska stává souběžnicí utěšené básnické hry, která uměním slova a vtipu léčí příliš vážnou mysl. Také ona vyvažuje pozemské starosti a rozptyluje samotářský smutek. Bud si svatý nebo svatá, koho na tom svitě znám, ka$.dý touží někoho mít, jenom aby nebyl sám. . . Jeden každý muž se proto velmi pilně otáčí, a když ztratí jednu lásku, hned si najde jinačí. Moralistické námitky a výčitky jsou ovšem zaznamenány; buď se ozývají z úst bohabojných paní, nebo se k nim uchyluje odmítnutý milovník, nicméně potřeba libé útěchy je neodbytná. Sotva dá komentář za pravdu Šalomounovu výroku, že v tomto světě je všechno marnost kromě lásky k Bohu, sotva do knihy pronikne známá teze náboženských moralit, narazí na zábavný žánr milostného příběhu, jehož vypravěč a protagonista si zavrženíhodnou marnost světské lásky vyloží s pomocí ironie právě v opačném smyslu než náboženském. Zavrženíhodná je pro něj láska, která je marná — protože neúspěšná. Řekl jsem si: „Kam tě nezvou, nebudeš se přece cpát. Kde člověka nemilují, tam je marnost milovat." Když nestála ona o mě, neměl jsem už o co stát. . . Našel jsem si jinou lásku, škoda že ne světici: já se potil na kříži, a jiný v její světnici. Světská láska nejenže není ve vyprávění odsouzcriil H po tlačena, ale prosazuje se S takovou silon, •>.<• i překážku či výstrahu přetváří k vlastnímu obrazu. Hlavním motl vem všech epizod zůstane i nadále snaha o překonáni milostného neúspěchu, takže mnohé další pojmy /. nábo ženskodidaktické oblasti se octnou v souvislostech veskrze světských a budou ironicky „přeloženy" do jazyka horlivých milovníků. Je pravda, žc goliardsky provokativní spojení liturgického textu a milostného vyznání nenajdeme u Ruize jinde než v mravokárne zarámované pasáži, kde vypravěč cituje pokrytecké frejíře; ale právě touto obsáhlou citací, kterou jsme už jednou připomněli, předvede autor důrazně a ve velkém potenciální dvojznačnost náboženské terminologie a symboliky, využívanou v jednotlivostech i jinde. Posvátný kříž symbolizuje utrpení podvedeného nápadníka, zatímco Vzkříšení se mění ve svátek všech zamilovaných; za neposkvrněným beránkem na velikonoční korouhvi pádí dychtivé ovce a z mariánského obrazu na jiném praporci zbude jen podoba krásné paní, kterou Amor přináší do rozkvetlého údolí; kuplířka prý se vypravuje na svatou cestu, když běží klást osidla pannám; peníze, za něž prodávají odpustkáři spásu a svaté obcování, doporučuje Amor jako klíč k radostem lásky; rozum a dobrá paměí poučeného křesťana se obracejí v rozumnost milovníka, který dbá instrukcí Amorových; světská láskaje bláznivá jednak ve srovnání s moudrou láskou k Bohu, jednak tehdy, když pošetile usiluje o nedostupnou ženu, místo aby si chytře vybrala partii s většími šancemi; a do třetice — paní, jež dovede být bláznivá v posteli, má pro člověka nesmírnou cenu; ty nejrozkošnější ženy, praví básník, jsou požehnáním, blaženstvím, nebem na zemi. Když se nám slova a pojmy s tak bohatou minulostí znovu připomenou v epilogu, kde se tvrdí, že tato kniha povzbudí čtenáře ke skutkům pokory a milosti, jsme už dost poučeni o jejich dvojznačnosti, abychom pochopili, jak různou spásu a blaženost si může člověk takto pojmenovávaným počínáním vysloužit. Nejinak je to s klamy 20 21 a podvody, které prý kniha užitečně odhaluje; obětí totiž může být nejen svedená žena, ale také nápadník, když ho napálí námluvčí nebo když najde něco jiného, než hledal (například platonickou lásku příliš opatrné mnišky). Smysl Pravé lásky, jehož stopy jsme měli podle autorova úvodního pokynu hledat v každé epizodě, se ukázal být dvoj-smyslem. Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani druhá redakce knihy, o třináct let mladší, rozšířená o další milovnické příhody a uvedená prozaickým prologem, podle něhož má tento spis vštěpovat čtenářům moudrou lásku ke spáse a výstražnými příklady je odvracet od bláznivé lásky ke hříchu. Naopak, tato rafinovaná předmluva dodatečně potvrzuje, že dvojznačnost proniká v knize jak do vyprávění, tak do hodnotícího komentáře: „. .. kdyby někteří (což jim neradím) chtěli užívat lásky bláznivé, naleznou zde některé způsoby, jak to dělat. A tak může má kniha říci všem mužům a ženám, moudrým i nemoudrým, těm, kdož porozumí, co je dobré, a milujíce Boha zvolí cestu spasení a dobrých skutků, i těm, kdož chtějí setrvat na cestě bláznivé lásky: Já tobě rozum dám. . Jestliže formule převzatá z bible {Já tobě rozum dám) zobecňuje týmiž slovy oba možné a vzájemně si odporující výklady, je tím v prologu předznamenána nebo napodobena dvojznačnost náboženskodidaktických zobecnění v dalším textu. Ale to není všechno. Právě v druhé verzi knihy se mezi novými veršovanými vsuvkami objevuje pasáž o kuplířčiných přezdívkách. Vypravěčova pomocnice v ní odmítá jakékoli hanlivé pojmenování svého nadháněč-ského řemesla a žádá: „Říkejte mi Pravá láska, a já budu poctivá.. ." Autor jí vyhovuje: Abych mohl říci pravdu a neprohrál u stařeny, udělal jsem z Pravé lásky jméno knihy i té ženy. %e jsem si jí dobře hleděl, dala mi dar velmi cenný; není hříchu bez trestu a není dobra bez odměny. Nuže, co je v této knize hříchem a co dobrem? < !o Irm tem a co odměnou? Právě jsme poznali, že také význam klíčového termínu „pravá láska" {bum amor) podléhá pni měnám kontextu a že do něho může být střídavé dosazo váno to, co vede ke spáse, i to, co olvúá cestu k pozemským rozkošem: cudnost i kuplířství, víra i vášeň, Bůh i žena, Je možno si vybrat? Je pravda, že kniha-nástroj se rozezni podle toho, jakou tóninu jí určí přání čtenářovo? Kdyby měla být přečtena jako dílo důsledně moralizující, musel by se zesvětštěným náboženským pojmům vrátil jejich původní obsah a s ním schopnost kvalilikov.il vypravěčova dobrodružství jako exemplární porušení jedině platných mravních norem; vylíčení těchto příhod by muselo být v takové shodě s mravokárnym postojem anebo tak objektivní, že k opačnému výkladu by nemohlo zavdat důvod ničím jiným než svou názorností, tím, že byly jisté skutky a jejich okolnosti vůbec popsány. Proto moralistické interpretace zdůrazňují v knize pojmy, náměty a žánry, které se ustálily už v jiných náboženských projevech a didaktických skladbách (například modlitby, kazatelská exempla, satiry na zkaženost mravů) a které by tedy měly do Arciknězova textu vnést osvědčenou stupnici hodnot; proto v líčení „bláznivé" lásky světské hledají především dokument, teologicky odůvodnitelný doplněk objektivního obrazu světa, v němž i „pošetilé lidské počínání je součástí řádu, jejž si přeje Bůh" (Leo Spitzer). Ano, z knihy tak pestré lze snadno vyčlenit náboženské a mravoučné žánry, připomenout, jaké bylo jejich původní poslání, a v izolaci jim někdejší funkci zachovat. Také v repertoáru středověkých žakéřů si Ruizovo dílo musíme představit rozdělené na menší úseky nebo přímo rozdrobené podle přednašečových možností a potřeb. Tak v 15. století vystupoval kterýsi žakéř s Arciknězovými verši o škodlivosti vína, jež vytrženy z kontextu mohou mít obecně moralistický význam, a podobně se z jiných uměle izolovaných míst ještě donedávna vyvozovaly údaje o básníkově životě. Jenže cena, kterou je nutno zaplatit 22 23 za autonomii vrácenou jednotlivým pojmům a žánrům, je příliš velká. Rozložit knihu na prvočinitele znamená ignorovat „sklad a lad" celku nebo nanejvýš mu přiznat, že je souhrnem různých námětů a forem, které autor prostě zaregistroval jako rozmanité lidské počiny, jednou moudré, jindy pošetilé; znamená to spokojit se s čítankou tam, kde se nabízí mnohovrstevnatá básnická skladba. Arciknězovo vypravěčské umění totiž nekončí hrou se slovy a symboly; tím, že uvádí do paradoxních vztahů a závislostí všechno převzaté, včetně didaktického rámce, dává novou funkci celým žánrům. Čím více se rozvíjí základní situace (neúspěšné, přesto však opakované hledání lásky jako zdroje radosti), tím je zjevnější, že už svým půdorysem přesáhla schéma výstražného příkladu. Jakmile si jednou ironicky přizpůsobila náboženskou tezi o marnosti, místo aby ji začala ilustrovat, stává se sama mírou všech dalších akcí, úvah a tvrzení. Její protagonista, člověk vědomý si své nepotlačitelné přirozenosti, je ztělesněním věčné námitky, neodbytného ALE, které se ozývá před každou jednostrannou autoritou; oponuje jí plnou vahou své každodenní zkušenosti, toho, co sám poznal o světě i o sobě, o síle pokušení, touhy a zvyku. Osobní empirie neúnavného a přitom neúspěšného dobyvatele žen se hned v úvodních kapitolách uplatňuje tak výrazně, že posléze zabarvuje také styl a význam pasáží obecnějších. Když v první třetině knihy zazní hněvivá filipika proti smrtelných hříchům spřáhnutým s Amorem, není pochyb o tom, kdo ji pronáší a proč viní lásku ze všech možných zločinů: rozzuřil se milovník, který až dosud vyprávěl, jak marně se pokouší o štěstí u žen, a chladí si teď na Amorovi žáhu. Přehlídka hlavních hříchů, běžná pomůcka moralit, se tak objevuje v nezvyklém světle, jako součást neuměřené a směšně nadsazené obžaloby, v níž se výslovně připomíná žalobcova osobní zaujatost: Čím jsem si tě znepřátelil? Proč jsi pořád proti mní, ať se dvořím komu dvořím, třeba proste' ženštině? Kazatelská látka je tedy zužitkována v rnilovim kŕm pnliŕ hu a mravokárny postoj v něm do značné míry ztrái i ivoti objektivitu. I satirické příklady iirjni/.iiěJŇii h .lni.nln, připojené k tomuto traktátu, se nakonee oln.urji |>mii vypravěči a zvýrazňují největší kaz jeho /.;il(>l>y, loti/ nepřesné určení viníka. Ironické využití náboženskodidaktického žánru připru vuje půdu pro Amorovu odpověď, která do tohoto mravo učně vypadajícího sporu dosadí na první pohled proti kladné, ve skutečnosti však pravé téma: místo marnosti nemoudré světské lásky — marnou snahu lásky nepoučené a neodborně pěstované. Úlohy nejpovolanějšlho mravokár-ce se proto musí ujmout Don Amor, ovidiovský rádce nápadníků, kteří se chtějí zbavit zaslepenosti a prozíravě, takticky postupovat k cíli. Pošetilé je teď to, co lásce škodí, a ironie celého sporu se dovršuje, když z Amorových rad vyplyne, že trapné chyby neúspěšných milenců jsou vlastně obdobou hříchů, které odsoudila katolická věrouka, neboí ani ženskou přízeň nelze získat a udržet leností, lakotou, chvástavostí, vztekem, chtivostí nepřiměřenou vlastním možnostem, přezíravou ješitností a odporným opilstvím. V této souvislosti se pochopitelně dostane zcela nové funkce i moralistickým motivům vypůjčeným ze satir na neodola-telnost peněz a z exempel o škodlivosti vína. Amor vincit omnia — zábavná nauka o milostném umění vstřebává a přetváří každý použitelný prostředek, ať pochází odkudkoli, třeba z přísného receptáře. Tato škola lásky poznamená přímo či nepřímo, více či méně nápadně, všechny žánry, vážné i kratochvilné, které se v dalším vyprávění vystřídají. Bajky už nebudou sloužit jen k sebeobraně ctnostných žen, ale také k jejich přemlouvání a svádění, protože s nimi vyrukuje prohnaná kuplířka. Úpěnlivé prosby o posilu vyšle k Panně Marii „mízující" milenec. Písně o Kristově utrpení složí poutník, kterého málem umučily nestydaté horákyně. Traktát o přílišné shovívavosti zpovědníků bude předehrou k odpuštění Masopustových hříchů a Masopust, vítěz nad po- 24 25 nurou zdrženlivostí, se zaslouží o veselý návrat Amorův. Velikonoční Tedeum oslaví štědrého boha lásky. Planktus, nářek nad řáděním smrti, vynese zásluhy zemřelé kuplířky až do nebe, kde je pro udřenou nadháněčku vyhrazeno místo mezi svatými mučedníky. Rozvleklý popis křesťanských ctností skončí řízným chvalozpěvem na přednosti malých žen. Hledání „spásy", kterou poskytuje libé obro-vání, pokračuje navzdory všem výstrahám, pochybám a nezdarům; i milenčina smrt je pro vypravěče záminkou, aby mohl přejít k dalšímu dobrodružství. To ovšem není objektivní záznam pošetilých lidských počinů, ale záměrná stylizace světa jako místa, kde láska byla učiněna životním principem a druhým náboženstvím; také ona má své učení, vyznavače, obřady, ctnosti, hříchy, mučedníky, kláštery atd. a v Arciknězově knize svůj „receptář zbožnosti a breviář taškářství". Volba mezi láskou světskou a láskou k Bohu se za těchto okolností stala předmětem zábavné hry a nebyla vyřešena jinak než s pomocí ironie a nadsázky, vzájemným připodobněním obou protipólů. Ruizovým příspěvkem k úvahám o ultimatívni moralistické otázce je žert, jenž těší a baví tam, kde by přílišná trudnomyslnost nad kategoriemi tak přísně oddělenými mohla „více zkazit než spravit". Je to však žert vpravdě básnický, a nikoli rezonérský; namísto odtažitých alegorických kombinací má ve svých základech obrazy složené přímo z prvků nejvšednější reality. Ironické proměně obsahu napomáhá především to, že Arcikněz tradiční pojmy, symboly a témata konkretizuje důsledně okolnostmi, prostředím a vlastnostmi jednajících postav. Jeho zamilovaný hrdina ověřuje všechny poučky, rady a námitky pozorováním nebo praktickými zkouškami, vykládaje si výrok sv. Pavla „Všeho zkuste a dobrého se držte" jako pokyn k výpravám za poznatky doslova hmatatelnými. Dvorská zahrada, v níž slavil svá vítězství Amor středověkých alegorií, byla v této knize nahrazena širokým, hustě zalidněným údolím vezdejšího světa, kde do intimního příběhu vnikají barvy, tvary, zvuky, pohyby a proměny života v ulicích i na polích. NejobyčejnějSí reálie kuchyňské, řemeslnické, kupecké, rolnické, žakéř.ské, které si dosud žádný španělský autor nedovolil zužitkovat, objevují se zde jako samozřejmá součást „krásného umění", a to nejen v popisech, ale navíc v pořekadlech, příslovích, rčeních a přirovnáních, takže v Ruizově vyprávění je trvale zastoupen předmětný svět, přitažlivě pestrý a dynamický. (Zdá se, že nejlepším ilustrátorem Knihy pravé lásky by byl Pieter Bruegel.) Z téže látky, prosté a nevýjimečné, skládá pak Arcikněz i své groteskně fantastické výjevy, když asociacemi představ z venkovského života rozpíná do nestvůrnosti pastýřčino tělo nebo když nechává armádu jídel věrně napodobovat lidské úkony (sýr cválající na červeném víně!) a hudební nástroje pochodovat bez hudebníků. Ani alegorické postavy Amora, Masopusta a Postní -doby nezůstávají abstrakcemi, ale se svými lidskými rysy, vášněmi a osudy jsou vtaženy do každodennosti španělských měst, přístavů, pastvin, řemesel a obchodů. V Ruizově podání je téměř všechno nejdříve příběhem, barvitě vylíčeným a často přesně lokalizovaným, a teprve potom příkladem, který může být zobecňován. Nové detaily, motivy, odbočky a dialogy dovádějí převzaté náměty k určitosti, po jaké nebylo v předlohách ani stopy. Masopustovo tažení se řídí poloostrovním přírodopisem, jednoduchá ezopská bajka o nestranném rozsudku se rozvíjí ve spletitý případ kastílskeho soudnictví se vší náležitou terminologií a korupcí, z matného stínu, jakým bývala kuplířka ve starších skladbách, vyrůstá v Pravé lásce osobnost takového temperamentu a fortele, že Arciknězova tlachavá Klášterejda (Trotaconventos) podstatně ovlivní výzbroj a slovník věhlasné Rojasovy Celestiny i mnohých dalších kuplířek zdobících dějiny španělské literatury. Zvláštní doklad o neobyčejné schopnosti konkretizovat obecné a oživovat strnulé poskytuje sám básníkův jazyk, v němž je rétorický rejstřík hustě proložen prostředky lidové mluvy. Mezi školskými abstrakty zaujímají pevné 26 27 místo přímá pojmenování hovorová, někdy i nářeční; šeď kazatelských sentencí ustupuje idiomatické pestrosti mudrosloví; škrobenost učeného slohu se rozpouští v přívalu citově zabarvených vsuvek; poprvé v psané španělštině přicházejí ke cti zdrobneliny, augmentativa, citoslovce, posměšná epiteta, hyperbolická rčení a vůbec prostoře-kosti odposlouchané na ulici, jejíž jazykovou potenci dosvědčuje tak spolehlivě Klášterejda, žena mnoha profesí. Jako by řečnické umění této dohazovačky bylo nakažlivé: tím, jak útočí na city, smysly a obraznost svých klientů, využívajíc vynalézavě, humorně i lstivě všech možností jazyka, udává vlastně tón celému Arciknězovu vyprávění. I staré klerické čtyřverší, těžkopádný nástroj didaktiků, stává se v proudu Ruizovy výřečnosti pružnějším útvarem, schopným sloužit řeči vervní a odstíněné, přizpůsobit svůj rozměr její dynamice a zásluhou nesmírně bohatého básníkova slovníku zaznít i neobvyklými rýmy přirozeně a svěže. V Knize pravé lásky dospívá cuaderna via k vrcholu svého vývoje, k rytmické rozmanitosti, jakou ji mohl vybavit právě jen styl Arciknězův. A je to také její poslední vzepětí, nepřekonatelné a zřejmě neopakovatelné. Ještě jednou se tato strofa objeví v rozsáhlé skladbě, když koncem 14. století kajícný prostopášník, kancléř López de Ayala, který podle všeho Arciknězovy verše znal, sepíše přísné Rýmování o dvorských mravech (Rimado de Palacio), ale z ruizovských předností jí zbude jen rutinovaná plynulost; v pochmurných moralistických službách se vrátí ke své někdejší monotonii a pro další básnické generace bude mrtva; v 15. století si její tradiční didaktický obsah přivlastní próza, o dobrodružné a milostné historie se podělí romány a skladby dramatické. Ani v nové situaci však neztratí přitažlivost to, čím Arcikněz úmornou jednotvárnost zděděných epických čtyřverší oživil: průbojně výrazný a rozrůzněný jazyk. Dvorští lyrikové převezmou | z jeho knihy kromě některých písňových forem řadu obratů a rčení souvisejících s uměním lásky, satirik Martínez j de Toledo naváže ve své próze o ženských neřestech na 28 lidovou dikci Kláštcrcjdy a hubatých kravařek, autoi Celestiny udělá z bohatství kuplířěinýih prii povídek zákon, Juana Ruize zkrátka láká a inspiruje svét, jaký je; neuspořádaný, podivný, nevypočitatclný, ale živý a při rozený. K němu se vyprávění stále vrací, jím jsou poměřovány všechny teorie a návody včetně Amorovy milostné nauky, jemu dává básník přednost před jakoukoli ideální konstrukcí, od jeho barev a proudu se nemůže odtrhnout. Kniha Pravé lásky by mohla být docela úhledným a sevřeným triptychem (1. láska nezkušená, 2. láska poučovaná, 3. láska odměněná nebo vytrestaná), kdyby pamphilovská epizoda nepokračovala v nových variacích a prostředích nebo kdyby autor odolal pokušení „zkusit všechno", o čem se dá s gustem vyprávět a čím lze daný příběh doplnit, opravit, osvěžit. Naštěstí se tak nestalo. Místo komorního cvičení na milostné téma vzniklo z přetlaku vypravěčské vášně dílo, v němž se láska ocitá na rušném jevišti světa, kde nikdo není bez viny a nikdo nechce být sám. Její dráha se proplétá s cestami sobectví, hrubosti, pokrytectví, kajícnosti, soucitu, upřímnosti, všeho, co k tomuto světu patří a dělá jej takovým, jaký je. V tomto hemžení je plno rozporů, ale také plno energie, a Ruizovo vyprávění těží z obojího; právě tak jeho humor. Dvojznačnost pojmů a symbolů, kontrasty a proměry v chování lidí, protiklad mezi slovy a skutky, gesty a okolnostmi, skutečností a zdáním, mezi hledaným a nalezeným, a zároveň nepotlačitelná, všeobecná touha získat „přítelkyni k radostem", to všechno dává Arciknězi příležitost, aby ve smrtelně vážném divadle světa zdůraznil prvky komické a zábavné, obveselující a úlevné. I těžiště jeho satir je v situační a jazykové grotesknosti; estetika převládá nad didaktikou, hravá ironie a sebeironie nad útočným sarkasmem. Kritiku hrabivých kněží, populárních terčů středověké satiry, vloží Ruiz do úst Amorovi, který přiznává, že sám nepomáhá bez úplaty. Žalobu na světské hříchy svěří nešťastníkovi, který touží zhřešit co nejrozkošněji. Kuplířku vykreslí se všemi povahovými "nectnostmi, aniž 29 ji přestává doporučovat jako nepostradatelnou pomocnici zamilovaných. Je to básník paradoxů, ale paradoxní je také svět, který přijal za svůj; dobré a zlé, příjemné a odpudivé se v něm vzájemně nevylučuje, nýbrž prostupuje. Oč je obraz takového světa paradoxnější, o to je zábavnější, ale současně o to méně zjednodušený. Arciknězova žertovná hra, jakkoli rozpustilá, má tedy také svou poznávací hodnotu; objevila španělské literatuře rozpornost lidských vlastností a skutků jako samozřejmou a každodenní věc, s níž je nutno počítat. V mariánských legendách mnicha Berceabývaly projevy hříšné tělesnosti katastrofálním vybočením z nábožné dráhy, osudově chybným krokem, k němuž naváděl často sám ďábel, a viníka pak mohl očistit jen zázračný zásah Matky boží, ani ne tak shovívavé, jako pamětlivé jeho dávných zásluh. Z každodennosti Ruizova příběhu se legendy, démoni a zázraky vytrácejí. Světu vládnou aristotelovské zákony živé přírody, ďáblíci vymalovaní na stěnách Amorova stanu otrocky a směšně přisluhují personifikovanému měsíci lásky. Podivné počínání milenců, které vypadá tak bláznivě, je rozumově vysvětlitelné a pochopitelné. Kde dříve klamaly rafinované pekelné svody, tam nyní působí zákonitá přitažlivost slasti a radosti. Pokání je připraveno v záloze, ale předchází je snaha, aby se člověk „měl za co kát". Pravda, jde většinou o formulace humoristické, nicméně už tato stylizace prozrazuje zcela jiný autorský vztah k lidské rozpornosti: prolínání „nábožného" a „hříšného", „čistého" a „nečistého" necítí se již jako trapný a neúnosný zmatek; začalo být tak přirozené, tak důvěrně známé a snesitelné, že se o něm dá žertovat. A právě hravý, osvobozující humor, s nímž Arci-kněz lidské paradoxy předvádí, zbavuje toto poznání jednak sentimentality, jednak cynismu. Napomáhá k upřímnosti i k rovnováze. Jeho zásluhou nemusí být v Knize pravé lásky člověk idealizován, aby byl přijatelný, a nemusí být jízlivě zatracen, aby o něm mohla být řečena pravda. To je případ milovníkův i kuplířčin, ale totéž platí o Ruizově vztahu k ženám vůbec, tedy k bytostem, |>m něž měla dosavadní středověká literatura vyhrazena zpravidla jen dvě místa: buď skvostný piedestál, nebo sprostý pranýř. Také v Arciknězově knize si obdivované krasavice uchovaly mnohé z vlastností konvenčního idolu, jenže jejich úzkostlivá čistota je zde vtipně přinucena ukázat svůj rub — neochotu, lenost a pokrytectví ve věcech milostných. Typ, který doporučuje Amor a po němž se vypravěč ustavičně shání, je životnější a přitažlivější. Při vší jemnosti nezapře svou tělesnost, temperament a touhu, a v pravé chvíli dokonce umí ztratit nenáležitý stud, ovšem roztomile; to znamená bez nechutností, kterých se dopouštějí neohrabané horákyně. Ale právě tyto hrubé milovnice jsou příznačně zkarikovány tak, že představují typ naprosto neženský, mravů i rysů neladně chlapských. Neboť jinak nic ženského není Ruizovi cizí, nízké a odporné; na rozdíl od misogynských pošklebovačů, kterými středověk oplýval a kteří v druhém pohlaví neviděli než opovrženíhodnou, klamnou a bezednou nádobu hříchu, dívá se tento básník na ženské tělo s něžností a bez pocitu viny, přiznávaje mu plné právo na rozkoš. Staré cynické stížnosti na ženinu nenasytnost a nestálost odmítá; se smíchem je obrací proti těm, kdo její přirozená práva hloupě podceňují a zanedbávají. Zatímco v exemplech jeho současníka Juana Manuela jsou vzorné družky zpodobeny jako pu-tičky bez vůle, pokorně se podrobující nejnesmyslnějšímu manželovu rozmaru (v jednom z těch příkladů poznáváme zápletku Shakespearova „Zkrocení"), žena podle chuti Ruizovy má být rozšafná a čiperná, má vědět, co chce. A začíná-li pravý život Dantovy Beatrice teprve v záhrobí, Ruizovy sladké milostenky plní své nejvyšší poslání už na tomto světě, neboť jsou doslova „nebem na zemi", v pozemské krajině a nikde jinde. Proto také osiřelí milenci nemohou prodlužovat svou lásku až za hrob, ale musejí s ní znovu začínat mezi živými. Skutečná pohroma se ohlásí, teprve když jim smrt zavleče osvědčenou vojvodkyni, dohazovačku Klášterejdu, 30 31 a uzavře — aspoň načas — cestu k pozemským radostem. Teprve tehdy přestává být smrt přirozená a začíná ohrožovat samu podstatu světa. Ani potom však vypravěč nedopustí, aby vina za smutné konce padla na lidské tělo, jehož pomíjivost vykreslila v barvách tak odpudivých soudobá španělská báseň 0 lidské bědnosti (Libro de Miseria de Omne). Za všechno může smrt, závistivá nepřítelkyně krásy, potěšení a života; odporná je ona, nikoli člověk. Z nepřejícnosti a nezřízenosti, vyčítané původně Amorovi, bohu lásky, je na konci díla obžalována Smrtka, symbol nenávisti. Je tedy v Arciknězově knize zachycen již v plné síle onen významný proud středověkého myšlení a mravu, který uvedla do pohybu krize starých ideálů a který směřoval od tradičního křesťanského sebezapírání k uvolnění násilně potlačené tělesnosti, k smyslovému vitalismu; někdejší slzavé údolí světa se v něm proměňovalo v utěšenou zahradu, z opovrhovaného provizória, do něhož byl kdysi člověk vyhnán, se stávala milovaná pevnina, od níž nechce být odloučen. Kde dříve smrt vysvobozovala a křísila k novému životu, zdá se nyní být pouhou vražedkyní. Juan Ruiz byl první a nadlouho jediný Kastilec, který literárně vyjádřil tento nový životní pocit, ve Španělsku zřejmě posilovaný i senzualismem islámu a orientálních kultur. Místo Kastílie rytířů a světců nabízí nám zemi obyčejných lidí, kteří hledají vezdejší ráj srdce, postupujíce k němu nemotorně, klopýtavě, na novověký vkus možná někdy neotesaně, ale s přesvědčením a neústupnou vytrvalostí. Není to ráj obžerné poživačnosti, pro niž je dobrá kdejaká neřest; všechny dobré věci světa jsou vtěleny do ženy a jsou dosažitelné jen láskou, která vyžaduje míru a jemnost. Jakkoli je Ruizova milostná nauka poznamenána měšťanskou praktičností a věcností, nebere lásce zušlechťující moc, kterou mívala v pojetí kurtoazním. Rozdíl je v tom, že ji neváže na několik vyvolených a ideálních bytostí. Její prostřednicí se může stát kterákoli milo- 32 vaná smrtelnice a její blahodárný účinek mohou pocítil páni i kmáni, bohatci i chudáci, učenci i prosráčkove*, ošklivci právě tak jako krasavci; v tomto smyslu jc Aľ< i knězův Amor demokrat. Jen nevycválani hrubci se / jeho rovnoprávné družiny vyřazují, alespoň do chvíle, ueJ %\ dají poradit. Nikdo však déle netouží po milostných mukái h, nikdo nechce vychutnávat bolesti odříkání mho marného čekání po způsobu starých trobadorů a smutných plalo-niků. Láska nechť je dosažitelná, neboť nezbytnou strázeň, která ji doprovází, musí vystřídat úleva. Ostatně Amor to ví: Vždycky, ať to kdekoli je, přináší dost utrpení, jakož i dost blaha pro ty, kteří jsou jím zapáleni; vždycky mu jde o radost a o štěstí a potěšení, mrzouti a bolestmi mohou mu být ukradeni. Je samozřejmě těžké odolat něčemu tak slibnému. Tato láska prohání lenochy, omlazuje starce a dovede ve světě rozpoutat právě takové děje, jaké zajímají vypravěče Ruizova typu. Proto bude v nevýhodě každý, kdo se snaží z jeho knihy vyčíst, jak světské lásce nepodlehnout. Zbožné a opatrné dámy dávají sice příklad, jak je možné odmítat lákadla hříchu a svody kuplířek, jak je vhodné myslet na případné zneuctění nebo na trest boží, a proto si raději hledět bohabojných mravů, jenže vedle pestrého, vynalézavě propracovaného obrazu milovnické energie vycházejí taková obligátní a jednotvárná doporučení bledě. Objeví-li se čas od času v autorském komentáři, kontext je ironicky „sabotuje", a nedají-li se spojit s vypravěčsky vděčným příkladem, přicházejí zkrátka i stylisticky; stane se dokonce, že bezbarvý, odtažitý sermon o soustavě duševních „křesťanských zbraní" uvázne v povážlivé nesoustavnosti, ne-li přímo ve zmatku..Kniha, která tak důsledně líčí a zdůvodňuje hledání pozemského blaha, může sotva být přesvědčivou propagací odříkání. Přesto však Arcikněz, básník taktní a tolerantní, ne- 33 přestává mít ohledy k těm, kdo si lásku odepřeli nebo ji oslyšeli. Nemohu-li býti s nimi, nikdy nejsem proti nim: o dobré a hodné dámě špatně psáti neumím. Třebaže lásku připodobnil k náboženství, ani v žertu z ní neudělal dogma. V jeho milostné nauce nikdy nezaslechneme ozvěnu cynického ultimáta, které v druhé části starofrancouzského Románu o Růži (Roman de la Rose) dali Amor, Venuše, Příroda a její Génius všem dosud nedotčeným pannám a panicům, hrozíce pekelným zatracením každému, kdo by se vyhýbal milování a plození. V pojetí Ruizově není láska křečovitou, všepokořující orgií; slibuje překonání samoty a potěšení v starostech. Nešíří se vesmírem jako požár, nepotřebuje vybuchovat a zběsile upevňovat své panství; je klidnější a sebevědomější, protože trvá v čase. Její byt, jak vidíme na obrazech v Amorově stanu, to je věčný kruh ročních období, nej-přirozenější a neporušitelný cyklus, jenž se ustavičně obnovuje. Tak jako plnokrevný Masopust nikdy nemůže definitivně vyhrát, ale ani prohrát svou bitvu s asketickou Postnídobou, protože jejich střetnutí se v pravidelném rytmu, rok co rok, musí opakovat, tak i nezmarný Amor si může být jist svými ústupy a novými triumfy neméně než plynutím času, výměnou měsíců nebo obratem roku. A toto střídání je nekonečné, jako je nekonečná cesta Ruizova milovníka, kterého žádné zklamání nemůže natrvalo ochromit, žádný neúspěch natrvalo odradit. I když mezi písňovými dodatky knihy čteme zoufalou stížnost na hvězdnou sudbu, nářek nešťastníka, jenž se cítí na konci svých sil, p'ríbeh o hledání lásky zůstává neuzavřen. Vrací se vlastně na svůj začátek, k nesnázím c prostředníky, klevetníky a těžko dostupnými ženami, k situacím, jež vyvolávaly zlobu a beznaděj, ale také podněcovaly k novým pokusům o únik. V jedné z úvodních kapitol je toto čtyřverší: ) i • Kdo se v tomto znaku zrodil, jinou sudbu nemaje | nežli já, a( pamatuje, že tu pro nás kníhaje, kde je psáno „Dobrá snaha nad zlou sudbou vyhraje" : třeba lasu jako hrušce, nežli dobře uzraje. Všechno se tedy začíná opakovat, jako dny roku, v němž ' jedna doba stíhá druhou, aniž může předstihnout svůj čas. Vypravěč, sužovaný samotou a přitahovaný ženami, putuje v kruhu, ale je to kruh proměn, patří k němu dost utrpení i dost blaha, Amor neúprosný, Amor vlídný, Klášterejda vyděračka, Klášterejda ranhojička, smrt lásky ŕ i vzkříšení lásky; je to nesnadný úděl, ale Juan Ruiz ví, zeje možné přijmout jej také s nadějí a humorem a sebe-ironií, a předává svou knihu jako průvodce, jako lék, jako nezastavitelný míček dalším a dalším poutníkům na cestě bez konce. Tento básník, údajně dlouhonosý, se usmívá před věčností. Antonín Přidal I \ 34 KNIHA PRAVÉ LÁSKY Já tobě rozum dám a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl: obrátím na tebe oči své. Prorok David, skrze něhož mluví Duch svatý, praví toto jednomu každému z nás v desátém verši žalmu třicátého prvého, kterýžto jsem vepsal na začátek. Z toho verše jsem vyrozuměl tři věci, o nichž praví někteří doktoři filozofie, že jsou v duši a že tam náleží; jsou to rozum, vůle a paměť. A říkám, že jsou-li dobré, přinášejí duši útěchu, prodlužují tělu život a slouží mu ke cti, prospěchu a dobré pověsti. Neboť dobrým rozumem pochopí člověk, co je dobré, a rozliší to od zlého. A proto jedna z žádostí, jež vznesl David k Bohu, aby poznal jeho Zákon, byla: Dej mi ten rozum, etc. Neboť člověk, který porozumí, co je dobré, bude se báti Boha, což je počátek všeho vědění a o čemž praví řečený prorok: Počátek moudrosti jest bázeň před Hospodinem. Neboť ti, kdož se bojí Boha, jsou pak obdařeni dobrým rozumem. A proto k tomu praví David na jiném místě: Rozum dobrý všem, kdož tak činí, etc. K tomu praví Šalomoun v Knize moudrosti: Kdož se bojí Hospodina, činiti bude dobré. A toto se rozumí prvními slovy verše, kterým jsem začal: Já tobě rozum dám. A když je duše srozuměna a poučena, že spásy dojde v čistém těle, člověk si připomíná, miluje a přeje pravou lásku k Bohu, jakož i jeho přikázání. A taktéž praví řečený prorok: Přemýšlet budu o přikázáních tvých, kteráž jsem si zamiloval. A kromě toho duše zavrhuje a nenávidí hřích bláznivé lásky k tomuto světu. A praví o tom žalmista: Kdož miluje Hospodina, nenávidí zlé, etc. A proto verš pokračuje slovy: A vyučím tě. A když si duše obdařená dobrým rozumem a dobrou 39 vůlí a dobrou pamětí zvolí a oblíbí pravou lásku k Bohu a uloží ji do komůrky své paměti, ;il>y si ji mohla připomínat, vede tělo k dobrým skutkům, skrze než dochází člověk spasení. A o tom praví svatý Jan Apoštol v Apokalypse, když mluví o smrti dobrých lidí konajících dobro: Blahoslavení jsou mrtví, kteří* v Pánu umírají: skutkové jejich jdou za nimi. A k tomu praví prolok: Ty odplatíš jednomu každému podle skutků jeho. A onen verš končí slovy: Vyučím tě cestě, po níž bys chodili měl: obrátím na tebe oli své. A proto musíme mít za jisté, že takové skutky jsou v dobré paměti, kterou si s dobrým rozumem a dobrou vůlí vyvolí duše milující Boha, aby skrze ně byla spasena. Neboť skrze dobré skutky, jež konáme, ubírajíce se cestou spasení, obrací na nás Bůh oči. A praví se ve verši, jenž začíná Breve, že i když si člověk někdy připamatuje hřích a přeje si jej a dopustí se ho, nevede jej k tomu nedobrému připamatování dobrý rozum, ani jej k tomu přání nepřivádí dobrá vůle a k hříšnému skutku dobrý skutek, nýbrž slabost lidské přirozenosti, která je v člověku, jenž nemůže utéci hříchu. Neboť praví Cato: Nikdo není bez viny. A praví Job: Může-li kdo učiniti čistým toho, jenž počat byl z nečistého semene? Jako by říkal: Nikdo kromě Boha. A taktéž k tomu vede nedostatek dobrého rozumu, neboť člověk myslí na marnosti hříchu. A o takovém přemítání praví žalmista: Myšlénky lidské jsou marnost. A taktéž praví k těm, kdož jsou prostopášní a zlého rozumu: Nechtějte si počínati jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají. A pravím dále, že k tomu vede slabost paměti, jež nebyla poučena dobrým rozumem; nemůže tudíž milovat dobro, ani si připomenout, že je má konat. A taktéž k tomu vede to, že lidská přirozenost je více vybavena a nakloněna k špatnému než k dobrému, více k hříchu než k dobrému skutku; tak praví Dekretál. A to jsou tedy některé z příčin, proč se zhotovují knihy zákonů a práv a trestů a mravů a jiných nauk. Taktéž bylo vynalezeno malování a psaní a zpodobování, protože lidská i i paměť je omylná; tak praví Dekretál. Nic bo ť pamatoval si všechno a nic nezapomenout je vlastnost spiše hojtokn než lidská; tak praví Dekretál. A proto více náleží duSi, která je duchem z Boha stvořeným a dokonalým a v Bohu věčně žijícím. K tomu praví David: Duše má sloužili bude jemu: hledejte Hospodina a duše vaše živa bude. A nenáleží la vlastnost lidskému tělu, které žije králce. A praví Job; Člověk jest krátkého věku. A taktéž praví: Člověk se narodil Z ženy: jest krátkého věku. A David o tom praví: Dnové naši mizejí jako dým, etc. Proto já, s tím málem, co vím, a se svou velkou a hrubou necvičeností, porozuměv, které vlastnosti přivádějí duši a tělo k zatracení a kolikeré špatnosti je připravují a vedou k bláznivé lásce ke hříchu světa, zvoliv a zamilovav si s dobrou vůlí spasení a rajskou slávu své duše, sepsal jsem i toto krátké čtení na paměť dobra a složil jsem tuto novou knihu, v níž jsou vypsány některé způsoby a pletichy a mazané lsti bláznivé lásky světské, které slouží některým lidem ke hříchu. Když si o nich přečte nebo o nich uslyší muž nebo žena dobrého rozumu a toužící po spáse, pozná, jak se má zařídit, a bude moci říci se žalmistou: Cestu pravou jsem vyvolil. Taktéž nepřijdou zkrátka ti, kdož mají rozumu málo; neboť čtouce a přemítajíce o zlu, jež činí nebo činiti hodlají, o lidech posedlých tímto nekalým uměním a o veřejném odhalení mnohých šalebností, jichž užívají ke hříchu a klamání žen, rozpamatují se a nebudou zanedbávat svou dobrou pověst. Neboť je velmi bezcitný, kdo si neváží své pověsti; tak praví Zákon. A budou chtít milovat více sebe než hřích; neboť s pravou láskou se začíná u sebe; tak praví Dekretál. A odvrhnou a nenáviděti budou nečisté způsoby a pletichy bláznivé lásky, která zatracuje duše a privoláva boží hněv, ukracujíc život a kazíc pověst a čest a hrubě škodíc tělu. Ale protože hřešiti je lidské, kdyby někteří (což jim neradím) chtěli užívat lásky bláznivé, naleznou zde některé způsoby, jak to dělat. A tak může má kniha říci všem mužům a ženám, moud- 40 41 rým i nemoudrým, těm, kdož porozumí, co je dobré, a milujíce Boha, zvolí cestu spasení a dobrých skutků, i těm, kdož chtějí setrvat na cestě bláznivé lásky: Já tobě rozum dám, etc. A každého, kdo ji bude číst nebo poslouchat, prosím a radím mu, aby dal dobrý pozor na tři věci duše. Především ať se snaží dobře pochopit a dobře posoudit můj záměr, pro který jsem ji napsal, a nedbat na to, jak ošklivě znějí slova; a to bude správné, neboť slova slouží záměru, a nikoli záměr slovům. A ví Bůh, že můj záměr nebyl učit tímto dílem hříchu a ošklivé řeči, nýbrž znovu každého přivést k dobré paměti dobrých skutků a dát mu příklad dobrých mravů a poradit mu cestu ke spáse a všechny vyzbrojit tak, aby se mohli lépe bránit tolikerým úkladům bláznivé lásky. Neboť praví svatý Řehoř, že člověka méně poraní šípy, které včas zahlédne, a že se můžeme lépe mít na pozoru před tím, co z dřívějška známe. A taktéž jsem tuto knihu složil, abych dal jiným příklad a vzor, jak psát v řeči vázané a rýmovat a skládat básně; neboť své básně, písně, rýmy a verše jsem napsal ve všem všudy tak, jak toto umění žádá. A protože každé dílo má počátek a základ v Bohu a katolické víře, jak praví první z klimentinských Dekretálů, začínající slovy Na základě katolické víry, a protože, jak praví Apoštol, nemůže vzejít pevné dílo ani pevná stavba tam, kde není takového základu, začal jsem svou knihu ve jménu božím a z žalmu svaté Trojice a církve katolické Jest třeba každému, kdož, chce být spasen, vybral jsem verš, jenž praví: Bůh Otec, Bůh Syn, etc. ZDE SE VYPRÁVÍ; KTERAK ARGIKNEZ PROSIL BOHA O PŘÍZEŇ A POMOC PRl SKLÁDÁNÍ TÉTO KNIHY Bože Otče, Bože Synu, Duchu svaté Trojice, Pane z Panny narozený, posil nás tak velice, 42 abychom tě velebili mluvíce i pějíce, a zahřívej naše duše jako plášť a kytlice. Kéž ten, který stvořil kdysi nebe, moře, celou zem, milostivě dopřeje mi, abych s jasným rozumem zrýmoval tu knížku písní, kterou právě začal jsem, aby ten, kdo uslyší ji, potěšil se v srdci svém. Ty, Pane a Bože můj, jenž člověka jsi vytvořil, veď mne, svého arcikněze, dodávej mi nových sil, abych Knihu pravé lásky na ten způsob sestavil, že bych tělům radost dával a do duší dobro sil. Chcete-li se, milí páni, potěšiti slovy mými, ztište se a uslyšíte historii bez latiny. Nebude v ní žádná lež a žádné slovo bez příčiny, jenom to, co dělá každý, neboť nikdo není jiný. Aby moje vyprávění znělo vám všem liběji, do veršů je poskládám a do rýmů je oději: hříchu se tím nedopustím, neboť verše umějí mluvit velmi líbezně a příběh vyjde mileji. Nebojte se, že má kniha není ve všem slušná dost, a co přečtu, neberte hned jako lest a poťouchlost, neboť jako sprostý zloděj dá do kapsy pravý skvost, tak i v knize nevábné se skrývá vábná zkušenost. Kmín je černý, jako bys jím vytřel všechny komíny, ale uvnitř bělejší je než nejdražší peřiny; hladká mouka roste v klase, jenž má ostré osiny, a cukr, než zabělá se, schovává se do třtiny. Mezi trním roste růže a krásu tím neztrácí, za hrubými písmeny jsou skryti moudří písmáci, a tak jako v špatném plášti chodí dobří pijáci, Pravá láska přichází k vám v nespraveném kabátci. A že každé dobré dílo, podobně jak z matky dítě, vzchází z naší svaté Panny, na začátek do knihy té napsal jsem já, Juan Ruiz, jenž jsem arciknězem v Hitě, o všech jejích radostech — a hned tu píseň uslyšíte. 43 í RADOSTI PANNY MARIE Panno, nad niž není jiná, ty jsi naše medicína. Když svou píseň započínám, pomoz mi, ať není jiná, než jak radost královnina zaslouží. O tvém štěstí chci zpívati, ale dříve, svatá máti, prosil bych: až mi budeš naslouchati, ať má píseň více platí než můj hřích. Sedmerou jsi radost měla, prvou, když jsi archanděla vítala, o Kristovi uslyšela a jej v lůně svého těla počala. í Druhé bylo tvoje štěstí, když povilas bez bolestí dítě své, které všichni andělé ctí a které má svět přivésti ke spáse. Nastala ti radost třetí, když vidělas vycházeti I nad krajem hvězdu, která provázeti bude krále až k dítěti do stáje. Počtvrté jsi šťastná celá od anděla Gabriela, Marie, dobrou zprávu uslyšela, že Ježíš smrt svého těla přežije. A s radostí pátou, Paní, synovo korunování spatřilas. Neměla jsi potom stání, ustavičně po shledání toužilas. Šestá byla slavná taky, neboť tehdy Pán své žáky osvítil. Uviděly tvoje zraky, jak Duch svatý skrze mraky sestoupil. Sedmé není rovná jiná, když tě z vůle Hospodina vynesou na trůn vedle tvého syna a když rajské království má matku svou. Dopřej nám tam, Paní, místa, kvůli nám jsi přece Krista počala, aby hříšné milost jistá skrze tebe, lilje čistá, čekala. Třebas máme duši hříšnou, nezanevri na ni, 44 45 kvůli ní svůj úřad, Paní, dostalas. Vezmi ji a zajdi za ním, aby s ní měl slitování, pros za nás. zde se vypráví o tom, jak se má každý ve svých starostech potěšit, a o disputaci, kterou měli Rekové s Rímany Je tG slovo mudrcovo, tak to Cato praví : starosti, jež kormoutí nám srdce nebo hlavy, prokládat se mají tím, co těší nás a baví, neboť velkým zármutkem se zkazí víc než spraví. a protože s vážnou myslí nemůže se člověk smát, nějakou tu legraci sem budu muset přimíchat; nemysli si, že ji musíš ve všem všudy vážně brát: to jen tehdy, chceš-li poznat, jaký je v ní lad a sklad. Dobře slyš a rozvažuj, co říkám svými slovy, nebo se ti stane stejně jako doktorovi, u kterého dělal hlupák zkoušku z bohosloví tenkrát, když chtěl poučení Říman po Rekovi. Stalo se, když ještě v Římě práva nemívali, že šli žádat pány Reky, aby jim je dali. Řekli jim však Rekové, že nejsou na ně zralí, neboť s malým vzděláním by práva nechápali. Dodali pak na omluvu, jak to slušnost velí, že kdyby se přece jenom právy řídit chtěli, ať dokáží v disputaci s jejich učiteli, zda by si je zasloužili a jim rozuměli. Římané hned souhlasili a ve velkém nadšení oznámili Rekům datum učeného sezení; řecky prý však neumějí, takže se to zkoušení neobejde bez prstů a bez učených znamení. ) Sotva v Římě dali datum na vědomost fóru, počali se disputace báti jako moru, neboť byli beze škol a nemohli v tom sporu ani za mák rozuměti věcem vědátorů. V tomto velkém strachování dali na občana, který radil, aby našli přihlouplého kmána, jehož ruce řídila by boží vůle sama, takže by měl všechna gesta dobře fundována. Vyhledali hlupáka a hrubce k pohledání. „Disputaci s Reky máme," řekli mu, „a na ní musíme jen posunkovat jak učení páni; j půjdeš-li tam, splníme ti jakékoli přání." Navlékli pak hlupákovi nádherný a drahý šat, jako by byl filozofa měl z té vědy doktorát. Vylezl si na katedru a začal z ní pyšně řvát: „Jen ať přijdou páni Reci, já se nemám čeho bát!" Přišel jeho řecký soupeř, učenec to pravý, mezi Reky vyvolený, mudrc velké slávy; usadil se na katedře nad římskými davy a s pomocí posunků se pustil do rozpravy. Beze spěchu, klidně povstal, rozvážně si vedl, místo první otázky jen ukazovák zvedl, a kde seděl, nežli povstal, tam si zase sedl. Jeho soupeř vyskočil a celý zlostí zbledl. Ukázal mu tři své prsty, jednak palec, jednak ty, které s palcem sousedí, a oba, hlupák sršatý, ohnul proti doktorovi jako orel pařáty; pak si sedl, dávaje si velký pozor na šaty. Povstal Rek a odpověděl otevřenou dlaní; sedl si pak na židli a klidně čekal na ní. Chrapouna však chytil fantas, a tak bez váhání vyskočil a třásl pěstí, drze až Bůh brání. Řecký mudrc obrátil se poté na krajany: „Vidím, že jsou práva vhodná také pro Rímany." Dišputát se skončil v míru, bez jediné rány, Římanům, dík obejdovi, pocty byly vzdány. Když se potom ptali Reka, nač se tázal při zkoušení, 46 47 podal jim k té posunčině takovéto vysvětlení: „Rekl jsem, že Bůh je jeden; na to Říman prsty třemi řekl, že je trojjediný, v třech osobách obsažený. Řekl jsem, že všechno všudy v božích rukou leží; nato správně ukázal, že Bůh to pevně střeží. Vida, že jim známo je, oč v náboženství běží, usoudil jsem, že jim práva právem přináleží." Zeptali se chrapouna, co dověděl se od soka: „Ukázal mi ukazovák, že mě píchne do oka! Jářku, to si mám dát líbit? Od tohohle otroka? Hrozně jsem se rozčilil a šel jsem na něj zdivoka. Řekl jsem, že dvěma prsty vyrazím mu oči a zároveň palcem zuby: jen ať mi sem vkročí! On mi na to odpověděl, že jak na mě skočí, dá mi facku, až se mi z ní hlava pootočí. Já jsem řekl, že mu za to vrazím jednu pěstí, takovou, že přivedu ho třeba do neštěstí. Vida, že by nepochodil jen tak bez bolesti, raději si přestal troufat, kde by neměl štěstí." Proto říká průpovídka, chytrou bábou vyzkoušená: „Není žádných špatných slov, jen slova špatně vyložená." Sám uvidíš, že jsou dobrá, jsou-li dobře pochopena: dobře chápej knihu mou a nemine tě krásná žena. Nemysli si, že mé žerty jsou hrubosti z ulice, ale snaž se jemně chápat, jak svou knihu složil jsem: špatné znát a dobře psát a utajit co nejvíce do půvabných slov dovede jeden básník z tisíce. Volavek je všude dost, však vajec tolik nebývá, nový krejčí ještě neví, jak se správně zašívá; neboj se, že Pravá láska mohla by být bláznivá: dokážu, jak rozumné je všechno, co ti zazpívá. Mé sepsání ke všem mluví, s jedním každým rozpráví: jeho moudrost pochopí, kdo moudří jsou a hloubaví, a ti mladí lehkovážní ať svou hloupost napraví; šťasten, kdo si vybere to nejlepší, co kniha ví. A že smysl Pravé lásky zatím ukrytý je, 48 Snaž IC vyi'ľ.l |i ln> ltn|lll I .' I.- až tvůj rozum xni In n |i i m lio i......u 11 |i nebudcí mým '.l"\ inu lAll ml i........ Co se bude udelnc1 t.t\Á\, velkou |.< .1. .1.. 11. .11 a co bude krásní zpíval, nul.......... kil ať jsou slova zlá čí dobrá, dávr j po»...... 1 ■ jako kameny; i utíkal před nimi princ, ale ohnivý blesk pod ním strhl most, a jak padal nešťastník do propasti, /.«< hylil se suknicí za větev a zůstal viset nad řekou, ale nakonei do ní spadl a utopil se. Tak se vyplnila proroctví všech pěti hvězdopravců a král je pak pustil na svobodu, odměnil a přikázal jim, aby šířili astrologii dál, neboť je to véda, 0 níž nelze míti pochyby. Věřím astrologům (praví Arci-kněz), ale s vírou katolickou vyznávám, že Bůh, jenž všechno stvořil, může všechno měnit. Velezradami, kteří by měli podle královského zákona zemřít, může král udělit milost, přihlédne-li k jejich zásluhám, a podobně i papež může svým podřízeným zmírnit nebo odpustit trest vyměřený podle církevního práva: neboť kdo může zákony tvořit, může je také porušovat, aniž je zruší úplně. Tak 1 Stvořitel udělil planetám jistou moc, ale větší si ponechal, a proto ty, kdož se postí a modlí a kají, osvobozuje od rozsudku hvězd. Hvězdopravci se nemýlí, proti Bohu však jsou bezmocní. Nejsem žádný hvězdopravec, o té vědě málo vím, jako koza petrželi zverokruhu rozumím, ale vidím každý den, že svět se řídí právě jím, a proto vám o tom říkám a ještě to doplním. Mnozí přijdou na svět v době Venušina znamení a ti potom láskou k ženám nejsou nikdy znaveni: snaží se a pachtí se a moří jako šílení, jenže láska mnohé zláká, málo jich však odmění. Myslím, že v tom znamení jsem také já byl narozen, protože jsem vždycky chtěl být milencem všech známých žen, a když na mě hodné byly, neplatil jsem nevděkem: mnohé mnoho miloval jsem, ale žádnou neměl jsem. Protože však chodím světem s Venušiným znamením, stále toužím ženám sloužit, a nikomu nežli jim: 56 57 i když máte místo hrušky jenom plno laskomin, točíte se kolem hrušně chválíce si její stín. Velice se zušlechtí, kdo začne ženám sloužiti, bystrý je a výmluvný a celičký se rozsvítí: nikdo dobrý by se neměl žen a lásky straniti, co tě stojí na námaze, na radosti vrátí ti. Láska z toho, kdo byl hrubec, kavalíra udělá, krasořečit učí toho, komu slova chyběla, statečnosti dodá tomu, kdo byl duše zbabělá, velké píli učí toho, kdo jindy nic nedělá. Mladému dá jeho mládí pocítiti ještě víc, letitému z jeho roků odečítá polovic, lidem černým jako smůla obílí a zkrášlí líc, přiřkne velkou cenu tomu, po čem není zhola nic. Zamiluje-li si někdo sebevíce ošklivý ženu, která ošklivostí každému se protiví, nic na celém světě širém se jim tolik nelíbí jako to, co v sobě vidí, a s jinými nešli by. Nuzáci a hlupáčkové, kteří na nic nestačí, jsou pro svoji přítelkyni mudrci a boháči: jeden každý muž se proto velmi pilně otáčí, a když ztratí jednu lásku, hned si najde jinačí. Kdo se v tomto znaku zrodil, jiný osud nemaje nežli já, ať pamatuje, že tu pro nás kníhaje, kde je psáno „Dobrá snaha nad zlou sudbou vyzraje": třeba času jako hrušce, nežli dobře uzraje. Z jedné chyby viním lásku, toho pána nad pány, z chyby, o níž netroufám si mluvit mezi dámami; abyste však nemysleli, že je můj strach přehnaný, povím vám to: Láska lhář je, ze všech nejvíc prolhaný. Je taková právě proto, jak jsem řekl dříve již: co by jinak hloupé býlo, jeví se v ní moudré spíš, co nestojí ani za mák, vysoce v ní oceníš, a čím zdá se, nikdy není.. Proto každý dobře slyš! Kdyby vždycky o jablku platilo, že uprostřed je tak dobré a tak sladké, jak je krásné napohled, lahodnější ovoce by věru neznal tento svět; jenže hnije ze všech nejdřív. Ale umí zavonět! Nejinak to s láskou bývá: zvučným hlasem představí se a všechno, co z úst vypustí, převelice zalíbí se. Jenže každé rámusení nemusí být ještě píseň; nezlobte se na mě, dámy, pro věc, kterou odhalil jsem. „Pro pravdu se ztrácí přítel," říká jedno přísloví, „přítel je však nepřítelem, když ti pravdu nepoví." Uč se starým průpovídkám, kdo je zná, ten mnoho ví a nevěří ani slůvku z chvály nepřítelovy. KTERAK SE ARCIKNĚZ ZAMILOVAL A O PŘÍKLADNÉM PŘÍBĚHU ZLODĚJE A PSA Je to přesně tak, jak říká jeden moudrý učenec: prchnout zvyku nebo sudbě není vůbec lehká věc. Zvyk je druhá přirozenost, takže se ho nakonec člověk zbaví leda tenkrát, až je z něho umrlec. A protože ve zvyku má každý mužský, když je mlád, vyhledávat milovnici a chtít si s ní užívat nejlepšího potěšení, jaké umí láska dát, našel jsem si novou paní; hlídali ji jako hrad. Měla velmi jemné mravy a vznešený rodokmen, dobře znala vše, co patří ke vzdělání šlechtičen, moudrá byla, rozvážlivá, vzdálená všem hrubostem, mohla býti učitelkou mnohých, třebas moudrých žen. Obličeje milostného, v těle krásně stavěná, líbezná a roztomilá, spanilá a čiperná, zdvořilá a přívětivá, pozorná a příjemná, půvabná a všem všudy k lásce jako stvořená. Však jsem složil mnoho básní o těch jejích přednostech, sil jsem oves nad Henarem, osil jsem tak celý břeh. Svatá pravda, co se říká v mnoha starých příkladech: „Kdo zaseje na písčině, nenamlátí ani měch." Chtěl jsem, aby měla život jako v ráji blažený, proto jsem jí dával dary, ale žádné prsteny, 58 59 korále a jemné krajky nebo drahé kameny: obkládal jsem svoje dárky milostnými básněmi. Nechtěla si dáma zadat, poslala mi všechno zpět a velmi mě ponížila; řekla: „To by každý sved, za veliké bohatství si vyměniti trochu cet. Vzkažte mu, že poctivost se nedá ničím uplácet. Nechci ztratit, co mi chystá na nebesích Hospodin, pro hřích světa, který není nic jiného nežli stín. Nejsem tolik bláhová, a proto říkám dosti s tím! Kdo bere, ten musí dávat, říkávám si s příslovím." A tak se mi přihodilo s počestnou a vzácnou paní jako tomu zloději, když na lupu ho znenadání vyplašilo velké psisko a dalo se do štěkání. Zloděj ho chtěl ukonejšit, bál se, že se vzbudí páni, a hodil mu půlku chleba, kterou s sebou na lup nes; uvnitř byly samé jehly. Vyčichl to ale pes a řekl mu: „Nechci chleba, který škodí, neboť věz, že bych zítra o hladu byl pro to, co bych snědl dnes. Nechci pro ten mrzký žvanec, který mi chceš v noci dát, ztratit všechna dobrá jídla, která mohu ve dne žrát. Jen bych se tvým chlebem zalkl a ty by sis klidně krad z toho, co mám hospodáři ohlídat a zachovat. Neopustím pána svého, jak to zrádci uměli, svěřil mi svůj velký poklad, věří mi jak příteli, ty bys jej však vyraboval, kdybych byl tak zbabělý. Kliď se odtud, loupežníku! Nebudeme přáteli." Vycenil pak silné zuby, znovu se dal do štěkání a zloděje od sýpky hnal, až mu zahnal chutě na ni. Tak se stalo s moudrou dámou, stejně jako s první paní, mně i mému poslíčkovi, kterého jsem poslal za ní. Marná byla štědrost má a ke škodě mě přivedla: já se chystal na kobylku, jiný skočil do sedla. A tak jsem té lásky nechal, k ničemu by nevedla: pro ztracené, jak se říká, neměj líčka pobledlá. Takový a žádný jiný je můj osud, říkám vám: ať už jsou tím vinny hvězdy nebo to, jak vypadám, veliké je toužení mé, ale málo / nčl.......'mi; proto se mi často stává, že se s láskou poh.'in> vás budu psát, co jsem slyšel a co viděl, věřte mi, že z duše rád. Dlouho psát a nezmýlit se není ani možné snad: a proto vás pěkně prosím, odpusťte mi tentokrát. KTERAK ŠEL ARCIKNEZ NA ZKUŠENOU DO HOR A CO SE MU PRIHODILO S HORÁKYNÍ Apoštol nám přikazuje míti se vším zkušenost: šel jsem tedy zkusit hory a neměl jsem pořád dost, až jsem vposled ztratil mezka a nenašel ani kost: hledat chleba bez dvou kůrek bývá hloupost nad hloupost. Přihodilo se to v březnu, když o svatém Emiteru jdu k průsmyku nad Lozoyou a říkám si, namouvěru, tak strašlivou metelicí se snad ani neproderu: hledat, co jsme neztratili, bývá ztráta v každém směru. Nad průsmykem v hustém křoví mě ta stezka klikatá přivedla až ke kravařce čili z louže do bláta. Ptal jsem se, kdo je, a řekla: „Já jsem Káča Nosatá, Káča, co má tolik síly, že stačí i na chlapa. Hlídám tady u průsmyku a lidé mi platí mýto; neublížím nikdy tomu, komu není peněz líto, ale když se někdo zdráhá, nečekám a vezmu si to: honem zaplať, nebo poznáš, jak se mlátí prázdné žito." Zastoupila mi tu stezku, která byla jako nic, protože ji prošlapalo jen několik jalovic. Smutný, těžce sužovaný a prokřehlý stále víc, povídám jí: „Milá zlatá, já jsem poutník z Nemanic. Pusť mě dál a dám ti šperky oblíbené v tomto kraji, jen mi musíš poraditi, jaké se tu nosívají: kdo se zeptá, nepochybí. A proboha," povídám jí, „pusť mě k sobě do pastoušky, nohy už mi přimrzají." „Kdo chce dary, nevybírá," slyším na to od Káči, „slib, co chceš, a pamatuj si, že mi sliby nestačí: kdo mě něčím obdaruje, ve sněhu se nezmáčí, 115 radím ti však, neotálej, anebo tě rozpláči." Jak říkává stará bába, když si nové prádlo sliní: „Liška, které dojdou síly, dá se zabít od hodiny." V hodince tak velmi těžké, ze strachu a kruté zimy slíbil jsem jí brož a knoflík a pytlíček z králičiny. Hodila mě na ramena, tak jako se nosí žoky, a za dobrou odpověď mi ušetřila mnohé kroky, které by mě stála cesta po stráních a přes potoky: o tom, jak to všechno bylo, zveršoval jsem tyto sloky PÍSNIČKA O HORÁKYNI Jednou zrána na pěšině nedaleko Malangosta přepadla mě horákyně a spustila na mě zostra: „Kudy chodíš, nešťastníku, že mi lezeš do průsmyku? Co tu hledáš? Kdo tě poslal?" Odpovídám na otázku: „Já jdu dolů do vsi přece." „I ty jeden drzý klacku, že tě ďábel neodnese! Tímto místem, které hlídám a za které odpovídám, neprojde se jen tak lehce." Rozkročí se na chodníku, obludná je jako psice, a povídá: „Pacholíku, vyváděj si sebevíce, dokavad mi něco nedáš, marně tudy cestu hledáš, já zůstanu na pěšince." Naléhal jsem na kravařku: „Probůh, nech mě dále jiti, poodstup mi z cesty, jářku, nemám tě čím odměniti." Povídá: „Pak z cesty sejdi a přes celou horu přejdi, ale průsmyk zahradím ti." Potkal jsem se s pěkným drakem, stůjte při mě všichni svatí! Zatočila Káča prakem, a když jsem chtěl utíkati, podtrhla mi holí nohu a povídá: „Přísámbohu, dneska budeš rundu platit." Kroupy bily, chumelilo, a ke všemu Káča vzteklá, až mi z toho úzko bylo. „Zaplať, nebo poznáš," řekla. Povídám jí: „Krásná paní, měl bych jenom jedno přání: užiti si trochu tepla." „Neboj se, já odnesu tě k sobě a pak na pěšinku, ale napřed zahřeju tě při chlebě a dobrém vínku. Slib něco a při mé víře budu tě mít za rytíře. Máš ty ale štěstí, synku!" Ze strachu a prokřehlosti slíbil jsem jí toto zboží: dobrý kožich s dvěma skvosty, knoflíkem a pěknou broží. Povídá: „To já dám více! 116 117 Jen pojď se mnou! Jářku, hni se! Zima už tě nepoloží." Popadla mě, až to praští, a tak zlehka za krk dala, jako bych byl límec k plášti, a hned k vršku pospíchala: „Jen se neboj, ty můj klacku, pohostím tě po horačku, abych si tě rozehřála." Za chvíli mě před tou zimou ve své teplé krčmě skryla, topila tam dubovinou, králičinou nešetřila, upekla mi koroptvičky, kůzlátko a homoličky, každá jako houžev byla. Pstruha a s ním kolo sýra čtvrtní vína zapíjíme, smetanu mi z mléka sbírá, k tomu spoustu másla jíme. Povídá: „Ty klacku jeden, jen co bude chleba sněden, hned si spolu zaválčíme." Nad tolika dobrotami zimnice mě opouštěla, a jak tělo rozmrzá mi, na tváři se úsměv dělá. Káča po mně okem střelí a povídá: „Ach příteli, myslím, že jsem rozuměla." Řekla mi ta nezbednice: „Pojď, jestli mi svedeš nabít. Jen se odlep od lavi< C a shoď dolu ten svíij hábit!" Popadla mě za zápěstí, a co chce, to musím svést i: lepší koupě nemohla být! KTERAK ARCIKNĚZ POTKAL DRUHOU HORÁKYNI Když jsem vyšel z této krčmy, zamířil jsem k Segovii, ne kvůli té dračí Káče, abych šperků nakoupil jí, ale za tím žebrem dračím dochovaným po bestii, co zabila starce Randa; u Moyi prý viděli ji. V Segovii jsem však poznal, že můj poklad na dně je: nenašel jsem věčný pramen ani studnu naděje, a vida, že vyschlý měšec k dobrým koncům nespěje, řekl jsem si: „Všude dobře, ale doma lépe je." Třetího dne jsem se vydal zase za svým roďným krajem, ale Káče jsem se vyhnul, neboť s dárky už byl amen. Vybral jsem si jiný průsmyk, říkají mu Chladný pramen, a bloudil jsem celou cestu, neznaje tam ani kámen. Poblíž břehu v jednom boru, kterým jsem se vzhůru bral, narazil jsem na kravařku, stádo stálo opodál. Říkám: „Krásná horákyně, jak rád bych vám poctu vzdal, buď mě nechte po svém boku, nebo rcete kudy dál." „Řekla bych, že nemáš rozum: vždyť jsi vlezlý jako veš! Chceš-li ke mně přistoupiti, rozvaž si to, než se hneš, nebo ti dám sukovicí jednou měř a dvakrát řež, a jestli tě, chlape, chytím, pěkně si to odskáčeš." Průpovídka říká o těch, kdo nechtějí nuzovat: „Slípce, která pilně hrabe, skočí zrnko pod zobák." Hrabal jsem se po chodníčku, u kterého stál ten drak, když mi rovnou k uchu skočí sukovice, ale jak! Shodila mě ze stráně a byl jsem jako bez ducha; 118 119 přibyla mi zkušenost, jak bolí rána do ucha. „Hrom do čápa!" povídám si. „Hrom do toho padoucha, který čápat nelituje a z hnízda je vyšťouchá!" Když pak na mě položila svoje ruce rozhněvané, povídá ta bezbožnice: „Nemáš chodit přes orané. Už se nezlob: hraje hra a častokrát se při ní stane, že si lidé nahromadí bohatství až nevídané. Pojdme spolu do chýšky, ať nedoví se to můj chlap; ukážu ti kudy dál, a budeš dobře obědvat. Jářku, vstávej, havránku, a zanechej všech dalších vád." Vida, že se udobřila, zvedal jsem se velmi rád. Popadla mě za ruku a svorně jdeme po stráni, šlo na třetí a já neměl ještě ani snídani; v chýšce nebyl nikdo doma, a tak prý nic nebrání, abychom se bez třetího dali ve dvou do hraní. „Bože, děvče," povídám jí, „já bych raděj něco sněd. Nalačno tě nepotěším a mám tělo jako led: do hraní mi bude teprv, až mě pozveš na oběd." To jí bylo proti srsti, chtěla na mě dorážet, ale potom prostřela mi. Povídám: „Teď potvrdí se, že chléb s vínem hřejí více nežli nové nohavice." Zaplatil jsem za jídlo a povídám té krasotince, aby mi šla ukázati novou cestu do vesnice. Velice mě přemlouvala, abych zůstal aspoň dnes, zhasit koudel, která hoří, je prý tuze těžká věc. „I chraň Pán Bůh," říkám na to, „dneska spěchám jako švec." Roztřásla se velkým hněvem a já strachem, zbabělec. Vytáhla mě před chýšku a nechala stát u dvou cest; protože však prošlapaná jedna jako druhá jest, mohl jsem se rozběhnout a rychle zmizet za kopec: když jsem přišel do Ferrera, chystalo se na rozbřesk. Složil jsem si píseň o tom, co směšného zažil jsem: není myslím obvyklá a krásy je v ní málo jen. Pokud říkáš dobru špatnost, rozumět si nebudem: já budu psát o jednom, a ty budeš číst o druhém. PÍSNIČKA O DRUHÉ HORÁKYNI Vzpomínati budu vždycky na Agátu z Chladné říčky, na tu statnou dívčinu. Jednou v horách u vesnice, která takto nazývá se, viděl jsem, jak krasavice na pasece krávy pase, i řekl jsem této dívce: „Nebe žehnej vaší kráse." Povídá mi na to: „Kliď se, běháš tady jako blázen, neznáš ani pěšinu." „Pěšinu, tu neznám, dámo, zabloudil jsem do křoviska, jak už člověk, nevídáno, jednou tratí, jindy získá; ale věřte, že dnes ráno na cestu si nezastýskám: jste tu vy, má krásná panno, a pod vámi tráva čistá u vody a ve stínu." Rozhněvané kravařici bylo k smíchu, co jsem říkal, zvedla se a šla mi říci jako pravá semetrika: „Netušíš, jak na vesnici dovedeme krotit býka! Tobě dali pekelníci sílu jenom do jazyka. Tumáš něco k lepšímu!" 120 121 I K lepšímu pak od té paní za ucho jsem dostal holí, takže jsem se z horských strání skutálel až do údolí. Povídá ta saň všech saní: „Tak se chytá králík v poli! Nenecháš-li žertování, zapřáhnu tě mezi voly: alou, sic tě pozdvihnu!" Když mi potom maso dala, viděla, že nedovedu 1 platit, kolik přikázala. Povídá: „Ty lotře z ledu, pro tohle jsem vale dala pasákovi od sousedů? Nechtěj, abych ukázala, jak ježkovi zvednout svedu každou jeho bodlinu!" KTERAK ARCIKNĚZ POTKAL TRETÍ HORÁKYNI V pondělí už před svítáním vydal jsem se dále zas. Poblíž krčmy U havrana horákyně jako ras porážela borovici a nebyl s ní žádný špás: chtěla si mě namluviti, jako bych s ní husy pás. Myslela si, že jsem zdejší: hned začala ptát se a pro hloupé klábosení zanechala práce. Myslela, že budu tančit, jak jen sejí zachce, jenže při tom zapomněla na jednoho rádce, který řekl příteli, když chtěl mu dobře poradit: „Neopouštěj dobré bydlo pro nejistý blahobyt, protože když od jistého odláká tě klamný třpyt, nenalezneš, co chceš mít, a budeš bídu s nouzí třít." Zveršoval jsem horskou píseň a připojil toto dílo ke všemu, co v ruce máš: z ní poznáš, co se přihodilo. Byl tenkrát den velmi drsný, ale že už jaro bylo, přivstal jsem si, aby se mi o to dříve ulevilo. PÍSNIČKA O TRETÍ HORÁKYNI Když jsem přišel do doliny po neděli časně zrána, potkal jsem tam horákyni za hospodou U havrana, šaty celé rudé měla, vlnou byla přepásána; povídám jí: „Sestro milá, ochraňuj tě svatá Panna." „Copak hledáš v tomto kraji? Hádám, že jsi sešel z cesty." „Jdu horami," povídám jí, „a dívám se na nevěsty." Na to ona: „S horalkami bývá život bez bolesti: kdo tu hledá, najde štěstí. Jen jestli ti, milý strejčku, horská práce dosti voní." „Jářku, znám pást u háječku, nesedlané klisny honit, zabít celou vlčí smečku, a jen co se dovím o ní, žádný chrt mě nedohoní, umím vzpurné býčky spoutat, opatřovat dobře krávy, ze smetany máslo stloukat, ševcovat a mačkat gajdy, do pastýřských píšťal foukat, 122 123 a také mě velmi baví krotit koně, když je mladý, umím tance roztodivné, vrtáky a rozkročáky, v tom mě nikdo nepředstihne, f ať je dlouhý nebo krátký, a když někdo rozčilí mě, neucouvnu o krok zpátky a složím ho na lopatky." I „Pak se můžeš po libosti u nás v kraji oženiti: kdybys mi dal darů dosti, hned bych si tě chtěla vzíti a žil bys jen pro radosti." „Jářku, pověz, co chceš míti, a já všechno daruji ti." , Povídá mi: „Já, příteli, nechci žádnou taškařinu: jeden pásek rudý celý, šest prstýnků, všechny z cínu, šněrovačku na neděli a na zimu kožišinu, navíc krásnou tamburínu, í náušnice, pěknou sponu, co svítí jak pozlacená, pruhovaný čepec k tomu, holínky až po kolena, ať je slyšet ze všech domů: „Fňukalka je šťastná žena, takového každá nemá!" i Povídám: „Bud bez starosti, bude-li ti libo, paní, dám ti ještě jiné skvosty. Svatba bude, zatím na ni z příbuzenstva sezvi hosty; mysli na mě bez ustání, já jdu splnit tvoje přání." KTERAK ARCIKNÉZ POTKAL ČTVRTOU HORÁKYNI A JAKÉ BYLA POSTAVY Je to pořád stejná bída na horách i na kopcích, že tam nikdy není teplo, když je mráz a padá sníh. Byl jsem zrovna nad průsmykem, vtom se prudký vítr zdvih, ledový a mrazivý a vůbec jeden z nejhorších. A protože ten, kdo běží, zapomíná na zimu, utíkal jsem po stráni a podobal se lovčímu, který hodí k hnízdu kámen a uloví modřinu; modlil jsem se: „Bože, pomoz, nebo tady zahynu." Ještě nikdy nezažil jsem takovouto chvilku zlou, neboť dole u průsmyku setkal jsem se s příšerou, s nejděsnější ze všech oblud, jaké v naší době jsou, s pastýřkou, co klisny pase, hrůzostrašně urostlou. Zkormoucený velkou zimou prosil jsem tu ježibabu, aby rychle zahřála mě, a dostal jsem od ní radu : chci-li, aby pomohla mi, musím platit bez odkladu. Bohu se mne zželelo a pustila mě přes Tabladu. Nelze smlčet, jaká byla urostlá a ztepilá, neboť věřte, byla velká jak jezdecká kobyla. Kdo by s ní chtěl zápasiti, pozná, co je přesila: složil by ji jenom tehdy, kdyby po tom toužila. Apokalypsa je hrozná, ale ani svatý Jan neviděl v ní zjev tak hrozný, jako byla tato saň; ta by zmohla celý šik a stačila by sama naň, i když nevím, který čert by od ní chtěl být milován. Hlavu měla přeobrovskou, nedohlédneš temene, 124 125 vlasy černé jako vrána, kratičké a zmaštěné, oči, které špatně vidí, zapadlé a červené, stopu, jakou ani medvěd neotiskne do země, obě uši dlouhé tak, že vyhrála by nad oslátky, krk náramně silný, černý, chlupatý a navíc krátký, nos dlouhý jak koliha a žízeň věru bez přestávky: za pár dnů by mnohým kupcům propila i velké statky. Hubu měla prořezanou ještě více nežli psice, dlouhé, křivé, koňské zuby, obrovské a tučné líce, obočí jak z havrana a tlusté jako jitrnice: dejte dobrý pozor všichni, kteří chcete oženit se! Chlupy delší nežli moje černaly se kolem brady, jinam jsem se nepodíval, ale kdybys pátral všady, hádám, že bys na ní našel všelijaké jiné vady; nesměj se však cizí třísce a hled si své vlastní klády. Nad kolena neviděl jsem, ale byla nohatá, tuze silná v holeních a dlužno říci lýtkatá; od ohně jí naskákaly puchýře jak jehňata a kotníky větší měla než dvě roční telata. Zápěstí té ženy byla širší než má ruka celá, kůži plnou hustých štětin a nikterak suchou měla, hlas jak bas a huhňavý, že člověku se špatně dělá: kvákala a krákorala, jako by se neslyšela. Malíčky té krasavice větší než mé palce byly, a představ si další prsty, je-li ti ten nápad milý: kdyby tě tak povískala, tvé skráně by pocítily, jaké by to bylo v lisu utaženém ze vší síly. Prsa měla vytahaná, přes košili přetažená, a sahala jenom k pasu, neboť byla přeložena, ale mít je volně viset, spadla by jí na kolena: při citeře poskakují, i když nejsou vycvičena. Ve svém černém boku měla žebra velká jako hnát, musel jsem jít kousek dál a počítat je natřikrát. Říkám ti, víc neviděl jsem, víc nebudu povídat: klevetivým mládenečkům neradno se svěřovat. Zhrozil jsem se této stvůry a složil jsem o ní pak tři velice dlouhé básně, nestačí to na ni však: první dvě sc dají zpíval a třetí j<- rozkročák , nebudou-li se ti líbit, zasměj se a nc< hej tak, PÍSNIČKA O ČTVRTÉ HORÁKYNI Na horách zrána hned osud mě s Madlou sved, když jsem sc k Tabladě vypravil na výlet. Přišel jsem nad průsmyk napůl už nebožtík studený a bílý, jak mě vysílily závěje a led. A jak tím nečasem k Tabladě spěchal jsem, stála na pěšině krásná horákyně, červená jak květ. Povídám: „Krásko má, nejhlubší poklona." Ona na to ale: „Utíkal jsi stále, utíkej i ted!" Povídám: „Zmrzlý jsem, a proto běžím sem, abych mohl s vámi, moje krásná paní, v teple posedět." Povídá: „Holoubku, já mám svou chaloupku 126 127 jen pro toho muže, dobře povečeří co se ženit může a zadarmo leží a groš vyplácet." v dobré postýlce." „To jsem rád," povídám, Povídám dámě té: „já sice ženu mám, „Proč si říct nechcete a to ve Ferreru, o to nebo o to?" ale grošem věru „Že nechci? I toto! mohu vyhovět." Jen abys to sved! Tak prý pojď, a už jdem, Dej mi pás červený, usadím se za stolem poctivě barvený, a ona mi nese jupku šitou na mě to, co v Nevadě se a k ní přenáramně jí už mnoho let. krásný límeček, Chléb dobře pečený, cínové korále, na uhel spálený, husté a nemalé, víno velmi jemné, vzácně vybroušený kyselé a křtěné, kámen velké ceny, z kozla slaný hřbet. tenký kožíšek, Z kozy mi dala sýr, čepeček zdobený řekla: „Jsi kavalír, po straně pentlemi teď otevři ruku, a holínky rudé dám ti bílou kůrku z kůže, která bude jako zákusek. měkká jako mech. Posnídej, hosti můj, Přines ty dary k nám jídlem se posiluj, a já tě uvítám, pitím rozehřívej, jako vítá panna pěkně odpočívej k svatbě uchystaná a jen žádný spěch. svého snoubence." Od koho dostanu „Seňoro z Nevady, vše, nač si zamanu, náhodou teď tady 128 129 nemám to, co chcete, ale dostanete vše, až půjdu zpět." Řekla ta babice: „Kde nejsou peníze, ani zboží není, místo veselení zbude zármutek. Kdo si chce nakoupit, ten musí v kapse mít. Máš-li obě prázdné, nemáš se oč, blázne, u mě pokoušet. Z úcty tě nikdo zde ke stolu nepozve, za peníze ale hostí tě jak krále, takový je svět." KTERAK ARCIKNĚZ OBĚTOVAL PÍSEŇ SVATÉ PANNĚ MARII VADSKÉ Říká Jakub Apoštol, že o všem, co nám k prospěchu je a co pro nás dobře končí, jenom Pán Bůh rozhoduje. Tak i já, když dostal jsem se na svobodu z dračí sluje, šel jsem prosit Pána Boha, ať na mne zas pamatuje. Blízko hor je svaté místo, každý myslí s úctou na ně, místo zbožně zasvěcené slávě vadské Matky Páně; celou noc, jak bývá zvykem, probděl jsem tam usebraně a složil jsem tuto píseň jako oběť svaté Panně. Tobě, moje vzácná Paní, dokonalá zbožnosti, světlo světa nehasnoucí, božích nebes jasnosti, tělo své i duši svoji před tváří tvé Výsosti obětuji s touto písní v pokoře- a lítosti. Klaním se ti, Panno, Matko slavná tak, neoslyš, oč prosí hříšný ubožák. Má duše se, Paní, ke tvé chvále vzpíná, v tobě bez ustání svoji naději má, a proto se za ni rač u svého syna, mého Hospodina, stále přimlouvat. Ač nic neschází ti a jsi šťastná žena, toužím rozmnožiti slávu tvého jména a zde vylíčiti muka vytrpěná naším Spasitelem v těžkých hodinách. O UTRPENÍ NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA Ve středu hned zrána Jidáš vydražuje tělo svého pána, a tak ukazuje, jak si Krista Pána málo považuje, Jidáš, jenž ho prodal, věrolomný žák. Třicet peněz, Paní, nezdá se mu málo, 130 131 protože si shání, co se promazalo. Kupcům se to přání velmi zamlouvalo, vysázeli tedy zaprodanci plat. Když ho za svítání přišel políbiti, Židé bez meškání jako psové lítí za zlodějem štvaní ze všech stran se řítí: tak byl před Jidášem obklíčen a jat. Ráno, Matko svatá, tobě před očima vedou před Piláta zmučeného syna, nad nímž se chce plakat, když potupná slina skrápí mu tvář jasnou jako obloha. Poté mermomocí trápili ho dále izraelští soudci, plémě neuznalé: zato v cizí moci trpí neustále a své svobody se nikdy nedočká. Hybaj, řekli jemu a jej na smrt hnali a ke všemu zlému ještě v kostky hráli jemu o halenu: jak ta bolest pálí! A která z nich nejvíc, nikdo nepozná. V poledne mu Židé tělo na kříž vbili, z bolestí nevyjde synáček tvůj milý. Šťastni jsou však lidé, neboť v této chvíli provždycky jim vyšla na obloze zář. O třetí pak za ně umřel: tu se stalo, že nad smrtí Páně slunce zhasínalo, kopí v jeho ráně zemí otřásalo, vyšla krev a voda, nastal světu žal. O nešporách sňali z kříže syna tvého, v noci pomazali mastí tělo jeho, do hrobu je dali v skále tesaného, před něj postavili ozbrojenou stráž. Kéž by pramenila z každé jeho rány útěcha a síla pro mé nuzování! Paní bohumilá, dej mi požehnání, abych tobě mohl sloužit napořád. 132 133 KTERAK DON MASOPUST VÁLČIL S DOŇOU POSTNÍDOBOU Pomaloučku, ale jistě blíží se k nám svatý čas: vrátil jsem se z toulek domů odpočinouti si zas. Postní doba měla začít za týden a každý z nás měl z ní strach tak veliký, že po zádech mu běhal mráz. Zrovna když Don Tučný Čtvrtek cpal se u mě dobrotami, přiharcoval spěšný posel a přinesl dvojí psaní; hned vám o těch zprávách povím, dá mi to dost vzpomínání, neboť posel bez meškání odklusal i s listinami. Stálo tam: „Já Postnídoba, dbalá božích poručení a vyslaná Hospodinem za hříšnými lidmi všemi, vám kněžím a arcikněžím bez milenky nebo ženy do letošních velikonoc nesu zbožné pozdravení. Vězte, že mne došla zpráva, že již dlouhé měsíce a bezmála celý rok Don Masopust jak lítice moji říši pustoší a poškozuje velice, prolévaje proudem krev, což zazlívám mu nejvíce. Z kteréhožto důvodu vám, moji věrní poddaní, nařizuji velmi přísně a pod trestem stíhání: jménem mým a půstem svým a za pomoci pokání vyzvěte ho na souboj a tento list vás ochrání; odedneška za týden, a to vyhlaste bez cavyků, já a moji bojovníci vytáhneme v jednom šiku proti hrubé zpupnosti a nestoudnosti jeho zvyků: před námi se neudrží věru ani u řezníků. Po přečtení budiž psaní zase mému poslu dáno, aby všude ukázal je a neměl je uschováno, sic by jeho vojsko řeklo, že nebylo varováno. Dáno v Castru Urdiales a v Burgosu odevzdáno." Druhý dopis otevřen byl a opatřen pečetí, velikánskou mořskou mušlí, celou jako z perleti; takový je znak té paní, která hodlá přijeti, taková je novina, již Masopust má zvědéti: „Já přesvatá Postnídoba, která řídí mořský soud, jakož duše, které chtějí věčné spásy dosáhnout, tobě, mlsný Masopuste, jenž jsi stále větší žrout, odesílám s Půstem psaní, kterým tě chci vybídnout: seber svoji armádu a odedneška za týden na bitevní pole jeď a čekej mne tam připraven; až do Bílé soboty vás budeme bít den co den a dáme vám na vybranou: bud zhynout, bud padnout v plen." Přečetl jsem oba listy, poselství jsem rozuměl: tento rozkaz velmi pádný také já jsem splnit měl, neboť ženu neměl jsem a milenku jsem nenašel. Svěsili jsme hlavu oba, host i jeho hostitel. Posléze Don Tučný Čtvrtek, který ráno přišel k nám, s veselou vstal od tabule, však se ani nehněvám, a řekl: „Jsem praporečník, musím táhnout na tu saň: každý rok mě potěžkává, a letos ji rozmačkám." Když se Čtvrtek odporoučel s mnoha díky za pozvání, počkal jsem, až přijde Pátek, a povídám: „Bez meškání jdi za Donem Masopustem a pověz mu o tom psaní, ať se dobře připravuje na úterní velké klání." Když pyšný pán z Masopustu tyto listy pročítal, náramně se naparoval, po pravdě se ale bál: nechtěl na ně odpovídat a raději šikoval početné a silné vojsko, jaké má jen mocný král. Než se týden s týdnem sešel, vypršela lhůta jeho a přitáhl na bojiště s vojskem, které nezapře ho, jedinečně vyzbrojeným na obranu pána svého: takové by uctilo i Alexandra Velikého. V čele táhli pěšáci a dobří byli velice: kapouni a koroptvičky, králíci a slepice, vykrmení houseři a kachny z řek i z vesnice, všichni kolem žhavých polen nastoupili k přehlídce. K předním šikům patří kopí, proto si ti vojíni 135 nesli velmi ostré rožně, znamenité náčiní, a namísto štítů prkna vypůjčená v kuchyni: kdo je pustí na stůl první, včru dobře učiní. Za těmito pavézníky lučištnictvo uhání: husí krky, slaná žebra, vepřové a berani, šunky, čerstvá kolínka, vše připraveno k utkání. Za střeleckým regimentem přicházejí zemani: těžké kusy hovězího a kůzlata se selátky, povykují jako diví, poskakují tam a zpátky. A pak další štítonoši: osmažených sýrů plátky, které do vín sytě rudých vbodávají svoje patky. Ale to již skvělý průvod rytířů jde do boje: bažanti a bujní pávi, velmi pyšní na svoje rozvinuté korouhvice a na krásu výzbroje; však si také přinášejí zbraně, jakých málo je: je to velmi jemná práce všechny jiné předčící, neboť hrnec z čisté mědi nahradil jim přilbici a jako štít mají kotlík, pánev nebo poklici. Kam se hrabou slanečkové na takovou zbrojnici! Také houfy lesní zvěře na přehlídku přispěchaly a povídá silák kanec: „Nevynech mě, pane králi, přede mnou už mnohokráte ustupoval sám Don Ali: jářku, já jsem stará vojna a mé služby kdekdo chválí." Kanec ještě neučinil zadost všem svým zásluhám, když tu ejhle! lehkým krokem pricupkal jelen tam a povídá: „Zdráv buď, pane! Nabídnout ti pospíchám svoje služby jelení, vždyť Masopust je letmí pán!" Také zajíc přispěchal se pochlubiti svému pánu a povídá: „Veličenstvo, až roztřesu tuto dámu horečkou a vyrážkami, zapomene na obranu a bude můj kožich shánět, dokavad s tím nepřestanu." Přišel kozel s bandou koz a povětrných holubic, velice se rozmečel a rozkurážil ještě víc: „Veličenstvo, pusť mě na ni a nezmůže s tebou nic, i kdyby těch špenátů svých spolykala sebevíc." Přiloudal se starý vůl, jenž z rodu velmi dobrého je, a povídá: „Pane, svěř mi jetelinu nebo oje, protože já ani trochu nehodím se do souboje: lepší služby prokáže ti maso nebo kůže moje." Přišel i Don Slanina a mnoho jiných z komína, kotlety a tlusté bůčky, vše, co patří k hostinám, vše hotovo rozprášiti mořská vojska panina; ta paní však nepospíchá, ta paní je ferina. Protože Don Masopust je vrchnost velmi bohatá, která točí celým světem nejinak než knížata, ze strachu se dostavili jak ptáci, tak zvířata, armáda až přeuctivá, jenže málo srdnatá. Usadil se Don Masopust po vznešeném způsobu, tabuli měl vyvýšenou, kolem samou ozdobu, žakéře, jak slušívá se na váženou osobu, a všelikých dobrých jídel co největší zásobu. Jeho tučný praporečník velkou úctu k němu choval, pořád před ním poklekal a pořád soudek pozdvihoval, na kteroužto polní troubu neúnavně vytruboval; kolem chodil biřic Víno a náramně rozumoval. Když se potom setmělo a po tak dlouhém hodování měchuřinu vrchovatou měli všichni tito páni, místo aby bojovali proti střídmé postní paní, blaženě se natáhli a spali jako zařezaní. Kohouti se této noci ustavičně plašili a žádný z nich nezamhouřil oko ani na chvíli; však se není čemu divit: ženy se jim ztratily, takže je teď každý šramot vyleká a rozčilí. Když nastala v síních půlnoc, znenadání vtrhla tam Postnídoba a zvolala: „Hospodine, pomoz nám!" Tloukli křídly kokrháči, naříkali do všech stran, zvěstujíce Masopustu, co špatného čeká naň. Protože ten dobrý kmotr neznal míru v hostinách, aniž míval z nestřídmosti v jídle nebo pití strach, nakonec se neunesl a před spánkem neuplách. V celém jeho táboře však zatroubili na poplach. Všichni běží na bojiště, ospale a vylekaně, ale sotva nastoupili, nikdo z nich se nemá k ráně. 136 137 Mořské šiky bez meškání vytasily svoje zbraně a hnaly se do útoku volajíce: „Na ně, na ně!" První ránu Masopustu zasadil v tom boji zlém bílý pórek osvědčený v boji proti nemocem: otřáslo to Masopustem, a když začal plivat hlen, Postnídoba věděla, že jeho tábor vezme v plen. Přispěchala ku pomoci i sardinka z bečice, tvrdě vnikla do zobáku jedné tlusté slepice, takže ji svým slaným tělem zardousila ve chvilce; potom sekla Masopusta, až mu spadla přilbice. V předním šiku Postnídoby jsou žraloci velikáni, sépie a zelenatky tomu voji křídla chrání: žalostně, ach přežalostně obrací se toto klání, sotva spadne jedna hlava, už dopadá druhá za ní. V hustých řadách připlouvají úhoři až z Valencie, každý dobře naložený, každý dobře solený je a každý se Masopustu rovnou mezi žebra vryje; do čela mu vpadli pstruzi, voj z toledské provincie. Po bojišti rejdil tuňák, udatný byl jako lev, honil Dona Slaninu a vyléval si na něm hněv, a kdyby mu Doňa Šunka nestrhla včas korouhev, srazil by se s Donem Sádlem a vyrazil z něho dech. Hejno malých žraloků, jež dorazilo z Bayony, dělá porce z koroptviček a z kohoutů kapouny. Z Henaru sem táhnou raci, jsou jich celé švadrony, obsadili Guadalquivir a zabrali náhony. Do kachen se daly parmy a uprostřed zápolení volá merlán na vepříka: „Kde jsi, že tě vidět není? Přijdeš-li mi ještě pod nos, vyplatím tě bez prodlení: běž se schovat do mešity, ať nerušíš při modlení." Doprostřed té velké vřavy také ostroun zavítal, žralok, jehož tvrdá kůže bývá háky pobita: ten to bůčkům, kotletám a kýtám pěkně spočítá! Skáče po nich jako kočka, až je všechny pochytá. Z moří, zátok, rybníků a potoků se shromáždily pluky, které divných tvarů a rozličných druhů byly, znamenitě vyzbrojené jak luky, tak samostříly. Ani Mauři v Alarcosu nás tak strašně nepobili! Ze Santanderu sem vtrhla řada langust velmi hustá, šípů měly plné toulce a nutily Masopusta, aby déle nelenil a zaplatil, co dlužen zůstal: cesta, kterou dříve prošel, najednou mu byla úzká. Všude bylo vyhlášeno, že ta válka svatá je, proto do ní spěchal každý, kdo chtěl přijít do ráje, proto všechny mořské ryby, herinky v to čítaje, poslušně a bohabojně účastní se turnaje. Na bojiště připluly i kosatky, šik velmi hrubý, sotva vjely do masatců, již je řežou, již je hubí. Ješové se nelítostně sesypali na holuby, delfín skočil na vola a vyrazil mu všechny zuby. Alšové a bělice a mihule, rod ušlechtilý, připluli si pro slávu a pro kořist až ze Sevilly, a když proti Masopustu svorně zbraně vytasili, marně pásek povoloval, marně sbíral svoje síly. Také silák jeseter si zdatně vede v poli, bez ustání ohání se velmi silnou holí, praští sele mezi oči, na místě je skolí a rozkáže, aby je hned pochovali v soli. Chobotnice nepropustí nikoho z té hrozné vřavy, bažanti jí neuletí, neutečou před ní pávi, dohoní i kamzíky a taktak že je nezadáví: protože je mnohoruká, může zajmout celé davy. Zajíci tam válčí s raky, s velikými grobiány, a veškerou králičinou ústřice jsou zaměstnány. Odevšad a všude prší nečítané, husté rány, doliny se plní krví a rybími šupinami. S Masopustem utkal se tam statný hrabě od Lareda, Don Muréna Uzenáč, a přinesl mu smůlu leda: marně běhá Don Masopust, marně nové síly hledá, duši už má na jazyku, zkormoucený je až běda. Všechny zbylé síly sbírá, korouhví svou mocně mává a s rytířem Lososem se do zuřivé bitvy dává: 138 139 toho sem až z Urdiales přivolala jarní vřava a věru že Masopusta s prázdnou jiti nenechává. Také rybí armádě se v lítém boji krátí síla, a povolit Masopustu, velmi by si uškodila; připlula však velryba, tak velká jako obr byla, a ta Dona Masopusta objala a povalila. Nesvolal už armádu svou z větší části rozprášenou, mnozí z jeho věrných padli a ostatní pryč se ženou. Přesto však se nevzdával a rukou velmi vysílenou doposledka bránil se a bojoval i na kolenou. Když mu ze všech jeho pluků zbýval houfec velmi malý, stalo se, že jelen s kancem zpátky do hor odklusali a ostatní dobytkové ztratili se kdesi v dáli; ti, kteří s ním vydrželi, za zlámanou grešli stáli. Nakonec mu zůstali jen Uzené a Slanina, zežloutl jak nemocný, když přijde jeho hodina, panděro mu překáželo, nemohl dál bez vína a uvízl bez pomoci vprostřed vojska panina. Od té chvíle mořské šiky neztrácely déle čas a vrhly se na toho, jenž zanechán byl napospas; bylo jim ho ale líto, nechtěli mu zlomit vaz, a tak jeho i ty věrné uvázali na provaz. V poutech, aby neutekli, byli potom bez prodlení, dřív než mohli strhnout smyčku, k Postnídobě předvedeni: kázala, ať Masopusta vsadí ihned do vězení a Slanina s Uzeným ať téhož dne jsou pověšeni, ale dosti vysoko, jak strážní koše v ráhnoví, a snímati viselce ať každému se zapoví; nakonec je pověsili na hambálek pod krovy a kat řekl: „Takto bude ztrestán každý takový." Půst měl střežit Masopusta a velice přísně dbát, aby k němu nikdo nešel, ledaže by někdy snad ve vězení onemocněl nebo se chtěl zpovídat; jisti mohl každodenně, ale jenom jedinkrát. O POKÁNÍ, KTERÉ DONU MASOPUSTOVI ULOZlL MNICH, A KTERAK SE MÁ HŘÍŠNÍK ZPOVÍDAT A OD KOHO MUZE DOSTAT ROZHREŠENÍ Časem za ním přišel mnich, že jeho duši Bohu vrátí, i počal mu kázati a nábožně s ním rozmlouvati. Protože pán z Masopustu měl se věru z čeho káti, pojala ho velká lítost a chtěl se mu zpovídati. Odevzdal mu listinu a na ní soupis hříchů svých opatřený pečetěmi listů přísně důvěrných. „Takto zpověď nesmím přijmout," odpověděl jemu mnich a zevrubně poučil ho o zásadách zpovědních: „V dopise či jiném písmě pokání nic platné není, neprošlo-li ústy těch, kdo litují svých provinění, aniž možno písmem dáti milost nebo rozhřešení, leč jen slovy zpovědníků náležitě vysvěcených." Když už je řeč o pokání (pokračuje Arcikněz), rád bych vás v tak důležité věci poučil. Těžko se mi o ní mluví, neboť je to hlubina větší než moře a já jsem člověk obyčejný a neučený, takže si troufnu jen na pár slovíček. Jelikož nejsem mistr ani doktor, bojím se, abych v něčem nechybil, a proto mne, pánové, moudře opravte. Ve svatém Dekretálu je dlouhá rozprava o tom, zda k pokání stačí jen lítost, a stanoví se tam, že nezbytné je doznání hříchů a dostiučinění. To platí, pokud je člověk mocen slova a má čas a sílu k nápravě; ale když umírá, stačí mu ke spáse lítost. Odpuštěno je mu pak před Bohem, který je vševědoucí, ale před církví, která nebere v potaz, co je skryté, musí dokázat svou kajícnost alespoň posunkem, zasténáním či slzami. Tak se zachrání před peklem, avšak v očistci se musí s pomocí božího milosrdenství očistit. Ze stačí k pokání lítost, dokazuje mnoho příkladů. Slzy zbavily viny Maří Magdalénu i svatého Petra, když ze strachu zapřel Krista; a když se král Ezechiáš k smrti 140 141 roznemohl a lítostivě plakal s tváří obrácenou ke stěně, zželelo se ho Bohu a přidal k hříšníkovým dnům patnácte let života. Mnozí prostí kněží, kteří nejsou tak sčetlí, přijímají pokání všech svých farníků i jiných hříšníků, odpouštějíce jim každý hřích; a chybují tím, neboť na to nemají právo. „Povede-liť slepý slepého, oba v jámu upadnou." Jakou moc má v Římě soudce z Cartageny? A koho bude ve Francii soudit španělský rychtář? Nemá člověk sklízet, co nezasil, neboť tím křivdí a škodí a zasluhuje za to trest. Všechny těžké případy se svěřují biskupům, arcibiskupům a prelátům, a přece zbývá přemnoho těch, o nichž rozhodovat náleží jen papeži. Nemá-li je ve své pravomoci ani arcibiskup, jak to, že si na ně troufá obyčejný kněz? Mnoho je případů, které nepřísluší nižšímu kněžstvu, a kdo je chce znát, ať si přečte Speculum a Repertorium Iuris, knihy učeného kardinála z Ostie, díla Inocence IV., Guidonovo Rosarium a sbírku Dekretálů. Více nežli sto doktorů pojednává o těchto věcech v zasvěcených knihách, aniž jsou všichni ve všem zajedno. Proto, obyčejný kněze, nezpovídej cizího farníka, nemáš-li k tomu oprávnění, a neukládej mu pokání, nezmocní-li tě jeho duchovní správce nebo tvůj představený. Vyslechnout a rozhřešit můžeš jen umírajícího, neboť před tváří smrti jsi každému arcibiskupem a papežem. Ale uzdraví-li se a je-li hřích, který jsi mu odpustil, těžký, musí se očistit v řece nebo prameni; a papež je bezpochyby pramen věčný a církevní patriarchové jsou jeho řekami. Protože ten dobrý fráter, jehož jsem vám představil, potrpěl si na papání, rázem z něho papež byl: vida, že se Masopustu nedostává více sil, jednal jako v krajní nouzi a všechno mu odpustil. Sotvaže ho vyzpovídal, prokázal mu dobrodiní a za všechny neřesti a tolikeré hříšné činy uložil mu kát se takto: nejíst nic než potraviny na každý den stanovené, a tím smazat svoje viny. „Tak v neděli za svou chtivost, která vede do neštěstí, budeš jíst hrách s olejem a celý den si zbožně věsti: budeš chodit po kostelech, a nikoli po náměstí, abys na svět zapomněl a nezatoužil po neřesti. Pondělí co pondělí pak za svou pýchu, nešťastníku, nebudeš víc lososa jíst, ani pstruha, ale viku; budeš chodit na modlení a zanecháš všeho křiku, všech zápasů, jakož bitev, které patří ke tvým zvykům. V úterý ti za lakotu nic jiného nezbude nežli pojíst trochu chřestu a smířit se s osudem; chleba jenom půlku sníš a z té, která ti vybude, nebudeš dál krájeti, leč uschováš ji pro chudé. Nešetřil jsi vdané ženy a jeptišky jakbysmet, abys mohl páchat smilstvo, slibovals jim celý svět: proto musíš každou středu pojíst jenom talířek nehustého špenátu a dbát, aby ses nepřejed. Ve čtvrtek pak za svou zlobu, za hněv, jenž je zakázán, za přísahy, kterými jsi zastíral svůj klam a mam, budeš jisti čočovici, pomni však, že čeká Pán: až ti bude chutnat nejvíc, odeber se k modlitbám. V pátek za své obžerství a za bezpočet mlsných hodů nepojíš nic vařeného, nýbrž pouze chléb a vodu; svěcenými důtkami se budeš biti do všech oudů, aby se Bůh slitoval a pomohl ti na svobodu. V sobotu jen samé boby, nic jiného nesmíš jíst, ani ryby, ani raky, a to všechno za závist: bude tě to trochu bolet, můžeš si však býti jist, že tak smyješ každý hřích a na duši své budeš čist. V postní době musíš chodit po všech možných hřbitovech, navštěvovat chrámy Páně, modliti se v jejich zdech, ale také na mši chodit: ani jednu nevynech! Hospodin ti pomůže a muka skončí v radostech." I Pokání je uloženo, končí tedy zpovídání a již se pán z Masopustu převelice zbožně sklání, a když řekne Mea culpa, rozhřešen je bez meškání; 142 143 potom sc mnich rozloučil a ještě mu dal požehnání. Don Masopust ve vězení užíral se potom dál, po boji byl kost a kůže a často si poplakal, že mu zbyly jenom rány, utrpení, hlad a žal; ale žádný zbožný křesťan se o něho nestaral. CO SE DÉLÁ NA POPELEČNÍ STŘEDU A V POSTNÍ DOBE Udělala paní svoje, její dluh je vyrovnán, proto zvedá celý tábor, dává strhnout každý stan a již táhne s vojskem svým a káže do všech světa stran, že už jedni ani druzí nemají přát šarvátkám. V prvý den své nové vlády, Popeleční středa zvaný, dohlížela v domácnostech na košíky s ošatkami, na vály a prkýnka a na větší i menší džbány, dokud všechny nezářily jako panny bez pohany. Na panino přikázání umývají služtice žejdlíky a konvice a kotlíky a pánvice, drhnou rožně, misky, mísy, hrnce, hrnky, poklice, všechno, co se na stůl dává, a všechno, v čem vaří se. Dává domy do pořádku, špatné zdivo opraví, tu stavení obílí a tu je celé přestaví: každé špíně zakazuje přístup do své državy a všichni si libují, jen Masopust se nebaví. Opatřivši lidská těla, nespokojila se s tím, téhož dne se věnovala také statkům duševním: volá všechny křesťany a s vlídnou tváří praví jim, aby přišli na mši svatou s očištěným svědomím. Lidem, kteří přicházejí v dobré vůli do kostela, sype popel na čelo a ze dvou čar jim křížek dělá řkouc, aby si vzpomněli a přiznali, že jejich těla nejsou více nežli popel a vrátí se do popela. Katolíky tímto znakem nabádá, ať každý den ze všech postních čtyřiceti žijí čistým životem, a nečisté hříšníky má k pokání a obětem: mnohé duby zatvrzelé obměkčuje hebkým lnem. Zatímco je Postnídoba zaměstnána touto prací, nemocnému Masopustu poznovu se zdraví vrací: po troškách a ponenáhlu pozvedá se na kavalci a začíná uvažovat, jak si přijít na legraci. Svému strážci, Donu Půstu, dí na Květnou neděli: „Pojďme spolu do kostela na mši svatou, příteli, já se budu modlit žalmy a vy s knězem, chcete-li: pospíchejme na pašije, nelenošme v posteli." Odpověděl žalářník, že vyhoví mu velmi rád; Masopust, ač při síle byl, dělal, že je ubožák, dal se odvést do kostela, o modlení nestál však: co sliboval ve vězení, tady spěchal odvolat. Prchl ze mše mezi židy a tam úkryt našel si: na jatkách a u řezníků nikdo se ho neděsí, maličko a budou péci velkonoční macesy, takže hosta rádi vidí a Masopust výskne si. V pondělí hned za svítání od jistého rabína vypůjčil si kobylku a spěchal z kraje pani na, dokud nebyl na hranici u velkého ovčína. „Bé, bé," pláčou beránci, „už přišla naše hodina!" V ohradách a na pastvinách nastal zmatek nad zmatek, ozýval se nářek ovcí, jehňat, koz a kůzlátek: „Jestliže teď potáhneme s Masopustem nazpátek, v uličkách se na nás vrhnou a strhnou nám kabátek." Kolem Very, Medellínu, Trujilla a Cáceres ani kolem Plasencie není hora, není les, není louka, kterou by ten čilý junák neprolez: všechna stáda vyplašil a raboval v nich jako běs. Ukázal se na pastvinách, dal se vidět ve chlévech, sjezdil venkov křížem krážem, a to všechno ve třech dnech, jako by si nad Španělskem poletoval na křídlech: kobylka se strachovala, a proto ten velký spěch. 144 145 Sotva někde objevil se, naježili býci hřbet, krávy s voly plašily se a začaly vyzvánět, naříkaly jalovičky a telata jakbysmet: „Huhú, kde jste, pastýřové, přijďte se psy, ale hned!" Do všech koutů nedostal se, ale aspoň napsal tam, a nakonec zůstal věrný našim horským pastvinám. Byl na paní Postnídobu převelice rozhněván, ale strach mu nedovolil, aby na ni táhl sám. Poslyšte, co stojí v listech, kterými ji vyzývá: „My Masopust, před kterýmžto nikdo si jist nebývá, tobě, hnusná Postnídobo, vychrtlá a prašivá, posíláme pijavku, ať vysaje tě zaživa. Víš, že jsme se znepřátelit vpravdě na smrt museli, a proto ti po Snídani, našem věrném příteli, dáváme dnes na vědomí, že jsme sobě smysleli dopadnout tě do čtyř dnů, a tedy tuto neděli. Za noci a potmě přišlas, jak jen sprostý zloděj může, když nic zlého netušíce ulehli jsme na své lůže. Před námi však žádná zeď a žádná tvrz ti nepomůže, jelikož jsme rozhodnuti dobyti tvé vyschlé kůže." Druhým listem oznamoval celé naší veřejnosti: „My Masopust, z boží vůle vladař velké mohoucnosti, všem křesťanům, Maurům, židům a každému,[kdo se postí, posíláme pozdrav s masem, kterého je dosytosti. Víte dobře, přátelé, jak zkoušeni jsme byli tím, že před sedmi nedělemi vyzvala nás listem svým věrolomná Postnídoba k válce s mořským královstvím a hrubě nás porazila, potrestejž ji Hospodin. Proto nyní kážeme vám: až přečtete toto psaní, vyhlaste jí válku dříve, nežli bude pozdě na ni. Střežte ji, ať neuteče a všechno si nepodmaní, a po sytém Jídle vzkažte, že se chcete chopit zbraní. Nechť jí Doňa Snídaně, ta nejčasnější vaše strava, oznámí, že v neděli ji před svítáním očekává naše velká armáda a s armádou tak velká vřava, 146 že i kdyby hluchá byla, rozbolí ji z toho hlava. Až náš dopis dočtete a opíšete vše, co praví, pošlete jej po Snídani, která nosí naše zprávy, ať může zas o dům dále a nikde se nezastaví. Dáno vprostřed Kraví hory, na místech nám tolik drahých t Oba listy byly psány čerstvou krví z krkavice; i chodili všichni lidé, velice se radujíce, a ptali se Postnídoby: „Kam se schováš, nešťastnice?" Myslela si, že jsou to jen škodolibé tlachanice. Dokud listy nedostala, věřiti jim odmítá, a když jí je potom dali a všechno si pročítá, povídá ta vyzáblice kostnatá a šlašitá: „Ať se děje co se děje, Bůh je moje záštita." Znám já jednu průpovídku, nauč seji nazpaměť: „Kdo podcení nepřítele, ten mu padne za oběť; může-li ho dostat zavčas, pak je snadná odpověď: nemá-li být zabit potom, musí zabít právě teď." Píší znalci přírody, že samice prý kromě krav I mají vždycky slabší srdce, a tedy i větší strach, jsouce v boji stejně vratké jako vidle v otrubách; což neplatí o chlupatých: o bachyních například. Tak i paní Postnídoba, tenká jako tyčka málem, zalekla se, že v tom boji zajde mečem nebo žalem, a slíbila Hospodinu, že navštíví Jeruzalém: vyhledavši mořský koráb, smluvila si plavbu na něm. ■! Sama přece stanovila, dokdy že se bude bít, to jste dobře slyšeli, a když byl její soupeř bit, neměla proč válčit dál a neměla se za co rdít: její lhůta vypršela, mohla klidně odejít. Krom toho už bylo jaro a z moře sem neproudily ani ryby, ani raci, kteří by ji podpořili, afženě tak slabé nelze bojovati bez posily: důvodů má tedy dost a nechce čekat ani chvíli. O Velikém pátku tedy oblékla si kytlici, velký širák s lasturami po snědených ústřicích, ' vzala berlu s obrázky a s ratolístkou v hlavici, i 147 košíček a růženec a změnila se v poutnici. Na nohou má těžké boty, podražené, jak je třeba, přes rameno velkou mošnu, do které si schová chleba, žemle nebo homolky a co kde zbude od oběda: tak vypadá každý poutník, který cestu k Bohu hledá. Do podpaždí dala si tu nejkrásnější ozdobu: jako stračí zobák rudou dutou tykev na vodu, na dva litry a pár kapek; tak si nese zásobu, bez níž nelze odvážit se plavby ani pochodu. A když tímto způsobem se přestrojila za poutníka, v noci z pátku na sobotu přeskočila zdi a říká: „Střežte si mě, držte si mě, marná každá vaše hlídka! Ne nadarmo říkává se: starý vrabec nad ptáčníka." Naposledy zvolala, když vyšla z ulic do polí: „Nenajdeš mě, Masopuste, na to vsadím cokoli!" Vydala se k Roncesvalles, Vyklidila údolí; ať si běží spánembohem za hory a za doly. KTERAK PŘIJEL DON AMOR S DONEM MASOPUSTEM A JAKÉHO SE JIM DOSTALO UVÍTÁNÍ i Byla Bílá sobota a duben čekal na květen, slunce vyšlo na oblohu, zazářilo nad světem: tu se ozval velký hlahol, protože byl právě den, kdy dva velcí panovníci navštívili naši zem. Don Masopust a Don Amor se ti páni nazývají a všichni, kdo čekali je, ze vší síly pospíchají, aby oba přivítali, zvláště ti, kdož lásku mají; ptáčkové a jejich stromy budou se mít jako v ráji. Jdou přivítat Masopusta řezníci i rabíni, l k jeho poctě rozbalují veškeré své náčiní; dršťkářky mu vyhrávají na tamburíny, mnozí, kteří v horách žijí, zaplňují nížiny. Kolem cesty pastuškové, vyhlížejíce ho v dáli, ; nedočkavě pískají si na flétny a na píšťaly; 148 píšťaličku otloukají ti, kteří jsou ještě malí, a bačové velmi staří na citeru k tanci hrají. V průsmyku se objevila korouhvice barvy rudé, uprostřed má obrázek, a beránek to myslím bude, neboť kolem korouhvice tančí samá ovce všude a za nimi dlouhý průvod beranů a kozlíků jde. Býků, krav a koz a kozlů sešlo se tam v tuto chvíli víc než Maurů v Granadě a všichni velmi bujní byli; přišli také různí voli, kaštanoví, černí, bílí, Dareiovy poklady by na tento trh nestačily. Pana krále Masopusta přivážel vůz velké ceny, potažený kůžemi a měkkou srstí vyložený; suknici měl vykasánu panovník náš utěšený, rukávy až nad lokty a ruce skvěle vyzbrojeny: v jedné třímá sekyru a touto zbraní bez meškání všechno, co má čtyři nohy, do náruče smrti vhání, v druhé drží ostrý nůž a ti, kdo se mu neubrání, zůstávají za ním ležet podřezáni, rozpáráni. Zástěru až po kolena uvázánu v pase má, kdysi byla celá bílá, teď j e celá červená: každý tlustý kozel tuší, co ta barva znamená, v kvintách spustí svoje bé a třesou se mu kolena. Aby dobře schoval vlasy, má velikou čepici, za sebou jak ocas vleče dlouhou bílou kytlici. Kdež by druzí v jeho voze byli tací chlapíci! Jak přeběhne cestu zajíc, poštve na něj chrtici. Psů s ním táhlo nečítaných, sbíhali se odevšad, ovčáci a vlčáci a jiná psiska z horských stád, ohaři a křepeláci, kteří mají pořád hlad, ale také noční strážci, kteří vrčí u ohrad. Tlustý provaz pro zajatce, dlouhé stoly pro vítěze, špalků, háků, vah a prken, kolik se jich na vůz vleze, škopky, troky pro dršťkářky, co je třeba, to se veze, jenom feny po štěňatech musí zůstat na řetěze. Každý pastýř v Kastílii stádo vzal a pospíšil vyjiti mu v ústrety a přáti, aby dlouho žil, zpívati mu Gloria a vyzváněti ze všech sil: 149 I není v světě pamětníka takovýchto šťastných chvil. Velkomožný panovník si za své sídlo zvolil jatky a tam před ním poklekala celá města, jakož statky; s velkou pýchou vyprávěl jim, jak je na něj každý krátký, a že to byl pravý rytíř, hned se utkal s dobytčátky. I pustil se do píchání, párání a stahování a měli se při tom dobře Kastilci i Angličani; reály a turiňáky, které dostal za to klání, bohatě mu nahradily všechno postní nuzování. KTERAK KNÉ2Í, LAIKOVÉ, MNIŠI A JEPTIŠKY A PANÍ A ŽAKÉŘI VÍTALI DONA AMORA Začaly se velkonoce slavné tak, jak mají býti, vyšlo slunce velmi jasné a celé se krásně třpytí; všechno lidstvo, jakož ptactvo a všeliké krásné kvítí zpívá Donu Amorovi, spěchajíc ho pozdraviti. Vítají ho všichni ptáci, kohouti i slavíci, skřivani i papouškové, malí i ti velicí, zpívají mu sladké písně přelíbezně znějící a největší radost mají nejdrobnější střízlíci. Vítají ho všechny stromy větvemi a květem svým, rostlým na sto způsobů a divukrásně zbarveným, vítají ho muži, ženy láskou svou a toužením, vítají ho muzikanti a všechno, co patří k nim. Jde sem maurská kytara a náramně se rozkřičela, neboť má hlas pronikavý a zpívá jak ochraptělá, přišla také tlustá loutna naladěná do veselá a kytara španihelka běží, aby nescházela. Převysoko zpívá žaltář, jeho hlas až nad kopci je, viola si tančí s brkem podle vlastní melodie a vedle se točí rebec, který tenkým hláskem vyje oblíbenou svoji píseň o srdéčku z Arábie. Jakmile se malý kánún s harfou dají do křiku, všechno kolem veselí se při francouzském kvapíku; chrotta s hlasem nad oblaky přidává se- k povyku, za ní chřestí tamburína, která tvrdí muziku. Též viola se smyčcem tam přelíbezně vyhrává, chvílemi nás volá k tanci, chvílemi zas uspává: její hudba je tak čistá, sladěná a jímavá, že v ní čeká na každého útěcha i zábava. S pandurinou hustým davem citera se proplétá a své sladké tóny pouští z mosazných strun do světa; varhany tam vyhrávají písničky i moteta, mezi nimi ozývá se Ty šejdířko prokletá. Niněra a bandola a tlustý argúl s chabbábou přizvukují šalmaji a všichni v jedné řadě jdou; dudy se k nim přidávají, jak nejlépe dovedou, jen ta důra bandura si mezi nimi vede svou. Trompety jdou s nafíry a po boku jim kotle pílí, dlouho jsme už takovéto radovánky nezažili, tak velké a všeobecné jako v této slavné chvíli: žakéři už všechny stráně, všechny pláně zaplnili. Na cestách tak plno je, že nikdo by tam neprolez, v průvodech se hrnou mniši, odpouštějí hříchy dnes, světští kněží, klerikové, řady husté jako les, v jednom z těchto procesí jde sám pan opat z Berdones. S benediktiny sem kráčí z Cistercie svatý řád, též ctihodný opat z Čluny vede svůj řád na obřad, je těch řádů tolik řad, že nestačím to všechno psát, a zpívají fistulemi Pojďme Pánu zazpívat. Rytířský řád z Alcantary, Toleda a Calatravy stejně jako jakubský a maltézský sem mezi davy vysvěcení velmistrové přivádějí na oslavy: Te Amorem laudamus mu zpívají a tak jej zdraví. Jdou sem bratři kazatelé svatým Pavlem odchovaní, žádný svatý František, jen menší bratři františkáni, jdou sem frátři augustinští zpívajíce bez ustání Radujme se, veselme se, převoři i sakristáni. Trinitáři s karmelity přicházejí za svým pánem 150 151 s mnichy svaté Eulálie a každý je láskou zmámen, každý káže, že prý se má zpívat pořád o tom samém: Požehnán, kdo přichází, a odpovídat sborem Amen. Mnoho bratrů antonínských putuje s tím průvodem, mnoho dobrých rytířů sem jede v sedle ubohém a za nimi panošové, sukni sotva u kolen, ale slavné Aleluja rozléhá se vůkolem, Reholnice černé, bílé, v různých řádech vychované, minoritky, kazatelky, zkrátka všechny, jaké známe, vyzpěvují písničky a žádná zpívat nepřestane, ani když se připozdívá, xfustaň tady s námi, Pane. Ze slunečné strany právě korouhev se přiblížila, vyšší nežli která skála, zářivá a celá bílá, vprostřed měla obrázek a na obrázku paní byla, vyšívaná samým zlatem, práce velmi ušlechtilá. Na hlavě má korunu a na koruně drahokamy, pod korunou jemnou krásu, jakou láska zdobí dámy, v náruči pak plno darů, obraz věru nevídaný: na takový neměli by ani všichni Pařížani. A konečně uviděl jsem toho, který přináší ji: usmívá se jako slunce na každého, koho míjí, jeho šat má větší cenu nežli všechno ve Francii, jeho kůň je z nejvzácnějších, jaké najdeš v Kastílii. Jede císař velkomožný, jede s velkým dvorem svým, arcikněží s paními ho provázejí především, za nimi pak, jak jsem říkal, spousta dalších táhne s ním a s velikým hlaholením vedou si ho údolím. Sotvaže Don Amor Nezmar stanul vprostřed těchto pluků, všichni padli na kolena a líbali jemu ruku; tomu, kdo ji nepolíbil, vynadali mameluků a jali se hrdlovati, dělajíce mnoho hluku. Hádali se spolu o to, kam má jiti na nocleh: kněží chtěli těžit z toho, že by zůstal v jejich zdech, jenomže zle pochodili u mnichů a mnišek všech, doufajících, že Don Amor bude spávat v klášterech. Proto mnišská bratrstva hned chtěla býti vyslyšena: „Pane, my ti všechno dáme, naše sídla velmi ctěná, malované refektáře, prostěradla vybělená, co největší dormitáře, lůžka dobře vyzkoušená. Jen si nepřej, aby kněží byli tvými hostiteli, jejich fary nejsou místa, kde se člověk pověšeli, a velkému pánovi by malé domky neslušely. Všichni kněží rádi berou, neradi se ale dělí! Každého, kdo zavítá k nim, umějí jen oškubat, nesvedou však posloužiti ničím z toho, co máš rád; velikému pánu sluší velký palác, velký sad, a bydlení po putykách nemůže mu prospívat." „Nevěř, pane," křičí kněží, „nedej na ty nemravy, co si klášter vydělal, to zhltly mnišské zábavy; v jejich pustých šalandách bys brzy přišel o zdraví! Džbány mají tuze velké, ale zvonek mrňavý. Naslibují všechno možné, ale věřit se jim nedá, měl bys postel bez povlaků a ubrusy bez oběda, talíř by ti velký dali, ale masa kousek leda; vodu barví šafránem, a to je ještě celá bledá." „Pane, budiž naším hostem," rytířové říkají. „Jenom to ne, milostpane!" panošové volají. „Mají v kostkách olovo a o všechno tě ohrají; pro peníze tryskem jedou, do boje se loudají. Postaviti hrací stolek netrvá jim ani chvíli, pod něj dají koberec a na něj kreslí žluté díly; když se vojsku žold vyplácí, všichni v první řadě pílí, ale když se s Maury válčí, nedostává se jim síly." „Pane, nedej na žádného a buď j enom naším hostem," řekly mnišky, „s těmi všemi došel bys jen k mrzutostem, protože jsou tlučhubové vzdálení všem pravým ctnostem: proto, pane, s námi pojď a zůstaň v našem rouše prostém." Ale všichni ostatní to Amorovi rozmlouvají: jeptišky prý falešné jsou ke všem, kdo je rádi mají, jedné krve s havranem jsou, zítra, zítra krákorají a co komu naslibují, na svatého Nikdy dají. 152 153 Ze všech skutků nejlíp jim jdou řeči, které krásně znějí: malovaná slovíčka a líčidélka, to je jejich! Šalebnými úsměvy a milostnými obličeji berou rozum nejednomu, kterému se potom smějí. Kdyby tenkrát můj pán Amor, kdyby na mou radu dal, když ho k sobě mnišky zvaly, nebyl by se zpěčoval: ze všech dobrot okusil by, z každé by si něco vzal, a kdyby spal v dormitáři, sotvakdy by litoval. Protože však není správné, když někomu vladař straní, nechtěl, aby touto volbou byli druzí pohněváni, takže se jim omluvil a poděkoval za pozváni; každému, a já byl první, slíbil svoje smilování. Vida, že se dohádali a najednou tiši jsou, aniž můj pán našel lože, kam by složil hlavu svou, poklekl jsem před Amorem a před jeho družinou, žádaje ho o laskavost, a poslyšte o jakou: „Pane, tys mne vychovával od dětství až k těmto dnům, vedl jsi mne k rozumu a kárával můj nerozum: znám-li tedy jaké dobro, znám je dík tvým pokynům, a proto ti k tvému svátku nabízím svůj vlastní dům." Amor byl tak velmi laskav, že mou žádost vyslyšel, sebral svoji družinu a bydlet pod mou střechu šel; každý ho tam doprovodil, každý z toho radost měl, a já jsem se namouvěru dlouho už tak nepoměl! Větším dílem se ti lidé odebrali domů zase, zůstala však muzika, a taje se mnou v každém čase. Don Amor si umínil, že o každého postará se, ale viděl, že můj domek nestačí tak velké chase. „Postavte můj stan," povídá, „na palouku zeleném: kdyby se kdo zamiloval a chtěl za mnou přijít sem, ve dne v noci tady bude lešeníčko, na kterém může se mnou každý mluvit jako se svým přítelem." Nežli Amor poobědval, na palouku stan se bělá, a práci tak dokonalou živá duše neviděla, ba já věřím, že to dílo pocházelo od anděla, neboť žádný smrtelník nic podobného neudělá. Kterak ten stan postaven byl, budu nyní vyprávět, a kdo to chce všechno slyšet, přijde pozdě na oběd. Je to dlouhá historie, nesmí se však zamlčet: mnohdy kvůli krásné písni zapomeneš večeřet. Stožár, který všechno drží, dovedně je vyřezán z nejskvělejší slonoviny a má celkem osm hran; třpytivými drahokamy obložen je ze všech stran, takže jeho jasná záře osvětluje celý stan. Jeho vrchol ozdobili nejkrásnějším drahokamem, myslím, že to rubín byl, a zářil jasně jako plamen: nebylo už třeba slunce, všechno zastal tento kámen; každý dílec toho stanu hedvábným byl vypjat lanem. Nerad bych vás zdržoval, a proto rychle dále jdu, na všechno by nepostačil papír v celém Toledu: tolik věcí zbývá popsat, a jestli to dovedu, věřte mi, že zasloužím si dobré víno k obědu. Sotva člověk vešel dovnitř, stál po pravé ruce jeho stolec díla fortelného a způsobu vznešeného; za tím stolcem hořel oheň a šlo velké teplo z něho, u tabule jedli tři a jeden čekal na druhého. Tři zemane seděli tam, tři zemane jedli tam, všichni před tím velkým ohněm, jeden každý ale sám: od jednoho ke druhému nedosáhne dlouhý trám, mezi ně však nepropadne ani grešle, povídám. První z těchto stolovníků jedl první pastináky, Listopad krávy začal krmit mrkví, kobyly a hřebce taky, volům nové mouky dal a mezi prací s dobytčaty ukrajoval bílý den a studil všechny ranní ptáky. Louskal nové ořechy a opékal si kaštany, kázal zasít ozimy a prosekat les na stráni, pozabíjet tlusté vepře, strhnout boudy ze slámy; báby sedí u ohně a začínají s bajkami. Druhý jedl samé maso naložené do soli, Prosinec jeho talíř proměnil se v zasněžené údolí; lisuje si nový olej, v teple ho nic nebolí, 154 155 když si líbá zkřehlé prsty, zima trochu povolí. Uzené jí s kapustou a po obědě uhání pročišťovat víno v sudech; oba tito zemani mají teplé kalhoty a kožich jako berani. Za nimi pak posedává třetí s dvěma hlavami: je to hlaváč velmi velký, který hledí vzad i vpřed, Leden jí slepici na česneku, často ji má na oběd; uzavírá všechny sudy, dolévá už naposled, a že chce mít víno řízné, naváží si pod ně led. Káže sluhům zvednout ploty všude, kde se svalily, čistit stoky, dělat žlaby, spravit vše, co zkazili, hlídat plné stodoly a dobře zamknout obilí; do pancíře se mu nechce, v kožiše je za chvíli. O kus dále sedí spolu u stolu tři větší páni, všichni tři jsou rytíři a neřeknou si slůvko ani: ač na sebe nedosáhnou ani dřevči z velšských klání, nepropadne mezi nimi jediný vlas jemné paní. První z nich je trpaslíček, vyčnívá mu jenom hlava, Únor hned nabírá moldánky a hned se bujně pochechtává; na palouku velmi starém vyrůstá mu mladá tráva, vede s sebou nové jaro, staré zimě sbohem dává. Nejvíce všem přikazoval prostříhati vinohrad, nabrousit si nožíky a bez prodlení roubovat, vysazovat nové víno, zavčas o ně pečovat; maličký byl jako chlapec, žíznivý byl jako chlap. Druhý volá na kopáče, aby révu okopali, Březen a posílá roubovače, aby svoje nože vzali, bílou révu otevřeli, černou do ní roubovali: všechno žene do páru a s milováním neotálí. Chodí s ním tři raráškové na řetěze uvázaní, prvnímu z nich přikazuje, aby trápil každou paní a v těch místech, kde je dobrá, neodbytně tlačil na ni; sám se opřel do ovsů a strká do nich bez ustání. Druhý rarach protahuje opatům a mnichům kosti, arcikněží s paničkami svěřují mu důvěrnosti, za což jim ten přítelíček dovoluje po libosti utráceti ofěry a mluvit samé daremnosti. Dřív se najde bílá vrána, než skončí to hýkání! Blázní oni, blázní ony, blábolí jak ze spaní, a když se čert s čertem sejde, jsou z nich dobří kumpáni: v neplechách a lotrovinách zhola nic jim nebrání. Třetí z těchto rarachů pak pověřen je pánem svým, aby vlezl do hlavy všem oslům, jakož oslicím: vymetá jim všechen rozum — o takových pádech vím —, takže jančit nepřestanou dříve nežli na podzim. Poslední pán u tabule, to je rytíř plný kvítí, Duben větrem zvedá pšenice, a že chce dobrý olej míti, řeže proutky z olivy a pospíchaje zásadití; ustrašení holobrádci lekají se hromobití. O kus dál tři grandi tančí, jeden každý s ostatními: i když ani špička kopí nepropadne mezi nimi, od prvního ke druhému táhne se kus velké dřiny a třetího nedohoní ani kroky nejdelšími. První z grandů obtěžkává ovoce i osení, Kveten ráno snídá kozlí játra obložená revení, obědvá jen kohouty a v kurníku je zděšení, k večeři má často pstruha nebo lehkou pečeni. Třebas chodí velmi pyšně, pyšněji než hejno pávů, nevydrží na slunci a nemůže dál pro únavu, neboť z velkých letních veder bolavou má celou hlavu: na vysoké hoře hledá větérek a chladnou trávu. Druhý držel v ruce srp a stínal každý ječný klas, Červen prošel pole za polem a požal celý zeměpás, natrhal si mladých fíků, rýži sklidil v pravý čas, a když jedl trpké hrozny, nakřápl si o ně hlas. Přinášel si cizí kůru, očkoval ji do kmene, olizoval plástev medu a měl čelo zpocené: proto pořád lokal vodu z ledového pramene, a jak se cpal třešněmi, měl všechny prsty červené. Třetí z těchto mocných grandů vedl svoji čeládku Červenec do žita a do pšenice na všech polích u statku, ve štěpnici natřásl si jablek plnou ošatku; ovád létal kolem osla a kousal ho do zadku. Grand se pouští do koroptví, velice si pochutnává, 156 157 I válí sudy z vinných sklepů, zamrznout je nenechává; mouchy trápí dobytek a stává se, že mnohá kráva vláčí svoji tlamu prachem, protože jí klesá hlava. Jednou cestou jedinou sem kráčejí tři rolníci, na druhého čeká první, který vede trojici, druhý čeká na třetího až na samé hranici, ale svoje setkání si všichni musí odříci. První jedl zralé fíky, ochutnával zrnka révy, Srpen mlácením a převíváním odděloval od zrn plevy, nosil z mlatu čistou slámu a vystýlal všechny chlévy; přivádí k nám podzim, starost a bolesti bez úlevy. Druhý tluče na obruče ve vinařském sklepě svém, Zón vyváží hnůj na úhory, v sadě třese ořechem, uklízí si strniště a ohrazuje svoji zem, začínaje s vinobraním pod loubím i za plotem. Třetí tlačí dobrá vína, naplňuje po pořádku Říjm všechny sudy, které má, a nerozlije ani kapku; přikazuje rozsévačům osít pole kolem statku, pomalu se blíží zima — a jsme zase na začátku. Při takové podívané byl jsem jako u vidění, byla to však samá pravda, žádný přelud nebo snění. I prosil jsem svého pána o patřičné vysvětlení, abych mohl rozpoznati, co to je a co to není. A protože v Amorovi vzdělaného pána mám, do jediné sloky vměstnal všechno, o co běží tam, aby každý, kdo ji přečte, poradit si mohl sám; co tak stručně odpověděl, nezatajím ani vám: „Ten stolec a stůl a tanec s jednou cestou jedinou, to jsou čtyři roční doby, jedna čeká na druhou; ti lidé jsou měsíce a ve všem jako ony jsou: jakkolivěk čekají se, nikdy spolu nepůjdou." Mnoho jiných zvláštností, a nechce se jim věřit ani, viděl jsem v tom jeho stanu, ale nechci, milí páni, abyste se rozmrzeli pro tak dlouhé povídání: proto končím s předmluvou a spěchám k tomu, co je za ní. 158 Odebrav se do stanu, jenž na zeleném palouku stál, uložil se Amor k spánku, uvnitř však jen králce zůslal; když posléze probudil se, byla všechna lůžka pustá, neboť jeho průvod snídal u seňora Masopusta. Vida, že má volnou chvíli, troufl jsem si pána svého obtěžovat otázkami z času právě minulého: Proč mě pořád přehlížel? A kdeže bylo sídlo jeho? Povzdechl si jako člověk, který prožil mnoho zlého, a takto mi odpověděl: „V zimě jsem šel do Sevilly, všechna města andaluská procházeje s velkou pílí, a že mi v nich milerádi, milerády k službám byli, žil jsem si tam jako v ráji, v ustavičné kratochvíli. Po příchodu Postnídoby odešel jsem do Toleda s vírou, že mi toto město všechny možné rozkoše dá, ale bylo tolik zbožné, že jsem musel mlčet leda: málokdo si na mě kývl, málokdo mi košem nedal. Přebýval jsem v krásném domě malovaném do červena a tam za mnou chodívala na návštěvu mnohá žena dlouhým postem vyhublá a modlitbami unavená; když mě z města vyhodili, vzal jsem nohy na ramena. Zamířil jsem do kláštera, abych nebyl na očích, ale co to platné bylo, když tou dobou mnohý mnich v klauzuře i na hřbitově hleděl si jen žalmů svých: viděl jsem, že v této bídě dozajista zašel bych. Doufal jsem, že polepším si, vyhledám-li jiný řád, kde mě z nouze vysekají, hledal jsem jej marně však: všude samé modlitby a almužny a postní hlad, všude se mi vyhýbali, jako bych byl zabiják. Plná ústa lásky měli, ale mně ji odpírali, viděl jsem jen jejich tváře, ale skutky utíkaly. Kde jdou dobře obchody, tam člověk zůstat neotálí: nechceš-li však prohloupiti, nespi, kde tě nevítali. Bezradně a bezmocně jsem bloudil potom ulicemi, ale když jsem neuslyšel od jediné tamní ženy nic než Ave Maria, tu byl jsem jako opařený; velice mě rozlítilo, že tak špatně vede se mi, a prchal jsem rychle dále, až v tom postním čase zlém 159 dorazil jsem do Castra, a musím říci, že se v něm zachovali velmi dobře ke mně i k mým lidem všem, i když leckdo vyčítal mi, že prý špatný otec jsem. Vrátil se však Masopust a nehodlám se trápit víc: katolickou Postnídobu pošlu na pouť do Prčic, prohlédnu si jarní trh a nebude mi bránit nic, abych jezdil se svým zbožím do měst, jakož do vesnic. Na třetí den po tom svátku, v tuze časné době ranní sebral Amor družinu a začal svoje putování. Zanechal mi tady starost, ale také radování: je to jeho dávná zvyklost a pokaždé trvá na ní. Vždycky, ať to kdekoli je, přináší dost utrpení, jakož i dost blaha pro ty, kteří jsou jím zapáleni; vždycky mu jde o radost a o štěstí a potěšení, mrzouti a bolestíni mohou mu být ukradeni. KTERAK SE ARCIKNĚZ ZNOVU ZAMILOVAL V neděli po velikonocích bylo v kostele veselo, kněží a žakéři chodili ze svatby na svatbu a všude se hodovalo: kdo býval sám, měl teď paní, a já po těch radovánkách také zatoužil, protože samota j e věc tuze krušná. Poprosil jsem Klášterejdu, ať se mi poohlédne po nějaké krasavici; zkoušela mě pak dohodit bohaté vdovičce, ale k mému zármutku z toho nebylo nic. Řekla: „Kde tě nechtějí, tam se netlač." Na svatého Marka, o jednom z nejslavnějších svátků v roce, jsem zahlédl přespanilou dámu pohrouženou do modliteb, a hned jsem k ní vyslal svou bábu na milosrdnou návštěvu. Přestrojila se za prodavačku šperků a přemlouvala ji: „Lépe je míti dobrého přítele než špatného manžela, a poslala bych vám toho nejlepšího ze všech." Ale vrátila se od ní s verši o hrdličce, která prý řekla přelétavým dámám: „Nestydíte se měnit svou lásku kvůli novým ženichům?" A protože tato paní už svého pánu měla, oželela mě právě tak jako já ji: každou ženu člověk doslal nemůže. Tak jsem zůstal opuštěný a znovu jsem vzkázal pro svou staruchu. KTERAK KLÁŠTEREJDA RADILA ARCIKNĚZI, ABY SI NAMLUVIL JEPTIŠKU, A CO SE MU S NÍ PRIHODILO Povídá mi Klášterejda: „Přítelíčku,"radím vám, namluvte si jeptišku, já přece vím, co povídám: bude si vás považovat, chránit proti klevetám, s tou poznáte dozajista, co je láska jako trám. Vždyť jsem u nich sloužila a žila dobře deset let, a říkám vám bez legrace, přátel mají bezpočet. A co darů přenáramných a co jídel na oběd a co vzácných lektvarů, to nejde ani pověděl! Na lektvarech nešetří, a proto jejich pánové dostávají citrónové, ořechové, kdoulovc a ze všeho nejčastěji obyčejné mrkvové; sotvaže jim pošlou jedny, starají se o nové. Mají dosti kozincových, kmínových i kmínkových, alexandrijských i jiných, zázvorových, medových, mají také hvozdíkový, který bývá z nejlepších, citrónový opátsky a rozetový z novějších. Mají lektvar kozlíkový, sturačový, fenyklový, ale také korálový, perlový a hřebíčkový, velejemný santalový i ten vzácný vstavačový, který bývá tuze drahý nejednomu amantovi. Víte, co ty klášternice mají cukru? Já to vím! Celičké jsou obložené kostkovým i práškovým, krystalovým, homolovým, fialovým, růžovým, medovým a kdovíjakým, ani vám to nepovím. Kam se hrabe Arábie a francouzský Montpellier! Tolik léků lásky nezná ani slavná Valencie! 160 161 Čím jemnější lektvar podá, tím jeptiška cennější je: do jemností lásky vloží všechno, co jí tělem šije. A povím vám ještě něco z věcí, které od nich vím: když se pije bílé víno, nemíchá se s červeným. Co nesloužím u jeptišek, špatně piju, špatně jím, a těch, kdo je nemilují, za grešli si nevážím. I bez toho všeho arci mají dobré vychování: roztomile potěší a nikomu nic nevyžvaní; ba i jejich mladé kuchty jsou ve světském milování platnější a zkušenější nežli mnohá milostpaní. Každá je jak obrázek a srdce tuze šlechetné má, protože je od přírody přejícná a otevřená a tak velmi oddaná, že láska u ní konce nemá, zkrátka ve všem dokonalá, laskavá a vlídná žena. Tolikerou rozkoší a tak velikou blažeností, útěchou a potěchou a hravostí a přítulností nikdo jiný na světě než jeptišky vás neuhostí: jedenkrát je ozkuste a bude konec vaší zlosti." Povídám jí: „Klášterejdo, nechej chvilku toho křiku; jakpak mohu otevřití, když nevidím nikde kliku?" Povídá mi na to bába: „To vybehám bez cavyků; kdo dovede uplést koše, pustí se i do košíků." Mnišce, které sloužívala, běžela mě namlouvat. Ta prý sejí vyptávala: „Co tě trápí? Nemáš hlad? Jak se míváš, staruško, a kde jsi byla posavad?" „Paninko má," říká bába, „žiju si tak akorát. Co jsem od vás, má mě k ruce jeden tuze šťastný pán, je to mladý arcikněz, a tak se při něm protloukám; však já mu to pořád říkám, aby sloužil jenom vám: musíte ho přesvědčit, ať není proti jeptiškám." Řekla sestra Nevěstinka: „On tě za mnou posílá?" Říká bába: „I chraň Pán Bůh, to já sama smyslila, abych vám z té laskavosti, které jsem si užila u vás více než kde jinde, aspoň něco splatila." Jenomže ta dobrá paní měla všech pět pohromadě, a že mezi počestnými mohla by stát v první řadě, opáčila Klášterejdč: „Uvěííni-li tvé zlé radě, dopadnu jak zahradník, jenž našel hada na zahradě. Žil jest jeden prostý sadař, který neměl žádných vad, a ten se šel jednou v lednu, když začal zlý vítr vát, podívati na své stromy; nežli prošel celý sad, uviděl, že pod hruškou spí napůl mrtvý malý had. Navátý a zmrzlý sníh už pokrýval mu záda, a když zima uspala ho, těžká byla rada; nábožnému sadaři však zželelo se hada, i zatoužil spasit život, který tolik strádá. Odnesl ho v sukni domů, uložil ho u kamen, aby se tam rozehřál, a tak byl hádek zachráněn: vzkřísil se, a protože se nechtěl spálit o plamen, vlezl škvírou do podlahy a schoval se pod kámen. Dobrotivý zahradník mu každého dne bez váhání nosil chléb a k němu mléko, obojího podle přání: na takovém dobrém bydle a ve stálém hodování rozrostl se hádek tak, že podobal se velké sani. Když pak zimu vystřídaly teplé letní měsíce a nemusel hroziti se mrazu ani vánice, vyplazil se ze své skrýše, vzteklý jako lítice, a začal svým jedem třísnit příbytek, v němž ukryl se. Uviděl to dobrý sadař a řekl mu: ,Hybaj z domu nebudeš mi tady škodit!'Tím však dodal hněvu tomu: had se kolem zahradníka ovinul jak kolem stromu a tak hrubě stiskl ho, že v hrdle jenom zapísklo mu. Tak se lotr vyrovnává s přítelem a se sousedem: za užitek dává žalost, za med platí samým jedem, a ten, který zachránil ho, nemůže být nepodveden; taková jsi také ty, a dál ty řeči nepovedem. Když ti všichni spílali a dostala ses do úzkých, když jsi měla tolik pánů, ale žádný prospěch z nich, já jsem se tě ujala a nechala tě v službách svých: a ty mi teď přijdeš radit, kterak spáchat těžký hřích." „Ale paní," řekla bába, „proč mě chcete urážet? 162 163 Přinesu-li s sebou dárek, hned jste na mě jako med, ale když mám ruce prázdné, sklidím příkrou odpověď: tak pochodil starý chrt, když loviti už nedoved. Byl jeden chrt zaječák, a dokavad měl dosti síly, býval běžec vytrvalý, odvážný a velmi čilý, s dobrou mordou plnou zubů, které velmi ostré byly: žádný zajíc neušel mu, všechny schytal s velkou pílí. Svému pánu odevšad a pořád něco přinášel, ani jednou nedopustil, aby z lovu s prázdnou šel; pán pro něho za to všechno vždycky dobré slovo měl a každému sousedovi pyšně o něm vyprávěl. Brzy ho ta těžká práce připravila o síly: tesáky mu vypadaly, nohy špatně sloužily, a když chytil zaječici, kterou s pánem honili, nemohl ji udržet a zmizela mu v obilí. Pán svou těžkou sukovicí zvalchoval mu za to hřbet; naříkal si potom chrt: ,Jak nevděčný je tento svět! Tolikrát mi bravo! bravo! říkal za mých mladých let, a když na mě přišlo stáří, řekne, že jsem darmojed. Když jsem lovil zamlada, mně neutekla noha ani, živou nebo mrtvou zvěř jsem nosil pánu bez ustání; mladého mě vychvaloval, starého se ale straní: jdu-li s prázdnou, nemá pro mě úsměv ani zapískání. Zásluhy a ctnosti mládí, spočítány dohromady, vyvažují slabost stáří a všeliké jeho vady; nepozbývá člověk ceny, přestává-li býti mladý: z dobré hlavy ani k stáru nevypadnou dobré rady. Ale kdo má v lásce mladé, protože jsou dokonalí, a kdo si jich neváží a nevšímá, když zestarali, to je hlupák, nezdvořák a hulvát hrubě neuznalý, neboť toho, kdo je starý, jeho dobré mládí chválí. Tak ve světě ziskuchtivém musí být a tak i bývá: dokud láska plody dává, zdraví velmi pevné mívá; nesloužíc a nedávajíc, nemá býti z čeho živa, na bědného starocha se nikdo ani nepodívá. Dokud může člověk dávat, dotud mu i štěstí vzkvétá: dokavad jsem hodně dával, těšil jsem se přízni světa, ale když jsem dávat přestal, nejsem pro něj nežli treta, nedočkám se slůvka vděku za to, co jsem dával léta. Tak někteří zapomenou, kdo jim býval dobrý v slotě, a sloužíš-li špatným pánům, vposled chodíš po žebrotě: za služby ti špatný člověk nedá ani slepé kotě, a sotvaže zestárnul jsi, nestojí a nedbá o tě.' Navlas tak to, milá paní, se mnou u vás dopadá: dobře jsem vám sloužila a sloužím znovu, jak se dá, ale že jsem přišla s prázdnou, vidíte mě nerada a máte mě za nej horší, aspoň to tak vypadá." „Ne, staruško," řekla mniška, „nevěř, že to o mně platí, tvoje řeč mě dojala a všeho, co jsem říkala ti, začínám už litovat a velmi si to vyčítati; vidím, že máš dobrou vůli, nechci ti ji upírati, mám však strach a podezření, že je to jen zdání samé a že mne to stejně krutě jako myšku ze vsi zklame, která jednou do města šla na hostinu ke své známé: povím ti, jak pochodila, a všech sporů zanecháme. Myš z Guadalajary k sobě pozvala polní myš z Montfcrra-da, u které kdysi chudě, ale příjemně poobědvala. Bohatě ji uhostila sytými jídly, ale když byly v nejlepším, vyrušila je hospodyně. Městská myš se ukryla do díry, zmatená venkovanka se však tiskla do tmavého kouta a zažila tolik hrůzy, že potom prohlásila: ,Raději budu jíst boby v bezpečí než lahůdky otrávené strachem.' V pokoji a bezpečenství nuzáci jsou velcí páni, v úzkosti a nejistotě boháči jsou bední kmáni, bez ustání ohrožení, nejistí a vylekaní: veselá a šťastná bída bývá poklad k pohledání. Tak je lépe v klášteře žít o sardinkách solených a sloužiti Hospodinu jako mnoho mnišek ctných nežli ztratit svoji duši při pečených koroptvích a žít v hanbě jako ženy, které svedl z cesty hřích." 164 165 Povídají moje bába: „Toje, paní velký klam. Chcete nechat radovánek a dát přednost trampotám? To budete jako kohout, který nechtěl drahokam: neračte se na mě hněvat, ale já tu bajku znám. Kohout, vyhrabav z hnoje safír, řekl: ,Raději najít zrnko vína nebo pšenice než sto takových jako ty.' Safír odpověděl: ,Hlupáku, kdybys znal mou cenu, radoval by ses.' Mnozí lidé knihu čtou, a nemajíce pro ni cit, nevědí, co přečetli, a nemohou to pochopit; jiní mají vzácné věci, které nutno velmi ctít, nemají je ale v úctě, v jaké by je měli mít. Bůh nám dává příležitost, a komu to jedno je, kdo neumí poznat dobré a přijít si na svoje, ten ať dře a nuzuje a nemá nikdy pokoje, tak jako ten hloupý kohout, který zobe do hnoje. Vy pak, Doňo Nevěstinko, jste v té věci jakbysmet: stojíte jen o svůj džbánek, o takový mnišský střep, když můžete ze stříbrných utěšeně popíjet spolu s tímto mládenečkem, který by vám ubral let. V refektáři na talíři sardinky a raky máte, k tomu trochu kapusty a žraločiny houževnaté, o přítele, koroptve a kapouny však málo dbáte: vždyť vy se tu, nebožačky, bez mužského utýráte! Ryby jíte nasolené, na stravě vás berou zkrátka a máte jen hrubou kytli, taková jste ubožátka; nedbáte však o přítele, o pstruhy a o kuřátka, nechcete mít volánky a krajky ani sukna hladká." Řekla sestra Nevěstinka: „Pro dnešek už skonči s tím, to, co jsi mi říkala, si ještě dobře rozmyslím. Zítra si přijď pro odpověď, odkládat ji nemíním, a jak se mi uzdá nejlíp, mileráda učiním." Běží bába nazítří a v klášteře, kde mniška žije, zastane ji na mši svaté, ana vprostřed modlitby je. „Juj, juj!" říká Klášterejda, „to je dlouhá litánie! Jinak než v tom rámusu vás člověk ani neužije. Přijdu jednou, modlíte se, přijdu jindy, zase čtete, potřetí se hádáte a počtvrté se spolu přete. Ze si nikdy nehrajete anebo se nesmějete! Tohle říká i můj pán, a nemohu říct, že se plete. Když se máchá deset kačen, všude kolem rozléhá se větší rámus, nežli když se na louce sto volů pase. Nechejte těch žalmů, paní, proto přece nepřišla jsem: mše svatá je odzpívána, projděme se po terase." Běží mnišky z kůru k bráně a radostí celé září, září mniši radostí a běží ze mše k refektáři: chtějí paní mnišky slyšet, jak se jejich milým daří, chtějí mlsní mniši vědět, jaké jídlo pro ně vaří. Říká bába: „Paninko má, já vám povím žertík dneska; kéž mě u vás nepotrefí stejný osud jako mezka, který viděl svoji paní nžf koberci laskat pejska: chcete-li se bajce zasmát, poslouchejte, jak je hezká! Byl jest jeden bílý psíček, který si hrál se svou paní, čumákem a jazykem se něžně lísal k její dlani, spokojeně vrtěl proutkem, roztomile štěkal na ni a tak jí svou velkou lásku projevoval bez ustání. Panáčkoval na zadních i před paninou společností a dovedl pobavit a rozradovat její hosti natolik, že u každého najedl se do sytosti. Viděl mezek, že se psíček těší stálé pozornosti, i začal to přemílati ve své prázdné makovici, a protože nevěděl, co moudřejšího na to říci, zabručel: ,Já paní své a každé její společnici sloužím stokrát prospěšněji nežli všichni bílí psíci. Když jim tahám z lesa dříví anebo když ve mlýně naloží mi na hřbet mouku kvůli jejich hostině, proč bych nemoh panáčkovat nebo skákat po klíně jako psíček, co se válí na měkounké peřině!' Radostně se rozhýkal a běžel rovnou od koryta potěšiti svoji paní: starý osel, jak se říká. Vyváděl jak pominutý, řval a dělal tajtrlíka, 166 167 vyskočil k ní na terasu, jak to vídal dělat psíka, postavil se na zadní a předníma jí objal šíji: paní velmi zakřičela, čeledíni slyšeli ji, přiběhli a tloukli mezka, jedni klacky, druzí kyji, a dřív toho nenechali, dokud všechny nerozbili. Nikdo nesmí odvážit se toho, co mu není přáno, ani mluvit nebo myslit tak, jak mu to není dáno a jak je mu Hospodinem a přírodou zakázáno: moudrému a rozvážnému musí to být dobře známo. Když oslové mají za to, že mluví jak učení, že jsou velmi užiteční a každému příjemní, tlachají a způsobují mrzutost a trápení: kolikráte mnohem více vyplácí se mlčení. A že jste se, paninko má, včera tolik rozčilila a pro moji dobrou radu na mě tolik přísná byla, dneska se vás bojím zeptat, co jste přes noc vymyslila; povězte mi, prosím, sama: na čem jste se ustálila?" „Ach ty bábo," řekla mniška, „hned po ránu přicházíš s pohádkami, které jsi mi vyprávěla včera již; nemohu a nechci přijmout, co tak snažně nabízíš, neboť je to komedie hanebná až přespříliš. ,Ani za nic!' řekla kdysi lištička, když uslyšela, jak se lékař připravuje vytrhnout jí srdce z těla; hned ti povím, jak to bylo, však je o tom bajka celá, a potom ti nezamlčím, co jsi tolik vědět chtěla. Stalo se, že do vesnice, kolem které hradba stála, chodívala jedna liška, zkušená a vychytralá, která přesto, že se brána po setmění zamykala, prolézala kurníky a celou noc je vykrádala. Vesničanům nechtělo se snášet vtipy liščiny, i zacpali všechna dvířka, okénka a skuliny. Řekla sobě kmotřička, když nemohla ven z dědiny: ,Hádám, že mám složit účty ze slepičí hostiny.' Natáhla se u brány a dělala, že zcepeněla: přitáhla si k sobě pracky, tlamu trochu otevřela a v těle se pokřivila, jako by je ztuhlé měla. ,Hle!' říkali kolemjdoucí, ,ponocná si poležela!' Šel kolem ní ráno švec a povídá si bez váhání: ,Ach to je mi krásný ocas! Takový se těžko shání! Budu z něho dělat dámám na střevíčky lemování.' Rychle jí ho uřezal, a nepohnula brvou ani. Šel kolem ní lazebník, jenž chodil pouštět žilou zrána, a povídá: ,Liščí zub je medicína chvalně známá: zhojí každou stoličku i čelist, kterou hlodá rána.' Hned jí tesák vytrhl, a mlčela jak zařezaná. Přišla bába, které liška snědla kdysi slepici, a povídá: ,Liščí oko uzdravuje dívčici z uřknutí a neduhu, jenž přivádí ji k babici.' Tak jí oko vyloupla, a liška nehne sanici. Procházel tou uličkou i jistý lékař, mistr věd, a povídá: ,Z liščích uší dá se získat dobrý lék pro každého, kdo má v uchu bolesti či prudký jed.' Hned jí uši uřezal, a mlčela jak beránek. Řekl dále tento mistr, hlava velmi osvícená: ,Liščím srdcem vyléčí se srdce, které třesavku má.' ,Celá vaše medicína může mi být ukradena!' křikla liška a v tu ránu vzala nohy na ramena. Řekla: ,Člověk snese všechno, co ho bolí, pálí, píchá, ale když mu srdce rvou a nadobro má přestat dýchat, k tomu nikdy nemůže a ani nesmí zůstat zticha: tam, kde se nic nedá spravit, bývá pozdě honit bycha.' Člověk by měl na potaz brát jak svůj rozum, tak i cit, zda se odtud, kam chce jiti, bude moci navrátit; dříve než si něco začne, na paměti měl by mít, že kdo má strach ze zajetí, zavčas myslí na úkryt. Sotva muži podaří se přivést k hanbě čistou paní, hned jí dává pocítit svou neúctu a pohrdání: Bůh se na ni velmi hněvá, všichni lidé se jí straní, takže ztratí dobré jméno a smrti se neubrání. Protože mi radíš cestu, po které se dostanou všichni tam, kde čeká na ně smrt s velikou pohanou, 168 169 nechci o tom ani slyšet: už ať jsi mi za branou, nebo ti dám, co ti patří za radu tak mazanou!" Povídají moje bába, vydesená těmi slovy: „Ouha, paní! To se dělá? Ubližovat chudákovi? Možná že vám někdy budu užitečná jako lvovi myška, co ho probudila: hnedle vám tu bajku povím. Lev chytil jednu z myší, které si u jeho doupěte hrály tak hlučně, že mu přetrhly spánek, a chtěl ji zabít. Ale myš mu řekla, že silnému neslouží ke cti, porazí-li slabého, a proto ji ušetřil. Když pak uvízl v nastražené síti, myš přivolaná jeho nářkem ho svými zuby vysvobodila. Bohatý a mocný pane, nebuď zlý a zarputilý ve chvíli, kdy ubožáci o něco tě poprosili: nemá-li kdo, čím by platil, nahradí to svojí pílí a bude ti nápomocen, až ti dojdou vlastní síly. Často věci nepatrné a napohled bezcenné mohou býti užitečné a zbavovat břemene: nemá-li kdo zlato, moc a jméno dosti vznešené, obratností, důvtipem a uměním to dožene." Mniška bábu vyslechla a už se tolik nehněvala. „Jen buď klidná," povídají, „čeho by ses u mne bála? Pravá dáma dobře ví, že nesmí býti neurvalá; jenže já se tuze bojím, abych se pak nezklamala. Tvoje slova lichotivá jsou tak sladká a tak milá, že se děsím, aby vposled nezhořkla a nemrazila nejinak než velká chvála, kterou liška potměšilá častovala havrana a kterou mu tak ublížila. Hladová liška uviděla na stromě havrana s kusem sýra v zobáku. Vychvalovala jeho hlas a zpěv tak dlouho, až se polichocený havran rozhodl, že jí zazpívá lip než všichni žakéři, a odnesla si pak sýr, který mu ze zobáku vypadl. Lživý úsměv, planá chvála, lichá pocta odkudkoli přináší jen zármutek a škodu, která nepřebolí; mnozí myslí, že sám vinař na stráži si stojí v poli, aleje to jenom strašák, který hledí do údolí. Kdo uvěří pochlebenství, radosti se nedožije, bývá to chléb velmi sladký, ale vposled kyselý je. Mnišce ten hřích nesluší; a jestliže v něm přešlo žije, podobá se, nestoudnice, pomeranči, který hnije." „Ale paní," řekla bába, „nemáte se čeho bál: pročpak byste utíkala, když vás někdo chce mít rád? Všechny máte z lásky strach a celý ten váš zbožný řád plaší se jak zajíci, to nemůžete popírat. Zajíce vyděsilo zašplouchání a chtěli se schovat. Vtom uviděli, že do laguny skáčou žáby, vystrašené stejně jako oni. Zastyděli se za svůj planý strach, ale přesto utekli. Se strachem zle pochodíme, protože nám sílu vzal, s nadějí a odvahou však nikdo bitvu neprohrál; zbabělci řvou ,Utíkejte!' a zahynou opodál, stateční však volávají ,Hrr na ně!' a žijí dál. Tak i vám se, paní, děje, a věřte, že vaše celá řehole je na tom tak, jak právě jsem vám pověděla: kvůli jedné nešťastnici, která kdysi smůlu měla, bojíte se, že z vás žádná v lásce štěstí neudělá. Dejte se vést nadějí a neveďte si zbaběle, vyžadujte pravou lásku od pravého přítele; když nejinak, promluvte s ním, jak se mluví v kostele, řekněte mu ,Bůh tě posil na duchu i na těle.' " „Vidím, bábo," říká paní, „že jsi jako ďábel sám: taky vedl přítele, a dovedl ho, víš-li kam? Do katovy oprátky, a znenadání byl tentam! Nechtěj moji potupu a poslouchej, co povídám. V jedné zemi bez trestů se zloději tak vzmáhali, že veliké nářky na ně dolehly až ke králi; kázal soudcům, aby krádež bez milosti trestali, takže potom věšelo se třeba pro dva reály. Rekl jeden: ,Uši už mi za trest byly ustřiženy, 170 171 takže s paní šibenicí oslavil jsem zasnoubení: kdyby ještě jedenkráte přistihli mě při kradení a předvedli před sudího, ožení mě bez prodlení.' Zalekl se ženich svatby, ale než se začal kát, vypravil se za ním ďábel a začal mu namlouvat, že kdyby mu upsal duši, mohl by pak napořád krást a loupit podle chuti, aniž by se musel bát. Upsal zloděj duši peklu, protože mu rohatý slíbil, že ho vždy a všude bude chránit před katy: takto klame přátele své, zloduch jeden proklatý! Zloděj vlezl do směnárny, nakradl si dukáty, ale hned ho chytili a v poutech vedli do šatlavy; když zavolal přítele, ať podle slibu všechno spraví, řekl ďábel: ,Neboj se a šibenici vypusť z hlavy, budeš-li mi důvěřovat, za tohle tě nepopraví. Až tě zítra budou soudit, mluvit s panem sudím chtěj; poodveď ho potom stranou, chviličku s ním rozprávěj, polož si dlaň na srdce, a co tam najdeš, to mu dej: tím, příteli, zachráníš se a bude ti zase hej.' Nazítří, když provinilci předvedeni před soud byli, řekl zloděj svému soudci, že by s ním chtěl mluvit chvíli; dal si ruku na srdce a poznal, že má pod košilí zlatý pohár tuze vzácný a velice ušlechtilý. Beze slova jej dal soudci a pan sudí nelení a povídá úředníkům: ,Na tom lotru, vážení, neshledávám žádnou vinu: bez dalšího šetření zbavuji ho obžaloby a propouštím z vězení.' Sotva zloděj ušel trestu za svou velkou darebnost, nebál se krást nanovo a nikdy toho neměl dost; mnohokráte potom soudcům platil darem za milost, a tak pořád dokola, až ďábel na něj dostal zlost. Volal zloděj ze žaláře, jak byl čertem naučen, ale ten mu odpověděl: ,Proč mě voláš každý den? Dělej jako pokaždé a věř mi, že tvůj přítel jsem: připravím ti zítra dar a vyvedu tě chytře ven.' Odvedl si zloděj soudce, jak bývalo zvykem jeho, strčil ruku za ňadra, a nepomyslev na nic zlého, 172 vytáhl kus provazu jen, tlustého a konopného. Nabídl jej sudímu a sudí řekl: ,Pověste ho.' Když ho vedli k šibenici, viděl zloděj velkou věž a na věži pekelníka; zavolal naň: ,Kam to jdeš?' Ale ďábel odpověděl: ,A kam ty? Co pořád chceš? Mluvíš-li a neutíkáš, nadarmo se zdržuješ. Já za tebou potom přijdu, teď pospíchám s novicem vyhověti jedné mnišce, která prosí: Sem s ním, sem! Co kdo tobě, to ty jemu, za zlo musíš platit zlem; prozatím se, příteli můj, projdi trochu s biřicem.' Když s ním došli k šibenici, odsouzenec křičel tam: ,Pomoc, pomoc, kamaráde, za chviličku viset mám!' Přišel čert a povídá mu: ,Na to, brachu, čekám sám, protože ti pomoci chci, jako jiným pomáhám. Klidně se dej pověsiti, jak to králův zákon žádá, a přitom si obě nohy pevně opři o má záda: věř mi, že tě podržím jak nejednoho kamaráda, kterému se na oprátce vyplatila moje rada.' Když pak zloděj pověšen byl, usoudili páni kati, že už duši vypustil a že se mohou domů vrátit; na prokletém místě zbyli dva prokletí rabiáti a tak špatní přátelé, že začali si nadávali. ,To je tíha!' říká ďábel. ,To jsem dostal pěkný plat! Ty jsi kradl, tebe chytli, a já to mám odpykat?' Povídá mu pověšený: ,Tvou vinou mě dostal kat; ve všem jsi mě podporoval, teď mě musíš podpírat.' Řekl ďábel: ,Kamaráde, já ti dobrou radu dám: rozhlédni se kolkolem a pověz mi, co vidíš tam.' Povídá mu na to zloděj: ,Pěkného tu málo mám: nevidím než tvoje nohy, na těch nohou samý šrám. Jinak jenom horu botek, mají díry v podešvích, vedle spoustu samých cárů, starých šatů rozbitých, dále vidím tvoje ruce, plno ostrých háčků v nich, kocoury a kočky vidím, pověšené na háčcích.' Odpověděl jemu ďábel: ,Všechno, co mi popisuješ, ba nejméně desetkrát víc, nežli vůbec pozoruješ, roztrhal jsem ve tvých službách: na to si snad pamatuješ. 173 Býlo toho víc než dost a měj si teď, co zasluhuješ. Háčky, které držím v rukou, to jsou moje lsti a klamy, každý kocour nebo kočka — duše, která věřila mi; a jak běhám ve dne v noci podle jejich přikázání, dřu si nohy do krve, a proto na nich mívám šrámy.' Sotvaže to dopověděl, skokem uhnul těžké váze a špatného kamaráda nechal viset na provaze. Kdo uvěřil rohatému, platí za svou víru draze: napíchne se na háček a neunikne věčné zkáze. Všichni, kteří v pekelníka skládají svou naději a se zrádným přítelem se bez obavy scházejí, musí na tom prodělati dříve nebo později, neboť vše, co patřilo jim, kvůli němu ztrácejí. Celý svět je utkán z falše, proto je tak potměšilý: dokavad jsi na tom dobře, známí by se usloužili, přátelé tě obletují, příbuzní jsou tuze milí, ale když tě potká nouze, nenajdou si pro tě chvíli. Ten, kdo špatné přátele má, pomoc u nich marně shání, neboť při svých vytáčkách a lichotkách a samém lhaní nebudou mu více platní než leniví dařbujáni: přátelé, těch přítelíčků ať vás Pán Bůh povždy chrání! Copak je to za přítele, dává-li ti špatné rady? Je to spíše nepřítel a dožiješ se jeho zrady. S tím, kdo v nouzi opouští tě, nedávej se dohromady, k tomu, kdo ti jámu kope, obracej se raděj zády." „Paninko má," řekla bába, „hodně bajek umíte, ale já vám neradila nic z toho, co myslíte: já myslela, že si spolu jenom něco povíte; až ho k sobě připustíte, shodnete se určitě." „Já vím," řekla bábě mniška, „jen kdybych si dala říci, nebyla bys jinačí než ďábel pod tou šibenicí: nechala bys mě s ním samu, zavřela bys na petlici, a já bych se zostudila, že mám muže ve světnici." Na to bába: „Máte ale tvrdé srdce, řeknu vám! Můžete být bez starosti, že by s vámi zůstal sám: já se od vás ani nehnu, na to vám i ruku dám, a kdybych se od vás hnula, tak ať křivě přísaháni." Povídají paní mniška: „Nikde přece není psáno, že by ženy nápadníkům musely říct rovnou ano: I stačí, aby za poslici měly svoji dobrou známou." „Němý kohout," říká bába, „neohlásí nové ráno." Řekla Doňa Nevěstinka: „Buď ledy tak laskavá a popiš mi arcikněze, protože jsem zvědavá, jaká je to podle pravdy osoba a postava; netrop si však blázny z toho, kdo se vážně vyptává." I „Já ho, paní, často vídám," slyšeti mou babici je, „je to chlapík velmi statný, dlouhý jako litánie, hlavu nemá nijak malou, vlasatý a ušatý je, krku celkem nedlouhého, černých vlasů, mocné šíje. Obočí má nesrostlá a věru jako uhel tmavá, vzpřímeně a pevně stojí, člověk zrovna vidí páva, a tak jistým krokem chodí, že nezapře svoje práva; nosu dosti dlouhého je, ten mu krásy nepřidává, zato hlas má hrobový a dásně rudě zbarvené, i ústa nijak maličká a rty nikterak hubené, spíš bych řekla masité a korálové červené; zápěstí a ramena jak vytesaná z kamene. Jeho oči malé jsou a líčka trochu potemnělá, paže pěkně svalnaté a prsa, to je klenba celá; nohy silné, dole drobné, víc jsem z něho neviděla, radím vám však, abyste se jeho lásce nevzpouzela. Veselý je, nebojácný, ještě mladý, ale zralý, písničkář a muzikant všech instrumentů dobře znalý a přísahám při svých botkách, amant, který nezahálí! V celém světě nenajde se nápadník tak dokonalý." Dobře jí to bába kreslí, předobře to navlíká: vždycky, dámy, mějte v lásce takového chlapíka. Povídají: „Říkal jeden, co z tržiště utíkal: ,Může-li kdo koupit doma, rouhá se, když odmítá.' Klášter si vás mnišky hlídá, ale máte tolik vnad, že ty chtivé pány kněze rozehřeje i váš chlad: 174 175 ať je Lo rak nebo ryba, každý si chce zaplavat, žádný chleba není starý, má-li člověk velký hlad." Řekla Doňa Nevěstinka: „Uvidíme po čase." „Věrná pravda," říká bába, „hybaj, lásko, do práce! S tímhle musím rychle za ním, juj, to budou ovace! Řeknu, aby zítra přišel do vašeho paláce." Povídají paní mniška: „Bůh mě chraň tvých darebností; vyřiď, že mě může vidět, ale v dobré společnosti, že se mnou i mluvit může, ale žádné ničemnosti, a řekni, že nechci slyšet vtipy o tvé dovednosti." Klášterejda za mnou přišla veselá a rozjarená, dřív než řekla Pán Bůh s vámi, spustila ta dobrá žena: „Kdo posílá vlka na lov, ten si myslí na jelena, a kam běhá dobrý posel, tam je cesta vychozená. Přítelíčku, Pán Bůh s vámi, radujte se, sláva nám! Že prý máte zítra přijít! Promluvte s ní, ne však sám, a hlavně se vyhýbejte různým planým řečičkám: když je opat utlachaný, nelíbí se jeptiškám. Řekněte jen nejnutnější a všechno si, prosím vás, předem pěkně rozmyslete, ať v tom není žádný kaz. Ráno jděte na mši svatou, tak abyste přišel včas, získejte si její srdce a spěchejte domů zas." Povídám jí: „Klášterejdo, splň mi ještě jedno přání, dříve než s ní budu mluvit, odevzdej jí toto psaní; jestli vlídně odpoví a naší schůzce nezabrání, může být, že nezůstane u pouhého povídání." Ráno vzala bába dopis, běžela s ním do kostela a přiběhla se zprávou, že krásná báseň úspěch měla: mniška velmi hlídána je a musí být obezřelá, ale svoje dobré slovo do písmene dodržela. Pospíchal jsem tedy na mši, křesťan nesmí otálet, viděl jsem ji při modlitbě, zalíbila se mi hned: krk měla jak z labutě a barvu jako z růže květ, kdo jí kázal nosit kutnu, to byl pěkný kazisvět! Svatá matko nebeská, to nedovedu pochopit, kdo mohl tu bílou růži do černého hávu skrýt! Stokrát se té krasavici mohou starat o hábit, bylo by jí mnohem lépe, kdyby mohla děti mít! I když vím, že milovníci porušují svatý řád, obloudí-li dívku Páně o to, co jim nesmí dát, ach můj milý Pane Bože, přesto bych byl tuze rád tím, kdo by se z toho činu, z toho hříchu mohl kát! Tu se na mne podívala! Měla oči jako plamen! Touha ve mně zavzdychala! Moje srdce řeklo: Amen. Mluvím já a mluví ona a mluviti neprestanem, dokud jeden pro druhého velkou láskou nezaplanem. Přijala mě do svých služeb a já si pak hleděl díla jako věrný služebník a dělal, co mi poručila; čistá láska mniščina mne s Hospodinem usmířila, takže jsem víc nezabloudil, aspoň dokud živa byla. Častokrát se za mou duši k Pánu Bohu modlívala, a že byla zdrženlivá, tuze mi tím pomáhala; Hospodin byl její radost přečistá a neustálá, věcem světské bláznivosti jakživa se nepoddala. Pro takovou lásku mají mnišky talent nekonečný: pro modlitby, kterými se vykupuje život věčný. Co se týká lásky světské, té bývají nebezpečny, protože jsou upejpavé, lenivé a lživé slečny. Minul měsíc, minul druhý, a můj úděl jiný není: dobrá paní zemřela a s ní i moje potěšení. Museli a musí zemřít všichni z ženy narození, odpusť, Pane, její duši, dopřej nám své rozhřešení. Chtěl jsem svoje velké hoře do písničky uložiti, pro bolest a zármutek však sešil jsem ji hrubou nití; vyslechni ji ale každý, kdo chceš pravou lásku míti, abys mohl svoje chyby a své bludy napraviti. Že jsem byl tak velmi zkroušen, zarmoucen a zkormoucen, poprosil jsem svoji bábu, ať se zeptá jiných žen. 176 177 Stará hnala k jedné Maurce, Maurka hnala starou ven: láska se mi složila, a tak si skládám písně jen. Složil jsem jich dlouhou řadu, písničky i rejdováčky, pro židovky, pro Maurky i pro ty staré paní stračky, pro nástroje, které hrají u kdejaké tancovačky; nemáte-li jejich notu, počkejte si na zpěvačky. Mám písničky pro slepce i pro veselé randabasy, pro ty žáky darebáky, kteří v noci žízeň hasí, a pro všechny ostatní z té toulavé a vlezlé chasy, písně k smíchu, písně k vzteku, nespočtu je nikdy asi. ŽÁKOVSKÉ ALMUŽNY Vzácní páni, prosím vás, neoslyšte žákův hlas. Dejte trochu živobytí, něco k jídlu, něco k pití, já se půjdu pomodliti, aby Pán Bůh spasil vás. Když křesťansky pomůžete, po smrti své nebudete právě kvůli almužně té zanecháni napospas. Až budete Kristu Pánu skládat účty ze svých lánů, smyje z vaší duše hanu almužnička daná včas. Co chudému žáku dáte, vrátí se vám nastokráte, až do ráje mezi svaté, dejž to Pán Bůh, vezmou vás. Tak zůstane, milí páni, dobrý skutek navždy s vámi a spasí vás před hrůzami, které v pekle chystá ďas. Jdeme, páni, prosit k vám, jsme dva žáci, zle je nám. Náš Pan Ježíš, nebes král, jenž nás tolik miloval, že za nás i život dal, od Židů byl zmordován. Otevřel tak lidstvu všemu bránu k ráji nebeskému, dáte-li co z lásky k němu, nezavře ji ani vám. Vzpomeňte si na tu oběť a dejte nám, probůh, oběd, budete si za to hovět v nebesích a hledět naň. Dokud ve vás duše bude, z lásky k Bohu živte chudé a nikdo z vás nevybude Satanovým potvorám. PÍSEŇ PRO SLEPCE Křesťané, bud Pán Bůh s vámi, mějte s námi slitování a pomozte drobinkami nebo zbylou kůrčičkou slepcům, kteří chudí jsou. 178 179 To, co od vás mít nebudem, jinam darmo hledat půjdem a zajdeme všichni hladem, živoříme ze dne na den, tělo máme zmrzačené, vydělávat nemůžeme. Mějte s námi slitování, ať vám za to Pán Bůh chrání světlo v očích, oči v hlavě, učiňte to k jeho slávě a nejlepších věcí všech dočkáte se na dětech. Ať ze synů radost máte, ať je dobře vychováte, ať z nich hodně děkanuje, ať je Pán Bůh posiluje a nedá jim oslepnouti, ať je nouzí nezarmoutí, chléb a víno přeje jim, jakož i všem hladovým, peníze a dobrý dům, jakož chudým poutníkům, a pořádné ošacení, jakož slepcům bez haleny. Ať své dcery drahé zlaté, rodičové, dobře vdáte za ženichy urozené, ctěné, dobře postavené, za bohaté měšťany a za kupce bez hany. Ať jsou vašim mladým pánům, jakož snachám, tchyním, tchánům na světě i na věčnosti odpuštěny nepravosti. . . Ať vám splatí Hospodin odpuštěním vašich vin, anděl pak ať v ruce boží naši vroucnou prosbu vloží: Prosíme tě, Spasiteli, za ty, kdo nás vyslyšeli. Přijmi naši píseň, Pane, kterou k tobě posíláme, prosíme tě, Hospodine, za toho, u koho jíme a kdo slepce nevyhání. Bože za nás utýraný, nevyžeň ho z rajské brány, amen. KTERAK ZEMŘELA KLÁŠTERE]DA A KTERAK JI ARCIKNĚZ OPLAKÁVAL, SPlLAJE A KLNA SMRTI Říká jeden filozofa píše ve svém pojednání, že nám velký žal a smutek nakonec i myslet brání; a já mám žal tolik velký, že nemohu mluvit ani: Klášterejda nerejdí už, nechodí a neuhání. Umřela mi moje bába! Už jí zvoní hrana! Nadobro mi dosloužila! Ach, to je mi rána! Nenalézám pro to slova, neboť mnohá brána, která se mi otvírala, je teď zamykána. 0 ty smrti, smrt na tebe, abych se tě mohl zbýt! Zabila jsi stařenku mou! Rozdupala jsi můj štít! Strašlivá jsi nepřítelka, nemůžeme horší mít, a to trpké pomyšlení bere lidem všechen klid. 180 181 Byť i člověk brnění měl, ty ho, smrti, probodneš. Dobrého i nedobrého, šlechtice i nízkou veš zaokrouhlíš k jedné ceně a za tuje kupuješ: papeže a panovníky považuješ za veteš. Nedbáš dluhů ani přátel, erbů ani postavení, věčně stojíš proti všem a věčně se tvé zuby cení, ani láska, ani soucit, ani míra v tobě není, jenom krutost, jenom bolest, zármutek a utrpení. Tobě nikdo neuteče, nenajde si dobrou skrýš, a nikdo tě nepřemůže, každému se ubráníš. Nosíš smutek do domu a přicházíš s ním jako myš, na nikoho nechceš čekat, stále někam uháníš. Tělo, které zpustošilas, necháš červům napospas, s duší, která bydlela v něm, upaluješ jako ďas; jakživi si nejsme jisti, kdy a kde nám zlomíš vaz: jen o tobě promluvím a už mi vstává každý vlas! Všichni lidé bez výjimky velmi si tě oškliví, a proto když na někoho padne stín tvůj strašlivý, jakkoli jim drahý býval, rázem se jim zprotiví a hned se mu vyhýbají, jako by byl prašivý. Ti, kteří ho vítali a milovali, dokud žil, jsou na něj jak na cizího, sotva duši vypustil: příbuzní a přátelé ho nenávidí ze všech sil, všichni před ním utíkají, jako by to pavouk byl. Rodičové začnou se svých milovaných dítek báti, přátelé a přítelkyně všechnu dobrou vůli ztratí, věrné ženy přestávají svoje muže milovati: kamkolivěk, smrti, přijdeš, tam se každá láska zhatí. Položíš-li bohatého, oškubeš ho ze všech stran, nezbude mu špetka z toho, čím byl dosud zasypán; kdo zaživa býval milý, vznešený a jemný pán, po smrti je velmi hnusný, smrdutý a sprostý kmán. Nenajde se jedna kniha, listina či sepsání, ani mudrc, který tebe netupí a nehaní: má-li pro tě někdo chválu, jsou to jenom havrani, kteří mají z mrtvol oběd, večeři i snídani. Krkavcům, těm nezatajíš, kdy a kým je nasytíš, ale nám to neprozradíš, ačkoli to dobře víš! Tomu, kdo by dobro činil, DNES pomůže víc, než když krákáš pořád svoje ZÍTRA a náhle ho překvapíš. Neračte být, pánové, jak havran, tato potvora, která na nás ustavičně ZÍTRA, ZÍTRA krákorá: můžete-li pomáhati, nečekejte na zítra, možná se už nedočkáte, neboť život je jen hra, a v té hře se naše štěstí, naše zdraví rychle mění: dříve než se nadějeme, prohrajeme celé jmění. Pomoc, kterou slibujete, nic než holé slovo není, odějte ji svými skutky, než budete usmrceni. Kdo falešnou kostkou háže, nevyhrává, ale tratí, myslí si, že hodí nejvíc, a kostka se neobrátí: dobré skutky, přátelé, se snažte zavčas vykonati, protože smrt nepočká a každého nás do tmy sklátí. Mnozí křičí „Sázím všechno!", chtějíce mít hodně zlata, a když se jim kostky zvrtnou, čeká na ně velká ztráta. Shromažďuje člověk poklad, aby dělal potentáta, ale potom přijde smrt a zanechá mu trochu bláta. Ztrácí řeč a ztrácí rozum, jeho sláva pomine, ze všeho, co nashromáždil, nevezme si jediné: nezbývá čas na poklady, na testament taky ne, statky vezme vichřice a všechno se v ní rozplyne. Vyčichnou-li příbuzní, že nebude už dlouho žiti, co chvíli se spolu radí, jak to všechno podčditi, vyzvídají na lékaři, co nemocný, jak se cítí, a když se mu vede lépe, odcházejí jako zbití. Rodní bratři, rodné sestry hodiny a dny své tráví čekáním, kdy umíráček oznámí jim dobré zprávy: přestože jsou jedné krve, velice jsou nedočkaví, vážíce si jeho peněz více nežli bílé hlavy. Když vyletí duše z těla bohatého hříšníka, leží v zemi opuštěný, neboť každý utíká rozkrádat, co zanechal, a sháňka je tak veliká, že kdo nabral nejméně, ten ze všech nejvíc naříká. Když mrtvého nesou z domu, pospíchají stále víc, bojí se, že budou muset lámat zámky u truhlic; 182 183 na zádušní ani nejdou, a z tolika pokladnic zaplatí mu nakonec jen rubášek a jinak nic. Pánu Bohu ani chudým ničehož nic neodloží, nevzpomenou na modlitby, nezaplatí služby boží; jediné, v čem vynikají, když podědí tolik zboží, bývá nářek nad hluchým, a ten mu nijak neposlouží. Když mrtvého pochovají a odejdou ze hřbitova, málokdy a neradi zaň ztratí na mši dvě tři slova; nalezli, co hledali, a každý si to dobře schová: peníze teď budou jejich, duše bude Satanova. Je-li vdova bohatá a dosud hezká na pohled, myslívá si na druhého, ještě než jde na pohřeb: drží smutek bez žalu a brzy začne uhánět toho, kdo má více peněz anebo jen méně let. Dlouho šetřil nebožtíček, komu, to se nedoví: a třebaže den co den se stává případ takový, lidé se svým testamentem nikdy nejsou hotovi, ani když už sami vidí vcházet smrtku pod krovy. Smrti, sbírám sílu v srdci, nemysli, že utichám! Jediného neposílíš, každý tebou usychá, ropuchám ho předhazuješ, jen co chudák dodýchá: zlomocná a škodlivá jsi nejinak než řeřicha, protože kdo přejí se jí, toho začne bolet hlava, a tak je to taky s tebou: kyj, kterým tvá ruka mává, hlavy těžce poraní a zchromí těla dosud zdravá, žádné léky nepomohou, všem tvá zloba odolává. Neušetříš krásné oči, obracíš je rázem v sloup a zároveň oslepuješ, takže hasnou jako troud; vykotláváš celou hruď a jazyk svážeš do svých pout, komukoli závidíš a vším dovedeš pohrdnout. Ničeho nám nepřeješ, i sluch a čich a chuť a hmat, všech pět smyslů, které máme, přicházíš nám odebrat: tolik je tvých zločinů, že nespočte to nikdo snad. Když ti všude tolik klnou, kdepak budeš nocovat? Obnažuješ každou cudnost, krásu měníš v prašivinu, znevažuješ každou vážnost, na čistotu házíš špínu, ze statnosti děláš slabost, moudrost měníš v bláznovinu, převeliká tvoje hořkost do medu nám kape blínu. Štěstí vedeš do neštěstí, zlato necháš zrezivět, jemnost ženeš do hrubosti, znetvořuješ libý vzhled, poskvrňuješ nevinnost a všechen zápal měníš v led: smrti, jsi vrah života a nenávidíš tento svět! Nikdo z tebe nemá radost, ale ty ji můžeš míti z přemnohých, co vraždí, ničí a drancují jako lítí; co je dobře postaveno, to se pod tvým kyjem zřítí, vše, co na svět narodí se, musí skončit ve tvé síti. Žádné dobro nevystojíš, ale zlo máš nejraději, tvá povaha ukrutná je, dna a mor jsou blízcí její: přicházíš-li někam brzy, všichni na to doplácejí, nejlépe se vede tomu, za kým zajdeš nejpozději. Ty jsi první ze všech zel a po tobě je peklo hned, peklo, v kterém uměla ses jednou provždy zabydlet; zalidňuješ ďáblův pelech, vylidňuješ tento svět, vychloubáš se: Sama jsem, a pobijú vás bezpočet! Smrti, celé peklo vzniklo kvůli tobě jedině! Kdyby člověk navěky žil v pozemské své krajině, nemusel by s hrůzou hledět ke tvé strašné končině, ani by se nestrachoval, že mu vlezeš do síně. Naplňuješ hřbitovy a vsi a města pustošíš, stavíš stále nové hroby, ale bouráš celou říš; vždyť i svatí modlili se ze strachu, že přicházíš: krom Boha se všichni děsí, jaký na ně vložíš kříž. Ty jsi, smrti, vyprázdnila nebesa a křesla svatá, anděly tak velmi čisté změnila jsi v kusy bláta a z každého udělala pekelného rabiáta: za tvůj chléb ta vzpurná cháska platí jako mourovatá. Stvořitel ti život dal, a tys ho za to zabít chtěla! Vždyť i Ježíš, Bůh a člověk, trpěl, když jsi přicházela! Toho, před nímž strachují se nebesa i země celá, zkrušila jsi velkým strachem a všechno v něm zpřevracela! Boha se i peklo leká, ale ty ses nelekala! Bál se Ježíš o své tělo! Dušička v něm byla malá! Jako člověk velmi trpěl, když jsi před ním, smrti, stála! 184 185 Jako Bůh však neděsil se, neboť jsi ho nepoznala! Nepoznala, neviděla! On však viděl, kdo se mstí! Jeho smrti preukrutné zalekla ses nejvíc ty! Celé peklo porazil a rozmetal tvé dědictví! Zabilas ho na hodinu! On tě zabil navždycky! Když tě Bůh porazil, poznalas ho a bála ses pak tisíckrát víc než on. Chtělas ho dostat do svého pekla, ale zatím z něho svou smrtí vykoupil Adama, Evu, Seta, Kaina, Jafeta, mnohé patriarchy, proroky a světce včetně Abraháma, Mojžíše a Jana Křtitele, a tolik jiných, že to ani vypovědět nelze. Přebývají s ním v ráji, a čím více jej milovali, tím větší slávy tam došli. Nešťastníky, kteří zůstali v tvé moci, trápíš pekelným ohněm a věčnými mukami: těch nás Bůh uchraň a ty se nám, smrti, nepošklebuj. Ó ty smrti nezřízená, kéž se jednou zhubíš sama! Za co mi tak ubližuješ? Kde je věrná staruška má? Ty jsi mi ji zabila! A svatou krví Krista Pána omyta je z této ženy každá vina, každá hana! Ach má dobrá Klášterejdo, skončila jsi svoji práci! Co jsi měla zákazníků, a teď sama zůstala jsi! Kam jsi mi to zabloudila? Marně se ptám po tvé štaci! Kdo se vydal touto cestou, se zprávou se nenavrací. Pro tebe však jistě bylo místo v ráji zamluveno! Jistě v kruhu mučedníků ozývá se tvoje jméno! Tolik toho na světě máš kvůli Bohu odtrpěno! Kdo jen mi tě nešťastnému ukradl, ty vzácná ženo? Vroucně prosím Hospodina, aby ti svou slávu přál, neboť lepší namlouvačku nikdo nikdy nepoznal: zveršuji ti na hrob nápis, který by to šířil dál, aby ten, kdo nepotkal tě,- znal tvůj život a můj žal. Pomodlím se za tvou duši, žebrákům dám na oběd, dám na mši i na ofěru, nebudu s tím otálet: Pane Bože všemohoucí, ty jsi spasil celý svět, spas i moji Klášterejdu a nerač ji vyhánět. A vy, dámy, nesmějte se! Jestli vám kdy posloužila, měly byste držet smutek a nemít mě za žvanila: měly byste oplakávat její očka ušlechtilá, co složila na zem každou, na kterou je políčila. Milostpaní nebo služka, schovaná či zavřená, každá byla na tom lovu chycena a skolena: věru nevím, komu by ta ztráta tolik želená nesevřela útroby a neroztřásla kolena. Složil jsem jí epitaf, a protože mi bolest brání jaksepatří básníkem být, nebude moc dlouhý ani: všichni, kdo jej uslyšíte, proste Pána Boha za ni, za tu, která láskám vašim sloužila až do skonání. EPITAF PRO STRAKU Já Straka zde v hrobě ležím,'|těžký kámen kryje mě: dokavad jsem behávala, žila jsem si příjemně, mnohého jsem oženila, moudře, a ne daremně, stačilo však maličko a zapadla jsem do země. Zákeřná smrt znenadání lapila mě do tenat! Příbuzní a přátelé! Už nechcete víc pomáhat? Čiňte dobře celý život, aby vás měl Pán Bůh rád, a budete stejně dobře jako Straka umírat. Bůh ať žehná poutníkovi, který za mnou přišel sem, ať mu pravou lásku dá a přítelkyni k radostem. Pomodli se za mě hříšnou, kterou kryje černá zeni, a kdyby ses modlit nechtěl, neklň mi, já mrtva jsem. JAKOU ZBROJÍ SE MÁ OBRNIT KAŽDÝ KRESŤAN, ABY ZVÍTĚZIL NAD ĎÁBLEM, SVĚTEM A TĚLEM Přátelé, před smrtí nás nezachrání žádná náhoda, a proto do zbraně, ať neskončíme v pekle! Kromě smrtelných hříchů na nás útočí jejich tři původci: tělo, ďábel a svět. Ozbrojme se proti nim sedmi svátostmi, dary Ducha 186 187 svatého, ctnostmi a milosrdnými skutky. Proti chtivosti budiž naším kyrysem svátost křtu, dar moudrosti, která netouží po cizím, ctnost spravedlnosti, odívaní nahých a svatá naděje; proti pýše budiž naším mečem velká pokora, dar bázně boží, ctnost mírnosti a poctivosti, ubytování chudobných a víra v boží odměnu za dobré skutky, jakož i to, že nekrademe a nečiníme násilí ženám, kterýmžto utvrzením ve víře pýchu vykořeníme; do lakomství bijme kyjem, kterým je dar pobožnosti, rozdávání almužen, soucit s chudobnými, ctnost přirozené spravedlnosti a pokory, svátost kněžského svěcení, pevná víra jasnější než křišťál a sňatky s nuznými sirotami; smilstvu se ubráníme lehce, budou-li našimi loketníky, nákoleníky a holeněmi cudnost, svědomitost, dar síly, svátost manželství, sňatky s ubohými žebráky a napájení žíznivých; proti hněvu budiž naší přilbicí dar rozumu, milosrdenství, ctnost naděje, velká trpělivost, navštěvování nemocných, svátost pokání, nenávist k urážkám a láska k dobré shodě; nad obžerstvím nám pomůže zvítězit střídmost a půst, dar umění dodržet míru a jíst jen tolik, aby se dostalo i na chudé, jakož i svátost oltářní; proti šípům závisti se ozbrojme mocným a malovaným štítem, kterým je dar rady, svátost posledního pomazání, pohřbívání mrtvých, soucit, jakož i to, že neubližujeme prostým a neurážíme chudobné; proti lenosti, hříchu ze všech nejprohnanějšímu a nejšalebnějšímu, jenž má více synů než vzteklá fena, se obrňme poutěmi na svatá místa a modlitbami a myšlenkami, jež plynou z dobrých skutků. Stejně neúnavně porážejme tři nepřátele základní: svět milosrdenstvím, tělo postem a ďábla srdcem. Všechny hříchy se z nich rodí jako řeky z věčných pramenů, a proto nás chraň Bůh před těmito zlými rodiči, syny a vnuky a dej nám sílu k vítěznému boji, aby nám při posledním soudu mohl říci Ježíš Kristus: „Pojďte ke mně, blahoslavení!" O VLASTNOSTECH MALÝCH ŽEN Zkrátím svou řeč, pánové, ať není příliš zdlouhavá, neboť malá kázáníčka zdají se mi lákavá nejinak než malá žena nebo krátká rozprava: co je stručné, ale dobré, to nám v srdci zůstává. Velký smíšek bývá blázen, velký mluvka sklízí smích, ale velká láska bydlí vždycky v ženách maličkých; za malé jsem dával velké, ale malou nedal bych: kdybych za ni dostal velkou, nad výdělkem zplakal bych. Amor po mně žádal chválu malých paní, jakož panen, aby každý s jejich ctnostmi mohl býti obeznámen; povím vám to tedy v žertu pro ten účel zveršovaném: studené jsou jako sníh a horké více nežli plamen. Navenek jsou tuze chladné, v lásce hoří neustále, v loži hravé, rozesmáté, potěšení dokonalé, v domácnosti moudré, tiché, pečlivé a všeho znalé, našlo by se toho více, jen musíte hledat dále. Hyacint je malý kámen, ale jasný jako den, cukr bývá velmi sladký, i když je ho kousek jen: velká láska ukrývá se do malých a drobných žen, málo slůvek stačí tomu, kdo je dobrým milencem. Dobrý pepř má drobounká, ba nepatrná zrníčka, ale hřeje víc než ořech, byť ho byla trošička: když se vzdává malá žena, jakkoli je maličká, není věru jedné slasti, kterou muže nehýčká. Jako bývá malá růže krásnou barvou obdařena, jako v malém kousku zlata ukryta je velká cena, jako v trošce balzamuje vůně velmi utěšená, tak i velká láska bývá, kdekoli je malá žena. A tak jako malý rubín mívá v sobě velký třpyt, velký jas a ušlechtilost, kterou nutno ocenit, tak i malá žena mívá velké kouzlo, velký cit, bývá velmi spanilá a umí vždycky věrná být. Slavík bývá velmi malý a skřivánek jakbysmet, ale zpívat jako oni velký pták by nedoved: malá žena nemusí těm velkým vůbec závidět, 188 189 její přízeň bývá sladší nežli cukr nebo květ. Papoušek a žluva přece nejsou žádní velikáni, ale oba sladce křičí a pro svoje štěbetání stejně jako pro krásu jsou všeobecně uznáváni: nejinak než malá žena, co se týká milování. Kulhá každé přirovnání, neboť žena, je-li malá, bývá nebe na zemi a spokojenost dokonalá, útěcha a požehnání, slast a radost neskonalá; ale vlastní zkušenost je lepší nežli cizí chvála. Vždycky hledím po maličkých raději než po větších, velkému zlu utíkati není přece žádný hřích: ze dvou zel si vybrat menší radí mnoho moudrých knih, a proto se zamilujte do nejmenší z nejmenších! KTERAK VZAL ARCIKNÉZ DO SLUŽBY FRETKU Rozloučil se s námi únor, a když světem březen šel, rarášek, všech neřádů a nepravostí sběratel, lovil pány opaty a už jich plnou sukni měl; kromě nich si nesl z lovu plnou náruč ženských těl. A protože bez poslice byl bych musel zůstat vzadu, na vzkazy a na posílky najal jsem si bez odkladu mládenecká jménem Fretka, vhodnějšího těžko najdu: krom čtrnácti chyb jsem na něm nenalezl žádnou vadu. Byl to lhář a opilec a poberta a pomlouvač, falešný hráč, hašteřivec, netýkavka, zaříkač, hadač z ruky, obžera a špinavec a sprostý rváč, pitomec a velký lenoch: hle můj štít, můj namlouvač. Dvakrát týdně nedotkl se ani lžíce, ani misky. Neměl co jíst? Hned se postil, pravý křesťan katolický. Nemohl jíst? Hned se postil, v bolestech a mučednicky. Dva dny v týdnu prostředník můj odříkat se uměl vždycky. Ale často cituje se jedno staré přísloví, že je lépe nadávati mizernému oslovi než mít otep na svých zádech: živo! už byl takový, že mi prostě nezbývalo než se svěřit poslovi. Řekl jsem mu: „Hledej, brachu, novou mošnu, ale hned. Povídá mi: „Beze všeho, bude tu co nevidět; já už vám ji, pane, splaším, i kdybych měl zbořit svět: častokrát i špatný pes má dobrou kůstku na oběd." Uměl jenom velmi málo, pomalu a špatně číst; povídá mi: „Všechno bude, jen mi pro ni dejte list. Ne že bych se vychvaloval, ale to si buďte jist, že když začnu něco vařit, hodí se to taky jíst." Svěřil jsem mu psaníčko, a musím říci: bohužel. Četl si je celé nahlas, právě když s ním přes trh šel! Řekla mu ta jistá paní: „Táhni, čerte, do pekel! A vyřiď tam svému pánu, aby na mě nemyslel." KTERAK ARCIKNĚZ UČÍ ROZUMĚTI TÉTO KNIZE Svatá Panna Maria je, jak jsem jednou řekl vám, počátek i konec dobra, tak věřím a vyznávám: proto čtyřmi písničkami, které pro tu Paní mám, dělám tečku za svou knížkou, aniž ji tím zavírám. Může býti ku prospěchu všem, které má před sebou: budou-li ji čisti tomu, kdo má ženu škaredou, nebo když ji pozná žena, která žije s darebou, služba Bohu se jim stane neodkladnou potřebou. Zatouží jít na mši svatou, obětovat každou chvíli, nešetřiti na almužnách, aby chudým přilepšili, dávat chléb a dávat peníz, modliti se s velkou pílí, neboť tak se slouží Bohu: to jste, chlapci, pochopili. Kdokoli se vyzná v básních, může si, když bude chtít, k této knize přidat svoje anebo ji vyspravit. Ať jde z ruky do ruky a ke všem, kdo ji chtějí mít, jako míček, jemuž dámy nedopřejí nikdy klid. Protože je Pravé lásky, mějte ji i pro jiné, 190 191 její jméno nezraďte a půjčujte ji upřímně; nechtějte ji prodávat a pronajímat taky ne, neboť z lásky za peníze žádné blaho neplyne. Knížka, kterou napsal jsem vám, navenek je malá sic, ale její smysl vydá za několik učebnic, neboť všechny příběhy mé znamenají mnohem víc, i když v krásném vyprávění neříká se o tom nic. Svatosti a pobožnosti je to velký receptář, taškářství a kratochvílí je to malý breviář. Dělám tečku za svou knihou a zavírám kalamář: ať je z ní váš malý taškář, těšitel a bylinkář. Abych málem, které umím, mohl dělat radost všem, sloužil jsem vám vyprávěním po způsobu žakéřském. Odměnu jen jednu žádám: každý v poutním místě svém ztraťte za mě otčenášek provázený zdrávasem. V třináctistém čtyřicátém třetím roce akorát dokončil jsem knihu svou, všem nezkušeným pro příklad, kterak mnozí nebo mnohé mohli by je oklamat, kterak básník píše verše a co všechno musí znát. Svatá Panno, den co den naději svou hledám v tobě, neboť věřím v každé době v královnu všech královen. necháš skomírat a bolestně toužit! Kamkoli já přijdu, pošleš za mnou bídu s velkou starostí. Dej, ať z toho vyjdu, přej mi trochu klidu, trochu radosti! Kdybys chtěla žal, jenž mi duši zdral, v blaho proměniti, hned bych pookřál, nic bych nereptal na své živobytí. Ale pravím ti, nepřestaneš-li s tímto mučením, pak mé trápení za dva za tři dny skončí, a já s ním. Hvězdná sudbo má, krutá, zuřivá, z falešného rodu! Proč z tebe, ty zlá, sprostá, nestoudná, nemám nežli škodu? O tom nelze psát ani povídat, jak se musím soužit, když mě napořád 192 O PŘEKLADU Z$ 7260 veršů Knihy pravé lásky jsem pro české vydání přeložil přibližně dvě třetiny. Výbor, v němž je reprezentativně zastoupena i Ruizova tvorba písňová, sleduje dějovou linii předlohy, příběh neúspěšného, ale neúnavného milovníka. V tomto příběhu pomíjím některé drobné, nerozvinuté epizody a především rozsáhlou, avšak neúplně dochovanou parafrázi latinské komedie o Pamphilovi. Básnicky rovnocenným a motivačně osobitějším protějškem této parafráze je ostatně kapitola o námluvách v klášteře. Nepřeložené epické verše včetně několika bajek: jsou stručně převyprávěny v próze, které jsem dal přednost také u rétorické reduplikace zakončující obžalobu Amora a u delších didaktických pasáží (např. část výkladu o astrologii, traktáty o zpovědi a křesťanských ctnostech), protože při jejich strohé věcnosti, nezaměnitelné terminologii a monorimní strofické formě by veršovaný překlad nemohl být dostatečně přesný. Poznámková příloha pak zaznamenává nepřeložené skladby lyrické a historku o talaverských knězích, která se z rámce knihy tématem i podáním vymyká a k originálu je připojena až za epilogem. Almužnické verše pro žáky a slepce, zaznamenané původně až mezi dodatky knihy, přeřazuji k oddílu, kde autor mluví o jejich vzniku; z ostatních přídatkových písní ponechávám v závěru jen jednu a z úvodu vypouštím modlitbu za vysvobození, jejíž umístění a funkce v salamanské kopii jsou diskusní. Tím se v české redakci dostává výraznějšího místa skutečnému prologu a epilogu, úvahám o smyslu díla. Pokud jde o sporná místa, kterých je ve starošpanělském textu nemálo, hledal jsem při srovnávání různých verzí, edicí a výkladů takovou interpretaci, která by byla v co největší shodě s kontextem a autorovou poetikou, aniž by za srozumitelnost platila zjednodušením či neúměrným aktualizováním. Vyhýbá-li se překlad 195 jazykové arcliaizaci, neplyne z toho, že přestává respektovat dobově vázané stylistické postupy, příměry, metafory a symboly; nemůže být samozřejmě vždycky doslovný, ale ani v opisech se nevzdaluje slovní, obrazové a frazeologické zásobě básníka znalého řeči venkovanu i učitelů rétoriky, jazyka teologického i kupeckého. Vedle variabilních forem lyrických, kterých si blíže všimneme v poznámkách, je zvláštním překladatelským problémem strofická jednotka devíti desetin Ruizovy knihy, tzv. cuaderna via, mono-rimní čtyřverší typické pro španělskou poezii klerickou (Berceo, Kniha o Alexandrovi atd.). Skládalo se nejčastěji z alexandrínů španělského typu, tj. takových, jejichž hemistichy byly ve shodě s rytmem španělštiny rozšířeny o neprízvučnou koncovou slabiku (7 + 7) • Držet se alexandrínů také v překladu by sice znamenalo zvýraznit historický půdorys klerického verše, vrátit se k jeho prameni, ale současně pominout fakt, že alexandrín byl ve Španělsku veršem adaptovaným a proměnlivým, poznamenávaným metrickými i ametrickými tendencemi poezie domácí. Se svými přesně odpočítávanými slabikami (a silabas cuntadasj měl být kultivovaným protipólem nepravidelného verše žakéřského, tradovaného jak v hrdinských zpěvech, tak v kratších epických skladbách, a zároveň se oné tradiční nepravidelnosti nedovedl důsledně ubránit. Měly v něm být pedantsky zachovávány sedmi-slabičné poloverše, zatímco v domácím epickém verši se výrazně prosazovaly úseky osmislabičné (8 + 8), pro španělštinu zcela přirozené a posléze osamostatněné ve verši romancí. Domácí vlivy starší i nové tak začaly rozrušovat importované metrické pravidlo ve prospěch spontánnějšího rytmu. A třebaže v Knize pravé lásky převládají ještě verše čtrnáctislabičné s dierezí po sedmé slabice, vrcholí v ní tendence klerického verše ke „způsobu žakéřskému", k nepravidelnému počtu slabik (čtrnáct až šestnáct), přičemž kombinace různě dlouhých poloveršů, šesti až osmislabičných, uvnitř jedné strofy nelze už považovat za nedokonalé naplňování závazné normy; jsou dokonale protinormativní a řízené především dynamikou básníkova projevu. Nezapomínejme, že Ruiz psal své verše pro přednes; intonace v nich zřejmě hrála větší roli než opatrné slabikování. Český alexandrín by tedy stěží mohl vybavit přeložené verše hovorovou samozřejmostí a plynulostí, jaké dosáhl Ruiz, když oslaboval metrické konstanty klerického ruse. Ani čtrnáctislabičná varianta by nemohla podstatně zmírnil monotónnost vznikající několikerým opakováním krátkých veršových úseků a zdůrazňovanou jednotným rýmem. Například: Poslední síly sbírá, korouhví mocně mává, udeří na Lososa, do boje se s ním dává; toho až Z Urdiales přitáhla jarní vřava, věru že Masopusta s prázdnou jít nenechává. Proto jsem ve většině případů volil rozměr, ve kterém se opakují (anebo střídají s mužsky zakončenými sedmislabičnýmipoloverši) úseky delší, osmislabičné (8+8, 8+7), obvyklé v češtině natolik, že je můžeme vnímat spíše jako přirozenou, autonomní jednotku než jako uměle vymezenou část většího metrického celku. Je to jednotka nenápadná a její využití v dlouhé řadě monorimních strof umožňuje oslabit ve verši metrické schéma, zvýraznit jeho celistvost intonační (případně tyto dva scelující principy střídal) a přiblížit jej k hovorové plynidosti, prosté důrazně prosazovaných metrických impulsů. Sbírá všechny zbylé síly, korouhví svou mocně mává a s rytířem Lososem se do zuřivé bitvy dává: toho sem až z Urdiales přilákala jarní vřava, a věru že Masopusta s prázdnou jiti nenechává. Sporadicky se v překladu objevuje varianta 8+6, zcela výjimečně pak uvnitř strofy. V zásadě jsem Ruizovy strofické kombinace různě dlouhých veršů či půlveršů nenapodoboval; zatímco v originále byly návratem k domácí slabičné nepravidelnosti, v češtině by potlačily jakoukoli metrickou konstantu, a rytmickou rozmanitost strofy bychom pociťovali jako rušivé, neumělé spojení nesourodých zlomků. Alternace mužských a ženských rýmuje v originále i v překladu nepravidelná. Rozsáhlý slovník, nejbohatší v dějinách starošpanělského básnictví, a vynikající stylistická obratnost pomohly Ruizovi překonat jednotvárné rýmování klerických skladeb, vyvažovat gramatické rýmy 196 197 zvukovými shodami méně obvyklými, pestřejšími a nejednou překvapivě vynalézavými (např. por o/ thesoro, non menty /yo en ty apod.) Široký rejstřík jeho rýmů, prokládaný občas asonancemi, jsem se snažil podle možností zachovat. Chronologicky vzato by českým protějškem Ruizovy španělštiny byl asi jazyk Mastičkáře. Snad by bylo z odborného hlediska zajímavé zrekonstruovat jej pro překlad několika kratších ukázek, ale účel tohoto vydání je jiný. Je určeno všem, nejinak než před šesti stoletími Libro de Buen Amor, dílo napsané po způsobu Žakéřském, v jazyce každodenním a natolik samozřejmém, aby publiku nemusely zůstat skryty jeho proměny, jeho posuny k lidovosti či učenosti anebo do služeb ironie, parodie a humoru vůbec. Proto jsem s výjimkou několika náznaků upustil od archaizace lexika i větné skladby a rozhodl se pro češtinu živou, která má k tvárnosti, proměnlivosti a odstíněnosti Ruizova básnického jazyka nejblíže. Tato volba, jako všechny ostatní, o nichž zde byla řeč, dává ovšem překladateli jen možnosti, nikoli záruky; nemám o svém překladu iluze, lze jej opravovat snad do nekonečna, a přestal jsem už po deseti letech. Pustit se do takové práce byl nápad ještě studentský, a tedy romantický. Prvními racionálními průvodci tohoto pokusu byli dnes už zesnulý dr. Jiří Levý a hispanisté dr. Oldřich Bělič a dr. Josej Dubský. Za t°> Že mě brali vážně a kriticky, jim patří můj vděk — tak jako všem, jejichž neuvěřitelná trpělivost a porozumění mají na české podobě Pravé lásky svůj neoznačený, ale neodmyslitelný podíl. A. P. POZNÁMKY Kniha pravé lásky — Libro de Buen Amor, název, který byl pro Ruizovo dílo obecně přijat teprve na přelomu 19. a 20. století. Žádný ze tří dochovaných manuskriptů totiž neměl nadpis a jednotný název není doložen ani v příležitostných zmínkách z 15. století (Kniha Arcikněze z Hity, Pojednání Arcikněze z Hity). První knižní vydání (1790) nadepsal editor T. A. Sánchez Poesías del Arcipreste de Hita, reedice Janerova (1864) má titul Libro de cantares de Juan Ruiz, podle obecného označení v jednom z úvodních veršů. O definitivní změnu se zasloužil Menéndez Pidal, když v článku Notas al libro del Arcipreste de Hita (1898) poukázal na to, že hned ve třetí strofě mluví autor o zamýšlené „knize pravé lásky" a že termín buen amor se mu v dalším textu stává synonymem námětu („Pravý smysl Pravé lásky zatím ukrytý je.. .") i celé knihy („Protože je Pravé lásky, mějte ji i pro jiné, /její jméno nezraďte a půjčujte ji upřímně.. ."). V kapitole o kuplířčiných jménech ostatně ironicky přiznává: „Udělal jsem z Pravé lásky jméno knihy i té ženy." Počínaje Ducaminovou paleografickou edicí z r. 1901 nesou všechna další vydání Ruizova díla název Libro de Buen Amor. 39 Starší verze knihy (1330) začíná prosbou o pomoc při skládání knihy; mladší, úplnější redakce (1343) má už prolog v próze a před prologem čtyřicetiveršovou modlitbu, v níž autor prosí Boha, aby jej vysvobodil „z tohoto zlého žaláře, z této bídy, /. tohoto utrpení". K závěru mladší verze připojil kopista poznámku „Toto je kniha Arcikněze z Hity, kterou napsal, když byl uvězněn na příkaz kardinála Dona Gila, arcibiskupa toledského". Starší kritikové, mezi nimi i Menéndez Pidal, viděli proto v oné úvodní modlitbě doklad, že autor byl skutečně uvězněn, ať už pro své mravy nebo kvůli první verzi knihy; v novější literatuře však převažuje názor, že úvodní verše patří k tradici nábožných básní a písní, případně modliteb pro umírající (ordo commendationis animae), ve kterých se žalářem rozumí slzavé údolí světa, pozemský život v útrapách a duševní úzkosti, protipól nebeské spásy. 198 199 V tomto významu sc slova přestán a cárcel objevují také v Ruizo-vých písních mariánských a v jedné z nich je jako žalářník výslovně označen ďábel, jenž svým klamem uvrhl lidský rod do nebezpečného vězení. Kromě toho se v knize několikrát píše, že básníkovo srdce vězní ta či ona dáma a především Amor; bídou a utrpením se v takových případech jednoznačně rozumí bolest z nešťastné lásky. Úvodní modlitbu, do překladu nezařazenou, lze tedy chápat také jako nářek neúspěšného milence, tím spíše, že se v jejím závěru privoláva hněv Panny Marie na zrádce a kle-vetníky (mestureros), tj. na ty, kteří tradičně ohrožují milostné štěstí kurtoazních básníků a s nimiž má špatnou zkušenost také ztrápený hrdina Knihy pravé lásky. Je možné, že v původním textu měla tato modlitba místo jinde než na začátku a že z ní kopista mladší verze udělal veršovaný prolog právě proto, aby ospravedlnil svou závěrečnou poznámku o autorově věznění, jinak ničím nedoloženou. Já tobě rozum dám — Kurzívou tištěné citáty z bible jsou u Ruize latinské, český text vychází z kralického překladu. Když si duše oblíbí pravou lásku k Bohu — Bližší určení této lásky (buen amor de Dios) bylo nezbytné; ve španělském písemnictví není doklad, že by pouhé spojení buen amor automaticky označovalo lásku k Bohu. Pro tento pojem byly vyhrazeny termíny verdadero amor, puro amor, limpio amor. Jinak rozhodoval kontext, v němž výraz buen amor (tak jako okcitánský bon'amor) mohl nabýt hned tří různých významů: láska sexuální, láska k bližnímu, láska k Bohu. V Básni o Fernánu Gonzálezovi z poloviny 13. století čteme: „...to způsobuje láska (buen amor), která zbavuje ženy studu a strachu, takže zapomínají na rodiče kvůli nápadníkovi, jehož si oblíbily, majíce jej za nejlepšího." V Kronice Alfonse XI. znamená buen amor shodu a mír. Mnohoznačnost tohoto výrazu dovolí později Ruizově kuplířce, aby i ona mohla mít přízvisko buen amor — jako organizátorka lásek dobře dohodnutých a dovedených k pravému cíli. Dekretál, dekretály — papežské právní předpisy a ustanovení týkající se hlavně církevní kázně. Papež Kliment V. vydal r. 1314 usnesení viennského koncilu spolu s vlastními dekretály pod názvem Constitutiones Clementinae. 41 Celou pasáž prologu od Ale protože hřešili je lidské'až po Já tobě rozum dám bychom v prvním knižním vydání Ruizova díla (1790) marně hledali, protože editor T. A. Sánchez, ředitel Královské knihovny, ji vypustil; stejně tak verše, v nichž svůdník užívá citátů z kněžských hodinek, dále pak Amorovy rady a příklady o ženském temperamentu a nezbytné vytrvalosti v lásce, včetně historky o bretaňském malíři a vypravěčova přání zhřešit s mniškou. Proti tomuto nesmyslnému okleštění protestoval r. 1789 právník a literát Gaspar Melchor de Jovellanos, když o připravené Sánchezově edici psal posudek pro španělskou Akademii: „Jelikož se Arciknězovo dílo obírá většinou záležitostmi lásky a pojednává o nich v nevázaném a ostrém tónu, k jakému přirozeně tíhne satirická a žertovná poezie, nemohla by se cenzura1 dodržující nejpřísnější mravnostní zásady spokojit s potlačením strof, jež zavrhuje pan editor, nýbrž by bylo nutno vypustit všechny či bezmála všechny strofy ostal ní, k tomuto námětu se vztahující." Přestože na základě Jovellano-sova posudku povolila Akademie otištěn! nezkráceného textu, úzkostlivý'Sánchez neupustil od jediného škrtu, z obavy, aby „jed pocházející z doby mnohem nemravnější a méně civilizované neublížil nevinnosti" jeho současníků a především současnic. Teprve Janerova reedice z r. 1864 předložila španělským čtenářům Ruizovo dílo bez umravňujících zásahů. 43 aby ten, kdo uslyší ji, potěšil se v srdci svém — přání, které zcela odpovídá Ruizovu rozhodnutí sloužit svými verši „po způsobu žakéř-ském" (viz závěr knihy). Menéndez Pidal definuje žakéře (juglares) jako ty, „kdož se živili vystupováním před publikem, bavíce je hudbou nebo literaturou nebo kejklířstvím, akrobacií, pantomimou etc. Povoláním žakéřů je těšit lidi: ,illorum officium tribuit laetitiam', praví ve svých Leges Palatinae aragónsky král Jakub II. (1291—1327). Slova nejčastěji užívaná v souvislosti s žakéřskou zábavou jsou solaz a solazar (potěšení, potěšit). A stejně tak za hranicemi Španělska; o dobrém žakéři se říká ve staré francouzštině: ,11 set trop bien genz solacier' a anglický moralista Thomas Cabham chválí ve 13. století užitečnost žakéřů, hodných ,ut faciant solacia hominibus'. . . Často měli žakéři pseudonym a dbali, aby byl zvučný a výmluvný: jeden z nejstarších žakéřů provensálských se jmenoval Alegret a toto jméno stejně jako Alegre (Veselý) se pak často užívalo ve Španělsku; jiný se nazýval Saborejo (Pochoutka)..., jiný Corazón (Srdce)." (Poesía jugla-resca y juglares) 200 201 uslyšíte historii bez latiny — V originále se posluchačům nabízí el romance = 1. báseň, příběh, 2. španělská románština, která se vyvinula z pozdní podoby vulgární latiny a v níž od 11. století začal převažovat kastílsky dialekt. Menéndez y Pelayo soudí, že v Ruizově době mělo toto slovo jediný možný význam: dílo složené v lidovém jazyce. K obligátním formulím, jimiž se žakéři doporučovali obecenstvu, patřilo také upozornění na obecnou jazykovou srozumitelnost nabízené skladby. Sto let před Ruizem zdůrazňoval Gonzalo de Berceo v úvodních verších Zivota sv-Dominika Siloského: „Chci vyprávět příběh v jazyce (el romance), kterému každý rozumí a kterým se mluví mezi lidem, neboť nejsem tak učený, abych jej mohl přeložit do latiny." Ale také urozený Ruizův současník, murcijský guvernér Juan Manuel píše v předmluvě k Hraběti Lucanorovi, že „sepsal všechny své knihy v jazyce románském, což je jisté znamení toho, že je sepsal pro laiky a pro lidi, kteří jako on nevědí příliš mnoho". Nebojte se, že má kniha — Narážky na skrytý význam knih se ve španělské literatuře objevují už před Ruizem. Z popudu Alfonse X. Učeného byla přeložena (1261) z arabštiny sbírka orientálních bajek Kalila a Dimna, ve které se píše: „Jestliže z této knihy rozum něco vyčte, je třeba, aby se toho dobře přidržel a pochopil, co čte, a věděl, že je v tom ukryt další smysl." Po alegorickém úvodu k zázrakům naší Paní žádá Gonzalo de Berceo: Páni a přátelé, svrchu uvedené jest jen temné slovo, tož je osvětleme. Oloupejme kůru, k jádru pronikněme, nechejme si vnitřek, vnějšek odvrhněme. V souvislosti s Ruizovými příklady obyčejného obalu a vzácného jádra bývá často citováno jedno z Mravních přísloví (Proverbios morales), která zveršoval Sem Tob. Tento rabín z Carriónu, jenž měl pro pitoreskní průpovídky stejnou slabost jako jeho současník Juan Ruiz, šel v rozlišení jádra a slupky tak daleko, že „nahradil nepodstatnost knižní formy nepodstatností autorovou" (Spitzer). Neuškodí růži, / že na trní roste, ani dobrým vínům, / že jsou z révy sprosté, ani jestřábovi, / že má v hnízdě byt, ani dobré radě, / že ji dává žid. Ale Ruiz má prvenství v něčem jiném. V rámci známé dvqj-členky provede s formální logikou trik: . . .za hrubými písmeny jsou skryti moudří písmáci, a tak jako v špatném plášti chodí dobří pijáci, Pravá láska přichází k nám v nespraveném kabátci. Kombinace „dobří pijáci" ironicky relativizuje hodnotu „jádra", jeho nedotknutelnost a nevinnost, zdůrazňovanou v sérii předešlých přirovnání. Jediným vtipem se demonstruje, že totéž slovo (v tomto případě buen = dobrý, pravý) lze použít v různých, třeba protikladných souvislostech: pravost lásky má obdobu jak v pravosti moudrého písmáctví, tak v nefalšovanosti pijácké vášně. Jádro, téma, se tedy může měnit, a s ním i význam jinak neměnných slov. Autor pak není pouhým tlumočníkem, zanedbatelným předavatelem „rady" jako ve verších Sema Toba, nýbrž doslova „auctorem", rozmnožovatelem jejího smyslu. jenz jsem arciknézem v Hite — Hita je vesnice v guadalajarské provincii nad levým břehem řeky Henares; jsou v ní trosky dvou starých klášterů, benediktinského a dominikánského, a s jedním ze dvou místních kostelů je spojena funkce arcikněze, který předává instrukce z biskupství do podřízených farností (v 19. st. jich bylo dvacet sedm). Z jediného dokladu o této funkci ve století čtrnáctém plyne, že r. 1351 zde byl arciknězem jistý Pedro Fernández. Jiné dokumenty nasvědčují, že ve středověku byla Hita větší a významnější obcí než dnes; měla strategicky důležitý hrad, více farností a židovskou čtvrť. 44 Radosti Panny Marie — V originále pokračuje text dvěma tematicky shodnými písněmi; do češtiny je přeložena druhá, dvojdílného strofismu (aab, aab), známého z nejstarších kurtoazních skladeb okcitánských. Úvodní čtyřverší, udávající rytmus písně, odpovídá rovněž schématu aab, verše se ovšem dělí také podle vnitřního rýmu. První, nepřeložená píseň má formu zvanou zéjel (viz pozn. ke str. 55). 46 O disputaci Reků s Římany — Základem příkladu je anekdota, která navzdory své historické absurditě bývala ve středověku uváděna s výkladem o původu a přejímání zákonů. Nejstarším známým dokladem je latinská glosa boloňského právníka Accursia (nar. 202 3 203 1182) ke sbírce římských zákonů {Digesto, De origine iuris), koncem 13. století je rozvedena v dialogickém úvodu do filozofických otázek Placides de Timeo ou le livre des secrets aux philosophes, přeloženém z latiny do francouzštiny. Zatímco ve starších verzích je partnerem řeckého učence spanilý hlupáček z římské šlechtické rodiny, jenž uprostřed davu začne o své vůli gestikulovat, Ruizův obejda je pro tuto příležitost Římany vybrán a vybaven odznaky akademické hodnosti. Francouzský hispanista F. Lecoy předpokládá, že Ruiz pokračoval v tradici studentských parodií na univerzitní a klášterní disputace, jejichž účastníci se dorozumívali učenými gesty (seňas de letradó), aby důkazy byly zjevné očím. Celý manuál takového vyjadřování sepsal v 7. století Beda Venerabilis a učeneckou posunčinu karikuje ještě dvě svě let po Ruizovi Rabelais ve sporu Panurga s Thaumastem. Ideologický význam příkladu o řecko-římské disputaci zdůrazňují všichni kritikové, kteří interpretují Knihu pravé lásky jako dílo s čistě didaktickým záměrem. Typický a nejčastěji přejímaný je výklad Spitzerův, podle něhož se v tomto exemplu ve shodě se středověkým viděním světa symbolizuje, jak dokonale nezávislá je transcedentní pravda na lidských záměrech a omylech; nedokonalost, dvojznačnost slov nemůže zabránit tomu, aby se boží vůle projevila v racionálním faktu (předání zákonů Římanům) a v uspořádání světa vůbec; tento božský řád, ordo dei, je podle Spitzera obsažen i v Knize pravé lásky a jsou jím ospravedlněny historky a verše o lásce hříšné, neboť důležitý a jedině platný je jejich skrytý vyšší smysl. Tato interpretace však vychází spíše z obecného ideového rámce středověké literatury než z konkrétní funkce, kterou exemplum o disputaci v Ruizově knize plní. Komickou nadsázkou se zde zdůrazňuje nejen možnost dvou výkladů, ale také paradoxnost důsledků, které z těchto výkladů plynou pro zúčastněné osoby: podveden je vlastně abstrahující učenec, zatímco přímočaře uvažujíc! prostaček získá Římu práva a sobě odměnu — na rozdíl od starších verzí, kde sklízí výsměch. Spokojeností obou stran a závěrečným příslovím „chytré báby" se stvrzuje priorita subjektivního výkladu gest (slov, knihy): dobré je to, co za dobré považujeme. Místo jediné, předem dané a na čtenáři nezávislé pravdy se hned v úvodním exemplu a následujícím komentáři odhaluje mnohoznačnost lidské komunikace, a tedy i základních pojmů knihy, která jedním dechem slibuje cestu k moudrosti i milence. Dobré-špatné, pravé-nepravé, rozumné-bláznivé, pravdivé-falešné se relativizuje natolik, že 204 „pravý" smysl už není nad čtenáři, ale přímo v nich, v různých škálách jejich osobních potřeb a přání: „Co chceš slyšel, to si ze mne musíš vylouditi." tak to Cato praví — Latinská sbírka mravoučných dvojverší, Dyonisii Catonis disticha moralia ze 3. nebo 4. století byla velmi oblíbenou pomůckou ve středověkých a později i humanistických školách. V první polovině 14. století se jejich volné zpracování objevuje také v češtině, překlad J. A. Komenského vyšel r. 1662. Ruiz připomíná průpověď: „Interpone tuis interdum gaudia curis/Ut possis animo quemvis suffere laborem." 49 O touze po druhém pohlaví — Komentář amerického hispanisty A. Zaharease: „Celkový smysf pasáží z Aristotelova spisu O zkoumání živočichů překrucuje Ruiz téměř úplně, ani ne tak špatnou citací jako vypuštěním některých vysvětlujících poznámek a vsouváním vlastních výrazů a obrazů. Záměrně tak přesouvá důraz z Aristotelových abstraktních poznatků o ,lidské přirozenosti' na samo ,spojení, obcování'; zvláště zdůrazňuje požitek, který lidé při aktu mají, což je v rozporu se záměrem Aristotelovým. . . Naznačuje, že člověk obcuje s libou družkou v kterékoli roční době proto, že z toho má rozkoš, a nikoli proto, že má na rozdíl od zvířat stálé přístřeší, nebo kvůli rozplozování, jak nás přesvědčuje Aristoteles. Navíc kombinuje motiv rozkoše s motivem přirozené nevyhnutelnosti, aby odůvodnil všechny příklady bláznivé lásky, které uvede a v nichž vystoupí jako protagonista... Využívá tohoto pojednání, aby rozvedl téma lásky kontrastem mezi teorií a zkušeností. Postupuje takto: křesťanské tezi o škodlivosti tělesné lásky oponuje aristotelovskými argumenty, že taková láska je nutná k rozplozování, zatímco k aristotelovskému argumentu, že fyzická láska je přirozená, dodává, že je také slastná, libá; v rovině tématu to znamená, že zbožné lásce křesťanské oponuje biologií a na základě osobní zkušenosti přidává k biologii vášeň. V průběhu dalšího vyprávění vyplyne z tohoto jednoduchého schématu komentář k otázkám tělesné lásky; původní koncepce , přirozenosti' a ,slasti' bude v následujících epizodách rozvinuta: co je v lásce ,přirozené', stane se buď zvykem, nebo nevyhnutelnou slabostí; co je ,slastné', stane se chvalozpěvem na výhody lásky." 50 Napsal jsem jí v písničce — v originále se mluví o „písničce, která je uvedena níže," a podobný odkaz, nejčastěji ukazovací zájmeno 205 estas (cantigas), provází všechny další zmínky o písních, jež vypravěč věnoval obdivovaným dámám. Žádné z ohlašovaných vyznání se však v textu nedochovalo, a z překladu proto taková bližší určení vypouštím. Mezi vykladači Knihy pravé lásky se jediný A. Castro nespokojuje s konstatováním, že milostné písně se při opisování ztratily. Nápadně systematickou absenci těchto lyrických skladeb vysvětluje vnitřními zábranami autora, který se neodvážil vyjádřit v knize milostný cit přímo, básnickým oslovením ženy: pro takový typ lyriky byla v Kastilii až dosud vyhrazena galicijština, kdežto v jazyce hrdinských zpěvů a nábožných legend byl zřejmě tabuizo-ván. U Ruize se lyricky pojednané erotické téma objevuje pouze v „drsně komickém přestrojení" (písničky o horákyních a pekařce Křížové) anebo v písních náboženských, mariánských; v nara-tivních pasážích je obdiv k milovaným ženám vyjádřen jejich popisem, nikoli však přímým oslovením a vyznáním. (K tomu má nejblíže dialog v parafrázovaném příběhu o Pamphilovi, kde mohl autor převzít úzus latinské předlohy.) Castro nedává uspokojivou odpověď na otázku, proč autor, který neměl odvahu napsat či zařadit do své knihy ani jedno lyrické vyznání, soustavně ohlašuje, že milostná píseň následuje v textu, místo aby se o ní zmínil jako o pouhé rekvizitě příběhu. Předpokládal snad, že šiřitelé jeho díla, žakéři, doplní text vlastním repertoárem? I kdybychom se smířili s tím, že manuskripty důsledně vyčistil některý pohoršený kopista nebo jeho rádce, byla by zcenzurovaná místa velmi zvláštním svědectvím o vkusu moralisty, jemuž vadilo lyrické vyznání milostného štěstí nebo žalu, ne však písnička o nestoudně chlípné horákyni nebo Amorovy postřehy o ženském temperamentu. bajkou, kterou četla v Ezopkovi (Ysopete) —■ Středověk neznal bajky připisované Ezopovi v původní podobě, ale z různých parafrází založených na volném latinském zpracování, jehož autorem byl propuštěnec císaře Augusta Phaedrus (1. stol. n. 1.). Ke sbírkám těchto parafrází patří latinský Romulus, anglola-tinský veršovaný Anonymus a starofrancouzský Isopet neboli Malý Ezop, Ezopek (jedna z jeho verzí je spojena se jménem Marie de France). Název Isopet se zřejmě ujal i pro sbírky rozšířené ve Španělsku (Tsopete), ale při volnosti, s jakou Ruiz bajky zpracovává, nelze jednoznačně určit původ jeho pramenů. F. Le-coy shledal v Ruizových bajkách nejvíce adaptačních a stylistických analogií s anglolatinskou ezopskou sbírkou připisovanou Walteru Anglickému, kaplanu krále Jindřicha IJ. (12. stol.). Některé bajky vyprávěné Ruizem byly ve Španělsku známy také z tradice orientální, prostřcdkovanč například sbírkou Kalila a Dimna (Pes a maso; Sadař a had; Osel, lev a vlk; Liška a vesničané). Kromě toho mohly Ruize inspirovat soubory didaktických povídek o zvířatech, příručky cxempel pro kazatele, případně ústní podání lidové. Jediná z jeho 25 bajek, jejíž motiv není doložen v žádné dochované středověké sbírce, je „Příklad o orlu a lovci"; mezi ezopskými bajkami je zaznamenán teprve v 16. stol. 55 Co vyvedl arciknězi jeho posel Fernán Poberta — Pekařčino příjmení Cruz (= 1. Křížová, 2. kříž) umožňuje Ruizovi vyvolat asociaci s adoračním předmětem: Mis ojos no verán luz Pues perdido he a Cruz. „Slovní hříčce strčil jí králíka (conejo) je nepochybně třeba rozumět ve smyslu erotickém, jak mi naznačil jeden z mých žáků; srv. ve středověké francouzštině connim, conil, užívané v temže významu." (Spitzer) Ruiz označuje tuto píseň jako nezvedenou, troba cazurra. Nezveden-ci, los cazurros, tvořili nejnižší vrstvu žakéřů; jejich repertoár byl stejně nevázaný jako jejich mravy a pro jemné uši urážlivý. Španělský zákoník stanovil, že „nezvedená slova" (palabras cazu-rras), která mluví o věcech ošklivých a škodlivých, jsou nečistá, nepěkná a nesmějí se pronášet před slušnými lidmi. Ve 13. století doporučuje zpovědnický předpis aragónskym kněžím „ptát se hříšníka, zda rád poslouchá písně nebo lidi užívající ošklivých slov; neboť hříšníky mrzí poslouchat mši a slovo boží, a nemrzí je naslouchat nezvedeným písním (cantares de las cazurias)". Girautz Riquier, „poslední trobador" sloužící na dvoře Alfonse X., slyšel v písních nezvedenců jen zmatené hanebnosti bez ladu a skladu, ale takovým totálním nevkusem ulice Ruizova písnička o pekařce poznamenána není; jde spíše o zjemnělou variaci na „nezvedený námět", jejíž pikantnost neobstarávaj! hrubé výrazy, ale rafinovaná hra se slovy a pojmy z oblasti náboženské. Zpestřuje vyprávění, obrací ve smích přepjatý nářek, v němž nešťastný milenec přirovnával svou bolest k utrpení Ukřižovaného. 206 207 Kombinace dlouhých narativních veršů s písničkou, v níž epický motiv přechází do lyrické formy, připomíná techniku středověkého francouzského žánru chantefable, střídání výpravných prozaických partií s lyrickými verši. Menéndez Pidal předpokládá, že obdobně jako chantefable se přednášela i Kniha pravé lásky: dlouhé verše (tedy strofy typu cuaderna via) žakéř recitoval, vložené písně zpíval. Na přednesu se mohli střídavě podílet dva ža-kéři, případně také publikum, neboť estribote, nejpopulárnější forma španělských žakéřů, si přímo žádá sborového provedení. Estribote je žakéřský název pro strofickou formu známou jinak jako zéjel (aa, bbba, ceca, ddda...). Podle Menéndeze Pidala „juglar zpívá sólově čtyřveršové strofy a opakujícím se rýmem čtvrtého verše vyzývá sbor složený z posluchačů, aby s ním za každou strofou opakoval úvodní dvojverší (aa), které určuje téma celé skladby a rýmuje se s posledním veršem jednotlivých strof." Zéjel vytvořili v 9. stol. andaluští Mauři, využívajíce prvků lidové písně španělské (strofické členění, refrén). Do 11. století se rozšířil po celém poloostrově. V arabské poezii pronikl až na Střední východ, strofa tohoto typuje doložena od 12. stol. také v kurtoazní lyrice okcitánské, od 13. stol. v duchovní poezii italské. Zéjel je nejčastějším útvarem v rozsáhlé sbírce mariánských básní Cantigas de Santa Maria, kterou napsal galicijsky Alfons X. Učený (1252 až 1284). Z devíti mariánských písní dochovaných v textu Ruizovy knihy má tuto formu jen jedna (první píseň o radostech Panny Marie, do českého překladu nezařazená); zéjel se však objevuje v obou žákovských almužnách a v písničce o zmařené lásce k pekařce Křížové. „Arcikněz z Hity dokazuje, jak byly v kastilské tradici vkořeněny nejen strofické formy arabskoandaluského zéjelu, ale také určité jeho náměty. Uprostřed 14. století, kdy si už nikdo nevzpomněl na stará témata zéjelu, nás arcikněz překvapí písničkou s refrénovým veršem, v níž se stejně jako Aben Guzmán a Vilém Akvi-tánský počátkem 12. století vysmívá sám sobě, zesměšňuje se před námi jako podvedený milovník. . ." (Menéndez Pidal, Poesía árabe y poesia europea). Srv. píseň „Kol Limoges vedla cesta má", přeloženou v českém výboru z trobadorské poezie Vzdálený slavíkův zpěv, 1963. 0 konstelacích a planetách a králi Alcazarovi — Od podobných středověkých legend o nezvratitelnosti věštby se tento Ruizův příklad liší tím, že proroctví a lidský osud spojuje s hvězdami. Jakkoli byla rozšířena víra v astrologii, podle sestavení planet nevěštili ani Phoebus, Mars a Juno, které nechal Mathieu de Vendôme (zemř. r. 1286) ve svém epigramu Hermaphrodile předpovídat pohlaví a způsob smrti Venušina dítěte, ani čaroděj Merlin, který v artušovské legendě, známé ve Španělsku od konce 13. století, neomylně prorokuje, jak zemře jistý šlechtic. U Ruize, čerpajícího zřejmě z nedoložené tradice orientální, přestává takové proroctví záviset na zázračné moci věštců a stává se aplikací objektivního vesmírného řádu, jemuž podléhá každý smrtelník. Moc hvězd je nápadně zdůrazněna: počet věšteb se z tradičních tří zvyšuje na pět, osud stanovený konstelací může změnit jen Bůh a tuto změnu si člověk může vysloužit (jako odměnu za pokání a bohabojnost), ale není schopen rozhodnout o ní sám, protože stavět se přímo proti osudu je marné; ačkoli se básník odvolává na katolickou víru, nevyužívá známého argumentu Tomáše Akvinského, jehož se přidržovala církevní doktrína a podle něhož je všemocnost hvězd omezena také tím, že „člověku nic nebrání, aby svobodným rozhodnutím odolal vášním", na nichž mohou mít podíl nebeská tělesa. Tak přísný determinismus je však podmíněn spíše Ruizovou koncepcí lásky než obecnou etikou jeho doby. Ruizův současník Juan Manuel mluví v prol ogu ke své ^krácené kronice o „rozumu a vědění a svobodné vůli, kterou Bůh do člověka vložil", a v soudobém rytířském románu o Gitaroví se praví:.....jakkoli hvězdné úkazy určují některé věci při narození člověka, jeho duše se jim může ubránit, jestliže chce, neboť je duchovní a vyšší a důstojnější než hvězdy." Ostatně sám Ruiz očekává v prologu ke své knize, že čtenáři vybavení rozumem si vyberou mezi dvěma cestami, ale v komentáři k astrologickému příkladu nekompromisně upravuje půdu své další tezi, že člověk je dokonale závislý na své přirozenosti, a tedy na potřebě lásky. Při neoblomnosti hvězd, které mohou smrtelníka odsoudit k lásce, a po rozlišení lásky marné a odměněné může mít „dobrá snaha, která nad zlou sudbou vyhraje", jediný směr a cíl: nahradit milostný neúspěch úspěchem. Proklamovaný determinismus tak slouží k ironickému vymezení námětu a poslání knihy „o pravé lásce". 62 0 mládenci, který chtěl míl tři manželky — Podobný námět zpracovává francouzský fablel „Le Válet aux douze Femmes" (viz Smích staré Francie, 1948, „O mládenci s XII ženami"), a to v duchu 208 209 nesmiřitelně antifeministickém; absolutním viníkem je zde ženská pohlavní nenasytnost, kterou neuspokojí ani sto mužů a která umoří i vlka. V Ruizově příkladu je nevěstina role sotva naznačena; jediným terčem posměchu zůstává pošetilý ženich a vina padá na lstivého Amora, protože ničivý oheň vášně je výhradně jeho dílem. 65 0 hříchu chtivosti — Běžným středověkým symbolem spřízněnosti hlavních hříchů byl tzv. strom zla, jehož kořen nebo kmen představoval hřích základní, tj. původce a živitele šesti ostatních, rozvětvených v korunu. Za takový základ byla zpravidla považována pýcha, příčina pádu andělů, nejstaršího provinění v dějinách. Ale již někteří autoři starší než Ruiz dosazovali na její místo chtivost {cupiditas, cobdiciá), ve shodě se sv. Pavlem, který v epištole Timoteovi napsal: „Radix omnium malorum est cupiditas". Také Ruizův krajan López de Ayala (1332—1407), autor spisu Rimado de Palacio, nazývá chtivost „kořenem a základem všeho zla", ačkoli ve svém výčtu jmenuje na prvním místě pýchu, „krále a pána všech hříchů". Vyčleněním chtivosti, původně zahrnované do hříchu lakomství, se v Knize pravé lásky tradiční sedmice hříchů změnila v osmici, podobně jako ve staro-francouzském traktátu, jehož autor, Hugues de Saint-Victor (1096—1141), umístil do kořenů „stromu" pýchu, ale její původní místo obsadil ješitností. Ruizovi však tato početní změna poruší symetrii ve vztahu hlavních hříchů k sedmi křesťanským ctnostem (viz poznámka ke str. 187). Cupiditas, nezřízená láska k pozemským požitkům, bývala v náboženských a filozofických pojednáních protipólem lásky k Bohu (caritas), což vysvětluje, proč ji Arcikněz uvádí v roli nejstarší dcery Amora, který ovšem v této chvíli ztělesňuje veškerou hříšnost světa. Je pozoruhodné, že cobdiciá v Ruizově podání nepředstavuje pohlavní chtíč, ale především touhu po obohacení, tj. druhotný znak smyslné lásky (krádež darů pro milenku). Nadřazení chtivosti nad ostatní hříchy včetně pýchy a smilstva není tedy motivováno vlastním námětem sporu, obžalobou Amora-Eróta, ale podle všeho bylo převzato z obecnějšího didaktického díla nebo z kazatelské praxe. Podle J. Huizingy (Le déclin du Moyen Age) sílí od 12. století hlasy, pro něž je počátkem zla spíše chtivost než pýcha, a chtivost—hrabivost—lakota platí za hřích základní zejména na sklonku středověku, kdy nejpodstatnějším atributem moci není už symbolika pyšné šlechtické pompy, nýbrž zámožnost, kterou lze dát najevo zcela nesymbolicky: nahromaděnými penězi a zpeněžitelnými statky. 66 Pro tvou chtivost museli i Egypťané zahynout — narážka na faraónovo vojsko stíhající izraelský lid a utonulé v Rudém moři, které se na příkaz hebrejského boha otevřelo jen před pronásledovanými. Chtivostí Egypťanů rozumí Ruiz zřejmě to, že „nenáležitě a bez lítosti" využívali Izraelských k nejtěžší práci a odmítali jc propustit ze země (Exodus, 1). 70 pět měst velmi vznešených — Sodoma, Gomorrha, Ségor, Adama, Seboim. 71 kouzelník Vergilius — Autor Pastýřských zpěvů se od raného středověku těšil pověsti mimořádně nadaného proroka, protože jeho tajemná 4. ekloga byla považována za předpověď Kristova narození. V jeho náhodně otevřených knihách se hledaly verše s věšteckým významem ještě za časů Rabelaisových (Sortes Virgi-lianae). V legendách, známých už z 11. století a rozšířených po celé Evropě, vystupuje Vergilius jako jeden z nejmocnějších antických mágů, „dokonaný v umění čáróv" (viz Příběhy římské, Staročeská Gesta Romanorum, 1967, č. 21, 36, 78, 110). O tom, že byl básník, tyto historky mlčí; pro ně je autorem zázračných staveb a mechanismů, čaromocným ochráncem italských měst a hrdinou četných milostných afér. (Viz D. Comparetti, Virqilio nel medio evo, 1872.) Mezi jeho nejpopulárnčjší kousky patřila kuriózní pomsta na lstivé milence, proslulá ve středověké literatuře už předtím, než byla připsána Vergiliovi. V Ruizově podání se dochovala její nejstarší verze nelatinská; na rozdíl od všech ostatních nekončí zažehnutím pokořujícího plamínku, ale pokračuje smilstvem a dívčiným pokusem o odvetu. Další zázrak, vydláždění Tibery mědí, přisoudil Vergiliovi Ruiz nebo někdo z jeho neznámých předchůdců patrně podle cestopisu arabského zeměpisce Idrísího (1154), kde se vypráví o římském řečišti obloženém měděnými deskami. 76 o hříchu hněvu a ješitnosti — Spojení těchto dvou hříchů je ve středověké literatuře zcela výjimečné, ješitnost (marnivost) byla tradičně přiřazována k pýše. Hněv se tak U Ruize stává především hříchem vládychtivců a mocnářů, jejichž marnivá rozpínavost, podobně jako Amorova, nezná míru. Tragičnost jejich konce je nápadně zdůrazněna v příkladu „O lvu, který se ze vzteku zabil". Ruiz 210 211 v něm podstatně mění smysl původní ezopské bajky, v níž zestárlý lev naříká nad proradností zbabělých zvířat, aniž končí sebevraždou. (Neméně drastická je důslednost, s níž horlivý žalobce Amorův trestá aktéry příkladu „O lvu a koni"; v původní bajce je lev pouze zraněn a doplácí tak na svou přetvářku, ale u Ruize umírá, a to kvůli obžerství, stejně jako kůň, který je nejen vykoná vatelem trestu, ale vzápětí také obětí vlastní nenásytnosti.) 79 Příklad o soudní při vlka a lišky — V původní ezopské bajce vyplývá smířlivé rozhodnutí z toho, že opičí soud je nestranný, kdežto v Ruizově podání je motivováno korupcí úřadu. Soud je rozšířen o advokáty, vlkova vina o konkubinát, rozsudek o soudobou právnickou hantýrku, z uplaceného a kličkujícího sudího se stává další viník, představitel neomezené úřední moci a svévole. Don Opičák Afrikánský — v originále Don Ximio, alcalde de Bugía; Bougie, pobřežní alžírské město, bývalo proslulé vývozem voskovic a opic {Ximio z lat. simium). král Mincovník -—■ podle připojeného data (1263) král Alfons X. (vládl 1252—1284). Přízvisko „Mincovník" však není jinde doloženo a jeho smysl není jednoznačný; mohla by to být narážka na nové mince, které dal Alfons X. razit na počátku své vlády, ale také na vybírání nebo vymáhání městských daní, kterému španělští králové někdy asistovali v zájmu rychlého financování reconquisty. 85 Hodinky se modlit chodíš — Citáty z kněžských hodinek (modliteb stanovených na různé hodiny dne) zde odpovídají fázím milostného „rituálu" (dvoření, zasvěcení kuplířky, volba rnísta pro schůzku, ženino zdráhání, setkání v kostele, lichotky a naléhání, vyslyšení). V dějinách literatury je to unikátní dokument, protože parodické skladby latinské či francouzské dochované z doby před Ruizem využívají citátů z nejběžnějších modliteb, z bible nebo katechismu, ale z liturgických forem napodobují pouze mši, a to v „obřadech" pijáckých a hráčských nebo v satirách na kněžskou hrabivost. V Knize pravé lásky je poprvé doložena parodie oficií, kněžských hodinek, a proměna bohoslužebného obřadu v obřad milostný. „Sotva lze věřit, že tento Ruizův pokus byl ve své době ojedinělý a že se nikdo kromě něho nepokusil seznámit laické publikum co nejšíře s metodou, tolik oblíbenou mezi kněžími. Vzory nebo soupeři, které mohl mít, však zmizeli, ať už náhodou, nebo zásluhou systematické likvidace. Všechno, co lze ve Francii nebo v Itálii srovnat s jeho plnokrevným žertem, je králkixlcclir, nenápadité, banální technicky nebo výrazově a kc všemu značně krotké. Stačí říci, že v tomto textu se nám dochovala jediná úplná parodie kněžských hodinek v národním jazyce z doby před 15. stoletím." (F. Lecoy.) Teprve z 15. století máme doklady o rozvoji tohoto žánru v „hodinkách lásky" a „milostných mších", které zná také poezie španělská (Nicolás Núňez, Suero de Ribcra). V originále jsou citáty z oficií latinské. 88 Naso s Pamphilem — K Ovidiovi je zde přiřazen protagonista anonymní latinské komedie z konce 12. století Pamphilus, De Amore, ve které Venuše udílí zamilovanému rady vypůjčené z Ovídiova Umění milovati (Ars amandi). (Viz pozn. ke str. 105) Hledej tělo dobře rostlé — Portrét ideální ženy v mnohém odpovídá „kánonu krásy", podle něhož bylo modelováno tolik hrdinek středověké literatury a jehož základem byla deseriptio formae pulchritudinis tradovaná v novolatinských lekcích rétoriky (žluté vlasy, oddělené obočí, červené rty, malé zuby, bílá pleť atd.; srv. Chrétien de Troyes: Cligés, české vydán! z r. 1967, str. 50 až 52). Současně však Ruizův Don Amor zaměňuje některé rysy evropského dvorského modelu za výrazné prvky z tradice arabské (široké boky, ostrý nos, pevné, ostré zuby, úzké rty, sytě červené dásně, v arabské kosmetice přibarvované antimonem), oživuje stereotypní rétorické schéma slovními zdrobnelinami, zmínkou o nahotě a posléze také o ženském temperamentu. „Na idealizovanou abstrakci ženství roubuje Juan Ruiz velmi provokativní fyzické rysy typické pro smyslnost. Portrét se stává kombinaci ctné dámy a rozkošnické holky." (A. Zahareas) 90 V plné shodě s Ovidiem ■— Ovídius zde slouží jako záštita celého výkladu, v Umění milovati však ideální ženský typ nepopisuje. („Co milovat chtěl bys, sám nalézti snaž se. . .") Jako důvěrnici doporučuje miienčinu služku — Ruizův Amor naopak před služkou varuje a nahrazuje ji starou dohazovačkou. Kuplířka {léna nomine Dipsas), o níž mluví Ovidius s tak malými sympatiemi, však funkci prostřednice nemá; radí nezkušené dívce, jak ovládat a využívat nápadníka, nepracuje tedy k prospěchu milencově jako nadháněčka Ruizova. Ta má své předchůdkyně spíše v orien- 212 213 taillích povídkách a latinských komediích, zvláště v Pamphilovi (kterého ovšem Ruiz vydává za Ovídiova spolužáka z „Amorovy školy"); některé rysy má Klášterejda společné se Stařenou z druhé části Románu o růži a s titulní postavou francouzského fablel u „DAuberée, la vieille maquerelle" (Smích staré Francie, O Aubert-ce, kuplířce staré). Její hlavní úloha vyplývá ze společenské situace typicky středověké: proniknout nenápadně k ženě, která je od nápadníka oddělena^hradbou mravnostních příkazů. Ruiz mění tuto pletichářku v bohatě charakterizovaný sociální typ, v představitelku dokonale promyšlené a zaběhané profese, jejíž místo je v teorii lásky nezaměnitelné. Zároveň ji vykresluje jako komplexní postavu s paradoxními rysy: je obdivuhodná i odpuzující, komická i trapná, užitečná i škodlivá, obtížná i nepostradatelná; básníkova chápavá ironie však těchto rozporů využívá k podání spíše zábavně mravoličnému než mravokárnemu. 91 Příklad o dvou lenoších — Středověké sbírky kazatelských exempel uvádějí historku o třech královských synech, kteří se předstihují v důkazech své lenosti, protože nejlenivějšímu z nich slíbil otec trůn. (Viz Staročeská Gesta Romanorum, č. 4.) Spojení takové soutěže se sporem o nevěstu je známo jen z příkladu Ruizova. 93 Příklad o malíři z Bretaně — Nejstarší dochovaná verze příběhu, v němž si manžel pojišťuje ženinu věrnost namalovaným znamením. Ve 14. století zpracovali tento námět italští novelisté Fortini a Sercambi, ve francouzských verzích z 15. a 16. století je místo jehněte zpodobňován osel. Ruiz pravděpodobně převzal námět z ústního podání potulných žakéřů; na příbuznost s francouzskými fablely ukazuje motiv ženské lstivosti (u Ruize ovšem zmírněný a vyvážený manželovou bezohledností), španělština prokládaná francouzskými a italskými slovy připomíná komický žargon anglo-vlámsko-francouzský a franko-italský, kterým mluví některé postavy v Románu o lišákovi. 99 Byl jest jeden poustevníček — Ruiz spojuje motivy ze dvou různých kazatelských exempel: 1. o zlomoci opilství, které přivedlo poustevníka ke smilstvu (Libro de Apolonio), případně k vraždě (Libro de los Enxemplos), 2. o kohoutovi jako prostředku ďáblovy lsti (Vitae patrům). V exemplech o opilství vražda nesouvisela přímo se smilstvem, v exempleeh o kohoutovi vraždí poustevník dívku, aby ho nemohla obvinit. Kombinace obou typů umožňuje 214 Ruizovi zvýraznit souvislost mezi opilstvím a degradací lásky na chtíč a znásilnění. 102 Mistr Roland (v orig. Roldán) — autor jedné z knih o stolních hrách, které byly sepsány podle arabských předloh na příkaz krále Alfonse X. Učeného. 105 Kterak Arciknězi radila Doňa Venuše — Modelem k příběhu Dona Melouna a Doni Švestky byla Ruizovi latinská komedie Pamphi-lus, De Amore, napsaná v hexametrech koncem 12. století neznámo kým a kde, rozšířená v mnoha opisech a běžně používaná ve středověkých školách při výuce latiny; citována byla ještě v 16. století, dochoval se také její italský a francouzský překlad. Možná i Ruizova adaptace vznikla ze studentských pokusů o komentovaný překlad nebo rétorické obměňování a rozšiřování textu pomocí paralelismů, synonym, přirovnání apod. Zápletka je banální: chudobný mladík Pamphilus, kterému radí Venuše a pomáhá stařena (anus), si namlouvá vznešenou krasavici Ga-latheu a ve stařenině domě ji svede; v závěru vyčítá Galathea stařeně její proradnost, ta však navrhuje napravit všechno svatbou. Některé verše latinského textu překládá Ruiz doslova, ale většinu jich parafrázuje a rozšiřuje o nové detaily, obrazy, motivy; latinský Pamphilus má 780 veršů, španělské zpracování jich má 1528, z toho se 280 poškozením manuskriptu ztratilo (jen v závěrečné části jich schází 128). Ruiz přemísťuje příběh do španělského prostředí, přejmenovává osoby, jako vypravěč přebírá roli milencovu a v závěru se od ní jako komentátor distancuje. Nejde však o pouhou transpozici postav, nýbrž o jejich dokreslení, zvláště psychologické, které navazuje na předchozí spor s Amorem. Pro netrpělivého milence Ruizova je tato epizoda další zkouškou na trudné milostné pouti a v tomto rámci dostávají jeho obavy z neúspěchu hlubší význam: pamphilovský patos je podkreslen tragikomickou zkušeností věčně zklamávaného nápadníka. Na rozdíl od latinského textu jsou zde zevrubně a sugestivně popsány paniny půvaby i její reakce na kuplířčino naléhání, významně podložené tím, že jde o vdovu, a nikoli o nezkušenou dívku jako v Pamphilovi. Z nevýrazné a zaměnitelné stařeny se u Ruize stává nejlepší a nejostřílenější ze všech dohazovaček, suverénní profesionálka, cynická a sentimentální zároveň, nesmírně agilní, komicky řečná a zaujatá pro svůj úkol 215 (či pro svou živnost) natolik, že dámu doslova umluví, argumentujíc průpovídkami i pragmaticky využívanými bajkami. „Stařena v Pamhilovi nemá charakter: je to loutka, která jen pronáší fráze. Klášterejda už má základní rysy Celestininy. . . Figury kdysi strnulé se dostávají do pohybu, tváře kdysi nejapné na nás pohlížejí s vášnivým výrazem; co bývalo navzdory svému cynismu mdlým moralizováním, je nyní lidskou akcí." (Menéndez Pe-layo) 114 musela má paní zemřít, a to za svůj hříšný pád — Zatímco po epizodě s Doňou Švestkou zůstaly důvody milovníkovy opuštěnosti nevysvětleny, tentokrát nechává autor jeho urozenou milenku zemřít, podobně jako v závěrečné části knihy svedenou jeptišku. Zdá se, že dobyté dámy musely být „obětovány" dalšímu ději, tj. dalším výbojům, ale prvotním motivem, byť s výhodou využitým kompozičně, zde zřejmě byla dobová literární konvence. O náboženském moralizováni zakončujícím texty světské povahy píše v souvislosti s Chaucerovým dílem D. R. Howard: „Kritikům se nesnadno vysvětluje, jak může Chaucerův Troilus končit epilogem o křesťanském odříkání, když vše, co mu předchází, působí ,kurtoazně', pohansky, světsky. Podobně De emore Andrease Capellana se po zevrubném pojednání o správném postupu v kurtoazní lásce nenadále uzavírá kapitolou o ,zavržení' lásky, v níž autor nabádá svého žáka, aby obrátil myšlenky k Bohu. Dokonce i Sir Gawain and the Green Knight je přes veškeré své soustředění na rytířské souboje ukončen pasáží, v níž se vysvětluje, že rytířovo nepatrné zranění je trestem za jeho hříšnou sebelásku. Toto schéma se objevuje také v literatuře pozdního středověku — jako ironická konfrontace reálných světských neřestí a křesťanského ideálu, podle něhož se nežije a který nebyl nikdy zcela uskutečnitelný." {The Conclusion of the Marriage Group: Chaucer and the Human Condition, 1960) d nezvedených písních o tom, jak mi bába nadávala — Ohlášené a předem omlouvané písničky nejsou v textu dochovány. 15 Lozoya — průsmyk a vesnice v Sierra de Guadarrama, kde jsou také další průsmyky, jimiž prochází Ruizův poutník: Malagosto, Fuenfría (Chladný pramen), La Tablada. 12 1 Písnička o druhé horákyni — Většina strof začíná posledním slovem strofy předcházející, na začátku třetí strofy je využito homonym ie. Ruizovy písničky o horákyních (canticas de serrana, seranillas), prokládané průhlednou sexuální symbolikou akcí, jídel a darů, bývají někdy považovány za parodie importované okcitánské pastorely. Pro srovnání si však připomeňme tradiční rysy francouzských, portugalských a galicijských pastorel, jak je zaznamenává Menéndez Pidal: „Rytíř, který projíždí na koni venkovem, když jaro sladce zmírňuje drsnost zimy, nalézá pastýřku, která vije věnec a zpívá milostnou písničku; rytíř obdivuje toto zjevení krásy a vyznává jí lásku. Pastýřka obvykle nevěří tak náhlému citu; připomíná své nízké společenské postavení, myslí na prolhanost a nestálost zamilovaných a odkazuje galantního nápadníka na dámy jemu rovné. Rytíř naléhá, lichotí, vychvaluje pastýřčinu krásu: nezaslouží si přece žít na venkově, když může svou přítomností poctít palác a knížete; a ne-li, pak on sám odejde z domova do jejích služeb, chopí se ovčácké hole a stane se pastýřem, šťasten, že může žít po jejím boku. Ve většině pastorel se předpokládá, že odpor nebohé dívky bude zlomen darem; v jiných je dar odmítnut; v jiných pastýřčin otec nebo její bratři zaženou rytíře holemi. . ." {La primitiva poesía lírica espaňola). Rozhodnost pastýřčina odmítnutí se v realistické větvi okcitánské poezie zesilovala až v prostořekost, drzost a hrubost, ideální obraz venkovské krasavice se měnil v misogynskou karikaturu nevychované selky (např. u Marcabruna). O rostoucí popularitě této groteskní variace svědčí toulouský zákoník trobadorské poet iky z první poloviny 14. století Las Leys d'Amors, když varuje autory pastorel před nectnými výrazy a popisem sprostot, protože v pastorele prý se jimi hřeší více než v jiných skladbách. V dochovaných pastorelách galicijskoportugalských je však pastýřka vždycky uhlazená, podobná dvorské dámě převlečené do prostých šatů. Jedinou výjimkou je fragment portugalské básně se zmínkou o jakési pastýřce vyzývající k boji. Motivem setkání a rozhovorů se Ruizovy horské epizody podstatně liší jak od ortodoxních pastorel, tak od jejich parodií a mají blíže k žánru poutnických písniček, který předpokládá Menéndez Pidal na základě lidových lyrických popěvků, populárních ještě v 15. a 16. století, v nichž poutníci prosí horalky, aby jim ukázaly cestu a nenechaly je v horách zahynout. Je tedy možné, žc Ruiz dialogizoval a současně parodoval žánr domácí a plebejský, lidové serranillas, inspirované 216 217 reálnými okolnostmi nesnadného putování horami. (Ošklivost a agresívnost jeho horákyní zdědily hrdinky některých španělských pastorel, například Carvajalových, ještě v 15. století, kdy se pastýřky a venkovský život vůbec stávaly stále více předmětem idealizace.) Také svou formou prozrazují Ruizovy horské písničky souvislost s lidovou tradicí, s jejími strofickými útvary, jejichž podobu původní {aaR, aaaR) i obměněnou, rozšířenou o nové asonance či rýmy (ababR), dokládá pro španělskou oblast alespoň galicijská lyrika (canciones de amigo). Ve strofických variacích použitých Ruizem je refrén buď zachován v závěrečném rýmu (druhá písnička ababababR, čtvrtá aabbR), nebo proměněn v normální verš (třetí písnička ababab-b), případně rozvinut v součást umělé strofy dvoudílné (první písnička abab, ccb). 130 vadská Matka Páně (Santa Maria del Vado) — V guadalajarské provincii stávala poustevna zasvěcená její památce; Vado je městečko v provincii Ciudad Rcal. 131 Klaním se ti, Panno — Mariánská modlitba a následující píseň pašijová jsou po formální stránce variací strofického útvaru zéjel, který známe z nezvedené písně o pekařce Křížové. Tentokrát se verše dělí také podle vnitřního rýmu, rysy původního strofického systému (aa, bbba, ceca. ..) jsou však zachovány. Klaním se ti, Panno, / Matko slavná tak, a neoslyš, oč prosí / hříšný ubožák. a Má duše se, Paní, / ke tvé chvále vzpíná, b v tobě bez ustání / svoji naději má, b a proto se za ni / rač u svého syna, b mého Hospodina, stále přimlouvat. a Ve středu hned zrána / Jidáš vydražuje tělo svého pána, / a tak ukazuje, jak si Krista Pána / málo považuje, Jidáš, jenž ho prodal, věrolomný žák. Poprvé ve španělské poezii se zde objevuje tendence k dvanácti-slabičnému verši, rozdělenému na dvě půlverší, náznak pozdějšího verso de arte mayor, který v 15. století virtuózne vypracuje Juan dc Mena. Druhá pašijová píseň, do češtiny nepřeložená, dodržuje totéž strofické schéma, ale šestislabičné verše se v ní střídají se sednú-slabičnými. 134 Kterak Don Masopust válčil s Doňou Postnídobou (De la pelea que tovo Don Carnal con la Quaresma) — oblíbené téma lidových her, které mají svou tradici také ve Španělsku a které později inspirovaly například dramatickou „Masopustní eklogu" Juana Enciny. Ruizovo zpracování je však o půldruhého století starší a mezi středověkými literárními památkami má obdobu jen ve francouzské básni z 13. století Bataille de Caresme et de Carnage. (Její stručný obsah: Když na dvoře krále Ludvíka sněmují šlechtici, baron Masopust začne žárlit na barona Postnídobu, jehož družině se dostává větších poct, protože Francouzi mají raději ryby než zvěřinu nebo hovězí. Oba baroni se vzájemně urazí, do dvou týdnů shromáždí svá vojska a dojde k bitvě ryb a postních jídel s ostatními zvířaty a jídly tučnými. Baron Masopust zvítězí s pomocí nejudatnějšího rytíře Noela a jeho početné vepřové družiny. Poražený baron Postnídoba se stává jeho vazalem a podpisuje mírovou smlouvu, podle níž se může zdržovat v zemi jen šest týdnů a tři dny v roce.) Od francouzského fablelu, soustředěného především na pestrou směsici jídel, se Ruizova verze liší tolika podstatnými rysy (religiózní motivací souboje, jeho přesným datováním a lokalizací, hierarchií bojovníků, aranžovaním a gradací bitvy, Masopustovým spojenectvím s Amorem atd.), že lze mluvit pouze o příbuznosti námětu. F. Lecoy předpokládá existenci substrátu společného všem evropským zemím, především jižním, a soudí, že epickému zpracování předcházela forma dramatická, „představení posvátné, ale burleskní, inspirované nikoli psaným textem, nýbrž rituálním detailem, záldadní ideou, s níž se mohly prolínat reminiscence a přežitky z tradicí ještě starších než křesťanský řád". O popularitě tohoto tématu svědčí také latinská sbírka fiktivních „dopisů pro každou příležitost", kterou začátkem 13. století sestavil boloňský kněz Guido Faba; je v ní také několik vzorových listů psaných italsky a mezi nimi vyzývací dopisy, které si vyměňují Postnídoba (quadragesima) a Masopust (carnisprivium). 218 219 Tučný čtvrtek — poslední čtvrtek před Popeleční středou. Caslro Urdiales — rybářský přístav v Biskajském zálivu, „základna" lehkých postních jídel. 137 Usadil se po vznešeném způsobu, kolem sebe žakéře — V Knize o stavech psal kolem r. 1328 Juan Manuel o tom, jak má panovník trávit volný čas: „Když náležitě střídmě a s mírou pojedl a popil, má u stolu naslouchat žakéřům, kteří nechť mu zpívají a hrají na nástroje, přednášejíce dobré písně a dobrá vyprávění o rytířích a dobrých skutcích, jež mají posluchače přimět, aby toužili konat dobro." 142 ať si přečte Speculum — Speculum iudiciale a Repertorium iuris napsal Guillaume Durand, biskup v Mende (zemřel r. 1296), autorem Rosaria byl Gui Basius, boloňský arcijáhcn (zemřel r. 1313). 145 sjezdil venkov křížem krážem — v originále jsou vyjmenovány oblasti proslulé pěstováním dobytka: Alcudia, Calatrava, Hazalvaro, Balsain. 148 Kterak přijel Don Amor s Donem Masopustem ■— Obraz triumfujícího Amora se objevuje už v Ovídiových Láskách (Amores I, 2), kde ve zlatém voze taženém ptáky jede Kupido v průvodu svých zajatců a nohsledů. Ve středověkých oslavách Lásky bývá takový průvod antické 'provenience zpravidla nahrazován dobovými reáliemi, nádhernou knížecí zahradou nebo královským dvorem, kde je uctívaný bůh obklopen oddanými vazaly. Spojení Amorova triumfu s vítězstvím Masopustovým se vyskytuje "pouze v Ruizově knize. 150 Kastilci i Angličani — Narážka není zcela jasná, může se týkat anglických účastníků reconquisty stejně jako anglických studentů, kteří v hojném počtu přicházeli studovat do Toleda. žaltář — středověký harfový nástroj pocházející z Malé Asie; původní název psalterium, česky také slavník; rebec (špan. rabé, arab. rebáb, čes. rybebka) — smyčcový nástroj srdcovitého tvaru, při hře se držel na kolenou; kánún (špan. medio caňo) — drnkací nástroj podobný malé citeře; I 151 chrolla — drnkací nástroj keltského původu, podobný starořecké lyře, později přeměněný v nástroj smyčcový; niněra —jeden z nejstarších strunových nástrojů, jehož struny se smýkají nikoli smyčcem, nýbrž kolem, potaženým koží ;i otáčeným klikou; ve středověku nejběžnější nástroj při přednesu hrdinských zpěvů; bandola — loutnový nástroj; argúl (v orig. albogón) — arabská dvojílétna; chabbába — arabská zobcová flétna; bandura — trojstranný drnkací nástroj; najír — arabská trubka. 152 Hádali se spolu o to, kam má jiti na nocleh — Ruiz zpracovává jedno z témat středověkých „sporů" (tensó, debat, dišputa), ve kterých se hádali nejen duše a tělo, voda a víno, ale také trobadoři o teoretické problémy milostné a ženy o to, čí milenec je více hoden lásky. Od 12. století jsou taková „hádání o lásku" známá v latině i v jiných románských jazycích (Phillis et Flora, Lejugement ďAmour, Hueline et Eglantine); asi půl století před Knihou pravé lásky byl ve Španělsku napsán „Spor Eleny a Marie", veršovaná hádka dvou urozených sester, z nichž jedna miluje rytíře a druhá opata; každá vychvaluje přednosti svého přítele a haní partnera své soupeřky (opatovi se zde vyčítá např. hrabivost, rytíři lesklá bída) a posléze předstupují před krále Oriola, „velkého sudího milostných případů", jehož rozsudek se však v rukopisném fragmentu nedochoval. Autor tohoto sporu, žakéřsky prostořeký básník se smyslem pro satirickou karikaturu a pitoreskní detail, bývá považován za předchůdce Ruizova. 155 Kterak ten stan postaven byl — Popis podobného stanu se objevuje ve španělské Alexandreidě {Libro de Alexandre) z poloviny 13. století. Divukrásný stan starověkého vojevůdce má na stěnách vymalovány výjevy ze Starého zákona, personifikované měsíce, skutky antických hrdinů i samého Alexandra a podrobnou mapu světa. Ruiz, který Alexandreidu bezpochyby znal (v obou popisech stanuje na temže místě verš o promeškaném obědě), přebírá jen obraz měsíců; jejich cyklus však nezačíná lednem, nýbrž listopadem (jako církevní rok podle starší liturgie ambroziánské, dodržované v mozarabských provinciích), podstatně rozšiřuje katalog polních prací a různých jídel (v Alexandreidě jsou každému měsíci věnovány jen čtyři verše), k březnu přidává trojici pokušitelů a personifikaci měsíců dovádí systematicky do důsledků, takže místo blíže neurčených postav z Alexandreidy zde roční 220 221 cyklus představují příslušníci různých stavů, jejichž společenské postavení je odstupňováno podle okázalosti a úrodnosti ročních období. Na rozdíl od ostatních středověkých popisů měsíčního cyklu spojuje Ruiz personifikaci s hádankou, kterou v závěru vysvětluje Amor. Marginálie má jen jeden ze tří dochovaných manuskriptů, zv. Gayosův. 156 ani dřevci z velšských klání (v orig. las vigas de Gaula) — narážka na slavný rytířský román Amadis Waleský, známý ve Španělsku už v první čtvrtině 14. století. López de Ayala (nar. 1332) ve své veršované zpovědi lituje, že nad takovým výmyslem, jako jsou knihy o Amadisovi a Lancelotovi, marnil čas. 160 prohlédnu si jarní trh — v orig. „trh v Alcalc", jehož účastníci bývali podle soudobých dokumentů ohrožováni loupežnými rytíři; shromaždiště žakéřů, tanečnic atd. 161 Na lektvarech nešetří — Lektvary (leluarios, z lat. electuarium, eli-gere) se připravovaly z vybraných koření, ovocných plodů nebo šťáv, bylin, sirupu, medu a jiných přísad považovaných za posilující prostředky či rovnou za afrodisiaka. 168 Příklad o lišce, která sežrala vesničanům slepici ■— bajka orientálního, původu známá ve Španělsku ze souboru arabských a indických bajek, přeloženého r. 1253 pod názvem Libro de los engaňos. Srv. Juan Manuel, Hrabě Lucanor, české vydání z r. 1961, příklad XXIX. 172 Příklad o zloději, který upsal duši ďáblu — příběh využívaný často středověkými kazateli a zapsaný už u Marie de France. Gonzalo de Bcrceo (Zázraky naší Paní, VI) vypráví o pověšeném zloději, jehož nohy podpírala pod šibenicí P. Maria, zachraňujíc mu život za to, že se k ní modlíval. Srv. Juan Manuel, Hrabě Lucanor, příklad XLV. 175 je to chlapík velmi statný — Spíše než o věrohodný portrét Arci-knězův jde v kuplířčině chvalozpěvu o souhrn ideálních mužských rysů, které tradice spojuje s velkou sexuální potencí. 178 Maurka hnala starou ven — Neúspěšné námluvy u Maurky (jíž stařena představuje svého přítele jako nápadníka z Alcaly) jsou popsány v dalších čtyřech strofách, do češtiny nepřeložených; jejich půvab a pointa jsou v lom, že španělská slova rýmuje Ruiz se záporovými výrazy lidové arabštiny, srozumitelnými právě jen autorovým současníkům. písně k smíchu, písně k vzteku, nespočtu je nikdy asi — V originále následuje dvanáct veršů s výčtem nástrojů, které se nehodí k arabským písním: „Arabština nemá ráda violu, niněru a kytaru; citera a dudy nemilují arabské verše, nýbrž hospodu a neotesaný tanec; flétny, bandury, píšťala a niněra jsou více doma v Boloni než v arabštině, a jsou-li nuceny v tomto jazyce zpívat, stydí se: kdo je k tomu nutí, měl by zaplatit pokutu." Zdůrazňovanou nevhodnost těchto nástrojů pro doprovod arabštiny lze snad vysvětlit tím, že nejsou schopny postihnout mnohem bohatší arabskou melodiku. 187 Jakou zbrojí se má obrnit každý křesťan — Sedm církevních svátostí, sedm darů Ducha svatého, sedm ctností a sedmero milosrdných skutků bývalo ve středověkých kázáních a traktátech přesně rozvrženou protiváhou sedmi hlavních hříchů. Ve srovnání s tradičním schématem je křesťanská obrana, jak ji vypočítává Ruiz, dosti neuspořádaná, ba místy až zmatená. Upíná je pouze řada svátostí a darů Ducha svatého, u ctností a milosrdných skutků se termíny znejasňují a opakují. Protože v první polovině knihy rozmnožil autor sedmici hlavních hříchů o chtivost, může teď proti přebývající lenosti nasadit jen zlomky zbraní použitých na jiných frontách. K symetricky vyvážené stavbě podobných dobových moralit má tedy jeho kázání daleko; je to nejméně propracované místo v celé knize, traktát vpravdě neosobní, sepsaný bez názornosti a zaujetí, kterými se vyznačoval útok proti hříchům připisovaným Amorovi. Mdlé cvičení na obligátní téma je však využito jako záminka ke změně tónu, jako předehra k námětu, jehož se básník zmocní s úlevou a neskrývaným požitkem: k veršům o přednostech malých žen. Starý problém obrany proti zlu se objeví i v nich, ale jen proto, aby byl rafinovaně „shozen". (Nebem na zemi se stává roztomilá žena, ze dvou zel je třeba vybrat si menší.) 192 V třináctistém šedesátém třetím roce — vročení z nejmladšího a nej-úplnějšího manuskriptu, tzv. salamanského. V českém překladu je rok uveden podle křesťanského letopočtu, kdežto originál se řídí tzv. érou španělskou nebo císařskou, která se počítala od r. 38 222 223 př. n. I. (podle vlády císaře Octaviana nad Španělskem). Je tedy datován rokem 1381. Nejúplnější redakce knihy pokračuje sedmi mariánskými písněmi; v tomto souboru jsou dvě skladby o radostech P. Marie, dále Ave Maria, kde se latinské verše střídají se španělskými variacemi, a čtyři laudy, z nichž poslední (uzavírající český překlad) je chvalozpěvem jen podle názvu a úvodního čtyřverší; k nezvyklému spojení mariánské apostrofy s nářkem na nepřízeň hvězd patrně došlo kontaminací dvou různých, i metricky odlišných textů. Rukopis končí dvaceti strofami typu cuaderna via, nadepsanými „Cántica de los clérigos de Talavera". Vypráví se v nich o pobouření, které v radě talaverského kněžstva vyvolal mandát toled-ského arcibiskupa Dona Gila, doručený nejmenovaným arcikně-zem a zakazující místním kněžím žít v konkubinátu. Arcikněz (o kterém se zde vypráví ve třetí osobě) lituje, že musí vyřizovat něco tak bolestného, kněží naříkají; více než exkomunikace se děsí ztráty svých družek a v závěru se odvolávají ke králi, který snad bude soucitnější než arcibiskup. Už dříve byl tento námět (Consultatio sacerdotum) několikrát zpracován v satirické poezii latinské. (Viz „Rada kněží" v českém výboru Ďábel a papež, 1953.) Jeho španělská aktualizace pravděpodobně souvisí s toledským synodem, na němž byla r. 1342 zostřena opatření proti kněžím nedodržujícím celibát. Její humor je mnohem méně cynický než ve verzích goliardských, více než nepřiměřenost kněžského chování je zdůrazněna komičnost obecně lidské slabosti. Jeden z postižených říká: „Třebaže jsme kněží, máme tělo jako ostatní smrtelníci." A jiný: „Ten arcibiskup nám chce znechutit, co dovolil Bůh!" Za píseň o talaverských knězích připojil kopista Alfonsus Parati-nensis (Alfonso de Paradinas) závěrečnou poznámku o tom, že Arcikněz složil svou knihu, když byl uvězněn na příkaz toledského arcibiskupa Dona Gila. Tato kopie však byla dokončena až kolem r. 1417, tedy více než sedmdesát let poté, co Ruiz knihu dopsal, a jedno z možných vysvětlení závěrečné poznámky je to, že kopista si vyložil neúspěšnou misi v Talaveře jako autobiografický fakt a jako důvod k Ruizovu uvěznění, pro něž mu svědčil doslovný výklad básníkovy modlitby za vysvobození. Americký hispanista L. G. Moffat dokonce předpokládá, že tato modlitba, která se v ostatních manuskriptech nevyskytuje, patřila původně k dodatkům opisovaného díla a že ji Alfonso de Paradinas přeřadil na začátek svého opisu. -vpf**rv )tw i A) j"* t? ^t^f hUM^ IfPw.*> 1. Rukopis Knihy pravé lásky. L. Rodrigo Alemán: Chlípnost. (Výzdoba chóru, katedrála v Toledu) 7. Rodrigo Alemán: Lakomství? (Výzdoba chóru, katedrála v Toledu) 8. Archanděl Michael váží duše. Oltářní obraz z 13. stol. (Biskupské muzeum ve Vichu) SEZNAM OBRAZOVÝCH PRÍLOH 1. Rukopis Knihy pravé lásky. 2. První hřích. Detail nástěnné malby z 12. stol. (Prado, Madrid) 3. Lazar u bohatcovy brány. Detail nástěnné malby z 12. stol. (Muzeum katalánského umění, Barcelona) 4. Středověká španělská apotéka. (El Escorial) 5. Ženy při hře s míčem. (El Escorial) 6. Rodrigo Alemán: Chlípnost. (Výzdoba chóru, katedrála v Toledu) 7. Rodrigo Alemán: Lakomství? (Výzdoba chóru, katedrála v Toledu) 8. Archanděl Michael váží duše. Oltářní obraz z 13. stol. (Biskupské muzeum ve Vichu) j 225 Z BIBLIOGRAFIE Libro de Cantares de Joan Roiz, Arcipreste de Hita, ed. Tomáš Antonio Sánchez, Colección de Poetas Castellanos Anteriores al Siglo XV, Madrid 1790 Libro de Cantares de Joan Roiz, Arcipreste de Hita, ed. Florencio Janer, Biblioteca de Autores Espaňoles, Madrid 1864 Juan Ruiz, Arcipreste de Hita: Libro de Buen Amor, ed. Jean Ducamin, Toulouse 1901 Juan Ruiz, Arcipreste de Hita: Libro de Buen Amor, ed. Julio Cejador y Frauca, Clásicos Castellanos, Madrid 1913 Arcipreste de Hita: Libro de Buen Amor, ed. Manuel Criado de Val a Eric W. Naylor, Madrid 1965 The Book of Good Love by Juan Ruiz, Translated by Elisha Kent Kane, The University of North Carolina Press — Chapel Hill 1968 Castro, Américo: La realidad historka de Espana, Mexico 1954 Lecoy, Felix: Recherches sur le Libro de Buen Amor de Juan Ruiz, Archi- prétre de Hita, Paris 1938 Lida de Malkiel, Maria Rosa: Notas para la interpretación, influencia, fuentes y textos del Libro de Buen Amor, Revista de Filológia Hispá- nica II, 2, New York 1940 Menéndez Pelayo, Marcelino: Antológia de Poetas 'Liricos Castellanos, sv. 3 (předmluva), Madrid 1912 Menéndez Pidal, Ramón: Poesía juglaresca y juglares, Buenos Aires 1945 Menéndez Pidal, Ramón: Poesía árabe y poesta europea (Notas al libro del'Arcipreste de Hita), Buenos Aires 1943 Menéndez Pidal, Ramón: Estudios literarios (La primitiva 'poesía lírica espaňola), Buenos Aires 1944 Richardson, Henry B.: An Etymological Vocabulary to the Libro de Buen Amor of Juan Ruiz,'Arcipreste de Hita, New Haven' 1930 Schevill, Rudolph: Ovid and the Renascence in Spain, University of California 1913 227 Spitzer, Leo: Lingüistica e historia literaria (En torno al arte del Arcipreste de Hita), Madrid 1965 Tacke, Otto, Die Fabeln des Erzpriester von Hita im Rahmen der Mittelalterlichen Fabelliteratur, Breslau 1911 Zahareas, Anthony N.: The Art of Juan Ruiz, Archpriest of Hita, Madrid 1965 Sborník Juan Ruiz, Arcipreste de Hita, Estudios, Selección de Antonio Doddis Miranda, Universidad de Chile 1957 OBSAH Arciknězův ráj srdce (Antonín Přidal) 7 KNIHA PRAVÉ LÁSKY Já tobě rozum dám - 39 Kterak Arcikněz prosil Boha o přízeň a pomoc při skládání této knihy 42 Radosti Panny Marie 44 Jak se má každý ve svých starostech potěšit a o disputaci Řeků s Římany 46 O touze po druhém pohlaví, která je v přirozenosti lidí i jiných tvorů 49 Kterak se Arcikněz zamiloval 50 Příklad o tom, jak přišla zvířata navštívit nemocného lva 50 Příklad o zemi, která měla porodní bolesti 52 Kterak je všechno na světě kromě lásky k Bohu marnost 53 Co vyvedl Arciknězi jeho posel Fernán Poberta 55 O konstelacích a planetách, v jejichž znamení se lidé rodí, a o tom, co předpovědělo pět přírodozpytců, když se králi Alcarazovi narodil syn 56 Kterak se Arcikněz zamiloval a o příkladném příběhu zloděje a psa 59 Kterak přišel Amor za Arciknězem a o jejich hádce 61 Příklad o mládenci, který chtěl mít tři manželky 62 Příklad o žábách, které prosily Jupitera o krále 63 O hříchu chtivosti 65 Příklad o psu, který si nesl maso v hubě 66 O hříchu pýchy 67 Příklad o koni a oslu 68 O hříchu lakomství 69 Příklad o vlku, koze a jeřábovi 69 O hříchu smilstva 70 Příklad o orlu a lovci 72 O hříchu závisti 73 Příklad o pávu a vráně 74 O hříchu obžerství 75 Příklad o lvu a koni 75 O hříchu hněvu a ješitnosti 76 Příklad o lvu, který se ze vzteku zabil 77 O hříchu lenosti 78 Příklad o soudní při vlka a lišky, kterou rozhodoval Don Opičák, sudí afrikánský 79 Znovu o hádce, kterou měl Arcikněz s Amorem 84 Kterak Don Amor odpověděl Arciknězi 87 Příklad o dvou lenoších 91 Příklad o tom, jak pochodil Don Pitas Payas, malíř z Bretaně 93 Příklad o moci peněz 95 Kterak Amor nabádá Arcikněze, aby dbal na dobré mravy, a především aby se chránil pít mnoho bílého a červeného vína 99 Kterak Arciknězi radila Doňa Venuše a o lásce Dona Melouna a Doni Švestky 105 Kolik jmen má kuplířka 110 Kterak přišla bába za Arciknězem 114 Kterak šel Arcikněz na zkušenou do hor a co se mu přihodilo s horákyní 115 Písnička o horákyni 116 Kterak Arcikněz potkal druhou horákyni 119 Písnička o druhé horákyni 121 Kterak Arcikněz potkal třetí horákyni 122 Písnička o třetí horákyni 123 Kterak Arcikněz potkal čtvrtou horákyni a jaké byla postavy 125 Písnička o čtvrté horákyni 127 Kterak Arcikněz obětoval píseň svaté Panně Marii Vadské 130 O utrpení našeho Pána Ježíše Krista 131 Kterak Don Masopust válčil s Doňou Postnídobou 134 O pokání, které Donu Masopustovi uložil mnich, a kterak se má hříšník zpovídat a od koho může dostat rozhřešení 141 Co se dělá na Popeleční středu a v postní době 144 Kterak přijel Don Amor s Donem Masopustem a jakého se jim dostalo uvítání 148 Kterak kněží, laikové, mniši a jeptišky a paní a žakéři vítali Dona Amora \ 50 Kterak se Arcikněz znovu zamiloval igo Kterak Klášterejda radila Arciknězi, aby si namluvil jeptišku, a co se mu s ní přihodilo 161 Žákovské almužny 178 Píseň pro slepce 179 Kterak zemřela Klášterejda a kterak ji Arcikněz oplakával, spílaje a kina smrti 181 Epitaf pro Straku 187 Jakou zbrojí se má obrnit každý křesťan, aby zvítězil nad ďáblem, světem a tělem 187 O vlastnostech malých žen 189 Kterak vzal Arcikněz do služby Fretku 190 Kterak Arcikněz učí rozuměti této knize 191 O překladu 195 Poznámky 199 Seznam obrazových příloh 225 Z bibliografie ' 227 7. IVA DÍLA MINULOSTI SVAZEK 87 Řídí Miloslav Žilina JUAN RUIZ Arcikněz Z Hity KNIHA PRAVÉ LÁSKY Ze španělských originálů uvedených v bibliografii přeložil, předmluvu a poznámky napsal Antonín Přidal. Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Sklenář. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 3760. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1979. Odpovědný redaktor Jan Schejbal. Technická redaktorka Karolína Blažková. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., závod ve Vimperku. 12,60 autorských archů, (12,19 archů textu, 0,41 obrazových příloh), 13,07 vydavatelských archů. 605 22 856. Vydání první. Náklad 12000 výtisků. 01-064-79 13/42. Cena váz. 29 Kčs ŽIVÁ DÍLA MINULOSTI Juan Ruiz KNIHA PRAVÉ LÁSKY %jz španělštiny přeložil Antonín Přidal Je tomu již bezmála 650 let, co byla v Kastílii dopsána první verze Knihy pravé lásky, jejíž autor se představil jako Juan Ruiz, arcikněz v Hitě. Nevíme o něm skoro nic. Dokladem o tom, že žil, je pouze tato kniha. Kniha o muži, který chváli lásku k Bohu i lásku k ženám. Protože je to vyprávění v první osobě, pochopili je někteří novodobí vykládači jako autobiografii. Vyčetli z ní autorovu podobu, místo narození a prohlásili, že ji napsal prostopášný klerik, flamendr, tajný volnomyšlenkář a nepřítel církve. Střízlivé pohledy však vidí v Knize pravé lásky především lidskou komedii 14. století, pestrou a pitoreskní podívanou na středověký život ve chvíli, kdy v něm již začínají zaznívat první hlasy nového myšlenkového kvasu. Jednotící princip humoru a všudypřítomné ironie převádí dílo do kategorie světa komickofantastického, v němž výsměch ustupuje úsměvu a moralita zábavě. Svým „vyprávěním po způsobu žakéřském" se Juan Ruiz trvale zapsal do dějin španělské literatury jako velký básník blízký lidovým vrstvám, jako zušlechťovatel své mateřštiny a jako znamenitý vyprávěč o světě, v němž nikdo není dokonalý a nikdo nechce být sám. Jeho nestárnoucí kniha, která vychází česky poprvé, zaujme i dnešního čtenáře svým jiskrným humorem a nikdy neuzavřeným příběhem o věčném hledání lásky. ŽIVÁ I) í I. A MINULOSTI Milota /.lu iitl 1'oliU C! ESTA l)< » ITALI i. Miloia Zdirad Polák (17(10 IH.IIi) jc pro nás už sotva vU než jméno .■ při ruček literární historie. Alois Jirásek evokuje v F. I.. Vikovi mocný (lojem, kterým působila na čtenáře / poŕátku 19. století Polákova Vzíícšeimsl přírody, Nadšení, s kterým byla Lato báseň i>n jata, však začalo už o generaci později vyprchávat a od té doby zmizel /. živého čtenářského povědomí Polák-básník úplně a nenávratně. Zato má naději vrátit se mezi čtené autory Polák-prozaik svou Cestou do Itálie. Do Itálie- odjížděl Polák v roce 1815 — v roce vítězství nad Napoleonem — jako pobočník generála Kollera, který byl jmenován intendan-tem rakouských vojsk v Itálii. Prožil tři léta v Neapoli, kde sc rozhodl napsat podle deníkových poznámek cestopis. Polák, vzdělaný josefinista, spojoval zájem o kulturu a dějiny sc zájmem o řemesla, obchod, zemědělství, veřejnou správu, způsob života. Cestě do Itálie vtiskla pečeť četba klasických autorů, zejména Vergilia, a patří jednou svou složkou k vrcholům českého klasicismu; avšak leckterým rysem se v ní už ohlašuje romantismus a zároveň obsahuje bohatství realistické žánrové drobnokresby. Kultúrnohistorická látka, kterou dílo obsahuje, je pozoruhodná: Polák dohlížel na vykopávky, podnikané generálem Kollerem v Pompejích (Kollerovy sbírky jsou dnes v Perga-monském muzeu v Berlíně), a stojí dokonce díky svému zájmu o antické nápisy U kolébky české epigrafiky. O politickém a společenském pozadí svého pobytu v Itálii však zachovává mlčení, které napovídá, že na své postavení důstojníka vítězné rakouské armády nebyl příliš hrdý. Naše edice zpřítom-ňuje úvodní studií i to, co záměrně zamlčel: připomíná, jak zachytil neapolskou atmosféru a tamější poměry po porážce a popravě Joachima Murata Stendhal, který se tam shodou okolností zdržoval v téže době jako Polák.