Hudba a kardinál Dietrichstein 16:16
i i • n mi i/lun \
tielehre, Kontrapunkt a Der freie Satz, a jinými >ublikacemi, aplikujícími tento konceptuálni pařát v řešení konkrétních analytických pro->lémů. Spurný vysvětluje klíčové pojmy a kon-:epce pod nimi skryté skrze jejich dějiny, :hruba podle schématu: (a) hudebné-teore-:ické, filozofické a ideologické pozadí jejich rzniku; (b) jejich geneze u Schenkera; (c) jejich .další (často značně odlišný) život" u Schenke-ových žáků a následovníků. Jžitečným překladatelským činem Lubomíra .purného a Vlasty Reittererové je také Čítanka extii v závěru knihy, obsahující Schenkerovy critické texty z 90. let 19. století (o verismu, Smetanovi, Brucknerovi, Brahmsovi aj.) a stu-iii Martina Eybla věnovanou Schenkerovým lávodům pro interpretační praxi. Na konci cnihy nalezneme také terminologický slovní-:ek, užitečný pro rychlé osvojení si základní-ío terminologického aparátu, a Schenkerovu jibliografii.
Recenzovaná publikace Lubomíra Spurného je lejen zásadním příspěvkem k historické hu-iební teorii, které nebyla v české muzikologu likdy věnována velká pozornost, ale také víta-iou česky psanou propedeutikou schenkerov-iké teorie.
Miloš Zapletal
LUCIE BRÁZDOVÁ
Hudba a kardinál Dietrichstein 599-1636
Univerzita Palackého, Olomouc 2012,175 s.
V roce 2008 vyšla v českém překladu stěžejní práce Alessandra Catalana, věnovaná kardinálovi Arnoštu Vojtěchovi z Harrachu a protireformaci v Čechách. Harrach byl mladším souputníkem kardinála Dietrichsteina, ostatně právě olomoucký biskup jej roku 1623 slavnostně uvedl do funkce. Catalanova kniha vyšla s českým titulem Zápas o svědomí (v italském originále z roku 2005 je kniha nazvána La Bocmia e la riconquista delle coscienze).
V souvislosti s katolickou reformou obou zemí se jako určitý emblém nabízí podobná situace, spojená s klíčovými katolickými zpěvníky. Jan Rozenplut předložil svůj kancionál (Olomouc 1601) jako účinné antidotum - lék na hluboce zakořeněné kacířství, o čemž se zmiňuje v de-dikaci kardinálu Dietrichsteinovi, datované příznačně na svátek jeho patrona sv. Františka 4. října 1600. V roce 1647 opatřili pražští jezuité podobně znějící dedikací kardinálu Harra-chovi Michnovu Českou mariánskou muziku. Zápas o svědomí: Není snad přiléhavějšího titulu, kterým by bylo možné charakterizovat život a odkaz kardinála Dietrichsteina, v tomto případě obohaceného o hypotetický boj se svě-
domím jeho samého. V zástupu motivů, které tohoto pozoruhodného preláta poháněly, totiž vedle pochopitelné ctižádostivosti, aristokratické hrdosti a důrazu na vlastní prestiž, osobní zbožnosti a pastorační horlivosti nalezneme také důslednou péči o postavení a blahobyt vlastního rodu, ale i spřízněných aristokratů. Na přikladu jeho faktického zetě Františka hraběte Magnise, manžela kardinálovy nemanželské dcery Jany Františky Prisky Pergerové z Pergu, je pak zřejmé, jak takové úzké vztahy determinovaly kulturní prostředí. Hrabě Mag-nis s vydatnou pomocí kardinála Dietrichsteina získal výnosné strážnické panství a přímo ve Strážnici založil v roce 1633 piaristickou kolej, druhou nejstarší na Moravě hned po mikulovské fundaci (1631). Ze Strážnice pak piaristé následujícího roku osadili třetí moravskou kolej v Lipníku nad Bečvou, kardinálově městě. Sám hrabě Magnis v roce 1632 v dopise J. B. Gramayovi, tehdejšímu klíčovému intendantovi kardinálových rekatolizačních aktivit, uvažuje o založení strážnické koleje zcela v intencích svého protektora: „Věřím, že by bylo velmi dobré, jestliže jednou budou mít natrvalo
učitele zpěvu a hudby, protože obyvatelé tohoto hrabstvi, mého panství a jeho okolí, a zvláště Uhři, mimořádně oblibují tato studia a jejich prostřednictvím by bylo možno přilákati nesmírné množství studentů." Zdánlivě nepodstatná pikanterie v osobě hraběnky Magnisové, kardinálovy nemanželské dcery, kterou v nedávné době osvětlil vynikající znalec dietri-chsteinské problematiky Tomáš Parma, měla v 17. století nádech veřejného tajemství. V narážkách ji dokonce ironizoval Bohuslav Balbín ve svém pojednání o Panně Marii Tuřanské (Divá Turzanensis, Olomouc 1658). Zde se tak odráží i předpokládané ochladnutí dříve úzké spolupráce kardinála a jezuitského řádu a Die-trichsteinova následná preference piaristů. Východiskem či snad počátečním impulzem recenzované knihy Lucie Brázdové byla její disertace, věnovaná hudebníkům kardinála Dietrichsteina a obhájená na olomoucké katedře muzikologie v roce 2006. Ve stručném úvodu knihy autorka konstatuje, že výzkumem hudebního dění na Dietrichsteinově dvoře se neúnavně zabývá Jiří Sehnal, a proto „dala přednost širší problematice, konkrétně stavu chrámové hudby v jednotlivých kardinálových rezidenčních sídlech" (s. 13). Spolu se zmínkou o ambici autorky začlenit hudební děni do kontextu kardinálova uměleckého mecenátu jsou takto stručné vymezeny cíle práce. Po úvodních kapitolách věnovaných náboženským poměrům na přelomu 16. a 17. století a problematice uměleckého mecenátu kardinála Dietrichsteina následuje část věnovaná hudebnímu dění v kardinálových rezidenčních městech (Brno, Olomouc, Kroměříž, Vyškov, Mikulov) včetně nástinu chrámové hudby v dalších lokalitách. Kniha na první pohled zaujme zdařilou typografií a velkým množstvím kvalitních obrazových příloh. Drtivá většina fotografií byla již publikována, a to především v katalogu Arcidiecézního muzea v Olomouci,
08-109
opus musicum 4/2013
věnovaném kardinálu Dietrichsteinovi (Olomouc 2008).
Přinejmenším v případe úvodních, dosti obecných kapitol, je zřejmé, že jsou založeny na kompilaci existující literatury. Tato kompilace však dosavadní bádání neposunuje a bohužel je nutné podotknout, že ani na úrovni dostupné literatury nebylo téma zcela nevyčerpáno. Autorka často velmi obsáhle cituje v textu i v poznámkách pod čarou, aniž by s uvedenými takty zacházela inovativním způsobem. Text tak zůstává o!o velké míry mozaikovitý a po stylové stránce nejednotný. Z formálního hlediska se jako problematický jeví přístup ke zkráceným citacím, kdy v případě většího počtu autorů (případně editorů) knihy autorka dílo cituje vždy jen pod jménem abecedně prvního z autorů. V širokém záběru, v němž je kniha koncipována, vyvstávají další úskalí. Struktura práce není zcela koncepční a odůvodněná. V případě zmapování hudebního dění v kardinálových rezidenčních městech by bylo možné polemizovat především o odlišném statutu jednotlivých sídel, mést královských a poddanských (v druhém případě je zásadní rozdíl mezi městy biskupskými a Mikulovem jako rodovým sídlem) a o rozdílných biskupových možnostech děni v těchto městech ovlivnit. V případě nástinu hudby v dalších lokalitách je výběr spíše nahodilý. Kardinál měl bezpochyby podstatný vliv na dění ve všech královských městech mar-krabstvi (například při zakládání jezuitských kolejí), v biskupských, ale také ve vlastních poddanských městech. Příkladem zde budiž Lipník nad Bečvou, kde rekatolizaci pod bedlivým kardinálovým dohledem prováděl jezuita Drachovius a posléze zde vznikla piaristická kolej.
Množství potenciálně i skutečně relevantních zdrojů zůstalo nevyužito - počínaje Wolneho Církevní topografií Moravy (Kirchliche Topo-
graphie von Mähren...) z 19. století, přes důležitou a obsáhlou Encyklopedii moravských klášterů (Praha 2005, editor Dušan Foltýn); v jednotlivostech mrzí i absence důležitých prací Jiřího Sehnala, zejména jeho dvojdílné monografie Barokní varhanářství na Moravě (Brno 2003, 2004). Konečně v případě mnoha citovaných archivních zdrojů autorka odkazuje na již dříve zpracované prameny, které v některých případech používá extenzivněji, zatímco množství dostupných a relevantních pramenů zůstalo opomenuto. V mnoha případech je to daň za široce vymezené téma, ale presto zaráží především minimální využití pramenů z rondu Rodinný archiv Dietrichsteinů v Moravském zemském archivu. Zde, v kardinálové korespondenci, se pod jménem jezuity Drachovia nalézají jeho relace z roku 1624. Ty vrhají alespoň trochu světla na Dietrichsteinovu snahu získat ze svých nově nabytých panství Lipník a Hranice hudebně nadané chlapce. Jiné zajímavé detaily obsahují například dopisy hradišťského děkana Kulíška, tchána tamního královského rychtáře Piškuly, který měl rozsáhlou sbírku hudebnin i hudebních nástrojů. S častým přejímáním již publikovaných údajů vyvstaly v některých pasážích paradoxní situace, kdy za zjevně přejatou informací nenásleduje odkaz na příslušný zdroj (jako příklad uvádím s. 51, kde chybí zdroj v případě kontinuálního zpěvu při tichých mších nebo stanov jevíčského mariánského bratrstva; tamtéž je také klíčový katolický zpěvník Jana Rozenpluta ochuzen o první slovo v titulu: Kancionál). Pasáže týkající se domácích poměrů jsou někdy rozmělňovány obecně známými či dohleda-telnými informacemi o proměnách katolické chrámové hudby po tridentském koncilu (je zde využito mimo jiné Sehnalova Stručného přehledu dějin katolické chrámové hudby, Brno 1997 resp. Rosice 1999, tedy propedeutika, nikoli primárního zdroje).
Podle autorky nebyly v 17. století varhany'béž-né ve všech chrámech a bez udáni zdroje uvádí, že z tohoto důvodu se „k doprovodu písní užívalo trubek a tympanu' (s. 52). Varhany chyběly v této době jen ve vesnických chrámech, kde si lze pravidelné využití trubek a tympánů jen obtížně představit, tím spíše k doprovodu písní. Autorka pokračuje výkladem o obvyklém obsazení raně barokní hudby a užití C a F klíčů. Kapitolu zakončuje pasáží o fundacích, za jejichž hlavni cíl považuje „povzneseni chrámové hudby v daném kostele" (s. 52), ačkoli fundace primárně rozšiřovaly liturgický provoz a význam hudební je s výjimkou samotných hudebních fundací (na konkrétní písně, litánie, případně hudební semináře) ve srovnání s celkovým počtem fundací poměrné malý, rozhodně však druhotný. V případě kapitoly věnované hudebnímu dění v Brně je snad vhodné (vzhledem k dlouhodobému přínosu revue Opus musicum k moravské hudební topografii) upřesnit několik situací. Ze studie Hany Jordánkové a Ludmily Sulitkové převzala nejen zavádějící informaci o konverzi Karla z Liechtensteina v biskupském kostele, ale také množství dalších údajů a zejména formulací, často jen drobně pozměněných, aniž by byly označeny jako citace. V případě hudebního děni v kolegiátní kapitule na Petrově je jako vedoucí kůru ve druhé polovině 16. století uveden Valentin Cancius. Přitom dle nedochovaného epitafu byl měšťan Cancius dlouholetým varhaníkem petrovského chrámu až do své smrti v roce 1606. Gregora Plotze (+1629) považuje autorka za jediného doloženého vězného z éry kardinála Dietrichsteina, ačkoli o několik stránek dříve zmiňuje jméno městského trubače Eliáše Habrlandta, jehož dum byl v roce 1613 vykoupen kvůli stavbě dietrichsteinského paláce. V kontextu následujících odstavců, věnovaných jezuitské koleji v Brně, si autorka poněkud protiřečí tvrzením,
že „jedinou institucí, schopnou již v první půli 17. století částečně konkurovat jarnímu kostelu, byl řád kapucínů," přičemž odstavec jim věnovaný pak uzavírá věta: „Spolu s kapuciny se stali nepřehlédnutelnými i jezuité" (s. 61). Neucelený a spíše nahodilý výklad o hudebním dění v Brně uzavírá rozsáhlá pasáž věnovaná náboženským bratrstvům (s. 63-66, opět se jedná o výhradně z literatury přejaté informace), aniž by byla vlastní hudební souvislost výrazněji zřejmá.
V případě kapitoly o hudebním dění v Olomouci je pozornost věnována katedrále a farnímu kostelu sv. Mořice. Bohužel zůstal opomenut důležitý svatomořický inventář (1594) s dodatky z roku 1602, publikovaný Jiřím Sehnalem a jím též charakterizovaný v Dějinách hudby na Moravě (Brno 2001). Jan Scintilla, kterého Brázdová uvádí mezi rektory u sv. Mořice, ve své kariéře dosáhl až na úřad rychtáře (byl tak přítomen také výslechu svého spolužáka z jezuitské akademie Jana Sarkandra v roce 1620). Z hudebního hlediska je pozoruhodný soupis knih z jeho pozůstalosti, zahrnující i zpěvníky. Příslušnou knihu pozůstalostí sice autorka s ohledem na další olomoucké hudebníky připomíná, zajímavá Scintillova knihovna však zůstala bohužel opomenuta. Snad je též vhodné připomenout, že co se předbělohorských hudebních dějin Olomouce týče, mnohé zásadní informace zpřístupnil již Herbert Schlusche v rámci své disertace (Stadt-pfeifer und Instrumentenbauer in Olmütz im 16. Jahrhunderts, Praha 1942). Stručnost v případě olomoucké jezuitské koleje neodpovídá významu a aktivitám tamních jezuitů, na přelomu 16. a 17. století se projevující mimo jiné řadou pozoruhodných humanistických tisků.
V souvislosti s výkladem o hudbě v Kroměříži je popsáno hlavně dění v kolegiátním chrámu sv. Mořice, vycházející z cenného rozboru kapitulního urbare z roku 1619. Far-
nnus musicum 4/2013
ní kostel Nanebevzetí Panny iMarie a důležité (literátské) bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie a sv. Michaela s vlastním kostelíkem zde bohužel podrobněji zohledněno není. Kardinál Oietrichstein se zasloužil o privilegia této konfraternity, která se stala do určité míry nejduležiléjším a centrálním moravským bratrstvem dietrichsteinské epochy, o čemž svědčí i vzácné dochovaný seznam členů. Právě v kapitole věnované Kroměříži je také popsán vlastní biskupský dvůr s přesahem do doby Stanislava Pavlovského. Nástupce Ja-coba Handla Galla Andreas Ostermayer je zde nesprávně označen jako vieecapellae magister (s.84).
Hypotéza o možném angažmá německého skladatele Nicolause Zangia (11617) v Diet-richsteinových službách se ve světle aktuální stavu bádáni jeví spíše jako nepravděpodobná. Luterán Zangius byl po téměř celé první decénium 17. století zároveň kapelníkem gdaňského Marienkirche, placeným dvořanem císaře Rudolfa II. a kapelníkem Karla z Liech-tensteina. Svá tiskem vydaná díla pak dedikoval předním nekatolickým .šlechticům Moravy: takto se uvedl v roce 1609 motelem ke svatbě Hynka Mladšího Bruntálského z Vrbna s Bohunkou, dcerou Karla st. ze Žerotína, později dedikoval své sbírky lanu Divišovi ze Žerotína (1611) a znovu Hynkovi mladšímu Bruntálskému z Vrbna (1612).
V zásadě nejpodrobněji autorka rozebírá hu dební provoz v kardinálové sídelním městě Mikulově. Bohužel ne vždy kritické přebíráni cizích údajů (například označeni jezuity Din-genauera za kanovníka na s. 97) se zde jako problematické jeví především v případě strojopisných vlastivědných prací Jiřího Marečka. Lucie Brázdová od něj přejímá nesprávný údaj o vzniku mikulovské tiskárny již v roce 1626, ačkoli bezprostředně poté užívá také informací z Ostulú moravské církve IH. věku
Rudolfa Zubeni, kde by nalezla odlišné údaje. Velice podrobné je daná problematika zpracovaná v obsáhlé Encyklopedii knihy Petra Voi-ta (Praha 2005). Pro další bádání související s Gramayovou ediční činnosti a přenesením tiskárny z Oslavan do Mikulova má zásadní přinos recentni studie Tomáše Parmy, kterou samozřejmě autorka nemohla užít (Časopis Matice moravské 2/2012). V případě zmiňovaného procesí Bož4ho těla (s. 101), jak jej popsal mikulovský děkan Kryštof Erhardt (předmluva je datována k roku 1585), stojí za doplněni, že tato práce vyšla v roce 1614 tiskem v Ingolstadtu a měla už podle svého podtitulu sloužit jako vzor pro slavení tohoto výsostné katolického svátku v dalších městech. Ačkoli tisk samotný žádnou indicii nepodává, vnucuje se otázka, zda vydání knihy nějak nepodpořil samotný kardinál. Dle popisu byli v průvodu zařazeni sbor farní školy (eatitarey), varhaník s přenosným regálem a hudebníci městského vězného. Podrobné a záslužné se Lucie Brázdová věnovala problematice mikulovských hudebních seminářů, loretáncům a václavistúm. Na základě domácího protokolu mikulovské fary, dosud málo využívaného pramene, pak vznik druhého, mladšího semináře datuje k roku 1629. Bohužel však nelze bez upřesněni tvrdit, že fundace zakládal na Moravě jako první kardinál Dietrichstein. Autorčina teze (s. 105) zřejmé směřuje k hudebním seminářům, ty však již dříve vznikaly také při jednotlivých jezuitských kolejích. V této souvislosti (s. 109, pozn. 628) je připomenuta fundace hraběnky Sibylly Polyxeny Montani z roku 1653, která se však v době svého vzniku vztahovala na augustiniánský klášter u sv. Tomáše v Brně (na Staré Brno přesunutý až v rámci josefínských reforem).
Poměrně stručně je pojednána kapitola věnovaná italským hudebníkům ve službách
kardinála Dietrichsteina, vycházející přímo z disertační práce autorky. Vzhledem k nesjednocené terminologii v zahraniční i domácí literatuře včetně hlavních muzikologických slovníku je vhodné připomenout, že všichni čtyři uvedení skladatelé (Cocchi, Abbate, Aloisi, Scapitta) byli příslušníky minoritského řádu, ačkoli často bývají zaměňováni za františkány. V případě Vincenza Scapitty zůstává jeho působení na dvoře kardinála Dietrichsteina v rovině spekulací, iniciovaných před desetiletími Friedrichem W. Riedelem. Novější výzkumy však tuto hypotézu nepotvrzují a ve své poslední práci o Adamu Michnovi z Otradovic (Olomouc 2013) Scapittu v moravském kontextu nezmiňuje ani Jiří Sehnal. V této souvislosti si dovoluji podotknout, že podstatný posun v bádáni představuje disertační práce Kduarda Tomaštíka, věnovaná skladateli Gio-vannimu Battistovi Aloisimu (obhájená v roce 2013 na Ústavu hudební vědy FF MU v Brně, nemohla být tedy v recenzované práci využita). Co se závěrečného nástinu chrámové hudby v dalších lokalitách týče, z doby Dietrichs-teinova episkopátu bohužel chybí například publikovaný hudební inventář z Moravské Ostravy (1616). Pro poznání rekatolizačních procesů a role liturgické hudby by byl velmi užitečný například hudební inventář z Nového Jičína (1630), který jednoznačně potvrzuje tezi Jiřího Sehnala o konfesní nevyhraněnosti latinského vícehlasého repertoáru přelomu 16. a 17. století. Tomu odporuje autorčina teze o pořízení nových, katolických hudebnin pro rekatolizovaný chrám sv. Marka v Litovli, jak je přibližuje inventář z roku 1672 (nejstarší verze inventáře, už z roku 1667, je dochována ve farním archivu). Množství dosud známých hudebních inventářů z éry kardinála Dietrichsteina neumožňuje detailněji sledovat proměny repertoáru, ale srovnáváme-li první a druhou polovinu 17. století, je zřejmé, že i samotné
inventáře odrážejí primárně stylovou, nikoli konfesní přeměnu.
V rámci příloh je cenná zejména edice Zwett-lerova urbáře kolegiátního chrámu sv. Mořice v Kroměříži z roku 1619, škoda jen, že v rámci edice nebyly rozepsány ani označeny latinské zkratky.
Vizuálně působivé vypravená kniha Lucie Brázdové bohužel skrývá některá úskalí, na něž bylo v rámci této recenze výběrově upozorněno: dobrý dojem z krásně vypravené knihy snižuje množství a rozsah odjinud a často nekriticky přebíraných údajů, což se odráží na plynulosti textu. Místy se objevují nelogické vazby či hovorové výrazy a je škoda, že po jazykové stránce nedosahuje kniha elegance své sazby. Přes všechny uvedené výtky lze říci, že kniha Lucie Brázdové bezesporu představuje důležité shrnutí dosavadního stavu bádání a přináší i některá nová zjištění. Prameny k moravské hudební kultuře první poloviny 17. století a k osobě kardinála Dietrichsteina však bezpochyt>y skrývají ještě mnoho důteži-tých informací.
Vladimír Maňas
1
opus musicum 4/2013