Válka o španělské dědictví 1701–1714 představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků ) Karel II. Španělský (6. 11. 1661 – 1. 11. 1700). Konflikt skončil bez jasného vítěze. Původ války[] [LINK] Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti 1699 pak Rakousko, Anglie a Nizozemsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn římského císaře Leopolda Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Nizozemskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz devítiletá válka). Účastníci konfliktu[ [LINK] Mapa Evropy na počátku Války o španělské dědictví [LINK] Josef Ferdinand Bavorský, princ asturijský a kurprinc bavorský, všemi zúčastněnými velmocemi uznaný následník Karla II. Jeho nečekaná smrt v roce 1699 zničila křehké dohody o následnictví na španělském trůně a fakticky ukončila naděje, že by se celá věc obešla bez konfliktu. Podporován královnou matkou – „regentkou“ – Marie Anna Habsburská Filip z Anjou – Bourboni – vnuk Ludvíka XIV. – nárok Francie – podporován 1. manželkou Karla II. Marií Louisou Orleánskou (+ 12 .2. 1689)– neteří Ludvíka XIV. Karel Habsburský – podporován 2. manželkou Karla II. – Marií Annou Falcko-Neuburskou – její synovec Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanské říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem (později přešlo k protistraně) a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie, Skotsko a Nizozemsko). Později se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/). První etapa války 1700-1709 Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu - u Blenheimu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Bitva u Höchstädtu konflikt: Války o dědictví španělské Bitva u Höchstädtu, postavení na začátku bojů Bitva u Höchstädtu, postavení na začátku bojů trvání: 13. srpen 1704 místo: u Höchstädtu, Bavorsko výsledek: drtivé vítězství aliance strany Protifrancouzská aliance Francie a Bavorsko velitelé vévoda z Marlborough Evžen Savojský maršál Tallard - zajat Maxmilián II. Emanuel síla 52 000 mužů 56 000 mužů ztráty asi 12000 mužů 22000-25000 mužů Bitva u Höchstädtu, v anglofonním světě známá spíše jako bitva u Blenheimu je jednou z nejdůležitějších bitev válek o španělské dědictví. Odehrála se 13. srpna 1704 poté, co síly francouzsko-bavorské aliance svým váháním promeškaly jak příležitost vpadnout do dědičných zemí rakouských Habsburků, tak možnost rozdrtit jednotlivá bojová uskupení protifrancouzské koalice a umožnily svým nepřátelům se spojit. Bitva skončila drtivou porážkou francouzské strany a ovládnutím Bavorska protifrancouzskou koalicí. Před bitvou V roce 1703 se válka pro protifrancouzskou koalici (a zejména pro Říši a Habsburky) nevyvíjela dobře. Francouzsko-bavorská vojska ohrožovala okolní země Říše, zejména pak dědičné země Habsburků, které představovaly jádro jejich moci. Habsburský diplomat Jan Václav Vratislav z Mitrovic spolu s vojevůdcem Evženem Savojským proto přišli s plánem pro rok 1704, který měl situaci změnit a podařilo se jim pro něj přesvědčit i velitele anglických a holandských vojsk, vévodu z Marlborough. Plán byl značně riskantní. Počítal s rychlým přesunem většiny vojsk Říše i anglicko-nizozemských do Bavorska k likvidací této slabší části aliance. To ovšem znamenalo značné riziko: jednak pro Holandsko a některé části říše, které tak na delší dobu ztratily patřičnou ochranu, jednak pro samotné polní armády, neboť ty se ještě rozdělené během přesunů pohybovaly v blízkosti silnějších francouzských svazů a riskovaly při pohotové a přesné reakci nepřítele zničení. Oba vojevůdci ovšem předpokládali, že Francouzi budou zaskočeni a že riziko je přijatelné. Risk vyšel, francouzští velitelé byli zaskočeni a nestihli včas zareagovat, takže se jednotky Evžena a Malborougha spojily na území Bavorska, které začaly krutě pustošit. Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel před nimi ustupoval a čekal na francouzské posily, protože sám se jim postavit nemohl. Nakonec se všechny armády setkaly na levém (severním) břehu Dunaje poblíž Höchstädtu. Bitva Po složitém manévrování obou stran se francouzsko-bavorská armáda, jejímž velitelem byl maršál Tallard, rozestavila východně od Höchstädtu. Její pravé křídlo se opíralo o vesnici Blindheim. Maršál Tallard rozestavil svá vojska dost neobvyklým způsobem. Střed jeho sestavy byl slabě bráněn, Tallard se zjevně domníval, že hlavním bojištěm bude okolí řeky Dunaj a vesnice Blindheim nebo severní část bojiště (fr. levé křídlo) a že střed bojiště s těžkým a nepřehledným terénem odradí nepřítele od silnějšího útoku a i kdyby tomu tak nebylo, těžký terén útok nutně zeslabí a bude za pomoci záloh snadno zvládnutelný. První útok na francouzské pozice vedl Evžen Savojský na severu, což přimělo Tallarda přesunout na sever část záloh. Když poté Marlborough napadl Blindheim, Tallard dospěl k závěru, že všechno jde podle jeho předpokladů a že ve středu se bojovat nebude, a většinu zbývajících záloh poslal do Blindheimu, ačkoliv tam již měl mužů dost. Dopustil se tím chyby, která rozhodla bitvu. Krátce poté totiž Evžen odeslal část svých jednotek Marlboroughovi, který je i s většinou svých mužů vyslal proti tragicky oslabenému středu francouzské formace – a Tallard už neměl dostatečně silné zálohy, kterými by jej podpořil. Střed byl nejprve „jen“ zatlačen zpět, ale už tento fakt rozhodl bitvu, protože podstatná část Tallardových mužů tak zůstala odříznuta v Blindheimu, kde je mohly držet relativně slabé spojenecké síly. Francouzští vojáci na středu formace ještě chvíli bojovali, ale přesila byla příliš velká a brzy byli rozprášeni. Navíc byl zajat Tallard, což zcela rozvrátilo francouzské velení. Marlboroughovy síly se přesunuly na sever a napadly levé křídlo Francouzů, kde zatím Maxmilián II. Emanuel a maršál Marsin tvrdě zatápěli oslabenému Evženovi a o katastrofě, která potkala zbytek armády, byli informováni po částech a se značným zpožděním. Přesto se dokázali ještě zavčas stáhnout a alespoň tato část francouzské armády se vyhnula zničení i rozprášení. Francouzi z Blindheimu ještě nějakou dobu vzdorovali, ale když Evžen s Marlboroughem vyzvali jejich velitele k prohlídce bojiště a on se mohl na vlastní oči přesvědčit, že zůstal sám a bez naděje na záchranu, kapitulovali. Důsledky bitvy Bitva u Höchstädtu byla první opravdu vážnou porážkou francouzských vojsk ve válkách o španělské dědictví a její důsledky byly pro Francii (a zejména jejího spojence Maxmiliána II. Emanuela) katastrofální. Bavorsko, hlavní spojenec Francie na území Říše, bylo okupováno nepřátelskými vojsky a muselo je zásobovat vojáky i proviantem (a u toho zůstalo až do konce války). Pádem Bavorska pominulo bezprostřední ohrožení jádra Habsburského impéria a porážka natolik podlomila údernou sílu francouzských vojsk, že to umožnilo jejich protiviníkům znovu rozdělit svá vojska a vyrazit do Itálie a na holandsko-francouzské hranice. Navíc přinesla francouzské straně velké trauma, neboť dala vzniknout pověsti o neporazitelnosti Princůdvojčat, Evžena a Marlborougha, která Francouze pronásledovala až do roku 1709, kdy ji částečně nahlodala bitva u Malplaquet. Bitva u Malplaquet 11. září 1709 představuje nejkrvavější bitvu válek o španělské dědictví a zároveň i rozsahem největší v 18. století vůbec. Odehrála se u města Malplaquet poblíž belgických hranic, kde se francouzská vojska vedená maršály Villarsem a Boufflersem pokusila zastavit postup spojeneckých vojsk Evžena Savojského a vévody z Marlborough na Paříž. Hodnocení výsledku bitvy je sporné, obě strany ji prohlásily za své vítězství. Spojenci ovládli bojiště a přiměli Francouze k ústupu, ovšem utrpěli větší ztráty a museli se vzdát tažení na Paříž i nadějí na brzké ukončení války. Navíc obrovské ztráty nerovnoměrně rozprostřené mezi spojenci (bezkonkurenčně nejvíce utrpěl holandský sbor) poněkud nahlodaly pevnost jejich spojenectví a celkový masakr hodně vyděsil britské veřejné mínění. Nezanedbatelný je i fakt, že na francouzské straně bitva rozptýlila mýtus o neporazitelnosti tandemu Evžen-Marlborough. Ze strategického hlediska se tedy jednalo o jednoznačný úspěch Francie. Otázkou je také, nakolik ústup Francouzů vynucovala situace a nakolik se na něm podepsalo vážné zranění vrchního velitele francouzské armády, maršála Villarse. 2. etapa války 1710-1714 Ve Španělsku občanská válka – mezi tábory 1710 jednání o míru - jelikož však mírové podmínky, které Francie dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali, převládaly zde obavy ze spojení Habsburské vlády v Rakousku, říši a Španělsku – uzavřeli s Ludvíkem XIV. tajný pakt. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla. Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů [LINK] Evropa po Utrechtském míru Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Nizozemsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily) se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír – 11. 4. 1713 - mír mezi Španělskem a Francií, Velkou Británií). Zaručovala nárok Francie na španělskou korunu. Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír – Bádensko – mezi Francií – vyjednává maršál Villars a Rakouskem – vyjednává Princ Evžen Savojský). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů - jako Filip V. (rod vládne dodnes), který však nedostal říši celou. Francie se vrátila do hranic na konci 17. století – vrátit museli Freiburg a državy v povodí Rýna. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií, Mantovu a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar, oblasti v Kanadě. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Utrechtský, Rastattský mír a Pragmatická sankce dávají prostor nové politické kultury, která je základem snahy o udržení rovnováhy v Evropě, aby se předešlo takovým kontinentálním sporům jako byla válka o španělské dědictví. Literatura PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. * VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. * Veber, Václav a kol: Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN: 8071062394