MORFOLOGIE:
Gramatické kategorie:
druh slova (10)
číslo (sg, pl /du/)
pád (N G D A V L I)
rod (m. f. n.)
určenost (jen B, M)
vid (d – nd)
slovesný rod (akt – pas)
osoba (1. 2. 3.)
čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti)
způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ S, H, nepřímá výpověď B, M/)
DRUHY SLOV:
formální hledisko (ohebná x neohebná)
sémantické hledisko (autosémantická x synsémantická)
O: S, A, Pron, Num, V x NO: Adv, Prep, Konj, Part, Int
AS: S, A, Num, V, Adv x SS: Prep, Konj, Part – Pron; Int
PÁD:
- unifikace substantivní deklinace
- S, H: zvláštnost Gpl –a rodově nediferencovaná (jelena, imena, žena).
- pádový (tvarový) synkretismus: D/Lsg m. –u, D/L/Ipl m./n. –ima, f. -ama (nedostatek
rodové specifikace); u f. typ kost (G/D/L/Isg –i), u m. N/Asg neživ. x G/Asg živ., u n. N/Asg,
u f. a n. N/Apl.
- Rozdíly v tvrdé a měkké deklinaci:
S, H u m. jen v Isg (kmetom x stricem), u n. v N/A/Isg o/e, též B a M v Nsg o/e, u f. rozdíl
zcela setřen.
- Hláskové alternace:
V sg k-c, g-z, h-s (majci, nozi, svrsi), ale kolísání sluga – slugi/sluzi, bez alternace –sk, -šk,
-zg... (puška – puški, kocka – kocki...).
Vokalická alternace o-l (orao – orla), fakticky l po vkladném a nebo e alternuje s o.
V pl S, H k-c, g-z, h-s (vojnici, kovčezi, orasi), u B před –i k-c, h-s, g-z (vălci, belezi, kožusi),
u M u některých 1slab. m. k-c (raci).
Vokalická alternace: vkladné a v Gpl f., n., m. (iskara, stakala, momaka), ale ne všude (vrsti).
Vokativ:
v jsl. jaz. (kromě Sl) zachován, projevuje se ale vliv N jmenovacího.
S, H: m. -e/-u (učitelju!, druže!); u f. -o (bako!), ale u os. jm. –a je N (Nikola! Draga!).
M: -e/-u; významová diferenciace (brate! bratu! ale brat! je oslovení přítele); u f. -e/-o:
majčice! Vasilke! ženo! Angelino! kolísání devojke/devojko!, sestričko/sestričke!.
B: -o/-ju/-e (junako!, učitelju!, Stojane!); u f. –o/-e (mamo!, Donke!), ale též Elena! Marija!
vedle hovorových až pejorativních Eleno! Marijo!; tvary jako Nikola, Petko, Dobri, bašta,
djado, Stanoj nemají zvláštní tvary vokativu.
ČÍSLO:
protiklad sg x pl (Sl ještě pl x du)
- S, H: duálové relikty: Gpl očiju, ušiju, ruku, nogu; v B răce, noze
- S, H: dva, tri, četiri + tvar počítaného předmětu u m. = Gsg (zakona); u f. = Npl (žene)
- B: u všech číslovek specifická forma (grada, leva, konja...), u osob však tendence k obvyklé
pl-formě (vojnici, učiteli, junaci...).
- M: rovněž specifická pl-forma (čoveka, dena, junaka...), ale tendence k obvyklé formě (dni,
junaci...)
- S, H, B, M: u Subst. typu -anin širší sg-základ, redukovaný pl-základ (građanin, graždanin,
gragjanin x građani, graždani, gragjani)
- S, H, B, M: rozšíření základu v plurálu: most – mostovi/e, broj – brojevi/broeve; M -ovi a B
-ove lze s ohledem na ztrátu deklinace spíše považovat za speciální koncovky charakterizující
plurál, nikoliv jako kmenotvornou příponu.
ADJEKTIVNÍ DEKLINACE:
S, H, Sl: Protiklad jmenných/krátkých a složených tvarů.
B, M: Protiklad neurčených a určených tvarů.
Jmenný, resp. neurčený tvar – atribut i predikát, složený, resp. určený tvar – pouze
atribut;
Sl: tvarové rozlišení pouze v N/Asg m. (mlad x mladi).
S, H: tvarové rozlišení důslednější: v sg m./n. je bez rozlišení pouze V a I;
sg f. kromě možných intonačních odlišností i délka koncovky N/A u složených x krátkost u
jmenných: mlâdā/mlâdū x mláda/mládu;
sg n. a pl m./n./f. u N/A rovněž rozdíl v délce koncovky.
Jinak se ostatní tvary sg f. a pl m./n./f. v nepřímých pádech neliší.
Některá adjektiva (zvláště relační/vztahová) mají pouze složený tvar (srpski, gradski, zubni,
jelenji).
B: určité x neurčité tvary, tj. se členem x bez členu.
Neurčité tvary m. končí na souhlásku nebo -i (hubav, vesel, červen, bălgarski, kučeški, ovči),
určité na -i-ja(t) (hubavijat, veselijat, červenijat, bălgarskijat, kučeškijat, ovčijat);
f. neurč. -a, určité –ta (hubava x hubavata);
n. neurč. hlavně -o, určité -to (hubavo x hubavoto);
pl m./n./f. neurč. -i, určité -te (hubavi x hubavite).
M: to samé, jen určité tvary m. končí na -i-ot (ubaviot, veseliot, crveniot, bugarskiot),
podstatnější rozdíl je v tom, že zde existují i určité formy -ov, -va, -vo, -ve, resp. -on, -na,
-no, -ne odpovídající tříčlennému systému ukazovacích zájmen.
Protiklad určitých/neurčitých tvarů je v B a M paradigmatický, tj. možný u jakéhokoliv adj.
Deklinace jmenných tvarů adjektiv v S, H a Sl odpovídá substantivním vzorům.
S, H: U m. a n. sg je shoda ve všech pádech s výjimkou V (mladī čoveče, mladō selo) a I
(mladīm prozorom/selom). U f. sg a v pl všech rodů je shoda jen ve tvarech N (mlada;
mladi/mlade/mlada) a A (mladu; mlade/mlade/mlada).
Sl: U m. a n. sg je shoda jen v N a A, u životných m. jen v N; u f. sg je shoda úplná. V pl
všech rodů je shoda opět jen ve tvarech N a A.
Deklinace složených tvarů adjektiv v S a H fakticky splynula s deklinací zájmennou, kdežto
v Sl je rozdíl zachován, ke splynutí došlo jen v některých pádech sg m.
Rozdíly v tvrdé a měkké deklinaci:
Došlo k vyrovnání obou deklinací, rozdíly v S a H zůstávají jen v G, D a L sg m. a n.
(novog x tuđeg, novom x tuđem) a v N/A sg n., což platí i pro Sl (novo x tuđe/tuje).
Tvarový synkretismus:
S, H: především D, L a I pl všech rodů (obdobně jako u subst.).
Posesivní adjektiva:
sufixy -ov/-ev nebo -in; problém s tvořením od maskulin na -a: rodový princip se uplatňuje
jen u Sl. U S, H, B a M je určující deklinační typ (S, H: sluga – slugin, B bašta – baštin /ale
Nikola – Nikolov/, M vladika – vladikin).
Stupňování adjektiv:
Prostý komparativ: sufixy + častá alternace slovního základu;
Sl: -ejš- (starejši), -š- (mlajši) nebo -j- (dražji);
S a H první typ bez -š-, tedy jen -ij- (stariji), druhý typ -š- (lakši, mekši, ljepši), třetí typ -j(draži,
mlađi).
Analytické tvoření komparativu a superlativu:
V Sl, H a S vedle prostého komp. a sup. je lze tvořit i analyticky: bolj/najbolj, više/najviše
(vzestupné stupňování) x manje/najmanje (sestupné st.). Sup. výhradně analyticky: naj- +
komparativ.
B a M pouze prefixálně: Komp po- + pozitiv, Sup naj- + pozitiv: po-hubav, naj-hubav;
poubav, najubav). Tyto prefixy lze spojit i s kvalif. substantivy v pozici predikátu (pomajstor)
nebo s prostor. adverbii (po-nadolu) či slovesy (Taka po-može).
ZÁJMENA:
Zájmena osobní:
trojčlenný systém OZ, 1. a 2. osoba není rodově diferencována (s výjimkou plurálu ve Sl), 3.
osoba ano:
Sl: sg. jaz – ti – on/ona/ono pl. mi/me – vi/ve – oni/one/ona
SH: sg. ja – ti – on/ona/ono pl. mi – vi – oni/one/ona
M: sg. jas – ti – toj/taa/toa (kniž. on/ona/ono) pl. nie – vie – tie (kniž. oni)
B: sg. az – ti – toj/tja/to pl. nie – vie – te
B a M – zdvojování OZ v nepřímých pádech, tj. spojení plného a krátkého tvaru v A a D: př.
Na tebe ti e lesno; Go vidov nego.
Zájmena ukazovací:
Funkce deiktická – prostorová vzdálenost předmětu vzhledem k mluvčímu (tento/tamten
dům);
Funkce anaforická – odkazování na předmět, o kterém se v textu již hovořilo (ten/onen dům;
k předchozí výpovědi odkazuje to);
Funkce gramatická (preparativní) – zástupné slovo, jehož pomocí je do pozice větného členu
uváděna nějaká vedlejší věta (ten, kdo koupil tu kytici...).
B – dvojčlenný systém, M, S, H a Sl trojčlenný systém demonstrativ, při anaforickém užití
možná redukce na dvojčlenný.
B:
deixe – tozi/toja : onzi/onja
anafora – tozi/toja, předchozí výpověď: tova
gramatika – tova
M:
deixe – ovoj : toj : onoj
anafora – toj (ovoj, onoj příznakové), předchozí výpověď: toa
gramatika – toj, onoj
S, H:
deixe – ovaj : taj : onaj
anafora – taj (ovaj, onaj příznakové), předchozí výpověď: to
gramatika – taj, onaj
Sl:
deixe – tale : ta : tisti/tistile
anafora – ta, tisti, předchozí výpověď: ta
gramatika – tale
Nepříznakové deiktické tvary: B: tozi/toja, M: toj, S, H: taj, Sl: ta.
Zájmena přivlastňovací:
Na slovanském jihu typické pro 3. os. užití adjektivních posesiv:
Sl: njegov, njen, njihov (du. njun)
S, H: njegov, nje(zi)n, njihov
M: negov, nejzin, nivni (nesklonné, ale rodově proměnné tvary)
B: negov, nein, tehen (nesklonné, ale rodově proměnné tvary)
Charakteristické je užití dativu os. zájmen v posesivní funkci (jen ve Sl periferní):
S, H: Majka mi još nije došla. B: Žilištata im sa novi. M: Maž ti e ovde.
Zájmena tázací a neurčitá:
protiklad jaký x který (nějaký x některý)
který vyčleňuje substanci z množiny podobných substancí (individualizující význam);
jaký vyčleňuje příznak (a jeho prostřednictvím pak substanci) z množiny druhových
příznaků.
Které šaty si oblečeš? x Jaké šaty si oblečeš?
Jaký má v Č obecnější význam, stejně i v Sl: kateri x kakšen, B: koj x kakăv, M: koj x
kakov
V S a H koji proniká do sféry kakav a má obecnější význam.
ČÍSLOVKY:
Číslovky jsou v zásadě ohebné slovní druhy, ale zejména některé základní se chovají jako
neohebné.
Číslovka označující počet 1:
rozlišuje rody, má i tvar plurálu (ve spojení s plurálii tantum).
B: edin (-in spol. s VSJ a LS)
M: eden
Sl: eden, en (← ein)
S, H: jedan (spol. se ZSJ)
S, H, Sl: skloňování jako ukazovací zájmeno taj/ta.
Číslovka označující počet 2:
ve všech jazycích dva tvary:
B, M, Se
, Sl: dva : dve
H, Sije
: dva : dvije
Rodový protiklad:
S, H: m./n. : f. (spolu s VSJ a LS)
B, M, Sl: m. : n./f. (spolu s Č i Sn)
Deklinace obou tvarů je v Sl totožná (NA dva : dve, GL dveh, DI dvema, viz též Č – NA dva
: dvě, GL dvou, DI dvěma), v S a H se rozlišuje (NA dva : dve/dvije, G dvaju : dveju/dviju,
DLI dvama : dvema/dvjema → starý duálový charakter deklinace).
Číslovky označující počet 3 a 4:
H, S, B, M: tri, četiri.
Pouze Sl rozlišuje rod: m. trije, štirje : n./f. tri, štiri.
Skloňování se u S a H vyrovnalo číslovce 2, rozdíl je jen v tzv. tematickém vokálu (G triju,
četiriju, D trima, četirima).
Sl – podobně, ale zachován rozdíl v DI, což souvisí s duálovým tvarem čísl. 2 (G treh, štirih,
D trem, štirim).
Tvary substantiv ve spojení s číslovkami 2, 3, 4:
Sl: 2 + duál, 3, 4 + plurál
S, H: 2, 3, 4 + Gsg
B, M: 2, 3, 4 + -a (m., tzv. numerativ) nebo plurál (n., f., m. personická – zde ve spojení
dvama, trima, četirima // dvajca, trojca, četvorica)
Číslovky označující počet 5 a výše:
5, 6, 9, 10:
Sl, H, S, B, M: pet, šest, devet, deset
7, 8:
B, Sl: sedem, osem
M: sedum, osum
S, H: sedam, osam
B, M, ale i S a H – nesklonnost těchto číslovek.
Sl – tvary plurálu s vokálem /i/ – NA pet, GL petih, D petim, I petimi.
100:
sto – nesklonná, v S a H – též tvar stotina, který se skloňuje; Sl – sto se skloňuje jako pet:
stotih, stotim...
200, 500:
Na rozdíl od Č, kde se skloňují obě části, u JSJ se tyto číslovky neskloňují.
Personičnost maskulin ve spojení s číslovkami se odráží všude kromě Sl: dvojica, petorica,
desetorica + Gpl. Tato maskulina se však mohou pojit i s obvyklými číslovkovými tvary.
SLOVESA:
U sloves rozlišujeme tyto kategorie:
vid (d – nd)
slovesný rod (akt – pas)
jmenný rod (m. f. n. – jen u některých tvarů sloves)
osoba (1. 2. 3.)
čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti)
způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ v S, H, nepřímá výpověď v B, M)
1. osoba:
Mluvčí – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt;
1pl často funguje v transponovaném užití – pluralis majestaticus; autorský plurál (v daném
kontextu je schopen implikovat i adresáta, proto není nevhodný).
2. osoba:
Adresát – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt;
někdy substituuje 1sg (např. B Po-kăsno idva tolkova narod, če prosto njama kăde da legneš
ili sedneš)
2pl – kolektivní adresát nebo vykání;
2sg – může mít zobecněný význam (např. Č S poctivostí nejdál dojdeš; Sl Delaš kot konj vse
leto, toča pa pobije v petih minutah);
3. osoba:
Nekomunikátor – není vyloučen příznak Personičnost, Subjekt;
zvláštní užití – kontakt s malým dítětem, čili substituuje 2sg;
obecný charakter subjektu – konstrukce s podmětem člověk (Sl človek, H čovjek, S, M, B
čovek) (např. Sl Človek je iz njihovega pisanja dobil vtis; H Najgore je prvih pet godina, a
onda se čovjek privikne; B Čovek može da poludee!)
3. os. reflex. – Personičnost, implikuje rys Subjekt – tzv. nespecifikovaný personální subjekt
(např. S, H Ide se nizbrdo; Sl Tod se hodi na Triglav)
Systém časů
Zákl. ve všech slovan. jaz. je trojčlenný systém ve vztahu k okamžiku promluvy (préteritum –
prézens – futurum).
Tomu odpovídá Sl; S, H, B a M mají složitější systém minulých časů (vč. jednoduchých časů
aoristu a imperfekta);
Všechny jazyky mají též antepréteritum (= pluskvamperfektum), což je vedlejší relativní čas
v rovině minulé. V rovině budoucí mu odpovídá futurum II s významem předbudoucím, které
nemá jen Sl.
Základním protikladem je protiklad časů minulých proti neminulým.
Minulé časy – lokalizace děje/stavu před okamžikem promluvy;
„Neminulé“ časy – lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé;
Nedokonavý prézens – okamžik promluvy;
Dokonavý prézens – lze zobecnit jen jako lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé;
Dokonavé i nedokonavé futurum – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy;
Dokonavý prézens ve významu futurálním – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy;
kontextový význam časové následnosti děje vzhledem k nějakému časovému orientátoru.
1. Prézentní konjugace
Syntetický charakter, odlišnosti jsou v počtu konjugačních tříd v závislosti na tematickém
vokálu:
Celý jih – 3 typy s vokály /e/, /a/, /i/ (viz i Č): př. bereš – pevaš – nosiš.
1sg: -m (Sl, H, S, M) nebo (-a)-m/-a (B)
2sg: -š, pouze u být je stará koncovka -si (S, H: jesi/si, Sl, M, B: si)
1pl: -m (B), -me (B u sloves s -m v 1sg, M), -mo (Sl, H, S)
2pl: -te, Sl u starých atematických sloves i -ste (daste, veste)
3sg: nulová koncovka (Sl, H, S, B, M – dela, piše, čita, moli, vika)
3pl: vokalická koncovka (Sl, H, S – delajo, pišu, čitaju) nebo -t (B, M – moljat, vikaat)
Specifikum slovesa být:
S a H – tvary přízvučné (ortotonické) vers. nepřízvučné (enklitické):
jesam, jesi, jest(e); jesmo, jeste, jesu x sam, si, je; smo, ste, su
Alternace prézentního základu u sloves s inf. kmenem na velární konsonant:
M – odstranění alternací (pečam, pečeš, pečat; možam, možeš, možat)
Sl, H a S – odstranění alternace v 1sg (pečem, pečeš; možem, možeš), 3pl však peko/peku,
mogo/mogu
B – alternace zachována (peka, pečeš, pekat; moga, možeš, mogat)
2. Futurum
Slovanský jih se výrazně liší od severu; nemá totiž tvarové rozdíly mezi dok. a nedok.
futurem (srov. R budu pisať/napišu nebo Č budu psát/napíšu x Sl bom pisal/bom napisal, H
pisat ću/napisat ću nebo B šte piša/šte napiša).
Kromě Sl se futurum tvoří spojením s modálním slovesem chtít, v záporu pak v některých
případech nemít:
H, S: ću, ćeš, će; ćemo, ćete, će / neću... + inf.
B: šte (jde o neohebnou částici) / njama da + préz.
M: k’e (jde o neohebnou částici) / nema da + préz.
Sl: bom, boš, bo; bova, bosta, bosta; bomo, boste, bojo/bodo / ne bom... + l-ové příč.
Dok. prézens má futurální význam jen ve vedlejší větě jako tzv. závislé futurum:
B Toj šte si kupi knigata, kojato si izbere; H Pogovorit ćemo o tome, kad dođeš.
Futurum II (futurum exactum):
Tzv. závislý budoucí čas, který vystupuje ve vedlejších větách a vyjadřuje nejčastěji děj
předcházející jinému ději v budoucnosti, někdy ale i děj souběžný nebo následný po nějakém
ději v budoucnosti. Vyskytuje se jen v H, S a B.
Tvorba: l-ové příčestí +
- pomocné sloveso být ve futurálním tvaru budem, budeš... (S, H)
- pomocné sloveso být ve složeném futurálním tvaru šte săm/băda, šte si/bădeš (B)
Minulé futurum (futurum praeteriti):
B: bădešte vreme v minaloto
vyjadřuje, že mluvčí měl v minulosti v plánu něco vykonat, co by ale k momentu v minulosti
realizované promluvy bylo vlastně v budoucnosti (B – štjah da piša, šteše da pišeš... /
njamaše da piša, njamaše da pišeš...; M – k’e odev, k’e odeše... / ne k’e odev, ne k’e odeše...)
Minulé futurum neurčité (futurum exactum praeteriti):
B: bădešte neopredeleno vreme v minaloto
vyjadřuje děj ve vztahu k nějakému minulému ději budoucí, ale fakticky děj minulý (jen B –
štjah da săm hodil, šteše da si hodil...)
3a. Opisné časy minulé
Préteritum (perfektum):
Hlavní, ale časově blíže nespecifikovaný děj minulý.
Tvorba: Slovanský jih užívá l-ového příčestí + pomocného slovesa být, M bez p.s. v 3sg/pl
(jako Č); v B bez p.s. → referativní modus (způsob nepřímé výpovědi), čili rozlišuje význam.
S, H: Na otázku lze odpovědět pomocným slovesem (Jesi li uspio? – Jesam.)
Tvoření záporu: negativní částice se připojuje k pomocnému slovesu (Ta nisem čital; To
nisam čitao; Toa ne sum čel; Tova ne săm čel) x Č (To jsem nečetl)
Sg – rodové rozdíly (0 – a – o); Pl – taktéž (i – e – a), s výjimkou B (jen -i) a M (jen -e).
Antepréteritum (pluskvamperfektum):
Vedlejší děj minulý, který předchází jinému ději; může znamenat i výsledek minulého děje
vztaženého k minulosti. Na slovanském jihu živý jev, v Č se pociťuje jako archaický (Učinil,
jak byl slíbil).
Tvorba: Sl, H, S – l-ové příčestí + perfektum slovesa být (S, H On je bio radio); B, M – l-ové
příčestí + aorist slovesa být (B, M Toj beše rabotil)
3b. Prosté časy minulé
Přítomné v jazycích slovanského jihu, s výjimkou Sl. Živé však jen v B a M. V S a H se
vyskytují v starším spisovném jazyce, v současnosti jen tam, kde mají oporu v nářečí, a to
spíše mezi Srby a Černohorci. Imperfektum je však na ústupu i tam a pociťuje se jako knižní
tvar.
Aorist:
B – minalo svăršeno vreme, M – minato opredeleno svršeno vreme
Základní tvar vyjadřující děj předcházející okamžiku promluvy a vázaný na určité konkrétní
momenty v minulosti. Tvoří se od sloves obou vidů, dominují však slovesa dokonavá, a od
slovesného základu minulého. Tvarový synkretismus v 2 a 3sg:
B: -h, 0, 0; -hme, -hte, -ha
M: -v, 0, 0; -vme, -vte, -(j)a
S, H: -h, 0, 0; -smo, -ste, -še
Imperfektum:
B – minalo nesvăršeno vreme, M – minato opredeleno nesvršeno vreme
Vyjadřuje minulý děj souběžný s nějakým minulým orientačním momentem. Tvoří se téměř
výhradně od sloves nedokonavých, od slovesného základu přítomného, koncovky jsou
prakticky totožné s aoristem.
B: -h, -še, -še; -hme, -hte, -ha
M: -v, -še, -še; -vme, -vte, -(j)a
S, H: -h, -še, -še; -smo, -ste, -hu
Systém modů (způsobů) – protiklad indikativu, imperativu a kondicionálu.
1. Imperativ:
Tvar, který oznamuje, že děj je ze strany nositele mluvčím očekávaný.
Vlastní tvary imperativní jsou 2sg/pl, Sl též 2du:
2sg: 0/-i/-j
2pl: -te připojené k sg. tvaru (aglutinační tvoření); B a M (ale i Č) však mají specif. koncovku
signalizující 2pl a navíc imp.: -ete (př. H, S nosi – nosite x B nosi – nosete)
1pl: -mo připojené k sg. tvaru (Sl, H, S); B, M – da + 1pl ind. (da pišem; da odime), B, S, H
možné i opisné konstrukce s daj (daj da večeramo! daj da otidem!) nebo s vybízecí částicí
hajde! (M ajde!) (hajde da večeramo/večerjame!)
3sg/pl: nepřímá výzva
- spojení výzvové částice Sl naj, H, S, B, M neka, da, neka da (Č nechť, ať) /← původně ze
slovesa nechat/ s 3 os. ind. préz.
- záporný imperativ: obecně nedok. tvary více než dok. (házej! x neházej!; hoď! x neházej!)
- jsl. jaz. – spíše opisná podoba: B nedej/te/ da + ind., M, S, H nemoj/te/ da + ind., S, H
nemoj/te/ + inf.
2. Kondicionál:
Tvar, který vyjadřuje děj možný nebo něčím podmíněný. Analytický kondicionál se tvoří
z aoristových tvarů pomocného slovesa být a l-ového příčestí. Tento kondicionál je ve
vedlejších větách na jsl. prostoru upozaděn ve prospěch modálně nepříznakového indikativu,
zvláště ve spojení s da.
V M a Sl má pomocné sloveso být podobu neohebné částice bi;
H, S, B – ohebné tvary, ale synkretismus 2. a 3. os. sg
(S, H bih, bi, bi; bismo, biste, bi; B bih, bi, bi; bihme, bihte, biha)
B a M nerozlišují kond. přítomný a minulý, kdežto:
S, H: čitao bih x bio bih čitao (okrajové) Sl: delal bi x delal bi bil
Slovesná adjektiva činná (příčestí) a přechodníky
prézentní part. préteritální part. prézentní přech. préteritální přech.
Sl delajoč delavši (kniž.) delajoč/gledaje delavši/gledavši
H, S x x gledajući gledavši
M x x vikajk’i x
B nosešt x nosejki x
(Č) dělající udělavší (kniž.) nes-a/-ouc/-ouce (kniž.) přines-0/-ši/-še (kniž.)
Infinitiv a supinum
Infinitiv není v B a M, v S a v menší míře i v H je v některých konstrukcích nahrazován
indikativním tvarem. Jen Sl má jako jediný slov. jaz. opozici inf. x sup. Inf. má vokalické
zakončení -ti (v Č tomu bylo též, ale ve 2. pol. 20. století došlo ke změně na -t). Sl má opozici
-ti (inf.) x -t (sup.). V B tzv. zkrácený tvar infinitivu (inf. základ), především v záporném
imperativu typu nedej pisa.
PŘÍSLOVCE (ADVERBIA; H, S, M PRILOZI; B NAREČIJA)
Neohebný plnovýznamový slovní druh označující především místní (tam, tady, daleko, dole,
vzadu aj.), časové (zítra, pozdě, dnes, večer, teď aj.), způsobové (vč. množství a míry:
vesele, česky, mlčky, dobře aj.; hodně, málo, úplně, vůbec aj.) a příčinné (náhodou, hlady,
smíchy, navzdory, schválně aj.) okolnosti, za nichž se realizuje obsah slovesa, platí obsah
adjektiva nebo jiného adverbia.
Formální hledisko: příslovce původní (nemotivovaná) x nepůvodní (motivovaná)
Př.: S često, juče, rano, pre x noću, danas, leti, dobro, malo, zanimljivo
Adverbia vzniklá z kvalifikačních adjektiv je možno stupňovat, to však není vyjadřování
kvalit gramatických, nýbrž lexikálně-sémantických:
Č dobře – lépe – nejlépe H, S dobro – bolje – najbolje B dobre – po-dobre – naj-dobre
Některá příslovce se vnímají spíše jako částice. Jsou to taková příslovce, na něž se nelze
zeptat běžnými otázkami typu kde? kam? proč? kolik? jak? – već, bar, baš, čak, evo, eno,
gotovo apod. Některá patří mezi tzv. větná adverbia = komentují obsah celé věty, tj. mají
funkci modifikátorů – bohužel; istina, srećom, međutim apod.
ČÁSTICE (PARTIKULE; H ČESTICE/RIJEČCE; S REČCE; M ČESTIČKI; B ČASTICI)
Neohebný neplnovýznamový slovní druh. Jinak řečeno jde o taková synsémantika, která
nemají spojkový nebo předložkový charakter.
Na základě jejich funkce a formálních vlastností lze rozlišovat částice modální (asi, snad,
možná aj.), intenzifikační (velmi, hodně, zcela aj. – viz též měrová adverbia), vytýkací
(jenom, rovněž, jedině, také aj.), modifikační (primárně příslušejí jiným slovním druhům: ale,
tedy/teda, hezky, prostě aj.)*, odpověďové (ano, jo, ne; da, ne, jest/e/; njama aj.), negační
(ne/nikoli) a přací/optativní (kéž; neka).
Př.: Ty jsi ale trouba! To je teda nadělení! A teď to hezky vyklop! Prostě to udělej!
PŘEDLOŽKY (PREPOZICE; H PRIJEDLOZI; S, M, B PREDLOZI)
Neohebný neplnovýznamový slovní druh, vyjadřuje především povahu vztahu jména ke
slovesu nebo k jinému jménu ve větě. Podle spojitelnosti dělíme předložky na genitivní,
dativní, akuzativní, lokálové a instrumentálové. Některé jsou spojitelné s více pády (H na,
u, pred aj.).
Z hlediska původu se předložky dělí na původní (pravé) a nepůvodní (nepravé):
H, S pod, pri, od, na, do, iz aj. x kraj, niz, posle, zbog, među aj.
Z formálního hlediska se dělí na prosté (jednoduché) a složené:
H, S pod, od, niz, posle x uzduž, iznad, ispod aj.
Významy předložek:
Prostorové (oko, ispred), časové (prije, sredinom), vztahové (u vezi s, s obzirom na),
příčinné (zbog, od) aj.
SPOJKY (KONJUNKCE; H, S VEZNICI; M SVRZNICI; B SĂJUZI)
Neohebný neplnovýznamový slovní druh sloužící ke spojování vět, částí vět nebo slov.
Forma je jednoslovná (a), opakovaná (nebo, nebo), dvojitá (buď – nebo; ili – ili) nebo
víceslovná (ne tak – jako spíše)
Spojky s ohledem vztah mezi spojovanými členy dělíme na souřadicí (parataktické) a
podřadicí (hypotaktické). Další členění viz syntax.
CITOSLOVCE (INTERJEKCE; H UZVICI/USKLICI; S UZVICI; M IZVICI; B
MEŽDUMETIJA)
Neohebný slovní druh se zvláštními typy významů, v komunikaci jsou citoslovce plně sdělná
a formálně samostatná. Z hlediska výstavby textu plní především funkce emocionální a
sociální (kontaktové). Vyjadřují se jimi nálady, pocity, city, dojmy, výzvy nebo se napodobují
zvuky okolního světa.
1. citoslovce pocitová (sláva! ach jo! proboha! aj.)
2. citoslovce zvukomalebná/onomatopoická (bác cink bé prásk aj.)
3. citoslovce obecně kontaktová a vybízecí (člověče lidičky pánové hele marš viď aj.)
Č plác, žbluňk H pljus, buć B pljas, pljak
Č haf! H vau! B bau!