1 Chrématonyma 1. Základní otázky onomastické teorie a terminologie 1.1 Onomastika a její rozdělení Onomastika je jazykovědná disciplína s jistou mírou samostatnosti danou charakterem zkoumaného materiálu (vlastní jména neboli propria). Zjednodušená definice: nauka o vlastních jménech, o jejich povaze, tvoření a fungování. Vlastní jména tvoří v každém jazyce specifickou pojmenovací soustavu, která funguje na základě jistých systémotvorných pravidel a zákonitostí. Dílčí soustavy pak tvoří jednotlivé třídy proprií rozdělené podle druhu pojmenovávaných objektů a ty jim vtiskují specifické rysy. Srov. např. osobní a místní jména Jan, Novák, Pepíček, Bohunice, Dolany, Staré Město, Benešov, Dlouhé louky, Svitava. Specifické případy: Josef Opava nebo starobylé toponymické typy mající podobu shodnou s antroponymy (městys Vladislav, vesnice Gajer, místní část Zahradníci atd.). Chrématonyma často vznikají tzv. transonymizací z jiných proprií. Praha, Vltava – hotel, kino, nebo jsou popisná (Ústav pro jazyk český). Ve výše uvedeném smyslu je pak pravdivá spíše definice následující: Onomastika je nauka o tvoření, fungování a povaze těchto onymických soustav. 1.2 Vlastními jmény se tedy označují: 1.2.1. Živé bytosti: souhrnný termín pro názvy živých bytostí je bionymum. Zahrnuje všechna vlastní jména živých nebo jakoby živých bytostí a jiných organismů, jež jsou fixovány v sociálních vztazích. V jeho rámci se rozlišují: 1.2.1.1 Antroponyma − vlastní jména jednotlivců nebo skupiny lidí (Ondřej, Němci) a nepravá antroponyma (pseudoantroponyma), tj. vlastní jména smyšlených osob včetně mytologických nadpřirozených bytostí (starobylý řecký bůh Hermés, princezna Zlatovláska, personifikované Hoře atd.). 1.2.1.2 Zoonyma – vlastní jména skutečných živočichů (pes Rek) a nepravá zoonyma (pseudozoonyma), tj. vlastní jména živočichů smyšlených (včelka Mája). 1.2.1.3 Fytonyma – vlastní jména rostlin: Semtínská lípa, dub Napoleon (pseudofytonyma – masožravá rostlina Adéla). 1.2.2 Neživé objekty a jevy: souhrnný termín pro jejich názvy je abionymum. Zahrnuje všechna vlastní jména neživých objektů a jevů, a to jak přírodních (hora Sněžka), tak člověkem vytvořených (město Brno). Podle druhu pojmenovávaných objektů se rozlišují: 1.2.2.1 Toponyma (vlastní jména zeměpisná, geonyma) – vlastní jména objektů, které leží v krajině a jsou kartograficky fixovatelné v mapových dílech (Brno, Krkonoše, Svratka, Dolní pole). Jména obydlených objektů se nazývají oikonyma neboli (vlastní) jména místní, jména neobydlených objektů bývají označována jako anoikonyma neboli pomístní jména (oronyma, hydronyma...), viz NESČ. 1.2.2.2 Kosmonyma / astronyma – vlastní jména objektů nacházejících se mimo Zemi, tj. galaxií, planet, hvězd včetně jejich objektů, umělých kosmických těles atd., např. Saturn. Toponyma a kosmonyma bývají někdy společně označována jako geonyma. 1.2.2.3 Chrématonyma − vlastní jména lidských výtvorů, které jsou zakotveny nikoli v přírodě, nýbrž v společenských, ekonomických, politických a kulturních vztazích. Patří sem jména výrobků (jednotlivých − zvon Václav, produkovaných v sériích − zubní pasta Elmex – na internetu prezentována v různých druzích, např. E. Sensitiv), jména společenských institucí, organizací a zařízení (Masarykova univerzita, Česká lékařská komora), jména společenských jevů (Štědrý den) atd. – Hranice mezi jednotlivými druhy chrématonym mohou být plynulé (např. botel Racek – vlastní jméno lodi i hotelu). R. Šrámek (Úvod do obecné onomastiky, 1999, s. 70) rozeznává tři typy fixace onymických objektů: 1) geograficky prostorová, týká se geonym (toponym). Geonymické objekty jsou fixovány v geomorfologických systémech, které jsou topograficky zjistitelné a kartograficky určitelné v bodech majících své souřadnice, popř. jsou lokalizovatelné vzhledem k bodům jiným: Hodslavice, ves 6 km jižně od N. Jičína. 2) Sociálně prostorová je vlastní všem bionymům, zvl. antroponymům. Přirozený prostor bionymických objektů představují sociální vztahy společnosti (rodina, příbuzenstvo, přátelské vztahy, škola, různé organizace, sociální vrstvy, etnické skupiny atd.). 3) Ekonomicky (nebo kulturně, politicky) prostorová f. je vlastní všem chrématonymům. Chrématonymické objekty jsou výsledky lidské činnosti určené pro systémy a vztahy ekonomické, kulturní, duchovní, politické atd. a odrážejí vyspělost, úroveň a společenské vazby lidské společnosti (národa, sociální skupiny atd.). 1.3 Těmto skupinám objektů odpovídá základní členění onomastiky: Antroponomastika – zabývá se vlastními jmény osobními neboli antroponymy; toponomastika – zabývá se vlastními jmény zeměpisnými neboli toponymy; chrématonomastika – zabývá se chrématonymy. Toto tradiční rozdělení je podle potřeby doplňováno termíny označujícími disciplíny dílčí, např. zoonomastika − věda zabývající se zoonymy, nebo disciplíny nadřazené, např. bionomastika − věda zabývající se bionymy. Onymie je soubor vlastních jmen na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době. Antroponymie je soubor antroponym na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době, podobně toponymie, chrématonymie atd. Závazná onomastická terminologie byla poprvé publikována v díle Svoboda, J. et al.: Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, a v relativní úplnosti byla uvedena v NESČ, 2016. LITERATURA: Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J. (eds.) Nový encyklopedický slovník češtiny, 2016 (dostupné z www.czechency.org). 1.4 Základy onomastické teorie 1.4.1 Předmětem onomastického výzkumu jsou vlastní jména neboli onyma, propria. Vlastní jména představují jazykové znaky vyznačujícími se zvláštnostmi ve své obsahové a formální stránce. Od apelativ se odlišují především svou specifickou významovou náplní a cílem fungování. Vlastní jméno totiž nemá významový obsah, vytvářený souhrnem významových rysů (designát), nýbrž vždy jen odkazuje ke zcela určitému konkrétnímu jedinci nebo jednotlivině (denotátu). Z uvedeného vyplývá, že zatímco apelativa určují druh, třídu objektů (velkoměsta, děti, knihy), propria pojmenovávají a identifikují jednotlivé objekty v rámci téhož druhu (Brno, Evička; Babička, Zapadlí vlastenci). Hlavní funkcí proprií je propriálně pojmenovaný objekt v rámci objektů téhož druhu individualizovat (ohraničit jej jako neopakovatelnou jednotlivinu), diferencovat (odlišit ho od ostatních objektů téhož druhu) a „lokalizovat“ jeho pozici („umístění“) v systému daných objektů, tj. zařadit propriálně pojmenovaný objekt do určitých věcných, sociálně konvenčních, kulturních nebo ekonomických vztahů. (R. Šrámek, Úvod do onomastiky, 1999). Zcela jednoduše řečeno: vlastní jméno je jazykový prostředek, který pojmenovává určitý jednotlivý objekt (osobu, místo, lidský výtvor) a odlišuje ho od ostatních objektů téže třídy. 1.4.2 Plní tedy propria především funkci pojmenovací, identifikační, individualizační, diferenciační a lokalizující. Tyto funkce jsou považovány za hlavní onymické funkce, jejich plnění je pro každé vlastní jméno závazné. Jsou navzájem propojeny a vyplývají ze základního účelu vlastních jmen v komunikaci: pojmenovat jeden určitý objekt nezaměnitelný s jiným (např. jednoho člověka s nezaměnitelnou totožností - f. identifikační), označit ho jako jednotlivce nebo jako jednotlivinu (f. individualizační), vyjadřuje určitost a singulárnost, i když může být tento objekt jednoduchý (jeden člověk) nebo složený (tvoří ho množina členů - jeden rod, jeden národ, obyvatelé jedné lokality), odlišit ho od ostatních podobných objektů stejného druhu (f. diferenciační – čtyři Janové se v jedné třídě rozlišují různými hypokoristiky), lokalizovat (f. lokalizační, lokalizující), tj. zařadit propriálně pojmenovaný objekt do určitých věcných, sociálně konvenčních, kulturních nebo ekonomických vztahů. Pokud jméno tyto funkce plnit přestane, přestává být vlastním jménem, a buď zaniká (jako např. mnohá německá pomístní jména v pohraničí po vysídlení Němců po 2. světové válce), nebo dochází k jeho apelativizaci, tj. k přechodu propria v apelativum, např. antroponymum Švejk ´konkrétní literární postava´ ˃ švejk ´šprýmař, (mazaný) ulejvák´. X Jména užívaná jakoby bez objektu: Dnes má svátek Jaroslav (vývěska v květinářství). Výsvětlení: Jména užívaná jakoby bez objektu, ale je to je zdání, neboť referují k otevřené třídě objektů. Ten, kdo toto oznámení čte, si jméno vztáhne k nějaké konkrétní osobě ve svém okolí. Je to původně opis z kalendáře, kde se za jmény skrývaly konkrétní osoby – světci. Tyto nápisy tedy těží ze staré tradice. Takové soupisy jmen byly a jsou sestavovány z praktických důvodů (kalendáře, telefonní seznamy, jízdní řády), tradice svátků, vytváření jmen nesvěteckých atd. 1.4.2.1 Další funkce proprií (specifikováno na chrématonyma) Vedle základních onymických funkcí, tj. pojmenovací, individualizační, identifikační, diferenciační, lokalizační, plní chrématonyma ve společenské komunikaci ještě funkce další. Např. pro sériově vyráběné výrobky (pragmatonyma) vyčleňuje Knappová navíc funkce pasivní a funkce aktivní. Do pasivních patří funkce mimojazykové – jména podávají informace o složení výrobku (zubní pasta Fluora), chuti (sušenky Anýzky), jeho určení (mýdlo Interhotel), informace o velikosti, množství, tvaru (sýr Delta), barvě, kvalitě (káva Extra speciál), místě výroby (Pardubický perník, salám Poličan), informace o vynálezci, popř. původci (francouzská léčivá kosmetika Payot – podle lékařky stejného jména), o době jeho vzniku (džus Pirueta vznikl v době v ME v krasobruslení v Bratislavě), o jeho příležitostném uplatnění (bonboniéra MDŽ, valentinky…). Je-li ve funkci chrématonyma užito propria, poskytuje zároveň odkaz na možné encyklopedické znalosti o užitém jméně (salám Herkules). Funkce jazykové udávají, že jde o propria, a zároveň o něm poskytují informace tvaroslovné (rod, č., pád, vzor), slovotvorné (způsob tvoření, pojmenovací postup), lexikálně sémantické a etymologické. Funkce aktivní, tj. funkce, které ve společenské komunikaci chrématonymum plní. Do komunikace patří další komunikační prostředky jako obaly, reklama apod. Hlavní jsou f. pojmenovací, identifikační, individualizační, diferenciační – jméno individualizuje, diferencuje výrobek jednak v souboru různorodého zboží, jednak – a to především – v souboru výrobků stejného zboží (mýdel, sýrů, cigaret…). Další funkce: f. komunikační – je uskutečňována na základě známosti denotátu a jeho jména účastníkům řečové komunikace; její součásti je i f. deiktická. Charakterizační f. – charakterizuje výrobek z hlediska jeho složení, barvy, tvaru, velikosti, kvality, původu, určení, doby vzniku. Důležitá je funkce konotační, asociační; jméno má navodit k výrobku pozitivní vztah, probudit v zákazníkovi konotace či asociace a) spojené s průmyslovým a spotřebitelským charakterem zboží, týkající se se kvality, účelnosti, vzácnosti (bonboniéra Orchidea), výhodnosti koupě, společenské prestiže (mýdlo Diplomat – tu hrají důležitou roli i značky), b) působící na smyslové vnímání, emoce a představivost, např. o trávení volného času (mléko Piknik), cestování, exotice, vkusu, kráse, elegance, módnosti, c) intelektuální, např. z oblasti lingvistiky, historie, literatury (víno Bušek z Velhartic), a encyklopedických znalostí vůbec; důležité je tu spojení s národní a mezinárodní kulturou. U základů apelativních vyplývají možné konotace z výchozích apelativních významů, u základů propriálních je důležité, jakým dojmem jméno působí, jakou symboliku, popř. i magický význam mají (Bivoj – silný muž, Paříž – elegance, módnost). Pozitivně působí i jména sympatických literárních postav, mytologických bytostí, dalekých zemí nebo měst (příchuť exotiky), u ženských jmen se užívá jejich symbolu ženskosti, něžnosti a krásy, ženského smyslu pro módu, praktičnost… Funkce eufonická působí přes zvukové vyznění jména, záleží také na národní a profesní příslušnosti (určité seskupení fonémů známé jen odborníkům, dř. např. bio-). Při tvoření jmen výrobků s akcentem na eufonii se užívá reduplikací a aliterací. F. emocionální, psychologická – jméno působí na emoce a psychiku zákazníka, upoutává jeho pozornost a vybízí ke koupi výrobku. F. reklamní zároveň výrobek propaguje, reprezentuje jeho zavedeného výrobce. Cílem jazykové kultury v oblasti pragmatonym je jejich optimální fungování ve společenské praxi, tj. musí vyhovovat po stránce jazykové, legislativní, aspekty mimojazykové by měly odpovídat stavu národní společnosti. Ze základních onymických funkcí vyplývají všechny vlastnosti a systémové jevy, které jsou charakteristické pro vlastní jména a které na obecné úrovni tvoří opozici vůči vlastnostem a funkcím apelativ. Obecná lexikologie považuje propria za tzv. druhou vrstvu jazyka, a to ze dvou důvodů: 1.4.3 Odlišnost apelativního a propriálního významu. Apelativum s významem o pojmové hodnotě nám pomůže při jeho vyslovení nebo vybavení připomenout si alespoň podstatnou část významových rysů, které vytvářejí pojem daného slova: např. most ´zařízení pro přechod, přejezd přes řeku, údolí nebo jinou překážku´, dále ´něco, co most připomíná´(apel. význam) x toponymum Most ´město v severních Čechách´ (onymický význam); podobně adjektivum pokorný ´takový, který projevuje pokoru´ x příjmení Pokorný ´konkrétní osoba mužského pohlaví v daném kolektivu´, nebo babička ´matka jednoho z rodičů´, ´stará žena´, ´porodní asistentka´, nář. ´protěž´ x chrématonymum Babička ´kniha, dílo B. Němcové´. Spojitost proprií Most, Pokorný, Babička se slovy most, pokorný, babička je čistě geneticko-etymologická a její průhlednost není podmínkou existence těchto proprií (Most, Pokorný, Babička), proto i nejasná jména mohou plnit své onymické funkce spolehlivě: Jan ´Bůh je milostivý´, obec Náklo (˂ nákel ´vlhké, naplavené místo poblíž řeky, porostlé vrbami, kde klíčí vrboví´, francouzská kosmetika Payot). 1.4.4. Apelativní a onymický objekt Jevy, objekty, skutečnosti, které nás obklopují, jsou primárně pojmenovány apelativem (tzv. apelativní objekty). Každý z nich se může stát objektem onymickým, tj. objektem nazvaným propriem, jestliže ve společenské komunikaci vznikne potřeba s tímto objektem manipulovat jako s jednotlivinou. Konkrétní vlastní jméno je pak vnějším jazykovým výrazem této společenské potřeby. Opačný proces je apelativizace. Ta tkví v procesu zbavení individuality tím, že se zobecní jedna vlastnost (popř. jejich komplex): Švejk > švejk. Toto zobecnění se u chrématonym opírá o jeden důležitý předpoklad, totiž nadprůměrnou frekvenci a reprodukci vztahu objekt – vlastní jméno, podle toho, zda jde o výrobu kusovou či sériovou. To je okolnost, která tvoří charakteristický rys chrématonymie a která stojí u pramene nejasností s jejich propriální nebo apelativní interpretací (cigarety zn. Sparta, sparta). Doplnění Apelativizace je proces, kdy se z vlastního jména (propria) stává obecné jméno/apelativum: švejk. Proprializace/Onymizace je proces, kdy se z obecného jména (apelativa) stává vlastní jméno: osada Smrk. Transonymizace je proces, kdy je vlastní jméno jednoho objektu přeneseno na jiný jedinečný objekt: typické pro chrématonyma: salám Vysočina podle oblasti Vysočina. Podle Šrámka tvoří onymické objekty dvě skupiny: 1.4.4.1 jednotliviny – literární díla…. Vícenásobný výskyt týchž proprií vázaný vždy na jiné objekty je vícenásobnou reprodukcí motivačních a jazykově pojmenovacích okolností (časté příjmení Novák). Pokud je těchto jmen více (Praha – toponymum, kino, restaurace) jsou vázané na jiné objekty (na základě určitého motivu se na jeden objekt přeneslo jméno objektu jiného: město Praha > kino Praha). 1.4.4.2 objekty hromadné (někteří lingvisté nepovažují jejich označení za vlastní jména), a to heterogenní (nestejnorodé) – např. etnonymum Čech = Petr Novák, Jan Skládal, a homogenní (stejnorodé, jejich prvky jsou vzájemně zaměnitelné) produkované v sériích, řadách atd. – letadlo v sérii typu Tupolev M 154. 1.4.5 Pevné spojení propria s pojmenovaným objektem. Vlastní jména jsou s pojmenovávaným objektem spojena přímo, přímo poukazují na daný živý nebo neživý objekt a vyčleňují jej tak z množiny objektů charakterizovaných určitou společnou vlastností: díla B. Němcové – Babička, Dobrý člověk, V zámku a podzámčí. Tímto rysem se tedy propria odlišují od apelativ, která jsou definována svým smyslem, a proto mohou označovat celé třídy objektů. Onymie daného jazyka (dialektu) je se systémem tohoto jazyka (dialektu) spjata prostřednictvím lexikálních prostředků, pojmenovacích postupů, slovotvorných možností apod. Od apelativní sféry se však odlišuje plněním speciálních funkcí, což způsobuje i specifikaci užitých jazykových prostředků. Všechna propria (např. Brno, Pokorný, Vítámvás, Dlouhé louky, U zabitého letce, Pod vršky proti Medličkám, třída Politických vězňů, restaurace U Medvídků, Bible kralická, USA, Jak jsem poznal vaši matku) jsou substantiva. literatura: Filipec, J. − Čermák, F. Česká lexikologie, 1985; Knappová, M. Rodné jméno v jazyce a společnosti, 1989; Lutterer, I. − Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1997; NESČ; Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000−2010, 2011; Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 11−12. 1.5 Vztahově modelová a strukturní analýza proprií Základní pojmenovací motivy všech proprií lze postihnout čtyřmi tzv. vztahovými modely: A ´poloha, směr´ pojmenovávaného objektu (jméno „odpovídá“ na otázky kam, kde, odkud); B ´druh´ pojmenovaného objektu (co tam je), C ´vlastnost objektu´ (inherentní i založená na ději, příp. na vztahu k jinému objektu – jaký…), D ´posesivita i jiný vztah k osobám´. Jazykové ztvárnění VM postihují modely strukturní (SM - slovotvorné, názvotvorné) a v jejich rámci typy (slovotvorné strukturní, názvotvorné). Pomocí VM a SM, ST lze postihnout celý pojmenovací proces: OJ Malák (VM C, SM Sd, ST -ák); MJ Benešov (VM D, SM Sd, ST -ov), chrématonymum Poličan (VM A, SMd, ST -an). --------------------------------------------------------------------------------------------------- -------------- 2 Chrématonymum a jeho rozdělení 2.1 CHRÉMATONYMICKÝ OBJEKT Je to objekt, který vznikl lidskou činností, není zakotven v přírodě, nýbrž v ekonomických, politických, kulturních aj. vztazích. Chrématonymické objekty (dále ch.o.) vznikají ve společenské komunikaci z potřeby příslušný konkrétní předmět v komunikaci individualizovat, pojmenovat. Podle své povahy se rozlišují: 2.1.1 ch.o. jednodenotátové, unikátní (např. Kunderův román Žert, parník Vyšehrad, taková chrématonyma bývají nazývána též unikátonyma); 2.1.2 ch.o. vícedenotátové, a to 2.1.2.1 hromadné stejnorodé objekty, zejména ty, které vznikly sériovou výrobou (sérionyma, např. auto Škoda Superb, Čokopiškoty, lék Jovesto). Jménem lze individualizovat i jeden chrématonymický prvek, kus z dané série (unikátonymem, např. jedno letadlo v sérii typu Tupolev M 154 neslo jméno Luhačovice). Ch.o. a jejich vlastní jména jsou zpravidla ustáleny, ovšem průběžně se vyvíjejí v závislosti na ekonomických, hospodářských, kulturních a politických vztazích ve společnosti. Literatura: Hubáček, J. Chrématonyma v železničářském slangu. CHHTP(= Chrématonyma z hlediska teorie a praxe), 1989, 138–144; Knappová, M. Funkční a jazykově kulturní aspekty pragmatonym. CHHTP, 1989, 27–34; Knappová, M. Chrématonyma. In Rzetelska-Feleszko, E. & A. Cieślikowa (eds.), Słowiańska onomastyka 2, 2003, 375–381; Majtán, M. Klasifikácia chrématonýmie. CHHTP, 1989, 7–13; NESČ; Pícha, E. Informačná hodnota chrématoným. CHHTP, 1989, 35–44; Šrámek, R. Chrématonymický objekt. CHHTP, 1989, 13–20; Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 12–14. 2.2 Chrématonymum Vlastní jméno lidských výtvorů, které jsou zakotveny nikoli v přírodě, ale v ekonomických, politických, kulturních, historických aj. vztazích. Jejich soubor je značně různorodý a proměnlivý, s hranicí prostupnou s apelativy. Zvláště chrématonyma sériově vyráběných produktů (pragmatonyma) mají blízko k apelativům, protože u nich nejde o identifikační vztah mezi jménem a singulárním denotátem, nýbrž o vztah mezi jménem a singulární sérií, jež může být reprezentována libovolným výrobkem z příslušné série, protože každý výrobek v dané sérii má tutéž množinu pozorovatelných vlastností. (Cigarety zn. Sparta, v komunikaci: “dej mi jednu spartu“.) Chrématonyma jsou součástí nadřazené třídy abionym. Člení se na: 2.2.1 jména společenských jevů, jako jsou 2.2.1.1 časové pojmy, např. epochy, svátky (Vánoce, Štědrý den – chrononymum), 2.2.1.2 dějinné události (Pražské povstání – akcionymum), 2.2.1.3 společenská ocenění jako vyznamenání, tituly – faleronymum (srov. lat., např. Řád bílého lva); 2.2.2 jména společenských institucí (ergonymum/institucionymum), a to 2.2.2.1 vojenských, politických apod. (Občanská demokratická strana), 2.2.2.2 správních, zákonodárných, administrativních (Parlament ČR), 2.2.2.3 hospodářských, průmyslových, obchodních (Česká národní banka), též obchodní jméno, 2.2.2.4 školských, kulturních, vědeckých, zdravotnických apod. (Masarykova univerzita, Národní divadlo); 2.2.3 jména výsledků společenské činnosti jako 2.2.3.1 diplomatických aktů (Listina základních práv a svobod – aktonymum), 2.2.3.2 jména výsledků umělecké činnosti (Zapadlí vlastenci, Má vlast – ideonymum), 2.2.3.3 jména jedinečných výrobků či předmětů, např. lodí (Titanik – unikátonymum), 2.2.3.4 jména dopravních spojů (expres Smetana – porejonymum), 2.2.3.5 jména spotřebních či užitkových předmětů – pragmatonymum), a to 2.2.3.5.1 vyráběných průmyslově (motocykl Jawa, hodinky Prim, Čokopiškoty, pivo Brouček), 2.2.3.5.2 polnohospodářsky vypěstovaných plemen, odrůd apod. (slepice Vlaška, jablko Sparťan). Hraniční speciální subsystém tvoří zvláště ergonyma, neboť jsou zpravidla lexikálně a syntakticky motivována strukturovanými souslovnými pojmenováními obecnými, která byla transponována z prestižních důvodů do funkcí vlastních jmen (Klub přátel výtvarného umění, Komerční banka). Tato chrématonyma, např. Ústav pro jazyk český AV ČR, jsou bezprostředně spjata přímo s objektem, který jakožto apelativa popisují a v rámci příslušné předmětné kategorie (např. vědeckovýzkumných ústavů) jej vyčleňují, diferencují od ostatních. Na pojmenovaný objekt tak prostřednictvím jeho pojmového odrazu odkazují a identifikují jej stejně jako „pravá“ vlastní jména. K individuálnímu hodnocení se tedy druží rys hodnotící, v tomto případě rys společenské prestiže a významnosti. Opakem jednoznačného víceslovného popisného chrématonyma jsou zkratky, často nahrazující víceslovné názvy typu ČSOB, specifikem jsou tzv. devokalizované zkratky (Čechová), např. pivo Gambrinus Excelent se zkracuje na devokalizovanou podobu XCLNL, podobně móda HUSKY se devokalizuje na HSK. Podobné zkratky jsou pro nezasvěcené téměř nesrozumitelné. Výsledkem závislosti onymického systému chrématonym na jisté proměnlivosti společenských, ekonomických, obchodních i kulturních poměrů dané společnosti je jejich různá míra komunikační stability. Zatímco chrononyma, akcionyma a ideonyma a do značné míry též jména kulturních, vědeckých a školských zařízení jsou poměrně konstantní, ostatní druhy chrématonym se vyznačují jistou proměnlivostí. Např. aktivně přestávají být užívána chrématonyma poplatná době jejich vzniku a existence, např. faleronyma (Řád práce), chrématonyma politických stran (ODA), chrématonyma průmyslových institucí (Bonex), obchodních institucí (Kytkoland jako prodejna květin, různé cestovní kanceláře) i hospodářských, jména průmyslových výrobků (projímadlo Darmol), nepěstovaných polnohospodářských odrůd (jablko Železná reneta, hruška Solanka), plemen aj. Literatura: Čechová, K. XCNLT aneb devokalizované zkratky chrématonym. NŘ 95, 2012, 220–223; Dokulil, M. K problematice názvů společenských institucí a organizací. CHHTP, 1989, 44–54; Garančovská, L. Vymedzenie chrématoným v onymickom systéme. AOn (=Acta onomastica) L, 2009, 88–99; Knappová, M. Funkční a jazykově kulturní aspekty pragmatonym. CHHTP, 1989, 27–34; Knappová, M. Mají vlastní jména konec? In Moldanová, D. & M. Čechová (eds.), Začátek a konec v jazyce a literatuře, 2001, 137–139; Knappová, M. & L. Klimeš. Chrématonyma. In Rzetelska‑Feleszko, E. & A. Cieślikowa (eds.), Słowiańska onomastyka 2, 2003, 375–381; Majtán, M. Klasifikácia chrématonymie. CHHTP, 1989, 7; Michálková, L. Současná tyronyma – názvy sýrů. AOn XLI–XLII, 2001, 193–202; NESČ; Oliva, K. Chrématonymum v teorii a praxi. AOn XL, 1999, 152–155; Šrámek, R. & L. Kuba (eds), Chrématonyma z hlediska teorie a praxe (CHHTP), 1989; Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky, 1999, 165.