Otokar Březina Hudba pramenů a jiné eseje Uspořádal, k vydání připravil, vydavatelské poznámky a doslov napsal Petr Holman.
Frontispis a predsádky Jaroslav Šerých. Typografie Josef Týfa.
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 4 857. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1989. Odpovědný redaktor Vladimír Justl. Výtvarný redaktor Vladimír Nárožník. Technická redaktorka Hana Keslová. Vytiskly Východočeské tiskárny, n. p., Pardubice, závod 4, Havlíčkův Brod.
11,20 autorských archu (z toho 0,37 ilustrační doprovod),
11,49 vydavatelských archů.
601-22-855. V tomto uspořádání vydání první.
Náklad 6 500 výtisků.
13/33. 01-070-89.
Váz. 19 Kčs.
Tajemné v umění
V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly býti oděny světlem a zvukem. Hodiny, které nás provázejí s rozžatými pochodněmi, vyměňují jejich jasnost dle síly našeho zraku. A tam, kde jsme slyšeli jednou disonující šelesty sirény, uslyšíme, až zrychlí se pohyb, lahodnou škálu zákonu podrobených tónů. Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmen-ší část otázek přeložena byla v duších .minulých a přítomných do řeči slov. Nejzávažnější a nej-hlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty: zraků, roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervózní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její
9
mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených. Ale jen nejodvážnější snění v tlukotu srdce a v modlitbách světců osmělilo se tušiti. A přece tyto zkušenosti, jimž tisíciletí jsou potkáním okamžiku s okamžikem a všechny okamžiky jediným okamžikem, jimž systémy světů jsou hrou jisker zhasínajících nad plameny jednoho ohně a kde není místa pro naše bolesti a rozkoše, kam ani jeden paprsek z našeho slunce nepadne, aby se ihned nerozložil, a kde naše výkřiky nenalézají atmosfér, které by je nesly, zkušenosti noci, která není nocí, jsou vé své podstatě celým naším ukrytým bohatstvím. Z nich odráží se k nám nejasná a hluboká řeč instinktů a z nich nabývá chvění éteru světla pro naše zraky. Uvě-domiti si tyto záhadné procesy, rozšířiti škálu barevných tónů, které jsme schopni vnímati, osvo-boditi v pozemském zraku paprsky pronikající neviditelné, odkrývající nové obrazy, podmalované na obraze světa, učiniti poloviční slepotu naši extází vidoucího do dvou nekonečností, spojených nesčíslnými osnovami souvislostí, není-liž to snem všech, kteří dovedou slyšeti v písni času hymnus budoucích svítání? Kdo z nás nechtěl by býti dosti hrdým a silným, aby ho dosnil až do konce, v celém jeho šílenství, bez bázně a bez trestu? Aby dovedl poznati v našich bolestech úpal vnitřních výsluní?. Aby dovedl pocítiti v našich radostech
10
J/MÄfiM^............................"
j.        žízeň vzbuzenou velkým polednem hlubin? Aby
I- dovedl oceniti v naší lásce nesmrtelnost tohoto
.v mystického úsilí? Nevíte, že právě proto svítí ze
zraků milenců světla nezrozených a čekajících? Nenásobí právě proto láska všechny smysly a ne-dává teskným slyšeti šepoty polibků z mlčeli-vého nárazu květů o květ a z šumění vod? V nocích svatebních, které táhnou zemí, ticho je dusné dechem přicházejících neviditelných zástupů a v šlehnutí jednoho okamžiku, jenž letí národy všech ostrovů a pevnin, rozsvěcují se sny nesčíslných možností životů jen proto, aby budoucí bolesti mohly otevřití jednou nové světy Poznání.
Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku. Řečí plnou symbolů, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým echem jediné odpovědi, hovoří hudba. Z ledových výší, kam ne-. vkročil člověk než snem, do hlubin, z nichž vy-
'1 stouply naše nejzáhadnější pravdy, padají bystřiny nekonečné melodie. V jejich žhavé a chladivé koupeli stojí touhy naše s chvějící se nahotou, aby se vrátily s úsměvy svěžesti a pýchy, učiněny pro okamžik vševědoucími. A radostně odhaleny dýcháním věčného slunce čekají se zraky přivřenými dřímotou odpolední na příchod nových snů. Blankyty nocí sklenuté magií tónů, v nichž i mlčení hvězd' zdá se příliš hmotným průvodem éterným hlaholům tušení! A dlouhé ponuré rytmy, kde tře-
l        sou se bolestné zápasy světla v soumracích tisíciletí, vzdech prsou utlačených příliš velikou tíží,
| která nebyla změřena slabostí rukou! Procitlá duše
věcí hovoří v tónech; bolesti nabývají démonické výmiuv,nosti v jejich opojení. Dary obtížená posel-
■ ství jar, čekající ticha moří, útoky neviditelných
větrů a dlouhé, mlčelivé pohledy podzimních dní nalézají slova, jimiž vyjadřují svá tajemství. Oblaky
j .11
i ■ I
I _
stávají se symbolem, zakrývajíce dálky a přinášejíce blesky s krátkými světly a blízkostí smrti; i mlha nabývá nového smyslu, vystupujíc i z nejnepřístup-nějších kvetoucích zahrad a vypíjejíc zvolna zářící sílu denních i nočních hvězd. Všechny psychické vegetace řídí se zákony tajemného heliotro-pismu. Po celou dobu svého vývoje obracejí se k slunci, které je zdrojem vší energie. Každá myšlenka, i ta nejchudší a nejvšednější, je schopna rozpáliti se v oslňujícím lesku zavedením vnitřních proudů. Každá je schopna projiti všemi uměními, ze staletí do staletí, vládnouti mramorem a oběma světly, v celé základní síle podložena hudbou. Každé umění je halucinací z opojení nejsubtilnějších rytmů éteru a krve. Symbolické stíny, za jitra ukazující k západu a k příštímu svítání večer, pohybují se v každém daném okamžiku u všech umění v jediném směru, dle stoupání mystického dne a dlouhého slunečního roku staletí a duší. Bolest všech uměleckých snění je vzpomínkou na hlubiny, do nichž se duše odvážila příliš daleko. A v jejich úsměvech je lesk neviditelných slzí, které činí uměleckou krásu blízkou nejvzdálenějším. Jistoty všech umění jsou váženy z jednoho pokladu jistot a jejich sny jsou sny jediné noci a jednoho jitra. Do všech svítí ze společných hlubin magická osvětlení pohlcující obrysy některých tvarů, aby jiné se zesílily a vykřikly ve fluoreskujícím zazáření, v němž tančí neviditelné paprsky, transformované do barevných tónů menší lomivosti, aby mohly býti pozemským zrakům snem o neznámém. Každé umělecké dílo hodne toho jména sní o nesmrtelnosti. Neboť v zemi, odkud přišlo, se neumírá. Každou vteřinou, kterou tam prodlelo, sílilo v atmosféře zahoustlé tlakem všech výší až k posledním hvězdám. Tam, v těch černých vlnách byly
12
SK^^ ..........-...................-
i koupány ty nejodvážnější myšlenky jako v čarovné
j krvi a snad by zůstaly nezranitelny, kdyby větry
>i nad nimi nesvály na ně osudný déšť pozemských
květů, které učinily lázeň jejich neúplnou.
Právě proto, že umění tryská ze zdrojů, do nichž odrážejí se hvězdy druhého nebe, je výslední ') sugescí každého velkého umění zesílení života paprsky druhého slunce, rozšíření a prohloubení jeho obrazů novými kořistmi světla a touhy a obohacení dorozumívacích prostředků mezi dušemi. V něm jeden hluboký zrak potápí se do sta zraků a v dlouhém, rozkošném zajiskření opíjejí se všechny tušením jediné Všudypřítomnosti. Nad stránkou Mistra nesčíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Neboť podstatou umění je láska, která učí mluviti němá ústa a dodává smělosti příliš nesmělým. Jako láska .'i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, ,,. že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav. I tenkrát, když duše vyslovila jeho řečí touhu po vyjití ze světa vadnoucích barev a sluncí vraždících vlastní svá jara přílišným ohněm svélásky, i tenkrát dodává opojení jeho jemné příchuti vůni v zahradách růží a upozorňuje na polibky, jimiž se stává až do příchodu druhého života vonným několik okamžiků klamu. Neomamuje největší závratí síly ta píseň, která měla dosti odvahy patřit do očí svému nejzáhadnějšímu osudu a která šla ještě,o krok dále, když ze všech oken a dveří, otevřených do noci, zatočil se nad ní mrazivý vítr, svál okolo ní všechna světla a pronikl ji, až zesinala? Ti, kteří hledají j květů k otrávení života (ubozí, zavírající oči, aby
neviděli krvavých reflexů vlastních svých zhasína-
13
jících výhní), marně přicházejí do těchto zahrad. Krása s láskou dávají si znamení přes jejich ramena, obě nevěrné, spojenkyně Iluze, podplacené zlatem tohoto slunce.
V staletých jitřních soumracích umění potkávají se stíny zapadlých světů se stíny přicházejících událostí. Všechno velké, co potkalo zemi, bylo napřed oznámeno snem. Cesta na světlo našeho slunce vede soumraky tušení. Před každým dnem šla noc s pohledem hvězd. Extáze otevřela nové perspektivy poznání. Dějiny lidské duše v tomto životě jsou dějinami jejích snů. Ale i ve světě snů panují zákony řídící vesmír a vývoj, zákony hrající se zázračnou lehkostí, která se usmívá tíži.
Žádná půda není tak vyprahlá, aby nemohla živiti půlnoční > květenu mystických seteb. Není duše tak potopené do tmy, aby v ní někdy barvami nezahrály zkušenosti druhého zraku. Není duše, která by opouštějíc poslední ze svých dnů směla si stěžovati, že neuzřela zemi v jiném světle, nežli je světlo našeho slunce. Nad každým životem visí znepokojující stíny tajemného. Propast, jejíž pohled naplňuje závratí, je ustavičně otevřena po obou stranách všech cest. Každý zná chvíle nejistoty v krocích a ona náhlá vykřiknutí lásky k neznámému, jehož jsme potkávali s tváří'zastřenou v nejosamělejších soumracích duše. Ten ustavičný zápas němých hlasů, hádajících se v našich samotách o směr cesty, kterým máme jiti. Hle! Výčitky sestupují do našeho spánku a vedou nás do krajin, jichž nikdo neviděl otevřenýma očima, a přece je poznáváme; ale slova, která tam k nám zaznívají, jsou každému mimo nás němá a čekala snad celá staletí, aby mohla být vyslovena ve spojení tak hluboce Tozteskňujícím. Každé rty znají úsměv, který je navštívil proti jejich vůli, vysílaný do ne-
14
známa naproti neviditelným nadějím. Mystický úsměv, dar země a mládí, znamení, že naše duše je schopna ještě dlouhé cesty poznání a bolesti. Ostatně není i to, čemu říkají pověra, nedokonalé uvědomění jiných světel? A to, čemu říkají nemoc, rozbouření utajených vln hlubin, větry, jichž nedovedeme řídi ti a které mají svůj zákon? Naše duše probíhá zkušenostmi dvou světů. Uvědomění o závislosti těchto zkušeností tvoří vyšší duševní život. Metody, dle nichž duše šíří svou vládu v hmotném a nehmotném, jsou individuelní; na nich spočívá osamění osobnosti a přátelství duší. Součet světla všech duší na zemi v jediné době tvoří den mystické práce, v němž roste úroda budoucna. Každá z metod, jimiž duše si přisvojují a zpracovávají svá bohatství a své kořisti z obou světů, je schopna stvořiti své umění. Ale z objevů, které umění učinilo průběhem věků, jen nepatrná část uchová se v knihách a uměleckých dílech. Největší část odchází s dušemi, které svá vítězství dovedly aneb musily sníti mlčky.
15
ItJ ňíJ;35TíTíííííTííí?i íľíľfi CTřl tirifi i íiTí Iííí .*/:f7«iTř/írí?ríVířír^rmn-.wí * i í fř-j.tí;... rrr-w-...................................
Krása světa
Krása světa je skrytá. Tisíce pohledů ztrácíme marně, poněvadž nedovedly uviděti svět v okresích jejího proměňujícího a očišťujícího záření. Neznáme celého bohatství vlastních svých krajin. Sotva že v slunci svého poledne dovedeme se orientovati podle svého stínu o tajemných světových stranách.
Po šesti dnech práce a budování světa je krása sedmým dnem duší. Je harmonickým oddychnutím věčné vůle, tvůrčím pohledem, jenž se rozletěl všemi budoucími vesmíry, rozkvétajícími ze zrní prvních hvězd, a shledal, že všechno je dobré; zářícím pohledem, nesnesitelným smrtelnému, zachyceným věčností, ležícím, neviditelně až do času, na všech světech.
Jen tu a tam, z mrákot věků, zdvihne se duše \ dosti sijná, aby ho snesla ve žhoucích světlech ukončení, která prozařují staletími vývoje. Strašné a slavné divadlo blesků, jimiž se vyrovnávají oblaky ležící na věcech, věčné oslaveno časným, milostná zardění života rozníceného nesmrtelností. V těchto chvílích, zdá se, že vzniklo učení o tvůrčí malomoci zla.
Ale ačkoliv poznání krásy světa v jediné vizi jest j dáno jen opojení vyvolených a jen proto jim, že mají dosti odvahy zjeviti je uprostřed tolika bolestí k útěše bratřím, nebesa světla se nad zemí neza- , vírají. Tisíciletí krouží země, ale soumraku, který i by měl dosti šířky, aby ji trvale celou pokryl, dosud nepoznala. Ani okamžik není bez květů a jaro na i ní již po nesčíslná staletí si neodpočinulo. Cesty vedoucí k věčnosti jsou ustavičně plny přicházejí- , cích a odcházejících. Není okamžiku na zemi, aby :
nebyl posvěcen rozhovorem některé duše s bohem. Není proměny v osvětlení tisíciletého dne, aby nebyla některým zrakem pozorována.
Oblaky zadržující pohledy k výši roztrhují se ustavičně nad hlavami národů. Ti, kteří v té chvíli dovedou bdíti, ucítí dobrodiní světla křísícího ukrytý svět v našem světě, azurné vegetace jeho neviditelných zahrad, duševní pokračování jeho hmotného jara. Dýchá jako vzpomínka na noc před narozením. Zlatá rosa jeho je tak bohatá, že dlouho i v tomto slunci leskne se na věcech. I vychřadlá skutečnost se usměje jako nemocný k potěšení přátel.
Ale k poznání sladkosti duševního vína je třeba jiné, silnější žízně. Žízně, která se dostavuje, aby odměnila únavu světců a hledajících. Architektura krásy světa je tak složitá, že celou nádheru jejích perspektiv je možno přehlédnouti jen z míst, odkud slabému zraku všechny barvy a tvary a symboly splynou ve znepokojující nejistotu: města krásy, stavěná na horách, obehnaná valy oblaků s přichystanými střílnami blesků. A přece vše, co může pojati duše, od nejbolestnějších poznání těla až k závratím,myšlenky, která se odvážila příliš daleko, položeno na pravé místo, zasaženo jest ihned zlatou slávou jejího dne. Rozežhavený kov slova, krvavě řeřavící v složeném vzduchu země, zdvižen do čistých, kyslíkových, život a plameny udržujících atmosfér věčnosti, zahoří v liliové nádheře jisker jak slunce.
Je zvláštní, skrytá souvislost mezi krásou a bolestí.
Za to nejjemnější, co má život, za šepot bratrského přiznání mezi dušemi, za poznání, s jakou slávou se může člověk přiblížit k člověku, posel boží, za zázrak zapomenutí a odpuštění, za vznešená úsi-
35
lí oběti bez odměny, děkuje život trpícím. Oni udržují posvátnou tradici mystické příbuznosti s bohem. Spravedlnost má pro ně chvějící se snížení hlasu, podobné padání rosy v soumracích jitřních; je třeba počkati ještě a chladící krůpěje budou ve vůních řeřavěti z květů. Tisíce obrazů, zachycujících děj za dějem, jak za sebou následovaly v čase po celé věky, slijí se v jejich pohledu a vydají, oživlé, svůj skrytý pohyb krásy. Nové útěchy zavanou jim do tváře, z blízkosti zatajující dech; poznají, že řady snů, které slouží duši v exilu země, jsou zbytkem z jejího královského dvoru z druhdy; a že čeká, nevěsta vyvolená, aby panovala, na svůj den, na břehu věčného moře, předouc, podobná noci, mezi jejímiž magickými prsty táhnou se hedvábné niti světla z běloskvoucího kužele měsíce.
Tajemství kontemplace, v němž nejhlubší krása života se odhaluje, blednou za dní pozemského štěstí. Hukot nesčíslných splavů sil, vystřikujících a pěnících se celým stvořením, hvízdání v čase řádících větrů přerušují ticho, v němž hovoří ukryté hlasy. Zrychlenými kroky chvátáme ohněm boje; příliš intenzívně sálá svět zdání. Slyšíme tlukot vlastního unavovaného srdce, ne tlukot srdcí naplňujících vesmír.
Každému převratu ve společnosti předcházela bolest nesčíslných hledajících, 'činná a pracující bolest provázející vývoj. V bolesti stýká se vina s jejím usmířením. Noc následující po dni tisíci hvězdami volá nové jitro, aby zapálilo nejvzácněj-ší ohně na východních pahorcích a oslavilo krok za krokem mystický postup života na zemi. Závratěmi smutku a smrti vystihujeme ony harmonie, které jsou cílem veškerého chvění ve vesmíru. Minulost, těžké stíny viny, probíhající tisíciletími, rozptylují se znenáhla před užaslými dušemi jako
; I        stráveny milostí. Dech smrti, podobný očišťujícímu | f        větru, vane kvetoucími sady srdcí, roznášeje vůni |'i §1       do obou světů. Radostná, pevná výmluvnost, ne-|       hledající slov a nalézající ta nejvyšší, podobná t       vytržení extáze, jež nemá, co by ještě zatajila, f        uchvacuje znenáhla všechny řeči barev, zvuků [        a světel. Nad nížinami tmy a prvních soumraků, kde vládne fatalita nižším formám života, vystupujeme do oblastí svobodné vůle. Hlas víry zde zvoní, , tisíce zvonů, hlas třesoucí se překvapeními zraků,
oddaný, přijímající radostně staletí vývoje, jistý vítězstvími, jichž vize, jak slunce blízké zemi, prozařovala z krve ve snění proroků.
Poznání krásy světa je cílem všeho našeho úsilí. Všechny poměry mezi dušemi nabývají vzrušení a napětí její neviditelnou všudypřítomností. Ten, kdo nám dovedl ukázati některou novou linii, některou netušenou perspektivu z krásy věcí a svě-? ta, je naším dobrodincem, jediným a nezapome-
nutelným. Zdá se nám, jako by nám patřil před svým narozením a celou věčností se k nám blížil a v tomto životě konečně nás nalezl, aby nám řekl, co nám měl říci. Po celý život jsme mu vděčni dle zákona lásky, která nedovede zapomenouti než jen na to, co sama rozdala. Odtud zbožňování milenců v tělesném jaře života, odtud extáze před díly I géniů, která propůjčuje jejich slovům rezonance
j uvádějící v hudbu přelévání krve v žilách. Ale
poněvadž je nemožno s naším tělem, nesoucím tíž i minulosti, žiti v poměrech krásy předbíhajících
I o celé věky veškerou naši dokonalost, stává se
i krása bolestí, jakousi netrpělivostí, jako by písek našich cest rozežhaven byl příliš jejím sluncem, že není možno stati v něm bosýma nohama dlouho ,fj na jednom místě.
Účiniti svůj svět krásnějším, než jsme jej přijali
36
37
v prvním otevření zraků, je věčnou touhou duší. Všechna úsilí tříští se o tuto práci, vyčerpávající síly věků. Milióny myšlenek zaměstnány jsou v tomto otroctví hledajících na polích démantových, v tropickém žáru tisíciletého dne. A přece je to otroctví, které je jedinou svobodou země, a bude čím dále tím tužší a přísnější, neboť bude čím dále tím vědoměji přijímáno. Ale naše žízeň po kráse nedává nám ani v stínech druhého života odpočinout! a nespokojeni s kořistí země věříme, že i pak se staneme účastni tohoto stupňovaného úsilí v nových podmínkách věčnosti.
» 'i Zástupové
i <í:
;'
Není samoty v duševním světě. Jsme ustavičně obklopeni tisíci. Zástupy neviditelných bratří šeptají v našich myšlenkách, cítíme dech jejich jako závrať na místech, kam nikdo ještě před námi nevkročil, odpovídají k našim pochybnostem, rozpalují naše tváře slávou.  Každé slovo, každé
,» zachvění radosti a bolesti je magickou inkantací
" otvírající hroby. Každá vteřina našeho světla je
zhuštěnou září nesčetných dní. Aby naše oči mohly se otevřít pro krásu věcí, záření slunce, nocí a rtů, tisíce očí se muselo uzavřít navždy.
Řeky, skály, moře, propasti, zvířata, květy i hvězdy hovoří nám o nesčíslných bratřích, kteří šli před námi a připravovali nám zemi. Kovy, vo-
,} dy, ohně i síly kladly se do jejich zimničných,
větrem tajemného života ustavičně se chvějících rukou, věk od věku dráždivějších a jemněji se přisávajících k věcem,, jako by chtěly v nich ucítiti puls věčného rytmu, rukou, které rozsévaly bolest jak očarované zrní, jehož neubývá z dlaní, tonuly v bratrské krvi, třásly se doběla vysmahlé rozkošemi a umdleními, kletbou odsouzené odvrhnou-
f ti vše, čeho dosáhly, a rozvírati se dychtivě po
nepojatelném, bez odpočinutí, po celé věky, vysi-
' lované všechny společnou prací v jediných lomech
až.k poslednímu strnutí v agónii: a ještě tu zdály se hledati a rozplétati jemná, ostrá, do krve se zařezá-
' vající vlákna smrtících tenat, v jichž oka se za-
chytily.
Naše ruce přijaly jejich práci, rytmus jejího žáru, ^ rozechvění její naděje. V znameních čar na jejich
dlaních možno teď čisti budoucí dějiny země. Ne-
38
39
Zpívala
Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,
je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.
V té chvíli nej milejší můj vycházel do zahrad
a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.
Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,
neznámým pro nás jménem zavolán,
a dvéře domů našeho do noci mlčenlivých hvězd
jsou od té doby otevřeny dokořán.
Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých, a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění; let nočních motýlů do oken břje zářících a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění. Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery, v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery a mezi ptáky-zněmlými, v křídel úzkostném ševelu, dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.
Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou, na cestě, černou travou narostlé, se střásá rosy pád. Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou, smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát. Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne, v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí p o cely. U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné pro bolest moji ani slova neměly. •