Otokar Březina (1868-1929) ZPÍVALA Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad, je večer, bratr večera, jež do tváří nám tehdy zavíval, v té chvíli milovaný můj vycházel do zahrad, a něžná slova nezapomenutelná mi mluvíval. Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest, neznámým pro nás jménem zavolán, a dvéře domu našeho, do noci mlčenlivých hvězd, jsou od té doby otevřeny dokořán. Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých, a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění, let nočních motýlů do oken bije zářících a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění. Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery v nepravidelných úderech dřevorubcovy sekery, a mezi lesy ztichlými v křídel úzkostném ševelu, doznění dálných výstřelů nad nehybnými jezery. Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou po cestě travou zarostlé se vkrádá noci chlad, uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou, smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát. Sním o setkáních tajemných až nové jitro zasvitne v jar vyšších květů magickém pod nových sluncí pocely: u nohou mistrů žáci seděli... a jejich odpovědi soucitné pro bolest moji ani slova neměly. ____________________________________________________________________ Ó, SÍLO EXTASÍ A SNŮ, z níž umění plá barev vějířem a v tónech burácí! Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení, jak z éteru se světlo nítí vibrací. Na oběť duše mé svůj žhavý sešli přival, ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš, jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval, když oběť krvavou naň kladl Eliáš! V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné, myšlenka má je voskovicí světla mdlého, jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne na oltář věčný postavena Neznámého. Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo, žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil a vůní přátelství jsem v žití udýchal málo. Sám v tichlé klausuře jsem počet žití řešil a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal, víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil a přelud miloval a páru tuh svých líbal; Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní, již tichlým tremolem mi život zahrál flétnou, a dny mých radostí, jako v trávy trs, jenž tísní se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou. Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše; nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy a ponížených žeň jsem klidil na své líše. Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla sil věčných tajemstvím a osnovami světla, v mou duši odražená kosmu od zrcadla v ohnisko palčivé a krvavé se střetla. Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi, a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí jak v perleti se lomem vrchních vrstev snoubí. Netoužím žízně své u žití svlažit břehů, jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně: paprsků mystických jsem v duši sebral něhu a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně. Je smutna duše má a plna vůně teskné, má myšlenka je voskovicí světla mdlého, jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne na oltář věčný postavena Neznámého. Ó sílo extasí a snů, z níž umění plá barev vějířem a v tónech burácí! Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení, jak z éteru se světlo nítí vibrací. Na oběť duše mé svůj žhavý sešli přival, ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš, jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval, když oběť krvavou naň kladl Eliáš!