/
lpí WTIKA Pathosea a Im
f,á\% 5PIPACÍ •
aše doba, jejíž úpadkovou známkou jest, že nahrazuje všude osobní zálibu tak zvaným věcným kriteriem a intuici tak zva iou methodou a vysušuje tím a odnervuje všecko, čeho se dotkne, odnervila a zabila na konec šťastně i kritiku, která slibovala žiti krásnou a silnou tepnou, kdy nejedno předchozí umění zvolna již chladlo a stydlo.
Spoustou theoretisujíciho žvastu o methodě udusili šťastně jediný postulát, který má smysl, odvrátili pozornost od unum necessarium: od otázky po osobnosti kritisujíciho, po jeho osobni charakterové legitimaci. Namluvili vzdělaným hlupcům, že všecko záleží na methodě a methoda že tvoří kritika. A zatím jest pravdou opak: kritická osobnost tvoří si methodu a ne jednu, ale řadu jich od případu k případu, dle chvilkových příkazů své citovosti, svého cíle, své nálady, svého pathosu a po případě i svého rozmaru — a methoda není kritikovi ničím, než výrazem jeho sensibility, trochu koloritem a trochu vyzývavou zbrojí, která se nosí z koketnosti a z bravury, aby se dokázalo, že i pod ní může se volný duch pohybovat volně a po případě i svévolně, skákat a tančit volněji než dovede někdo, kdo se jí vůbec neobtížil.
A ničemu neuvěřila učená luza dneška radostněji než právě tomuto poselství impotence a pedantismu. Té roz-
185
koše: člověk se naučí methodě studiem školským nebo soukromým, osvojí si kritický slovník, kritický žargon a má právo kritisovati všecko na pořád, pracovat ve velkém, klidně a spokojeně, jako parní mlátička. Kritika stala se této době zaměstnáním a často i obchodem, je-li provozována s přiměřenou dávkou umělecké tuposti a bezpo-hlavnosti, jimž se říká zdvořilým jazykem také objektivnost.
Na štěstí opravdová kritika neměla nikdy nic společného se vším tím opatrnictvím, chytráctvím a lhostejností, které se dnes pokládají za cnosti kritické, patrně proto, že zrazují samu ideu a sám smysl kritiky — logikou, která bývá dnes častější, než se zdá. Opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, ne metodou, nýbrž intuicí, velikým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganisovaný posud děj.
Kritik, aby byl opravdu kritikem, musí míti nejprve vášnivý vztah a poměr k uměni, poměr osobni a prožitý : bez takového poměru není kritika, a vroucnost tohoto vztahu stanovi právě jeho místo na hodnotové stupnici. A nejen to: tento vztah a poměr musí si vybojovat a vykoupit před každým uměleckým dílem znova a znova: všecka cena i všecka rozkoš a bolest kritiky jest v tom, že si získává stále znova svoji jistotu, svoji poctivost, svoji pevnou bezpečnou bezelstnou půdu. Vkládá stále do plamene ne abstrakta nějakou míru, nýbrž svoji ruku, svoji nervní a citlivou ruku umělcovu, a získává tak jistotu hlubší než je jistota rozumová — jistotu o to hlubší, oč je bolestnější: jistotu nervů, jistotu citovosti, jistotu posledního vkusu, celé bytosti, celé její organisace.
Proto kritik — právě jako básník a jiný umělec — tnu s
186
býti krajně vnímavý, citlivý, vznětlivý, sensitivní. Musí býti pln vnitřních možností: musí míti veliké bohatství vnitřních chvějů, jakousi vnitřní plnost a oddanost: sensibilitu snadně dojatou a lehce se budící, toužící po vibracích a oddávající se jim. Jako básník a každý jiný umělec musí si ji dlouho zachovati a jako básník musí dovésti prodloužiti si jaro, neustále se obrozovati, modliti se k bohům o nestárnutí. Musi zachovati se dlouho mladým — to znamená: zachovati si enthusiasmus mládí, jeho lačnost a dychtivost po životě — enthusiasmus, který dovede poddávat se novým dojmům bez chytrých reserv a klausulí, bez bázně o získané poznání a nabytý statek. Tvořiti všude, i v kritice, znamená nejprve: nechtiti žiti ze zásob, nepřenášeti pohodlně do zítřka žeň získanou dneska.
Kritik má cenu jen potud, pokud jest sensitivním a pokud vnímá, trpí, rozlišuje, reaguje. Kritik má býti citlivý citlivostí nejjemnějších vah, vah, které mají vážit chvění étherné: co váži, jest žeň nehmotná, nehmotnější než barvy červánků — jakýsi světelný a hudební prach, který uniká všem ostatním, poslední essence díla a člověka, jakási jejich atmosféra a víc než atmosféra: polarita. Opravdový kritik musí býti citlivkou: dissonance, již přeslýchá průměrné ucho, zraňuje jej do krve a umělecké dílo zjevuje mu poslední své tajemství, tajemství nejskrytějši — tajemství svého smyslového života; zjevuje je ovšem za cenu bolesti.
Kritik bojuje o poctivost života uměleckého a literárního: v tom jest smysl jeho poslání s hlediska společenského zdraví, vyšší společenské kallobiotiky. Kritika nenávidí, smi nenáviděti v jádře jen jedno: podvodníky, kteří podrývají umělecké zdraví, traviče studen uměleckých. A pod-
I«7
vodníkem jest každý umělec a každý spisovatel, který mluví o kráse a síle a bohatství života a nedává jich, který mluví o vznešených věcech jako jsou ideály, šlechetnost, rytířství, noblessa a jiné vysoké představy, ale jazyk, řeč jeho, forma jeho, technika jeho, samo slovesné jeho uměni jest při tom nízké, jalové, slátané, zmatené, nečisté — samy věty, jimiž píše, falešné a zrůdné, plné trhlin a dissonancí, řídké a tupé, nepoctivé a hluché, vyvětralé a f rázovité, banálni a surové. Nebo: podvodníkem jest malíř, který si vybírá vznešené a velebné sujety, ušlechtilé a jímavé látky a děje — a při tom jeho technika, jeho vlastní sila, jeho vlastní potence a umění tvárné a malířské jest bídné, lenošné, nicotné: maluje ničemně a podvodně, mělce, bez síly a heroismu, bez ohně a proudu. Nebo sochař, který tesá nebo lije pomník heroovi a při tom jako sochař, ve vlastním svém poli, jest konvenční, hluchý, dutý a zbabělý, bez varu a letu.
Kritik kritisuje v první řadě život smyslů autorových. Naslouchá hudebním, hluboce zamyšleným uchem stavbě ho vět, drží ruku na jejich tepně, vyhmatává rytmický zákon, který nese jeho krev: poznává jeho vnitřní organi-saci — správnost, krásu, jemnost, bohatství, plnost a ryzost jejích poměrů. Jediná dissonance, jediná trhlina ve větě stači, aby jej naplnila nevírou v její obsah.
„Kdo nemluví jasně k smyslům, nemluví také čistě k duši," v této nádherné větě Goethově jest celý kritický program, program, který cítil každý veliký kritik a jejž plnil, třebas někdy spiše instinktem než z ujasněné zásady. Sem dá se svésti v poslední příčině činnost opravdu velikých kritiků, skutečných ozdravovatelů literatury a umění: pochopili smysl a dosah tohoto základního uměleckého zá-
kona, jejž bylo dáno vysloviti Goethovi tak dukátově ryze a bez mezer.
To a jen to jest smyslem i Buffonova často citovaného a častěji ještě nechápaného slova: „styl jest sám člověk". Styl — rytmus, stavba, logika, učleněni, vnitřní proporce věty, logika a správnost obrazu — není nic nahodilého a náhodného, nic vedlejšího, žádné „slovíčko", žádná „malichernost", naopak: cosi svrchovaně důležitého a významného. Zde se prozrazuje samo ustrojení autorovo, sám život jeho smyslů, sám charakter jeho, sama rassa jeho, logika jeho bytosti. Není uměni bez bohatých a plných smyslů, není umění, kde není zákonného, krásného a jemného jejich života. Není umění, kde nebyly dříve smysly vychovány na věrné a spolehlivé, čisté a přesné nástroje radosti a rozkoše.
Ale život smyslů může souditi jen ten, kdo má sám smysly krásné a jemné: proto jest kritika uměním, uměním jako třeba poesie nebo malba — uměním, jež lze zdoko-nalovati, tříbiti a šlechtiti, ale jemuž nelze se naučiti, kde není jeho podmínek: silných, plných a bohatých smyslů, žijících zákonným a jemným životem. V nich jest to, čemu se říká: spolehlivý vkus — cosi, bez čeho není kritika. Já alespoň, čtu-li Nietzsche, nemohu se dosti vynadivit síle a jemnosti, ryzosti a zákonné přesnosti a spolehlivosti ne jeho myšlenek, ale jeho smyslů. A stejně děje se mně při četbě Goetha nebo i Tainea: krásu a zákonnost jejich smyslů cítím vždy dříve než krásu a zákonnost jejich myšlenky; jejich myšlenka roste — a jak jasně a bezelstně -z jejich smyslů. Bez krásné a bohaté smyslnosti, to znamená: bez jemného, zákonně differencovaného smyslného života, není opravdu významného kritika.
Kritik soudí, soudí, je-li to, co podává umělec, životem
* • *?
188
nebo neživotem. Množí, stupňuje, posvěcuje umělec život nebo jej znehodnocuje a odsvěcuje? Taková jest hlavni otázka, kterou se musí tázat kritik. A to znamená nejprve: jest tvůrce sám novým harmonickým organismem, dobrých vnitřních proporcí, čímsi živým, teplým a lahodným, co je schopno života, co může přežiti a zalidniti se cti zemi? (Neboť est třeba, aby to, co chce zalidniti naše nebe, mohlo nejprve se ctí zalidniti naši zemi.) Jest v něm poctivý zákon, jest osud u něho důsledkem charakteru, logikou charakteru? Teprve pak jsou možný otázky: chci nebo nechci život, který chce umělec? Chci štěstí, které chce on: vidím v tom štěstí, v čem je vidí on? Děsí mne, co děsí jeho, nebo jest mně malicherností, v čem on vidí hrůzu ?
Kritik svádí vždy umělecké dílo v poslední jeho kořen: v ustrojení smyslového života. Opravdový kritik, hodný tohoto titulu, kritisuje proto nejprve to, čemu se říká forma, neboť to, čemu se takto říká, jest výrazem a dílem vlastni autorovy tvůrčí potence: jest dílem jeho smyslů, krásy a zákonné plnosti jeho smyslů, charakterné věrnosti jeho smyslů. Proto jest tak těžko pravému kritikovi, aby uváděl důvody svého soudu, své sympatie nebo antipatie: opravdový kritik nesoudí rozumem (rozum formuluje jen soud), nýbrž celou svojí organisací, celou kulturou své bytosti, stylem a polaritou své bytosti, svým osudem. Kritik může sice podat jakou takou parafrasi svých posledních zkušeností, ale parafrase ta — jako každá parafrase — spíše zatemňuje než vyjasňuje. Nejste-li přibližně stejně organisováni, není-li citová, smyslová, umělecká organisace vaše stejného rázu a typu, všechny důvody dokazují vám jen opak toho, co vám mají dokázati.
Kritik tvoři stejně jako básník nebo jiný umělec. Rozdíl mezi nimi jest jen látkový: básník tvoří předem ze života a z přírody, kritik předem z umění a z kultury. Látka kritikova jest jemnější, řidší, přebraná: proto žádá tím více stylisace. Básník pracuje individualistický, kritik typicky: kritik musí dovést domyslit, docítit, docelit básníka — pře-stylisovat jej ve vyšši abstraktnější sféru. Odtud jest již samozřejmé, že smysl a hodnotu má jen kritika, která kritisuje umělecké dílo jako celek: dociťuje jeho polaritu, domýšlí jeho typ, rýsuje vývojové možnosti v něm ukryté, o nichž se autorovi nezdálo a jež uskuteční snad teprve jiný tvůrce po oklice desetiletí a desetiletí. Každý veliký y kritik přebásňuje dílo, které kritisuje: přijme praemissy
autorovy, přijme prvky a složky jeho díla, přijme duchový typ jeho a přebásni nebo lépe dobásni je z nich a jimi. Kritika, která nepojímá umělecké dílo jako celek, která vidí nejprve detaily, zaráží se na nich a láme se na nich, která nedovede díla obejmout a transponovat ve vyšší duchovější typ, jest malá. Kritika nesmí díla nejprve drobit: dílo musí býti kritikovi východiskem syntésy.
Mezi potencí básnickou a kritickou není v podstatě rozdílu: oba — kritik i básník — soudí, oba hodnotí, oba stylisuji, oba tvoří. Oba Jsou násilníky svého snu, oba r jsou jednostranní, oba jsou vášniví, oba nejsou spravedliví
a objektivní. Tvůrčí talent dá se nejprve opsati jako charakteristická slepota: slepota nevidoucí některých věcí. Tvůrčí člověk přehlíží celou řadu věcí, aby jiné zjevy viděl intensivněji, vášnivěji, zvýšenou vnímavostí. Tvořit znamená vidět svět charakteristicky přetvořený: zkrácený i prodloužený, světlejší i temnější, zmenšený i zvětšený zároveň. Tvořit znamená podat novou visi světa, novou versi světa.
190
O tu e*
191
Proto neni a nebylo kritika opravdu významného, který vidí a viděl stejně jasně a klidně všecko, oceňoval se stejnou zálibou všecky typy, měřil všem stejnou měrou. Kritika opravdu veliká nebyla kontemplad, nýbrž pathosem, stavem dramatickým, krisí v dějinném rozvoji: kritikou projevovala se nová inspirace, kritikou vyvěraly touhy doby, kritikou organisovaly a členily se poprvé a často dosti chaoticky a dřivé, než byly organisovány a zhmotněny básníky nebo jinými umělci. Kritika — významná kritika nové doby — tvořila novou inspiraci, a minulost byla jí často jen látkou, jíž plaidovala pro rodící se dnešek a zítřek. Proto každý veliký kritik vylučuje naivně a nevěda mnohdy o tom, a priori, některé zjevy ze svého pochopeni nebo ocenění. Jednotlivé figury a děje jsou mu právě jen látkou> z niž skládá svým rytmem, svojí logikou, svým stylem dramatickou komposici. V téže době nebo v téže skupině zjevů, v nichž některý kritik vidí smysl celého dějinného rozvoje, vrchol, k němuž směřoval dějinný process, rozpoznává jiný kritik buď průpravu k vrcholu nebo úpadek s něho. Každý veliký kritik stylisuje svým soudem skutečnost: fakta jsou jen látkou uměleckého díla, cosi, co musí býti architektonicky a dramaticky učleněno.
Jen několik dokladů toho.
Stendhal a Taine ku přikladu jsou ctiteli renaissance, její zralé racionelné krásy uvedené v soustavu, která znamená jim smysl a vrchol dlouhého processu, inspiraci obrácenou v methodu a zužitou a ovládnutou jako kulturní síla — Ruskin proti tomu vidí v renaissanci úpadek, poslední od-svěcení umění, materialistický mechanismus a střízlivou chudobu manýry.
Lessing neměl smyslu pro dialektickou psychologii a
konvencionalismus klassického dramatu francouzského, který cenil Nietzsche jako poesii kulturní kázně — a Nietzsche má nedůvěru ke všemu, co čpí naturalismem a vymyká se tradičnosti, nevyjímajíc ani Shakespearea a Beethovena. V čem jest Lessingovi zdraví, budoucnost, zákon svobody a umění, zítřek bohatý rozvojovými sliby, jest Nietzschovi pouze nehoráznost, siláctví a nevkus, nedostatek kultury a stylu a proto v poslední příčině nekázeň, churavá zrůdnost, rozklad, anarchistický úpadek.
Burckhardta nedojímá Bôcklin, Ruskin spílá Whistlerovi a Huysmans Puvisovi de Chavannes ... A co uniká Sainte-Beuveovi, co jej dráždí k jedovatým impertinencím? Vlastně všecko silné, všecko příliš vyslovené a rozhodné, každé dílo nadprůměrné vůle, všecko znepokojující dalekými perspektivami a soustavnějším nebo hlubším pathosem. Miluje a oceňuje vlastně jen díla graciósni a rozkošnická, dila hravé smyslnosti, lovící při tom ráda chvílemi v sentimentálních vodách, tradiční literaturu francouzské pohody a francouzského charmu.
Ani Goethe, který bývá obyčejně uváděn jako duch všecko chápající, nečiní výjimky: pochopil-li a objal-H více než jiní, zapomíná se, že toho nepochopil současně a zároveň, nýbrž vývojové, překonáním, a že měl chvíle, kdy nechápal ani svých předešlých vývojových stadií — tak se odcizil sám své minulosti ve své vývojové vášni a její dramatické opravdovosti.
Všichni velicí kritikové byli charakterně jednostranní: pro ně jest stejně charakteristické, čeho nechápou, jako to, co chápou a oceňuji.
Všecko, na čem záleží, jest jen, aby obmezenost kritikova byla charakterná a charakteristická, aby v ní bylo
192
193
cosi kladného, aby nebyla následkem pouhé mdloby a slabosti, lhostejnosti a únavy. Obmezenost jeho jest cenná jen potud, pokud jest hranou individuality, pokud vyhraňuje v typickou čistotu a tvrdost některou visi světa a života, některý duchový směr nebo umělecký ráz. Plodnou a krásnou jest jen potud, pokud jest důsledkem zmnožené, stupňované sensibility, úzkostné touhy po charakterné čistotě a ne následkem otupělé vnímavosti a duševní lenosti, pohodlného středocestnictví. Tak obmezenost Ruskinova a jiných duchů výše jmenovaných jest cenná a hodnotná, poněvadž jest kladná a bojovná a poněvadž jest linií charakteru ostře vyrytou, kdežto obmezenost ku příkladu Hanslickova, zavírající se před Wagnerem, a celé řady feuilletonních kritiků jest odporná a zhoubná, neboť zde mluví jen cosi čistě záporného a slabošského, zbabělého a mdlého: nedostatek kritické vnímavosti a síly, citová tupost, duševní zkorna-tělost. Jest právě rozdíl mezi staromládeneckou nevrlostí nebo malichernou professorskou upjatostí a bojovnou výraznou nenávisti, promítnutým a domyšleným důsledkem celé vnitřní organisace, celého osobního rázu a duševního typu.
Souditi znamená trpěti; míti soud, závazný soud o věcech, býti nucen, abys si jej neustále tvořil, znamená stav těžkého utrpení. Každý ví z vlastni zkušenosti, že opravdu rád měl jen ty knihy, lidi a divadla, o nichž nemusil miti soudu, v době, kdy nemusil si o nich myslit nic závazného — pokud byl dítětem, prostým divákem, naivním čtenářem a divákem: tehdy jedině užíval knih a lidí. Nesoudit jest stavem rozkoše a pohodlí, souditi jest stavem bolesti a utrpení. Souditi, souditi závazně znamená přinášeti komusi obětí nejkrásnější stav své bytosti, rozkošný stav rajské nevinnosti a smyslnosti.  Souditi znamená obětovat! své
štěstí, zabiti nevinnost své rozkoše, zazdívati se sám postupně do svojí minulosti, otravovati si plnost a krásu chvíle, zalidňovati svoji budoucnost ledovými stíny, biti se neustále se strašidly.. .
Kritika jest rozkoší, pokud kritik nesoudí, pokud se vyhýbá závazným soudům. Pokud jest kritik pyrrhonistou, skeptikem, dilettantem, pokud ironisuje a seslabuje sám dostřel svých soudů, pokud se jimi neváže, pokud jest pouze virtuosem psychologické analysy — potud netrpí. Pokud kritika jest jen uměním, jak užívati uměleckých děl, pro-hlubcvati jejich rozkoš, vyssávati z nich poslední med, rovnati a usoustavňovati dojmy z nich získané — nebo pokud jest jen maskou zlomyslnosti a travičstvím v jakési salonní a rukavičkové formě — potud nese jen rozkoš, ale potud nemůže také tvořiti novou inspiraci, otevírati její nové zdroje době, potud nemá dramatického posvěcení a hlubšího dostřelu v duchový život dobový. Kritikové, kteří ji takto pojímají a provozuji — dokonalým typem jejich bude dlouho ještě ten genius pomluvy, „génie de médi-sance", jímž byl Sainte-Beuve — mohou býti a bývají duchy vzácného vkusu, rozkošnými spisovateli vzácných kvalit, apartními stylisty, mistry psychologického odstínu a polotónu, ale nemohou býti inspiratory doby a nejbližších generací a tvůrci nového pathosu.
Kritik, pokud kritikou netrpí, jest jen více méně raffino-vaným labužníkem. Taková kritika není bojovná a kladná, nýbrž — chtěj nechtěj — jest v jádře čímsi záporným: schází jí vlastní posvěcující oheň, křest nové kultury. Podobá se opravdu sově, která vylétá, až když se setmělo: zakončuje průvod odcházející literární nebo umělecké doby jako její příživnice — neotvírá nové kulturní řady.
194
195
Kladnou a tvořivou stává se kritika teprve tehdy, až jest heroickou. Vnitřní legitimace, kterou musí míti kritik a bez níž není kritika opravdu velikého, jest nejprve schopnost k utrpěni a podruhé statečnost v utrpení, statečnost i v zoufalství. Nebylo opravdu velikého tvořivého kritika, který by neměl těchto dvou talentů ve vysoké míře. Jimi můžete vystihnout a opsat v poslední příčině Carlylea i Qoetha, Tainea i Ruskina i Nietzsche.
Jest třeba přečisti si jen — jednu za všecky — konfessi Nietzschovu, kapitolu „Wie.ich von Wagner loskam" z knihy „Nietzsche contra Wagner", aby bylo pro vždy jasno, z jakého utrpení, z jak hlubokého a zoufalého utrpení tryská jediné kritika opravdu veliká, opravdu osvobozující a tvořivá. Nemohu čisti oněch dvou odstavečků, z nichž se skládá, bez chvění a hrůzy: cítím, že jsem zde na prahu vnitřní svatyně Nietzschovy, u jeho charakterového jádra — u opravdovosti, zoufalé opravdovosti, která nenávidí na nůž všecku dvojakost, všecku parfumovanou lež, všechnu idealistickou pohodlnou praksi životní a jež trestá nejprve sebe samu za to, že se dala podvést, pleje a plení železnou rukou ze své duše nejprve všecku slabost, zbrojí duši, nutí ji pod jho pravdy, znásilňuje ji pod břemeno pravdy. Jak čisti klidně větu o utrpení strašného osamocení, k němuž se odsoudil: „hlouběji nedůvěřovati, hlouběji opovrhovati, hlouběji býti sám než kdy před tím"? A jak jinak než s utajeným dechem onu jinou o „tvrdosti nejvlastnější zodpovědnosti" ?
Ano, z temných studní jest křtěna každá veliká kritika: ze studní zoufání, ze studní hrůzy a zklamáni. Ano, kritikou trpí každý veliký kritik v první řadě sám: zbrojí se sám proti sobě, svírá a poutá sebe. Kritika musí býti kritisuji-
címu bolesti — kde není tohoto znaku, není veliké kritiky, není kritického činu.
Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen ten, kdo se narodil k obdivu a k uctíváni a byl v nich zklamán a zrazen. Kde není tohoto vnitřního dramatu, kde nepředcházelo, tam všude vyzní kritika na piano a mělce. Kritik musí býti hluboce přesvědčen o tom, že pro lidi nejdůle-žitější otázkou jest, koho uctívati, a že všechen nepokoj, hoře a trud lidstva jest v tom, že se nemůže o tom do-hodnouti. Koho ctiti právem? Jak ho poznati? Jak nebýti podveden? Jakučiniti, abys neobětoval nejv; ácnější, co máš a můžeš dát, dáblu místo bohu?
Hodnota a noblessa kritikova jest v tom, že bere dobrovolně na sebe utrpěni soudu a pravdy. Kritik činí ze sebe míru mnohých věcí a tim trpí jimi všemi. Souditi jest poslední cesta, zoufalá cesta, kterou se může dáti silná duše v slabé a malé době, v době prolhané a epigónske, kdy svět jest poset padělky a surrogaty, kdy prostředky vypily již stokrát cil, kdy všecky ostatní studně inspirace vyschly nebo jsou otráveny a kdy nejtíže ze všeho jest dobrali se pevné půdy pod nohy, jistoty a pravdy. Hněv a utrpení jsou Musy kritikovy, poslední Musy, kdy ostatní, sladší, již zmlkly — a přece zase první Musy: brzy se ukáže, že otevírají nové kolo a rozvazují novou inspirací ústa oněmělá.
Cesta kritikova jest zlá cesta krvavá: jest to cesta, na níž se dochází pokoje teprve s cílem a cíle teprve se smrtí. Smysl její jest dobrati se pravdy, prosekati se k ní v boji se všemi a s každým - sebe nevyjímajíc — vyzvati celý svět na souboj, změřiti lež a klam i pravdu a sílu, svoji i cizí, měrou, která neklame, měrou vlastní hrudi
« • » 196
197
ranami poseté: přesvědčiti se z ran, zasazených do ní, že jest kdesi jakási pravda a síla a kolik jest jí.
To jest smysl druhého postulátu, který kladu na kritika: statečný v utrpení, statečný i v zoufalství. Kritika jest nej-heroičtější formou skepse — nejpoctivější formou skepse, která netouží po ničem upřímněji, než aby byla vyvrácena byt za cenu života. Cesta kritikova jest cesta, na níž se nedochází pokoje: vede-li se kritika do opravdy a hlavně do důsledků a důslednosti, znamená tolik asi jako vydá-vati se soustavně neporozumění a nepochopeni a chtíti je skoro. Ne proto, že býti kritikem znamená býti „věčným nespokojencem" (takováto nespokojenost z programu a en bloc byla by cosi velmi laciného), nýbrž proto, že vyšší organisace, stavu pevnějšího zdraví a hlubšího uspokojení, k nimž kritik pracuje, se nedožije, a řád a harmonii, které získává příštím, platí a vykupuje svým rozrušením: klesá často obětí přechodu, oběti staré desorganisace, již nachýlil k pádu. Neuzří země, k níž vedl a směřoval, a nepojí ze žně, kterou sil a připravoval. Vyplní svým tělem příkop pevnostní, a kráčejíce přes ně, stekou teprve jiní hradbu.
Kritik nutí k soudu (ať k svému, af k opačnému) celý svět, přidržuje svět k souzení, naléhá na jeho soudnost, a to jest, co svět mu nikdy neodpustí, nemůže odpustit: zabíjí mu rozkoš, nevinnou smyslnost, spánek. Zbrojí jej, a svět užije zbraně, již mu vtiskl do rukou, nejprve na kritikovi.
Dají-li se touto cestou celé generace, jest jisto, že byly dříve uraženy a zrazeny ve svém nejvyšším: na této cestě tíže než na všech jiných dochází se pokoje.
Kritik tvoří novou inspiraci, z niž pijí brzy i básnici — ale i básníci neradi mu odpouštívají, poněvadž činu kritikovu rozumívají obyčejně jen tak, že zabil inspirace jiné, sladší
a méně bolestné. Stále opakuje se — jednou ve větších, jindy v menších rozměrech — případ Borneův, který krátkozrace a obmezenecky útočí na Goetha, na Goetha kritika a tvůrce nové kulturní inspirace, nové kulturní a stylové kázně, jejž podezírá z toho, že zabil naivnost a improvisační lehkost a snadnou citovou dojatost a přístupnost: na Goetha tvůrce učené inspirace.
Kritik tvoří inspiraci: v něm organisovala se často dříve než v básnících, organisovala se v něm ne ovšem jako literární skutečnost, nýbrž jako skizza, jako možnost, jako nápověď a tempo; podával zorný úhel a logický rytmus, vázal duchový řád a stanovil citovou kázeň. V tomto smyslu Lessing jest tvůrcem inspirace, z níž žije několik desetiletí německé literatury přímo nebo nepřímo, a Goethe jako kulturní zjev a kritik a hodnotitel stylový a umělecký jest inspiratorem celého romantismu: všecky stylové valeury, jimiž pracuje, jsou vněm dány nebo napověděny. ACarlyle? Ano, co všecko žije z Carlylea v anglické literatuře? Dnes, žel již i žurnalistika! A inspirace Ruskinova znamená nekonečně víc, než jak se obyčejně pojímá: jako kmotrovství při kolébce praerafaelismu. Znamená cosi velikého a významného, co dá se proto jasněji vyslovit nejprve negativně boj proti orientu, proti žaponismu, proti artismu, proti rozkoši hry a smyslné ukrutnosti — aby se pochopil pak plněji klad: obnova gotiky a křesťanství, obnova západních pramenů autochthonních, obnova poctivosti a charakterně struktury. A jak hluboko do devatenáctého věku sáhá inspirace i menšího kritického ducha, jakým byl Diderot? Tak skoro až do naturalistického včerejška a impressionistického dneška.
Celý dokumentárny román francouzský je takto, inspirací, dílem Taineovým jako v Německu skoro všecko, co přišlo
ťc •»•»»» * » «y * -& .1» «. » <* ^ .„ « o e * » u »*•
198
199
po naturalismu, co šlo proti naturalismu, dá se svésti přímo nebo nepřímo v inspiraci Nietzschovu.
Každý opravdový a charakterný kritik tvoři a tvoří cosi významnějšího ještě než jsou literární díla, pracuje na čemsi větším než na svých knihách: na inspiraci a pathosu nové, rodící se doby, na její nové logice.
Tvoří právě tím, že boří. Bořit a tvořit jest v uměleckém životě nerozlučitelně spojeno, jest jen dvojí slovo pro tutéž věc: pouze sentimentální nevedomci je rozlučují. V umění nepoboří se nic vnějšími útoky sebe prudšími, v umění boří se jen novou inspirací, novou tvorbou — i tvorbou kritickou. V umění nedá se zbořit nic, než poslední slabé výběžky starého pathosu a dají se zbořit ne proto, že jsou poslední, nýbrž že jsou seslabené a hasnoucí projevy duchové moci, která se kdysi vybila nesmrtelnými díly, jež jsou ještě dnes a budou i zítra mimo dostřel každého útoku. A tyto poslední výběžky dají se zbořit jen prvními členy nové inspirace, nového pathosu, ne proto, že jsou nové, ale že jsou silné a posvěcené mládím.
Opravdový kritik, hodný tohoto jména, tvoří a tvoří, řekl bych skoro, s menším egoismem a větším entusiasmem než básník nebo jiný umělec. Svoji tvorbu dává ne do služeb svého uzavřeného díla, nýbrž do služeb doby a jejích rodících se možností: svojí bolestí a svým utrpením, hněvem a lítostí, láskou a nenávistí, těmito všemi drahými silami, kterými živí jiní tvůrci, básníci a umělci, svoje dílo, žene kritik cizí mlýny — mlýny doby. Ti, kdož mu veřejně spílají, obyčejně potají nejvíce z něho berou a získávají.
Pravé a vlastní síly jsou ty, které němě a v temnu pracují na přerodu a obrodě světové. Býti kritikem znamená sloužiti skoro anonymně, přecházeli v takovouto silu, splý-
vati s ní obětováním mnohého a mnohého egoismu, mnohého kouzla a lesku, mnohé marnivosti, která koření nudu života a přenáší přes jeho trud.
Býti kritikem v hlubším smyslu slova jest jen maskou duševní cudnosti a noblessy, jménem pro velikou touhu, jak hlouběji sloužiti a býti tím užitečnějším, čím jsi méně známým. Býti kritikem znamená skoro vstoupiti do řádu, v němž každý pozbývá vlastního jména, aby působil tim hlouběji a vroucněji pod jménem cizím a rodovým.
Neboť vlastní kritický paradox, v němž jest uzavřena nejvyšší noblessa duševní, jest právě v tom: sbírati a vy-píjeti co nejvíce utrpení ze života a spracovávati je nezištněji než jiní v odvahu a statečnost. Ze všeho, čím trpí, (a jest toho více než čím trpí jiní), vydestilluje naposledy veliký kritik sílivý nápoj, v kterém hoří světlo, protijed bolestem života, pro jiné — neboť jemu zbude jen hořkost a smutek, kvasnice, bolestná a drahá režie celého processu.
Býti kritikem v tomto hlubším smyslu slova znamená žiti, působiti a býti pohřben pod cizím jménem, zapsati se mezi rouhače, zatím co tvé místo v pravdě jest mezi en-
tusiasty, básníky a uctívači mystéria — a víc: mezi dělníky připravujícími jeho příští.
» a o
200