MICHELANGELÚV MOJŽIŠ
Předesílám, že nejsem znalcem umění, nýbrž laikem. Často jsem postřehl, že mne obsah nějakého uměleckého díla přitahuje silněji než jeho formální a technické vlastnosti, jimž přece umělec přikládá důležitost v první řadě. Pro mnohé prostředky a mnohé účinky umění mi vlastně chybí to správné porozumění. Toto musím říci, abych si zajistil shovívavé posuzovaní svého pokusu.
Avšak umělecká díla ná mne působí silným účinkem, obzvláště díla básnická a sochařská, řidčeji malířská. Přimělo mne to tak k tomu, abych před nimi při odpovídajících příležitostech dlouho prodléval, a chtěl jsem je pochopit svým způsobem, tj. učinit pro sebe pochopitelným, prostřednictvím čeho působí. Tam, kde to nedokáži, např. v hudbě, jsem téměř neschopen požitku. Nějaké materialistické nebo snad analytické založení se ve mně vzpírá tomu, abych byl dojat a přitom neměl vědět, proč tomu tak je, a co mne dojímá.
Povšiml jsem si přitom té zdánlivě paradoxní skutečnosti, že právě některé z těch nej velkolepějších a nejúchvatnějších uměleckých výtvorů zůstaly pro naše pochopení tajemné a nejasné. Obdivujeme je, cítíme se jimi podmaněni, ale neumíme říci, co představují. Nejsem dostatečně sečtělý, abych věděl, zda si toho již lidé všimli nebo zda nějaký estetik neobjevil, že taková bezradnost je dokonce nezbytnou podmínkou těch nejvyšších účinků/jež má umělecké dílo vyvolávat. Já bych se mohl jen těžko odhodlat k tomu, abych této podmínce uvěřil.
Ne snad, že by znalci umění anebo nadšenci nenacházeli žádná slova, když nám takové umělecké dílo vychvalují. Těch mají dostatek, měl bych se domnívat. Avšak o takovém mistrovském výtvoru umělce říká zpravidla každý něco jiného a nikdo neříká to, co pro prostého obdivovatele tu hádanku rozřeší. Ťhn, co nás tak mncnějj.pputává, může být podle mého
155
V,
\   názoru přece jenom pouze umělcův záměr - potud, pokud se
pit. VímVz^ňeŕímžeJ'ít'o pôuze rozumové pochopení; má OJtiás. ^^^"Z^^-^gg.^" ^Y nnjtóím.vfili -k-terv UTiiaěke-vytvo-'mJJinací ^Iu^vořerií. Avšak proč nemá být možné uvést, jaký .  byl umělcův zárnlřTa vyjádřit jej slovy, jako je tomu s nějakou , ^Njinou skutečností duševního života? Snad je tomu tak, že se to , A\ju velkých uměleckých děl nemůže podařit bez použití analýzy.
I^lQ^amotaé^musí přece tuto an^lý^zujmiožňovat, jestliže je ŕ  vů^-nám-jSc^^ uměTcovýcE^zahiěru~a~ -hnutí
iríy^li, A abjřČTÍ tenťo žam^ů1ío^T;^a^ rféjprve/ nalézt f"1,.smysl a obsah toho, co je v uměleckém díle zobrazeno, tedy .^^ujněyevyložit. Je tedy možné, že takové umělecké dílo potře-bujIlřyTšIaTTa: že se teprve po jeho provedení mohu dozvědět, proč na mne zapůsobilo tak mocným dojmem. Chovám dokonce naději, že tento dojem se nikterak neoslabí, když se nám takováto analýza zdaří. -"~"\
Pomysleme nyní na Hamleta, přes třista let staré Shakespearovo mistrovské dílo.1 Sleduji psychoanalytičkou literaturu a připojuji se k tvrzení, že teprve psychoanalýza vyřešila záhadu působivosti tétoiragédTřtím, že vysvětlila Juto látku oidipskýJa"tématem. Avšak předtím - jak velké zde Bylo množství různých, navzájem neslučitelných pokusů o výklad, jaký tady byl výběr názorů na charakter hrdiny a básníkovy záměry! Požadoval po nás Shakespeare, abychom cítili s nemocným anebo s nárokům života nepostačujícím méněcenným člověkem - anebo s idealistou, který je jen příliš dobrý pro skutečný svět? A kolik z těchto výkladů nás ponechává tak chladnými, že nemohou pro vysvětlení účinku básnického díla nic vykonat a odkazují nás spíše na to, abychom jeho kouzlo zdůvodnili jedin&^dpjmem, jímž pjúsobLrnyšlenky, ajutisouiazy-, kalApřesto-nehovořípfavetytosnahy^ve^rb^ě^htclio7aby-čriom pociťovali potřebu objevit nějaký další zdroj tohoto účinku?
Jiným z těchto záhadných a velkolepých uměleckých děl je mramorová sacha^Mojšíšesterou vyjvořil yjkostele svatého ^etra v Římě Mj^helarigelo a jež představuje^ jak známo, jen částtoMWfómného náhrobku,-který měl umělec postavit pro mocného papežského vládceíJulia 1$-.? Raduji se pokaždé, když čtu nějaké vyjádření o této postave, jako třeba že je to „koruna
moderního malířství" (Herman Grimm), neboť žádné jiné malířské dílo na mnenikdy nezapůsobilo silnějěímjáčinkem. Jak často jsem vyšel po šteinyčlTšcKodech z nehezké ulice Cor-so Cavóur nahoru k osamělému náměstí, na němž stojí ten opuštěný kostel, vždy jsem se pokoušel vydržet opovržlivě rozzlobený pohled toho héroa, a mnohdy jsem se potom obezřetně proplížil z polotmy vnitřního prostoru, jako bych sám patřil k té sebrance, na niž hledí jeho oko, která nedokáže zůstat věrná žádnému přesvědčení, jež nechce čekat a nechce důvěřovat a jásá, když znovu nabude iluze, že má před sebou obraz nějaké modly. ''
Avšak proč nazývám tuto sochu záhadnou? Není nejmenších pochyb, že zobrazuje Mojžíše, zákonodárce Židů, který drží desky se svatými přikázáními. Tolik je jisté, ale také nic více. Teprve zcela nedávno (1912) mohl jeden spisovatel píšící a umění (Max Sauerlandt) pronést tento výrok: „O žádném uměleckém díle na světě nebylo proneseno tolik navzájem si odporujících úsudků jako o tomto Mojžíšovi. Již proto se interpretace této postavy pohybuje v úplných rozporech...".Na příkladu jed-nohc^soupisu, který byl vyhotoven-před pouhými pětiletý, vyložím, jaké pochybnosti se k pojetí. Mojžíšovy postavy pojí, a nebude těžké ukázat, že je za nimi ukryto to podstatné a nej-lepší, co umožňuje pochopení tohoto uměleckého díla.3
Michelangelův Mojžíš jé zobrazen vsedě, s trupem směřujícím vpřed, s hlavou s mohutným vousem a s pohledem obrace-:: ným doleva, s pravou nohou spočívající na zemi a tou levou stojící tak, že se dotýká země jen svými prsty, s pravou rukou dotýkající se desek a části vousu; levá ruka je položena na klín. Kdybych chtěl podat přesnější popis, pak bych musel předbíhat a říci to, co budu muset vyslovit později. Popisy autorů jsou někdy podivným způsobem nepřípadné. To, co nepochopili, také nepřesně vnímali anebo reprodukovali. H. Grimm říká, že pravá ruka, „pod jejíž paží tabulky se zákony spočívají, sahá po vousu". Právě tak W. Lůbke: „Otřesen sahá pravicí do vousu spouštějícího se nádherně dolů..."; Springer: „Jednu (levou) ruku tiskne Mojžíš na břicho, druhou sahá jakoby nevědomky
'/Ai
156
157
do mohutně se vlnícího vousu". C. Justi zjišťuje, že si prsty (pravé) ruky hrají s vousem, „tak jako civilizovaný člověk v rozrušení s řetízkem k hodinkám". Hraní si s vousem zdůrazňuje také Müntz. H. Thode hovoří o „klidně pevném držení pravé ruky na deskách, které svírá". Dokonce ani na pravé ruce nerozpoznává hru rozrušení, jak to chtějí vyložit Justi a podobně i Boito. „Ruka zůstává tak, jak byla držena, když sahala po vousu, předtím, než ten titán otočil hlavu na stranu." Jakob Burkhardt píše, „že slavná levá ruka nemá v podstatě nic jiného na práci než tisknout tento vous na břicho".
Jestliže se popisy neshodují, nebudeme se podivovat rozdílnosti pojímání jednotlivých rysů sochy. Domnívám se sice, že ptj0vtfeme Mojžíšův celkový výraz charakterizovat lépe než pliod^TíĚeryT^ boleštra^ovrženr Mměv v hrozivě svraštěném obočí, bolest v pohledu očí, opovržení v dopředu vysunutém spodním rtu a dolů stažených kouteích úst". Avšak jiní obdivovatelé museli sochu vidět jinýma očima. Tak například Dupaty usoudil: Ce front auguste semhle n'étre.qu'un voile transparent, qui couvre á peine un esprit immense.4 Naproti tomu Lübke se domnívá: „V,té hlavě bychom marně hledali výraz vyšší inteligence; stláčené čelo nevypovídá o ničem jiném než o schopnosti ohromného hněvu a všeprostupující energii." Ještě dále se odtud ve výkladu výrazu obličeje vzdaluje Guillaume (1875), jenž v něm nenalezl žádné rozrušení,, jen hrdou prostotu, oduševnělou důstojnost, energii víry. Mojžíšův pohled míří do budoucnosti, předvídá trvání své rasy, nezměnitelnost svého zákona." Podobně nechává Müntz„Mojžíšovy pohledy toulat se daleko za hranice lidského pokolení; jsou obráceny k mystériím, která postřehl jako jediný." Ba pro Steinmanxia tento Mojžíš „není již tím tuhým zákonodárcem, není již tím hrozným nepřítelem hříchu s jeho-vovským hněvem, nýbrž králem-knězem, jehož se nesmí dotknout stáří, který se, žehnaje a věštíce, loučí naposledy se svým lidem."
Byli ještě jiní, jimž Michelangelův Mojžíš neříkal vůbec nic a kteří byli dostatečně upřímní, aby to řekli. Tak jeden recenzent v časopise „Quarterly Review" roku 1858 napsal: „There is an absence ofmeaning in the generál conception, which prec-ludes the idea ofa self-sufficing whole..."5 A s údivem se dozvídáme, že ještě jiní nenalezli na Mojžíšovi nic, čemu by se bylo
3
možné obdivovat, nýbrž se proti němu vzepřeli, stěžovali si na brutalitu jeho postavy a na to, že se jeho hlava podobá zvířecí.
__„Yepsal mistr do kamene opravdu tak nezřetelnéjtnebo Jvop
^m^@^Ts3noí zelo :&oihiľotÁ\r^^íčn^j^emj,.. ~~ ~ "Vyvstává"vsak^li^tazkafjíž šé zmiňěné"nejistoty snadno podřizují. Chtěl Michalangelo v tomto Mojžíšovi vytvořit „na čase nezávislý obraz charakteru, a duševního rozpoložení", anebo zobrazil hrdinu v určitém, pak ale nanejvýš významném okamžiku jeho života? Většina pozorovatelů se rozhoduje pro druhou možnost a dokáže také uvést tu scénu z Mojžíšova života, kterou umělec zachytil pro věčnost. Jedná se zde o sestoupení ze Sinaje, kde dostal ód Boha desky se zákony, a o zjištění, že Židé mezitím vytvořili zlaté tele, kolem nějž jásavě skákali. Na tento obraz je obrácen jeho zrak, tento pohled vyvolává ty pocity, jejichž výrazem je to, jak se tváří, a které ihned přivedou tu mocnou postavu do nejprudší akce. Michelangelo si ke zobrazení vybral okamžik posledního váháLn^Jkhdu^aä bouří; v příštím^ okamžoku^Mojžiš^vylíklíČí"-- levá noha se již zvedla ze zeme - mrštt-deskami na zem a vybij e svůj hněv. vůči odpadl íkům.    ——"
V jednotlivostech tohoto výkladu se však jeho zastánci od sebe navzájem liší.
Jak. Burkhardt: „Zdá se, že Mojžíš je zobrazen v tom okamžiku, kdy spatří uctívání zlatého telete a chce vyskočit. Vjeho postavě žije příprava k mocnému pohybu, který při fyzické síle, jíž je vybaven, můžeme očekávat jen s rozechvěním."
W. Lubke: „Jako by blýskající oči viděly právě rouhavé uctívání zlatého telete - tak mocně šlehá nějaké vnitřní hnutí celou postavou. Rozrušen sahá pravačkou do nádherně dolů stékajícího vousu, jako by chtěl ještě na okamžik zůstat pánem svého pohybu, aby pak s tím ničivější prudkostí vyrazil."
Springer se připojuje k tomuto názoru, ne aniž by vyslovil jednu pochybnost, jež si bude i nadále činit nárok na naši pozornost. „Planouce silou a horlivostí bojuje hrdina jen s námahou proti vnitřnímu rozrušení... Myslíme tudíž bezděčně na nějakou dramatickou scénu a domníváme se, že Mojžíš je zobrazen v okamžiku, kdy spatří uctívání zlatého telete a chce v hněvu vyskočit. Tato domněnka se sice stěží shoduje s pravým záměrem umělce, protože přece Mojžíš, takjako pět zbývajících sedících postav v horní části,6 měl působit převážně dekorativně;
158
159
může však být pokládána za skvělé svědectví o naplněnosti Mojžíšovy postavy životem a jejím osobním charakteru.
Několik autorů, kteří se nerozhodují právě pro scénu se zlatým teletem, se přesto s tímto výkladem slioduje v tom podstatném bodě, žejjeJ^enl^Mojží^ přejít k činu,
""Herman Grimm: „Naplňuje ji (tuto postavu) jistá vznešenost, sebevědomí, pocit, jako by tomuto muži byly k dispozici hromy nebe, avšak ovládal se, dříve než je rozpoutá, očekáva-je, zda se jej nepřátelé, jež chce zničit, odváží napadnout. Sedí tu, jako by chtěl právě vyskočit, s hlavou hrdě vztyčenou od ramen do výše, s rukou, pod jejímiž pažemi spočívají desky se zákony, sahající do vousu, který klesá těžkými proudy na prsa, se zeširoka dýchajícími nozdrami a s ústy, na jejichž rtech se slova zdají se třást."
Heath Wilson říká, že Mojžíšovu pozornost vzbudilo něco, co jej rozrušilo, chystá se vyskočit, avšak ještě váhá. Jeho pohled, v němž se mísí rozhořčení a opovržení, se prý ještě může proměnit v soucit.
Wolfflin hovoří o „zabrzděném pohybu". Důvod zabrzdění zde spočívá ve vůli té osoby samotné, je to poslední okamžik zadržení pohybu předtím, než k němu dojde, tj. před vyskočením, í
Nejdůkladněji založil výklad na vjemu zlatého telete a jednotlivé rysy sochy, jimž nebyla dosud věnována pozornost, uvedl do souvislosti s tímto pojetím C. Justi. Qbrací náš pohled na
ygknťkii nApadn&irmf^nfnhmi d^ek Se zákony, které BeTSrá-
vě chystají jkJpjiZRou^dolů na kamenné sedadlo: „On (Mojžíš) bý*se~Tédy mohl buď divalt^éTň^ruTô'dEírd přichází hluk, s výřezem vyjadřujícím zlá tušení, anebo by to byl pohled na hrůzu samotnou, jenž jej zasahuje jako omračující úder. Třesouce se odporem a bolestí se posadil.7 Zůstal na hoře čtyřicet dní a nocí, byl tedy unaven. Něco ohromného, nějaký velký osud, zločin, dokonce i štěstí je sice možné postřehnout v jednom okamžiku, ale ne pochopit co do jejich podstaty, hloubky, následků. Jeden okamžik se mu zdá být i jeho dílo zničeno, zoufá si nad tímto lidem. V takových okamžicích se vnitřní nepokoj prozrazuje v bezděčných drobných pohybech. N^cliává obě desky, kterédržel ve své pravici, sesunout se dolů na. kamén-né_sedadloXzasf ävúy "se nad" rohem, tlačené předloktím smě-
rem k prsům. Ruka všakjede po prsou a vousu, přxptočení krku dopřavsTmUší stáhnout vous"k levé straně a zrušit symetrii této širbkéTnúžWéozdoby;vypadá to, jako by si prsty^ hrály s.yp,u--sem, takrjako civilizovaný" člověk v rozrujseru s řetízkem od hodinek. Levačka se dobývá do ká5Ú*tu"na břiše (ve Starém zákonu jsou vnitřnosti sídlem afektů)^ Avšak levá noha se již stáhla zpět a pravá se postavila dopředu; v příštím okamžiku se rozčílí, psychická síla obsažená v tomto pocitu přeskočí na vůli, pravá ruka se pohne, desky spadnou na zem a potoky krve usmíří potupu odpadnutí..." „Není zde ještě moment napětí spojený s činem. Duševní bolest ještě působí téměř ochromují-cím způsobem."
Zcela podobně se vyjadřuje Fritz Knapp; pouze zbavuje počáteční situaci předem projevených pochyb, a také dovádí důsledněji dále naznačený pohyb desek: „Jeho, jenž byl právě ještě samotný se svým Bohem, rozptyluje pozemský hukot. Slyší hluk, pokřik doprovázející kolový tanec jej probouzí ze snu. Oko i hlava se obracejí směrem k tomu hukotu. Hrůza, hněv, celá fúrie divokých vášní prostupují v okamžiku tou obrovitou postavou. Desky se zákony začínají sklouzávat dolů, spadnou na zem a rozbijí se, až se ta postava rozčilí, aby vmetla hřmě-jící slova hněvu do davu odpadlického lidu... Tento okamžik nejvyššího napětí je zvolen..." Knapp tedy zdůrazňuje přípravu na jednání a popírá zobrazení počátečního zabrzdění v důsledku nesmírně silného rozrušení.
Nebudeme popírat, že takové pokusy o výklad, jako jsou posledně uvedené pokusy ^Justino a Knappa, v sobě mají něco, co nás neobyčejně oslovuje. Vděčí za tento účinek té okolnosti, že se nezastavují u celkového dojmu, jímž postava působí, nýbrž oceňují její jednotlivé charakteristické rysy, jichž si jinak, přemoženi a jakoby ochromeni celkovým účinkem, opomeneme všimnout. Rozhodné obrácení hlavy a očí stranou u postavy otočené jinak dopředu se dobře shoduje s domněnkou, že tam odpočívající spatřil něco, co na sebe náhle upoutalo jeho pozornost. Ze země zvednutá noha připouští stěží jiný výklad, než že jde o přípravu na vyskočení,8 a zcela zvláštní postavení desek, jež jsou přece něčím vysoce posvátným a nesmějí být uloženy kdesi v prostoru jako nějaká libovolná ozdoba, nalézá dobré vysvětlení v domněnce, že sklouzávají -kvůli rozrušení toho, kdo je nese - dolů a spadnou pak na zem.
160
161
Tak bychom tedy věděli, že tato Mojžíšova socha zobrazuje určitý významný okju»žikze života tohoto muže, a nehrozilo by nám ani nebez|fécí, že ťtento okamžik nerozpoznáme.
Avšak dv&Thodeoyy poznámky nám znovu vyřvávají to, o čem jsme jiz>ěřtíirze to máme ve svém vlastnictví. Tento pozorovatel říká, že nevidí desky sklouzávat dolů, nýbrž „pevně .setrvávat na mís£S"TK0Tistatiij e ^Tíl'íiine^eviré'ärženTpr avé ruky na rozevřených" "deskách". Podívárne-li se tam sami, pak musíme dát Thodeovi bezvýhradně za pravdu.^Desky jsou pevně drženy a nehrozí jim nebezpečí, že by sMguTryTPravá mkaje"podepírá anebo se o-ně opíráľTím ňeřTíjejich umístění sice vysvětleno, stává se však pro výklad Justiho a jiných neu-potřebitelným.
Druhá poznámka uhazuje hřebík na hlavičku ještě rozhodněji. Thode připomíná, že „tato socha byla zamýšlena jako jedna z šesti a je zobrazena vsedě. Obojí, odporuje domněnce,' Miciielangelo chtěl^achytit určitý histo'rick^okamžik,, neboť co se týče toho prvního, úkol zobrazit vedle sebe sedící postavy jako typy lidského bytí (Víra activa! Vita contemplativa!) vylučoval představu jednotlivých historických procesů. A;pokud jde o to druhé, odporuje zobrazení sezení, jež bylo podmaněno celou uměleckou koncepcí pomníku, charakteru onoho procesu, totiž sestoupení z hory Sinaj do tábora." ,ř
Osvojme si tuto Thodeovu pochybu; domnívám se, že budeme moci její sílu ještě vystupňovat. Mojžíš měl zdobit podstavec pomníku s pěti (v pozdější skice třemi) jinými sochami. Jeho nejbližším protějškem by se byl měl stát Pavel. Dvě z ostatních soch, Vita activa a Vita contemplativa, byly na dnes existujícím, v žalostně zakrnělé podobě vybudovaném pomníku realizovány jako Lea a Ráchel, ovšem vestoje. Tato Mojžíšova příslušnost k určitému souboru činí nemožným přijmout domněnku, že tato postava má v divákovi vzbudit očekávání, že nyní rovnou vyskočí ze svého místa a třeba se z něj vyřítí pryč a na vlastní pěst ztropí hluk. Kdyby ostatní postavy nebyly zobrazeny právě také v přípravě na tak prudkou akci - což je velmi nepravděpodobné - pak by zapůsobilo tím nejhorším dojmem, kdyby právě ta jedna nám mohla dodávat iluzi, že opustí své místo a své druhy a vyhne se tedy svému úkolu ve struktuře pomníku. To by znamenalo hrubou nekoherenci, kterou bychom u velkého umělce neměli bez nej krajnější nutnos-
ti očekávat. Takovýmto způsobem pryč pádící postava .by. byla s tou náladoorktěroa -má'"celý'nájirgbní pomník vzbuzovat, v nejkTajnějšT míře neslučitelná.
Tédyíěnto Mojžíš nesmí chtít vyskočit, musí moci setrvatve vznešenénijdidj^, tak jako ostatnl.postavy,Täkjäk"o zamýšlený (potom Micfe0lan"gelem~flgfěalizovaný) obraz samotného papeže. Pak však nemůže být ten Mojžíš, jejž pozorujeme, zobrazením hněvem zachváceného muže, který, sestupuje ze Sinaje, shledává svůj lid odpadlickým a odhazuje posvátné desky, aby se rozbily. A skutečně, dokáži si vzpomenout na své zklamání, když jsem se při dřívějších návštěvách v kostele sv. Petra ve Vincoli posadil před tu sochu v očekávání, že teď uvidím, jak náhle vyskočí na natažené noze do výšky, jak metne deskami na zem a vybije svůj hněv. Nic z toho se nestalo; místo toho se kámen stával stále strnulejším, vycházelo zněj téměř tísnivé posvátné ticho, a musel jsem cítit, že je zde zobrazeno něco, co tak může nezměněno zůstat, že tento Mojžíš zde bude navěky tak sedět a tak vyjadřovat hněv. <>■■ -
Jestliže se však chceme vzdát výkladu tě sochy s momentem hněvu propukajícího při spatření modlářského obrazu, pak nám již zbývá málo jiných možností než přijmout jedno z těch pojetí, jež chtějí v tomtoJMojžíšovi rozpojznatobraz charakteru. Nejspíše prostý libovůle a nejlépe opřený (Tanalýzu motivů pohybu té postavy se pak zdá být Thodeův úsudek: „Zde, tak jako vždy, má co do činění s utvářením určitéhc^har^kterové-he-typu^ Vytváří obraz vášnivého vůdce lidstva, který se, vědom si svého od Boha pocházejícího zákonodárného úkolu, setkává s nerozumným odporem lidí. K vystižení takovéhoto člověka Činu neexistoval jiný prostředek než ozřejmit energii^ vů],e,_a-to bylo možné znázorněním nějakého zdánlivý klid prostupujícího pohybu, takjakse projevuje v otočenílílávy,"napnutí svalů, postavení levé nohy. Jsou to tytéž jevy jako ú aktivního muže (vir activus) medicejské kaple Giuliana. Tato obecná charakteristik
nějž takovýto lidstyo, utvářející génius vstupuj^vůči všedním klidem: afekty spojené s hněv^n^ollřHaním a bolestí dospívají kě svému typickému vyjádření. Bez tohoto konfliktu nebylo možné charakter takového nadčloveka ozřejmit. NeJůstoxický ohraz, nýbrž charakterový typ^y^načuj^tí^ejiepŤ^možitelnou gnerjin^kfe^-^^ svět, Michelange-
162
163
lo vytvořil, dodávaje přitom podobu těm rysům, o nichž se hovoří v bibli, vlastním vnitřním prožitkům, dojmům, jimiž zapůsobila Juliova osobnost, a, jak se domnívám, také dojmům, které zanechala savanarolovská pevnost v boji."
Do blízkosti těchto vývodů můžeme umístit "například Rnackfusovu poznámku: hlavní tajemství Mojžíšova účinku spočívá v uměleckém protikladu mezi vnitřním ohněm a vnějším klidem jeho postoje.
Nenalézám v sobě nic, co by se vzpíralo Thodeovu vysvětlení, avšak něco postrádám. Snad je tomu tak, že se zde projevuje potřeba tě_srLěj|^ojKzta^ i a_y jeho^postoji vyjádřeným protikladem ,^dánliyJho^jklidu" I a „vmfeíEôpoEHufí"r'"''■*"- I
II
Dlouho předtím, než jsem mohl slyšet něco o psychoanalýze, jsem se dozvěděl, že jeden ruský znalec umění, Ivan Ler-moliev, jehož první stati vyšly v němčině vletech 1874 až 1876, vyvolal v galeriích Evropy převrat tím, že revidoval přiřazení mnoha obrazů k jednotlivým malířům, naučil s jistotou odlišovat kopie od originálů a z děl oproštěných od svých,dřívějších označení konstruoval nové umělecké individuality, rrováděl to tak, že přikázal, že je třeba odhlédnout od celkového dojmu, jímž působí určitý obraz, a od jeho hlavních rysů a vyzdvihl charakteristický význam vedlejších detailů, takových maličkostí, jako je kresba nehtů u prstů, ušních lalůčků, glorioly a jiných nepovšimnutých věcí, jež kopista opomíjí napodobit a které přece každý umělec provádí způsobem, jenž jej charakterizuje. Velmi mne potom zajímalo, když jsem se dozvěděl, že se za ruským pseudonymem skrýval italský lékař jménem MorellL Zemřel roku 1891 jako senátor Italského království. Domnívám se, že jeho metoda je s technikou lékařské psychoanalýzy úzce příbuzná. Také taje zvyklá uhadovat z málo oceňovaných rysů anebo rysů, jimž nebyla věnována pozornost, z odpadků - „refuse" - pozorování tajné a skryté. —Na dvou místech Mojžíšovy postavy se přitom nalézaji-detai-" ly, jimž dosud nebyla věnována pozornost, ba které vlastně "nebyly ještě pořádně popsány. Tokají se držení pravé ruky a pozice obou desek. Smíme říci, že tato ruka velmi žvlaštniin,
nepřirozeným, vysvětlení vyžadujícím způsobem zprostředkovává mezi deskami a - vousem rozhněvaného hrdiny. Bylo řečeno, že se prsty hrabe ve vousu, hraje si s jeho provazci, zatímco se okrajem malíčku opírá o desky. Avšak tak tomu zjevně není. Vyplatí se podívat se pečlivěji na to, co prsty této pravé ruky dělají, a přesně popsat mohutný vous,,k němuž se dostávají do vztahu.9 '  "■ }
Vidíme pak se vší zřetelností: palec této ruky je skryt, ukazováček a ten jediný je s vousem v účinném doteku. Vtlačuje se tak hluboko do měkké vlasové masy, že tato masa stéká nad ním a pod ním (směrem k hlavě a směrem k břichu od tlačícího prstu) přes jeho úroveň. Ostatní tři prsty se opírají, ohnuté v malých kloubech, o hrudní stěnu, nejkrajnější pravý pleten ec vousu, který je nad nimi, se jich jen lehce dotýká. Vousu se takříkajíc vyhnuly. Nemůžeme tedy říci, že si pravá ruka pohrává s vousem anebo se v něm hrabe; pravdou je pouze to, že jeden prst - ukazováček - je položen přes část vousu a vytváří v ní hlubokou rýhu. Tlačit jedním prstem na svůj vous ■ to je jistě zvláštní a těžko srozumitelne~gesto'.'"
Velmi obdivovaný Mojžíšův vous stéká z tváře, horního rtu a brady dolů řadou pramenů, jež můžeme ještě v jejich průběhu od sebe navzájem rozlišit. Jeden z nejkrajnějších pravých pramenů vousů, který vychází z tváře, vybíhá k hornímu okraji na něj tlačícího ukazováčku, jímž je zadržován. Můžeme se domnívat, že se mezi tímto prstem a zakrytým palcem spouští dále dolů. Jemu odpovídající pramen na levé straně stéká téměř bez odchýlení až daleko dolů na hrud. Tlustou vousovou masu směrem dovnitř od tohoto naposledy uvedeného pramene, sahající od něj až ke středové linii, postihl nejnápadnější osud. Nemůže následovat obrat hlavy směrem doleva, je donucena utvořit měkce se točící oblouk, část girlandy, která kříží vnitřní pravou vousovou masu. Je totiž přidržována tlakem ukazováčku pravé ruky, ačkoliv vznikla vlevo od středové linie a představuje hlavní část levé poloviny vousu. Vous se tak zdá být svou hlavní masou vržen směrem doprava, ačkoliv hlava je otočena ostře doleva. Na tom místě, kde se vtlačuje pravý ukazováček, se utvořilo cosi jako vír vousů; jsou zde proudy vousů přicházející zleva nad proudy vedoucími zprava, obojí stlačené násilníckym prstem. Teprve na druhé straně od tohoto místa volně vyrážejí vousové masy odchýlené ze svého směru, aby
164
165
nyní běžely kolmo dolů, až jsou nakonec jejich konce zachyceny v lůně spočívající, otevřenou levou rukou.
Nepoddávam se žádnému klamu spočívajícímu v představě, že by můj popis byl snadno srozumitelný, a neodvažuji se vynést žádný soud o tom, zda nám umělec rozpletení onoho uzlu ve vousu skutečně učinil snadným. Avšak nezávisle na této pochybě zde zůstává skutečnost, že tlak ukazováčku pravé ^ruky postihuje hlavně pramenyXev^p^ ^to^£esaliujíôíiäú6ffl^b je vousjíjzahraňováao^. Jo_m1Jaby se účastnil otočení h}&y^^^xh9SP^..PP^^^~^. levou, stranu. Nyní se můžeme zeptat, co má toto uspořádání zňáníelři&t a jakým motivům vděčí za svou existenci. Jestliže to byiysku-tečně ohledy na vedení linií a vyplnění prostoru, jež přiměly umělce k tomu, aby nechal směrem dolů se vinoucí vousovou masu doleva hledícího Mojžíše stáčet se na opačnou stranu směrem doprava, jak podivně nevhodný se jako prostředek k tomu jeví tlak toho jednoho prstu? A kdo, jenž z nějakého důvodu natlačil svůj vous na druhou stranu, by pak připadl na to, že tlakem jednoho prstu uvede jednu polovinu vousu do takové polohy, aby byla nad polovinou druhou? Snad ale tyto v podstatě bezvýznamné rysy nic neznamenají a my si lámeme hlavu nad věcmi, j ež byly umělci lhostejné?
Pokračujme v našich úvahách a vycházejme přitom z předpokladu, že i tyto detaily mají nějaký význam. Existuje potom řešení, jež odstraňuje těžkosti a dává..nám tušit; nový šmýsT Jestliže jsou na Mojžíšově postavě íevé prameny vousu'vystaveny tlaku pravého ukazováčku, pak je to snad možné chápat jako pozůstatek určitého vztahu mezi pravou rukou a levou polovinou vousu, který byl v nějakém dřívějším než zobrazeném okamžiku daleko těsnější. Pravá ruka snad uchopila vous daleko energičtěji, pronikla až k jeho levému okraji, a když se stáhla do toho postavení, jež nyní na soše vidíme, následovala ji Část vousu a podává nyní svědectví o pohybu, který zde proběhl. Girlanda tvořená vousem by byla stopou cesty, kterou tato ruka urazila.
Tak bychom tedy odkryli zpětný pohyb pravé ruky. Ta jedna domněnka nám jakoby nevyhnutelně vnucuje domněnky jiné. Naše fantazie doplňuje ten pochod, jehož je pohyb dosvědčovaný stopou ve vousu jednou součástí, a přivádí nás přirozenou cestou zpět k pojetí, jež nechává v klidu se nacházejícího
166
Mojžíše vyděsit se lomozem lidu a spatřením zlatého telete. Seděl zde klidně, jeho hlava s dolů padajícím vousem byla otočena dopředu, ruka se pravděpodobně vousem nijak nezabývala. Tu zaslechne ten hluk, otočí hlavu a pohled tím směrem, z nějž vyrušení přichází, spatří tu scénu a pochopí ji. Teď se jej zmocmhněyjy^d^
božníky. Ten vztekjenž ví, že je ještě daleko od svého objektu, s eme^^
k Činu připravená ruka sahá dopředudo vousuTkterý následoval otočení hlavy, zmačkne jej železným hmátnutím mezi palci a povrchem ruky sevřenými prsty - je to gesto takové síly a prudkosti, že může připomínat jiná Michelangelova zobrazení. Pak ale nastává, nevíme ještě jak a proč, změna, dopředu vysunutá, do vousu ponořená ruka jespěšně stažena zpět, její, stisk uvolní vous, prsty se o^jaějjddM^avIakbyly do něj zaryty Ěa^ídlIb^ceTžTp^i^^m ústupu přetáhwu^fnólmfňjnpbtok vôusuirrévelštTäŕ^ hopieJaělšiKó~a^jr^
v£usu. Änyfrí jettdržováTia^talM'nová^ozice, jíž můžeme porozumět jen odvozením z pozice jí předcházející.
Je na čase, abychom se rozpomenuli. Přijali jsme domněnku, že se pravá ruka nejprve nacházela mimo vous, že se pak v okamžiku vysokého efektivního napětí natáhlá vlevo, aby uchopila vous, a že nakonec opět sjela" zpět, přičemž s sebou vzala Část vousu. S tôutó" pravou rukou jsme nakládali, jako bychom s ní směli volně disponovat. Avšak smíme to dělat? Cožpak je tato ruka volná? Nemusí držet anebo nést nosvátné desky, nezakazuje jí takové mimické exkurze její důležitý úkol? Adále - co ji má přimět ke zpětnému pohybu, jestliže uposle-chla silný motiv, když opouštěla svou počáteční poiohu?
"WjšoTTtěTlý"^ ovšem patří
k deskám. Nemůžeme zde ani popřít, že nám chybí motiv, který by mohl pravou ruku přimět ke zjištěnému stažení zpět. Ale jaké by to bylo, kdyby bylo obě potíže možné vyřešit společně a teprve potom by z nich vyplynul nějaký bez mezer srozumitelný pochod? Kdyby nám právě něco, co se děje s deskami, vysvětlilo pohyby ruky?
Na těchto deskách je možné si povšimnout něčeho, co dosud pozorování neshledalo cenným.10 Říkalo se: ruka se opírá o desky anebo: ruka podepírá desky. Vidíme také bez dalšího obě
169
pravoúhlé, na sebe položené desky stát na okraji. Podíváme-li se na to blíže, pak zjistíme, že dolní okraj desekje utvořen jinak než okraj horní, nakloněný šikmo dopředu. Tento horní okraj je přímočaře ohraničen, u toho spodního je však v jeho přední části vidět výstupek jako roh, a právě tímto výstupkem se desky dotýkají kamenného sedátka. Jaký může být význam tohoto detailu, jenž je ostatně na velkém sádrovém odlitku ve sbírce vídeňské Akademie výtvarných umění reprodukován zcela nesprávně? Lze sotva pochybovat o tom, že tento roh má označovat horní okraj desek podle Písma. Pouze horní okraj takových pravoúhlých desek bývá zarovnaný nebo obkroužkováný. Desky zde tedy stojí jyzhůru^nohama. To je ovšem zvláštní zachazenTs Täkľposvátnými předměty. Jsou postaveny vzhůru nohama a jsou vybalancovány téměř na špičce. Jaký formální moment může při tomto uspořádání spolupůsobit? Nebo byl snad i tento detail umělci lhostejný?
Zde se nyní objevuje představa, že také desky se dostaly do této pozice nějakým pohybem, k němuž zde došlo, že tento pohyb závisel na zjištěné změně polohy pravé ruky a že pak sám ze své strany tuto ruku přinutil k jejímu pozdějšímu zpětnému pohybu. Pochody probíhající s rukou a s deskami se skládají v následující jednotný obrázek: na počátku, když zde ta postava v klidu seděla, nesla desky ve vzpřímené poloze pod pravou rukou. Pravá ruka uchopila jejich dolní okraje a nachá-
Obrázek D
zela přítom,jQporu ve výstupku směřujícím dopředu. Toto úgnM5ěgf nesení EgzjiäTšího vysvětluje, proč bylý'desky drženy v obrácené poloze. Pak přišel ten okamžik, v němž byl klid narušen hukotem. Mojžíš otočil hlavu, a když spatřil tu scénu, připravila se jeho noha k výskoku, ruka uvolnila svůj stisk na deskách a vyjela doleva a nahoru do vousu, jakoby proto, aby projevila svou zuřivost na vlastním těle. Desky byly nyní svěřeny tlaku ruky, který je měl tlačit k hrudní stěně. Avšak toto připevnění nepostačovalo, desky začaly sklouzávat směrem dopředu a dolů, dříve vodorovně držený horní okraj se obrátil dopředu a dolů, o svou oporu připravený dolní okraj se přiblížil svou přední špičkou kamennému sedátku. Stačil jeden další okamžik a desky by se byly musely otočit kolem nově nalezeného opěrného bodu, dosáhnout země nejprve dříve horním okrajem ajroztříštit se o ni. Aby tomu zabrámla, sjedejaravá ruka zpět a uvolní vôus, z něnolcást neúmysln^t^aněssgbQu, dôšáhn^'Mťe"ok7äje"deBek^podepře je "poblíž jejich zadního rohu, jenž se nyní stal nejvyšším. Tak se podivně vyumelkovane se jevící seskupení tvořené vousem, rukou a na špičku postavenou dvojicí desek odvozuje z toho jednoho vášnivého pohybu ruky a jeho dobře zdůvodněných následků. Chceme-li stopy prudkého pohybu, který zde proběhl, zase odstranit uvedením věcí do původního stavu, pak musíme zvednout přední
Obrázek 2
Obrázek 3
170
171
horní roh desek a posunout jej zpět do roviny obrazu, tím vzdálit přední dolní roh {s výstupkem) od kamenného sedátka, spustit ruku a zavést ji pod nyní vodorovně stojící dolní okraj desek.
Nechal jsem si rukou umělce zhotovit tři nákresy, jež mají můj popis ozřejmit. Třetí z nich reprodukuje tu sochu tak, jak ji vidíme; ostatní dva představují předchozí stadia, jejichž existenci můj výklad postuluje, ten první stadium klidu, ten druhý stadium nejvyššího napětí, připravenosti k vyskočení, odvratu ruky od desek a jejich počínajícího sklouzávání dolů. Je přitom pozoruhodné, jak obě mým kreslířem doplněná zobrazení přinášejí uznání nevýstižným popisům dřívějších autorů. Jeden Michelangelův současník, Condivi, řekl: „Mojžíš, vévoda a kapitán Hebrejců, sedí s postojem přemýta-jícího mudrce, drží pod pravou rukou desky se zákony a podepírá levou rukou bradu (!), jako někdo, kdo je unavený a plný starostí." To ovšem není na Michelangelově soše možné vidět, ale téměř se to shoduje s domněnkou, na níž je založen první nákres. W. Liibke napsal jako ostatní pozorovatelé: „Otřesen sahá pravicí do vousu spouštějícího se nádherně dolů..." To je ovšem nesprávné, jestliže to vztahujeme, na vyobrazení sochy, hodí se to však k našemu druhému nákresu. Jus-ti a Knapp , jak jsme se o tom zmínili, viděli, že desky sklouzávají dolů a hrozí jim nebezpečí, že se rozbijí. Tito autoři se museli nechat opravit Thodem, že desky jsou bezpečně zachyceny pravou rukou, ale byli by měli pravdu, kdyby nepopisovali sochu, nýbrž naše prostřední stadium. Mohli bychom se téměř domnívat, že se tito autoři oprostili od celkového obrazu sochy a zahájili nevědomě analýzu motivů, jež vedly k jejímu vytvoření, která je dovedla k týmž požadavkům, tak jak jsme je vědoměji a výslovněji formulovali my.
III
Jestliže se nemýlím, bude nám nyní dovoleno sklidit plody našeho úsilí. Slyšeli jsme, jak mnoha lidem, kteří byli pod dojmem, jímž působila ta socha, se do mysli vnutil ten výklad, že zobrazuje Mojžíše pod účinkem pohledu na to, že jeho lid odpadl do víry a tančí kolem nějaké modly. Avšak tohoto výkladu se museli vzdát, neboť měl své pokračování v očekávání, že
172
Mojžíš v nejbližším okamžiku vyskočí, roztříští desky a vykoná dílo pomsty. To však odporovalo určení sochy jako dílčí části náhrobního pomníku Julia II vedle tří nebo pěti jiných sedících postav. Smíme se nyní k tomuto opuštěnému výkladu opět vrátit, neboť nášMojžíš nevy skočí ajieQdhiidí desky jpryč. To, ^OTjajiějjdSjSá^
statek pohy^u^Jtte#4iŽjjroběhl, ^htějj^jiděk^t/ záchvatu hněvu - vyskočit, vykonat pomstu, zapomenouTna desky -avšak to pokušení překonal, zůstane nyní takto sedět ve zkroceném vzteku, v bolesti- smíšené s opoy^mmľTSÍeodhodí ani desky;-aby seTq^ťřtštilýl) kámen, "^^típrávJ^aoWSBS^lá-dl svůj hněv, pro jejich záchranu^láo1"švo*ú"váŠE^rKdýž še odevzdal svému vášnivému To^^tíe^rSušentěgky zanedbávat, a ruku, jež je nesla, z nich stáhnout. Tehdy začaly sklouzávat dolů, upadly do nebezpečí, že se rozbijí. To jej varovalo. Vzpomenul na své poslání a zřekl se kvůli němu uspokojení svého alektůrJěho ruka sjela zpátky a zachránila klesající desky ještě dříve, než mohly spadnout. V této pozici setrval, a tak jej Michelangelo zobrazil jako strážce náhrobku.
Na jeho postavě se ve svislém směru projevuje trojité rozvrstvení. Ve výrazu obličeje se obrážejí ty afekty, jež se staly panujícími, uprostřed postavy jsou patrné známky potlačeného pohybu, noha ještě ukazuje pozici zamýšlené akce, jako by ovládání postupovalo shora dolů. Levá ruka, o níž ještě nebyla řeč, se zdá vyžadovat svůj podíl na našem výkladu. Tato ruka je s měkkým gestem položena do klína a objímá jakoby laskajíce poslední konce dolů se spouštějícího vousu. Vytváří to dojem, jako by chtěla zrušit to násilí, s nímž okamžik předtím druhá ruka s vousem zle nakládala.
Nyní se nám však namítne: to tedy přece není ten Mojžíš z bible, který skutečně propadl hněvu a odhodil desky, takže se rozbily. T^by^byl něJ5.k/4aQela jh^I^žjš^akJak jej vnímal umělec, který bý si byípřitom obvolilopravit posvátný text á zkYeslíť""crlarakter toho božího muže. Smíme Michelange-lovi připisovat tuto opovážlivost, jež snad nemá daleko k rouhání se vůči svatému?
To místo Písma svatého, kde se podává zpráva o Mojžíšově chování při scéně se zlatým teletem, zní takto (prosím o prominutí, že používám anachronickým způsobem Lutherova překladu):
173
(2. kniha. Kap. 32.) "7) Pán však promluvil k Mojžíšovi: Jdi, sestup dolů; neboť tvůj lid, jejž jsi vyvedl ze země egyptské, to pokazil. 8) Sešli rychle z té cesty, kterou jsem jim přikázal. Udělali si odlité tele, a zbožňovali je, a přinášeli mu oběti, a pravili: to jsou tví bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země egyptské.
9) A Pán promluvil k Mojžíšovi: Vidím, že je to tvrdošíjný lid.
10) A nyní mne nech, aby je postihl můj hněv a vyhladil je; tak tě chci učinit velkým lidem. 11) Mojžíš však úpěnlivě prosil Pána, svého Boha, a řekl: Ach, Pane, proč chce tvůj hněv postihnout tvůj lid, který jsi s velkou silou a silnou rukou vyvedl ze země egyptské?
...14) Pán tedy projevil lítost nad tím zlem, které hrozil svému lidu učinit. 15) Mojžíš se otočil, a sestoupil z hory, a měl ve své ruce dvě desky se svědectvím, ty byly popsány na obou stranách. 16) A Bůh je sám vytvořil, a sám do nich vyryl písmo. 17) Tu nyní Jehova uslyšel pokřik lidu, uslyšel, že jásali, promluvil k Mojžíšovi: V táboře je nějaký pokřik, jako by tam byla hádka. 18) On odpověděl: Není to pokřik, jímž proti sobě křičí ti, kteří vítězí a kteří podléhají, nýbrž slyším pokřik přicházející z vítězného tance. 19) Když ale přišel blízko k táboru, a uviděl to tele a ten tanec, zachvátil jej hněv a odhodil desky ze své ruky, a rozbil je dole na hoře; 20) a vzal to tele, které vytvořili, aroztavilje ohněm, a rozdrtil je prachem, a udělali něj vodu, a dal ji dětem Izraele, aby ji pily;...
... 30) Ráno promluvil Mojžíš k lidu: Dopustili jste se velkého hříchu; nyní chci vystoupit k Pánu, abych se zeptal, zda snad mohu váš hřích odčinit. 31) Když nyní Mojžíš znovu přišel k Pánu, řekl: Ach, lid se dopustil velkého hříchu, zhotovili si zlaté bůžky. 32) Nuže, odpust jim jejich hřích; pokud ne, pak vyškrtni i mne ze své knihy, kterou jsi napsal. 33) Pán promluvil k Mojžíšovi: Cože? Chci vyškrtnout ze své knihy toho, kdo proti mně hřeší. 34) Tak nyní jdi a veď lid tam, kam jsem ti řekl. Pohleď, můj anděl půjde před tebou. Jejich hřích ovšem postihnu, až přijde můj čas k tomu, abych jej postihl. 35) Pán tedy potrestal lid, že vytvořili tele, které zhotovil Aaron."
Pod vlivem moderní biblické kritiky se pro nás stává nemožným číst toto místo, aniž bychom u něj našli známky neobratného sestavení ze zpráv pocházejících z více zdrojů. Ve verši 8 sděluje sám Pán Mojžíšovi, že lid od něj odpadl a vytvořil si modlu.'Mojžíš prosí za hříšníky. Avšak ve verši 18 si počíná
vůči Jehovovi tak, jako by to nevěděl, a vzplane náhlým hněvem (verš 19), když spatří modloslužebnickou scénu. Ve verši 14 již božího odpuštění svému hříšnému lidu dosáhl, avšak odebírá se ve verši 31a verších následujících opět na horu, aby si toto odpuštění vyprosil, podává Pánovi zprávu o odpadnutí lidu a dostává ujištění o odkladu trestu. Verš 35 se vztahuje k potrestání lidu Bohem, o němž se nic nesděluje, zatímco ve verších 20 až 30 byl vylíčen trestní soud, který vykonal samotný Mojžíš. Je známo, že historické partie knihy, jež pojednává o odchodu,11 jsou prostoupeny ještě nápadnějšími nesrovnalostmi a rozpory.
U lidí doby renesance takový kritický; přístupJt-bibUckému teXtu~p1^CTZeTíe^ňeexišT5väl, museli tuto zprávu pojímat jako zprá.vu„^u-visl©u--a--pak-~ovšem shledali, že neposkytovala výtvarnému umění žádnou dobrou návaznost. Mojžíš z tohoto místa v bibli byl již o modloslužebnictví lidu informován, postavil se na stranu shovívavosti a odpuštění a podlehl pak přece náhlému záchvatu zuřivosti, když spatřil zlaté tele a tančící dav. Nebylo by se tedy možné divit tomu, kdyby umělec, jenž chtěl zobrazit reakci hrdiny na toto bolestné překvapení, byl na základě vnitřních motivů učinil sám sebe nezávislým na biblickém textu. Takové odchýlení od doslovného znění Písma svatého z méně závažných motivů také nebylo nikterak neobvyklé nebo umělci odepřené. Jeden slavný Parmigianinův obraz v jeho rodném městě nám ukazuje Mojžíše, jak metá desky na zem sedíce na vrcholku hory, ačkoliv biblický verš výslovně říká: rozbil je na úpatí hory. Již zobrazení sedícího Mojžíše nenalézá v biblickém textu žádnou oporu a zdá se dávat zapravdu spíše oněm posuzovatelům, kteří se domnívají, že záměrem Michelangelovy sochy není zachytit žádný určitý okamžik z hrdinova života.
Důležitější než nevěrnost posvátnému textu ie ovšem pjro-mžjjgTffier^^ našeho výkladu .provedl
sjjjgjjj^ svědectví tra-
ů^^p^hlWý"^pometiájicí návalům vášně. V jednom takovém záchvatu svatého hněvu zabil Egypťana, který špatně nakládal s jedním Izraelitou, a musel proto uprchnout ze země do pouště. V podobném výbuchu afektu roztříštil obě desky, jež popsal samotný Bůh. Když tradice podává zprávu o takových charakterových rysech, je asi prosta nějaké tendence a ucho-
174
175
vala dojem, jímž působí velká osobnost, jež kdysi žila. Avšak Michelangelo umístil na náhrobní pomník papeže jiného Mojžíše, který historického anebo tradičního Mojžíše předčí ,^Přě-pracoval motiv rozbitých desek se zákony, nenechávaje rozbít Mojžíšovým hněvem, nýbrž nechává tento hněv ukonejšit anebo alespoň zabrzdit na cestě k jednání hrozbou, že by se mohly rozbít.řTím vložil do postavy Mojžíše něco nového, nadlid-ského^amohutná tělesná masa a silou oplývající svalstvo této postavy se stává jen tělesným prostředkem vyjádření toho nej-vyššího psychického výkonu, jenž je u člověka možný, spjntá-niarvlrotili'^!áaňTyé^rospě^ a z pověření nějakého určení, jemuž se člověk zasvětil. ^3e*můze výklad Michelangelovy sochy dospět ke svému konci. Můžeme ještě nadhodit otázku, jakéfnlótřvy u úměTcej působily, když zvolil Mojžíše, a to takto proměnlneKo MqjzíŠě, pro náhrobní pomník papeže Julia II. Z mnoha stran bylo.shodně poukázáno na to, že tytomotivy je tře^a]H§daf V papežově charakteru ä: vume^ově vztahu k ňemú. Julius II. byl Miche-langelovigodpbný v"ton^ě^sirovaT o"Trs"kute"Čiaěni velkých a ffi^u^dturěcí, pWďěvšímr velkých svými rozměry. Byl to muž činu, jeho cíl byl inspirující, usiloval o sjednocení^Itálie pod nadvládou papežství. Toho, co se mělo podařit teprve o několik století později za spolupůsobení jiných mocribstí, chtěl dosáhnout sám - jednotlivec v té krátké chvilce času a vlády, jež mu byla dopřána - netrpělivě násilnými prostředky. Dokázal ocenit Michelangela jako člověka sobě rovného, ale nechával jej často trpět svou prchlivostí a bezohledností. Umělec si .J3^Jrétxrs^^ vědom a mohljakoTnoubě-
jfnTedicí moubáye£,jQal^
nLÁ-t-ak'ůmistil svého Mojžíše na papežův pomník* ne bez výt-kyvúči zěšňůlému^k napomenutí sebe sámého,..pozvedaje se touto kritikou nad vlastní povahu.
IV
V roce 1865 věnoval jeden Angličan, W. Watkiss Lloyd, Michelangelovu Mojžíšovi drobnou knížečku.12 Když se mi podařilo si tento spisek mající 46 stran opatřit, vzal jsem jeho obsah na vědomí se smíšenými pocity. Byla to příležitost zno-
176
vu na vlastní osobě zakusit, jaké nedůstojné infantilní motivy často přispívají k naší práci ve službách velké věci. Litoval jsem, že Lloyd předjímal tak mnohé, co bylo pro mne cenné jako výsledek mého vlastního úsilí, a teprve ve druhé instanci jsem se mohl z nečekaného potvrzení těšit, U jednoho rozhodujícího bodu se ovšem naše cesty rozdělují.
Lloyd nejprve poznamenal, že obvyklé popisy této postavy jsou nesprávné, že se Mojžíš nechystá vstát,13 že pravá ruka nesahá do vousu, že na něm jenom ještě spočívá její ukazováček.14 Nahlédl také - což napovídá daleko více - že zobrazený postoj té postavy může být vysvětlen pouze zpětným vztažením k nějakému dřívějšímu, nezobrazenému, okamžiku a že přetažení levých pramenů vousu doprava má naznačit, že mezi pravou rukou a levou polovinou vousu byl předtím těsný, přirozeně zprostředkovaný, vztah. Avšak vydává se jinou cestou, aby toto sousedství, k přesvědčení o jehož nutnosti dospěl, obnovil, nenechává ruku zajet do vousu, nýbrž ponechává vous u ruky. Prohlašuje, že si musíme představit, že „hlava sochy byla po určitou chvíli před náhlým vyrušením obrácena zcela vpravo nad rukou, jež tehdy stejně jako nyní drží desky se zákony". Tlak na druhou ruku (vyvíjený deskami) vede k tomu, že se její prst přirozeně pod dolů se spouštějícími kadeřemi otevírá, a náhlé otočení hlavy na druhou stranu má za následek, že část pramínků vousu jena okamžik zadrž ena tou rukou, jež se nepohnula, a vytváří onu girlandu, kterou máme chápat jako stopu cesty („wake").
Od té druhé možnosti dřívějšího přiblížení pravé ruky a levé poloviny vousu se Lloyd nechává odradit úvahou, jež dokazuje, jak těsně minul náš výklad. Není prý možné, aby prorok, dokonce ani v nejvyšším rozrušení, natáhl ruku dopředu, aby tak stáhl svůj vous na stranu. V tomto případě by prý bylo postavení prstů zcela jiné, a nadto by prý v důsledku tohoto pohybu musely desky, které byly zadržovány jen tlakem pravé ruky, spadnout dolů, ledaže bychom té postavě, aby udržela desky ještě i potom, připisovali jistý velmi nemístný pohyb, jehož představa v sobě vlastně obsahuje zneuctění. („Unless clutched by a gesture so awkward that to imagine it i$ profa-nation.")
Je snadné vidět, v čem spočívá opomenutí autora. Vyložil správně nápadné rysy vousu jako známky nějakého pohybu,
177
jenž již proběhl, potom však neuplatnil tentýž závěr u neméně nepřirozeně vyhlížejících jednotlivostí týkajících se postavení desek. Zužitkovává jen náznaky vycházející z vousu, nikoli také ty, které se týkají desek, jejichž pozici přijímá jako původní. Tak si uzavírá cestu k takovému pojetí jako je pojetí naše, jež prostřednictvím ocenění jistých nepatrných detailů dospívá k překvapivému výkladu celé postavy a jejích záměrů.
Jak je tomu ale, kdybychom se oba nacházeli na mylné cestě? Kdybychom pokládali za závažné a významné jednotlivosti, jež byly umělci lhostejné, které čistě svévolně anebo v reakci na jisté formální podněty prostě jen utvořil tak, jak jsou, aniž by do nich vložil něco tajného? Kdybychom propadli osudu tolika vykladačů, kteří se domnívali, že vidí zřetelně to, co umělec nechtěl ani vědomě, ani nevědomě vytvořit? O tom nemohu rozhodnout. Nedokáži říci, zdaje přijatelné přisuzovat umělci j ako je Michelangelo, v jehož dílech zápasí o vyjádření tolik myšlenkového obsahu, takovou naivní neurčitost a zdaje to přijatelné právě u nápadných a zvláštních rysů Mojžíšovy sochy. A konečně můžeme ještě se vší ostýchavostí dodat, že o vinu za tuto nejistotu se musí s vykladačem dělit umělec. Michelan-gelo zašel dosti často ve svých výtvorech až na npjkrajnější hranici toho, co může umění vyjadřovat; snad se mu to ani u Mojžíše plně nezdařilo, jestliže bylo jeho záměrem nechat uhodnout bouři prudkého rozčilení z náznaků, jež po jejím uplynutí zůstaly v klidu.
1) Hráno poprvé snad roku 1602.
2) Podle Henryho Thodea byla tato socha vytvořena v letech 1512 až 1515.
/'*
3) Henry Thode: Michelangelo, Kritische Untersuchungen über seine Werke, I. Bd., 1908...''
4) Zdá se, že toto vznešené čelo je jen průsvitným závojem, který sotva zakrývá ohromného ducha. - Thode, loc. cit., str. 197.
5) V celkové koncepci chybí smysl, což vylučuje představu soběstačného celku. B) Totiž papežova náhrobního pomníku.
') Je třeba poznamenat, že pečlivé rozložení pláště kolem nohou sedící postavy činí tuto první část Justiho výkladu neudržitelnou. Museli bychom se spí-
še domnívat, že je vyobrazeno, j ak byl MojžíS, který zde klidně a bez očekávání seděl, vyděšen nějakým náhlým vjemem.
a) Ačkoliv levá noha klidně sedícího Giuliana v kapli Medicejských je podobně zvednuta.
s) Viz přílohu.
10) Viz detail na nákresu postavy D. ") Tj. odchodu Židů z Egypta.
12) W. Watkiss Lloyd, The Moses of Michelangelo. London, Williams and Nor-gate, 1863.
13) But ke is not rising or preparing to risei the bust is fully upright, not thrown forward for the alteration of balance preparatory for such a movement... (str. 10). (Avšak nevstává ani se nepřipravuje povstat; prsa jsou zcela vzpřímená, nejsou vysunuta dopředu kvůli změně rovnováhy připravující na takový pohyb.)
14) Such a description is altogether erroneous; the fillets of the beard are detained by the right hand, but they are not held, enclosed or taken hold of. They are even detained but momentarily - momentarily engaged, they are on the point of beeing free for disengagement (str. 11). (Takový popis je naprosto mylný; proužky vousu jsou zadržovány pravou rukou, avšak nejsou drženy ani uchopeny, nejsou uzavřeny ani se jich ruka nezmocnila. Jsou dokonce zadrženy jen na okamžik - na okamžik jsou zadrženy, ale co nevidět se budou moci uvolnit.
178
179