E. R. Curtius Evropská literatura a latinský středověk (výběr)
Motivy písma a knihy v obrazné řeči najdeme ve všech epochách světové literatury, ale s charakteristickými rozdíly, podmíněnými vývojem celé kultury. Pro obraznou řeč se totiž nedá využít každá oblast reality, nýbrž jen ta, která má hodnotový příznak: která, jak to vyjádřil Goethe, obsahuje „bytostný vztah" nebo z ní lze vytušit „životní vzájemnost předmětů světa". Proto Goethe zdůrazňuje, že Shakespearovi připadala kniha „ještě jako něco posvátného". .íc tudíž třeba se zeptat: kde a kdy platila kniha za něco posvátného? Musíme se vrátit zpátky přes svaté knihy křesťanství, islámu, židovství až do starého Orientu - do Přední Asie a Egypta. Tam má písmo a kniha již celá tisíciletí před naším letopočtem sakrální charakter, spočívá v rukou kněžské kasty a jc nositelem náboženských představ. Potkáváme tu „nebeské", „svaté", „kultovní" knihy. Samotný akt psaní je cítěn jako myslčrium a písaři se přiznává zvláštní hodnost.2 Egypťané měli boha písařů a písma v Thovtovi, kterého pozdní Řekové ztotožnili s Hermem. Babyloňané nazývali hvězdy „písmem nebe".
ŘECKO
Řekové věřili, že jim písmo přinesl Féničan Radmos. Ve skutečnosti převzali písmo a jména hlásek ze starého Orientu. Alfa, beta, gamma, delta jsou semitská slova (srov. hebrejské alď, betli, gimel, dalclb). Ve staré He-ladě ale téměř zcela chybí představa o posvätnosti knihy, stejně jako chybí privilegovaný píšící kněžský stav. Proto je řeckému básnictví původně cizí i obrazné využili písma a knihy. Nezná je Homér ani Hesiodos. Teprve Pindaros a tragikové chápou paměť jako písmo.3
Typicky řecký je přezíravý postoj k psaní a knihám na konci Platónova Faldrn (274c-276a). Sokrates vypráví, že egyptský bůh Teuth (ij. Tliovt), vynálezce písma, doporučoval králi Thamovi svůj vynález, který prý učiní Egypťan} moudřejšími a posílí jejich paměť. Král ho ale odmítl: „Neboť těm, kdo se mu naučí, zaseje do duší zapomněllivost tím, že je naučí zanedbával paměť... Z moudrosti ale nabízíš žákům jen zdání, nikoli pravdu." Písemné záznamy nejsou podle Sokrala ničím víc. než berličkou paměti pro toho, kdo už ví, o čem pojednávají. Nikdy nemohou zprostředkoval moudrost. To dokáže jen mluvená řeč, „která se spolu s věděním vpisuje do duše učícího se". Písmo se tu tedy stává metaforou pro ústní výuku filosofie. Z loholo obrazu hned vyrůstají další. Moudrost je semeno, které rozumný rolník nebude „vysévat pomocí třtinového pisátka" a „psát na černou vodu". Nanejvýš bude „jen pro zábavu osévat a popisovat zahrady písma, aby si pro sebe nashromáždil vzpomínky pro časy, kdy dosáhne zapomínavého stařeckého věku" (276cd). Obrat „psát něco na vodu", jako obraz nestálosti a pomljejícnosti, se stal příslovečným.4 Metaforám písma se blíží Platónovo přirovnání duše k voskové tabulce, do níž se věci obtiskují jako pečetní prsten (Thcaílctos, 191c). Aristoteles (De aniina III, 4, 430a I) pak říká, že s duchem, nežli se oddá nějakému předmětu poznání, je to „jako s psací tabulkou, na níž není ještě nic skutečně napsáno". Komentátor Alexandros z Afrodisias opisuje toto místo slovy: „rozum, podobající se nepopsané tabulce". AJbertus Magmis a Tomáš Akvinský zde užívají obratu tabula ľasa.
Epigramy na knihovny
a jejich poklady se stávají uměleckou úlohou. Nejkrásnější epigram na knihovnu se nám nicméně nedochoval v knize, nýbrž na kameni - je to nápis na jedné herculanské hermě (70, 6186), nalezené roku 1878 v Římě. Múzy oslovují hermu:
Alsos men Musais hieron lege tul' makeisthai las biblus deixas las para tais plataiwis, heinas defrurciu: ken gnesios enthaď erastes clthe, to lússo tuton anastefomen.
„Zvěstuj, že tento háj je zasvěcen nám Múzám a poukazuj na knihy tam u platanového porostu. To my je hlídáme, a když sem zavítá opravdový milovník, my jej ověnčíme břeěťanem."
Ŕ í M
Římská literatura vrcholného období knižní meláforiku téměř neužívala. Nový rozmach sullovské doby ovšem zprvu umožnil oplodňující vliv ale-xandrijsko-hclenistické literatury a vzdělanosti. Spolu s požitkem z kultivované formy se probouzí i požitek z krásné knihy. Příznačná je pro to slavila báseň, v níž Gatullus věnuje sbírku svých veršů příteli a krajanovi Corneliu Nepotovi a která začíná:
Cui. dono lepidum novum libellum arida módo pumice expolitum? [Komu věnuji půvabnou novou knížku, čerstvě uhlazenou suchou pemzou?]
BIBLE
Nejvyššího posvěceni se knize dostalo zásluhou křesťanství. Křesťanství bylo náboženstvím svaté knihy. Kristus je jediný bůh, kterého nám antické umění zobrazuje s knižním svitkem.15 Křesťanství již v dobách svého vzniku a pak v celé své rané periodě produkovalo další a další sakrální spisy - základní věroučné texty jako evangelia, apoštolské listy nebo apokalypsy; skutky mučedníků; životy svatých; liturgické knihy, .liž Starý zákon obsahuje množství knižních metafor. Desky Zákona jsou „psané prstem Božím"
VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK
Humanismus 12. století, jako každý pravý humanismus, je nakloněn světským i knižním radostem zároveň. Bohaté dary světa a života se inu zrcadli v pokladech a posilujících zdrojích literární tradice, jejího osvojování, rozvíjení a přetváření. Toto je jeden pramen nové knižní metaforiky. Me-taiory knihy a písma nyní nabývají na rozmanitosti a smělosti.
Zvlášť bohatě je melalbrika písma rozpracována u Alana. Nátura přednáší teorii pohlavní lá.sk\ i cupidinarinc miis throriva) a dodává: .,pra\i se můžeš naučil z knih} zkušenosti (per líhním experienliae)",2H
Již u Minia se vyskytující přirovnání lidská |váře ke knize, z níž se dají vyčísl myšlenky člověka, převzal Henricus Seplimellensis do své hojně čtené elégie (yyd, M\m, v. 73im,):
Yam ťaiirs babiiuni inenlis st.udinmque Fatetur, mensqiwquod iniusagit, nwitiai lilu torís; inteririquc status liber est cl pngina m t tis, | Néboi' tvšř vyjevuje stav a žádost mysli, lo, eo se děje uvnitř, zvěslnje navenek; stav nitra je kniha a obličej stránka. |
Představa světa jako knihy se v Německu 14. století laieizuje zásluhou Konráda z M.egcnber«u Meryvroce 1350 přeložil do němči-
ny encyklopedii dominikána Thomase z Chanlimpré De naturis rerum (napsanou mezi 1228 a 1244), a to pod titulem Buch der Nátur.56 Metafo-rikn středověké filosofie převzal Mikuláš Kusánský. Najde se u něho příležitostná poznámka, že jsou světci, kteří chápou svět jako popsanou knihu.57 Pro něho samého je stvoření „projevem vnitřního slova" (interní verbi ost.ensio).5H Smysly vnímatelné věci tudíž mají hýl nazírány jako „knihy", skrze něž k nám promlouvá Bůh jako učitel pravdy.39 Vjcdné disputaci získává laik převahu nad učencem, jelikož své vědění nemá ze školních knih, nýbrž z „Božích knih", které Bůh „napsal vlastním prstem". Lze je „najít všude", tedy „i na tomto tržišti".*° I lidský duch je označován mJtBÍluU_0ieo8 vero est ut liber intellectualis, in se ipso ét omnibus in-tentionem seríbentis videns^ [duch je1 vpravdě jako kniha rozumu, vidí v sobě i ve všech záměr autora].
Shrnenie-li, dospějeme k závěru, že představa světa nebo přírody jako „kn iliy" se zrodila v liomilelické rétorice, pak byla převzata do mysticko-fi: losofícké spekulace středověku a posléze přešla do obecné řeči. „Kniha světa" se během tohoto vývoje mnohdy laicizovala, to znamená: odcizila svému teologickému původu, ale nebylo tak tomu zdaleka vždy. To bych chtěl ukázat ještě na'několika příkladech.
V Paracelsově myšlení mají příměry s knihami nosnou funkci. Proti napsaným knihám - codices seribentium - klade Paracelsus knihu, „kterou Bůh sám daroval, napsal, nadiktoval a vysázel". Pro lékaře mají být knihou nemocní. Také příroda je myšlena jako úhrn knih.
To, co básník vidí,
je prosté světlo, a současně i přebohatý souhrn všech ideji, postav, podstat. Jak to má naznačit? Ještě jednou, naposled, v nejvyšším a nejsvětějším vytržení užije Dante symbolu knihy. Vše, co je rozptýleno po celém kosmu, rozloučeno, rozděleno jako volné quaderni, je nyní „spojeno do jednoho
svazku" - láskou (JW/53, 82nn.):
[O překypující milosti, kterás mi dala odvahu,
abych se zadíval do Věčného světla
natolik, že jsem jím zcela naplnil svůj zrak.
V jeho hloubce jsem viděl, jak se slévá
- spojeno láskou v jeden svazek -
vše, co je po světě rozptýleno jako volné listy,
podstatu i případek, i jejich vzájemnost,
slité dohromady takovým způsobem,
že vše, co o tom řeknu, je jenom slabý odlesk.]
Kniha - in quo totum conlinetur [v níž je vše obsaženo] - je Bůh. Kniha je symbolem nejvyššího blaženství a nejvyšší hodnoty.
Melaíbrika knihy už u Danta není jen duchaplnou hrou; může být pověřena ústřední duchovní funkcí.
SHAKESPEARE
Hýřivá nádhera Shakespearových hříček se slovy a významy byla připravena rétorikou, která v alžbětinské době zaplavila lyriku i drama. Ale tato ré-lorizace anglického básnictví má předstupně v první polovině 16. století a kořeny sahá až do středověku. To se dá doložit na metaforice knihy. Užívali jí již latinští básníci 12. století, aby vylíčili krásu ženské tváře (srov. výše, s. 340, pozn. 29). Totéž nalezneme opět u Johna Heywooda (1497-1580). Mladičké Marii Tudorovnč (nar. 1516; vládla 1553-1558) vzdává hold těmito verši:
The virtue of her lively looks Excels the precious stone; I wish to have non other books To read or look upon.
[Ctnost jejích živých pohledů předčí drahokam;
přál bych si, abych neměl jiných knih, jež bych si četl či prohlížel.]
Má metaíorika knihy a písma u Shakespeara někde dramatickou funkci? Ano, ale jen ve dvou hrách. První je Til us Andronicus (napsaný podle'jedněch badatelů 1589/90, podle druhých 1593/94) - pokud tento morytát pochází od Shakespeara.5,i Nešťastný titulní hrdina využívá umění písma v nej různějších-formách. Vrhne se před soudce svých synů na zem a „vpisuje" lak žal svého srdce „do prachu" (III, 1). Jeho dceru Lavihii znásilní dva ničemové. Aby nebyli prozrazeni, vyříznou jí jazyk a useknou ruce. Teď ať Lavinia zkusí vypovídat o zločinu! Ať si se svými pahýly zkusí zahrál na písaře! (II, 4). Tedy melodramatická - ne dramatická - situace, Ale Lavinia je ziialkyní literatury. Se svým mladým synovcem Lucierh čítala „sladkou poezii a Ciceronova Řečníka". Pahýly rukou probírá jeho knihy a obrací listy Ovídiových Proměn, až narazí na příběh o Terenvi (VI, 424nn.). Te-reus znásilnil svou švagrovou Filomelu a vyřízl jí jazyk. Ale ponechal jí ruce. Tak mohla svůj příběh vetkat do látky a poslat své sestře Prokne, Tereově manželce. Prokne se pomstí, probodne svého syna, uvaří jeho maso a předloží je otci k jídlu. Andronicus správně tuší, že Lavinia chce tímto odkazem na Ovidia nčco naznačit. Jeho bratr Marcus jí předvede, jak lze psát bez rukou: vezme do úst klacík, jeho dolní konec uchopí nohama a vede jej po zemi. Lavinia to po něm napodobí a odhalí tak hrůzný čin (IV, 1). Ničemové jsou tímto způsobem „rozluštěni" [deoípheř''d|.
Stejně jako ve 12. století, je i zde Ovidius králem rétoriky. .Ie požadavkem vzdělání, aby ji člověk ovládal i v konverzaci. Ke sludiu patří knihy. Lucen-lio si jich několik koupil a nese je pod paží; Grcmio to komentuje (I, 2):
O very well; I have perused tlie note. Hark you, sir; I'll have them very fairly bound: All books of love, see that at any hand; And see you read no other lectures to her. [Ó, výborně, prošel jsem ten seznam. Poslyšte, pane, dám si je krásně svázat: jen samé knihy o lásce, (n pamatujte, a jiné ať s ní nikdy nečtete.]
Připojme k tomu pasáž ze hry Mnoho povyku pro nic (I, 2): / can tell you strange new... - Are they good?-As the evenl stamps them- but they have a good cover: they show well outward. [Přináším vám podivné zprávy ... -Jsou dobré? - Záleží na známce, kterou jim vtiskne vývoj událostí; ale mají dobrý obal: zvenku vypadají docela hezky. |
Obě pasáže ukazují na Shakespeara jako milovníka krásných vaze!): projev „bytostného vztahu", který se dá vycítit i za jinými „knižními pasážemi". S knižní vazbou jsme se doposud setkali jen jednou v metaforické funkci: u Danta. Tam byla příměrem pro shrnutí všech světových substancí v Bohu; symbol synoptického vidění. Zcela jinak je tomu u Shakespeara: vazba (mnohdy se zlatými sponami) je estetickým požitkem pro milovníka knih. To vnáší nový vizuální obsah i do srovnání krásné tváře s knihou. Tak je tomu v Romeon a Julii (I, 3):
Read o 'ar the volum e of young Paris' face
And find delight writ there with beauty's pen ...
And what obscured in this fair volume lies,
Find written in the margentP8 of his eyes.
This precious book of love, this unbound lover,
To beautify him, ony lacks a cover:
The fish lives in the sea, and't is much pride
For fair without the fair within to hide:
That book in many's eyes doth share the glory,
That in gold clasps /octe in the golden story ...^
[Čti v knize Parisovy mladé tváře
a najdeš půvab vepsaný do ní perem krásy...
A co v tom skvoucím svazku zůstane temného,
nalezneš napsáno na okrajích jeho očí.
Ta drahocenná kniha lásky, tento nevázaný milence,
má k větší kráse zapotřebí jen pevnou vazbu:
Ryba žije v moři, a je skvělé,
když krása vnějšku skrývá krásu uvnitř:
největši slávu v očích mnoha sklidí kniha,
která zlatými sponami zamyká zlatý příběh.]
Ze Snu noci svatojánské (II, 2):
Reason becomes the marshal to my will
A ud leads me to your eyes; where I o 'erlook
Love's stories, written in love's richest book.
[Můj rozum se stává velitelem mé vůle
a vede mne k vašim očím, kde čtu
milostné příběhy napsané v nej bohatší knize lásky.]
[Může4i Dauphin, tvůj syn a princ, v této knize krásy čísl „Miluji", pak její věno vyváží věno královny. ]
[Ze ženských očí-^^eův oheň jiskří z nich neustále pravý ir0 . ejich oči jsouknihy,uměn a akadem ež ukazuji, obsahují ažmcelýw&t. j
[Byl tento čistý list, tato překrásná kniha udělána, aby se na ni psalo „děvka"?]
Z Krále Jana (II, 1):
If that the Dauphin there, thy princely son Can in this book of beauty read „Ilove", Her dowry shall weigh equal with a queen.
Marná lásky snaha (TV, 3):
From women's eyes this doctrine I derive: They sparkle still the right Promethean fire; They are the books, the arts, the academes, That show, contain and nourish all the world.
Z Othella (IV, 2):
Was this fair paper, this most goodly book, Made to write „whore" upon?
Zármutek a hřích deformuje knihu lidské tváře. Z Komedie plné omylů (V, 1):
O, grief hath changed me since you saw me last,
And careful hours with time's deformed hand
Have written strange defeatures in my face.60
[Ó, zármutek mě změnil od doby, co jste mě viděl naposled,
a strastiplné hodiny spolu s pustošící rukou času
vepsaly cizí, znetvořené rysy do mé tváře. |
Z Richarda 11. (IV, 1):
... I'll read enough When I do see the very book indeed Where ail my sins are writ, and that's myself. Give me the glass, and therein mil 1 read. [... Budu číst dost, až uvidím tu pravou knihu, v níž jsou zapsány všechny mé hříchy, a to jsem já. Podej mi zrcadlo, v něm budu čísl.]
V této scéně je na jeviště přineseno zrcadlo, aby král mohl čísl v knize své tváře. Zrcadlo je mimořádně oblíbená metafora latinského středověku, často se objevuje v titulech knih. Má původ v antice.61 Podobně jako v Macbethovi, jsou kniha a zrcadlo spojeny i v nářku lady Percyové nad manželem (Jindřich TV., druhý díl, II, 3):