chází do vzdálených míst, kde k mu dějí neuvěřitelné véci. Jelikož se ve snech často objevují obrazy mrtvých, naši předkové st- mohli také domnívat, ie duše přežívá tělo a jej! život po smrti pofaačujc, I ím, že se stala záležitosti vírv, mohla strašidla, duše a duchové výhodně posloužit k vysvětlení jinak ncwsvétlitclného. Tvlorova teorie bvla pro mnoho lidí neuspokojivá, protože k náboženství při -stupoval příliš intelektuálně. Jeho první chvba spočívala v tvrzení, že hlavni funkci náboženství je vysvětlovat véci. Proto také pře d pokládal, že mvšlenkové pochody našich raných předků bvly stejné jako jeho. Náboženství je však více než pouhá víra. Jeho součásti jsou také činnosti — fyzické a verbální akty při obřadech a uctívání; a tv nemohou být považovány za pouhé doprovodné jevy víry. Tylor svým osobním postojem k náboženství odpovídal obrazu viktoriánského intelektuála a vědce. Považoval náboženství za pochvbení, jehož ncjwšším projevem bv-lo křesťanství, které už ztratilo svůj původní emocionální nádech. Náboženství ovšem nejenom uspokojuje zvídavost. Provokuje naši mvsl složitými obrazv lidského života I osudu, poskytuje nám útěchu | ulevu, zmírňuje pocity úzkosti, muže nás dostat do stavu šílenství; může být hluboce emocionální záležitosti. Je nepochybné, že náboženství se snaží vvsvétht příliš mnoho, ale je důležité si uvědomit, že žádné náboženství se nesnaží vysvětlit všechno. Náboženství mnoha primitivních společnosti se pouze okrajově zmiňují o kosmických jevech, jakými jsou vesmírná tělesa, a wsvětluji řadu jiných záležitosti, jako je například léčení nemoci. Úloha židovsko-křesťanské tradice, cobv všeobecného zdroje vysvětlení, je v útlumu již od doby Mikuláše Kopernika. Mnoho lidi se domnívalo, že Darwinovy spisv o evoluci budou znamenat konec náhoženství. Biblický tundamen-talismus však stále ještě ovlivňuje milióny lidí, kteří věří, že každé slovo v Bibli je Boží pravdou. Pro většinu těchto věřících jsou jevy; kterými se zabývá véda, vzdálené a nepřátelské; to, co oni hledají a nacházejí, je naprostá jistota v měnícím se, zmateném a hrozivém světě a ospravedlnění jejich vlastního konání a názorů. Jc pravda, že většina vzdělaných lidi už nebere biblickou Knihu Genesis vážné, ale ti, kteří předvídali zánik náboženství, zapomněli vzít v úvahu pružnost teologů, kteří nyní Knihu Genesis už sami neberou vážné. V oficiální ideologii většiny hlavních náboženství, včetně katolického, již evoluční proces nahradil božské stvoření světa, ale teologové těchto vyznáni nvní v Knize Genesis nacházejí spíše metaforickou a symbolickou pravdu než doslovné a absolutní slovo Boží. Animatisimis a moc Jedním z prvních kritiků Tvlorova díla byl R. K. Marrett, kterv zjistil, že ani-mismus nepokrýval cele spektrum skutečně základních a trvalých náboženských jevů, neboť se neodvolával na nadpřirozenou mot. Zavedl tedv termín „animatis-mus", kterým označoval viru v odosobněné, netelesné a stěhující se sílv, které se mohou vtělit do lidí, zvířat nebo předmětů. Etnografiekvm prototypem takovéto sílv je melanézský a oceánijskv pojem mana. Osobnost velikého náčelníka může pnMtOUptl mana a učinit jej tak pro obyčejné lidi nebezpečným. Kdokoliv poruší aureolu obklopující mocnou osobnost, musí počítat nejenom s její přímou moci, ale t.ike s mocí nadpřirozenou. Osobnost náčelníka se stane tabu, což znamená [ 172] bud to, že jc zapovězený, nebo to, že je k němu třeba přistupovat pouze se zvláštní péci a etiketou; lidé se mu nesmí ani příliš přiblížit, ani mít svou hlavu výše než on. Zahrady se před zloději ochraňují zvláštními kouzlv, která činí z ůrodv tabu, a neštěstí nebo nemoc jsou považovány za osud nešťastného narušitele zákazu. U severoamerických Indiánů bvl dobře rozvinut aniniatismus i animisnius. Uzlíčky s lékv Indiánů Velkých pláni obsahovaly různé předměty, o nichž se věřilo, že jsou obdařeny zvláštni moci, jež v případě potřebv ochrání své majitele. Vzhledem k zaměření západních náboženství na bohy, duše a podobné jevy je nám mvšlcnka animatismu trochu vzdálená, ale katolíci přece věří v neosobní sílu obsaženou ve svěcené vodě nebo v třísce opravdového Kristova kříže. (Kdvbv všechny třísky, které maji pocházet z Kristova kříže, hvlv pravé, stačilv bv na ukřižování celého obyvatelstva středověké Paříže.) U Židů se prvky animatismu objevují ve složitých předpisech pro přípravu jídla a v obavách o znesvěcení archy. Stejně jako ani-matická náboženství' obsahují animistické prvkv, je možný i opačný případ. Nejedná se tedy o vylučující se kategorie; mohou se navzájem prolínat a vytvořit jeden systém víry. Posvátné a profánní Záslužnost Marrcttovy minimalistické definice náboženství spočívala v tom, že upozorňovala na jeden z hlavních rysů náboženství: pocit bázně a moci, který doprovází nejenom manu, ale je možné ho nalézt i v postojích ke světu duchů. Tyto charakteristické rvsv rozvinul ve své teorii náhoženství Ľmile Dürkheim. Dürkheim ve svém klasickém díle Les forma ě/émen/aires de la vie religicuse (Elementárni formy náboženského iivota, 1912) nejprve popsal různé teorie o kořenech náboženství, žádnou z nich však neshledal uspokojivou. Zabýval se subjektivní zkušeností tam, kde se jiní vědci soustředili na náboženské objekty. Poměrně logicky došel k závěru, že sen nebo odraz nejsou natolik zvláštní, ahv mohly vyvolat posvátnou bázeň. Stejné tak většina přírodních zajímavostí a jevů, ktere lidé uctívají, nejsou natolik výrazne nebo odlišné, abv mohlv vyvolat takové pocity. Některé kultury mohou považovat hvězdy za nadpřirozené důležité, zatímco jiné na ně tak nepohližeji; některé společnosti vybudují kolem pohvbu Slunce a Měsíce celou kosmologii, zatímco jiné považují východ Měsíce a západ Slunce za tak přirozené a obyčejné, jako je vzduch. Věci, v něž lidé věří, podle Durkheima původ náboženství nevysvětlují; objasněni lze najít v tom, co věřící dělají a jak k víře přistupují. Náboženská víra a úkony jsou téměř nekonečné rozmanité, ale postoje věřících vykazují větší podobnost. Dürkheim si všiml, že lidé na určité kategorie jevů, Činností, předmětů a osob rc-agii|í s pocítěn) bázně, dokonce strachu. Považují je za odlišné a vzdálené každodenní realitě. Jejich odlišnost a transcendentnost jc řadí do jiného řádu, než kam patří každodenní zážitkv Dürkheim označoval tuto kategorii jako „posvátnou (sakrální)" sféru, která je opakem sféry „profánní" nebo-li každodenní. Obyčejní smrtelnici mohou s posvátnou sférou přijít do stvku, ale pouze za výjimečných okolnosti, kdvž k ni prístupmi obezřetně, s formálni náležitostí a opatrně. K věcem profánním je naopak možno přistupovat pragmaticky a samozřejmé, neboť 173 J M nejedni o nic víc než o pouhý každodenní živor na tomto světě. Toto rozděleni vnímaného světa na posvátny a světský bylo podle Durkhcima také první formou klasifikace a původem dualismu, který je od mvšlcní. Durkheim tak ponechal straním všechna ostatní binární rozdělení, která dobv základní vlastností lidského , která své odda- bv mohla vést k dualistickému myšleni, neboť byl nekompromisní nosti čisté sociologickým vysvetlením. Ať už jsou kořeny Durkhcimova rozlišení posvátné a profánní sféry jakékoliv, jejich přímý zdroj je v jeho vlastním dětství, jež prožil v pobožné domácnosti. Jako vnuk vrchního francouzského rabína Dürkheim určitě dobře znal slova mod-litbv Havdala, kterou židé pronášejí každý sobotní vcěer na znamení přechodu z posvátného času sabatu do všedního pracovního týdne. Jeden verš bude pro ilustraci stačit: Pochválen budiž, Hospodine. Bože náš, králi světa. Jenž učinil rozdíl mezi svatým a všedním, mezi světlem a temností, mezi Izraelem a národy (pohanskými), mezi dnem sedmým a šesti dny práce. Pochválen budiž, Hospodine, |enž učinil rozdíl mezi svatým a všedním! Dokonalý dualismus této modlitby je vyjádřen ve všech protikladech, které obsahuje: posvátný/světský, světlv/tmavý, sabat/všední den a Izrael/všichni ostatní. V tomto posledním protikladu je obsaženo párové rozdělení my—oni, o němž jsme hovořili v předcházejících kapitolách. Durkheim ovšem věřil, že první rozlišení věci posvátných a světských bylo rozhodujícím prvkem konstituováni a přežití všech lidských společností. Co tedy způsobuje, že některé věci jsou posvátné a jiné světskéř Jeden z Mun-duruků mi jednou ukázal s naprostou vážnosti flétnu s pěti dírkami, která se používala pouze při určitých, dnes již zaniklých obřadech. Když jsme ho požádal, aby na ni zahrál, vysvětlil mi, že kdyby flétnu použil při jiné než obřadní příležitosti, duchové by sc za to na něj rozhněvali. Když jsem ho upozornil na to, že jeho flétna vypadá úplně stejně jako ta, kterou používá k hraní ve svém volném čase, ujistil mé, že jenom stejně vypadá. Kdybych na flétnu zahrál ja, dopustil bych se svätokrádeže, k níž dochází, stejně jako v případě poskvrnění, tehdy, když člověk smíchá posvátné a profánní věci. Obdobně by si křesťané neměli mýt ruce vc svěcené vodě nebo se opíjet mešním vínem. Posvátné předměty mohou vypadat úplně stejně jako předměty světské; jejich odlišnost a bázeň, kterou vzbuzují, jsou arbitrárni, libovolné. To by nás nemělo příliš znepokojovat, neboť většina významu má arbitrárni povahu a vychází z. lidského myšlení a kultury spíše než z vlastnosti tkvících přímo ve věcech, jimž je význam přisuzován. Přes svou libovolnost nejsou náboženské významy náhodné; dávají smysl, ale pouze vzhledem ke zbytku kultury. Durkheim si toho byl vědom a poté, co zakončil přehled možných zdrojů náboženského cítění, došel climinačnim procesem k teorii, že pocit posvátna vytváří společnost. Co je to za sílu, kterou, jakkoliv třeba nejasně, cítíme /. náboženství, která na jedné straně omezuje naše chováni, je vzdálená a cizí naši běžné zkušenosti, a presto je od ni ncndlučitclná? Podle Durhkeima muže být zdrojem posvátnosti pouze společnost, neboť pouze společnost odpovídá jejím nutným znakům. Společnost je v nás a mezi námi, ale je víc než jenom jeden z nás nc- [ 17-1 I bo my všichni, protože jedince přesahuje, přežívá je a má svá vlastní pravidla. Má také kontrolní moc nad naším konáním a proniká do našeho pocitu identity, což jsou procesy, které lidé intuitivně chápou, ale nemohou je objcktivizovat. Společnost tak přesahuje život, zaplavuje vědomí a vykonává na lidi nátlak; to jsou také hlavní vlastnosti, které vykazuje sféra posvátného. Durkheim netvrdil, že lidé svou společnost uctívají, tvrdil pouze, že z ni pochází náboženské cítění. Náboženství se tedy rodí ze společenského života, ale také ho, jak Dürkheim dodává, vyjadřuje. Náboženské pocity se rodi ze skupinového života; z toho vyplývá, že přesvědčení a obřady odrážejí, alespoň částečně, systémy společenských skupin a rolí. Durkheim věnoval většinu svého díla o náboženství dokazováni této své teorie. Na příkladu australských domorodců dokázal, že celé jejich totemické náboženství je průvodcem místními podmínkami a příbuzenským systémem domorodých společností. Totcmismus je souborem přesvědčení, ale je také systémem společenské klasifikace, který označuje každý stupeň společenské diferenciace posvátnými myšlenkami a pravidly. Existuji totemické klany; každá místní skupina má totemického předka; jednotlivci mají osobní totemy. A ke všem patří určitá presvedčení, obřady a posvátné předměty. Obdobně můžeme při zkoumání starověkých civilizací zjistit, že k rozvoji monotcismu a vzniku centralizovaného státního zřízení došlo současně. Funkce takového jevu je dvojí. Náboženství tím, že rozděluje společnost do posvátných celků a upevňuje je, dodává jednotlivým společenským složkám nadpřirozenou a tajemnou podporu. Totemický klan je více než pouze přebujelá rodina; je to spojení věřících, je to církev. Tuto skupinu prostoupí bázeň z posvátného a loajalita a oddanost jejích členů je tak zajištěna. Přestože tento pocit jednoty víry je v monoteistickém státě vyjádřen méně výrazné, centralizace božstva a všemocnost ncjwššího boha podporuje a odůvodňuje nepostradatelnost a moc státu. Svetský' řáď je tak v očích poddaných replikou řádu božského. Další iunkec náboženství spočívá v promítnutí společenských vztahů do transcendentní roviny. Tím nám umožňuje přemýšlet a hovořit s ostatními lidmi o těch životní procesech, kterým příliš nerozumíme, které pouze nejasně vnímáme a tušíme a jež nemůžeme zcela pochopit. Je to způsob, jak vyjádřit nevyslovitelné a zhmotnit abstrakci. Proto svůj strach zc života a jeho nástrah přetváříme do podoby bohů, duchů a dokonce do .maličkých věcí, na které může člověk v noci narazit", což jsou pojmy, jimž jsme schopni porozumět, a bytosti, jimiž lze manipulovat. Durkheim považoval náboženství za společenský život vyjádřený v symbolickém jazyce, za metaforický systém myšlenek a činností. Náboženství je svým způsobem formou umění, neboť představuje východisko pro vyjádření pocitů a myšlenek, které nemohou být artikulovány běžným způsobem, je stejně jako poezie a hudba nepřímým a kusým způsobem vyjádření věci, které nejdou říci normálním jazykem. Mohli bychom jit ještě o krok dál než Durkheim a říci, že náboženství je poezií života plného projevů oddanosti, naději, utrpení, strachů a nejistot, stejně jako je určitý™ druhem sociologického jazyka. Je proto pochopitelné, že náboženství je všude pevně spjato s uměním. Náboženství je téměř vidy doprovázeno posvátnou hudbou a malba a sochařství jsou nevýznamnějšími prostředky vyjádřeni jeho hlavních témat. Náboženství, stejně jako umění, se ujímá tam. kde ostatní prostředky porozumění a komunikace selhávají. r 1751 Stálym tématem francouzské psychologie v dobé Durkhcimova působení bvlo zjištění, žc chovaní lidí v davu sc líši od bežného chovaní. Dav, jakkoliv mal v, muže v lidech vyvolit pocit jednoty zapálit je pro určitv cíl ■ přinutit je udělat věci, které bv sami nikdy neučinili. Jak jsme viděli, podle Dürkheims náboženství vyrůstá ze společnosti; Dürkheim ale navíc věřil, že pocitv bázně, vzrušeni a vytržení vznikají při zapojení do skupiny, takže jsou to vlastně prvkv davového chování. Tímto způsobem sc náboženské cítění upevní v těch skupinách, v nichž došlo k emočnímu vzrušení, což dodává skupině určitou posvátnost. Z těchto důvodů považoval Durhcim náboženství v podstatě za společensky jev a nezahrnoval do něho soukromé nebo tajné praktiky, jako je magie nebo čarodějnictví. Tvrdil, žc náboženství ic společenství věřících, kteří tvoří církve v tom pravém smvslu slova. Kolektivní aspekt náboženství je v naši společnosti výmluvní vyjádřen existencí kostelů a požadavkem, aby sc základní formy uctívání provozovaly skupinové. V náboženstvích kladoucích důraz na posvátnost předmětů a obřadů ma tento požadavek jasnou tunkci, ale existuje mnoho náboženství, v nichž sc obřad neskládá z ničeho jiného než z kázání nebo duchovních výkladů l modliteb. V islámu sc denní série modliteb může pronášet kdekoliv; ale v pátek, o sabatu, se očekává, že modlitby budou proneseny skupinově v mešitě. Většina Američanů nemá pocit, žc by splnili své náboženské povinnosti sledováním televizního přenosu mše nebo účastí na „drivc-in"1 mši, jaké se dnes v Kalifornii 0 nedělních ránech běžně konají v „drivc-in" kinech a které jsou považovány za jednu z mnoha náboženských výstřednosti tohoto státu. Skupinový' charakter náboženského uctívání bvl důležitý pro Durkhcimův funkcionalisticky' přistup k náboženství, které bvlo podle něj jednou z nejpodstatnějších sjednocovacich sil ve společnosti. Kolektivní mše přivádí lidi ke společnému vyznávání a zvyšuje jednotu a pocit smysluplnosti jejich počínáni. Protože skupina a církevní společenství se často překrývají nebo jsou totožné, církevní zvyklosti přímo vyjadřují a upevňují totožnost a jednotu dané skupiny. Náboženství vychází ZC společnosti, ale přispívá také k jejímu zachování. Dürkheim napsal, že lidé, kteří se spolu modlí, spolu zůstávají, ale řekl také, že lidé, kteří spolu zůstávají, se spolu modli. Psychologické teorie Přístup Bronislawa Malinowského k náboženství měl psychologicky'' nádech, neboť Malinowski náboženství považoval za hlavni prostředek, jak čelit obavám. Všiml si například, že obyvatelé Trobr i andských ostrovů rybařili v lagunách zcela samozrejme, bez zachovávání jakýchkoliv zvláštních zvyklosti. Kdvž se však vydávali na lov v hlubších vodách, prováděli k zajištění úspěchu a bezpečnosti složité magické přípravy. Malinowski bvl na správné cestě, ale nešel po ni dost daleko, a většina jeho psychologizujících závěrů bvla proto pouze povrchních. Náboženství je zcela jistě způsob, jak se vyrovnat se strachem a nejistotou, ale vzpomeňme Drivc-in kostely, kina, rcsiaurace a banky jsou dnes v Americe poměrné běžné, zejména na západním pobřeží. Při návštěvě téchtú zařízeni nemusí řidiči vystoupit ze svých vozů, pouze projedou k okénku (v případě bank a restaurací) nebo zaparkuji auto na parkovišti, odkud sledují film nebo mši pohodlně usazeni ve svých vozech. (1'ozn. pfckL) I 176 ] si na to, co jsme si o lidské existenci řekli ve druhé kapitole, l uvědomme si, jak silné ryto obavy mohou byt. Lidská inteligence nám přinesla přizpůsobivost v chování a nadvládu nad přírodou, ale tím na nas naložila take určité břemeno; v našem sebeuvědomění a racionalitě je zároveň ukryt teror osamocenosti. Říká se sice, že sloni nikdy nezapomínají, ale lidé mají nepochybně mnohem lepši paměť než jakékoliv jiné zvíře, neboť je to současně zásobárna znalostí, které nám umožňují přežít, a pokladnice všeho toho, co sc nám už přihodilo. Mezi tím vším, co je uloženo v naší mysli, jsou všechna nebezpečí, hrozby, bolesti a pohromy, které se nám přihodily, i ty, které sc nám sice nepřihodily, ale 0 nichž jsme slyšeli. A co není uloženo v naši aktivní a vědomé paměti, můžeme většinou najít v našem ne vědomí. Ty zkušenosti, které jsou příliš traumatické nebo společensky nepřijatelné, | které tedy musí být potlačeny, nespočívají nečinné, nenarušovány a samy nenarušujíce v našem nevědomí, ale projevuji se v podobě našeho strachu z jiných věcí a v celkové úzkosti. Naše vzpomínky, jak vědomé, tak nevědomé, nás činí náchylnými k úzkostem, které ještě zveličuje a zhoršuje povědomí o katastrofách, jež se dějí jínde a nás se přímo nedotýkají. Náboženství tedy neni jednoduše pouze způsob, jak sc vyrovnat s tím či oním nebezpečím, ale také způsob, jak sc postavit tváří v tvář existenci plné nebezpečí. Stanou-li se tvto předchozí znalosti a přibližné předvídání události součástí lidské paměti, zdá se neuvěřitelné, že naš druh takový tlak vůbec vydrží — někteří jej OVSem nevydrží, jedinou skutečností, kterou můžeme s jistotou předpovědět, je, že zemřeme, což, jak již bylo řečeno ve druhé kapitole, v nás vytváří existenci-ální strach. Většina náboženství nám v tomto strachu alespoň částečně ulehčí popisem posmrtného života, kam sc odebere naše nesmrtelná duše. Místa posmrtného života jsou často příjemná. Podle rozšířené muslimské představy je posmrtný život plný tančících dívek; a mundurucká duše prý putuje tam, kde si každý člověk může dělat to, co měl za života nejraději. Křesťané zase mají nebe, které má být údajné příjemným místem; ale jelikož většina křesťanů si valnou část životních potěšení odpírá, je těžké si představit, co tam dělají. Ale křestané maji také peklo, které je bud místem plným ohně a siry; nebo místem, kde je člověku odepřena Boží přítomnost; mohli bychom se tedv zeptat, jakou útěchu tato představa nabízí průměrnému hříšníkovi. Odpověď je jednoduchá: dokonce i peklo je lepší než naprosté vymření a vymizení vědomí a totožnosti. Samotná kategorie „smrti" předpokládá stav pozměněné existence a je to tedy mírnější slovo než „neživot" nebo „neexistence". Náboženství popírají ukončení života a činí tuto skutečnost přiiatclnou pro pozůstalé; představují vítězství představivosti nad starým nepřítelem a stalým společníkem. Řečeno slovy Prvního listu Korintským: „Kde je, smrti, tvé vitézstvíř Kde je, smrti, tvá zbraň?" Smrt je předpokladem života a předmětem všech lidských projektů k zajištění nesmrtelnosti, ať už je to víra v převtěleni nebo v ráj, výchova dělí, oidipovská touha být sám sobě otcem skrze pohlavní spojeni s vlastní matkou, nebo urputnost, s níž ke konci života lneme k trvalvm a známým kulturním symbolům. Smrt nám také neust.de připomíná, že náš život a osobnost maji hranice, což je omezení, které může vyvolat protichůdné pojetí nekonečnosti. To by dokazovalo moderní teologickou teorii, žc náboženství weházi z našeho rozjímáni o nekonečnu. Človek bv však mohl rento princip poxméflh a říci, že náš pocit nekonečna je utvářen našim zájmem o konečnost a nevysloveným přáním navrátit se do rozpínavosti a ncrozpolcenosti našeho raného dětství. Náboženství se vždv rodí z lidské zkušenosti, leho podstata spočívá v lidské, nikoliv božské, realite H dokonce i ty nejméně realistické vírv, jak pravil Dürkheim, jsou reálne v tom, že ovlivňují společenský život. Je dost dobře možné, že neexistuje ani nebe, ani peklo; ale vzhledem k tomu, do jaké mín- víra v existenci těchto míst ovlivňuje naše chování, vlastně existuji. Voltaire došel ke stejnému závěru, kdvž řekl, že kdvbv neexistoval Bůh, rak bv si ho člověk musel vvmvslet. A člověk si ho wmvslcl. Jak jsme již řekli, domníval sc Freud, že nejranějším náboženstvím bvl tote-mismus, který měl svůj původ ve vykořenění pocitu vinv za prvotní zločin otcovraždy Podle Kreuda dochází od té dobv v lidské kultuře k nekonečnému a opakovanému projevování otcovražedného pudu v oidipovském příběhu, včetně potlačeni tohoto pudu l svnova ztotožnění se s vlastním otcem. Namísto tělesného požití otcovy moci prostřednictvím kanibalismu chlapec přijme či internalizuje Otcovy rvsv, a to včetně jeho roli a hodnot. Tento proces je důležitým krokem při enkulturaci dítěte, je to také klíčový bod ve vývoji nadjá nebo-li svědomí a cest, jimiž se veřejná povinnost stává individuálním nutkáním, lak nadjá, tak i já, ta část naší psvchikv, která se vyrovnává se skutečností, působí jako potlačujíci činitelé, odsunující do našeho nevědomí vše nevyslovitelné a nemyslitelné. Potlačené zkušenosti a pudv nespočívají nečinné v podvědomí, nýbrž se podle Kreuda mohou stát zdrojem vážných psychických problémů. Jejich tlak však může b\t zmírněn neškodným uvolněním ve snech, přeřeknutím se nebo jinými chybnými úkony, nutkavým jednáním a stručným přehráním dávno pohřbených událostí. Freud a po něm mnoho dalších antropologů věřilo, že potlačený materiál vlastni celému lidstvu — jako například oidipovská zkušenost — se může projevit v kulturní symbolice, zejména v oblastí mytologie a rituálu. Náboženství je tedv podle tohoto názoru součástí systému projektováni potlačených zkušenosti do světa kultury. Mvtv jsou jakési skupinové snv a rituál je zopakováním předchozích událostí. Stejné jako ve snech, je i v mýtech nepřijatelná podstata potlačených zkušeností zaobalena do symboliky a význam mýtů je tedy třeba analyzovat. A nýty stejně jako snv zmírňuji úzkost, neboť odhaluji a vyjadřuji přání našeho vnitřního já. V náboženství jde o víc než pouze o psychické procesv, neboť jeho funkcí je sociální kontrola a zachováváni soudržnosti; má také ekonomickou úlohu a vyjadřuje vědomé touhy a představy stejné jako potlačené pudy a zkušenost. Ale skrytá činnost naší mysli prostupuje a zabarvuje všechny tvto zjevné praktické funkce. Činnost naší myslí je ncjzrcjméjši přesné v těch oblastech, které se zdají nejméně užitečné, jako například mytologie. Většina národů má soubor mýtů, sbírku posvátných a částečné posvátných příběhů z imaginární vzdálené minulosti, které jsou předávány ústně nebo písemné. Příběh Oidipa, řeckého krále, kterv nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastni matkou, se k nám dostala v podobě Sofoklovy divadelní hry, ale pochází už z rané řecké mytologie. Mezi brazilskými Mundurukv jsem se setkal s podobným příběhem, jehož plné zněni jsem uvedl ve své knize Xlurtdurmú Religion (Náhoiemtvt Mundurukťi), zde jej alespoň krátce shrnu. Kdysi žil muž zvaný Wakorompo, který bvl tak ošklivý, že ze studu utekl do lesa. Slunce — to znamená duch Slunce — se nad nim smilovalo, vložilo ho do dělohy své ženy, a když se tento člověk znovu narodil, vytvořil z něj krásného muže. Wakorompo se vrátil do své vesnice, kde z něj závistivý muž jménem Ka-ruetaouibo vymámil tajemství jeho přeměny. Karuetaouibo se snažil zopakovat celý postup, ale měl pohlavní stvk s ženou Slunce, zatímco Wakorompo nikoliv. Rozlícený duch Slunce jej dal do manželčiny dělohy, ale kdvž se narodil, tak jeho rysy groteskně zdeformoval. Když se Karuetaouibo vrátil zpět do vesnice, Wakorompo mu zazpíval písničku „Bvl jsi zvědavý na matčinu vagínu". Později byli oba muži zabiti nepřáteli, kteří jim usekli hlavy a vzali si je jako troleje. Jednoho dne se obě hlavy vznesly k nebi a jejich únosci na ně začali střílet. Wakorompova hlava unikla, zatímco Karuetaouibové vystřelili oči, což je trest, který' sudičky přiřkly Oidipovi po odhaleni jeho zločinu. Freud považoval oslepeni a zmrzačení (Oidipus kulhal, protože mu jeho otec probodnul nohu oštěpem) za svmbolv kastrace a tento trest tedv zločinu odpovídal. Tato podobnost není náhodná, přitom k ní ale nedošlo rozšířením příběhu ze starověkého Kecka Spiše je vyjádřením univerzálnosti oidipovské zkušenosti a potřeby lidí na celém světě o ni hovořit | uvolnit napětí, jež vyvolává, prostřednictvím bájného jazyka mýtů a snů. Claude Lévi-Strauss, který vyvinul metodu zkoumáni logické struktury mýtu, zjistil, že dorytým významem oidipovského příběhu je mužova touha být sám sobě otcem, být soběstačný, autochtónni. To je přibližně totéž, co tvrdí Frcudova verze, i když ke stejnému závěru došli oba badatelé zcela odlišnou cestou. Freud se domníval, že oidipovskv příběh je důsledkem trýznění libida, zatímco Léví-Strauss se odvolával na náš vlastní rozum a touhu překonat základní životni rozpory. Člověk si nemusí mezi těmito dvěma perspektivami wbirat, protože mytologie a všechna náboženství se mohou řídit jak principem racionality, tak emocí. Podobné překrýváni lze nalézt v teoriích Freudových l Durkheimových. Ve své monografii Der Ahtmt Maes und die monotbehtiube Religion (Mo/žii a monoíeis-muí) Freud nalézá původ hebrejské myšlenky všemocného nejvyššího boha v patriarchální úloze židovského otce ve starověku. Nadpřirozené bytosti jsou tedy pozemskými rolemi promítnutými do jiného prostoru, což je myšlenka, která dobře zapadá i do Durkheimova díla. Poslušnost a bázeň, již Hebrejci cítí před svým Bohem, odráží přísnou autoritu otce. Splvnutí božských i lidských rolí se v katolicismu jasné projevilo v kultu Panny Marie. V zhledem k jeho rozšířeni v Evropě i v Novém světě si můžeme položit otázku, je-li ústřední postavou všeobecného uctíváni Ježíš nebo jeho matka. To je zvláště dobře vidět na příkladu Mexika, kde miliony lidí putují k chrámu P. Mane Guadelupské. Většina Mexičanů, kteří hledají pomoc nadpřirozených sil, se modli k Panně Marii, nikoliv k Otci, k Ježíši nebo k nejzáhadnějšimu z této Trojice, Duchu svatému. Nejwšší božská autorita je uznávána, ale Boha většinou lidé považuji za příliš mocného a vzdáleného, než aby k němu mohl promlouvat obyčejný člověk. Místo toho jdou lide k méně za-strašujíci postavě mateřské a něžné Marie, již žádají o přímluvu u Boha. Z tohoto důvodu se tedv Panně Marii Často říká ahogiuia de Dios, neboli „advokát Boha". Antropoložkv Mav Dia/ová a Cvnthia Nelsonova nalézají kořeny mexického vyjadřování proseb a uctíváni v systému rolí, který panuje v mexické rodině. Clo- [ 178 I věk neobtěžuje otce, neboť ten je příliš důležitý a nemůže sc zabývat malichernostmi svých děti a domácnosti, leho místo je na ulici, na náměstí nebo v místním hostinci, kde ve společnosti jiných mužů diskutuje o důležitých otázkách. Děti namísto toho jdou se svými problémy a prosbami k matce, která jim řekne, že se zeptá otce. Ale protože matka může žádost svého dítěte vyložit jakkoliv, činí ve skutečnosti rozhodnutí sama. Navzdorv nebo naopak díkv vzdálenosti otcovské role je skutečnou autoritou v domácnosti matka. Zajdc-li mužská prestiž a moc příliš daleko, stává se sebezničující, což je dialekticky proces, který se prolíná celým společenským životem. V Mexiku a dalších zemích je Boži rodina ve skutečnosti rodinou lidskou. Magie Náboženské zvyklosti různých kultur jsou velmi rozmanité, ale existuji určité, opakovaně se vyskytující viry, které jsou široce a obecně přitažlivé. Jednou z těchto zvyklostí je magie, nebo-li používání určitých zaklinadel, předmětů nebo činností, které by mělv vest k žádaným výsledkům. Někteří antropologové nezahrnují magii do sférv náboženství z důvodů jejího praktického zaměření a individuálního provozování. Zde o ni hovoříme proto, že se také zabývá strašidelnými a nebezpečnými jeny a předměty, což je vlastnost, již sdílí s posvátným. Magie sc zabývá nadpřirozenými nebo přinejmenším nepřirozenými silami a její význačnou charakteristikou je, že účinkuje automaticky, že zdroje sílv, kterou wuživá, jsou neznámé a že nevyužívá duchy nebo jiné zprostředkovatele. Člověk může docílit magického výsledku zcela nechtěné — například rozbitím zrcadla, tím, že mu přes cestu přeběhne černá kočka, nebo tím, že sc mu přihodí jakákoliv jiná událost přinášející neštěstí — i kdvž je většinou způsobena soukromým, možná tajným, a zcela záměrným krokem. Antropologové většinou rozlišují dva druhv magie: imitativní (napodobovací) a kontaktní. Imitativní magie je založena na principu replikace. Přivolávač destů rozstříká do v/duchu trochu vody ve víře, že příroda udělá totéž. Nebo člověk může vyrobit panenku v podobě svého nepřítele a zranit ji tak, jak chce, aby bvl zraněn jeho protivník. Kontaktní magie se zakládá na předpokladu, že něco, co souvisí s člověkem, zvířetem nebo předmětem, si může podržet vlastnosti toho, k čemu původně patřilo, a může mít nad tím moc. Mnoho kultur například věří, že člověk může nepříteli uškodit manipulací s jeho tělesnvmi odpady. Lidé z těchto kultur musí pečlivě zakopat své výkaly, opatrně sebrat a vyhodit nd-střihle nehty a vlasv a zdržet se plivání. Stejně jako většina ostatních kategorií, které používáme, se ani tyto dva druhy magie — kontaktní a imitativní — vzájemně nevylučují a při magickém úkonu lze použit oba. Panence zpodobu|ici oběť se například mohou přidat vlasv z oběti, což kouzlo ještě zesílí. Podobně jako vyhýbání sc černým kočkám a opřeným žebříkům obejde sc i řada jiných magických věr bez zaklínáni, zaŕikávání nebo používáni predmetu. Jednou z nejběžnějšich technik je „uhranuti". Na Středním východě a v jižní Evropě lidé často věří, že pohled některých lidí je nebezpečny, a je proto třeba se jim vyhýbat. Uhranuti může přinést oběti neštěstí nebo chorobu a ryto věci se mohou stat bez toho, že bv je jejich původce vůbec zamýšlel. Svými nasledkv v místech svého výskytu je uhranuti velice podobné obavám z toho, že chvála nebo otevřený hovor o štěstí nějakého člověka přinese dotyčnému neštěstí. Říci arabské matce, Že má krásné dítě, může Evropanovi možná připadat jako slušnost, ale pro Arabv to znamená, že tím dítě vystavujeme nebezpečí onemocnění nebo neštěstí. Nejedná se jen o místní zvyk, protože ve Spojených státech děláme něco velmi podobného. Kdvž heiec nebo účinkující vychází na jeviště, zejména při premiéře, říkají mu jeho kolegové „zlom vaz" Magická logika tohoto rčení spočívá v tom, že kdybychom mu přáli mnoho štěstí, přivolali buhom tun na něj neštěstí. Kdvž vám budu přát neštěstí, ncvyprovokuji tím náhodu, která vám neštěstí přivodí. Obdobně studenti, kteří jdou na zkoušku, říkají svým kolegům, že nic neumí a že určité propadnou. Anticipaci neštěstí může nékdv logika uhranutí snížit naše sebevědomí a způsobit. Že odvedeme špatný výkon. Tím, že nás vede k potlačování pocitu štěstí nebo našeho přirozeného nadání a spojuje obavu z uhranutí se závistí ze strany druhých, napomáhá víra rovněž vyrovnávání společenských rozdílů. Magie však většinou podporuje sebevědomí a má pozitivní zaměření, a právě z tohoto důvodu často funguje. Kouzlo vytváří iluzi, že lidé jsou vládci svého osudu, svého prostředí, nikoliv jeho loutkami. Privolávaní deště nemusí fungovat, ale ti, kdo se magického aktu účastni, jak odborníci, tak jejich klienti, dělají v situaci, v níž by jinak bvli zcela zoufalí a beznadějní, alespoň něco. Tato trocha činnosti a s ní související pocit nadvlády a dosažení úspěchu jim umožní lépe se vyrovnat s tvrdou skutečností sucha; je to přinejmenším uspokojivější než jenom posedávat a mít ruce založené v klíně. Dalším důvodem, proč je magie účinná, je možná to, že se odkládá tak dlouho, až se začne zdát, že příroda dosáhne požadovaného cíle sama. Přivolávači dcšrii v západní Africe začnou být aktivní nékdv na počátku sezóny deštů, neboť déšť není drive ani zapotřebí, ani se neočekává. Kromě toho i přivolávači dešťů vědí, že bv nikdv nemohli přivodit déšť uprostřed období sucha. Pocit moci v kombinaci s nazpamét naučenými formulemi, jak postupovat, činí z magie podivuhodně nutknou zvyklost, což je rvs, který neunikl Krcudově pozornosti. Magie, nebo-li kouzlo, se odlišuje od modlitby, neboť ta je odosobněná a automatická a musí se řídit přesným návodem. V m