| MARC BLOCH
OBRANA HISTORIE
ANEB HISTORIK A JEHO ŘEMESLO
Argo / 2011
46 OBRANA HISTORIE
starších z někdejších dob, abychom kodifikovali, jaké úkoly jsou lidem od řemesla povoleny, a jakmile bude seznam jednou uzavřen, abychom jejich výkon vyhradili našim patentovaným mistrům? Fyzikové a chemikové jsou moudřejší, neboť pokud ví m, žádný se nikdy nehádal o to, jaká práva má chemie, fyzika, fyzikální chemie nebo - pokud něco takového vůbec existuje - chemická fyzika.
Nicméně platí, že vzhledem k nesmírné a neuspořádané realitě je historik nevyhnutelně nucen vyříznout z ní určité působiště svých nástrojů; tudíž vybrat si z ní, a jeho výběr zcela zjevně nebude stejný jako například výběr biologův - bude to výběr vpravdě historikův. A právě to je skutečný problém jednání. Bude nás provázet po celou naši studii.2)
2. HISTORIE A LIDÉ
Několikrát bylo řečeno: „Historie je věda o minulosti." To je [podle mého názoru] nesprávné.3)
[Neboť v první řadě] sama myšlenka, že minulost jako taková může být předmětem vědy, je absurdní. Jak bez předběžné probírky z jevů, které nemají společného nic než to, že nejsou soudobé, udělat surovinu pro racionální poznání? Lze si snad jako protějšek představit nějakou vědu o celém univerzu v jeho současném stavu?
Jistě, na počátku dějepisectví se staří kronikáři nezatěžovali takovým váháním. Líčili bez ladu a skladu události - zatmění slunce, krupobití, neobvyklé meteory spolu s bitvami, smlouvami, smrtí hrdinů a králů -, které spojovalo jen to, že k nim došlo přibližně ve stejnou dobu. V této první paměti lidstva, zmatené jako vnímání malého dítěte, neustálá snaha analyzovat vedla postupně k nezbytnému třídění. Je pravda, že jazyk, v zásadě tradicionalistický, rád slovem historie stále označuje jakoukoli studit proměn v čase. Zvyk to není nijak nebezpečný, protože nikoho nezmýlí. V tomto smyslu lze mluvit o historii slunečního systému, protože tělesa, která ho tvoří, nebyla vždy taková, jak je vidíme dnes. Patří do astronomie. Existuje historie sopečných erupcí, která je, jak jsem přesvědčen, nadmíru zajímavá pro geofyziku. Nepatří do historie historiků.
Nebo přinejmenším do ní patří jen potud, pokud se její zjištění nějak dotýkají specifických problémů naší historie dějepisců. Jak tedy v praxi vypadá dělba úkolů? Příklad to nejspíš ukáže lépe než sáhodlouhé výklady.
I. DĚJINY, LIDÉ A ČAS 47
V 10. století našeho letopočtu se do vlámského pobřeží zařezával hluboký záliv zvaný Zwin. Pak jej zanesl písek. Do jakého úseku poznání zařadit zkoumání tohoto jevu? Každý ihned pomyslí na geologii. Nevznikla snad geologie právě proto, aby pojednávala o věcech, jako je mechanismus naplavovaní, úloha mořských proudů, případné změny hladiny oceánů? Jistě. Při bližším pohledu však nejsou věci tak úplně jednoduché.
Je třeba v první řadě zkoumat příčiny této proměny? V tom případě si náš geolog už musí klást otázky, které nespadají striktně do jeho působnosti. Zanášení zálivu totiž bezpochyby přinejmenším napomáhala výstavba hrází, odvádění vody pomocí kanálů, vysoušení: to je lidská Činnost vznikající z kolektivních potřeb, již umožnila pouze určitá společenská struktura.
Na druhém konci řetězce číhá další potíž: otázka důsledků. Nedaleko zálivu stálo město. Byly to Bruggy. Se zálivem je spojoval krátký říční tok. Po vodách Zwinu do něj připlouvalo nebo z něj odplouvalo zboží, díky němuž byly Bruggy v odpovídajícím měřítku Londýnem či New Yorkem své doby. Postupně se však projevovalo stále citelnější zanášení. Jak zaplavená plocha ustupovala, Bruggy se marně snažily posouvat přístav dál a dál k moři, ale jeho přístaviště pozvolna utichala. To jistě zdaleka nebylo jedinou příčinou úpadku Brugg. Cožpak někdy fyzická stránka působí na stránku sociální, aniž je její působení připraveno, usnadněno nebo umožněno dalšími faktory, které už jsou výsledkem lidské činnosti? V běhu příčinných vln však tato příčina nepochybně patří mezi ty nejúčinnější.
Nuže dílo společnosti, která podle potřeb přetváří území, na němž žije, je, jak každý instinktivně cítí, skutečnost výsostne „historická". Stejně tak zvraty mocného střediska obchodu. Na příkladu pěkně příznačném pro topografii poznání se tedy ukazuje, že žádná snaha o vysvětlení se neobejde bez bodu, v němž se budou překrývat nebo spojovat dva obory, a také to, že jakmile byla o jevu podána zpráva a samy jeho účinky jsou nadále vyvážené, dochází v určitém bodě k jeho předání, kdy je jaksi definitivně postoupen jedním oborem druhému. Co bylo tou událostí, která pokaždé nezbytně vyžadovala, aby do výkladu zasáhla historie? To se objevil lidský aspekt.
Naši velcí předchůdci jako Michelet nebo Fustel de Coulanges nás už dávno naučili přiznat, že předmětem historie je z podstaty věci člověk.4) Řekněme přesněji: lidé. Spíše než jednotné číslo, příhodné pro
48
OBRANA HISTORIE
I. DĚJINY, LIDÉ A ČAS
49
abstrakci, je pro vědu o rozmanitostech vhodnější množné číslo, gramatický způsob relativity. Za smysly vnímatelnými rysy krajiny, [nářadím nebo stroji,] za texty zdánlivě nejscudenějšími a institucemi zdánlivé nejvíce oddělenými od těch, kdo je vytvořili, chce historie vnímat lidi. Komu se to nedaří, ten nikdy nebude ničím než přinejlepším nádeníkem erudice. Dobrý historik se podobá lidožroutovi z pohádek. Ví, že jeho kořist je tam, kde je cítit člověčina.
Z toho, že historie je poznávání lidí, vyplývá její zvláštní postoj k problému vyjádření. Je „vědou"? Nebo „uměním"? O tom rádi vážně a učeně diskutovali naši praotcové kolem roku 1800. Později, kolem 90. let 19. století, v ovzduší poněkud jednoduchého pozitivismu, bylo možno vidět odborníky na metody, jak se rozčilují, že u historických prací veřejnost přičítá podle nich přehnaný význam tomu, co nazývali formou. [Umění proti vědě, forma proti obsahu:] to vše jsou hádky dobré nanejvýš k tomu, abychom je hodili do jednoho pyde se scholastickými spory. V přesné rovnici není o nic méně krásy než ve správné větě. Ale každá věda má vlastní jazykovou estetiku. Lidské záležitosti jsou ze své podstaty jevy nadmíru choulostivé a mnohé z nich nelze postihnout matematickým měřítkem. Abychom je dobře vyjádřili, jinými slovy abychom do nich dobře pronikli (je snad možné dokonale chápat to, co nedokážeme říci?), je třeba značné jazykové vytříbenosti [a náležitého zabarvení tónu]. Co nelze spočítat, je třeba naznačovat. Mezi vyjádřením skutečností hmotného světa a skutečnostmi lidského ducha je zhruba stejný rozdíl jako mezi frézařem a houslařem: oba pracují na milimetry přesně, ale frézař používá mechanické měřicí přístroje, zatímco houslař se řídí především citlivostí ucha a prstů. Nebylo by dobré, kdyby se frézař spokojil s empirismem houslaře ani kdyby se houslař snažil opičit po frézařovi. Kdo by popíral, že stejně jako existuje cit rukou, existuje i cit pro slova?
[3. HISTORICKÝ ČAS
Použili jsme výraz „věda o lidech". To je ještě příliš neurčité. Je třeba upřesnit „o lidech, v čase". Historik se nezabývá pouze „člověčinou". Ovzduším, jež jeho myšlení zcela přirozeně dýchá, je kategorie trvání.
Těžko si ovšem představit jakoukoli vědu, která by mohla opomíjet čas. Mnohé z nich jej konvenčně dělí na uměle homogenní zlomky
a nepředstavuje pro ně nic než měřítko. Čas historie, konkrétní a živá realita navrácená nezvratnosti svého běhu, je naopak jako plazma, v níž jevy plynou, jakýmsi místem, v němž je lze pochopit. Počet vteřin, let nebo staletí potřebných pro proměnu radioaktivních látek v jiné látky představuje z hlediska atomové fyziky zásadní údaj. Jestli však k té či oné proměně došlo před tisícem let, včera nebo dnes, nebo zda k ní má dojít zítra, to by zajímalo nejspíš geologa, protože geologie je svým způsobem historický obor; fyziky to nechává chladnými. Žádný historik se zato nespokojí se zjištěním, že Caesarovi trvalo osm let, než dobyl Galii, a že Luther potřeboval patnáct let na to, aby se z pravoverného erfurtského novice stal wíttenberským reformátorem. Mnohem víc mu záleží na tom, aby dobytí Galie zařadil na chronologicky přesné místo v proměnlivosti evropských společností. A aniž by sebeméně popíral, že duševní krize jako ta u bratra Martina v sobě může obsahovat cosi z věčnosti, bude mít za to, že o ní vypověděl náležitě, teprve když přesně stanoví její moment na křivce osudu jak muže, u něhož nastala, tak civilizace, v jejímž ovzduší k ní došlo.
Nuže tento skutečný čas je už ze své podstaty kontinuem. Je také věčnou proměnou. Z protikladnosti obou těchto atributů pramení velké potíže historického bádání. To více než co jiného zpochybňuje i sám důvod bytí našich prací. Vezměme si dvě po sobě následující období vytržená z nepřetržitého sledu věků. Do jaké míry - přičemž pouto, jež mezi nimi nastoluje tok trvání, může, ale nemusí mít za následek jejich odlišnost vznikající právě z tohoto trvání - máme považovat poznání staršího z obou období za nezbytné k pochopení období mladšího?]
4. MODLA POČÁTKŮ
[Nikdy není špatné začít nějakým mea culpa. Lidem, kteří minulost považují za hlavní předmět zkoumání, je přirozeně blízké vysvětlovat to, co je nedávné, tím co nejdávnějším a tato snaha někdy dokázala naše bádání úplně zhypnotizovat. V té nejtypičtější podobě se taková modla kmene historiků nazývá posedlostí počátkem. Ve vývoji historického myšlení zažila i svůj moment slávy.]
Myslím, že Renan jednou napsal (cituji zpaměti, tudíž, jak se obávám, nepřesně): „Ve všech lidských věcech stojí za prostudování především počátky." A Saint-Beuve před ním: „Se zájmem5) vyhledávám
52
OBRANA HISTORIE
l. DEJINY, LIDÉ A ČAS
53
vždy je třeba mít na paměti důvody jejího udržování. Rozumí se lidské důvody; hypotéza působení prozřetelnosti by se vymykala vědě. Otázkou zkrátka není, zda Ježíš byl ukřižován a pak vstal z mrtvých. Nyní jde o to pochopit, jak to, že tolik lidí kolem nás v Ukřižování a Vzkříšení věří. Nuže věrnost víře je zcela zjevně jen jeden z aspektů celkového života skupiny, kde se takový rys projevuje. Nachází se v jádru, v němž se proplétá celá řada konvergentních rysů buď společenské struktury, nebo mentality. Nastoluje zkrátka celý problém lidského ovzduší. Dub vyrůstá ze žaludu. Ale dubem se stává a zůstává jím, pouze pokud se setká s příznivými podmínkami prostředí, a ty už do embryológie nespadají.
Dějiny náboženství jsme zde uvedli pouze jako příklad. Nebezpečí, že se původ bude směšovat s vysvětlením, hrozí vykladačům vždy, ať je předmětem jejich zkoumání jakákoli lidská činnost.
Byla to vlastně už iluze starých etymologů, kteří se domnívali, že když v souvislosti se současným významem slov uvedou jejich nej-starší známý význam, bude řečeno vše. Například když dokázali, že slovo „bureauK (psací stůl, kancelář, úřad) původně označovalo určitou tkaninu nebo slovo „timbre" (zvonek, odstín hlasu, ale také poštovní známka) jistý druh bubínku. Jako kdyby nebylo ještě třeba vysvětlit ten významový posun. A především jako kdyby se úloha určitého slova v jazyce stejně jako jeho minulost neřídila současným stavem slovní zásoby, a taje zase odrazem momentálního stavu společnosti. Slovo „bureau" ve významu úřad předpokládá existenci byrokracie. Když chci na poště koupit známky, použiji výraz, který se mohl prosadit pouze s postupným vývojem poštovních služeb a s technickou transformací, díky níž bylo, k velkému prospěchu sdělování myšlenek, pečetění dopisů nahrazeno přilepením speciální nálepky. Zmíněný výraz mohl vzniknout jedině díky tomu, že se různé významy starého slova v různých oborech specializovaly a dnes se už příliš vzdálily, než aby mohlo dojít k záměně známky („timbre") z mého dopisu s témbrem, který například vychvaluje houslař u svých výrobků.
Mluví se o „počátcích feudálního zřízení". Kde je hledat? Někdo má za to, že „u Římanů". Jiní že „u Germánů". Důvody těchto iluzí jsou očividné. V Římě i v Germanii opravdu existovaly určité obyčeje - klienteli-stické vztahy chráněnců, válečnické družiny, úloha léna jako odměny za služby -, které pozdější generace žijící v Evropě v takzvané feudální době musely převzít. Doznaly ovšem značných změn. Na obou stranách se
zejména užívaly výrazy - například latinské „benefícium" nebo germánské „manství" -, jež tyto generace dál používaly, ale pozvolna a nevědomky jim přisuzovaly téměř úplně nový obsah. K velkému zoufalství historiků totiž lidé nemají ve zvyku pokaždé, když změní obyčeje, změnit i slovník. To jsou jistě zajímavá zjištění. Lze snad věřit, že jimi se problém příčin vyčerpává? Evropská feudalita se svými typickými institucemi nebyla žádným archaickým předivem přežitků. Během určité fáze naší minulosti vznikla z jistého celkového společenského ovzduší.
Ch. Seignobos kdesi řekl: „Myslím, že revoluční myšlenky 18. století (...) pocházejí z anglických myšlenek ze století sedmnáctého." Chtěl tím říci, že proto, že francouzští osvícenští znalci veřejného práva četli některé anglické spisy z předcházejícího století nebo jimi byli nepřímo ovlivněni, přejali jejich politické principy? Mohli bychom mu dát za pravdu. Přinejmenším kdybychom předpokládali, že naši filozofové do cizích modelů opravdu nepřidali žádnou originální intelektuální látku ani citové zabarvení. Ale ani při takto značně svévolném omezení na pouhou výpůjčku nebude historie tohoto myšlenkového hnutí zdaleka1') objasněna. Stále totiž bude zbývat problém, proč k takovému přejímání docházelo v uvedené době: ani dříve, ani později. Nákaza předpokládá dvě věci: rozmnožení mikrobů a v okamžiku, kdy se choroba ujímá, i vhodný „terén".
Historický jev zkrátka nikdy nelze zcela vysvětlit bez zkoumání jeho doby. To platí o všech vývojových etapách. O té, v níž nyní žijeme, stejně jako o jiných.12) Arabské přísloví říká: „Lidé se podobají více své době než svým otcům." Protože se studium minulosti touto orientální moudrostí vždy neřídilo, občas se zdiskreditovalo.
5. MINULOST A „PŘÍTOMNOST"
[Protipólem hledačů původu jsou uctívači bezprostřednosti. Monte-squieu v jednom ze svých mladických spisů mluví o „nekonečném řetězu příčin, které se množí a kombinují z jednoho století do druhého". Máme-li věřit jistým autorům, na konci, který je nám nejblíže, by ten řetěz byl zjevně docela tenký, protože pojímají poznávání toho, co nazývají přítomností, jako téměř úplně oddělené od minulosti. Tato představa je natolik rozšířená, že si zaslouží, abychom se ji pokusili rozebrat.]
54
OBRANA HISTORIE
I. DĚJINY, LIDÉ A ČAS
55
[V první řadě je namístě uvést:] bere-li se doslova, je vlastně nepředstavitelná.13) Co co totiž je, přítomnost? V nekonečném trvání nepatrný bod, který neustále uniká, okamžik, který zaniká, sotva vznikl. Sotva jsem promluvil, sotva jsem cosi udělal, má slova a mé činy zapadnou do říše Paměti. To tak neokázale a zároveň hluboce říká mladý Goethe: „nic není přítomné, vše pomíjí", nichts gegenwärtig, alles vorübergehend. Domnělá věda o přítomnosti, odsouzená k neustálé transfiguraci, by se v každém okamžiku svého bytí měnila ve vědu o minulosti.
Chápu, že mi14) hned namítnou, že jde o sofismus. V běžné řeči „přítomnost" znamená blízkou minulost. Uvolme se [tedy] bez rozpaků k tomuto poněkud volnějšímu použití tohoto slova. Ne že by to také nevyvolávalo vážné potíže. Pojem blízkosti je nejen nepřesný - o kolik jde let? -, ale i on nás zavádí k nadmíru pomíjivému atributu. Je-li nynější okamžik v užším smyslu slova jen neustálé pomíjení, stejně konstantně se pohybuje i hranice mezi přítomností a minulostí. Je režim stálé měny a zlatého standardu, který včera uváděly všechny příručky politické ekonomie přímo jako normu aktuálnosti, ještě přítomností? Nebo je historií, která už trochu zavání plesnivinou? Není nicméně těžké za těmito paralogismy najít soubor méně nedůsledných představ, jejichž jednoduchost, přinejmenším zdánlivá, některé lidi svedla.
Má se za to, že z širokého plynutí času lze oddělit jistou méně rozlehlou fázi. Taje nám ve svém výchozím bodě poměrně málo vzdálená a na svém konci zahrnuje i dny, jež právě prožíváme. Zdá se, že se v ní nic, ani ty nejvýraznější rysy společenského nebo politického stavu, ani materiální vybavení, ani obecné zabarvení civilizace, hlouběji neodlišuje od světa, na jaký jsme zvyklí. Zdá se zkrátka, že ve vztahu k nám se vyznačuje velice silným koeficientem „současnosti". Proto má tu čest nebo vadu, že se nesměšuje s ostatní minulostí. „Po roce 1830 už nejde o historii, nýbrž o politiku," říkal nám na lyceu jeden profesor, který byl [velmi] starý, když já byl velmi mladý. Dnes bychom už neřekli „po roce 1830" - i tehdejší události poněkud zestárly - ani „jde o politiku". Spíše uctivě „jde o sociologii" nebo s trochu menší úctou „jde o novinařinu". Mnozí by přesto klidně opakovali: po roce 1914 nebo 1940 to už není historie. A přitom by vlastně nebylo příliš jasné, jaké důvody k takovému ostrakismu vedou.15)
Někteří lidé16) došli k přesvědčení, že fakta, která nám jsou blíže, se právě proto vzpírají opravdu nezaujatému zkoumání, a pouze by chtěli cudnou Kleió ušetřit příliš horoucích kontaktů.17) [Tak nejspíš smýšlel můj starý učitel. Tím se nám ovšem připisuje neschopnost dobře ovládat své nervy. A také se přitom zapomíná, že jakmile do hry vstupují citové ozvuky, hranice mezi aktuálností a neaktuálností se zdaleka nemusí řídit jen matematickou mírou časového intervalu.] Mýlil se tolik můj dobrý ředitel languedockého lycea, kde jsem začínal svou dráhu,18) když mě svým zvučným hlasem kapitána učitelství varoval: „Tady není 19. století nijak nebezpečné.19) Až se dostanete k náboženským válkám, dejte si pozor." Ve skutečnosti kdo jednou u svého psacího stolu nemá sílu vymazat si z mozku virus své doby, bude docela dobře schopen nechat jeho jed prosáknout i do komentáře k Iliadě nebo Rámajdně.
Jíní vědci naopak mají správně za to, že lidskou přítomnost lze docela dobře vědecky poznávat. Její zkoumání však vyhrazují oborům odlišným od toho, jehož předmětem zkoumání je minulost. Analyzují: tvrdí například, že chápou současnou ekonomii díky pozorováním omezujícím se v čase na několik desetiletí. Jedním slovem pohlížejí na dobu, v níž žijí, jako by byla oddělena od těch, které jí předcházely, příliš silnými kontrasty, než aby v sobě sama nenesla své vlastní vysvětlení. To je také instinktivní postoj mnoha lidí, kteří jsou pouze zvídaví, Historie nedávných období je přitahuje jen jako neškodný myšlenkový luxus. Na jedné straně hrstka archeologů, kteří se z pochmurného zalíbení zabývají rozbalováním mrtvých bohů, na druhé straně sociologové, ekonomové, odborníci na veřejné právo - jediní průzkumníci živého světa...
Je zajímavé, že představa tohoto schizmatu se objevila teprve nedávno.20) Staří řečtí dějepisci, Hérodotos, Thúkýdidés či blíže k nám skuteční učitelé našich studií, předchůdci, jejichž podobizna by si zasloužila být navždy vystavena v čestné síni cechu historiků, nikdy ani nesnili o tom, že k vysvětlení odpoledne by mělo stačit znát nanejvýš ráno.21) „Kdo se chce držet přítomnosti, současnosti, současnost nepochopí," napsal Michelet v záhlaví krásné knihy o lidu (Le peuplé), ač sám tak zasažen horečkami svého věku. A již Leibniz mezi blahodárné účinky, které očekával od historie, řadil „nacházení počátků přítomných věcí ve věcech minulých", neboť, jak tvrdil, „realitu nelze pochopit nikdy lépe než z jejích příčin".
56
OBRANA HISTORIE
I. DĚJINY, LIDÉ A ČAS
57
Od dob Leibnizových a Michelecových došlo k významnému jevu: postupné technické revoluce nesmírně rozšířily psychologický odstup mezi generacemi. Ne bez [jistých] důvodů se možná lidé ve věku elektřiny a letadel cítí velice vzdáleni od svých předků. Mnohdy proto méně obezřetně dospějí k závěru, že jimi přestali být předurčováni. Přidejte k tomu modernistický rys vrozený každé inženýrské mentalitě. Je snad k opravení nebo nastartování dynama třeba znát myšlenky starého Volty o galvanismu? Nějaký příměr, nejspíš pokulhávající, který však napadne nejednu mysl podléhající strojům, vyvolává v lidech domněnku, že rozbor toho, co předcházelo, k pochopení současných velkých lidských problémů ani k pokusu o jejich řešení nijak nepřispěje. Někteří historikové, kteří se, aniž by si to pořádně uvědomili, do tohoto mechanistického ovzduší sami chytili, sborově tvrdí: Jakožto vysvětlení přítomnosti lze historii omezit téměř na zkoumání současné doby." To se neostýchali napsat v roce 1899 dva z nich.
[Při bližším pohledu] se výsada vysvětlitelnosri sebou samou takto přiznávaná přítomnosti opírá o celou řadu podivných postulátů.
V první řadě předpokládá, že lidský úděl prodělal v intervalu jedné či dvou generací změnu nejen velice rychlou, ale také totální: a to takovou, že se revolucím laboratoří a továren nevyhnula žádná jen trochu starobylá instituce, žádný tradiční způsob chování. To opomíjí inercii vlastní mnoha společenským výtvorům. Člověk tráví svůj čas vyvíjením mechanismů a pak zůstává jejich víceméně dobrovolným zajatcem. Ten, kdo někdy navštívil severofrancouzský venkov, si jistě všiml zvláštního tvaru tamějších polí. Přestože vlastnické změny v průběhu věků původní schéma ohladily, uvádí pohled na tyto nesmírně úzké dlouhé pásy dělící ornou půdu na značný počet polí mnohého agronoma dodnes v úžas. Jak takové uspořádání, které nesporně vede k plýtvání silami a působí potíže zemědělcům, vysvětlit? Občanským zákoníkem a jeho nevyhnutelnými důsledky, odpověděli by příliš ukvapení znalci právních předpisů. A doporučili by: změňte tedy naše dědické zákony, a problémů se zbavíte. Kdyby lépe znali historii a také lépe vnímali venkovskou mentalitu utvářenou staletími zkušeností, nepovažovali by řešení za tak snadné. Ve skutečnosti má toto uspořádání základy v tak dávné minulosti, že je dosud žádný badatel nedokázal uspokojivě vysvětlit.22) Ti, kdo zde klučili les v době dolmenů, to ovlivnili patrně víc než Napoleonovi právníci.23) Omyl týkající se příčiny zde, jak tomu téměř nevyhnutelně
bývá, vede k chybnému návrhu terapie: neznalost minulosti nejen brání pochopení přítomnosti, nýbrž v přítomnosti ohrožuje i samo jednání.
Ale nejen to. Aby jakákoli společnost mohla být jako celek determinována momentem bezprostředně předcházejícím tomu, který prožívá, nestačilo by jí mít strukturu tak dokonale přizpůsobivou změnám, že by tím byla vlastně beztvará. Ještě by muselo ke kontaktům mezi generacemi docházet pouze z jedné generace na druhou, kdy by děti se svými předky komunikovaly pouze prostřednictvím otců.34)
Jenže tak tomu není, dokonce ani v čistě orálních sděleních.25) [Podívejte se například na naše vesnice.] Protože pracovní podmínky drží otce i matku téměř celý den pryč od malých dětí, jsou děti vychovávány převážně prarodiči. Při každém novém formování mysli tedy dochází ke kroku zpět, který přes jednu generaci [virtuálně] nesoucí změny spojuje ty nejtvárnější mysli s těmi nejneměnějšími. [Především odtud nepochybně pramení tradicionalismus vlastní tolika venkovským společnostem. Případ je to obzvlášť jasný. Není jediný. Přirozený antagonismus věkových skupin se odehrává hlavně mezi bezprostředně sousedícími skupinami, nejedné mládeži dalo učení se od starců přinejmenším stejně tolik jako učení se od zralých mužů.]
Tím spíš takové přenosy myšlení [mezi generacemi někdy velmi vzdálenými] značně usnadňuje písmo, takže vzniká v pravém smyslu kontinuita civilizace. Luther, Kalvín, Loyola: bezpochyby muži z dávných dob, z 16. století. Chce-li je historik pochopit a jejich pochopení zprostředkovat dál, bude mít v první řadě za úkol zasadit je do jejich prostředí, do duševního ovzduší jejich doby, do vztahu k problémům svědomí, které už nejsou zcela identické s našimi. Troufne si však někdo tvrdit, že pro správné pochopení aktuálního světa není porozumění protestantské nebo katolické reformě, oddělené od nás několika staletími, důležitější [než porozumění mnoha jiným myšlenkovým proudům, které nám jsou zajisté bližší v čase, avšak jsou pomíjivější?]
Jedná se o jasný omyl, který stačí formulovat, aby mohl být odstraněn. Je jím představa, že běh lidského vývoje se skládá z řady krátkých a hlubokých záškubů, z nichž žádný netrvá déle než několik lidských životů. Pozorování naopak ukazuje, že v onom nesmírném kontinuu se někdy velké otřesy dokážou naprosto dokonale šířit od těch nej-vzdálenějších molekul po ty nejbližší.26) Co byste řekli o geofyzikovi, který by se spokojil s počítáním myriametrů a působení Měsíce na zeměkouli by považoval za mnohem podstatnější než působení Slunce?
60
OBRANA HISTORIE
I. DEJINY, LIDÉ A ČAS
61
bylo namístě, opomněli použít opatrně regresivní metodu. Fuscel de Coulanges se zabýval „počátky" feudálních institucí, o nichž si udělal, obávám se, jen dost nepřesnou představu, a [začátky] nevolnictví, které, protože měl špatné popisy z druhé ruky, chápal v poněkud nesprávných odstínech.
Nuže méně výjimečně, než by si člověk myslel, se stává, že je třeba postupovat až k přítomnosti, aby se konečně dosáhlo nějakého světla. Některé základní rysy naší venkovské krajiny, jak už víme, pocházejí z nesmírně dávných dob. Abychom však mohli interpretovat vzácné dokumenty, díky nimž lze pochopit jejich mlhavý vznik, abychom mohli problém postavit správně a abychom si ho vůbec všimli, musí být splněna jedna předběžná podmínka: pozorovat a analyzovat dnešní krajinu. Jen tak lze získat celkový pohled, z něhož je třeba vyjít. Ne ovšem že by se tento obraz, jednou provždy ustrnulý, prosazoval jako takový v každé etapě minulosti, s níž se postupně při cestě nazpět časem setkáváme. Zde stejně jako jinde jde historikovi o pochopení změny. Ve filmu, na který se dívá, je neporušená pouze poslední část. Chce-li rekonstruovat pochroumané rysy předchozích částí, musí nejdřív cívku odvíjet pozpátku,
[Existuje tedy jen jedna věda o lidech v čase, a ta vždy vyžaduje, aby se zkoumání mrtvých spojilo se zkoumáním živých. Jak ji nazvat? Už jsem řekl, proč mi starověký název historie připadá nejobsažnější, nejméně výlučný a také nejvíce nabitý dojemnými vzpomínkami na více než stoleté snahy; jinými slovy nej lepší. Navrhujeme-li ho v rozporu s některými předsudky, ostatně mnohem mladšími než on, rozšířit i na poznávání přítomnosti, nesledujeme tím - je snad třeba se hájit? - žádné cechovní zájmy. Život je příliš krátký a znalosti se získávají příliš dlouho, než aby i ten nejskvělejší génius mohl dosáhnout úplného poznání lidstva. Dnešní svět bude mít vždy své specialisty, stejně jako je má doba kamenná nebo egyptologie. Od jedněch i druhých chceme jen, aby nezapomínali, že historický výzkum nestrpí soběstačnost. V izolaci nikdo z nich nic nepochopí víc než napůl, byť by šlo o jeho vlastní pole bádání; a jediná pravá historie, kterou lze dělat jen vzájemnou pomocí, je historie všeobecná.]
Žádná věda však není definována pouze svým předmětem. Její meze mohou být dány stejně tak vlastní povahou jejích metod. Zbývá tedy položit si otázku, zda podle toho, jestli se od přítomného okamžiku
vzdalujeme, nebo se k němu blížíme, by neměly být i výzkumné metody považovány za bytostně odlišné. Tím se nastoluje otázka historického pozorování.