IV BOJ PROTI CIZÍM PODMANITELŮM 1. PŘÍJEZD MEINHARDA DO LIVONSKA ROKU 1186 ( Z Livonské kroniky Jindřicha Lotyšského) Jindřich Lotyšský působil od r. 1208 jako misionář v Livonsku a Estonsku. Roku 1226 napsal latinskou kroniku, v níž líčí činnost biskupa Alberta. Svými podrobnostmi a věrností popisů je tato kronika důležitým pramenem pro poznání německé agrese v Pobaltí. Pronikání Němců do Livonska pod rouškou šíření křesťanství narazilo na tuhý odpor místního obyvatelstva. Náboženské cíle tu byly okamžitě odsunuty do pozadí a do Livonska se začali hrnout misionáři, podporovaní papežskou kurií a křižáckými vojsky. Livonska kronika Jindřicha Lotyšského byla vydána Arndtem v M. G. H., sv. 23. Hildebrandt, Die Chronik Heinrich's von Lettland, Berlín 1865. Chrestomatija po istorii srednich vekov II, Moskva 1950, str. 108—109. Kniha I, kapitola 1. V segeberském klášteře1 byl kněz řádu svatého Augustina Meinhard2, člověk počestného života a ctihodných šedin. Ten prostě pro věc Ježíšovu a jen proto, aby kázal, přibyl do Livonska spolu s kupci: teutonští kupci, spřátelivše se s Livonci, často se plavili na lodi do Livonska po řece Dvině3. Když tedy dostal povolení a zároveň s ním i dary od polockého knížete Vladimíra, jemuž Livonci, dosud pohané, platili daň, přistoupil zmíněný kněz směle k božímu dílu, začal kázat Livoncům a budovat kostel ve vesnici Ikeskole4. Jako první byli v této vesnici pokřtěni Ilo, otec Kuleveny, a Vieco, otec Alo, a po nich potom i jiní. Příští zimu Litevci zpustošili Livonsko a velmi mnoho obyvatel odvedli do otroctví. Kazatel spolu s Ikeskolci se ukryl v lesích, aby se zachránil před jejich řáděním; a když odtáhli, začal Meinhard obviňovat Livonce z pošetilosti za to, že nemají žádná opevnění. Slíbil, že jim zbuduje hrad, rozhodnou-li se stát a být dětmi božími. Jim to bylo vhod a slíbili i přísahou potvrdili, že přijmou křest. Příštího léta přivezl z Holandska kameníky a mezitím Livonci opětovně potvrdili své upřímné přání přijmout křesťanství. Před položením základů Ikeskol-ského hradu byla část lidu pokřtěna, všichni pak slíbili (lživě však), že se dají pokřtít, až bude hrad dokončen. Začali stavět stěny na zá- 1 Segeberg — město v Holštýnsku, severně od Hamburku. 4 Meinhard — augustiánský mnich z Holštýna, který r. 1184 byl vyslán po stopách německých kupců k ústí Západní Dviny, aby tu hlásal křesťanství. Zemřel r. 1196. 3 Němečtí kupci (hlavně z Lůbecku) začali v druhé polovině XII. stol. jezdit po Záp. Dvině do ruských měst — Polocka, Smolenska a Novgorodu. 1 Ikeskole — dnešní Uexkůll (Ikskill) nedaleko Rigy. 64 kladech. Poněvadž pětina hradu byla budována z prostředků kazatelových, stávala se jeho majetkem, zatímco pozemek pro kostel zaopatřil již dříve. Jakmile byl hrad dokončen, vrátili se pokřtění znovu k pohanství, a ti, kdo pokřtěni dosud nebyli, odmítli přijmout křesťanství. Meinhard však od započatého díla neustoupil. V té době se sousední pohané Semigalové1 dozvěděli o stavbě z kamene a nevědouce, že se kameny spojují maltou, přitrhli s velkými lodními lany, aby, jak se domnívali ve svých hloupých dohadech, strhli hrad do Dviny. Raněni jeden po druhém střelami, odtáhli se ztrátami. Sousední obyvatelé z Holmu2 oklamali Meinharda podobnými sliby a těžili [také] z této lsti: rovněž jim byl vybudován hrad. Nejdříve se jich sice dalo šest z nějaké příčiny pokřtít, jmenovitě: Viliendi, Uldenago, Vade, Valdeko, Gerveder, Vieco. Ještě když byly budovány zmíněné hrady, byl Meinhard vysvěcen brémskym arcibiskupem3 na biskupa. Když byl dostavěn druhý hrad, bezbožní lidé zapomněli na přísahu a oklamali Meinharda, a nebylo nikoho, kdo by přijal křesťanství. Kazatel byl přirozeně roztrpčen, zejména když ponenáhlu byl jeho majetek rozkraden, jeho lidé pobiti a jeho samého se Livonci rozhodli vyhnat ze svých zemí. Doufali, že koupajíce se v Dvině, křest, který přijali ve vodě, smyjí a [ten] se vrátí zpět do Teutonie. 2. VYBUDOVÁNÍ RIGY (ROKU 1201) A ZALOŽENÍ ŘÁDU MEČOVÝCH RYTÍŘŮ (ROKU 1202) Úryvekje rovněž z Livonské kronikyjindřicha Lotyšského. — Chrestomatija po istorii srednich vekov II, Moskva 1950, str. 110—111. Kniha III, kap. 5. Třetího dne po svém vysvěcení se biskup*, zanechav v Teutonii zástupce, vrátil do Livonska s poutníky, které mohl sebrat, a téhož léta bylo vystavěno na rozlehlém prostranství město Riga, při němž bylo možno vybudovat i lodní přístav. V této době bratr Theodorich, předvídaje věrolomnost Livonců a obávaje se, že jinak nebude možno vzdorovat mase pohanů, a pro zvětšení počtu věřících i na ochranu církve mezi nevěřícími založil jakési bratrstvo rytířů Kristových5, jemuž papež Inocenc6 dal stanovy 1 Semigalové — finský kmen usazený jižně od Rižského zálivu na západ od Dolní Dviny. 2 Holm — Kirchholm, nyní ves nedaleko Rigy. 3 Roku 1186. 1 Biskup — rižský biskup Albert z Buxhôvden (1199—1226). 6 Bratrstvo rytířů Kristových — fratres militiae Christi, později jmenovaní Swertbrudere (Schwerťbruder) — řád bratří mečových, založený r. 1202 po vzoru řádu templářského, později, od r. 1237 autonomní součást řádu rytířů německých. " Papež Inocenc III. (1198—1216) — vynikající představitel a realizátor zásady o svrchovanosti papežské moci. 5 Dčjiny v dokumentech I. 65 templářů a určil znak, který měli nosit na oděvu — meč a kříž, a nařídil, aby byli podřízeni svému, tj. rižskému biskupovi. 3. RUSKO-SKANDINÁVSKÉ STYKY Úryvek je z Heimskringly (světový kruh), norské kroniky ze začátku XIII. stol. Jejím autorem je Snorri Sturluson (1178—1241), slavný islandský básník, historik a státník. — Chreslomatija po istorii srednich vekov II, Moskva 1950, str. 328—329. Příštího jara přišli do Švédska poslové od knížete Jaroslava z Novgo-rodu1 na východě, kteří se měli postarat o splnění slibu daného králem Olafem2 minulého léta, totiž odvést jeho dceru Ingigerdu za manželku pro knížete Jaroslava. Král Olaf mluvil o tom s Ingigerdou a řekl jí, že je jeho přáním dát ji za manželku knížeti Jaroslavovi. Ona odpověděla: „Jestliže se mám stát ženou knížete Jaroslava, přeji si, aby La-doga3 a země k ní patřící mi byly dány jako věno." Poslové z Rusi jménem knížete s tím souhlasili. Tu Ingigerda řekla: „Poněvadž jedu na Rus, chci si vybrat k doprovodu člověka ze švédské země, jehož považuji k tomu za nejvhodnějšího. Avšak přeji si, aby tam na východě neměl nižší postavení než zde a aby tam požíval nemenších práv a nemenší úcty než ve Švédsku." I za to se zaručil král i poslové. Král a poslové to potvrdili slavnostním podáním ruky. Tu se král zeptal Ingigerdy, kdo je ten člověk, kterého si hodlá vybrat z jeho říše k svému doprovodu. Odpověděla: „Je to jarl4 Rangvald, syn Ulfův, můj příbuzný." Král se (na ni) osopil: „Jinak hodlám odměnit jarla Rang-valda za to, že oklamal svého pána, dopraviv mou dceru do Norska a vydav ji jako souložnici tlusťochovi,5 ačkoliv věděl, že ten je naším úhlavním nepřítelem. Za to se musí ještě tohoto léta houpat na šibenici!" Tu Ingigerda začala prosit otce, aby dodržel slovo, jež potvrdil slavnostním podáním ruky. Svými prosbami dosáhla toho, že král souhlasil (s tím), aby jarl Rangvald v pokoji opustil Švédsko, aby mu však už nikdy nechodil na oči a aby se nikdy nevracel do Švédska, dokud on, Olaf, bude králem. Nato Ingigerda poslala rychle posly k jarlovi, aby mu o tom podali zprávu a aby mu určila čas a místo, 1 Jaroslav z Novgorodu — Jaroslav Moudrý (1016—1054), syn velikého knížete Vladimíra, po smrti svého otce kníže novgorodský, v bojích mezi dědici Vladimírovými však nabyl rozhodující převahy a jako veliký kníže kyjevský se stal pánem celé tehdejší Rusi, již přivedl po všech stránkách k značnému rozkvětu, takže za nepořádků, které následovaly po jeho smrti, bylo jeho vlády vzpomínáno jako vrcholu slávy Kyjeva. Odtud také přívlastky Moudrý, resp. Veliký. ä Král Olaf — švédský král Olaf Skôtkonung (tj. král na klíně, protože se stal králem v dětském věku), vládl 993—1024. 3 Ladoga — tj. Stará Ladoga, staré ruské město na levém břehu Volchova, 30 verst od nynější Nové Ladogy zbudované za Petra Velikého. 4 Jarl — titul skandinávského šlechtice. s „Tlusťoch" — norský král Olaf II. Svatý (1015-1030). 66 kde se měli setkat. Jarl se rychle a bez meškání vydal na cestu a odjel do východního Gotlandu, kde si vzal loď a spolu se svými průvodci se připravil na setkání s královou dcerou Ingigerdou. V létě všichni společně odjeli na Rus a Ingigerda uzavřela sňatek s knížetem Jaroslavem. 4. DĚTMAR MERSEBURSKÝ O KYJEVĚ Dětmar Merseburský (975—1018), autor osmidílné kroniky, obsahující mimo jiné cenné zprávy o Polabských Slovanech. Zároveň píše i o východních Slovanech. Jeho zpráva se týká Kyjeva v X. a na začátku XI. stol. Kyjev již na začátku XI. stol. ohromoval cizí poutníky množstvím kostelů a náměstí. Co do krásy a bohatství byl srovnáván pouze s Konstantinopolem a tvrdilo se, že Kyjev soupeří s hlavním městem byzantské říše a je „krásou a slávou" všeho pravoslavného světa. Kyjev, Novgorod, Polock a jiná města byly velkými městy, jakých ve Skandinávii nebylo. Proto snad Skandinávci nazývali Rus Gardariki, tj. zemí měst. — Mon. germ. hist. III, Chrestomatija po istorii srednich vekov II, Moskva 1950, str. 332. VIII, 16. Ve velkém městě Kitavě1, hlavním městě tohoto státu, je více než čtyři sta kostelů a osm náměstí... 5. ADAM BRÉMSKY O KYJEVĚ Adam Brémsky (asi 1040—1085), severoněmecký kronikář. Jeho kronika Gesta pontificum Hamburgensium (Dějiny hamburských arcibiskupů) ve čtyřech knihách obsahuje cenné zprávy týkající se evropského severu a Slovanů v těchto oblastech. S. Cúnther, Adam von Břemen, der erste deutsche Geograph, Prag 1894. Chrestomatija po istorii srednich vekov II, Moskva 1950, str. 332. II, 19. Vypravíš-li se lodí z Volynu2, dostaneš se čtrnáctého dne do Novgorodu, který leží v Rusku, kde hlavním městem je Kyjev, soupeř konstantinopolského žezla — nejskvělejší ozdoby Řecka. 6. BITVA NA NĚVĚ Němečtí křižáci a Švédové, využívajíce vpádu Tatarů na Rus, pokusili se obsadit západoruské země. Veliké vítězství Alexandra Jaroslaviče na Něvě a na zamrzlém Cudském jezeře zastavilo nápor Švédů a Německých rytířů. Historický význam této velké bitvy spočívá v tom, že i v letech mongolského nebezpečí ruský lid dokázal porazit na severozápadních hranicích švédské a německé uchvatitele a uhájit svou nezávislost. Tyto úryvky jsou ze Simeonovského letopisu otištěného v Polnoje sobranije russkich letopisej, sv. XVIII, str. 61—65. — Chrestomatija po istorii SSSR I, Moskva 1951, str. 159-160 a 162-163. 1 V Kyjevě. 2 Volyň (Julin, Jumin, Jumne, Jóm, Jómsburk, Vineta) — staré slovanské město na jv. cípu stejnojmenného ostrova v Baltském moři, které v době Adama Brémskeho prožívalo dobu vrcholného rozkvětu jako město přístavní. Později dobyto a zničeno Dány. 67 Když král římské části severních zemí1 uslyšel o chrabrosti velikého knížete Alexandra Jaroslaviče2, usmyslil si, že ho porazí a vezme do zajetí, že vyplení i veliký Novgorod a všechna jejich města a podrobí si lid slovanský, a řekl: „Půjdu a vyplením celou zem Alexandrovu." I shromáždil veliké vojsko, své mistry a biskupy,3 Švédy a Murmany4, Sumy a Jemy a obsadil mnoho korábů svými pluky a vydal se na cestu s velikou silou, rozpálen bojovností, připlul do řeky Něvy a stanul u ústí Ižory; ve své pošetilosti sc chtěl zmocnit Ladogy a dokonce i Novgorodu a celé novgorodské oblasti... Tehdy pak přišla zpráva, že Švédové táhnou na Ladogu, a v téže době král vyslal pyšně posly k velikému knížeti Alexandru Jaroslaviči do Novgorodu se vzkazem: „Můžeš-li se mi postavit, jsem již zde a podmaňuji si tvou zemi." Když veliký kníže Alexandr Jaroslavič uslyšel jejich slova, rozohnil se ve svém srdci a vstoupil do kostela svaté Sofie, padl na kolena před oltářem a sc slzami se začal modlit k Bohu... I vytáhl proti nim, doufaje ve svatou Trojici, se svými statečnými vojíny, s nevelkou družinou, neboť nebylo kdy sebrat početné vojsko. Jeho otec, veliký kníže Jaroslav Vsevolodovič5 nevěděl o tom přepadení svého syna Alexandra, ani ten neměl kdy poslat zprávu svému otci, neboť nepřátelé se již přiblížili. Ani mnoho Novgoroďanů se nesešlo, protože veliký kníže Alexandr spěšně vytáhl proti nepřátelům a udeřil na ně v neděli8... A došlo k veliké bitvě s Římany, nesčíslné množství Římanů pobil a samého krále poznamenal na tváři svým ostrým mečem. 7. BITVA NA LEDĚ I vytáhl s bratrem Andrejem7 i s Novgoroďany a s Nizovci8 proti 'Král římské části severního moře — král švédský; římský, Říman tu značí totéž co katolický, katolík. Švédové vedli s Novgoroďany spor o území na Něvě a o Finský záliv a švédský král Erich Erichson (1222—1250) vymohl na papeži Řehořovi IX. (1227—1241), že proti Novgorodu a jeho baltským spojencům, mezi nimiž podněcoval a podporoval odpor proti latinské propagandě, byla hlásána křižácká výprava. Švédskému vojsku a jeho spojencům nevelef však sám Erich, ale jeho zet jarl Birger, který tehdy fakticky vládl místo krále. s Alexandr Jaroslavič - tj. Alexandr Něvský (Ť1263),který byl knížetem vNov-gorodě, od r. 1252 velikým knížetem vladimírským. 3 Své mistry a biskupy — jde o mistry mečového řádu a snad i Německých rytířů a patrně o biskupy rižského a jurjevského (dorpatského), kteří se na tažení podíleli 4 Murmany — tj. Nory. 5 Jaroslav Vsevolodovič — tj. Jaroslav II. Vsevolodovič (1238—1246), veliký kníže vladimírský, vnuk Jurije Doleorukého. • L&T-HT-Í34G- f fič. 1Z