Studijní materiál č. 2
Předmět:
JSB151 „Historické kořeny balkánských nacionalismů, 19. století"
(podzimní semestr 2020) Středa, 10:00-11:40
OBECNÉ RYSY SPOLEČENSKÉHO VÝVOJE NA BALKÁNE NA PŘELOMU 18. A 19. STOLETÍ
1. V 18 století se již jednoznačně začala projevovat všestranná krize osmanské říše.
Turecko v tomto století prohrávalo většinu válek, které vedlo s habsburskou monarchií či carským Ruskem. V důsledku válečných porážek se území osmanské říše postupně stále zmenšovalo a citelně slábla politická i vojenská moc sultánovy říše.
2. V důsledku slábnutí osmanské říše se její prostor stával objektem tzv. východní otázky.
Tehdejší hlavní evropské velmoci (Velká Británie, Francie, habsburská monarchie, Rusko) se stále intenzivněji vměšovaly do vnitřních poměrů Turecka s cílem prosadit v něm svůj politický vliv a případně se zmocnit i některých částí území osmanské říše. (Jako klasický příklad se uvádí chování Ruska po vítězství v rusko-turecké válce, která byla v roce 1774 uzavřena mírem podepsaný v Kučuk Kajnardža. Na základě tohoto míru se Rusko v následujícím období stále intenzivněji vměšovalo do vnitřních poměrů Turecka, když tvrdilo, že jmenovaná mírová smlouva mu údajně umožňuje intervenovat v případě potřeby ochrany práv pravoslavných obyvatel osmanské říše u turecké vlády.)
3. Zároveň docházelo k rychlému rozkladu hospodářského systému osmanské říše.
Území osmanské říše se v 18. a 19. století nacházelo již jen periférii světového obchodu. (Významnějšími světovými trhy byla Amerika, Indie, Čína a Dálný východ, většina světového obchodu se v té době realizovala po moři, nikoliv jako v 15.-17. století po souši, kdy z kupeckých karavan, které dopravovaly zboží z Asie do Evropy ekonomicky profitovala právě osmanská říše.) Přesto se v Turecku v průběhu 18. a 19. století rychle šířilo zboží z vyspělých západních zemí, v důsledku čehož docházelo k postupné likvidaci domácích řemesel a obchodu. Osmanská říše se dostávala do silné závislosti na vyspělých západním zemích i po stránce technologické a finanční.
1
4. V 19. století se v osmanské říši stále intenzivněji projevovala i politická anarchie.
Zchudlá státní pokladna nebyla schopna vyplácet žold janičářům - do té doby elitní součásti osmanské armády. V důsledku toho docházelo k častým rebeliím a násilným vzpourám janičárských jednotek. V některých osmanských provinciích se začátkem 19. století objevovaly i separatistické akce odbojných pašů. Jako příklad lze uvést rebelii tzv. mamlúků v Egyptě nebo separatistické snahy vidinského paši Osmana Pazvantoglua (v severních částech Bulharska) či Aliho paši z Janiny (v oblasti albánsko-řeckého pomezí v Epiru).
5. Na přelomu 18. a 19. století se na Balkán začaly zároveň šířit některé ideové vlivy ze západní a střední Evropy.
Jednalo se zejména o myšlenky osvícenství, které na konci 18. století (1789) významně přispěly k propuknutí Francouzské buržoázni revoluce, jež ukončovala feudální éru na západě Evropy a otevírala dveře kapitalistické společnosti. Od 20. a 30. let 19. století působil na Balkán ze západní a střední Evropy i vliv evropského romantismu, v důsledku kterého se na jihovýchod Evropy šířily mezi neturecké obyvatelstvo ideje moderního nacionalismu a zároveň i touhy osvobodit se z mnohaleté osmanské nadvlády.
Tři různé typy utváření novodobých (moderních) národních společností v tehdejší Evropě, resp, typů nacionalismu:
a) politicko-státní typ nacionalismus - v 19. století působil hlavně na západě Evropy, např. v prostředí porevoluční Francie, či ve Spojených státech amerických. Politicky silný stát a liberální (občansky definovaný) legislativní (ústavní) systém měly v těchto prostředích vliv na to, že se z regionálně i jazykově značně diferencovaných obyvatel Francie (mj. i z Bretoňců, Gaskoňců, Akvitánců, Korsičanů) stávali národně jednotní, uvědomělí „Francouzi", a stejně tak v USA, kde se z etnicky a jazykově různorodých (anglicky, francouzsky, německy, španělsky, slovansky, afrikánsky aj.) mluvících přistěhovalců postupně stávali národně uvědomělí „Američané".
b) kulturně jazykový typ nacionalismu - ten se projevoval hlavně ve střední Evropě,
kde byl hlavním pojítkem v procesu postupného utváření moderních národů svébytný jazyk. Jednotný spisovný jazyk umožnil v průběhu 19. století např. národní sjednocení Němců (v původně regionálně, politicky i konfesionálne silně roztříštěném prostoru), Italů, ale např.
v v
také Cechů (slovansky mluvících obyvatel Cech, Moravy a části Slezska).
c) etno-konfesionální typ nacionalismu - ten se projevoval právě na Balkáně, kde se moderní národní společenství utvářela sice rovněž zčásti na jazykovém základě, ale významnou roli v tomto procesu zároveň sehrály i rozdílné místní konfese. (Jeden příklad za všechny: Obyvatelé Chorvatska, Srbska, Bosny a Černé Hory mluvili v 19. a 20. století v podstatě stejným jazykem. Od konce 19. až do závěru 20. století se dokonce psalo o existenci společného „srbochorvátskeho jazyka". Přesto v tomto prostoru nevznikl společný „srbochorvátsky" národ", ale na základě rozdílných náboženství se zde jako svébytná národní společenství postupně zformovali Chorvati /katolíci/, Srbové, resp. také Černohorci /pravoslavní/ a od druhé poloviny 20. století i jugoslávští Muslimové, dnes nazývaní Bosňáci /islámské víry a kulturní orientace/).
2
Doporučené literatura k problematice utváření národních společenství v prostoru Evropy:
Miroslav HROCH: V národním zájmu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1999.
Miroslav HROCH (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. Praha, Sociologické nakladatelství 2003.
Eric J. HOBSBAWN: Národy a nacionalismus od roku 1780: program, mýtus, realita. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2000.
Anne-Marie THIESSOVA: Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007.
Miloš ŘEZNÍK: Formování moderního národa (evropské „dlouhé" 19. století). Praha, Nakladatelství Triton 2003.
3