Dějiny vědy a techniky I – komentáře (PS 2020)
Pozn.: Soubory obrázkových prezentací (.ppt) jsou označeny v záhlaví odstavců jako „DVT_I_...“,
komentáře a vysvětlující poznámky k jednotlivým snímkům jsou pro lepší orientaci označeny čísly
v závorkách za tučně zvýrazněnými názvy podkapitol.
DVT_I_1_2 (Úvod, pravěk a starověk – prezentace 1, 2)
1. Úvod do problematiky
Přehled tematických okruhů (2, 3) slouží k základní orientaci v obsahové náplni předmětu, rozdělení
na dílčí epochy a vymezení dalších probíraných oblastí. Pokud jde o jednotlivé civilizační epochy
uvedené v přehledu, vycházím z rozdělení, které se běžně používá i v jiných oborech tzv. společenských
věd, zejména v historii. Následující hesla představují hlavní oblasti, které se v uvedeném
období uplatnily, resp. vědecké nebo technické obory, v nichž došlo k významnému pokroku.
Základní informace a epochy na snímku (2) jsou obsahem předmětu DVT I (MUII10/MUB_B016)
v podzimním semestru 2020, zbývající epochy na snímku (3) budou náplní kurzu DVT II v jarním
semestru 2021. Celý kurz by měl být uzavřen poznámkami k dokumentaci a prezentaci vědeckých
poznatků a technických výrobků v muzejní praxi. Jde tu zejména o trojrozměrné sbírkové předměty
a jejich využití v technických muzeích, příp. v tzv. technologických parcích u nás i v zahraničí.
Chronologické členění (4, 5) podle jednotlivých epoch pomůže při časovém zařazení převažujících
oborů lidské činnosti – získávání vědeckých poznatků a jejich využití při rozvoji technologických
procesů především v závislosti na potřebách lidí a přírodních podmínkách jejich životního prostředí.
Je samozřejmé, že oblasti zájmu i úroveň znalostí a dovedností se v průběhu tisíců let vývoje lidstva
často velmi lišily podle geografické polohy, možností a potřeb jednotlivých civilizačních společenství.
Jindy se tyto vědecké a technické výdobytky časově překrývaly, když se na různých místech
naší planety dostala lidská společenství, zpravidla nezávisle na sobě, na stejný stupeň vývoje. Je přitom
smutnou skutečností, že na rozvoj i úpadek vědeckotechnické úrovně lidstva měly významný
vliv válečné konflikty. Bohužel jich v naší historii nebylo málo, a tak jim „vděčíme“ za mnohé objevy
a vynálezy, kterých bychom se jinak dočkali později, nebo také vůbec.
Časová období pravěku až středověku jsou opět náplní podzimního semestru, v jarním semestru pak
budeme pokračovat od novověku dál. Pro podstatné změny ve vývoji lidstva měly zásadní význam
dvě dějinné události, na nichž stavíme až do současnosti. První byla vědecká revoluce, jež vycházela
ze zvýšeného zájmu člověka o přírodu a vedla k rozvoji nových vědeckých oborů, zejména přírodních
věd. Tou druhou byla průmyslová revoluce, která využila převratných vědeckých objevů,
zejména fyzikálních zákonů, a zavedla strojní pohon a tovární výrobu místo dosavadní převážně
ruční práce. Důležité bylo také vyhledávání a dobývání rozmanitých výrobních surovin a přírodních
materiálů, stejně jako výroba syntetických, umělých materiálů, resp. vývoj nových výrobních technologií,
které byly předpokladem vzniku dosud nemyslitelných výrobků.
Přehled doporučené literatury (6–8) je určen především k inspiraci. Základní orientaci ve vývoji
různých oborů vědy a techniky poskytují Studie o technice..., které vydalo Národní technické muzeum
v Praze, přičemž pokrývají především období průmyslové revoluce. Ostatní uvedené publikace
mají spíš upozornit na některé hlavní oblasti, v nichž se vědeckotechnický pokrok uplatnil. Kromě
tovární výroby nebo tzv. mechanizované dopravy (paroplavba, železnice, později silniční a letecká
doprava) jde rovněž o šíření vědeckých a technických informací pomocí odborné literatury či oborových
spolků. Významným činitelem je vzdělávání budoucích odborníků, tedy technické školství,
které už od 18. století vychovává inženýry. Konkrétní výběr literatury je ovšem věcí jednoho každého
studenta a měl by vycházet především z jeho osobních potřeb a odborných zájmů.
Tematické členění (9) rozděluje obor na tři základní oblasti: vědecké bádání, které zejména v rámci
přírodních věd objevuje přírodní zákony, technickou práci, která s využitím těchto objevů vynalézá
nové výrobní postupy a vyvíjí dokonalejší výrobky, a konečně vzdělávání vědeckých i technických
odborníků, o němž byla řeč výše a které probíhá zejména na technických univerzitách. Inženýrská
učení mají v našich krajích velmi dlouhou tradici a vynikající úroveň, jak vyplývá nejen z příslušné
literatury, ale především z každodenní praxe na našich vysokých technických školách.
Rozdíl mezi objevem a vynálezem je samozřejmě hlavně téma k diskuzi, jejíž závěr ovšem vysvítá
z předcházejících řádků. K přiblížení základních pojmů snad jen pár slov. Věda představuje oblast
soustavné odborné lidské činnosti, jež vychází z dosavadních poznatků a na jejich základě se snaží
najít (objevit) nové skutečnosti nebo zákonitosti. Využívá při tom rozmanitých výzkumných metod,
zejména analýzy a syntézy, experimentu a dalších, a pracuje s nejrůznějšími předměty a vědeckými
přístroji, jejichž kvalita pochopitelně závisí na technické vyspělosti konkrétní společnosti.
Technika má původ v řeckém slově techné, jehož význam se do češtiny překládá mj. jako řemeslo,
dovednost nebo dokonce umění. Jde tak o „profesní zručnost řemeslníka“, tedy člověka pracujícího
s jakýmikoli skutečnými předměty, např. kováře, tesaře nebo zedníka, ale i lékaře nebo výtvarného
umělce (malíře, sochaře). Netýká se však abstraktních oborů, jako třeba filosofie či literárního umění.
Účelem technické činnosti je dosažení hmatatelného výsledku, zejména vynalezení a zhotovení
konkrétního výrobku, vznik uměleckého díla, příp. vyléčení choroby nebo úrazu lidského těla.
Od původního slova byly časem odvozeny termíny pro různé činnosti, které s technikou souvisejí,
resp. pro osoby, které se jí zabývají. Tak se latinským slovem technicus označovali učitelé řemesel
nebo umění. Dnes hojně používaný výraz technologie ve smyslu výrobního postupu vznikl už v 17.
století v angličtině pro označení kodifikovaného souboru pokynů pro (praktickou) výuku řemesel či
umění, tedy knižní učebnice. Ve francouzštině se od 18. století používá slovo technique pro označení
konkrétní dovednosti, zprvu vycházející ze znalostí daného oboru, posléze založené přímo na
vědeckém poznání. Francie se také stala jednou z kolébek technického školství, neboť tam vznikly
první tzv. inženýrské akademie, označované rovněž jako „polytechnika“, na kterých se vyučovalo
praktickým technickým oborům, zpočátku ovšem výhradně pro vojenské účely.
Věda a technika jdou ruku v ruce a vzájemně se ovlivňují, přesně v duchu známé poučky „všechno
souvisí se vším“. Proto zvlášť v dnešní době jistě nikoho nepřekvapí, že všechny společenské vědy,
komunikační média, výrobní závody atd. využívají vědeckých poznatků a technických vymožeností
při své každodenní činnosti.
2. Pravěk a starověk
Kámen (10) jako nástroj nebo polotovar k výrobě nástrojů, příp. jako surovina, která se uplatnila ve
stavebnictví, je zřejmě jeden z nejstarších materiálů na světě využitých člověkem. Stejně jako druhý
uváděný materiál – dřevo – se totiž běžně nacházel v přírodě, i když ne všude, v dostatečném množství
a ve stejné kvalitě. Nicméně, když pravěký člověk potřeboval nějaký nástroj, zbraň nebo materiál
pro svou momentální potřebu, bezpochyby sáhl po tom, co měl právě po ruce. Nejčastěji to byl
právě kámen nebo kus dřeva. Jak s nimi naložil dál, je už věcí konkrétní situace.
Pokud jde o kámen, nejen archeologové znají pojem „štípaná industrie“, jejímž produktem jsou různé
pazourkové nástroje, které sloužily v řemeslné výrobě, při lovu i v boji. Stejně tak se kámen velmi
brzy uplatnil ve stavebnictví, a to jak pro vybudování lidských obydlí, tak při výstavbě opevnění,
jichž bylo, bohužel, velmi záhy potřeba. Oba zmíněné materiály, kámen a dřevo, byly plnohodnotně
nahrazeny až u vyspělých starověkých civilizací různými kovy (měď, bronz, železo), resp. pálenými
a nepálenými cihlami. Až v důsledku vědecké a průmyslové revoluce se prosadily „moderní“ materiály
– ocel, hliník, beton, sklo nebo plasty.
Oheň (11–13) jako zdroj tepla a světla, resp. energie, byl zpravidla získáván z přírody a trvalo tisíce
let, než se ho člověk naučil zažehnout, ovládnout a využít. Rovněž palivo, ať už k topení či svícení,
bylo přírodního původu – dřevo z lesů a různé rostlinné nebo živočišné tuky. Teprve výroba keramických
nádob přispěla vedle ohně k výraznému pokroku v přípravě pokrmů. V souvislosti s vytápěním
lidských obydlí se zejména v antice setkáme s pojmem hypokaustum, tedy s podlahovým vytápěním
pomocí horkého vzduchu (spalin) z kotlů, které byly umístěny v suterénu pod vytápěnými
místnostmi. Tento princip, kdy topný vzduch přirozeně proudil dutinami pod podlahou, případně ve
stěnách, do vyšších pater, se ovšem neomezoval jen na antické Řecko a Řím, ale běžně se používal
ještě poměrně nedávno. Vzhledem k fyzikálním zákonům je všeobecně známo, že podlahové vytápění
je ekonomicky i funkčně nejvhodnějším způsobem, takže se stále častěji využívá i v současné
době.
Bydlení (14), tedy využití přirozených prostorů, resp. stavba stálých nebo přechodných obydlí, je
jedním ze základních předpokladů, aby člověk dokázal čelit mnohdy nepříznivým přírodním, klimatickým
a ostatním životním podmínkám. Jako přirozené a nejlépe dostupné útočiště se nabízely především
jeskyně, jak o tom kromě archeologických nálezů u nás i ve světě svědčí dochované např.
jeskynní, příp. skalní malby. Podoba a provedení uměle budovaných příbytků se pochopitelně podřizovaly
konkrétním potřebám obyvatel. Kočovní lovci a sběrači, kteří během roku migrovali po
krajině za potravou, si pochopitelně stavěli dočasná obydlí za použití lehké dřevěné konstrukce. Po
přechodu na usedlý způsob života, kdy převážily zemědělství a chov dobytka vázané na stálé místo,
už mělo smysl budovat stálá sídla a stavět trvalá obydlí. Kromě dřeva, které většinou nadále převažovalo,
tak došlo na kámen a další podobné materiály.
Kromě vlastních „domů“ bylo ovšem nutno pořídit také jejich vnitřní vybavení, zejména nábytek
nebo různá zařízení k vytápění a přípravě pokrmů – ohniště, krby, kotly, pece apod. Pochopitelně
také dveře, okna a nejrůznější druhy příslušenství, včetně tzv. stavebního kování, např. zámků, které
se původně také vyrábělo ze dřeva. Samostatnou kapitolu bydlení představuje zásobování vodou, jehož
potřeba se silněji projevila s výstavbou rozsáhlejších lidských sídel, zejména starověkých měst.
Mezi nejznámější a dodnes dochované památky antického světa patří poměrně četné římské akvadukty,
které známe především z jižní Evropy. Jejich budování vyžadovalo velmi dobré znalosti hned
z několika technických oborů – mostního stavitelství (vzhledem k jejich rozměrům), geologie, geografie
a geodézie (kvůli nutnosti podchycení pramene, resp. napojení na vodní tok, trasování v terénu,
značné délce a nepatrnému spádu). Antické stavební technologie se uplatnily v mostním stavitelství
ještě v 19. století, zejména při výstavbě silnic a železnic.
Získávání, obrábění a využití dřeva (15) jako konstrukčního a stavebního materiálu je výsledkem
dosažení vyššího stupně vývoje lidského společenství. Bylo zpravidla nejdostupnější, nejlépe opracovatelnou,
a tudíž také nejvhodnější surovinou pro veškeré potřeby člověka. Kromě polotovarů vyrobených
z masivního dřeva – tyče, trámy, prkna – se poměrně brzy setkáváme s výrobky z proutí,
tedy s košíkářstvím. Tato poměrně náročná řemeslná technika, která se uplatňuje do současnosti, nesloužila
v minulosti jen k pletení obligátních košíků, ale používala se např. při stavbě plotů nebo při
výrobě pastí na drobné živočichy.
S využitím dřeva je spojen také vznik a vývoj jednoho z nejstarších obráběcích strojů – soustruhu.
Přestože neznáme přesné místo ani čas jeho vynálezu, což ostatně platí o celé řadě „starobylých“
vědeckých a technických zařízení, není tím nijak snížen jeho význam pro budoucí epochy, včetně
zmíněné průmyslové revoluce. Jeho provedení a funkce byly zpočátku celkem primitivní – obsluhu
i pohon měly zpravidla ruční, příp. nožní. Teprve v rozvinuté antice se ojediněle používalo pohonu
vodním kolem, podobně jako třeba u římské pily na řezání kamenných desek.
Umění (16, 17) máme ve zvyku označovat a chápat jako tzv. nadstavbu běžného života. Spíš se ale
jedná o přirozený a vyhledávaný způsob osobního vyjádření, ať už slouží potřebám kultovním, rituálním,
náboženským, ryze estetickým nebo třeba „jen“ zábavním. Zvlášť silně to pociťujeme za
současných nouzových podmínek, kdy se zejména tzv. živého umění výrazně nedostává. V nejstarších
dobách se jednalo především o umění výtvarné (kresby, malby, sošky), při němž se využívalo
různých materiálů i technik.
Postupně se přidala také hudba, původně zřejmě ve formě zpěvu nebo spíš pokřiku, doplněná později
také primitivními hudebními nástroji. Svědčí o tom nalezené píšťaly a flétničky, staré tisíce, ba
dokonce desítky tisíc let. K jejich výrobě se používaly dostupné materiály, např. duté kosti zvířat.
Díky pokrokům v technologii zpracování materiálů se zdokonalovala jejich výroba a přidaly se také
nové materiály, především keramika. Je zřejmé, že pro dlouhodobé uchování jsou výhodnější neústrojné
přírodniny, zejména kámen, zatímco organické materiály, jako dřevo, kůže nebo rostlinná
vlákna podléhají rychlé zkáze. Z nich pouze kosti mohou díky svému složení a v příznivých klimatických
podmínkách odolat neúprosnému zubu času.
Na tomto místě je třeba připomenout, že na dobu trvání lidské činnosti v různých odvětvích, tudíž
také v oborech vědy a techniky, příp. dané výrobní technologie, můžeme usuzovat pouze na základě
zkoumání dochovaných a nalezených artefaktů. Jde převážně o výsledky archeologického výzkumu
(vykopávek), přičemž vědecké metody i technické prostředky sloužící k tomuto výzkumu se neustále
zdokonalují. Je proto velmi pravděpodobné, že současné informace se v budoucnosti díky novým
nálezům nebo lepším výzkumným postupům změní, ev. upřesní.
Specifickou součástí umění je zdobení lidského těla, zejména šperkařství. Některé způsoby umělého
tvarování údů nebo zkrášlování kůže vznikly před tisíci let, v některých krajinách světa se používají
dodnes a jsou velmi drastické. Mezi nejméně invazivní způsoby patří body-painting, malování na
povrch těla zpravidla přírodními barvivy, např. hennou. Náročnější, avšak v některých částech světa
stále velmi oblíbené, je tetování. Z našeho pohledu působí jako tělesné utrpení nařezávání pokožky
při iniciačních nebo rituálních obřadech některých přírodních národů, kdy jizvy vytvářejí konkrétní
obrazce. Další ozdobné techniky, jako různé deformace lebek a končetin, které se používají na africkém
nebo asijském kontinentu, mohou sice nám připadat jako nepochopitelné a zavrženíhodné,
ale pro nositele nebo spíše nositelky z místního etnika představují estetický vrchol.
Výroba šperků byla podmíněna vyšším stupněm technologické vyspělosti dané lidské společnosti,
tedy pokročilejšími znalostmi materiálů, vyšší řemeslnou zručností a pochopitelně také patřičným
ekonomickým zázemím. Kromě běžně dostupných surovin se pro zhotovení šperků používaly stále
častěji vzácné kovy (zlato, stříbro) a drahé kameny, ev. polodrahokamy. Klasifikace vzácných, tedy
drahých kovů se ovšem během doby měnila. Zatímco ve starověku existovala přírodní slitina zlata
se stříbrem známá pod názvem elektron, mnohem vzácnější a tudíž i dražší byla mosaz (slitina mědi
se zinkem), která se musela složitě a nákladně vyrábět. V moderní době byl podobně drahým kovem
hliník, jehož cena zpočátku převyšovala i cenu zlata.
Nejdříve si tedy musel člověk vystačit s tím, co našel ve svém okolí, avšak množství vzácných minerálů,
resp. kovových materiálů v přírodním stavu bylo velmi omezené. Proto muselo nevyhnutně
dojít k náročnějšímu dobývání jak drahokamů, tak rudných hornin a k řemeslné výrobě žádaných
kovů. Umožnil to až rozvoj příslušných technických oborů, v našem případě především hornictví
a hutnictví, resp. zdokonalování řemeslného zpracování, zejména kovotepectví, kovolijectví, řezání,
vrtání, broušení a rytí drahokamů. Ruku v ruce s tím šel také vývoj stále jemnějších a přesnějších
pracovních nástrojů, využití jednoduchých strojů (mechanické brusky a pily) a vynalézání nových,
účinnějších technologických postupů.
Lov a chov zvířat (18, 19) souvisel prvotně se zajištěním obživy. Zatímco lovem divoké zvěře se
zabývali zpravidla kočovníci, chov domácích zvířat vyžadoval stálý pobyt na jednom místě a souvisel
většinou s rozvojem zemědělství. V souvislosti s lovem se vyvíjely četné ruční zbraně, zejména
oštěpy, luky a šípy, k jejichž výrobě se používalo hlavně dřevo, kdežto jejich hroty se zprvu vyráběly
z kamene a později z kovu (bronz, železo). Měnila se také lovná technika od prosté štvanice, která
ovšem byla fyzicky velmi náročná a málo účinná, přes nahánění na přírodní překážky, např. strmé
stěny, až po náročnější chystání různých druhů pastí – známé jámy na mamuty, sítě a proutěné
pasti na ryby nebo drobné obratlovce apod.
Kromě vlastních zdrojů potravy – maso, mléko, vejce, tuky – poskytovalo hlavně domácí zvířectvo
rovněž množství druhotných surovin – kůže na oděvy či různé technické účely, vlnu ke tkaní textilií,
peří pro ozdobné účely i praktické využití, rohy, parohy a kosti ke zhotovení nástrojů nebo kostního
klihu atd. Dalším důležitým odvětvím bylo využití hospodářských zvířat pro zajištění pohonu
náhradou za namáhavou lidskou práci, pro využití v dopravě nebo jiné pomocné účely, např. během
lovu nebo při ochraně stád. Předpokladem takového využití zvířat byla ovšem jejich domestikace,
ať šlo o psy, skot a koně v našich krajích nebo velbloudy či osly v Orientu. Pro tažná zvířata bylo
rovněž potřeba vyrábět odpovídající postroje, přičemž jako materiály sloužily zejména kůže a kovy,
jako řemeslníci se pak uplatnili sedláři a kováři.
Rozvoj vlastních řemesel (20, 21), ať jde o nástroje, dílny nebo konečné výrobky, můžeme vysledovat
z archeologických nálezů. Kromě nových materiálů získávaných ze zvířat, jako jsou zmíněné
parohy nebo kosti pro výrobu nástrojů, příp. vlna nebo velbloudí srst ke tkaní látek, se v souvislosti
s rozvojem zemědělství uplatnily také suroviny rostlinného původu pocházející z tzv. technických
plodin – len, bavlna, konopí, kokos, lufa a jiná rostlinná vlákna. Produktem textilní výroby pak byly
nejrůznější tkaniny, které v odívání nahradily starší materiály, hlavně kůže a kožešiny. Ty se však
nadále používaly při výrobě obuvi a mnohých dalších součástí oděvů nebo celé výstroje, jako byly
opasky, řemeny, toulce na šípy a pochvy na zbraně, ochranné bojové vesty, přílby a další oděvní doplňky.
Při tkaní textilií se dlouho používaly jednoduché až primitivní vertikální stavy a jednalo se
samozřejmě výhradně o ruční práci.
Zemědělství (22, 23) je druhým důležitým odvětvím lidské činnosti, jehož hlavním účelem bylo zajištění
obživy. Na rozdíl od chovu zvířat vyžadovalo zpravidla větší rozsah znalostí a dovedností,
ale také vyspělejší technologie. V první řadě to byl výběr vhodných rostlin, především obilovin na
území Evropy a Přední Asie (pšenice, žito), příp. místních druhů nebo různých hlíznatých plodin na
obou amerických kontinetech (kukuřice, brambory), jejich domestikace a postupné šlechtění. Dále
bylo třeba zdokonalovat způsoby obdělávání zemědělské půdy (vznik oradla a později primitivního
pluhu) a zajistit její dostatečné zavlažování (budování vodních kanálů a vývoj mechanických čerpacích
zařízení). Nejstarší zemědělci závislí na bohatých zdrojích vody proto budovali svá sídla a rozvíjeli
svou pěstební činnost na březích velkých řek, kde díky tomu vznikly první významné civilizace
(Mezopotámie, Egypt).
V zemědělské výrobě se také uplatnila velmi stará věda, totiž astronomie, která byla potřeba pro sestavení
kalendáře. Ten sloužil pro správnou orientaci v ročních obdobích, na nichž závisela kvalita
budoucí úrody. Dnešním jazykem bychom řekli, že starověcí zemědělci potřebovali kalendář, aby
dodrželi vhodné agrotechnické lhůty. Nešlo přitom jen o správné načasování setí a sklizně v závislosti
na klimatických podmínkách – v některých oblastech přicházelo v úvahu i několik sklizní do
roka. Záleželo rovněž na pravidelných záplavách, jež byly v okolí velkých řek zcela běžné a jejichž
hlavním přínosem bylo zúrodnění obdělávané půdy naplaveným bahnem.
Vedle čistě užitkového zemědělství, ovocných sadů nebo zelinářských zahrad vznikaly v dostatečně
kulturně a technologicky vyspělých oblastech také zahrady kultovní, okrasné nebo dokonce studijní
(botanické), a to nejčastěji jako součásti reprezentativních sídel velmožů a panovníků. Jsou známy
jak z Egypta, tak z Přední Asie – jako příklad mohu uvést jeden ze starověkých divů světa, proslulé
Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu, hlavním městě na území jižní Mezopotámie.
Na starověkou zemědělskou produkci jsou navázány další nezbytné činnosti, které souvisejí jednak
se zpracováním plodin a následnou výrobou potravin, příp. dalších produktů (dnes je souhrnně nazýváme
zpracovatelský průmysl), dále s konzervováním a dlouhodobým uchováváním potravin,
příp. s přípravou různých pochutin nebo zvláštních druhů nápojů, zejména vína a piva (obojí známe
např. z Egypta), čokolády k pití, později i k jídlu (střední Amerika), čaje (Asie) nebo kávy (Afrika,
Jižní Amerika). Výroba alkoholických nápojů předpokládala znalost dalšího důležitého procesu,
jímž bylo kvašení. Jednalo se o poměrně složitý technologický postup, který se lišil podle výchozí
suroviny i podle druhu výsledného nápoje. V průběhu staletí se z něj vyvinulo samostatné odvětví
potravinářství, kterému říkáme kvasný průmysl.
Hutnictví a výroba kovů (24) patří k nejstarším řemeslným a technickým činnostem lidstva. Bylo
to důsledkem rostoucí potřeby dostatečně odolných i tvárných materiálů pro výrobu pracovních nástrojů
a nejrůznějších předmětů denní potřeby, ale i zbroje a zbraní. Jako první dokázal člověk získat
měď, která byla sice zastudena dobře tvárná (kujná), ale příliš měkká, než aby se dala využít pro
výrobu dostatečně kvalitních nástrojů nebo zbraní (sekery, nože, meče). Proto se měď záhy začala
používat ve slitinách jako bronz (s cínem) a posléze jako mosaz (se zinkem), které byly mnohem
tvrdší a houževnatější. Přestože výroba obou slitin byla náročnější, než získání „čistého“ kovu, masového
rozšíření se dočkal jen bronz, protože cínová ruda byla jako výchozí surovina dostupnější.
Naopak vyrobit mosaz průmyslovým způsobem se podařilo až koncem 18. století.
Nakonec se však prosadilo železo, neboť železná ruda byla v dostatečném množství a poměrně
snadno dostupná a současně byla řemeslně dobře zvládnutá jeho výroba v různých typech zemních
pecí. Ačkoli mluvíme o železe, máme spíš na mysli jeho různé slitiny s uhlíkem, příp. s příměsemi
dalších kovů, jejichž vzájemný poměr určuje, zda dostaneme kujné železo, litinu nebo kvalitní ocel.
Ze vzácných, drahých kovů se během starověku ve větší míře uplatnily jen dva – zlato a stříbro, oba
přibližně ve stejné době, avšak na různých místech. Jak jsem už se zmínil, sloužily téměř výhradně
pro výrobu šperků, ozdob, příp. různých kultovních, náboženských nebo rituálních předmětů. Pro
výrobu značně namáhaných předmětů denní potřeby, nástrojů a zbraní byly kvůli svým fyzikálním
vlastnostem příliš měkké. Zato jejich hodnota, zejména v případě zlata, byla vždycky velmi vysoká
a během doby se málo měnila, takže právě zlato platí dodnes za komoditu, jež tvoří základ státních
(národních) pokladů nebo soukromého majetku a má zásadní vliv na světovou ekonomiku.
Doprava (25–27), ať osob nebo zboží, individuální i hromadná, je předpokladem všestranného rozvoje
společnosti a zejména všech druhů obchodu – od místního po dálkový. Většina obyvatel se po
dlouhé časy musela spolehnout jen na vlastní nohy a síly. Teprve rozšíření chovu vhodných domácích
zvířat – koní, velbloudů, oslů nebo slonů – umožnilo jejich využití i v dopravě, buď pro jízdu
osob, nebo pro přepravu zboží na povozech. Předpokladem k jejich stavbě byl mj. vynález kola, pro
jejich jízdu sloužily silnice. Pozůstatky těchto liniových staveb ze starověku se dochovaly dodnes.
Vedle pozemní dopravy se ve starověku uplatnila i plavba po mořích, řekách a umělých plavebních
kanálech. Vedle znalosti stavby lodí bylo proto třeba zvládnout i vodní a mostní stavitelství. Kromě
plavby po proudu vodních toků vyvstávala vždycky také potřeba vhodného pohonu lodí. Pádla, vesla
nebo tyče stačily jen do určité doby a do určité velikosti (tonáže) plavidel. Proto se už několik tisíc
let před Kristem objevily plachty, ovšem ke skutečnému rozkvětu plachetního pohonu došlo až
v období antiky. Samotná konstrukce a stavba lodí by vydaly na řadu knih; jako materiál sloužilo –
až na detaily – výhradně dřevo, jehož druh závisel na místních zdrojích.
Rozvoj lodní dopravy, zejména plavby po mořích, vyžadoval na svou dobu velmi rozsáhlé znalosti
navigace, při níž se opět uplatnila jedna z nejstarších věd, astronomie. Nezbytným předpokladem
bylo také vybudování odpovídající infrakstruktury, v tomto případě hlavně přístavů a majáků. Tady
mohu připomenout další ze starověkých divů světa, a to legendární maják na ostrově Pharu nedaleko
antické Alexandrie.
Protože rozvojem dopravy byl podmíněn výše zmíněný obchod, setkáváme se v této souvislosti také
se vznikem peněžních systémů, různými druhy platidel a konečně ražbou kovových mincí. Vlastní
nákup a prodej zboží pak vyžadoval možnost odměření nebo odvážení obchodovaného zboží. Jsme
tedy svědky vývoje mnoha měrových a váhových systémů, stanovení většinou místních etalonů, odvozených
zpravidla od základních lidských rozměrů (palec, stopa, sáh), resp. hmotností dostupných
přírodnin (zrno) nebo běžných výrobků (hřivna).
Sport a hry (28) představují vedle výše zmíněného umění další „nadstavbové“ aktivity lidí. Na
jedné straně jsou tu společenské, deskové nebo také strategické hry, na něž se dochovaly památky
na Středním východě už z doby neolitu. Na druhé straně máme nepřeberné množství kolektivních,
často míčových her a různých sportovních zápolení. Jejich vrcholem byly bezpochyby starořecké
olympiády, které trvaly stovky let a jejichž tradice byla obnovena na přelomu 19. a 20. století. Je
známou skutečností, že některé sportovní disciplíny souvisely s přípravou na válečné konflikty, jak
to dokládají bojová umění známá z východní Asie, ať šlo o obranné nebo útočné techniky.
Ochrana zdraví (29, 30), resp. problematika hygieny, souvisí přímo s lidským životem. Lékařství
je také jedním z oborů, v němž se nejdříve uplatnily vědecké postupy. Nešlo jen o využití znalostí
přírodního léčitelství (bylinkářství), ale také praktické poznatky z mnoha dalších oborů, namátkou
anatomie, fyziky nebo chemie, jakkoli tehdy se jim tak neříkalo. Vedle všeobecného, převážně interního
lékařství se už několik tisíc let před Kristem začala zdokonalovat chirurgie jako prostředek
nápravy závažných úrazů, resp. invazivního léčení vnitřních onemocnění. Téměř nepochopitelně
působí v této souvislosti mechanické otevření, tedy trepanace lebky, jejímž účelem bylo zpravidla
snížení nitrolebního tlaku např. v důsledku hematomu. Z antického Říma jsou také známy nástroje
pro operativní odstranění šedého zákalu. Výroba tak jemných chirurgických instrumentů ovšem vyžadovala
značný pokrok v řemeslné výrobě.
Zcela samostatnou kapitolou je mumifikace, a to nejen lidských, ale také zvířecích mrtvol. Známe ji
především ze starověkého Egypta, ale používala se i v jiných civilizacích a na jiných místech naší
planety, např. v Jižní Americe. Mumifikační proces byl velmi náročný, komplikovaný, a tudíž také
velmi nákladný, takže si ho mohly dovolit jen vysoce postavené osoby. Jeho účelem bylo zajistit nebožtíkovi
další „posmrtný“ život, vstoupení mezi bohy na nebesích, věčnou slávu apod.
Další témata z oblasti péče o zdraví a tělesnou hygienu jsou zdánlivě okrajová, ve skutečnosti však
hrají v lidském životě často podstatnou úlohu. Také v tomto případě souvisely s rozvojem civilizací
ve Středomoří a ve starověkém Egyptě. Další podrobnosti o jednotlivých tématech snad není třeba
uvádět, protože se stejnou měrou uplatňují i v dnešní době. Jen ve starověku byly pohnutky někdy
více ovlivněny kultovními potřebami nebo náboženskými názory.
Válečnictví (31, 32) představuje bohužel jednu z nejrozšířenějších a současně nejtemnějších kapitol
nejen v dějinách vědy a techniky. Zbraně, které byly původně určeny k lovu, začali příslušníci jedné
skupiny použivat v boji s jinou skupinou lidí. Kvůli ochraně svého těla, zdraví a života potřebovali
také zbroj, a to tím kvalitnější, čím účinnější a nebezpečnější byly neustále vyvíjené zbraně. K výrobě
obou zprvu sloužily přírodní materiály (kámen, dřevo, kůže), s postupujícím technologickým
rozvojem hlavně kovy (měď, bronz, železo) podle toho, který materiál byl právě k dispozici.
Vedle osobních, ručních zbraní se v bojích používaly také různé technické prostředky – dobývací
a obléhací stroje, obří katapulty, kuše a praky, válečné vozy nebo lodě (galéry). Obranné a útočné
metody se navzájem ovlivňovaly, jedna se snažila přemoci druhou, a tak se vývoj válečných technologií
urychloval. Tento trend je ovšem charakteristický pro celou historii lidstva a jeho výsledky
jsou zvlášť patrné v dnešní době.
Vzdělání (33), které je zpravidla výsledkem školního vzdělávání na různých stupních, resp. typech
škol, závisí na sdílení informací. Tyto informace, znalosti nebo dovednosti vycházejí v našem případě
z vědeckého výzkumu a technické praxe. Základní podmínkou zaznamenání a šíření informací,
včetně vzniku a rozvoje školství, byl samozřejmě vynález písma. Objevilo se v mnoha podobách na
různých místech světa, přičemž bylo vždycky svázáno s dosažením určitého stupně vývoje místní
civilizace. Systémů pro zaznamenávání textů byla celá řada, stejně jako psacích látek nebo náčiní.
Pro trvanlivost záznamů, tudíž i pro jejich dochování do dnešních dnů, byl ovšem podstatný materiál
podkladu – čím tvrdší, odolnější, tím lepší (kámen, keramika). Naproti tomu organické materiály
(papyrus, pergamen, papír) jsou mnohem náchylnější k tomu, aby podlehly zkáze vlivem klimatu,
biologických škůdců nebo ohně.
Poněkud záhadnou, ale zároveň vzrušující kapitolou předávání informací je kódování a šifrování.
Určitý druh textových zpráv musel být z pochopitelných důvodů upraven tak, aby se jejich obsahu
nemohly zmocnit nepovolané osoby. Šlo při tom o nejrůznější pohnutky v souvislosti s ochranou
tajných skutečností, které se týkaly osob i majetku, včetně už zmíněných válečných konfliktů. Podrobnosti
zde není nutno rozvádět, protože jsou jednak všeobecně známy, příp. tvoří náplň jiných
předmětů nebo jsou obsaženy v početné literatuře. Když už jsme narazili na knihy, bude užitečné
zmínit se také o starověkých knihovnách. Ty se od dnešní reality podstatně odlišovaly. Nešlo však
pouze o jejich obsah. Nápisy na kameni (skála, stavba, stéla) nešlo do knihoven uspořádat vůbec,
snazší už to bylo s hliněnými tabulkami popsanými klínovým písmem v Mezopotámii.
Velmi rozšířeným podkladovým materiálem byl papyrus, který známe především ze starověkého
Egypta, ale také z Předního východu i z antického světa. Papyrové „knihy“ měly ovšem podobu
svitků a je třeba připomenout, že až do období středověku obsahovala opravdu „velká“ knihovna
nanejvýš stovky svazků. Tím více vyniká význam proslulé knihovny v Alexandrii, která byla součástí
tamního Músaionu a v době svého největšího rozkvětu obsahovala na 700 tisíc svitků. Pohříchu
také ona byla zničena při požáru, a to během pozdějších válek s Římany.
Přírodní vědy (34) se vyvíjely už několik tisíc let před Kristem a ve starověku dosáhly svého vrcholu
především v antickém Řecku, v kulturních společenstvích, která jím byla ovlivněna, včetně
alexandrijského Músaionu, příp. v arabském světě a vyspělých asijských civilizacích. Předmětem
jejich zájmu a zkoumání byly přírodní jevy a zákonitosti, aby se získané poznatky mohly následně
využít v různých odvětvích, která souvisela s běžnými lidskými činnostmi a často přímo podmiňovala
jejich průběh. Týkalo se to např. měření času a sestavování kalendářů, které byly nezbytné
pro efektivní zemědělskou výrobu. Vědeckou činností ve starověkém antickém světě se často zabývali
filosofové, protože byla součástí všeobecné vzdělanosti.
Rozvoj kartografie pomáhal jednak poznávat okolní svět a současně umožňoval nebo usnadňoval
cestování a dopravu, především už zmíněnou navigaci při plavbě. Je známo, že námořní plavby probíhaly
tisíce let podél pobřeží, kdy plavci měli na dohled pevnou zemi, kterou buď viděli na svých,
třeba primitivních mapách, nebo na základě svých pozorování naopak novou pobřežní čáru do map
zakreslovali. V noci se sice mohli orientovat podle hvězd, pokud svítily, ovšem do sestrojení dostatečně
přesných hodin jen ve velmi omezené míře. Při tom opět využívali poznatků astronomie, případně
také geometrie.
Dalším odvětvím, které souviselo hlavně s obchodem všeho druhu, ale také se správou majetku
nebo s odvodem daní, které byly už ve starověku pevnou součástí hospodářství státních celků, byla
matematika a vývoj početních systémů. Také tady – podobně, jako u písma – nacházíme několik
různých podob záznamu, nicméně původ naší běžně užívané desetinné soustavy sahá tisíce let před
začátek našeho letopočtu. Přesto se i dnes setkáváme s některými anomáliemi, jako je šedesátková
soustava při měření času, nebo třeba používání římských číslic složených z písmen M-D-C-L-V-I,
jež slouží např. k rozlišování panovníků.
Potřeba pohonu (35) jako dostatečně výkonného a spolehlivého zdroje energie pro nejrůznější účely
provází lidstvo od nepaměti. Miliony let se však člověk musel spolehnout výhradně na sílu svých
vlastních svalů, než se mu konečně podařilo ochočit a vycvičit si k tomuto účelu zvířata. K využití
energie, kterou poskytovaly přírodní zdroje, mohlo dojít, teprve když dosažená úroveň znalostí a řemeslných
dovedností umožnila stavbu jednoduchých strojů. Jednalo se zpravidla o vodní nebo větrná
kola, která sloužila především k pohonu obilních mlýnů. Do té doby se totiž oblininy mlely na
mouku jen ručně, byť za použití některých technických zlepšení (žernov).
Později se vodní nebo větrný pohon – podle toho, který zdroj energie byl v dané oblasti dostupnější
– mohl využít pro další účely, např. při čerpání vody nebo drcení rudy. Vrcholným příkladem je skutečná
„energetická soustava“ šestnácti mlýnů, která vznikla v římském období počátkem našeho letopočtu
v provensálském Barbégalu. Je příznačné, že celé dílo bylo součástí budovaného akvaduktu
pro zásobování nedalekého města Arles vodou, jejíhož spádu se využilo díky příznivé konfiguraci
terénu. Jednalo se o mlýny na obilí a jejich produkce jistě stačila pro celé rozlehlé okolí. Vodní mlýny,
příp. pohony, představují jeden z nejrozšířenějších systémů využívání přírodních zdrojů energie,
uplatňovaly se v zemědělské, řemeslné, manufakturní a posléze i v tovární výrobě až do minulého
století a v dalších částech kurzu se k nim ještě několikrát dostaneme.
Závěrem několik poznámek na vysvětlenou, proč se vlastně dějinným vývojem vědy a techniky při
studiu muzeologie zabýváme. Všechny lidské výtvory, které kolem sebe vidíme, ať jsou to předměty
movité nebo nemovité, mohly vzniknout díky vědeckým znalostem a technickým dovednostem,
příp. výrobním technologiím. Nemovité předměty můžeme považovat za stavební či architektonické
památky, zatímco movité předměty označujeme zpravidla jako sbírkové předměty, krátce artefakty.
V muzeích jako paměťových institucích shromažďujeme (sbíráme) obvykle artefakty jako doklady
vývojových stupňů daného oboru, období nebo regionu v souvislosti s dějinným vývojem lidské
společnosti jako celku. Ovšem ani sbírání a prezentace nemovitých památek není nemožná, jak nás
přesvědčují četná muzea lidové architektury v přírodě či muzejní využití funkčních památek na původním
místě (in situ).
Při sbírkotvorné činnosti, tj. koncepčním vytváření sbírek určitých druhů artefaktů, zpravidla nezáleží
na stáří sbírkových předmětů. Přesto obvykle platí, že čím jsou konkrétní artefakty starší, tím je
jejich hodnota vyšší, a to jak dokumentační, tak finanční – ačkoli ta se u mimořádně vzácných sbírkových
či sběratelských předmětů vyjadřuje jako „nevyčíslitelná“. Důvodem této „vysoké hodnoty“
opravdu starých předmětů je skutečnost, že s narůstajícím časovým intervalem mezi dobou vzniku
a současností výrazně klesá počet a kvalita dochovaných artefaktů. Je to důsledkem degradace materiálů,
působení nepříznivých vlivů klimatu a prostředí, lidských zásahů a dalších okolností.
Část sbírkových předmětů mohou vyhledat a získat pracovníci muzeí (dokumentátoři, kurátoři), artefakty
ze starších období však pocházejí většinou z archeologických nálezů, odkud se dostávají do
muzejních sbírek. Na muzejních pracovnících potom záleží, zda o ně bude náležitým způsobem po-
staráno (uložení, ošetření, konzervace a restaurování) a zda bude posléze odpovídajícím způsobem
využita jejich skutečná výpovědní hodnota (výstavy, expozice, předvádění v činnosti, tzv. provozní
využití). Při všech těchto činnostech je nezbytné značné penzum znalostí, abychom dospěli k pochopení
vzájemných dějinných souvislostí, podstaty a významu jednotlivých artefaktů, na jejichž
základě s nimi budeme v rámci „muzejního využití“ správně nakládat v duchu poslání toho kterého
ústavu. V oboru vědy a techniky by k tomu měl přispět právě tento kurz.
T.Kučera/6.10.2020