Tazatel: To je pak taková ta odměna za všechno to, třeba trápení co nastává jinde. Ještě teda jedna
věc, vyloženě k té výuce, nebo spíš k tobě - myslíš, že jsi spíš takový přísnější nebo přátelštější
typ?

Učitelka Dita: No já si myslím, že spíš kamarád. Občas se mně stalo, že jsem musela fakt jako
vyloženě zařvat v té třídě, a přistihla jsem se, že jakoby sama sebe sleduju a že mně to přišlo na
sobě samotné, protože vím, že tak nejednám, že mně to není úplně nejpříjemnější takovéhle jednání,
takže mně to přišlo až komické, co teda dělám, jak se chovám.

Tazatel: A když třeba ty holky tak nějak, já nevím, si třeba povídají a nejsou úplně zatažené do té
hodiny, pak si to napíšou všechno, to jako jo, ale že třeba vyloženě se nehlásí nebo nevykřikují ty
odpovědi, snažíš se je nějak zapojit, nebo to prostě necháváš na nich?

Učitelka Dita: Snažím. Snažím se je zapojit nebo jim i nějak jako naznačit, že teda by měli dávat
pozor, ať to z toho trošku něco mají. To už jsme tady měli, milionkrát to rozebírali, oni i to sami
přiznají. Já přijdu domů a já vůbec nevím prostě, co jsme v té škole dělali, co jsme v těch
hodinách dělali, něco se naučím ze sešitu a vůbec jako nevím, co se učím. A já říkám, a nebylo by
lepší, prostě v té hodině sedět, dávat pozor, vnímat to a potom si tu práci ušetřit a nebudete
muset celý odpoledne sedět nad učením a učit se nazpaměť něco, čemu nerozumíte a co vlastně vůbec
ani nevíte, že jste dělali?