REALISMUS Nový styl se začíná objevovat v 60. letech 19. století, kdy si po období národního sebeuvědomění osvícenější část místní inteligence začíná klást sociální otázky, které se promítají veškerého kulturního i politického dění. Dochází i k proměně čtenářského publika – brazilskou aristokracii spjatou s cukrem a kávou nahradila buržoazie vzešlá z průmyslu a obchodu. Do Brazílie přicházejí myšlenky spojené s vědeckým materialismem, darwinistický evolucionismem a filozofický pozitivismem (Comte, Spencer, Taine). Mezi autory je patrný vliv hlavně francouzské literatury (Stendhal, Flaubert, Balzac, později představitel naturalismu Zola – vševládnoucí dědičnost a fyziologie), z portugalské literatury potom Eça de Queiroz – přestože i on se nechá inspirovat francouzskými romanopisci, obohatí portugalskou literaturu o nová témata i jazykové prostředky. „Realita“, kterou romantický idealismus představoval ve vzorcích, znovu vstupuje do literárních děl v co nejvěrnější podobě. Charakteristika realismu: Autoři nového stylu odmítají hrdinu a místo toho zachycují výjevy z každodenního života; již nestylizují a nestaví do protikladu zlo a dobro, krásné a ošklivé., ale nechají je prolínat. - Cílem je pravdivost výrazu a věrné líčení konkrétních situací a postav, objektivní popis, u nějž se autor zdržuje vlastního názoru. - Důraz se klade na prostředí, rasu a dobu, tzn. Na kontext, ve kterém es příběhy odehrávají. - Vzory z minulých časů tak drahé romantikům jsou nahrazeny fakty a osobami ze současného života, zkoumaného do detailu. - Rytmus vyprávění je zpomalován podrobnými popisy. - Po jazykové stránce – příklon ke každodenním a prostým slovům. Realismus není v Brazílii jednolitý stylistický proud, ale historické období, které trvá od sedmdesátých let 19. století až do počátků století 20. I politické myšlenky přicházejí z Francie, které se v brazilském kontextu prosazují jako ideje protiotrokářské, protiklerikální a republikánské. Uvnitř Brazílie se pak nový pohled na svět se šíří z univerzit, a to především z právnických fakult v São Paulu a Recife – evropský realismus sem přichází z Portugalska, Francie a Německa. Revoluce v brazilském myšlení samotném však přišla ze Severovýchodu, přesněji z Ceará. Mezi lety 1872-1875, Cearská francouzská akademie založená v hlavním městě oblasti, Fortaleza, shromáždila mladé intelektuály, kteří se filozoficky a literárně angažovaly ve jménu myšlenek Hippolyta Taina, Augusta Comta a Herberta Spencera. Nejvýznamnějšími osobnostmi byly Capistrano de Abreu a Araripe Júnior. Stejné literární a intelektuální hnutí se formuje také v Recife, kolem ústřední postavy Tobiase Barreta – ten se přestal se věnovat romantické poezii a přešel k vědecké a filozofické próze a k řečnictví; do brazilské kultury uvedl mýtus velké německé filozofie – kolem něj se shromáždila tzv. recifská škola. Objevuje se i literární separatismus, který věří, že přírodní a společenské podmínky zásadním způsobem oddělují literaturu Severu a Jihu Brazílie a tím udržují regionalistický a romantický mýtus prapůvodního a autentického národa s kořeny na Severovýchodě, v kraji svatých mužů (beatos) a pistolníků, kteří budou v každé době přitahovat zájem sociologů, folkloristů i spisovatelů. Hlavním představitelem separatistů je Franklin Távora (1842-1888) - uvedl do brazilské literatury zálibu ve folklórně laděné rozprávce s lidovým nádechem – stylizuje Severovýchod do polohy mezi magickým a groteskním - napsal indianisticý román Indiáni od Jaguaribe (1862) a další regionalistické romány: např. Sňatek na předměstí (1869), Vlasáč (1876) – v jeho dílech je ještě patrný silný vliv romantismu. DĚJĚPISCI A POLITICI, KRITIKOVÉ A ŘEČNÍCI Joaquim Nabuco (1849-1910) Narodil se v Recife jako potomek bohatých plantážníků a politiků Byl aktivním politikem, stoupencem liberálního monarchismu, výborný diplomat a řečník, zanícený bojovník za zrušení otroctví – katolicko-romantické vidění světa odlehčené racionalismem, nativistické cítění usměrňované kosmopolitním rozhledem. Nelze oddělovat Nabuca politika od Nabuca literáta – psal především politická a dějepisná díla Státník doby císařství (Um estadista do Império, 1899) - jedná se o životopis jeho otce, který byl senátorem; ve výsledku ale vytvořil velkolepou freska Brazílie za doby císaře Pedra II. Aureliano Tavares Bastos (1839-1875) Politik, zastánce abolicionismu, republikanismu a demokracie, obhajoval oddělení církve od státu. Amazonská pánev (O vale do Amazonas: a livre navegação do Amazonas, estatística, produções, comércio, questões fiscais do vale do Amazonas, 1866) – střízlivá zpráva o Amazonii. Eduardo Prado (1860-1901) Politik, umírněný liberální reformista, dandy se světáckými sklony, světoběžník ctící monarchistické ideály – stal se inspirací Eçy de Queiroz pro Hyacinta z knihy Kráčej a čti. Politická krize, která nastala s nástupem republiky jej nechala procitnout k existenciálním otázkám, požaduje korigovat přehmaty vojenské diktatury v prvních letech republiky a hájí návrat monarchie. Kromě cestopisných fejetonů psal i sarkastické pamflety, které publikoval ve sbírce Velebnost vojenské diktatury (Fastos da ditadura militar, 1890) Americká iluze (A ilusão americana, 1893) – esej, v níž demystifikuje USA, které jsou uznávány jako zářný vzor demokracie a ukazuje je v jejich imperialistické a kořistnické podobě. Capistrano de Abreu (1853-1927) Rodák z Ceará, jeden z nejvýznamnějších brazilských historiků Brazílie, který je protipólem Varnhagena. Zamýšlel sepsat dějiny Brazílie, ale nakonec zůstal u jednotlivých esejů a studií – byl nejen vědecky přesný, ale měl i obrovský intelektuální přesah – dokázal nastínit historická fakta v jejich hospodářském, společenském, mravním a politickém rozměru, hledal „klíče“, které by tyto jevy vysvětlovaly. Psal i jazykovědné a literární eseje (je autorem označení „kondorská škola“), studie historické a etnologické: Objevení Brazílie a její rozvoj v 16. století; Kapitoly z koloniálních dějin; Jazyk Kašinahuů. Byl prvním, kdo dokázal do brazilského dějepisectví vnést také zeměpis, národopis a dějiny v sociologickém i etnologickém pojetí – dokázal odhalit jejich vnitřní sepětí - vytvořil teorii koloniální literatury, která se zakládá na pojmech klima, země, rasa; odvrátil se od mýtu dobrého divocha. REALISTICKÝ ROMÁN Předchůdcem realistického románu jsou Paměti policejního seržanta od Manuela Antônia de Almeidy, napsaný ještě v době romantismu. Vikomt Taunay (1843-1899) Napsal první brazilský skutečně realistický román. Jeho rodiče byli Francouzi, on sám se již narodil v Brazílii. Vstoupil do literatury vybaven evropskou vzdělaností a karteziánským duchem ještě posíleným studiem fyziky, matematiky, mineralogie, botaniky, zálibou v analýze… to vše se projevuje v jeho díle. Inocência (RJ, 1872) Jeho nejproslulejší román – obrovský úspěch doma i v zahraničí, kde byl ctěn jako typický příklad nové americké literatury, která slaďovala romantický základ postav s barvitým realismem zachycující scény a zvyky sertãa. Histórias brasileiras (Brazilské příběhy, 1874) Raul Pompéia (1863, Angra dos Reis, RJ – 1895 Rio de Janeiro) Byl zapáleným stoupencem republikanismu a zrušení otroctví O Ateneu - stylisticky obtížně uchopitelný román – realistický, impresionistický svou nervózní plasticitou některých portrétů a popisů prostředí, expresionistický svou zálibou v morbidním a groteskním, jejichž prostřednictvím bezlítostně deformuje svět dospívajícího - vychází ze svých vzpomínek a zkušeností – Sérgio, dosívající chlapec tváří tvář kruté lhostejnosti školy a tváří tvář společnosti, kde vítězí ten silnější; hlavní hrdina onemocní, aby se pak jeho uzdravení proměnilo v požár školy, který způsobí. - Škola jako mikrokosmos společnosti – zákon silnějšího, darwinismus, který vládne všemu. Podívejme se na krátkou ukázku, ve které je škola popisována jako mikrokosmos světa dospělých, ovládána penězi a ekonomickými zájmy, jejichž síť vytvářejí samotní studenti: As especulações moviam-se como o bem conhecido ofício das corretagens. Havia capitalistas e usurários, finórios e papalvos… A principal moeda era o selo. No comércio do selo é que fervia a agitação de empório, contratos de cobica, de agiotagem, de esperteza, de fraude. Acumulavam-se valores, circulavam, frutificavam: conspiravam os sindicatos, arfava o fluxo, o refluxo das altas e das depreciações; os inexpertos arruinavam-se, e havia banqueiros atilados, espapando banhas de prosperidade. Samotný autor, Raul Pompéia, spáchá ve 32 letech sebevraždu. Největším realistickým romanopiscem je Machado de Assis, kterému věnujeme celou příští přednášku. LITERÁRNÍ KRITIKA Vychází z pozitivismu a evolucionismu, které zkoumají společnost i lidové zvyky a snaží se určit „vztahy vládnoucí mezi intelektuálním životem a politickými, společenskými a hospodářskými dějinami příslušné země“, jak definoval funkci literárního kritika Sílvio Romero. Sílvio Romero (1851-1914) - Narodil se v Sergipe a ze všech jeho aktivit vyzařuje „duch Severovýchodu“ . - Dal jméno „recifské škole“ – velcí intelektuálové s filozofickým a sociologickým. germanofilstvím (oproti intelektuálům z Ria de Janeira, kteří byli ve své většině frankofilní) – za největšího brazilského spisovatele své doby považoval Tobiase Barreta. - Věnoval se filozofii, sociologii, folklóru, politice a literatuře – napsal: Filosofie v Brazílii; Brazilská literatura a moderní kritika; Brazilský národopis (Etnografia brasileira); Parlamentní a prezidentský systém v Brazílii; Eseje z filozofie práva; Brazílie sociální. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Dějiny brazilské literatury (1888) - jsou zahájením moderní brazilské literární historiografie - vnímá brazilskou literaturu jako výraz národního ducha, povahy a sklonů - došel k pojmu brazilské „kulturní míšenectví“ (mestiçagem cultural) – je vepsáno do veškerých společenských projevů země, včetně literárního a má původ v rasovém míšení černochů, Evropanů a domorodců ve velmi svébytném prostředí a souvislostech - věnuje se určujícím činitelům brazilské literatury: prostředí, rasa, lidové tradice, politické a společenské instituce, cizí vlivy - projevuje se v nich však krátkozraký pohled na některé jeho vrstevníky – např. Machado de Assis a symbolisté, které nedokázal docenit. Araripe Júnior (1848-1911) Soudní úředník a politik z významné rodiny ze severovýchodu, z Ceará. Byl na jedné straně kosmopolitnější než Romero nebo Barreto, na druhé straně se vracel k romanticky národnostně orientovanému myšlení (vyzdvihuje mýtus indiána a vyváří kult Alencara). José Veríssimo (1857-1916) Od svých dvou kolegů se liší jemnějším estetickým cítěním a vyhraněnějším pojetí literatury Dějiny brazilské literatury od Benta Teixeiry (1601) po Machada de Assis (1908) – vyšly v Riu de Janeiru v roce 1916 Na rozdíl od Romera podléhá působení svých současníků, jejichž hodnotu dokáže ocenit na jejich estetickém vkusu spíše než na jejich dosavadním úspěchu – dokáže tak rozpoznat výjimečnost Machada de Assis, vůči kterému byl například Romero až nepřátelský.