1
JOAQUIM MARIO MACHADO DE ASSIS
(1839 – 1908)
Mnohými literárními kritiky je považován za největšího brazilského spisovatele všech dob, jinými zase
za autora nejméně brazilského, svou uměřeností a univerzalismem.
Narodil se 21. června 1839 v Rio de Janeiru v rodině malíře pokojů tmavé pleti a bělošky z ostrova São
Miguel (Azorské ostrovy) – rodina se usadila na statku dony Barrosové, která se stala kmotru a první
ochránkyní budoucího spisovatele.
Často se uvažuje o vlivu jeho barvy pleti a skromného původu na jeho život a literaturu, stejně jako o
vlivu epilepsie a zadrhávání se v řeči. Jisté je, že například problému rasismu se ve svých dílech téměř
programově vyhýbal.
Témata jeho knih se točí kolem brazilské elity. On sám se stýkal s vybranými literáty své doby a za
ženu si vzal Portugalsku rodem i výchovou – tím vším se určitým způsobem „pobělošťoval“. Přispěl
k tomu i obraz, který si pečlivě budoval: vážný, vlídný bílý pán se skřipcem na řetízku, plnovousem,
uhlazenými pečlivě upravenými vlasy a perfektně padnoucím oblekem vzdělance.
V 16-ti letech se odstěhoval z domu a publikoval svou první báseň („Palma“) v revue Marmota
Fluminense. V 19-ti letech publikuje první povídku („Tři ztracené poklady“) ve stejné revue a
především vychází jeho literární úvaha „Minulost, přítomnost a budoucnost literatury“, v níž jsou již
v zárodku obsaženy pohnutky jeho budoucí literární činnosti.
Stává se novinářem z povolání a vstupuje do světa literatury. Píše divadelní kritiky pro časopis O
Espelho. Díky každodennímu psaní jako novinář brzy vznikne a vyzraje jeho velice individuální styl –
projevuje se v něm vliv francouzské literatury (těkání, zjednodušená syntaxe, volba strhujících
stylistických prostředků), využívá zvolání a otázek, kterými se obrací přímo na čtenáře a zároveň
vtahuje na scénu samotného autora. Tím se vymezuje proti ztěžklé akademičnosti brazilské prózy a
jejími řečnickými manýrami, spletitou syntaxí a hyperkorektním výběrem slov, který jen dokládá
puristické úsilí periferie o maximální jazykovou správnost. Svým neutrálním výrazem a sdělností bude
stát Machadův styl i v protikladu k próze pozdější, která bude hledat osobitý brazilský ráz ve
směru regionálním a literárně denotativním.
V brazilském prostředí vybrušuje žánr literárního fejetonu, „crônica“ – ustálí v něm neambiciózní
rejstřík, který na jedné straně dovoluje komentovat fakta každodenního života, na straně druhé dává
průchod mravokárným, popřípadě škodolibým úvahám – v tomto stylu se mísí výpravná próza
s ležérní prózou novinářskou
- Machadův sklon členit obsah do nezávislých krátkých kapitol, které přestože jsou číslované, si
zachovávají jistou nezávislost, je spjat právě s fejetonistikou.
V roce 1864 vychází jeho první sbírka veršů Chrysalidy.
V této době je na vrcholu své kariéry – když se José de Alencar rozhodne uvést na veřejnost
mladičkého básníka Castra Alvese, obrací se na Machada jako na předního brazilského kritika.
2
Své společenské postavení si upevňuje jako zakládající člen Arcádie Fluminense (1865) a v roce 1869
sňatkem se vzdělanou Portugalkou, Carolinou Augustou Xavier de Novaes, ve kterém Machado setrvá
šťastně až do smrti.
V roce 1873 získává místo na Ministerstvu zemědělství a v 35 letech se stává vyrovnaným a
zodpovědným úředníkem.
Literární kritika dělí obecně Machadovu tvorbu na dvě období: období přípravné, které končí rokem
1879 a období svrchovaně tvůrčí – tato období od sebe odděluje nemoc, z níž se zotavuje na samotě
sdílené se svou ženou ve městě Nova Friburgo.
Machadův první velký román, Posmrtné paměti Bráse Cubase, vychází nejprve na pokračování
v revue Revista Brasileira, jak bylo tehdy zvykem a knižně v roku 1881.
V roce 1882 publikuje své přepracované povídky v Roztroušených listech – sbírku uvádí jedna z jeho
nejproslulejších povídek „Alienista/Lékař duší“.
1884 – další sbírka povídek, Příběhy bez data.
Deset let po Brási Cubasovi, 1891, vydává druhý velký román, Quincas Borba.
Dále stoupá na společenském žebříčku, což vyvrcholí v lednu 1897 předsednictvím v Brazilské
literární akademii, založené rok předtím po vzoru akademie francouzské.
1899 – třetí a poslední velký román Dom Casmurro / Don Morous – řada literárních kritiků v něm
spatřovala nejen vrchol Machadovy tvorby, ale i celé brazilské literatury.
Později vydává další sbírku básní, Sebrané básně (1901), tři významné prózy: Ezau a Jákob (1904), Co
zbylo ze starého domu (1906) a Airesův zápisník (1908).
PRÓZA
Machado se věnoval poezii, žurnalistice, literární a divadelní kritice, dramatické tvorbě, próze i
překladům. Jeho prozaická tvorba je ale v historickém literárním kontextu tou nejdůležitější.
- Ve svých povídkách a románech se zaměřuje na městskou společnost doby, v níž žije.
V obecné rovině tehdy brazilská literatura přecházela od romantismu, který se pokoušel vnějškově
předvést národní skutečnost, k naturalismu, ve kterém se budou zračit venkovské i městské vazby na
minulost. Machado se bude v určitém smyslu osaměle snažit zachytit brazilství, jehož nositeli jsou
městské postavy z vybraných rodin – postihuje tichý a seberozkladný úsměšek, který je zároveň
sebeobranou, do něhož se soustředí kultura bývalé kolonie.
Jeho postavy pocházejí z lepší společnosti z doby Druhého císařství. Jedná se tak o období, které o
dvacet let předchází to, v němž je jejich příběh reálně vyprávěn. Čas postav strávený v Riu (tehdy
označovaný jako „corte“, královský dvůr) se střídá s rozjímáním na venkově, roça. Popisovaní muži
jsou většinou mladí, směřují k nějaké společenské kariéře (poslance či ministra), ale v dané době
nemají co na práci a tak se věnují lásce. Rozprávějí s dalšími mladíky stejného typu, obcházejí kavárny
3
a divadla, vedou řeči o ženách, romanticky zamilovaných mladých dívkách, dcerách plukovníků a
notářů, zámožných vdovách… Kolem se točí bratři, příživníci a elegáni, je vidět otroky a ovdovělé
matky, staré strýčky a tetičky; jsou tu též plantážníci, kteří posílají svého jediného mužského potomka
na studia a na zkušenou do Evropy (zde se vyjímá především Paříž).
Jeho smyslnost je velice duševní a ironická, oproti naturalistické smyslnosti patrné např. v Bratranci
Basíliovi Eçy de Queiros, kterého Machado vystavil ostré kritice.
Jeho přímé a decentní vyjadřování, zdánlivě jednoduché a prosté, za sebou skrývá temnotu stínů.
Zásadní je pro jeho díla dialektika muž-žena, a to ne jako romantický vztah, ale především jako klíčový
vztah společenského soužití. Z této dialektiky vychází vítězně vždy žena – za to ovšem vděčí své téměř
živočišné amorálnosti, z níž vycházejí všechny její činy, které jsou podbarvené jakousi archetypickou
zneklidňující bezelstností. Poražený, nečinný a užírající se muž je naopak jediným společenským
nositelem mravnosti, a to i přesto, že se může zdát cynický a nemravný – v hloubi svědomí je to právě
on, kdo je citlivý k mravním otázkám. A nad tím se vždy vznáší představa smrti, neúprosná a výsměšní
zároveň.
ROMÁNY
Machado napsal celkem 9 románů – z nich první 4 spadají do přípravného období „růstu“, další 3 do
období zralosti a poslední 2 jsou ve znamení ústupu.
Fáze růstu (1872-1879):
Vzkříšení
Ruka v rukávě
Helena
Slečna Garciová
Období zralosti – vrchol Machadovy tvorby: (1880-1900)
Posmrtné paměti Bráse Cubase (1881)
smyšlená autobiografie melancholického a hypochondrického Cubase, který v životě
prošel několika milostnými romány - je vyprávěná ze záhrobí.
Quincas Borba (1891)
popisuje stále se prohlubující šílenství titulního hrdiny, Rubia, který zdědil od
bláznivého filosofa Borby, vynálezce teorie „humanitismu“ (aluze na darwinismus a
pozitivismus) celé jeho jmění včetně psa stejného jména, Quincas Borba, který jej
všude doprovází. Rubio propadá čím dál hlubšímu zoufalství kvůli neopětované lásce
Sofie, ženy jeho přítele.
Don Morous (1899)
4
hledání ztraceného času, „přemílavý“ styl;
hlavním hrdinou je Bentinho-Don Morous, který byl kritikou nazván „brazilským
Othellem“ – jednoho dne si uvědomí, že byl podveden jako manžel, přítel i otec. Díky
svému trpnému přístupu k životu, odevzdanosti, bloudění uprostřed myšlenek, se
postupně rozkládá a umírá za živa dřív než přijde smrt.
Všechny tři romány, které bývají nazývány trilogií, propojuje představa smrti.
Závěrečné období ústupu (od počátku nového století):
Ezau a Jákob (1904)
parnasistní román (Machadova tvorba bývá charakterizována jako stojící na pomezí
romantismu a naturalismu);
vyprávění založené na zrcadlovém protikladu ztělesněném dvojčaty Pedrem a Paulem
– věčné téma lidských dvojníků, jejichž životní dráhy se stýkají v klíčových životních
momentech.
Airesův zápisník
vydaný krátce před Machadovou smrtí;
bezútěšné a zoufalé poselství nihilistického zestárlého Machada – fragmentární
deníkovou formou stvrzuje svůj postoj tváří v tvář necitelné Přírodě-Pandoře, ve
kterém nad nepřátelstvím převažuje netečnost.
POVÍDKA
José Veríssimo jej v roce 1916, v závěru svých Dějin brazilské literatury označil za mistra povídky
v portugalském jazyce – dokázal vyprávět s lehkostí, půvabem, vytříbenou duchaplností, s velkou
přirozeností, obrazotvorností a pronikavou psychologií… „Beze stopy námahy, přirozeně, stylem,
který ohromuje hovorovým laděním, přesností a elegancí.“
Během své literární dráhy napsal Machado téměř dvě stě povídek – sám výběr z nich zařadil do 7
sbírek, po jeho smrti pak vydavatelé ve sbírkách publikovali další
Riodejaneirské povídky (1869)
Půlnoční příběhy (1873)
Roztroušené listy (1877-1882)
Příběhy bez data (1884)
Rozličné příběhy (1896)
Sebrané stránky (1899)
Co zbylo ze starého domu (1906)
5
Jedná se o monology, dialogy, mravoučné bajky, vyprávění, fejetony.
Témata jsou městská a často se v nich rozebírá ženská psychologie a tragikomika života.
Těmi nejvýznamnějšími jsou: „Svatební píseň“, „Zrcadlo“, „Půlnoční mše“, „Lékař duší“, „Paže“, „Paní
Benedita“, „Trio v a moll“, „Proslulý muž“, „Slovník“.
Machadovy vypravěčské postupy:
Nelíčí své postavy epicky, ale neustále se do nich vměšuje a svou dotěrnou a demystifikační
přítomností člení vyprávění na tisíce řezů. Jakoby vyprávěl před zrcadlem; vede čtenáře až ke
kořenům psaní – veřejně předvádí dynamiku své tvorby, kritizuje ji zevnitř, upozorňuje na různé
cesty, kudy se může ubírat, prodlévá u podrobností, zachycuje anekdoty, maximy a přísloví…
Zároveň ale nepodléhá žádnému „receptu na psaní“ a každá povídka je jiná.
Sám Machado charakterizuje svou tvorbu slovy:
„…nejlepší je popustit peru uzdu a nechat je, ať si samo najde vchod. Někde přece musí být. Vše závisí
na okolnostech, toto pravidlo ostatně platí pro styl stejně jako pro život; slovo dá slovo, myšlenka
myšlenku, a tak se rodí kniha, vláda i revoluce; jsou dokonce tací, kteří mají za to, že tak příroda
stvořila své druhy…“.
BÁSNICKÉ DÍLO
První část Machadovy básnické tvorby jej řadí ještě k romantickým básníkům, zatímco částí druhou,
pozdější, se řadí mezi básníky parnasistní. Tato změna se projevuje především v rovině formy.
Všechny Machadovy poetické texty stylisticky spojuje jeden prvek a sice obliba hiátu (přeryv ve
výslovnosti dvou sousedních a slabikotvorných samohlásek – v češtině např. „kakao“, „u auta“)
- Hiát větu rozbíjí a zpomaluje, dává mu meditativní a záměrný ráz, kterému je cizí veškerá
improvizace – Machado básník tak pracuje stejným způsobem jako Machado prozaik.
Podívejme se na krátkou ukázku z básně „Tvor“, která je doplňkem k Brási Cubasovi:
Sei de uma criatura antiga e formidável,
Que a si mesma devora os membros e as entranhas,
Com a sofregidão da fome insaciável.
Habita juntamente os vales e as montanhas;
E no mar, que se rasga, à maneira de abismo,
Espreguiça-se toda em convulsões estranhas.
6
Traz impresso na fronte o obscuro despotismo;
Cada olhar que despede, acerbo e mavioso,
Parece uma expansão de amor e de egoísmo.
MACHADO A KRITIKA
Kritika Machadova díla se vyvíjí spolu s dějinami brazilské literární kritiky.
Sílvio Romero, který patřil k sociologizujícím pozitivistům mu vytýká odcizenost od skutečných
historických problémů Brazílie a obviňuje jej z toho, že se věnuje pouze problémům psychologickým.
José Veríssimo, zastánce autonomie literární skutečnosti (literární dílo má hodnotu samo v sobě) a
noetické hodnoty literatury (lze z ní čerpat poznání), jej zcela rehabilituje a uznává jeho výjimečnost.
August Meyer vydává v roce 1935 první studie o Machadovi a objevuje v něm autora díla temného a
skrytého obsahu.
Lúcia Miguel-Pereira dokázala podat úplný rozměr jeho díla, lokální a univerzální; ukázala jej jako
autora, kterého zajímá napětí mezi společenskou hierarchií a právy jednotlivce. Zároveň nelze ztrácet
ze zřetele, že se jedná o romanopisce období Druhého císařství.
Pozdější kritické zhodnocení pramenů a vlivů pak ukazuje, že se inspiroval mnohem více zahraniční
literaturou (Shakespeare, Swift, Dickens, Montaigne, Pascal, Flaubert, Victor Hugo, Stendhal, Almeida
Garrett), než domácími vlivy (např. Alencar nebo Gonçalves Dias).
V dnešní době je oceňována především hravá kompozice Machadových textů, z níž je patrné, že psal
především pro čirou radost z psaní.
Po jazykové stránce se nedal strhnou snahami romantiků o zavedení „brazilského jazyka“ a vyjadřoval
se průzračnou čistou prózou, která nachází svou evropskou obdobu ve francouzské literární tendenci
clarté.