NATURALISMUS


Naturalismus je uměleckou a literární radikalizací realismu. Zdůrazňuje podmíněnost člověka
prostředím a dědičností. Naturalističtí autoři stejně jako ti realističtí vycházejí z pozorování a
ze zkušenosti, navíc se ale nechávají do velké míry ovlivnit tehdejšími novými vědeckými teoriemi,
především myšlenkami Darwinovy evoluční teorie – zákon silnějšího, který vládne ve společnosti,
člověk jako biologická bytost ovládaná svými potřebami a instinkty; za hlavní složky lidské
osobnosti považují agresivitu, násilí, erotično.

Kromě Darwina se autoři nechávají inspirovat např. i myšlenkami Hippolyta Taina (pozitivistický
filozof, historik a literární kritik) a Augusta Comta (pozitivistický filozof).

Autoři mluví otevřeně o sexuálních tématech a vnáší do literatury hovorový jazyk, který ve své době
často šokoval.

Ze zahraničních spisovatelů je u brazilských autorů nejvíce patrný vliv Emila Zoly a Eçy de
Queiróse.


ALUÍSIO AZEVEDO (1875-1913)


Narodil se v Maranhão, v jednom ze států brazilského Severovýchodu. Na bratrovo pozvání se stěhuje
do Ria, kde se živí jako karikaturista a po otcově smrti se vrací do São Luis de Maranhão. Jeho
první román Mulat se ale ve městě setkává s takovým odporem, že je nucen se přestěhovat zpět do Ria
de Janeira, kde se začne živit psaním. Publikuje romány, povídky, operety, píše pro divadelní
časopisy atd. Napsal celkem 11 románů a několik komedií, psal i protiklerikální pamflety. V 37
letech se literatury nabažil a vrhl se na diplomatickou dráhu. Stal se konzulem a k psaní se již
nevrátil.


Mulat (O Mulato, RJ, 1881)

-          První brazilský naturalistický román; čerpá z prostředí Maranhão.

-          Kniha byla vydána stejného roku jako Machadovy Posmrtné paměti Bráse Cubase, vyvolala
nicméně daleko větší pobouření – román je jednak obžalobou mravů církve (záporná postava kanovníka
Diase) a jednak rasismu (mulatovi Raimundovi společnost upírá právo se oženit s běloškou Anou
Rosou); Azevedovo dílo mělo větší odezvu než Machadovo, protože bylo méně složité a bylo tak
dostupnější širšímu čtenářskému publiku.

-          Hlavní postavou je pohledný mulat Raimundo, který se vrací z Evropy s doktorátem a
naráží na předsudky maranhãoské společnosti, která je schopna vidět jen jeho barvu pleti a prostý
původ – má ale úspěch u žen; stává se snoubencem Any Rosy, své sestřenice (Raimundo je synem jejího
strýce a jeho bývalé otrokyně) z konzervativní rodiny plné předsudků – její otec i celá společnost
brání jejich vztahu.


Krátká ukázka z knihy představuje okamžik, kdy se otec Any Rosy dozví o návratu svého synovce,
mulata Raimunda, z Evropy:


A saleta era pequenina, com duas janelas para a Rua da Estrela. Chão esteirado paredes forradas de
papel e o teto de travessinhas de paparaúba pintadas de branco. Havia uma carteira de escrita,
muito alta, com o seu mocho inclinado, um cofre de ferro, uma pilha de livros de escrituração
mercantil, uma prensa, o copiador ao lado e mais um copo sujo de pó, em cujas bordas descansava um
pincel chato de cabo largo; uma cadeira de palhinha, um caixão de papéis inúteis, um bico de gás e
duas escarradeiras. Ah! ainda havia na parede, sobre a secretária, um calendário do ano e outro da
semana, ambos com as algibeiras pejadas de notas e recibos. Era isto que Manuel Pedro chamava
pamposamente “o seu escritório” e onde fazia a correspondência comercial. Aí, quando ele de corpo e
alma se entregava aos interesses da sua vida, às suas especulações, ao seu trabalho enfim, podiam
lá fora até morrer, que o bom homem não dava por isso. Amava deveras o trabalho e seria uma santa
criatura se não fora certa maniazinha de querer especular com tudo, o que às vezes lhe desvirtuava
as melhores intenções. Quando os dois entraram, ele foi logo fechando a porta, discretamente,
enquanto o outro se esparralhava na cadeira, com um suspiro de cansaço, levantando até ao meio da
canela a sua batina lustrosa e de bom talho. Manuel havia tomado um cigarro de papel amarelo de
cima da carteira e acendia-o sofregamente; o cônego esperava por ele, com uma notícia suspensa dos
lábios, como espantado; a boca meio aberta; o tronco inclinado para a frente, as mãos espalmadas
nos joelhos, a cabeça erguida e um olhar de sobrancelhas arregaçadas através do cristal dos óculos.
— Sabe quem está a chegar por aí?... perguntou afinal, quando viu Manuel já instalado no mocho da
secretária. — Quem? — O Raimundo! E o cônego sorveu uma pitada. — Que Raimundo? — O Mundico! o
filho do José, homem! teu sobrinho! aquela criança, que teu mano teve da Domingas... — Sim, sim, já
sei, mas então?... — Está a chegar por dias... Ora espera... O padre tirou papéis da algibeira e
rebuscou entre eles uma carta, que passou ao negociante. — É do Peixoto, o Peixoto de Lisboa. — De
Lisboa, como? — Sim, homem! Do Peixoto de Lisboa, que está há três anos no Rio. — Ah!... isso sim,
porque tinha idéia de que o pequeno deveria estar agora na Corte. Ah! chegou o vapor do Sul... —
Pois é. Lê! Manuel armou os óculos no nariz e leu para si a seguinte carta datada do Rio de
Janeiro: “Revmo. amigo e Sr. Cônego Diogo de Melo. Folgamos que esta vá encontrar V. Revma. no gozo
da mais perfeita saúde. Temos por fim comunicar a V. Reverendíssima que, no paquete de 15 do
corrente, segue para essa capital o Dr. Raimundo José da Silva, de quem nos encarregou V. Revma. e
o Sr. Manuel Pedro da Silva quando ainda nos achávamos estabelecidos em Lisboa. Temos também a
declarar, se bem que já em tempo competente o houvéssemos feito, que envidamos então os melhores
esforços para conseguir do nosso recomendado ficasse empregado em nossa casa comercial e que, visto
não o conseguirmos, tomamos logo a resolução de remetê-lo para Coimbra com o fim de formar-se ele
em Teologia, o que igualmente não se realizou, porque, feito o curso preparatório, escolheu o nosso
recomendado a carreira de Direito, na qual se acha formado com distinções e bonitas notas.
Cumpre-nos ainda declarar com prazer a V. Revma. que o Dr. Raimundo foi sempre apreciado pelos seus
lentes e condiscípulos e que tem feito boa figura, tanto em Portugal, como depois na Alemanha e na
Suíça, e como ultimamente nesta Corte, onde, segundo diz ele, tencionava fundar uma empresa muito
importante. Mas, antes de estabelecer-se aqui, deseja o Dr. Raimundo efetuar nessa província a
venda de terras e outras propriedades de que aí dispõe, e com esse fim segue. Por esta mesma via
escrevemos ao Sr. Manuel Pedro da Silva, a quem novamente prestamos contas das despesas que fizemos
com o sobrinho.” Seguiam-se os cumprimentos do estilo. Manuel, terminada a leitura, chamou o
Benedito, um moleque da casa, e ordenou-lhe que fosse ao armazém saber se havia já chegado a
correspondência do Sul. O moleque voltou pouco depois, dizendo que “ainda não senhor, mas que seu
Dias a fora buscar ao correio”. — Homem! ele é isso!... exclamou Pescada. O rapaz está bem
encaminhado, quer liquidar o que tem por cá e estabelecer-se no Rio. Não! Sempre é outro futuro!. —
Ora! ora! ora! soprou o cônego em três tempos. Nem falemos nisso! O Rio de Janeiro é o Brasil! Ele
faria uma grandíssima asneira se ficasse aqui. — Se faria... — Até lhe digo mais.. nem precisava cá
vir, porque... continuou Diogo, abaixando a voz, ninguém aqui lhe ignora a biografia; todos sabem
de quem ele saiu! — Que não viesse, não digo, porque enfim.. “quem quer vai e quem não quer manda”,
como lá diz o outro; mas é chegar, aviar o que tem a fazer e levantar de novo o ferro! — Ai, ai! —
E demais, que diabo ficava ele fazendo aqui? Enchendo as ruas de pernas e gastando o pouco que
tem... Sim! que ele tem alguma coisinha para roer... tem aquelas moradas de casa em São Pantaleão;
tem o seu punhado de ações; tem o jimbo cá na casa, onde por bem dizer é sócio comanditário, e tem
as fazendas do Rosário, isto é — a fazenda, porque uma é tapera... — Essa é que ninguém a quer!...
observou o cônego, e ferrou o olhar num ponto, deixando perceber que alguma triste reminiscência o
dominava. — Acreditam nas almas doutro mundo... prosseguiu Manuel. O caso é que nunca mais consegui
dar-lhe destino. Pois olhe, seu compadre, aquelas terras são bem boas para a cana. O cônego
permanecia preocupado pela lembrança da tapera. — Agora... acrescentou o outro, o melhor seria que
ele se tivesse feito padre. O cônego despertou. — Padre?! — Era a vontade do José... — Ora,
deixe-se disso! retrucou Diogo, levantando-se com ímpeto. Nós já temos por aí muito padre de cor! —
Mas, compadre, venha cá, não é isso... — Ora o quê, homem de Deus! É só — ser padre! é só — ser
padre! E no fim de contas estão se vendo, as duas por três, superiores mais negros que as nossas
cozinheiras! Então isto tem jeito?... O governo — e o cônego inchava as palavras — o governo devia
até tomar uma medida séria a este respeito! devia proibir aos cabras certos misteres! — Mas,
compadre... — Que conheçam seu lugar! E o cônego transformava-se ao calor daquela indignação. — E
então, parece já de pirraça, bradou, é nascer um moleque nas condições deste... E mostrava a carta,
esmurrando-a — pode contar-se logo com um homem inteligente! Deviam ser burros! burros! que só
prestassem mesmo para nos servir! Malditos! — Mas, compadre, você desta vez não tem razão... — Ora
o quê, homem de Deus. Não diga asneiras! Pois você queria ver sua filha confessada, casada, por um
negro? você queria seu Manuel que a Dona Anica beijasse a mão de um filho da Domingas? Se você
viesse a ter netos queria que eles apanhassem palmatoadas de um professor mais negro que esta
batina? Ora, seu compadre, você às vezes até me parece tolo!


Veškerá Azevedova tvorba je kritická. Popisuje obyčejné lidi, kteří podléhají slabostem své
biologické zátěže, rodinného nebo profesního života, zaměřuje se na průměrnost a rutinu. Jeho dílo
je hluboce ovlivněno darwinismem, což mu často znemožňuje více psychologicky propracovat postavy –
výjimkou je román Osada na předměstí.


Napsal ještě dva další důležité romány: Penzion (Casa de pensão, RJ, 1884)

-          Jedná se o částečně autobiografické dílo rodáka z Maranhão, který se přestěhuje do
hlavního města (Ria) a tam propadne zhýralému život – jeho slabosti jsou dávány do souvislosti
s rodinným zatížením.


Osada na předměstí (O cortiço, RJ, 1890)

-          Popisuje promiskuitní život a mravní zkaženost v jedné osadě na periferii Ria, v níž
žije množství lidí z nižší společnosti; v detailním popisu prostředí se inspiruje především Zolovým
Zabijákem.

-          Jde o jediné dílo brazilského naturalismu s psychologicky propracovanými postavami i
prostředím (v naturalismu bývá vše velice typizované – jak prostředí, tak i postavy).

-          Některé rysy postav sráží na živočišnou úroveň (indiánka Paula má „psí zuby“, mulatka
Florinda „opičí oči plné chtíče“, portugalský lamač kamenů má ponížené oči „jako tažný vůl“ – jde o
antiromantickou tendenci odosobnění hrdinů příběhu.

-          Popisuje nelidské pracovní podmínky, a to, jakým způsobem člověka deformují a ničí.

-          Hořká reflexe o lidském společenství, v němž platí pouze zákon silnějšího.

Po formální stránce jsou jeho díla puristická – jednoznačná slova, věty s přehledným jasným
členěním, řádná syntaxe – to vše odpovídá normám evropské portugalštiny, což je typické pro
brazilskou literaturu až do příchodu modernismu.


INGLÊS DE SOUSA (1853-1918)


V jeho díle je patrný vliv francouzských autorů, Balzaca a Zoly a rovněž Portugalce Eçy de Quiróse.
Narodil se v Amazonii, kde prožil i své dětství a děj jeho knih je umístěn právě tam.

Jeho díla jsou poznamenaná pozitivismem – chladná analýza „faktů“


Amazonské povídky (1893)

-naturalistické povídky


Plukovník Sangrado (Coronel Sangrado)


Misionář (O Missionário, 1888)

-          jeho nejslavnější dílo, ve kterém je hlavním tématem zkaženost církve (stejně jako ve
Zločinu pátera Amara od Ecy de Queiroz, Hříchu abbého Moureta od Zoly, a rovněž Mulata od Azeveda)

-          milostné zasvěcení misionáře v lůně amazonské přírody, jeho vzestup a pád - příroda a
její odvěké zákony lásky a smrti; do detailu zde předkládá aspekty jeho morální proměny – jeho
morální slabost mu pokrevně předala matka, nerozhodná a slabá žena

-          člověk determinovaný jak svou rodinou, tak prostředím, v němž žije

-          na rozdíl od Alencara, který popisuje divočinu Ceará barvitě a plnou života, Inglês de
Sousa popisuje nudný život v provinčním městě s provinčními lidmi prostřednictvím pomalu plynoucí
prózy – popisuje zde zvyky těchto zapadlých amazonských osad.


Zatímco Azevedův přínos brazilské literatuře je jeho nekompromisní společenská kritika, Sousův
spočívá v zachycení regionální tematiky čistým, tvárným a energickým stylem, který bude dalšími
autory chápán jako styl autenticky brazilský.



JÚLIO RIBEIRO (1845-1890)


Narodil se ve státě Minas Gerais ve smíšené rodině: brazilská matka, severoamerický otec.

Byl novinářem a profesorem latiny v São Paulu – napsal moderní Portugalskou mluvnici (Gramática
Portuguesa, 1881), publikoval například i své studie o archeologii.

Byl angažovaným autorem, který se stavěl otevřeně proti otroctví a kritizoval církev.


Jeho nejproslulejší knihou je román Tělo (A carne, 1888)

-          skandalizuje a staví na pranýř měšťáckou brazilskou společnost konce 19. století a snaží
se jí otřást tím, že útočí na její největší předsudky

-          vnáší do brazilské literatury nová témata: volná láska, rozvod, transformace postavení
ženy ve společnosti

-          román byl ve své době ostře kritizován a odsuzován a autor byl obviněn z exhibicionismu
smyslů – v novinách vedl např. ostrou polemiku s páterem Sena Freitas, který tituloval jeho knihu
jako „Mršina“. Ribeiro jej naopak ve své odpovědi nazývá mrchožroutem.


Následující ukázka dává nahlédnout, jakým způsobem autor vykresluje ženskou smyslnost – Lenita,
hlavní postava románu, se nechává vzrušit bronzovou sochou gladiátora:


Uma tarde, achando-se só em sua sala, Lenita sentiu-se tomada de uma languidez deliciosa, sentou-se
na rede, fechou os olhos e entregou-se à modorra branda que produzia o balanço. Em frente, sobre um
console, entre outros bronzes que trouxera, estava uma das reduções célebres de Barbedienne, a da
estátua de Agasias, conhecida pelo nome de Gladiador Borghese. Um raio mortiço de sol poente,
entrando por uma frincha da janela, dava de chapa na estátua, afogueava-a, como que fazia correr
sangue e vida no bronze mate. Lenita abriu os olhos. Atraiu-lhe as vistas o brilho suave do metal
ferido pela luz. Ergueu-se, acercou-se da mesa, fitou com atenção a estátua: aqueles braços,
aquelas pernas, aqueles músculos ressaltantes, aqueles tendões retesados, aquela virilidade, aquela
robustez, impressionaram-na de modo estranho. Dezenas de vezes tinha ela estudado e admirado esse
primor anatômico em todas as suas minudências cruas, em todos os nadas que constituem a perfeição
artística, e nunca experimentara o que então experimentava. A cerviz taurina, os bíceps
encaroçados, o tórax largo, a pélvis estreita, os pontos retraídos das inserções musculares da
estátua, tudo parecia corresponder a um ideal plástico que lhe vivera sempre latente no intelecto,
e que despertava naquele momento, revelando brutalmente a sua presença. Lenita não se podia
arredar, estava presa, estava fascinada. Sentia-se fraca e orgulhava-se de sua fraqueza.
Atormentava-a um desejo de coisas desconhecidas, indefinido, vago, mas imperioso, mordente.
Antolhava-se-lhe que havia de ter gozo infinito se toda a força do gladiador se desencadeasse
contra ela, pisando-a, machucando-a, triturando-a, fazendo-a em pedaços. E tinha ímpetos de comer
de beijos as formas masculinas estereotipadas no bronze. Queria abraçarse, queria confundir-se com
elas. De repente corou até à raiz dos cabelos. Em um momento, por uma como intussuscepção súbita,
aprendera mais sobre si própria do que em todos os seus longos estudos de fisiologia. Conhecera que
ela, a mulher superior, apesar de sua poderosa mentalidade, com toda a sua ciência, não passava, na
espécie, de uma simples fêmea, e que o que sentia era o desejo, era a necessidade orgânica do
macho.

ADOLFO CAMINHA (1867-1897)


Nadějný autor původem z Ceará, kterého skolila předčasná smrt na tuberkulózu. I on se inspiruje
Tianem a Zolou, stejně jako Queirósem, ale zaměřuje se na místní problémy, na které pohlíží se
soucitem i odporem očitého svědka.

Záliba v nezvratitelnosti osudu a polemických tématech.


Romány: Studentka (A Normalista)

-          Městský román z provinčního prostředí Fortalezy, hlavního města Ceará – všudypřítomná
malost a pokrytectví stírá rozdíly mezi jednotlivými postavami

-          Společnost jako sklad galantních lží a zastírané nízkosti

-          Vláčné vlažné vyprávění, prostředí bez vzruchu, lidé s vlažným přístupem k morálce, to
vše jen podtrhuje to, co chce autor o společnosti ve Fortaleze vyjádřit

-          Závěr románu se ale ještě propadá do romantického klišé


Dobračisko (O Bom Crioulo)

-          Tento román si udržuje konzistentnost až do konce; je také dramatičtější a dynamičtější

-          Mulat Amar, který je ovládán vášněmi se ocitá v zákoutích sadomasochismu, perverzity a
zločinu

-          líčí zde mj. i homosexuální vztahy mezi námořníky, cosi velice moderního na svou dobu

V obou knihách je líčena cesta hlavních postav ke zkáze, která je nevyhnutelná.


Pokušení (Tentação)


Byl členem hnutí „Padaria espiritual“, které vzniklo v roce 1892 ve Fortaleze (Ceará)

programem hnutí bylo prosazování realismu; skupina vydávala čtrnáctideník O Pão.