PAMĚTI POLICEJNÍHO SERŽANTA MANUEL ANTONIO DE ALMEIDA (1831—1861) autor jednoho z nejvýznamnějšlch děl starší brazilské literatury narodil se v Rio de Janeiru v chudé rodině portugalského původu; vystudoval medicínu, ale až do své tragické smrti při ztroskotání parníku pracoval jako redaktor a literát. Z jeho skrovné umělecké tvorby vysoko vyniká pestré, vtipné až rozverné vyprávění „Paměti policejního seržanta" (Memó-rias de um sargento de millcias), po prvé otiskované na pokračování v letech 1852—1853 v literární příloze listu „Gorreio Mercantil". Toto dílko je tak naplněno smyslem pro konkrétni společenskou skutečnost a takovou strhující životností, že se stalo jedním ze základních kamenů brazilského realistického románu a dodnes patří ke skvostům svého národního písemnictví. Manuel Antonio de Alnuifa^^Q^ PAMĚTI POLICEJNÍHO SERŽANTA STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY, HUDBY A UMĚNÍ Praha 19 60 PŘEDCHŮDCE BRAZILSKÉHO REALISTICKÉHO ROMÁNU Translation © Zd. Hampejs 1960 Kdybychom prohlíželi plán Rio de Jancira z počátku minulého sloleii, našit bychom v předměstských končinách úzkou, Špinavou, neosvětlenou a zanedbanou ulici Propôsilo, kde se r. 1831 narodil poručíku Antoniu de Almeidovi a jeho manželce Josefiné Marii, původem Portugalcům, syn, jemuž dali jméno Manuel Antonio. Po brzké smrti otce, jehož skrovné služné sotva stačilo uživit početnou rodinu, připadl úkol živitelky čtyř dětí matce, jež statečně zápolila s nesnázemi a byla Manuelů Antoniovi nejpevnější životní oporou. Chlapec měl být původně určen asi k duchovnímu stavu, avšak později z tohoto úrnyslu sešlo, a tak jej po dokončení středoškolských studií a krátkém neúspěšném pokusu obstát na akademii výtvarných umění zastihujeme na lékařské fakulte jeho rodného města. Jelikož se však mladému vysokoškolákovi nedostávalo ani nej ne zbytnějších prostředků k studiu, začíná si přivydělávat překlady a články, otiskovanými v literárních časopisech. Horlivá publicistická činnost mladého medika ještě zintensivněla po matčině předčasné smrti, jelikož naň byli od té chvíle odkázáni všichni jeho sourozenci. Místo novináře nespadlo však Almeidovi do klína; je sice pravda, že jej básník Muniz Barreto vřele uvítal v redakci svého liberálního deníku „Correio Mercan-til", jenž byl tehdy nejvýznamnějším časopisem hlav- ního města, ale úkoly, které nového člena redakce čekaly, byly jen ryze výpomocné a podřadné. I za takových podmínek projevil vsak Manuel Antonio nesporné schopnosti, které záhy mohl ještě lépe uplatnit v příloze listu, zvané „A Pacotilha" (£metek), téměř tři roky děsící politické odpůrce svými satirickými šlehy. „A Pacotilha" zaujímá dnes nesporně významně místo v dějinách brazilských politických bojů z let 1852—55, ale památnou se stala především tím, Ze tam od 27. června 1852 do 31. června roku následujícího vycházel anonymně na pokračování Almeidův román „Paměti policejního seržanta". Podnět k napsání románu dat Portugalec jménem Antonio César Ramos, jenž sloužil u policie pod majorem Vídigalem, proslulým svou neúprosnou přísnosti. Tento bodrý muž rád vyprávěl o svém pestrém Životě, bohatém na zajímavá dobrodružství. Své historky uměl vykládat tak poutavou formou a s tak neodolatelným smyslem pro jiskřivý humor, že mu je-denadvacetiletý Almeida, plný mladistvého vzletu, celé hodiny napjatě naslouchal a nakonec se rozhodl vy-pravení zpracovat také literárně. Historie vzniku románu je pohnutá, uvážíme-li, že byl psán v prostředí studentské koleje za ustavičného prozpěvování a pokřikováni Almeidových kolegu, kteří netušili, jaké dílo se pracně rodí v jejich hlučné společnosti. Není proto divu, že sám autor nepřisuzoval svému dílu valný význam, takže nebyl ani příliš rozčarován malým zájmem čtenářů jak o časopisecké, tak i o knižní vydání románu, uveřejněné v letech 1854—55 pod pseudonymem „Brazilec". Jestliže čtenáři věnovali knize malou pozornost, přešla ji literární kritika s ledovou nevšímavostí; dokonce ani v listě „Correio Mercantil", v jehož redakci byl romanopisec zaměstnán, nepadla o něm jediná zmínka. Ani dochované soudy Almeidových přátel nejsou jeho románu nijak příznivé. Nikdo za autorova Života ani dlouho po jeho smrti nechápal význam díla, které se stalo předchůdcem brazilského realistického románu v době, kdy většina brazilských spisovatelů setrvávala v okouzlení francouzským romantismem, jehož díla epigónsky napodobovala. A přesto je Almei-dovou nepopiratelnou zásluhou, že „odvážně prolomil hradbu vládnoucí konvenčnosti a po prvé přinesl něco nového a původního do naší (tj. brazilské) literatury" (Marques Rebelo). Již to, že alfou a omegou románu je zdravý humor, patrný na každé stránce a provázející desítky nejrůznějšleh postav i ve svízelných situacích, odlišuje toto dílo od většinou nezáživných výtvorů Almeidových současníků. I líčením obtížností Života a toho, jak jim jednotlivé postavy, v nichž není nic strojeného a nepřirozeného, čelí, kontrastuje Almeidův román s tvorbou jeho vrstevníků. K téměř dokumentárnímu poznání života, zvyků a psychologie lidu v době brazilského království (tj. v letech 1815 až 1822, kdy ještě byla Brazílie součásti portugalského království v čele s královským regentem) jsou tyto vzpomínky policejního seržanta cennější než kterékoliv národopisně pojednáni. Mezi literárními díly Almeidovy doby, zobrazujícími povětšině vysněné, až fantastické prostředí, je střízlivá kniha tohoto spisovatele, připomínající španělský pikaresknl román nebo Lesageova „Gil Blase", skutečnou výjimkou. Po ukončení vysokoškolských studii zamýšlel Almeida opustit redakci, která mu skýtala jen skrovné prostředky k obživě, a zařídit si lékařskou praxi. Když se tnu to však nezdařilo, jednak pro intriky, tehdy hěŽně v lékařských kruzích, jednak pro nedůvěru, jakou 8 u kolegů vzbuzovaly jeho básnické sklony, rozhodl se nadále strádat u redakčního stolu. V té době již „A Pacotilha" nevycházela; byla nahrazena jinou přílohou, do níž Almeida napsal článek o fyštologii hlasu, báseň „Dětská láska''' a několik fejetonů. Z n^cn Je nejzávažnější „Berle Sixta V", jež prozrazuje spisovatelovu dokonalou znalost politických poměrů i lidských povah a snese srovnání s nej půvabnějšími stránkami jeho románu. V téže literární příloze založil Almeida bibliografickou rubriku, v níž otiskoval „své spíše zpravodajské než kritické stati" o knižních novinkách. V nich se zřetelně projevovala jeho láska k pravdě, která spisovatele nejednou přiměla k tomu, aby vystoupil i proti uznávaným literárním veličinám. Nejurputnější potyčku svedl s vlivným básníkem Munizem Barretem, o jehož jedné básnické sbírce se odvážil napsat, že jde o „pouhé zboží", které básník předkládá k prodeji. Odpověď uraženého Munize Barreta na Almeidovy kritické výtky rozvířila polemiku, která vyvolala živou odezvu v tehdejších literárních kruzích. Roku 1858 jmenovala císařská vláda Manuela Antonia de Almeidu správcem Národní tiskárny, ale i tam ho nuzný plat stěží zachraňoval před hladem. Ani tyto pokračující svízelné životní podmínky neutlumily však v Almeidovi jeho hluboké lidské city, jež se nejvýrazněji projevily v tom, jak obětavě držel ochrannou ruku nad vyhladovělým a otrhaným sazečským učněm, kterým nebyl nikdo jiný než pozdější slavný brazilský spisovatel J. M. Machado de Assis. Almeida již tehdy rozpoznal jeho literární nadání a seznámil jej s vlivnými osobnostmi, které mu pak dopomohly k zdárnému debutu. Jen jediný rok setrval Almeida v novém zaměstnání. 10 Roku 1859 byl přeřazen na ministerstvo financí a pověřen vypracováním spisu o hospodářské politice brazilského státu. Od literární činnosti jej však ani tento vyčerpávající úkol neodvrátil. Spolu se čtyřmi spolupracovníky přeložil v té době knihu Charlese Ribeyrollese a Victora Fronda „Malebná Brazílie1'' a později vydal svůj samostatný překlad šestidílného románu Paula Févala „Král žebráků". Krátce před smrtí byl Almeida ustanoven ředitelem Císařské akademie národní opery. Tímto honosným názvem se pyšnila skromná instituce, která se měla starat o mladé pěvecké talenty a propagovat hudební umění. Ježto však umělecká činnost akademie nedosahovala patřičných výsledků, rozhodl se Almeida přispět k jejímu repertoáru vlastním dílem. Na námět slavné Byronovy básně „Korsár" napsal libreto k tří-aktové opeře „Dvě lásky", k níž hudbu složila učitelka hudby hraběnka Rafaela de Rozwadowska. Opera však propadla a pro své umělecké nedostatky byla odmítnuta hudební kritikou. Roku 1861 bylo Almeidovi nabídnuto, aby kandidoval do provinčního Národního shromáždění. Mladý spisovatel nabídku přijal, neboť doufal, Že tím unikne stálé bídě. Na doporučení přátel se vypravil do sergip-ského města Camposu, aby seznámil voliče se svým programem. Avšak parník, na němž se plavil, narazil na útes a ztroskotal. Mezi třiceti sedmi obětmi tragédie byl i Manuel Antonio de Almeida. Almeidovu předčasnou smrt přežil jen jeho román „Paměti policejního seržanta." Dodnes nepozbylo toto půvabné dílko své svěžesti, a jadrný lidový tón mu přes jeho některé komposiční nedostatky získává v Brazílii nové a nové obdivovatele jak mezi Čtenáři, fffiS i mezi spisovateli, kteří jej v nedávné anketě ri označili za jedno z deseti nejvýznamnijšíck prozaických dél domácího písemnictví. Snad i první český překlad ve světě dosud málo známého dílka získá příznivce originálnímu spisovateli, jenž stál u kolébky brazilského národního románu. Zdeněk Hampejs KAPITOLA I Původ, narození a křest Bylo to za časů královských. Jednomu ze čtyř nároží, jež tvoří křižovatku Soudní ulice a ulice V kotcích, říkalo se tenkrát „nároží soudních vykonavatelů"; a toto jméno mu sedělo, neboť to bylo oblíbené místo schůzek všech příslušníků této vrstvy, jež požívala tehdy nemalé vážnosti. Dnešní soudní vykonavatelé jsou toliko karikaturou, toliko stínem soudních vykonavatelů z doby království; tenkrát to byli lidé vzbuzující obavu a obávaní, úctyhodní a uctívaní; představovali jeden konec strašlivého justičního řetězu, jenž obepínal celé Rio de Janeiro v době, kdy pře byly součástí našeho života; na jeho druhém konci stáli soudní radové. Nu, protivy se přitahují, a když se tyto konce spojily, vznikal kruh, v němž se odehrávaly strašlivé potyčky spojené s ob-sílkami, protokoly, hlavními a konečnými argumenty a všemi soudními kejkly, kterým se říká proces. Odtud morální vliv soudních vykonavatelů. Měli však ještě jiný vliv — a právě ten jejich dnešním kolegům chybí; vliv, jenž se zakládal na jejich fysickém vzhledu. Dnešní soudní vykonavatelé jsou lidé jako všichni ostatní; nemají nic imponujícího ani v obličeji, ani na svém oblečení, člověk by je pokládal za nějakého prokurátora, písaře z notářství nebo kancelářského sluhu. Zato soudní vykonavatelé oněch krásných dob, ti byli nezaměnitelní; byli originální, byly to typy. Z jejich obličejů vyzařovala jakási soudní velebnost, jejich vypočítavé a lstivé oči vyjadřovaly prohnanost. Nosili přísný černý redingot, krátké kalhoty i punčochy téže barvy, střevíce na a* přezku, po levém boku šlechtický kord a na pravé straně bílý kruh, o němž nevíme, co měl znamenat, a to vše korunoval důstojný dvourohý klobouk. Spoléhaje se na svůj tak výhodně důležitý zjev, využíval a zneužíval soudní vykonavatel svého postavení. Bylo to něco hrozného, když se občan zahýbající za roh nebo vycházející ráno z domova srazil s některou z těch slavnostně vyhlížejících postav, která mu rozprostřela před nosem list papíru a začala jej tajemně číst! V takovém případě se nedalo dělat nic jiného než zašeptat ono strašlivé: „Beru na vědomí, že jsem předvolán." Nikdo si nedovede představit, jak osudový a krutý význam mělo těch několik slov! Byl to rozsudek k věčnému putování, který člověk vyřkl sám nad sebou, znamenalo to, že začínala dlouhá a únavná cesta, jejímž vzdáleným cílem byla pokladna zemského soudu a během níž bylo třeba na nesčetných místech platit jízdné; advokát, prokurátor, vyšetřující soudce, písař, soudce, tito neúprosní Charónové stáli u vchodu s nastavenou dlaní a nikdo se nedostal dál, dokud tam nezanechal nikoliv jen svůj obolus, nýbrž celý obsah svých kapes, ba i poslední špetku trpělivosti. 'Vraťme se vsak k nároží. Každý, kdo by šel kolem v kterýkoliv všední den oné požehnané doby, viděl by, jak na tehdy užívaných nízkých kožených židličkách, jimž se říkalo polní, sedí více či méně početná skupina oněch vznešených lidí, přetřásajících pokojně vše, co se dalo: život šlechticů, zprávy z království a Vidi-galovy policejní vychytralosti. Mezi sčítanci, z nichž sestával úhrn těchto soudních vykonavatelů, přilepených k nároží, byla jedna konstanta: Leonardo-Měďák. Tak se říkalo otylé bělovlasé osobě, tlusté jako bečka, s červenými odulými tvářemi, jež byla doyenem společnosti, totiž nejstarším z tehdejších soudních vykona- 18 vatelů. V stáří ztěžkopádněl a zlhostejněl; svou liknavostí zdržoval jednání stran, a poněvadž ho proto Mrvvhlcdávaiy, nehnul se od nároží; proseděl tam celé dny na své židličce, s nohama nataženýma a bradou opřenou o tlustou hůl, která mu od padesátky byla nerozlučnou družkou. Jeho přezdívka vznikla podle jeho zvyku naříkat v jednom kuse na to, že mu za jeho předvolání platí skrovnou částku 320 reálů. Na jeho historii není nic zvláštního. Leonardo byl príručí konfekčního závodu ve svém rodišti — Lisabone; když ho obchod omrzel, vypravil se do Brazílie. Tam zásluhou čísi protekce dosáhl úřadu, v kterém ho vidíme dnes a jejž zastával, jak jsme řekli, odedávna. Na téže lodi přijela s ním — kdoví proč — jistá Maria da Hortaliga, lisabonská trhovkyně, tlustá, ale dost vzhledná venkovanka. Leonardo, abychom mu nekřivdili, v mládí nebyl ošklivý, a zvláště vynikal prohnaností. Když vyplouvali z ústí Teja, stála Maria opřena o zábradlí lodi; Leonardo jakoby roztržitě šel kolem ní a okovanou botou jí vší silou šlápl na pravou nohu. Maria, jak se zdálo, čekala jen na to; usmála se, jako by se styděla za ten šprým, a také jakoby nic strašlivě štípla L< unarda do hřbetu levé ruky. Podle zvyklostí země to bylo vyznání odpovidajiri všem pravidlům; po zbytek dne spolu horlivě flirtovali; za soumraku se odehrála táž scéna se šlápnutím a štípnutím, s tím rozdílem, že tentokrát to bylo trochu silnější. A nazítří byli oba na sebe tak něžní a důvěrní, jako by byli milenci už bůhvíkolik let. Když se vylodili, počalo být Marii špatně; ubytovali se pohromadě. A za měsíc se jasně projevil účinek šlápnutí a štípnutí; sedm měsíců poté povila Maria dítě — statného kluka, skoro tři pídě dlouhého, tlustého a červenolícího, vlasatého, mrskajícího nožkama 19 a ubrečeného; ten hned poté, co přišel na svět, celé dvě hodiny sál, aniž pustil mateřský prs. A toto narození je ze všeho, o čem jsme povídali, pro nás jistě to nejzajímavější, poněvadž zmíněný chlapec je hrdinou našeho příběhu. Nastal den chlapcových krtin; kmotrou byla porodní bába; pokud jde o kmotra, nebyli zajedno: Leo-nardo chtěl, aby jím byl pan soudce, ale musel ustoupit naléháni Marie a kmotry, které navrhovaly holiče odnaproti, což bylo posléze přijato. Toho dne se v domě ovšem konala veselice; hosté pána domu, všichni zámořští, vyzývali se vzájemně zpěvem, jak bylo zvykem; hosté kmotry, kteří byli všichni domácí, tančili fado. Holič přinesl housle, jež jsou, jak známo, oblíbeným nástrojem příslušníků tohoto povolání. Leonardo chtěl, aby oslava měla zpočátku aristokratický ráz, a navrhl tančit menuet jako na královském dvoře. Myšlenka byla přijata, i když se těžko sháněly taneční páry. Konečně se však zvedla zavalitá, malá matróna, žena jednoho hosta, dále pak jedna její družka s postavou úplně opačnou, než měla ta první, poté Leonardův drobný, malinký kolega, vypadající na darebáka, a kostelník z katedrály, vytáhlý, hubený muž, který ze sebe dělal elegána. Kmotr zahrál na housle menuet; a kmotřenec, ležící na Mariině klíně, doprovázel každý tah smyčce jekotem a komíháním nožiček. To způsobilo, že kmotr chvíli co chvíli ztratil rytmus a musel začínat znovu. Po menuetu obřadnost vyprchávala, a jak se tehdy říkalo, veselost nabývala vrchu. Objevilo se tam několik chlapců s kytarou a Leonardo se po naléháni dam rozhodl zahájit lyrickou část zábavy. Sedl si na stoličku v odlehlém koutě pokoje a vzal do ruky kytaru. Bylo neodolatelně komické, když v šatech, 20 jež nosil do práce — redingot, kalhoty a kord —, doprovázel jednotvárným drnkáním na strunách nástroje trylky národní písně. Inspiraci k svému zpěvu nacházel ve stesku po rodné zemi, což u dobrého Portugalce, jakým on byl, bylo přirozené. Píseň zněla takto: Na šťastné dni tam v otčině se těžko zapomíná, tam ve dne v noci zpíval jsem, před sebou sklenku vína. Výkon byl pozorný a potlesk nadšený; jedině děcko, jak se zdálo, píseň náležitě neoceňovalo; chovalo se kotci stejně, jako se chovalo ke kmotrovi, udávajíc takt vřeštěním a kopáním. Marie se zarudlýma očima vzdychala. Leonardův zpěv mocně rozohnil hosty a definitivně skoncoval s obřadností. Všechno poté bylo samý křik, z něhož se rychle vyvinul povyk a ještě rychleji hulákání, jež nevedlo dál jen proto, že žaluziemi ve dveřích a oknech bylo občas vidět jisté postavy, prozrazující, že je nablízku Vidigal. Veselice skončila pozdě; poslední odešla kmotra, když předtím požehnala kmotřenci a položila mu na povijan kytici routy. KAPITOLA II První trampoty Přeskočme léta po narození a křtu našeho hrdiny a shledejme se s ním, až mu bude sedm let. Řekněme jenom, že se během celé té doby chlapec nezapřel. Projevoval se stejně, jako když přišel na svět: stále 21 mučil okolí vřeštivým pláčem, vztekal se a obzvláště měl spadeno na kmotru, kterou nemohl vystát. Vyváděl prostě až běda. Jakmile začal chodit a mluvit, stal se z něho kazisvět: rozbíjel a trhal všechno, co mu padlo do rány. Náruživě si oblíbil Leonardův dvourohý klobouk, a jestliže mu ho majitel nechal ze zapomnětlivosti někde na dosah, oprašoval jím veškerý nábytek, strkal do něho všechno, nač přišel, drhl jím stěny a nakonec i zametal byt, dokud mu Maria, zoufalá nad tím, že by si to mohly odnést jak její uši, tak i její hřbet, nevyrvala nešťastnou oběť z rukou. Byl to nejen uličník, ale i velký jedlík; když neprováděl čertoviny, jedl. Maria mu neodpouštěla: pořádně mu masírovala jistou část těla, avšak on byl nenapravitelný, neboť jeho vlastností byla i tvrdohlavost; a tak klukoviny začínaly znova, sotva přešla bolest po výplatě. Takto dosáhl věku sedmi let. Maria byla přece jen venkovská holka, a Leonardo začal vážně litovat všeho, co pro ni a s ní dělal. A věděl proč; vždyť — povězme to hned a bez okolků — od jisté doby měl oprávněné pochyby o její věrnosti. Už několik měsíců sledoval, jak jistý seržant obchází často kolem jeho dveří a zvědavě nahlíží dovnitř žaluziemi; když se jednou vracel domů, zdálo se mu, že ho vidí opírat se o okno. To však brzo přešlo. Potom začal s údivem pozorovat, že za ním dochází domů kvůli úředním záležitostem jistý jeho kolega, a to vždy v podivnou dobu; avšak i to brzy pominulo. Posléze se mu stalo, že se párkrát srazil u domu s kapitánem lodi, jíž přijel z Lisabonu, a to mu dělalo ' těžkou hlavu. Když se jednou dopoledne nečekaně vrátil domů, někdo v pokoji otevřel při jeho příchodu překotně okno, vyskočil na ulici a zmizel. To rozptýlilo všechny pochybnosti a ubožák, zaslepený žárlivostí, jak se říká, ztratil hlavu. Spisy, jež nesl v podpaží, odhodil na lavici a se zaťatými pěstmi se vyřítil k Marii. „Ty jedna ....!" Nadávka, kterou měl na jazyku, byla tak ostrá, že se mu vzpříčila v hrdle . .. Roztřásl se přitom po celém těle. Maria ustoupila o dva kroky. Byla ve střehu, neboť nepatřila k těm, jež se dají jen tak zastrašit. „Táhni odtud, Leonardo!" „Nevolej už na mne jménem, nevolej už na mne jménem .. . nebo ti zacpu hubu pěstí..." „Marš odtud! Kdo ti o to říkal, abys mě obletoval na palubě?" To Leonarda dopálilo do morku kostí; vzpomínka na lásku rozjitřila jeho bolest, způsobenou nevěrou, a žárlivost a hněv, jež ho posedly, se proměnily v krupobití ran, které plačící a křičící Marii po marném pokusu o odpor obrátily na útěk: „Ach .. ach ... Pomoc, pane kmotře . . . Pane kmotře ..." Avšak kmotr mydlil zrovna zákazníka a nemohl ho nechat jen tak být. A tak Maria draze a pěkně najednou za všechno zaplatila. Schoulila se pak do koutka a poplakávala. Chlapec sledoval tu scénu s klidnou chladnokrevností; zatím co Maria „platila" a Leonardo si vyléval zlost, klidně vytrhával listy ze spisů, jež otec odložil na lavici, a stáčel si z nich velkou sbírku kornoutů. Když zchladl jeho hněv, nabyl Leonardo smyslu i pro něco jiného, než byla jeho žárlivost, a všiml si záslužné práce, kterou se zabýval chlapec. To ho znovu rozzuřilo, vyzvedl chlapce za uši, ve vzduchu 22 23 s ním udělal půlobrat, vymrštil pravou nohu a nakopl ho rovnou do zadku, takže dítě odlétlo čtyři lokte odtud. „Ty ses narodil jen díky tomu dupnutí a štípnutí! Zasloužíš si tedy, aby tě člověk nakopl a vyrazil z tebe duši." Chlapec snášel všechno s mučednickým hrdinstvím, jenom trochu otevřel pusu, když visel za uši ve vzduchu. Jakmile dopadl na zem, zvedl se, vyřítil se ze dveří, jako střela vnikl do kmotrova krámu a chytil se jeho nohavic. Kmotr držel zrovna nad zákazníkovou hlavou holicí misku, kterou měl předtím u jeho brady; nárazem se miska naklonila a zákazník zažil křest mýdlovou vodou. „No tak, mistře, co to má být? . . „Pane," vykoktal holič, „ ... tím je vinen tenhle spratek . .. Co je ti, kluku?" Chlapec ani nemukl, jenom se vyděšenýma očima zahleděl ven a třesoucí se rukou ukázal k domovu. Kmotr se tam též podíval, a zbystřiv sluch, uslyšel Mariiny vzlyky. „Hm!" zamumlal. „Už vím, kolik uhodilo . . . vždyť jsem to říkal... už je to tady! . . ." A omluviv se zákazníkovi, vyběhl z krámu podívat se, co se děje. Z těchto slov je patrno, že něco tušil; a věz, čtenáři, že ho tušení nezklamalo. Špehovat někoho, vyzvídat u služebnictva, co se děje v té či oné domácnosti, bylo tehdy tak běžné a zakořeněné, že se dodnes, po tolika letech, uchovávají hluboké stopy tohoto chvályhodného zvyku. Když sedával v krámě, předstíral, že brousí holicí náčiní, a zatím sledoval seržantovo obcházení kolem Leonar-dových oken, nevhodné návštěvy jeho kolegy a ko- ncčně pokusy lodního kapitána. Proto počítal, že jednou dojde k tomu, co se právě tecf stalo. Sotva přešel přes ulici, strčil do žaluzie, kterou chlapce stáhl, a vkročil dovnitř-. Zamířil k Leonardovi, chovajícímu se ještě nepřátelsky. „Kmotře," řekl, „pozbyl jste rozumu?" „Rozumu ne," prohlásil Leonardo dramatickým tónem, „ale cti!..." Maria, cítící oporu v kmotrově přítomnosti, si dodala znovu odvahy a povýšeně, výsměšně řekla: „Cti!.. . Cti soudního vykonavatele ... Pch!" Vulkán hněvu, jejž Mariiny slzy přitlumily, se znovu rozsoptil při této urážce nejenom Leonarda samého, nýbrž i všech ostatních jeho kolegů. Opět zaplavila Marii směsice urážek a úderů pěstí z Leo-nardových rukou i úst. Z nedopatření jich dostal pár i kmotr, jenž se do toho vložil; odstoupil tedy raději trochu stranou a popuzen tím, žc ztroskotaly jeho smiřovad pokusy, bručel si: „Čest soudního vykonavatele a věrnost vesnické husy, to je prašť jako uhoď!" Nakonec se bouře utišila; Maria si sedla do kouta, plakala tam a proklínala hodinu svého narození, den, kdy po prvé spatřila Leonarda, šlápnutí na nohu a Štípnutí, jímž začaly námluv)' na palubě, a všechno ostatní, co se jí vybavovalo v mysli bolestí z utrpěných ran. Leonardo po chvíli klidu dostal znovu záchvat vzteku, zaťal zuby a s rukama v kapsách a se zarudlýma očima a nadutými tvářemi se jal prudce klátit pravou nohou. Potom, jakoby definitivně rozhodnut, shromáždil rozptýlené listy akt, které chlapec vytrhal, nasadil si na stranu dvourohý klobouk, uchopil hůl, a prásknuv dveřmi, odešel. 24 25 ,,Aby to čert vzal!..." vykřikl ještě. „Však on to vezme. . . však on to vezme..." zvolala Maria už zase sebejistě, s rukama založenýma v bok. „Protože takhle to nemůže zůstat, aby na mě vztahoval ruce!... Tak to zase ne!... Půjdu s tím k soudu! . . „Ale kmotro ..." „Žádné ale, kmotře. . . Půjdu s tím k soudu, a ať je tenhle soudní vykonavatel sebevětší šejdíř, na mne si nepřijde." „Od toho raději dál, kmotro . . . Člověk nikdy neví, jak to dopadne, když si začne něco se soudy. .. kmotr je jejich úředník a ty budou jistě hájit své lidi." Mariiny výhrůžky bylo jen chvastounství, které zrodil hněv, a tak stačilo trochu kmotrových domluv, aby ustoupila a doma zase zavládl mír. Mezi oběma se rozpředl dlouhý rozhovor, po jehož skončení kmotr odešel se slovy: „On se vrátí... to je jenom ta jeho prchlivost... to přejde, a když ne, jak jsem řekl: vezmu si chlapce k sobě." To Marii stačilo k spokojenosti. Její rozhodnutí už uzrálo (snad dříve, snad až teď), a proto se ve zmíněné rozmluvě snažila navnadit kmotra, aby jí slíbil, že si v případě nějakého nesouladu vezme synka k sobě a bude o něj pečovat. Tento nesoulad vyvolala ona, ale kmotr věřil, že jej způsobil Leonardo; čtenář však uvidí, že ubohý ten muž byl shovívavý a že Maria věděla, proč zesměšňuje čest soudního vykonavatele. Celá tato scéna, kterou jsme právě popsali, se odehrála ráno. K večeru vstoupil do kmotrova krámu zkormoucený a smutný Leonardo. Chlapec na lavici se zachvěl, připomínaje si vzdušnou procházku, na 26 kterou ho ráno poslal tátův kopanec. Kmotr mu vyšel vstříc a se smířlivým úsměvem řekl: „Co bylo, bylo. Pojďme za ní... ona toho lituje ... je to jen mladistvá ztřeštěnost... už to jakživa neudělá . . ." Leonardo neodpověděl a jal se procházet po krámě s rukama za zády, pod šosem redingotu. Jeho obličej však napovídal, žc vitá kmotrova slova a že by je byl pronesl sám, kdyby jej holič nebyl předešel. „Pojďme tarn.'* opakoval kmotr, ,,a bude po všem! Chudinka . . . byla celá uplakaná." „Tak pojďme," svolil Leonardo. Na prahu se zastavil, jako by si umínil, že dovnitř nepůjde; ve skutečnosti však čekal, že ho kmotr začne prosit. Až to Maria uslyší, přesvědčí se, že tam byl dovlečen násilím a nepřišel tedy z vlastní vůle. Kmotr to pochopil a vyhověl Leonardově myšlenému přání slovy: „Jen pojďte dál, člověče... už je dost té detinskosti... co se stalo, stalo se." Vstoupili dovnitř. V pokoji nebyl nikdo; Leonardo si sedl ke stolu a podepřel si obličej rukou; dvourohý klobouk měl stále šikmo na hlavě, což působilo dojmem zpola komickým, zpola melancholickým. „Kmotro," pravil hlasitě smírčí soudce, „už je po všem; pojďte sem..." Nikdo neodpověděl. „Asi někde v koutě pláče," vysvětlil holič. A začal ji hledat po celém domě. Ten nebyl příliš veliký, takže ho za chvíli proběhl a byl krutě zklamán, když Marii nenašel. Zpola sklíčen, zpola zděšen, vrátil se do pokoje. Leonardo, předpokládající, že Marii našel a bezpochyby ji přivádí za ruku zarmoucenou a pokořenou, 27 chtěl si dodat důležitosti. Vstal a s rukama v kapsách se obrátil zády k místu, odkud kmotr přicházel. „Příteli!" zvolal holič, přibližuje se k němu. „Nic!" vskočil mu do řeči Leonardo, aniž se otočil. „Odvolávám svá slova . . . rozmyslel jsem si to! ..." „Podívejte, člověče . . „Nic, nic ... je konec .. Jak to Leonardo říkal, stále se obracel zády ke kmotrovi, jenž se pokoušel stoupnout si před něho. „Člověče, poslyšte ... podívejte, vždyť kmotra ..." „Nechci o ní ani slyšet... Všemu je konec, už jsem řekl..." „Vždyť ona je pryč . . .člověče.. .vždyť ona j e pryč," vykřikl kmotr netrpělivě. Při těchto slovech do Leonarda jako když blesk uhodí. Celý rozechvěný se obrátil, a když Marii neviděl, dal se do pláče. „Tak vida," řekl vzlykaje, „už je po všem... sbohem, kmotře!" „Ale podívejte se, vždyť máte chlapce..." přerušil jej holič. Leonardo bez odpovědi spěšně odešel. Kmotr se dovtípil; viděl, že Leonardo opustil syna, když ho předtím opustila matka, a posunkem jako by chtěl naznačit: Dobrá, tak tedy... poneseme to břímě my. Nazítří už všichni sousedé věděli, že Leonardova žena utekla s kapitánem lodi, jež večer předtím odplula do Portugalska. „Ach!" povzdychl si kmotr s potměšilým úsměvem, když se to dověděl, „zastesklo se jí po vlasti!" 28 KAPITOLA III Je konec rozpustilostem Leonardo opustil navždy osudný dům, kde ho stihlo tak kruté neštěstí. Už do těch končin ani nevkročil, takže ho kmotr dlouho neviděl. Chlapec se z počátku choval u kmotra naprosto rozumně a vážně, ale ledva se s novým prostředím víc obeznámil, začal vystrkovat růžky. Přesto si však získal kmotrovu hlubokou náklonnost, jež rostla den ode dne, až se z ní zakrátko vyvinulo bezmezné slepé a vášnivé přátelství. I chlapcovými, většinou zlomyslnými rozpustilostmi se ten dobrý muž bavil a v celé čtvrti nebylo podle něho hodnějšího dítěte. Neúnavně vyprávěl sousedstvu všechno, co chlapec říkal a dělal. Někdy to byly skutečné nezpůsoby, které on pokládal za projevy důvtipu a živosti, jindy zase výroky, jež prozrazovaly velké darebáctví na jeho věk, ale které se kmotrovi zdály nevinné jako lilie. U člověka, jenž vedl takový život jako on, to bylo přirozené. Ačkoliv mu bylo přes padesát, nikdy k nikomu nepojal náklonnost, žil stále sám, v ústraní, a byl zatvrzelým přívržencem důsledného celibátu. A tak se při první náklonnosti, kterou k někomu pocítil, celý rozplýval a jeho láska k chlapci hraničila úplně se zaslepeností. Chlapec ovšem využíval beztrestnosti, které se z toho důvodu těšil, a dělal si, co ho napadlo. Někdy seděl v krámě a bavil se tím, že se šklebil na zákazníky, které kmotr právě holil. Jedni se nad tím rozčilovali, jiní se bezděčně smáli a výsledkem toho bylo, že k chlapcově velké radosti, ale ke kmotrově ostudě odcházeli často pořezáni. Jindy schoval někam do kouta kmotrovu nej nabroušenější břitvu a zákazník, 29 ač byl jak na skřipci, musel dlouho čekat s namydlenou tváří, než ji kmotr našel, zatím co viník se potají zlomyslně hihňal. Nic v dome dlouho neobstálo, chlapec obracel všechno vzhůru nohama, na zahradě házel kamením po střechách sousedů nebo sedával ve dveřích krámu a hádal se s kolemjdoucími i s těmi, kdo byli v oknech, takže ho tam nikdo neměl rád. Kmotr však dělal jakoby nic a i nadále ho nezměrně miloval. Celé noci trávil někdy tím, že stavěl vzdušné zámky; snil o jeho velkém bohatství a vysokém postavení a snažil se zkoumat prostředky, kterými by chlapec tohoto cíle dosáhl. Uvažoval asi takto: V otcově zaměstnání. .. (přemýšlel) se sice dají vydělat peníze, když je člověk i šikovný, ale lidé budou pořád říkat: hele, soudní vy-| konavatel!... Raději tedy nic. .. touhle cestou ne.. . i Pokud jde o moje řemeslo ... pravda, já jsem se | protloukl (toto „protloukl jsem se" má historii, kterou ještě vylíčíme), ale nechci, aby otročil pro pár šestáků spropitného... Snad by bylo dobré dát ho na studie ... ale, hrome, nač to, studovat ? Zdá se sice, že má dobrou paměť, takže bych ho mohl poslat později do Coimbry ... Ano, to by šlo... našetřil jsem si pár haléřů, sám jsem už starý, děti ani příbuzné nemám ... ale co bude k čertu v té Coimbře dělat? Bakalářem nebude, z toho nic nekouká, advokátem, to je dobré . . . ano, advokátem ... ale raději ani to ne; jsem na štíru s těmi, kdo mě zavalují lejstry a žalobami... A co bohoslovec . . . Hm, bohoslovec, to je ono ... z toho je seriózní zaměstnání. . . hodně vynáší... a jednoho dne by se mohl stát farářem. Dobrá, bude farářem . .. no ano, bude jím; ještě ho jednou ke své radosti uvidím, jak slouží mši. . . jak káže v katedrále, a pak vší té chátře v sousedství, které je trnem v očích, ukážu, že ho mám mít proč rád. Ještě je maličký, ale udělám vše možné, aby se tady trochu otesal, a jak mu bude dvanáct nebo čtrnáct, šupajdy s ním do školy. Když se hodně napřemítal o svém záměru, zavolal si jednou chlapce a řekl mu: „Pojd sem, hochu, už je z tebe muž (bylo mu devět let), musíš se učit, abys to jednoho dne někam dotáhl; od pondělka (byla středa) té začnu učit číst a psát. Do konce týdne se můžeš ještě vydovádčt." Chlapec vyslechl proslov zpola udiveně, zpola znechuceně, a odpověděl: „Tak to už nebudu smět chodit na zahradu ani si hrát u dveří?" „V neděli po mši..." „Když já ale nemám mši rád." Kmotrovi se odpověď nelíbila; tak přece nesmí mluvit člověk, který má jít na kněze; ale ani proto se nevzdal naděje. Chlapec si vzal k srdci kmotrova slova: „Do konce týdne se můžeš ještě vydovádět", vykládaje si je tak, že ve zbývající době volna je mu plně dovoleno tropit špatné i dobré kousky, jaké ho napadnou. Celý den tedy hrozně dováděl. Dvakrát nebo třikrát ho kmotr přistihl, jak sedí obkročmo na zdi, jež oddělovala jeho zahradu od sousedovy, a vystavuje se vážnému nebezpečí, že spadne. Když večer seděl před krámem, spatřil v dálce na konci ulice průvod osvětlený lucernami a svíčkami a uslyšel modlící se kněze. Zachvěl se při tom radostí a vymrštil se. Byla to křížová cesta. J Ještě nedávno byly někde v ulicích našeho města tu i a tam na zdech černé kříže. Každou středu i jiné dny v týdnu vycházelo z chrámu Srdce Ježíšova i z jiných kostelů jakési procesí, složené z několika páterů, nesoucích krucifix, přísluš- ná 3 — Paměti 31 níků různých bratrstev se svítilnami a velkého množství lidu. Kněží odříkávali modlitby a dav je po nich opakoval. U každého kříže se průvod zastavil, všichni poklekli a dlouho se modlili. Toto počínání, jež plně uspokojovalo zbožné věřící, zavdávalo podnět a příležitost k všeobecnému výsměchu a nemravnostem, jaké jen napadly tehdejší kluky, z nichž jsou teď už dospělí, horlivě brojící proti neuctivosti dnešních chlapců. Chodili v zástupu za procesím a přerušovali litánie hlasitými, někdy vtipnými, jindy neslušnými průpovídkami; tahali za sebou dlouhé motouzy, na jejichž koncích byly připevněny bachraté voskové kuličky; jesdiže se jim dostal do rány nešťastník, kterému lety vypadaly vlasy, postavili se do patřičné vzdálenosti, a schovávajíce se jeden za druhého, vrhli střelu tak, aby dopadla přímo na pleš věřícího; poté rychle strhli provázek zpět, takže mkdo nepřišel na to, odkud rána vyšla. Tyto i jiné scény vyvolávaly pokřik a smích davu. Tomu se v oněch „zbožných" dobách říkávalo chodit na křížovou cestu. Jak jsme už řekli, zachvěl se chlapec radostí, když si všiml, že se blíží procesí. Sešel potajmu s prahu, a aniž ho kmotr viděl, stoupl si na špičky ke stěně mezi dvojí dveře krámu, aby lépe viděl. Jak se průvod přibližoval, byl chlapec blahem celý bez sebe. Když zástup došel až přede dveře, hoch si rozechvěn radosti uvědomil kmotrova slova: ,,Do konce týdne se můžeš ještě vydovádět." Nahlédl do krámu, a jakmile viděl, že kmotr je zaneprázdněn, jedním skokem se připojil k davu, posiluje smíchem a křikem jeho povyk. Cítil, že ho zaplavuje horečná radost; zapomněl na všechno, hopsal, poskakoval, křičel, modlil se, zpíval a jenom to nedělal, co bylo nad jeho síly. Tam se hned spolčil s dvěma jinými, stejně starými chlapci, kteří šli také v zástupu, a než se nadál, ocitl se s křížovou cestou opět v kostele Srdce Ježíšova. KAPITOLA IV Hádání osudu Zatím co zarmoucený holič hledá všude chlapce a nikdo mu nemůže dát o něm zprávu, podívejme se, kam se poděl Leonardo a jakou pěknou šlamastiku si zase nadrobil. Na bahnitém břehu Nového města stála vedle kaluže ohyzdná chatrč s doskovou střechou a s průčelím tak špinavým a spodní svou částí tak zablácenou, že se nedalo soudit na velkou čistotu uvnitř. Tvořila ji světnička a ložnice; jediným zařízením byly tří dřevěné židle, několik rohoží pohozených v koutě a ohromná dřevěná bedna, která sloužila k mnoha účelům: jako jídelní stůl, postel, prádelník a polička. Ježto bylo skoro pořád obydlí zavřeno, bylo obestřeno jistou tajemností. Ponuré stavení obývala osoba tak odporná, že si odpornější nelze představit: starý mestic se škaredou a nečistou tváří, oblečený do hadrů. Budeš proto jistě, čtenáři, překvapen, že jeho zaměstnáním bylo hádat osud i Tehdy se takovým věcem hodně věřilo a těm, kdo podobné zaměstnání vykonávali, byla prokazována jakási pověrečná úcta. Jen si představte, jaký zlatý důl to byl pro šikovné lidi! A v čáry nevěřil jenom drobný lid; vypráví se, že si i mnoho příslušníků tehdejší smetánky chodilo kupo- vat osud za skrovnou cenu několika nemorálních a pověrčivých obřadů. Nuže, i náš přítel Leonardo si vzal do hlavy, že si koupí osud. Příčinou toho byly trampoty s novou láskou, ze které se mu teď točila hlava. Šlo o jednu cikánku. Leonardo ji spatřil krátce po Mariině útěku, a z ještě doutnajícího popele zhrzené lásky vyšlehla jiná, ale stejně málo opětovaná. Leonardo byl však romantik, jak se říká dnes, a vrták, jak se říkalo tehdy; bez nějaké té lásky se nemohl obejít. Ježto dost vydělával a byl proto stále při penězích, snadno dívky svého srdce dobyl; avšak jeho duše prahla po věrnosti a výlučném postavení v lásce, a toho nemohla dosáhnout; cikánka byla více méně ze stejného těsta jako ta předchozí. Všude se naskytnou seržanti, jiní soudní vykonavatelé a lodní kapitáni; i tato dívka ho několikrát podvedla a nakonec mu také ukázala paty. Jelikož však tentokrát neutekla ze stesku po vlasti, rozhodl se Leonardo, že své milé dobude jakýmikoliv prostředky zpět. Docela snadno ji nalezl, a když mu nářek, žadonění a hrozby nebyly nic platné, odhodlal se usilovat pomocí nadpřirozených sil o to, čeho se mu nemohlo dostat přirozenou cestou. Tělem i duší se tedy upjal k míšenci z domu u bahniska, nej slavnějšímu ze všech lidí tohoto zaměstnání. Podrobil se už nekonečnému množství pokusů, začínajících vždy vyplacením určité částky, ale ničeho ještě nedosáhl; dal se už vykuřovat dusivými bylinami, pil odporné nápoje, znal nazpaměť tisíce tajemných modliteb, které musel mnohokrát denně opakovat, skoro noc co noc skládal na určená místa peníze a předměty, aby si, jak říkal míšenec, přivolal pomoc, naklonil božstva, a přesto cikánka čarám odolávala. Posléze se rozhodl, že podstoupí poslední pokus, jenž byl stanoven přesné na půlnoc v domč nám již známém. Leonardo tam přišel v určenou hodinu. Na prahu sc srazil s odporným černoknčžníkem, jenž mu nedovolil vstoupit tak, jak byl, a donutil ho svléci se do roucha Adamova, poté ho zahalil do nečistého pláště, jejž nesl, a teprve pak ho pustil dovnitř. Pokoj byl směšně a ponuře vybaven, ale jeho popisem se nebudeme namáhat; mezi jinými věcmi, jejichž význam znali jenom ti, kdo byli zasvěceni do míšencových tajemství, hořela tam uprostřed hranická. Na počátku obřadu musel Leonardo poklckávat ve všech koutech pokoje a odříkávat modlitby, jež už znal, a některé jiné, jimž se musel při té příležitosti naučit. Potom se šel modlit k hořícímu roští. V té chvíli se vynořily z druhého pokoje tři nové postavy, aby sc zúčastnily obřadu, a za doprovodu nejvyšsího kněze spustily kolem Lconarda dábelský tanec. Pojednou však bylo slyšet, jak někdo lehce klepe na dveře a klidný hlas venku říká: „Otevřte!" „Vidigal!" zašeptali všichni jednohlasně v nevýslovné hrůze. KAPITOLA V Vidigal Tón hlasu, jenž řekl: „Otevřte!", nahnal přítomným, jak jsme pověděli, strach a hrůzu. A ne bezdůvodně; bylo to jako zvěst velké pohromy, z které nevybřednou. Tenkrát nebyla městská policie ji-ště organizována, lépe řečeno: byla organizována v souladu s dobovými tendencemi a ideami. Svrchovaný král, nejvyšší soudce ve všem, co se týkalo tohoto správního 34 3? odvětví, byl major Vidigal; byl to soudce, který soudil a uděloval tresty, a zároveň biřic, jenž honil zločince; u případů, jež spadaly do jeho pravomoci, nebylo svědků, důkazů, argumentů, procesu, všechno bylo soustředěno v jeho osobě; jeho „spravedlnost" byla neomylná, proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání; dělal si, co chtěl, a nikomu se nemusel zodpovídat. Vykonával tedy jakousi policejní inkvisici. Avšak — všechna čest — vezmeme-li v úvahu myšlení té doby, j své moci ve skutečnosti příliš nezneužíval, ba v někte-ijrých případech ji uplatňoval přímo znamenitě. Vidigal byl vysoký, nepříliš tlustý muž, působící dojmem lenocha; díval se stále k zemi, mel pomalé pohyby a klidný, nasládlý hlas. Přes tento krotký vzhled nebyl by se jistě našel člověk vhodnější k onomu úřadu, jejž zastával způsobem svrchu popsaným. Vidigalova setnina, složená obvykle z granátníků, někdy však i z jiných vojáků, jež si sám velitel vybíral v oddílech přebývajících ve městě a kteří byli vesměs vyzbrojeni tlustými pendreky, vykonávala službu v noci a plnila funkce policie i ve dne. Nebylo slepé nebo boční uličky, třídy či náměstí, které by nebyly zažily hrdinné snažení pana majora, aby dopadl darebáka nebo ulovil tuláka. Jeho bystrost byla příslovečná, a proto již samo jeho jméno nahánělo panický strach všem, kdo neměli klidné svědomí a čisté ruce. Jestliže se uprostřed povyku při nějakém pravém fadu, kdy se nebral příliš ohled na slušnost a na nervy sousedů, ozvalo: ,,Je tady Vidigal", okamžitě se scéna změnila, všechno se v mžiku uklidnilo a veselice dostala hned seriózní tvář. Když některý tehdejší 1 výtržník (jenž byl proslulý malou činorodostí a pracovitostí) byl v noci, kdy šel s pláštěm přes záda a kytarou přes rameno do nějaké bujaré společnosti, přistižen jemným hlasem, jenž mu prostince říkal: „Pojď sem! Kain jdeš?", nezbývalo mu, pokud lo ještě šlo, než vzít nohy na ramena, poněvadž jinak by jistč neunikl několikadennímu vezení nebo alespoň strážnici u katedrály, anebo by poznal jako nutný následek setkání šleh bičíku na zádech. Rozumí se tedy samo sebou, že se naši kouzelníci a jejich nešťastná obět rozutekli, jakmile poznali po hlase, kdo k nim jde. Chtěli uniknout zadním vchodem, ale ivn obklíčili gmnálníri, v jejichž rukou bylo vidět výše zmíněnou zbraň. Dveře se bez velkého odporu otevřely a major Vidigal (neboť to byl skutečně on) se svými granát niky je přistihl přímo při činu — při černoknčžnictví, neboť ještě hořela hranice a obětní předměty. „Och!" řekl, „tady se pokouší osud ..." „Pane majore, proboha vás prosím ..." „Chtěl bych vidět, jak to vypadá. Pokračujte! Jen žádné okolky a hezky do toho!" Nešťastníci trochu zaváhali, ale když viděli, že by jim odpor nebyl nic platný, opakovali obřad od začátku. Vojáci se tomu uchichtávali, neboť asi tušili, jak to dopadne. Lconardo se div nepropadl studem, a to tím spíš, že ho znali, a hleděl se proto co nejpečlivěji zahalil do svého špinavého pláště. Skoro ztěžka poklekl znovu na témž místě a opět začal kolem něho tanec, jemuž major přihlížel se založenýma rukama a netečným výrazem. Když se čarodějové v domnění, že se tady už dost uatančili, pokusili přestat, vybídl je major jemně: „Jen pokračujte!" Po dlouhé době chtěli toho nechat znovu. „Jen pokračujte!" řekl zase major. Pokračovali ještě půl hodiny; poté k smrti unaveni chtěli poznovu skončit. 36 37 Ještě ne! Pokračujte!" Tančili nekonečně dlouho a byli už tak vyčerpáni, že dál nemohli; našemu Leonardovi, jenž klečel vedle hranice, se pot lil v potůčkách. Teprve tehdy byl major spokojen; dal příkaz, aby přestali, a aniž hnul brvou, zvolna a jemně řekl vojákům: „Tak do toho, granátníci!" Při těchto slovech se zvedly biče, prudce začaly dopadat na záda oněch „počestných" lidí a ještě na chvíli je přiměly k tanci. „Dost!" zavelel major po dobré čtvrthodině. Každému účastníku pak začal číst levity; při tom vyslovil své politování, že to muselo dojít tak daleko. Nakonec vždy skončil otázkou: „Čím jste?" Nikdo neuměl odpovědět. Major se usmíval a se škodolibým úsměvem vždy dodával: „No dobrá!" Pak přišel na řadu Leonardo. „No člověče, vy jako soudní úředník byste měl jít příkladem." „Pane majore," odpověděl Leonardo stísněným hlasem, „k tomu všemu mě dohnala ta zatracená holka; já už nevím, co dělat..." „Tak se z toho musíte vyléčit! Pojďme na strážnici." Toto rozhodnutí přivedlo Leonarda na pokraj zoufalství. Beze všeho by odpustil rány, jež utržil, pokud by byly uchovány v tajnosti; jít však na strážnici a odtud snad do vězení... to nemohl přenést přes srdce. Prosil majora, aby jej toho ušetřil, avšak major byl neoblomný. Aby se pomstil za svou hanbu, jal se spílat cikánce, která mu způsobila takové utrpení. Strážnice stála na náměstí u katedrály; byla to jakási záchytka, kam se odváděli ti, kdo byli zatčeni v noci, než jim určili něco vhodnějšího. Je pochopitelné, že tam ráno chodívali lidé, kteří sháněli drby, a snadno se tam dozvídali vše, co se přes noc zběhlo. Leonardo tam strávil zbytek noci a velkou část dopoledne, vystaven na odiv zvědavcům. Měl takovou smůlu, že náhodou gel kolem jeden kolega, a sotva ho spatřil, vkročil dovnitř a dal se s ním do řeči. Proto zanedlouho celá vznešená korporace městských soudních vykonavatelů věděla, co se stalo s Leonardem, a už se chystala udělit mu slavnostní důtku. Najednou se však všechno změnilo — Leonarda vsadili do vězení. Jeho kolegové byli tím naoko zarmouceni, ale v duchu tu jeho smůlu vítali, poněvadž Leonardo měl hodně zákazníků, kteří po dobu jeho věznění budou vyhledávat je. KAPITOLA VI První noc mimo domov Sotva si kmotr povšiml, že kmotřenec zmizel, zmocnil se ho hluboký zármutek; ztropil poplach mezi sousedstvem, hledal, pátral, ale nikde nebylo po něm ani vidu ani slechu. Tu si vzpomněl na křížovou cestu a vytušil, že chlapec šel asi s procesím; proběhl tedy ulicemi, jimiž průvod procházel, a zkormouceně se ptal všech kolemjdoucích na drahocennou pokladnici svých nadějí; nenacházeje stopu, došel až k Srdci Ježíšovu, kde mu řekli, že viděli, jak odtud kostelník vyhodil tři chlapce, kteří dělali své divy, když procesí vcházelo do chrámu. To bylo jediné, čeho se mohl holič dopátrat. Dlouho se potuloval po ulici a teprve pozdě v noci se vrátil domů. Když přistoupil k domovním dveřím, 38 39 otevřelo se okénko u sousední žaluzie a ženský hlas se otázal: „Tak co, sousede? Nic?" „Nic sousedko," odpověděl kmotr skleslým hlasem. „Však vám říkám, že ten kluk je zloduch..." „To mi neříkejte, sousedko..." „Budu to říkat a opakovat, že to je zloduch ... Nedej Bůh, ale tohle může špatně skončit..." „Ale paní," odpověděl kmotr rozhorleně, „proč se pletete, do čeho vám nic není? Hleďte si svého, starejte se o své krajky a paličky, a cizí lidi nechte na pokoji!" Pak vesel do domu pobroukávaje si: „Já s tou ženskou jednou zatočím! Pořád vede svou, pořád jenom sýčkuje!" Celou noc ten nebohý muž oka nezamhouřil přemýšleje, jak chlapce najít; ukul tisíce plánů a nakonec si řekl: „V nejhorším půjdu za majorem Vidigalem." A čekal, až se rozední, aby mohl pokračovat v pátrání. My mezitím uspokojíme čtenáře, který je už možná zvědav, kam se vlastně chlapec poděl. S portugalskými přistěhovalci dostala se do Brazílie také metla zvaná cikáni. Jelikož nepracovali a neměli svědomí, vydobyli si zasloužené úcty nejvybranějších ničemů. Kdo měl rozum, nic si s nimi nezačínal, poněvadž by jistě od nich nevyváži se zdravou kůží. Poezii svých obyčejů a svého přesvědčení, o nichž se tolik mluví, nechali na druhé straně oceánu a do Brazílie si přinesli jenom špatné zvyky, prohnanost a darebáctví. Kdo nevěří, ať se zeptá našeho Leonarda. Za celičký den zpravidla ani stébla nepřeložili, ale nebylo večera, aby něco neoslavovali. Bydleli obvykle trochu stranou uliček na předměstí a požívali plné svobody. Ženy se na své poměry strojily skoro přepychově; nosily hodně krajek a mašlí, měly v oblibě vše, co bylo rudé, a žádná z nich si neodpustila aspoň zlatý řetízek na krku. Muži se vyznačovali jen jistým nápadným výrazem ve tváři. Oba kluci, s nimiž se mladý uprchlík skamarádil, byli z jedné cikánské rodiny, bydlící na náměstí Rocio — v místě, kterému se proto až do nedávna říkalo „cikánský tábor". Byli, jak jsme řekli, přibližně stejně staří jako náš hrdina, ale poněvadž vedli potulný život, znali celé město, a aniž si z toho jejich rodiče něco dělali, sami se v něm potloukali; ani jedno procesí, ani jiné podobné příležitosti se bez nich neobešly. Když se tehdy večer, jak již čtenáři vědí, setkali s budoucím bohoslovcem, přidali se k němu a odvlekli ho k svým rodičům, u nichž se podle zvyku konala cikánská slavnost (tento zvyk se dodnes udržuje); jak jsme říkali, veselili se cikáni dnes a denně, ale vždycky si k tomu našli důvod. Dnes to byly krtiny, zítra svatba, teď narozeniny jednoho, pak zase druhého, nebo svátek toho či onoho světce. Tehdy večer tam byl postaven domácí oltář a oslavoval se jeden jejich patron, jehož jméno neznáme. Cestou hryzaly chlapce trochu výčitky svědomí a chtěl se vrátit, ale druzí mu vylíčili, co uvidí, půjde-li s nimi, takže se rozhodl následovat je, kamkoliv budou chtít. Když dorazili k domu, byla už slavnost v plném proudu. Na levé straně pokoje stál oltář, jejž na stole s prostřeným bílým ubrusem ozařovalo několik voskových s ví čiček. Zadní stěnu tvořila kartounová pokrývka s náběrami. Kolem dokola byly v místnosti rozesta- 40 4i veny všemožné stoličky, lavice, žídle apod., na nichž seděli hosté, nikoliv nepočetní. Byli to cikání a starousedlíci. Měli na sobě nejrOznějši toalety", od snesitelných až po hrozné. Veselili se a zřejmě chtěli příjemně strávit noc. Chlapci vstoupili, aniž si jich kdo všiml, a postavili se k oltáři. Za chvilku začalo fado. Všichni víte, co to je fado — ten tak smyslný a pestrý tanec, jenž jako by se zrodil z nejvytříbenějšího uměleckého studia. Více než jakýkoliv jiný nástroj se k němu hodí obyčejná kytara. Fado má rozličné podoby a jedna je originálnější rad druhá. Někdy uničí chvíli uprostřed místnosti jediná osoba, muž či žena, dělá přitom velmi obtížné figury n zaujímá ncjpňvabnější postoje, doprovázejíc to všechno luskáním prstů a ponenáhlu se blížíc k tomu, kdo se jí zalíbil; postaví se před něho, ustoupí o krok, zakrouží několikrát piruetu a nakonec zatleská na znamení, že si toho dotyčného vybrala, aby nastoupil na její místo. Tak to pokračuje dokola, až se všichni vystřídají. Jindy spolu tančí muž a žena. S co největší přesností zachovávají rytmus hudby a pomalými či rychlými kroky tanci podle ní, pak se od sebe vzdálí a nato se opět přiblíží; muž někdy drobnými krůčky kráčí za ženou, zatím co ona, pohupujíc nepatrně tělem a rukama, zvolna ustupuje, jindy ona kráčí za mužem a ustupuje zase on, až se nakonec znovu setkají a tančí spolu. Někdy tančí kolo i více osob, přerušujících občas rytmus tleskáním a dupotem, často hřmoíným a dlouhým, jindy zase tlumenějším a kratším, ale pořád stejným a jednoznačným. Kromě toho se vyskytují ještě jiné podoby, o nichž mluvit nebudeme. Hudba je pro každou z nich jiná, ale vždycky se hraje na kytaru. Často sám hudebník v jistém rytmu doprovází píseň, jejíž slova vyjadřují vskutku básnickou myšlenku. Jakmile jednou fado začne, těžko s ním přestat; končívá vždy až ráno, netrvá-li nepřetržitě celé dny a noci. Chlapec, jenž v radosti na všechno zapomněl, přihlížel veselici, pokud mu síly stačily. Když ho vsak potom začal zmáhat spánek, zalezl spolu se svými dvěma druhy do kouta a tam všichni usnuli, ukolébáváni kytarou a dupotem. Za svítání se s úlekem probudil, vyburcoval jednoho ze svých kumpánů a požádal ho, aby jej dovedl domů. Kmotr byl zrovna na odchodu, neboť chtěl zahájit pátrání, když se s ním srazil. „Setsakramentský kluku . . . kdes to vězel? . . ." „Sel jsem se podívat najeden oltář . . . Copak vy sám neříkáte, že se mám stát knězem?" Kmotr se naň dlouze zadíval a nakonec, když už nemohl odolat jeho naivnímu výrazu ve tváři, dal se do smíchu a odvedl si jej domů, už úplně uklidněn. KAPITOLA VII Kmotra Ted musíme říci něco o jedné osobě, která v tomto přiběhli sehraje důležitou úlohu, ale již bude čtenář sotva znát, poněvadž jsme se o ni zmínili jen letmo v první kapitole; je to porodní bába, která —jak jsme řekli — byla kmotrou našemu hrdinovi. Byla to žena malé postavy, neobyčejně tlustá, dobrácká, naivní, ba poněkud i hloupá, ale v jistém smyslu i lstivá. Živila se jednak tím, že pomáhala při porodu, kteréžto zaměstnání si zvolila ze zvídavosti, jednak tím, že zažehnávala uhranutí; všichni ji znali jako hluboce zbožnou ženu a nejhorlivější modlilku ve městě. Byla zcela přesný kalendář všech církevních slavností, které se tam konaly, znala nazpaměť dny, kdy se v tom či onom kostele slouží mše, jakož i hodinu a dokonce jméno kněze; byla přesná při litaniích, růženci, devítidenní či sedmidenní pobožnosti; nepropásla ani jednu křížovou cestu, ani jedno procesí či kázání; měla tak šikovně rozdělen čas, že se jí nikdy nestalo, aby přišla do kostela po začátku mše. Zrána začínala mší v chrámu Panny Marie V jeskyni; po jejím skončení se odebrala do katedrály na mši o osmé, a když odtud odešla, chytila ještě v devět mši u Sv. Antonína. Jako ženské jejího stavu nosila sukni z černé lilské látky, kterou si brala k jakékoliv blůze, a bílé, hodně tuhé a naškrobené šátky—jeden na krku a jiný na hlavě —, růženec u pasu, routovou snítku za uchem, a to všechno zahaleno klasickou mantilou, na které měla u krajkového lemu připíchnutý zlatý nebo kostěný amuletek. O hlavních svátcích měla místo šátku účes, jenž byl upevněn hřebenem, vykládaným pestrobarevnými kameny. \ Tím, že nosila mantilu, napodobovala španělské zvyky. Pokud jsme však slyšeli, je španělská mantila něco poetického, co obestírá ženy jistou tajemností a stupňuje jejich krásu. S mantilou u našich žen tomu tak není; byla to nej prozaičtější věc, jakou si je možno představit, zvláště když ji nosily podsadité ženy jako kmotra. Nej skvostnější církevní slavnost (a ty byly tehdy hojně navštěvovány) obestřela ponu- rost, jakmile se kostel zaplnil oněmi postavami v černých mantilách, tulícími se a naklánějícími se k sobě a ustavičně si šeptajícími. Přesto byla mantila oděv, jenž nejlépe odpovídal mravům doby; jelikož jednání druhých nejvíce každého zajímalo, bylo třebo vidět a nebýt přitom viděn. Mantila u žen byla jako žaluzie u domů; byla observatoří, odkud se dali pozorovat druzí. í Život, jejž j .tra vedla, byl hodně vzrušený a bohatý na události. Byla porodní bábou, modlilkou a léčila uhranutí, takže měla málo času na návštěvy a vyhledávání přátel a známých. Proto ani k Leonardovi často nechodila. Dlouho byla beze zpráv o něm, o Marii i o kmotřenci, když tu jednoho dne v katedrále zaslechla, jak si dvě zbožné ženy v mantile povídají: „Já vám říkám, že v té venkovské huse ďábli seděli." „A vypadala jako svatoušek ... a co jí udělal Leonardo ?" „No, zmlátil ji, ale to jen urychlilo její útěk s kapitánem ... No ale správně si nepočínala. Leonardo je chlap, vydělává pěkné peníze a jednal s ní jako s dámou!.. „A co ten kluk. .. tak malý a už takový rošťák., ." „Toho se ujal kmotr. Má ho hrozně rád . .. ten chudák je blázen; říká, že z chlapce bude jistě kněz .. . ale jakýpak páter, když má čerta v těle?" V té chvíli započalo pozdvihování; obé pobožnůst-kářky přerušily rozhovor a bily se V prsa. Jednou z nich byla holičova sousedka, jež chlapci předpovídala špatný konec a jíž kmotr slíbil, že s ní zatočí; ta druhá byla z těch, které se zúčastnily oslavy krtin. Sotva to kmotra vyslechla, vypravila se za holičem; 44 45 1 ať si však nikdo nemyslí, že ji tam vedl jiný zájem než zvědavost; chtěla znát ten případ do nejmenších po-drobností, neboť jí dodá hodně látky k rozhovorům v kostele i k rozptylování rodiček, které se svěří její péči. Vkročila do holičství a spustila, sotva kmotra spatřila. „Tak ta ženská nám vytřela zrak, co? No, to je ale pitomost, udělat něco takového Leonardovi, člověku v lak dobrém postavení, královskému úředníkovi „Stýskalo se ji po vlasti/' prohodil kmotr se zlomyslným úsměvem. „Po pekle horoucím se jí stýskalo! Podívejme se na tu mrchu ... A vám, mistře, hodili teď to břemeno na bedra . . „Břemeno ne . .. já mám chlapce rád, on je moc hodný.. Kmotra se pak začala dopodrobna vyptávat, co se přihodilo v Leonardově domě; přitom jeden druhému vylili svá srdce. Poté kmotr, aniž byl tázán, vylíčil všechny kmotřencovy dobré vlastnosti a vysvětlil, jaké s ním má záměry. Kmotra s nimi nesouhlasila, což nebylo kmotrovi vhod. Nezdálo se jí, že by se chlapec hodil na kněze; podle jejího mínění by bylo lepší poslat ho do školy Svatého početí, aby se vyučil nějakému řemeslu. Kmotr však trval na svém, neboť se kojil nadějí, že se jeho úmysly dají uskutečnil. Posléze se kmotra vzdálila. Cestou opakovala čerstvou novinku všem známým, jež potkala, a bez výčitek svědomí si ledacos přidávala, aby se obraz jevil barvitější. Mezitím sc kmotr pustil do uskutečňování svých záměrů a začal chlapce učit abecedu. První mrzutostí však bylo, žc hoch uvízl u „f" a za nic na světě se nemohl dostat dál. Kmotra k nim i nadále docházela z důvodu, jenž vyjde najevo později. Zatím budeme vyprávět o tom, co se dál stalo s Leo-1 | nardem. j KAPITOLA VIII Dvůr plesnivca Na nádvoří císařského paláce, jenž se v době, kdy se odehrává tento příběh, nazýval palácem královským, se dodnes zachoval pokojík, kterému výrostci a s nimi i lid říkali DVŮR PLESNIVCU. Takto jej pokřtili vzhledem k tornu, jaký tehdy plnil účel: jak byl rok dlouhý, pobývali tam totiž tři nebo čtyři sta-řičtí vysocí důstojníci, kteří, ač neschopní pro válku a neužiteční v míru, byli v královských službách, při čemž není známo, zda jim z toho plynul vyšší žold nebo jenom čest, že je zaměstnává král. Zřídkakdy sc stalo, žc by jim bylo královským rozkazem něco přikázáno, takže trávili celičký den v naprosté nečinnosti, chvíli mlčky a zamyšleně, chvíli tlachajíce o starých časech a kritizujíce riizné věcí, ke kterým se právem už nehlásili, neboť žádnému nebylo pod Šedesát. Někdy všichni najednou usnuli, a tu jak chraptivě dýchali chřípím zacpaným tabákem, vznikal koncert k nezaplacení, jejž důstojníci a vojáci ve stráži, lokajové i jiní náhodní návštěvníci chodili poslouchat za dveře. Často se ti ubozí muži stávali obětmi posměšků, které byly v oné bezstarostné době jediným zaměstnáním mnoha lidí. Když je někdo přistihl, jak spí, přistoupil ke dveřím a vykřikl: „Pane podplukovníku, volá vás pan král!" 46 4 — Paměti 47 Jakmile některý z nich vyděšeně procitl, nasadil si dvourohý klobouk a závěsník na kord (často nakřivo klobouk nebo kord na pravou stranu) a takto běžel ke králi. „Rozkaz, Vaše Veličenstvo," ohlásil se, ještě zívaje. Král, jenž se dovtípil, dal se do smíchu a poslal ho pryč. Když se ubohý muž vrátil na své místo, všichni přítomní se ho se smrtelně vážnou tváří vyptávali, co mu král chtěl. Takových i podobných věcí se jim naprováděli, a často se zanedlouho dali napálit znovu! Představíme čtenáři jednoho z těch „aktivních" vojáků, jenž též vstupuje do naší historie. Byl starý jako jeho kolegové, ale jméno, které se dávalo pokoji, jistě nebylo podle něho; jeho rysy i v stáří měly ještě jistou pravidelnost, což dosvědčovalo, že se k němu v mládí příroda, pokud jde o krásu, nezachovala macešsky. Z vlasů, které stářím vypadaly, zbývalo mu na skráních a šíji jenom několik stříbřitých kadeři; ostatek zabírala vznešená a impozantní ples. Býval to chrabrý muž a svými skutky si vysloužil pod plukovnicím výložky. Pocházel z Portugalska, a do Brazílie přijel v králově průvodu. Tyto vlastnosti ho však nechránily před žerty šprý-mařů, které musel podstupovat jako jeho kolegové. A tak když ho jednoho dne vyhledala jakási ž val kmotřencovo dospíváni, a jelikož se jednou provždy zhroutil velkorysý plán s Coimbrou, pokládal neteř dony Marie za skvělý prostředek k tomu, aby mél chlapec zajištěn snadný život. Uvědomoval si však, že by se dona Maria mohla plným právem (kdyby vše zůstalo při starém) v rozhodné chvíli zdráhat dát neteř chlapci, který ničím neni a jemuž tedy neky-nc žádná budoucnost. Z tohoto důvodu mnohokrát naléhal na kmotřence, aby se na tváři nějakého nenáročného zákazníka pokusil osvojit si lazebnické řemeslo; on si však vzal do hlavy, že ne a ne. Kmotra, jež se několikrát objevila u holiče, ustavičně připomínala svůj dávný záměr, aby chlapec vstoupil do Sv. početí. Když o tom jednou mluvila před ním, vzala si ho do parády; chlapci se totiž zalíbil povalečský život a ani za nic'sc s ním nechtěl rozloučit. A jestliže byl takový i dříve, nyní, po posledních událostech, kdy ho trápila láska a žárlivost, nechtěl o nějaké práci ani slyšet; byl toho nározu, že hlavní, co má na práci, je zbavit se soka, který mu vzal vítr z plachet. Nej horší na tom všem bylo, že José Manuel zřejmě dělal pokroky. Jelikož byl všemi mastmi mazaný, obratně se vtíral v přízeň dony Marie a všemožnými pozornostmi se snažil dobře se u ní zapsat. Kmotr se nad tím zamyslel a jednoho dne ho napadlo, že musí kmotru upozornit na to, co se děje, a vzbudit její zájem o tuto záležitost; kdyby chtěla, lépe než kdo jiný by se mohl utkat s José Manuelem a vyřadit ho z boje; říkalo se o ní, že takové věci má v malíčku. Skutečně poslal pro kmotru a všechno jí vyložil. „Tak?" odpověděla ona, když vyslechla jeho líčení. „Takhle to tedy je? Tak to je pěkný ptáček! Já mu ale ukážu, co jsem zač. Ještě dnes zajdu k doně Marii." José Manuel ani netušil, jaká se naň chystá bouře. 107 Už dávno cítil, že je Leonardovi a jeho kmotru trnem v oku a že mají dokonce tajné záměry s Luisinkou, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by se s nimi mohl chytit do křížku. Brzy se měl však přesvědčit, že se přepočítal. Kmotra zašla podle svého slibu k doně Marii, a sotva shledala, že se José Manuel nápadně snaží udělat si u ní dobré očko, občas si tiše, aby to slyšela jen dona Marie, tropila z něho blázny. Když například José Manuel dovyprávěl nějakou svou pikantní historku o tom či onom člověku, zabručela kmotra: „Ten ji má ale proříznutou! Fuj ..." Těmito i jinými poznámkami upozorňovala nenápadně na povahu José Manuela. José Manuel nejenom klevetil, ale i lhal, až se mu od pusy prášilo. Dona Maria, jež sbírala klepy, se dala snadno chytit na vějičku; brala za bernou minci vše, co jí nabulíkoval. Jednou z jeho nej obvyklejších povídaček byla ta, kterou nazýval „Ztroskotáním hrnců". Přihodila se mu na poslední cestě do Bahie a líčil ji takto: „Už jsme skoro přijížděli do kotviště; po boku mé lodi se plavil obrovský člun naložený jenom hrnci. Najednou se rozpoutala bouře, která jako by měla zničit celý svět; vanul vítr tak prudký, že i v temnotě bylo z moře vidět, jak ve vzduchu tančí tašky, vytrhané ze střech v horní části města. Když se už posléze zdálo, že se živly uklidňují a počasí vyjasňuje, vzedmula se ve směru obou lodí tak prudká vlna, že se srazily. Jelikož toho už hodně zkusily v právě přečkané bouři, nevydržely to a rozsypaly se. Loď vyvrhla veškerý náklad i cestující, a člun celý náklad hrnců. Těch bylo tolik, že jimi bylo moře poseto jako kvítím. Námořníci 108 a druzí cestující se snažili chytit prken, beden a jiných předmětů, aby se zachránili; smrti jsem unikl však jedině já díky tomu, že jsem dostal šťastný nápad: z vraku lodi, na němž jsem uvízl, skočil jsem do hrnce plovoucího nejblíže odtud. Pod mou vahou se hrnec naplnil vodou, potopil a zmizel mi pod nohama; já jsem ale tušil, co se asi stane, a okamžitě jsem přeskočil na druhý hrnec. S ním i se všemi dalšími to dopadlo stejně, ale já jsem takto pokračoval a silou vln, která je hnala k pobřeží, jsem skákal s nádoby na nádobu, až jsem bez nehody dorazil na pevninu!" Historek, jako je tato, vyprávěl José Manuel habaděj. I této jeho vlastnosti použila kmotra k tomu, aby se o něho před donou Marií otřela, ovšem vždy potajmu. Brzy uvidíme, čeho dosáhl kmotr a Leonardo spojenectvím s kmotrou proti Luisinčině druhému nápadníkovi. KAPITOLA XXIII Vyznání Zatím co kmotra kula svůj útočný plán proti José Manuelovi, užíral se Leonardo žárlivostí a hněvem, věšel hlavu a nedal se utišit, dokonce ani kmotrovým a kmotřiným utěšováním, že to všechno dobře dopadne. Ubohý clila pec měl stále před očima sokovu odpornou postavu, hatící mu všechny plány a mařící VM-chny jeh<> naděje V hodinách klidu si někdy v duchu stavěl skvostné vzdušné zámky —■ zámky sice větrné, ale jemu chvílemi připadající nejodolnější na světě. Náhle kde se vzal, tu se vzal, vynořil se před ním strašlivý José Manuel s nadulými tvářemi a foukal do 109 té stavby, že se zhroutila, než bys řekl popel, jako domeček z karet. Pozoruhodné však je, že o tom Luisinka, příčina tolikerých muk, nemela tušení; všechno jí bylo i nadále úplně jedno. Leonardo po dlouhém přemítání usoudil, že to je jedna z hlavních nevýhod jeho postavení; i kdyby se totiž kmotrovi a kmotře nakrásně podařilo rozdrtit José Manuela a znemožnit mu účast v dalším boji, kdo může zaručit, že Luisinka spadne Leonardovi do klína? Nebylo by třeba vést ještě další tažení proti její lhostejnosti ? Takto došel k závěru, že je zapotřebí zahájit palbu i tímto směrem; a jelikož mu to připadalo svrchovaně důležité, nechtěl svěřit útok nikomu ze svých spojenců a rozhodl se podniknout jej sám. Musel ho začít — jak už ví nazpaměť většina čtenářů, nepochybně kovaná v těchto věcech — formálním vyznáním. Jenže v lásce, tak jako ve všem, je každý začátek těžký. Kdykoliv si ubohý chlapec uvědomil, co ho čeká, dělaly se mu mžitky před očima a zpotil se jako mys. Mnoho týdnů si chystal a přemítal, co v rozhodné chvíli Luisince řekne. Napadly ho tisíce jiskřivých myšlenek, ale ledva si umínil, že jí poví to či ono, už se mu ani to, ani ono nezamlouvalo. Několikrát se mu naskytla příhodná možnost úkolu dostát, když se octl o samotě s Luisinkou, ale v takových chvílích se mu podlamovala kolena, takže se nemohl zvednout z místa a marně se snažil vzchopit; hrdlo se mu svíralo tak, že se nezmohl ani na slovo. Teprve po mnoha bojích se sebou samým přestal skládat ruce v klín a rozhodl se, že překoná strach a řekne jí první věc, kterou mu slina na jazyk přinese. Luisinka stála v okenním výklenku a dívala se žaluziemi na ulici; rozechvělý Leonardo se přikradl a ne- 110 hybně jako socha se zastavil za dívkou, jež byla tak upoutána tím, co se dělo venku, že se nedala ničím vyrušit. Dlouho tam takto stál a byl na vahách, zda k ní má promlouvat vstoje, nebo vkleče. Potom pohnul rukou, jako by se chtěl dotknout Luisinčina ramena, ale chvatně strhl paži zpět. Připadlo mu, že se to nehodí; rozhodl se pak zatahat ji spíše za šaty a už zvedal ruku, ale pak si i to rozmyslel. Během toho všeho se ubohému chlapci lil pot z čela. Nakonec mu z té bryndy pomohla náhoda. Jakmile uslyšel kroky na chodbě, domyslel si, že se někdo blíží, a poněvadž se zhrozil, že by ho mohl někdo přistihnout v tomto postavení, s přitlumeným povzdechem prudce ustoupil. Přitom se Luisinka otočila, a když ho spatřila před sebou, ucouvla a přitiskla se k žaluzii. I ona by si byla povzdechla, ale ten povzdech jí uvízl v hrdle, a tak se jenom ušklíbla. Nikdo však do pokoje nevešel a kroky se vzdálily. Oba stáli chvíli tváří v tvář, až Leonardo s největším vypětím promluvil do ticha hlasem tak rozechvělým a mdlým, jak jen si možno představit. „Víte.. . slečno___víte vy co?" zeptal se ochable. A na jeho tváři se objevil nucený, bledý, hloupý úsměv. Luisinka neodpověděla. On opakoval týmž tónem: „Tak... slečno___víte to___nebo nevíte?" A znovu se uculil jako prve. Luisinka ani necekla. „Vy to, slečno, dobře víte. . . jenomže to nechcete říct. . .« Ticho jako v kostele. „Kdybyste se, slečno, nezlobila. . . řekl bych..." Pořád ticho. „Dobrá ... já to tedy přece jen řeknu .. . ale nebudete se, slečno, na mne zlobit?" « — Paměti T T T Na Luisince bylo vidět, že je jako na jehlách. „Tak já vám to řeknu .. . vy, slečno, nevíte ... já ... já ... já vás mám... moc rád." Luisinka zrudla jako višně; udělala půlobrat vpravo, obrátila se zády k Leonardovi a odběhla chodbou. Bylo už na čase, neboť se někdo blížil. Lconardo se díval, jak odchází; zůstal trochu vyjevený z její odpovědi, ale nebyl tak úplně nespokojen; jeho mileneckému pohledu neušlo, že to, co se právě stalo, nebylo Luisince tak docela proti mysli. Když zmizela, spadl chlapci kámen ze srdce; musel si sednout, poněvadž byl zmořen, jako by byl právě svedl zápas s obrem. ČÁST DRUHÁ B KAPITOLA I Kmotra v akci Čtenáři si jistě vzpomenou, že náš starý známý, jejž jsme na čas pustili z hlavy, Leonardo-Měďák, padl do milostných nástrah kmotřina děvčete a svatě, počestně a v míru s ním žil. Nu a toto svaté, počestné žití vydalo v náležité době své plody. Chiquinha (tak se ta kmotřina dívka jmenovala) byla v naději a brzy měla porodit. Jak čtenáři vidi, rod Leonardú jen tak hned ncvymře. Leonardo-Měrfák byl stále tak něžný, jak jsme ho poznali dříve, a když teď viděl, že přijde na svět plod jeho poslední lásky, vzplanul jeho obvykle tak prudký plamen ještě silněji; ubohý muž hořel skrz naskrz a ke své družce se něhou jen rozplýval. Konečně nadešel den, kdy mčl spatřit světlo světa vytoužený plod. Za svítáni se projevily první příznaky. Leonardovým přičiněním bylo hned všeclino vzhůru nohama; on sám chodil bezradně a jako omámen sem a tam a předstíral, že dělá tisíc věcí najednou, ale ve skutečnosti na nic ani nesáhl. Dal zavolat kmotru, ta hned přiběhla a začalo se s přípravami. Snad někteří čtenáři vědí, co nekonečných příprav se tehdy při takových příležitostech vykonávalo. První, co Leonar-do-Měďák obstaral, bylo devět úderů velkého zvonu katedrály. To se dělávalo jen tehdy, byla-li rodička mezi životem a smrtí, ale on pamatoval na všechno. Pote si vyžádal od sousedky svěcenou haluzku, neboť z trestuhodné nedbalosti neměli nic takového doma; kmotra přinesla pár škapulířú s obrázkem Panny Marie Karmelské, které se těšily velké vážnosti pro svou zázračnou moc, a pověsila je Chicjuinhě na krk. Svěcenou slámu položili k čelu postele; v pokoji narychlo postavili domácí oltář s ubrusem, vázou, v níž byla routa, a soškou Panny Marie Neposkvrněného početí z majoliky, ověšenou zlatými stužkami. Chiquinha, pamatující na všechna stanovená pravidla, uvázala si na hlavu bílý šátek, vlezla pod prostěradlo a začala se modlit k svému patronu. Kmotra se usadila k posteli na stoličku a též louskala velký růženec; přitom pokukovala po Chiquinhě a každou chvíli se zarazila, aby mohla udělit rozkazy Leonardu-Měďákovi a odpovědět na dotazy z vedlejší místnosti. Když bylo všechno hotovo a Leonardo-Měďák viděl, že zbývá jedině „čekat na přírodu", jak říkala kmotra, udělal si pohodlí, totiž sundal si kalhoty a vestu a zůstal ve spodkách a pantoflích; podle starého zvyku si uvázal kolem hlavy červený šátek a jal se procházet sem a tam po pokoji, tváře se přitom tak, že ho bylo člověku líto; vypadalo to, že porodní bolesti má on, a nikoliv Chiquinha. Každou chvíli se zastavil u zavřených dveří do ložnice, zvědavě a bázlivě se podíval dovnitř, zavrtěl hlavou a bručel si: „To není pro mne... tyhle věci já prostě nesnáším . .. Vždyť se třesu, jako bych měl rodit já .. ." A skutečně, při každém silnějším vzdechu, jenž se ozval z ložnice, se muž chvěl a střídal všechny barvy. V ložnici povzbuzovala kmotra trpitelku asi těmito slovy: „Nebuď jako malé dítě, holka ... to je krámů .. . Vždyť je to jako smítka v oku. Než bys řekla švec, bude už po všem. Mně ty věci jdou od ruky. Pravda, bude to tvoje první dítě, a proto je v tobě malá dušička, ale nemusíš klesat na mysli; je třeba též vyjít vstříc přírodě. ,Pomoz si a bude ti pomoženo!' Tak to řekl Ježíš Kristus." Rodička však umírala strachy; kmotřino povzbuzo- vání jí ani nehnulo. Zatím čas plynul a ubožačka trpěla: kmotra jí už několikrát přendala škapulíře na prsou, naklonila víc nad postel svěcenou větévku, ale pořád nic. Leonardo-Měďák byl jako na trní; občas přistupoval ke dveřím do ložnice a skleslým hlasem se ptal: „Tak co?" „Kmotře!" okřikla ho kmotra, „už jsem vám říkala, že není dobře, když žena v tomhle stavu slyší mužský hlas; dejte si pusu na petlici a čekejte!" Čas se vlekl dál; kmotra vyšla z ložnice zapálit novou svěcenou svíčku Panně Marii a po krátké modlitbě se vrátila na své místo. Z kapsy u sukně vytáhla pak dlouhou modrou stuhu a obtočila ji Chiquinhě kolem pasu, vzývajíc přitom Panenku Marii. Potom řekla s vítězoslavným pohledem: „No a teď uvidíme! To zpoždění se mi už nelíbí... Ale ty sis tím sama vinna; pořád ti říkám, že musíš vycházet vstříc přírodě." Uběhl ještě nějaký čas, když tu z čistá jasna křikla kmotra z ložnice: „Kmotře, podejte sem láhev ..." Leonardo-Měďák hbitě poslechl. Uvnitř ložnice bylo pak slyšet zvuk, jako když lidská ústa do něčeho foukají. To Chiquinha na kmotřin příkaz foukala, že únavou div nepukla, do láhve, pro kterou kmotra poslala. „Silně, holka, z plných plic, a uvidíš, že Panenka Maria své věřící neopouští. Hlavu vzhůru, hlavu vzhůru, tohleto potká člověka nanejvýš jednou do roka. Od té doby, co naše matka Eva snědla to zatracené jablko, je to náš úděl. ,Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti,' jsou slova Ježíše Krista." Jak vidno, znala kmotra Písmo svaté od a až do zet. Leonardu-Měďákovi se podlamovala kolena, takže se už ani procházet nemohl; sedl si tedy do kouta a zacpával si uši. „Foukej, holka," pokračovala ve vedlejší místnosti kmotra, „foukej při Panence Marii, foukej při svatém Janu Křtiteli, foukej při apoštolech Petru a Pavlovi, foukej při kůrech andělských, při všech svatých z ráje, foukej při Otci, Synu a Duchu svatém." Posléze se rozhostilo ticho, jež bylo přerušeno dětským vrněním. „Tak to nejhorší je za námi," zvolala kmotra. „Však jsem říkala, že je to jako smítka v oku... Tak, pane kmotře, a teď sem pojďte, teď je řada na vás, pojďte se podívat na svou holčičku ..." „Holka je to!" vykřikl Leonardo-Měďák, jenž byl celý bez sebe; „to je dobré znamení, poněvadž to první dítě byl kluk a to jsem zplakal nad výdělkem." Domem se pak linula příjemná vůně levandule; kmotra vešla do pokoje a sfoukla svíčky, zapálené k poctě Panně Marii; pak šla rozvázat stuhu u Ghi-quinhina pasu a strhla jí s krku škapulíře. Novorozeně v plenkách, povijanu a čepičce a u pasu se spoustou amuletů proti uřknutí putovalo z Chi-quinhiných rukou do rukou Leonarda-Měďáka, jenž plesal štěstím; bylo to hezké děťátko, mírné a usměvavé, tedy pravý opak svého bratra, našeho přítele Leonarda. Leonardo-Měďák se okamžitě běžel podívat do kalendáře, aby viděl, jaké má dát holce jméno; to se mu však nelíbilo, a tak se dostal hned do křížku s Chi-quinhou kvůli tomu, jak ji mají pokřtít. Toho využila kmotra, aby zařídila, co bylo ještě třeba, oblékla si mantilu a odešla za jinými záležitostmi. 11« KAPITOLA II Üklady Takových scén, jako je tato právě vylíčená, zažila kmotra denně spoustu, poněvadž byla jednou z nej-vyhledávanějších porodních babiček v městě; slynula jako skvělá odbornice a byla žádána i v nej vážněj Sich případech; se svými zázračnými škapulíři, svěcenou větévkou, modrou stužkou, lahví, do níž se mělo foukat, a vzýváním celých legií svatých, serafínů a andělů se dostala i z největší bryndy. A nikoho ať nenapadne dávat jí rady, neboť by jich stejně neposlechla, ani kdyby se do toho náhodou pletl dvorní lékař. Jí stačil jediný pohled na ženu „v naději", aby hned vysypala z rukávu pohlaví i velikost očekávaného dítěte a s podivuhodnou přesností i den i hodinu, kdy měl ten šťastný okamžik nastat. Někdy z jistých příznaků, v kterých se vyznala jen ona, dovedla dokonce uhodnout, jakou bude mít bytost, která měla přijít na svět, povahu a sklony. Byl to, jak vidět, život plný práce a velkých starostí; přesto však byla kmotra i mimo ně Í jinak činná, a ač jí povinnosti plynoucí z jejího zaměstnání a návštěvy kostela zabíraly spoustu času, vždycky jí vybyla nějaká ta chvilka i k jiným věcem. Tak například, jak jsme řekli, vzala věc lásky Leonarda a Luisinky za svou a přísahala, že Jose Manuela, nového kandidáta, vyřadí z kandidátní listiny. Ve svém volném čase se tedy začala zabývat touto vážnou věcí a ustavičně kula proti kmotřencovu soku tajné pikle. Poněvadž se důvěrně znala s donou Marií a požívala její důvěry, nedala si ujít jedinou možnost, kdy ho mohla očernit; to bylo tím lehčí, že on sám dával k tomu stále příležitost a dona Maria si vzhle- 119 dem k svému sudičství a vychytralosti ráda každou klevetu vyslechla. Poslyšme, jakou věc si proti sokovi vymyslela. Všichni u nás ve městě vědí, kde stojí Kamenná i kaple; možná že však není všem známo, k čemu kdysi | sloužila. Byla snad v této kapli socha nějakého světce 1 a zbožný lid se tam chodil modlit ? Ano, bylo to tak. ProČ se to však neděje dnes, proč se dnes uchovává toto místo jen jako nějaká kamenná strážní budka, bez jediného obrazu a noční lampičky, kolem níž chodí všichni bezbožně a u které nesmekají ani nepoklekají? Zvyk zanikl z téhož důvodu, z jakého zaniklo mnoho dobrých věcí oněch dobrých časů; všechny lidi začalo nudit, že jsou dobré, a skoncovali s nimi. Pokud jde o policii, ta měla hodně důvodů k tomu, aby kaple přestala být tím, čím byla dříve. Čtenář, který bezpochyby dobře ví, jak byli naši rodiče věřící, zbožní a bohabojní, bude proto možná udiven, dozví-li se, že se o zrušení kaple zasadila policie. Je tomu opravdu tak, a kdyby byl naživu náš přítel Vidigal, o němž jsme už měli příležitost mluvit v několika předchozích kapitolách, mohl by povídat, kolik výrostků přistihl in flagranti přímo v kapli, klečících, zkroušených, zbožných. Když se ubírala kolem křížová cesta a v kapli hořela lampička, dobrý otec rodiny, jež bydlela v sousedství, přehodil si plášť přes ramena a svolal všechny lidi z domu, syny, dcery, otroky i služebné, aby se šli pomodlit a poklekli mezi lidem u oltáře. Avšak stalo-li se, že ten neopatrný věřící pustil z očí nejstarší dceru, jež klečela trochu vzadu, a pohřížen v modlitby neměl se na pozoru, vrátil se pak někdy domů se ztenčenou rodinou; dcera totiž využila příležitosti a potají utekla s věřícím, jenž klečel poblíž, zahalen do svého pláštíku, a kterého ještě před pár minutami všichni viděli vroucně se oddávat modlitbám k Bohu. Takto byl proveden plán zosnovaný večer předchozího dne při klekáni skrze škvíry žaluzie. Jindy se zase všichni přítomní oddávali pobožnostem a rytmicky zpívaná litánie jim drásala srdce, když tu se ozval ječivý, bolestný křik, jenž přerušil chvalozpěv; všichni běželi na místo, odkud vycházel, a našli na zemi muže s jednou či dvěma bodnými ranami. Stranou ponecháváme nevinný posměch, kterému každou chvilku vystavovali výrostci zbožné věřící. Proto jsme říkali, že důvod k potlačení těch zbožných zvyklostí v kapli měla mimo jiné i policie. V době, kdy se odehrávaly popsané scény, byla kaple ještě v plném lesku. Jeden nebo dva dny po narození druhého dítěte Leonarda-Mědáka se roznesla městem zpráva o ohromném skandálu, k němuž na onom klasickém místě skandálu došlo: jedna dívka, žijící se svou starou, bohatou a pobožnou matkou, se s ní Šla pomodlit do kaple, a když přecházela kolem křížová cesta, utekla a odnesla s sebou plnou punčochu zlaťáků. Hodně se o tom mluvilo, ne že by to bylo překvapení, nýbrž z toho důvodu, že v tom bylo něco tajemného; nikdo totiž nevěděl, s kým ta dívka upláchla. Dona Maria jako všichni lačnila po vyjasnění případu, když tu k ní přišla na návštěvu kmotra. Dona Maria byla uvelebena na lavičce, měla před sebou ohromnou válcovitou podušku s krajkami o šesti až sedmi tuctech paliček a velice si dávala na práci záležet. Vedle ní seděla na rohoži, obklopena skupinou černošek, jejich služek, Luisinka, která také šila krajky. Když kmotra vešla dovnitř, nechala paní domu okamžitě podušku poduškou, zvedla si s nosu na čelo brýle se stříbrnou obroučkou, s nimiž pracovala, a hned se 120 121 rozhovorila o prípadu, který jí tak ležel v hlavě. Kmotra jí naznačila, aby dala odvést Luisinku a další děti, a hovor se volně rozproudil. „Tak co říkáte, paní, tomu, co potkalo tu ubohou stařenu ľ S takovou něhou tu dívku vychovávala, a nakonec se jí takhle odvděčila!... To za rných časů nebylo!" „Co vám mám povídat, paní," odpověděla kmotra, „stalo se to před našima očima. Chvíli předtím přišla s matkou a obě poklekly vedle mne..." „Vedle vás? Tak vy jste u toho byla?" „Byla ... ale raději, kdybych nebyla ..." „Ale copak k čertu mkdo neví," dodala dona Maria, „který ziotřilec to s ní uprchl..." Kmotra ji přerušila potutelným smíchem. „Kdekoho jsem se ptala, ale nikde se mi nedostalo odpovědi." „Pak byli tedy všichni slepí." „Jak to?" „Slepá jsem však nebyla já, ale u sta hříchů, raději jsem měla být..." „Tak vy jste to viděla a víte, kdo to byl?" zeptala se dona Maria, vrtící se rozkoší na své lavičce. Pomyšlení, že se dopídí něčeho, co nikdo neví, naplňovalo ji uspokojením. „Tak kdo to byl, ven s tím; chci vědět, kdo unesl tu dívku a uloupil ty peníze .. „Řeknu vám to jen tehdy," odpověděla kmotra po chvilce váhání, „slíbíte-Ii mi, že si to necháte pro sebe, poněvadž je to velmi vážná věc." „No přece já ... Já jsem jako hrob." Ačkoliv byly samy, naklonila se kmotra k doně Marii a řekla jí co možná nejtišeji: „Byl to náš veliký přítel — José Manuel... Pěkný ptáček!" „Co říkáte, kmotro?" „Viděla jsem to na vlastní oči — na vlastní oči, jako že budu v zemi hnít. . . Vždyť ti dva byli vedle mne .." Dona Maria byla tak ohromena, že se chvíli nezmohla ani na slovo. KAPITOLA III Porážka Poslední kmotřina slova působila na donu Marii jako blesk; stařena se vrtěla na lavičce a bylo na ni vidět, jak j c hluboce zklamána. „No tohle, kmotro," zvolala, když pominula první vlna vrušení, „to by nikoho ani nenapadlo... proto se já držím staré zásady nevěřit nikomu, kdo nosí kalhoty... Fuj ... ještě teď jsem z toho celá pryč." Když kmotra viděla, v jakém je dona Maria rozpoloženi, využila toho co nejlépe k svým záměrům a odpověděla : „Co se dalo čekat od takového člověka?... Od člověka, který co slovo, to lež!.,. Který má jazyk jak Lucifer!... Kdo by čekal něco jiného, sám by se vrhal do záhuby." „Pravda, paní, jakživa jsem neviděla většího lháře a klevetníka..." Dona Maria dosud nikdy u José Manuela tyto vlastnosti nepozorovala; teprve nyní je odhalila v jejich výrazné podobě. „Kdybych byla dívčina příbuzná, podala bych proti němu takovou žalobu, že by koukal... Proto on se tu tak dlouho neukázal... Měl plné ruce práce s těmi svými vši vár nami." Sotva to dona Maria dořekla, ozvalo se zaklepání 122 123 na dveře a hlas José Manuela, jenž prosil, aby ho vpustili dovnitř. ,,Tady je ... ale o tom ani muk... nechci, aby vyšlo najevo, že jsem to prozradila já," řekla kmotra spěšně. „Na mne se můžete spolehnout!" ujistila ji dona Maria. Když tam José Manuel vešel, dona Maria, která neuměla hrát divadlo, přijala ho chladně. Zato kmotra jej pozdravila srdečně: „Pěkně vítáme! Čemupak vděčíme za tu čest?" „Byl jsem moc zaneprázdněn různými přípravami.. ." „Přípravami. .." opakovala dona Maria, významně mrkajíc na kmotru. José Manuel, jenž neměl o ničem ani potuchy, vyvaloval oči nechápaje, co to má znamenat; nedal si však ujít příležitost, kdy si mohl podle svého zvyku zalhat. „Ano, přípravami," dodal, „byla to velmi vážná záležitost, do které jsem se zapletl a jež mi dala co proto; škoda že vám to nemohu vylíčit, poněvadž je to tajemství." Kmotra mávla rukou, jako by chtěla říci — už je tu lež! Avšak dona Maria, jež byla ještě pod dojmem předchozího rozhovoru, usoudila, že José Manuel má na mysli únos dívky, a pokyvujíc hlavou, procedila skrze zuby: „Hm .. . chápu ..." Kmotra se zachvěla v obavě, že dona Maria neudrží jazyk za zuby a že se otázka dívčina únosu bude přetřásat za její účasti; v tom případě by byla přistižena při lži a vše by bylo ztraceno. Jala se proto vybízet José Manuela, aby se jim přiznal, do čeho se to dostal; počítala s řadou výmyslů, jimiž by se odvedl hovor od bodu, o kterém nechtěla, aby se jednalo v její přítomnosti. Ponechme ji v jejím usilovném boji s výmysly a pomyslnými tajemstvími José Manuela. Ode dne, kdyLeonardo vyznal Luisince lásku, začala se dívka značně měnit a tato změna se stávala den ze dne patrnější jak po stránce tělesné, tak i duševní. Její obrysy se zakulacovaly, její paže, do té doby hubené a vždy svěšené, se zaoblovaly a zpružněly, její vyzáblé bledé tváře tloustly a nabývaly barvy, jakou mívá jen ženský obličej v jisté životní době; hlavu, kterou měla obvykle pokleslou, nosila nyní půvabně vzhůru; oči, dosud mdlé, vysílaly jiskřivé paprsky; mluvila, byla samý pohyb a vzruch. Také obzor jejích myšlenek se měnil; její niterný svět, dosud omezený, úzký, temný, prázdný, začal se rozšiřovat, osvětlovat, zaplňovat milióny obrazů, příjemných i melancholických, vždy však krásných. Do té doby jí bylo jedno, co se děje kolem ní, ale nyní se začala zajímat o život a o všechno, co ji obklopovalo; trávila celé hodiny zíráním k nebi, jako by si teprve teď všimla, že je krásné, modré a že je ve dne ozářeno sluncem a v noci poseto hvězdami. To mělo za následek další vybičovaní citů našeho přítele Leonarda; on první tu změnu u Luisinky zpozoroval. Ale sílila-li láska, nesílily už další naděje. Po onom vyznání nepokročil chlapec ani o píď, a jedině ho snad povzbuzoval ruměnec, jenž polil Luisin-činy tváře, kdykoliv se (ovšem zřídkakdy) setkaly jejich zraky. Když seVšechny tyto položky sečetly, byl výsledkem vztek, rodící se v Leonardově nitru a den ode dne sílicí proti José Manuelovi, jemuž ve svých úvahách připisoval vinu za to, že se octl na mrtvém bodě. 124 Po tomto vysvětlení se vraťme k závěru scény, kterou jsme přerušili. Kmotra naléhala tak dlouho, že José Manuel prozradil, do jak přísně tajné věci se zapletl. „Dobrá," povolil nakonec, ,,slíbíte-li mi naprostou diskrétnost, povím vám to." ,,To nám přece nemusíte ani říkat!" Dosavadním vykrucováním a tajnůstkařením získával José Manuel čas, aby si vymyslel nějakou historku. A s tím kmotra počítala. Začal takto: ,,Tak abyste věděly, byl jsem před několika dny zavolán do královského paláce." „Ale, ale!" podivila se kmotra. „Už je to tady," odtušila dona Maria. „Ale to nám vrátíš i s úroky hned tady, ne až na onom světě." „Co že je tady?" zeptal se José Manuel překvapeně. „Nic. Jen pokračujte!" José Manuel se tedy rozhovořil. Rozvinul na základě oněch prvních slov, jež mu přinesla slina na jazyk, nevkusnou lež, které čtenáře ušetříme. Kmotře to nebylo po chuti, neboť chtěla odvést pozornost od dívčina únosu. Sotva José Manuel domluvil, začal dotírat na donu Marii, co mínila tou dvojsmyslnou narážkou: Už je to tady. Vidouc, jak se věci mají, dělala kmotra vše možné, aby se mohla vzdálit. Předtím se ještě významně podívala na donu Marii, jako by chtěla říci: „Ne abyste mě prozradila!" Dona Maria si to zprvu chtěla nechat pro sebe; potom však nevydržela a na José Manuela se obořila; v celém městě se prý nemluví o ničem jiném než o tom strašlivém skandálu, který on právě ztropil únosem dcery z počestné rodiny. Muž jako by spadl z nebe; přísahal jednou a pak znovu, že je v tom nevinen. Nebylo mu to však nic platné. Dona Maria byla neoblomná. Prohlásila znovu, že být dívčinou příbuznou, pořádně by s José Manuelem zatočila, a nakonec mu dala najevo, že člověk jako on je příliš nebezpečný, aby směl chodit na návštěvu do spořádané rodiny. José Manuel odešel celý schlíplý a lámal si hlavu, kdo mu nastrojil ty pikle. Pokud jde o donu Marii, ta byla jak znovuzrozená, neboť si při své vcelku poctivé povaze myslela, že udělala dobře, když dala vale José Manuelovi, jenž —jak kmotra správně předpokládala — vskutku úplně klesl v jejích očích. KAPITOLA I V Učitel modlení To, co se zběhlo u dony Marie, nasadilo José Manuelovi brouka do hlavy; pochopil, že v tom má prsty nějaký jeho neznámý nepřítel, neboť to nemohlo být nic jiného než pleticha. Teď bylo nutno se dopátrat, kdo asi tím nepřítelem je; ale třeba mu to tolik vrtalo mozkem, nepřišel na to. Z povahy intriky vyvodil, že příčinou toho všeho byly jeho spády, pokud jde o Luisinku, neboť ty se nedaly utajit; pojal tedy podezření, že má co dělat s nějakým sokem. Avšak ve společnosti, která se scházela u dony Marie, se podle jeho názoru nikdo takový nevyskytl; blesklo mu sice několikrát hlavou, že by to mohl být mladý Leonardo, ale pak tuto myšlenku zavrhl, neboť jej nepokládal ještě za schopna něčeho podobného. 126 9 - Paměti 127 Takoví jsou tí šejdíři! Kolikrát užuž lapají po nepříteli, a přece ho nevidí a necítí. Af přicházela odkudkoliv, byla rána, kterou mu zasadili, přesná a pořádná. U dony Marie, jež dovedla stejně náruživě milovat jako náruživě nenávidět, bude si José Manuel těžko napravovat reputaci; on však přesto nezahodil flintu do žita a pustil se do práce. Tak jako Leonardo našel v kmotře oporu pro svou věc, i José Manuel zvláštní shodou okolností nalezl pro ni zastánce. Hned čtenářům řekneme, kdo tím podpůrcem José Manuela byl. V době, kdy se odehrávají tyto události, honosilo se Rio de Janeiro zajímavými „institucemi"; některé byly pozoruhodné svým účelem, jiné svými prostředky. Mezi těmi prvními byla jedna, jejíž stopy se zachovaly až do mého dětství — instituce učitelů modlení. Učitel modlení se tenkrát těšil úctě a vážnosti jako sám učitel ve škole; obvyklá úcta, prokazovaná vyučujícím, byla zde znásobena tím, že učitelé modlení byli většinou staří a slepí. Nebylo jich mnoho, a proto měli pořád co dělat a slušne vydělávali. Docházeli vždy za dětmi, služebnictvem a otroky obou pohlaví domů a tam je učili modlitbám. Učitel modlení nenosil zvláštní oblek; byl ustrojen jako všichni ostatní, ale vyznačoval se tím, že mu z jedné kapsy ustavičně vyčuhovala strašlivá rákoska; to byla jediná učebnice, které při vyučování používal. Jakmile přišel na hodinu, shromáždil všechny žáky do půlkruhu před sebe, vytáhl z kapsy tu strašlivou metlu, postavil si ji k židli, na které seděl, a vyučování začalo. Nejdříve se žehnal znamením kříže, hlasitě odříkávaje klidným a pomalým hlasem formuli, v čemž ho sborově doprovázelo všechno žactvo. Když se křižovali, pochopitelně skoro vždycky ho doběhli, avšak pokud jde o opakování slov, byl už takový mistr, že ať byl počet žáků sebevětší, poznal, když se ve sboru ten či onen hlas spletl, nebo dokonce opovážil odmlčet. Tu okamžitě přerušil vyučování a dal viníku tak za vyučenou, že to plně odpovídalo pověsti slepeckých ran. Poté se pokračovalo a po každé chybě se začínalo úplně znovu. Když skončilo pokřižování, jež se s různým přerušením proláhlo obvykle na dobrou půlhodinu, opakoval učitel vždy sám, nahlas a pomalu modlitbu, kterou vybral; po něm ji postupně od začátku do konce opakovali žáci, a to tak, že to nebyla ani recitace, ani zpěv. Při jakékoliv chybě byli ovšem vždy přerušováni notnou dávkou ran. Po první modlitbě následovala druhá a tak to pokračovalo až do konce vyučování, které končilo zpěvem litánie. Na odchodu dostával učitel od pána domu malou výslužku. Dona Maria, jež zaměstnávala nemálo služebnictva, pokládala za nutné, jako všichni lidé jejího stavu, mít vlastního učitele modlení. Byl to slepec proslulý svou krutou přísností na žáky a diky tomu hojně vyhledá-neboť tato vlastnost byla tehdy žádána především. Měl však i jiné schopnosti; říkalo se o něm, že je zdatný dohazovač. Nu a to byl protektor José Manuela. Ten ho využíval už dříve, a nyní, kdy se octl v nebezpečí, utekl se k němu znova'; vyložil mu případ, prozradil své záměry a požádal ho o přispěni. Zdůraznil hlavně, že má soka, jejž musí potřít, soka tím obávanějšího, že neznámého. Stařec se začal vyptávat na podrobnosti a po chvilce uvažování řekl: „Už vím, s kým mám tu čest,. „S kým ..." zeptal se José Manuel spěšně. „Jen klid, nechte to na mně." „Ale nezapomeňte, že je třeba mít se na pozoru, poněvadž ten dotyčný je Lstivý jako liška.. „Třesky plesky ... tohlcto já zvládnu jednou rukou, a i když jsem slepý, vidím do toho lépe než mnozí svým bystrozrakém." „Už mi z toho jde hlava kolem, že nemohu přijít na to, kdo mi hází ty klacky pod nohy... To musíte uznat, že výmysl s tím únosem dívky byl na výbornou !" „No, já jsem učitel a uvidíme, čí klasifikace bude nakonec lepší." Až sem oba došli a slepec hned přiložil ruce k dílu. Musíme upozornit čtenáře, že pře, svěřená do takových rukou, není-li přímo vyhrána, je přinejmenším blízka vítězství. Důležité je však, že v protivném táboře byla kmotra. Stařec se pustil do práce cílevědomě; hned při první hodině, kterou dal v domě dony Marie, zavedl řeč na únos dívky a dal při tom najevo, že je mu bezpečné známo, kdo byl jeho strůjcem. I dona Maria prohlásila, žc ví, kdo to byl, a že ho dokonce dobře zná. Stařec se usmál a zapochyboval význaxnným: „Ale.. Nato dona Maria svraštila čelo, nadzvedla si brýle a namítla: „Tak vy sí myslíte, že já jsem sto let za opicemi. .. Jen se nebojte!... Já vím, kdo to byl, a vím to moc a moc dobře. Je to kus holomka! Vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, ale já ho pustím do svého domu, jen budu-li jednou žalářnicí." „To je všechno krásné, ale já vám říkám, že vy toho člověka neznáte; i já totiž znám rub a líc." „Já vím, já vím... Ale uvědomte si, že i já mám 130 zaručené informace... A není nic snazšího než vidět, kdo je na omylu... Povězte mi tedy, kdo to byl." „Ó, to ne! To nikdy!" zvolal spěšně stařec a vymrštil se, „kdepak, já nejsem z těch, kdo neumějí držet jazyk za zuby." Donu Marii to hluboce rmoutilo, ale ať naléhala jakkoliv, nic ze starce nevypáčila, neboť ten, aby sehrál svou roli co nejúspěšněji, měl se hned k odchodu, dávaje tak najevo, že chce, aby rozhovor o této záležitosti vzal rychlý konec. I kdyby nebyl dosáhl ničeho jiného, zasel do duše dony Marie alespoň sémě pochybnosti o věci, jež byla jablkem sváru s José Manuelem. KAPITOLA V £vrat Zatím co se toto dělo, smutná událost s dalekosáhlými důsledky změnila, nebo dokonce zvrátila tok Leonardova života: kmotr těžce onemocněl. Zpočátku se zdálo, že z toho nic nebude, a kmotra, kterou první zavolali, soudila, že stačí několik rozmarýnových lázní a nemoc do dvou dnů přejde. Avšak toto léčení nepomohlo a nemoc pokračovala. Obrátili se tedy na lékárníka, kmotřina známého, jenž vedle svého řemesla — nevíme, zda oprávněně či pokoutně — provozoval i lékařskou praxi. Byl to stařec rodem z Porta, jenž se před drahnými lety usadil v Brazílii, kde si ve svém zaměstnání našetřil pěkných pár mědáků. Sotva přišel a nemocného spatřil, prohlásil, že ho za pár dní postaví na nohy; stačí, aby užíval jisté pilulky, které mu pošle ze své 131 lékárny; je to, jak říkal, zázračný lék, a i když je trochu drahý, lidský život stojí za to. Jakmile uslyšela o pilulkách, svraštila kmotra čelo. „Pilulky?" přemítala. „Je tedy na tom zle; já ale pilulkám moc nevěřím; ještě jsem neviděla, že by se po nich někdo vystonal." A hned měla slzy v očích. Lékárník odešel spolu s Leonardem, jenž se vrátil s pilulkami. Při pohledu na ně kroutila kmotra hlavou. „No," odtušila, „myslela jsem, že mu předepíše nějaké koupele; pokud jde o mne, vyléčila bych ho rozmarýnou." Měla do jisté mhy pravdu, neboť za tři dny kmotr, zaopatřen svátostmi umírajících, odevzdal svou duši Bohu. Dona Maria, kterou téhož dne zavolali, přišla s Luisinkou a celým bataliónem služebnictva; kromě toho se tam dostavilo několik dalších lidí ze sousedstva. Všichni seděli na velké pohovce na balkóně a se zaujetím přetřásali všechno možné; některé ženy se dokonce při rozhovoru smály. Najednou se však roz-lédy dveře od pokoje a vyšla z nich kmotra s kapesníkem na očích, hořce štkajicí a pronikavě ječící: „Já říkala, že není radno věřit těm pilulkám. Byl by to první, koho by vyléčily .. Chudák kmotr... takový hodný člověk... Jakživa jsem neslyšela, že by někomu stéblo křížem přeložil___" Tato slova dala signál k tomu, aby přítomní pocítili bolest. Všichni spustili nářek, každý co nejhlučněji. Pro Leonarda to byla těžká rána; ve svém žalu se schoulil rta pohovce s hlavou na kolenou, přituliv se jakoby bezděky, soužen bolestí, co nejblíže k Luisince. Ostatní za kmotřina řízení sborově pokračovali v nářku, ale nespokojovali se s hořekováním, nýbrž i vykřikovali občas cosi na nebožtíkovu počest. „Byl vždycky tak dobrým sousedem, nikdy jsem s ním neměla žádnou mrzutost," zdůrazňovala jedna. To povídala zrovna ta sousedka, která Leonardovi prorokovala špatný konec a s níž se kmotr kvůli tomu několikrát hádal. „Čistá duše," říkala dona Maria, „čistá duše; kdo by si chtěl uchovat čistou duši, měl by žít jako on." „Já jsem se s ním dostala kolikrát do křížku," dodávala kmotra, „a tak vím, co byl zač: duše světce v těle hříšníka." Dobrý přítel..." „A jak bohabojný..." Když už tato scéna trvala dost dlouho, několik osob se rozloučilo; jiní však ještě zůstali. Nářek utíchal a zanedlouho dona Maria, osoušejíc si ještě slzy, vykládala dopodrobna nějaké jiné paní, sedící vedle ní, původ všech svých svěřenců, kteří tam byli přítomni. Nakonec odešli všichni až na donu Marii a její lidi a mimo kmotru, jež se od holičova onemocnění starala o domácnost. Nastal večer; zapálili u nebožtíka svíčky a zařídili všechno ostatní. Pak se dona Maria a kmotra tichounce rozhovořily. „Tenhle člověk, paní," začala dona Maria, „nemohl zemřít jen tak, bez závěti; jistě nechtěl, aby kmotřenec zůstal jako kůl v plotě a aby cizí lidé těžili z toho, co on v potu tváře nashromáždil." „Se mnou," odpověděla kmotra, „nikdy o ničem takovém nemluvil; ale to jsou konec konců věci, s kterými se nechodí na veřejnost. Snad tedy..." „Bylo by dobře se podívat... možná že by se našla tady v nějaké zásuvce. Ze by se zesnulý nepostaral o závěť, nepřichází v úvahu; sama jsem mu to několikrát radila." 132 T33 „Máte pravdu, dono Mario! Já taky myslím, že tady něco musí být." A obě šly prohledat zásuvky velkého prádelníku, jenž stál v nebožtíkově pokoji. Mezitím si Luisinka a Lconardo povídali, nebo špitali, jak se lidově říká. O čem, nemohu však čtenáři říci z toho prostého důvodu, že to nevím; dívka bezpochyby utěšovala chlapce, jenž byl zdrcen úmrtím svého milovaného kmotra. Nakonec ženy skutečně závěť našly a obě nad tím zaplesaly. Vrátily se na balkón a přistihly Leonarda a Luisinku, když byl jejich hovor v nejlepším. Jakmile je kmotra uviděla, usmála se a dona Maria, která o námětu jejich rozhovoru soudila bezpochyby totéž co my, řekla zjihle: „Ona je veliké dobrotisko!" „A on není o nic horší," odpověděla kmotra. A záměrně dodala: „Byl by z nich pěkný párek." „Ale paní," namítla dona Maria naivně, „nechte to děvče na pokoji, vždyť je to ještě dítě." „Však já neříkám, že hned teď, ale jednou..." To, jak se dona Maria usmála, bylo kmotře docela po chuti. Pak se rozhovořily o něčem jiném. Uplynula noc; druhého dne se konal se vší obvyklou obřadností pohřeb. Potom se jednalo o důležité otázce: ke komu půjde Leonardo? Závěť, která byla téhož dne otevřena, to vyřešila. Holič ustanovil Leonarda svým universálním dědicem. Kmotra o tom informovala Leonarda-Mědáka a ten se přišel syna ujmout. Chlapci tato pozornost nešla pod nos; kdoví, čím to, že mu na mysli vytanul strašlivý kopanec, kvůli němuž ukázal záda domovu; mimo to se zřídkakdy poté s otcem vídal a úplně si odvykl. Nedalo se však nic dělat; bylo třeba poslechnout a jít s otcem domů, kde našel svou sestřičku i tu, jež ji přivedla na svět. Leonardo-Mědák, jenž měl tyto věci v malíčku, si vzal závěť na starost a zanedlouho dal vše do pořádku. Je třeba poznamenat, že jestliže za kmotrova života kolovaly zdánlivě přehnané pověsti o jeho zámožnosti, ukázalo se po jeho smrti, že byly ještě daleko od pravdy, neboť zanechal pěkných pár tisíc cruzadů v hotovosti. Po vyplacení několika bezvýznamných odkazů připadlo všechno ostatní Leonardu-Měďákovi jakožto synovo dědictví. V prvních dnech byl Leonardo-Měďák samý med, i když — po pravdě řečeno — byl mladému Leonar-dovi od první chvíle solí v očích objekt nových a posledních citů jeho otce. Kmotra usoudila, že musí vynahradit kmotřenci holičovu lásku, a rozhodla se nastěhovat k Leonardu-Měďákovi; tak bude zároveň u své dcery i vnučky. Leonardo-Měďák, jenž byl povolný, neměl nic proti tomu, a tak se celá rodina sešla pod jednou střechou. Všechno bylo, jak jsme řekli, z počátku samý med; mladý Leonardo a kmotra chodili nadále na návštěvu k doně Marii; a řekněme hned, že chlapec a dívka pokročili o kus dál, ale že i José Manuel pracoval za pomoci slepého učitele modlení a ani on neztrácel naději. Klid u Leonarda-Měďáka trval však krátce; Chi-quinha (tak se jmenovala kmotřina dcera) začala totiž na svého nevlastního syna nevrazit. Ten, jak jsme řekli, ji měl také v žaludku a rozpoutal proti ní nelítostný boj. Neminulo dne, aby se kvůli něčemu nechytli, a všechno bylo pak vzhůru nohama. Leonardo-Měďák a kmotra se to snažili urovnat, ale ti dva byli !34. J35 tak vznětliví, že smiřovatel často nepochodil a ten, jemuž se nedávalo za pravdu, se naň vždy obořil. Stála-li na příklad kmotra na Leonardově straně, dcera hned spustila nářek, že ji matka opouští a straní kmotřenci; jestliže naopak souhlasila s Chiquinhou, nedal si to líbit Leonardo a prohlašoval, že se dítěte, jež nemá matku, nikdo nikdy nezastane. Totéž potkávalo Leonarda-Měďáka, když chlácholil obě vadící se strany. Bylo to tam tedy zlé, neboť se den ode dne víc schylovalo k bouřce. KAPITOLA VI Ještě horší zvrat Jednoho dne se Leonardo vrátil domů se svěšenou hlavou, neboť se během celé dlouhé návštěvy u dony Marie Luisinka ani neukázala; a tak se musel po několika hodinách rozloučit, aniž ji spatřil. Kdo byl už jen trochu zamilován a stalo se mu něco takového, kdo byl nucen snášet nekonečné tlachání nějaké stařeny, jíž musel ve všem přitakávat, jen aby si ji nerozházel, a to všechno proto, aby si mohl s někým vyměnit letmo pohled nebo pokradmu úsměv či něco podobného, a nakonec ani toho nedosáhl, bude se mnou zajedno, že se Leonardo plným právem dostal do varu, a omluví každý jeho záchvat vzteku. Někteří lidé jsou však tak neodbytní, že je pro ně rozkoší dráždit rozčileného člověka, a čím zsinalejšího toho nešťastníka přistihnou, tím horlivěji jej popichují. Takovou povahu měla Ghiquinha, žena Leonarda-Měďáka; a od té doby, co bydlili všichni pohromadě, nedala si ujít jedinou příležitost, kdy svou zášť k chlap- 136 ci mohla projevit výpadem proti němu. Leonardo, jelikož byl popudlivý a pramálo zvyklý, aby se mu odporovalo, vždycky při něčem takovém vzkypěl; a jestliže k hádkám docházelo často i jindy, kdy byl v dobré míře, představte si, jak si asi počínal ve chvílích, o nichž mluvíme, kdy měl proč být nakvašen! Jakmile Chiquinha viděla, jak vstupuje dovnitř se zachmuřenou tváří a bez obvyklého „Pozdrav Pánbůh", zlomyslně se usmála, odkašlala si a procedila skrze zuby: „Zítra snad nebude tak ošklivo jako dnes!" Leonardo pochopil, co to má znamenat, prudce mávl rukou a usedl na židli, ale tak neohrabaně, že shodil na zem krajkovou podušku, jež ležela vedle. Tím se rozmotaly nitě a valná část vřeten se rozkutálela po místnosti. Nejhorší na tom bylo, že poduška patřila Chiquinhě a na ten polštář si velice potrpěla. Hned se proto vymrštila, načepýřená jako kvočna, založila si ruce v bok, a pokyvujíc hlavou v rytmu svých slov, zvolala: „Viděl kdo už takovou nestydatost? . . . Něco mu přelítne přes nos a přijde domů jako blázen a schválně prosím mi provede takovou věc, jen aby mi udělal něco Spatného, jako by tady poroučel a mohl jen tak pro nic za nic kdekomu tropit neplechu." Leonardo vyslechl všechno bez hlesu a snažil se přitom potlačit hněv; a zatím co Chiquinha nabírala dech, odpověděl jí rozechvělým a přerývaným hlasem: „Nestrkejte nos do mých věcí, já ho do vašich taky nestrkám. Když nejsem ve své kůži, tak.. „Ach, bič na něj!" skočila mu do řeči Chiquinha. II , „na jralejc s ním! Pane majore Vidigale..." , „Už jsem vám řek .. 1 > „Jaképak ,Už jsem vám řek!' Nic jsi mi neřek!... O své nešťastné lásce .. Tato slova působila stejně jako jiskra na soudku střelného prachu. Se zaťatými pěstmi a ústy zpěněnými hněvem přistoupil Leonardo k Ghiquinhě. „Ještě slovo... a nebudu brát na vás ohled... se mnou si tykat nebudete... A ať jste Čím chcete pro mého otce, .. já na vás ohled brát nebudu!" „Ty v sobě nezapřeš venkovského balíka," vmetla mu do tváře Ghiquinha, narovnávajíc se a neustupu-jíc ani o krok. Vtom tam přispěchal, přilákán hlukem, Leonardo-Měďák, jenž byl v pokoji, a zastihl ještě oba v bojovném postavení; když viděl syna, jak se div nesápe na zbožňovaný předmět jeho posledních citů, bez váhání se do něho pustil. „Ty syčáku jeden... nemysli si, že žiješ ještě u svého kmotra . , . tady budeš pěkně sekat dobrotu... jinak... víš, že jsem tě už jednou vykopl na pár let z domova, a teď tě odkopnu ještě dál a navždy..." „To jsem si nikdy nemyslela," ozvala se Ghiquinha, obracejíc se k Leonardu-Měďákovi, aby přiložila polínko do ohně, „to jsem si nikdy nemyslela, že u vás budu muset snášet něco takového . .." „Ale, holka, nevšímej si ho, je to kus holomka a já ho naučím! Zatočím s ním vždycky, natož pak z lásky k tobě . . ." „Z lásky k ní!.. vpadl mu do řeči chlapec, „však vy uvidíte, pěkně se vám odvděčí, tak pěkně jako ta cikánka.."' „Ale nikdy mu neudělám, co tvoje matka," přerušila ho rozlícené Chiquinha, „to mu nikdy neudělám." To Leonardu-Měďákovi dodalo; jaký příval trpkých vzpomínek se mu po těchto slovech hrnul do hlavy! 138 „Počkej, ty ničemo, počkej, já ti ukážu," zvolal, zrudlý vztekem, „počkej, já ti ukážu .. Odběhl do vedlejšího pokoje a vrátil se odtud vyzbrojen kordem od uniformy. Namířil jej proti synovi, jenže je třeba dodat, že ten kord vězel v pochvě. „Jen se kvůli mně neukvapte," zvolala Chiquinha, přidržujíc jej za kartounovou kazajku, kterou měl na sobě. Chiquinhin strach byl však zbytečný, poněvadž chlapec, když viděl, že to jde s ním 2 kopce, z instinktivního strachu před otcem po onom kopanci, který mu nikdy nevymizel z paměti, vzal nohy na ramena a zmizel na ulici, zabouchnuv za sebou dveře. „Ach ty darebáku!" křičel ještě Leonardo-Měďák, „darmo jsem ti neříkal, žc ti proženu kožich .. Leonardo se vytratil jednou stranou a kmotra, jež byla mezitím pryč, se objevila druhou stranou. Sotva si sundala mantilu a všimla si obou herců, kteří zůstali na scéně jakoby ještě v posledním obraze, snažila se vypátrat, jaké drama se to tam právě dohrálo. „To ten tvůj drahý kmotřence tropil zase to svoje obvyklé darebáctví," sdělila jí Chiquinha, jejíž hněv ještě doutnal. „Tentokrát mu to ale přišlo draho," přidal se Leo-nardo-Měďák. „Tak to vy skutečně," přerušila ho hmotra rozhořčeně, „tak to vy jste skutečně, kmotře, vzal na toho chlapce kord?" „On byl stejně tvrdý jako kost!" „Ale proč to? Copak nějaké lidi oddělal? Copak někde u domu založil oheň ? Dítě, které nemá matku, je na tom bledě ...! Vsadím se, že kdybych tu byla já, nic takového by se nebylo stalo!..." „Samozřejmě že ne," odpověděla Chiquinha, „po- něvadž by sis hned vzala jeho bolest za svou, jak ty máš ve zvyku. V tom to vězí. Spousta dětí má matku, ale ta se stará o jiné, a ne o vlastní!" „Ale! To jsou mi řeči! Vždyť všechno nemůže jít jako po másle." „Ale paní!" přerušil ji Leonardo-Měďák, „půjde-li to takhle dál, nebudeme mít doma chvíli klidu; sotva jedna věc skončí, druhá hned začne. Co si o nás pomyslí sousedé? Nezapomeňte, že jsme v domácnosti soudního úředníka!" „No dobrá," uznala kmotra, „kde je ale chlapec? Kam se vám poděl ?" „Vyběhl odtud jako splašený a doufejme, že se sem už nevrátí!" „No to je pěkné! Takhle to ale nemůže zůstat; vždyť vy jste toho chlapce vypudili z domu!.. . On přece není žádný žebrák, vždyť má to, co mu odkázal kmotr." „To právě ho zkazilo." „Jen mu vtloukejte do hlavy, že je bohatý, a uvidíte, kam to povede." „Chudák!" poznamenala lítostivě kmotra. „Ten se narodil na nešťastné planetě." A vzala mantilu a se slzami v očích šla hledat Leo-narda. Když vyšla ven, číhaly u okna tři čtyři sousedky. „Co to provedli tomu chlapci?" „Co se stalo, paní kmotro?" „Pádil odtud, až se za ním prášilo." „Nechte mě, nechte mě být," odrážela je kmotra, „tohle špatně dopadne." KAPITOLA VII Léky proti žalu Ubohý chlapec vyběhl, jak jsme řekli, ven. Kráčel spěšně a občas se otáčel, neboť se mu zdálo, že vidí ještě proti sobě napřažen kord, jímž mu hrozil otec, jako by chtěl ukončit to, co kopancem započal. Dlouho chodil, až se ocitl v místech u Cajueirosu; zmořen a udýchán usedl na kameny, a kdo by ho viděl posmutnělého a zamyšleného, pomyslil by si, že asi přemýšlí o svém postavení a o cestě, kterou se má ubírat. Avšak chyba lávky! Leonardo přemýšlel o něčem mnohem příjemnějším; přemýšlel o Luisince. Když k ní zalétaly jeho myšlenky, nemohl si ovšem odmyslet strašlivého José Manuela; a to vysvětluje jisté rozčilené pohyby, které občas udělal. Dlouho seděl takto zadumán, když tu ho pojednou vyburcoval chechtot za sousedním křovím. Obešel jej z toho mráz; zdálo se mu, že tam čtou myšlenky, které mu probleskují hlavou, a že se mu smějí. Obrátil se, ale nic neviděl; šel tedy po hluku a docela snadno spatřil za trochu vyššími krovinami pár chlapců a děvčat. Seděli na rohoži mezi zbytky večeře a zvědavě se nakláněli nad dvěma kamarády, kteří si lámali hlavu nad složitou partií brisky, kterou hráli pomačkanými a špinavými kartami. Chechtot, jejž bylo slyšet před chvílí, platil jednomu hráči, jenž neudělal ani štych. Při pohledu na zbytky večeře, jež mu sice nepřipadala královská, ale přesto připomínala, že odešel z domova, když se zrovna prostíralo, zakručelo mu strašlivě v břiše. Přesto se chtěl vzdálit, ježto se nemínil mísit do cizích radovánek, když tu jeden z hráčů zvedl hlavu a on v něm poznal svého starého kamaráda, chlapce, 140 141 který býval ministrantem v katedrále. Přece však chtěl jít pryč, ale bylo už pozdě, poněvadž sotva se pohnul, hráč ho spatřil a poznal. „Hele, Leonardo! Kde se tady, hrome, bereš? Už jsem si myslel, že se pod tebou země slehla! Od toho setsakramentskýho dne, kdy jsme se tak vyznamenali s tím ceremoniářem, nedal ses už vidět." Leonardo přistoupil k hloučku, a když se pozdravil se svým starým kamarádem, byl vyzván, aby se pustil do zbytků večeře. Chtěl se upejpat, ale nezmohl se na to; zatím co briska pokračovala, jedna z dívek ho obsluhovala a on jedl, jako by dna neměl. „Vypij tady to v té láhvi," vybídl ho přítel, „a posuď, jestli tohle víno má stejnou chuť jako to, co jsme k otcovu zoufalství a ceremoniářově zuřivosti pili spolu v katedrále." Když Leonardo dojedl, dohráli i oba hráči; mohl si tedy zavolat přítele stranou a zeptat se ho: „Co je to za lidi, co ses s nimi tady spolčil?" „To je moje rodina." „Tvoje rodina?" „Ano, vidíš tam tu brunetu?" „Vidím, no a?" „Jaképak no a!" „Ty ses oženil?" „Ne ... Ale co na tom?" „Aha, ty máš holku!" „A co ty?" „Já___radši nemluvit. .. zemřel mi kmotr." „Slyšel jsem." „Přestěhoval jsem se k otci, a když jsem se dnes z ničeho nic chyt s tou jeho milou, vzal na mne kord, a tak jsem práskl do bot. Tady jsem se zastavil, a ten váš chechtot..." 142 „Ostatek vím ... A máš teď kam jít?" „Víš, hochu, já chtěl jít. ..'" „Kam?" „Tam.. ." „Kam tam?" „Já ti ani nevím..." A oba se dali do smíchu. Když má člověk na krku jenom osmnáct nebo dvacet let, což je hodně malá tíže, opovrhuje minulostí, směje se přítomnosti a bezstarostně se oddává slepé důvěře v zítřek, a to je nej-lepším příznakem mládí. „Víš co ?" pokračoval Leonardův přítel, „pojď s námi! Nebudeš litovat!" „S vámi? Ale kam?" „Kam? Copak máš něco lepšího na vybranou? Chceš se nechat prosit?" Smrákalo se. „Zvedném kotvy, mládeži," navrhl jeden z bese-dovníků. „Ano, zvedném." „Ani nápad! Ještě ne! Nejdřív nám Vidinka zazpívá!" „Ano, ano, nejdříve nám zazpívá! Třeba tu: Kdyby moje vzdechy mohly." „Ne, tu ne. Zazpívejte raději tuhle: Po radosti už je veta." „No tak už se jednou rozhodněte!" odpověděl lahodný a nyvý dívčí hlas. Vidinka byla malá asi osmnáctiletá až dvacetiletá mulatka; měla strední postavu a vyznačovala se širokými rameny, vznosnými ňadry, úzkým pasem a drobnýma nožkama; měla hodně tmavé a hodně živé oči, plné vlhké rty, bělostný chrup a trochu nedbalý, sladký a melodický způsob mluvy. 10 - Paměti T43 Každou svou větu provázela dlouhotrvajícím zvonivým smíchem, zaklánějíc přitom trochu hlavu, což by bylo půvabné, kdyby to nebylo tak afektované. Konečně se tedy usnesli, že zazpívá písničku: „Kdyby moje vzdechy mohly." Vidinka uchopila kytaru a sama se doprovázejíc zazpívala dnes fádní, ale tehdy velmi oblíbenou písničku, jež zněla takto: Kdyby moje vzdechy mohly k tvému sluchu dát se v let, viděl bys, že láska vřelá dokáže i zabíjet. Můj nářek není vyvolán touhou ni žárlivostí palčivou, to jen ze stesku, který mě souží, Že daleko mám lásku svou. Leonardo, jenž zřejmě zdědil sklon k těmto věcem, poslouchal písničku s otevřenou pusou. Učinila naň takový dojem, že od té chvíle už neodvrátil zrak od zpěvačky. Písnička byla odměněna náležitým potleskem. Pak všichni vstali, všechno, co měli s sebou, narovnali do košů a vydali se na cestu i s Leonardem, jenž tu veselou chásku doprovázel. 144 KAPITOLA Vílí Nová láska Po dlouhém putování, když se už na obloze rozléval skvostný měsíční svit, jaký lze spatřit jen v Riu, došli k jednomu domu v ulici U příkopu. V oněch dobách nezůstával za měsíční noci nikdo doma; ti, kdo nešli na procházku, usedali na rohože ke dveřím a tam celé hodiny prozpěvovali, večeřeli, hovořili a mnozí pod širým nebem i přenocovali. Protože se naši známí už dost nachodili, vytáhli si rohože ke dveřím a tam pokračovala celou noc jejich veselice, ve které už strávili celičký den, neboť to, co viděl a čeho se zúčastnil Leonardo v Cajueirosu, bylo jen závěrem dlouhého hýření, které započalo za svítání, — závěrem jednoho z těch veselých výletů, jež byly tak oblíbené a oceňované. Ted musíme ale čtenáři představit nové lidi, mezi nimiž se octl náš Leonardo. Kdybychom si tady mohli vypomoci přítelem José Manuelem, jistě by vám barvitě popsal celý rodokmen oné tlupy, které Leonardův přítel říkal „moje rodina". Poněvadž to však nejde, musíte se, čtenáři, spokojit s přítomností, a ncpátrat po minulosti. Vězte tedy, že tu rodinu tvořily dvě sestry, jež byly obě vdovy, nebo to alespoň tvrdily, jedna s třemi syny a druhá s třemi dcerami; oběma bylo přes čtyřicet, obě byly duste a obě si byly podobné jako vejce vejci. Ti tři synové první vdovy byli strašliví klackové; bylo jim přes dvacet a všichni byli zaměstnáni u dopravy. Ty tři dcery druhé vdovy byly tři štíhlé dívenky, přibližně stejně staré jako jejich bratranci a každá svým způsobem hezká. Jednu z nich čtenáři znají: Vidinku, která zpívala ty písničky; byla svo- 10' 145 bodná jako jedna její sestra; svobodná byla i ta poslední, ale ne tolik, jako ty dvě. Ať Leonardův přítel vysvětlí, co to znamená, a nechť vysvětlením zároveň objasní, jaké místo v rodině sám zastává. Ostatními výletníky byli většinou sousedé, kteří se přidružovali k veselicím, jež byly v rodině tradiční. Když došli domů, odvedl Leonardův přítel obě stařeny stranou a dal se s nimi do řeči; mluvili bezpochyby o Leonardovi, poněvadž se naň všichni tři po celou dobu dívali; i ten, kdo neměl bystrý sluch, mohl slyšet, jak stařeny říkají: „Chudák chlapec!" „No to je ale krkavčí otec!" Kdokoliv starší nebo — abychom se vyjadřovali jasně — rozumnější a vzdělanější by se na Leonardově místě možná styděl, že mu tak teče voda do bot, ale on na to ani nemyslel, ba co víc, nepomyslel ani na to, co mu dosud leželo pořád v hlavě, totiž jednak na Lui-sinku, jednak na José Manuela; viděl nyní jenom Vi-dinčiny černé, lesknoucí se oči a bělostný chrup a slyšel pouze ozvěnu popěvku, jejž ona zpívala. Ve svém vytržení propadal zádumčivosti. Na ostatní by byl myslel, kdyby mu zbýval ještě čas. Sotva všichni dosedli na širokou rohož před prahem dveří na chodníku, navrhl Leonardo, aby se zase zpívalo. „Kdepak. . ." odmítla však Vidinka, doprovázejíc to „kdepak" svým obvyklým smíchem, „už jsem tak unavená ... že nemůžu!" „Ale no tak. . . ale no tak," pobízeli ji několikrát. Vedle svého zvyku smát se měla Vidinka ještě jeden, totiž začínat každou větu nějakým hodně důrazným „kdepak". Odpověděla tedy ještě: 146 „Kdepak. .. vždyť už jsem odzpívala všechno, co znám. Kdepak, bože můj, už nemůžu!" „Tu mou jsi ještě nezazpívala," řekl jeden z přítomných. „Tu mou také ne," prohodil jiný. „Ani já," připojil se další, „jsem tě ještě nepoprosil o tu mou." „Kdepak, bože můj, kam by tohle vedlo?" „No tak, sestřičko, nedej se prosit!" „Hele holka," zasáhla do hovoru jedna ze stařen, „máme se snad k tobě modlit za mrtvé, abys spustila písničku?" Leonardo, jenž viděl, že jeho věc podporuje tolik hlasů, mlčel. Po delší chvilce naléhání a vykrucování se Vidinka konečně rozhodla, uchopila kytaru a na návrh jedné ze stařen zazpívala: „Pevná pouta sevřela mé při tvém prvním pohledu, nyní se jich snažím zbavit, jenže už to nesvedu." Ta poslední slova přivedla chlapce úplně z míry. Ještě ani nedozněly poslední tóny zpěvu, a již mu vířilo tolik myšlenek hlavou, že se divil, jak mohl třeba jen chvilku myslet na Luisinku, tak bezvýraznou a komickou holku, když je na světě tolik žen jako Vidinka. Až po uši se do Vidinky zamiloval. Tomu se čtenář nesmí divit, poněvadž jsme ustavičně opakovali, že Leonardo zdědil po otci onu hojnost citového fluida, jež bylo pro něho tak příznačné. Vedle toho bylo u něho dědičné, jak se zdá, i něco jiného, totiž to, že pokaždé, když se zamiloval, vstou- H7 pilo mu něco do cesty. V prvním případě to byl José Manuel; a nyní se podívejme, kdo nebo co je to v tomto druhém případě. Rozmyslei-li si čtenář, co jsme před chvílí řekli, totiž že v oné rodině byli tři bratranci a tři sestřenice, a dodáme-li k tomu teď, že všichni bydleli pohromadě, muselo ho přitom něco napadnout. Tři bratranci a iři sestřenice, bydlící pod jednou střechou, všichni mladí... není nic přirozenějšího, než že na jednoho bratrance připadala jedna sestřenice ... Třeba však poznamenat, že se Leonardův přítel ujal jedné sestřenice, čímž zbyli tři bratranci na dvě sestřenice, to jest jeden bratranec přebýval. Tím se poměry zkomplikovaly. No a tak zkrátka vězte, že se dva bratranci ucházeli o jedinou sestřenici, a tou že byla Vidinka, nejhezčí ze všech; vězte kromě toho, že byl jeden vyslyšen a druhý oslyšen; z toho plyne, že přítel Leonardo bude muset zápolit s dvěma překážkami místo jedné. Zatím však nic netušil a klidně se nechal unášet svými city, aniž si uvědomoval, co by si každý uvědomil, totiž že mezi bratranci a sestřenicemi vládne jisté právo na vzájemné milostné vztahy, které je vůči každému cizímu nápadníkovi ostře nepřátelské. Proseděli tam valnou část noci a až hodně pozdě se rozhodli ulehnout. Leonardův přítel, kterého od nynějška budeme nazývat jeho křestním jménem Tomáš a přezdívkou „z katedrály" — obojí zdědil po otci —, prohlásil, že tam jeho přítel vzhledem k pozdní hodině zůstane přes noc; chtěl ho takto ušetřit doprošování a tím se projevil jako dobrý přítel. Když je teď náš Leonardo uhnízděn v bezpečném útulku, budeme se obírat něčím důležitým, čeho jsme si na čas přestali všímat. KAPITOLA IX José Manuel triumfuje Kmotra proběhala celé město, ale nikde Leonarda nenašla; zatím co si ona mohla nohy ušoupat samým hledáním, díval se on klidně a bezstarostně do očí Vi-dince, a jak si čtenáři vzpomínají, kochal se písničkami, nedbaje toho, co se děje ve světě. Posléze byla ta ubohá žena příliš utrmácena a zašla k doně Marii. Byla už temná noc. Když vstupovala dovnitř, odcházel odtud učitel modlení, jenž právě ukončil hodinu pro služebnictvo. Kmotra už*nějakou dobu učiteli modlení nedůvěřovala; spojila-li to, co se říkalo o jeho vážnosti, s tím, co mohla sama vidět na vlastní oči, nabyla skoro domnění, že je vyslancem José Manuela u dvora dony Marie. Setkání jí proto nebylo vhod, a zvláště ji zlobilo, že odchází až tak pozdě, neboť lekce netrvávaly tak dlouho; a aby ho popíchla, řekla mu: „Dneska jste přetáhl hodinu, zbožný muži... dívky, jak se zdá, si raději prozpěvují než se modlí." „Ani ne," odpověděl stařec svým huhňavým hlasem, „není to s nimi tak zlé, občas sice pokulhávají, *ale pořád dělají pokroky; však vy dobře víte, že s sebou nosím stále ten zázračný lék." A pohladil konec rákosky, kterou chodil vždy vyzbrojen. „Aha! Tak vy jste tedy, zbožný muži, zůstal tady na kus řeči; vy si ale rád popovídáte ..." „To nepopírám; ale hovořívám jenom o tom, co vím, to jest, co slyším; ostatní lidé marní čas koukáním a posloucháním; já, ježto mohu jenom poslouchat, využívám k mluvení času, jejž ostatní potřebují k dívání; 148 149 rád povídám, napovídám toho hodně, ale co na tom, zbývá-li mi na to čas; to víte, prací se člověk nepřetrhne. Rodiče byli z Algarve a já je nezapřu." „Tak to já už vidím, že jste dneska přesoudili živé i mrtvé; no, já si něco takového dovolit nemohu, není mi totiž zrovna moc do řeči. Jestli se, zbožný muži, když tolik chodíte po městě, dozvíte něco o mém kmotřenci Leonardovi, račte nám dát zprávu, on totiž odešel dnes kvůli něčemu z domova a já teď nevím, kde mu je konec." ,,To si beru na starost; není nic lehčího než ho najít." A takto skončil onen rozhovor u domovních dveří, který neudělal kmotře velkou radost. Dona Maria, jež to všechno vyslechla, vyšla kmotře vstříc, a než si mohla příchozí odložit mantilu, řekla jí: „Tak on ten chlapec zase utekl z domova? No, paní, to už je jeho povaha, s tou se narodil, s tou půjde i do hrobu. Vsak mi říkali, jaké je to kvítko, a mně se nikdy nelíbil, přestože vypadá, jako by neuměl do pěti počítat." „Ale, paní, vy tady přikládáte vinu někomu, kdo ji nemá; chlapec je tentokrát naprosto v právu..." „Ale to jsou řeči! To říkáte proto, že ho máte ráda jako vlastního syna; ale s tím na mne nechoďte, poněvadž já vám řeknu: oni ti dnešní kluci nosí hlavu vysoko . .. Ostatně vinen tím byl nebožtík kmotr — ať je mu země lehká —, že ho omámil tou Coimbrou, kterou mu nasadil do hlavy ..." „Ale paní, proboha, vždyť to ten surový otec dohnal tak daleko, že ho pronásledoval s kordem v ruce ..." „Bodejť by ne. A co na tom? Však on by ho vlastní otec nebyl rozčtvrtil... jistě ne, vždyť já ho dobře znám; byl to záchvat hněvu, a to přejde; ten kluk měl poslechnout. . . otec je otec!" 150 „Svatá Panno! Ale vždyť to všecko byla hloupost kvůli krajkové podušce!... Je to k neuvěření! . .. A kam se teď ten chudák asi vrtl? ..." „Někam zalezl a poslouchá, jak cikáni zpívají fado; nevzpomínáte si, co provedl jednou ještě za kmotrova života?" „No, to byly detinskosti. .. Nač o tom mluvit?" Rozhovor na toto téma by se byl vlekl do nekonečna, kdyby dona Maria najednou neobrátila list a neřekla kmotře: „No a teď si tady sedněte, musíme si spolu vyrovnat účty . .." „Účty..." „A hodně velké, řeknu vám hned na začátku!" dodala dona Maria, jež zřejmě nebyla zrovna v příliš dobré míře. „Já vám to povím rovnou do očí: až půjdete letos k přijímání, snažte se smýt těžký hřích, kterého jste se dopustila." „Těch já mám na svědomí habaděj! Ale oč jde?" „O pomluvu, paní, o velikánskou pomluvu osoby, která k tomu přišla jako slepý k houslím." To kmotře stačilo k tomu, aby vytušila, kam to všechno povede; nejnovější pomluvu, která ji tížila svědomí, znala dobře. V mžiku jí bylo všechno jasné jako den; pochopila, že se José Manuel plně očistil v očích dony Marie, pokud jde o vinu na únosu dívky v Kamenné kapli, a dovtípila se též, že strůjcem tohoto ospravedlnění je slepý učitel modlení. Byla viditelně na rozpacích; vrtěla sebou ze strany na stranu, jako by lavička, na níž seděla, byla poseta trním, a když dona Maria domluvila, přepadl ji prudký záchvat kašle. „Všechno, co jste mi napovídala o José Manuelovi v souvislosti s dívčiným únosem," pokračovala dona Maria rudnouc, což bylo u ní špatné znamení, „je vý- mysl, je holý výmysl; dozvěděla jsem se to ze zcela bezpečného pramene ..." Kmotru přepadl nový záchvat kašle. „Jen považte!" pokračovala dona Maria. „Slepě jsem tomu důvěřovala a z ukvapenosti jsem se s tím ubohým mužem rozešla ve zlém; podruhé se ale napálit nedám; dostala jsem za vyučenou!" Kmotra viděla, že jí pšenice nepokvete; pochopila, že dona Maria má velmi dobré zprávy, takže by bylo sypáním písku do moře trvat na původním tvrzení; to by její postavení jen zhoršilo. Ukula tedy hned nový plán. „To mi neříkáte nic nového, paní! Ted už to vím také moc dobře. Ten muž se do toho dostal jako Pilát do Kréda." „Ale uvědomte si; říkala jste mi, že jste to na vlastní oči viděla!" „Ach ano, byl to nějaký ďas místo něho, jakživa bych nemyslela, že je možná taková podoba. Tuhle jsem se však dozvěděla pravdu, a teď se kaji." „Dala jsem si tedy toho ubožáka zavolat," pokračovala dona Maria, „a on byl tak dotčen mým jednáním, že ani nechtěl přijít. A řekla jsem mu všechno, jak to bylo. A vám já něco povím. Vy jste si, kmotro, v té záležitosti nepěkně smočila prsty; on mi vyložil jisté věci... ani jsem tomu věřit nechtěla." „Tak vy jste tedy prozradila, že já ..." „Já nic, to on už věděl, a tak jsem nemohla popírat. On se však snažil, aby mi spadly šupiny z očí, i pokud jde o jiné věci..." Kmotra, jež znovu vytušila, že to s těmi „jinými věcmi" vypadá také bledě, snažila se převést hovor na jiné pole předstírajíc, že poslední slova dony Marie přeslechla. „Ale od koho jste se dozvěděla, jak to vlastně bylo ?" zeptala se. „Ráda bych věděla, jestli se vaše informace shodují s mými." „Zrovna před chvilkou odešel odtud ten, co mi nalil čistého vína." „Ach tak," pochopila kmotra. Sevřela rty a její posunek jako by chtěl říci: „Tak jsem se přece jenom nemýlila!" Dona Maria vyložila dále kmotře, že když o té věci pověděla učiteli modlení, ten popřel všechno, co jí ona říkala o José Manuelovi, že musela dlouho do starce hučet, aby jí vyklopil, co o tom ví a čím to vyvrací; a že k ní po dlouhém odporu přivedl zrovna včera dív-ěina otce, jenž se jí se vším svěřil a prozradil jméno únosce, s kterým se mezitím už seznámil a usmířil. „To je na chlup ono, co jsem se já dozvěděla," podotkla kmotra na konci vyprávění. „Tak to všechno bylo. Jen se podívejte, co se člověku nestane... Šíří výmysly o jiných..." Povězme teď čtenáři, že to, co se právě zběhlo, bylo vskutku dílem učitele modlení. Postupně se dozvídal o příčinách nepřátelství k jeho zákazníku José Manuelovi ; podařilo se mu vypátrat původkyni pletichy, dopídil se též, co se děje u Leonarda-Měďáka; a jelikož už byly Leonardovy zálety veřejným tajemstvím, spojil jednu věc s druhou, až z toho vyvstal nezvratný závěr 0 tom, jak to vlastně bylo. Donou Marií, jak se zdá, pohnula kmotřina lítost a její špatná nálada začala trochu vyprchávat. Pak se vrátily k otázce Leonardova odchodu z domova a tentokrát už nebyla dona Maria vůči chlapci tak nemilosrdná. Mezitím zněla kmotře v uších slova dony Marie „snažil se, aby mi spadly šupiny z očí, 1 pokud jde o jiné věci"; a když viděla, Že je dona 152 I53 Maria klidnější, pokoušela se znovu na to zavést řeč a jakoby žádat o vysvětlení. Předpokládala sice, co tato slova znamenají — že jsou tím myšleny její nebo kmotřencovy záměry s Luisinkou, ale chtěla vědět, jakými barvami to José Manuel doně Marii vylíčil. Byl to truchlivý obraz; zjistila, že to vypadá pro jejího kmotřence prabídně (což jí nebylo nikterak příjemné) a naopak pro jeho soka velmi dobře. Dona Maria prohlásila, že si José Manuel na kmotru stěžoval a kladl jí za vinu všechno, co se stalo — ty intriky, které ho měly vypudit z jejího domu, neboť na něm lpělo jisté podezření, kterému ona uvěřila. Dodala konečně, že jí José Manuel, naprosto očištěný díky zásahu učitele modlení, naznačil své city k Luisin-ce, což doně Marii, jak přiznávala, není tak docela proti mysli, vždyť konec konců —jak uváděla —José Manuel je moudrý, rozumný a světem zběhlý muž a bude se moci o dívku dobře postarat. Při těchto posledních prohlášeních kmotra klesla úplně na duchu. Avšak co dělat za takových okolností? Sama před chvílí doznala, jak člověku pořád hrozí, že bude nespravedlivý k bližnímu, a nemohla se bez nebezpečí ničeho odvážit proti José Manuelovi, zvláště ne teď, kdy zrovna vyvázla ze šlamastiky, kterou si sama nadrobila. Spokojila se tedy tím, že opakovala nedávnou poznámku dony Marie. Řekla: „Vždyť je to ještě dítě .. „Ano," odpověděla dona Maria, „je ještě mlaďoun-ká, ale vždyť na ni nikdo nepospíchá, aby honem dospěla." Kmotra si oddychla, neboť viděla, že je ještě času habaděj. KAPITOLA X Spolubydlící Uplynulo několik neděl. Když skončilo zkušební období, byl Leonardo přijat jako spolubydlící do domu Tomáše z katedrály a v tom teplém hnízdečku se usadil. Není divu, že ho tam tak beze všeho přijali. V době, kdy se odehrávaly události, o kterých vypravujeme, nebylo nic obvyklejšího než brát si do rodiny jednoho, dva nebo někdy i více spolubydlících. Někde byli spolubydlící velmi užiteční, neboť rodina s prospěchem využívala jejich služeb, jak jsme měli příležitost ukázat na mládí Leonardova zesnulého kmotra. Avšak jindy, častěji, byl spolubydlícím prohnaný povaleč, a to pak byl skutečný příživník, jenž se přimkl k rodinnému stromu a vysával z něho mízu, ale nepomáhal mu rodit plody, ba co horšího, dokonce jej hubil. V prvním případě uvalovali na bedra spolubydlícího tisíce požadavků, vyčítali mu na každém kroku prokazované laskavosti, chovali ho třeba pro zábavu nejstaršímu synovi a při sebemenší a sebespra-vedlivější stížnosti se naň rodiče obořili a zastávali se syna. Naproti tomu v druhém případě snášeli v rodině s mučednickou trpělivostí jakýkoliv jeho nepořádek, spolubydlící se stával v domě skoro králem, jenž přikazoval a zakazoval, jenž trestal otroky, káral děti a zasahoval prostě do soukromých záležitostí. Do které z těchto dvou kategorií patřil nebo bude zakrátko patřit náš přítel Leonardo ? To nechť čtenář posoudí z příštích událostí. Nejprve prohlasme, že byl od první chvíle dobře zapsán u obou starých sester; v jediné věci ho můžeme pokládat za trochu šťastného, totiž v tom, že se na !J4 T55 každém kroku setkával se sympatiemi a přízní. To znamená, že měl vždy otevřenou cestu k splnění jakéhokoliv plánu, který pojal, jakéhokoliv záměru, který choval, nebo touhy, která se y něm probudila. Avšak všimněme si, že aby nebyl porušen zákon o rovnováze sil, jenž ho ustavičně deptal, bývaly jeho plán, záměr a touha shodné s plánem, záměrem a touhou jiných lidí, čili, jak jsme už řekli, musel zápolit s dvojími těžkostmi. Vidinka byla dívenka stejně hezká jako vrtkavá a lehkomyslná; sebelehčím vánkem vzlétala, v jiném podobném se vznesla zase jinam, a tak létala a odlétala při každém zavanutí; přeloženo do přízemního jazyka prostého řečnických kudrlinek to znamená, že byla hrozná koketa, jak se dnes říká, ne-li frejířka, jak se říkalo tehdy. Proto nepřijala nijak nevlídně první zálety Leonarda, jenž se tentokrát choval mnohem méně rozpačitě jednak proto, že nabyl zkušenosti ve styku s Luisinkou, jednak z toho důvodu, že jeho láska byla nyní asi prudší, ačkoliv tato domněnka odporuje názoru ultraromantiků, kteří horují pro lásku první; na Leonardově příkladu ať se poučí, zda je opravdu trvalá. Jestliže jeden z Vidinčiných bratranců, o němž jsme říkali, že byl vyslyšen, měl proč povstat proti Leonar-dovi jako svému sokovi, druhý bratranec, o němž jsme řekli, že byl oslyšen, měl k tomu dvojnásobnou příčinu, neboť se Leonardo jevil jako druhý konkurent vedle bratra, a zuřivost, s níž se člověk musí bránit na dvou frontách, je nebo by měla být bezpochyby mnohem lítější než zuřivost toho, kdo se brání na frontě jediné. Od chvíle, kdy se začaly projevovat příznaky čehosi mezi Vidinkou a naším hostem, se tudíž rozpoutala válka dvou proti jednomu, nebo jednoho proti dvěma. Zpočátku byla hluchá a němá; byla to válka pohledů, posunků, grimas, mračení a drsného chování jedné strany k druhé; když potom Leonardo dělal pokroky, přešlo se k narážkám, výsměchu a popichování. Jednoho dne pak vypuklo otevřené nepřátelství a ozvaly se výhrůžky velké jako babylónská věž; příčinou toho bylo, že jeden z bratranců přistihl šťastného Leonarda v prvních chvílích milkování s Vidinkou, když ji objímal v zahradě. „Tady to máte, tetičko," zuřil chlapec, obraceje se k Vidinčině matce, „tak to dopadá, když si člověk nasadí do kožichu takovou veš ..." „Co se děje? Hoří snad někde?" zeptala se stařena výsměšně předpokládajíc, že to je zase jedna hloupost chlapce, který vždy nanášel silné barvy. „Hoří!" odsekl jí. „A bude-li hořet dál, žádná voda oheň neuhasí... A to vám říkám, jestli opravdu ještě nehoří... chystá se už hranice na podpálení." Vidinka, jež zrovna přišla, ujala se slova a mluvila pak bez přerušení půl hodiny, vznášejíc proti oběma bratrancům (neboť ten druhý do toho také zasáhl) strašlivou obžalobu, v níž se nesčíslněkrát opakovalo slovo „kdepak". Také Leonardo se musel bránit, a i jemu pusa jela. K těm čtyřem hádavcům se přidaly obě stařeny a po nich další dvě dívky, které též občas přiložily polínko do ohně. Nemělo by cenu, kdybychom se snažili přesně opakovat slova každého řečníka; bylo by to skoro tak, jako bychom chtěli v lijáku počítat dešťové kapky. Jenom ten, kdo už něco takového zažil, může dobře posoudit, co to bylo a ještě snad je rodinná hádka. Všichni hovoří najednou a každý se snaží překřičet ty druhé; nikdo, jak se zdá, nedbá na omluvy, jež jsou předkládány, ani na výtky, které jsou vznášeny, a me- 157 zitim se od minuly k minutě každý rozohňuje a cítí dvojnásobně pohaněn; křižují se tam přísahy, střetávají hrozby; ani jeden květnatý výraz ze slovníku nezůstane nevyužit; jedna hádka vyvolává druhou, ta zase další; sahá se k minulým, přítomným a budoucím urážkám, aby bylo možno zasadit rány protivníkům. Řekne se všechno a nedosáhne se niěeho; hádka trvá celé hodiny a nakonec proúvmci,fatigati sed non salia-ti* opouštějí bitevní pole, při ěemž jsou na sebe rozlíceni víc než na poěátku. A jestliže se už náhodou troubí na ústup a někomu ještě uklouzne poslední nadávka, hádka vzplane znovu a trvá ještě pěknou chvíli. Nejčastěji zůstává vše u slov. Tentokrát sc to však nestalo; jeden z bratranců, ten, jenž byl oslyšen, přistoupil k Leonardovi, když mu jako závdavek vmetl do tváře strašlivou urážku, a popadnuv ho za límec u košile, dvakrát ho šťouchl. Leonardo, jenž se ze všech lidí bál jen otce, se útočníkovi postavil na odpor; obě stařeny a Vidinka se je snažily od sebe dostat, ale jenom jim roztrhly šaty a ještě víc roz-dmychaly jejich hněv; ostatní osoby klepaly na zeď a přivolávaly sousedy. Chlapci se chvíli prali, ale nikomu se při tom nic nestalo, a nakonec toho nechali. Sotva sc Leonardo zbavil protivníka, chtěl odejít z domu; od dětství tížilo toho nešťastníka něco jako úděl bludného Žida. Stařeny, které se v tom celém pozdvižení postavily na jeho stranu, to však nedovolily; jsou přece doma, a doma si mohou poroučet, jak chtějí. Přesto však Leonardo, i navzdory Vidinčiným prosbám, trval na svém; ale v okamžiku, kdy chtěl otevřít dveře na ulici, vešla jimi kmotra. „No tak, sláva, že už tě mám, ty nezbedo.. Leonardo ustoupil o dva kroky; v té chvíli, a vůbec * Lat.: unaveni, ale nenasyceni (pozn. překl.). 158 od odchodu z otcova domu, mu ani nepřišlo na mysl, že má kmotru, otce nebo jakéhokoliv příbuzného. Všichni údivem a zvědavostí vyvalili oči, poněvadž nikdo v domě kmotru neznal. Co to stálo námahy tu dobráčku, než vypátrala hnízdečko, do něhož se kmotřenec uchýlil! Hned se tam odebrala. Poté, co tam vstoupila a uvedla se těmi prvními slovy, chtěla kmotřence řádně proprat, ale když si všimla obou stařen, usoudila, že by bylo radno obrátit se nejdříve na ně. To skutečně učinila a všechny tři daly hlavy dohromady. KAPITOLA XI Udání Porada trvala dlouho. Ne že by si bylo mnoho co říkat o tom, co se zběhlo, ale proto, že kmotra, aby dala najevo, jak živý má zájem o kmotřencův návrat domů, usoudila, že je povinna obrátit se do hluboké minulosti a že musí vylíčit pěkně od začátku celý život Leonardův, jeho matky i otce a svůj vlastní, jenž byl ze všech nejdelší; právě tak obě stařeny mínily, že k tomu, aby ukázaly, jak se tam Leonardovi dobře vede a proč nesvolí k jeho odchodu, musí učinit totéž co kmotra, totiž vylíčit život svůj i celé rodiny od nepa-měti. Nu a jelikož byly všechny tyto historky té i oné strany prokládány sentimentálními, dojímavými nebo veselými epizodami, stalo se, že se do bujarého smíchu během hovoru přimísilo i pár slz. Nic tak nepřispívá k zrodu a upevnění přátelství, ba i důvěrnosti jako smích a slzy; ti, kdo se spolu smáli, a zvláště jednou plakali, se velice snadno stávají přáteli. Na konci debaty n - Paměti 159 byly všechny ty tři stařeny jedna ruka, až to bylo k nevíře. Kdyby toto snadné sbližování vyvažoval nesnadný vznik rozmíšck a intrik, bylo by to jednou z velkých ctnosti oné doby. Jenže sympatie, které se zrodily za hodinové rozmluvy, měnily se během minutové rozepře v nenávist. Zatím co stařeny tlachaly, soupeři se uklidnili, bouřka přešla, a i když nezavládl trvalý mír, přece jen bylo uzavřeno dočasné příměří. Leonardo byl již ochoten vyhovět prosbám Vidinky a ostatních děvčat, která ho ani za nic nechtěla pustit z domu; oba poražení sokové, jak se zdálo, rezignovali. Když skončila porada těch tří, usoudila kmotra, že nadešel okamžik, kdy by měla Leonardovi udělat kázání. Začala těmito slovy: „Ty všiváku jeden, ať nad tebou serafini drží ochrannou ruku ... ty máš v té své kotrbě kamení místo mozku; není na světě většího zpustlíka, než jsi ty; flákáš se; protloukáš se světem, celý boží den se bez cíle touláš jako úplný budižkničemu a jenom jsi každému na obtíž . . ." „Jestli tím myslíte nás," ozvala se hned jedna stařena, „tak ho nechte, kde je, neboť tady se mu vede báječně." „Ale kdepak, paní! Vždyť vám tady obrátí všechno vzhůru nohama! Jen by se pořád rval jako kohout." „No, to je věcí těch chlapců a děvčat; ti si to už mezi sebou vyřídí," odvětila stařena. Dětinská prostoduchost tehdejších stařen. Kmotra chtěla pokračovat, ale protože ji každou chvíli přerušovali, raději toho nechala. A tiež odešla, bylo dohodnuto, že Leonardo zůstane tam, kde je. Vidinka byla v devátém nebi; zato však bratranci 160 se tvářili kysele, poněvadž to byla čára přes rozpočet. Jakmile viděli, že zůstane všechno při starém, pohnulo jim to znova žlučí. Prohodili na Leonardovu adresu několik narážek, jež by byly znovu roznítily oheň; avšak nakonec se ovládli; jeden bratranec si zavolal druhého stranou a teď zase oni se začali spolu radit, ale tajně. To bylo docela přirozené; nepřítel byl společný, a proto se musí spojit, aby ho porazili; až nad ním zvítězí, bude se pak rozhodovat mezi nimi. Po této poslední poradě se všechno naprosto vyjasnilo; každý si šel po svém a na pár dní se tam rozhostil svatý klid. Během té doby se ještě víc sblížil Leonardo s Vidinkou. To se stává vždy. Chcete, abychom těsněji k něčemu přilnuli ? Umožněte nám tedy, abychom pro to trpěli. Ti dva trpěli jeden pro druhého a to byl pádný důvod k tomu, aby se stále vroucněji a vroucněji milovali. Kmotra chodila pravidelně za svým kmotřencem a na návštěvu ke svým novým přítelkyním. Všechno, jak se zdálo, vstoupilo konečně do normálních kolejí. Avšak oba bratranci kuli pikle, a kuli je pěkně zeširoka. Nikdo však zatím netušil, co z toho vzejde. Leonardo, jak byl den dlouhý, se díval pánubohu do oken a ani trochu ho nezajímalo, co se děje ve světě. Jeho svět se omezoval na Vidinčiny oči, úsměvy a na milkování. Jednoho dne uspořádali výlet, jako byl ten, na němž se Leonardo seznámil s rodinou. Mělo se vyjít ráno z města a strávit venku celý den. Vše bylo připraveno: koše s jídlem, rohože i to ostatní. Vidinka si dala natáhnout nové struny na kytaru a byli sezváni obvyklí besedovníci. V stanovenou hodinu vyrazili na cestu. »• 161 Kdo by nebyl tak zaslepen radostí jako všichni ti výletníci, zpozoroval by, že se oba bratranci zdržují občas pozadu a šeptají si, jako by strojili nějaké nástrahy. Tam však tomu nikdo nevěnoval pozornost. Za svítání došli na určené místo. Začali se chystat k snídani, když kde se vzala tu se vzala vynořila se vysoká, hubená, přísná a sarkastická postava našeho slavného majora Vidigala. Všichni tím byli pramálo potěšeni, až na bratrance, kteří se na sebe významně a triumfálně podívali. Vidinčiny oči se mimoděk zahleděly na Leonarda. Major Vidigal počkal, až přejde první okamžik překvapení, a potom s úsměvem řekl jako vždy klidně: „Ničeho se nebojte, já nejsem žádný vlkodlak, ani nechci nikomu kazit radost. Jenom bych rád věděl, který z vás je tady přítel Leonardo." Vidince se hned pláčem nakrabila tvář. Leonardo se bezmyšlenkovitě zvedl a celý roztřesený se prohlásil: „To jsem já ..." „Tak se na to podívejte," odtušil major Vidigal výsměšným tónem, „a já to nevěděl! Tak, přátelé, žádné strachy, nestálo by to za to; o jednoho výletníka méně, to se ztratí. Tohohle kmocháčka si vezmeme s sebou. Půjde-li to, vrátí se co nevidět. . . ale myslím, že to už nebude před skončením výletu." „Ale kdepak, Bože můj! Proč to všechno je? Co špatného udělal?" „On neudělal nic a nic nedělá; a právě proto, že nic nedělá, jsme pro něj přišli. Odveď ho, granátníku." A jeden z granátníku, kteří přišli v majorově doprovodu, se Leonarda zmocnil. Vidigal je klidně svým volným krokem následoval a zdvořile řekl: „Sbohem, přátelé!" 162 I Vidinka, jež už měla oči v slzách, volala: „Někdo ho udal!" „Někdo ho udal!" opakovali všichni kromě obou bratranců. A výletníci se dali na zpáteční cestu. KAPITOLA XII José Manuel vítězi na celé čáře Byla sobota odpoledne; u dony Marie vládl nepředstavitelný shon; svěřenci a otroci pobíhali sem a tam; v pokoji se stíral prach, urovnávaly židle, běhalo se tam, mluvilo a křičelo. Výjimečně měla paní domu na sobě bohaté muše-línové šaty, prošívané stříbrem, a kratičký živůtek s nabíranými rukávy. Mimochodem řečeno, to stříbro bylo už trochu zčernalé a ty šaty z velké míry už pošpiněné. Kromě toho měla dona Maria ještě neobyčejně vysoký účes, veliké náušnice s drahokamy a na prstech deset či dvanáct prstenů s rozličnými tvary a podobami. Luisinka byla v šatech, o kterých by i kdokoliv méně znalý těchto věcí tušil, že to jsou legitimní děti šatů tetiných; na hlavě měla čepeček s chomáčem peří, u pasu zlatý růženec s velkými kuličkami. Obě takto upraveny vyšly ze svých pokojů, když tu se ozval hřmot kočáru, jenž se pak zastavil u domovních dveří. Luisinka se zachvěla; dona Maria přiložila kapesník k očím, a když ho dala pryč, byl celý zvlhlý od slz. „Je tady kočár," křikla jedna ze služek, jež hlídala u okna. Kočár představoval strašlivý, obludný kožený me- 163 chanismus, ztěžka se pohupující na čtyřech nezměrných kolech. Nevypadal příliš nově a za dalších deset let života by se mohl docela dobře přiřadit k žalostným troskám po zemětřesení, jak o tom mluví básník. Sotva tento povoz zastavil u dveří, dolehlo tam hrčení jiného, jenž přirazil až k němu. To, co jsme řekli o šatech dony Marie a její neteře, může se přesně opakovat i o obou kočárech; druhý vypadal jako manželský syn prvního. Z druhého vystoupil José Manuel a vkročil do domu dony Marie, jež mu vyšla v ústrety na práh. Je zbytečné poznamenávat, že se veškeré sousedstvo shluklo u oken a sledovalo celé to dění očima rozšířenýma nezkrotnou zvědavostí. José Manuel měl na sobě černé hedvábné sako a kalhoty z téže látky a stejné barvy; dále měl černé punčochy a polobotky s ohromnými stříbrnými přezkami, kord a cylindr. Doprovázeli ho dva přátelé, oblečení stejně jako on. José Manuel se tvářil zpola zkroušeně, zpola vítězoslavně a sekal doně Marii poklony. Je po tom všem ještě zapotřebí vykládat čtenáři, že si toho dne brala neteř dony Marie José Manuela ? Nadešel okamžik odjezdu. Luisinka v doprovodu dony Marie, jež jí byla za svědka, nastoupila do jedné z trosek archy Noemovy, kterou jsme nazvali kočárem; José Manuel, doprovázen člověkem, jenž měl být jeho svědkem, učinil totéž, a takto chvatně odjeli do kostela. Udělali dobře, že si pospíšili s odjezdem, protože kdyby se ještě pár minut zdrželi, hrozilo jim nebezpečí, že je pohltí zraky sousedů. Ti, jakmile zaniklo hrčení kočáru, se dali živě do řeči. Z toho zde uvedeme malý útržek. „Paní," poznamenala jedna sousedka, bydlící vedle dony Marie, k druhé, která bydlela naproti, „ten ženich je možná hodný, ale za jeho tvář bych nedala ani zlámanou grešli." „A co nevěsta?" děla nato druhá. „Ta upejpalka se mi tedy vůbec nelíbí." „A Leonardův syn utřel hubu? . . ." ,,To se ví. Vyhrál to tenhleten, poněvadž je to liška podšitá." „Jestli ta baba odkáže všechno neteři, není to špatná partie." „Bodejť! Vždyť její nebožtík manžel cestoval až do Indie." ' Takto pokračovali až do návratu kočárů. A ted podejme čtenáři vysvětlení, pokud jde o triumf José Manuela. Díky zásahu učitele modlení, o němž byli už čtenáři informováni, si José Manuel v očích dony Marie úplně napravil reputaci; znova začal docházet na návštěvu a ponenáhlu si získával půdu. Účinněji mu pomohla nečekaná událost. Vykonavatel závěti po zesnulém bratru dony Marie, Luisinčině otci, který již s donou Mařil, jak možná čtenáři nezapomněli, vedl při o dívčino poruěnictví, objevil se z ničeho nic s novou záminkou týkající se jednoho bodu závěti, a dona Maria se s ním musela znova soudit. To připadlo zrovna do doby, kdy předčasně zemřel advokát dony Marie. José Manuel se tedy nabídl, že si vezme ro-*<'pri na starost, a zařídil všechno tak obratně, že — tak brzo. jak by se to žádnému advokátovi nepodařilo — doně Marii tu při vyhrál. Nu, Čtenáři si už snad vzpomenou na sudičskou mánii dony Maric; dobrovolně se vrhala do pří a vynakládala v nejnevýznamnějši soudní otázce takové úsilí, jako by byl při tom v sázce sám její život. 164 Z toho se dá soudit, jaké uspokojení pociťovala v den vítězství. A jakou vděčností byla vázána k tomu, jenž jí k tomuto triumfu dopomohl. José Manuel toho využil, a v den, kdy přišel přečíst doně Marii konečný rozsudek, jenž rozhodl v její prospěch, požádal ji i o neteřinu ruku. A ona mu ji beze všeho přislíbila. Luisinka propadala tehdy sklíčenosti, jaká se projevuje u mladých lidí, a zvláště dívek, jež se ještě ubírají květnatou cestou mezi třináctým a pětadvacátým rokem věku, když je jim teskno o samotě. Nu, jak ti, kdo tuto knihu čtou, vědí, Leonardo opustil Luisinku, a ta tudíž lhostejně přistoupila na tetin návrh. KAPITOLA XIII Ünik Nechrne novomanžele, ať si klidně užívají líbánek; nechrne donu Marii, ať zahrnuje něhou a radami neteř, která je však přijímá netečně, a pozorností José Manuela, jenž má najednou hlavu plnou aritmetiky, čísel, výpočtů, násobení; a podívejme se za Leonardem. kterého jsme opustili ve chvíli, kdy jej Vidigal vyrval z náručí milenky a radovánek. Vidigal ho nechal jít před sebou, po granátníkově boku, a sám kráčel několik kroků vzadu. Během cesty se snažil granátník zapříst hovor; jenže Leonardo neodpovídal, jako by byl pohřížen ve vážné přemítání. Bedlivému pozorovateli nemohlo uniknout, že náš přítel občas, i když zcela nenápadně, jakoby zrychluje a jindy zase krátí krok, že se občas ohlíží a skoro neznatelně otáčí hlavu nalevo nebo napravo. Vidigal, jemuž nic z toho neušlo, našel si vždy nějakou záminku, aby na sebe upozornil — zakašlal, dupal silněji, táhl po zemi deštník, jejž nosil stále v ruce — jako by chtěl říci Leonardovi v odpověď na jeho myšlenky: „Pozor, já jsem tady!" A Leonardo to všechno skvěle chápal a svíral přitom rty vztekem a netrpělivostí. Avšak přesto se nevzdával myšlenky na útěk. Měl zlé tušení, že ho vedou na strážnici, a v duchu prosil bohy, aby prodloužili o sto mil ulice, jimiž má projít. Když viděl z dálky nároží, říkal si pro sebe: „Teď zahnu tady za roh a vezmu nohy na ramena." — Když se však přiblížili k rohu, musel jít Vidigal zrovna něco říci granátníkovi, a takto ten roh obešli. Sotva se před ním napravo nebo nalevo objevil volný průchod, říkal si pro sebe: „Vběhnu tam a zmizím." Leč v rozhodném okamžiku se mu zdálo, že cítí Vidigalovu ruku, jak ho chytá za límec kazajky, a krev mu stydla v žilách. Granátníci mu strach ne naháněli; v plánech útěku, které se mu tenkrát rodily v hlavě, vůbec s nimi nepočítal; zato však ukrutný major Vidigal byl konstantou jeho výpočtů. Ubohý chlapec se během tohoto niterného boje potil víc než v den, kdy po prvé vyznal lásku Luisince. V životě zažil jenom jednou těžkou chvíli, která se podobala té, v jaké se ocitl teď, a to tehdy, kdy jako dítě ve zlomku vteřiny proletěl prostorem na křídlech strašlivého kopance, jejž mu uštědřil otec. Náhle mu přišlo na pomoc něco nečekaného. Bůhví proč, ozval se na ulici divoký ryk — křik, hvízdot a běžící kroky. Leonarda div n c jímala závrať; hučelo mu v uších, dělaly se mu mžitky před očima; a potom odstrčil granátníka, který šel vedle něho, a byl v prachu. 167 Vidigal povyskočil a natáhl ruku, aby ho lapil, ale sotva se bříškem prstů dotkl jeho zad. Chlapec uvažoval správně, že major bude rozptýlen hlukem na ulici, a proto využil příležitosti. Vidigal i granátníci sc okamžitě pustili za ním; Leonardo proběhl prvním průjezdem, jejž nalezl otevřený; jeho pronásledovatelé se hnali hned za nim dovnitř a houfně vyběhli do prvního patra. Sotva je oběhli a stoupali do druhého, rozhrnuly se záclonky u nosítek, jež stály u vchodu a kudy prošli, vyběhl z nich Leonardo a skokem se octl na ulici. Bylo to takhle: když vkročil dovnitř, našel úkryt a schoval se v něm; granátníci a Vidigal si toho, jak byli uspěcháni, nepovšimli, a to bylo proň rozhodující. Je nepopsatelné, co pociťoval Leonardo, když mezi záclonkami nosítek viděl jít pronásledovatele kolem a nahoru po schodech. Potil se a chvěl zimou zároveň, -třásl se a trnul, cítil strach i odvahu; znovu mu přišel na mysl otcův kopanec — vždy konstantní člen srovnání při všech jeho utrpeních. Zatím co Vidigal a granátníci prohledávali dům, do něhož vstoupili, prchal Leonardo pryč odtud a za chvíli doběhl do domu Vidinky, jež ho na přivítanou objala volajíc: „Kdepak! Tady je!" Jas radosti osvětlil všechny tváře kromě obou bratranců, soků, kteří udělali kyselý obličej. Obě stařeny si strhly s hlavy mandlu, kterou si oblékaly, neboť chtěly jít zakročit proti jeho zatčení. Leonardův príchod byl jako blahodárný vánek, jenž rozptýlil mraky prudké houře, k níž se schylovalo od Leonar-dova zatčení, když se ozvala slova: „Někdo ho udal", jež pak zaplavila celý dům a slibovala dlouho nezmlknout. Vidinka, jež zpočátku počastovala bratrance několika narážkami na Leonardovo zatčení, pokládala "za vhodné přestat kličkovat a šla přímo k nim, jak se říká, s otevřeným hledím, kladouc jim za vinu, co se právě zběhlo. Oni popírali a začali se s ní hádat. Zpočátku stranily obě stařeny Vidince, ale když ta utrousila tři čtyři peprné výrazy na adresu bratranců, jejich matka se urazila a postavila se za své syny; druhá stařena, Vidinčina matka, protestovala však proti sestřině zaujatosti a ještě horlivěji, doprovázena ostatními, stála na straně Vidinčině. Když byly takto vymezeny a odděleny oba tábory a na obou stranách byli strašliví protivníci, dalo se snadno předvídat, co se stane, nepřijde-li Leonardo včas, aby všechno uklidnil. V radosti nad svou svobodou neměl Leonardo ani čas dát na pamětnou svým nepřátelům. Věděl už bezpečně, kdo zavinil jeho utrpení, neboť to vyrozuměl z rozhovoru, který se s ním snažil zapříst gra-nátník. Major Vidigal byl z toho případu celý bez sebe. Nikdy mu jediný kluk, na něhož vložil ruku, ne^ upláchl; a tu se najednou objeví tenhleten, vyfoukne mu rybník, urazí jeho ješitnost dobrého náčelníka policie a poníží jej před granátníky. Kdo provedl majoru Vidigalovi nějaký takový kousek, byl pak pořád terčem majorova zájmu a měl ho každou chvíli na krku. Kdyby Leonardo nebyl býval utekl a dostal se na svobodu nějak jinak, byl by Vidigal ochoten stát se třeba i jeho přítelem; ale když ho dostal do takové bryndy, měl v něm nesmiřitelného nepřítele tak dlouho, dokud mu to plně neoplatí. Jak vidět, Štěstěna Leonardovi nikdy nepřála; bylo to skutečně v té době povážlivé, znepřátelit si majora 168 Vidigala, zvláště když šlo o člověka jako Leonardo, jenž vedl tak pravidelný a tak „spořádaný" život. Teď uvidíme, co se zběhlo v domě, kam vstoupil Vidigal s granátníky, hledaje Leonarda. KAPITOLA XIV Rozčarovaný Vidigal Když se major Vidigal přesvědčil, že je obelstěn, zařval; a jak jsme již čtenářům naznačili, slíbil si, že se Leonardovi krutě pomstí. „No tohleto!" říkal si pro sebe, „člověk se stará, mudruje, jak chytit kdejakého pobudu, jenž tady zamořuje město, po mnoha únavných dnech, po mnoha probděných nocích, nekonečném lítání a tolikeré práci se mu podaří, že vyvolává hrůzu a zjednává si úctu u vagabundů a šejdířů, kteří se nikoho nebojí a nikoho si neváží, a nakonec ho doběhne takový harant a zostudí před těmi vojáky a všemi lidmi! Teď se mi každý usmrkanec, až se to dozví, vysměje a bude už počítat s tím, že mi provede druhý takový kousek jako tenhleten! ..." Major měl pravdu; byl vskutku terčem posměchu; a první, kdo se mu smáli, byli granátníci. Přestože jako otroci kázně vynakládali co nejupřímnější snahu, aby mu pomohli, a třebaže jim připadal díl slávy z majorových hrdinských kousků, bavili se tím, co se právě zběhlo, neboť znali Vidigalovu domýšlivost a všimli si jeho zklamané tváře. Jakmile vyšel major ze dveří domu, jímž mu Leonardo unikl, nesmírný zástup, který toho byl svědkem, se dal do hlučného smíchu. 170 „Tak, pane majore," řekl mu jeden z davu, „tentokrát Uletěl ptáček, už je pryč, jen peří nechal v dlani ..." „Pane majore," radil jiný, „hledejte v kapsách." „V čepici," opravoval jiný. „Za dveřmi," dodával čtvrtý. A každou tuto radu doprovázel sborový smích. „Tam je ten rarach, na nosítkách!" křikl někdo náhle. Vidigal pudově pádil k nosítkam a rozhrnul záclon- Smích v té chvíli byl homérsky; major totiž pochopil, jakým způsobem Leonardo unikl, a jenom dlouze vzdychl. Nakonec zachmuřen odešel a v duchu přemýšlel, jak svou pověst napravit. „Kdyby mě byli ti chlapci ze Sv. početí, kteří mě přišli upozornit na toho darebáka, prozradili, že je takový, nebyl bych býval musel stržit tak hroznou ostudu," říkal si pro sebe. Z těchto slov čtenáři vidí, že Vidinčino obviňování bratranců bylo více než opodstatněné. Vskutku, to, co se právě odehrálo, bylo jen výsledkem dohody, ke které v den velké hádky, jež vypukla z důvodu čtenáři známého, došli oba sokové, dohody, že Leonarda udají. Zašli za Vidigalem, a aniž příliš zabředli do lží, vylíčili Leonarda živými barvami jako člověka, jenž nepracuje, žije na cizí útraty, překáži v domě dvou starých žen, z jejichž zkušenosti si nevzal poučení, a co víc, olupuje bratrance o sestreněinu lásku. Vidigal vyvaloval oči, když vypravování poslouchal, a byl hluboce vděčen oběma chlapcům za novinku, kterou mu přinesli, neboť mu takto umožňovali, aby \\ 171 připojil další korouhev k vavřínům svých policejních výkonů. První pokus mu však přišel hodně draho. Takové byly více méně úvahy, do nichž se major pohroužil. Nic by mu nebylo příjemnější, než kdyby mohl za pár dní, až už nikdo na nic takového nepomyslí, zamířit s eskortou granátníků k domu obou stařen, obklíčit jej a chytit Leonarda, dříve než bude moci upláchnout. To se však příčilo jeho uražené pýše. Mnohokrát sice použil tohoto způsobu, ale k tomu, aby schytal podvodníky těžkého kalibru, známé jako takové a kované ve svém řemesle. Nechtěl sáhnout k témuž prostředku u nováčka a začátečníka. Ne, něco takového neudělá, žádné obkličování, a tím méně žádná pomoc granátníků; odpřisáhl si, že on sám, bez pomoci kohokoliv, Leonarda polapí. * Vidigal chtěl už vstoupit na strážnici, kam se ubíral po své porážce, když tu najednou ucítil, jak mu kdosi objímá kolena, a uviděl u svých nohou jakousi ženu v mantile, která plakala a hlasitě stkala s kapesníkem na obličeji. „Co to má být, paní? Nechte mě na pokoji. Dneska je smolný den." Vzlyky pokračovaly jako jediná odpověď. „Tak co, paní, necháte mi ty nohy? Já nemám rád plačky, rozumíte?" Další vzlyky. „No tohle je dobré . . . Jestli vám někdo zemřel, jděte si plakat do postele, tam je aspoň teplo." Nářek se zdvojnásobil. „Tisíc láteř! . . . Tak kdy tomu bude konec? Kvůli téhleté ženské ještě upadnu . . ." U dveří se shromáždila spousta lidí. Po chvilce ticha, když už byl major připraven sáhnout k nějakému ostrému opatření, aby se plačky zbavil, zvedla hlavu, a odtrhujíc si kapesník od tváře, zvolala v slzách: „Pane majore, pusťte, pusťte, proboha vás prosím, mého kmotřence, pusťte toho ubohého chlapce; on je sice třeštidlo, ale . . ." A vzlyky jí právě včas zastřely hlas. Byla to kmotra, jež slyšela o kmotřencově uvěznění a přišla za něho orodovat nevědouc, že utekl. Výjev měl očekávaný účinek. Granátníci, kdykoliv kmotra říkala: Pusťte ho, pusťte ho!" propukali v smích, a když pak všechno vyložili kolemstojícím, ti se smáli s nimi. Major to bral všechno jako posměch, který si z něho tropí duch tuláctví a uličnictví; aby kmotru, jež stále objímala jeho kolena, setřásl, musil prohlásit vlastními ústy, před všemi těmi lidmi, že Leonardo práskl do bot! Když to učinil, zmizel před všemi těmi pohledy, v nichž vyciťoval urážku. Sotva kmotra uslyšela to prohlášení, měla se k odchodu, a ani ona se nemohla ubránit úsměvu nad tím případem. KAPITOLA XV Rozlitá polévka Kmotra, jakmile zanechala majora jeho hanbě, zamířila k Leonardovu úkrytu, abv chlapci blahopřála a vylíčila, jak je Vidigal z jeho útěku celý zoufalý. S tím Leonardo počítal a neudivovalo ho to; avšak Vidinka a obé stařeny se mezi spoustou kleteb a nadávek od srdce majorovi vysmálv. Kmotra, aby nevyšla ze cviku, využila příležitosti, a kdvŽ se nabažila povídání o majorovi, četla Lconardovi levity, které — 172 r73 i když byly trochu přehnané — měly v podstatě své oprávnění, takže jí i sama Vidinka dávala občas zcela za pravdu. Námětem kázání bylo, že si Leonardo musí najít nějaké zaměstnání, že musí zanechat života, jejž vedl a který byl příjemný, ale spojený s takovými nečekanými nebezpečími jako to, jež právě zažil. Strašákem, kterým kazatelka podporovala své argumenty, byly Vidigalovy drápy. „Nakonec mu padneš do spárů," opakovala po každé větě. „A uniformě pak taky neujdeš." Pomyšlení na vojenskou službu otevřelo Leonardovi oči; být vojákem bylo v té době, a je možná ještě dnes, to nej horší, co může člověka potkat. Slíbil tedy upřímně, že se polepší a že se bude chovat tak, aby proti němu policejní rozmar strašlivého majora nic nezmohl. Avšak najít zaměstnání pro toho, kdo se tolik let jakživ o žádné nestaral, a tak nahonem, nebylo lehké. Mezitím však kmotra nasadila všechny páky a o několik dní později přišla, záříc radostí, a sdělila Leonardovi, že mu opatřila skvělé místo, které mu podle jejího názoru zajistí skvělou budoucnost a dokonale ho ochrání před Vidigalovým hněvem; bylo to místo sluhy v královské kuchyni. Nevšímajíce si substantiva „kuchyně" a přihlížejíce jenom k adjektivu „královský", vyvalovali všichni přítomní i sám Leonardo oči nad kmotřiným objevem. Být zaměstnán v královském paláci? Och, něco takového se nedá odmítnout; ještě k tomu v kuchyni, v tom tak plném a bohatém, v tom bezedném dole! Kmotřin návrh byl přijat bez jediného hlasu proti. Jak dokázala kmotra něco takového kmotřenci sehnat, je u boha. Pár dní nato Leonardo s velkým sebevědomím a sebeuspokojením nastoupil místo. Major, jenž ho nepustil z očí, se dověděl, co dělá, a vztekem se kousl do rtů, když viděl, že má tak pěkné místo. Jedině tím, že zanechá dosavadního života, mohl mu Leonardo vzít záminku, aby ho dříve či později zatkl. „Co když si to vezme k srdci?" říkal si zarmouceně major. „Jestli se dá na pokání, přijdu o pomstu . . . Jenže ... (a tato naděje mu byla balzámem) on na to nevypadá, že by se mohl polepšit." Měl pravdu. Leonardo nevypadal na to, že by se mohl polepšit. Zpočátku šlo ve službě všechno jako po másle; jenom nějaký zlomyslník by si byl mohl všimnout nevídané hojnosti ve Vidinčině spíži, ale nikdo takový se nenašel. Jak se však zdá, bylo Leonardovým údělem, zděděným po otci, že mu milostné záležitosti přinášely vždy smůlu. Na dvoře kuchyně bydlel jistý lokaj s dívkou, jež mu pečovala o domácnost; dívka byla hezká, kdežto lokaj byl hromotluk nejsměšnějšího ražení; každému bylo dívky líto, když ji viděl v rukou takového vlastníka. Jako všem i Leonardovi, jenž měl měkké srdce, se dívky zželelo; a hned též řekněme, že jeho city byly natolik upřímné, aby vzbudily u té dotyčné nejupřímnější vděčnost. Kdo však pykal za lítost jednoho a vděčnost druhé, byl lokaj. Zatím Vidinka doma žasla nad pracovní horlivostí nového zaměstnance a pozorovala, že k ní jaksi ochladí. Jednoho dne odešel lokaj do služby; nikdo nečekal, že se brzo vrátí; bylo jedenáct dopoledne. Leonardo jednou z nesčíslných tajných chodeb, které vedou 174 12 - Paměti 175 z kuchyně, zavítal k němu do bytu; ať si vsak nikdo nemyslí, že s nekalými úmysly; bylo to naopak s chvályhodným záměrem donést ubohé dívce misku téže polévky, jakou před chvilkou poslali králi. . . Zkrátka dárek člověka z kuchyně. Na tom není nic trestuhodného. Bylo by spíše trestuhodné, kdyby se ten, kdo takový dar přijímá, nesnažil odvděčit svrchovanou roztomilostí; dívka tedy Leonarda pozvala, aby jí s polévkou pomohl. A co by to bylo za neotesance, kdyby tak vlídnou nabídku nepřijal? A tak ji tedy přijal. Najednou je slyšet, jak se otvírají dveře; dívka, jež držela v ruce misku, se zachvěje a miska se převrhne. Příčinou toho všeho byl lokaj, jenž se právě nečekaně vrátil. Leonardo utekl nejkratší cestou, jakou našel; běžel asi pro jinou polévku, když se ta první rozlila. Lokaj se pustí za ním, jistě proto, aby mu řekl o trochu polévky i pro sebe. A tak se stalo, že se za chvíli ozval z domu hluk rozbíjených talířů a káceného nábytku, křik, povyk; pak bylo vidět, jak Leonardo uhání dvorkem kuchyně a jak se lokaj vrací s urvanými výložkami a uniformou s utrženým šosem. Den nato byl Leonardo z kuchyně propuštěn. KAPITOLA XVI žárlivost Hned druhého dne věděl Vidigal od a až do zet, co potkalo Leonarda, a už se na něj chystal, neboť se blížila jeho chvíle. i76 Leonardo vkroŕil do kuchyně levou nohou; bouře, kterou tam prožil, nestála ani za řeč ve srovnání s tou, která se snesla na jeho hlavu, když vyšlo najevo, proč byl vlastně propuštěn. Je to velké neštěstí, neopětuje-li žena, kterou milujeme, naše city; není to však o nic menší pohroma, padneme-li do rukou ženě, která si usmyslila, že nás bude milovat celým srdcem. Tuto poslední pravdu by mohl dosvědčit Leonardo. Vidinka byla žárlivá, že to dál nešlo; nu a ženy znají nekonečně mnoho způsobů, jak tento cit projevovat. Některým je do pláče a někde v koutku prolévají moře slz; pro toho, kdo to má trpět, je to velmi pohodlné. Druhé sahají k represáliím a pak v jednom kuse někoho mlátí; tento způsob je jisté velmi příjemný pro ně samé. Jiné nesahají k žádným represáliím, neuroní ani slzu, ale celý týden nebo Čtrnáct dní od úsvitu až do noci jen opakují všemožné nářky, v nichž přijde na přetřes jejich otec, matka, příbuzní a přátelé, jejich kmotr, kmotra, věno, synové a dcery a všechno ostatní; ani okamžik neustanou, ani vteřinu si nedají pokoj, až z toho ubožákovi, poslouchajícímu to věčné lamentování, nad nímž by se i kámen ustrnul, hučí v hlavě. Jiné soudí, že musí předstírat pohrdání a nevšímavost; ty jsou pak v tak dobré míře, že je radost se na ně podívat. A konečně jsou takové, jež popouštějí uzdu divoké a nepotlači-telné zuřivosti; klejí, nadávají, rozbíjejí nádobí, trhají šaty, mlátí otroky a děti, klnou sousedům; to je nej-horší ze všech projevů, nejzoufalejší, nejméně šetrný a také nejméně plodný. K této poslední sortě patřila Vidinka. Jakmile tedy, jak jsme před chvílí řekli, vyšla najevo skutečná příčina Leonardova odchodu, rozpoutala se taková bouře, jaká bude předcházet jen zániku světa. 12* 177 Po křiku, pláči, proklínání, nadávkách, výhrůžkách, trhání, rozbíjení a ničení se Vidinka na chvíli zarazila, soustředila a zamyslila a potom, jako by se k něčemu důležitému odhodlala, řekla, obracejíc se k jedné stařeně: „Mamičko, dej mi mou mantilu . . „Ale holka," namítla stařena, „co blázníš ? Kam teď půjdeš v mantile? .. ." „Já vím kam. . . dej mi mantilu ... už jsem řekla ... chci svou mantilu ..." Všichni se sběhli k Vidince, překvapeni tímto požadavkem. Leonardo seděl, či spíše tiše a mlčky se krčil v koutku. „Chci svou mantilu, maminko; já ji chci, já ji chci. . ." „Ale kam jdeš, holka ? ... No tak prosím tě!... Co tě to chytlo? . . „Chci jít do kuchyně .. ." „Propánakrále!..." „Chci tam ... co na tom, že to je královský palác ? . . . Půjdu tam a vyhledám toho lokaje, chci se ho na něco zeptat... a jakože Kristus je synem Panenky Marie, nezůstane dnes v té kuchyni kámen na kameni." „Co je to za bláznovství, holka ? . .. Co je to za nerozum? .. ." Oba bratranci se tomu všemu v duchu smáli. Není nic prozaičtějšího než rozlícená žena. Vidin-čina něžnost, nyvost, smyslnost byla ta tam; zošklivěla, ba stala se odpornou. Nikdo nebyl s to jí to vymluvit. Oblékla si mantilu a měla se k odchodu. Nářky, pláč, nic ji nedokázalo zadržet. Leonardo viděl, že je zle, a ač byl dosud tichý jako pěna, rozhodl se, že i on Vidinku požádá, aby necho- 178 dila. To však bylo, jak se říkává, přilévání oleje do ohně. „Kdepak!. .." odsekla Vidinka, „ . . .no tohleto je ale pěkné... Kdepak! Tak já teda nemám chodit pryč ? .. . Heleďme se . . . snad proto, že si to milostpán nepřeje? No tohle..." A odešla. Smrákalo se. Těm, kdo zůstali doma, nebylo do skoku. Nikdo nevěděl co dělat. Pak se Leonardo rozhodl jít za Vidin-kou, aby jí to cestou rozmluvil. Vidinka šla tak rychle, že ji Leonardo zpočátku ani neviděl. Nakonec ji však dohonil a začal prosit, aby se vrátila; při tom se zadušoval, že se bude napříště mírnit a nezavdá příčinu k mrzutostem. Vidinka však ničeho nedbala a šla pořád dál. Leonardo se tedy uchýlil k hrozbám a Vidinka hned přidala do kroku. On znovu začal se svými prosbami, ale Vidinka šla a šla. Byli už na Palácovém náměstí; Vidinka div neutíkala — Leonardo kus za ní — a vběhla před ním do kuchyně a zmizela tam. Leonardo se na okamžik zastavil váhaje, zda tam má též jít. Leč v okamžiku, kdy už měl překročit práh, se náhle obrátil a nejraději by byl odtud vyletěl jako šíp; hubená paže chytila ho však za límec u kazajky — paže majora Vidigala, s nímž se srazil, když chtěl dovnitř, a jemuž se pokusil upláchnout. Když však viděl, že to je marné, poněvadž poblíž stála stráž, vzdal se. Major se naň podíval, zlomyslně se uchichtl a jenom klidně a rozvážně řekl: „Tak jdem ..." Leonardo se dovtípil, co znamenají tato dvě slova, a vydal se po majorově boku směrem, jejž mu naznačoval. ] 179 KAPITOLA XVII Bublina Zanechme Leonarda, jenž v doprovodu majora Vi-digala jde za svým osudem, a podívejme se, co se dělo v kuchyni po jeho uvěznění. Vidinka se tu a tam poptala a pak jako drak vběhla do lokajova bytu. Dívka s polévkou, přepadená tak nenadále, se hrozně lekla. Vidinka v ní instinktivně poznala příčinu svého Žalu; odložila tedy mantilu na židli a obořila se na ni. „Přicházím vám sem povědět do očí," řekla, „že račte být osoba bez citu ..." Dívka, jež nepochopila, co narážka znamená, byla z toho celá pryč a nevěděla co odpovědět. Vidinka pokračovala: „Nemáte kapku citu, to vám řeknu, to mi nikdo nevymluví." „Tak co je to tu za řeči?" vzkřikl pojednou něčí mocný hlas. To se ozval lokaj, jenž byl zrovna doma. Když slyšel Vidinčiny první dvě věty, přišel se podívat, co se děje. Ať byl jeho hlas jakkoliv drsný a jeho skoro herku-lovská postava jakkoliv výhružná, neustoupila Vidinka ani o krok a ani jediná vráska jí nevymizela z cela; zdálo se naopak, že jí mužova přítomnost přichází vhod, neboť se obrátila na něho a takto ho oslovila: „To jste taky ale chlap, nechápu, jak vám můžou růst vousy..." Překvapení a sama postava Vidinky, unášené hněvem, ho trochu odzbrojovaly, takže odpověděl krotčeji: „Tak vy jste mi sem, slečno, přišla číst levity? Kdo vás sem poslal?" 180 „Kdo by mě sem měl posílat?" odpověděla výsměšně Vidinka, vrhajíc na tuto třetí postavu scény významný pohled: „Kdo by mé sem měl posílat?... Kdepak! Já se přišla zeptat, jesdi bych mohla dostat trochu polévky!" Dívka zbledla a lokaj vyvalil oči a potřásl hlavou, jako by chtěl říci: už chápu; div zase nevyletěl z kůže, když se mu vybavila ta událost, na kterou zapomněl díky družčině pokoře a snad i své povaze. Avšak Vidinka při svých posledních slovech vyjasnila trochu líc a znovu nabyla mnoha ze svých půvabů, znetvořených dosud vztekem. Kromě toho doprovázela své obvyklé „kdepak" pousmáním, při němž se objevovaly její skvostné zuby. Lokaj náležel asi k rodině Leonardů; okamžitě zjihl a zmohl se na úsměv a rozpačité: „No tak!" „No tak!" chytila se toho Vidinka. „A on řekne: No tak! Kdepak, vy nemáte v těle kapku studu. Vy dva jste se ale dlouho hledali! Bůh vás stvořil a ďábel spojil; ona jí polévku a on na to jenom: No tak.,." Popadla mantilu a chtěla odejít. Všechno splasklo jako bublina. Ona čekala energické odpovědi na své výpady, a proto si promyslila tisíce útočných i obranných plánu s křikem, výpraskem, vězením a podobnými věcmi. Nic z toho se však nestalo a jí samé se tun ulevilo, ba cítila skoro uspokojení. Na oba spustila hromobití, oběma vyložila, kdo je, ale neřekla, co chce. Nakonec, i když nepořídila, odešla se slovy: „Tak vy jste si asi mysleli, že vám to projde jenom tak, že ? Moc jsem vám toho neřekla, ale budete na to dlouho vzpomínat..." S ženským srdcem je to tak: je jako ze slámy, lehce 181 chytne, vyvalí se z toho mnoho kouře, ale za pět minut lehne popelem, jejž sebelehčí vánek roznese a roz-prasi. Sotva ji lokaj viděl odcházet, místo aby vzal do parády svou družku, jež to celá bledá a rozechvěná čekala, zachoval klid a pod záminkou, že musí něco obstarat, odešel též. Zrodil se mu v hlavě plán, jehož uskutečněním by zabil dvě mouchy jednou ranou. Vi-dinka ho okouzlila, Leonardo urazil; dobýt alespoň kousek Vidinčina srdce by znamenalo pomstít seLeonardo-vi a splnit vlastní touhu. Ač mu ten záměr připadal velice obtížný, neskládal zbraň; byl houževnatý a trpělivý-. Když došel k vratům, zeptal se stráže, kudy se dala Vidinka, a pustil se za ní. Brzy ji dohnal a z dálky doprovázel, aby zjistil, kde bydlí, a viděl, do kterého domu zajde. KAPITOLA XVIII Represálie Když se Vidinka vrátila domů, byla rodina ještě celá polekaná a zmatená pošetilostí, které se dopustila; sotva ji viděla vcházet, vrhly se jí obě stařeny kolem krku, objímaly ji, líbaly a skrápěly slzami. Ona byla však ještě pod prudkými dojmy z toho, co prožila, a nemohla tyto důkazy přátelství opětovat; vrhla se na lavičku a chvíli tam mlčky seděla, neodpovídajíc na tisíce otázek, kterými ji zahrnovaly. Tato zamlklost ještě víc vystupňovala zvědavost rodiny; posléze se však rozhodla promluvit a vykřikla: ,,Oni si mysleli, že to nechám jenom tak! To ale byli na omylu!.. . Kdepak!.. . Však oni uvidí, s kým mají tu čest..." 182 „A jéjej, holka, tys tam jistě provedla nějakou hloupost..." „Kdepak hloupost.. . Udělala jsem to co každá žena, která má krev v žilách ... A teď ať mi sem přijde do rány Leonardo, s ním si také ještě musím vyrovnat ucty.. . „Ještě nepřišel... a už by tady měl být, vždyť šel hned za tebou..." „Pravda..." souhlasila Vidinka tak trochu s obavou, „do toho brlohu, totiž do té kuchyně nevkročil, a když jsem odtamtud odcházela, už tam nebyl..." „Že by se mu něco stalo? ... Major přísahal. .." „Major!" opakovaly všechny s očividnou hrůzou. A znovu bylo v domě všechno vzhůru nohama, poněvadž, jak už čtenáři asi viděli, přes mrzutost, kterou Leonardo té rodině způsobil, měli ho tam všichni, až na oba bratry, jeho soky, ze srdce rádi. Říkat některému z bratranců, aby ho šel hledat, nikoho ani nenapadlo, neboť všichni věděli, že by odmítl. Museli tedy čekat, až se vrátí bývalý ministrant, aby s jeho pomocí zařídili vše potřebné. Čtenáři jsou možná udiveni, že při tom všem, co se zběhlo ve Vidinčině rodině, jsme se o této osobě ani slovem nezmínili; učinili jsme tak schválně, abychom tím naznačili, že se pořád držel stranou. Byl vlastně dávnou a prvopočáteční příčinou všech těchto událostí, neboť jeho přičiněním se Leonardo přistěhoval do rodiny, a proto byl velice rád, že proti němu nebyly vznášeny žaloby, jimž by se byl jen těžko mohl bránit. Jakožto taktní člověk choval se ve všech těch bojích zcela neutrálně. Proto jsme o něm pomlčeli. Tehdy večer vrátil se nešťastnou náhodou později než obvykle, a v tak pozdní hodinu se nedalo už nic podnikat. Celá rodina strávila noc v krutých obavách, poněvadž od jisté chvíle vyprchala naděje na Leo-nardův návrat. Nikdo už nepochyboval o tom, že se mu něco přihodilo, a v chmurných představách každého z nich se objevoval vždy major Vidigal; všichni byli přesvědčeni, že pokud se Leonardovi něco přihodilo, hrál v tom major jistě aktivní a důležitou, ne-li přímo hlavní úlohu. A tak hned za svítání příštího dne byla prvním místem, kam vzkázali, strážnice. Avšak k všeobecnému překvapení tam Leonardo nebyl, ani o něm nevěděli; hledali pak na nejrůznějších místech, ale zcela bezvýsledně. Na Vidinčin popud šli za kmotrou a zpravili ji o tom, co se přihodilo; ubohá žena, jež o ničem nevěděla, se chytila za hlavu. „Ten chlapec je ale smolař!" zvolala. „Tak to mu něco provedli, jinak se to nedá vysvětlit." A vydala se hned hledat kmotřence. V kmotru skládali veškeré naděje; nikdo nepochyboval o tom, že sotva se do toho vloží ona, hned se objeví Leonardova stopa. Byli však na omylu, neboť ani kmotra ji nevypátrala — tak dokonale ji major zahladil. Po několik dní neměl nikdo ani potuchy o tom, co se stalo; a hned se vyrojily domněnky, že on sám se z pochopitelných důvodů ukryl, a proto ho nemohou najít. Toto podezření sílilo a v celé rodině takové počínání začalo budit jisté rozhořčení, jež později dorostlo rozměrů prudké zášti, dokonce i u obou stařen. Kdyby toto podezření nebylo liché, projevil by se Leonardo jako hanebný nevděčník vůči lidem, kteří ho tak přívětivě přijali. V útocích, jež proti němu každou chvilku podnikali, hrála prim vždy Vidinka, a měla proč. Vedle důvodů společných s ostatními byla ještě uražena ve svých citech. V jistých srdcích je už láska taková — veškerá něha, oddanost a věrnost po jistých zkušenostech vyprchá a mění se v smrtelnou nenávist. Vidinka pozorovala zvláštní úkaz: od její návštěvy v kuchyni neminulo dne, aby aspoň dvakrát neviděla lokaje. Upozornila naň v rodině, a všichni už ho znali. Z počátku jí to bylo nemilé, a to tím spíše, že ani jednou nepřešel kolem ní, aby s úsměvem ve tváři ne-smekl; zdálo se jí to drze nestydaté. Později ji napadlo, že se za tím ustavičným obcházením a těmi pozdravy něco tají. Pak jedna ze stařen, Vidinčina matka, připustila, že ten lokaj vypadá docela k světu, a tento názor se v rodině ujal. Jednou byla jedna ze stařen s Vidinkou u okna, a když šel lokaj kolem, jakoby lhostejně procedila skrze zuby: „Kdyby na mně bylo, věděla bych si rady..." Vidinka se sice neptala po smyslu té věty, ale věnovala jí přece jen pozornost a chvíli o ní přemýšlela. Nazítří ji zavolala táž stařena k oknu ve stejnou hodinu jako den předtím; lokaj jako obvykle přešel kolem a pozdravil. Jako by chtěla doplnit svou myšlenku z předešlého dne, zvolala stařena při té příležitosti : „No, já tedy bych tomu Leonardovi něco provedla ... a to by bylo, panečku! Byl by potrestán on i ta holka." Naše vyprávěčská volnost nám dovoluje číst v sta-řeniných myšlenkách a sdělit čtenáři, pokud to ještě neuhodl, že „tou holkou" byla míněna dívka s polévkou. Po tomto vysvětlení i méně důvtipní bezpochyby pochopí, co by to stařena asi ráda Leonardovi provedla. 184 i8j Vidinka, jež nebyla žádná nedovtipa, porozuměla všemu skvěle a tím snáze — jen to čtenářům řekněme —, že se ta myšlenka možná shodovala s jejími vlastními. Potom stařena ještě párkrát utrousila narážku a Vidinka jí nakonec řekla co a jak. Ušetříme čtenáře jistých podrobností a povíme mu, jak to dopadlo; několik dní nato přišel lokaj k Vidince na návštěvu . .. Návštěvy se množily a mezi sousedy se začaly roztrušovat pověsti, které byly stejně zlomyslné jako pravdivé. Takto se tedy věci měly. V rodině opět zavládl mír. Nevím, kdo to navrhl, aby se obnova pokoje a milostného štěstí oslavila novým výletem za město. Zvláštní shodou okolností si zvolili za cíl Cajueiros, kde se rodina seznámila s Leonardem. Byl pozván i lokaj, jak ani jinak být nemohlo; vždyť byl jedním z oslavenců. On však na neštěstí trpěl jednou neřestí: za normálních okolností pil mírně, ale když měl nějaký důvod k radosti, přihnul si víc, a pak se z něho vyklubal hotový výtržník a rváč. A tak se stalo, že se při večeři, když byla oslava v nejlepším, bůhvíproč urazil, popadl cípy rohože, na které se jedlo, a vyhazoval nad hlavy spolustolovníků talíře, láhve, číše a všechno ostatní. Oba bratranci se ho pokoušeli zkrotit, ale marně; Vidinka plakala, stařeny proklínaly samy sebe; jedni se pokoušeli obnovit mír a druzí dělali ještě větší zmatek. Následkem toho tam zavládl pekelný rej. Když se toho nejméně nadáli, vyvstal z křoví major Vidigal s granátníky, kteří se rozestoupili doleva i doprava, až hodovníky úplně obklíčili. „Zajistěte tohoto muže, granátníku," přikázal major jednomu ze svých vojáků, ukazuje prstem na loka- je, jenž tam stál a potácel se, ohrožuje okolostojící košem na mouku v jedné ruce a lahví v druhé. Granátník váhal s vyplněním rozkazu; celá rodina se shlukla, a ukazujíc na vojáka, vyjekla údivem. „No tak!" pobízel major vojáka, když si všiml jeho nerozhodnosti. Granátník udělal krok směrem k zatýkanému. „Pozor na to nádobí, kamarádíčku!" vykřikl lokaj, „uvědomte si, že jsme si spolu nevyrovnali účty, pokud jde o tu polévku ..." Lokaj totiž nakonec poznal v granátníkovi našeho přítele Leonarda, stejně jako ho poznala rodina, když se objevil. Byl to skutečně on. KAPITOLA XIX Granátník Leonardo a lokaj si tedy beze zbytku vyrovnali své účty; jeden si zchladil žáhu na druhém; poslední rána v boji připadla Leonardovi. Ten blahorečil náhodě, ba i majoru Vidigalovi za to, že mu poskytl příležitost, jak odtrhnout od sokových rtů pohár Štěstěny. Byl dokonce i rád, že musel na vojnu. Jak jsme již podotkli, nikdy neměl štěstí, aby se nezvrtlo v neštěstí, a neštěstí, které ; by se neobrátilo v štěstí. Lokaje, jak jsme řekli, Leonardo odvedl, a čtenáři, obeznámení s osudem Vidigalových vězňů, jistě uhodnou, že ho asi poslali do strážnice na náměstí u katedrály. Vzhledem k svému stavu nemohl tam však přímo. Páry, které mu stouply do hlavy, ponenáhlu zhoustly a v půli cesty měl mozek těžký jako cent; hla- 186 187 vu nemohl udržet, a tak mu klesala na trup, jemuž zase ta tíže připadala příliš velká, takže se chtěl spoléhat na nohy; ty však nebyly o nic pevnější, chvěly se mu a podlamovaly, takže se nedávný rváč svalil jak široký tak dlouhý na zem. Vojákům se ho nepodařilo zvednout, poněvadž to byl, jak jsme řekli z počátku, řimbuch. Bylo tedy třeba nechat kořist kořistí; proti tomu major nic nenamítal, jednak proto, že jakékoliv jiné rozhodnutí předpokládalo velkou práci, jednak z toho důvodu, že i když to byl lokaj, to jest příslušník nejnižší vrstvy, byl přece jen člověkem z královského paláce a takové postavení zajišťovalo tehdy beztrestnost v mnoha věcech. Leonardo zkoušel ještě několik jiných prostředků, aby mu takto bez hmatatelnějšího výsledku neuklouzla první kořist, kterou ulovil, neboť to by byla špatná předzvěst pro jeho vojenskou kariéru; ale ať tak či onak, nejhezčí část pomsty již vykonal. Nakonec zůstal lokaj ležet na chodníku. Ukojme nyní několika slovy čtenáře, kteří chtějí bezpochyby vědět, jak se Leonardo dostal k uniformě. Když ho, jak je nám známo, chytil major u dveří do kuchyně, osobně ho odvedl na bezpečné místo, které Leonardo opustil až jako rekrut Nového pluku. V každém praporu, jenž byl již posádkou v městě, byla set-nina granátníků, a protože bylo v setnině Nového pluku jedno místo volné, vybrali Leonarda, aby je obsadil. Když se to major dozvěděl, vyžádal si jej pro sebe (tato setnina poskytovala totiž vojáky pro policejní akce), neboť jako člověk znalý těchto věcí tušil, že mu bude Leonardo platným pomocníkem. Skutečně se nemýlil. Ježto měl čerta v těle a prodělal do té doby cennou školu tuláctví a uličnictví, musel Leonardo skutečně 188 I znát všechny taje řemesla. Jedno mu však přece jen bránilo v řádném výkonu služby, totiž to, že jeho kousky mnohokrát donutily majora, aby kvůli němu mrhal časem, jejž potřeboval pro ostatní. Ty zvyky byly u Leonarda tak vžité, že je nevykořenila ani tuhá kázeň. Povězme nyní o první darebnosti, které se dopustil v uniformě a jež vzbudila tím větší rozruch, že z počátku se jevil jako rázný voják, takže se o něm mluvilo div ne jako o „rasovi". Uličníci a flamendři, které major Vidigal ustavičně pronásledoval, si usmyslili, že zanechají nějakou památku na své kousky, a složili si fado s tímto refrénem: Hele tatík, až na věky ... Hlavní postavou tohoto fada byl major, jehož mrtvola ležela v rubáši uprostřed místnosti. Ostatní osoby mu kolem prozpěvovaly písničky, končící vesměs refrénem, jejž jsme právě uvedli. Major se to doslechl a čekal na vhodnou příležitost, kdy se bude moci pomstít za takový posměch, z něhož vysvítalo, po čem touží jeho původci. Jednou mu donesli, že se kdesi v domě na kopci sv. Početí chystá téhož dne večer onen rej. Nastražil tedy vše tak, aby přistihl bcsedovníky při činu, V patřičnou hodinu poslal dva tři granátníky jako předsunuté hlídky, aby každý zvlášť vypátral, co se děje; přitom určil kladné a záporné znamení, aby mohli jedni oznámit druhým, je-h* vhodné a účelné zaútočit nebo ne; tato znamení předá granátník, jenž se dostane nejblíže k domu, dalšímu; ten zase je pošle dál, další pak učiní totéž, až se to nakonec dostane na majorovo stanoviště; byl to prostě systém předsunu- 189 tých hlídek, jako by šlo o velkolepé vojenské tažení. V případe, že se ozve kladné znamení, vyrazí se k útoku; bude-li vysláno znamení záporné, všichni se tiše rozptýlí. Jednou z vécí, na které si dával major obzvláště záležet, bylo neprozradit nikdy, že ho doběhli. Lconardovi připadl úkol zaujmout předsunuté postavení nejblíže k nepříteli a dát první znamení. Vyrazil tedy vpřed, zatím co jeho kamarádi čekali. A načekali se tak dlouho, že už toho měli dost; nakonec již chtěli porušit rozkaz, opustit postavení a jít hledat Leonarda, když tu se ozvalo trojí opakované dlouhé hvízdnutí, což bylo smluvené záporné znamení. Nakvašeně se tedy rozptýlili a sešli se až u majora na úpatí kopce v místě poblíž vchodu do Aljubc. Tam shromážděni dlouho vyčkávali Leonarda, ale ten pořád nešel. Major se zamyslel a vydal najednou rozkaz k výstupu nahoru na kopec. Skutečně tam vystoupili a tentokrát s majorem v čele se odebrali k určenému domu. Sotva se přiblížili, uviděli k svému překvapení světla a uslyšeli, jak tam drnkají kytary a prozpěvují se písničky. Zpívalo se tam to pravé fado. Bez velkých bezpečnostních opatření, nc-bot všichni v domě se cílili za větrem, obklíčil major stavení a schytal všechny, jak se říká, přímo při činu. Bylo to právě v okamžiku, kdy obřad dostupoval vrcholu. Na zemi ležela osoba představující „tatíka", zahalená do prostěradla a s přikrytou hlavou, zatímco kol dokola ta cháska tančila a zpívala. Když major, doprovázen svými lidmi, zaklepal a vstoupil, krev ztuhla všem v žilách; člověk oděný v rubáši sebou hrozně trhl a potom znehybnel, jako by byl z kamene, takže hrál úlohu mrtvého náležitěji, než si to možná přál. Podle svého zvyku nařídil major, aby se chvíli pokračovalo za jeho přítomnosti. Potom je začal jednotlivě vyšetřovat, kdo má jaké zaměstnání, a podle toho, co zjistil, posílal je buď pryč, nebo stranou, aby jim připravil lepší zaopatření. Během celé té scény, jež trvala hodnou chvíli, ležel člověk v rubáši nehybně, jako zkamenělý, se zakrytou hlavou. Když všechny obešel, obrátil se major k němu: ,,Hej, kmocháčku v rubáši, tak to vy doopravdy chcete odnést do hrobu?" Ani jediný pohyb jako odpověď. „No, je mrtev, ztratil řeč, toť se ví." Hluboké ticho. Major dal znamení jednomu granátníkovi, aby se ho dotkl hrotem šavle; ani při tom se však nepohnul. Na nové majorovo znamení ho granátník strašlivě šlehl bičem. To mrtvého vzkřísilo. Vyskočil, ale snažil se uniknout oknem s hlavou stále přikrytou; granátníci ho však zadrželi a major mu řekl: „Člověče, i když jste mrtev, nežeňte se tak do pekla! Nejdřív tu s námi zůstaňte na kus řeči." „Tak, teď se podíváme na nebožtíkovu tvář." Výkřik úděsu, doprovázený hurónským smíchem granátníků, vyrazil majorovi další slova z úst. Po odkrytí nebožtíkovy tváře se totiž přišlo na to, že je to náš přítel Leonardo . .. KAPITOLA XX Nové lotroviny Zda Leonardovi pomohlo, že se dopustil trestného činu jen jednou, zatímco do té doby přesně plnil všechny své povinnosti, či zda mu opovážlivý čin naopak získal další majorovy sympatie, není nám známo. 190 13 - Paměti 191 Skutečností však je, že kromě smíchu, úštěpků kamarádů a úzkosti během té půlhodiny strávené v rubáši se mu už k úžasu všech a zvláště jeho samého nic nestalo. Major tím projevil neobvyklou shovívavost. Po několik dní chodil Leonardo se svěšenou hlavou a zamyšlen, jako by klesal pod tíží krutých výčitek svědomí; kamarádi z toho hojně těžili a přetřásali to, nepopřávajíce mu ani na okamžik klid. „Ještě se úplně nevzkřísil," říkal kdosi, když šel kolem něho. „Kdepak!" pravil jiný, „on není z tohoto světa." „Hele tatík, ai na věky..." zanotovali druzí sborově. Na nic z toho nedbal, a to bylo dobře, neboť tím nemilosrdné kamarády připravoval o téma k novým posměškům. Když ty těžké chvíle uběhly, zapomnělo se na to a vše se znova vrátilo do vyježděných kolejí. Jednoho dne major oznámil, že musí být proveden velký a důležitý podnik. Týkalo se to jednoho zapeklitého darebáka, dokonalého typu tehdejších výtržníků; major měl na něho už několik měsíců spadeno, ale zatím se mu nepodařilo ho lapit. Ač jeho zaměstnání bylo pro mnoho lidí nerozlušti telnou záhadou, byl ten človíček stále více méně při penězích. Jediná cennější věc, kterou vlastnil, byl plášť, do něhož se ustavičně halil, a kytara, kterou nikdy neodkladal. Těšil se pověsti velkého šprýmaře, a proto nebylo veselice, na kterou by nebyl zván. Plněním těchto pozvání trávil veškerý svůj čas. "Osvit ho obvykle zastihl ve společnosti, s kterou začal hýřit večer a jež oslavovala například narozeniny; odtud šel na oběd pořádaný u příležitosti krtin a večer se zúčastnil svatební hostiny. Pověsti zábavného člověka, jejíž zásluhou mohl tak příjemně marnit čas, požíval díky 192 jistým schopnostem, a zvláště jedné, v níž mu nemohl nikdo konkurovat. Hrál na kytaru a pěkně zpíval, bez-v.u.iui tančil lado, uměl luJuvii. jako mluví černoši, a obdivuhodně tímto jazykem i zpíval, s naprostou přirozeností uměl dělat ochrnutého na kteroukoliv část těla, dokonale napodoboval mluvu mladých lidí z vnitrozemí, znal tisíce hádanek a konečně — a to bylo jeho nejlepší číslo — se vzácnou dokonalostí uměl napodobovat nekonečně mnoho tváři tak, jak by nikdo nedokázal. Jeho pí ít.omnost byla proto zlatým hřebem veselých společností, do kterých docházel. Chtěl-li pořadatel nějaké domácí pitky sezvat hodně lidí a dobrou společnost, stačilo, aby oznámil hostům, že přijde i Teotônio (tak se jmenoval). Pokud jde o to, jaké zaměstnání mu skýtá prostředky k životu, což pro mnohé lidi bylo neproniknutelným tajemstvím, činil se major tolik, že na to přišel. V jistých dnech se ve sklepě, v němž Teolônio bydlel, scházel jistý počet osob, které tam pobývaly dlouho do noci. Teotônio držel totiž bank při karbanu. {: Vzhledem k tomu ho chtěl major chytit in flagranti. A jelikož se o to pokoušel již dlouho, a pořád toho ne a ne dosáhnout, neboť Teotôniovi hosté vždy oklamali jeho pozornost tím, že měnili den své schůzky, rozhodl se při první příležitosti lapit Tcotônia a s jeho pomocí ostatní kumpány. Jak si čtenáři asi vzpomenou, žil starý Leonardo, to jest Leonardo-Měďák, s kmotřinou dcerou, s kterou mel díLě, jehož narození jsme byli přítomni. Nu a třebaže už od té doby uplynulo drahně času, nebylo dítě ještě pokřtěno. Na naléhání kmotry, kterou toto otálení hluboce rmoutilo, rozhodl se Leonardo-Měďák konečně, že dítě musí přijmout křesťanství. Podle nezměnitelných zvyků měla se téhož dne konat i pitka a podle módy byl na ni pozván i Teotônio. Major, jenž se 0 tom všem dozvěděl, čekal na ten okamžik, aby mohl Teotónia dopadnout. Odtud ono jeho upozornění vojákům, o kterém jsme se svrchu zmínili. Majorovým údělem bylo stále někomu kazit radost; a pro nás, pisatele těchto řádků, je úplnou tragédií, že musíme jednotvárně opakovat skoro stejné scény jen s mírnými obměnami. Jinak však nelzejmáme-li věrně vylíčit dobu, kterou zobrazujeme a jejíž některé zvyky chceme zachytit. V určenou hodinu přišel major k Leonardu-Měďá-kovi; ježto nebylo nejmenšího důvodu k používáni násilí, neboť všechno se odehrávalo naprosto pokojně, vstoupil tam sám s předchozím soulúasem Leonarda-Měďáka a přihlížel zábavě. Při jeho příchodu chlubil se Teotônio svými dovednostmi. Když je už všechny vyčerpal, chtěl přejit k poslední, totiž ke grimasám. Dlužno poznamenat, že Teotônio se neuměl pitvořit jen tak nazdařbůh, nýbrž že uměl více méně věrně napodobit 1 tu nebo onu známou tvář; diváci se při tom mohli smíchy potrhat. Všichni seděli a Teotônio, jenž stál uprostřed sálu, se na někoho díval a udělal přitom tvář starce; pak se najednou obrátil k jinému přítomnému a napodobil tvář kreténa, jak se přiblble směje; a tak dlouhou dobu uváděl nové a nové typy. Když pak byl už se svým uměním u konce, odběhl do kouta, postavil se tak, aby naň bylo ze všech stran vidět, a ukázal poslední tvář. Všichni se smáli, až se prohýbali, a ukazovali na majora. Právě totiž věrně napodobil Vidigalovu protáhlou, vyzáblou tvář. Major sevřel rty, poněvadž pochopil, že se mu Teotônio posmívá; měl-li s ním již tehdy dobré záměry, od té chvíle byly ještě lepší. Smáli se dlouho; a jelikož tomu on nemohl přihlížet lhostejně, ale — jak jsme už naznačili — nebylo důvodu ani oprávnění k zákroku, pokládal za vhodnější vzdálit se a vyčkat příhodného okamžiku, až se zábava trochu rozproudí a on pak bude moci Teotónia pozvat, aby se šel šklebit na granátníky ve strážnici. jeho odchod byl naprosto trapný. Když se shledal s granátníky, kteří zůstali nedaleko odtud, obrátil se k Leonardovi a naznačil mu, že chce děj se co děj zajistit ještě večer Teotónia, ale že se obává, aby na to lidé v domě nepřišli a nějak mu nedopomohli k útěku; je tedy zapotřebí někoho, kdo by jej střežil zblízka, ale přitom nebyl podezřelý; touto osobou měl být Leonardo. „Tady v otcově domě se na mne dívají skrz prsty," namítl Leonardo na majorův návrh. „Dnes je vhodný den k usmíření..." „Možná že mě ani nebudou chtít vpustit dovnitř..." „A copak tam nemáte kmotru? ..." „No ano ... ale taky její dceru a ta je na mne jako ras!..." „Ras neras, půjdete tam a bašta; kázeň je kázeň, nemohu připustit, aby se ten ničema po mně beztrestně pitvořil." Granátníci, kteří znali Teotónia a věděli o jeho dovednosti, pochopili hned z majorova výroku, co se stalo, a teď se zase oni dali do smíchu. Výzva k zachování disciplíny, s níž byl od oné noci, kdy dělal majorovu mrtvolu, na štíru, překonala u Leonarda všechny námitky a nechuť, již projevil při přejímání úkolu uloženého majorem, a dal se na cestu k otcovu domovu. Došel tam a zaklepal; jakmile spatřili zevnitř barvu stejnokroje a čepice, dali se zděšeně do křiku a na smluvené znamení (major měl pravdu!) zhasly ihned 194 195 všechny svíčky v místnosti a zavládl tam takový zmatek, jako by mezi hosty vypukla rvačka. Leonardo v tom viděl první nepříjemnost, ale přesto se mu zamlouvalo, jaký nahnal strach. Rozhodl se tedy ještě venku promluvit, aby bázlivce uklidnil. „Pěkného přijetí se dočkal syn v otcovském domě! Jako o Popeleční středě, jen ještě vymítat ďábla ..." Kmotra, jež to zaslechla, poznala Leonardův hlas a dala se do smíchu. „Holenku, ten nás ale doběhl! On je to Leonardo! Rozsvěťte svíčky, lidičky! To nic není, tenhle uniformovaný je náš člověk," zvolala. „Ten klacek jeden," zabručel Leonardo starší, „má ale nápady. Takhle nás všechny vyděsit!.. . Příteli Teotônio, slezte dolů, nic se neděje .. ." Ve světle první svíčky, kterou přinesli, viděl Leonardo, jak z podkroví za přepážkou, za níž se schoval, seskakuje Teotônio. Sotva seskočil na podlahu, tak nápadně se zašklebil strachy, že tím vyvolal výbuch smíchu. Z různých skrýší bytu se vyrojili lidé a za Leonardovy přítomnosti se veselice znovu rozproudila. Několik lidí se přesto podivovalo Leonardově návštěvě a jeho šatům a mělo strach. Tak brzo po majorově odchodu . . . Avšak kmotra všechny uklidnila tvrdíc, že dostal propustku z kasáren, poněvadž neměl toho dne službu, a tak tedy přišel na sestřiny krtiny. „On je trochu potřeštěný," opakovala všem, „ale jinak je moc něžný a nikdy nezapomíná na svou rodinu." Leonardo potvrdil všechna kmotřina prohlášení, a když ho proti jeho očekávání všichni tak pěkně přijali, začal se vpravovat do zábavy. Jak se postupně rozohňoval radostí z fada a písniček, počalo ho mrzet, t 196 že se propůjčil k tak jidášské úloze; když se díval na Teotônia, jenž ho upoutával od jeho příchodu, svíralo se mu srdce, neboť si vzpomněl, že ho má vydat majorovi. Nejednou mu proběhlo hlavou, aby ho varoval a umožnil mu únik, ale pak si vzpomněl ua slova o kázni, na výstup s majorovou mrtvolou, a zakolísal. Přepadán těmito myšlenkami, díval se každou chvíli na Teotônia. Ten nebyl na hlavu padlý a začal něco větřit; nějakým instinktem četl v Leonardových myšlenkách a byl ve střehu. Pojednou se Leonardo rozhodl. „Čert vem disciplínu," řekl si pro sebe. „Ať se stane co stane, pomůžu tomu chlapci k útěku." A ze svého místa dodal hlasitě: „Hej, pane Teotônio, chcete něco vědět? Jestli vytáhnete paty tady ze dveří, drapne po vás major; čeká na vás a mne poslal sem . . ." „U sta hromů!" zvolali všichni. „Jen žádné strachy, ono všechno půjde, já se o to přičiním." „Jen se v ničem neomoČ, hochu," pošeptala kmotra Leonardovi do ucha. „Uvědom si, že s majorem nejsou žádné žerty; mohlo by se ti to vymstít!" Když muč je ho lito — už kvůli těm grimasám ..." Oba, Leonardo a Teotônio, dali tedy hlavy dohromady a společně dohodli plán, podle něhož měl Teotônio majorovi utéci, aniž by byl Leonardo kompro-mitován. Byla už hluboká noc; na příkaz obou vyhrnula se ven spousta hostí, a ještě před nimi odběhl Leonardo k majorovi. „Tady jde ten darebák, pane majore!" „Tak ho obstupte, tak ho obstupte!" rozkázal major. 197 Všichni granátníci se rozestavili tak, aby mohli splnit příkaz. Major se přilepil na dveře do chodby a zbystřil zrak. Blížila se k němu postava, klidně si pohvizdující refrén nějaké písničky. Když se ocitla poblíž, vyskočil major ze svého místa a zadržel ji. Ozvalo se slabé „ach" doprovázené slovy: „Pusťte mě! Co to má být ?" Když major poznal, že to není Teotoniův hlas, zadíval se pozorněji a zjistil, že zadržel ubohého hrbáče, nadto ještě chromého na pravou nohu a levou ruku. „Táhněte k čertu," zvolal major, „marš odtud! To bych rád věděl, co tu v tuhle hodinu pohledávají na ulicích takové postavy." Mrzák spěšně zmizel, už beze strachu, opět si pohvizduje svou melodii. Poté se rozhostilo hluboké ticho a major viděl jít kolem jenom hosty z večírku, nikoliv však Teotônia. To ho dohřálo, a shromáždiv kolem sebe granátníky, řekl Leonardovi: „On neodešel..." „Jakpak by ne," odpověděl Lconardo, „měl na sobě bílou kazajku a slaměný klobouk; viděl jsem ho, jak míří ke dveřím, u nichž jste stál, pane majore." „Bílou kazajku a slaměný klobouk?" jistil se major. „Ano prosím, a černé kalhoty. Já ho nezatkl, poněvadž jsem byl jist, že panu majorovi nemůže upláchnout." „Ach ten lotr," zabručel Vidigal, „to jsem si nemyslel ... Byl to ten hrbáč, ten rnrzák .. .'* „On umí napodobovat hrbatého i chromého jedna radost," podotkl jeden z granátníkú. „Já ho to jednou viděl dělat a vypadal jako opravdový ..." Hrbáč, kterého major zastavil, byl skutečně Teo-tônio. Leonardo se smál pod vousy, jak majora doběhl. Zanedlouho jej však radost přešla, když se major dohmátl, že byli smluveni. KAPITOLA XXI Odhalení Jedno staré rčení praví, že je něco horšího než nepřítel: špatný přítel. Jeden z hostů Leonarda-Měďáka se prohlašoval za Teotôniova velkého přítele, a když viděl, jak se ho Leonardo snaží vyrvat z majorových rukou, rozhodl se hned rozdělit své city mezi Teotônia a Leonarda tak, aby nikdo z nich nebyl poškozen. Několik okamžiků po tomto prohlášení podal hned první důkaz o tom, že je míní plnit. Zatím co se odehrávaly scény, jež jsme právě popsali, už se rozednilo. Major a jeho lidé se dali na ústup; ještě byli poblíž místa, kde se pokoušeli zajmout Teotônia, když se srazili se zmíněným přítelem, jenž odcházel jako jeden z posledních. Když viděl, že nevedou Teotônia, usoudil, že se plán zdařil a že majorovi vypálili tentokrát rybník. To mu udělalo takovou radost, že zapomněl na majorovu přítomnost a běžel k Leonardovi, aby ho objal, a zaníceně zvolal: „Bravo! Něco takového se člověku hned tak nepovede ! To bylo něco! On ti bude navždy vděčen a já s ním, poněvadž jsem přítel jeho i tvůj." Při takové nerozvážnosti stydla Leonardovi krev v žilách. Vidigal, jenž šel se svěšenou hlavou, přemýšleje o tom, jak to prohrál na celé čáře, se prudce obrátil; 198 slovo „on" v ústech toho strašlivého přítele mu otevřelo oči. A vzápětí vyburcoval majorův hlas Leonarda ze strnulosti. „Odeberte se do kasáren a hlaste se tam jako vězeň!" říkal zvolna. Tento rozsudek pohnul Leonardovi žlučí; zdrtil pohledem neobezřetného muže, jenž to zavinil a ještě mu stále jakoby nic tiskl pevně ruku, kterou zřejmě nebyl ochoten jen tak hned pustit. Zanechme nyní Leonarda, jenž jakožto oběť své šlechetnosti kráčel do kasárenského vězení, a přejděme k jiným věcem. Už dlouho jsme nehovořili o doně Marii a její rodině. Vězte tedy, čtenáři, že po líbánkách, kdy chodili po samých růžích, José Manuel, jak se říká, vystrčil růžky a natropil tolik věcí, že za chvilku bylo všechno na válečné noze; se svou ženou Luisinkou se odstěhoval od dony Marie a kvůli různým věcem, jako bylo věno a dědictví, zahájil proti ní tak složitý proces, že byla oprávněná obava, zda se stařena dočká jeho konce. José Manuel byl na Luisinku manžel jako drak, tak dokonalý, jak to jen ta doba zná, a působící ženě ustavičná muka. Od té doby, co se odstěhovali od dony Marie, nikdy už Luisinka nedýchala vzduch ulice, jenom potají, škvírami v žaluziích; a nezbývalo jí než oplakávat svobodu, jíž se těšila kdysi, procházky a rozhovory u dveří v měsíčné noci, nedělní mše v katedrále po boku své tety s jejím houfem služek vzadu, návštěvy, které přijímala, a Leonarda, po kterém se jí stýskalo, a konečně to všechno, čeho si tehdy patřičně nevážila, ale co jí teď připadalo krásné a milé. Od své svatby, k níž došlo na tetino přání, chovala se k svému manželovi naprosto lhostejně, což je snad horší než sama nenávist. Zkrátka, Luisinčin život po svatbě byl věrným obrazem života většiny dívek, jež se tehdy vdaly; bylo to proto, že nebyly žádnou vzácností Vidinky a že bylo málo rodin, které nemusely bědovat jako ta, která se vrátila z Kamenné kaple ztenčena a jejíž příběh se tak hodil kmotře, když osnovala pikle, aby vyřadila José Manuela z boje. Nu, je samozřejmé, že kdežto předtím dona Maria kvůli těm pletichám, jež předcházely svatbu José Manuela s její neteří, ke kmotře poněkud ochladla, nyní, když s ním byla na kordy, obnovila se ona pouta přátelství, jež se na čas trochu uvolnila. Jednoho dne se obě sešly na mši a zase se daly spolu do řeči. Leonardovy trampoty — námět tohoto rozhovoru — dojaly donu Marii, jež se zase svěřila kmotře s tím, jak je na tom teď ubohá Luisinka. „Ach paní!" říkala kmotra o José Manuelovi, „jako bych měla nějaké takové tušení, když jsem se na toho ničemu dívala; hrom aby toho člověka vzal, je to po-valeč, že mu není rovno. Ten přivede tu ubohou dívku do hrobu. Chudinka, tak dobře vychovaná, a takovou má smůlu." „Nikdy jsem si, paní, nemyslela, nikdy jsem si nemyslela, že by se mohlo stát něco takového . . . jak byl prohnaný! Byl jen samý med a tvářil se jako svatoušek! Teď, paní, teď bych docela uvěřila té historce o dívce unesené z Kamenné kaple; jemu by to bylo podobné . . . Ale já se mu pomstím, jakože tady stojím; soud mi tu radost dopřeje; při Pánubohu v to doufám." Tímto rozhovorem i tím, co následovalo, se obě usmířily. Některá přátelství, zkalí-li se jednou, když prodělala mírný otřes, těžko se vracejí k dřívějšímu stavu; 200 201 s jinými je tomu však právě naopak: otřesy jsou tu prospěšné, poněvadž se snadno navrací mír, a zdá sc, že jsou potom přátelská pouta těsnější. Přátelství dony Marie a kmotry patřilo k tomuto poslednímu druhu. Po rozhovoru na mši jejich vztahy nejenže nabyly původní podoby, nýbrž zvroucněly víc než kdykoliv předtím. Od té chvíle nebylo mezi nimi jediného tajemství, které by si nesvěřily, a také se spolu dohodly na tom, že si budou vzájemně pomáhat, aby vyléčily — jedna neteřiny bolesti a druhá kmotřencovy čertoviny. Leonardo, jak jsme řekli, seděl v chládku; vzkázal to kmotře, jež z toho byla celá pryč, nikoliv pro tu skutečnost samu, nýbrž pro šlechetný důvod, který to zavinil. První krok, jež musely obě, dona Maria i kmotra, na základě svého paktu udělat, bylo přičinit se o Leonardovo propuštění a uchránit ho všeho, ať to bylo cokoliv, co se proti němu chystalo. Jak pořídily, hnedka uvidíme. KAPITOLA XXII Protekce První, co kmotra učinila, bylo, že šla orodovat za Leonarda k majorovi; major byl však neoblomný; je to vážný případ a nikoliv první; kázeň nemůže být do nekonečna beztrestně porušována; trest je nevyhnutelný a musí být přísný. Kmotra, jež tam šla s velkými nadějemi, se od majora dozvěděla, co sama nevěděla a ani nepředpokládala: totiž že Leonardo si nejen pobude delší čas ve vězení, nýbrž dostane i napráskáno... Ubohá žena, sotva jí to major sdělil, klesla na kolena, plakala, naříkala, ale všechno jako když hrách na stěnu hází. Odešla zoufalá, s mantilou na stranu, celá neupravená a běžela, letěla k doně Marii. Když ji viděla, jak vypadá, vyskočila dona Maria z lavičky a upustila krajkovou podušku. ,,Co je vám, paní, co je vám?" zvolala. „Kriste-pane, co je? Mluvte!" ,,Ach drahá dono Mario, to neštěstí!" bědovala kmotra. ,,Jak toho chlapce pronásleduje smůla . . . Tak to má za to, že udělal dobrý skutek! ... A já s ním trpím a soucítím, jako by to byl vlastní syn . . ." Vzlykot udusil její slova. „Mluvte, paní," odpověděla dona Maria, „mluvte, vždyť mě samotnou to rmoutí..." „Dostane, dono Mario . , . dostane napráskáno . . . on . . . Leonardo . . ." „Bože můj, ubohý chlapec, takové neštěstí ho potkalo. Má to ale úděl, chudáček; ten chlapec se narodil na nešťastné planetě, za to bych, kmotro, krk dala . . . Ale nemluvila jste s majorem? Co říkal?" „Tvrdý jako kámen, paní; nic jím nepohnulo; prosila jsem ho při pěti ranách Kristových, při Panně přesvaté . . . všechno nadarmo, všechno marné ..." „Dobrá, ale nedělejte nad tím kříž, kmotro; máme ještě jeden prostředek, který myslím neselže; půjdeme za ní, neboť tam budeme mít prošlapanou cestičku; my jsme jedna ruka, a tak ona se za chlapce přimluví." „Na to jsem si už také vzpomněla, ale v tom soužení mi to zase vypadlo z hlavy; jestli ale s ní nic nepořídíme, je všechno ztraceno." Čtenáři jsou už jistě zvědavi, kdo je to ona, a plným právem; hned jejich zvědavost ukojíme. Major byl starý hříšník a v mládí byl jedním z těch, o kom se fiká, že se chytá za každý fěrtoušek; dodnes mu ještě tu minulost něco připomínalo; to něco byla Veselá Maria, jež bydlela v Prainhč. Veselá Maria, to byla kdysi holka jako lusk, jak se lidově říká; měla neobyčejně veselou povahu, ustavičně se smála, všemu se smála, a pokaždé dlouho a od srdce; proto jí přezdívali Veselá. Přezdívky byly v době, kdy se odehrává náš příběh, věcí zcela běžnou; nedivte se tedy, čtenáři, že ji má tolik osob. které v něm vystupují. Všichni říkají a básníci přisahají, že první láska je ta opravdová; my jsme tu věc studovali, a dnes si myslíme, že básníku nelze věřit; naše zkoumání došla k závěru, že tou pravou láskou jsou bud všechny, nebo jen jedna, a v tomto druhém případě to není první, nýbrž poslední. Poslední je opravdová, poněvadž je jediná, jež se nedá změnit. Pokud by čtenářky s touto doktrínou nesouhlasily, nechť mě přesvědčí o opaku, dokáží-li to. To všechno říkáme proto, že Veselá Maria vroucně milovala majora Vidigala a major Vidigal jí oplácel stejnou mincí. Nu a dona Maria byla jednou z nej-milejších kamarádek Veselé Marie. Proto si dona Maria a kmotra, když o ní hovořily, dělaly takové naděje v dobré vyřešení Leonardova případu. Již tenkrát (a to se říká, že je to vadou naší doby!) byly hybnou pákou celého společenského dění protekce a známosti. „Dejte připravit nosítka," poručila dona Maria jedné své otrokyni. Dona Maria se připravila, vlezla do nosítek, kmotra popadla mandlu a takto odešly do Prainhy. Veselá Maria je přijala s radostným smíchem. „To je ale zázrak, má ty svatá Engracie! To štěstí! Ta radost! Co vás sem přivádí ? To musí být ale nějaká ohromná novinka!" „Je to novinka," odpověděla dona Maria, „ale smutná." S obvyklými formalitami, jichž nebylo tehdy mnoho, byla kmotra představena Veselé Marii, s níž se dosud neznala. Pak nejdříve dona Maria a po ní kmotra líčily do všech podrobnosti Leonardovu historii a po nesčetných oklikách, při nichž byla posluchačka jako na trní a div nepukla zvědavostí, dospěly konečně k nej důležitějšímu bodu, k důvodu své návštěvy: nešlo jim o nic menšího než o svobodu a odpuštění pro Leonarda, a aby toho dosáhly, počítaly s přímluvou Veselé Marie u majora. „No," řekla ona, stavějíc se skromnou, „já už teď nic nezmůžu . . . kdysi to bylo dobré . . . ale teď . . . major . . . ony se věci mění, dono Mario ... A potom, co se dal k policii... to není jako včera . . . kdo ví, jak to bude! . . . No ale dobrá, dono Mario, já neumím říci ne, mám už takové měkké srdce, a vždycky jsem je měla . . . kdysi toho hodně lidí využívalo . . . Udělám, co bude v mých silách; promluvím s ním . . . a možná že mě vyslyší..." „Vyslyší, určitě vyslyší," odpověděla kmotra; „on není ještě tak starý, aby zapomněl na minulost." „Uvidíme, uvidíme. No ale to víte, paní kmotro, jací jsou muži! ..." „Mně budete povídat . . . abych nevěděla . . ." „No ale," skočila jí do řeči dona Maria, „ta věc nesnese odkladu, poněvadž mu každou chvíli mohou vyprášit uniformu, a potom by mu ani svatý Antoníček nepomohl." „To se nesmí stát; s pomocí boží to ještě včas vyřídíme. Pro větší jistotu půjdeme odtud k majorovi všechny tři a každá učiníme všecko, jen abychom chlapce dostali na svobodu." 204 205 Veselá Maria se spěšně oblékla, přehodila si mantilu a vedle nosítek, v nichž nesli donu Marii, se vypravily za majorem. KAPITOLA XXIII Trojčlenná výprava Všechny tři tedy odešly k majorovi, jenž bydlel tehdy v ulici Milosrdenství, jedné z nejstarších ve městě. Major je přijal v kartounové čamaře a pantoflích. Z počátku totiž ani netušil, jak významná to bude návštěva. Sotva však ty tři poznal, odběhl do sousední komůrky, a jak nejrychleji dovedl, vklouzl do uniformy. Jelikož čas kvapil a bylo neslušné nechávat dámy o samotě, nenavlékl si ji celou a vrátil se do pokoje v domácích kalhotách, pantoflích a s alco-bagským šátkem, jejž měl podle svého zvyku přehozen přes rameno. Když ho kmotra viděla takto ustrojeného, přes svůj zármutek nemohla potlačit úsměv, jenž se ji kmid kolem rtů. Uvítací pozdravy proběhly, jako vždy probíhají. V majorově překotném vstupu kmotra hned vycítila předzvěst dobrého výsledku jednání. Výhodou pro ni bylo i to, že si major, ač stár, uchovával sladké vzpomínky na mládí, a sotva se octl ve společnosti žen, nebylo-li to na veřejném místě a za okolností, kdy by tím mohla utrpět kázeň, stával se z něho zamilovaný blázen, jaký jen u starého Leo-narda mohl mít obdobu. Jestliže ty ženy uhodily na jeho citlivou strunu, jestliže ho chválily a sebehloupěji mu pokryteckým způsobem lichotily, dostaly z něho, co chtěly; on sám od sebe jim pak nabídl vše, co mohly od něho žádat, a ještě jim byl za to vděčen. 206 Přesto však, i když kmotra věděla o této okolnosti předem nebo ji z toho, co viděla, mohla tušit, bylo jejich jednání tak závažné, že ji ani to neuklidnilo. Za podpory svých přítelkyň, které sice tolik nezajímal Leonarduv osud, ale přesto se neméně zasazovaly o jeho věc, se připravila k útoku. Chvíle rozpaků nastala, když se rozhodovalo, kdo bude za poselstvo mluvit. Major to vycítil a nadmul se pýchou, když viděl, jak ty tři ženy jsou zmateny a jak jsou v rozpacích před jeho vznešeným zjevem; pohnul rukou, jako by je chtěl povzbudit, a mimovolně šoupal pantoflem, „Och, pantofle a uniforma, to není Špatná kombinace . . . Milé dámy, tohle dělá prostě stáří . . .; za mých mladých časů se něco takového nestávalo . . ." „To by dona Maria mohla vypravovat," přispěchala hned kmotra, majíc na mysli Veselou Marii a snažíc se prorazit, kudy sedalo; „teď však jde o něco jiného . . .** „Pravda, pane majore, ty zlaté časy jsou už ty tam." „A Bůh odpusť tomu, komu se po meh stýská," odvětil major se stařecky smyslným úsměvem . . . „Ano, ano," pravila nato Veselá Maria, „ale tohle nechrne na později. . ." „Ach ženská," přerušila ji dona Maria, jež dosud mlčela, asi znavena přemírou úklon, jež sekala při příchodu, „dopřejte každému, ať si vzpomíná na své mládí, to člověka utěší; já jsem ráda, když vidím . . ." „To jako já," odpověděl major, „když někdo zjitří mé staré rány ..." „Právě proto, že si vzpomínám na ty staré rány," skočila mu do řeči Veselá Maria, „přišla jsem sem s těmito dámami, které pan major dobře zná; kdyby jich nebylo, nebyla bych sem přišla, ale věc je vážná . . ." 14 — Paměti Kmotře se zdálo, že Veselá Maria uchopila tu věc za pravý konec, a přikývla na znamení souhlasu. „No, uvidíme, jestli je to věc tak vážná," odpověděl major, jenž už podle kmotřiny přítomnosti více méně tušil, oč asi jde. Pochybovačně však zakýval hlavou, buď aby si dodal vážnosti, nebo proto, že vskutku nechtěl vzbuzovat velké naděje. Řečnice pokračovala: „Váš granátník Leonardo je hodný chlapec." Major se vypjal, svrašůl čelo a stáhl rty, jako by s tím tak docela nesouhlasil... „Jen prosím neprotestujte, pane majore. Ano prosím, je to moc hodný chlapec a není důvodu, proč by měl být trestán za maličkost, kterou provedl... To není přece důvod k tomu, aby dostával napráskáno chlapec, jenž není žádný pobuda; nu, pan major ví, že když kmotr zemřel, odkázal mu nějaké úspory, kterými by docela dobře mohl už disponovat, aby se zbavil té zpropadené uniformy, která mi byla vždycky solí v očích (kromě jedné, toť se ví), jenže otec, který má ... ale nechrne otce, poněvadž to sem nepatří." „Já už všechno vím," přerušil ji major. „Ještě ne, pane majore," poznamenala kmotra, „to nej lepší ještě nevíte, totiž že za to, co udělal, vlastně ani nemohl. Vy dobře víte, že syn v otcovském domě.. ." „Ale když je ten syn voják ..." namítl major s vážností, s jakou vždy mluvil o kázni. „Ani proto nepřestává být synem," doplnila jej dona Maria. „Dobrá, ale co zákon?" „No, zákon... co je zákon proti slovu pana majora? .. 20« Major se usmál s nevinnou skromností. Rozhovor ožíval, ale major ne a ne ustoupit, ba zdál se ještě neoblomnější než dříve; dokonce se vymrštil a vzrušeně se rozhovořil o Leonardově prečinu a o tom, že je ho zapotřebí přísné potrestat. Bylo komické vidět ho, jak ve své svérázné uniformě, již jsme popsali, vstoje řeční o kázni třem tak nedůvěřivým posluchačkám, které odolávaly i nejpádnějším argumentům. Těm třem zbýval ještě jeden prostředek, kterého mohly proti němu použít; sáhly tedy k němu. Když byl major nejvíce rozohněn, všechny tři současně, jako by byly smluveny, se rozplakaly ... Major se zarazil — okamžik se na ně díval, jeho výraz viditelně jihl, zacukalo mu kolem rtů, a nakonec se i on dal dojetím do pláče. Sotva si ty tři uvědomily svůj triumf, vzaly nepřítele ztečí. Spustily takový nářek a nevýslovný pláč, že by se i kámen ustrnul. Majorova zjihlost se proměnila v rozpaky, a protože se styděl za slzy, stékající mu po tvářích, osušil si je a snažil se znovu nabýt své staré důstojností, „To nic," řekl, setřásaje ty tři ženy a dlouhými kroky se procházeje po místnosti. „To nic; co by lidé o mně řekli, kdyby mé viděli, že tady brečím jako malé dítě ? Já, major Vidigal, a plakat uprostřed tří žen!... Dámy, případ je to vážný a já nevidím, že by se z něho dalo nějak vyváznout; příklad, kázeů, vojenské zákony ... ne, to nejde ..." A obrátil se k nim zády a znovu se procházel, hlučně klapaje pantofli na podlaze. Veselá Maria pošeptala něco druhým dvěma ženám, v jejichž obličeji nebyla už ani jiskřička naděje: „Ještě není všechno ztraceno.. A obracejíc se k majorovi, dodala: „Dobrá, pane majore, ale co bylo, bylo..." „Jaképak bylo, paní! Vždyť musíte vidět, že je to vážný případ .. „Ať je to jakkoliv, lituji, že jsem nepořídila a nemohla posloužit těm, kterým jsem posloužit chtěla; pravda, já jsem s tím už počítala a taky jsem neslibovala ... Ale nakonec vám chci přece jen něco říci, jenže o samotě . .." „Pojďme tam, rád vás vyslechnu." Bystrý pozorovatel by poznal — ne však snadno —, že major už dávno byl ochoten ustoupit, ale že se chtěl dát prosit. Veselá Maria odvedla majora v pokoji do kouta a pošeptala mu několik slov. Majorova tvář se rozjasnila, celý sebou zavrtěl, podrbal se na hlavě, prohnul se v kolenou a hryzl se do rtů. „No tohle!" řekl tiše ženě. „Tak bylo o tom vůbec třeba mluvit? Prostě ..." „Tak zaplať Bůh, že skončily jeho útrapy," odpověděla Veselá Maria hlasitě. „Tak?" zvolaly druhé dvě ženy, nadějně se usmívajíce. „Vždyť jsem vám říkala, že pan major má dobré srdce . . ." „Já o tom nikdy nepochybovala, přesto však . . . Ale teď, co se stalo, stalo se; případ je to vážný, jak pan major říkal, ale přesto Leonarda pardonoval!. . ." „To víte, dono Mario! Kdo byl králem, vždycky si uchová majestát.. ." „Majestát. . . kdežpak!Toužbynebylopromne ..." Tím major zarazil onen výbuch vděčnosti, jenž, jak se zdálo, mohl jít daleko. „Budete se mnou ještě spokojenější. . . neřeknu vám proč, ale uvidíte..." „No, to je něco! Uvidíme, co to bude . . „Já už vím, je to .. ." „To jistě bude..." „Už jsem to skoro uhádla . . /' „Ale teď lituji, dámy!" přerušil je major. „Mám určité řízení, u kterého nesmím chybět. . . Chlapec je úplně osvobozen; pokud," dodal, obraceje se k Veselé Marii, „dané slovo platí. .." „Já vždy držím slovo," odpověděla ona. Všechny tři odešly plně uspokojeny a major se potom vydal též na cestu, aby splnil svůj slib. KAPITOLA XXIV Smrt je soudce Dona Maria zamířila v nosítkách přímo k domovu. Když přišla domů, zpozorovala tam velký hluk a rozčilení; snažila se tomu hned přijít na kloub. Otrok její neteře ji čekal s dopisem. Sotva jej dočetla, dona Maria ne že by zesmutněla, ale zneklidněla. „Nechoďte s nosítky dovnitř; počkejte tady, půjdu zas ven." A vskutku do nich opět vstoupila a přikázala, aby ji odnesli k její neteři. Šlo o to: José Manuela musili donést domů, neboť ho na ulici ranila mrtvice na zpáteční cestě z notářství, kde se prudce pohádal s advokátem dony Marie kvůli sporu, jejž spolu vedli. Chudák Luisinka, jež si nevěděla rady, vypravila hned posla k tetě. Sotva dona Maria přišla, dala zavolat lékaře, který nemocného prohlédl a pak prohlásil, že jeho chvíle jsou sečteny. Přesto mu však mezitím přikládaly nějaké obklady, jež se však minuly účinkem. „Jsi vdova, holka," oznámila dona Maria Luisince, ponČkud zarmoucena lékařovou diagnózou. Luisink;i sr dala do pláče, ale tak by plakala pro každého živého tvora, neboť měla něžné srdce. Bylo u toho několik osob ze sousedství a jedna z nich, vidouc Luisinčin nářek, řekla tichounce druhé: „Takhle nepláče vdova..." Tak vdova skutečně nepláče, však jsme to už řekli. Svět se nad tím často pohoršuje. Ale co bylo předtím? Copak její srdce mohlo José Manuela ctít jako manžela ? Nikdy jím nebyl, leda z konvence, a pro konvenci tyto slzy stačily. Ani lékař, ani dona Maria se nemýlili; v podvečer José Manuel vydechl naposledy. Příštího dne se konaly přípravy k pohřbu. Kmotra, jež byla o všem informována, se objevila se zarmoucenou tváří, hotova poskytnout jim své služby a útěchu. Pohřební vůz vyjel, doprovázen přáteli zemřelého: otroci z domu v úloze plaček ztropili strašlivý rámus. Všichni sousedé se postavili k oknu a probírali vše možné, od prstenů a obrub na rakvi až po počet a vlastnosti hostí; a o každé této podrobnosti se vyskytly tři čtyři různé názory. V oněch dobách nebylo ještě zvykem pronášet smuteční proslovy, ani psát uekrology, jež jsou dnes tak v módě; tomu zde tedy unikneme. A José Manuel spi spánkem spravedlivých v místě svého posledního odpočinku. Jak kmotra slíbila, za soumraku někdo přišel. Byl to Leonardo. Když vkročil do místnosti, vyjekla dona Maria překvapením. Přicházel v dokonalé uniformě seržanta setniny granátníků. „Jak to? V tom má prsty major, ne?" 212 „Ano, paní, za všechno vděčím jemu." To vzbudilo všeobecný údiv. Všichni by byli bývali spokojeni pouhým Leonardovým propuštěním; a on nejenže byl svobodný a volný, ale dokonce ho povýšili na seržanta, což v armádě není jenom tak. Leonardo se začal rozhlížet, hledaje někoho nebo něco, nač byl velice zvědav; konečně to našel — Lui-sinku. Už dlouho se neviděli; nemohli tedy zakrýt rozpaky. A tím větší bylo toto vzrušení, že jeden byl překvapen druhým. Luisinka viděla v Leonardovi švarného chlapíka s knírem a licousy, elegána, pokud jím může být granátník s dobře padnoucí uniformou seržanta. Leonardo objevoval v Luisince štíhlou, skoro půvabnou dívku s černýma očima a s černými vlasy, už zdaleka ne tak neohrabanou jako dříve. Krom toho její oči, zarudlé slzami, její pobledlý obličej — pobledlý žalem, ne-li tohoto dne, tedy jistě dnů předchozích — měly v té chvíli nádech melancholické krásy, která by asi zpravidla příliš nezaujala pozornost seržanta granátníků, ale jež vzrušila seržanta Leonarda, jenž přece jen nebyl seržantem jako každý jiný. A tak během němé scény, jež se mezi nimi odehrála, když se setkaly jejich zraky, vybavila se v Leonardově mysli minulost, a probíraje se jednotlivými episodami, dospěl až k oné směšné, ale dojemně naivní scéně, kdy vyznával Luisince lásku. Zdálo se mu, že si tehdy zvolil nevhodnou příležitost, ale že led by to bylo na místě mnohem spíš. Kmotra, jež bystře pozorovala všechno, co sc dělo, jako by četla v kmotřencové duši všechny ty myšlenky, a nenápadně dala najevo radost; hlavou jí proběhla jakási chytrá myšlenka. Začala si znova rýsovat starý plán, jehož provedení dlouhou dobu připravovala a který by podle toho, co se právě zběhlo, měl naději na úspěch. 213 Když vyprchalo první vzrušení, Luisinka se zvedla a mdle se Leonardovi uklonila; ten odpověděl něčím mezi civilním pokynutím a vojenským pozdravem. Kmotra zapředla hned potom hovor, aby zabavila donu Marii a umožnila mladým věnovat se jen sobě. „Poslyšte," řekla, obracejíc se k doně Marii, ,,co ta vaše pře s nebožtíkem?" „Tentokrát ji rozsoudila smrt. On nemá dědice, byl na světě sám... Já jsem sice neprosadila svou, protože nemohu přece říci, že jsem vyhrála; také jsem ale neprohrála. Teď s radostí odkáži všechno dívce, jenom jsem nechtěla, aby mi ty věci brali násilím, nýbrž abych je mohla dávat z vlastního rozhodnutí." „Dobrá, minulost už neplatí; Bůh je takový, i jeho křivolaké cesty vedou přímo." A takto ty dvě stařeny tlachaly dál. Leonardo a Luisinka se po chvíli mlčení, když už všichni hosté odešli, ponenáhlu rozhovořili a po nějaké době se bavili tak zaujatě jako kmotra a dona Maria, ale s tím rozdílem, že rozhovor obou žen byl hlasitý a nenucený, kdežto jejich tichý a zdrženlivý. Nic se po přerušení neobnoví tak rychle jako důvěrnost, jež je milá srdci. Není tedy divu, že se jí oddali Luisinka i Leonardo. A chcete vědět jednu zvláštnost, která se někdy opakuje ? Od té doby, co dospěla v dívku a ženu, neprožila Luisinka nikdy takové okamžiky opravdové rozkoše jako teď v tomto rozhovoru, v den truchlení, kdy odnesli v rakvi do hrobu toho, jenž ji měl učinit šťastnou. Také Leonardo nezažil mezi všemi událostmi svého výstředního života chvíle, které by uběhly tak rychle jako ty, kdy v den smutku viděl svou první lásku zkrušenou neštěstím. Nu, zdá se, že právě tyto okolnosti oživily minulost. 214 Nejvíce se z toho radovala kmotra, jež sice předstírala, že je zcela zaujata donou Marií, ale ve skutečnosti si nedala ujít ani jedinou maličkost z jejich hovoru. Konečně nadešla chvíle odchodu, nikoliv pro kmotru, jež se nabídla, že zůstane s vdovou, nýbrž pro Leonarda, jejž čekal major, neboť byl ve službě a dostal propustku jen proto, aby mohl splnit svou dvojí povinnost — vyjádřit doně Marii soustrast a poděkovat jí za zájem, jejž o něho projevila, když prostřednictvím Veselé Marie dosáhla toho, že mu major odpustil trest, a dokonce ho nečekaně povýšil. Luisinka se nerada loučila s Leonardem. Podala mu ručku a on ji silně stiskl. Nu, v oné době toho bylo dost, aby o tom kdekdo mluvil. KAPITOLA XXV Šťastný konec Kmotra strávila s vdovou a její tetou skoro celý čas smutku a sedmého dne ji doprovodila na mši. Tam přišel také Leonardo, jenž si po skončení obřadů odvedl rodinu domů. Dona Maria si dobře všimla onoho Leonardova stisku Luisinčiny ruky v den pohřbu José Manuela a stejně tak jí neuniklo ani mnoho jiných věcí, jež se udály poté. Proto jí nepřipadala nijak podivná myšlenka, jež jí vrtala hlavou. Když si ta dobrá stařena při klekání sedla na svou stoličku v koutě pokoje, aby se pomodlila, mnohokrát jí mezi Otčenášem a Zdrávasem připadlo na mysl znovu provdat novopečenou vdovičku, jíž hrozilo, že 215 jednoho krásného dne zůstane sama na světě, kde o manžely, jako byl José Manuel, není nouze, zvláště když jde o zámožnou vdovu. V téže chvíli, kdy ji zaměstnávala tato myšlenka, vzpomínala na Leonarda, který miloval její neteř v dětství a je přes svou výstřednost hodný chlapec, ne tak zcela bez prostředků díky shovívavosti nebožtíka holiče. Pravda, nevědělo se, jak otec s jeho jměním naložil, ale jelikož existovala závěť, nebylo by pro donu Marii nic snazšího než tu věc předložit soudu, jehož rozsudek byl nepochybný. Jedna okolnost však hatila její plány. Leonardo byl voják. A z vojáků šel tehdy strach. Když dona Maria došla ve svých úvahách až sem, zanechala jich a modlila se dál růženec. Skoro přesně tak uvažovala kmotra a také podle jejího názoru byla ta vojenská služba jedinou překážkou při uskutečňování jejích plánů. Zatím co tyto dvě meditovaly, druzí dva jednali. Luisinka a Leonardo obnovili starou idylu; a chce-li někdo vidět, jak se něco rychle rozvíjí, ať sleduje lásku vdovy. Při první příležitosti jí chtěl Leonardo vyznat lásku; avšak Luisinka to vzala zkrátka: spokojila se s vyznáním učiněným před několika lety. Druzí ani netušili, že ti dva se často vídají a jednají o svých věcech. Bohužel naráželi však na stejnou nesnáz; seržant v aktivní službě se nemůže oženit. Oba se upřímně milovali, ale žít ve volném spojení jim bylo proti mysli. Možná však, že se najde nějaký snadný prostředek, jak to zařídit. Láska je inspirovala. Onen prostředek, o němž jsme se zmínili, ona kari- 216 katura rodiny, jež byla tehdy velice v módě, je jistě jednou z příčin, jež způsobily žalostný morální stav naší společnosti. Jenom ta nesnáz je zadržovala. Mezitím objevil Leonardo spásu a přišel Luisince sdělit, jak se to všecko dá zařídit: mohl by zůstat na vojně a oženit se, kdyby přešel z armády k policii. Nesnáz byla však ještě v tom, jak tento přechod zařídit. Odstranit tuto překážku si vzala na starost Luisinka. Když se jednoho dne modlila teta růženec, právě v přestávce mezi Otčenášem a Zdrávasem přistoupila k ní Luisinka a svěřila se jí se vším, předesílajíc svému výkladu toto prohlášení, jež šlo kc kořeni věci: „Abych vás poslechla a udělala vám radost, už jednou jsem se vdala a nebyla jsem šťastná; teo" chci zkusit, zda budu mít větší štěstí, vyberu-li si sama." Zakrátko však poznala, že tato opatrnost byla zbytečná, neboť dona Maria přiznala, že už sama dlouho přemýšlela o témž plánu. Obě se tedy dohodly. Jelikož v nich majorova dobrota vzbuzovala velkou důvěru, řekly si, že by se naň měly znovu obrátit. Vypravily se za Veselou Marií, jež jim den přcdiím sdělila, že se odstěhovala z Prainhy, a zvala je do svého nového obydlí. Členkou výpravy byla i kmotra, jež také byla o všem zpravena. Když přišly k Veselé Marii, první osobou, s kterou se tam setkaly, byl major Vidigal, a co víc — major Vidigal v nedbalkách — v čamaře a pantoflích. „Ach," podotkla kmotra lišácky, sotva přišla Veselá Maria, „jak vidím, tady se krásně bydlí..." „Nevzpomínáte si," odpověděla Veselá Maria, „na 217 ono tajemství, jímž jsem dosáhla chlapcova propuštění? Nuže, to bylo tohle!" Veselá Maria dlouhý čas odolávala toužebným přáním majora, jenž chtěl, aby se k němu nadobro přestěhovala. Její odpor nepřisuzujeme pouze rozmaru, abychom snad někomu nekřivdili; pravda však je, že o to major horlivě usiloval; měl k tomu asi svoje důvody. Tajemstvím, které Veselá Maria pošeptala majorovi do ucha, když s donou Marií a kmotrou šla orodovat za Leonarda, byl slib, že bude-li jí vyhověno, učiní majorovi po vůli. Tím je tedy vysvětlena majorova shovívavost k Leo-nardovi — shovívavost, jež Šla tak daleko, že mu byly nejenom odpuštěny všechny poklesky, ale že byl i tak rychle povýšen. To také vysvětluje majorovu přítomnost u Veselé Marie. Potom se začalo vyjednávat. Majorovi se tentokrát zdálo přání zcela oprávněným vzhledem k pohnutce, která je vyvolávala. Svým vlivem všechno vymohl; a za týden odevzdal Leonardovi dvě listiny; jednou byl propuštěn z armády, druhou byl jmenován policejním seržantem. Mimo to dostal Leonardo v téže době dopis od otce, jenž ho k sobě volal, aby mu odevzdal, co zůstavil jeho kmotr — vše v nábožně nedotknutém stavu. Po povinném smutku se Leonardo v uniformě policejního seržanta oženil v katedrále s Luisinkou. Svatby se zúčastnila celá rodina. LeČ potom se ukázal rub mince. Zemřela dona Maria, zemřel Leonardo-Měďák a došlo k celé řadě dalších smutných událostí, kterých čtenáře ušetříme, abychom zde mohli za^v^a^vprávěním udělat tečku. OBSAH Předchůdce brazilského realistického románu PAMĚTI POLICEJNÍHO SERŽANTA ČÁST PRVNÍ Původ, narození a křest 17 První trampoty 21 Je konec rozpustilostem 29 Hádání osudu 33 Vidigal 35 První noc mimo domov 39 Kmotra 43 Dvůr plesnivcu 47 Holičovo „Protloukl jsem se" 50 Vysvětlování 54 Pokrok a zaostalost 59 Vstup do školy 64 Životni změna 67 \-ivá pomsta a.její výsledek 72 Skandál 77 Úspěch plánu 83 Dona Maria 86 Lásky 93 Bozi hod svatodušní 96 Kapitola I: Kapitola II: Kapitola UL- Kapitola IV: Kapitola V: Kapitola VI: Kapitola VII: Kapitola VIII: Kapitola IX: Kapitola X: Kapitola XI: Kapitola XII: Kapitola XIII: Kapitola XIV: Kapitola XV: Kapitola XVI: Kapitola XVII: Kapitola XVIII: Kapitola XIX: Kapitola XX: Ohňostroj na Campu Kapitola XXI: Mrzutosti Kapitola XXII: Spojenectví Kapitola XXIII: Vyznání ČÁST DRUHÁ 99 103 106 109 Kapitola I: Kmotra v akci 115 Kapitola II: Úklady 119 Kapitola III: Porážka 123 Kapitola IV: Učitel modlení 127 Kapitola V: Zvrat 131 Kapitola VI: Ještě horší zvrat 136 Kapitola VII: Léky proti žalu 141 Kapitola VIII: Nová láska 145 Kapitola IX: José Manuel triumfuje 149 Kapitola X: Spolubydlící 155 Kapitola XI: Udání 159 Kapitola XII: José Manuel vítězí na celé čáře 163 Kapitola XIII: Únik 166 Kapitola XIV: Rozčarovaný Vidigal 170 Kapitola XV: Rozlitá polévka 173 Kapitola XVI: Žárlivost 176 Kapitola XVII: Bublina 180 Kapitola XVIII: Represálie 182 Kapitola XIX: Granátník 187 Kapttola XX: Nové lotroviny 191 Kapitola XXI: Odhalení 199 Kapitola XXII: Protekce 202 Kapitola XXIII: Trojčlenná výprava 206 Kapitola XXIV: Smrt je soudce 211 Kapitola XXV: Šťastný konec 215 SVĚTOVÁ ČETBA Svazek 23 5 Řídí Dagmar Steinova, Zdeněk Štolba a Jiří Zapletal. MANUEL ANTONIO DE ALMEIDA PAMĚTI POLICEJNÍHO SERŽANTA Z portugalského originálu Memórias de um sargento de milicias, vydaného nakladatelstvím. Melhoramen-tos, Rio de Janeiro, přeložil a předmluvu napsal ■Zdeněk Hampejs, verše přeložil Eduard Hodoušek. Graficky upravil František Muzika. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměni, n. p.. jako svou 1098, publikaci v redakci krásné lUeralury. Praha 1960. Odpovědný redaktor Eduard Hodoušek. Z nové sazby písmem borgis Baskerville Monotype vytiskl Knihtisk 03, n. p. Formát papíru 70 x 92 cm 9,55 autorských archů, 9,76 vydavatelských archů D 597863. Náklad 15.000 výtisků — Tematická skupina 13/3 Vydání první Cena kart. 6,40 Kčs 56/VIII-2