Jolas Tagebuch, erster Tag
Samstag, 12. November. Nachts.
So nett sind die beiden. Blond, freundlich, down to earth. Mit Kartoffeln und Kaninchen in ihrem kleinen weißen Haus. Normal und... ja: irgendwie gesund. Was sind wir dann -anormal und krank? Wir haben uns nicht einmal richtig fürs Essen bedankt. Der alte Mann hatte es plötzlich eilig zu gehen, noch vor dem Dessert. Kaktusfeigen-Sorbet. Schwierigkeitsgrad: kompliziert. Arbeitszeit: zwei Stunden. Sagt das iPhone. Arme Antje. Jetzt warte ich, bis der alte Mann eingeschlafen ist. Er mag es nicht, wenn ich neben ihm liege, während er zu schlafen versucht. Mein Schlaf ist gut, seiner schlecht. Der Schlaf verwandelt dich in eine Leiche, sagt er. Wie soll ich mich entspannen mit einer Toten neben mir.
Ich schreibe ihm eine sms: »Schlaf gut, Theo. Ich liebe dich.«
Sein Handy piepst im Schlafzimmer. Ich höre es durch die dünne Wand. Eine Antwort kommt nicht. Draußen ist es stockfinster. Gelegentlich heult ein Hund. Gleich am ersten Abend allein auf der Wohnzimmercouch. So beginnt unser wirklich allerletzter Versuch, die Dinge ins Lot zu bringen.
Jolin deník, první den
sobota 12. listopadu, v noci
Jsou oba tak milí. Blonďatí, laskaví, pěkně nohama na zemi. S těmi bramborami a králíkem a bílým domkem. Normální a... tak nějak zdraví. Co jsme pak my - nenormální a nemocní? Ani jsme pořádně nepoděkovali za večeři. Starouš chtěl najednou rychle vypadnout, ještě před dezertem. Fíkový sorbet. Stupeň obtížnosti: vysoký. Doba přípravy: dvě hodiny. Říká chytrý telefon. Chudák Ant je. Teď čekám, až starouš usne. Nesnáší, abych ležela vedle něj, když se snaží usnout. Já mám dobrý spánek, on mizerný. Ve spánku se proměníš v mrtvolu, říká. Jak se mám uvolnit, když ležím vedle mrtvoly?
Píšu mu esemesku: „Dobře se vyspi, Theo. Milujú tě."
Jeho mobil v ložnici zapípá. Slyším to skrz tenkou zeď. Odpověďnepřichází. Venku je černočerná tma. Občas někde zavyje pes. Hned první večer sama na pohovce v obýváku. Tak začíná náš opravdu poslední pokus dát věci do pořádku.