a snížená spontaneita mohou být v jednom pojetí kritériem hypnózy, zatímco
v jiném ne. Může jít např. o hypnózu, i když je přítomna potřeba logické
konzistence. Jevy uváděné obvykle jako indikátory hypnózy (raport, vnucení
nebo znemožnění jednání, amnezie aj.) považujeme za projevy typické, nikoliv
kriteriální.
Současná hypnologie nedisponuje ještě, přes všechny pokroky v posledním
dvacetiletí, takovými daty, která by dovolovala jednoznačně zodpovědět otázku
indikátorů hypnotického stavu. To souvisí s faktem, že dosud neexistuje jednoznačně
akceptovaná teorie hypnózy; výzkumy přinášejí nové poznatky, které
zatím nezjednodušují, a]e naopak obohacují výldadové principy, takže vznikají
nové koncepce. Nejnadějnější mezi současnými přístupy k podstatě hypnózy se
zdají být multidimenzionální teor.ie. V tomto ohledu se přikláníme k názoru
českých autorů (Hoskovec 1970, Kratochvíl 1972), kteří se teoretickými problémy
hypnotického stavu v posledm'ch letech zabývali podrobně.
2.3. SUGESCE A SUGESTIBILITA
Základním prvkem každé výkladové koncepce hypnózy je s:ugesce. Přesto,
Že názory na sugesci jsou méně rozdílné než názory na povahu hypnotického
stavu, i zde lze vysledovat odlišné přístupy. Tak podle teoretických východisek
autora je sugesce chápána např. jako podmíněný reflex (Pavlov), .regres k archaické
mentální funkci (Sclovey a Milechnin), manévr v interpersonálním
styku (Haley)` apod. Podrobnější přehled definic sugesce a jejich zhodnoceni
uvedli v naší literatuře Hoskovec (1965) a Svoboda (1968).
Jako reprezentativní příklady chápáni sugesce uveďme např. Mearese (1960) :
„Pojem sugesce v psychologii znamená proces, který určuje nekritické přijetí
myšlenky, přičemž myšlenka může být sdělena verbálně (logickými významy
slov), extrarverb'áhě `(implikoúanými výzriamy slov) nebo nonverbálně (různými
jinými způsoby, jako jsou gesta, výraz obličeje nebo jiné pi.ojevy chování).
Ve skutečnosti je proces sugesce obvykle účinný jen potud, pokud není umožněno
rozvinutí intelektově logického procesu". Chemnitz a Feingold (1980)
definují sugesci jako podnět, který vyvolává emocionální, nekontrolované, nekritické
a často nevědomé chování a prožívání. Ve vymezení sugesce se tedy
za posledních dvacet let nic nezměnilo.
Na rozdíl od historického unidimenzionálního pojetí Bernheima a Liebaulta
jsou sugesce chápány módérními' áu-tory v několika kvalitách. Stuchlík (1964.
1967) dělí sugesce na:
1. alernativní neboli binární -které je možno charakterizovat jako situaci
„buď-anebo", sug.erend buď sugesci přijme nebo nepřijme,
2. `a.r_bitrární` T srugerend sugesci přijal, ale provedení, náplň sugesce je
ponechána „výběru, uvážení, volbě" sugerenda.
Langen (1972 b) rozlišuje na základě názoru Stokvise a Pflanze čtyři formy
sugescí, a to podle toho, zda je sugestor podává záměrně nebo nevědomky a
zda je sugerendus očekává nebo ne. Reakce na sugesce, a to zejména v hypnóze,
je komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Weitzenhoffer (1963)
upozorňuje na to, že podnět, který působí jako sugesce, vyv-ólává nejen přímý
26
__"