± o,60. Z toho vyvozují, že hxp~p.aj2.i|i.tjL.j,g,.rel,aii,ypš „stabilnit~cha€akt.eristika,
pokud je měřena za stardardních podmínek a nepůsobil-li na pokusné osoby
speciální trénink. 0 několik let později shrnuje Hilgard (1975) dosavadní experimentální
data v]astní i jiných autorů a pokládá hypnabilitu za specifickou
vlastnost osobnosti s možná hereditárn{ komponentou, vlastnost, která je spojena
se schopností imaginárního pohlcení různými dřuhy zážitků. Navození
hypnózy zvyšuje responzivitu na hypnotické sugesce u řady subjektů, a to
jinak než motivující instrukce, které vedou spíše k vyhovění požadavků experimentátora.
Osoba může též hypnotizovat samu sebe, přičemž autohypnabilita
koreluje s reaktivitou na vnějšího hypnotizéra.
Perry (1977) poznamenává, že již Faria a Bernheim považovali hypnabilitu
za stabilní rys individ'ua, připomíná plateau hypnabilitu Shora, Orna, O'Connella
a po přehledu da.1ších názorů na tuto otázku vyjadř.uje přesvědčení, že
nároky na ovlivnitelnost musí být vznášeny s obezřetností. 0 experimentální
modifikaci `hypnability pomocí opakované individualizované hypnotické zkušenosti
se pokoušeli As, Hilgard, Weitzenhoffer (1963). Deset mírně hypnabilních
subjektů se podrobilo 4~-10 hypnotických sezení a bylo testováno objekti'vními
škálami hypnability před a po zkušenosti s hypnózou. Zjistili, že se
u mnohých .iedinců dalo dosáhnout zlepšení v určitém rozsahu, avšak obvykle
nedošlo k žádným dramatickým změnám. Neobjevili žádný vztah mezi počtem
sezení a ziskem a výsledky většiny pokusných osob vykazovaly lehké zvýšení
skóru, ale toto zvýšení se nedalo predikovat ani pomocí původních skórů ani
množství tréninku.•Pasáž o stabilitě hypnability lze uzavřít nejvhodněji vývody Perryho, Gelfanda,
Marcov`itche (1979), kteří pojednávají o hypnabilitě a jejím významu pro
klinickou praxi. Autoři říkají, že je experimentálně evidentní, že hypnabilita
je. relativně stálá charakteristika individua a je velmi těžké ji měnit. Kliničtí
badatelé mají tende`nci ná`hlížet na hypnabiiitu .i.ako na nereleúantní pi'o terapeutické
výsledky, avšak mnoho studií z oblastí klinické hypnózy ukazuje, že
h}CpnahikÉaJHrig y,91kQu,„r.9Hli,.3y.` É.Sp,ě+Šrp.Š,m.jéče,pí v tpkových podmínkách, j ako
Ň`an-'aTňí'hér`;íi-aň`é hypnabiiita ňekoreluje s úspě'je klinická bolest, asthma apod
Érei{`~ňÝČH:~ěů#-ží~..tnap.řrHaúůč-ó'~váníkouřéťirTTsme"TŽTm|ň'óú'vsociái_
něsnpao:čineézťocbhěomvánÉřístupy vyřeši|, zdá se, Hi|gard již v roce |965, když napsal,
že „hypnoticTcé výkong zátež6 přinejmenšám na, d,vou podmtnkách. Jednou
je zákLadní a tTvalá hupnotická sclLopn,ost a .dTUŤ`ou více měritetnějš.í komponenta
postojová."
HYPNABILITA A SUGESTIBILITA
Hypnabilitu nelze zaměňovat se sugestibilitou. Rozdíl vynikne, vymezíme-li
zjednodušeně st4gestébéléttt jako ovlivnitelnost bdělými sugescemi a hgp7tabézó€%
jako ovlivnitelnost hypnotizací a hypnotickými sugescemi. Hypnabilita je uváděna
vždy jen v souvislosti s hypnózou. K tomu, aby člověk projevil svoji
hypnabilitu, musí být hypnotizován. Na rozdíl mezi `hyp`ri^ab`ilitou a sugestibilitou
upozorňuje též Lebedinskij (1971). Nicm.éně pro stanovení hypnability se
v terapeutické praxi užívalo a dodnes.užívá testů bdělé sugestibility, neboť
35