terapeuti se tak chtějí vyhnout případné nezdařené hypnotizaci. Podnět k nepřímému
určování hypnability pomocí testů sugestibility dal již Binet, od jehož
doby bylo sestrojeno několik desítek takových testů.
Vztah mezó hup7io`bózé4o% ťa st4g€Stihůát,Qt4,_ byl př.edmětem řady výzkumů.
Starší práce byly shrnuty Hullem (1933) : Barry, Mac Kinnon a Murray zjistili
korelaci mezi hypna.bilitou a testem postojového kymácení 0,52, Williams a
Krueger ,QJin^` White~0;H; Jenness zjistil za různých podmínek--Éo-ř`adové korelace
0,33 a 0,63 mezi hypnabilitou a testem zvedání ruky. V té době ještě nebyly
k dispozici uspokojivé psychometrické škály k měření hypnability ; hypnabilita
se v některých pokusech zjišťovala klinickým posuzováním hloubky hypnózy,
v jiných jen rychlostí zavření očí při hypnotizaci. Preciznější pokusy
Eysencka a Furneauxe (1956) vedly ke korelacím 0,73 a 0,64 pro test postojového
kolísání a 0,57 pro Chevreulovo kyvadlo. Pro testy sekundární sugestibility
byla korelace s hypnabilitou nulová, naproti tomu pro test iluze tepla by]a
yej,eťnzási:ř::ko.,5tl;r:ieárdnríu:Íggš::bipi:;yěD:ykteo,E3:ál)a2;išvť::1ay|fnu,teorrkyo:e|oazčnn:č::Í
stavení testů sugestibility a hypnability. Jeho přehled výzkumných prací posledních
padesáti let vede k závěru, že testy primární sugestibility korelují
s hypnabilitou asi 0,60, což poukazuje na to, že mohou sloužit jako.adekvátní
měřítka hypnability. Potvrdil rovněž Furneauxovo zjištění, že testy s?kundární
sugestibility nekorelují s hypnabilitou.
Holešovský, Svoboda, Kratochvíl (1974) ověřovali prg9±Ls±.iuv.p.{. ho,dnotu čtyř
testů primární sugestibility pro hypnabilitu, kterou měřili Stanfordskou škálou
získanéformy C. u 101 pokusné osoby ukazují, že Chevreulovo kyvadló
korelovalo se skórem hypnability 0,55, zvedání paže 0,58, padání dozadu
0,59 a semknutí rukou („fij±gs;i.lomc,k") dvok`once 0,71. Všechny korelace jsou statisticky
významné na jednoprocentní hlad'íně. Výsledky potvrzují Evansův
předpoklad (Evans, Schmeidler 1966), že test, který v sobě obsahuje výzvu
k odporování sugesci, je lepším prediktorem než testy, které vyžadují pouze
pasivní vyhovění motorickým sugescím. Evansovo zjištění má širší platnost
pro metodolagii pokusů s hypnózou vůbec. Ukazuje se, že řada zjištění nemá
neomezenou platnost pro všechny subjekty vůbec, nýbrž některé výsledky
jsou platné pouze pro subjekty s nízkou ěi střední úrovní hýpnability a jiné
zase pro pokusné osoby s vysokou responzivitou (viz např. již dříve citované
výsledky týkající se ovlivnitelnosti hypnability).
V některých pokusech se zjišťovala korelace nikoliv jednotlivých sugescí, ale
celého souboru sugescí v bdělém stavu, a téhož souboru po provedení hypnotizace.
V práci Weitzenhoffera a Sjoberga (1961), kteří použili sedmnáctipoložkové
škály, byla zjištěna pořadová korelace 0,54, Barber a Glass (1962),
kteří použili osmipoložkové Barberovy škály sugestibility, zjistili korelaci 0,85.
Hammer, Evans ,a Bartlettová (1963) namítají, že tyto pokusy měří spíše retestovou
reliabilitu příslušných Škál. Uváděné pokusy však mají důležitý význam
při zjišťování diferencí mezi sugestibilitou v bdělém stavu a v hypnóze
a při prokazování či vyvracení vlivu hypnotizační procedury na zvyšování
su8estibility.
Vzájemný vztah sugestibility a hypnability byl zkoumán také „v obráceném
pořadí". Miller (1980) používal úspěšně Harvardské skupinové Škály hypnability
jako prediktoru bdělé sugestibility.
36