3.2. KORELÁTY HYPNABILITY
Hledání kore[ótů hvp"c!bé[étv stojí v popředí hypnologického výzkumu. Důvodem
je jednak snaha predikovat „hypnotizovatelnost" subjektů jednak je
motivem zkoumání teoretický výzkum, mající přinést nové poznatky nejen
do hypnologie, ale pro obecnou psychologii a psychopatologii.
nana a Íi^^.,`,^. ÍlnaÁ` __ , ,V., .Dana a Cooper (1964) uvád[ěj-i -:-ů~z-ňě
{.P°_k_T|S`._#.y.PP\Qtizo,va,tosobu,
přístupy k`',`#P.r_:5n.RWT_egž.k~€i*:kyRuJ±*flpó?`Ííy
2. metoda z-áložeňá. ha' testech bdělé sugestibility,
3. zkoumáni' qynamických óšóbnostni'c.h faktorů.
Dorcus (1963) poznamenává, že v pracích řady autorů byl zkoumán:
- vztah mezi hypnabilitou a bdělými sugescemi či hypnóž~ó~uT~`"~-T--
~ vztah mezi hypnabilitou a typem osobnosti (měřeným psychometrickými
testy),
vztah mezi sociálně kulturním pozadi'm a hypnabilitou,
vztah mezi výskytem vnitřních zážitků a hypnabilitou,
vztah mezi metodou uvádění do hypnózy a hypnabilitou,
vztah mezi hypnotizérem a hypnabilitou.
Autor dospívá k přesvědčení, že v těchto výzkumech lze najít množství klamných
závěrů.
\`
rozčlenění faJSÉ.€ů, k±eré .by. mohkffilÉazĚflFatÉxpmi2ilitu, uváděj í
Schauerová (1968), kteří je dělí na:
v hypnotizérovi a vztahu mezi hypnotizérem a hypnotizovaným,
v hypnotizační„tecbnice `a prostředí,
Přehledné
Kratochvíl a
1. faktory
2. faktory
_ \r ------- _`,
;.ráf:ektfi:škvo;á:'|ost:bé-řg-ggJEap-tizťj3P(`Ígg6S3g,bá.kazuJe,žepř|Sugescíchpostuá|ního
kolísání p.u*ďgtibt`Í +Sugesce z, `m,agneto.fgpu stejně jako příméc uvádění sugescí
sugestorem. Pokud jde o navozování hypnózy, domni'vaji' se Kleinsorge a Klumbies
(1959), že vliv magnetofonu se může uplatnit teprve tehdy, když osoba
byla ]iž jednou úspěšně hypnotizována hypnotizérem, anebo tehdy, když je již
předem tak ovlivněna, že uskutečnění hypnotizace pomocí magnetofonu oče.kává.
Avšak Barber a Calverley (1964 b) došli na základě svých experimentů
k závěru, že je lhostejné, zda hlas hypnotizéra vychází z magnetofonu anebo
pochází od živé osoby. Ke stejnému výsledku došli Kratochvíl a Schauerová
(1968). Tento závěr je dnes obecně přijímán a ověřen nejen mnoha experimenty,
ale opakovanou zkušeností při administraci hypnotických škál. Avšak Perry
a Sheehan (1978) při zkoumáni' interpersonální podstaty hypnotického sezení
zjistíli, že rovnocenn~os`t efe+kt,u .,.živé" hypnQtiz,ace a procedury na videopásku
P.let.í~ P9UZ.e_Prg yr,§,9~C_e..hypnwabilní QSoby, kdežto u středně a málo hypnabilních
je ef.ek`t osobní indukce větší.
Pokud jde o intonaci, dókázaly pokusy Barbera a Calverleye (1964 a), že sugesce
podávané s jistotou a důrazem a odrážeji'cí přesvědčení, Že se sugerované
uskuteční, maff významně větší účinek, než súgíéš^cé-podávané bezvýrazným
hlasem, odrážejícím hypnotizérův 1'hostéjný vztah k účinku sugescí. Obdobné
závěry učinil Rymeš (1967).
noE*n:o_t:z#g;r]:::c7h6,pzojísut:];,ČsaEy:enš::]]:t%.s~]ťeň]3a;vo]á]áávapna],ossúogbe:[;ífřítýob:ž
pouze o fyzickou přítomnost experimentátora při prezentaci Harvardské sku-
40