pinové Škály z magnetofonu. Když experimentátor nebyl přítomen vůbec nebo
byl přítomen tzv. náhradní expéí.imeritátóř '(např. „úředník"), byla zjištěna
hypnabilita nižší než když býl pokusú přítomén skútečný experimentátor.
Kramer (i969) hzjistil, že sk'up~iriá,` která znala hťxi}.p.9±.izéia„ měla statisticky
vyšoce významně vyšš_í. Stkó.rg rďp.n.ambili<ty..než skupina, pro níž byl experimen-
!i:3;):izét;i:cbeo,ui:Ktá:,E-;,G:fipró?šsótátž:(2%yw:Fcoétlzáér2ao:em::?ýž;l;ntáš.1SnTcahl,l?tEsrt:?ael:
Harvardskou škálou s „živým" hypnotizérem. Po jednom týdnu je podrobili
stejné proceduře, avšak tentokrát z magnetofonu. Polovině z každé skupin:/
(podle hypnability) bylo řečeno. že experimentátor hovořící z magnetofonu je.. _ . 1 , 1 1 ______,_-__ ^`.1_i^l,+,01_
1+, `-J r-_-`'--__-U ' _.J
rt, druhé polovině, že je to začátéčník. Pokud bylo pokusným subjektům. , v 1____L__ _1_=1
no, že poslouchají nahrávku se začátečníkem, tak u primárně hypnabil*
V' \^+ \-+-\, r--_ '_-_-7 _-u _
• .` , , o J 1 _ 1_____-_ _+`,' -_ r___--_____ .,
ch došlo k poklesu skóre a u primárně méně hypnabilních zůstala hypnaa
na stejné úrovni.
Balaschak (1972) uvádí, že to, jak pokusné osoby percipují zkušenost hypnotizéra
(ne však zkušenost sama), je relevantní proměnnou, zejména u prvm'
hypnózy daného subjektu. Vliv hypnotizéra na hypnabili,tu je tedy minimální,. ~ ,. ^r;Á`` `L'í_'_'_1_`Jj:_^1 S'^ i n^
Ši`a'ridaíáizoůánými š-káiám.i-.-. čúo.é'.(ió76) Ďrókázal, že i neválidně
škály hypnability a jeho
zejména pracuje-li se
zkušený hy-priótiz-éřL.I\\^lo+\LJ JL+J r..`,V+--`,-\-__-_-\= __
osobnostní charakteristiky de facto neovlivňují odpovědi pokusných osob. Musíme
mít však stále na paměti, že uvažujeme v dimenzích experimentů, nikoliv
v dimenzi ordinace.
Je
Postoj hypnotizéra a prestiž experimentální situace zkoumali Land a Greenberg
(1971). Při proceduře zaujímal experimentátor vřelý, chladný nebo neutrální
postoj k subjektům. Prestiž experime|t.á|ni4s±t.ujas^s byla vytvářena
prostředím: jednou se pokusy konaly v přepychové místnosti s koberci, mnoha
lampami, badatel byl obleš_e.p. v b{lé.m lék.árř,ŠEěri^U-pl.á'Št"i 'a byl vybaven fonendoskopem
atd., podruhé byl výzkum prováděn ve stroze zařízené místnosti
bez příslušných „rekvizit", experimentátor byl ob]ečen neformálně v „civilu".
Výsledky výzkumu nepotvrdily hypotézu, že iniciální hypnabilita by byla
ovlivněna těmito proměnnými. Lze se tedy domnívat, že hypnotická situace
není tak křehká, jak se mnozí domnívají, nýbrž je stabilní v relacích incidujících
proménných.
Autoři odvozující vznik hypnózy od pouhého očekávání nepřikládají technice
F.yzp.:::..z:á;a,žíádsEÉci:Y.zznoavTnnéýdvrl:áy-T%á-::táů.:ů?cuhelxl:::::n;acáat::::í.,kktť;Í
může hypnabilitu podstatněže užití vhodné techniky
zvýšit-(Erickson, Rossi, Rossi 1976). Ruch a Morgan (1971)
cházejí z předpokladu,
_ T V __ _ \
byla-li pokusná' osoba hypnotizována vstoje, vsedě nebo vleže. Interpretují to
tak, že pro navození hypnózy není důležitá svalová relaxace, nýbrž obecné
podmínky umožňující reakci na sugesce. Rovněž tak Radtke et al. (1983)
zjišťují, že trénink progresivní relaxace sám o sobě hypnabilitu nezvyšuje. Kratochvíl
se Schauerovou (1968) nenašli rozdíl v hypnabilitě při použití bdělé
nůbo spánkové indukční procedury, rovněž tak Springer, Sachs a Morrow
(1977) nepodporují tra.dovaný předpoklad, že pro indukci je nutná relaxace:
jak relaxační, tak i úkolový trénink zvýšily hypnabilitu, a to obě metody
stejně. Hypnab`ilitu_ zvýšili encounterovým tréninkem Shapiro a Diamond
(1972), kteří v tom vidí potvrz`erlí 'riotivační teorie hypnózy. Chápou hypnózu
41