jako „situaci interpersonálního ovlivňování" a hodnota hypnability spočívá
v tom, že je měřítkem změn'inteipersonálního chování.
Za velmi relevantní koreláty hypnability jsou považovány nejrůznější proměnné,
které lze obecně označit jako ,,motivační". Barber a De Moor (1972) citují
řadu výzkumů zjišťujících, že hy`ppaEi.1itah.p.9.zitúíyůB,ě. „k.Qt:eluj,e `s p®sto-ji subjektů
k. h`yp.r}.Ó.rz`€Li`.,§ťjsj±C_huLrm9^t,i.ytas`Í.`„být JiypnQtizován, s jejich očekáváním o vlastní
hypnabilitě. Jupp, Collins a Mc Gabe (1985) zjistili, že subjektivní preklinický
odhad vlastní hypnability koreluje s výsledky v Harvardské skupinové škále
hypnability. Osoby dobrovolně se zúčastňující pokusů s hypnózou projevují
vyšší hypnabilitu v téže škále (Brodsky, MCNeil 1984). Korelaci hypnability
s individuálním postojem subjektu k faktu` že bude hypnotizován, potvrdili
i Yanchar a Johnson (1981). Hypnabilitu zvýší i příznivé předběžné informace
o hypnóze (Cronin, Spanos, Barber 1971). Uvádějí se korelace mezi persuazibilitou
v bdělém stavu, podléháním výzvám, mírou vyhovění a hypnabilitou
(Graham, Greene 1981). Zkoumání vlivu etnické podobnosti hypnotizéra a
hypnotizované osoby na hypnabilitu nepřineslo pozitivní výsledky (Hong et
al. 1982).
Souhrnný pQhled na tpr`9`Tb|.§m`atiku` motét7ač7tích.„#pméti#Úch přináší Shor
(1971), který v experimentech se 164 naivními subjekty testovanými Harvardskou
škálou zjistil, že se hypnabilita zvýšila, když:
- experimentátor je přátelský,
- sugesce jsou podávány permisivně,
- situace je definována jako test představivosti, a ne jako test lehkověr-
nosti,
- situace je definována jako snadná,
- tón hlasu je silný a důrazný,
- subjekt vidí, Že jeho vrstevníci jsou responzibilní,
- hypnotizér je definován jako expert, a ne jako novic,
- existuje pokradmé vnější potvrzení sugerovaných efektů,
- vztah k experimentátorovi je „podobný vztahu k třídnímu učiteli".
Zjištěné korelace nebyly sice příliš vysoké, ale rozdíly v dosažených průměrech
byly patrny. Autor pokládá všechny výše uvedené proměnné za formy
motivace pokusných osob, zajišťující spolupráci a nastolující příjemný interpersonální
kontakt.
Pokud se dařilo a daří ověřovat relevanci různých situačních proměnných,
zcela jiná je situace, pokoušíme-li se najít pozitivní kore]ocí mezé hgp#qb.é!éf.ott
a osob7}ostní7pif fqk€9.?g.Á ,Systematicky v této oblasti pracuje J. R. Hilgardová
(1.968, 197Ó). V hypnologické literatuře najdeme záplavu studií hledajících proměnné
v osobnosti pokusných osob, které by se vztahovaly k jejich hypnotické
responzivitě. Z našich autorů se výzkumu této problematiky věnoval podrobně
Hájek (1972), jehož práce přináší kritický přehled výzkumů a shrnuje dosažené
výsledky do následujících bodů :
1. Děti jsou` `hyp.n<Ébilnější`.,rm§Ž.dQ§pě.1í (nejvíce mezi s a 12 lety). S věkem
se mění též kvalita chování v hypnóze a vzrůstá význam indukční procedury.
2. Pohlaví ani psychiatrická diagnóza nemají na hypnabilitu podstatnější
vliv.
3. Z proměnných, zachycovaných psychologickými testy, koreluje s hypna-
42