ale dává vznik asociacím` rovněž p.Ůspbí` jako. sugesce. ._VfiLyjíiěi`P.,-..
sugesc`Í V b~d^ě|é,IPL stavu na jejich r.ealizac`i .zkoumal
Rymeš (1967). Zjistil, že přednes sugesce a jeho změny se projevily ve
větší míře než slovní Íormulace sugesce.
Sugesce podávané v hypnotickém stavu dělí Orne (1966) do čtyř skupin:
1. ideomotorické sugesce,
2. nemožnost odporovat sugesci, tzv. challenge sugesce,
3. halucinace a distorze paměti (např. amnezie),
4. sugesce posthypnotického chování.
Chemnitz a Feingold (1980) popisují proceduru sugesce v modelu komunihce,
který pozůstává z vysílače, přijímače, z kanálu a informace. Sugesce
jako podnět k chování a prožívání musí splňovat dva předpoklady:
1. sugesce je částí interakce (komunikace),
2. sugesce je efektivní jedjně tehdy, když „dosáhne" na sugestibilitu jedince.
S.#g\ejÉ;ék2|lr€!,g|e definována např. jako schopnost individua reagovat na sugesce
(Kratochvíl 1976) nebo jako speciální druh „schopnosti" neb`o ,','m-otivace"
akceptovat, inkorpovat a provést přímé nebo implicitní propozice jiné osoby
(Solovey a Milechnin in Hoskovec 1965). Wagstaff (1981) považuje sugestibilitu
za globálni' pojem, vztahující se k tendenci nekriticky a.kceptovat rozhodnutí,
názory; postoje nebo vzorce chování od jiných osob. Feingold et al. (1980)
hovoří o sugestibilit`ě jako o sociálním procesu a současně jako o osobnostním
rysu. Za rys osobnosti ji považuje také Schůrer (1967).
V souvislosti s působením sugescí se hovoří o bc!élé st4gestóbélétě o 7it/p7}otícké
sttgestébélétě. Bdělá sugestibilita je zjišťována v situaci bez předběžné
indukční procedury a jak ukazuje Hilgard (1965), koreluje se sugestibilitou
v hypnóze.
Co se stane s bdělou sugestibilitou v hypnotickém stavu? Dlouhou dobu se
uvažovalo o tom, že hypnotická indukce způsobuje vzrůst sugestibility (viz
např. Berheimovu a Liebaultovu teorii hypnózy jako stavu hypersugestibility).
Weitzenhotfer se Sjobergem (1961) zjistili, že formální uvedení do hypnózy
vedlo značně ke změně v sugestibilitě a dodávají, že tento efekt má relativně
nízkou korelaci s reakcemi na sugesce, u nichž uvedení do hypnózy chybí.
Evans (1967) se domnívá, že bdělá a hypnotická sugestibilita jsou pravděpodobně
odlišné.
Barber (1965) zjistil, že po ip^qyp.k,Ě_n.Lp`rgc€g.tiřs.w.Sice, stg`upl S`kó,r t^suge,stibility,
ale nikoli v takové míře, jak se očekávalo. Kolem padesáti procent subjektů
nezískalo nic, čtvrtina měla zvýšené reakce v menší míře a čtvrtina ve větší
míře. Průměrný zisk byl 25 procent. Hájek (1980) ilustruje význam rozdílu mezi
bdělou a hypnotickou sugestibilitu: Představme si dva subjekty, jejichž hypnoti(cká
sugestíbilita je označena skórem 3, přičemž jeden subjekt má stejné
skóre i v bdělém stavu, kdežto druhý má nulové skóre. Na základě jejich
testového výkonu v hypnóze jsou Éovažováni za rovnocenné, ačkoliv jeden
z nich byl úplně refrakterní vůči indukční proceduře. Hájek gz.?_v_ír.á, ž.e měření
rozdílu .mezi bdělou a hypnotickou sugestibilitou by mohlo být jednou z cest
ke zjišťování vlivu hypnotické indukce.
Eysenck a Furneaux (1945) a Furneaux (1956) po.iímají sugestibilitu jako
normální rys osobnosti, který není jednotný, a rozlišili na základě několika
faktorových analýz tři tvpg sttgestibi}ótt/..
27