3.3 MĚRENÍ HYPNABILITY
První pokusy o sta.novení hloubky hypnózy, které předcházely určování
hypnability, můžeme vysledovat v 19. století. Jsou spojeny se jmenem Charcota,
Richeta a Gillese de la Touretta. U nich však převládalo kvalitativní hledisko.
Kvantitativní aspekty obsahuje až dělení Liébaulta, který v roce 1889
vytvořil Šestibodovou škálu (1. ospalost, 2. 1ehký spánek, 3. hlubší spánek,
4. střední lehký spánek, 5. normální somnambulní spánek, 6. hlubší somnambulní
spánek). Obdobně kvantitativní hledisko najdeme i u Bernheima v jeho
devítibodové škále, v níž jednotlivé položky dělí do dvou základních skupin,
a to bez amnézie a s amnézií. Jednotlivé stupně jsou charakterizovány vyvo-
1anými hypnotickými fenomény, počínaje ospalostí, navozením tíhy, tepla a
koněe schopností halucinace během spánku i po hypnóze. Mnoho jiných hypnologů
pracovalo s jednodušší klasifikací třístupňovou (somnolence, hypotaxie,
somnambulismus).
S rozvojem experimentálního výzkumu hypnózy je spjata řada škól ttťče7iúch
pm testo~ ht/pmabélótt/. Počátek jejich vzniku můžeme klást do roku 193q
kdy White zavedl sledování reakcí pokusných osob pomocí hodnotících měřítek
- standardních skórů. Brzy nato se objevila Da_u!s-Ht#bamdoua škólo (v roce
1931), která byla ve srovnání se škálou Whiteovou mnohem podi.obněji zpracována.
Obsahuje třicet položek seřazených podle vzrůstající obtížnosti a hypnabilita
je dána číslem poslední realizované sugesce. Barry, Mac Kinnon a Murray
vytvořili v r. 1931 škálu založenou na zkoumání reakcí na speciíické
sugesce. Spojením této škály se stupnici Hullovou z r.1933, která sledovala rychlost
zavření oěí při indukční proceduře, vznikla roku 1938 známá škóla Fťóedlawdera
o Sarbónq sestávající toliko ze čtyř položek: zavření víěek, negativní
sugesce (neschopnost otevřít oči, neschopnost pohybu rukou, ztuhlost paže,
sepnutí prstů, neschopnost mluvit), posthypnotická hlasová halucinace a
amnézie.
V roce 1941 sestavil sovětský hypnolog Katkov „pracovní schéma stadií
vsugerovaného spánku", obsahující devět stupňů hloubky hypnózy podle charakteristických
příznaků útlumu, šířícího se po mozkové kůře. S Katkovovou
škálou později pracoval Platonov.
Po druhé světové válce vznikla škála Eysencka a Furneauxe, která je velmi
podobná škále Friedlander-Sabinově, zatímco na škálu Davis-Husbandovu nav.azují
stupnice Watkinsova z roku 1949 a škála Le Crona a Bordeauxe z r.
1947. Posledně jmenovaná padesátipoložková Škála pokrývá široké pole hypnotických
f enomenů.
Od roku 1957 se konstruují škály, v nichž se sugeruje standardní počet po-
1ožek a hypnabilita je dána celkovým počtem realizovaných sugescí. P7.t;né+#:i:eT;ťšíkžtiťo~:--€rita.riéůzenhofferóvaámgcťrdo_v_a^T5ťLz?``FrL.eqiar_d_:::S]a.T.-ž
bó7}ow škál% kterou vypracovali v letech 1957-1959. Vznikly tak první dvě
Stanfordské škály, od nichž byla odvozena řada dalších. Koncem šedesátých let
a po celá sedmdesátá léta vznikají škály nového typu, odklánějící se od laboratorně
experimentální koncepce a akcentující klinický přístup nebo zdůrazňující
význam sebeskórování.
Než přistoupíme k popisu některých aktuálně užívaných škál, všimněme si
několika obecných problémů.
45