Často bývala kladena otázka (zejména v počátcích měření hypnability po-
Fř:-ci#ť?,sžg:-;ůťá:-;,:e:s5t#í;g-si:;;n|Y;aen#shk;š:|á;lit,szdfja:6Jír.ÉOÝg;d?ťákvtgl;:ézáb;%#á?.tidí'ž".?
sobit nepřesnost určení hypnability, a to: 1. úzkost vyplývající z přítomnosti
mnoha lidí, která bý mohla snížit hypnabilitu, a 2. humorné chápání testové
situace, takže smích jedné pokusné osoby by mohl narušit proces indukce.
Autoři testovali 52 dobrovolníků a 39 ,,přinucených dobrovolníků" Harvardskou
škálou a potom Stanfordskou š`kálou formy C. Srovnání dosažené hypnability
ve skupinové.m a v individuálním sezení přineslo tyto výsledky : korelace
pro vysoce hypnabilní subjekty byla 0,72, u „přinucených dobrovolníků" byla
0,67. Výzkum prokázal, že se při hromadném testování neobjevují žádné efekty
masového odporu nebo přesvědčovací efekty v danýc.h podmínkách. Skupinové
testování hypnability je tedy zcela rovnocenné s individuálním. Při stanovování
norem Harvardské skupinové Škály porovnávali Shor a Ornová (1963)
výsledky u čtyř referenčních vzorků pokusných osob (celkem 470 osob), jímž
byla škála administrována hromadně i jednotlivě a zjistili, že skupinově podávaná
verze dosahuje norem kongruentních s individuálně administrovanou
škálou.
Ke stejnému závěru dospěli Bentler a Hilgard (1963), kteří zkoumání skupinové
a individuální administrace kombinovali ještě s pqrgó_7i_óLp.Í_m_.g.bj.?.k`t.é`tj,=„ .._
J}íP.Q.`.S.k_€r~Q&€q3;.,,§.?`.`,#.kgflo`TSO+t4?.e`ffiím. Na vzorku 45 dobrovolníků dosáhli korelace
mezi skóry pozorovatelů a sebeskórováním 0,83 pro skupinové sezení a 0,89
pro individuální sezení. Průměrná hypnabilita ve skupinovém sezení byla 6,8
zatímco u individuálního sezení 6,67; rozdíl nen{ významný. Experimentální
srovnání' sebeposouzení a objektivního posouzení provedl O'Connell (1964).
Obě posouzení spolu korelovala 0,90, což je vynikající výsledek. Nalezl některé
chyby skórov.ání, které jsou funkcí hypnability: subjekty s nízkou hypnabilitou
mají tendenci podceňovat svůj výkon, subjekty s vysokou hypnabilitou jej
přeceňují.
Ze studie Hoskovce, Svorada a Lance (1963) a Barbera a Calverleye (1964 b)
vyplývá, že je lhostejné, je-li škála podávána t't.s_ť.ffijíťúrimL2fflti.eťQJQn%.. Tento
fakt je mnoha výzkumy i klinickými zkušenostmi pokládán za jednoznačně
prokázaný. Většina experimentálních výzkumů používáo nahraných škál z důvodů
standardnosti a proto, aby byla zamezena možnost vzniku experimentátorových
„bias" (předpojatostí, které mohou způsobit nekontrolovanou výchylku
nezávisle proměnných). U ležících pacientů trpících velkými bolestmi
zjistili Johnson a Wiese (1979) vyšši hypnabilitu u živé procedury než u nahrávky,
avšak korelace mezi o.běma způsoby byla 0,66. Autoři vyvozují závěr,
že u takovýchto pacientů nelze považovat, oba typy procedur za rovnocenné.
Často se v souvislosti s používáním škál diskutuje otázka abííž7}oS~fj`.íg,dAqQtt,ét}úch,uolQžgJc,_.z.
nichž je škála sestavena. Předpokládalo se, že jednotlivé po-
1ožky mají být seřazeny podle vzrůstajíc.í obtížnosťi, v. opačném případě je
vyšší možnost selhání. Tuto hypotézu ověřovali Field, Evans a Orne (1965),
kteří administrovali Harvardskou skupinovou škálu dvěma skupinám pokusných
osob. Jedné skupině byla škála předložena obvyklým způsobem, druhé
skupině byly testovací položky sugerovány v opačném pořadí. Rozdíly mezi
oběma skupinami byly sugerovány v opačném pořadí. Rozdíly mezi oběma sku-
46