hypnózy velmi jednoduše tím, že instruujeme subjekty v tom smyslu, že jsou
samy schopny posoudit hloubku na stobodové škále. Le Cron dal subjektům
instrukci, že jejich „podvědomí" bude vědět, jak hluboko jsou hypnotizovány.
Dále jim`. řekl, že když se jich zeptá na hloubku hypnózy, okamžitě se jim
promítne do vědomí čís]o, které mají říci. Tart (1978/79) uvádí výsledky svých
pokusů, při nichž používal sebeposuzovací škály vlastní konstrukce, a to
NOT`!h, qqToůnq Scců_e_ ? The Extended Nort;h Caroůne Depth Scale a Vsk5l vytvořených
spolu s Hilgardem: BréeJ Sta7}Jo7.d Scaze a Lo7ig Sťa7i/o7.d Scale.
Rozdělil subjekty na dvě skupiny, z nichž jedna dostala instrukci, že na dotaz
po hloubce hypnózy má hlásit první číslo, které je napadne, druhá skupina
byla požádána, aby se pokusila odhadnout hloubku podle vlastního uvážení.
Jejich hlášení byla porovnána se skóry na SHHS:C. Ukázalo se, že mezi oběma
skupinami se nevyskytly významné rozdíly, i když korelace s SHSS:C byla
o něco vyšší u první skupiny. Tart se však domnívá, že je lepší dávat subjektům
instrukci, podle níž je napadne číslo, udávající hloubku hypnózy, automaticky.
Začátkem sedmdesátých let se objevuje nová vlna tvorby škál pro určování
hypnability. Na rozdíl od psychometricky konstruovaných škál let šedesátých
je zde často kladen důraz na klinické aspekty. Spiegel (1972) začal používat
jako prediktoru hypnability €est roíace očž ÍEe/e-roz} tesť). Přitom rotace očí
je používáno v rychlé hypnotizační technice, při níž má subjekt rotovat bulby
dovnitř a nahoru, „jako by se díval zevnitř doprostřed svého čela". Tato rotace
bulbů spolu s levitací paže tvoří indukční proceduru u Spieglova (1974) Hg/pnotícJcého
á7id%kč7iého profá}%, ÍHJP), který je de facto krátkým, pěti až desetiminutovým
testem klinické hypnability. Stern, Spiegel a Nee (1978/79) uvádějí
data, týkající se jeho validíty a reliability a přinášejí i normativní pozorování.
Fovažují HIP za screeningovou metodu a dosažené skóry mají prediktivní
hodnotu pro úspěch psychoterapie, při níž je užito hypnózy. Podle autorů může
být HIP užitečný také při odhadu závažnosti psychopatologie.
Hypnotický indukční profil se skládá z 10 komponent (upření pohledu nahoru,
stáčení očí, předběžné zvedání ruky, chvění, disociace, oznámená levitace,
diferenciální kontrola, odříznutí, amnézie, vznášení), které se vztahují k pohybu
očí a paže. Jen šest položek je použito v celkovém skóru HIP. Ostatní jsou
použity vt)řípravné fázi nebo pro klinické účely. Je tř.eba se zmínit o rozdílu
mezi HIP a jinými měřítky hypnability: HIP obsahuje dvě položky (disociace
a diferenciální kontrola), které nejsou suigerovány. Objeví se bud' spontánně,
nebo neobjeví. Vyhodnocením výsledků se získají indukčm' skór (což je unifaktoriální
index stupně hypnability) a konfigui.ace profilu (což je nominální
Škála, reprezentující typ vztahu mezi dvěma faktory).
Spiegel (1972) zjistil, že rotace bulbů koreluje 0,74 s kapacitou hypnotického
transu (dle HIP). Jiná porovnání nedocházejí k tak optimistickým výsledkům.
0 tom bude zmínka v závěru této kapitoly. Sheehan et al. (1979) hypnotizovali
39 zdravých dobrovolníků pomocí HIP a výsledky ukazují vysokou reliabilitu
mezi posouzeními HIP komponent a pro hypnotický indukční skór. Ukazují
dále uspokojivé korelace testu a retestu pro pohyby `očí, posthypnotické
zvedání ruky a diferenciální kontrolu, jednotlivé skóry se zvýšily ve druhém
sezení. Hlubší analýza nepotvrdila hypotézu, že rotování bulbů predikuje
hypnotické znaky, které jsou měřeny pomocí HIP současně s měřením rotace
očí.
51