vysoce korelují, takže je možno opírat se o výpovědi pokusných osob, aniž bychom
požadovali přítomnost objektivních pozorovatelů.
Vlastní škále předchází vytvoření raportu pomocí předběžného rozhovoru.
Je třeba zabránit tomu, aby u pokusných osob nevznikly obavy z neserióznosti
a zamezit přítomnosti náhodných diváků. Provedení škály je přesně časově vymezeno
v délce 41,5 minut. Počáteční a závěrečná fáze nejsou přesně stanoveny,
obvykle se celkový čas pohybuje kolem 70 minut. Škálu tvoří následujících
dvanáct položek: 1. klesání hlavy, 2. zavření očí (indukční procedura), 3. klesání
ruky, 4. neschopnost pohybu ruky, 5. semknutí prstů, 6. ztuhlost ruky,
7. přibližování rukou, 8. znemožnění sdělování, 9. halucinace, 10. nemožnost
otevřít oěi, 11. postyhypnotická sugesce, 12. amnézie. Možný dosažitelný skór
v celé škále je 0-12 bodů. HGSHS: A byla standardizována svými autory
(Shor, Orne 1963) na 132 vysokoškolských studentech. Průměrný skór dosažený
na škále byl 7,39, zjištěná reliabilita byla 0,83. Podrobnější údaje o normách
a jiných psychometrických vlastnostech Harvadské škály budou uvedeny v experimentální
části práce.
S Harvardskou skupinovou škálou hypnability byla provedena řada experimentů
i v Československu. Vyhlídalová (1967) zjišťovala její pomocí závislost
hypnability na 4 faktorech, kterými byly: přítomnost či nepřítomnost bypnotizéra,
přítomnost či nepřítomnost uváděcí procedury, typ uváděcí procedury
(se sugerováním spánku a útlumu nebo bez nich) a prostředí, v němž se pokus
konal (civilní nebo magické). Svoboda (1968) použil při výzkumu závislosti typu
hypnózy na hypnabilitě popsanou škálu nahranou na magnetofonový pásek.
Grulich (1969) ověřoval pomocí škály oprávněnost názoru, že alkoholici jsou
hypnabilnější než normální populac.e.
Modifikovanou verzi Harva.rdské škály vytvořili Roberts a Tellegen (1973),
kteří ji nazvali Skt4pánouó škóla hďpmabólétď (GSHS) a zjišťovali s její pomocí
riěkteré osobnostní koreláty hypnability.
DISKUSE KE ŠKÁLÁM
Je samozřejmé, že mezá Škólamé hgpwabélity ea;Óstt4je řada rozdílů. TellGgen
(1978/79) gi.upuje hlavní rozdíly do čtyř kategorií: kontext, obsah, vnitřní
struktura a vnější vztahy.
1. Kontext - jde např. o to, zda je situace definována jako hypnóza, jak je
zabezpečena kooperace pokusných osob, zda jsou požádány, aby zavřely
oči, zda jsou přítomny sugesce spánkové relaxace, zda jsou sugesce spojovány
se skutečnými událostmi, jak je strukturován vztah experimentátora
k subjektu (autoritatimí nebo permisivní), zda je zabráněno neúspěchu
v plnění sugescí apod.
2. Obsah - zda jsou sugesce jednoduché nebo složité, zda sugesce vyžadují
čisté představy či převzetí role atd.
3. Vnitřní struktura - Íaktorovou analýzou obsahových dimenzí byly identifikovány
dva výrazné ideomotorické faktory: reakce na přímé motorické
sugesce a nemožnost odporovat výzvě; dále může být ve škále obsažen
např. faktor pozitivně halucinační a negativně halucinační, další faktor
nazvaný fantazijní produkce zahrnuje regresi a snění. Responzivita na
posthypnotické sugesce tvoří další významnou dimenzi. Kromě uvedených
54