jící s motivací hypnotizované osoby a s interpersonální komunikací. Proti to,
muto sociálně psychologickému přístupu stojí Spieglův názor, preferující
neurofyziologický základ hypnability. Nonkonformní Barber existenci hypnability,
stejně jako existenci hypnózy, zcela popírá a ve svých experimentech ji
i8noruje.
Hilgard (1965) považuje hďp7iobélé€% za schopmosť být hypnotizován, mít zážitky
charakteristické pro hypnotizovanou osobu a provádět chování, které je
s tím spojeno. Může být stabilním rysem osobnosti, a to i tehdy, když člověk
dosud hypnotizován nebyl. Operacionálně ji definuje jako hloubku hypnózy
dosaženou za standar.dních podmínek. K zastáncům „schopnostní" podstaty
hypnability patří kromě Hilgarda dále např. Weitzenhoffer (1963), který považuje
hypnabilitu za výslednic.i sugestibility a hypnotické schopnosti transu,
K?ratochvíl (1972) zase vymezuje hypnabilitu jako schopnost ponořit se do
hypnózy určité hloubky. Rovněž sovětští autoři se kloní k představě hypnability
jako schopnosti jedince (Slobodjanik 1966).
Poněkud odlišné pojetí než Hilgard zastávají ShorL Qrne, O'Conne|l (1966),
kryž hovoří o tzv. „p`|ateau hypnabilitě`[. Autoři konstatují, Že ve většině studií
je hypnabilita definována jako jediné skóre dosažené v omezené zkoušce
hypnotického výkonu. Sami považují
zy dosaženou v tolika
za hypnabilitu maximální hloubku hypnósezeních,
kom bylo potřeba,
aby se experimentátor ujistil, Že byla dosažena maximální úroveň výkonu
______, --_-_--_ -J -`, r`,`,L`-.,`^,
pokusné osoby. Hilgard (1978/79) ber.e výše uvedenou koncepci na vědomí a
považuje ji za zajímavou. Orne a O'Connell (]967) konstruuji' na základě tohoto
pojetí diagnostickou škálu pro posuzování hypnability, která na rozdíI
od testovacích škál má charakter klinický.
Pearson a Thgmpsonová (in Hájek 1974) se na základě úspěšných hypnotizaci'
refrak`terních osob domnívaji', že hypnabi]ita je univerzální vlastnost, kterou
může dobře z.vQlen_á `hypnotizač`ní technika vybavit u každého.
Spiegel (1972) přiše] s hypnotizační technikou rotace očí, který pouŽívá
i jako testu hypnability. Shledal, že schopnost rotovat oční bulvy nahoru a současně
jakoby dovnitř čela predikuje hypnabilitu. Odvozuje odtud neurofyziologický
základ hypnability. Identifikuje dva faktory klinické hypnability
(Stei.n, Spiegel, Nee 1978/79), přičemž jeden spojuje právě § rotací bulbů, druhý
s psychopatologickou symptomatologií.
Pozici „hypnabilita jako schopnost" zastává Tellegen (1978/79), jeho pohled
je však v jistém směru odlišný od předchozích. Domni'vá se totiž, Že hypnabil
lita je schopnost předvést sugerované události a stavy s jistou mLi'ro-ů--.imaginacě
á sehrát jě~:t.ak_ó`VýrÉ-.ťzp'ů.`sábjíň;:[žá`:isjóu.`,prQžívány jako skutečné. Tento
způsob vyňezení znamená, Že je důležitější, jak ].e sugerované prožíváno, než
co je prožíváno. i ` ` F
Tellegenův názor tvoří přechod k m,o€éL`cič7Lém teoréíT J3ťffip~qbi}é€g, které
zastává např. Aleksandrowicz (1973) či Greenwald (in Hájek 1974), který
zjistil vyšší hy~p-ňáb.iTitú u osob vyzvaných ke spolupráci než u těch, které
se pasivně podrobovaly autoritativni' proceduře. Hypnabilitu jako funkci přeT
vzetí role uvádí Gibbons (1974) ve své „hyperempirické" metodě. Hájek (1972)
má rovněž výhrady k chápání hypnability jako schopnosti individua a sám
používá neutrálnějši' definice, že .je to ovlivni.telnost hypnotizací a hypnotickými
sugescemi.
32
_1