Rovněž tak Diamond (1977) považuje za rovnocenné složky hypnability
súhopnosti a postoje a domnívá se, Že obě jsou ovlivnitelné. Své subjekty
instruuje, aby spolupracovaly se sugescí a aktivně si představovaly sugerované
jako skutečnost. Smyth (1981), vycházeje z Bandurovy teorie, považuje hypnabilitu
za zvláštní typ sociálního učení.
Konečně uveďme koncepci Barberovu, který ve svých experimentech pracuje
se vzorky netří-dě-ňě~Í5i5ffůTaúěé -á-mž-ásadně nebere v úvahu individuální rozdíly
v hypnabilitě,.. které. pro \pě`j ....n~e,`e~xi`St.uje`. \ Bai.berovy výsiedky se opírají
o data málo hypnabilních osob, vytrácejí se mu tak fenomény spjaté s hlubokou
hypnózou, což jej vede k zpochybňování samotné existence hypnózy
(Barber, Spanos, Chaves 1974).
VLASTNOSTI HYPNABILITY
Je kladena otázka, zda hup7?qpit!<étq j? f.ednprozmě7.7tó. Sydneyovy faktorové
analýzy přinesly relativně nezávislé faktory a podle nich byly navrhovány
různé hypnability s hypotetickými osobnostními koreláty. Stanfordské studie
2í%±í,;;gí;.k#t'řnaí[%t:ť±::[;To:eh;í::):b:t?teycnsĚzf:#á't°apkrépTěřiťgá=##i#a:9n)|
Dospívá k názoru, že existuje obecný faktor hypnability a vedle něj jiné faktory
specifického charakteru.
Přes množství dosud realizovaných výzkumů a analýz není problém homogenie
hypnability dosud zcela jednoznačně vyřešen. V praxi se prosazují určité
ústupky ze staršího, stríktně jednorozměrného pohledu na hypnabilitu, jak jej
odrážejí starší škály hypnability. Novější škály postihují různorodější oblasti
hypnotických prožitků. Nejdále zatím došly v tomto směru tzv. profilové
škály. Celkově však převládá v otázce homogenie hypnability pozitivní eviden-
figá-JgéÉ?iqgpFo§##ťF-ž:Ťn=#:-.sŤlgi.#jg*#?LŤriv.á.řFyÁf:ťš_Ý#ŤŤ+TĚŤTfflgýlšmÝób.oďa.
Jinou vlastností hypnability, na kterou je upřena pozornost, je její s€a+bézéto.`
Pochybnost o dostatečné stabilitě hypnability v čase a za různých podmínek
implikuje marnost hledání jejích osobnostních korelátů.
Hull {1933) uvádí dva postuláty: 1. h}Jpnabilita .ie habituální fenomén a
2. nejdůležitější charakteristikou hypnability je to, že je usnadňována cvikem.
Při ověřování těchto postulátů dospěli Barber a Mavroides (1971) k závěru, že
hypnabilita není vždy facilitována cvikem; opakují-li pokusné osoby stejné
sugesce, reagují méně. Dále zjistili, že změna reaktibility závisí na tom, jak
je vedeno praktické sezení a jakým způsobem zaujme subjekt. Barberova
škola_považuje hypnabilitu za ovlivnitelnou a dokazuje to řadou studií. Cronin,
Spanos, Barber (1971) zjistili, že příznivé informace, které subjekt o hypnóze
dostane, ovlivní pozitivně hypnabilitu. Píátdsk.é.„.či.„n.ep,ř`átelské..,pQS,tQj.e ,.exp`§rimentátora
naproti tomu hypnabilitu neovlivní. Burns (1976) pozoroval zvýšení
hypnability na zá`kladě` opakovaného zážitku. Testoval své pokusné osoby
třemi stanfordskými škálami a Harvardskou skupinovou škálou, vždy dvakrát
po sobě. Při opakované administraci dosahovaly subjekty vyšších skórů; zvýšení
nebylo u všech položek stejné, největší pozoroval u sugerované amnézie
pohybu rukou a halucinací. Domnívá se, že hypnotická zkušenost motivuje
33+