Michel Foucault DISKURS AUTOR GENEALOGIE tři studie \iikl:iil:irj>lslvi Claim 19'J't Z fraiiomjwkých nrigiuíhi! Rtld dlskUFSU 1/ Ordrc du dfocours, Pařil. Callimard, NIIF, 1971. Qtl'estl-ce qu'un aulťlir? In: ISulleliii cle- ta S.hiété francaise d« Philosophic, 63. ročník, č. 3, Paříž. 1969. Nietzsche, 1« genealogie, ťlilsínlre. tu: Ilormuage á Jtati llyp|>olit«, |.ar Suzanne Bacliulard, Cciirgia CaiiguiUicin. Francois Dagognet, Michel Foucaiilt, Martial GiicraiiU. Michel Henry. Jean Laplaiichc. Jean Ctau.tr Parieiilc Michel Scire*. Paří/., Press Uni-vcrsiljiircs de Francií, řaila lípiniclhée, 1971. ľŕelor.il pi-of. Plillr. Petr Horák. CSc„ a sviij preklad věnoval své manželce Haně. V1ST-C • 11 2 3 J HISTORICKY UST.W f ilocoJľ, -".i k . I-IU Brno, •,-/áIcc 1 . K O S5 Calliniard. 1971. e Soeičlc fraiieaise de Philosophic, 1969. B Press líiiiversilaires de France. 1971. Translation © Petr Horák. 1994. Epilogue * Pel r Horák, 1994. IS8N 80-205-0406-0 Nástupní přednáška na Coiiége tle Franr.e. proslovená 2. prosince 1970* (IVezl/ylnmt dodríet časový rozvrh vedla k lomu. Se v samotné přednášce autor zknítil a upravil některé její části, v tisku jsou však uvedeny v plném rozsahu.) Přál jsem si vklouznout nenápadně kračoval. já pokračovat nemohu, je třeba vyřknout slova, pokud nějaká jsou, je * Ponechávam v prekladu názvu i ve vlastním lexlu Foticanllovy nástupní přednášky na Gotlfegr de France /češtěnou jhxIhIjii francouzského termínu „distours", prot.ii/e termín ..rozprava", který se viti t pro pník lad l^cscnrtovy IWpravvo mel.ixlé (Discnin* de la inélhode). nc|>okrývá celou šíři vv/nniiiu tohoto Fniicaiiltiiva termínu. Pozn. překl. třeba jo říkal, až in no zastihnou, až mi řeknou - podivná námaha, podivná chyba: je třeba pokračovat, už se to možná stalo, už mi možná řekla, už mě možná donesla až k prahu mé historie, před bránu, jež vede k mé historii - udivilo by mě. kdyby se otevřela." Myslím, že mnozí zakoušejí podobnou touhu nemuset začínat, podobnou touhu nalézt se rovnou na druhé sírane diskursu. aniž by museli zvnějšku zvažovat, co je na něm zvláštního, vzbuzujícího obavu, možná zlověstného. Na toto tak obecně sdílené přání odpovídá instituce ironicky, protože dodává začátkům slavnostní ráz. protože je obklopuje pozorností a tichem a protože jim vnucuje ritualizované formy, jako by si přála na ně zdálky upozorňovat. Touha říká: .,1'řál bych si. abych nemusel sám o sobě vstupovat do toho nebezpečného rádu diskursu: přál bych si nemít nic společného s tím. co je v něm břitké a rozhodné: přál bych si. aby mě obklopil jako klidná, hluboká, nekonečně otevřená průzračnost, v níž by jiní odpovídali mému očekávání a z níž by se zvedaly pravdy jedna za druhou: zbylo by mi jen dát sc jí a v ní unášet jako nějaké šťastné pozůstatky bez pána." jenže instituce tni odpovídá: ..Nemusíš stí bát začít: jsme zde všichni proto, abychom ti ukázali, že diskurs se nachází v řádu zákonů, že už dlouho bdíme nad jeho zjevením, že má své místo, které ho ctí a současně odzbrojuje, a že. stano-li se. že projeví nějakou moc. pak ji nabývá jen a jen námi." Možná však. že lato instituce a lato touha představují jen dvě odpovědi dané jednomu a témuž zneklidnění: zneklidnění vzhledem k tomu. co je to diskurs ve své hmotné skutečnosti pronesenu nebo napsané věci: neklid vzhledem k léto přechodné existenci, jež je odsouzena k tomu. aby se nepochybně vytratila, avšak po trvání, jež nám nepatří: neklid vzhledem ke skutečnosti, že cílíme pod touto činností, jež je jistě každodenní a šedá. mocnosti a nebezpečí, které st špatně představujeme: neklid vyvolaný podezřením, že prostřednictvím tolika slov. která ztratila svou drsnost dlouhým užíváním, se ohlašují zápasy, vítězství, rány. nadvláda i otroctví. Co je tedy tak nebezptíčného na tom. že se lidé vyjadřují a že se jejích diskursy donekonečna množí"!* Kde se ledy skrývá nebezpečí? * Rád bych tedy dnes večer nabídl hypotézu, abych stanovil místo -nebo možná velice provizorní divadlo - pro práci, kterou podnikám: předpokládám, že v každé společnosti je produkcií diskursu současné kontrolována, vybírána, organizována a předělována určitým počtem procedur-jež mají za úkol odvrátit jeho moc a nebezpečí, zvládnout jeho nahodilý výskyt, uklidit z cesty jeho těžkou, obavu vzbuzující hmotnost. Ve společnosti, jako je naše. jsou samozřejmě známy procedury iryliičovtíní. \ejzřejmější a také iiejznámější z nich je zákaz. Dobře se ví. že nemáme právo vstr.lino říci. že nemůžeme mluvil o všem za jakýchkoli okolnosti, že konečně nemůže kdokoli mluvit o čemkoliv, 'ľahu předmětu, rituál okolnosti, privilegované nebo výhradní právo .subjektu, který mluví: už zde máme hru tří typů zákazů, které se kříží, navzájem posilují nebo kompenzují, vytvářejíce komplexní mřížku, jež se neustále modifikuje, ľodotknu pouze, že v naší době těmi oblastmi, v nichž je mřížka nejvíc, sevřená, v níž stí množí černá pole. jsou oblasti sexuality a politiky: jako by diskurs byl tlalek toho být oním průhledným prvkem nebo neutrálním článkem, v němž dochází k odzbrojení sexuality a k uklidnění politiky, a jako by byl jedním z míst. v němž řádí privilegovaným způsobem některé /.jejich nejohávanějších sil. Diskurs může být navenek takovou nepatrností, jak je jen libo. nicméně zákazy, které ho postihují, zjevují velice brzo a velice rychle jeho vazbu na touhu a na moc. Na tom není nic divného: protože diskurs - to nám ukázala psychoanalýza - není jednoduše tím. co zjevuje (nebo skrývá) touhu: je to také předmět touhy: a protože - historie nás o tom nepřestává poučoval - diskurs není pouze tím. čím se projevují boje nebo systémy nadvlády, ale i tím. pro co a čím se bojuje, je mocí. které se snažíme zmocnit. V naší společnosti existuje další princip vylučování: nikoli zákazu, ale podílu a zavržení. Myslím na protiklad rozumu a šílenství. Od hlubin středověku je za blázna pokládán ten. jehož projev nemůže kolovat jako projev druhých lidí: stává se. že jeho slovo je považováno za nicotné a nejsoucí, bez pravdy a významu, jemuž se nevěří u soudu a jež nemůže ověřoval akt nebo smlouvu, jež dokonce neumožňuje při oběti během mše transsubstanciaci a proměnu chleba v tělo: stává se naopak, že jsou mu v protikladu vůči jakékoli jiné moci přiznávány 8 9 podivné schopnosti, totiž vyjevování skryté pravdy, odhalování budoucnosti, schopnost vidět ve vší prostotě to. co moudrost jiných lidí není schopna proniknout. S podivem zjišťujeme, že řeč blázna bývala po staletí v Evropě binľ oslyšena, nebo, byla-li vyslyšena, bylo jí nasloucháno jako řeči pravdy. Buď upadala do nicoty, jsouc zavržená, sotvažebyla pronesena, nebo v ní byl dešifrován nějaký naivní či lstivý rozum, rozum rozumnější než rozum rozumných lidí. Na každý způsob, ať vyloučena, nebo potají naplněna rozumem, řeč blázna v přísném slova smyslu neexistovala. Šílenství šílence bylo rozpoznáváno prostřednictvím jeho řeči. la byla vskutku místem, v němž docházelo k dělení: avšak nebyla nikdy sbírána ani vyslechnuta. Nikdy před koncem 18. století nenapadlo lékaře poznávat, co bylo řečeno (jak to bylo řečeno, proč to bylo řečeno) v télo řeči. jež přece jen byla něčím odlišným. Celý nesmírný diskurs blázna se zvracel v hluk: slovo mu bylo dáváno jen symbolicky na divadle, kde blázen vystupoval odzbrojený a usmířený, protože tam hrál roli maskované pravdy. Heknete mi. že loto vseje dnes skončeno nebo že to končí, že řeč blázna se už nenachází na druhé straně dělicí čáry. že už není bezvýznamná a bez sluchu, že nás naopak uvádí do střehu, že v ní hledáme nějaký smysl či náčrt nebo ruiny nějakého díla: a že jsme naopak dospěli k tomu. abychom ji překvapili, tuto řeč blázna, v tom. co vypovídáme my sami. v lom nepatrném nedostatku, jímž nám uniká lo. co říkáme. Avšak tolik pozornosti nedokazuje, že staré dělení už vymizelo: stačí pomyslet na celou výzbroj vědění, jíž dešifrujeme tuto řeč. stačí pomyslet na celou sít* institucí, jež umožňuje někomu - lékaři, psychoanalytikovi - naslouchat léto řeči a jež současně umožňuje pacientovi pronášet nebo beznadějně zadržoval svoje ubohá slova: stačí pomyslet na to všechno, abychom viděli, že dělení zdaleka nevymizelo, že působí jinak, po jiných liniích, prostřednictvím nových institucí a s účinky, jež vůbec nejsou tytéž. A i kdyby role lékaře spočívala jen v tom, že propůjčuje svůj sluch konečně svobodné řeči, dochází k tomuto naslouchání stále jen proto, aby se udržela r.ésura. K naslouchání nějakému projevu, který je naplněn touhou a který se domnívá být - ke svému největšímu vzrušení nebo své nejvělší úzkosti - nositelem strašlivých mocí. Je-li vskutku třeba ticha rozumu k tomu. aby došlo k vyléčení monster, stačí, aby se ticho mělo na pozoru, a už dělení setrvává. Je možná opovážlivé považoval protiklad pravdivého a falešného za třeli systém vylučování po boku oněch dvou. o nichž jsem se právě zmínil. Jak bychom mohli rozumně porovnával nátlak pravdy s děleními, jako jsou ona. s děleními, jež jsou na počátku libovolná nebo jež se přinejmenším organizují kolem historických nahodilostí, sděleními, jež jsou nejen modifikovatelná. nýbrž se nacházejí v ustavičném posunu, jež jsou nesena celým systémem institucí, které je vnucují a obnovují, s děleními, jež nepůsobí bez donucení a dokonce, alespoň z části, bez násilí. jistě, postavíme-li se na rovinu nějaké propozice, do nilra nějakého projevu, pak dělení na pravdivé a falešné není ani libovolné, ani změnitelné. ani institucionální, ani násilné. Pokud se však postavíme na jinou úroveň, pokud chceme vědět, jaká byla. jaká stále prostřednictvím našich projevů je tato vůle po pravdě, jež překonala tolik staletí našich dějin, anebo kde se nachází ve své velice obecné podobě typ děfení. který ovládá naši vůli \m vědění, pak vidíme, jak se rýsuje tnožná něco jako nějaký systém vylučování (historicky proměnilelný, institucionálně donucující syslérn). Jde rozhodné o historicky danou dělbu. IJ řeckých básníků, ještě v 6. století před n.l.. byl totiž diskurs pravdivý - v silném a ceněném smyslu slova: byl to diskurs vzbuzující úctu a hrůzu, diskurs. jemuž bylo vskutku nutno se podřídit, protože vládl: byl to diskurs pronášený tím. kdo k tomu byl oprávněn, a podle patřičného rituálu: byl to diskurs. který vyslovoval spravedlnost a každému určoval jeho podíl: byl lo diskurs. který za věštění budoucnosti nejenom oznamoval, co se má přihodit, nýbrž také přispíval k uskutečnění budoucího, získával přízeň lidí a snoval se takto s osudem. Jenže o století později nejvyšší pravda již nespočívala v tom. co Ityi diskurs. nebo v tom. co činil. spočívala v tom, co říkal: nastal den. kdy se pravda posunula z rituali-zovaného. účinného a spravedlivého aktu vypovídání k samotné výpovědi - k jejímu smyslu, její formě, jejímu předmětu, jejímu vztahu k tomu. k čemu se vztahuje. Mezi Hésiodem a Platónem došlo k určitému předělu, oddělujícímu pravdivý diskurs od falešného: je to nové dělení, protože napříště pravdivý diskurs nebude diskursem vzácným a žádoucím, protože už nepůjde o diskurs vázaný na výkon moci. Sofista je zapuzen. 10 11 Toto historické rozdělení nepochybní- poskytlo svou obecnou podobu naší vůli vědět. Neprostálo se však proto neustále přemísťovat: velké vědecké mutace je možno někdy číst jako důsledky nějakého objevu, avšak je možno je rovněž číst jako zjevení se nových forem vůle po pravdě. V 19. století byla nepochybně jistá vůle po pravde, která se neshoduje ani formami, jež uvádí do hry. ani oblastmi předmětů, k nimž se obrací, ani technikami, o něž se opírá, s vůlí po vědění, jež charakterizuje klasickou kulturu. Postupme trochu: na předělu 16. a 17. století (zejména v Anglii) se projevila vůle po vědění, jež. anticipujíc vzhledem ke svým skutečným obsahům, načrtávala obrysy možných, pozorovatelných, měřitelných. tříditelných předmětů poznání: vůle po vědění, která vnucovala poznávajícímu subjektu {a lo v jisté míře před jakoukoli zkušeností) určitou pozici, určitý pohled a určitou funkcí (vnucovala mu. aby spíše nahlížel než četl. více ověřoval než komentoval): vůle po vědění, jež předpisovala (a to způsobem, jenž byl obecnější než jakýkoli daný přístroj) technickou úroveň, do níž měly vstupovat poznatky, aby byly ověřitelné a užitečné. Vše se děje tak. jako by od velkého platónského rozdělení měla vůle po pravdě svou vlastní historii, jež není historií závazných pravd: jde o historii plánů toho. co se má poznal, historii funkcí a stanovisek poznávajícího subjektu, historii hmotných, technických, přístrojových investic do poznání. Tato vůle po pravdě, stejně jako všechny jiné systémy vylučování, se však opírá o nějakou institucionální oporu: vůle po pravdě je současně posilována a provázena celou zbylnělostí takových praktik, jako jsou samozřejmě pedagogika, systémy knižní, vydavatelské, knihovnické, systémy učených společností kdysi, laboratoří dnes. Je doprovázena rovněž, a to nepochybně hlouběji, způsobem, jímž se vědění v nějaké společnosti uplatňuje, je hodnoceno. Sířeno, rozdělováno a jaksi přidělováno. Připomeňme si zde. a to zcela symbolicky, starý řecký princip: totiž že aritmetika je záležitostí demokratických obcí. protože vyučuje vztahům rovnosti, zatímco v oiigarchiích je možno učit pouze geometrii, protože ta demonstruje proporce v nerovnosti. Konečně se domnívám, že tato vůle po pravdě, jež se takto opírá o jakousi institucionální podporu a distribuci, směřuje k tomu. aby vykonávala nad jinými diskursy - mluvím stále o naší společnosti - jakýsi nátlak a jakoby donucovací moc. Myslím na způsob, jakým musela západní literatura po staletí hledal, oporu u přirozeného, pravděpodobného, upřímného - také u vědy - krátce u pravdivého projevu. Myslím také na způsob, jakým se ekonomické praktiky, kodifikované jakť) návody nebo recepty, eventuálně jako morálka, snažily od 16. století získat svůj základ, racionalitu a oprávnění pomocí nějaké teorie bohatství a produkce. Myslím rovněž na způsob, jakým se lak priškripli vní celek, jakým je trestní systém, snažil nalezl svůj základ nebo své ospravedlnění, jistě nejprve v nějaké právní teorii a potom, od 19. století, ve vědění sociologickém, psychologickém, medicínském, psychiatrickém: jako by samotnou řeč práva v naší společnosti mohl autorizovat jen diskurs pravdy. • Mluvil jsem nejdéle právě o tomto posledním ze tří velkých systémů vyloučení, jež postihují diskurs a jimiž je zákaz slova, dělba na šílenství a vůle po pravdě. Je lomu lak prolo. že právě k němu jsou po staletí strhávány oba zbývající systémy. Je tomu tak proto, že on sám se jich pokouší zmocnil, aby je pozměnil, aby je založil, neboť jestliže oba dva první systémy se stávají stále křehčími, nejistějšími v míře. v jaké jimi nyní proniká vůle po pravdě, pak se právě tato"vůle stává naopak stále silnější, hlubší a nepominutelnější. A přesto je to právě ona. o které se nejméně mluví. Jako by pro nás byly vůle po pravdě a její peripetie zamaskovány samotnou pravdou v tom. jak se nutně odvíjí. Důvod lobuje snad ten. že totiž pravdivý diskurs. od dob Heků diskurs. který neodpovídá touze ani nevykonává moc. ale spočívá ve vůli po pravdě, ve vůli ji říci, není tím pravým diskursciTi. Což jestli pravým diskursem není to. co se nachází ve hře. loliž touha a moc? Pravdivý diskurs. který jeho nutná forma osvobozuje od louhy a lak od moci. nemůže rozpoznat vůli po pravdě, která jím prochází: a vůle po pravdě, ona vůle. která se nám vnutila už od hodně dávné doby. je Laková, že pravda, kterou chce. ji musí zastíral. A lak se našim očím jeví jen jedna pravda, buď si jí je bohatství, plodnost, sladká a úskočné univerzální síla. Ale naopak neznáme vůli po pravdě jako zázračnou mašinérii, určenou k tomu. aby vylučovala. Všichni ti. kdož se bod po bodu pokoušeli v naší historii obejít tuto vůli po pravdě a zpochybnit ji vůči pravdě právě lam. kde.se pravda pokouší 12 13 ospravedlnit zákaz a definoval, roje lo šílenství, všichni ti. od Xietzsche-ho po Artauda1 a líalaillea2. nám musí sloužil nyní jako znamení -nepochybné vznešená znamení - pro každodenní práci. Existují? samozřejmě mnoho dalších kontrolních a delimitačnťch procedur diskursu. Ty. o nichž jsem až doposud hovořil, působí jaksi zvnějšku: působí jako systémy vylučování: nepochybně se týkají lé části projevu, jež rozohráva hru moci a Louhy, Domnívám se. že je možné vyčlenil ještě další skupinu systémů kontroly a vylučování. Jsou to vnitřní procedury kontroly a vylučování, protože samy diskursy vykonávají rovněž kontrolu nad sebou samými; jsou to postupy, jež působí spíše jako zásady klasifikace, pořádání, distribuce, totiž tak. jako by se v tomto případě jednalo o to. zvládnout jiný rozměr diskursu. rozměr události a náhody. V prvé řadě je zde komentář. Předpokládám, aniž bych si tím byl příliš jist. že snad není společnosti, kde by neexistovala velká vyprávění, jež se vykládají, opakují a obměňují: jde o formule, o texty, o rilualizo-vané celky diskursu. jež jsou recitovány za přesně stanovených okolností: jde o věci. jež byly jednou řečeny a které jsou uchovávány, protože se předpokládá, že se za nimi skrývá nějaké tajemství nebo bohatství. Králce, lze se domníval, že ve společnostech existuje velice pravidelně cosi jako denivelizace mezi diskursy: jsou diskursy. které „se říkají'' v běhu dnů a směn a které se míjejí s aktem, za něhož byly proneseny; a jsou diskursy. které se nacházejí u počátku určitého počtu nových řečových aktů. jež je přebírají, transformují nebo o nich mluví, krátce diskursy. jež jsou donekonečna svou formulací ofxikovány, zůstávají vyřčeny a budou ještě řečeny. Známe je v systému naší kultury: jsou to náboženské nebo právní texty a rovněž ty podivné texty, které, uvažu-jeme-li o jejich statutu, nazýváme ..literárními", a dále - do jisté míry -vědecké texty. Je jisté, že len to posun není ani stabilní, ani stálý, ani absolutní. Není zde na jedné sLraně kategorie základních nebo tvůrčích diskursu, daná jednou pro vždy. a na straně druhé masa diskursu. které opakují, glosují a komentují. U mnoha závažných textů dochází k porušení a k vymizení a první míslo někdy zaujmou komentáře. Princip posunu zůstává stále ve hře: necht dochází k jeho uplatnění kdekoli, jeho funkce zůstává. Radikální vypuštění léto denivelizace může znamenal vždy jen hru. utopii nebo projev úzkosti. Hru na způsob Borgese3. který píše komentář, v němž se slovo po slovu {jenže tentokrát slavnostně a vybraně) opakuje lo. co komentuje: nebo hru. které se oddává kritika, jež by donekonečna mohla mluvit o díle. které neexistuje. Lyrický sen o diskursu. který se v každém ze svých bodů nově rodí jako absolutně nový a nevinný a který se bez ustání znovu objevuje v plné svěžesti, vycházeje z nějakých věcí. citů nebo myšlenek. Úzkost toho janelova1 nemocného, jemuž každý výrok platil za ..slovo enangelia". skrývající nevyčerpatelná bohatství smyslu a zasluhující si. aby byl donekonečna opakován, komentován, obnovován: ..Pomyslím-li na to." říkal, kdykoli začal číst nebo naslouchat. ^pomysl i in-1 i na lo. že Lato věta se znovu rozplyne do věčnosti a že jsem ji možná ještě zcela nepochopil." Avšak kdo by si nepovšiml toho. že se tu pokaždé jedná o vypuštění jedné části vztahu a nikoli o potlačení vztahu samotného? Vztahu, který se neustále proměňuje v běhu času: vztahu, který v dané epoše nabývá různých a nesčetných podob; juristický výklad se silně odlišuje (a to už hodně dlouho) od náboženského komentáře: jedno a totéž literární dílo může dát současně vzniknout velmi odlišným typům projevu: Odyssea jako prvotní lext se opakuje současně v Bérardově překladu, v nesčetných textových explikacích, u Joyce v jeho OdysseovP. Chtěl bych se pro tuto chvíli omezil na to. abych naznačil, že v tom. čemu se globálně říká komentář, hraje posun mezi prvotním a druhotným textem dvě solidární role. Najedno straně dovoluje posun tvořit (a to neomezeně) nové diskursy: nadvláda prvotního textu, jeho setrva-losl. jeho statut vždy znovu aktualizovatelného diskursu, skutečnost, že se mu přisuzuje početný nebo skrytý smysl, že se mu podkládají bytostná zdrženlivost i bohatství, to vše zakládá otevřenou možnost řeči. Ale na druhé slaně má komentář jen jednu roli, bez ohledu na techniku, které použijeme;: chce totiž ktmečně vyslovit, co bylo potichoučku vyjádřeno tam. Musí. podle paradoxu, který vždy posunuje, jemuž však nikdy neuniká, vyslovit poprvé to. co už bylo nicméně řečeno, a neúnavně opakoval lo. co přece ještě nikdy vyřčeno nebylo. Neomezené bublání komentářů je zevnitř zpracováváno snem maskovaného opakování: na jeho horizontu se možná nachází jen to. co bylo na jeho počátku, totiž jednoduché odříkávání. Komentář zažehnává nahodilost diskursu 14 15 tím. že se na ní ptxlílí. dovoluje sice říci jinou věc než samotný text, avšak za podmínky, že Lo huti*; právě Lnuto text. ktorý bude pronesen a jaksi završen. Otevřená mnohost, nahodilost jsou principem komentáře přeneseny od toho. co hrozilo, že bude řečeno, na počet, formu, masku, okolnost opakování. Nove'- nespočívá v lom. co je řečeno, nýbrž v události svého návralu. Domnívám se. že existuje ještě další princip zředění diskursu. Představuje do jisté míry doplněk prvního principu. Je jím atilor. Nikoli ovšem autor jakožto projevující se individuum, které proneslo nebo napsalo nějaký lext. nýbrž autor jako princip seskupeni diskursu. jako jednota a původ významů diskursu, jako zdroj jejich souvislostí. Tento princip neplatí všude a vždy: kolem nás se vyskytuje hodně diskursu, které působí, aniž by nabývaly smyslu nebo byly účinné díky nějakému autorovi, jemuž byly připsány: každodenní řeči. zapomenuté, sotvaže byly proneseny: dekrely nebo smlouvy, které potřebují podpisy smluvních stran, nikoli však podpisy autoru: technické předpisy, které se předávají v anonymitě. Ani v oblastech, kde je pravidlem určování autorů - literatura. filosofie, věda - nehraje, jak dohře rozeznáváme, vždy stejnou roli: v řádu vědeckého diskursu bylo určení autora ve středověku nezbytné, protože Lo byli) znamení pravdy. O určitém výroku se soudilo, že jeho vědecká hodnota pochází od jeho autora. Počínaje: 17. .stoletím se lato funkce ve vědeckém diskursu stále více ztrácí -působí snad už jen proto, aby pojmenovala nějaký Leorétn. účinek, příklad, syndrom. Naopak v řádu literárního diskursu. a to počínaje stejnou dobou. se funkce autora neustále posiluje: všechna la vyprávění, básně, všechna la dramala nebo komedie, jež středověk ponechával přinejmenším v relativně anonymním oběhu, jsou nyní vystaveny požadavku (a požaduje se přímo po nich. aby nám to řekly) sdělit nám, odkud pocházejí, kdo je napsal: požaduje se. aby autor složil účet z celistvosti textu, který nese jeho jméno: chce se po něm. aby odhalil nebo přinejmenším dal najevo skryly smysl, který jeho texty proniká, je žádán, aby je skloubil se svým osobním životem a svými zážitky, se skutečnou historií, v níž se zrodily. Autor je lo. co dodává znepokojujícímu jazyku fikce jeho jednotu, uzly souvislosti, včlenění do skutečnosti. Dobře vím. co mi na lo řeknete: ..Ale vy tady mluvíte o autorovi. jak si ho dodatečné po jeho smrti vymýšlí kritika, když už po něm zbývá jen hromada zamotaných klikyháků: tehdy je nutné dál to trochu do pořádku, vymyslet si nějaký projekt, nějaký řád. tematiku, možná trochu fiktivní, kterou budeme- požadoval po svědomí či životě autora. To však nebrání tornu, aby skutečný autor existoval, len člověk, který vpadl doprostřed opotřebovaných slov a dodal jim svého génia nebo svůj neřád." Bylo by jistě absurdní popírat existenci individua, které píše a vynalézá. Myslím však. že - přinejmenším od jisté doby - individuum, které se pouští do psaní nějakého textu, na jehož horizon tu se jeví možné dílo. bere na sobe funkci autora: lo. co píše. a lo. co nepíše, to. co načrtává, dokonce jako prozatímní zpracování nanečisto, jako návrh díla. a lo. co nechává být. padne jako všední výrok, prostě celá ta hra rozdílů je předepsána autorskou funkcí v té podobě, v jaké ji obdržel od své epochy nelni jak ji sám pozměňuje. Může totiž hodně otřást tradiční podobou, kterou si o autorovi vytváříme; vždyť ještě rozplizlý portrét svého díla si autor vykrojí, vycházeje ze své pozice autora, z toho všeho, co by mohl říci. z toho všeho, co říká každý den. v každém okamžiku. Komentár omezoval nahodilost diskursu hrou jisté identity, jež tněla míl formu tiputcovárií a téhož. Princip autora omezuje tutéž nahodilost hrou identity, jež má formu itulividuatity a já. Bylo by rovněž třeba rozpoznat v lom. co nenazýváme vědami, nýbrž ..disciplínami", jiný princip omezení. Je to princip rovněž relativní a pohyblivý. Princip, který umožňuje konstruoval, ovšem v rámci sevřené hry. Organizace; disciplín se staví stejně tak proti principu komentáre jako proti principu autora. Proti principu autora proto, že jakákoli disciplína definuje samu sebe souborem předmětů, celkem metod, uceleným korpusem propozic, jež jsou považovány za pravé, jistou hrou pravidel a definic, technik a nástrojů. Toto vše vytváří jistv druh anonymního systému, který může hýl použit kýmkoli nebo může sloužit komukoli, aniž by jeho smysl nebo platnost byly vázány na toho. kdo ho vynalezl. Princip disciplíny se slaví rovněž proti principu komentáře: v nějaké disciplíně, na rozdíl od komentáre, to. co jo předpokládáno na počátku, není ncjaký-smysl. který by měl být znovu objeven, ani nějaká 16 17 totožnost, jež by měla l)ýt opakována, nýbrž je to to. čeho je zapotřebí pro konstrukci nových výpovědí. K tomu. aby nějaká disciplína byla, je ledy zapotřebí mít možnost nově propozice, možnost formulovat, a to neomezeně. Avšak jde /de o víc: o víc nepochybně proto, že to znamená méně: obor není sumou toho. co může byl pravdivého řečeno o nějaké věci: není to dokonce celek všeho, co může být přijato vzhledem k jedné danosti podle principu souvislosti nebo systematičnosti. Medicínu ne-konstiluuje úhrn všeho, co je možno pravdivého říci o nemoci: botanika nemůže být definována sumou všech pravd o rostlinách. A to ze dvou důvodů: především botaniku nebo medicínu, stejně jako jakýkoli jiný obor. vytvářejí stejně tak omyly jako pravdy, omyly, které nejsou ani pozůstatky nebo cizími prvky, nýbrž něčím, co má kladnou funkci, co je historicky účinné, co vykonává roli. jež je často neodlučilelná od role, jakou hrají pravdy. Navíc však k tomu, aby nějaká propozice náležela k botanice nebo k patologii, je třeba, aby odpovídala podmínkám, jež jsou v jistém smyslu přísnější a složitější než je čistá a jednoduchá pravda. Musí se obracel k určité rovině předmětů: tak například počínaje koncem 1 7. století k tomu. aby nějaká propozice byla ..botanická1*, bylo třeba, aby se zabývala viditelnou strukturou rostliny, systémem jejích blízkých a vzdálených podobností nebo mechanikou jejích tekutin (a už nemohla uchovávat, jako tomu bylo ještě v 16. století, symbolické hodnoty dané rostliny či úhrn jejích ctností nelw vlastností, které se jí přiznávaly v antice). Ovšem propozice, aniž hy náležela k nějakému oboru, musí používal koncepční nebo technické nástroje přesně určeného typu. Počínaje 19. stoletím přestala být propozice považována za lékařskou, patřila ..mimo medicínu" a nabývala hodnoty individuálního fantazmatu nebo lidové obrazotvornosti, jestliže uváděla do hry pojmy současně metaforické, kvalitativní a substanciální (jako váznutí krve, horké šťávy nebo vyschlé pevné součástky těla): laková propozice mohla, ba musela používat naopak pojmy, jež byty sice stejně metaforické, avšak byly vytvořeny podle jiného modelu, tentokrát funkčního a fyziologického (podráždění, zánět, degenerace tkání). A ještě: propozice k lomu. aby mohla náležet k určitému oboru, se musí vepsat do určitého typu teoretického horizontu: snad /.de postačí připomenout téma hledání původního jazyka: toto téma bylo až do 18. století naprosto přijímáno, avšak v druhé polovině 19. století bylo vhodné jen k tomu, aby uvedlo jakýkoli diskurs nikoli snad přímo do omylu, avšak do chiméry a snění, v čistou a prostou lingvistickou nestvůrnost. Každý obor uvnitř svých hranic uznává pravdivé a falešné propozice, avšak za svými mezemi odmítá celou galerii vědeckých zrůdností. Vnější svět každé vědy je více zalidněn, než se myslí: existují tu bezprostřední zkušenosti, imaginární témata, jež jsou od nepaměti stálými nositeli a obnovovateli věr: možná však. že v této oblasti není omylů v přísném slova smyslu, nebof omyl se může vynořil a být určen jen uvnitř vymezené praxe: vně bloudí naopak nestvůry, jejichž forma se mění s dějinami vědění. Krátce určitá propozice musí splňovat komplexní a tvrdé požadavky, má-li náležel k celku nějaké disciplíny: dříve než o ní můžeme říci. že je pravdivá nebo falešná, musí být. jak by řek! pan Caiiguilhcm6. .,v pravdě". Často byla kladena otázka, co vedlo botaniky nelni biology 19. století k lomu. aby neviděli, že to. co tvrdil Mcndcl7. bylo pravdivé. Jenže to. co Mcndcl říkal o předmětech svého bádání, jaké metody používal, z jakého teoretického horizontu vycházel, to vše bylo biologii jeho doby cizí. Nepochybně už Naudin" před ním vznesl tezi o tom. že dědičné rysy jsou skryté. To však, jakkoli to bylo nové a cizí, mohlo představoval součást - přinejmenším jako záhada - biologického projevu. Vlcnde! však pojal dědičnost jako absolulně nový objekt biologie díky postupu, který až do té doby nebyl nikdy použit. Měřidel oddělil dědičnost od druhu, oddělil ji od pohlaví, které ji přenáší. A pozoruje ji v oblasti, která představuje neomezeně otevřenou sérií generací, v níž se objevuje a mizí podle statistických pravidelností..ide o nový předmět, jenž vyvolává nové koncepční nástroje a nové teoretické základy. Men-det mluvil pravdu, jenže se nenalézal .,v pravdě" biologického diskursu své doby: podle lakových pravidel, jaká on stanovil, se vůbec neformu-lovaly předměty a koncepce; biologického bádání. Bylo zapotřebí celé jedné změny měřítka, rozvinutí celé jedné roviny předmětů bádání v biologii, aby se Měřidel dostal do pravily a aby se tak jeho propozice jevily (do značné míry) jako přesné. Mendel byl pravdivým monstrem, což vedlo vědu k lomu. že o něm nemohla mluvit, zatímco například Schleiden1'. který o třicet let dříve popíral rostlinnou sexualitu, ovšem podle pravidel biologického projevu, formuloval pouze ukázněný omyl. 18 19 Je vždycky možné říci pravdu v prostoru nějaké divoko cxteriori-ly. ale v pravdě se nacházíme jen tehdy, když se řídíme pravidly jakési diskursivní ..policie", když je respektujeme v každém ze svých projevů. Obor představuje princip kontroly produkce diskursu. Obor. disciplína, určuje projevu jeho meze hrou jisté totožnosti, jež má podobu permanentního znovu uplatňování pravidel. Obvykle vidíme v plodnosti autora, v množství komentářů, v rozvoji nějakého oboru cosi jako nekonečnost zdrojů tvorby diskursů. Možná, nepředstavují však o nic méně principy donucení. A je pravděpodobné, že si nemůžeme uvědomit jejich kladnou a rozmnožující roli, aniž bychom si neuvědomili jejich omezující a donucující íunkci. * Domnívám se. že existuje i třetí skupina postupů, umožňující kontrolu diskursů. Nejde tentokrát vůbec o /.vládání sil. které jsou jimi neseny, ani o odvrácení nahodilostí jejich výskytu: jde o stanovení podmínek jejich uplatnění, o donucení jedinců, kteří diskursy provozují, aby dodržovali určitý počet pravidel, a o zabránění tomu. aby k nim měl kdokoli přístup. Jde ledy v tomto případě o zmenšení počtu subjektů diskursů: nebude umožněn přístup do řádu diskursu tomu, kilo nesplní určité požadavky, nebo lomu. kdo od samého začátku není kvalifikován k tomu, aby tak učinil. Přesněji řečeno: všechny regiony diskursu nejsou stejně otevřené a přístupné: některé jsou silně hájeny (jsou diferencované i diferencující), zatímco jiné se zdají být otevřené téměř ze všech stran a bez předchozího omezení k dis|H>zici každému projevujícímu se subjektu. Rád bych připomenul na loto téma příběh, který je tak krásný, až se zachvíváme bázní, že by mohl být pravdivý. Příběh svádí do jediné podoby všechna omezení diskursu: la. která vymezují jeho pravomoci, ta. která zvládají jeho náhodný vznik. ta. která provádějí výběr mezi projevujícími se subjekty. Na počátku 17. století se šógun dozvěděl, že převaha Evropanů - totiž v plavbě, obchodu, politice, vojenském umění - je dána jejich matematickými znalostmi. Zatoužil tedy zmocnit se tak cenného vědění. A jelikož mu kdosi vyprávěl o jakémsi anglickém námořníkovi, který ovládal tajemství těchto báječných diskursů. dal ho 20 přivést do svého paláce a tam ho zdržoval. Pouze jemu dával námořník lekce. Tak se šógun naučil matematiku. Opravdu zůstal u moci a dožil se vysokého věku. Japonští matematikové se objeví až v 19. století. Ale zde se příběh nezastavuje: má totiž svůj evropský protějšek. Historka totiž tvrdí, že onen anglický námořník. Will Adams, měl být samoukem, lodním tesařem, který se naučil geometrii při práci v loděnici. Máme spatřovat v tomto vyprávění výraz jednoho z velkých mýtů evropské kultury? Proti monopolizovanému a tajnému vědění orientální tyranie Evropa jako by stavěla univerzální komunikaci znalostí, neomezenou a svobodnou směnu diskursu. Toto téma ovšem neobstojí před zkoumáním. Směna a komunikace představují pozitivní útvary, které působí uvnitř složitých systémů omezení: mimo ně by samy nemohly nezávisle působit. Nejpovrchnější a nejvíce viditelný útvar těchto restriktivních systémů je utvářen tím. co bychom mohli shrnoat pod pojem rituálu: rituál určuje kvalifikaci, jakou musí míl jedinci, kteří hovoří (a kteří ve hře nějakého dialogu, dotazování, recitace musejí zaujímat takovou a takovou pozici, formuloval takový a jen takový typ výroků): rituál určuje gesta, chování, okolnosti a celý souhrn znaků, jenž musí doprovázet diskurs: konečně stanoví předpokládaný nebo vnucený účinek slov. jejich působení na ty, k nimž se obracejí, meze jejich donucovací hodnoty. Náboženské, justiční, terapeutické a zčásti rovněž politické projevy jsou s tímto působením rituálu, který stanoví projevujícím se subjektům současně zvláštní vlastnosti i dohodnuté role. téměř neodlučně spjaty. Poněkud jinak působí ..společnosti diskursu". jejichž funkcí je zachovávat nebo produkovat diskursy. ovšem pouze v uzavřeném prostoru, distribuovat je podle přísných pravidel a aniž by jejich držitelé mohli být diskursů samotnou touto distribucí zbaveni. Jeden z archaických modelů toho nám poskytují skupiny těch rapsódů. kteří umějí recitoval básně nebo eventuálně je obměňovat a transformovat: ovšem tato znalost, i když měla za cíl recitaci, ostatně rituální, byla chráněna, hájena a uchovávána určitou skupinou často velice složitými cvičeními paměti, k nimž vedla: učení vedlo současně k vstupu do skupiny a k uvedení do tajemství, jež recitace zjevovala, avšak nerozšiřovala je: role slova a naslouchání tu nebyly zaměnitelné. Dnes již takové ..společnosti diskursů" s dvojakou hrou tajemství 21 a šíření takřka neexistují. Avšak nemylme se: dokonce v řádu pravdivého diskiiľsu. dokonce v rádu uverejneného a každého rituálu zbaveného diskur.su stále působí formy zmocňování se tajemství a formy, jež brání směně. Je docela dobře možné, že akt psaní, lak jak je dnes institucionalizován v knize, systém vydávaní a osobnost spisovatele existují v jakési ..společností diskursu". jež je snad neurčitá, avšak zcela jistě donucující. Na existenci jisté ..společnosti diskursu'" poukazuje ve vyjádření (a v tendenci k jisté hře praktik) zvláštnost spisovatele, jež klade sebe samu ustavičně do protikladu vůči aktivitě kteréhokoli jiného mluvícího nebo píšícího subjektu. nepřechod ný charakter, který •lává svému projevu, fundamentální jedinečnost, kterou připisuje už odedávna ..psaní", utvrzená disyinetrie mezi ..tvorbou'" a jakoukoli hrou lingvistického systému. Existuje ovšem ještě celá řada jiných úkazů, které působí zcela jiným způsobem, podle jiného režimu výlučností a šíření: pomysleme na technické nebo vědecké tajemství, pomysleme na formy sdělování a oběhu lékařského diskursu: pomysleme na ty, kdož se zmocnili ekonomického či politického diskursu. Na prvý pohled jde. o opak ..společnosti diskursu". jenž utvářejí ..doktríny" (náboženské, politické, filosofické). Zde jwčet projevujících se subjektů, i kdyby nebyl stanoven, směřuje k lomu. aby se omezil, a právě mezi těmito jedinci může diskurs obíhal a být předáván. Doktrína usiluje o to. aby došlo k jejímu šíření, a právě tím. že dojde k ustavení jednoho a téhož celku diskursu. si jedinci v počtu, jaký si jen chceme představil, slanoví svou vzájemnou příslušnost. Navenek je jedinou požadovanou podmínkou uznání týchž pravil a přijetí určitého - více nebo méně pružného - pravidla konformnosti vůči ověřeným diskursůni: kdyby byly doktríny jenom tím. pak by se příliš nelišily od vědeckých disciplín a diskursivní kontrola by mířila pouze na formu nebo na obsah výpovedi, nikoli na subjekt diskursu. Ovšem příslušnost k doktríně se dotýká.současně výpovědi i subjektu diskursu, a to jednoho skrze druhé. Týká se subjektu diskursu prostřednictvím výpovědi a vycházeje z ní. jak dokazují postupy vylučování a mechanismy odmítání, které začínají působil, jakmile nějaký subjekt diskursu ztvárnil jednu nebo více nepřijatelných výpovědí: kacířství a orlodoxie vůbec neplynou z nějakého fanatického přehnání doktrinálních mechanismů, nýbrž k nim bytostně příslušejí. Naopak však doktrína zpochybňuje výpovědi, vycházeje ze subjektů diskursu potud, pokud doktrína platí stále jako znak. jako projev a nástroj nějaké předem dané příslušnosti - k třídě, sociálnímu statusu nebo rase. národnosti nebo zájmu, boji, revoltě, odporu nebo přijímání něčeho. Doktrína váže jedince k určitým typům vypovídání a zakazuje jim tedy všechny ostatní typy: nicméně naopak užívá určitých výpovědních typů k tomu. aby vázala jedince mezi sebou a aby je lak odlišovala od všech ostatních. Doktrína dovádí k dvojímu zotročení: podrobuje subjekty diskursu diskursům a dis-kursy skupině, přinejmenším možné skupině projevujících se jedinců. Konečně, a to v mnohem větším měřítku, je třeba rozeznávat velké rozdíly v tom. co by bylo možno nazval sociálním přisvojováním si diskursu. Školství se může právem snažit být oním nástrojem, jenž umožňuje každému jedinci ve společnosti, jakou je naše, přístup k jakémukoli typu diskursu: presto však dobře víme. že školství sleduje v distribuci diskursu. v tom, co dovoluje, a v tom. čemu brání, určité směry, které jsou poznamenány sociálními rozdíly, protiklady a boji. Každý výchovný systém představují; politický způsob, jak udržet nebo pozměnil přisvojování si projevů, včetně vědění a mocí. jež s sebou nesou. Dobře si uvědomuji, jak značně abstraktní je oddělování rituálů slova, společností diskursu. doktrinálních skupin a sociálních přisvojování, jaké jsem právě provedl. Většinou se mezi sebou váží a vytvářejí jakési druhy velkých staveb, jež zajišfují distribuci subjektů diskursu v rozličných typech diskursu a prisvojení st diskursu jistými kategoriemi subjektů. Co představuje koneckonců nějaký systém výuky jiného, než rtlualizaci slova, kvalifikaci a upevnění rolí subjektů diskursu. ustanovení přinejmenším neurčité doklrinální skupiny, distribuci a prisvojení si diskursu s jeho mocí a věděním? Co jiného je ..psaní" (psaní -spisovatelů"), než podobný systém zotročení, jenž možná nabývá poněkud odlišných forem, avšak je v hlavních obrysech analogický? Což snad právní systém či institucionální systém medicíny nevytvářejí, přinejmenším některými aspekty, obdobné systémy zotročení diskursu? 22 23 Kladu si otázku, zda určitý počet filosofických témat neodpovídá témto hrám omezování a vylučování a zda je snad také neposiluje. Zda se tato témata nedoslavují proto, aby na tylo hry především odpovídala tak. že navrhují nějakou ideální pravdu jako zákon diskursu a nějakou imanentní racionalitu jako princip odvíjení se těchto her, tím. že doprovázejí určitou etiku poznání, jež slibuje poskytnout pravdu jen za cenu touhy po pravdě samotné a jen za cenu moci myslit si ji. Zda je vzápětí neposilují určitým popíráním, jež se tentokrát vztahuje na specifickou skutečnost diskursu obecně. Od té doby. kdy byly vyloučeny hry a obcování sofistů a kdy byl s větší či menší jistotou nasazen náhubok jejich paradoxům, se zdá. že západní myšlení bdělo nad tím. aby bylo diskursu poskytnuto co nejméně místa mezi myšlenkou a řečí: zdá se, že myšlení bdělo nad tím. aby se promlouvání jevilo jen jako určitý most mezi myšlením a řečí; jako by mělo jít jen o myšlenku oblečenou do svých znaků a zviditelněnou slovy, nebo naopak, jako by mělo jíl o samotné struktury jazyka, u vedné do hry a produkující jakýsi účinek smyslu. Toto velmi staré vypouštění skutečnosti diskursu ve filosofickém myšlení nabylo v průběhu dějin mnoha forem. Tato skutečnost byla znovu nabízena zcela nedávno ve více nám důvěrně známých tématech. Je možné, že by snad právě téma zakládajícího subjektu umožňovalo vypouštění skutečnosti diskursu? Zakládající subjekt má skutečně za úkol dodávat přímo svými záměry ducha prázdným formám jazyka: je to subjekt, který proniká hutností či nehybností prázdných věcí a intuitivně se zmocňují; smyslu, který se v nich nachází, a je to rovněž on. který mimo čas zakládá významové horizonty, jež dějiny budou vzápětí jen naplňovat a v nichž nakonec naleznou svůj základ tvrzení, vědy. deduktivní celky. Zakládající subjekt disponuje ve svém vztahu ke smyslu znaky, znaménky, stopami, písmeny. Avšak k lomu, aby je projevil, nemusí postupovat jedinečnou instancí diskursu. Téma. jež čelí léto jedinečné instanci, téma původní zkušenosti hraje analogickou roli. Předpokládá, že na úrovni zkušenosti, ještě dříve, než by se mohla chopit sebe samé ve formě nějakého cagito, obíhaly světem předběžné významy, jaksi již vyřčené, dávaly nám svět k dispozici a otevíraly ho k jakémusi primitivnímu poznání. A lak jakési prvotní spikleneclví se světem jako by pro nás zakládalo možnost mluvil o něm. v něm. označoval ho a pojmenovávat, posuzovat ho a konečně poznávat, v podobě pravdy. Jestliže diskurs je. čím jiným mohl tehdy být. než diskrétní četbou? Věci už šeptají jakýsi smysl, klerého se mohl náš jazyk jen chopit: a tento jazyk k nám již ve své nejrudiinentárnější podobě promlouvat o bylí. jehož nervovou tkáň představuje. Téma univerzálního zprostředkování představuje ještě, jak se domnívám, způsob, jak vypustit skutečnost diskursu. A to navzdory zdání. Na první pohled se totiž zdá. že nalézal všude pohyb logu. který pozvedá jednotliviny až k pojmu a který bezprostřednímu vědomí nakonec umožňuje rozvinout všechnu racionalitu světa, znamená, že klademe do nitra uvažování samotný diskurs. Po pravdě řečtino však tento logos je jen projevem, k němuž již došlo, nebo jsou to samy věci a události, které se stávají neznatelně diskursem. rozvíjejíce tajemství své vlastní podstaty. Diskurs je stěží více než zrcadlení určité pravdy, jež se nám rodí před očima, a když nakonec vše inúžc na .sebe vzít podobu diskursu. když vše je možno říci a když je možno pronést diskurs o všem. znamená to. že je to možné prolo. že se všechny věci po té. kdy projevily a vyměnily si svůj smysl, mohou vrátil do tichého zvnitřtiění vědomí o sobě. A C tedy jde o filosofii zakládajícího subjektu, o filosofii původní zkušenosti nebo o 1 ilosolii univerzálního /.prostřed kování, diskurs představuje jen hru písma v prvém případě, hru četby v druhém a hru směny ve třetím, a tato směna, tato četba, toto písmo se týkají jen znaků. Diskurs se takto ruší sám ve své skutečnosti, jelikož se podřizuje řádu označujícího. Která jiná civilizace než naše vlastní vzdávala, alespoň zdánlivě, větší úctu diskursu? Kde byl více a lépe uctíván? Kde byl. jak se alespoň zdá. radikálněji zbaven svých zábran a kde byl více zobecněn? Vlně se však zdá. že se pod tímto zdánlivým uctíváním diskursu. pod touto zdánlivou logolilií skrývá jakási obava. Vše se děje lak. jako by zákazy, zábrany, prahy a meze byly rozmístěny tak. aby bylo alespoň zčásti /.vládnuto velké bujení diskursu. aby jeho bohatství bylo odlehčeno od své ncjnebe/pečnější části a aby jeho neuspořádanost byla organizována do podob, jež míjejí lo nejvíce nekontrolovatelné: vše se děje tak. jako by zde byla vůle smazat i známky jeho vpádu do her myšlení a jazyka. 21 25 V naší společnosti se vyskytuje - a domnívám se. že ve všech ostatních také. ovšem na rozličné úrovni a stupních - jakási hluboká logofobie.' jakýsi druh temné obavy z událostí, z masy vyřčených věcí. ze vzedmutí se všech výpovědí, ze všeho toho. co muže být v diskursu násilné, přerušované, svárlivé, ale také bez řádu a nebezpečné, z toho neustálého a neuspořádaného bzučení diskursu. A chceme li. neříkám že zahladit tuto obavu, nýbrž analyzovat ji v jejích podmínkách, její hře a jejích účincích, je třeba, domnívám se. odhodlal se ke třem rozhodnutím, jimž dnes naše myšlení poněkud odolává a která odpovídají třem skupinám funkcí, jež jsem právě naznačil: ke zpochybnění naší vůle po pravdě: k obnovení udáioslního charakteru diskursu: k odložení .suverenity označujícího. Takové jsou úkoly nebo spíše některá témata, která řídí práci, jíž bych se zde chtěl věnoval v nastávajících létech. Ihned však můžeme zjistit některé metodické požadavky, které jsou jim vlastní. Především je to princip zvrácení: lam. kde tradičně, jak se domníváme, rozpoznáváme zdroj diskursu. princip jejich rozkvětu a jejich kontinuity, v oněch útvarech, jež se zdají hrát pozitivní roli. jako jsou autor. obor. vůle po pravdě, lam všude je Iřeba spíše rozpoznávat negativní roli štěpení a zředění diskursu. Co však rozpoznáváme; za těmi principy zředění, jakmile jsme je přestali uvažovat jako základní a tvůrčí moment? Máme snad připustit možnou plnost nějakého světa nepretržitého diskursu? Právě zde musí vstupovat do hry další melodické principy. Princip diskontinuity, to. že existují systémy zředění, neznamená, že by pod nimi nebo za nimi panoval jeden nekonečný velký diskurs. nepřetržitý a tichý, který by byl těmito systémy potlačen nebo zatlačen a my bychom ho měli vyzvednout lim. že bychom mu konečně vrátili slovo. Není nutné si představoval, že světem probíhá a že ho obeh varuje všemi svými formami a všemi svými událostmi cosi nevysloveného či cosi nemysleného, co by konečně bylo nutno vyřknout nebo myslit. Sdiskursy má být nakládáno jako s diskontiiiuilními praktikami, které navzájem kříží, někdy se střetají, avšak stejné dobře se neznají nebo navzájem vylučují. Princip sfK'xij'ičiwnľľ. neutíchal diskurs rozplynout ve hře předem daných vyznaniu: nepředstavoval si. že k nám svět obrací čitelnou tvář. kterou nám postačí jen rozluštit: svět není pomocníkem naší znalosti: neexistuje zde přcddiskursivní prozřetelnost, která by svět pni nás příznivě naladila. Diskurs je třeba pojímat jako násilí, které působíme věcem, v každém případě jako jistou praxi, kterou jim vnucujeme-a právě v této praxi události diskursu nacházejí princip své pravidelnosti- Čtvrtým pravidlem je pravidlo wig.í»o.vrí: zakazuje nám postupovat od diskursu k jeho vnitřnímu a skrytému jádru, k nitru myšlenky nebo významu, jenž by se v něm projevoval: naopak nám přikazuje postupovat z diskursu samého, z jeho objevení se a jeho pravidelnosti k vnějším podmínkám, jež ho umožňují, k tomu. co poskytuje nahodilou sérii diskursníeh událostí a co určuje jejich meze. Jako princip, který ovládá analýzu, by ledy měly sloužit čtyři pojmy: pojem události, pojem série, pojem pravidelnosti a pojem podmínky možnosti. Jak je vidět, stojí tylo pojmy doslova* proti některým jiným: událost proti tvorbě, série proti jednomu, pravidelnost proti původnosti. (Midmíiika možnosti proti významu. Tyto čtyři protikladné pojmy (význam, původnost, jedno, tvorba) téměř zcela ovládaly tradiční dějiny myšlení, jež za obecného souhlasu pátraly po hodu tvorby, jednotě díla. epochy či tématu, znaku individuální originality a neohra-ničetiém bohatství skrytých významů. Dodal bych jen dvě poznámky. Jedna sc týká historie. Často se pripisuje k dobru současné historii to. že zrušila přednost, jež byla dříve dávána jednotlivé události, a že ozřejmila struktury dlouhého trvání. Jisté, nicméně si nejsem jist. zda sc práce historiku ubírala právě tímto směním. Spíše si myslím, že lomu není lak. že by zaznamenání události a analýza dlouhého trvání byly v obráceném poměru. Zdá se naopak, že díky tomu. že sevřeme do krajnosti zrníčko události a že. nutíme mohutnost historické analýzy až k lomu. aby se zabývala obchodními tržbami, notářskými akty. matrikami, přístavními archivy, rok po roku. týden po týdnu, tlíky lomu všemu je vidět, jak sc za bitvami, dekrety, dynastiemi nebo shromážděními rýsují masivní jevy 26 27 trvající jedno či více staletí. Historie, jak je praktikována dnes. se imI událostí iicodvrací. alt: naopak neustále rozšiřuji; jejich pole. odkrývá neustále jejich nové vrstvy, povrchnější nebo hlubší, neustále izoluji; nové celky událostí, v nichž jsou někdy události početné, husté a zaměnitelné, někdy vzácné a rozhodující: od takřka každodenních výkyvu cen se přechází ke staletým inflacím. A dídežilé je lo. že historie neuvažuje událost, aniž by neurčila sérii, do níž náleží, aniž by nespecifikovala způsob analýzy, který jí přísluší, aniž by se nesnažila poznat pravidelnost jevu a meze pravděpodobnosti jejich výskytu, aniž by se netázala na variace, zakřivení a hlavní směr křivkv. aniž by nechtěla určil podmínky- na nichž toto vše záleží. Jistě, historie se již dlouho nesnaží vysvětlil události hrou příčin a důsledku v beztvaré jednotě nějakého velkého, mlhavě homogenního nebo přísně hicrarchizované-ho bylí. \c však proto, aby nalezla prvotní struktury, které jsou vůči události vnější a nepřátelské. Ctní lak proto, aby stanovila rozmanité, navzájem propletené, často se rozcházející, nikoli však autonomní série, které umožňují opsal ..místo" události, meze její nahodilosti, podmínky jejího objevení se. Základní pojmy, které se nyní vnucují, již nejsou pojmy jako vědomí a kontinuita (s doprovodnými problémy svobody a kauzality), ani pojmy znaku a struktury. Jsou to pojmy události a série, včetně hry poj m li. jež se k nim váží: prav idelnosl. nahodilost, diskontinuita, závislost, transformace. Ona analýza diskursu. o jaké sním. se člení právě prostřednictvím tohoto celku, nikoli ovšem podle tradiční tematiky, kterou filosofové včerejška pojímali ještě jako ..živou" historii, nýbrž podle skutečné práci; historiku. Avšak právě zde nás lato analýza slaví také před pravděpodobně obávané filosofické či teoretické problémy. Jestliže se máme diskursy zabývat především jako celky diskur.sivnírh událostí, jaký statui máme dál onomu pojmu událostí, o kterém filosofové tak zřídka uvažovali? lidálosl - lo samozřejmě není ani substance, ani kvalita, ani proces: událost není tělesného řádu. A přesto to není nic nehmotného: událost se stává skutečnou, je skutečnou vždy v rovině materiálna, má své místo a spočívá ve vztahu, v koexistenci, v rozptylu, v navazování, v hromadění, v třídění materiálních prvku: není lo akl ani vlastnost tělesa: produkuje se jako účinek materiálního rozptylu a v něm. Hekněme, že foy filosofie události měla postupovat na první pohled paradoxním Šinerei" k materialismu nclělesna. Na druhé straně, máme-li se zabývat diskursivtiítni událostmi v nice homogenních, avšak diskonlinuifních sériích, jaký statut máme tělo diskontinuitě přiřknout'/ \cjdc samozřejmě ani o následnost časových okamžiků- ani o pluralitu různých myslících subjektů: jde o po-mlkv- které lámou okamžik a rozptylují subjekt v pluralitu možných pozio' a funkcí. Taková diskontinuita postihuji; a činí neplatnými nej-tI1(.iiší jednotky, které byly tradičně uznávány nebo byly nejméně sporné: okamžik a subjekt. A pod nimi a nezávisle na nich je třeba postihnout mezi těmito diskoiilinuilníini sériemi vztahy, které nemají povahu následnosti (nebo simullámiosti) v jednom (či více) vědomí: je třeba vypracoval - vně filosofií subjektu a času - teorii diskonliuuilmch systematičností. Konečně, je-li pravila, že ony diskontinuitní a dis-kiirsivní série vykazují- každá v určitých mezích, svou pravidelnost, není nepochybně již možné stanovit mezi prvky, které je vytvářejí, pouta mechanické kauzality nebo ideální nutnosti. Je třeba přijmout to. že zavedeme do produkce událostí nahodilost jako kategorii. Také zde pociťujeme nedostatek určité teorie, jež by umožnila promýšlel vztahy náhody a myšleni. Nepatrný odstup, který navrhujeme použít v dějinách myšlení a který spočívá \ tom. že pracujeme nikoli s představami, jež mohou byl za diskursy. nýbrž s diskursy jakožto pravidelnými a odlišnými sériemi událostí, nás totiž vede k tomu. abychom s ohavou rozpoznávali něco jako malou (a možná odpudivou) mašinérii, jež umožňuje uvésl do samotného kořene myšlení náhodu, diskontinuitu a materiálnu. Je to (rojí nebezpečí, jež se jistá forma historie pokouší zažehnal tím. že vyprav í kontinuální odvíjení se jakési ideální nutnosti. 1'ro nás jde o tři pojmy, jež by měly umožnit, aby praxe historiků navázala na historii syslému myšlení. O tři směry, jimiž musí postupoval teoretické rozpra-cov ání. Analýzy, které mám v úmyslu učinil podle zmíněných principů a s ohledem na uvedený horizont, budou rozloženy do dvou celků. 28 29 Jednak do celku .-kritického", pracujícího s principem /vralu: půjde o pokus prozkoumal formy vylučování, omezování, přivlastňování, o nichž jsem mluvil před chvílí: půjde o lo. ukázat, jak se tyto formy utvořily, na jaké potřeby měly odpovídal, jak se modilikovaly a posunovaly, jaký nátlak ve skutečnosti vykonávaly, do jaké míry byly ; obcházeny. Jednak do celku ..genealogického", který pracuje s třemi dalšími principy: jak došlo k vzniku sérií diskursu prostřednictvím, navzdory nebo s pomocí oněch systémů donucení, jaká byla specifická \ norma každé série a jaké byly podmínky jejich objevení se. růstu. ■ variace. Nejprve ke kritickému celku. 1'rvá skupina analýz by se mohla vztahovat k lomu. co jsem označil za funkce vylučování - kdysi jsem '% jednu z nich studoval pro vymezené období: šlo o rozdělení mezi rozumem a šílenstvím v klasické době.'" Později by bylo možné pokusit se analyzovat nějaký systém zákazu jazyka: např. len. klerý se týká sexualily ve M. až 19. století: nepochybně by se při Lom ukázalo nejen to. jak se postupně a šťastně vytratil- nýbrž i lo. jak se posunul a nově uspořádal - od praxe zpovědí, v níž byly co nejexplicitnějším způsobem vyjmenovány, klasifikovány, hierarchizovali y zakázané způsoby chování, až po objevení se nejprve bázlivé, hodně opožděné sexuální tematiky v medicíně a v psychologii 19. století. Jsou to pochopitelně zatím jen poněkud symbolické záchytné body. nicméně už můžeme téměř s jistotou říci. že stupně tohoto procesu jsou jiné. než si myslíme, a že k zákazům nedocházelo vždy lam. kde si Lo představu jeme." liezprostředně bych se chtěl zabýval třetím systémem vylučování. A budu o něm uvažovat dvěma způsoby. Jednak bych se chtěl pokusil zjistit, jak se utvořil a jak byl také opakován, zamítnut, posunul onen výběr pravdy, klerý dosud dodržujeme a klerý stále obnovujeme. Uchýlím se nejprve do epochy sofistiky, k jejím |Hičálkum. k Sokratovi či přinejmenším k platónské filosofii, abych viděl, jak se účinný diskurs. rituální, zatížený moct a nebezpečími, poznenáhlu podřídil dělbě na diskurs pravý a na diskurs falešný. Pak se uchýlím k přelomu 16. a 17. století, do epochy, v níž se objevuje - především v Anglii - věda pohledu, pozorování, konstatování, určitá přírodní lilosoiic. která je nepochybně neoddělitelná od nástupu nových politických struktur a od náboženské ideologie - zcela jistě nové formy vule věděl. Konečně třetím záchytným hodem bude začátek 19. století s velkými zakládajícími akty modenu' Vědy- s utvářením průmyslové společnosti a pozitivistické ideologie, která tulo společnosl provází. Rád bych se také znovu zabýval stejnou otázkou, avšak pod jiným zorným úhlem: rád bych zjišťoval účinek nějakého diskursu. který si klade vědecký nárok, lékařského, psychiatrického- ale i sociologického diskursu na onom celku donucovacích praktik a diskursu. jenž utváří trestní systém. Právě studium psychiatrických expertiz a jejich role v trestní soustavě poslouží za východisko a za základní materiál pro tuto analýzu. Právě ještě v léto kritické perspektivě, avšak na jiné úrovni by se měly analyzovat postupy omezování diskursu. postupy, mezi nimiž jsem před chvílí označil princip autora, princip komentáře a princip oboru. V tělo perspektivě je možné uvažovat o jistém počtu studií. Pomýšlím například na analýzu, která by se zabývala historií medicíny od 16. do 19. století: chtěl bych nejen poznal, jaké objevy byly učiněny nebo jaké pojmy byly použily, ale především zjistit v konstrukci lékařského diskursu a rovněž tak v celé instituci, jež je jeho oporou, jež ho předává, jež ho posiluje, jak byly zavedeny princip autora, princip komentáře a princip oboru: snažil bych se poznal, jak působil princip velkého autora: HÍp|M>krala. Caléna. avšak také Paracelsa. Sydenhama nebo Boerhaava:13 jak působila a ještě v 19. století přetrvávala praxe aforismu a komentáře, jak byla tato praxe poznenáhlu nahrazována praxí případu, přijetím případu, klinickou výukou na konkrétním příkladu:1* konečně podle kterého modelu stí medicína snažila ustavit se jako obor. opírající se nejprve o přírodopis, vzápětí o anatomii a biologii. Bylo by také možno uvažoval o způsobu, jak literární kritika a historie konstituovaly v 18. a v 19. století osobnost autora a obraz díla tím. že použily postupy náboženské exegeze, kterou modifikovaly a posunuly, dále postupy biblické kritiky, hagiografie. historických nebo legendárních ..životů", autobiografie a pamětí. Bude také jednoho dne nutné studovat roli. jakou hraje Freud v psychoanalytickém vědění, jež je jistě značně odlišná od role Newtona ve fyzice (a rolí všech zakladatelů oboru) a rovněž silně odlišná od role. kterou může hrát nějaký autor na poli filosofického diskursu (i kdyby byl jako Kant na počátku jiného způsobu jak filosofovat). 31 To jo ledy několik projektů pro kritický aspekt úkolu, pro analýzu. _f instancí diskursivní kontroly, Pokud jde o genealogický aspekt, týká se "? účinného utváření diskursů bud uvnitř mezí kontroly, nebo vně. nebo \ nejčastěji na jedné i na druhé straně delimitace. Kritika analyzuje í& postupy zřeďování, ale také postupy seskupování a sjednocování dis- v. kursů: genealogie studuje jejich utváření, jež je současné rozptýlené. ľ j diskontinuitní a pravidelné, Po pravdě řečeno, tyto dva úkoly nejsou ~\ nikdy zcela od sebe oddělitelné: není lomu tak- že by se na jedné straně :.:ší nacházely formy zavrhování, vylučování, seskupování nebo přidělo* ání íf a polom, na druhé straně, na hlubší úrovni, by docházeli) ke spontánní- :| inu výtrysku diskursů. které by byly bezprostředně před nebo po svém ň projevení se podrobovány výběru a kontrole. Pravidelné utváření se ,'i diskursu muže za určitých podmínek a až k jistému bodu integrovat 1 postupy kontroly fk čemuž dochází například tehdy, když nějaký f disku ľa nabývá formy a statutu vědeckého diskursu): a naopak útvary :| kontroly se mohou ztvárnil uvnitř nějaké disktirsívní formace (napr. j literární kritika jako diskurs utvářející autora), a to Lak. že každý J kritický úkol. který bere v potaz instance kontroly, musí současně f analyzovat diskursivní pravidelnosti, jejichž prostřednictvím se vylvá- f reji: a každý genealogický popis musí zvážil meze. které působí v reál- | ných formacích. Kozdíi mezi kritickým a genealogickým počínáním :| nespočívá ani lak v předmětu nebo oblasti, ale ve způsobu přístupu. | perspektivy a delimitace. f Zmínil jsem se před chvílí o možné studii, totiž o studii zákazu. | které postihují diskurs o sexualitě. Bylo by nesnadné a v každém 1 případě, abstraktní pouštět se do této studie, aniž bychom současně | neanalyzovali celky diskursů literárních, náboženských nebo etických, bilogických a medicínských, ale i právnických, jejichž předmětem je i sexualita - v nichž je pojmenovávána, popisována, metaforicky vy- -1 jadřována. vysvětlována, posuzována. K jednotnému a pravidelnému jl diskursu o sexualitě mátne daleko: možná, že k němu nikdy nedospějeme, a možná, že ani nejdeme tímto směrem. Na tom nesejde. Zákazy nemají v literárním diskursu a v dískursech medicíny, psychiatrie nebo v diskursu zpovědníka stejnou formu a nepůsobí stejným způsobem. A naopak, tylo různé diskursivní pravidelnosti neposilují, neobcházejí ani neposunují zákazy stejným způsobem. Studie ledy bude. možná tehdv. Iiudc-lí sledoval pluralitu sérií, v nichž působí zákazy, které jsou v každé z nich alcsjKiň zčásti rozdílné. Mohli bychom rovněž uvažovat o sériích diskursů z 16. až 17. šlolelí- které se týkají bohatství a chudoby, peněz, výroby, obchodu. Zde máme co činil s výpovědními celky, které jsou velice heterogenní, které lormulovali bohatí a chudí, vědci a nevzdělanci, protestanti nebo katolíci, královští úředníci, obchodníci nebo moralisté. Každý celek má svou lorrnit pravidelnosti, stejně jako své systémy donucení. Žádný z nich ucpřodjímá přesně onu jinou formu diskursivní pravidelnosti, jež se bude chovat jako obor a jež se bude nazýval ..analýzou bohatství" a později ..politickou ekonomií". A přece právě z nich se utvoří nová pravidelnost, která provezme nebo vyloučí, ospravedlní nebo zavrhne t v nebo ony /.jejich výpovědí. Lze rovněž uvažoval o sludii. která by se zabývala diskursy týkajícími se dědičnosti. Lakovými diskursy. které lze až do začátku 20. století nalezl roztroušené a rozptýlené v různých oborech, pozorováních, technikách a předpisech. Taková sLudic by měla ukázal, jakým způsobem se tylo série znovu uspořádaly do epistemologicky koherentní a institucionálně uznávané podoby genetiky. Tulo práci právě vykonal Francois Jacob1''. tak skvěle a s lakovou znalostí, že to nemá obdoby. Kritické a genealogické popisy se tedy musejí slřídat. navzájem podporoval a doplňoval. Kritická část analýzy se upíná na systémy, jež diskurs obklopují: pokouší se zjisliL. uchopil principy uspořádání, vylučování a nedoslal ku diskursu. Řekněme za použiti slovní hříčky, že lálo analýza uplatňuje přičinlivou nenucenosl. Genealogická čásl analýzy se naopak upíná k sériím, ke skutečnému ztvárnění se diskursu: pokouší se uchopit diskurs v jeho aiirmalivní mohutnosti, čímž rozumím nikoli mohutnost, jež by byla protichůdná mohutnosti popírání, nýbrž schopnost ulvářel oblasti předmětů- vzhledem k nimž bude možno slrvrzoval nebo popíral pravé nebo falešné propozice. Nazvěme lakové oblasti předmětů pozitivitami a řekněme, abychom si ješté jednou hráli se slovíčky- že předslavuje-li kritický styl chtěnou nenucenosl. pak genealogické naladění bude odpovídat naladění šťastného pozitivismu. V každém případě je třeba zdůraznit jednu věc; takto chápaná analýza diskursu neodhalilje univerzalitu nějakého smyslu, ale zjevuje vynucený nedostatek spolu s fundamentální schopností afirmace. Nedostatek a afirrnaei. nedostatek konečně utvrzený, a nikoli stálý nadbytek smyslu, nikoli monarchii označujícího, A nyní nechť li. jejichž slovník vykazuje mezery, řeknou, že tady jde o slrukturalismus. 'ľa zkoumání, jež jsem se pokoušel letmo načrtnout, bych nemohl, jak dobře vím. podniknout bez vzoru a bez opory. Myslím, že za mnohé vděčím panu Dumézilovi". protože to byl on. kdo mě podnítil k práci ve věku. kmenofogie ducha: a že je Hegel v tomto francouzském překladu skutečně přítomen, dokazuje skutečnost, že ho konzultují sami Němci, pro něž se tak. alespoň na chví li. stává cestou k pochopení jeho německé podoby. .1. Ilyppolile ovšem hledal a prošel u tohoto textu všechny důsledky, jako by byl znepokojen otázkou, zda lze ještě filosofovat tam. kde už liege! sám není možný. Muže ještě být nějaká filosofie, aniž by byla hegelovská'/1 Není v našem myšlení to. co není hegelovské, nutně nefilosofické? A není to. co je antiťiiosofické. nezbytně nehegelovské? Ilyppolile st; nesnažil při lomit) zpřílomnění llegela. jež se mu lak dobře zdařilo, o to. aby bylo pouze pečlivým historickým popisem, nýbrž chtěl jím vybudovat zkušenostní schéma modernity (je možné promýšlet hegelovským způsobem védy. dějiny, politiku a každodenní utrpení?) a opačně, pojmout naši modernitu jako zkoušku hegelianismu a tím i filosofie. Vztah k Hegelovi znamenal pro Ilyppolita tolik co zkušenost, co střetnutí, kdy nikdy nebylo jisté, že z nich filosofie vzejdi! jako vítěz. Ilyppolile nepoužíval hegelovský systém jako uklidňující všeobecno: spatřoval v něm krajní riziko, které na sebe filosofie bere. Odtud plynou, jak se domnívám, posuny, které provedl, netvrdím, že uvnitř hegelovské filosofie, avšak na ní a na filosofii vůbec, jak ji chápal Hegel: odtutl plyne rovněž celé jedno zvrácení témat, Hyppolite místo aby chápal filosofii jako totalitu, schopnou konečně se myslet a pojímat st! v pohybu pojmu, činil z ní neohraničený úkol na bázi nekonečného horizontu; jeho filosofie, vždy se časně probouzejíc, nebyla mu 0Ž m 34 35 nikdy ochotna se zakončit, llkoi neomezený, tudíž úkol stále započírta-ný. zasvěcený formě a paradoxu opakování; filosofie jako nedosažitelné myšlení totality byla .1. Ilyppolitovi tím. co v ní mohlo být opakovatelného v krajní nepravidelnosti zkušenosti: tím. co se dává a co se stahuje jako bez ustání se opakující otázka v životě, ve smrti, v paměti, llyppolile tak měnil hegelovské téma završenosti ve vědomí o sobě v téma opakujícího se tázání. Nicméně tím. že mu byla opakováním, nemohla pro něho filosofie následovat až po pojmu: neměla pokračovat v budování abstrakce- nýbrž měla se stále držet v pozadí, měla se rozcházel s nabytými zobecněními a měla znovu vcházet do styku s nc-filosofií: měla se co nejvíce přiblížil nikoli k lomu. co ji završuje, ale k lomu. co ji předchází, k tomu. co její neklid ještě neprobudil: měla se znovu chopil historických jedinečností, regionálních racionalit vědy. hlubiny paměti ve vědomí proto, aby je promyslela, nikoli aby je redukovala: lak se zjevuje téma filosofie přítomné, neklidné, mobilní v celém rozsahu čáry svého slyku s ne-lilosoťií. existující jen díky jí. a jen díky jí se ukazuje smysl, který lato íie-lilosoiie pro nás má. Nachází-li se ovšem filosofie v tomto opakovaném styku s ne-lilosofiť, co je to pak začátek filosofie? Je již zde. tajně přítomná v lom. co není. počínajíc se polohlasně formulovat v šepotu věcí? Pak však filosofický diskurs snad ani nemá důvod být: nebo snad má filosofie započít na nějakém libovolném a absolutním základu? Vidíme, jak se místo hegelovského tématu pohybu, jenž je vlastní lomu. co je bezprostřední, zjevuje pohyb založení filosofického diskursu a jeho formální struktury- Konečně poslední posun, který J. llyppolile provedl vzhledem k hegelovské filosofii: jestliže tedy filosofie musí započít jako absolutní diskurs. jak tomu je s historií a co je lo ten začátek, jenž začíná s jednotlivým jedincem ve společnosti, v sociální třídě a uprostřed zápasů? Těchto pět posunů lim. že dovádí do krajnosti hegelovskou filosofii- tím. že jí dává přejít na druhou síranu jejích vlastních mezí, postupně vyvolává velké rozhodující postavy moderní filosofie, jež Jean llyppolile neustále konfrontoval s llegelem: Marxe včetně otázek dějin. Fichta včetně problému absolutního počátku filosofie. Bergsona včetně tématu slyku s ne-liiosofickým. Kierkegaarda včetně problému opako- vání a pravdy. Ifusserta včetně létnatu filosofie jako nekonečného úkolu- jenž je spojen s historií naší racionality. A za těmito filosofickými postavami spatřujeme všechny oblasti vědění, které J. Hyppolite vyvolával kolem svých vlastních otázek: psychoanalýzu s podivnou logikou touliv. matematiku s formalizací diskursu. teorii informace a její uplatnění v analýze živoucího, krátce všechny oblasti, jež umožňují tázat se po jislé logice a po jisté existenci, které nepřestávají navazoval a rozvazoval svá pouta. Domnívám se. že llyppolilovo dílo. rozčleněné do několika zásadních knih. ale ještě více obsažené v jeho bádání, v jeho výuce, v jeho ustavičné pozornosti, čilosli a každodenní velkorysosti, v zodpovědnosti, zdánlivě administrativní a pedagogické (to je ve skutečnosti dvojnásobně politické), křížilo a formulovalo nejzákladnější problémy naší epochy. Je nás mnoho, kleří jsme mu nekonečně zavázáni. Přál jsem si jHiložit svou práci pod jeho znamení a trval jsem na tom. že ukončím představování svých projektů lim. že zmíním Jeana llyppolita. právě proto, že jsem si nepochybně od něj vypůjčil smysl a možnost toho. co dělám, že lo byl on. kdo mě jistě často osvítil, když jsem naslepo tápal. K němu míří. křížíce se. otázky, které si nyní kladu, k němu. jehož nepřitomnosl pociťuji jako ztrátu a svůj vlastní nedostatek. Chápu dobře, protože mu tolik dlužím, že vaše volba a vaše pozvání, abych zde vyučoval, jsou z velké míry poctou, kterou vzdáváte jemu: jsem vám hluboce vděčen za čest. kterou jste mi prokázali, ale neméně jsem vám vděčen za to. co v této volbě náleží jemu. Necítím-li se práv úkolu být jeho nástupcem, pak naopak vím. že kdyby nám bylo dopráno to štěstí, byl bych dnes večer povzbuzen jeho shovívavostí. A chápu lépe. proč jsem před chvílí pociíoval tolik obtíží začínat. Vím nyní dobře, o jaký hlas jsem stál. aby mě předcházel, aby mě nesl, aby mé povzbuzoval k řeči a aby se sám uložil do mého vlastního diskursu. Vím. co bylo lak strašlivého v tom. abych se ujal slova: ujímal jsem se ho totiž na tom místě, kde jsem poslouchal Jeana llyppolita a kde on již není. aby mne slyšel. HP m m 36 37 Poznámky překladatele 1 n (1821 ■!868). německý lingviMa, pokoušel sc spojovat lingvistiku s darviinismrm, Viz M. Fuuxmät. Ilisluire de la ťoiio a ľäge dassiguc. ľai-is 1961 (2. vv