PŘEDMLUVA K TŘETÍMU LITEVSKÉMUVYDÁNÍ Uplynulo dvacet let od doby, kdy se objevil román „Ve stínu oltářů". V životě Litvy nastaly za toto období velké změny a převraty. Vysvobození z fašistického režimu, obnovení sověť ského zřízení a začlenění Litvy do Sovětského svazu, Velká vlastenecká válka, osvobození Sovětské Litvy z hitlerovské okupace, výstavba země, vítězství kolchozního zřízení na vesnici — to jsou nejdůležitější etapy v chodu událostí, které od základu změnily život Litvy. Skutečnost oněch časů je dnes, již v mnohém sovětskému člověku nepochopitelná, cizí a nepřijatelná. Totéž by bylo třeba říci i o literárním díle, které zobrazuje skutečnost oněch dob a hodnotí ji nikoliv z marxistického, sovětského hlediska. Takovým dílem je zčásti i román „Ve stínu oltářů". Líčí se v něm některé rysy kněžského života, málo známé širším čtenářským kruhům, nadhazuje se v něm nemálo otázek-, které by i dnes byly nejen zajímavé a aktuální, nýbrž i potřebné, kdyby byly správně osvětleny a rozřešeny. Ale v oné době jsem to učinit nemohl. Když jsem své dílo psal, byl mezi litevskou inteligencí běžný názor, že mohou být i dobří kněží, jen když budou plnit úkoly svého „povolání", nebudou se zabývat činností, která není s tímto „povoláním" slučitelná a budou se chovat podle církevních zákonů. V románu bylo proto třeba řešit otázku zásadně, zda lze vůbec v životě ospravedlnit a připustit existenci duchovenského stavu, a moje od-pověd na tuto otázku byla záporná. Hlavní postavu románu Ludu Vasarise lze považovat za kladnou potud, pokud vyjadřuje protest proti seminární výchově a zákonům duchovenského stavu, bránícím svobodnému a všestrannému projevu osobnosti a talentu. V osobě Ludy. Vasarise a v jeho úvahách i prožitcích je také nemálo rysů, charakteristických pro valnou část litevské inteligence těch dob: 7 , • j/, svetovú názor, individualistické j , , násadě ^Ľ7tó a - jako výsledek^ IDorž-!/- . na(j práľč pro<». oferáží u románu 1/ stínu oltáru » _ ufc„u/I( ^rfj proJírcdfelj e - t*1 linování Uerikalismu. a" *S Wfco "á <«*> i dokumentárni hodnotu. Sezna. Krome ton fémem seminárni výchovy, která Utlalul. ZLTZhnost Tnaľání, a na druhé strane odhaluje chTal ZA činnosti kněze, kterého jednak vháněji do aktuálního a morálního zakrněni, jednak do uzavřenosti skořápce sobeckých zájmů.V se tomuzecenan pomoci, aby nahlédl do uzavřené oblasti zwota kléru, která je pečlivě střežena před očima nepovolaných. V romanu se rozvirá i poněkud širší horizont života společnosti, zejména činnost klerikálních stran a vůbec některé rysy života litevské buržoazie, které ukazují reakčnost a degenerovanost této třídy ve dvacátých a třicátých letech tohoto století. Ačkoliv dnes vidím, že v mém díle je mnoho závažných nedostatků a chyb, považuji za potřebné vydat je znovu právě v době, kdy naše společnost energicky a zásadně přistupuje k boji s posledními zbytky náboženské ideologie, s týmiž přežitky ve vědomí, s nimiž se potýkal i Luda Vasaris. Přesto, že svého hrdinu na mnoha místech kritizuji, a přesto, že jsem jej s ohledem na tehdejší čtenáře nemohl nechat dojít tam, kam jsem po létech došel sám, myslím, že i dnes stejně jako ve třicátých letech, bude ukazovat správnou cestu. Považuji za oprávněnou zásadu, vyslovenou naší literární kritikou, že by nebylo správné přepracovávat starší díla a přidávat jim na pokrokovosti; vydávám proto román „Ve stínu oltářů bez podstatných změn a jen tu a tam jsem provedl male stylistické úpravy. Doufám že sovětská literární kritika správně ukáže, co je ' C° Pro dnešního čti Vilnius, 3. ledna 1954 V. MYKOLAITIS-PUTINAS DNY ZKOUŠEK Devět tvrdých, ocelových úderů probudilo Ludu Vasa-rise ze spánku. Trhl sebou, otevřel oči a chvíli si nemohl uvědomit, kde je. Bylo právě pět hodin, chladné podzimní jitro. Oknem se prodíralo popelavé, zastřené šero. Bylo před svítáním. Úzká, ale kupodivu dlouhá místnost tonula ještě ve stínech. Avšak Ludovi sousedé, probuzeni právě tak jako on nemilosrdným zvonem, se již chvatně oblékali každý u své postele a brzo zavrzaly kovové kohoutky v ohromné umývárně. Ach, vždyť to je seminář! Je to jejich místnost číslo sedmnáct, nazývaná „labyrint", kam se jich noviců z prvního ročníku vejde právě asi sedmnáct. Luda ještě bojoval s posledními útoky přerušeného spánku, ale jeho nejbližší soused Jonas Variokas, který obyčejně opouštěl postel jako jeden z posledních, již vstal a jda kolem, nemilosrdně s něho strhl přikrývku. Vasaris vyskočil s postele a začal se spěšně oblékat. Náhle si vzpomněl, že dnes není jen tak obyčejný den. Dnes končí louhá pětidenní rekolekce a oni poprvé obléknou kleriky. Tato myšlenka projela Ludovi Vasarisovi od hlavy až k patě a pocítil, že je zachvácen slavnostní náladou tohoto jitra stejně ako ostatní jeho druhové. Zatím se všichni oblékali ještě do svých obyčejných studentských šatů, neboť kleriky si vezmou teprve po meditaci, až půjdou na mši a poprvé po rekolekci ke svatému přijímání. Luda Vasaris se rychle umyl, oblékl a spolu s jinými rychlejšími zaběhl na několik minut, které ještě zbývaly do zvonění, do zahrady, aby se osvěžil na čerstvém vzduchu a nadobro zaplašil ospalost. Ačkoliv pobyl v těchto zdech teprve dva týdny, přizpůsobil se již tempu seminárního života a stal se jedním kolečkem tohoto velkého mechanismu, kde celý život rozdělovala hodinová ručička a tvťdý, nemilosrdný hlas zvonu. Po dobu školního roku burcovalo je ve všední den ze spánku devět úderů zvonu v pět hodin. Pul hodiny později je svolává STúdery do kaple k ranní modlitbe a meditaci. V pťil se zvonilo na mši. Do osmi museli posnídat a ještě jednou navštívit Sanctissimum. Od osmi do dvanácti oznamovaly tfi úderv počátek a konec vyučování. Ve dvanáct hodin chodili do kaple na krátkou modlitbu a zpytovaní svědomí - examcjj conscicntiae, což trvalo patnáct minut, a zvonilo se k obědu. Pak opět navštěvovali Sanctissimum. Do dvou hodin bylo volno - rekreace. Potom jeden jediný úder zvonu ohlašoval ■i i i- . *----'— j zvonu Silentium, které trvalo do čtyř hodin a bylo určeno čtyři je propouštělo pět úderů znovu na přestávku V' hodiny je tentýž zvon svolával do práce V šest i* «v5 ^ pů-údprv Ho vpltíhr, a„^;t^,;o i~J- 1 íe zananely tři za půl ---1----v.. » ocai je zahán údery do velkého auditoria, kde je rektor poučoval, jak se má chovat dobrý kněz. Nejčastěji četl z nějaké příručky a někdy je káral za zjištěná provinění a špatné chování. Tyto lekce někdy střídala kaple a růženec. O půl sedmé je svolávalo pět úderů k večeři. Po jídle Sanctissimum a půlhodinová rekreace: v zimě ve společném sále, a na jaře, dokud bylo ještě světlo, v zahradě. V sedm hodin svolávaly tři údery do kaple k večerní modlitbě a zpytování svědomí. Zde předčítal také duchovní otec body zítřejší ranní meditace. Po večerní modlitbě bylo do devíti hodin sacrosanctum silentium, čas nejvyššího soustředění, určený duchovní četbě a práci. V devět oznamovalo devět úderů konec pracovního dne. Potom následovalo ještě jedno krátké Sanctissimum a šlo se spat. Seminární regule i duchovní představení jim doporučovali, aby před usnutím znovu přemýšleli o obsahu zítřejší meditace, který byl ohlášen v kapli. Tento železný časový plán měl všelijaké obměny. Ve dnech, kdy se nevyučovalo a o svátcích vstávali v šest hodin; v jedenáct je zvon svolával na velkou mši a ve čtyři na nešpory. V adventu chodívali na časné roráty a v postě na nekonečně dlouhé „lamentace", které zpívali společně s celým kostelem. Velké svátky — vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, oktáv Božího těla — přinášely ještě nové povinnosti. Každý čtvrtek je vodili hned po obědě až do pěti hodin na procházku za město nebo do lesíka. K obědu jim dávali toho dne zelnou polévku. Každou sobotu chodili ke zpovědi a po večerní modlitbě bývala konference duchovního otce. Počátkem měsíce vykonávali jednodenní rekolekci; na počátku a na konci školního roku, v postě a před svěceními trvala tato rekolekce tři až pět dní. Luda Vasaris, který strávil v semináři sotva dva týdny, cely na hlas *vonu ajakmj ho^lyíel. tam> k ten » neradi trochu se mu J — -^.^ÄÄeÄS zahradu již dvakrát ko- jitra, deroucím se zamřížovaným. —" y ik který ;usínal jen proto, puucv«*~~ ------ . Luda obešel dost velkou seminárni zahradu ji-lem když ho tři údery zvonu přinutily k návratu zpet a spěchal polu s ostatními do kaple, aby nepřišel pozde »a modlitbu V kapli měl každý ročník své místo a každý klerik vedel, do které lavice má jít. Podle abecedy bylo Vasarisovo místo v poslední lavici. . , -__L.ii. Kaple byla slabě osvětlena chmurným svitem podzimního jitra, deroucím se zamřížovanými okny, a dvěma svícemi: jednou u duel četl modlitby věčné lampy. Tato kaple zanechala v Ludovi Vasarisovi od prvního dne nesmazatelný dojem. Udržovaná vždy v čistotě, tichá a tajemná, se svým dokulata klenutým stropem, malinkým oltářem, řadami lavic, se zpovědnicí a varhanami, byla skutečným srdcem života semináře. Do ní se téměř desetkrát za den vlévala a z ní vylévala vlna mládenců, kteří sami život nepoznali, ale chystali se ho léčit. A jen v ní tkvěla příčina a oprávnění tvrdého života, který v těchto zdech vedli, zříkajíce se svobody, mládí a všech světských radostí. Ludovi Vasarisovi padly od prvního dne zvláště do oka obrazy sv. Aloise Gonzagy a sv. Stanislava Kostky v nadživotní velikosti, namalované na obou stranách vyklenutých stěn kaple. Byli to svatí patroni duchovního dorostu, kleriků. I v tichých chvílích dne, kdy kaple bývala prázdná, i v chvějícím se světle svic, kdy bývala plničká mládenců v klerikách, vykonávajících duchovní cvičení, ti dva podivně zkřivení svatí s klerikami a komžemi, s nevinnými obličeji a hlavami obklopenými svatozáří, bývali obestřeni něčím nepochopitelným, tajemným, mystickým. Kdykoliv Luda Vasaris pohlédl na ty ohromné obrazy, pokaždé byl jat pocitem hluboké úcty ale zároveň i pověrečného strachu. Často si představoval, jak by to bylo strašné, kdyby musel v noci zůstat sám v této ztemnělé kapli ve společnosti těch dvou velkých, němých světců Rád 12 13 1 t ■ nřcdstavami, jako by cítil, jak velké du-vzrusoval t^^f béhem doby prodělat v této kapli, před ievní otřesy b»dfT a ještě p0 uplynuti mnoha let, když živ0t zrlky ^ht0SVTřil do úplně jiných koleji zjevovala se mu "e snu jako zosobnění čistého sebe- d^*^!^* tehdy v semináři čítávaly latinsky Všechny modlitby » meditací polsky. Konference polskými vložkami, a wy sc s polskými viuz*.aiui, a uwj "^"»^ ťuiojvy. r^onterence ' rovněž konaly polsky. Luda nerozuměl zpočátku ani mrvJi-!6 iuiuu iw»luJ; ľ--------- -j---—ani mod bám, ani konferencím. Proto byla tato první rekolekce pro -budoucí kněze-Litevce, spíše dobou svobodného přemýšlen"6' hloubání než rekolekcí v pravém slova smyslu. Jen jednu k1 8 --------,----jeunu k( fe7e7cľprosTovil pro ně duchovní otec litevsky. Vyložil jim v ní vznešenost kněžského povolání a pohnutky, které je možná přilákaly do stěn semináře. Pohnutky? Tehdy si jimi Luda Vasans mnoho hlavu nelámal. Musil, jinak nemohl - a hotovo. Teprve po mnoha letech, když stanul v polovině svého života na rozcestí, když otázka povolání nebyla pro něho už jen předmětem teoretického uvažování, ale osudovou ranou srdce, zalitou krví — teprve tehdy se mu nadobro vyjasnila hodnota pohnutek jeho vstupu do semináře. Nebyly nízké ani kariéristické, ale neměly také mnoho společného s nejvlastnějšími přímými úkoly kněžského povolání: s pastorací, apoštolským posláním, rozšiřováním Kristova učení, duchovním zdokonalováním. Přání rodičů mělo ovšem velkou váhu. Luda byl již od malička určen k tomu, aby šel na kněze. Když dokončil pět tříd, nebylo ani pomyšlení, že by se on, tichý a poslušný šestnáctiletý mládenec, pokusil postavit proti železné, o všem rozhodující vůli otcově a proti toužebnému přání tiché, citlivé matky. Ale nebylo mu to zatěžko, neboť i jiné úvahy, které znal jen on sám, ho táhly do semináře. Revoluce r. 1905 zastihla Ludu Vasarise v jedné z prvních tříd gymnasia, ale její následky ho provázely po celou dobu gymnasijních studií. Mezi žáky, i v nižších třídách, se v té době objevila značná demoralizace. Zvláště dvě příhody otřásly Ludovou duší. Jeho přítel si jednou přinesl z kostela hostii, aby se dožadoval zázraku a dokázal, že v ní není Bůh. Kvůli tomu propukl v gymnasiu a v celém městě neslýchaný skandál, který mel širokou odezvu v celém okolí. Každý gymnasista musel při te pniezaost. vyslechnout od svých rodičů a příbuzných víc než st narku, zastrašovaní a hrozeb. Ale brzy nato se náhle jiný 14 Ludův přítel zastřelil, onemocněv pohlavní chorobou, protože ztratil, jak říkal ve svém dopise, smysl života a protože se ho nasytil. Tyto dvě události jako dva prsty osudu obrátily Ludovu pozornost na jeho vlastní nitro. Ano, on ještě věřil a nebyl by se za nic na světě odvážil znesvětit přijímání. Ale měl pochybnosti. Vždyť byl přece jen považován za spolehlivého a pokrokového kamaráda. Patřil k jednomu tajnému osvětovému kroužku, kde se vysvětloval vznik světa, jeho vývoj a to i ono na základě přírodních věd docela jinak, než učí církev. Jemu se to aspoň zdálo. Byl blízek náboženské krizi a ztrátě víry. Ale víra, kterou ještě měl, i vliv výchovy rodičů ho volaly, aby se zachránil. Kam? Do semináře. Kromě toho to byla ještě doba jeho pohlavního dospívání. Jeden jeho přítel mu dával číst takzvané lékařské brožury, v nichž tyto otázky a nebezpečí, číhající na mladého muže, byly vylíčeny přehnaně a tak, aby zanechaly drsný dojem. Množství jemu známých příkladů z chování studentů a nakonec přítelova sebevražda jako by potvrdily tyto závěry a učinily život černým, špinavým, hnusným. Někdy se mu zdálo, že stojí již sám na pokraji propasti. Na druhé straně vyrůstal mladický idealismus, nadšení, touha po velkých činech. I Ludu Vasarise zachvátila již tehdy první vlna vlastenectví. Pracovat pro Litvu! Jak pracovat? Psát! Písemnými pracemi vynikal již ve škole. To i ono již zkusil napsat samostatně. Bližší přátelé o tom věděli a skládali v něho naděje. Nedávno četl Maironisovu „Mladou Litvu". Tato báseň ho podmanila a okouzlila. Maironis se pro něho stal obrem, ideálem, božstvem. A Maironis je přece kněz! O posledních prázdninách byl Luda na primici jednoho svého příbuzného, který byl právě vysvěcen na kněze. Kolik tu bylo radosti, kolik litevských písní, kolik rozhovorů! Mladý kněz ho vzal za ruku a oba se chvilku procházeli po zahradních stezkách. „Tak co? Slyšel jsem, že se tě otec už chystá odvézt do semináře, " zeptal se kněz. „Asi pojedu." „Nebojíš se?" „Bát se, to se nebojím, ale prý to tam není lehké." „Hlouposti! Mnoho se přehání. Není to tak strašné, jak říkají ti, kteří tam nikdy nebyli. Jed, příteli, nezklameš se. Litva potřebuje pracovníky. Budeme bojovat s Rusy a s Poláky. Budeme psát, vydávat časopisy, knihy, zakládat spolky." Ještě dlouho tak mluvil primiciant a ukázal Ludovi několik právě přítomných kleriků, kteří již tím či oním vynikli. Tuhle- 15 i červenolící mládenec se zvučným hlasem i. ir*í*l iiž že téměř všechna velká jména htevské Uterat,, patí kněžim Akolik jich tu ještě dorůstá! Ale již pon^ Šech když »e život Ludy Vasarise obráhl jiným směre*, ^ kmínce na tuto scénu v zahradě a na t ^ t vasarise obrátil jiným směí vzpomínce na tuto scénu v zahradě a na ty nadějné kl*' hořce usmíval: kudrnatý, červenolící mládenec se utonil *y * holu, historik zemřel na zastrčené faře, kritika po několV^0" tech vyloučili ze semináře a nadaný beletrista, když knězem, vůbec přestal psát. Nu, a on sám, Luda Vasaris?86 Když se skončila meditace a modlitby, ubíral se V )ěšně nahoru obléknout si klerik" a ; ) dob; rm lín nazývaný t pritom určitou krát- uda lrrán-— ■ —a vasaris? »c a&uiiciia meditace a modlitby, ubíral se Va spěšně nahoru obléknout si kleriku. Všichni novicové dělali n " totéž. Kalhoty bylo nutno schovat do ponožek nebo do bot ^ prsa si obléci takovou náprsenku bez knoflíků s bílým límcon zapínaným nikoliv pod bradou, ale vzadu na šíji, nazývaným „kolárek", konečně obléci kleriku a odříkat přitom určitou krátkou modlitbu. Když tak učinil, vytáhl si Luda krásnou rochetu kterou mu darovala teta, a odešel do kaple. Planuly všechny svíce. Sám rektor se chystal sloužit mši^ všichni klerikové měli na sobě rochety a stáli v řadě připraveni k přijímání. Chvíle byla dojímavá a slavnostní. Luda Vasaris se pomalu blížil k oltáři a z obou stran s vypouklých stěn provázely ho klidné, nebeské obličeje ív. Aloise a sv. Stanislava. Potom byla mše. Planulo mnoho svící, mnoho kleriků asistovalo při mši a otáčelo se kolem oltáře, vonělo kadidlo, zpíval kůr a-na všech kleká tkách se modlili mládenci v černých klerikách a v bílých rochetách. Když Luda Vasaris někdy po mnoha letech probíral svůj život, chtěl v něm najít chvíle silného náboženského zážitku. S úsměvem si vzpomínal na své první zpovědi; když se na ně připravoval a nevzpomínal si na žádné hříchy, na místě ae jich dopouštěl: proklínal slepici, bil psa, neodříkal modlitbu. Vzpomínal si i na své první přijímání, kterého si dospělí tak váží a obrázky v upomínku na ně pečlivě uschovávají po celý život. Žel, ani první přijímáni v něm nezanechalo hlubší dojem. Jemu se rozhodně od samého dětství vrylo dô srdce hlouběji hřímání varhan o nešporách než to prvé přijímání Boha 16 v sebe. Probíral také své další zpovědi a přijímání, ale také v nich nalézal jen uspokojení z vykonané povinnosti, a ne náboženské vytržení. Po přijímání se vždy snažil odejít co nejrychleji z kostela a běžet domů. Vzpomínal rovněž na den, kdy oblékl kleriku a byl u přijímání, když se předtím vyzpovídal z celého života. Vzrušovala ho jen novost, jen ^okolnosti, jen vědomí, že se nyní stává klerikem — „panáčkem". Náboženský cit, otevření hlubin duše ve styku s božskou podstatou se Vasa-risovi pocítit nepodařilo. A přece věřil, chodil pravidelně do kostela, byl synem hluboce zbožných rodičů. A oblékal si kleriku se slovy: Dominus pars haereditatis meae. Po bohoslužbě vyšli všichni z kaple ve veselé náladě. Konečně skončilo pětidenní mlčení a všechny místnosti zazněly veselými mladými hlasy. Novicové byli hrdiny dne a středem všeobecné pozorností. Starší jim-gratulovali a líbali je s přáním, aby se brzy stali dobrými knězi. Jiní jim rozdělovali svaté obrázky s nápisy v upomínku na den, kdy oblékli kleriku. Oni sami byli spokojeni, že se nyní již nebudou lišit od celého houfu kleriků svou obnošenou studentskou uniformou z gymnasia. Procházeli se po chodbách, bezděčně se usmívali, že se jim pletou nohy v dlouhé klerice, že se cítí jako svázaní a jedni druhé ze všech stran okukovali. A byli také skutečně směšní. Málokomu se hodil k postavě a k obličeji ten vážný kněžský úbor. Vždyť byli všichni tak mladí.' „Ludo, uprav si kolárek. Podívej se. už ti jeden konec vylezl," 'Tabyrmtľ" SarÍSe jeh° druh Petrvla- když s* vrátili do "a ííf' ?fÍV