Transliterace ze gmu bylo wſyeczko znamo w zemi, v morzy, w hwyezdach tamo, Transkripce že jmu bylo všěcko známo v zemi, u[1] moři, v hvězdách tamo, ze gmu bylo wſyeczko znamo w zemi, v morzy, w hwyezdach tamo Vedlejší věta účinková – zanořená věta uvozená spojkou že vyjadřuje děj/stav, který je prezentován jako resultát maximální intenzity/míry vlastnosti/okolnosti/děje uvedených ve větě maticové. Jejich status je ovšem sporný, jelikož je nelze odlišit od vět způsobových: Ječel tak, aby ho nikdo nepoznal (moc? takovým způsobem?). Spíše jde o věty rezultativní: tzn. děj/ stav věty zanořené je prezentován jako výsledek děje/ stavu/ vlastnosti/ okolnosti uvedené ve větě maticové. Tento význam však není součástí významu spojky že – její význam je ostatně velmi obecný. Tento význam nepochybně souvisí s videm, není však na něj nutně vázán, jak svědčí novočeské věty, v nichž je větě zanořené obsaženo sloveso. jak/ž (tak) především ve 14. století, kdy jí v této funkci ještě konkuroval spojovací výraz jak(ž). V průběhu 15. století se jak v „účinkových“ větách přestalo užívat (Bauer 1960: 275) že (tak, tolik…) do této funkce se dostává jako obsahová spojka, je obvykle součástí komplexní fráze (verbální, nominální, adjektivní, adverbiální), v níž je obsažen výraz obsahující demonstrativní komponent: tak, takový, tolik. Pouze v souvětích, v nichž je věta zanořená součástí adjektivní (a také adverbiální) fráze, je obligátně přítomen tradičními gramatikami zdůrazňovaný moment intenzita/ míra (Petr byl tak veliký, že se dotýkal hlavou stropu). Etymologie že: *je-že = (‚to‘ + příklonné že) - je funkčně velmi bohatá = to je projev její sémantické vágnosti. Jako projev snahy odstranit tuto vágnost pak můžeme hodnotit případy jejího splynutí s korelativními výrazy – přestože, takže, protože... - původní význam je velmi obecný, zřejmě vyjadřovala, že obsah jí uvozené věty je reálný; věty, jejichž obsahy byly pojaty jako nereálné, byly uvozovány spojovacími výrazy by, aby. Během dalšího vývoje však tento význam spojka že ztratila. divže, bez mála, že … Tradičně bývají za „účinková“ považována ta souvětí, v nichž že kooperuje s výrazy, které v kombinaci s negací signalizují hraniční význam: v klasických gramatikách se význam těchto konstrukcí hodnotí tak, že vyjadřují propozici, k jejíž realizaci nechybělo/nechybí mnoho. V zásadě by bylo možno říct, že tato souvětí obsahují lexikální prostředky, které signalizují, že obsah věty zanořené se navzdory očekávání nerealizoval, byť k realizaci v ní vyjádřeného děje/ stavu nechybělo mnoho: bez mála – v těchto případech má že nepochybně status kompletivní spojky, která uvozuje větu náležející do nominální fráze div – původně jednočlenná věta, která měla význam ‚je podivu-hodné‘, na níž závisela obsahová věta se spojkou že. takže vzniklo gramatikalizací z korelativního tak a spojky že; postupně ztratilo hypotaktický status; v současné češtině to je následková spojka (je po imperativu, což hypotaktické spojky být nemohou; Petr nevolá, takže přijď) až (tak) jen význam hranice, přechod do jiného stadia Vznikl s největší pravděpodobností kombinací a+že, tj. komponentu a, z nějž se vyvinula spojka a, a komponentu -že, z nějž se vyvinul formant -ž. Výraz až má tedy velmi podobnou strukturu jako třeba polské i+že nebo česká kompletivní spojka že (*je-že). Ve staré češtině se objevuje jak původní podoba aže, tak také apokopovaná až Spojovací výraz až je v „účinkových“ větách běžný. V těchto větách je funkčně velmi blízký spojce že: podobně jako ona je součástí rozličných, obvykle komplexních frází, jež často obsahují výrazy tvořené deiktickým výrazem: na rozdíl od že je však modifikátorem (může se s že kombinovat, na rozdíl od jiných spojek nemůže po něm následovat, může se klást doprostřed věty). Z poslední vlastnosti by mohl plynout závěr, že až na rozdíl od že skutečně obsahuje významový moment „účinku“. Avšak při bližší analýze zkoumané distribuce až plyne, že ani samostatné až „účinkový“ význam nemá. V „účinkových“ souvětích se spojovacím výrazem až je podobně jako v případě výše analyzovaných vět se spojkou že přítomen moment rezultativní, spojovací výraz až však především vyjadřuje velmi obecný význam dosažení nebo překonání hranice (podobně jako v jiných spojovacích funkcích). Proto bývá i v těchto „účinkových“ větách doplněno o výrazy časového charakteru, které explicitně vyjadřují časové pojetí hranice až naposledy, až posledně, nebo které vyjadřují překvapivost realizace děje/ stavu věty zanořené až i: aby Vnitřní struktura tohoto výrazu je patrná na první pohled – skládá se z komponentu a, z nějž se vyvinula koordinační spojka a, a kondicionálového komponentu by. Spojka aby je v této funkci běžná od konce 14. století, kdy nahradila spojovací výraz by (Bauer 1960: 281; proces vzniku tohoto spojovacího výrazu je mnohem složitější, jeho interpretace ovšem není předmětem tohoto výklad). Ani v případě analyzovaných vět uvozených spojkou aby nelze jejich platnost hodnotit jako „účinkovou“. Funkčně jde o věty, které mají spíše status kompletivní: od takových, které jsou naplněním funkční pozice vytvořené předložkou, přes věty syntakticky vyžadované komparativem až po věty anticipované modifikátory vyjadřujícími intenzitu/míru. Významově je spojka aby podobně jako spojka že velmi obecná: vyjadřuje, že platnost obsahu věty zanořené je otevřená. V takto lexikálně obsazených strukturách pak proniká jako textový význam, interpretovatelný pomocí konverzačních implikatur význam neúčinnosti rezultativního vztahu. Významově tvoří tři okruhy: 1. V zanořené větě se vyjadřuje děj/ stav, který je výsledkem adekvátní/ dostatečné míry děje/ stavu/ vlastnosti/ okolnosti vyjádřené ve větě maticové. Spojka aby vnáší do těchto vět na rozdíl od že moment „náležitosti, žádoucnosti“: Čiňte pokání, však tak dokonalé, abyste skrze něj odpuštění hříchův svých dosáhli 2. Věta zanořená prezentuje propozici, jež je vzhledem k platnosti/neplatnosti děje/stavu/vlastnosti/okolnosti vyjádřené ve větě maticové chápána jako nedostatečná/neadekvátní. V takových větách lze pozorovat oscilaci mezi kladem a záporem: není partéka tak sucha, bych jě nerozmočil jichú (= polévkou) 3 Jinou syntaktickou strukturu mají komplexní fráze, v nichž je zanořená věta s aby předmětem srovnání. Věta zanořená vyjadřuje opak toho, co se očekává, že vysoká platnost vlastnosti může vyvolat. Tento moment zklamaného očekávání však signalizuje další komponent dodaný do jazykové struktury: 3.1 Zanořená věta následuje po komparativu, spojka aby se pojí s výrazem než. V těchto souvětích je intenzita/ míra děje/ stavu/ vlastnosti/ okolnosti vyjádřené ve větě maticové pojata relativně, tzn. že v takových strukturách je přítomen rys degree (Karlík–Hladká 2004): Aniž se tomu kdo divíti má, poněvadž sv. Albertus příjměním Veliký praví, že sprostné jedinké s pravou srdečnou utrpnosti na Umučení Syna Božího spominání, více užítku a platnosti přináší, než aby se kdo celý Rok postil na samém Chlebě a Vodě, každodenně se mrskal až do Krve, a k tomu i každodenně celý Žaltář sv. Davida se vymodlil TanMHor 6 3.2 Souvětí, v nichž je zanořená věta uvozená spojkou aby argumentem předložkové fráze na (to). Taková předložková fráze je obvykle vyžadována intenzifikujícími výrazy příliš, velmi, moc atd. Tyto výrazy signalizují, že daná vlastnost/ okolnost se ve své intenzitě/ míře nachází na maximální hodnotě: Petr byl příliš zkušený (na to), aby podlehl jejímu lacinému šarmu 3.3 Lze se setkat s jinými případy, v nichž je věta s aby součástí předložkové fráze, jejíž význam umožňuje účinkovou interpretaci: Ale co se dosavád nestalo, v budoucích Časích nepochybně se stane, když Osvícení a Učení Muži o to se přičiní, aby Pohanění Barbarství a Nelidství z Národu svého zvedli, Urození pak a Mocní zde na Světě svou Štědrotou v tom jim z Bohatství svého, jehož jim Bůh uděliti ráčil, nápomocní budou, aby aspoň Kněh Spisovatelové svou Práci vůbec vydati mohli, poněvadž málo kdo s to oboje býti může, aby Knihy dobré spisoval neb vykládal, i také na jejich Vydání nakládal; ... BeckPos a3 r Spojka že je polyfunkční bylo znamo přísudek jmenný se sponou znáti → zná-m-o deverbativní adjektivum, vyjadřuje vlastnost plynoucí ze zasažení dějem (rezultativnost poznané, známé) – mohlo také sloužit k vyjádření potenciálního zasažení dějem Schéma vývoje stsl. nediferencovaná dějová vlastnost plynoucí z neaktuálního vykonávání děje potenciální zasažení dějem stč. (nediferencovaná dějová) vlastnost plynoucí z neaktuálního vykonávání děje potenciální zasažení dějem výsledek děje střč. vlastnost plynoucí z neaktuálního vykonávání děje potenciální zasažení dějem výsledek děje účelová nvč. vlastnost plynoucí z neaktuálního vykonávání děje potenciální zasažení dějem výsledek děje účelová stsl. -mъ ve staroslověnštině dvě funkce 1/ slovotvorná přípona derivující adjektiva vyjadřující potenciální zasažení dějem, zejména v kombinaci s negací nevidomъ (‚neviditelný‘) 2/ participium pasivní, podobně jako n-ová nebo t-ová participia v současné češtině (zřejmě jen v jihoslovanském dialektu praslovanštiny, čeština tuto funkci nezná) -ьný mohl derivovat nespecifikovaná dějová jména, aktivní i pasivní, někdy mohl mít význam potenciálního zasažení dějem stč. -mý ve staré češtině jen pár lexikalizovaných slov, v nichž je původní gramatický význam m-ových derivátů nezřetelný, spíše se zdá, že je pouze pasivní (vědomý = původně zřejmě ‚poznaný, uvědomovaný‘, pitomý = původně ‚krmený‘, známý = ‚poznatelný/poznaný‘ -telný staročeská inovace, přípona sloužící k derivaci potenciálního zasažení dějem, během stč. období se objevuje varianta ‑tedlný nebo ‑dlný obvykle se uvažuje, že vzniklo spojením dvou formantů: -tel činitelských jmen a -ný nespecifikovaných dějových adjektiv (sporné, srov. Karlík) -ný tento sufix byl významově velmi vágní, většinou derivoval nespecifikovaná dějová jména, význam mohl být aktivní (hlučný), někdy pasivní (cúdný = ‚pěkný‘, derivováno od cúditi = ‚čistit‘) některé formace jsou interpretovatelné jako potenciální zasažení dějem (většinou v kombinaci se záporem – nepostižný = nepostižitelný) nvč. -telný základní prostředek -ný jen ve výjimečných případech štěpný wſyeczko podmět gmu V nepřízvučné poloze došlo k redukci samohlásky, z j vznikla pobočná slabika a nakonec j zaniklo, vznikly tak dvě varianty: příklonná a nepříklonná. Podobně vznikla podoba ho (< jeho). Podle Komárka (91) vznikly zřejmě v době, kdy byl přízvuk na poslední slabice. Vznik příklonných podob prý souvisí s jejich zařazení do systému osobních zájmen jemu > ^jmu > mu jeho > ^jho > ho Později se z tohoto zájmena stala stálá příklonka. Ve staré češtině ještě může být přízvučné. Slovosled příklonek podléhal během historického vývoje češtiny rozličným změnám. A/ Pozice příklonek se v češtině řídí pravidly 1/ Rytmickými (především) – pozice příklonky je za bezprostředně za přízvučným výrazem. a/ Jestliže příklonka závisí na verbu finitu, obvykle následuje za prvním kontituentem („větnou frází“). [Náš soused ze druhého patra][1] se[2] včera Petrušce krutě posmíval Ve staré češtině se mohla příklonka mechanicky klást za první člen rozvitého iniciálního větného členu: ten[1] sě[2] pes[1] všěm jiným počě radovati Ještě se objevuje v humanistické češtině. Prvním přízvučným členem může být i spojka. Ve staré a střední češtině někdy může následovat hned za spojkou a, ale, i, po nichž v nové češtině následovat nesmí Má hotov býti, kdyby jinši od Stolu vstávali, a[1] se[2] modliti chtěli b/ S rytmickým pravidlem souvisí to, že příklonka bývá odsunuta z koncové pozice ve větě: [Přědmluva Mistra Vavřincova v Kniehy snového vykládanie][1] tuto[2] sě[3] počíná etc. 2/ Gramatickými Zájmenná příklonka je ve starších vývojových fázích češtiny přitahována svým řídícím slovesným tvarem (bývá postavena za ním), to bývá obvykle považováno za projev starobylého kontaktního slovosledu – v současné češtině zastaralé: [Tomáš Garrigue Masaryk][1] zasloužil[2] se[3] o stát ×××× [Tomáš Garrigue Masaryk][1] se[2] zasloužil o stát 3/ Aktuálním členěním větným Příklonka je umístěna za prvním přízvučným členem rematické části věty Libušě[1] jě[2] sě[3] jú súditi B/ Ve staré češtině se liší řazení příklonek: Ješčež mi sě viece měte, // ž’ nevizu mého družěte, „Nejsem vinen v tom člověcě;// a toho sě dnes zmývaji, // že, což mu sě stane, nedbaji.“ w zemi, v morzy, w hwyezdach několikanásobné příslovečné určení místa předložka v si místní význam uchovala ve spojení s lokálem (význam polohový), původní spojení s akuzativem (ve významu směrovém) vejít5 u Prahu, vejíti v dóm bylo během 15. století nahrazeno předložkou do (mající původně význam blízký dnešní předložce k). Původní dynamický význam zůstal jen ve frazémech: bít se v prsa, podívat se v tu stranu (archaických) původně dvě formy *wъ/wъn tamo příslovečné určení místa ta-mo derivováno z t-ového demonstrativního kořene a přípony -mo (mající význam prostorové orientace) v dalším vývoji došlo k apokopě s mezistupněm v redukované podobě finálního vokálu ‑e tamo > tame > tam ________________________________ [1] Editoři transkribují s v.