CORE006 Přístupy k vědeckému poznání (blok diachronní lingvistiky) 1 Diachronní lingvistika ❖ Definice diachronní lingvistiky: zatímco tzv. synchronní lingvistika zkoumá jazykový systém v daném libovolném okamžiku, tzv. diachronní lingvistika zkoumá vývoj jazykového systému v čase. Tato klasifikace je z pera Ferdinanda de Saussurea (Kurs obecné lingvistiky). Časový bod i. jazykový systém vstup ↓ ii. jazykový systém´ mezistav ↓ iii. jazykový systém´´ výstup Diachronní vývoj je sled stavů systémů, přičemž i nulová změna je „změnou“. ❖ Typy diachronní lingvistiky: Rozlišujeme dva typy, každý s poněkud jiným metodickým rázem: prehistorickou (komparativní) a historickou lingvistiku. Def. Historická lingvistika zkoumá vývoj daného jazyka mezi dvěma (či více) stavy (stará čeština, nová čeština; vulgární latina, středověká francouzština apod.), známe tedy vstup a výstup a rekonstruujeme vývoj mezi těmito stavy. Def. Prehistorická lingvistika zkoumá vývoj jazyka před prvním doloženým stavem, metodologicky stojí zejména na komparaci s příbuznými stavy (proto je většinou zvaná srovnávací/komparativní) a na vnitřní rekonstrukci. prehistorická lingvistika ← ▪ ↔ historická lingvistika ↔ ▪ Příklad: Indoevropeistika je založená zejména na komparaci mezi nejstaršími doloženými fázemi jazyků (vstupní data: sti. pitar-, lat. pater, ř. πατήρ, gót. fadir, stir. athir → rekonstruujeme ide. *pəter- „otec“). Příklad: historická gramatika češtiny je založena na datech z různého období (vstupní data: stč. věra, střč. viera, nč. víra → stč. dlouhé ě se nejdříve ve středočeském období diftongizovalo a tento diftong se před novočeským obdobím opět monoftongizoval. 2 Vývoj jazyků: Témata: Jak a proč se jazyky mění? Můžeme zjistit, jak mluvili naši předkové? Mohla Eva mluvit s Adamem, a když ano, jak? ❖ Jak a proč se jazyky mění? Hláskové a morfologické změny a jejich důvody. Analogické vyrovnávání. Vznik a zánik fonémů i gramatických kategorií. Principy jazykových změn. ▪ V hláskosloví jsou důvody změn v zásadě dvojí: a) hláskový zákon (například palatalizace konsonantů před předními vokály); b) analogické vyrovnávání (tedy odstranění změny podle případu, kde ke změně nedošlo: ▪ V tvarosloví jsou důvody změn v zásadě dvojí: a) morfologický zákon; b) analogické vyrovnávání (viz níže) analogie Můžeme zjistit, jak mluvili naši předkové? Vnitřní rekonstrukce, komparace. Rekonstrukce a její epistemologické limity. Systém a popis jeho změn. ▪ jazyk je systém znaků, jako každý systém se skládá z prvků (fonémů, morfémů, slov apod.) a vztahů mezi nimi (opozic) ▪ změny v jazyce jsou vyjádřitelné jako sekvence změn (transformace systému) ▪ rekonstruované tvary jsou vždy více či méně přibližné, čím větší stáří, tím více narůstá riziko šumu ▪ první základní metodou diachronní lingvistiky je komparace: srovnáváme doložené tvary v daných jazycích (sti. pitar-, lat. pater, ř. πατήρ, gót. fadir, stir. athir → rekonstruujeme ide. *pəter- „otec“). ▪ druhou základní metodou je vnitřní rekonstrukce: ze stavu doloženého tvaru můžeme často pochopit původní strukturu ▪ stanovujeme bezvýjimečné zákony (nejtypičtěji na hláskách): lit. keturi, stsl. četyre a sti. čatur „4“ prozrazují, že v sl. a ind. se před původním *e palatalizovala velára na č. Původní stav zachován v litevštině, palatalizovaný stav ve stsl., v sti. došlo později ke splynutí *e, *o, *a ‒ právě palatalizace umožňuje určit, kde původně bylo *e! ▪ ale některé změny lze vyložit analogií (např. nč. domeček/domečku a sl. domček/domčeka jsou oba výsledkem analogického vyrovnání: v češtině s nominativem, ve slovenštině s nepřímými pády, obecně slovanský tvar byl: *domъčьkъ/ domъčьka. Ten byl v západoslovanštině vokalizován podle tzv. Havlíkova pravidla, které říká, že sudé jery se vokalizují na e a liché zanikají, počítáno od konce, obecně západoslovanský tvar tedy byl: *domček/ domečka ‒ ostatně česká koncovka gen. sg. neživotných je analogicky přejatá od původních u-kmenů vzoru synъ/synu) ▪ a některé jsou prostě nahodilé jednotlivosti (srov. lat. crocodilus a it. coccodrilo ‒ nejde o výsledek hláskového zákona, ani analogie, ale o artikulační přesun známý jen odtud). ❖ Mohla Eva mluvit s Adamem, a když ano, jak? „Fysikální“ limity rekonstrukce (nostratický prajazyk nebo šum?). Větvení stromů a vlny na jezeře. ▪ limitujícím faktorem rekonstrukcí je samotná povaha změn jazyka: hlásky vznikají štěpením (např. při palatalizaci), naopak splývají (například ide. *D a *Dh splynuly v baltoslovanštině, keltštině, chetitštině a íránštině do *D) ▪ protože vycházíme z doloženého stavu, rekonstrukce je vždy aproximativní… jednotlivé přechody mezi stavy nejsou vždy vzájemně jednoznačné (štěpení vs. splynutí), navíc může dojít k tzv. posouváním (počet prvků i jejich vztahy je zachován, ale dochází k přehodnocení hodnot prvků). ▪ míra nejistoty (šumu) narůstá se stářím, navíc nelze použít rekonstruované stavy jako základ další rekonstrukce ‒ to limituje možnosti najít „prajazyk za prajazyky“, natož mytický „jazyk Ráje“ (či lidověji: první jazyk prvních lidí) .