Studijní text: Od národopisu k evropské etnologii

• evropské osvícenství, preromantismus a romantismus – formování zájmu o "nezkaženého" člověka, hledání čistoty a ideálu ve venkovských tradicích
• "Volksgeist" (duch národa) – zájem o jazyk, písně, pohádky – první polovina 19. století
• vytváření prvních teorií – mytologická, migrační – které se promítly do postupného utváření odborného náhledu na problematiku lidové kultury

Označení pro dnešní etnologii se v průběhu 19. a 20. století vyvíjela, do vývoje vstupovala nejenom dobová úroveň vědy, ale i národní označení v jednotlivých zemích, dodnes je obvyklé u odborné veřejnosti paralelní používání více termínů:

Volkskunde (věda o národu nebo věda o lidu), Völkerkunde – věda o národech (především mimoevropských); koncept se vytvořil v druhé polovině 19. století

Národopis – český překlad termínu Volkskunde

Etnografie – vnímána jako disciplína zabývající se popisem lidských kultur

Etnologie – vnímána na rozdíl od etnografie jako disciplína srovnávací; jako označení pro univerzitní obor se etnologie objevuje v Evropě na počátku 20. století

Folkloristika – disciplína zabývající se studiem folkloru (projevy hudební, taneční, slovesné, dramatické v rámci kultury tradiční, včetně dětského folkloru); dnes chápána jako součást etnologie, vyvíjela se však také v oblasti dalších příbuzných oborů (muzikologie, literární věda) a na jejich metodologické platformě

Evropská etnologie – koncept švédského badatele Sigurda Erixona (stať Regional European Ethnology z r. 1937) – obrat od tradičního výzkumu venkova ke studiu životního stylu jednotlivých evropských národů; oficiální přijetí obsahu pro odborné studium se uskutečnilo na etnologickém kongresu v roce 1955 v Arnhemu – přijat termín evropská etnologie; je kladen důraz na studium člověka z hlediska jeho sociokulturních vazeb, člověk není vnímán jen jako nositel, ale také jako tvůrce kulturních projevů, je zkoumána současnost a každodennost, kultura všedního dne

Rozšiřující studijní materiál

Studijní text: Kulturní a sociální antropologie jako příbuzné obory

Antropologie – věda o člověku; její počátky, resp. počátky kulturní antropologie, se vztahují v 19. století ke studiu témat, kterými se do té doby nezabývali badatelé v jiných oborech. První antropologové se soustřeďovali v anglosaských zemích především na tzv. neliterární, "primitivní", "divošské" národy (etnika). Začaly se formovat první teoretické proudy (evolucionismus, difuzionismus, funkcionalismus). V polovině 20. století se univerzitní antropologie dělila na fyzickou (biologickou), kulturní, lingvistickou a na archeologii. Uvnitř těchto disciplín se vyvinuly další specializace).

Základní premisa antropologie – holistický přístup, tedy přístup k systému jako celku; zdůrazňují se souvislosti mezi různými stránkami lidského života, což pomáhá pochopit člověka v celé jeho složitosti – kulturní, sociální i biologické.

Kulturní antropologie – vnímána jako disciplína, která studuje člověka jako tvůrce kultury; její geneze se váže zejména k americkému prostředí; hlavní kategorií studia je pojem kultura v širokém pojetí, předmětem výzkumu byly v počátcích zejména preliterární společnosti.

Sociální antropologie – vztahuje se zejména k rozvoji vědy ve Velké Británii; preferuje pojem společnost, klade důraz na studium projevů v kontextu sociální struktury.

Kulturní a sociální antropologie – neustálé sbližování, integrace výzkumných metod a technik, nové pojetí syntetické sociokulturní antropologie.

Kvalitativní zvrat ve vývoji kulturní a sociální antropologie – terénní výzkum. Základem se stal empirický sběr dat ve studovaných kulturách. V britské sociální antropologii metodu terénního výzkumu rozpracovali Bronislav Malinowski (1884–1942) a Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881–1955). V americké kulturní antropologii zejména Franz Boas (1858–1942) a jeho žáci. Podstatným se stalo tzv. zúčastněné pozorování (participant observarvation), které předpokládá komunikaci v místním jazyce.

Studijní text: Národ – centrální termín národopisu?

Národ je jedním z nejužívanějších pojmů sociálních a politických věd. Latinský výraz "natio" označoval osoby stejného původu a rodové spřízněnosti, výraz "populus" se vztahoval většinou k plnoprávnýjm občanům starého Říma. Tato základní dvojice pojmů ve středověku získala v evropských jazycích opačný významový smysl než v antice. Francouzský a anglický pojem "nation" získal politický obsah – ztotožnil se národ a stát. Výraz "people" se začal vztahovat k politicky bezprávnému obyvatelstvu.

Obecně je národ charakterizován jako velké společenství lidí, kteří jsou navzájem spojeni kombinací několika druhů objektivních vztahů (hospodářských, politických, územních, jazykových, kulturních, náboženských) a odrazem těchto vztahů ve společenském vědomí.

V nepřesném užívání je často národ ztotožňován se suverénním státem. Ideální typ národního státu v čisté podobě se však v podstatě nevyskytuje.

Národ jako kategorie měl často v dějinách lidstva klíčovou úlohu. Při studiu národů lze v odborné literatuře odlišit dvě konceptuální linie:

primordialismus – označení pro teorie, které považují národ za odvěkou kategorii (spadá sem většina úvah o národu z 19. století); termín primordiální poprvé použil americký sociolog Edward Shils (1910–1995) na konci 50. let 20. století;

konstruktivismus – označení pro teorie, které nevnímají národ jako odvěkou kategorii, ale jako dílo moderní doby, jako produkt specifických společenských a historických podmínek; nastoluje se otázka, zda si člověk uvědomuje svou příslušnost k národu, zda k němu chce patřit či nikoli.

Ačkoli starší termín národopis obsahuje v sobě přímo slovo národ, a ačkoli první národopisné snahy v 19. století v Evropě většinou pramenily i z impulsů formování novodobých a nezávislých moderních národů, nelze dnes vnímat národ jako kategorii etnologického studia, protože mnohá etnika se nezformovala v národ podle jeho kritérií. I když se v literatuře objevují klasifikace, které se snaží tuto nerovnováhu odstranit (např. Jaroslav Krejčí /1916 – 2014/, viz kategorizace národů v Evropě: národy v plném slova smyslu, které jsou identifikovány všemi objektivními aspekty; národy etnické, které nemají svůj stát, ale mají jazyk nebo náboženství; národy politické, jejichž identita je dána jen politickým statusem), základní entitou pro etnologické studium je etnikum.

Studijní text: Etnické teorie a etnicita

Etnikum – souhrn lidí, kteří mají společnou etnicitu a etnickou příslušnost odlišných od jiných skupin. Etnikum nemusí být prostorově ani organizačně homogenní, je to pouze vyjádření skutečnosti, že určité skupiny lidí mají svou vlastní etnicitu. Etymologickým základem je řecké slovo "ethnos" – v překladu národ, národnost, kmen, rasa aj. Synonymem etnika je také termín etnická skupina.

Etnicita – otevřený a dynamický systém vzájemně se ovlivňujících prvků, které vznikají, reprodukují se a zanikají v kultuře a společnosti. Některé prvky etnicity jsou tzv. objektivní (např. teritorium, jazyk), jiné subjektivní (např. postoje, zvyklosti, hodnotový systém). Nositelem etnicity je jednotlivec, ale jeho etnicita dostává smysl teprve ve skupině lidí se stejnou nebo odlišnou etnicitou.

Etnická příslušnost – projev vědomí o existenci tohoto systému (tedy etnicity), je to sounáležitost jednotlivce s etnickým společenstvím na základě subjektivních a objektivních komponentů jeho etnicity. Jednotlivec může deklarovat určitou etnickou příslušnost nejen na základě svého etnického vědomí, ale i na základě ideových nebo oportunních úvah (po zvážení prospěšnosti volby).

Další pojmy související s problematikou etnických teorií:

Migrace – přesun jednotlivců a skupin v prostoru z různých příčin (ekonomické, politické, náboženské). Rozlišuje se migrace primární (do dosud neosídlených oblastí) a sekundární, která předpokládá kontakt s místním obyvatelstvem a z toho plynoucí adaptaci a akulturaci. Migrace může být také vnitřní (v rámci jedné země) a vnější – zde se rozlišuje emigrace (vystěhovalectví) a imigrace (přistěhovalectví).

Akulturace – proces sociálních a kulturních změn, které vznikají v důsledku kontaktu různých kultur (klasické vymezení pojmu v roce 1935 – Robert Redfield, Ralph Linton, Melville J. Herskovits).

Integrace – proces postupného začleňování migrantů do struktur domácího obyvatelstva. Na rozdíl od asimilace je v rámci integrace protor pro částečné zachování kulturních specifik přistěhovalců.

Asimilace – přizpůsobení se přistěhovalců okolní většinové společnosti. Proces asimilace obsahuje zvládnutí nového jazyka a přijetí nové kultury a zvyklostí.

Multikulturalismus – filozofický a a sociální proud, který vychází z představy, že v jednom státě mohou žít ve vzájemné spolupráci jednotlivci či skupiny různého původu, s odlišnou kulturou, jazykem a hodnotami.

Transnacionalismus – vymezuje se proti migračním teoriím asimilacionismu a multikulturalismu. Podstatou transnacionální teorie migrace je koncepce sociálních sítí a polí, která není založena na představě místa původu a místa přesídlení jako dvou oddělených jednotek. Transnacionalismus je proces, pomocí něhož migranti vytvářejí sítě, jež je spojují se zemí jejich původu a se zemí, v níž se usídlili. Adaptace migrantů do novéhom prostředí nevede ke zpřetrhání sítí se zemí původu.

Identita – totožnost jedince, na jejíž formování má vliv řada faktorů (biologické, generační, kulturní, sociální, ekonomické aj.). Jedinec si identitu vytváří aktivně na základě svého jednání a chování, nebo pasivně narozením do určitých struktur. Identita je mnohovrstená a proměnlivá.

Studijní text: Nacionalismus ve světle etnologie

Nacionalismus – v nejširším slova smyslu je to kolektivní identita lidského společenství na základě projektu národa, který vychází z představy společných dějin a osudů.

Rozmach evropského nacionalismu – období Francouzské revoluce, v němž byl národ ztotožněn s "masami"; německý romantismus – vazba národa ke státu, hledání "duše národa".

Nacionalismus lze dělit na:

• občanský (dobrovolný závazek k vymezeným právům a povinnostem)
• etnický (založen na biologických a kulturních principech)

Hlavní proud v bádání o národě a nacionalismus – konstruktivistický; k hlavním osobnostem této teorie se řadí Ernest Gellner (1925–1995), Benedict Anderson (1936), Eric Hobsbawm (1917–2012).

Základní dílo Ernesta Gellnera – Národy a nacionalismus (1988, čes. 1993), další volně navazující prací je Nacionalismus (1997, čes. 2003); výchozí rovina autorových úvah o nacionalismu souvisí s tvrzením, že evropské národy a nacionalismus jsou fenomény moderní doby, tedy 19. a 20. století.

Benedict Anderson – práce Imagined Communities (1983) – národ je "imaginární" společností konstruovanou různými poltickými technikami, je pomyslný, ohraničený, svrchovaný a je komunitou.

Studijní text: Kultura a její kategorie

Kultura – jedna z centrálních kategorií společenských věd. V nejširším pojetí je to lidský způsob organizace a rozvoje činnosti, která se projevuje ve výsledcích duševní a fyzické práce.

V roce 45 př. nl. l. Marcus Tullius Cicero označil filozofii jako "kulturu ducha" – základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti.

Renesance a humanismus – oživení antického významu pojmu kultura, ale také význam nový: hraniční čára mezi člověkem a přírodou.

Johann Gotfried Herder – Myšlenky k filozofii dějin lidstva (1784–1791) – kultura je specifickým lidským nástrojem adaptace k prostředí, v sebeutváření člověka hraje hlavní roli kulturní tradice, nenexistují nekulturní národy. Kultura je pro J. G. Herdera proudem mravní energie, který udržuje jeho integritu. Naproti tomu civilizace je jen nánosem zvyků, zákonů a technických znalostí. Národy mohou sdílet civilizaci, ve své kultuře však zůstanou rozdílné.

Představitelé německého romantismu (Schelling, Fichte, Scihller ad.) interpretovali kulturu spolu s J. G. Herderem jako určující podstatu národa, která zanechává svůj otisk i na nejnepatrnějších událostech. Je to pojetípartikularistické – kultura je vnímána jako něco odlišného od jiných.

Klasičtí myslitelé, např. Wilhelm von Humboldt, vnímali kulturu jako kultivaci, takže kulturu neměl každý, pokud se jí nemohl naučit. Je to pojetí univerzalistické – kultivovaný člověk vnímá lidstvo jako celek, má pochopení pro lidský život ve všech jeho formách.

Vývoj pojmu kultura lze dále sledovat ve dvou paralelních liniích:

1. axiologické pojetí (kořeny v antice, v dílech renesančních humanislů a německých osvícenců), rozpracováno později v dílech představitelů německé klasické filozofie – I. Kant, G. W. F. Hegel). Byla konstituována filozofická dimenze pojmu kultura, pro kterou je charakterická tendence interpretovat kulturu jako jev abstrahovanýz celku společenského vývoje.
2. interpretace kultury ve spektru nových speciálních disciplín (antropologie, etnologie, sociologie, psychologie ad.). Antropologické pojetí nemá hodnotící význam, předpokládá mnoho specifických kultur příslušejících různým společenstvím, srovnává jednotlivé sociokulturní systémy. První antropologické vymezení pojmu kultura podal Edward Burnett Tylor (1832–1917) – Primitivní kultura (1871): kultura neboli civilizace je složitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.

V průběhu 20. století se rozvíjí teorie kultury v rámci nastupujících směrů (difuzionismus, funkcionalismus, strukturalismus, psychologická antropologie, neoevolucionismus ad.).

Američtí antropologové Alfred L. Kroeber a Clyde Kluckhohn v roce 1952 analyzovali více než 150 definic kultury: kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování.

Subkultura – jakákoli kultura, která je součástí rozsáhlejší instituce kultury, s níž má některé složky společné, jiné rozdílné. Míra rozdílnosti subkultury od celé kultury je pohyblivá, může to být rozdíl minimální, ale může být tato kultura zcela v opozici, tzv. kontrakultura (protikultura). Velikost a charakter rozdílů je dán celou řadou faktorů – věk, profese, náboženství, sociální pozice aj.

Kulturní relativismus – teoretický a metodologický přístup ke studiu kulturních jevů, který předpokládá, že jednotlivé kultury jsou jedinečné a je možné je poznat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Tato koncepce se zrodila na počátku 20. století v opozici k evolucionistickému evropocentrismu, kdy se hodnotil způsob života jiných na základě srovnání s hodnotami evropské kultury. Vznik koncepce kulturního relativismu – Leo Frobenius (1873–1938), do antropologických výzkumů jej uvedl Franz Boas (1858–1942).

Enkulturace – proces včleňování jedince do kultury, který je úzce spjatý se socializací. Je to proces vědomý i nevědomý, má jak komplexní, tak selektivní charakter. Autorem termínu je americký antropolog Melville Jean Herskovits (1895–1963).

Kulturní determinismus – model, který předpokládá, že rozhodující roli při formování lidského chování hrají nikoli biologické, ale kulturní faktory.

Kulturní univerzálie – pojem sloužící k označení kulturních prvků a kategorií, které existují ve všech lidských kulturách.

Studijní text: Jazyk a komunikace

Jazyk – historicky vzniklý systém znaků, který primárně slouží k dorozumívání mezi jedinci, skupinami, či příslušníky různých etnik. Jazykové schopnosti jsou vázány výlučně na člověka a formovaly se spolu s ním. Představa o původu jazyka není určitá (polygenetická x monogenetická teorie).

V současnosti se odhaduje existence 6 000 jazyků, jejich diverzita se ale zmenšuje. Jazykově nejbohatší je Asie (32 % všech známých jazyků), jazykově nejchudší je Evropa (3 %). Změny složek jazyka neprobíhají stejným tempem, nejrychlejším změnám podléhá slovní zásoba (změny jsou patrné u dvou po sobě jdoucích generací), konzervativnější je vývoj gramatiky.

Lingvistická antropologie – zabývá se studiem vztahů jazyka, kultury a myšlení v mrůzných sociokulturních systémech. Prvními objekty antropologických výzkumů byly jazyky předliterárních společností, postupně se spektrum výzkumů rozšířilo i na společnosti moderní. Problematikou vztahu jazyka, společnosti a kultury se zabývali již J. G. Herder a W. von Humboldt. Lingvistická antropologie se ale zformovala až ve 20. století na základě moderní lingvistiky (Ferdinand de Saussure, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, Roman Jakobson ad.).

Základy lingvistické antropologie položil Franz Boas, který studoval indiánské jazyky, k dalšímu rozvoji přispěli Edward Sapir (1884–1935) a Benjamin Lee Whorf (1897–1941), tzv. Sapir-Whorfova hypotéza:

1. Modely vnímání a interpretace světa jsou ovlivněny jazykovým systémem, ve kterém jsem byli vychováváni a v jehož kategoriích myslíme.
2. Lidé různých kultur vnímají svět v důsledku rozdílu mezi jazykovými systémy, které jsou odrazem různých prostředí.

Originální syntézu lingvistické antropologie přinesl strukturalismus, zejména Claude Lévi-Strauss.

Blízko k lingvistické antropologii má sociolingvistika, která studuje vztahy mezi jazykem a společností: je to "studium způsobů, kterými řeč člověka předává sociální informaci" (Susan Phillipsová, 1980). Jazyky a styly řeči jsou důležitým odznakem etnické a sociální identity.

Idiolekt – individuální řečová varianta

Dialekt – forma jazyka užívaná členy regionální, etnické nebo sociální skupiny

Multilingvismus – schopnost užívat dva nebo více jazyků

Bilingvismus – schopnost užívat úplně a stejně dva jazyky

Diglosie –schopnost užívat dvou variant jazyka řečového společenství (jazyk běžně mluvený, nižší, a jazyk formální, vyšší)

Studijní text: Tradice a problematika venkovské kultury

Tradice – termín odvozen od latinského slova "traditio" (předávání, odevzdávání). Obecně je tradice chápána jako předávání kulturních – duchovních, sociálních a materiálních hodnot, z generaci na generaci. Je to proces do velké míry neuvědomělý, imanentní.

V jednotlivých vědních disciplínách může pojem tradice získávat různé významy. V archeologii jde o udržování a získávání stále stejných výrobních technik, je často spojována s vlastním pojmem kultura. Sociologie studuje tradici v rámci socializačních procesů, je vnímána často jako protiklad k moderním jevům. Etnologie odkazuje v případě tradice na soubory jevů, nebo na celé kultury, kde se předpokládá, že doba jejich vrcholné existence leží v minulosti, ale určitým způsobem dožívají tyto kultury i v současnosti – ovlivňují současnou kulturu i společnost, jsou její součástí. Výzkum tradice a jevů, které jsou považována za tradiční, patří k k jádru etnologického bádání.

V 60. a 70. letech 20. století začala být tradice chápána také jako jedna z možností sociálních konstruktů, tedy že tradice může vzniknout i v současnosti, ale může být vnímána jako jev minulý.

V počátcích etnologie byla tradice dávána do souvislosti především se studium venkovské kultury, resp. tradiční lidové kultury. Jejím těžištěm byl zemědělský venkov tvořený sociálně homogenními vrstvami obyvatel, většinou méně majetných. Byla protikladem kultury umělé, která byla založena na vzdělanosti.

Etnokulturní tradice – specifikace tradice v širokém smyslu kultury i etnicity; zastřešující pojem pro jevy a procesy svázané s lidovou kulturou (ale nejen s ní). Pojem souvisí s rozšířením studia klasického národopisu a s rozvojem moderní etnologie – nezkoumá se již jen tradiční lidová kultura, ale každodennost člověka a mnohé jevy z kultury masové. Sama každodennost v moderní společnosti však neztratila své vazby k tradici, ať již kontinuální, přerušované či zcela nové.

Rozšiřující studijní materiál

Studijní text: Urbánní antropologie

Urbánní antropologie, antropologie města – studium kultury současných městských společností. Její vznik souvisí s proměnou tradiční kultury tzv. přírodních národů, s urbanizací a s industrializací. Ke vzniku antropologie města přispěla Chicagská sociologická škola ve 20. a 30. letech 20. století. Další rozvoj ve 40. a 50. letech 20. století je spojen se studiem rozdílů mezi městem a venkovem, v 60. letech problematika urbanizace a industrializace rozvojových zemí, studium migrace z venkova do měst, 60. a 70. léta 20. století studium kultur městských populací vyspělých zemí, etnologie velkoměsta.

Lze rozlišit tri orientace v urbánní etnologii:

1. etnologie města obecně (město je definováno jako prostředí, kde se lidé většinou navzájem neznají, kde se navazují často nepředvídané vztahy a kde sociální struktura umožňuje krátké a rychlé kontakty; město je nahlíženo jako protiklad vesnice);
2. etnologie určitého města;
3. etnologie ve městě (nejrůznější etnologické výzkumy, jejichž předmět se nachází ve městě; nemusí ještě jít o urbánní etnologii, která vyžaduje, aby město nebylo pouhou pasívní dekorací, ale aby urbánní kontext hrál hlavní roli v organizaci sociálních vztahů).

Kultura chudoby – koncept, jehož autorem je Oscar Lewis; studoval nejchudší vrstvy a jejich rodinný život především v Mexiku a v USA (Portoriko, San Juan a příbuzných 50 rodin v New Yorku): "Jako antropolog jsem se snažil chápat chudobu a její doprovodné znaky jako kulturu, nebo přesněji řečeno subkulturu se svou vlastní strukturou a logickým základem, jako způsob života, který rodovými liniemi přechází z generace na generaci. ... Kultura chudoby se může zrodit v rozmanitých historických kontextech. Nejvíce ale roste a vzkvétá ve společnostech, které splňují následující soubor podmínek: 1. peněžní ekonomika, námezdní práce a výroba pro zisk; 2. trvale vysoká míra nezaměstnanosti nekvalifikované pracovní síly; 3. nízké mzdy; 4. neschopnost poskytnout obyvatelům s nízkým příjmem sociální, politckou a ekonomickou organizaci.....;6. soubor hodnot dominantní třídy, ve kterém se zdůrazňuje hromadění bohatství a majetku........ Kultura chudby ale není pouze adaptací na soubor objektivních podmínek širší společnosti. Jakmile začne existovat, má tendenci se skrze svůj účinek na děti zachovávat a přenášet z generace na generaci." (Oscar Lewis, 1965)

Rozšiřující studijní materiál

Studijní text: Tradiční lidová kultura a její pozice v moderní společnosti

Od dob romantického zájmu o lidovou kulturu venkova na počátku 19. století se dá v evropském prostředí vysledovat stále větší zájem o její projevy, jež postupně měnily či zcela ztrácely svou v každodenním životě člověka.

V českém prostoru měla klíčový význam Národopisná výstava českoslovanská, která se konala v roce 1895 v Praze a která nejenom stála u zrodu vědeckého národopisu, ale zejména u vnímání tradiční lidové kultury jako kultury národní. Výzva k uspořádání výstavy byla vydána v roce 1891. Její příprava vedla ke sběratelské činnost, zakládaly se národopisné odbory v jednotlivých regionech, instalovaly se místní výstavy. Živá vystoupení na výstavě vedla i v následujících letech k podobným akcím a vzniku tzv. národopisných rokům, které můžeme vnímat jako počátky folklorního hnutí a festivalů (Moravský rok v Brně v roce 1914, Valašský rok v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1925 ad.).

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla lidová kultura podporována osvětovými organizacemi – státní podpora. Oblast lidové kultury se dostávala i do zájmu politických stran (Agrární strana, přejmenovaná na Republikánskou stranu československého venkova). V meziválečném období se rozrůstala činnost tzv. krúžků, a to jak ve městech, tak na venkově.

Po druhé světové válce, resp. po roce 1948, vstoupila lidová kultura do zcela nových společenských kontextů, začalo se rozvíjet folklorní hnutí pod tlakem komunistické ideologie, vypjatý byl zejména přelom 40. a 50. let 20. století – tzv. nová tvorba (ve formách lidových projevů zcela novodobý obsah), aktivismus (např. na 1. celostátní spartakiádě v roce 1955 Veselice krojových skupin, které se zúčastnilo 12 000 účinkujících).

Konec 50. let 20. století přinesl reflexi tohoto období, o kterém se hovoří jako o tíze folkloru (Vladimír Mináč, 1958). Nastal návrat k původním tradicím lidové kultury, rozvíjela se umělecká činnost na scéně, osvětové instituce podporovaly odborné zpracování a udržování tradic, kromě souborů městského typu vznikaly venkovské folklorní skupiny ad.

Od 60. let 20. století se v etnologii v teoretické rovině začala rozvíjet problematika folklorismu; němečtí badatelé Hans Moser (1903–1990) – "zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky", Walter Wiora (1903–1997) – "druhá existence folkloru", Hermann Bausinger (1926) – "používání folkloru mimo své původní prostředí s novými funkcemi a s novým cílem".

Folklorismus čerpá z lidové tradice inspiruje se jí, rekonstruuje či napodobuje.

V rámci folklorismu můžeme hovořit o folklorismu hudebním, tanečním, slovesném, výtvarném. Pro tuto oblast se objevují i další termíny, např. etnokulturní tradice (viz Tradice a problematika venkovské kultury).

Kulturní dědictví – soubor hodnot shromažďovaných, uchovávaných a předávaných z generace na generaci. Zahrnuje projevy hmotné (materiální) a nehmotné (nemateriální) kultury. Kulturní dědictví je základem kulturní identity.

Cvičný test

Krátký cvičný test sloužící ke zopakování základních etnologických pojmů.

Seminární práce