NEMOCNIČNÍ POKOJ Č. 9
Maďarský příklad
V každém velkém období lidské kultury můžeme najít jakýsi „nákladní motiv", který se více méně projevuje v jednotlivých uměleckých dílech a svým způsobem charakteri-suje jejich příslušnost k epoše jejich vzniku. Jestliže je nepochybné pro italskou renesanci tímto motivem slunečná radost ze života, z dotyku se světem, opojení krásou lidské tělesnosti a hmotnosti, jestliže je pro francouzský realismus minulého století tímto základním motivem motiv „ztracených ilusí", pak je stejně nepochybně pro současné umění socialistické tímto základním motivem pathos prostého hrdinství člověka všedního dne. Pathos aktivního, bojujícího humanismu. Tento pathos je nám na současných dílech nejdražši, neboť on je odrazem úsilí o změnu společenských vztahů mezi lidmi, odrazem nástupu a formování nové společnosti. Proto také, ať vědomě či nevědomě, hledáme jeho projevy v každém uměleckém díle, a čím více a plněji vyjádřených jich v něm najdeme, tím více jsme uspokojeni, neboť jsme našli něco, co je nám nej-vlastnější, našli jsme v něm část sebe samých. V tomto smyslu je i ono volání po člověku, které se čím dále tím hlasitěji ozývá ve všech současných diskusích o uměni, příznačným projevem naší doby, mentality dnešního člověka. Není to jen odraz rozčarování ze schematismu, není to jen polemika s ním, nýbrž je to nejvlastnější projev dnešního lidství, to usilovné snažení o novou společnost, v níž orávě princip aktivního humanismu se stává jedním z nejpříznačnějších. Pravda, pathos všedního hrdinství není ničím novým; je charakteristickým projevem každého progresivního hnutí v dějinách lidstva, ale je stejně pravda, že se dosud nikdy neprojevil tak silně a tak výrazně jako právě nyní. A ani to není způsobeno ničím náhodným, nýbrž je to jen důsledek skutečnosti, Že_doposud nikdy nebyly hospodářské a společenské podmínky tak příznivé pro vznik humanistického pathosu všedního hrdinství jako dnes, neboť dosud nikdy v dějinách společnosti nebyl prostý člověk tak hluboce osobně zúčastněn společenského dění.
Pathos všedního hrdinství je odrazem úsilí o změnu společenských vztahů mezi lidmi; tato změna nepřichází sama sebou, nýbrž je nutno ji vybojovat, staré vztahy jsou nahrazeny novými jen v procesu zápasu o ně. Chci tím říci, že se vznikem podmínek vytvoření socialistické společnosti a s počátkem jejího budování nevymizela nutnost boje o tuto společnost. Současné lidstvo nedostane lepší zítřek zadarmo, nýbrž musí si
336
ho vydobýt nejen na staré společnosti, ale i v boji s pozůstatky této staré společnosti v sobě, s jejich starými i novými projevy. To platilo lidské společnosti vůbec, stejně jako o každém jedinci zvlášť. Řečeno morálkou i Majakovského „Ledové sprchy" nikdo nedostane jízdenku do komunismu pro pěkné oči a staré zásluhy...
Proč tento dlouhý a obecný úvod k recensi o jediném maďarském filmu?
Nejenomjproto, že tento film si podobné zamyšlení přímo vynutil, ne jenom proto, j že není jediným dílem maďarského filmového umění, které podobné myšlenky vzbuzuje, ale proto, že v naší kinematografii nevzniklo dílo, jež by stejně účinně hovořilo k dneška, jež by stejně plně obsáhlo jeho tendence a jež by mu stejně nekompromisně sloužilo. Tedy proto, že naše filmové umění nenalezlo dosud sílu dát své prostředky plně do služeb zápasu o nové vztahy mezi lidmi, že ještě dosud neřeklo své zásadní: „Ano, ano; ne, ne", které od něho již řadu let očekáváme. Nechci tím říci, že u nás nebyla učiněna řada pokusů o vytvoření podobného díla. Bohužel, al na několik málo výjimek nemohly tyto pokusy uspokojit, jako nemůže uspokojit ani řada pasivně traktovaných historických barevných „monstrefilmů", vytvořených bei vášnivé umělecké potřeby hovořit k dnešku. Očekáváme prostě od našich filmových pracovníků díla nekompromisního občanského uvědomění, a jelikož se nám jich nedostává, závistivě hledíme na sever, jih, západ i východ, do Polska, Maďarska, Itálie a Sovětského svazu, kde podobná díla vznikají. Avšak bude jistě lépe, zanecháme-li stesku na naše filmové umění a jeho pracovníky a zaměříme-li se raději k tomu, co je tentokráte mým úkolem — k recensi filmu „Nemocniční pokoj č. 9".
Hlavní hrdina filmu Gáspár Tóth je „hr- J dinou naší doby". Obyčejný, prostý člověk. Není ani „rytířem zlaté hvězdy", ani vynikajícím veřejným činitelem. Je to dělník, zámečník, jeden z řadových funkcionářů strany. Dokonale nenápadný, všední, jeden z těch, s kterými se každé ráno tlačíme v tramvaji.^Hrdinský, nový je jeho vztah k lidem i věcem, jeho pocit spoluodpovědnosti za vše, co se kolem něho děje. Je budovatelem a také hospodářem nové společnosti. Je to člověk, který si uvědomuje svou cenu, cenu své práce a stejně chápe i cenu ostatních lidí. Člověk hrdý, rovný, přímý, řečeno nejstručněji, je to člověk s pocitem dělníka osvobozené práce. Tento Gáspár Tóth trpí již delší dobu žaludeční chorobou. Jednoho dne
■wniuu piai_e íiiiouli a lim adaiw priDeu
nu. Hrdina se dostane do nemocnice, do ■koie č. 9.
Nové prostředí,  nové  tváře, neznámé by mezi lidmi, nový, doposud nepozna-1 jak se Tóthovi zdá, prázdný a zahálčivý "1 života, to všechno ho z počátku po-I tísní. Připadá mu, jako by tu přestal ověkem a stal se jen případem. Doktor si mu při prohlídce div nevynadá a lEma nejedná s pacienty o nic vlídněji. ou, když se Tóth marně dožaduje uti-ho prostředku a inspekčního lékaře, i o tom do knihy stížností. Jeho zápis ' jako kámen vhozený do kaluže sto-ody. Vzbouří celou nemocnici, v prud-sledu událostí se najednou odhalují téry lidí, jako větrem odvátá pleva 1 slupky a masky a zůstává jen ohnáno.
lidé a jakých charakterů jsou ti, rými se Tóth dostává do konfliktu? :jprve je tu doktor Málnási, mladý, podle rozhodně talentovaný lékař. Málriási itm z těch miláčků štěstěny, kteří v ži-získávají všechno velmi snadno. Má tiý a sympatický zevnějšek, podmani-ystupování; lehce okouzluje ženy i své "zené. Ale stejně lehce život i bere, je pestrokřídlý motýl a domnívá se, že hno je stvořeno k tomu, aby se mu obdivovalo. 2eny jsou proto, aby je mohl okouzlovat, pacienti proto, aby na nich mohl demonstrovat své nadání, lehkost kombinace a úsudku. Jeho povrchnost a egocentrismus zabiji jeho talent. Málnási je špatný lékař, domnívá se, že jemu každá nedbalost a ne-odpovědnost projde. Je to člověk zkažený těmi, kdo ho hýčkali, jeho nadřízeným profesorem Langem, který se v něm, jak se říká, jen vidi. Málnási by mohl být člověk společensky užitečný, nebýt jeho ješitnosti, jeho sobectví, jeho snahy ne pracovat, nýbrž dělat kariéru. Je svým způsobem typickým představitelem současné mladé generace vědecké (a také umělecké), která má neomezené možnosti a nepoznala těžký boj generací starších. Je typickým představitelem toho negativního v ní.
S Málnásim má mnoho společného, i když je ve skutečnosti jeho protikladem, mladý chirurg, doktor Sós. Je to Málnásiho vrstevník, člen strany, který se nedávno vrátil z Ko-reje.Jl on má v sobě cosi povrchního, i když jeho základní vztah k životu je zcela jiný. Sós je typickým představitelem positivních hodnot současné mladé vědecké generace. Nechává se sice strhnout k povrchním nesprávným závěrům, ale v podstatě u něho zůstává jmenovatelem všeho nikoliv snadný, okouzlující úspěch, nýbrž skutečná práce. Tóthúv případ v něm zanechává hluboké stopy. Měl-li na počátku sklon k přeceňováni fráze, dochází ke konečnému poznání, ie těmi nejskutečnějšími hodnotami jsou hodnoty lidské. Sós je člověk složitý, pro-
cnasejici nejveisím vývojem ze vsecn postav filmu. Má v sobě kus naučené, podvědomé stavovské, intelektuálske nadřazenosti a v protikladu s tím rozumově uvědomělý, neobyčejně kladný vztah k lidem. Je zapálený touhou být společensky užitečný a přitom ještě není dost moudrý/aby věděl, jako to ví jeho učitel, profesor Varga, že společensky nejužitečnější bude jedině tenkrát, ovlád-ne-li dokonale vlastní obor. Má ve svém charakteru řadu protikladů a jejich vyjevováním se vyvíjí, roste...
Nejhlubší, umělecky nejsilnější a nejvý-raznější postavou filmu je profesor Varga. To je celý člověk, vědec, lékař, jenž hluboce chápe své poslání pomáhat lidem. Umí toho příliš mnoho, aby mohl být ješitný, viděl již příliš mnoho lidské bolesti, aby mohl nepohrdat malicherností jakéhokoliv jástvi a jakéhokoliv komediantství, vypočítaného na ohromení druhých. Moudrý a velký, pathe-tický člověk je profesor Varga. Stáří a neustálá činnost ho přivedly k vyrovnáni se se Životem a k jeho pochopení. Varga je svérázný filosof. Nemluví o svých názorech, ale jedná podle nich. Je aktivně účastný i analisující a hodnotící z povzdálí. Se sklonem k samotář-ství, ale ne individualista. Ironický, až jízlivý, ale ne chladný, nýbrž horoucí a milující. Je jako křemen, který při nárazu srší jiskrami. Končí-li každou operaci slovy: „Děkuji za vzornou asistenci i za vzorné chování pacientovo", není to ani fráze, ani prázdná, malicherná forma ceremonielu vytvořeného pedantem; je to nejupřímnější uznání a díků. V této maličkosti se odráží nejen Var-gova skromnost osobní a pracovní, ale i hluboká úcta před dilem ostatních lidí.
Varga si váží doktora Sósa a má ho rád, ale není k němu o nic méně přísný a kritický, nežli k ostatním. Ironisuje Sósův sklon k povrchnosti, je nespokojen s jeho malou touhou po větším vzdělání. Kousavými poznámkami ho provokuje a odhaluje mu kolik je toho potřeba vědět a umět, aby mohl své ideály uskutečnit. Varga je muž činu a podle činů, a ne podle snů hodnotí lidi. Proto je naprosto příznačné, že on to je, kdo první porozumí Tóthovi, kdo v něm pozná opravdového člověka. Tóth si Vargu získá, neboť jsou spřízněni, mají mnoho společného, jsou oba dělníky, i když jeden pracuje v továrně a druhý v operačním sále.
Je-li Sós protikladem Málnásiho, je profesor Lang protikladem Vargovým. Lang je také kapacitou. Ovšem oproti Vargovi oplývá všemi nectnostmi „úspěšného" lékaře. Ješitný, mnohomluvný, chvástavý, hned blahosklonný a velkodušný, hned autoritativně povznesený. Mecenášsky protěžuje mladého talentovaného Málnásiho, aby se mohl blýskat zásluhami o jeho vedení. Ale v té chvíli, kdy je Málnási „vyřízen", nejen Že ho odsuzuje s ostatními, ale svaluje i své viny a nedbalosti na něho. Kdybych měl hodnotit, který z těchto dvou typů je spole-
337
Záběr z maďarského filmu ,,Nemocniční pokoj č. p" (scénář Tibor M ér ay, režie Károly Makk)
čensky nebezpečnější, zda mladý Málnási, či starý pokrytec a ctižádostivec Lang, který se mladým lékařem pyšní a rozmazluje ho, místo aby ho vedl, pak bych rozhodne více černých čárek připsal Langovi. Málnási pod vedením Vargovým by byl ne dobrým, ale znamenitým lékařem, pod vlivem Langovým je nejen špatným lékařem, ale i špatným člověkem.
Lang, i kdyl to o něm není nikde řečeno, je jako člověk, jako typ, příznačným produktem rozhraní dvou epoch vývoje lidské společnosti. Svou výchovou, svou mentalitou, celou svou bytostí je člověkem minula. Rozumem jistě chápe převraty, jichž je svědkem, ale nedovede k nim vnitřně vyrůst. Tváří se, jako by byl člověkem dneška, ale sám ví, že jím ve své podstatě není a ani nemůže být. Proto jeho nejistota, vedoucí k bezpáteřnosti. Chce se přizpůsobit, ale není toho schopen, může zachovat již jen vnější dekorum své osobnosti. Z těchto rozporů v něm samém i z těchto rozporů jeho se společností pramení jeho chování. Je jako bezkořenná třtina, která se snaží působit dojmem dubu. Chce imponovat a být kategorickým, ale bojí se, aby nenarazil. Chce
být prostý a lidový, ale je blahosklonný. J Chce-li zachovat autoritu, stává se povýšeným. Rozčiluje se nad „drzostí" Tóthova zápisu a chce udělat skandál, protože se boji. Je to člověk negativní, ale jistě i politováni hodný...
Instrumentářka Margó... To je, myslím, jediná postava filmu „Nemocniční pokoj ! č. g", která nepřesvědčí. Nevěřím její sebevraždě !
Margó miluje Málnásiho, který u ní cti jen její fysickou krásu. Eroticky ho okouzluje, ale nedovede získat jeho lásku, nebo přesněji: vypočítavci Málnásimu se instrumentářka zdá málo vhodnou „partií". Je mu dobrá k tomu, aby s ní spal, více od ní nepožaduje a více také nechce dát. Když Margó ] otěhotní, nabídne jí, že ji pošle za svým přítelem, gynekologem, který ji zbaví „nepříjemnosti". Margó, ztělesnění ženské něhy a I oddanosti, nemůže takové řešení přijmout, miluje Málnásiho tolik, že chce jeho dítě. J Doslova na něm lpí a po definitivní roz- 1 tržce spáchá sebevraždu. Připadá mi příliš knižní tento vztah i jeho řešení. Za prvé nelze uvěřit, že by chytrý, protřelý Málnási ] ve chvíli, kdy jeho postavení v nemocnici j
je ohroženo konfliktem s Tóthem, popouzel proti sobě veřejné mínění rozchodem s Margó, za druhé nelze uvěřit jednání Margó ... Domnívám se, že si tu scénárista Tibor Mé-ray nevěděl rady s uzavřením konfliktu Málnásiho s Tóthem a zcela jednoduše ho vyřešil prostřednictvím tohoto vedlejšího konfliktu. Je to prostě lapsus ideový i dramatický, řečeno slovy F. X. Šaldy. Působí v dramatu vždy lacině, je-li hrdina cestou na souboj přejet fiakrem. Stejně lacině je tu řešen konflikt Málnási—Tóth. V životě se případ lékaře, který se v době služby vyspí sinstrumentářkou a zanedbá proto pacienta, sotva řeší její sebevraždou. S tohoto hlediska ani dramaticky, ani myšlenkově nemůže uspokojit závěr Málnásiho postavy. Málná-siové se sice dají vyhnat z nemocnice v závěru filmu, ale nelze je vyhnat ze života. A nakonec to snad ani není žádoucí, vždyť jejich talent hnaný vzpružinou jejich ctižádostivosti je jejich velkým aktivem... Nechtěl bych, aby mi bylo rozuměno, že žádám nějaký efektní přerod Málnásiho se sebekritickými údery do prsou... Toho jsem vzdálen; jen pravdivé dovedení postavy vyřešením hlavního konfliktu!
Vedle těchto několika hlavních postav je tu i řada vedlejších, udělaných, jako ostatně ve všech maďarských filmech z poslední doby, přímo znamenitě. Margina kamarádka, řada figurek z pokoje č. g, kádřovačka nemocnice, která z osobní omezenosti a také z nedostatku jiné činnosti se chopí se vší vervou vyšetřování Tóthova případu, sociální referentka závodu, v němž Tóth pracuje, jeho Žena... Na malé ploše mnoho obsahu, mnoho Životního pozorování, mnoho pravdy. To lze říci o všech najednou, aniž by to bylo třeba dokazovat jednotlivě...
Jestliže Tibor Méray vytvořil svým scénářem „Nemocničního pokoje č. 9", přes všechny námitky tu vznesené, dílo opravdu pozoruhodné, nezůstal režisér Károly Makk svou inscenací za ním ani o krok, ba více, v mnohém ho i předešel. Neopomíjí ani herce, jako jedna část režisérů, ani kameru, jako druhá. Patří k třetím, kteří si berou vše a dovedou to uplatnit. Nejen citlivý výběr představitelů jednotlivých rolí, nejen odhalování charakterů a jejich vztahů, nejen pečlivost v kresbě prostředí věcí, nejen využití filmových možnosi visuálních i akustických, nýbrž i stylově jednotný celek těchto všech
Marianne Krencseyová (Margo), Iván Darvas (Dr Sos) a Zoltán Makláry (prof. Varga) ve scéně maďarského filmového dramatu „Nemocniční pokoj c. 9"
__________, - ---r m  ivMii  r\ yn
tom se nic neztrácí. Zoltán Makláry, představitel profesora Vargy, plně, do největší šířky rozehraje své umění, aniž by byl omezován filmovou technikou. Naopak, ona, v rukou režiséra, mu dává vyniknout. Všechna drobná hnutí ironie i pokory jeho postavy dostávají svůj přesný smysl. Uvážlivý tok řeči, jemné procítěné gesto, významný pohled, zamyšlení, spěch při zprávě o sebevraždě Margo... I temperamentní Tibor Molnár, známý našim divákům z filmu „Poslední hodiny", ve svém Gasparu Tóthovi doslova žije. Nemohu nevzpomenout na scénu mezi ním a doktorem Sosem, kterého představuje Iván Darvas. Sós navštíví Tótha v noci, po svých pracovních hodinách. Přichází k němu jako k člověku, který se dopustil nerozvážnosti, a chce mu domluvit. Oba se nejdříve „oťukávají", jeden se snaží poznat na druhém, s jakým člověkem má co činit. Doslova jemné ohledávající jiskření naplňuje počátek scény. Pak poznají, jak jsou si blízko. A najednou jsou tu dva spříznění, bratrští chlapi, kteří si mají co říci a kteří to umějí říci z tváře do tváře. Konečně závěr této scény 1 Již bylo vše řečeno, ale žádný z nich najednou nechce odejít, opusti toho druhého, jenž si ho svou opravdovostí získal a naklonil. Tóth požádá Sósa o druhou půlku cigarety a kouří. Radostně a trochu roztřeseně, jako by se zrovna potkal s kamarádem z klukovských let... Miklós Gábor y roli Málnásiho nevytvořil stejně silnou postavu jako ve filmech „Někde v Evropě" a „Poslední hodiny". Problematický závěr Málnásiho ve scénáři nebylo možno překlenout ani tomuto neobyčejně nadanému herci. Je silný v úvodu a má několik znamenitých scén v druhé půli filmu, ale celek se mu nepodařil... Ostatní herci nedosahují výraznosti těchto čtyř hlavních představitelů, i když nezůstávají o mnoho pozadu. Károly Makk tvořivým způsobem dokázal odhadnout,kde mu na příklad představitelka Margó, Marianne Krencsey, nestačí zvládnout psychologicky náročná místa, nechal je herečku naznačit a dotvořil je hrou věcí, I to je kus režisérského umění!
v eci a prostredí. J e příznačné, že byla věcí a prostředí filmu „Nemocniční č. g" našimi recensenty vytýkána. Odv jsme jí, v zaujetí boje s formalismem jsi vyhnali tento specificky výrazový prostřed filmu z kina. Maďaři nám ho navracejí. So se tu projevuje vliv Bély Balazse, který s cifičnost hry věcí ve filmu zdůrazňoval.Vzp měňme jen, jak účinně dramatisují sca operace, záběry lékařských přístrojů a ratur v „Nemocničním pokoji". Je mož že byl Károly Makk příliš okouzlen jejif moderní strojovou krásou a snad míra jejiť použití ve filmu byla překročena, ale je přínos! Je to znovuobjevení starého, úc ného výrazového prostředku. A jestliže je jisté míry možno souhlasit s výtkami řece sentů v této otázce, nelze souhlasit s výtka' adresovanými konkrétnímu zasazení příb" do budapeštského prostředí. Onen „italsk úvod byl zcela na místě. Ano, úvod je zcel epický, ale víme, kde hrdina bydlí, víme, kd se jeho příběh odehrává, a proto je nám hne bližší, je doslova jedním z nás. Víme i f i když se příběh odehrává v Budapešti, a i vime to v desítkách filmů, které se odeh vají v Praze.
Ale opusťme nyní v závěru tento jedial film a vraťme se k maďarské kinematografii vůbec. Maďaři prožívali podobnou filmovo^ krisi, jaké jsme dnes svědky u nás. HledaP Z ní cestu tu napodobováním sovětů, Italů. Ale nezůstali u napodobování, rtýbfl šli vlastními cestami. Tvořili. A tvorba zruT mená odvahu a vášeň. Byli odvážní i vášnijjB prahli po uchopení jejich současného živoM Dnes, díky odvaze a vášni, můžeme mluvB o národním stylu maďarského filmu. VyiB od velkých vzorů a došli k sobě, protoM nepřijímali v prvé řadě od svých učiteM formální a stylové prvky, nýbrž jejich zauj<| tí pro zobrazení životní pravdy. Ano, jista že můžeme pozorovat sovětské i italské vlivm stylové, ale ty jsou podřadnější. Naučili se] v prvé řadě dívat na život, naučili se přístuflj k němu. Dnes již některými díly předhoň' své učitele. A v tom, od koho, čemu a jak! učit a jak s naučeným zacházet, nám moha být tím nejjasnějším příkladem.
JAN SOUKUP
K FILMOVÉMU PŘEPISU STENDHALOVA ROMÁNU ČERVENÝ A ČERNÝ
i se vůbec převádět do filmové po-■ Stendhalův „Červený a černý"? Je no román vůbec zfilmovat? A jestliže », jak?
Na první otázku si odpověděl kladně couzský režisér Claude Autant-Lara již d dobrými patnácti lety. Od roku 1942 si iraxi ověřoval, že „Červeného a černé-' lze převést do scénáře. Otázku, jak se , román zfilmovat, pomáhá zodpovědět mo, vytvořené před dvěma roky. Tlumočit do filmové řeči Stendhalův ro-■ Bán — to musela být rozkoš pro tvůrčího Hfta. A zároveň také svod. Svod k dokres-filmového obrazu novými nestendha-Hdrými rysy. Ke zdolání tohoto nebezpečí HO zapotřebí umělecké kázně — a také Kry, pramenící z hlubokého poznání velké-I io klasika.
Jaký cíl sledovali a jak svůj úkol zvládli autoři filmového přepisu Pierre Bost, Jean Aurenche a Claude Autant-Lara?
*
V západních produkcích se stává, že scénáristé a režiséři dokážou vytvořit dobrý film Z námětu, který přijali jako řemeslnou zakázku. V případě „Červeného a černého" tomu bylo naprosto jinak. Autant-Lara a Jean Aurenche prosazovali svůj záměr zfilmovat román již za petainovské vlády; po návratu ze zajetí se k nim přidal Pierre Bost. A trvalo dalších osm let, než se podařilo překonat obavy a námitky nedůvěřivých producentů, obávajících se potíží s censurou a finančního nezdaru.
Sledovaný záměr vyslovil za všechny tři Claude Autant-Lara: „Chtěli jsme přimět