Omega -
blednoucí hvězda?
Po úspechu Jilmu Gábora Koltaye Koncert o skupině Illés zatoužila zřejmě po samostatném snímku další z maďarských rockových legend a mnohaletá soupeřka ,,Illé-sú" — skupina Omega, známá kdysi s přídomkem Red stár -Červená hvězda. V listopadu 1982 uspořádala k dvacátému výročí svého založeni velekoncert y budapešťské Sportovní hale. Úspech svého jubilejního show si pojistila jmény Gyuly Hernádiho (scénář) a Miklóse Jancsóa (režie). Tak vznikl pětasedmdesátiminutový videozáznam Omega, Omega..., jehož Jilmové kopie byly koncem léta 1984 uvedeny s obrovskou reklamou do madarských kin. Publikum však zůstalo chladné a kritika se netajila svou Škodolibostí.
Setkáni Omegy s Miklóssm Janc-sáem vyznělo totiž jako setkáni hvězd sice obřích, avšak zřetelné již blednoucích. Skupina byla na vrcholu v letech 1967— 71, kdy v ni působil skladatel, klavírista, varhaník a zpěvák Gábor Presser a kdy vzniklo proslulé album Deset tisíc kroku (Tízezer lépés). Zhruba v téže době vytvořil nej-cennejší část svého díla i Mikiás Jancsd — jilmy Beznadějní, Hvězdy na čepicích, Ticho a křik. Svěží vítr. Omega později hledala východisko v okázalých efektech a v pěstění svého nezaměnitelného soundu, připominajiciho temné dunění a opírajícího se o barvu hlasu Jánoše Kóbora. Jancsóovy filmy se zase stávaly
čim dál obřadnějším, avšak obsa- 1 hově prázdnějším opakováním for-malizovaných symbolů a postupů. jVyní tedy došlo, ke kurióznímu spojeni jisté nabubřelosti jevistn ího projevu věhlasné skupiny (písmeno omega vidíme na vlajkách, na transparentech, na kůži dívek) s obsedantními prvky Jancsóova světa - záplavami svíček (Omega slaví narozeniny), obnažených slečen, s uniformami a lidovými kroji. Jako manýristická parodie na Omegu i na Jancsóův styl pak vyznívá pochod vojáků v přilbách při slavné skladbě Deset tisíc kroků.
Ani rozhovory Gyuly Hernádiho se členy skupiny o jejich datech narození, mírách, váhách, počtu dětí apod., ani pokusy ukázat stárnoucí muzikanty jako veselé a skromné hochy (šlehačková bitva, smích po fotografováni a jiné recesní nápady)   nepřidaly filmu na jistotě. Kritik Imre Barna si v časopise Filmvilág (1984, č. 8) všiml, že během kytarového sóla Gyorgye Molnára ukazuje kamera roztančeného hráče na klávesové nástroje László Benkoa — tak málo se Jancsó zajímá o pcMstatu fenoménu, který se snaží zaznamenat. Ve srovnání s generačně zaujatým, hluboce rejlexivnim a sociologicky průkazným Koltayovým Koncertem jeví' se Jancsóova Omega, Omega jako dílko ledabylé a křiklavě exhibiční. Je typické, že Jáncsó - na rozdíl od Gábora Koltaye - ze zorného úhlu téměř vynechává publikum, resp. vidí je zásadně v nadhledu jako indiferentní masu, zmítanou nadšením a vzhlížející ke svým miláčkům jako k nejakému božstvu. A Omega si stylem celého show dává na své , ,nadpozemskosti'' záležet... A přesto je nejpůsobivějšim místem jilmu právě zásah publika - a to v samotném závěru, kdy si vyskáče, vykřičí a vytleská poslední číslo večera   -   nádhernou Presserovu kantilénu Dívka s perlovými vlasy, jakousi hymnu jednoho pokolení rockových fanouška. Divák si přitom uvědomí, co tento kvintet muzikantů středního věku znamenal pro dospívám několika generaci. A ftlm, jenž měl předvést neutuchající formu skupiny, ukazuje pravý opak: nostalgii po něčem, co se nevrátí.
JV<3 závěr samozřejmě nemůže zaznít nic menšího než monumentální Příchod Z.arathuslry od Richarda Strausse. To už není ve stylu Miklóse Jancsóa, zcela to však odpovídá ambicím Omegy, nejstarší a nejněhlasnějši maďarské rockové skupiny, která na podzim oslavila 22 let... rbl